Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: William Bodie/Raymond Doyle
Shrnutí: „Nebýt milován, to je smůla, ale nemilovat, to je neštěstí.“ (Albert Camus)
Poznámka: dopsáno leden 2011
Děkuji bedrníce za beta read

Zůstaňme přáteli

Zabouchl jsem dveře svého vozu, zamkl a několika kroky překonal vzdálenost, který mne dělila od domovních dveří. Bez váhání jsem zmáčkl znovek a několik desítek vteřin ho držel. Takové řinčení by muselo probudit i mrtvého. Dveře však zůstávaly zavřené a domovní telefon hluchý.
No fajn, pomyslel jsem si. Může se vymlouvat, jak chce, ale vyhýbá se mi. Ví to stejně dobře, jako to vím já.
Couvl jsem a s výskokem se zachytil nahoře na zdi, abych se přes ni mohl přehoupnout do zahrady. Jestli se chce Ray přede mnou dál schovávat, prosím. Ale já mu to rozhodně ulehčovat nehodlám.
Nahlédl jsem oknem do kuchyně, ale nikde jsem ho nezahlédl. Ani jsem to nečekal. Pokud se mi Ray vyhýbá, něco ho žere. A když ho něco žere, bude za domem v garáži u toho šrotu, kterému říká motorka.
Skláněl se nad tou hromadou pokrouceného plechu v modrých montérkách a ruce měl zamazené skoro až k lotkům.
„Takový práce, času a peněz a stejně to pořád je jen šrot,“ ušklíbl jsem se hlasitě, abych ohlásil svůj příchod.
Ray ani nezvedl hlavu a dál se vrtal ve vnitřnostech toho vraku.
„Děje se něco?“ otázal se nakonec pečlivě neutrálním tónem a upadl mu nějaký šroubek. Ihned se pro něj sehnul.
„Jo, děje,“ přisvědčil jsem a došel až k němu.
„Stíníš mi,“ utrousil.
„Nechceš vědět, co se děje?“ zeptal jsem se, abych vrátil náš rozhovor patřičným směrem.
„Proč? Ty mi to povíš sám,“ opáčil.
Stále se na mne ještě ani koutkem oka nepodíval. Jestli si myslel, že mě hraným nezájmem donutí odejít, tak se velice mýlil.
„No, spíš jsem myslel,“ prohodil jsem a našel jsem si relativně čisté místo na pracovním stole, abych se posadil, „že mi to povíš ty.“
Konečně zvedl hlavu a jeho oči se na mne podmračeně zadívaly.
„Jako co?“ řekl útočně, čímž prozradil, že jsem se trefil do černého.
„No, co se děje,“ pousmál jsem se.
„Co je, Bodie, zase jsi dostal od nějaké košem? Nemáš nikoho jiného, komu by ses šel vyplakat na rameno? Koho bys otravoval?“ pokoušel se mne urazit. Už dávno by mohl vědět, že tohle na mne neplatí. A jak dělá, že zapomněl, že s ženami flirtuji jen proto, že od muže jako já se to očekává, a já přece nemohu zklamat a ohrozit svoji pověst. Ačkoli svým způsobem jsem košem dostal – už několikrát.
„Tak nějak,“ přisvědčil jsem. „Včera večer,“ rozhodl jsem se posunout se k jádru věci. „Dostal jsem děsně košem a vlastně ani nevím proč.“
Ray přimhouřil oči a jeho tvář dostala tvrdý, výhružný výraz. Nemusel mi říkat, že kráčím po tenkém ledě. Cítil jsem, jak mi křupá pod nohama, ale někdy je třeba riskovat.
„A nebylo to poprvé,“ přitlačil jsem na pilu. „Vlastně dostávám košem poslední dobou neustále.“
Sklouzl jsem ze stolu, protože Ray vstal a přešel k zadní polici. Nechtěl jsem mu nechat prostor. Když na něj budu tlačit, možná dostanu přes hubu, ale určitě se dozvím, co se děje. A já to prostě vědět musím, jinak se zblázním.
„Rayi?“ oslovil jsem ho jemně, abych mu naznačil, že já přece nejsem jeho nepřítel. Se mnou nemusí bojovat.
„Co je?!“ utrhl se na mne. Popadl ušmudlaný hadr a začal si do něj zuřivě utírat ruce.
„Jestli máš nějaký problém… něco tě trápí,“ pokusil jsem se nabídnout se jako vrba. Konec konců jsme partneři. Komu jinému by se měl svěřit, komu jinému by měl důvěřovat? A když si k tomu otevřu pivo, jsem velice dobrý posluchač.
„Ne, nic,“ odsekl. Takže to bude těžší, než jsem si myslel. Bude to vyžadovat přímý útok na zteč.
„Tak proč spolu už…,“ to poslední slovo se mi nějak zadrhlo v hrdle. „No ty víš co,“ zamluvil jsem to a byl si vědom, že jsem se dokonale ztrapnil.
„Tak tohle ti leží v žaludku?“ osopil se na mne Ray. „Sex?“
„Vyhýbáš se mi,“ pokusil jsem se ho poopravit. Nešlo přece jen o sex. Jakmile nás Cow propustil, prostě se sebral a zmizel. Stěží jsme si řekli ahoj. Zavíral se v téhle smradlavé garáži s tou chcíplou motorkou a něčím se užíral.
„Třeba chci taky trochu času pro sebe. Napadlo tě to někdy?“ prskl jako podrážděný kocour. Už se začínal dostávat do varu. V příští chvíli mi buď zkusí jednu vrazit nebo ze sebe vysype, co má za problém. Nezbývá než přitlačit.
„Jsme partneři…,“ nadechl jsem se, abych mu připomněl, že náš vztah už dávno překročil hranice kolegiality i pouhého přátelství.
„Pracovní partneři,“ skočil mi do řeči.
Jeho prohlášení mi vyrazilo dech. Nikdy se ani náznakem nezmínil o rozchodu. V posteli nám to až do začátku tohohle měsíce klapalo. Sice jsme se spolu milovali na můj vkus dost sporadicky, ale vždycky se mu to přece líbilo. Nijak mi nedal najevo, že je nespokojený.
„Rayi?“ vypravil jsem ze sebe přiškrceně. Mlčel a díval se stranou. „Ne, tohle mi nedělej, Rayi, tohle ne. Co se stalo? Udělal jsem něco? Tak to oddělám! Chceš něco po mě? Udělám to! Ale tohle mi sakra nedělej!“ Teď jsem se pro změnu dostával do varu sám. Nemám ale rád, když mě někdo hodí přes palubu.
Ray zarytě mlčel, jako by si ukousl jazyk.
„V čem je probém, Rayi!“ obořil jsem se na něj podrážděně. „Je to sex? Nechceš se mnou spát? Proč? Myslel jsem, že se ti to líbí. Sakra byl jsi to ty, kdo mě začal svádět! Ty jsi začal mluvit o… o exkluzivnosti… o věrnosti… Já nemůžu za to, že tě chci. Toužím po tobě. Jsem normální zdravej chlap. Mám rád sex a chci ho provozovat – s tebou, Rayi. Tak v čem je sakra problém?!“
Obvykle se mi nestává, že mi takhle rupnou nervy, ale teď jsem se chvěl po celém těle rozčilením. Intenzivně jsem vnímal, že Raye ztrácím a nevím proč, ani jak tomu zabránit. Možná kdyby mi na rovinu řekl, že se chce rozejít. Kdyby se k tomu postavil čelem a řekl mi to jako chlap chlapovi… V tu chvíli mně to došlo. Bylo to jako blesk z čistého nebe.
„Máš někoho jiného,“ vydechl jsem a to poznání mě udeřilo jako rána na solar. Měl jsem pocit, že nemůžu popadnout dech. Jistě, tím se všechno vysvětlovalo. To, jak se mi vyhýbá, jak mě odmítá v posteli, ačkoli mě zároveň dráždí, když se přede mnou promenáduje nahý. Začal jsem mít strach, že udělám něco neuváženého, nedůstojného. Jako že začnu prosit, ať mě neopouští, nebo se mi podlomí kolena, zlomí se mi hlas… Pomalu jsme se nadechl, abych dostal svoje rozbouřené emoce znovu pod kontrolu. Nemohlo to trvat víc než zlomek vteřiny, ale mě to přišlo jako celé roky.
„Nebuď směšný,“ zavrtěl Ray unaveně hlavou. „Myslíš si, že chodím po Londýně a balím chlapy ve středním věku?“
Teď jsem mu nerozuměl. Takže nikoho nemá? Tak proč mě od sebe odhání?
„Tak proč mě od sebe odháníš?“ vyslovil jsem tu myšlenku nahlas.
„Protože… protože jsi moc chlap,“ povzdechnul si Ray.
„Cože?“ vypadlo ze mne bez rozmyslu. „Moc chlap?“
„Jo, moc chlap,“ přikývl Ray už jistěji.
„A… a to jako vadí?“ Měl jsem pocit, že mi něco uniká. „Jak ‚moc chlap‘?“
„No tak,“ rozhodil Ray bezradně rukama. „Já prostě potřebuju žneskou, Bodie. Takovou co má prsa a… no a tamto ostatní, co má ženská mít. Ne…,“ zagestikuloval rukou k mému rozkroku, „ptáka.“
Nevěděl jsem, co říct. Jen jsem tam stál jako opařený a snažil se pochopit, co mi Ray vlastně říká. Pokud to, co Ray chtěl, byla nějaká prsatá blondýna, tak to se svým, jak řekl, ptákem, fakt nemám šanci vyhrát.
„Ale… ale proč,“ nedokázal jsem najít slova, jak jsem byl vykolejený. „Líbilo se ti to,“ byl nejlepší argument, na jaký jsem se zmohl.
„Já neříkám, že ne, ale… prostě nejsem gay,“ pokusil se o omluvný úsměv. „Promiň, Bodie.“
„A to je všechno?“ zeptal jsem se hořce. „Prostě jen ‚promiň, Bodie‘?“ Cítil jsem se zrazen, ošizen, obelhán.
„Myslel jsem, že to je to, co chci. Že to bude fungovat. Já tě mám rád, Bodie,“ vyhrkl, jako by tím mohl něco zachránit.
„Rád?“ opakoval jsem trpce. „Jak rád?“ Věděl jsem, že můj hlas zní chladně, ale nemohl jsem si pomoct. Nejdřív mě pošle k čertu, protože on přece není gay, a teď tu žvaní něco o tom, že mě má rád?
„Miluju tě, Bodie,“ pousmál se Ray.
V tu chvíli jsem ho chtěl praštit. Sevřel jsem ruku v pěst a stiskl čelisti, ale to surové nutkání rozmlátit mu ten jeho úsměv jsem ovládl.
„Víš ty vůbec, co ta slova znamenají?“ zeptal jsem se kousavě.
„Jo, představ si, že vím,“ opáčil neméně ostrým tónem. „A taky vím, že láska a sex jsou dvě různé věci.“
„Ne, to tedy nejsou,“ namítl jsem rezolutně. „Když někoho miluješ, tak s ním chceš taky spát.“
„Jenže já s tebou spát nechci,“ odsekl Ray. „Přesto tě miluju. Dokáže to ten tvůj zabedněj mozek pochopit?“
„Ne,“ řekl jsem z cela popravdě. „Protože já s tebou spát chci. Už měsíc jsem nadrženej jako králík. Chci tě. Potřebuju tě! Co mám jako dělat? Hledat si někoho, kdo se mnou do postele půjde? Pořídit si dildo a píchat se sám?! Tomuhle ty říkáš normální vztah?!“ rozkřikl jsem se na něj.
„Ale my nemáme normální vztah!“ vyjel na mne Ray. „Copak sis toho ještě nevšimnul!“
„Ne, to jsem si tedy nevšimnul! Co je jako na našem vztahu nenormálního?!“ Vztek mi pěnil krev v žilách. Rozuměl jsem mu až moc dobře, ale nechtěl jsem rozumět. Bylo to celé o tom, že Ray není gay. Akorát jsem nevěděl, jestli jsem byl jen nějaká náhražka, experiment, nebo jestli se bojí přiznat si, že chce souložit s chlapem.
„To si mě jako vezmeš, nebo co?“ ušklíbl se Ray posměšně.
„Jo,“ řekl jsem bez váhání sebejistě. „Klidně.“
Potěšilo mne vidět, jak se zarazil, jak naprázdno otevřel pusu a zase ji zavřel. On si snad myslel, že je tohle jen nějaký románek. On snad nevěřil, že to myslím vážně. Nevěřil mi. To asi bolelo ze všeho nejvíc. Jak tenhle člověk může mluvit o lásce.
„Mluv vážně,“ odbyl mne, když se vzpamatoval. „Tohle není africká džungle, tohle je Londýn.“
Najednou mi bylo ze všeho zle – ze sebe, z Raye, z Londýna. Chtěl jsem být sám. Myslím, že jsem potřásl hlavou, a pak se obrátil na podpatku a nechal ho v garáži u té jeho motorky, kterou měl zřejmě raději než mne. Napůl jsem doufal, že za mnou vyběhne a něco se stane. Pochopitelně se nestalo nic.
Zbytek dne jsem strávil v hospodě a snažil se vše utopit v alkoholu. Docílil jsem ale akorát toho, že jsem měl ráno příšernou opici. Ray se tvářil, jako by se nic nestalo, ale já tu hru nedokázal hrát s ním. Ačkoli se nic zvláštního neudálo, byl jsem večer utahaný jako kotě. Takže jsem ani nemusel vymýšlet výmluvu, proč odmítnout Rayovo pozvání na skleničku. Pro jednou jsem to byl já, kdo byl příliš unavený na to, aby s ním cokoli podnikal. Vypadal zklamaně, ale co si sakra myslel? Že po tom,co mi řekl, budu mít ještě sílu jít si s ním někam sednout? Dívat se na ty jeho oči, rty, vlasy a vědět, že on o mě jako o chlapa nestojí?
Doma jsem si sedl do křesla a potmě upíjel skotskou. Věděl jsem moc dobře, že mám jen jediné východisko, ale nechtělo se mi do toho. Zjevně mi v lásce není přáno. Bezděčně jsem si vzpomněl na Marikku. Bože jak já ji miloval. Skončí to s Rayem stejně?
Bodl mě osten výčitky, když jsem si vybavil, jak jsem při pohledu na její mrtvé tělo necítil nic, absolutně nic, jen bezmezný vztek na Raye, že se do toho musel připlést. Při představě, že budu jednou pociťovat stejnou lhostejnost k Rayově mrtvole mne přepadla nevolnost. Musel jsem vstát a začal přecházet po pokoji sem a tam jako tygr v kleci.
Musím pryč, to byla jediná myšlenka, které jsem byl schopen.
Musím prostě pryč.

Odcházel jsem už ze spousty míst. Tohle nebylo poprvé a určitě ani ne naposledy.
V armádě nás nutili skládat přísahu. Přísahat věrnost Anglii, Koruně, Královně a já nevím, čemu ještě. Vznešené pozlátko na to všechno zabíjení. Nebyl problém odtamtud odejít.
V džungli se žádné přísahy neskládaly. Tam platilo, kdo není s námi, je proti nám, a tak mu ustřelíme hlavu. Odejít se nedalo, člověk musel zdrhnout.
U CI5 se taky žádná přísaha neskládala. Prostě jsme se jen podepsali na vytečkovanou linku a Cow nám stiskl všem ruku. A to bylo vše. Tady máš zbraň, tady adresu svého bytu a zítra v sedm ráno na značky. Poprvé jsem se ale cítil jako zrádce, když se na mne teď pan Cowley díval přes okraj mé výpovědi. Skoro jsem měl chuť říct, že tedy zůstanu. Tak jsem raději stiskl čelisti a zíral v pozoru před sebe. Čekal jsem, že se bude ptát. Nebo že mi to zakáže. Že se bude rozčilovat. On však neříkal nic, jen se na mne tak díval. Cítil jsem, jak se jeho pohled do mne zavrtává a přísahal bych, že ví, že utíkám. Že utíkám před Rayem. Bylo mi, jako by Cow znal každičký detail mého neúspěšného vztahu s Rayem, každičkou pikantnost. Jako by přesně věděl, co jsme spolu dělali. Bylo to jako stát před ním úplně nahý. Nikdy jsem nic tak nepříjemného nezažil.
A pak rozmáchlými tahy mou výpověď podepsal a přestal mi věnovat pozornost. Z jeho kanceláře jsem se doslova vypotácel. Za devět týdnů bude po všem.
Cowley ale musel vědět, nebo aspoň tušit, co se mezi mnou a Rayem odehrálo, protože hned druhý den jsem byl povolán opět do kanceláře pana Cowleyho – sám, bez Raye – a dostal jsem šílený, bláznivý úkol, za který jsem byl ovšem vděčný, protože mi to umožnilo vyhnout se na příštích devět týdnů kontaktu s Rayem.
Nasadili mne do do liverpoolské buňky IRA. Byl to tak trochu sebevražděný úkol, ale já jsem se k němu hodil dokonale. Stejně jsem byl v očích pana Cowleyho už odepsaný.

*****

Je to trochu zvláštní dívat se na ty kluky, kteří se ještě ani pořádně nezačali holit, jak s nesmírně vážnou tváří rozebírají a zase skládají pušky a samopaly a poočku sledují, jak starší a zkušenější vyrábí rozbušky k nějaké z těch bomb, kterou pak tihle ‚hrdinové svého lidu‘ umístí do letadla, obchoďáku nebo linkového autobusu, aby vyhodili do vzduchu pár nevinných, nic netušících lidí a mohli udělat prohlášení pro média.
Jsou to ubožáci, všichni do jednoho. A většina z nich ani neví, za co vlastně bojuje. Prostě jen bojují. Podobá se to africké džungli, až mě z toho chvílemi mrazí. Kdo není s námi, je proti nám, a tak ho vyhodíme do vzduchu. A tyhle zbraně jsou drahé a navíc americké výroby. Není divu, že Cowleymu leží v břiše, odkud se sem dostávají. Ale to už je politika, a tu my neřídíme, jak říkával náš instruktor u SAS, to je věc zvolených funkcionářů.
„Má někdo hlad?“ Ten svůdný hlas patří Giselle. Matka francouzka, otec hrdý Ir a dcera fanatická teroristka – pěkná rodinka. Pěkný kozy.
„Dáš si taky, ostrostřelče?“ Její úsměv mi připomíná žraloka. Ten taky vypadá, že se směje, než vám ukousne nohu. Tahle krasotinka dokáže na dvacet kroků vystřelit kryse oko puškou i pistolí, a ještě si můžete vybrat které. Neznám nebezpečnější kombinaci než ženská s puškou. Jede po mě od první chvíle, co jsem tady, a asi se s ní budu muset brzo vyspat, jinak mi asi prasknou koule.
Nabízí mi sendviče a vyčkává jako pavouk. Možná oblbne ty kluky, co si tu hrajou na vojáky bojující za sjednocení své vlasti, ale ona žádný řadový pěšák není.
„Jasně, díky,“ vezmu si sendvič a zakousnu se do něj. Nemůže nás otrávit všechny, napadá mne, protože ze mne nespouští pohled, jako by čekala, kdy se chytnu za krk a sesunu se k zemi. Něco mi říká, že dneska v noci se jí budu muset dostat do kalhotek, pokud vůbec nějaké nosí. Není to jen o tom, že jsem nadržený. I když mi svěří zbraň, doopravdy mi nevěří. Většinou všude platí, že se obzvláště nováčkům neříká víc, než potřebují vědět. Je to prosté, ale účinné opatření, aby se zabránilo úniku informací. Tady je zrada na denním pořádku. Konec konců leží v žaludku spoustě lidem. Proto je tak těžké sem někoho nasadit. Oni se špehy počítají. A když je odhalí, dělají jim nehezké věci.
Giselle ze mne konečně spustila svůj laserový pohled a zaměřila svou pozornost na někoho jiného. Má pěknej zadek.

V místním skladišti mají zbraní, jak když chtějí rozpoutat třetí světovou. Většina je ještě v krabicích, nevybalená, jak v obchoďáku. Dokonce tu mají i nákupní vozík, aby těžší kusy vůbec unesli.
Otevřel jsem páčidlem jednu z krabic a musel jsem obdivně hvízdnout. M16 pečlivě zabalené a naskládané jedna vedle druhé voněly vazelínou a novotou. Byla to verze se zkrácenou hlavní, kterou má v arzenálu i SAS. Zkrácením hlavně se sice zhoršila přesnost na větší vzdálenost, ale na blízko je to pořád moc ošklivá věcička.
„Vyznáš se ve zbraních.“
Beze spěchu jsem zavřel bednu a otočil se k Giselle. Opírala se o jednu z beden jako nabízející se děvka.
„Trochu,“ rozhodl jsem se, že je chvíle pro falešnou skromnost.
Odlepila se od bedny a ovinula mi ruce kolem krku jako břečťan. Dokázal bych si představit pro sex lepší místo i lepší osobu. Líbat ovšem rozhodně uměla. V duchu jsem proklel Doylea, protože stačilo několik doteků, polibků a já cítil, jak mi topoří.
„Tak nedočkavý,“ dýchla mi do ucha a rozepnula mi kalhoty, aby osvobodila mého fešáka. Její ruka byla teplá a svírala můj ocas pevně a zkušeně, až mi z toho cukalo v koulích. Neměl jsem náladu hrát si s ní, a tak jsem ji povalil na nejbližší bednu příhodné výšky a stáhl jí kožené kalhoty přes vysoké boty. Kalhotky neměla, jak jinak, a byla úplně vyholená.
„Vylízej mi ji,“ vydechla a roztáhla nohy.
Rozchlípl jsem růžové záhyby a dal se do práce. Byla u toho dost hlasitá, ale nešetřila chválou. Lízal jsem její stále mokřejší kundičku dokud si nepřála, abych jí ho tam strčil. Ponořil jsem se tedy bez váhání do vlhkého tepla. To je Doyleovi podobné. Dohnat člověka k tomu, že je nucen ulevit svým potřebám s psychopatickou mezinárodně hledanou teroristkou praštěnou jak sáňky v létě.
Mám pocit, že tak rychle jsem nebyl hotový snad od svých dvaceti. Skoro bych se jí i omluvil, kdybych dokázal zapomenout na to, co je zač.
„Páni,“ ušklíbla se, když jsem se odtáhl a odvrátil se. Nebylo mi příjemné, jak se dívala, jak cpu ten vadnoucí instrument zpátky do kalhot, a už vůbec se mi nelíbil její tón.
„Ty jsi strávil snad rok v klášteře, ne?“ zasmála se tak, že bych jí s chutí jednu vrazil. Normálně ženy nebiju, ale nekteré to potřebují jako sůl.
„No nic,“ sklouzla z bedny a začala se oblékat.
Dopnul jsem si kalhoty a chtěl odejít.
„Ty věříš v náš cíl, že, ostrostřelče?“ zeptala se jako by mimochodem. Jestli si myslí, že mě nachytá na postkoitální kecavku, tak je na velkém omylu.
„Proč bych tu jinak asi byl, ne?“ opáčil jsem odměřeně.
Chvíli si mě zkoumavě prohlížela. Připadal jsem si jako na detektoru lži.
„Samozřejmě,“ usmála se zničeho nic. „Jen jsem to chtěla slyšet, ostrostřelče.“
Nevěřil jsem jí ani slovo.

*****

„No a co ty, Phile?“ obrátil se na mne jeden z mladíků. „Jakou ty máš zkušenost s útlakem britského impéria?“
Měl jsem co dělat, abych neobrátil oči v sloup. ‚Útlak britského impéria‘ – tak to fakt nemá z vlastní hlavy. Tomu se říká vymývání mozků.
„Zkušenost?“ prohodil jsem ledabyle, abych získal čas. Všechny oči se na mne upíraly a samozřejmě nechyběla Giselle. Musel jsem přijít s nějakou věrohodnou historkou, ale kdybych si vymýšlel, mohli by mne snadno na něčem nachytat. Jednou z prvních lekcí u SAS bylo, že pokud už musíte lhát, lžete jednoduše. Čím víc pravdy v tom bude, tím je menší riziko, že se do toho zamotáte. Nikdy bych si nebyl pomyslel, že budu o operacích v Seversním Irsku vykládat, abych ujistil členy IRA, jak moc nenávidím britský imperialismus. „Bylo to v dvaasedmdesátým v Belfastu,“ začal jsem pomalu a ti kluci mi doslova viseli na rtech. „U Zeleného kance na rohu Cullingtree Road a Albert Street…“
„SAS tam zastřelila dítě,“ řekla Giselle tvrdým tónem.
„Vtrhli tam čtyři muži v kombinézách se samopaly…,“ zaváhal jsem. Nikoli abych vyprávění dodal na dramatičnosti, ale abych zvážil, co říct. Stěží jsem mohl vykládat, že jsme v jednu ráno vpadli do hospody, z jejíhož z okna v prvním patře někdo začal střílet jako odpověď na klidné vyzvání, že je čas zavírat. Došlo k přestřelce s partou mladých výrostků, kteří se hlásili k IRA. Jeden kluk to odskákal. Kdyby býval poslechl a nedělal blbosti, nikomu se nemuselo nic stát, ale on si prostě musel hrát na hrdinu. Ano, SAS tam zmasakrovali jednoho nevinného chlapce.
„Začali střílet?!“ vyhrkl někdo z mladíků.
Měl jsem sto chutí na ně začít křičet, jak nábožně se na mne dívali, jak mi záviděli. Hlupáci! Ten kluk nebyl o nic starší než oni. Vrhl se po samopalu. Musel jsem jednat. Jen jsem přikývl a bylo mi zle z toho, jak se obdiv v jejich očích zvětšil. Tihle se tak akorát poprali na fotbale. Neměli ani potuchy o tom, jaké to je mít cízi krev na rukou, na tváři, cítit její pachuť v puse.
„Zabili někoho?“ vydechl jiný z nich.
Celé roky jsem si na to nevzpomněl. Bylo to už skoro deset let, ale přesto jsem si v tuhle chvíli dokázal zcela jasně vybavit tvář toho kluka – bledou, potřísněnou krví, ty vytřeštěné oči plné bolesti a hrůzy. Nebyla to nejlepší rána, nechtěl jsem ho zastřelit, ale my tam nebyli, abychom dělali strašáky do zelí. My tam byli, abychom zabíjeli. Samopalem nikoho jen nepostřelíte. Nemělo ani smysl volat sanitku. Během dvou ukrutně dlouhých minut byl mrtvý.
„Jednoho kluka,“ řekl jsem tiše. „Nebyl o moc starší než vy.“
Viděl jsem jim na očích, jak mu závidí, že padl za vlast. Kdyby tak znali pravdu, že to byl jen zblblý vyděšený kluk, kterému vymyli mozek těmi kecy o vlasti a národní hrdosti a sebeobětování a podobných žvástech.
„Byl jste tam?“ zeptal se chraptivě postarší muž s vrásčitým unaveným obličejem. Občas jsem ho tu vídával. Vařil a uklízel. Jinak toho moc nenamluvil.
„Jo, byl,“ přisvědčil jsem.
„Jsou to vrazi,“ prohlásil jeden z kluků důležitě.
A klidně se nechá přesvědčit, aby ve jménu vyšších cílů vyhodil sebe a dvě stovky dalších nic netušících lidí v nějakém letadle do vzduchu.

*****

Bylo mi jako po opici. Hlava mi třeštila, ale to se už tak stává, když vás po ní někdo vezme něčím těžkým. Do rukou se mi zarývaly provazy. Seděl jsem na zemi v hale plné beden přivázaný ke sloupu. Zkusil jsem pevnost pout, ale ten kdo vázal uzly, věděl, co dělá.
Měl jsem tušit, že to není sex, o co Giselle jde, když za mnou přišla a lísala se. Jenže kdybych s ní odmítl sem jít, zřejmě bych si nijak nepomohl. Něco se muselo posrat. Nepochybně už vědí, že to s tou mojí přísahou věrnosti Irsku nebylo až tak žhavé.
Kdyby věděli kolikrát já už na něco přísahal. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí.
„Ale ale ale kdopak de nám to tu probudil?“ Neviděl jsem ji, ale Giselle poznám po hlase kdykoli. Snažil jsem se zachytit aspoň její kroky, ale pohybovala se tiše jako kočka.
„Takže Phile,“ vešla do mého zorného pole. „Nebo bych ti snad měla říkat spíš Bodie, ostrostřelče? Seržante Bodie? Řekni si,“ usmála se mrazivě.
Mlčel jsem. Neměl jsem jí co říct. Škoda že u CI5 mají tak dlouhá služební čísla, takže si ho nepamatuju, a hodnosti nemají. Takže ji ani nemůžu obšťastnit tou tradiční drsnou hláškou všech válečných filmů, že víc než moje služební číslo a hodnost ze mne nedostane.
„Jsi hrdý a mlčíš?“ ušklíbla se. „O vás SAS se říká, že prý jste vycvičeni vydržet mučení a bolest.“
„Lidi toho napovídají,“ utrousil jsem. Měla v očích takový lesk a já tušil, že žádný výcvik mě nemůže připravit na to, co si pro mne hodlá přichystat. Mojí jedinou nadějí bylo hrát o čas. Když se neohlásím v dohodnutém termínu, Cowley začne určitě jednat. Ví, kde jsem, takže si potřebuji koupit čas.
„Uvidíme,“ usmála se a kývla někam za mne, kam jsem neviděl. „Ne do hlavy. Chci, aby mohl mluvit,“ řekla ještě.
Oni byli ozbrojení a já měl svázané ruce a nohy. Kdo nikdy nedostal tyčí do ledvin, neví nic o bolesti.

*****

Zamrkal jsem. Chvíli mi všechno tak nějak plavalo před očima, bílé stěny nemocničního pokoje dostaly pevný tvar a z té hnědé skvrny se vyklubala Doyleova hlava. Měl ve tváři směsici štěstí a úlevy. Oči se mu podezřele leskly. Měl by se stydět, bulet jako malá holka.
Usmál jsem se. Nebo jsem si aspoň myslel, že jsem to udělal. Přišlo mi, jako by mi můj obličej tak docela nepatřil. V hlavě mi hučelo jako v úlu, ale bolest jsem necítil. Jen jsem si připadal zpitomnělý a zpomalený jako film.
„Vítej zpátky,“ řekl Doyle a hlas se mu třásl. Možná mě přece jen opravdu miluje. Lidi, kteří kvůli mně kdy brečeli, by se dali spočítat na prstech jedné ruky.
Chtěl jsem mu říct, že jsem v pohodě, ale čelisti se mi odmítaly hnout.
„Měl jsi obrovské štěstí,“ hlesl Doyle. „Opravdu obrovské, že jsme přišli včas.“
Snažil jsem si vybavit to poslední, nač jsem si dokázal vzpomenout. Kladli spoustu otázek a v mezičase si ze mě dělali boxovací pytel. Giselle prskala jako vzteklá kočka. Byl to ten chlap, co tam vařil a uklízel. Patřila mu ta hospoda U zeleného kance. Matně jsem si vybavoval, že vykřikoval něco o tom, že jsem mu zavraždil syna. Je pravda že tam tehdy byl nějaký muž. Byl úplně nepříčetný, když jsem musel toho kluka zastřelit. Tak tomu se říká smůla.
Zvedl jsem pravou ruku, abych si ohmatal obličej. Při pohledu na obvazy a sádru mi někde vzadu v mozku úplně zatrnulo a na kratičký okamžik jsem si vybavil čtyři velké kovové hřeby a Gisellin příšerný smích. A taky tu bednu, k níž mě chtěli přivázat, aby si se mnou mohli hrát na doktory. Bohužel nešlo o ten druh hry, který jsem hrával v dětství s holkama. Napadlo mne, že jsem jí asi neměl říkat, že na to má to lano trochu krátké. Nemohl jsem vůbec hýbat prsty.
„Doktor říkal, že jsi měl vážně obrovské štěstí,“ řekl Doyle tiše. „Klidně se mohli trefit do tepny a vykrvácel bys, než bychom se k tobě dostali. Jedno zlomené zápěstí není zase tak fatální. Anson ti teď říká Ježíši.“
Nepřišlo mi to vtipné a přímo panicky jsem potřeboval vědět, co mi udělali, že nemůžu otevřít pusu. Pravou ruku jsem v sádře neměl, jen ofačovanou snad tunou obvazů. Ještě než jsem se mohl dotknout své tváře, jsem se však škrábl o drát.
„Zlomená dolní čelist,“ utrousil Doyle dost neochotně, jako by mne raději o mém zdravotním stavu vůbec neinformoval.
Nevzpomínal jsem si, že by mi někdo zlomil čelist. Pravdou však bylo, že se mi všechno slévalo dohromady. Na ty hřeby se ale zapomenout nedalo. Bylo to nesrovnatelně horší, než když mi prostřelili před lety ruku. To bylo tak rychlé, že jsem ani nevěděl, co se stalo. Zřejmě jsem omdlel, protože si pamatuji jen první ránu, kdy se mi hrot hřebu zabodl do ruky. Nedá se popsat, jaké to je, protože to je příšernější než příšerné. A to jsem zažil už ledacos. V náhlém popudu jsem zkusil pohnout nohama, a slavil jsem malý, leč důležitý úspěch. Jen jediná věc mě děsí víc, než představa, že bych mohl přijít o zrak, k čemuž jsem neměl kdysi dávno daleko, a to že bych ochrnul.
Zavřel jsem oči. Nechtěl jsem slyšet nic víc. Někde v útrobách mi vířilo cosi nedobrého. Co když ze mne bude mrzák? Na nic jiného jsem nedokázal myslet.
„Budeš v pořádku,“ ozval se Doyle měkce. „Doktor mi to slíbil.“
Vděčně jsem se na něj podíval. Věděl, co potřebuju slyšet, rozuměl mi. Byl jsem rád, že je tady, a tak jsem k němu natáhl ruku. Opatrně ji sevřel a pousmál se.
Miloval jsem ho a v tu chvíli jsem byl přesvědčený o tom, že i on miluje mne, a litoval jsem svého zbrklého rozhodnutí odejít. Možná prostě Ray potřebuje jen víc času, aby si to v hlavě srovnal, a toho bude mít teď, co já budu v nemocnici, dostatek.

*****

„Ahoj, Rayi, hm, to voní. Co vaříš?“ Po čtyřech týdnech, kdy jsem měl pusu zdrátovanou tak, že jsem sotva dokázal vydat srozumitelný zvuk, o nějakém jídle ani nemluvě, byla hotová rozkoš moct tohle říct.
Ray se usmál. Velice dobře vím, jak mu lichotí, když někdo pochválí jeho kulinářské výtvory, třebaže jediné, co vlastně pořádně umí, jsou těstoviny a salát.
„Vypadáš dobře,“ prohodil a připravil dva talíře.
Dobře bylo dosti zavádějící slovo. Viděl jsem se ráno v zrcadle – stopy po drátech a přes půl čelisti modřina jako hrom.
Sádru mi z ruky taky už sundali. Skoro mi to přišlo líto, protože Lucas mi na ni namaloval velice zdařilou kresbu nahé ženské mimořádně příjemných tvarů. Asi nejvíc mi vadí, že jsem z formy, a vypadá to, že ještě dlouho budu. Po delší chůzi mě bolí nohy, jako by mi na ně stoupnul kůň. Ale jinak se na někoho, koho přibili ocelovými hřeby, cítím dobře. Taky mi doktoři neopomíjí neustále připomínat, jaké jsem měl štěstí. Ale jestli jsem ho skutečně měl, se ukáže až teprve teď.
Celou dobu, co jsem byl v nemocnici, za mnou Ray pravidelně chodil. Dokonce mi přinesl pomeranče. Moje sestřička byla tak hodná, že mi je vymačkala. Jinak bych se na ně mohl tak akorát dívat. Ale jde především o to, jak se na mne díval. Jednou dokonce zcela jasně řekl, že měl o mě strach a je strašně rád, že budu v pořádku. Musel jsem to zkusit, jinak bych se na sebe už nikdy nemohl podívat. Je lepší litovat toho, co člověk udělal, než se celý zbytek života ptát, co by se stalo, kdyby do toho šel.
Stoupnul jsem si za něj a položil mu ruce na boky. Když nic neříkal, přitáhl jsem si ho blíž, až se naše těla dotýkala. Bylo to velice vzrušující, ale aby taky ne. Už měsíc jsem v nuceném celibátu. Začal jsem ho hladit po břiše. Jen dál soustředěně míchal omáčku.
Čert ven omáčku, pomyslel jsem si a otočil ho čelem k sobě.
Když jsem ho chtěl políbit, odtáhl se a tichým smutným hlasem řekl: „Ne, Bodie, prosím.“
Najednou mě začaly bolet nohy. Zdálo se mi, že kosti, které jsem měl zlomené, mi tak divně vrzají. A vůbec jsem se náhle cítil hrozně nemocný. Sedl jsem si za stůl, protože jsem se obával, že se mi snad podlomí nohy, jak slabo se mi udělalo. Posadil se naproti mně a celou věčnost jsme se na sebe jen dívali.
„Dal jsem výpověď,“ prolomil jsem nakonec tíživé ticho.
„Já vím,“ řekl. Asi by mě to nemělo překvapovat. Jak dlouho jsem si myslel, že se to utají?
„To kvůli mně?“ zeptal se.
Mlčel jsem, protože mi to celé najednou přišlo uboze patetické. Začínal jsem chápat, proč Cowley nechce, aby se mezi agenty rozvíjely románky jakéhokoli druhu. S Doylem se nám to pokazilo a já hned troubím na ústup.
„Nechci, abys odešel.“
Tak a tady to mám. Věděl jsem, že mi dává jen drobečky, ale taky jsem věděl, že se snaží, a byl vděčný.
„Bodie,“ naklonil se ke mně přes stůl. „Opravdu mě mrzí, že to nevyšlo, ale… Snad bychom mohli zůstat přátelé, ne?“
Proti své vůli jsem se musel té ironii pousmát. Kolikrát já už tuhle frázi použil. Nikdy by mne nenapadlo, že ji jednou uslyším já sám.
„Zůstat přátelé a pracovat spolu jako dřív. Co Bodie?“ nabídl mi ruku jako ji nabízí chlap chlapovi, přítel příteli. Vypadal, že mu na tom opravdu hodně záleží. Copak jsem mu mohl říct ne? Stiskl jsem mu ruku a usmál se. Nešlo to zrovna od srdce, protože to mě stále bolelo, ale ono to půjde.
Jen by mě zajímalo, jestli už když Cowley beze slova podepisoval tu mou výpověď, věděl, že ji nakonec stáhnu.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský