Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Raymond Doyle/ William Bodie
Shrnutí: Když si chlapi udělají vzájemně dobře, tak to přece nic neznamená – no, aspoň v africké džungli ne.
Poznámka: Dopsáno červenec 2009

To přece nic neznamená

Les byl hustý jako Edinburská mlha. Postupovali pomalu. Z cesty sešli už dávno před dlouhými hodinami plnými prodíráním se houštím, klopýtání přes kořeny. Kolikrát se jim svah utrhl prakticky pod nohama. A navíc se začínalo smrákat. Jenže se nemohli zastavit. Zašli příliš daleko, a kdyby to teď vzdali a vrátili se k autu, měsíce tvrdé mravenčí práce by přišly vniveč.
Doyle se trochu loudal, a tak Bodieho před sebou spíš tušil, než že by ho pořádně viděl. Zatímco Doyle měl pocit, že ho musí být slyšet na míle, Bodie proplouval lesem jako stín. Zřejmě se bujný skotský les od africké džungle zase tolik nelišil.
Oba věděli, že jejich kořist má nemalý náskok a stále ho zvětšuje. Doyle by vlastně docela rád celé tohle nepovedené pronásledování odpískal, vrátil se k autu a zamířil k nejbližšímu hotelu, kde mají horkou vodu a pořádnou postel. Bodie ale neuměl prohrávat a Doyle věděl, že ho čeká ještě mnoho trpkých mil, než Bodie přizná, že tratili stopu, dokonce že se možná sami ztratili a je načase konstatovat porážku. Udělali maximum a dokonce ještě víc, Cowley jim nemůže nic vyčítat.
Doyle se přidržel větve, protože sráz po jeho pravici vypadal ošklivě a mokrá hlína ujížděla pod nohama.
„Bodie?!“ Doyle se už ani nesnažil předstírat, že ještě někoho pronásledují. Budou rádi, když najdou cestu zpátky. „Bodie, tohle nemá smysl. Přiznej si to, nebyl to zrovna nejlepší nápad.“
Ozvalo se zapraskání větví a pak Doyleovi svah doslova ujel pod nohama. Zůstal viset na větvi, které se zrovna držel.
„Bodie!“ zařval.
Sice nic pořádně neviděl, ale slyšel, jak se ze svahu řítí hlína. Napínal uši, jestli neuslyší výkřik nebo pád těla, a snažil se co nejrychleji dostat k Bodiemu.
Prodral se křovím a našel místo, kde se pod Bodiem utrhla zem. Bylo patrné, kde se Bodie zřítil z děsivě vypadajícího srázu.
„Bodie!!!“
Žádná odpověď nepřišla, a tak se Doyle se srdcem až v krku začal pomalu spouštět dolů. Neustále se utěšoval, že Bodie bude jen trochu potlučený, špinavý a mrzutý. Snažil se nemyslet na ostré kameny vyčuhující hojně z mechu.
„Bodie!!!“
Několikrát se Doyle sám málem zřítil. Naštěstí se mu pokaždé podařilo včas se někde chytit, byť si jednou sedřel kůži na hřbetu ruky až do krve. Po Bodiem ale stále žádné stopy.
Našel ho až mnohem níž.
Doyle se po zadku sklouznul k Bodiemu. Ležel tváří k zemi a z pusy a z nosu mu tekla krev, ve tváři měl několik ošklivých šrámů, další na rukou a kdo ví kde ještě. Jako zázrakem si nepřelámal hnáty. Nejvíc se ovšem Doyle bál, jestli neutrpěl nějaké vnitřní zranění, s tím by se sotva dalo něco dělat, tady míle od nejbližší civilizace.
„No tak, prober se,“ popleskal ho po tváři. „Bodie, prober se, sakra!“
Marně, to nebylo dobré.
Obtočil si tedy Bodieho zdravou paži kolem krku a vydal se s ním směrem, kde tušil, že nechali auto. Šlo se mu dost špatně. Bodie nebyl zrovna žádné peříčko a navíc Doyleovi strašně překážel. Prudký liják, který přišel, by už jen dovršením vší smůly. Jediným pozitivem bylo, že se Bodie probral z bezvědomí.
Zřejmě utrpěl otřes mozku, jelikož téměř ihned začal zvracet. Doyle ho musel podpírat, protože se sotva držel na nohou, a Bodie ho zcela iracionálně neustále odstrkoval. Byl zjevně zcela mimo a jeho úporné bránění se, Doyleovi rozhodně neusnadňovalo vléct ho požadovaným směrem.
Proto Doyle zajásal, když mezi stromy spatřil malý srub. S trochou štěstí tam bude někdo, kdo má telefon, nebo dokonce auto. Bodiemu se dostane ošetření a pak ho dopraví k doktorovi.
Doylea těžce zklamalo zjištění, že sem nevede žádná cesta, a okenice jsou zavřené. Vypadalo to tu opuštěně, jako místo, kam někdo jezdí jen o dovolené a ne zrovna často. Doyle ale neměl příliš na výběr. On i Bodie byli mokří až na kůži, a Bodie potřeboval nutně ošetření. Zoufalé situace si žádá zoufalé řešení, říkal si Doyle v duchu, když vylamoval zámek.
Uvnitř to trochu páchlo zatuchlinou, ale bylo tu sucho. Malinkatou místnost z velké části zabírala postel s chlupatými dekami a kožešinovým přehozem, stůl, dvě židle, krb a úsporný kuchyňský koutek.
Doyle dotáhl Bodieho na postel. Naštěstí se Bodie nesnažil vstát, když ho na ní shodil. Takže aspoň chvíli ho nemusel hlídat. Našel na polici sirky a rozsvítil na několikátý pokus petrolejku. Pak zavřel dveře a vrátil se k Bodiemu. V mdlém světle vypadala jeho tvář znepokojivě bledá a jeho nepřítomný pohled mu dělal starosti.
Vysvléknout Bodieho z mokrých, špinavých šatů byl boj doslova o každý kousek oděvu. Bodie se urputně bránil a žádné domluvy nepomáhaly. Doyleovi nakonec došla trpělivost a jednu mu vrazil. Chvíli čekal, že mu ji Bodie vrátí, ale jeho prvotní nával agresivity byl ten tam. Místo toho teď vypadal vyčerpaně a nekladl žádný odpor. Doyle ho tedy dovysvlékl a prohlédl ho. Záda měl sedřená do živého masa, ale kromě množství tržných ran a modřin bylo nejvážnějším zraněním pravé rameno, do něhož měl hluboko vražený kus větve.
Doyle přehodil Bodiemu kolem ramen deku, aby byl v teple. A než se sám zbavil studených mokrých šatů, zapálil v krbu oheň. Naštěstí byla ve srubu zásoba suchého dřeva. Svléknul se a zabalil do deky. Šaty rozložil kolem krbu, aby uschnuly a začal pátrat po něčem jako lékárnička. Výsledkem jeho usilovného pátrání byly nějaké staré obvazy, náplasti, co pořádně nelepily, vyčpělý kysličník a pinzeta. Nic moc.
Posadil se na postel vedle Bodieho. Vymyl ránu kysličníkem, pak pinzetou uchopil konec větve a začal jí tahat z rány ven. Nechtěla se pohnout, takže musel pořádně, než se mu jí podařilo vytrhnout. Bodieho tvář se zkřivila bolestí, ale jinak ani nehlesnul. Rána se rázem zalila krví, takže ji Doyle znovu opláchl kysličníkem a převázal obvazem. Zbylé šrámy vymyl dešťovou vodou, kterou přinesl ze sudu pod okapem, a přiměl Bodieho, aby si lehnul a přikryl ho. Víc udělat nemohl. Teď bylo nejdůležitější, aby Bodie neprochladl. Mohl jen doufat, že se do rána Bodie vzpamatuje. Bodie usnul prakticky okamžitě. A protože to byl dlouhý den, lehnul si vedle něj a zavřel oči. Spal ovšem sotva pár hodin, když ho probudila surová rána do ledvin. Prudce se otočil, jen aby zjistil, že to byl Bodie. Jeho tělo se lesklo studeným potem a zmítal se v horečce. Obvaz na rameni byl nasáklý krví. Něco mumlal, jak blouznil, ale jediné čemu bylo rozumět, bylo neustále se opakující slůvko ´ne´.
Doyle položil Bodiemu ruku na čelo, jen aby se přesvědčil o tom, že má horečku. A včas odrazil Bodieho paži, aby nedostal další ránu. Veškeré naděje, že se ráno Bodie probudí pomlácený, vyčerpaný, ale jinak v pořádku, byly ty tam. Chvíli přemýšlel o tom, že by tu Bodieho nechal a šel hledat pomoc. Rychle to ovšem zavrhl. Nemohl ho tu v tomhle stavu nechat samotného.
Položil Bodiemu ruku na prsa a lehce ho přitlačil k posteli, aby sebou tolik neházel.
„No tak,“ zašeptal. „Bodie, klid, klid, ššššš, bude to dobré,“ cítil, jak se Bodieho tělo pod jeho rukou napíná. Bodie házel hlavou ze strany na stranu a stále něco mumlal.
Doylea nenapadlo nic lepšího, než začít Bodieho jemně hladit a tiše na něj mluvit, aby se uklidnil. Sám byl překvapený tím, že to pomáhalo, a tak v tom pokračoval, dokud se Bodie neuklidnil a s tichým povzdechem neusnul. Sáhl mu na tvář a na čelo. Horečka neustoupila, takže nebyl žádný důvod jásat.
Doyle se převalil na záda a pohledem upřeným do stromu přemítal, jak se jim tohle mohlo stát. Jak se Bodiemu tohle mohlo stát. Pohořeli jako nějací dva amatéři. Kdyby to věděl Cowley…Doyle se posadil. Samozřejmě, už uplynuly hodiny od doby, co se měli ohlásit. Určitě je už hledají. Jistě musí prohledat velké území, ale určitě je už hledají. S tím si znovu lehnul a pokusil se usnout.
Bodie se ve spánku přitiskl k Doyleovi, takže když se Doyle s trhnutím probudil, zjistil, že má Bodieho hlavu na rameni a jeho zraněnou paži přes hrudník. Tedy věděl to jen proto, že to cítil. Jinak totiž byla naprostá a neproniknutelná tma. Petrolejka zhasla a venku byla stále ještě noc.
Bodie se vedle něj s bolestným zasténáním pohnul a Doyle si konsternovaně uvědomil, že má ruku přímo v Bodieho rozkroku. Poslední co by chtěl, bylo, aby se Bodie probral a on mu musel vysvětlovat, proč mu sahá na ptáka. Pomalinku začal ruku odtahovat, aby ho neprobudil. Jenže čím víc se snažil dostat ruku pryč, tím víc se k němu ten neřád Bodie tiskl, hůř třel se o něj. Doyle cítil, jak Bodieho pták tvrdne.
„Sakra, Bodie, přestaň,“ sykl Doyle, ale nebylo to nic platné. Bodie si nejspíš vůbec neuvědomoval, že to dělá, že mu tiskne svoje péro do dlaně a přiráží jako nadržený pes. I tak to ale bylo – perverzní.
Bodie mu funěl do ucha a sem tam tiše zasténal.
„Kruci, Bodie, nech toho!“ ucedil Doyle a strčil do něj. Jenže na to, aby to Bodieho probudilo, to nestačilo.
„Bodie!“ Doyle ucukl, když ucítil na ruce něco teplého a mokrého. „Ty prase!“ a bez ohledu na Bodieho zranění ho od sebe prudce odstrčil.
„Co?“ ozval se ve tmě Bodieho zmatený hlas.
Doyle si navztekaně zuřivě utíral ruku od spermatu do prostěradla.
„Dobré ráno,“ utrousil Doyle nakvašeně.
„Doyle? Co se stalo? Kde to jsme? A proč – kde mám šaty?!“
„Ty si vůbec nic nepamatuješ?“ zeptal se Doyle ostřeji, než vlastně chtěl.
„Já – bolí mě hlava a kruci – bolí mě úplně všechno. Tak co se stalo? Co jsem udělal?“ Bodie z Doyleova tónu pochopil, že je na něj naštvaný, hodně naštvaný.
„Co jsi udělal? Pominu-li to, že jsi mě táhl do tohohle zatracenýho lesa, kde jsme je zatraceně ztratili a zatraceně zabloudili, protože ty zatraceně neumíš prohrávat, a že jsi zatraceně ošklivě spadnul ze zatraceně hnusnýho srázu…“
„Nedus to v sobě, Doyle,“ utrousil Bodie kousavě.
Ta poznámka přiměla Doylea, aby se několikrát nadechnul a trochu se zklidnil. Vlastně ani sám nevěděl, proč ho to tak rozhodilo. Bylo to prostě nechutný.
„V životě by mě nenapadlo, že jsi takovej dobytek, že když jednou jedinkrát musím spát s tebou v jedné posteli, tak mi ojedeš ruku,“ zavrčel Doyle. „Myslíš taky někdy na něco jinýho než na to, kam ho strčit?“
„No, když o tom tak mluvíš, mám docela hlad,“ poznamenal Bodie, třebaže to nebyla pravda. Žaludek měl jako na vodě a byl si jist, že kdyby měl co, asi by zvracel. Řekl to prostě proto, aby Doylea usadil.
„Bodie!“ zaúpěl Doyle. „Ty jsi prostě – “ došla mu slova. „Vůl.“
„Já jsem vůl a ty hysterka, co kdybychom se odtud pohnuli dřív, než nás tu někdo nachytá,“ Bodie se pokusil zvednout z postele, ale rázem se s ním všechno zatočilo, takže padl zpátky a odřená záda ho nepříjemně zabolela. „Kruci.“
„Co je?“ vztek v Doyleově hlase vystřídala starostlivost.
„Točí se mi hlava,“ přiznal Bodie neochotně.
„Řekl bych, že ses pořádně praštil do hlavy. Ještě že jí máš tak tvrdou,“ rýpl si Doyle a snažil se vymotat z dek, aby došel zapálit petrolejku.
„Au! To byla moje žebra!“ ohradil se Bodie dotčeně. „Jsi jako slon v porcelánu.“
„A ty se zase moc roztahuješ,“ vrátil mu to Doyle a snažil se dál dostat z postele.
„Doyle! Ta spodní je moje!“ strčil do něj Bodie. „Zlomíš mi nohu, pitomče!“
„Škoda že sis nezlomil čelist,“ neodpustil si Doyle.
„Lehni si, sakra! Lehni si a nikam se nesápej!“ strhl ho Bodie zpátky na polštář.
Doyle ho poslechl. Světlo nebylo vlastně potřeba. Stejně by nikam nemohli teď v noci, ani kdyby se Bodiemu netočila hlava. Zachumlal se zase do deky, co nejdál od Bodieho a zavřel oči. Nemohl ale usnout. Pořád musel myslet na to, co se stalo. Ne, nemohl z toho Bodieho vinit. Neudělal to přece schválně. Doyle se ušklíbl. Už jen ta představa, že by to Bodie udělal schválně, byla absurdní. Prostě byla tma, byl mimo, v polospánku, sotva by ho napadlo, že je v posteli s chlapem – byla to prostě souhra nešťastných náhod, která vedla k trapnému nedorozumění. On přece Bodiemu na ptáka sahat nechtěl a Bodie rozhodně nechtěl…Doyle si vybavilo, jak horký a pak tvrdý byl, jak se o něj otíral, vlhký na špičce, jak se mu kolem něj reflexivně sevřely prsty, Bodieho tiché sténání a těžký vzrušený dech, jeho pevné tělo – Doyle se zděsil nad takovými myšlenkami a pro jistotu se posunul ještě o kousek dál od Bodieho. Byl si jist, že kdyby Bodie jen tušil, o čem přemýšlí, zabil by ho. Vlastně bylo zvláštní, že to Bodie přešel tak lehce, jako by se vůbec nic nestalo. Vždyť když jim tenkrát dělala návnadu ta organizace pro homosexuály, Bodie vedl řeči o tom, že by si nerad poskvrnil pověst. Ačkoli jako by to šlo, jako by někdo něčemu tak směšnému mohl uvěřit.
Dlouho bylo ticho. Tak dlouho, že si Doyle už začínal myslet, že Bodie usnul.
„Doufám, že chápeš, že to nic neznamená,“ ozval se Bodie.
„Co?“ Doyle nechápal, o čem to teď Bodie mluví.
„No však víš, když se dva chlapi vzájemně vyhoní, udělají si dobře, uvolní se napětí a tak.“
„Vzájemně se vyhoní?“ opakoval Doyle šokovaně. V životě by ho nenapadlo, že něco takového od Bodieho uslyší. „Co tím jako myslíš? Co tím sakra naznačuješ?!“
„Nic, zapomeň na to,“ odsekl Bodie, jemuž došlo, že byla velká chyba snažit se něco vysvětlovat.
„Ty už jsi to dělal? S nějakým chlapem? Vzájemně se vyhonit? Uvolňoval napětí a tak?“ Doyleův hlas zněl rozčileně.
Bodie mlčel, což bylo v tuhle chvíli to nejrozumnější. Jenže Doyle se tak snadno odbýt nenechal.
„Bodie?!“
„Řekl jsem, abys na to zapomněl!“
„Takže dělal,“ odpověděl si Doyle sám. „Kde? Kdy? S kým? Co ještě dalšího jsi mi neřekl?“
Bodie neodpověděl.
„Do prdele, řekni mi, co si o tom mám myslet, Bodie!“
Bodie si v duchu nadával, jak to posral. Přesně tomuhle chtěl zabránit. Nechtěl, aby si Ray myslel něco – něco špatného. Jenže udělal pravý opak.
Doyle se snažil najít pro Bodieho poznámku nějaké rozumné vysvětlení, cokoli kromě toho, že jeho na první, druhý i třetí pohled zapřísáhle heterosexuální parťák a přítel je nejspíš zasranej buzerant. Jakkoli se to jevilo absurdní a nemyslitelné. Jenže vzájemně se vyhonit a tak – to dělali jenom teplouši. Doyle se nikdy nepovažoval za homofobního člověka, vlastně mu vadilo spíš to, že mu to Bodie neřekl na rovinu, že mu celou dobu lhal a předváděl, jak je heterosexuální samec. No, ale zase když párkrát ráno vyzvedával Bodieho u něj doma, chodily mu otevřít ženské.
Doyle zaváhal, možná přestřelil. Možná si udělal z té jedné podivné věty příliš rychle špatný úsudek. Opravdu nevěděl, co si má myslet.
„Bodie?“ Doyle se za svůj předchozí výbuch trochu styděl. Prostě ho to zaskočilo. Přece nezahodí roky přátelství a spolupráce jen kvůli pochybnosti o Bodieho sexuální orientaci. Navíc když je odvodil z jedné hloupé věty.
„Prosím tě, mluv se mnou,“ povzdechl si Doyle.
„Proč bych měl?“ zeptal se Bodie.
„Protože jestli spolu máme dál dělat, rád bych věděl, na čem jsem,“ řekl Doyle a vyčkával na Bodieho odpověď.
„Není mi dobře,“ řekl Bodie pomalu. „Bolí mě hlava a¬…promluvíme si ráno.“

*****

Doylea probudily rány na dveře.
„Bodie?“ zamumlal ze spánku, převrátil se na záda a zjistil, že místo vedle něj je prázdné?
„Bodie!“
Někdo vyrazil dveře.
„Murphy?!“ užasl Doyle.
„Kavalérie dorazila,“ usmál se Murphy. „Jak ti je?“
„Fajn, proč? Kde je Bodie?“
„Cow ho poslal k doktorovi, je trochu potlučený. Nic vážného. Řekl nám, kde tě najdeme.“
Doyle si všimnul, že je s nimi i zdravotník.
„Co hlava, Doyle?“ zajímal se Murphy.
„Hlava?“ nechápal Doyle.
„Jo, Bodie říkal, že ses pořádně praštil. Prý otřes mozku. Že tě tu nechal a šel pro pomoc,“ vysvětlil Murphy.
Doyle stiskl čelisti, ale nic neřekl. Ani nevěděl, proč se rozhodl tuhle Bodieho lež krýt. Možná nechtěl vysvětlovat, proč to Bodie udělal. Aby mu nemusel odpovědět na pár otázek – na pár choulostivých otázek.
„Je mi fajn, dej mi minutku, ať se oblíknu,“ řekl Doyle.
Když se oblékal, přemýšlel o Bodiem. Dva roky a pět měsíců spolu dělali a nikdy ani nejmenší náznak, nejmenší pochybnost o tom, že je Bodie na ženský. Doyle se zadíval na svou ruku a znovu se mu vybavil ten pocit, když svíral v dlani Bodieho ptáka, a vzpomněl si na Bodieho slastné sténání a vzdychání, na jeho horký dech.
„Ne!“ utnul Doyle tyhle myšlenky rázně. Bude si muset s Bodiem promluvit, i když on o to zjevně nestojí. Doyle ale chtěl odpovědi. Nikdo by nestál o parťáka, před kterým se nemůžete ohnout, aniž byste nevěděli, jestli vám bude čumět na prdel nebo ne. Nebo něco horšího. Jestli je Bodie teplouš, nějak se s tím popere, najdou nějaký kompromis, nějaká pravidla, aby se neopakovalo to, co včera v noci. Přinejmenším s ním už nikdy nebude bydlet v jednom pokoji, když je někam pošlou. Když na to jen pomyslel, že spal v pokoji s někým, kdo je možná na chlapy. Ba co hůř, kolikrát se spolu v ústředí v šatnách sprchovali. Na druhou stranu si Doyle nikdy nevšiml, že by o něj měl Bodie ten druh zájmu, který se chlapovi dost špatně skrývá.
Možná že Bodie nebyl homosexuál v tom pravém slova smyslu, přemítal Doyle cestou v autě. Zkusil si představit, jaké to je v africké džungli. Zkusil si představit, že je Bodie, je tam půl roku, rok bez ženské. Každý slyšel vtípky o tom, co vojáci dělají, když nemají ženskou. Třeba šlo jen o tohle. Třeba to Bodie s chlapama dělal a už to nedělá a tohle celé je jen nedorozumění. A Bodie o tom nechce mluvit, protože se za to stydí.
Celý den měl Doyle hlavu plnou takových myšlenek. Omílal to z jedné strany na druhou a zase zpátky – bezvýsledně. Mohl se jen dohadovat. Dokud si nepromluví s Bodiem a nedostane jasné odpovědi, nebude vědět, na čem je. A jak s ním pak má dělat. Ne, že by se to nějak podepsalo na pracovní důvěře mezi nimi, ale…Doyle věděl, že dokud si tohle nevyjasní, nebude se cítit dobře s Bodiem za zády.

„Bodie?“ muž v uniformě podal Bodiemu ruku.
Bodie ji krátce stiskl.
„Máš se?“
„Jde to,“ vyhnul se Bodie jasnější odpovědi.
„Takže, co pro tebe můžu udělat?“ šel muž rovnou k věci.
„Chci vypadnout ze země,“ řekl Bodie a zadíval se na Temži, její voda vypadala temně, stejně temně jako jeho vlastní myšlenky. „Na rok, dva.“
„Copak? U CI5 se nudíš?“ ušklíbl se muž. „Můžu se poptat, ale bude to chvíli trvat. A Cowley nebude rád…“
„Hned, Lawrenci,“ přerušil ho Bodie. „A Cowley – nemusí to vědět.“
Muž si Bodieho změřil pohledem.
„O co jde, Bodie?“ zeptal se.
„Prostě chci pryč, nic víc. A nechci čekat.“
„Chápu,“ zabručel muž. „Ale to, co po mě žádáš – obejít Cowleyho…“
„Něco mi dlužíš,“ připomněl Bodie.
„To jo, dlužím ti toho hodně, ale ty taky hodně žádáš,“ muž se na chvíli odmlčel. „Možná bych o něčem věděl. Východ.“
„Doufám, že ten tvůj východ je za Černým mořem a ne východ Londýna,“ utrousil Bodie.
„Ne, Bodie, myslím blízký východ,“ zachechtal se muž. „Můžu ti tam něco dohodit, chlapi jako ty se vždycky hodí, když začne být horko. Nemůžu slíbit, že to ale za dva roky skončí. Tedy, ne že by tě to zastavilo.“
Bodie mlčel a díval se na vodu.
„Zavolám ti večer, ale myslím, že se můžeš začít balit. Budeš se tam muset dopravit sám, ale na tom ti asi nezáleží, co?“
„Ne,“ přikývl Bodie.
„Fajn,“ pokýval muž hlavou.
„Díky, Lawrenci.“
„Ne, ne, Bodie, žádné díky. Njelíp mi poděkuješ tím, že o tobě už nikdy neuslyším. Kvůli tobě budu mít nepříjemnosti a ne jen s tvým šéfem. Ale máš pravdu, hodně ti dlužím, ale tímhle jsme si kvit, jasné? Už ti nic nedlužím.“
„Jasné, Lawrenci.“

*****

„Raní ptáče?“ přivítala ho Betty na ústředí CI5.
„Jo, tak trochu,“ pousmál se Doyle poněkud křečovitě. „Je tu Bodie?“
„Ne, jsi tu moc brzy, ještě nepřišel. A pak má se hlásit u doktora. Pana Cowleyho rozhodně nepotěšilo to, že tvrdil, že ten otřes mozku jsi utrpěl ty.“
„No jo, Bodie, byl by schopný zatloukat i otevřenou zlomeninu,“ pousmál se Doyle a šel do kantýny na kafe. Bodie se dříve nebo později objeví. Musí.
Ráno bylo příjemně klidné. Žádné bombové útoky, žádní teroristé přijíždějící do země ani významní politici, které by nejraději viděli jejich nepřátelé mrtvé, dokonce ani jeden malý únos, prťavá intrika – prostě nic. Po dlouhé době bylo zase jedno klidné dopoledne, kdy svět mohl přežít chvíli bez CI5.
A bez Bodieho.
Doylea značně znepokojilo, že se Bodie vůbec neukázal. Nepřišel ani k doktorovi. Doyle musel doktorovi slíbit láhev dvanáctileté skotské, aby to nehlásil Cowleymu, a rozjel se k Bodiemu domů. Doufal, že je Bodie v pořádku.
Když vyběhl schody k bytu a začal urputně tisknout zvonek, už napůl viděl Bodieho ležet v obýváku v bezvědomí. Ale něco mu říkalo, že věci se mají jinak. Dveře se ovšem tak jako tak neotvíraly a proto přidal ještě bušení.
„Bodie! Sakra otevři! Já vím, že jsi tam! Bodie!“ musel ho slyšet po celém baráku.
Konečně zarachotil zámek a dveře se pootevřely.
„Bo – “ Doyle ztuhnul, protože v mezeře mezi futry a dveřmi se objevila hlaveň pistole.
„Vypadni, Rayi,“ řekl Bodie.
„Zbláznil jsi se?! Co to má zase znamenat?“ rozčílil se Doyle.
„Řekl jsem, abys vypadnul,“ ucedil Bodie a natáhl kohoutek. Výraz jeho tváře neprozrazoval nic.
Doyle nevěřil, že by ho Bodie zastřelil. Možná to byl voják, žoldák, možná měl Bodie k smrti poněkud jiný přístup než Doyle, ale nebyl to vrah.
„Ty to nezmáčkneš,“ řekl Doyle.
„Máš pravdu,“ připustil Bodie a sklonil zbraň. Vzápětí se dveře rozletěly dokořán a Bodie udeřil pažbou pistole Doyle do tváře.
Doyle se zapotácel zpět, až narazil zády do zábradlí.
„Radím ti dobře, Rayi, nech mě být,“ byla Bodieho poslední slova, než zabouchl dveře.
Doyle ještě dlouho stál na chodbě a z rozraženého rtu mu tekla krev. Neměl ani tušení, že Bodie se celou tu dobu opírá se zavřenýma očima o dveře a hrudník se mu stahuje úzkostí tak, že div nelapá po dechu.
Teprve když Doyle odešel, vrátil se Bodie do obýváku, kde si balil věci.
Doyle si moc dobře všimnul, že měl Bodie na sobě maskáče. Ne takové ty, co koupíte v supermarketu a v džungli by vás viděli v nich na míle daleko. Tohle byly vojenské maskáče do pouště. Doyle měl neblahé tušení, že Bodie chce udělat něco velice, velice hloupého. A že před ním utíká. Takže se rozhodl, že ho bude sledovat.
Čekal asi hodinu, když Bodie vyšel z domu. V maskáčích s jednou taškou v ruce. Doyle seděl v autě tak daleko, jak to jen bylo možné, a vyčkával. Bodie se rozhlédl a pak zmizel v metru. Doyle vystřelil z auta, přeběhl ulici a seběhl do metra. Chvíli mu trvalo, ne Bodieho našel. Bylo tu spousta lidí, ovšem chlap v maskáčích tu byl jen jediný. Doyle se zamíchal mezi lidi a snažil se držet na dohled Bodieho. Uvědomoval si, že je to riskantní, Bodie by si mohl všimnout. Doyle sázel na to, že Bodie nečeká, že ho bude sledovat – snad.
Přijelo metro a Doyle nastoupil do vedlejšího vagonu. Hlavou se mu honily nejrůznějí myšlenky. Od toho, že Bodie dostal nějaký tajný zvláštní úkol, až po znepokojivé obavy, že Bodie třeba hodlá spáchat něco nezákonného.
Jeli dlouho a Doyle začínal tušit, kam Bodie míří – letiště, muselo to být letiště. Na téhle trati nebylo nic, kam by Bodie mohl takhle vymóděný směřovat, ale nedávno jí prodloužily až na letiště.
Doyleův odhad se ukázal jako správný. Obezřetně sledoval Bodieho až do letištní haly. Už nemohl dál čekat, musel jednat.
„Bodie!“
Bodie se prudce otočil a zjistil, že k němu rázně kráčí Doyle.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co to všechno má znamenat?“ začal Doyle bez úvodu. „Tobě snad úplně přeskočilo?!“
„Udělej pro mě něco, Doyle, nech mě být,“ ucedil Bodie. „Prostě mě nech být!“
„Tak to je něco, co nehodlám udělat!“ odsekl Doyle. „Asi mě budeš muset zastřelit. Protože jinak budu chtít vysvětlení.“
„Ach tak, ty chceš vysvětlení. A co když ti ho nechci dát?“
„Myslím, že mi to dlužíš, Bodie!“
„Nedlužím ti vůbec nic. Řekl jsem ti, že to nic neznamenalo. Byla to nehoda!“ Bodie se podíval na ukazatel odletů. Jeho letadlo odlétalo až za hodinu. Musí se Doylea zbavit.
„Jsi, no, víš,“ Doyle ztišil hlas, „teplej?“
Bodieho ta otázka nejdřív zaskočila, pak rozhořčila.
„Samozřejmě že nejsem teplej!“
„Ne tak nahlas. Nejsme tu sami,“ požádal ho Doyle. „No myslel jsem to uvolňování napětí a tak.“
„To je něco jiného,“ odsekl Bodie. „To bys nepochopil.“
„Zkus to,“ vyzval ho Doyle. „Povídej mi o Africe.“
„Co o tom víš,“ řekl Bodie a jeho hlas zněl už méně útočně, spíš unaveně.
„Proč utíkáš?“ nedal mu Doyle pokoj. „Protože se provalilo, cos dělával v džungli? No dobře, přijde mi to – divný, ale Afrika, džungle – máš pravdu, nedokážu si představit, jaký to tam muselo být. Ale – dokážu pochopit, že člověk hledá – no alternativy, když nemá na výběr…myslím, že to dokážu pochopit.“
„Ty si vážně myslíš, že odjíždím, protože jsi, pane expoldo, zjistil, že jsem v Africe šukal chlapy?“ odfrkl si Bodie.
Doyleovu tvář zalil ruměnec a nervózně se rozlédl po lidech kolem.
„S tím se taky dokážeš vyrovnat?“ Bodieho tón byl ostrý. „Dokážeš se vyrovnat s představou, že bych tě mohl chtít? Co Doyle? Dokážeš?“
Doyle těkal očima sem a tam, až si všimnul baru.
„Co kdybychom šli někam jinam,“ navrhl. Moc dobře viděl, jak se po nich lidé otáčí. Bodie si zrovna nelámal hlavu s tím, co říká, a kdo všechno to může slyšet.
„Letí mi letadlo.“
„Jedno pivo,“ smlouval Doyle.
Bodie se zadíval na nástěný ukazatel. A nakonec přikývl.

Sedli si s pivem do nejzazšího kouta mimo zvědavé oči. Doyle na sobě cítil Bodieho pohled a věděl, že by na to, co Bodie řekl, měl nějak reagovat. Jenže nevěděl jak. Musel myslet na to, jaké to bylo cítit ve dlani Bodieho ptáka a nemohl popřít, že by možná rád věděl, jaké by to bylo, kdyby Bodie…
Doyle se na Bodieho podíval. Bodie zíral do svého půllitru a mlčel. Zjevně byl přesvědčený, že už řekl dost. Bodie se ptal, jestli by se dokázal vyrovnat s tím, kdyby ho chtěl. Dost možná na jeho odpovědi může záležet, jestli Bodie odletí a spálí mosty, nebo zůstane a…Doyle si nedokázal představit, že by se z nich stali milenci. Ale to vzájemné vyhonění, to uvolnění napětí, o němž Bodie mluvil…To přece nic neznamená.
Bodie se podíval na hodinky.
„Měl bych jít, za chvíli mi to letí,“ dopil pivo a zvedl se k odchodu.
„Kam?“ zeptal se Doyle. Cítil, že mu čas uniká mezi prsty.
„Na východ,“ odpověděl Bodie neurčitě. Ostatně sám ani pořádně nevěděl, kde skončí.
„A kdybych tě požádal, abys zůstal?“ zeptal se Doyle.
Bodiemu to přišlo jako rána pod pás. S tímhle nepočítal. Doyle se měl přece už dávno zhrozit a poslat ho k čertu.
„Teď už to nejde,“ přiznal Bodie. „Hele, držel jsem se zpátky – ne kvůli tobě, ne kvůli Cowleymu – prostě se to nehodilo,“ pokrčil rameny.
„A teď už se to hodí?“ zeptal se Doyle.
„Ne, teď je to kvůli tobě,“ odvětil Bodie.
„Protože nechci…,“ Doyle nechal větu nedokončenou.
„Protože bych se už nemusel udržet zpátky,“ opravil ho Bodie. „Už fakt musím,“ zvedl se.
Doyle chytil Bodieho za paži.
„Tak se nedrž,“ zašeptal.
„Rayi…nemáš ani potuchy, co říkáš,“ zavrtěl Bodie hlavou. „Zítra bys všechno viděl jinak a…“
Doyle sklouzl pohledem k záchodkům.
„Hned, teď,“ šeptl.
Bodie nevěřícně potřásl hlavou.
„Chápeš to, já nechci, abys odjel.“
Bodie mrkl na hodiny nad barem a kývl. Společně pak vyrazili na záchody, kde zapadli do první kabinky.
Doyle se nestačil ani pořádně připravit a už ho Bodie tiskl ke stěně, divoce ho líbal a rozepínal mu kalhoty. V tu chvíli si Doyle vůbec nebyl jistý, jestli ví, s čím souhlasil. Představa, že by ho tu měl Bodie nefiknout se mu příčila.
„Bude to poprvé,“ šeptl Doyle bez dechu, když se jejich rty oddělily. „Byl bych radši, kdybys můj zadek ušetřil – prozatím.“
Bodie zaváhal. Bylo vidět, že trochu Doylea podezřívá, že chce vycouvat.
„Ale pokud na tom budeš trvat,“ dodal Doyle rychle.
Bodie zavrtěl hlavou a jeho ruka vklouzla Doyleovi do slipů. Doyle se ostře nadechl, když Bodie sevřel v dlani jeho ptáka a začal mu ho honit. Doyle se neobratně snažil rozepnout Bodieho kalhoty, ale moc mu to nešlo. Bodie se odtáhl, rozpenul si je sám a nechal je sklouznout ke kotníkům, pak si přitiskl Doyleovu ruku mezi nohy, sevřel mu prsty kolem svého ptáka a vedl jeho ruku, ukazoval mu, co má rád.
Doyle musel sám sobě přiznat, že nikdy necítil tolik adrenalinu z toho, že je někdo nachytá, tolik vzrušení a nikdy nebyl tolik šokován. Právě na pánských záchodcích honil Bodiemu péro. Ale ne dlouho, protože Bodie ho začal tlačit do kolen. Doyle se podvolil. Byl to divný pocit, mít Bodieho ptáka před obličejem. Nebylo třeba se ptát, co by Bodie rád.
Doyle si olízl rty a pak se váhavě dotkl jazykem špičky žaludu.
„Na to nemáme čas. Někdo by nás mohl nachytat,“ sykl Bodie, položil Doyleovi ruku do týla a přitlačil si jeho hlavu do klína.
Když Doyle překonal prvotní šok, že má Bodieho ptáka v puse, nebylo to tak hrozné. Neobratně zkoumal ten citlivý orgán jazykem. Rukama sevřel Bodieho půlky, aby měl lepší stabilitu a snažil se dělat to, co měl několikrát možnost poznat z té druhé strany, když ho kouřila nějaká jeho momentální známost.
Bodie mu přirážel do pusy, ale dával si pozor, aby Doylea neudávil. Měl na paměti, že Doyle tohle nikdy nedělal. A na to, že to nikdy nedělal, to nebylo špatné. Bodie nepotřeboval mnoho, už jen samotný fakt, že po mučivých dvou letech a pěti měsících se nemožné stalo skutečností, stačil k tomu, aby rychle dosáhl vrcholu.
Doylea Bodieho vyvrcholení zaskočilo a zakuckal se. Bodie mu nedal čas se nějak vzpamatovávat, stáhl mu kalhoty ke kotníkům a strčil do něj. Jakmile Doyle dosedl na mísu, Bodie si kleknul mezi jeho nohy a vzal ho do pusy.
Doyle zasténal a Bodie mu přitiskl ruku na pusu. Rychlými pohyby hlavy, sáním a lízáním přivedl Doylea k bleskovému vyvrcholení.
Doyle ještě stále popadal dech, když si Bodie hřbetem ruky otíral rty a usmíval se.
Zrovna hlásili poslední výzvu Bodieho letu.
„Páni,“ na nic lepšího se Doyle nezmohl.
„A tos ještě nic nezažil,“ ušklíbl se Bodie.
„Domů?“ navrhl Doyle.
„Domů,“ přikývl Bodie.

Celou cestu taxíkem spolu nepromluvili. Každý se zabýval vlastními myšlenkami o tom, jestli udělal dobře.
V Bodieho bytě byl nepořádek, jak v rychlosti balil. Bodie hodil tašku na zem a cestou do koupelny ze sebe svlékal šaty a odhazoval je na zem.
Doyle se díval. Tušil, že to je představení, a že se očekává, že se bude dívat.
Mezi dveřmi koupelny si Bodie stáhl slipy a otočil se na Doylea.
„Tak kde vězíš?“ a s těmi slovy zmizel v koupelně.
Doyle si povzdechl. Teď už nebylo cesty zpět. Svlékl se a šel za Bodiem do koupelny.
Bodie byl ve sprše. Doyle si nejdřív myslel, že se myje, než pochopil, že si ho ve skutečnosti honí. Chvíli se jen díval, jak si Bodie hraje sám se sebou, jak se dotýká sám sebe. Pak otevřel dveře sprchového koutu a připojil se k němu.
Bodie se k němu přitiskl a vynutil si další polibek. Doyle byl v líbání zdrženlivý. Přece jen líbat se s chlapem – tedy ne že by to Bodie neuměl – mu přišlo divné. Bodie se ale zjevně líbal rád.
Z počátku dost zdrženlivý Doyle pomalu roztával. Jeho ruce začaly hladit Bodieho mokré tělo, hladit a zkoumat, poznávat. Cítil, jak se o jeho penis otírá ten Bodieho – tvrdý, vzrušený. A sám začínal být taky vzrušený. Jejich penisy klouzaly podél sebe a otíraly se o sebe. Bylo to vlastně jako s ženkou, akorát lepší, mnohem lepší, protože s Bodiem si prostě rozuměli beze slov – alespoň v akci, a jak se zdálo, budou si rozumět beze slov i v posteli.
Doyle si kleknul, pohladil rukama Bodieho stehna a jemně mu promnul kulky. Pak mu ozlízl ptáka, ale Bodie nechtěl další vykouření. Odstrčil Doylea a vyklouzl ze sprchy. Vrátil se s kondomem.
Doyle nepatrně zavrtěl hlavou. Na tohle nebyl připravený, možná že nikdy nebude.
Bodie roztrhl obal a nasadil ho Doyleovi.
„Bodie,“ hlesl Doyle přidušeně.
„Představ si, že jsem tmavovlasá, vysoká a krásná,“ zašklebil se Bodie.
„Až na to, že jsi chlap,“ pousmál se Doyle.
„Ano, to je má největší přednost,“ zaculil se Bodie a opřel se rukama o sprchový kout zády k Doyleovi.
„Nikdy jsem to nedělal,“ namítl Doyle nejistě.
„Nevadí, dělej to, co vždycky,“ odvětil Bodie.
Doyle tedy poslechl. Ovšem i když se Bodie snažil maximálně uvolnit svaly, šlo to trochu ztuha. Bodie to už od odchodu od SAS s chlapem nedělal a Doyle to nedělal ještě nikdy. Pokaždé když Bodie bolestně zasykl, Doyle přestal a ujišťoval se, že Bodieho nezraňuje.
„Když to děláš takhle pomalu, tak je to horší, prostě ho do mě vraž,“ sykl Bodie. „Já nejsem ze skla, Rayi.“
Doyle udělal, co Bodie řekl. Bolest byla ostrá, ale krátká. Pak už nemusel Bodie Doylea instruovat. Doyle začal přirážet do té fantasticky těsné díry, nejdřív zvolna, ale jeho pohyby byly stále rychlejší. Bodie sklonil hlavu a vychutnával si směsici bolesti a rozkoše. A Doylea. Dva roky a pět měsíců – jeho satisfakce ještě přijde, až Doyle svolí, aby ošukal on jeho, ale tohle byl velice dobrý začátek.
Doyle se k němu tiskl, funěl mu do ucha a šukal ho krátkými rychlými přírazy. Bodie si zvolna, téměř líně hladil vlastního ptáka.
Doyle ještě zrychlil a pak se s hekáním udělal. Bodie se prohnul a stačilo párkrát zapumpovat, aby vyvrcholil.
Doyle přidržel kondom a vytáhl svoje vadnoucí péro z Bodieho zadku. Neměl slov.

*****

„Bodie! Doyle!“ Cowley vyrazil ze své kanceláře na chodbu jako povodeň.
Bodie se otočil. Zrovna s Doylem přišli.
„Do kanceláře! Oba! Hned!“
Bodie s Doylem si vyměnili pohledy. Doyle pokrčil rameny.
„Zavři dveře, Doyle,“ rozkázal Cowley.
„Aspoň jeden důvod – jeden proč bych vás oba neměl vyrazit!“ spustil Cowley, jakmile Doyle zavřel.
„Jaká je obžaloba?“ zeptal se Bodie.
„Ty mlč! Na tebe dojde za chvíli!“ okřikl ho Cowley. „Považuješ se za neúplatného, Doyle?“
„No, ano, pane.“
„Ale uplácet ti nedělá problémy, co?“
„ Pane?“
„Nech toho, Doyle! Měl bys vědět, že v téhle budově se odehraje jen málo věcí, o kterých bych se dříve nebo později nedozvěděl. Oba byste to měli vědět! Uplácet lékaře, aby neohlásil, že se nedostavil k nařízené prohlídce! Krýt ho! Krýt ho, když bych ho spíš měl na místě zastřelit!“
Bodie se vypnul do pozoru.
„Ty – ty,“ běsnil Cowley. „Měl bych tě odtud vykopat, ano, měl bych! Dnes ráno mi bylo oznámeno, že proběhl transfer a že jsi byl na vlastní žádost poslán na Blízký východ! Obešel jsi mě! Obešel jsi celou subordinaci! Takže chci slyšet aspoň jeden důvod, proč bych tě neměl poslat přesně tam, kde bys měl být – po kouskách! No, mluv!“
„Pane,“ Bodie hleděl přímo před sebe.
„No, ale nakonec neodletěl,“ pokusil se Doyle pomoct.
„Mlč, nebo to samé, co s ním, udělám s tebou, Doyle,“ usadil ho Cowley. „Já čekám, Bodie.“
„No, jak říká on, nakonec jsem zůstal, protože…“
„…jsme vaši nejlepší,“ dokončil Doyle.
Cowley se posadil za svůj stůl. Doyle by se nedivil, kdyby ze zásuvky vytáhl blesk a mrštil jej po nich jako Zeus.
„Protože náhrada za nás by vás přišla moc draho?“ zkusil Bodie.
Cowley chvíli mlčel, ale bylo cítit, že bouře je zažehnána.
„Betty už dlouho hledá nějké dobrovolníky pro utřídění archivu,“ řekl pomalu.
„Ale ne,“ zaúpěl Bodie.
„Ale ano, Bodie. A můžete být oba rádi, že jste z toho vyvázli tak lehce.“
„Oba?!“ ozval se Doyle.
„Oba! A teď zmizte!“
Bodie se moudře hrnul ke dveřím, ale Doyleovi jedna věc nedala.
„Pane, kde je ta dvanáctiletá skotská, co jsem dal doktorovi?“
Cowley se pousmál.
„Zabavena jako předmět doličný.“
Doyleovi cukly koutky a vyšel za Bodiem na chodbu.
„Tu skotskou ti naúčtuju,“ ujistil Doyle Bodieho.
Bodie se jen usmíval.
„Co ti na tom přijde tak k smíchu? Příští nejméně tři měsíce budeme večery trávit v archívu,“ nechápal Doyle.
„No právě, sami dva v archívu,“ culil se Bodie.
„Víš, co říkal Cow, všechno, co se stane v tomhle domě se dříve nebo později dozví,“ připomněl Doyle.
„Může se dívat,“ usmál se Bodie.
„Bodie!“ obrátil Doyle oči v sloup.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský