Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3
Autor: D.J. Orlovský
Téma: Horizont události
Hlavní postavy: D.J./Paul Anderson
Vedlejší postavy: D.J./Samuel James Miller
Shrnutí: Když lidstvo vyplulo na moře, byla potřeba pobřežní stráž. Teď když vyrazilo do vesmíru, jsou potřeba záchranáři. Ale dostat se mezi nejlepší z nejlepších není zrovna snadné.
Poznámka: Odehrává se před Horizontem události
Křestní jména kapitána Millera jsem si musel vymyslet, protože jsou známy pouze jeho iniciály.
Děkuji bedrníce za beta read.
Dopsáno v červenci 2008

D.J. Trauma

Kapitola první

V nehostinné rudé krajině se možná skrývala jakási drsná krása. Avšak mladík črtající tužkou na skicák kresbu ji nehledal, nechtěl ji vidět. Pro něj to byla pustina, past, z níž nebylo úniku. Zvedl oči k černému nebi posetému hvězdami. On nebyl z těch, kdo se dívají na zem, po které šlapou. Jeho to vždycky táhlo tam nahoru. Nechtěl celý život prožít na téhle rudé kouli, žít ve stísněné stanici jako v kleci a dřít na něco, co nikdy neuvidí. Nedokázal sdílet filozofii rodičů, že tu budují něco velkého, že za sto, dvě stě let bude Mars jako druhá Země.
„D.J., večeře!“
„Vždyť už jdu, mami,“ povzdechl si, odložil skicák s nedokončenou kresbou a sklouzl z parapetu okna, na němž seděl.
V kuchyni se posadil za šedivý plastový stůl vedle svých dvou mladších sourozenců. Matka každému na talíř nandala jako každý večer obalovaný květák a brambory z místní hydroponické farmy. Maso bylo velmi vzácné.
„A Pete říkal, že až budu větší, naučí mě nakladač řídit! Tati, tati, až vyrostu, chci jezdit s nakladačem,“ vykřikoval Simon.
„Jez,“ napomenula D.J., který se rýpal v jídle, matka.
D.J. spolknul několik soust bez chuti a pak odložil příbor a zadíval se na svého otce. K tomuhle se odhodlával již několik týdnů.
„Podal bych si přihlášku do San Franciska,“ řekl tiše a zkoumavě se na otce zadíval.
„San Franciska?“ vzhlédl otec pomalu od jídla. „Říkal jsi, že půjdeš studovat medicínu.“
D.J. potlačil povzdech. Jeho rodiče byli tak pyšní na jeho rozhodnutí. Kdyby věděli, co udělal.
„Ano, ano, to chci,“ přisvědčil D.J. „Ale ne – chci si podat přihlášku na lékařskou fakultu v San Francisku.“
„D.J. chce na Akademii,“ vypískla Emily.
V kuchyni zavládlo ticho.
D.J. sklopil oči.
„Na Akademii? Na jakou Akademii?“ otcův hlas byl jako pilník přejíždějící po železe.
„USACu1,“ hlesl D.J.
„Chceš mi tím snad říct, že se chceš dát k Vesmírným sborům?!“ zvýšil otec hlas.
D.J. krátce nervózně přikývl a trhl sebou, když otec praštil příborem o talíř.
„Nepřichází v úvahu!“ odmítl to otec rezolutně. „Ty se sem vrátíš a budeš praktikovat medicínu tady, protože tady je tě potřeba!“
D.J. mlčel a díval se na stůl, aby se nemusel otci podívat do očí.
„Poflakovat se někde na lodi – to není žádná pořádná práce. Jen děvky, chlast – co by z tebe vyrostlo! Vesmírné budižkničemu! Nezahodíš svoje schopnosti a studijní výsledky jen kvůli nějakému bláznění s partou ožralů! Tady je tvoje místo!“
D.J. cítil, jak se v něm něco vzpírá. Celý svůj život mlčel a dělal, co mu rodiče nařídili. Nenarodil se na Marsu. Přišli sem, když mu byli dva let a za celé ty roky si tu nezvykl, třebaže si Zemi nepamatoval. Chtěl prostě pryč. Chtěl něco dokázat. Nehodlal se tu udřít pro sen, který se nesplní dřív jak za pár století.
Přesto všechno zůstal D.J. zticha. Neměl povahu na to, aby se otci otevřeně postavil. Stejně to nemělo smysl. Jen zkoušel, jestli by to nešlo po dobrém. Přihlášku si už podal a byl přijat. Nyní bude muset najít způsob, jak se odtud dostat. Na Zemi si už nějak poradí. Stane se důstojníkem, lodním lékařem a bude natolik dobrý, aby se dostal k záchranářům. Bude pomáhat lidem v nouzi, bude zachraňovat životy, něco dokáže. Uvidí výsledky své práce. Dosáhne ocenění a uteče z téhle pasti, která se kolem něj stále víc zavírala.

**O pět let později**

„…to je pro dnešek vše, dámy a pánové. Já vám děkuji za pozornost,“ uzavřel podplukovník Ferris přednášku.
Skupina mladých lidí – budoucích lékařů – si začala skládat věci a opouštět místnost.
„Nevím, proč vlastně na ty přednášky chodím. Je to ztráta času. Budeme si stejně ještě dělat aprobaci, ne? Tam nás naučí všechno, co potřebujeme. A pak, otec mi už dávno slíbil místo na USAC Argu – fajnová práce, fajnový plat a kupa pěkných sestřiček,“ vykládal svým kamarádům urostlý tmavovlasý mladík – už od pohledu synáček z prominentní rodiny, který se rozhodl jít k Vesmírným sborům jen proto, že bylo cool dělat doktora na některé z lodí.
„Sem tam nějaké to drobné zranění – nejsem takový magor jako Marťan. Já bych k záchranářům ani nepáchnul – špinavá odporná práce,“ pokračoval a partička kolem něj souhlasně přikyvovala. „Ale to je něco pro tebe, viď, Marťane?“
D.J. nezareagoval. Věděl moc dobře, že Morgan Leech je z Měsíce a zoufale se snaží to utajit. Lidé z kolonií nebyli mezi Pozemšťany oblíbení, protože většina prostředků šla právě na udržení kolonií. D.J. si byl vědom toho, že by mohl kdykoli Morgana touto informací zničit, ale nikdy to neudělal. Tiše snášel jeho posměšky a vtípky o svém původu. A přitom každý, kdo měl uši, musel přece Morganův přízvuk slyšet.
„Nech ho, Morgane,“ osmělil se jeden z přihlížejících.
„Nechat ho?“ protáhl Morgan. „Je to mimozemšťan, namyšlenej Marťan. Myslí si, že je něco lepšího než my. Proč bych ho měl nechat?“
D.J. kolem Morgana zkusil projít, ale on ho chytil za paži.
„Že jo, D.J. Nijak-dál,“ ušklíbl se Morgan.
D.J. se zadíval na ruku, která ho svírala, a pak na Morgana.
„Nemyslím si, že jsem lepší než vy. Já to vím,“ řekl pomalu. Mohl si takovou aroganci dovolit. Nebyla sice moudrá, ale pravdivá. Byl nejlepší z ročníku.
„Slyšíte ho, mimozemšťana. Tu jeho marťanskou aroganci,“ ucedil Morgan. „Nemá ani pořádné jméno a bude si tu na nás dovolovat!“
„Nějaký problém, chlapci?“ otázal se podplukovník Ferris.
Morgan se usmál a pustil D.J.
„Ne, ne, pane. Jen se – bavíme,“ řekl Morgan, kývl na svou partu a opustili přednáškovou místnost.
„Pojďte, D.J., mám pro vás nějaké knihy, které by vás mohly zajímat,“ položil Ferris D.J. ruku na rameno. „Stále máte ambice stát se záchranářem?“
„Ano, pane,“ přikývl D.J.
„Je to velmi – neobvyklé, abych tak řekl,“ pokýval Ferris hlavou.
„Protože jsem – Marťan?“
Ferris se zastavil a podíval se D.J. do očí.
„Tak bych to neformuloval, ale jistě chápete, že není běžné, aby se někdo z kolonií rozhodl pro takovou kariéru jako vy,“ řekl Ferris. „Většina lidí se chce do kolonií dostat, ne z nich utéct.“

„Ale ne?! Není to D.J. Marťan?“ křikl na celou hospodu Morgan, když vešel. „Měli by ti to napsat do rodného listu – Marťan – aspoň bys měl nějaké pořádné jméno.“ Podle vratkého kroku měl už něco vypito.
D.J. jen zvedl oči od skicáku, ale nic neřekl. Věděl, že když nebude reagovat, Morgana to jako vždy rychle omrzí a dá mu pokoj. Chodíval sem pravidelně. Ne, že by stál o tuhle společnost, ale sedět sám na pokoji nechtěl. Vyhovovalo mu být mezi lidmi, sedět stranou, pozorovat je, sledovat jejich gesta, výrazy – a malovat je.
„Řekni,“ opřel se opilý Morgan o stůl před D.J. „Jaký to je vědět, že ti žádná nedá, protože jsi prašivý marťanský pes?“
D.J. mlčel. S Morganem nemělo smysl se bavit, když byl střízlivý, natož když byl opilý.
„Na něco jsem se tě ptal!“ bouchl Morgan pěstí do stolu.
Dveře hospody se otevřely a vstoupila parta v kombinézách kadetů. Do Carbonu chodily zelené mozky jen zřídkakdy, protože hospoda patřila do areálu lékařské fakulty. Chodili sem, jen když chtěli vyvolat rvačku.
Kadeti si objednali pivo, opřeli se o barový pult a rozhlédli se.
D.J. ze zkušenosti věděl, že do dvou, maximálně pěti minut si kadeti vyhlídnou oběť a začne se to rvát. Neměl zájem připlést se k hospodské rvačce, po níž je pak spousta pořezaných, potlučených, krvácejících a zvracejících lidí, o které se někdo musí postarat. Takže sbalil skicák a zvedl se od nedopitého piva k odchodu.
„Jdeš někam?“ sevřel mu jeden z kadetů paži železným stiskem, když kolem nich procházel.
„Nechci žádné potíže,“ řekl D.J. tiše.
„Drž zobák,“ doporučil mu jiný kadet.
„Marťanovi mám co rozkazovat jen já!“ křikl opilý Morgan. „Je to náš Marťan!“
D.J. cítil, jak se do něj oči všech kadetů přímo zavrtávají.
„Takže ty seš prašivej mimozemšťan?“ zeptal se D.J. kadet – svalovec dobře o hlavu vyšší a nejméně jednou tak těžký jako D.J. sám.
D.J. mlčel. Svalnatá ruka mu dopadla na týl a pomalu, nemilosrdně ho přitlačila obličejem na barový stůl.
V hospodě zavrzaly židle, jak lidé vstávali.
D.J. byl možná z Marsu, kolonista, jenže taky byl jedním z mediků. Jeho spolužáci považovali za své výsadní právo ho trápit, a nehodlali to dovolit nikomu jinému. Medici drželi spolu stejně jako kadeti a neměli se rádi.
„Myslím, hoši, že tyhle sralbotky potřebují lekci slušného chování,“ prohlásil kadet, který tiskl D.J. na barový pult.
Kdo uštědřil první ránu, D.J. nevěděl, protože než ho ten kadet přestal tlačit k baru, už se to rvalo, a nezáleželo na tom, kdo začal.
D.J. couvl před rvoucí se dvojicí ke dveřím, a skoro se srazil s nově příchozím. Muž, černoch, ho odstrčil a vyrazil do rvoucího se chumlu.
„Dost! Přestaňte!“ rozkřikl se černoch a odtrhl od sebe kadeta a medika, kteří k němu byli nejblíže.
D.J. neměl kadety rád o nic víc než ostatní z fakulty, jenže nebyl rváč. Jeho práce začínala, když rvačka skončila. Na druhou stranu se jaksi očekávalo, že podpoří svoje spolužáky. Zaváhal, a tak byl jediný, kdo měl dost času si všimnout, jak jistý kadet vytáhl nůž. Několika dobře mířenými ranami si probil k němu cestu a zkroutil mu paži za záda.
Kadet se zavytím klesl na kolena, ale nůž nepustil.
„Pusť to, kruci!“ zvedl mu D.J. paži do bolestivého úhlu.
Pak ho někdo udeřil zezadu do hlavy. D.J. ztratil rovnováhu a přepadl přes klečícího kadeta přímo do centra rvačky.

Černoch rychle dostával situaci pod kontrolu. Jeho autoritativnímu chování se těžko odporovalo.
„Do prdele! DO PRDELE!“ ozvalo se kvílivě a skrumáž lidí se začala nečekaně rychle rozpadávat od středu, jak všichni ustupovali, aby se dostali co nejdál.
„Já za to nemůžu!“ vyhrkl kadet, přesně ten, který vytáhl nůž. „Já za to nemůžu, fakt ne!“
V jeho očích se odrážela nefalšovaná hrůza.
„Von sám,“ blekotal. „Pověsil se mi na ruku a pak… pak přese mě přepad a… já za to fakt nemůžu!“
Na podlaze leželo zhroucené tělo. Černoch k němu poklekl a nepatrně ho nadzvedl.
„Doktora,“ zašeptal.
Všichni se po sobě začali zděšeně dívat.
Černoch vzhlédl a vztekle se rozhlédl.
„Tak do prdele hněte sebou! Copak tu není doktor?!“
Nikdo z budoucích lékařů se ani nepohnul. Všichni stáli jako zařezaní s hrůzou vepsanou do tváří. Pak klaply dveře, jak někdo vyběhl ven.
Černoch opatrně tělo otočil. Byl to mladý medik a z hrudníku mu trčela rukojeť nože.
„Je – je mrtvý?“ vykoktal kdosi.
„Ne,“ zavrtěl černoch hlavou, když nahmatal na krku slabounký, nepravidelný puls.
„Ustupte! Stranou! Tak z cesty!“ otřesený hlouček čumilů rozrazil postarší prošedivělý muž a ihned poklekl k tělu vedle černocha. Nahmatal tep.
„Co se tu stalo,“ muž sklouzl pohledem k jmenovce na černochově kombinéze. „Millere?“
„Jeden z kadetů vytáhl nůž a on se ho pokusil odzbrojit,“ odvětil Miller okamžitě.
Muž si povzdechl a roztrhl D.J. košili, aby si prohlédl ránu.
„Nevytáhnete ten nůž?“ zeptal se jeden z kadetů.
„To je to nejhorší, co můžete udělat, mladíku,“ zamručel muž skloněný nad D.J. „Nůž funguje jako zátka. Vyndáte ji a vykrvácí. Nemluvě o tom, že mu přivodíte jen další vnitřní zranění, když budete ostří tahat ven.“
Muž se narovnal.
„Vy, vy, vy a vy,“ ukázal na tři kadety a Millera. „Musíme ho odkud odnést. Uděláte z kombinéz provizorní nosítka. A pohyb, mládenci!“

„Na tři ho přendáme – raz, dva, tři!“
Kadeti zvedli D.J. a složili ho na pojízdné lůžko, které přivezla na Ferrisův příkaz doktorka, již potkali na chodbě jako první. Na jmenovce na jejím bílém plášti stálo Dr. Sattlerová. Stále ještě rozrušeně těkala pohledem střídavě z davu lidí na Ferrise a zpět.
„Byla to rána jedna ku milionu. Myslím, že došlo k poranění osrdečníku, má nepravidelný slabý tep. Musí na sál – hned. Ať se všichni dostaví na jedničku,“ řekl Ferris zděšeně se tvářící Sattlerové, zatímco D.J. napichoval žílu na ruce.
„To nemůžete myslet vážně,“ zhrozila se. „Chcete ho operovat tady?!“
„Nemá moc času. Viděla jste, čím ho bodli. To není jídelní nožík,“ odsekl Ferris. „Nebo snad máte lepší nápad?!“
Sattlerová se otočila ke komunikační stanici ve stěně a naléhavým hlasem do ní řekla: „Pozor, toto není cvičení, opakuji, nejde o žádný žert, všechen personál ať se dostaví na operační sál jedna. Opakuji, toto není cvičení, všechen personál na operační sál jedna.“
„Máte tu chirurgii?“ podivil se Miller. Netušil, že je lékařská fakulta tak vybavená.
„Jistěže máme,“ přikývl Ferris. „A je vybavená skoro jako skutečný operační sál.“
„Skoro?“ opakoval Miller.
„A co jste si myslel? Jsme akademie, ne nemocnice!“ štěkl Ferris podrážděně. „Tady se provádí simulované operace. Neřežeme tu do lidí!“
„Nemůžeme ho tu operovat!“ srovnala Sattlerová krok s Ferrisem, který tlačil lůžko. „Zabijete ho! Není tu anesteziolog, jak chcete –“
„Vy,“ ukázal Ferris prstem na Morgana. „Co jste měl z anesteziologie?“
„Eeee jedna mínus,“ vykoktal Morgan.
„U koho?“ zeptal se Ferris.
„U doktora Rosse.“
„To bude stačit,“ kývl Ferris. „Takže anesteziologa máme.“
Morgan zbledl jako stěna.
„Prostředí není dostatečně sterilní!“ protestovala dál Sattlerová, ale to už vcházeli na operační sál, kde na ně čekali zmatení studenti, kteří měli tenhle týden praxi na simulátoru.
„Jestli ten kluk bude žít tak dlouho, aby se musel vyrovnat s infekcí, vyrovná se s ní,“ utrousil Ferris. „Dejte ho a stůl,“ kývl na dva nejméně vykulené studenty.
„Nevydrbal jste se a – a –“ Sattlerová se bezmocně otočila na hlouček čumilů mezi dveřmi.
„Napojte ho,“ nařídil Ferris studentům.
„Neměl by pacient být svlečený?“ osmělila se jedna drobná studentka.
Nikdo se nesmál. Ferris se zadíval na D.J. obnažený hrudník, po němž stékaly stružky krve.
„Mě přijde svlečený dost. Budu mu řezat hrudník, boty si může klidně nechat,“ zavrčel.
„Ven, tohle – tohle je operační sál,“ pokusila se Sattlerová vyhnat přihlížející mediky a kadety.
„Jen je nechte, aspoň se poučí,“ utrousil Ferris a natáhl si sterilní rukavice, které mu přinesla jedna ze studentek.
Jiní studenti zapojili monitory a vzduch zaplnilo nepravidelné pípání srdečního rytmu.
„Tlak?“
„Devadesát na padesát a klesá.“
Ferris zaváhal. Věděl, že za takovýchhle podmínek toho kluka otevřít je sázka do ruské rulety.
„Zkuste ho stabilizovat a napíchněte mu anestetikum,“ rozhodl.
Morganovi se třásly ruce, když D.J. vstřikoval do žíly uspávací látku.
„Nikdy jsem to nedělal,“ vydechl Morgan vystrašeně, když přikládal váhavě D.J. masku s plynem na obličej.
„Všechno je jednou poprvé, hochu,“ pokrčil Ferris rameny. Počkal, až Morgan roztřeseně kývl, že narkóza je na minimální dostatečné úrovni, a po chvilkovém zaváhání vzal skalpel a provedl rychlý řez. Začal v prohlubni hrdla a pokračoval středem hrudníku dolů.
Sattlerová si sevřela rukou krk, jako by nemohla dýchat.
„Tohle nemůže vyjít,“ zašeptala přiškrceně.
Morgan s vytřeštěnýma očima stejně jako zbytek přihlížejících sledoval každý Ferrisův pohyb, místo aby se věnoval hlídání životních projevů.
Ferris přiložil nástroj k hrudní kosti a zatlačil.
Miller odvrátil zrak, takže jen slyšel vlhký zvuk, s nímž doktor otevřel hrudní koš. Raději vyšel na chodbu – nebyl jediný. Někteří na chodbě zvraceli.
Ještě zaslechl hysterický výkřik doktorky: „Probírá se vám!“

Ferris vyšel na chodbu. Na šatech měl krev a rysy ve tváři unavené. Vytáhl z kapsy doutník a zapálil si.
„Co vy tady?“ kývl na Millera, který jediný zůstal, a vyfoukl obláček kouře.
„Chtěl jsem jen vědět, jestli bude ten kluk žít,“ řekl Miller.
„To v tuhle chvíli nikdo neví,“ povzdechl si Ferris a posadil se na lavici. Kývnutím vyzval Millera, aby si přisedl. „Je na tom zle. Skoro se nám na sále probral.“
„Slyšel jsem,“ zamumlal Miller.
„Když otevřel oči, málem jsme ho ztratili,“ Ferris zavřel oči a opřel se temenem o zeď.
„Otevřel oči?“ povytáhl Miller překvapeně obočí.
„Pokud to přežije, nebude si nic pamatovat, nebyl při smyslech – alespoň ne natolik, aby něco cítil,“ popotáhl Ferris z doutníku.
„Jakou má šanci?“ zajímal se Miller zamyšleně.
Ferris otevřel oči a pohlédl na Millera.
„Znáte ho?“ otázal se.
„Ne, ale byl jsem u toho,“ řekl Miller.
„Já ho znám – chce k záchranářům,“ pousmál se smutně Ferris.
„Tam berou ale jen ty nejlepší,“ podotkl Miller.
„On bude,“ Ferris se opřel týlem o zeď a vyfoukl obláček kouře. „Jednou z něj bude velice schopný traumatolog, to si pamatujte, Millere. Tedy pokud přežije následujících osmačtyřicet hodin,“ zachmuřil se.

*****

Oči nad rouškou byly naprosto lhostejné.
Chirurgické nástroje kovově zachřestily.
Obloukové ostří se přitisklo na hrudní kost.
Pak doktor zatlačil.
Ozvalo se prasknutí.
Vyvalila se krev.
Lékař rozevřel hrudník
Jeho hrudník…

D.J. se s trhnutím probudil. Přikrývku měl omotanou kolem těla zbroceného lepkavým potem. Na prsou cítil nepříjemný tlak a srdce mu divoce bušilo.
Přitiskl si ruku k hrudi a promnul si na tom místě jizvu, která se mu táhla od prohlubně hrdla středem hrudníku. Tlak pomalu zmizel a on se konečně mohl pořádně nadechnout.
Přejel si rukou přes obličej, prohrábl krátkého ježka a klesl zpátky na lůžko. Chvíli zíral do stropu. Pak obrátil oči k chronometru ve stěně spací buňky. Hodiny ukazovaly, že se loď nachází přímo uprostřed noci.
D.J. věděl, že teď už neusne. Vymotal se z přikrývky a vytáhl se ven z buňky. Jeho stísněná kajuta se nedala vůbec srovnávat s tou, kterou mu přidělili na USAC Farragauthu, kde si dělal aprobaci. Tohle byla jeho první služba ve funkci lodního doktora. USAC Raven byla nákladní loď a nemohla si dovolit mrhat místem na trochu pohodlí pro posádku. Přesto si D.J. uvědomoval, že je to stále luxus. Záchranářské lodě, ty které byly na místě potíží jako první, ty, kam se dostali jen ti nejlepší, byly ještě menší. Tady měl aspoň trochu soukromí.
V kajutách nikdy nebyla úplná tma. Když se zhaslo, vycházela ze zářivek silně tlumená zář, která nerušila ve spánku, ale když jste se v noci probudili, nebyla kolem vás tma jako v hrobě. D.J. to stačilo k tomu, aby našel svoji kombinézu a natáhl si ji na nahé tělo. Ze skříně nad spací buňkou vyndal ručník. Teď v koupelně nikdo nebude a on ze sebe potřeboval smýt pot a dozvuky noční můry. Horká voda byla něco, čeho byl vždycky dostatek.
Nemíval noční můry často. Ale někdy přicházely. Zdálo se mu vesměs pořád o tom samém – o jeho operaci. Ne o té druhé, kdy mu transplantovali bioprotézu srdce. Noční můrou se mu stala ta první, ta která mu zachránila život, ta kterou provedl jeho přednášející v primitivních podmínkách simulátorového sálu, ta, během které se probudil.
Upřímně řečeno D.J. si nepamatoval nic. Kdyby mu to tehdy neřekli, ani by nevěděl, jak to celé proběhlo, a jaké nehorázné štěstí měl. Možná ale že jeho mozek si tehdy uložil někam do podvědomí obrázek toho, co jeho oči spatřily. Nejspíš šlo ale jen o jeho představy.
Ať tak či tak, D.J. děsila představa, že by ho ještě někdy měli operovat. Věděl, že z lékařského hlediska je to směšný postoj, ale raději by snad umřel, než se nechat znovu otevřít. A žádné logické argumenty mu nepomáhaly se toho děsu zbavit. Protože mu to však nebránilo vykonávat svou práci, neviděl nejmenší důvod se s tím někomu svěřovat a zkoušet to řešit. Někdy se mu nic nezdálo celé měsíce.

Jídelna, společenská místnost, rekreační paluba – oficiálně to mívalo spoustu vzletných názvů. Ve skutečnosti šlo o nevelkou místnost se stolem a jídelním automatem, z něhož mimo jednotvárné stravy vypadával i horký černý nápoj bez chuti a zápachu, jemuž se říkalo ve vesmíru kafe, a na který fungovala většina členů posádek.
D.J. se posadil s hrnkem kafe za stůl. Po nočních můrách vždycky ztrácel chuť k jídlu.
S kapitánem Jasperem si mlčky kývli na pozdrav. Jako lodní doktor toho neměl moc na práci. Většinou se jen staral o věci kolem stáze, sem tam ošetřil nějaký ten pracovní úraz a nic ho nenutilo navazovat s posádkou užší vztahy. Vlastně toho o nich za ten rok, co tu sloužil, moc nevěděl.
„Těžká noc, D.J.?“ zeptala se Constantinová, když vešla a nalila si kafe.
„Proč myslíš?“ zeptal se a usrkl z hrnku.
„Protože normálně kafe nepiješ,“ ušklíbla se a zřejmě chtěla ještě něco dodat, když se loď nečekaně otřásla, a ona se musela opřít o jídelní automat.
D.J. přepadl nepříjemný pocit, jako by měl motýly v žaludku, když na kratičký okamžik vypadla umělá gravitace. Hrnky na stole poskočily.
Kapitán se zachytil stolu, aby udržel rovnováhu a dostal se ke stěně, kde udeřil loktem do palubního interkomu.
„Co se kruci děje, Crowe?!“
Nikdo neodpověděl a loď se opět otřásla. Hrnky sklouzly ze stolu a roztříštily se na zemi.
„Kapitáne!“ ozval se z interkomu hlas prvního technika. „Crowe dostal infarkt nebo co…“
Loď náhle poskočila a naklonila se na levobok. Vzápětí vypadla umělá gravitace a vzduch byl rázem plný střepů, příborů, nádobí a dalších tuctů věcí, které se v jídelně běžně povalovaly.
„Co se to k čertu děje?“ křikla Constantinová a trhla hlavou, když ji řízl do tváře jeden ze střepů.
Světla zablikala a zhasla. Chvíli trvalo, než naskočilo aspoň nouzové osvětlení.
D.J. chytil Constantinovou za paži a přitáhl si ji k sobě mimo nejhustší oblak střepů.
„To sis vybral blbou chvíli na romantiku, to ti řeknu,“ pousmála se a ovinula mu paži kolem krku.
D.J. vyndal z kapsy své vesty tampon napuštěný dezinfekcí, roztrhl obal a setřel jí krev ze škrábance na tváři.
Constantinová mrzutě našpulila rty a odtáhla se od něj.
„Jsem v pohodě, doktore,“ řekla škrobeně a přejela si prstem po šrámu.
„Měli bychom vypadnout, je tu spousta střepů,“ řekl D.J. a odehnal rukou zbytek svého hrnku.
„Na můstek,“ kývl kapitán ke dveřím.
Dostat se ve stavu beztíže na můstek chvíli trvalo, protože loď nebyla na výpadek gravitace stavěná. Všude plula ve vzduchu spousta věcí, a nemálo z nich bylo nebezpečných.
„Aspoň vidíte, že uklízet po sobě má svůj smysl,“ neodpustila si Constantinová, když se protahovala dveřmi na můstek.
První technik Torres se vznášel uprostřed místnosti v bezvědomí a kolem byla rozptýlena v převalujících se kapkách krev. Pilot zůstal v křesle jen díky pásům.
D.J. Torrese zkontroloval. Rána vypadala horší, než ve skutečnosti byla. I krvácet už přestala.
„Asi se praštil, když vypadla gravitace,“ řekl D.J. „Bude v pořádku.“
Constantinová doplula k přednímu oknu a vyhlédla ven.
„Jsme v Saturnově prstenci,“ vydechla přiškrceně.
Za oknem proplouvaly kusy ledu a hornin. Většina z nich nebyla příliš velká, nicméně při srážce s lodí by mohly způsobit nemalé poškození. A některé větší kusy by je z oblohy vymazaly úplně.
Kapitán rozepnul Croweovi pásy a vytáhl jeho nehybné tělo ven. D.J. ho prohlédl a nepatrně zavrtěl hlavou. Tady již nebyl nic platný.
„Zřejmě dostal záchvat a padl na ovládací panel,“ prolomil tíživé ticho kapitán.
D.J. přikývl.
Constantinová vklouzla do pilotního křesla a překontrolovala přístroje.
„Tři zásahy. Při posledním došlo k prolomení trupu na technické palubě. Jsme bez gravitace, světla, jedeme na záložní zdroj – samé lepší zprávy, pánové,“ ohlásila.
„Kolik máme vzduchu?“ zeptal se kapitán.
„Spoustu, kyslíkové nádrže nebyly zasaženy. Problém je v tom, že nemáme energii na udržení systému podpory života. K čertu, nemáme energii vůbec na nic! Reaktor je v háji,“ olízla si rty. „Za šest hodin záložní zdroj vypadne a my tu umrzneme.“
„Za šest hodin se sem žádná loď nestihne dostat,“ pronesl kapitán nahlas to, co všem běželo hlavou.
D.J. mlčky rozlomil kapsli se čpavkem a dal k ní přičichnout prvnímu technikovi. Ten se s kýchnutím probral.
„Do prdele, moje hlava!“ zaklel.
„Jak je ti?“ zeptal se D.J. „Nevolnost? Dezorientace? Závrať?“
„Je mi fajn,“ odbyl ho technik a jak se po něm ohnal, tak se ve stavu beztíže převrátil. „Kruci! Co se stalo?“
„Jsme bez energie,“ informoval ho kapitán až překvapivě klidně.
Torres zbledl a jeho pohled sklouzl k bezvládnému Croweovu tělu vznášejícím se v prostoru.
„Dobře, co manévrovací trysky? Můžeme nějak korigovat svoji polohu aspoň?“ poškrábal se kapitán na hlavě.
„Minimálně,“ odvětila. „Pokud se dostaneme s něčím do kolizního kurzu –“
„Jsme v prdeli,“ shrnul situaci Torres.
„Hrubé, leč výstižné,“ ušklíbl se kapitán.
D.J. je po očku sledoval, zatímco zafixovával Croweovy ruce u těla, aby mohl tělo snáze dopravit na ošetřovnu.
„Takže co budeme dělat?“ zeptala se Constantinová.
„Kde je Wilson?“ otázal se D.J. tiše, když byl hotov s tělem.
Všichni se na něj užasle podívali. Nikoho nenapadlo, že za dané situace by se měl druhý technik již minimálně ozvat. Jenže D.J. tu byl od toho, aby se, když se všichni starají o řešení problémů, staral o lidi. Byla to jeho práce. Přesto jeho slova působila na ostatní jako facka.
„Můj bože,“ vydechla Constantinová a přitiskla si dlaň na ústa.
„Byl ve strojovně, když –“ Torres nechal větu nedokončenou.
„Dobře, dobře, lidi, uděláme to takhle,“ olízl si kapitán rty. „V první řadě si všichni teď půjdeme vzít skafandry. Pak se Constantinová s Torresem pokusí obnovit aspoň částečně manévrovací trysky a dostat nás ven z prstence na stabilní orbitu. Je to naše jediná šance. Pokud tu zůstaneme, dřív nebo později se dostaneme do kolizního kurzu s něčím hodně ošklivým.“
Torres přikývl.
„Já a D.J. se půjdeme podívat po Wilsonovi,“ dodal kapitán.
D.J. jen přikývl na znamení, že rozumí.
„A pak? Co potom?“ v hlase Constantinové byla patrná počínající panika.
„Stáze,“ ozval se nečekaně D.J. Zřídkakdy se zapojoval do hovoru. Dělal svou práci rychle, dobře a tiše.
„Co prosím?“ zamračil se kapitán.
„Můžeme jít do stáze,“ vysvětlil D.J. „Má vlastní zdroj nezávislý na lodním jádru.“
„Ale bez funkčního lodního jádra stázi nemůžeš spustit, to přece víš!“ odsekla Constantinová.
„Když vyřadím bezpečnostní protokol, můžu,“ odpověděl D.J. a Constantinové se v hrůze rozšířily oči.
„Poslal bys nás do nejištěné stáze?“ zeptala se zděšeně.
„No, pravděpodobnost selhání je dost malá, takže –“
„Kašlu ti na pravděpodobnost! Víš, co se stane, když stáze neprobíhá, jak má, nebo když se dokonce přeruší?!“ zaječela na něj.
„Halucinace, závratě, dezorientace, zvracení, křeče, slepota, v nejhorším pak ochrnutí, embolie, vnitřní krvácení nebo krvácení do mozku. Většina těžkých případů umírá,“ řekl D.J., aniž by se mu ve tváři hnul jediný sval.
Constantinová na D.J. zírala v němém šoku. Věděla, že si z ní nedělá srandu, že prostě jen odpovídá na její řečnickou otázku. D.J. neměl tak zvrhlý smysl pro humor, že by ji chtěl vystrašit. Ale povedlo se mu to.
„Můžeme – můžeme zůstat ve skafandrech,“ navrhla roztřeseně a nervózně si olízla rty.
„A jak si to představuješ v praxi? Skafandry nejsou stavěné na dlouhodobý pobyt, a kdy si myslíš, že nás tady někdo najde,“ zamračil se Torres. „D.J., má pravdu. Stáze je jediné řešení. Nemáme na výběr.“
„O tom, co dál, si promluvíme, jakmile stabilizujeme situaci. Myslím, že všichni máme něco na práci. Takže pohyb lidi, běží nám čas,“ uťal diskusi kapitán.

D.J. s kapitánem kráčeli potemnělou chodbou. Kroky jejich magnetických bot zněly zlověstně. Světlo dvou velkých baterek vykusovalo do tmy dva kužele. Ve vzduchu se vznášela spousta střepin a po cestě minuli několik kusů nářadí. Kvůli tomu měli oba helmy zavřené. Stěna blíže levoboku byla místy vyboulená dovnitř. Kapitán položil v jednom místě ruku v rukavici na stěnu. I přes materiál skafandru cítil, jak kov vibruje námahou.
„Doufejme, že se nám loď nerozpadne pod nohama,“ povzdechl si kapitán.
D.J. zkontroloval panel na rukávu svého skafandru.
„Tlak vzduchu je tu stále mírně pod normálem. Zřejmě někde něco netěsní. A rychle klesá teplota.“
„Šest hodin byla možná příliš optimistická prognóza,“ ušklíbl se kapitán.
„Test trysek, zážeh za pět –,“ ozvalo se jim v přilbách.
Oba se zastavili a pevně se rozkročili.
„…dva – jedna – zážeh.“
Loď se otřásla a někde něco ošklivě zaskřípělo.
„Constantinová, opatrně. Myslím, že je poškozená konstrukce a nestojím o to, aby se mi loď rozlomila vejpůl,“ zavrčel kapitán do mikrofonu v přilbě. „Jak to vypadá?“ dodal po chvíli.
„Nic moc, pane. Rozsah našeho manévrování je stále dost omezen, a to děláme, co můžeme,“ odpověděla mu Constantinová unaveně. „Jak to jde vám?“
„Pomalu,“ poznamenal D.J. a sevřel pevněji rukojeť pancéřového lékařského kufříku, který nesl.
„Udržíme stabilní orbitu?“ otázal se kapitán, zatímco se s D.J. vydali chodbou dál.
Chvíli bylo slyšet tlumené dohadování se.
„Snad – jo, pokud se odtud dostaneme,“ zapraskal nakonec v mikrofonu Torresův hlas.
„Dobře, dáme vám vědět, až najdeme Wilsona,“ řekl kapitán.
„Myslím, že jsme už blízko,“ poznamenal D.J. a kývl před sebe.
Ve světle z baterek se ve vzduchu před nimi vznášel oblak malých rudých kapiček.
„Ty, D.J., jen tak mezi námi – to s tou stází – dobrý nápad, vážně, jen,“ prolomil ticho kapitán. Jak procházeli mračnem, drobné kapičky se spojovaly do větších shluků.
„Možná se mýlím, ale nezpůsobí odpojení bezpečnostních protokolů výpadek některých automatizovaných procesů?“ dodal kapitán jakoby mimochodem.
D.J. přikývl.
„Takže někdo bude muset nastavit stázi manuálně,“ pokračoval kapitán klidně.
D.J. znovu přikývl.
„Už jsi to někdy dělal?“ zeptal se kapitán.
„Ne,“ připustil D.J. „Ale všechno je jednou poprvé.“
Kapitán se chvíli na D.J. zamyšleně díval a pak pokýval hlavou.
„Manuální nastavení stáze se nacvičuje velice pečlivě,“ poznamenal D.J. a rozehnal rukou houstnoucí mračno krve. „Zvládnu to.“
„Vždyť jsem neřekl ani slovo,“ opáčil kapitán.
Kužel světla dopadl na zavřené dveře do strojovny. Když se na technické palubě prolomil trup, automatika oblast odřízla od zbytku lodi. D.J. sklonil vlastní baterku. Tělo druhého technika plulo několik centimetrů nad zemí, a to především proto, že se dole mezi dveřmi zachytila jeho kombinéza.
„Můj bože,“ vydechl kapitán.
Wilsonovy nohy končily v půlce lýtek. Zjevně se nestihl dostat do bezpečí, než se dveře zavřely.
D.J. už u něj klečel, lékařský kufřík otevřený a dělal svou práci.
„Žije?“ hlesl kapitán přiškrceně.
D.J. neodpověděl, veškerá jeho pozornost se teď soustředila na pacienta. Pracoval rychle a jistě.
„Je v šoku, trochu podchlazený, ale myslím, že to přežije,“ řekl D.J., když byl hotov. Skalpelem odřízl látku nohavic, která se zachytila mezi dveřmi, a narovnal se. „Jen ho musíme dostat co nejrychleji na ošetřovnu. Tam pro něj budu moct udělat víc.“

„Jak je Wilsonovi?“ otázala se Constantinová tiše.
„Je stabilizovaný. Dal jsem ho do stáze,“ odpověděl D.J. a unaveně si promnul kořen nosu.
Constantinová se kousla do spodního rtu, ale veškeré poznámky o riziku nejištěné stáze si tentokrát nechala od cesty.
„Takže jaká je situace?“ zeptal se kapitán a přejel si vyčerpaně rukou přes obličej.
D.J. věděl, že jejich kapitán není žádný vesmírný dobrodruh a je teď pod velkým tlakem. Navíc byl ženatý a měl dvě děti. D.J. si to sice nedovedl představit, ale předpokládal, že i to jejich kapitána trápí. Měl mít klidnou a relativně bezpečnou práci na nákladní lodi, neměl řešit takovéhle situace.
„Máme tak možná 15 % výkonu hlavního motoru, víc bych to nehnal, nebo se nám reaktor roztaví pod zadnicí úplně. Trysky na levoboku jsou na 85 %, na pravoboku jsme z toho za tak krátkou dobu nevymáčkli víc než 8 %,“ řekl Torres.
„8 %? To je dost málo. Bude to pro manévrování stačit?“ zamračil se kapitán.
„Bude muset,“ rozhodil Torres bezmocně rukama.
„Tak jo, chci, aby po celou dobu manévru byli všichni ve skafandrech a připoutaní. D.J. s Torresem zůstanou na ošetřovně. Dohlédnou na stázi. A my,“ křečovitě se usmál na Constantinovou, „s touhle kraksnou pohneme.“
Constantinová byla bílá jako křída. Každý věděl, že ošetřovna je nejlépe chráněná část lodi. Pokud dojde ke srážce s některým z objektů v prstenci, šance na přežití byla na můstku mizivá. Všichni to věděli.
„Ano, pane,“ procedila Constantinová skrz stisknuté zuby.
„Ano, pane,“ řekl i Torres.
„Ano, pane,“ přidal se D.J. s formálním potvrzením rozkazů.
Bylo v tom jakési definitivní rozhodnutí, v tom ‚ano, pane‘. Odevzdání se do rukou osudu.

‚Desetivteřinový zážeh na levoboku – na půl povel.‘
D.J. se nepřipoutal, protože chtěl kontrolovat údaje na stěně stáze, aby mohl včas zasáhnout, kdyby manévr stázi ovlivnil. Přistihl se ale, že vůbec údajům nevěnuje pozornost a se stažený hrdlem poslouchá hlasy v praskajícím interkomu, který Torres znovu zprovoznil.
‚Zážeh!‘
Loď se jim pod nohama otřásla, jak nefunkční inerciální tlumiče nedokázaly kompenzovat hybnost lodi.
‚Na palubách čtyři a pět klesá tlak, nebezpečí prolomení trupu‘
‚Odřízněte je, k čertu s nimi!‘
Podlaha se začala sklánět k levoboku a D.J. se musel zachytit okraje stázové komory, aby neupadl. Možná se měl přece jen připoutat. Selhání stáze při manévru nebylo až tak pravděpodobné.
‚Stáčí se, vyrovnejte to!‘
Svět kolem D.J. se pomaloučku trhavě narovnal.
Torres seděl mlčky na lůžku připoutaný pásy a po bledé tváři mu stékal pot. D.J. si s ním vyměnil nervózní pohled. Cítil, jak mu lepkavý pot klouže pod skafandrem mezi lopatkami dolů po zádech.
Někde v dálce jakoby tlumeně zahřmělo a loď sebou prudce škubla. Paluba D.J. doslova uhnula pod nohama. Magnetické boty se od určitého úhlu samy odlepily od podlahy a jen stav beztíže ho zachránil před ošklivým pádem.
‚Prolomení trupu na palubě pět!‘
Vzduch unikající z trhliny loď roztočil.
D.J. udělal ve vzduchu přemet a přichytil se botami ke stropu ošetřovny a zapřel se rukama o stropní osvětlení. Bylo to celé jako divoká jízda na lochnesce.
‚Kurz 1-6 stupňů, jsme na dráze‘
‚Kolizní kurz! Kolizní kurz!‘
‚Vzdálenost – 1 000 metrů.‘
‚Plný výkon na pravoboku!‘
‚900 metrů! Trysky nevydrží! Nevyhneme se!’
‚Držte plný výkon!‘
‚500 metrů!‘
V lodi to zaskřípělo, jak se konstrukce vzpírala přetížení, které ji drtilo.
Torres zavřel oči a tiše se začal modlit.
D.J. rovněž zavřel oči a čekal náraz, který loď rozmetá do všech stran. Když se lodí ozval nesnesitelný zvuk kovu skřípajícího o jiný kov, musel si přitisknout ruce na uši, protože neměl přilbu, která by zvuk ztlumila.
Zdálo se, že to trvá věčně. A pak najednou nastalo ticho.
Torres zkusmo otevřel jedno oko.
D.J. zamrkal.
„Tak to bylo o fous,“ vydechl Torres.
D.J. se odrazil od stropu a vrátil se zpátky na zem. Zkontroloval stázi a jen mírně upravil nastavení.
Torres se pomalu pustil okraje lůžka, který po celou dobu manévru křečovitě svíral.
D.J. zůstal stát vedle Wilsonovy nádrže. Dýchal rychle a mělce. Oči mu nervózně těkaly po místnosti, než se konečně ozval výskající hlas Constantinové.
‚Opouštíme prstenec, kapitáne!‘
‚Standardní orbitu, poručíku, prosím.‘

**O třicet dní později**

Když se nádrž vypustila, D.J. se zhroutil jako loutka, které přestřihli drátky. Někdo ho naštěstí zachytil dřív, než dopadl na podlahu, protože on nebyl schopen dát ruce pod sebe a zbrzdit pád. Svaly ho odmítaly poslouchat, nekontrolovatelně se třásl. Ledový vzduch se mu zakusoval do kůže tisíci bodavými zuby, každičký sebemenší zvuk byl jako řev tornáda, nedokázal na nic zaostřit, žaludek se mu obracel.
Bolest, strašlivá bolest
V prvních vteřinách byl jeho mozek doslova ochromený, přetížený vjemy z nepřirozeně přecitlivělých smyslů. Věděl, že je při vědomí, ale nevěděl, kde, nedokázal si vzpomenout, kdo je, ani co se mu stalo.
Něco strašně křičelo a vylo.
Bylo to jako by umíral.

Dva záchranáři se snažili udržet zmítajícího se D.J. v klidu natolik, aby mu doktor mohl píchnout něco na uklidnění. I když ho drželi dva, měli s ním co dělat.
Injekce zasyčela.
Jak drogy začaly zabírat, D.J. se zklidnil a nakonec se stočil na podlaze do klubíčka a hlavu si přikryl rukama. Po chvíli opatrně otevřel oči. Zorničky měl tak rozšířené, že mu kolem nich zůstával jen nepatrný proužek modré. Koktejl chemikálií, který mu teď proudil žilami, byl jako rána kladivem do hlavy, ale pomáhal. Jeho zjitřené smysly otupěly, žaludek se usadil na své místo a po chvíli dokázal zaostřit na postavu ve skafandru, která klečela vedle něj.
„Nedělejte příliš prudké pohyby,“ doporučil mu záchranář tiše.
D.J. chtěl přikývnout, ale rozmyslel si to, když si uvědomil, že si tak jen přivodí další bolest hlavy. Věděl, že má stázovou nemoc, ale taky věděl, že to s ním není tak vážné. Olízl si okoralé rty.
„Co ostatní?“ zeptal se tiše nakřáplým hlasem, který snad ani nebyl jeho vlastní.
„Všichni trpí více méně podobnými příznaky jako vy, ale jsou stabilizovaní,“ informoval ho záchranář a opatrně zabalil D.J. do deky.
D.J. se rozhlédl, jak je to šlo, aniž by se musel příliš hýbat. Podle všeho jejich nádrže přesunuli na záchranářskou loď, protože tohle rozhodně nebyla ta provizorně utěsněná ošetřovna, v níž do stáze vstoupili. Už nebyli na Ravenu, což znamenalo, že může zůstat ležet tak dlouho, dokud si nebude skutečně jist, že dokáže vstát.
„Vy jste lodní lékař?“ zeptal se po chvíli záchranář přísně.
„Proč?“ vydechl D.J.
„Co jste to u všech všudy do té stáze vlastně dal?“ hlas záchranáře byl ostrý.
„Já – přesně si to teď nevybavím,“ přiznal se D.J. „Myslím, že kortizol a – “ svraštil obočí, jak se snažil vybavit si, co všechno jim pustil ve stázi do žil. „Bylo toho víc,“ zamumlal nakonec, když mu jeho mozek nedal potřebné odpovědi.
„Vy blázne,“ řekl záchranář. „Ten váš koktejl – víte, že jste vás všechny mohl zabít?!“
D.J. na záchranáře zamžoural. Oči se mu zavíraly, jak se dostavovala únava a ospalost způsobená drogami.
„Stáze – byla nejištěná,“ pokusil se to vysvětlit, ale jazyk mu těžknul. „Neměli jsme – neměli na výběr – jsou – budou v pořádku?“
„Ale ano,“ ujistil ho záchranář. „Měl jste nehorázné štěstí.“
D.J. se zavřely oči.
Záchranář se na něj zamyšleně zadíval.
„Byl to od nich obrovský risk,“ poznamenal jeho mladší kolega.
„Risk?“ odfrkl si starší záchranář. „Bylo to šílenství! Ale… ten jeho šílený experiment jim zachránil život,“ pokýval hlavou.
„Je vynalézavý, má kuráž a umí si poradit, to se musí nechat. V jeho věku – obdivuhodné,“ ocenil D.J. mladší záchranář. „Byl by z něj dobrý záchranář.“
„Možná,“ zabručel starší záchranář.

*****

Kapitán zavřel hnědé desky, v nichž byly všechny D.J. materiály a především doporučení.
„V záznamu máte, že jste po ukončení Akademie podal žádost o složení aprobace tady u nás,“ prolomil ticho kapitán odměřeným tónem.
D.J. přikývl.
„Trochu domýšlivé, nemyslíte?“ probodl ho kapitán pohledem. „Sem nebereme zelenáče, jako jste vy.“
„Vím, pane. Ale chtěl jsem to zkusit,“ řekl D.J. klidným pevným hlasem člověka, který je přesvědčen, že zná svou cenu.
„Tak zkusit,“ odfrkl si kapitán a naklonil se dopředu přes stůl k D.J. „Teď mě dobře poslouchej. Pro mě seš jenom malej zkurvysyn, kterej nic neumí a nic nedokázal. Tři roky aprobace, kde tě naučili, jak nezmrzačit sebe ani pacienta, a ani ne rok na usmolený nákladní lodi, kde jsi udělal tu největší pitomost, jakou jsi mohl! Myslíš si, že jsi hrdina?“
„Ne, pane. Dělal jsem jen svou práci,“ odpověděl D.J. a díval se upřeně před sebe někam nad kapitánovo levé obočí.
„Chytrej, co, jako všichni kolonisti. Myslíš si, že jsi něco lepšího, než my ostatní?“ ucedil kapitán. „Nezajímá mě, čí zadek jsi políbil, že na mě tlačí, abych tě vzal do týmu. Nezajímá mě, koho jsi oslnil svou nezodpovědností. Tady platí pravidla a ty je budeš poslouchat. Když řeknu, aby sis stáhnul kalhoty a strčil péro do mlejnku na maso – uděláš to.“
D.J. se ve tváři nehnul ani sval a kapitán mu v duchu musel přiznat bod.
„Tady si nikdo na hrdinu hrát nebude. Netolerujeme to. Být záchranář je týmová práce. Dělej, co máš, a budeme spolu vycházet. Ale jestli něco posereš, synu, budu tě kopat do prdele celou cestu odtud až na Mars. Je ti to jasný?“ zasyčel kapitán.
D.J. jen stroze přikývl.
„Fajn,“ ušklíbl se kapitán. „Jděte si vybalit. A buďte si jistý, že celou dobu, co tu budete, vás nespustím z očí. Dostanete tak do těla, že nebudete mít ani sílu kňučet. Odchod!“
D.J. se zvedl z židle. Slyšel, že kapitán USAC Tavingtonu je svérázný a tvrdý chlap, ale tohle předčilo jeho očekávání. Doufal, že řeči o tom, že je férový, budou stejně pravdivé.
„Ještě jedna věc,“ ozval se kapitánův hlas, když byl mezi dveřmi.
D.J. se otočil a kapitán posunul jeho směrem po stole hnědou obálku.
„Blahopřeji k vašemu povýšení…, poručíku.“

USAC Tavington byla zřejmě tou nejproslulejší lodí ve službách Vesmírných sborů. Operovala v oblasti vnitřních planet. Loď byla v poměru k ostatním záchranářským lodím obrovská, protože původně měla pouze pomáhat při kolonizaci Marsu. Poměrně záhy po započetí kolonizace, začala sloužit jako operační středisko pro záchranářské týmy, jejichž nasazení rostlo úměrně s počtem lodí v oblasti. Na palubě byly tři týmy, každému velel jeden velitel. Prakticky každý záchranář začínal právě zde. Někteří zůstávali a učili další, jiní odcházeli na menší lodě.
D.J. byl přidělen pod komandéra Powella, který byl ale zrovna se svým týmem venku. Tavington totiž vlastnil dva raketoplány krátkého doletu, jež mu umožňovaly operovat na relativně velké ploše.
D.J. si byl až příliš vědom, že snad ještě nikdy nevzali na palubu někoho v tak nízkém věku jako jeho. Byl připravený na to, že to bude tvrdé, a rozhodnutý se o své místo na slunci porvat.

*****

„Než se zeptáte,“ komandér Powell vypnul vodu a natáhl se pro ručník. „Ne, nemám vás rád.“
D.J. stál v šatně mírně rozkročený s rukama složenýma za zády místě, kde končí páteř, a upřeně civěl do zdi před sebou. Sotva si dokázal představit méně vhodné místo pro první setkání se svým velícím důstojníkem než sprchy.
Powell si omotal ručník kolem pasu a postavil se přímo před D.J.
„Nemám rád kolonisty. A nemám rád frajírky. Netoleruji takové lidi ve svém týmu. Zapamatujte si to, poručíku. Vy jste jen osina v mém zadku. Čím menší se budete snažit být, tím lépe spolu budeme vycházet.“
D.J. nepatrně přikývl.
„Ještě dnes se seznámíte se zbytkem týmu. Nečekejte, že vás budou mít raději než já. Jsou unavení a vy jste přítěž, komplikace. To ovšem nemění nic na tom, že jste tu a máte se naučit být záchranářem. První a nejzákladnější pravidlo je, že hrajeme jako tým. Nezáleží na tom, jestli vás mám rád nebo vy mě, ale v akci my hlídáme váš zadek a vy náš. Tak to tady funguje, poručíku. Za hodinu vás čekám v briefingové místnosti.“

V místnosti vládlo téměř nepřátelské napětí. Na jedné straně posedával či postával Powellův tým. D.J. stál osamoceně na straně druhé s rukama složenýma na prsou v obranném gestu. Jediným styčným bodem mezi nimi byl Powell s cigaretou v puse. Postupně pak představil všechny jednoho po druhém.
„Můj zástupce Greg Dexter, Denisa Johnsová – inženýr, Jeff Helebrant, náš skvělý doktor, a neméně skvělý zdravotník Moe Ezekiel, pilot Patty Ackermanová a Adrian Newey – záchranář specialista.“
D.J. nervózně těkal očima z jednoho zamračeného obličeje k druhému. Úplně mohl cítit, jak si ho prohlíží, odhadují ho, posuzují – a zavrhují. Příliš mladý, příliš nezkušený, ke všemu kolonista a vzali ho na přímluvu – těžší začátek si sotva mohl přát.
„Tohle,“ udělal Powell gesto rukou směrem k němu, „je D.J. – nový člen naší malé rodiny.“
D.J. si nervózně olízl rty a místo zamýšleného pozdravu jen naprázdno polknul.
„D.J.?“ povytáhl Dexter obočí. „A dál?“
D.J. tohle z duše nesnášel. Kdo jste, záleželo na tom, jaké máte jméno. Když jste neměli příjmení, ihned vás zařadili do kolonky „nežádoucí“.
„D.J. Nijak-dál,“ utrousil s maximálním klidem, jakého byl schopen.
„Zkurvenej kolonista,“ ozvalo se tlumeně, leč dost hlasitě na to, aby to všichni slyšeli.
D.J. si nemohl pomoct, najednou viděl něco navýsost zajímavého na podlaze.
„Ještě nikdy jsem neslyšela o tom, že by někdo z kolonistů šel k Vesmírným sborům,“ podivila se Johnsová.
„Třeba má nějakou výrobní vadu,“ zachechtal se Newey.
„Máte aspoň nějakou specializaci, chlapče?“ přerušil posměšky a urážky Helebrant. Jeho vrásčitá tvář byla jediná, která na D.J. nehleděla s opovržením.
„Traumatologie,“ D.J. byl vděčný za normální otázku.
„Nebývá běžné, aby lodní doktor měl takovou specializaci,“ povytáhl Helebrant obočí a D.J. napadlo, že ve starém doktorovi by snad mohl získat spojence.
„Od začátku jsem chtěl k záchranářům,“ vysvětlil D.J.
„No jistě, vidíte ho, arogantní jako všichni kolonisti. Od začátku chtěl k záchranářům,“ pitvořil se Newey. „Seš teplej, že jo?“
D.J. ta otázka zasáhla jako políček. Něco takového nečekal. Zamrkal a nevěděl, co říct.
„Slyšel jsem, že kolonisti všechny buzny, který se neožení a neudělají pár pěkných dětiček, vykopnou,“ útočil Newey dál.
D.J. stálo veškeré úsilí zachovat maximálně neutrální výraz. Přesto se mu šok objevil ve tváři. Naštěstí si ho nikdo nevysvětlil jako přiznání.
„Dost!“ okřikl Powell Neweye konečně. „Poručík D.J. je ode dneška členem týmu. Nemusí se vám to líbit, ale budete to akceptovat a chovat se podle toho. Rozchod.“
„Když se budeš cítit osaměle, dovolím ti vykouřit mi ho,“ neodpustil si syknout na odcházejícího D.J. Newey.
„Díky, ale – nemám zájem,“ opáčil D.J. chladně.
V koloniích se něco takového jako homosexualita považovalo za naprosto nepřípustné, div ne za vlastizradu. Kolonie na jakékoli odchylky od normálu pohlížely velice, velice nevlídně a tvrdě je potíraly. Pravdou bylo, že život v koloniích byl boj s nepřátelským světem, a tak se nedalo čekat pochopení pro jakékoli výstřelky.
Kdyby na Marsu zůstal, donutili by ho oženit se a splnit svou občanskou povinnost, protože tak je to správné. A to by byl pro D.J. velký problém.
D.J. vždycky sám sebe ujišťoval, že tohle rozhodně nebyl důvod jeho útěku.

*****

Dveře D.J. kajuty se se syčením otevřely a někdo naplno rozsvítil.
„Vstávat!“
D.J. zamžoural na chronometr ve stěně přespávací buňky.
„Jsou tři ráno!“ zasténal.
„Záchranář je v práci 24 hodin denně,“ odsekla Johnsová. „Nebo si snad myslíte, že nehody se stávají jen od devíti ráno do pěti večer?“
„Ne, madam.“
„Dělejte, poručíku, záchranář musí být schopen obléknout se za třicet vteřin,“ pobídla ho.
„Třicet vteřin – báječné,“ zamumlal D.J. „Můžete se otočit?“
„Spáváte nahý? Dost nešťastný zvyk, zbavte se ho,“ doporučila mu ostře. „A teď sebou pohněte. Powell nerad na někoho čeká. Nechcete ho přece naštvat, že ne?“
„Ne, asi ne,“ povzdechl si D.J. a pracně se vyhrabal z postele s přikrývkou omotanou kolem těla.
Johnsová zlomyslně konec přikrývky přišlápla. D.J. zavrávoral a jen tak tak, že neupadl. Přikrývka se mu vyškubla z ruky a on zůstal úplně nahý. Za zády slyšel, jak se uchichtla a úplně cítil, jak si ho prohlíží. Aspoň že k ní stál zády.
„Myslíte si, že bych na vás viděla něco, co jsem ještě neviděla?“ zeptala se ho posměšně, když si dopínal kombinézu a otočil se k ní čelem. „A mimochodem překročil jste limit, takže to bude asi další noční na ošetřovně. Slyšela jsem, že prý by neuškodilo vydrhnout operační stoly do diamantového lesku.“
D.J. si povzdechl. Sotva si dokázal vzpomenout, kdy se pořádně vyspal. Když ho nenutili cvičit nasoukat se do skafandru ve vražedném časovém limitu, nehonili ho po vnějším plášti lodi, neždímali v tělocvičně nebo jako dnes nebudili v nechutnou hodinu, trčel na té pitomé ošetřovně. A když náhodou měli práci někde venku, cítil se jako páté kolo u vozu. Bylo těžké zapadnout někam, kde vám všichni všemožně dávali najevo, že vás nechtějí.

*****

D.J. seděl u počítače a četl si lékařský měsíčník. Přesněji řečeno tupě zíral do obrazovky. Byl unavený. Nikdo jiný, alespoň co věděl, by neschytal noční službu na ošetřovně po návratu ze záchranné mise – nikdo kromě něj. Šlo o rutinní věc. Soukromá loď se vydala příliš daleko, došly jí zásoby vzduchu a posádka se přiotrávila oxidem uhličitým. Výjimečně ho taky nechali sáhnout si na pacienta. Dobře slyšel, co říkal Ezekiel Neweyovi. Nedůležité věci nechte na Měsíčňanovi.
Nikdy se jim nesnažil vysvětlit, že není z Měsíce.
„Je tu někdo?“ ozvalo se nesměle.
D.J. trhl hlavou a vzhlédl. Vůbec toho chlapíka neslyšel přicházet.
„Mohu vám pomoct?“ otázal se D.J. unaveně. Občas přemýšlel, co by se stalo, kdyby ho v noci někdo potřeboval, skutečně potřeboval, a on to nezvládl, protože je přetažený a vyčerpaný.
Muž se nervózně rozhlédl se a pak přikývl.
„Tak co se stalo?“ zeptal se D.J. a snažil se nezívat – tak moc.
„Já –“ mladý muž zrudl.
„Mně to říct můžete,“ ujistil ho D.J. vědom si, že jeho apatie u pacienta asi příliš důvěry neprobouzí.
Muž došel až ke stolu, za nímž D.J. stále seděl, a zašeptal: „Potřeboval bych pomoct něco vyndat.“
„Vyn –?“
„Prosím,“ zrudl muž ještě víc.
D.J. byl ale příliš unavený na to, aby se s ním dohadoval nebo se snažil být milý a zdvořilý.
„Tak se támhle předkloňte,“ mávl rukou k vyšetřovacímu stolu, zatímco se ztěžka zvedl.
„Ja-jak to víte?“ vykoktal muž.
„V lidském těle zase tolik otvorů, z nichž lze něco vyndavat, není. A vzhledem k tomu, že se ničím nedusíte, jste si zasunul něco do rekta,“ utrousil D.J. a s mlasknutím si natáhl gumové rukavice. Poté vyndal ze skříně nádobu s vazelínou.
„Stůl, předklonit,“ připomněl svému pacientovi, který se stále k ničemu neměl.
„Neřeknete to nikomu, že ne?“ zeptal se muž nejistě.
Ospalý a otrávený D.J. na něj snad vůbec poprvé pořádně zaostřil. Muž byl zhruba v D.J. věku, což znamenalo, že to není záchranář, neboť ti byli všichni výrazně starší než D.J.
„Jsem doktor, ne vaše matka. Komu bych to asi tak říkal?“ odsekl D.J. „A teď se laskavě předkloňte, jestli to chcete dostat ven.“
Muž se pomalu opřel lokty o stůl.
„Je to trapné,“ zamumlal.
D.J. mu vyhrnul župan.
„Víte, to není tak, jak to vypadá,“ pokračoval muž.
„A jak si myslíte, že to vypadá?“ utrousil D.J. a otevřel nádobku s vazelínou.
„No, asi dost strašně, co?“ ošil se muž.
D.J. se zadíval na ten pevný zadek.
„No – ani ne,“ poznamenal. „Teď to asi nebude moc příjemné.“
„Co – AUU!“ trh sebou muž. „Doktore! To bolí!“
„To má bolet,“ odsekl D.J.
„Au! Kruci, chcete mě roztrhnout vedví. To se ne –“
D.J. vtiskl muži do ruky úzkou lahvičku od šampónu a stáhl si rukavice.
„Příště používejte věci jen k těm účelům, k nimž se používat mají. Pokud máte neskonalou potřebu zasouvat si něco do pozadí, najděte si milence,“ poučil ho D.J.
Muž si stáhl župan a přejel si rukou po rozbolavělém zadku. D.J. se skutečně nesnažil být jemný.
„Milence?“ hlesl muž slabě.
„Je to příjemnější a bezpečnější. Dobrou noc, dveře jsou támhle,“ mávl D.J. k východu a sedl si zpátky za stůl.
Muž se však k odchodu neměl.
„Víte, není snadné najít někoho takového,“ začal opatrně.
„Je to snadnější, než byste myslel,“ opáčil D.J. bezvýrazně „V odborné terminologii se tomu říká námořní syndrom nebo taky syndrom uzavřeného prostředí. Něco jako ponorková nemoc. Po šesti sedmi týdnech je většina členů posádky ochotná jít se vším, co má díru a pulz. Jen vám doporučuji používat kondom, vyhnete se tak několika ošklivým chorobám, pár skutečně závažným a jedné fatální. Záchranáři jsou nejrizikovější skupina. “
D.J. neosobní lékařské vyjádření muže zaskočilo.
„No, asi – asi máte pravdu, jenže –“ muž sklopil oči.
„Lidé často mylně zaměňují sexuální chování a sexuální orientaci,“ pokusil se mu D.J. přece jen pomoct. „Není třeba se rozrušovat. Nutkání zasouvat si předměty do análního otvoru zcela jistě vymizí, jakmile se vrátíte ke své manželce či přítelkyni.“
„Já nemám přítelkyni, doktore,“ hlesl muž.
D.J. se na něj zahleděl a najednou nevěděl, co odpovědět. Pravda, něco ho napadalo, ale to nebylo vhodné – ne teď, ne za těchto okolností.
„Běžte spát,“ doporučil mu tedy.

Kapitola druhá

‚Tým Gama ať se hlásí v briefingové místnosti!‘
D.J. zrovna psal lékařskou zprávu, když se interkom ozval poprvé.
Většinou toho při misích neměl moc na práci. Jak se říkalo, „nosil vodu“. Přines tohle, podrž támhleto. I když Powell s oblibou mluvil o týmové práci, D.J. se ani v nejmenším necítil být součástí týmu. Proto také nikam nijak zvlášť nepospíchal. V klidu práci uložil a zvedl se k odchodu.
‚Tým Alfa ať se hlásí v briefingové místnosti!‘
D.J. bezděčné vzhlédl k mřížce interkomu. I když byla loď velká, byla tu jen jedna briefingová místnost. A D.J. ještě nezažil, aby do ní povolali ještě někoho mimo operačního týmu, i když slyšel, že se to občas v nouzových situacích stává.
Vyšel na chodbu a a tak tak, že ho nesmetla Ackermanová. Vrazila do něj a málem upadla.
„Hej, hej,“ chytil ji D.J. „Co se děje?“ zeptal se a zkoumavě si ji prohlédl. Měla oči jakoby zarudlé od pláče.
„Copak ty jsi to neslyšel?“ zajíkla se.
D.J. zavrtěl hlavou a nad kořenem nosu se mu objevila starostlivá vráska. Bylo to vůbec poprvé, co mu na téhle lodi někdo normálně tykal. Vřelé přijetí u kapitána a občasné snahy ho urazit nepočítal.
Mauric se ztratil někde poblíž Venuše! Nestůj a poběž!“ rozběhla se chodbou dál.
D.J. jen pokrčil rameny a rozběhl se za ní.

Briefingová místnost nebyla stavěná na tolik lidí, takže tu bylo dost narváno. D.J. následoval Ackermanovou davem až ke zbytku týmu. Všichni měli pohřební náladu a D.J. se najednou cítil ještě osaměleji než obvykle. Tihle lidé byli kvůli něčemu rozrušení a on neměl nejmenší tušení proč.
„Poslední polohu USAC Maurice odhadujeme podle jeho poslední radiové zprávy někde tady,“ kapitán poodstoupil od nástěnného monitoru, na němž ustrnula v otáčení Venuše a poblíž severního pólu se rozblikala červená tečka.
„To bylo před dvěma hodinami. Od té doby se Maurice neozval. Lunární stanice1 nám potvrdila, že ho ztratila z radaru. Předpokládáme, že loď havarovala na povrchu Venuše,“ pokračoval kapitán. „Celý sektor byl uveden do stavu pohotovosti. Goliath je v tuhle chvíli půl hodiny letu od Venušiny orbity. Připojíte se k nim. Je třeba prohledat pořádný kus povrchu a nemusím vám snad připomínat, co se stane, pokud je nenajdeme včas. Nějaké otázky?“
D.J. se rozhlédl, a když viděl, že se nikdo nemá k dotazu, zvedl ruku. Kapitán ho kývnutím vyzval, aby mluvil.
„Mohu se zeptat, co tam vlastně dělali?“ otázal se a rázem se na něj upřely snad všechny oči v místnosti. Pocit, že je cizincem, v něm ještě zesílil.
Mauric je testovací loď, zkoušeli novou konstrukci iontového pohonu,“ vysvětlil kapitán odměřeně.
„Aha,“ přikývl D.J. Jistěže o tom slyšel. Jen si prostě nepamatoval jméno té lodi.
„Země se na tenhle test připravovala celé měsíce,“ dodal kapitán tiše a v jeho hlase byla patrná nemalá jedovatost. „Jsou tam čtyři členové posádky a nejméně dvacet vědců, techniků a specialistů. Přijde vám to zábavné, poručíku?“
D.J., který se ani v nejmenším neusmíval, ani se nepousmál, jen zavrtěl hlavou. Na to nebylo, co říct. Když jste pocházeli z kolonie, bylo projevit takovouhle neznalost mezi nemalým množstvím pozemšťanů skoro sebevraždou. D.J. by přísahal, že určitě několik členů posádky je z Měsíce. Rozhodně nemohl být jediný kolonista na palubě. Jenže byl ten jediný, komu to dávali náležitě sežrat.
„Fajn,“ pokýval kapitán hlavou. „Myslím, že máte práci. Rozchod!“

„Raketoplán Cleio – přecházíme na standardní orbitu,“ ohlásila Ackermanová. Trochu se jí třásl hlas. Její zpráva šla jak na Tavington, tak velitelství USACu.
D.J. ji slyšel v interkomu. Na můstku nebylo pro doktory místo, pokud někdo nepotřeboval ošetřit. Ne, to nebylo přesné – pro něj na tomhle můstku nebylo místo. Zůstal na ošetřovně sám, Helebrant a Ezekiel byli s ostatními. Po pravdě v téhle situaci byli všichni tři k ničemu a nezbývalo jim, než sedět na zadku a čekat. D.J. by klidně mohl jít na můstek taky, jenže věděl, že by tam nebyl vítán.
„Začínáme scanovat, senzory na plný výkon,“ zapraskalo v interkomu.
D.J. přemýšlel, proč tenhle úkol Ackermanovou tak rozrušuje. Znala někoho na palubě ztracené lodi?
Uvědomil si, že o těchle lidech, s nimiž má sloužit, a od nichž se má naučit, jak být dobrý záchranář, absolutně nic neví. I o lidech na Ravenu toho věděl po prvních měsících víc, než o lidech v tomhle týmu. Jenže na Ravenu ho přijali mezi sebe, patřil tam. To, že toho o nich nevěděl zase tolik, byla jeho vlastní volba. Neměli fungovat jako tým – on měl svoji práci a oni svou, jejich vztahy byly čistě pracovní a on neviděl důvod na tom něco měnit. Tady to bylo jiné. Tady měli spolupracovat, zachraňovat životy, riskovat. Očekávalo se, že na něj budou spoléhat a on bude spoléhat na ně. Jak s nimi může pracovat, když oni nevěří jemu a on jim? Když ho nerespektují?
D.J. cítil, jak se ho zmocňuje pocit bezmoci, rozčarování a zklamání.
Takhle to nemělo být. Takhle si to nepředstavoval.
Rozhodl se, že tady nehodlá trčet. Pokud jsou všichni na můstku, měl by tam být i on.

Na můstku vládlo napětí. Nikdo si D.J. příchodu snad ani nevšiml. Ticho přerušovalo jen občasné pípnutí přístrojů a tlumené hučení servomotorů kapitánského křesla.
D.J. ten podivný neklid a strach začínal nahlodávat. Někde tam venku byla loď s lidmi, kterým utíkal čas. Průměrná teplota na Venuši dosahovala čtyř set stupňů a tlak byl dvaadevadesátkrát větší než na Zemi. Ve skafandru se tam dalo přežít jen po omezenou dobu.
Jak dlouho může vydržet havarovaná loď? Den? Více? Méně?
Jak dlouho může trvat čtyřem lodím prohledat povrch planety?
USAC Goliath všem lodím – máme kontakt. Opakuji – máme je!“ zapraskalo ve vysílačce. „Veškerý lékařský personál se okamžitě přesune na Goliath, aby mohl být zahájen sestup na místo havárie. Potvrďte příjem.“
Na okamžik jako by všechno na můstku strnulo. Pak se Ackermanová doslova vrhla po vysílačce.
„Tady USAC Cleio, potvrzujeme příjem.“
Helebrant poklepal D.J. na rameno a kývl k žebříku, po němž se již spouštěl na dolní palubu Ezekiel.

Johnsová zacvakla D.J. přilbu do zámku. Než se nasoukali do skafandrů, spojila se Cleio s Goliathem tunelem.
D.J. kývnutím hlavy poděkoval a poněkud těžkopádně se spolu s Helebrantem přesunul do přetlakové komory. Celou dobu cítil, jak mu záda propaluje nenávistný pohled Moea Ezekiela, který byl skálopevně přesvědčen, že měl jít buď s nimi a nebo rovnou místo D.J.
„Pohyb, pohyb, pohyb,“ pobízel je v rádiu Powellův hlas, když procházeli tunelem.
Na Goliathu na ně již čekali a sotva za nimi zapadly dveře, lodě se odpojily a Cleio se vzdálila, aby uvolnila místo dalšímu raketoplánu.
„Je tu trochu málo místa,“ omlouval se mladý muž, podle barvy na uniformě technik.
„Nejsme ze skla,“ usmál se Helebrant. „Trochu se smrskneme a bude to.“
„Vůbec jsem se nepředstavil – Edmund Corrick,“ usmál se na ně.
„Helebrant a tohle je – to je D.J.,“ mávl Helebrant rukou k D.J. „On – pracuje s námi. Je to taky doktor.“
„Trauma,“ upřesnil D.J.
„Těch tu bude asi víc než dost,“ cukly Corrickovi koutky.
„Pane Corricku,“ ohlásil se v interkomu netrpělivý hlas člověka zvyklého udílet rozkazy.
„Ano, pane?“ ozval se Corrick.
„Připravte se na sestup.“
D.J. se tázavě podíval na Helebranta, který jen pokrčil rameny.
„Ale, kapitáne…“ zajíkl se Corrick.
„Připravte se na sestup!“ uťal jakékoli protesty kapitán, aniž by se namáhal své rozhodnutí vysvětlit.
„Na sestup?“ nemohl D.J. uvěřit tomu, co slyšel. „A ostatní? A to jako tady,“ zahrnul gestem ruky přechodovou místnost.
„Všechno je jednou poprvé, poručíku,“ pokrčil Helebrant rameny.
„Jsou věci, bez kterých bych se obešel,“ utrousil D.J.
„To my všichni, poručíku, to my všichni,“ pokýval Helebrant hlavou, když si sedal na podlahu.

Průlet hustou atmosférou Venuše v prostoru přechodové místnosti byl něco, na co D.J. nemohl připravit ani nejlepší simulátor. Dost to připomínalo jízdu na oblíbené pozemské atrakci zvané horská dráha. Loď poskakovala sem a tam jako jankovitá kobyla, a to nemluvě o narůstající teplotě uvnitř lodi.
„Vydrží to loď?“ zeptal se D.J. v okamžiku, kdy mu nejméně cvakaly zuby.
„Doufejte,“ křikl Corrick.
D.J. pevně zavřel oči a jistá část jeho já si v tu chvíli nic nepřála víc, než být na Marsu, kde se nemusíte bát, že se vám země rozpadne pod nohama.
Pak najednou otřesy ustaly, ovšem teplota dál stoupala. D.J. cítil, jak mu po zádech pod skafandrem stéká pot.
„Chladící systém nepobere to teplo, asi tu bude trošku horko,“ vysvětlil Corrick. Než začal sestup, i on si vzal skafandr.
„Kolik máme času?“ zeptal se D.J., když uvolňoval pásy, jež ho udržely během sestupu na místě, a ztěžka vstával.
„Dvě, možná tři hodiny,“ informoval ho hlas, který znal z interkomu, a jenž patřil mužnému černochovi. Vešel v doprovodu několika členů posádky a začal se oblékat do skafandru.
„Dvě, možná tři hodiny nestačí,“ namítl D.J. Nedokázal si představit, jak si někdo může myslet, že dostanou ven čtyřiadvacet lidí za dvě, tři hodiny v takových podmínkách. „Je nás na to málo.“
Corrick slyšitelně zalapal po dechu nad D.J. opovážlivostí.
Miller si dopnul skafandr a otočil se k D.J. čelem. D.J. neuhnul očima a oplácel mu pohled.
„Při vší úctě, pane, lze očekávat, že loď bude silně poškozená, bude třeba raněné vyprostit zpod trosek, rovněž můžeme předpokládat šok, dehydrataci, zlomeniny – s takovými pacienty nemůžete podle libosti hýbat. Navíc s ohledem na teplotu a tlak – dvě hodiny prostě nestačí.“
„Takže – to jste vy,“ pokýval Miller hlavou.
D.J. neřekl nic, jen mírně naklonil hlavu na stranu.
„Mluví se o vás. Ten, co si udělal jméno na Ravenu,“ Miller popošel k D.J. „Ten, co ho na Tavington vzali na přímluvu. Kolik je vám? Dvaadvacet?“
„Třiadvacet,“ upřesnil D.J.
„A jak dlouho tuhle práci děláte? Kolik máte zkušeností se záchrannými pracemi?“
Tentokrát D.J. pohledem uhnul.
„Dobře. Víte, poručíku, mě nezajímá, kolik lidí si o vás myslí, že se pro tuhle práci hodíte, že jste nejlepší. Ani mě nezajímá, kolikrát jste se v hodnocení umístil první. Nezajímá mě, čí zadek, jste políbil, že vás sem vůbec vzali,“ řekl Miller a přistoupil k D.J. blíž. „Pokud to nestihneme za dvě, tři hodiny, budeme mít všichni velké potíže. Proto jsem dal rozkaz k sestupu, tlačí nás čas. Takže dělejte svou práci, dělejte ji rychle a dobře, protože tam dole jsou lidé, kteří potřebují naši pomoc. Udělejte cokoli jiného a já vás budu kopat do prdele odtud až zpátky tam, odkud jste přišel. Rozumíme si?“
„Ano, pane,“ řekl D.J.
„Takže,“ rozhlédl se po nich Miller. „Bude to divoké. Nechci, aby si někdo hrál na hrdinu, jasné?“ jeho pohled ulpěl na D.J. déle než na ostatních. „Popadneme přeživší a fofrem pryč, než tu začne být fakt horko. Tak pohyb lidi, máme tu práci a neplatí nás od hodiny.“

Přistání proběhlo až neuvěřitelně hladce, nebýt neustále stoupající teploty. Vzduch začal být tak horký, že se skoro nedal dýchat. Tetelil se jako na poušti. Na věci se nedalo bez rukavice sáhnout a D.J. se znepokojením zjišťoval, že některé plastové věci jsou na omak jaksi měkké a trochu lepí. Zdálo se ale, že kapitán Miller ani v nejmenším nepochybuje o tom, že loď takový tlak a teplotu vydrží. A i když to D.J. nebyl schopen rozumově vysvětlit, z nějakého důvodu to posádce stačilo.
Všichni byli oblečení do speciálních vyztužených skafandrů, které se používaly pro záchranné práce v obtížných podmínkách, ale příliš to nepomáhalo. Ačkoli chladící jednotka jela na plný výkon, nebyla na D.J. nitka suchá, ještě než loď dosedla na zem. A to se nacházeli v poměrně vysoké nadmořské výšce a navíc na odvrácené straně. Přesto teplota venku už přesáhla nějakých dvě stě padesát stupňů.
Mimo loď se k nesnesitelnému horku přidal ještě tlak. Přetlaková komora se nedala natlakovat na vnější tlak, takže když se dveře otevřely k D.J. hrůze se skafandr promáčkl. Málem mu to vyrazilo dech. Nebyl jediný, koho to vyděsilo. Nicméně skafandry vydržely. Každý pohyb ovšem vyžadoval tolik sil, že již po pár krocích bolely svaly.
Vrak lodi ležel na úpatí skály pouhých pět set metrů před nimi, jeho zkreslená tmavá silueta se tetelila v horkém vzduchu, ale stejně dobře to mohlo být pět set kilometrů. D.J. přišlo, že trvá nekonečně dlouho se tam doplahočit.
Loď vypadala jako pomačkaná plechovka od piva. D.J. se v první chvíli chtěl opřít o trup a trochu ulevit bolavým svalům, než si uvědomil, že kovový plášť musí být značně rozpálený.
Přetlakovou komoru se na čtvrtý pokus podařilo otevřít, avšak dveře se v půlce ve zkřiveném rámu zadrhly a dál nešly. Otvor byl jen taktak dost velký na to, aby se jím ve skafandru protáhli.
Uvnitř lodi bylo jako v peci. D.J. slyšel tlumené sténání konstrukce, kterou drtil obrovský atmosférický tlak, a uvědomil si, že jim tu nejen hrozí dehydratace a doslova uvaření se zaživa, ale ještě ke všemu je tu mohly zavalit trosky. Sklouzl pohledem k Helebrantovi. Starý doktor nevypadl vůbec dobře.
„Jste v pořádku?“ zeptal se D.J.
„Žádné strachy, já to zvládnu,“ pousmál se Helebrant chabě.
D.J. ta odpověď neuspokojila, nicméně nyní na tom již nezáleželo. Byli tady a museli dokončit úkol.
„Dobře, lidi, je nás málo a času není nazbyt,“ oslovil je Miller, který se dveřmi protáhl jako poslední. „Rozdělíme se. Já a Corrick si vezmeme strojovnu, Jeremy, ty s Claytonem jděte na můstek a Simpson a vy dva projděte obytnou část a ošetřovnu. Všichni buďte neustále na příjmu.“

D.J. nijak zvlášť nepřekvapilo, že obytná část lodi byla prázdná. Většina lidí se ve stavu nouze neválí v posteli. Jeho osobně to nejvíc hnalo na ošetřovnu, protože pokud někdo přežil, dalo se předpokládat, že budou tam. Ošetřovna bývala vždycky nejlépe chráněnou částí lodi.
„Kapitáne Millere,“ zaprskalo v mikrofonu. „Jsme na můstku.“
Hlas se na okamžik odmlčel, než se ozvalo: „Nebo alespoň na tom, co z něj zbylo. Posádka mrtvá.“
D.J. na okamžik zpomalil, jak se snažil ten fakt vstřebat, a pak i přes rostoucí únavu přidal do kroku. Byl si nyní absolutně jistý, že přeživší jsou na ošetřovně.
„Hej – hej ty!“
D.J. chvíli trvalo, než pochopil, že to je na něj, a otočil se.
Helebrant klečel, lapal po dechu a ruce si křečovitě tiskl k hrudi – respektive se o to přes skafandr snažil. Záchranář by viditelně rád něco udělal, jenže neměl ponětí co.
„Sundejte mu skafandr!“ řekl D.J., klekl si a otevřel pancéřový zdravotnický kufřík, který nesl.
„Cože?“ zamžikal záchranář.
„Sundejte mu skafandr!“ štěkl D.J. zatímco se snažil rukama v neohrabaných rukavicích skafandru vyndat injekci s trombolytikem.
Záchranář roztřeseně poslechl a uvolnil zámky přilby. V tu chvíli Helebrantovo sípání utichlo.
D.J. prudce zvedl hlavu a jeho oči se setkaly se zděšeným pohledem záchranáře. Bez váhání kopnul lékařský kufřík k němu, aby mohl Helebranta intubovat. Sám se bleskově přesunul k nim, píchl Helebrantovi dvě injekce a začal mu sundavat skafandr. Doslova slyšel, jak mu vzadu v hlavě odtikává čas. Materiál skafandru ale nebylo možné roztrhnout nebo rozříznout.
Když konečně mohli použít defibrilátor, bylo již příliš pozdě.
D.J. hleděl prázdným pohledem na nehybné tělo a jen pomalu si uvědomoval, že na něj někdo ve vysílačce křičí. Zvedl oči. Záchranář se stále snažil přimět srdce k činnosti, ačkoli oba věděli, že je pozdě.
D.J. měl pocit, jako by jeho tělo již neovládala jeho vůle, ale něco tvrdého, nepoddajného, co ho přimělo zvednout se a říct: „Přestaňte, tady se nedá již nic dělat.“
„Jak tohle můžete říct?!“ vyjel na D.J. záchranář, ale pak mezi nimi zavládlo ticho, jak i druhému muži došla nesmyslnost jeho snažení.
D.J. konečně vzal na vědomí i Millerův hlas, který se ostře dožadoval informací.
„Kapitáne, Helebrant je mrtvý,“ oznámil D.J. dutě. Přišlo mu, jako by všechno sledoval zdálky, jako by to nebyl on, kdo mluví a hýbá se. „Infarkt. Pokračujeme v pátrání po přeživších.“
Záchranář se na D.J. zadíval, jako by ho viděl poprvé v životě.
D.J. beze slova uložil věci do lékařského kufru.
„Vezmeme ho, až se budeme vracet,“ řekl D.J.
„Cože? To – to přece – jak tohle můžete říct?! Nenecháme ho tu!“
D.J. pomalu vykročil k ošetřovně.
„HEJ!“ zařval záchranář.
„Poručík má pravdu,“ ozval se Millerův odměřený hlas. „Nejdřív se postaráme o živé. Mrtví mohou počkat.“

„Poručíku?“
D.J. sebou trhl a zaostřil na Millera.
„V pořádku?“ zeptal se kapitán.
D.J. pokýval hlavou, ale jeho skelný pohled svědčil o opaku. Z celé posádky Maurice přežil jeden inženýr a čtyři vědci. Jednoho z vědců ztratili při transportu na Goliath. Kapitán Miller se pak osobně vrátil pro Helebrantovo tělo.
D.J. si všechno pamatoval jen mlhavě. Jako by u toho ani nebyl, a možná že u toho skutečně nebyl. Všechno, co se naučil, jak ho vycvičili, odvedlo práci za něj.
A teď hodinu poté, co opustili Venuši, stál pořád ještě v pomačkaném skafandru, zpocený, na pokraji sil v přechodové místnosti a zíral před sebe. Nebyl schopný se pohnout, nebyl schopný se odpoutat od toho, co se stalo. Už se setkal se smrtí. Ne všechny záchranné operace jsou úspěšné. Nikdy mu však nikdo neumřel přímo pod rukama a nikdy to nebyl někdo, koho znal.
„Běžte si dát sprchu a odpočinout si, než se tu složíte,“ řekl Miller tiše.
D.J. se na něj podíval prázdným pohledem.
„To je rozkaz, poručíku,“ dodal Miller.
D.J. mechanicky pokýval hlavou a nakonec se přece jen pomalu, rozbolavěle vysoukal ze skafandru. Tričko a trenky měl propocené skrz na skrz a přilepené k tělu. Na několika místech měl kůži sedřenou do krve a začínaly se objevovat první podlitiny. Ani se nenamáhal skafandr uklidit a nechal ho ležet kam, kde si ho sundal. Stejně ho můžou dát akorát tak do šrotu.
Miller nic neřekl a mlčky ho sledoval, jak kulhavě odchází.
„Poručíku.“
D.J. se zastavil mezi dveřmi a napůl se obrátil, takže Miller spatřil pěkně se vybarvující modřinu dobře přes půlku stehna.
„Stavte se pak na ošetřovně,“ doporučil mu Miller.
D.J. přikývl. Cítil se otupělý až do hloubi duše – otupělý a prázdný.
Miller se ještě dlouho zamyšleně díval na dveře, jimiž D.J. odešel.

Horká sprcha smyla pot a uvolnila ztuhlé namožené svaly, nedokázala však odplavit tu otupělost uvnitř.
D.J. stál pod proudem vody, opíral se čelem o stěnu sprchy a nedokázal myslet na nic. V hlavě měl prázdno a všechno jako by ztratilo jaksi smysl. Nebyl schopný přemýšlet o tom, co by měl udělat dál. Nebýt Millerova rozkazu, nejspíš by ještě teď stál v přechodové místnosti a civěl před sebe.
Z jeho otupělé mysli se vynořilo, že dostal ještě jeden rozkaz, který by měl splnit.
Přiměl se zavřít vodu, a než vyšel ze sprchy, omotal si ručník kolem pasu. Všechno ho bolelo, ale on byl za tu bolest vděčný, protože mu připomínala, že je naživu.
Naživu.
Sesunul se na lavičku a složil hlavu do dlaní. Jak se má vrátit na Cleio a oznámit ostatním, že Helebrant je mrtvý? Budou mu to dávat za vinu. Vždyť ho nenávidí. Měl udělat víc. Měl…
„Dnes jste si vedl velice dobře, poručíku.“
D.J. zvedl hlavu a zadíval se na Millera stojícího ve dveřích. Jeho pohled byl ale pořád prázdný, bez jiskry.
„Jednou z nejtěžších věcí na téhle práci je naučit se prohrávat,“ pokračoval Miller, zatímco vyndal z kapsy cigaretu a zapálil si.
D.J. sklonil hlavu a zíral na podlahu. Miller si bez vyzvání přisedl.
„Nesnažte se to řešit, nemá smysl ptát se, co jste mohl udělat lépe. Udělal jste maximum, víc jste udělat nemohl. Nemůžete vyhrát každou bitvu, poručíku,“ mluvil Miller tichým uklidňujícím hlasem, a když D.J. zvedl oči, nabídl mu cigaretu.
D.J. na ni chvíli hleděl a pak si ji vzal. Vsunul její konec mezi rty a křečovitě popotáhl, načež se vzápětí rozkašlal.
Miller nic neřekl, ani se nepohnul.
D.J. ještě jednou potáhl z cigarety a s hlasitým povzdechem vykoukl obláček kouře. Pak Millerovi cigaretu vrátil.
„Když jsem se dostal k záchranářům, hodně lidí se mě ptalo, proč to dělám. Jestli si myslím, že jsem hrdina,“ Miller se zadíval na strop místnosti. „Nevím, co jsem jim tehdy řekl, ale něco vám povím, poručíku, nemá smysl jim na to odpovídat. Nemůžou pochopit, proč to děláme.“
D.J. se narovnal, opřel se zády o zeď a zavřel oči. Miller se na něj zadíval a všiml si jizvy na jeho hrudníku.
„Chtěl jsem, aby moje práce měla nějaký smysl, aby – chtěl jsem něco dokázat,“ zašeptal D.J.
Miller ho ale poslouchal jen napůl. Díval se na D.J. jizvu a přemýšlel, od čeho ji asi má. Vypadalo to jako od nějaké operace.
Možná operace srdce.
Miller se zadíval do D.J. tváře a najednou si uvědomil, že toho kluka přece zná.
Jednou z něj bude velice schopný traumatolog, to si pamatujte, Millere. Tedy pokud přežije následujících osmačtyřicet hodin, promluvil k Millerovi z minulosti hlas podplukovníka Ferrise.
Nikdy nezjistil, co se s tím klukem stalo. Nemohl se tam zdržet tak dlouho a jméno neznal, aby si později zjistil, jak se věci vyvinuly. A nyní ten mladík seděl vedle něj a snažil se nějak poprat s tvrdou lekcí, kterou právě dostal.
„A dokázal jsi,“ zašeptal Miller měkce ve snaze pomoct mu. „Kdybys zpanikařil, kdyby ses snažil pomoct někomu, komu jsi už pomoct nemohl, tak by ti čtyři vědci, co je máme na ošetřovně, byli možná mrtví. Dělal jsi svou práci. Udělala jsi správnou věc, D.J.!“
D.J. otevřel oči a zadíval se na Millera.
„Tahle chvíle přijde dříve nebo později u každého. Proto sem neradi berou lidi bez zkušeností. Teď se teprve ukáže, jestli na to máš. Dokážeš se s tím vyrovnat? Pak sem patříš, pak jsi jedním z nás. Pokud ne –“ Miller nechal větu vyznít do ztracena.
„Jedním z vás?“ opakoval D.J. a znělo to zahořkle. „Každý mi jen dává najevo, že sem nepatřím a nikdy patřit nebudu. Jak se mám podívat Powellovi do očí a říct mu, že – že,“ D.J. se zlomil hlas.
Miller si povzdechl a objal D.J. kolem ramen.
„Nemáme rádi nováčky, mladé a nezkušené protože – jsou riziko, potíže. Tohle je tvrdá práce, a pokud to někdo nedokáže zvládnout, znamená ohrožení pro nás pro všechny. Myslíš si, že tě Powell nenávidí?“
D.J. přikývl a schoulil se pod Millerovým obětím do sebe.
„Ve skutečnosti se tě bojí. Nevědí, jak s tebou jednat, co od tebe čekat. Nevědí, zda se na tebe můžou spolehnout,“ vysvětlil Miller a přitáhl si D.J. k sobě a nechal ho opřít se o něj. Bylo mu jasné, že D.J. potřebuje trochu obyčejného vřelého lidského tepla, aby se s tím vším vyrovnal. „Ale dneska jsi dokázal, že se v krizi nezlomíš, že jsi přesně tam, kde tě lidi potřebují. Dnes jsi dokázal, že na to máš. Jestli se s tím vším dokážeš poprat, pak jsi záchranář a nikdo s tebou už nebude jednat jinak.“
Miller ucítil, jak se D.J. tělo roztřáslo tichými vzlyky. Věděl, že D.J. nebrečí z nějakého konkrétního důvodu, že to je jen stres, únava, zmatek a pocit selhání a viny. Prostě ho jen držel a trpělivě čekal, dokud křečovité sevření, jímž D.J. držel jeho uniformu, nepovolilo a D.J. se nepřestal třást.
„Bude to dobré,“ zašeptal Miller a chlácholivě D.J. pohladil po nahých zádech. „Nejsi v tom sám, D.J., nikdy v tom už nebudeš sám, protože jsi jedním z nás. Nemám pravdu?“
D.J. po chvíli pomalu zvedl hlavu, jíž se dosud opíral o Millerovu hruď, a jeho rty se dotkly Millerova krku. Nejdřív váhavě, jako by čekal, že ho Miller odstrčí, ale s každým dalším okamžikem, kdy Miller nijak neprojevil nelibost, se letmé doteky na kůži stávaly odvážnějšími, až přešly ve skutečné polibky.
Miller si svoje chování ospravedlňoval tím, že nechce D.J. ranit tím, že by ho odstrčil. Ve vesmíru každý člověk občas potřebuje trochu něhy, pozornosti a úlevy. Navíc to bylo příjemné a on již dlouho nevyhledal svůj příděl něhy, pozornosti a úlevy. Rozhodl se tedy nechat věcem volný průběh.
D.J. klouzal rty po Millerově krku výš, zlehka ho kousl do ušního lalůčku a pak políbil do koutku úst. Jeho ruce jako by o své vlastní vůli začaly Millerovi rozepínat kombinézu. Nepřemýšlel nad tím, jestli to je vhodné, nebo jaké z toho budou následky. Prostě to chtěl, a tak jednal.
Miller otočil hlavu k D.J. a přes ručník, jejž měl D.J. omotaný kolem pasu, rozeznal nezaměnitelnou vybouleninu. Nepřekvapilo ho to, vypjaté situace mohly někdy vyústit až v sexuální vzrušení, když je měl člověk zdárně za sebou. Takže D.J. erekce mohla znamenat pouze to, že se s tím vším vyrovnal a teď hledá uvolnění. A Miller rozhodně nebyl proti přátelskému vyhonění.
Když Miller otočil hlavu jeho směrem, D.J. ho překvapil polibkem na rty – hladovým a vášnivým. Miller se ještě nikdy s mužem nelíbal, avšak v tuhle chvíli se to zdálo tak přirozené, že se této nové, příjemné zkušenosti nebránil.
Poté, co se jejich rty rozdělily, rozhodl se Miller posunout věci správným směrem, neboť se zdálo, že D.J. je příliš ostýchavý, což zakrývá doteky a polibky. Bez rozpaků položil ruku do D.J. klína a sevřel přes ručník jeho tepající erekci. Uslyšel, jak se D.J. ostře nadechl, a příjemně ho překvapila velikost toho, co pod látkou nahmatal.
D.J. položil dlaň na Millerovu ruku a přitlačil ji víc, proti svému tvrdému penisu.
Miller se pousmál a vklouzl rukou pod ručník.
D.J. uniklo zasténání, když Millerovy prsty obemkly jeho ptáka. Stáhl Millerovi kombinézu z ramen a vsunul ruku do jeho slipů. Nedal se zaskočit zjištěním, že kapitán není vzrušený, a vytáhl jeho péro. Bylo v tom cosi provokujícího, obscénního, když byl Miller vlastně plně oblečený.
D.J. sklouzl z lavičky, uvolnil ručník a klekl si na něj mezi Millerovy nohy.
Miller pochopil, co chce D.J. dělat, a překvapilo ho to. Nehodlal mu ovšem nijak bránit. Neviděl jediný důvod, proč by neměl vzít, co byl D.J. ochoten sám nabídnout.
D.J. chvíli Millerovo péro hladil a laskal rukou. Chtěl si vychutnat ten pohled na pěkně rostlého tmavého ptáka. Pak sevřel rty tmavý žalud a přiměl tak Millera zalapat po dechu. Jazykem polaskal citlivou kůži a cítil, jak se Millerovo péro nalévá krví, zvětšuje a tuhne. Sevřel v dlani jeho koule a začal je masírovat, zatímco vzal do pusy tolik z impozantní délky jeho ptáka, kolik dokázal, aniž by se začal dusit.
Miller položil D.J. ruku do týla a se zavřenýma očima si vychutnával péči, jaké se mu už dávno nedostalo. D.J. nebyl první muž, s nímž měl Miller intimní kontakt. Služba na záchranářských lodích bývala dlouhá a příležitostí málo. Občasné vzájemné vyhonění pak bylo vítanou úlevou. Úspěšně se tím dal vyřešit stres a ponorková nemoc. Stejně tak jako byl ale D.J. první muž, jenž ho kdy políbil, byl i první, kdo mu ho kouřil – sám od sebe z vlastní vůle a zatraceně dobře. Miller si nedokázal vzpomenout, že by mu ho někdy nějaká ženská takhle skvěle kouřila.
D.J. střídavě sál a lízat Millerova ptáka, masíroval mu kulky a druhou rukou si honil vlastní péro. Vychutnával si to. Naposledy s někým spal, těsně než nastoupil na Tavington.
Miller mu zlehka přirážel do pusy, hebká kůže jeho péra klouzala D.J. mezi rty. Občas se na chvíli stáhl a jen dráždil žalud, aby pak vzal do úst, co nejvíc dokázal. Millerovo vzdychání a sténání mu dělalo dobře. Newey o něm klidně mohl roztrušovat, že je určitě kolonistická buzna, když odešel z Marsu, ale v tuhle chvíli na to byl D.J. skoro hrdý. Newey sotva mohl říct, že přiměl kapitána Goliathu, který byl považován za špičku mezi záchranáři, kňučet touhou se udělat.
Miller frustrovaně zasténal, když najednou ta báječná talentovaná ústa zmizela. Otevřel oči. D.J. stál před ním nahý, s vzrušením zrůžovělými tvářemi, jeho tvrdý pták sebou nedočkavě poškubával a v očích lesknoucích se chtíčem měl něco, čemu Miller v tu chvíli tak docela nerozuměl.
D.J. doufal, že je Miller dostatečně vzrušený a toužící po uspokojení, že mu to projde. Pomalu popošel dopředu, a jak šel blíž, nutil Millera dát nohy k sobě.
Miller sledoval každičký D.J. pohyb a snažil se odhadnout, o co mu jde.
„Na zem,“ zašeptal D.J. vůbec první slova, která padla od chvíle, kdy začali.
Miller se trochu lekl, že D.J. bude chtít vykouřit, což bylo něco, co nebyl připraven a ani ochoten udělat. Přesto mu vyhověl, aniž by se příliš vyptával, a sklouzl z lavičky na ručník na podlaze. Byl ovšem připraven D.J. ihned zarazit, pokud by udělal něco, co by se mu nelíbilo.
D.J. si ale na něj obkročmo sedl, sevřel Millerova ptáka a začal na něj pomalu nasedat. Miller v úžasu vytřeštil oči, ale na nějaké protesty nebylo kdy, protože jeho péro zvolna proniklo do D.J. zadnice a nořilo se stále hlouběji.
Miller hlasitě zasténal a sevřel D.J. boky – nerozhodný v tom, zda ho má odstrčit nebo přirazit.
D.J. tiše zasykl, protože takhle bez přípravy to pálilo a vůbec to nebylo příliš příjemné, a dosedl. Zabolelo to, protože Millera byl pořádný kus. Nechtěl ale riskovat, že by Miller měl čas nad tím, co dělá, přemýšlet a zastavit ho.
„Bože,“ vydechl Miller.
D.J. se trošku nadzvedl a zase klesl. Několikrát to zopakoval. Nepříjemné pocity rychle střídala rozkoš. Uvědomil si, že tohle mu chybělo víc, než nakolik si byl ochoten to připustit. Chytil se Millera za ramena a začal přirážet.
Miller zasténal a nadzvedl bezděčně boky, aby vyšel D.J. vstříc. Tohle zcela předčilo všechno, co dosud zažil. Ta těsná horká zadnice sevřená kolem jeho pulzující ptáka ho přiváděla k šílenství. Začal třít D.J. penis, který se pohupoval v rytmu jeho přírazů. Protože měl obě ruce volné, nic mu nebránilo v tom masírovat zároveň D.J. kulky.
D.J. zavřel oči a pevně sevřel Millerova ramena. V ptáku mu tepalo a napětí v koulích bylo téměř nesnesitelné. Se zasténáním se udělal. Přiměl se přitom otevřít oči, protože pohled na to, jak jeho horké sperma vystříklo na Millerovo tričko a potřísnilo jeho ruku, byl něco, co si D.J. přál uchovat v paměti na hodně dlouho.
Miller dýchal rychle a mělce a jeho ruka dál zlehka hladila D.J. ochablý penis.
D.J. počkal, až se jeho dech zklidnil, a pak se začal znovu pohybovat. Věděl jak, aby to Millerovi přineslo tu správnou rozkoš. Svíral ho v sobě a s každým pohybem pánví posouval sténajícího Millera k vyvrcholení. Miller mu přestal hladit ptáka a křečovitě sevřel jeho boky a začal konečně pořádně přirážet. D.J. nechal zbytek práce na něm, protože byl utahaný jako snad ještě nikdy ve svém životě. Když se Miller udělal, byla to svým způsobem úleva.
D.J. se musel o Millera opřít a sednout si mu na klín, protože se nedokázal udržet na nohou. Nohy měl jako z rosolu. Postupně si uvědomoval, že ho bolí naražená noha, a oči se mu zavíraly únavou. Chvíli trvalo, než byl schopen se zvednout. Millerův penis z něj vyklouzl s hlasitým mlasknutím. Za normálních okolností by se D.J. šel umýt, takhle byl rád, že posbíral svoje věci, natáhl si kombinézu a odešel z koupelny po svých, a to aniž by se Millerovi byť jedinkrát podíval do očí.
Těžce oddechující Miller si zastrčil penis do slipů, a než odešel, umyl si ruce a vypucoval jakž takž sperma z trika.

„Eeee… poručíku?“
D.J. stálo spoustu úsilí zvednout olověná víčka a podívat se na člověka, který ho oslovil.
„Vypadáte hrozně,“ řekl mu muž. „Potřebujete se vyspat, jako my všichni.“
D.J. podle způsobu, jakým ten muž mluvil o potřebě spánku, bezpečně identifikoval lodního lékaře.
„Pojďte,“ vzal lékař D.J. za loket a nasměroval ho k jedné ze spacích buněk.
D.J. byl tak vyčerpaný, že se vůbec nehádal. Sotva mu zbývalo dost sil, aby se do buňky vyškrábal. Usnul pomalu ještě dřív, než položil hlavu na polštář.

„Za půl hodiny se spojíme s Tavingtonem, možná bychom ho měli vzbudit,“ navrhl Clayton tiše. Stál vedle Millera a doba se dívali na tvrdě spícího D.J.
Miller se naklonil do spací buňky a přikryl ho.
„Nechte ho spát,“ řekl Miller, když se narovnal. „Byl to pro něj dlouhý a náročný den. Stejně na Tavingtonu musíme zůstat, loď potřebuje opravit.“
„Kdo by to do něj řekl, co?“ nadhodil Clayton s rozpačitým úsměvem. „Tak mladý a přitom,“ mnohoznačně pokrčil rameny.
„To máte pravdu, kdo by to do něj řekl,“ pokýval Miller zamyšleně hlavou, ale na rozdíl od Claytona neměl na mysli D.J. schopnosti záchranáře.
Pro to, co se stalo v koupelně, co D.J. udělal, existovalo jediné vysvětlení. Miller to ale rozhodně nehodlal nikde vytrubovat. D.J. malé tajemství bylo u něj v bezpečí.

*****

Několik prvních dní kolem něj všichni chodili po špičkách, ale D.J. to sotva vnímal. Ne, že by se až tak těžce vyrovnával s tím, co se stalo. Nikdo ostatně ani slůvkem nenaznačil, že by se domníval, že Helebrantova smrt je jeho vina, jeho selhání. A on sám věděl, že nemohl udělat víc, než udělal. Co však D.J. trápilo, bylo to, k čemu došlo mezi ním a kapitánem Goliathu.
Nebylo by to poprvé, kdy hledal chvilkovou úlevu a uspokojení v náručí na jednu noc. Ovšem bylo to poprvé, kdy zcela zapomněl na opatrnost. Vždycky používal kondom. Nemluvilo se o tom, ale málokdo dokázal šest týdnů hlídkovat v pásu asteroidů nebo tři měsíce sloužit na výzkumném plavidle, a vystačit celou dobu jen se svou pravou rukou. Ti konzervativní se zapletli se svými kolegyněmi, ti šťastnější a bez předsudků našli pochopení a pomoc u svých kolegů a kamarádů. Byl to jeden z hlavních důvodů, proč žádné manželství nevydrželo víc jak rok. Každý dříve nebo později našel úlevu v něčím náručí a na věrnost se moc nehrálo. S ohledem na to se vyplatilo dávat pozor, co kam strkáte. Jeden nemohl nikdy vědět, co tam bylo před tím. Ostatně proto se na astronauty dívali lidi občas skrz prsty. Statisticky vzato co do promiskuity a rozšíření pohlavních nemocí šlo o nejrizikovější skupinu.
D.J. rozhodně netoužil po nějaké pěkné intersolární pohlavní nemoci, o jejímž průběhu a následcích i nepříjemnosti léčby měl jako lékař až nechutně jasnou představu.
Byl to hodně nervózní týden. Už jednou byl v podobné situaci. Prožil si hotové peklo strachu a hrůz, a tehdy přísahal, že již nikdy víc. Od té doby si zakládal na bezpečném sexu. Jistě, měl za sebou fyzicky i psychicky velice náročnou misi, byl otřesený, unavený. Nic z toho ovšem neomlouvalo takovou nezodpovědnost. Nedokázal ani zcela ocenit skutečnost, že Powell nepožádal o přidělení nového lékaře, s odůvodněním, že jednoho už má. Stěží se mohl těšit z toho, že se stal stálým členem týmu, když musel neustále přemýšlet o tom, jak byl neopatrný.
Když konečně přišly výsledky, byla to neskonalá úleva. Jistě, Miller na něj působil relativně důvěryhodným dojmem, ale to vám zdraví dotyčného nezaručí.
Teď když se uklidnil, mohl znovu začít budovat svoji pozici a kariéru. Otevřené nepřátelství, které mu někteří členové týmu dávali předtím najevo, přešlo v jakési rozpačité příměří.
Přestal trávit tolik času osamotě nudnými službami na ošetřovně a začal se účastnit rutinních několikadenních hlídek, cvičení, běžných zásahů, při nichž nikomu nešlo o život – prostě začal s týmem pracovat a žít, namísto občasných výjezdů „za odměnu“.
Záhy přišla nabídka tykání, a třebaže se D.J. nikdy s ostatními nesblížil na osobní úrovni, stal se z nich poměrně dobře fungující tým.

„A víte, co on na to? Že prý na Marsu jsou všichni. Chápete – všichni,“ zavrtěl Adrian nevěřícně hlavou.
„Opravdu všichni?“ užasla Patty a usrkla kafe.
„Co je na tom tak zvláštního?“ zvedl D.J. oči od svého talíře a zadíval se na své kolegy a spolustolovníky. „Obřízka se provádí, co je lidstvo lidstvem.“
„No dobře, ale tohle je přece absurdní,“ zamračil se Adrian. „Někdo si prostě vydá nařízení a –“ rázně překrojil párek na svém talíři vejpůl, aby tak lépe demonstroval svůj postoj.
„Provádí se to z hygienických důvodů. Na Marsu byly po příletu problémy. Došlo k mutaci nějakých virů a výsledkem bylo -“
„D.J., prosím, nerozvádět,“ přerušila ho Denisa. „Někteří z nás by se rádi najedli.“
„No, ale já jsem slyšel, že prý ta obřízka příznivě působí na – no víte ne, že dýl pak vydržíte,“ uchechtl se Moe.
„Dost se to přeceňuje,“ utrousil D.J., složil příbor na talíři a chopil se sklenice s džusem.
„Já jsem naopak slyšel, že s tím pak člověk může mít problémy,“ zamračil se Adrian. „Víte, že to pak není už ono. Že dýl vydržíte, ale nic necítíte.“
D.J. se už už nadechoval, aby Adrianovi vysvětlil, že to tak vůbec není, že to všechno jsou jen zkreslené informace, když Denisa bouchla s příborem o plastový tác.
„To nemůžete aspoň pro jednou u oběda řešit něco jiného než děvky, ptáky a fotbal?!“
„Náhodou minulý týden ve čtvrtek se diskutovalo o tom případu na té těžařské lodi,“ ohradil se Moe dotčeně.
„Myslíš ten případ, kdy tomu horníkovi mašina utrhla koule?“ zeptala se Denisa kousavě.
„Eh,“ zrozpačitěl Moe.
D.J. jejich hašteření nevěnoval pozornost. Ze svého místa měl dobrý výhled na výdejový pult a momentálně tam něco upoutalo jeho pozornost.
Respektive někdo.
Z kuchyně přinesl hrnec s bramborami ten mladý muž z ošetřovny.
Dokud byla jeho pozice nejasná a nejistá, nechtěl se D.J. nechat ničím a nikým rozptylovat. Ale věci se změnily.
„– jste blbý.“
„A ty, D.J.?“
„Co?“ otočil se D.J. k ostatním.
„Á, zasněně hledí do dáli – nejsi zamilovaný, člověče?“ zasmál se Moe.
„Proč?“ zeptal se D.J. téměř lhostejně a dopil džus.
„No, možná proto, že nevidíš, neslyšíš,“ vysvětlil mu Powell pobaveně.
„Snažíte se dobře, ale na špatném místě. D.J. přece nemá smysl pro humor,“ zakřenila se Patty.
„Otázka zní, jestli je tady někdo obřezaný,“ uvedl D.J. do obrazu Moe. „Z nás nikdo. Co ty?“
D.J. se zadíval na Grega. Powellův tichý zástupce se zřídkakdy zapojoval do rozhovoru a D.J. nedokázal uvěřit, že by se účastnil něčeho takového. Lehký ruměnec na Gregově tváři však mluvil jednoznačně.
„No,“ D.J. pečlivě srovnal nádobí na svůj tác, aby mu nic nespadlo, a vstal. „Na Marsu jsou přece všichni, ne?“ řekl a odkráčel, aniž by čekal na reakci.

D.J. prošel jídelnou. Výdej obědů skončil před půl hodinou, ale jídelna byla stále plná. Bez zaváhání vešel do kuchyně. Když se chováte dostatečně sebejistě a cílevědomě a máte navíc na uniformě zlatý důstojnický prýmek, nikdo se příliš nevyptává. A štěstí mu přálo. Ten mladý muž z ošetřovny se ve vzdáleném rohu kuchyně potýkal ve dřezu s rozměrným hrncem.
„Tak co, pořád si zasouváte do rekta předměty denní potřeby?“ zeptal se D.J. tiše nenuceným tónem.
Hrnec s řinčením dopadl na dno dřezu a mladý muž se k D.J. prudce otočil s vyděšeným výrazem.
D.J. usoudil, že jako pokus o vtipné zapředení hovoru na žádoucí téma se to moc nepovedlo. Nicméně měl jeho pozornost.
„Co chcete?“ sykl a nervózně se zadíval směrem ke svému kolegovi, který se při ráně otočil, ovšem nyní si opět hleděl své práce.
„Společnost?“ nadhodil D.J.
Muž přestal drhnout hrnec a zadíval se na D.J.
„Společnost?“ opakoval, jako by si myslel, že jde o nějaký vtip.
„Přesně tak,“ přikývl D.J. „Myslím, že máme – řekněme společnou sféru zájmu,“ pokusil se to elegantně opsat.
„Jakou? Jak to myslíte?“ vyhrkl muž nervózně.
D.J. potlačil nutkání obrátit oči v sloup.
„Myslím to tak, že – že to, co jste udělal, dělá málokdo bez řádného důvodu,“ začal přehnaně trpělivě vysvětlovat. „Myslím tím bez jistého specifického druhu důvodu.“
Mladý muž zrudl, ale neuhnul pohledem, což D.J. považoval za dobrý signál.
„Můžeme si – pomoct vzájemně,“ nadhodil D.J. „Ve vší tichosti a diskrétnosti, pochopitelně.“
Muž si D.J. chvíli zamyšleně prohlížel a bylo vidět, že neobratně vyřčenou nabídku skutečně zvažuje. Nakonec si utřel ruku do kalhot a napřáhl ji k D.J.
„Paul Anderson,“ představil se.
„D.J.,“ stiskl D.J. nabízenou pravici.
„Já vím,“ pousmál se Paul.
D.J. netušil, jestli to má být kompliment nebo posměšek. Ještě si na změnu své pozice na lodi nezvykl a hlavně netušil, jaká je jeho pozice vzhledem k lidem mimo tým Gama.
„Hodně se o tobě mluví,“ pokračoval Paul a vrátil se k mytí nádobí.
D.J. mlčel. Co se o něm povídá, ho příliš nezajímalo.
„Prý jsi dobrý doktor,“ usmál se Paul a po chvíli vážným hlasem dodal: „Helebranta je mi líto. Byl to prima chlap.“
D.J. pokýval hlavou. Neznal Helebranta natolik, aby k tomu měl co říct.
„V kolik tu končíš?“ změnil D.J. raději směr hovoru.
„Až to dodělám,“ kývl Paul k hromadě nádobí. „Nespěcháš trochu?“ sklouzl pohledem k D.J.
„No, možná jsme si tak docela nerozuměli, ale nehledám romantiku,“ opáčil D.J.
„Ne, rozuměli jsme si naprosto dobře, neboj,“ ujistil ho Paul trochu chladně. „Jen jsem nečekal – co na to vlítnout rovnou tady, hm?“ zeptal se nakvašeně.
D.J. našel v kapse kombinézy poznámkový blok a tužku. Napsal na útržek papíru číslo své ubikace a položil ho na kraj stolu.
„Dělej, jak myslíš,“ poznamenal, než odešel.

Ticho v kajutě přerušovalo jen těžké oddechování, vzdychání a občasné zasténání.
D.J. měl zavřené oči, hlavu lehce zvrácenou dozadu, na sobě jen khaki tričko, kombinéza mu sklouzla ke kotníkům. Pevně svíral rukama Paulovy boky a divoce přirážel. Život ve Vesmírných sborech lidem, jako byl on, příliš příležitostí neskýtal. Člověk se musel naučit je vyhledávat. A pokud D.J. nepočítal Millera, bylo to už příliš dlouho, co nějakou příležitost měl a využil.
„Ó bože,“ zakňoural Paul opřený v předklonu o skříňku vedle spací buňky. Tohle se nepodobalo ničemu, co dosud prožil. D.J. tvrdý pták ho naplňoval a roztahoval a jeho koule mu s každým přírazem pleskaly o zadek. Sevřel v ruce svoje vlastní péro a začal si ho honit.
„Ano, ano, ano!“ vzdychal Paul, jak se nezadržitelně blížil k vyvrcholení.
D.J. se k němu přitiskl a nahradil jeho ruku svou.
Paul se opřel hlavou o skříňku, měl pocit, že se mu nohy mění v rosol.
„O-oh!“ zasténal Paul a D.J. pokropilo dlaň horké sperma.
Paulovi se téměř podlomily nohy, když D.J. několika krátkými přírazy ukojil svůj chtíč.
Oba se udýchaně opřeli o skříňku a snažili se popadnout dech.
D.J. se pohnul jako první. Přidržel kondom, aby nesklouzl, a roztřeseně se narovnal.
Bylo mezi nimi cítit jisté napětí. Přesněji D.J. vnímal, že Paul cítí jisté napětí. On necítil potřebu to, co dělali, komentovat. Než se oblékl, zauzloval kondom a vyhodil ho do koše. Osprchuje se, až Paul vypadne.
Dlouho trvalo, než se Paul podíval D.J. do očí.
„No, tak já půjdu,“ přešlápl Paul nejistě.

*****

„Tady plavidlo USAC Cleio, volám Magellan,“ ohlásil je Greg, jakmile měli vizuální kontakt s lodí v nouzi.
„Tady dopravní loď Magellan společnosti Příležitostných meziplanetárních letů. Hovoří kapitán Benjamin F. Jeffers,“ přišla téměř ihned odpověď.
„Zdravím, kapitáne, za několik málo minut se s vámi spojíme. Náš lékař a zdravotník jsou připraveni,“ informoval kapitána Magellanu Powell.
„Prosím, pospěšte si, nevím, jak dlouho ještě vydrží,“ do hlasu kapitána Jefferse pronikl náznak počínající paniky.
„Pomohlo by nám, kdybyste nám řekl, co se stalo. Povolali nás sem dost narychlo, takže –“

V interkomu na stěně to zapraskalo.
„Tomu nebudete věřit,“ ozval se Gregův hlas.
Moe přešel k interkomu, aby odpověděl.
D.J. se jen bezděčně podíval tím směrem. Ještě naposledy kontroloval lékařský kufřík, třebaže ho vždy udržoval v perfektně připraveném stavu.
„Čemu přesně nebudeme věřit?“ zeptal se Moe.
D.J. zaklapl kufřík a zamračil se, když se přechodovou místností rozlehl ostrý zvuk, signalizující vysouvání tunelu.
„Co říkal?“ zeptal se D.J., když se Moe postavil vedle něj.
„V tom rámusu jsem mu moc nerozuměl, ale asi že chtějí zdravotníka nebo co,“ pokrčil Moe rameny.
D.J. se na něj zadíval.
„No co chceš, civilisti,“ ušklíbl se Moe.
Nad dveřmi přetlakové komory se rozsvítilo zelené světlo značící zajištění a natlakování tunelu.
„Jdeme,“ kývl D.J. ke dveřím.

„Jdete právě včas, před chvílí jí odešla voda!“ vyhrkl muž s kapitánskými prýmkami na uniformě, sotva vstoupili na palubu Magellanu.
„Co komu že odešlo?“ zeptal se Moe nevěřícně.
D.J. si povzdechl.
„Greg zjevně neříkal zdravotníka, ale porodníka,“ utrousil. „Kde je?“ otázal se kapitána.
„Pojďte,“ vyrazil kapitán spěšně do nitra lodi.
„Už jsi někdy rodil dítě?“ zeptal se Moe tiše.
„Ne a ty?“ odvětil D.J. klidně.
„Ne. Co budeme dělat?“ otázal se Moe trochu nervózně.
„Nic,“ opáčil D.J. zcela klidně, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.
„Nic?“ pohlédl Moe na D.J. udiveně.
„Děti se rodily už někdy v době kamenné, je to biologicky přirozená věc,“ pokrčil D.J. rameny.
„Prima, to jsi mě uklidnil, tak co tu v tom případě děláme my?“ ucedil Moe.
„My – my jsme tu pro případ, že by to příroda nezvládla,“ řekl D.J. a prošel dveřmi do kapitánovy kajuty, kde ležela na lůžku pacientka.
„Skvělé, zajímalo by mě, kdo tu je pro případ, že to nezvládneme my,“ mrmlal si Moe pod vousy, když D.J. následoval.
D.J. se na něj otočil a jediným pohledem ho umlčel. Jsou věci, které budoucí matka nemusí vědět – kupříkladu, že lékař i zdravotník znají průběh porodu a co dělat dokonale – teoreticky.

*****

„Jo, já – eh – slyšel jsem, že jsi přivedl na svět zdravého kluka,“ osmělil se Paul, když se oblékli.
D.J. se na Paula zadíval s nečitelným výrazem.
„Tak, říká se to na lodi,“ ošil se Paul.
„Lidi na téhle lodi toho moc napovídají,“ poznamenal D.J.
Paul si sedl na kraj stolu a viditelně se dnes neměl k odchodu. D.J. na něj chvíli hleděl, jako by zvažoval, zda ho má vyhodit nebo ne.
„Kafe?“ zeptal se nakonec.
„Jo, jasně, díky,“ usmál se Paul, ale když jeho úsměv nenašel u D.J. odezvu, poněkud povadl.
D.J. nalil z termosky do dvou hrnků kávu. Byla sice spíš vlažná, ale pořád pitelná, pokud se vůbec to, co se na palubách lodí vydávalo za kafe, dalo tak označit.
Paul se napil a zašklebil se.
„Jak to můžeš pít neslazené a bez mlíka?“ zavrtěl nechápavě hlavou.
D.J. jen pokrčil rameny.
„Ty toho moc nenamluvíš, co?“ pousmál se Paul.
D.J. opět pokrčil rameny a Paulův úsměv se prohloubil.
„Pojmenovali aspoň to dítě po tobě, když jsi ho přivedl na svět?“ zajímal se Paul.
„Sotva,“ utrousil D.J.
Paul si mlčky pohrával s hrnkem kafe. D.J. se opíral o skříně naproti němu, což vzhledem k rozměrům kajuty nebylo tak daleko. Ticho začalo být rychle poněkud tíživé.
„Asi bude lepší, když půjdu,“ položil Paul hrnek na stůl. „Díky za kafe.“

Kapitola třetí

„A nejlepší je to s jasmínovou rýží, posypat koriandrem a podávat s listy salátu – ale pravého, ne toho, co pěstují na hydroponických farmách,“ vykládal Adrian pohodlně rozvalený v Powellově křesle.
„Pravý pozemský salát se shání dost těžko,“ zamračila se Patty. „Kdes k němu přišel?“
„Musíš mít kontakty,“ usmál se Adrian.
D.J. seděl vzadu na zemi a pod špačkem tužky na jeho skicáku vznikala kresba můstku a jeho osazenstva. Tahle mise vypadala klidně a nezdálo se, že by měl v dohledné době něco na práci. Jejich jediným úkolem bylo dopravit náhradní součástky na poškozenou těžařskou loď Samuel Lee, která zůstala bezmocně viset mezi Jupiterovými měsíci. Powell s Denisou před chvílí odešli a nezbývalo než čekat, až dokončí opravu, a nějak zabíjet čas.
„Jo, slyšel jsem, že prý příští měsíc bychom konečně mohli dostat naši zaslouženou dovolenou,“ protáhl se Moe.
„Kéž by,“ ušklíbl se Adrian. „Taky je na čase. Jeden se skoro vůbec nezastaví.“
„Já jsem slyšel, že to ještě není jisté,“ ozval se Greg a popotáhl ze svého doutníku, jehož namodralý dým se vznášel v kabině.
„Jak není jisté?!“ bouchl Adrian pěstí do opěrky Powellova křesla.
„Na tvém místě bych se tam moc nerozvalovala. Kdyby tě Powell viděl, budeš drhnout palubu kartáčkem na zuby,“ upozornila ho Patty, když kolem něj procházela.
„Proč nejdeš k nám?“ přidřepla si vedle D.J.
„To je dobrý,“ odvětil, aniž by zvedl oči od skicáku.
„Můžu?“ naklonila se k němu a podívala se, co kreslí. „To je pěkný,“ usmála se na něj.
„Dík,“ zamumlal.
„Nevěděla jsem, že kreslíš,“ řekla a sedla si vedle něj.
D.J. se na ni zadíval.
„Nevadí?“ zeptala se, když viděla, jak si ji prohlíží.
D.J. pokrčil lhostejně rameny.
„Víš, D.J...“
Zvedl oči, ale co mu chtěla říct, se už nedozvěděl, protože v tu chvíli se na Denisině konzoli rozblikalo červené světlo a na můstku zazněl varovný signál.
„Na místa!“ rozkázal Greg.
„Co se děje?“ zeptal se Moe.
„To je tunel!“ křikla Patty, ještě než dosedla na své místo pilota.
Samuel Lee ztrácí stabilní orbitu a táhne nás s sebou!“ vysvětlil Greg od své konzole.
D.J. s Moem si vyměnili pohled.
„Držte se, lidi!“ zaječela Patty několik vteřin před tím, než se loď celá otřásla.
D.J. se zachytil zábradlí za kapitánovým křeslem.
„Patt!“ zařval Moe.
Skrz hlavní okno bylo vidět, jak se Samuel Lee stále víc a víc naklání a s ním i Cleio a do výhledu se posouvala Europa, jeden z Jupiterových velkých měsíců. Konstrukce vibrovala a sténala.
„Povol!“ ucedila Patty skrz sevřené zuby a mlátila do nouzového ovládání odhození tunelu. „Povol sakra! Je to zaseknuté nebo co, někdo tam bude muset jít a odpálit tunel, jinak se utrhne.“
„Tak se utrhne, no a co,“ odsekl Moe.
„Idiote!“ prskla Patty. „Zapoj mozek a představ si, co s námi provedou trosky tunelu! Jsi na vesmírné lodi, je tu jen málo věcí, bez nichž se obejdeme!“
„Jdu tam,“ D.J. zamířil k žebříku.
„Tady USAC Cleio, volám Samuela Lee, odpovězte!“ snažil se Greg spojit s těžařskou lodí.
„Co se mohlo stát?“ zeptal se Adrian, který se usadil na místo lodního inženýra.
„Nejspíš motory, začínají rotovat a klesat a my s nimi,“ syčela Patty a zoufale se snažila loď udržet pod kontrolou.
D.J. sklouzl po žebříku do přechodové místnosti a odklopil nouzové manuální ovládání tunelu. Vyťukal svůj čtyřmístný kód. Zaslechl, jak něco zaskřípělo, a počítač vydal krátký zamítavý tón. Na monitoru vedle autorizační klávesnice se rozsvítilo: zablokováno.
D.J. otevřel komunikační kanál interkomu.
„Asi se tam něco zkřivilo nebo co. Zámek je zablokovaný.“
„Kurva!“ zaklela Patty.
D.J. se ohlédl, protože zvuky z přetlakové komory a tunelu se mu vůbec nelíbily.
„Nemůžu se spojit se Samuelem Lee,“ informoval je zcela zbytečně Greg.
Na konzoli lodního inženýra se zuřivě rozblikalo další varovné světlo a do všeobecného zmatku zazněl další varovný tón.
„Ztrácíme tlak v tunelu,“ upozornil Adrian.
„D.J., vypadni odtamtud! Proboha vypadni odtamtud!“ vřískla Patty do interkomu. Hysterie v jejím hlase dělala situaci horší, než byla.
V lodní konstrukci to zapraštělo a v tunelu se vytvořila první trhlina. Zbytkový kyslík se vyvalil do vakua a okamžitě zmrzl do ledových krystalků. Chvíli na to se plášť tunelu roztrhl jako papír. Kovová kostra se rozlétla do všech stran a obě lodi od sebe najednou odskočily v záplavě trosek, jež bušily do obou trupů.
D.J. upadl, jak se loď pod nárazy začala třást. Kovový nosník udeřil do vnějších dveří přetlakové komory a prorazil skrz. Kdyby zasáhl loď jen o metr vedle, prošel pláštěm lodi. D.J usoudil, že čím dřív odtud vypadne, tím lépe.
Patty se snažila natočit loď do výhodnější úhlu pro dopad trosek, když se na jejím panelu všechny kontrolky zbláznily a Cleio se stala neovladatelnou.
Záchranářský raketoplán se po srážce s větší troskou stočil a poškozené manévrovací trysky spustily a katapultovaly několika set tunový kolos přímo proti těžařské lodi.
„Proboha držte se něčeho!“ zaječela Patty.
D.J. se pevně chytil zábradlí a prudké smýknutí lodi mu div nevykloubilo rameno.
Cleio nabrala Samuela Lee a odhodila ho stranou v oblaku trosek.
„Skafandry!“ rozkázal Greg a Adrian se zvedl z křesla.
Každý záchranář se musel povinně dokázat obléknout v nouzové situaci do skafandru do třinácti vteřin. D.J. netušil, že to skutečně bude někdy potřebovat, byl si ale jist, že ještě nikdy se do té kovové příšery nenasoukal tak rychle.
„Nemůžeme manévrovat,“ ucedila Patty, když se za oněch třináct vteřin oblékla do skafandru a znovu se usadila do pilotního křesla.
Její slova byla o to tíživější, že před raketoplánem pomalu vyvstávala nehybná masa Europy.
„Musíme nouzově přistát, nemáme na výběr,“ rozhodl Greg.
„Myslím, že každý, kdo tu nemusí nutně být, by měl jít na ošetřovnu,“ ozval se D.J. tiše. „Je to nejlépe chráněná část lodi,“ dodal, když se na něj všichni podívali.
„Dobrý nápad. Já a Patt tu zůstaneme, ostatní vypadněte. Nemusí nás to zabít všechny,“ řekl Greg pochmurným tónem.
„Myslíte – myslíte, že Powell a Denisa –“ hlesl Moe.
„Mají větší šanci na přežití než my,“ ušklíbl se Greg.

USAC Cleio se řítila k Europě a za sebou zanechávala stopu zmrzlého vzduchu a trosek.

Patty sevřela kormidlo pevněji. Reagovalo dosti ztuha a o většinu manévrovacích trysek na levoboku přišli při nárazu.
„Připravte se, hoši, tohle bude vaše životní jízda,“ oznámila přehnaně vesele. Její hlas přenášel zapnutý lodní interkom po celé lodi.
„Přiblížení po ose tři – tři – šest, vektor jedna – devět stupňů,“ hlásil jí Greg.
„Rozumím, tři – tři – šest, vektor jedna – devět,“ přikývla. „Na můj povel pětivteřinový zážeh trysek na pravoboku – tři, dva, jedna – zážeh!“
Loď poskočila a roztřásla se, jako by se dostala do nějaké turbulence. V trupu to skřípalo a sténalo.
„Pokles integrity trupu. Ztráta tlaku v šachtě sedm – nevysuneme podvozek, automatika je v háji.“
Patty zaskřípala zuby a Cleio se pomalu, neochotně otočila na požadovanou přibližovací dráhu. Europa se před nimi rychle zvětšovala.
„D.J.?“ olízla si Patty rty.
D.J. se bezděčně a zcela zbytečně otočil směrem k potemnělé obrazovce interkomu. Neplýtvali energií na přenos obrazu.
„Klepou se ti ruce?“ otázala se.
„Co prosím?“ zamrkal D.J. překvapeně. V tuhle chvíli takovou otázku skutečně nečekal.
„Tak klepou nebo ne?!“ vyjela na něj Patty podrážděně.
„Jistěže ne,“ opáčil D.J.
„Potřebujeme, aby někdo došel na technickou palubu, a přeřízl kabel od mechanismu podvozku, aby se vysunul,“ vysvětlil Greg.
„Proč já?“ namítl D.J. „Nejsem technik, jsem doktor.“
„Udělám to,“ ozval Adrian. „Vím, kde to je.“
D.J. se zadíval na jeho ruce. Třásly se mu nervozitou.
Adrian si toho všiml, sevřel je v pěst a stiskl rty.
„Tak jo,“ povzdechl si D.J. a vstal. „Spoj se se mnou na frekvenci skafandru.“
Nikdy by ho nenapadlo, že jednou bude provádět lobotomii vesmírnému raketoplánu.
„Ve skafandru se tam nedostaneš, je tam málo místa,“ řekl Adrian.

„Úhel sestupu tři nula stupňů.“
Patty nervózně hleděla na ukazatel rychlosti. Europa neměla atmosféru, která by kladla potřebný odpor. Budou muset doufat, že zpětný tah motorů dokáže loď dostatečně zpomalit, než ho budou muset vypnout a klouzavým letem se pokusit přistát na sněhem a ledem pokryté Europě.
„Hlavní motor zpětný tah – poloviční výkon.“
„Zpětný tah poloviční.“
„Teplota pláště stoupá.“

D.J. nahmatal zámek poklopu zapuštěného do podlahy, otočil jím a otevřel nevelký vchod do servisního tunelu. Opatrně se spustil dolů. V červeném osvětlení nebylo skoro vůbec nic vidět a pohybovat se musel v podřepu nebo po čtyřech. Pokud měl Greg pravdu, tak po nějakých sto metrech by měl být panel.
V rádiu slyšel nezřetelně komunikaci v pilotní kabině.
„Vzdálenost 8000 kilometrů.“
„Manévrovací trysky levobok, plný výkon. Vektor jedna celá dva. Desetivteřinový zážeh.“
„Levobok plný výkon. Vektor jedna celá dva. Deset vteřin – zážeh!“

Cleio se pomalou začala stáčet do pravotočivé zatáčky.

„Manévrovací trysky pravobok, plný výkon. Vektor jedna celá dva. Desetivteřinový zážeh!“
V konstrukci lodi to při přechodu z pravotočivé zatáčky do levotočivé zaskřípalo a na panelech se rozblikalo několik dalších varovných kontrolek. Greg je vypnul.
Loď provedla celý manévr ještě jednou, čímž se podařilo o něco snížit rychlost.
„Hlavní motor zpětný tah – plný výkon.“
„Zpětný tah plný výkon.“
Lodí proběhlo trhnutí, jak motor zabral na plný výkon a začal brzdit.
Patty sledovala, jak rychlost pomalu klesá. Pořád to však nestačilo, stále se řítili vpřed dobře trojnásobkem doporučené přistávací rychlosti. Patty stočila kormidlo tak, aby aerodynamika raketoplánu kladla maximální možný odpor místní řídké atmosféře.
„Pravobok, třetinový výkon, třicetivteřinový zážeh.“
„Pravobok, třetinový výkon, třicet vteřin – zážeh.“
Cleio opsala širokou zatáčku.
„Jedna nula čtyři jsme na sestupové dráze. Úhel sestupu jedna sedm stupňů.“
„Sestup jedna sedm stupňů.“
„Rychlost čtyři sta šedesát kilometrů za sekundu.“
Patty se kousla do rtu tak silně, že ucítila v puse krev. Sestupovali příliš rychle. Mohla slyšet, jak konstrukce lodi protestuje proti takovému namáhání.
„Gregu, tohle nezvládneme. Jdeme dolů moc rychle! Musíme – musíme provést ještě jedno přiblížení!“
„Dobrý nápad, ale v palivových nádržích toho už mnoho nezbývá. Myslím, že nám někde uniká palivo. A to nemluvě o tom, že se tahle holka pomalu rozpadá ve vzduchu. Musíme dolů,“ zavrtěl Greg nesmlouvavě hlavou.
„Rozbijeme se na mraky,“ sykla Patty.
„Vypni hlavní motor,“ přikázal jí chladně.
Patty se pokusila zhasnout motory, ale na monitoru vyskočila červená chybová hláška.
Vyměnili si s Gregem trpký pohled.
„D.J., slyšíš nás?“ polkla naprázdno Patty.

„Příjem je trochu rušený,“ ohlásil se D.J. „Jsem na místě.“
„Dobře,“ v Gregově hlase byla slyšet jistá úleva. „O nějakých deset metrů dál by měl být velký červený panel s hlavními rozvody.“
D.J. se v tunelu přesunul k panelu, na němž velkými písmeny stálo:

HLAVNÍ ENERGETICKÝ ROZVOD
ZÁKAZ MANIPULACE NEAUTORIZOVANÝMI OSOBAMI

„Asi to nechci vědět, ale to není to, proč jste mě sem poslali, že ne?“ poznamenal do komunikátoru, když panel otvíral. Tlusté kabely vypadaly jako od elektrárny.
„Ne, nechceš,“ přisvědčil Greg. „Teď mě dobře poslouchej, D.J., potřebujeme odstavit motory, takže přestřihni v tom velkém svazku nahoře všechny –“ Greg se zadíval na Patty. „Červené?“
Patty po chvíli přemýšlení přikývla.
„Ano, všechny červené, rozuměl jsi?“ zopakoval Greg.
„Jak mám poznat, který to je svazek? Jsou jich tu tucty.“ zeptal se D.J. a jeho hlas byl až neuvěřitelně klidný. Jako by se jednalo jen o rutinní věc – o další běžný zákrok, akorát že tentokrát byla pacientem loď.
„Nahoře, je to jediný vodorovný svazek,“ namáhal paměť Greg. „A buď velice opatrný, jeden špatný kabel a je z nás kosmický prach.“
D.J. vsunul ruku do změti kabelů a nahmatal skutečně vodorovný kabel.
„Mám ho – myslím. Ještě mi ale někdo řekněte, jak mám poznat, který je červený. Všechno je tu červené,“ postěžoval si, ale ihned sundal z poutka své lékařské vesty tenkou baterku pro vyšetření oka. Rozsvítil ji a strčil si ji do pusy.
„Mělo by jich být pět,“ informoval ho ještě Greg. „A pospěš si.“
S pomyšlením, že je přece sakra doktor, a ne mechanik, vyndal D.J. z úchytu na své vestě skalpel a přesným řezem chirurga rozřízl obal svazku a postupně přestřihl všech pět červených kabelů.

V pilotní kabině se na Pattyině konzoli rozblikala série varování, když motory náhle zhasly. Patty přešla s poškozeným raketoplánem na klouzavý sestup.

D.J. si vyndal z pusy baterku, a když se loď nečekaně propadla dolů, narazil zády do stěny za sebou a ošklivě se praštil do hlavy, až se mu zatmělo před očima.
„D.J., jde ti to skvěle,“ pochválil ho Greg.
„Jak se má pacient?“ utrousil D.J. a přejel si po týlu. Přišlo mu, že se mu prsty vlhce lesknou, ale v rudém světle by žádnou krev neviděl, ani kdyby skutečně krvácel.
„Kriticky, ale nadějně. Teď se vrať k prvnímu panelu.“
D.J. se začal pomalu posouvat tunelem zpátky. Loď sebou házela tak, že se co chvíli praštil.
„A dej pozor, vede tam spousta důležitých věcí, o které bychom rozhodně neradi přišli,“ nabádal ho Gregův hlas.
D.J. odstranil panel a přestřihl bílý kabel. Celou lodí prošla série záchvěvů a tady v servisním tunelu bylo skřípání kovu o kov téměř nesnesitelné. D.J. si instinktivně přikryl uši rukama.

V pilotní kabině se rozsvítilo další výstražné světlo a lodí se rozvibroval zvuk, jako když se něco trhá.
Pozorovatel venku by mohl vidět, jak od raketoplánu odlétlo několik nemalých kusů kovu.
Patty trhla pákou a zelená kontrolka ohlásila vysunutí a zajištění podvozku. Už bylo na čase. Povrch se blížil děsivou rychlostí.
Cleio chvíli jako by visela ve vzduchu nad ubíhající ledovou plání. Čumák lodi směřoval k obloze. Pak najednou dosedla na hlavní nápravy pod křídly. Znovu se vznesla a dopadla zpět jako raněný pták.

D.J. se v podřepu schoulil a snažil si chránit hlavu, jak ho divoký přistávací manévr otloukal o stěny servisního tunelu. Zvuk trhaného kovu a řev poplašných sirén se sléval do ohlušujícího rámusu.

Cleio se smýkala po ledové krustě a rozhazovala kolem mračna ledové tříště, která se se syčením odpařovala z rozpáleného povrchu lodi. Podvozek takové přistání nevydržel. Nejdřív se ulomila přední náprava. Nakonec povolil i hlavní podvozek a raketoplán ztěžka klesl na břicho. Klouzal dál a točil se jako káča.
A pak se loď najednou zastavila a rozhostilo se podivné ticho přerušované jen prskáním spálených obvodů a syčením ledové tříště dopadající na rozpálený trup.

D.J. pomalu otevřel oči a zamrkal do načervenalého přítmí kolem. V tunelu byl cítit pach spálené izolace a kabelů, a panovalo tu až nepřirozené ticho. Nedaleko jiskřil nějaký přetržený kabel z vyhořelého panelu.
Všechno ho bolelo, jak byl celý potlučený, takže nedokázal říct, jak moc je zraněn. Zkusmo zahýbal rukama. Přes pravou dlaň se mu táhla hluboká tržná rána. Neměl nejmenší ponětí od čeho. Jinak krom desítek šrámů a několika malých spálenin zřejmě od elektrického proudu, neviděl nic závažného. Ovšem bylo to to ticho, co ho znepokojovalo. Něco by slyšet měl – cokoli.
Přejel si po krku a nahmatal cosi lepkavého – krev. Sledoval prsty stopu krve až k uchu, přičemž zjistil, že komunikátor je pryč. Promnul si obě uši. Mohl jen doufat, že nejde o nic vážného, a že se mu sluch brzy vrátí. Teď se s tím ale nedalo nic dělat, takže tenhle problém odsunul stranou.
Pokusil se pohnout nohama, obrátit se a dostat se z tunelu, ovšem krátká ostrá bolest, která mu projela pravou nohou, mu v tom zabránila. Nadzvedl se a spatřil dlouhou kovovou střepinu z krytu panelu, již měl zaraženou hluboko do stehenního svalu. Tohle už bylo horší, než ztráta sluchu. Druhá noha se zdála být v pořádku.
Protože mu z těla ještě zcela nevyprchal adrenalin, nevnímal tolik bolest, když se ve stísněném prostoru opatrně posadil.
Řídký kouř z hořící izolace ho nutil ke kašli a hrudník při každém nádechu bolel. Nejspíš měl několik zlomených žeber, s tím ale nemohl nic dělat.
Rozřízl skalpelem nohavici a prohlédl si ránu. Střepina byla dlouhá, takže prošla skrz sval, ale mohlo to být horší. Krvácelo to, ale ne tolik. Jeho obavy, že by měl protrženou tepnu, se nevyplnily. Začínalo to ale pekelně bolet.
Vyndal ze zadní kapsičky své vesty obvaz a ránu, v níž střepinu ponechal, ovázal. Injekce s morfiem přišla rovněž vhod. Pak si dalším obvazem převázal dlaň a opřel se o stěnu. Dávka morfia byla malá, ale stačila na to, aby byla bolest snesitelná. Opatrně si ohmatal hrudník a potvrdil si, že má nejméně dvě zlomená žebra.
Nezbývalo než čekat. Doufal, že jsou ostatní naživu, a že někdo z nich zapnul nouzový maják. Snad je brzy najdou.

Kov cinkl o kov.
Vzduchem se nesly hlasy tlumené chirurgickou rouškou.
Bílé světlo se odráželo od sterilních bílých stěn a bodalo do očí.
Do očí.
Tohle nebyl sen.
Dusivá panika mu stoupla do hrdla.
„Držte ho!“
D.J. se vzepřel rukám, které se mu pokoušely zabránit v tom, aby se zvedl, silou, jakou by od něj nikdo nečekal. Ledová hrůza ho zaslepila a ovládla.
„Sakra, držte ho!“
Něco s rachotem dopadlo na zem.
Téměř se mu podařilo zvednout, ale někdo ho srazil na postel, až ho zabolela polámaná žebra. Křečovitě sevřel dotyčnému na hrudi uniformu.
„D.J.! D.J., uklidni se!“ řekl ostrý autoritativní hlas.
D.J. zamrkal a zaostřil na osobu, která se nad ním skláněla.
„To je ono,“ zašeptal Miller. „Jen klid, klid, D.J. Všechno je v pořádku. Je to v pohodě. Jsi na ošetřovně a nikdo ti neublíží. Rozumíš? Žádná operace. Tak se uklidni.“
D.J. pomalu povolil stisk ruky.
Miller ho pustil a narovnal se.
D.J. se rozhlédl. Lékař právě sbíral ze země svoje nástroje, které shodil. Mimo jiné si všiml kovové misky, v níž ležela zakrvácená kovová střepina – to bylo to kovové cinknutí, které slyšel jako první.
Slyšel!
Jako poslední mu s úlevou došlo, že se mu vrátil sluch. Na okamžik zavřel oči, aby nabyl ztracené rovnováhy, a jeho stále napjaté tělo se konečně definitivně uvolnilo.
„Jak jsou na tom ostatní?“ zeptal se a navzdory protestům lékaře se zvedl do sedu.
„Líp než vy,“ utrousil Miller a vytáhl z náprsní kapsy pomuchlaný balíček cigaret.
Lékař D.J. podepřel záda polštářem a s nespokojeným mrmláním se šel podívat na zbytek svých pacientů.
Když za doktorem zapadly dveře, Miller D.J. nabídl cigaretu.
„Ne, díky,“ zavrtěl D.J. hlavou.
Miller pokrčil rameny a zapálil si.
„Víte, že podle direktivy USACu se na lodích nesmí kouřit?“ otázal se D.J. konverzačním tónem.
„Jo, máte s tím nějaký problém, poručíku?“ ušklíbl se Miller.
„Ne,“ zavrtěl D.J. hlavou.
Miller viděl, že se D.J. ještě něco honí hlavou, a tak odklepl popel na zem, a čekal.
„Proč jste říkal žádná operace?“ přišla po dlouhé chvíli ticha konečně D.J. otázka.
„Protože o to šlo, ne?“ odpověděl Miller.
D.J. upíral na Millera svoje modré oči.
„Vaše jizva, poručíku,“ kývl Miller hlavou D.J. směrem.
D.J. pravá ruka se bezděčně zvedla do míst, kde mu v prohlubni hrdla začínala jeho jizva.
„Co je s ní?“ zeptal se tiše.
„Nic,“ Miller popotáhl z cigarety. „Jen že na vašem místě bych byl asi taky nervózní z doktorů s ostrými předměty v ruce.“
„Pane?“ D.J. tušil, kam Miller míří, ale nedávalo to smysl. Nemohl to přece vědět. Nikdy to nikomu neřekl.
„Byl jsem tam,“ vysvětil Miller. „Vím, co se stalo.“
„Aha,“ na víc se D.J. nezmohl. Ostatně co na to taky říct.
„Nic mi do toho není a nehodlám nic nikomu vyprávět – nehodlám nikomu vyprávět o ničem,“ ujistil ho Miller a sledoval, jestli jeho narážka, na to co se mezi nimi posledně stalo, vyvolá nějakou reakci. D.J. to ale buď nepochopil, a nebo to přešel bez mrknutí oka.
„Po pravdě máte můj obdiv, poručíku, že jste medicíny nenechal. Nebyla by to ostuda,“ dodal Miller upřímně. Skutečně se divil, že D.J. dokáže dělat práci doktora, navzdory tomu co zažil.
„To je něco jiného,“ namítl D.J.
Miller přikývl a nabídl mu znovu cigaretu. Tentokrát si ji D.J. vzal.
„Kouření způsobuje rakovinu plic,“ poznamenal, když opatrně popotáhl z cigarety a v první chvíli se rozkašlal.
„Na něco se umřít musí,“ pokrčil Miller rameny. „Ostatně kdo by chtěl žít věčně.“
D.J. pokýval hlavou a podal cigaretu Millerovi.

*****

D.J. hodil ručník na lavičku a opatrně si svlékl propocené tričko. Stále ještě byl mimo službu a musel chodit na rehabilitace. Pořád cítil jisté napětí v hrudníku, ačkoli sádrový krunýř mu již sundali, a to ho nutilo nosit elastický obvaz, který teď zkušenými pohyby sundal. Stáhl si kalhoty. Jizva na noze byla velice dobře patrná a předpokládal, že i když ještě o něco vybledne, zcela nezmizí.
Krátce poté, co pustil sprchu a vstoupil do proudu horké vody, se v umývárně objevil Paul. D.J. ho viděl přicházet, ale nijak na něj nereagoval.
Paul se opřel o futra dveří a chvíli D.J. mlčky pozoroval. Pak se hbitě svlékl a bez ptaní se k D.J. připojil.
„Kdybych tě neznal, řekl bych, že se mi vyhýbáš,“ zašeptal a jeho ruce D.J. dychtivě objaly – dychtivě, leč nešetrně.
D.J. se vykroutil z jeho objetí.
„Co jsem udělal?“ zeptal se Paul nešťastně a zmateně. „Proč mě od sebe pořád odháníš?“
D.J. přešel ke svým věcem poskládaným na lavičce a omotal si ručník kolem pasu.
„Neodháním tě,“ zavrtěl D.J. hlavou.
Paul D.J. zezadu objal kolem pasu a políbil ho na krk.
„Určitě je nějaká… hm… poloha pro – řekněme nemocné,“ zapředl D.J. do ucha. „Co ty na to?“
„Není mi dobře,“ odstrčil D.J. svého milence.
Paul si povzdechl a nijak nezakrýval zklamání.
„Tohle říkáš už dobře dva týdny,“ řekl vyčítavě.
„Asi proto, že poranění žeber vyžaduje –“
„Ušetři mě lékařské přednášky,“ skočil mu Paul otráveně do řeči a začal se mrzutě oblékat. „Až mě budeš chtít vidět, víš, kde mě najdeš,“ dodal na odchodu.

*****

Dveře D.J. kajuty se se zasyčením otevřely zároveň s tónem zvonku.
„D.J., vstávej, máme pohotovost!“ vpadla dovnitř Denisa.
„Nemám službu,“ zamumlal D.J. v polospánku a otočil se na druhý bok.
Denisa prošla kajutou a zarazila se, když spatřila vedle rozespalého D.J. nahé mužské tělo jen velmi spoře zakryté přikrývkou. Neměla ponětí, kdo to je, neviděla dotyčnému do tváře. Ovšem lůžko nebylo koncipované pro dvě osoby, takže to bylo hodně na těsno, což zcela vylučovalo jakoukoli jinou interpretaci.
Musela se kousnout do rtu, aby nepoložila otázku, jež se očividně nabízela.
„Ne,“ vypravila ze sebe přiškrceně a snažila se dívat stranou. „Ale byla vyhlášena všeobecná pohotovost.
D.J. otevřel oči, protože tohle bylo něco, co si žádalo pozornost. Nebylo normální, aby byly uvedeny do pohotovosti i týmy, které neměly službu, to se prostě nestávalo. Vymanil se z obětí svého milence.
„Co se stalo?“ zeptal se a vytáhl se z přespávací buňky.
„Já nevím, vážně nevím. Nic nám neřekli. Ale… asi to je zlé,“ snažila se držet se bezpečného tématu. „Protože je to černé, D.J.“
D.J. si natáhl trenky a upřel na Denisu svoje pronikavé modré oči. Černý kód se používal zřídkakdy. On sám ho ještě nikdy nezažil. Znamenalo to skutečně velký, velký malér.
Hrábl po kombinéze. Dopnul si ji v běhu.

V briefingové místnosti se shromáždili nejen všechny záchranářské týmy, ale i spousta techniků a pomocného personálu – téměř se tam nevešli. Ve vzduchu visela nervozita, protože nikdo přesně nevěděl, co se vlastně děje.
Když však vstoupil kapitán, zavládlo rázem hrobové ticho, aniž by je někdo musel pobízet. Napětím a očekáváním vzduch doslova elektrizoval.
„Civilní výletní loď –“
V místnosti to překvapeně zašumělo. Skoro každý už slyšel o prvních luxusních „parnících“ pro nejbohatší smetánku, které již nestačilo při svých zábavách sledovat panoráma pozemské krajiny. Nikdo z obyčejných „smrtelníků“ však takovou loď ještě neviděl. Říkalo se, že existují jen dvě, a že stály vskutku astronomické částky. O vlastnících a těch, co shrábnou zisk, se hojně spekulovalo.
Kapitán přejel přítomné pohledem, a když znovu zavládl klid, pokračoval.
„Dnes v 1:15 loď Queen Marry vstoupila na nízkou orbitu kolem Jupiteru. O hodinu později byl zachycen nouzový signál. Podle toho, co víme, se loď dostala do velmi silné bouře a byla zasažena bleskem. Celý sektor byl uveden do stavu pohotovosti. Na lodi je 350 cestujících a 20 členů posádky,“ kapitán se odmlčel. „Nikdo, opakuji, nikdo nemá s něčím podobným zkušenost. Toto je první havárie civilní lodi, jaká se kdy stala. Nikdo vám přesně neřekne, co vás na palubě bude čekat. Ale jsou tam lidé, a vy jste byli vycvičeni takovéhle situace zvládat. Dělejte svou práci,“ pak kývnul na prvního důstojníka.
„V současné chvíli se přesouváme na místo. Lodě Antares, Goliath a Benjamin Franklin jsou již na místě a započaly záchranné práce. Podle zprávy kapitána Millera je situace nanejvýš vážná,“ první důstojník se obrátil k velké projekční obrazovce, na níž se objevil plán lodi Queen Marry.
Velikost lodi vyvolala mezi záchranáři nervózní pohledy. Takhle velká operace neměla v historii záchranných týmů obdoby.
„Většina elektroniky na lodi vyhořela. Bylo hlášeno několik lokálních výbuchů. Vnější trup je zatím neporušen, nevíme ovšem, nakolik vnitřní exploze poškodily konstrukci. Všem tedy doporučuji věnovat zvýšenou pozornost, kam šlapete. Systém podpory života naštěstí zatím pracuje. Mají atmosféru, gravitaci i teplo. Co nemají, je stabilní orbita, a nefunguje tam prakticky nic – dveře, výtahy, světlo jen nouzové. Antares a Benjamin Franklin se snaží udržet Queen Marry na pozici. Loď přesto pravděpodobně ztratíme. Nás ale v první řadě zajímají lidé. Raněných je spousta a spousta je nezvěstných. Pravděpodobně uvízli v odříznutých částech lodi. Než dorazíme na místo, budete přiděleni do jednotlivých pátracích týmů. Loď je velká a času málo – budeme potřebovat každou volnou ruku.“
„Doufám, že to dobře zorganizují. Jinak o sebe budeme zakopávat,“ pošeptal D.J. Moe.
D.J. nepřítomně pokýval hlavou.
„Na cestě k nám je Cerebrant se zásobami, lékařským personálem a vybavením, ale než dorazí, musíme si pomoct sami. Všechny raněné budeme transportovat sem na Tavington. Navíc, vážení, bouře trvá a všichni víte, jaké pověsti se těší Jupiterovy bouře. Takže se připravte na to, že to bude hodně divoká jízda,“ první důstojník otevřel desky ležící na stole. „Teď vás přidělíme do jednotlivých týmů. Na místo dorazíme za tři hodiny, do té doby musí být vše bezpodmínečně připraveno. Pak už nebude čas na nic.“
První důstojník začal vyvolávat jména a přerozdělovat je do malých týmů.

Miller se vyčerpaně sesunul v hlavní přechodové komoře Tavingtonu na zem vedle D.J. a rozkašlal se.
Venku se mezitím Queen Marry propadala hlouběji a hlouběji do atmosféry Jupiteru, aby se stala minulostí.
„Zasraná práce,“ ulevil si Miller.
D.J. měl zavřené oči a nevypadal, že by se v dohledné době hodlal vůbec pohnout. Skafandr měl pokrytý zaschlou krví.
„Potřebuju sprchu,“ prohlásil Miller a zavřel oči. „A cigáro,“ dodal po chvíli.
„D.J., D.J.!“
D.J. pomalu otevřel oči a podíval se na Moea.
„Ty vypadáš tak, jak já se cítím,“ pousmál se unaveně Moe a v jeho očouzeném obličeji zuby vyloženě zasvítily. Pak ale zvážněl. „Co žebra? Dobrý?“
D.J. přikývl. V tuhle chvíli by ale asi přikývl úplně na cokoli.
„No tak, zvedej se,“ sehnul se Moe a chtěl D.J. zvednout. Ten se mu ale vysmekl. „Fajn,“ zvedl Moe ruce v obranném gestu. „Seď si tu třeba do skonání světa. Ale já se jdu umýt, najíst a spát.“
D.J. znovu zavřel oči a doufal, že po něm nikdo nebude nic chtít, mluvit na něj a všímat si ho – asi tak příští dvě tři století by mohlo stačit podle toho, jak byl unavený.
„Hej, D.J.,“ ozval se Adrianův hlas. „Jsem slyšel pár zajímavých věcí.“
D.J. se na Adriana zadíval, ale z jeho výrazu se nedalo nic vyčíst.
„Měl jsem pravdu, co? Proto jsi odešel z Měsíce,“ dorážel Adrian, zatímco si sundaval skafandr.
„Nejsem z Měsíce,“ řekl D.J. tichým unaveným hlasem a jeho prohlášení vyvedlo Adriana poněkud z míry.
„No – já myslel – myslel jsem, že jsi kolonista a že –“ Adrian se poškrábal zamyšleně za uchem. „Seš teplej, nebo ti žádná nechtěla dát a už jsi to nemohl vydržet? Některý kluci to dělaj, že si ho strkaj do prdele, když nemaj ženskou a –“ Adrianův hlas vyzněl pod upřeným klidným pohledem D.J. modrých očí do ztracena. „Já jen že Denisa tě viděla s nějakým chlapem v posteli – já – já radši už půjdu,“ hlesl nakonec a spěšně odešel.
D.J. se podíval úkosem na Millera, jenž na něj hleděl s jistý zájmem.
„Moc mu to mluví,“ prohodil D.J. jako by mimochodem.
„Takže... jsi teplej? Nebo jsi to jen nemohl vydržet?“ zeptal se Miller.
„Mohl bych se zeptat na to samé,“ namítl D.J.
„Já si nezačal,“ ohradil se Miller.
„Nejsem o nic víc – než vy,“ odpověděl D.J.
Miller pokýval hlavou a ztěžka se zvedl.
„Kde jsou tu nejbližší sprchy?“ prohodil Miller a začal se soukat ven ze skafandru.
„Nejbližší důstojnická umývárna je –“
„Neptal jsem se na koupaliště pro prominenty, ptal jsem se na nejbližší místo s tekoucí horkou vodou. Nepotáhnu se na kdo ví kolikátou palubu jen kvůli horké vodě, která teče všude na lodi stejná,“ zarazil ho Miller.
„Tady na patře,“ kývl D.J. ke dveřím.
„Výborně. Jdeš taky?“

D.J. se snažil moc si Millera neprohlížet, ale přesto ho po očku sledoval. Kapitán Goliathu byl přirozeně starší než on sám, ale o kolik se dalo těžko odhadnout, neboť byl ve skvělé formě. Mohlo mu být třicet stejně dobře jako pětačtyřicet. Byl o něco vyšší a dobře stavěný.
D.J. mrkl o něco níž.
Velice dobře stavěný.
„Hm, tak je to pravda,“ ušklíbl se Miller.
D.J. sebou trhl v obavě, že si Miller všiml, jak si ho prohlíží.
„Že jsou Marťani obřezaní.“
To, že si Miller beze studu zcela nepokrytě prohlíží jeho péro, vehnalo D.J. červeň do tváří. Raději si stoupnul tak, aby toho Miller viděl co nejméně.
„Bolí to?“ vyzvídal Miller dál.
„Zákrok se provádí v lokální narkóze a –“ Millerův pohled zabránil D.J. pokračovat. „Nevím, bylo mi pět nebo šest.“
Miller D.J. obešel.
„Jaké to je?“
„Co?“
„No, být obřezaný. Jaké to je?“
„Musíme řešit moje péro?“ zamračil se D.J.
„Ne,“ odvětil Miller prostě a začal si to svoje lhostejně mydlit. Jak ho nechával klouzat v dlani sem a tam, měl D.J. při tom pohledu pocit, že nemá dostatek vzduchu.
Brzy už Miller mohl sotva předstírat, že se jen umývá. A D.J. musel neustále upravovat teplotu vody, aby skryl svoji erekci.
„Tak co?“ zašeptal mu Miller do ucha. „Teplej nebo jen nadrženej?“ a jeho tmavá ruka se obtočila kolem D.J. tvrdého ptáka.
D.J. ztuhl jako prkno a mlčel.
„Podívej, na rovinu,“ pokračoval Miller, zatímco jeho ruka lehce honila D.J. péro. „Já na kluky nejsem. Dávám přednost ženám, ale momentálně,“ Miller pokrčil rameny a tak přátelsky stiskl D.J. kulky.
„Je mi jedno, jak to máš ty, ale to co jsi udělal posledně – řekněme, že ti nabízím dohodu – oboustranně výhodnou dohodu,“ Miller od D.J. ustoupil a ten se k němu otočil čelem.
„Chceš si – zašukat?“ otázal se D.J. trošku váhavě.
„Ano, řekl bych, že ano,“ přikývl Miller.
„Proč bych s tím měl souhlasit? Neznáš mě a já tebe,“ zeptal se D.J. a zkřížil ruce na prsou, ignoruje svůj nedočkavě se škubající penis.
„Protože oba dostaneme, co chceme,“ pokrčil Miller rameny. „Navíc posledně ti moc nevadilo, že se neznáme.“
D.J. si uvědomil, že s sebou nemá kondomy – jak trestuhodné opomenutí. Nemusel ale nad tou nabídkou dlouho přemýšlet, i když věc vyžadovala, aby se tak aspoň tvářil.
„Máš kondom?“ zeptal se nakonec. Jistá jeho část doufala, že Miller řekne ne a poskytne mu tak záminku proč odmítnout.
Miller se však místo odpovědi vrátil ke svým věcem a přinesl malou krabičku.
„Tak dobře,“ souhlasil D.J. poněkud odevzdaně a otočil se ke zdi, o niž se opřel rukama. Ještě se ohlédl přes rameno, aby si zkontroloval, že si Miller kondom skutečně nasadil.
„Posledně jsi na tom netrval,“ vydechl Miller, když se k D.J zezadu přitiskl.
„Opatrnosti – není – nazbyt,“ vypravil ze sebe D.J. „A půjde to líp.“
„Taky pravda,“ přisvědčil Miller a snažil se najít vstup do jeho těla
D.J. přišel k uzoufání neohrabaný, takže mu musel pomoct. Trochu sebou trhl, jak do něj Miller vnikl, ale kondom měl kromě ochrany před pohlavními nemocemi i tu nezanedbatelnou výhodu, že to pěkně klouzalo. Millerovo péro do něj zajelo až po kořen. Ucítil, jak mu Millerovy kulky zapleskaly o zadek. Zalapal po dechu, protože Millera byl vážně pořádný kus.
„Pomalu,“ sykl. „Rád bych si zítra sednul.“
„Eh… promiň,“ zafuněl mu Miller do ucha.
Vykachlíčkovanou místnost naplnilo kromě zvuku tekoucí vody hekání a vzdychání.
Miller držel D.J. za boky a bral si ho krátkými rychlými přírazy. D.J. se opíral jednou rukou o zeď a druhou si střídavě třel ptáka a koule. Občas se natáhl ještě o kousek dozadu a masíroval Millerovy kulky, což vždy vedlo k tomu, že se mu kapitán Goliathu chvíli snažil doslova vyšukat duši z těla. Kdyby jim jen na mokré podlaze nepodjížděly už tak nejisté nohy.
„Jo, jo, jo,“ sténal Miller D.J. do ucha a šukal ho tak, jak to D.J. ještě nikdo neudělal. A že měl s čím srovnávat. Možná to bylo i tím, že ještě nikdy nepíchal s černochem a obzvláště ne s někým, kdo by byl tak obdařen jako Miller. Nešlo ani tak o délku, spíš o šířku. Byl tou macatou věcí roztažený a vyplněný. Byl div, že s každým přírazem neviděl hvězdičky, jak se psává v knihách.
Millerovo hekání dosáhlo vrcholu. D.J, frustrovaně zasténal, když ho z něj Miller vytáhl. Sundaný kondom vlhce mlaskl o podlahu a chvíli na to D.J. záda pokropilo horké sperma. Do dlaně divoce klouzající po jeho péru sem a tam, mu vystříklo vlastní sperma.

„Jak to s tebou vlastně je?“ nadhodil Miller jako by nic, když se oblékali.
D.J. se tvářil, že neslyšel.
„Jsi teplej?“ položil Miller přímou otázku.
D.J. zvedl oči.
„Proč se ptáš? Sám jsi řekl, že ti na tom nezáleží,“ snažil se D.J. věc zamluvit.
„Jsi teplej, že jo,“ tentokrát to nebyla otázka.
„A kdyby ano?“
„Nic,“ pokrčil Miller rameny. „Jen mě to zajímá. Rád mám ve věcech jasno.“
„Tak jasno,“ pokýval D.J. hlavou, pak přistoupil k Millerovi: „Tak aby bylo jasno. Nejsem teplej. Jsem gay. Máš s tím nějaký problém?“
„Ne, ale teplej a gay je přece to samé,“ namítl Miller.
„Ne, není to to samé,“ odsekl D.J. „A zapamatuj si, že nejsem tvoje holka. Nejsem ani tvůj kluk. Nechodíme spolu. Nic ti nedlužím. A jestli to budeš někde někomu vyprávět, všechno popřu. A hlavně si uvědom, že jsi to byl ty, kdo mi před chvílí strkal ptáka do zadku. Takže jak jsem řekl, nejsem o nic víc teplej než ty.“
Miller pomalu přikývl. D.J. se nehádal, mluvil klidně, nevztekal se, nekřičel, prostě shrnul, jak se věci mají. S tím nešlo než souhlasit. Ostatně Millerovi bylo jasné, že D.J. má i jiná „želízka v ohni“ a to, že se mu to s ním líbilo, nic neznamenalo. Bylo to prakticky stejné jako se ženskou, tedy až na to, že D.J. zadek byl podstatně těsnější, a že měl D.J. koule.
„Máme dohodu ne?“ pousmál se Miller.
„Jo, to máme,“ přisvědčil D.J.

*****

Paul zasténal do polštáře. D.J. se k němu těsně zezadu tiskl a rychle přirážel. V téhle poloze to ale Paulovi nestačilo, a tak se snažil třít o postel.
„Víc,“ vzdychl Paul slastně a zavrtěl se.
D.J. se nadzvedl na rukou, jak mu to jen přespávací buňka dovolila, a zašmátral po polštáři, do něhož Paul blaženě slintal. Vytáhnul mu ho zpod hlavy.
„Nadzvedni se,“ zašeptal a začal polštář cpát pod Paula, aby tak dostal jeho boky o něco výš, do lepšího úhlu. Na těle mu stál pot, a aby taky ne. Paul se tu rozvaloval, vzdychal a sténal a veškerá práce byla na něm.
Polštář slyšitelně pomohl a D.J. snahy měly konečně ten patřičný a slyšitelný efekt.
„Och… och ano… ano!“ kňučel Paul a vycházel D.J. vstříc, jak to jen šlo. Někdy byly stísněné podmínky na lodi vážně pro zlost. Ostatně koho by v milostném rozletu nezarazila rána do hlavy.
„D. – J. – jo, jo – JO!“ Paul se prohnul v zádech a vystrčil zadek.
D.J. se přitiskl ke svému milenci a na Paulově tváři se objevil lehce připitomělý úsměv, když mu při vyvrcholení D.J. sténal tiše do ucha. Už jen ty zvuky stačily Paulovy k tomu, aby potřísnil polštář pod sebou svým spermatem.
Zůstali nehybní a snažili se popadnout dech, takže zaklepání slyšeli oba velice dobře.
„Myslel jsem, že máš volno,“ zašeptal Paul.
„Taky že mám,“ odvětil D.J., vylezl z postele a natáhl si župan.
„Ahoj,“ na chodbě stála Denisa a tvářila se jako hromádka neštěstí. „Můžu –“ sjela ho pohledem – župan měl naruby, tváře zrůžovělé a byl zpocený, navíc ji zjevně neviděl zrovna rád.
„Ruším?“ ošila se.
„Ano,“ přisvědčil. „O co jde?“
Denisa se snažila potlačit nutkání pokusit se pootevřeným dveřmi zahlédnout, koho to tam D.J. má. S Patty a Moem dlouze a často probírali, jak to s D.J. je, a zdálo se nad slunce jasné, že je na kluky. Kdo byl ale ten „šťastný“.
„Já –“ zajíkla se.
„Hm?“ D.J. naklonil hlavu a jeho výraz, byť zdvořilý, nebyl zrovna přívětivý.
„Goliath,“ řekla konečně. „Ztratili s nimi spojení.“
Ta slova chvíli visela ve vzduchu. Denisa netušila, co si myslela, že se stane, až to D.J. řekne. Po poslední misi D.J. strávil s Millerem hodně času – vídala je v jídelně společně celou dobu, co Goliath kotvil na Tavingtonu. Vypadali, že si rozumí, že si náramně rozumí.
„Myslela jsem, že bys to chtěl vědět,“ prolomila nakonec ticho, otočila se a odkráčela.
D.J. zavřel dveře. Bylo mu divně. Čekal by, že bude cítit smutek. Vždyť to byli kolegové, záchranáři jako on. Místo toho cítil jen podivné prázdno.
„Co se stalo?“ zeptal se Paul, objal D.J. kolem pasu a políbil ho na krk.
„Jdi pryč,“ zašeptal D.J. a odstrčil ho.
„D.J.?“
„Řekl jsem, jdi pryč,“ vyjel D.J. na Paula. „Chci být sám.“
Paul si povzdechl, posbíral svoje věci, oblékl se a s posmutnělým výrazem odešel.
Mezi dveřmi se ještě otočil a řekl: „Kdyby sis o tom chtěl promluvit –“
D.J. jediný pohled ho vykázal z kajuty. Paula napadlo, jestli D.J. vůbec ví, jak nelidsky studené umí ty jeho modré oči být.

**O padesát dní později**

„Hej! Hej, pane, tam nemůžete!“ zastoupil D.J. cestu mladý muž – no, mladý, D.J. odhadoval, že je ten člověk tak o tři roky starší než on sám. Bylo frustrující být vyjma techniků a lodního personálu na palubě nejmladší.
„Vidíte tohle?“ strčil mu D.J. málem až pod nos insignii leteckého důstojníka záchranářů.
„Eh, promiňte, poručíku,“ zrozpačitěl muž a uhnul stranou.
D.J. se přinutil ke klidu. Svým způsobem byl rád, že ho ten člověk zdržel. Místo, aby se na ošetřovnu vřítil jako nedočkavé děcko, vešel klidně a vyrovnaně.
„Sto dvacet dní? Ten, kdo tohle uvedl do manuálu, by si v té plechovce měl zkusit strávit aspoň týden!“
Posádka Goliathu navzdory protestům jejich zdravotníka přežila v záchranném modulu bez nejmenší úhony a újmy na zdraví. Sotva si tak měla nač stěžovat. D.J. si ale všiml, že jeden člen posádky chybí – ten mladík, jenž ho tehdy přivítal na palubě, když se s Helebrantem nalodili. A pak tu nebyl Miller – jeho nepřítomnost byla pro D.J. jako rána kladivem do prsou.
„Kde je Miller?“ zeptal se zaraženě.
Po jeho otázce zavládlo tíživé ticho a všichni najednou viděli něco zajímavého na podlaze.
„Corrick – je mrtvý,“ ozval se nakonec Simpson, záchranář Goliathu. „Kapitán – si to dává za vinu.“

Miller vzhlédl, když se D.J. posadil na zem vedle něj. Doléhalo sem tlumené hučení jádra a ventilace a ve vzduchu se vznášel cigaretový kouř. Překvapilo ho, že ho tady, schovaného mezi vnějším a vnitřním pláštěm s cigaretou a láhví, D.J. našel.
„Když chce člověk být sám, není na téhle lodi moc míst, kam jít,“ řekl D.J. jako by četl Millerovy myšlenky.
Miller mu mlčky nabídl ohmatanou láhev whisky. D.J. se opatrně napil, a když mu Miller nabídl ještě cigaretu, vzal si i ji.
Seděli tam dlouho mlčky. D.J. se nechtěl vyptávat. Již ztratil pacienty a věděl, že to není lehké. Pokud si o tom Miller nepřál zatím mluvit, nebude naléhat.
„Myslím, že je čas jít do penze,“ zašeptal Miller podivně odevzdaným tónem.
D.J. na něj nevěřícně pohlédl.
„Do penze?“ opakoval zaskočeně. „To nemyslíte vážně, že ne?“
„Myslím to zatraceně vážně,“ povzdechl si Miller.
„Není vám ani – ani –“ D.J. se zarazil, když si uvědomil, že vlastně vůbec neví, jak je Miller starý. „Na penzi nemáte věk. A pak, neříkal jste, že tahle práce je váš život? Že je to poslání?“
„Řeči,“ odbyl ho Miller.
„Ne, ne,“ D.J. vstal. „Tomu sám nevěříte.“
Miller zvedl oči a zadíval se na D.J. Když ho viděl poprvé, byl to kluk ještě na škole, skvělý student, slibný doktor. Podruhé se s ním setkal jako s nezkušeným záchranářem na začátku své kariéry. Od té doby ale uplynula již nějaká doba a nyní se díval na mladého, zdravě sebevědomého muže vědomého si svých kvalit a ceny. D.J. nebyl idealista, a přece o smyslu své práce měl jisté iluze. Bylo na čase, aby o ně přišel.
„Co si myslíš? Že děláš něco vznešeného?“ vyštěkl Miller. „Je to špinavá, nevděčná práce, za kterou ti nikdo nepoděkuje! A při které jednou umřeš!“
„Neříkal jste, kdo by chtěl žít věčně?“ opáčil D.J. klidně.
„Tak podívej, chlapče,“ zamračil se Miller.
„Utíkáš,“ zašeptal D.J. „Ztratil jsi člena posádky, no a? Víš, kolik lidí už mně umřelo pod rukama? Ty utíkáš před zodpovědností,“ obvinil ho.
„Jak se odvažuješ, ty štěně!“ Miller vstal.
„Budeš tu sedět a litovat se?“ pokračoval D.J. neúprosně. „Myslel jsem, že jsi zkušený záchranář. Jeden z těch, na které se dá spolehnout, že se nemusíme bát, že se v rozhodující chvíli zlomíš jako – jako nějaký nezkušený cucák.“
Miller přistoupil k D.J., ale ten neuhnul, takže nyní stáli těsně prosti sobě.
„Víš, jak říkáme na Marsu těm, kteří utíkají před zodpovědností? Před svými chybami?“ zašeptal D.J., aniž by spustil oči z Millera. „Zbaběl –“
Miller chytil D.J. za uniformu a umlčel ho drsným polibkem.
„Svlékni se,“ zašeptal D.J. chraplavým velitelským hlasem do ucha.

*****

Miller ležel na boku, rukou si podpíral hlavu a druhou zamyšleně přejížděl spícímu D.J. po jizvě. Ve vzduchu se vznášela nezaměnitelná vůně sexu – pach potu a semene.
D.J. něco ze spánku zamumlal a převalil se na břicho. Miller si lehnul vedle něj na záda a hleděl do stropu přespávací buňky.
„D.J.?“ řekl tiše a obrátil se zpátky na bok. „D.J.!“
„Hm?“
„Když jsi šel k záchranářům, nesnil jsi o něčem větším, než sloužit na Tavingtonu?“ zeptal se Miller zamyšleně.
D.J. odpověď zanikla v polštáři, do něhož měl zabořenou tvář.
„Co?“
„Říkal jsem, že všechny záchranářské lodě jsou plně obsazené. Nejdu hlavou proti zdi,“ zívl D.J.
„Co kdyby se ti naskytla příležitost?“ pokračoval Miller.
D.J. otevřel oči a zadíval se na Millera.
„O co jde?“ otázal se již zcela probuzený.
„Za měsíc uvedou do provozu novou loď. Nabídli mi, abych jí velel,“ přiznal Miller.
„To je skvělé,“ uznale pokýval D.J. hlavou.
Miller se nepatrně pousmál: „Hodil by se mi lodní lékař.“
D.J. viditelně zaváhal a to Millera zmátlo. Domníval se, že D.J. po téhle šanci skočí.
„Neměli bychom spolu sloužit na jedné lodi,“ řekl po chvíli D.J.
„Protože spolu spíme?“ odfrkl si Miller.
„Protože spolu spíme,“ přisvědčil D.J.
„Já s tím problém nemám,“ opáčil Miller.
„Jen – neutajíme to,“ upozornil ho D.J. zamyšleně.
„Stydíš se za to?“ zamračil se Miller. „Já se za to nestydím a klidně jim to řeknu hned na začátku a na rovinu. Je ovšem otázka, jestli ty dokážeš přiznat, že jsi teplej.“
„Nejsem teplej,“ ohradil se D.J. „Jsem gay. Nepleť si to laskavě.“
„A dokážeš se k tomu veřejně přiznat?“ Millerovy oči se vpíjely do D.J.
„Pokud se k tomu přiznáš i ty,“ řekl D.J. nakonec.
„Nejsem gay ani nejsem teplej,“ prohlásil Miller trochu dotčeně. „Ostatně ty jsi říkal, že to, že spolu spíme, nic neznamená.“
„Neznamená,“ připustil D.J. „A už víš, koho dalšího bys chtěl v posádce?“ změnil téma.
„Jen ty nejlepší z nejlepších,“ prohlásil Miller. „Tak co? Jdeš do toho?“
D.J. pomalu přikývl.
„Tak v tom případě vítej na palubě Lewise & Clarka.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský