Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: William Bodie/ Raymond Doyle
Shrnutí: -
Poznámka: dokončeno únor 2010
beta read Vrána
navazuje na povídku Čtvero ročních období: Jarní pohádka

Čtvero ročních období: Letní pohádka

Tráva příjemně chladila a trochu na nahých zádech lechtala, když ho Bodie do ní položil. Pro jednou jim přálo štěstí a tenhle týden se počasí opravdu vydařilo.
Bodie ho políbil, nejdřív jen tak letmo, něžně, škádlivě. Chutnal po pivu a grilovaném mase. Doyle nesoustředěně klouzal rukama po Bodieho nahém těle, protože pořád někde vzadu v mysli cítil jistou nervozitu z toho, že by je někdo mohl vidět. Samozřejmě že Bodie měl pravdu. Dobře míli a půl na obě strany od srubu nebyla živá duše, ale to neměnilo nic na tom, že ho znervózňovalo. Sex na veřejnosti – to, co dělali, bylo nelegální. A možná i proto to bylo tak vzrušující. Díky té nepatrné možnosti, že by je někdo zahlédl – z vody z loďky, nebo kdyby někdo šel na procházku kolem. Nepravděpodobné, ale přece jen možné.
A kdo by nás asi zatknul, když jsi na míle široko daleko jediný policajt, smál se Bodie jeho obavám. Doyle ani sám nevěděl, proč se k tomu nechal přemluvit. Jenže ono bylo těžké vzdorovat, když ho Bodie začal líbat a hladit a šeptat mu všechny ty nesmysly, jak ho vzrušuje, jak je krásný, jak ho miluje, jak ho chce. Bylo tak snadné podlehnout těm modrým očím s dlouhými řasami. Když se do nich Doyle díval příliš dlouho, vždycky cítil, jak se v nich topí, a jeho odpor slábnul.
Bodie se trochu odtáhnul a na rtech mu pohrával rozkošný úsměv. Přejel prsty po Doyleově zdeformované tváři.
„Tak krásný,“ zapředl, než ho znovu políbil.
Doyle vzdychl, protože Bodieho ruka našla jeho vzrušený penis a vřele ho stiskla. Bodie se vůbec rychle spřátelil s jeho ptákem. Ne jako některé ženy, které tápaly, byly rozpačité, nejisté. Bodie věděl přesně, co má dělat, a rychle odhalil, co se mu to líbí.
Bodie políbil Doylea na čelist, pak na krk a postupoval drobnými polibky přes jeho šíji a ramena na jeho hrudník, kde se zastavil u každé jeho bradavky a věnoval jí důkladnou péči.
Doyle zasténal, když ho Bodie jemně kousal, pak zase jen lehce olizoval, a hned na to sál, aby vzápětí opět použil svoje zuby. A Bodieho ruce přitom ani na okamžik nezahálely. Bodieho ruka laskající jeho péro byla o tolik větší než jeho vlastní a tak příjemná. Doylea vždycky překvapilo, jak Bodie dokáže být něžný a jemný, jak rád se tiskne, tulí, otírá, dotýká, jak rád se mazlí.
Doyle prohrábl Bodiemu vlasy a jemným tlakem se ho snažil přimět, aby se posunul níž, kde ho chtěl. Bodie ale Doyleovu ruku odstrčil a pokračoval svým vlastním tempem, při němž si mohl vychutnat každičký kousek Doyleova těla.
Doyle se ani nesnažil Bodiemu pozornost oplácet. Ležel na zádech v trávě, mhouřil oči před sluncem, jednu ruku si dal pod hlavu a druhou líně hladil Bodieho po vlasech a ramenech a plně si vychutnával vzrušení a rostoucí touhu.
Bodie se postupně propracoval až k Doyleově klínu a laškovně zabořil nos do porostu tmavých chlupů v jeho rozkroku. Doyleův pták byl tvrdý a přímo si říkal o to, aby se mu Bodie věnoval. Žalud se vlhce leskl. Bodie ho olízl po celé délce a Doyle zasténal a ochotně roztáhl nohy, aby měl Bodie lepší přístup. Bodie toho hned využil a špička jeho jazyka začala masírovat Doyleovy koule.
„Och, Bodie,“ vzdychl Doyle spokojeně.
Bodie se pousmál a špičku jazyka nahradil celou jeho plochou, aby vzápětí sevřel rty jedno varle a dopřál mu skutečně intenzivní pozornost.
Doyle táhle zasténal.
Bodie věnoval péči i tomu druhému, aby se necítilo ošizené a vrátil se k Doyleově péru. Rychlými tahy jazyka ho olizoval od kořene až po žalud, přes který co chvíli jen tak hbitě zakmital špičkou jazyka nebo jím prozkoumal otvor v něm. Přitom jednou rukou lehce tahal za Doyleův šourek a masíroval mu kulky.
Doyle už zcela přestal myslet na to, že by ho někdo mohl slyšel, a dával hlasitě najevo, jak moc se mu to líbí, jak mu to dělá dobře. Bodieho vzrušovala představa, že se na ně teď někdo třeba z houští dívá. Dívá se, jak Doyleovi líže ptáka, hraje si s jeho varlaty, dívá se jak jemu vlastní péro stojí tvrdé a zvlhlé vzrušením a touhou, a možná se u toho ukájí.
Bodie si přejel rukou přes ptáka. Musel být trpělivý, protože nechtěl nic uspěchat. Samotné čekání, protahování napětí, bylo skoro stejně slastné jako vlastní akt, možná i víc. Pěkně Doylea rozhicuje a pak si ho vychutná, tu jeho těsnou prdelku, na kterou měl zálusk už dlouho – konečně taky jednou.
„Bodie…,“ vydechl Doyle roztouženě. „Vykuř mě! Oh, bože vykuř mi ho!“ chtěl, aby si Bodie přestal hrát, přestal ho dráždit až na pokraj únosnosti.
Bodie se uculil a dovolil, aby mu Doyle sevřel rukama hlavu a přitáhl si ho klína. Vzal Doylea do úst a přivítal ho svým jazykem, jímž přitlačil na spodní stranu Doyleova ptáka.
„Bodie!“ zavyl Doyle a nadzvedl boky ve snaze dostat svoje péro hlouběji do Bodieho úst.
Bodie se maximálně uvolnil a polknutím dostal Doyleovo péro za svůj dávicí reflex, díky čemuž dokázal pojmout Doylea prakticky celého.
Doyle vykřikl rozkoší. Ještě nikdy nepotkal nikoho, kdo by uměl kouřit jako Bodie, kdo by ho dokázal vzít do pusy celého. Po pravdě si nikdy nemyslel, že to je vůbec možné, a radši ani nechtěl vědět, kde se to Bodie naučil.
Bodie se odtáhl a lehounce poškádlil zuby citlivý žalud, až se Doyle zachvěl, než přesunul svoji oblast zájmu na Doyleův zadek. Zvedl mu nohy ze země a sklonil se k jeho chlupaté štěrbince, kterou začal pečlivě olizovat.
Doyle slastně vydechl. Bodieho jazyk kmital přes jeho díru a on se mohl zbláznit, jak to bylo příjemné. Rozkoš se jen znásobila, když mu Bodie vsunul jazyk dovnitř. Doylea nikdy nenapadlo, jak dlouhý a překvapivě tvrdý jazyk Bodie má.
Bože, vždyť on ho normálně šukal jazykem! Taková slast! Taková ztráta kontroly!
Bodie úplně cítil, jak je Doyleova díra mokrá od jeho slin a uvolněná od jeho jazyka. Koule ho svrběly touhou, pták se mu škubal nedočkavostí. Bodie už už mohl cítit ten fantastický pocit těsnosti a sevření na citlivé kůži svého péra. Narovnal se, sevřel pevně svůj vzrušený penis a otřel se vlhkým žaludem o Doyleovu dobře vylízanou díru.
„Ne!“ Doyle sebou zcela nečekaně trhl a odtáhl se tak prudce, že Bodieho málem kopl.
„Co je?“ zeptal se Bodie starostlivě. Nebyl si vědom toho, že by něčím Doyleovi způsobil nepohodlí, ale možná bylo v trávě něco, co předtím přehlédli – kámen, šiška, Bodie moc dobře věděl, jak taková nicotnost dokáže zchladit vášeň.
Doyle se posadil a pomalu nadechl.
„Ty budeš dole,“ usmál se na Bodieho.
„Ne, ne,“ uculil se Bodie. „Tentokrát ne,“ posunul se zpátky k Doyleovi.
„Chci, abys byl dole,“ zašeptal Doyle jemně, ale důrazně, naléhavě.
„Dnes ne,“ vydechl Bodie roztouženě, přilezl k Doyleovi po kolenou a přitáhl si ho k polibku.
„Bodie,“ hlesl Doyle, když se jejich rty oddělily. „Prosím. Chci tě.“
„Ne víc než já tebe,“ pousmál se Bodie. „Toužím po tobě, po té tvé prdelce,“ pošeptal mu do ucha a jemně ho kousl do krku.
Doyle si povzdechl.
„Ty tvoje těsné džíny,“ pokračoval Bodie tiše. „Vždycky když tě v nich vidím…bože, Rayi, máš nádhernej zadek a já ho chci šukat, chci se dívat, jak můj pták mizí v tvé prdelce, chci se do ní udělat, jako ty do mojí.“
Doyle zavřel oči. Měl rád, když mu Bodie popisoval, po čem touží. Dokázal být při tom až nečekaně vynalézavý a předváděl překvapivě bohatou slovní zásobu, když přišlo na obscénnosti.
„Toužím po tom už tak dlouho…,“ ožužlával Bodie Doyleovi ucho a tiskl si jeho ruku do rozkroku.
Doyle hladil a laskal Bodieho tvrdé péro – bylo větší než jeho vlastní, rovné, tlusté, s výraznou žílou a světlým žaludem.
„Minulý týden se mi postavil v Cowleyho kanceláři, když ses ohnul, abys mu podal papíry, co mu spadly ze stolu,“ vyprávěl mu Bodie vzrušením zastřeným hlasem. „Musel jsem si dát ruce před sebe, aby si toho Cowley nevšimnul. Byl jsem tak tvrdý, tak vzrušený, Rayi. Přemýšlel jsem o tom, co by asi Cow řekl, kdybych ti stáhl kalhoty a omrdal tě přímo před ním, přímo na jeho stole, na všech těch jeho lejstrech, kdybys mu je postříkal mrdkou, kdybys mu postříkal jeho střízlivý značkový oblek.“
Doyle polknul a olízl si rty. Bodie měl bohatou představivost, když se jednalo o sex, a rád si hrál. Samozřejmě že už nikdy nezkusili to, co na jaře tady na srubu. Doyle si do dnes myslel, že ta hra na zajatého vojáka, se mu ošklivě vymknula z rukou a do teďka ho z toho mrazilo. Bodie si pak několik dní nemohl sednout a Doyle měl ještě několik týdnů výčitky a špatné svědomí. Ale hráli jiné hry – pacient a jeho lékař, drsný motorkář, nevinný stopař, náctiletý chlapec, znásilněný náctiletý chlapec. Bodieho fantazie se zdály být nevyčerpatelné. Ale ještě nikdy si nehráli na agenty CI5 šukající v Cowleyho kanceláři. Možná by to měl někdy Bodiemu navrhnout – jako hru samozřejmě. Ta představa, že by to dělali v Cowleyho kanceláři nebo přímo před ním, nebo vůbec před někým – ano, bylo to nepopiratelně zvráceně vzrušující.
Ale všechny ty hry měly společného jmenovatele – Bodie byl vždycky dole. Doyle nedokázal připustit, aby ho někdo natolik ovládal, nemohl se vzdát kontroly, musel mít navrch. I když věděl, že Bodie je určitě ten pravý, kterému by mohl dovolit něco, co nikdy nikomu nedovolil, že on je ten, komu by se i chtěl svým způsobem vydat do rukou, nechat se od něj hýčkat a chránit – ostatně v mnoha ohledech to Bodie dělal už dávno. Jenže bylo to jako nějaký blok v něm, on prostě nemohl být dole, nechtěl. Být dole znamenalo ztratit kontrolu. Být dole znamenalo být… teplouš. Být dole ho děsilo. A byl vděčný, že Bodie si nikdy nestěžoval, že je pořád dole – až do teď. Bodie toužil po výměně rolí a Doyle mu to nebyl schopný splnit. Měl strach – strach říct Bodiemu v čem je problém, strach odmítnout, strach svolit. Takže vsadil všechno na jedno kartu – že ho Bodie miluje a udělá kvůli němu cokoli.
Doyle začal pomalu manévrovat Bodieho tak, aby dokázal převzít kontrolu nad věcmi. Chtěl ho položit na záda, roztáhnout mu nohy a… Bodie se zpočátku nechal, ale pak Doyle ucítil, jak se opřel rukou o zem, jeho svaly napnuly, a rázem s ním nedokázal hnout. Doyle se mu zadíval do očí a uvědomil si, že Bodie si myslí, že si s ním hraje, že chce být přesvědčován, dobýván.
Doyle polknul.
„Rayi,“ zapředl Bodie měkce a strhl Doylea sebou do trávy, přičemž se překulil nad něj. Doyle cítil, jak nad ním Bodie kousek po kousku získává navrch.
Nedalo se říct, že by Bodie byl silnější. Byl větší, těžší, měl širší ramena, celkově byl mohutnější, robustnější, ale silnější – těžko říct. Tuhle otázku nikdy neřešili, kdo z nich je silnější. Při cvičeních nikdy nestáli proti sobě. Jack nenechával parťáky, aby spolu bojovali, tvrdil, že to narušuje jednotu a souhru v týmu. A když se spolu občas pošťuchovali, prali se v žertu, nešli do toho naplno a nebylo nikdy opravdového vítěze.
Doyle se vzepřel a chytil Bodieho tak, že nastala patová situace, kdy ani jeden za stávajících okolností nemohl získat rozhodující převahu. Váleli se spolu po trávě sem a tam a Doyle cítil, že Bodie by nejspíš dokázal jeho odpor zlomit, jenže to pořád považoval za hru, bylo mu to vidět na očích. A i proto se Bodie nakonec Doyleovi vysmekl a stáhl se. Na rtech mu pohrával uličnický úsměv. Doyle si nebyl jist, jestli to je dobře nebo ne.
„My jsme nějací upejpaví,“ uculil se Bodie a odhadoval, kudy by na Doylea zaútočil, aby ho zvládl povalit do trávy, roztáhnout mu nohy a… Doyleův odpor byl zábavný a vzrušující. Nebyl to ale skutečný odpor, to by Bodie poznal. Byl to stejný odpor, jako když si hráli na znásilnění, kdy se Doyleovi naoko bránil.
„Bodie, já opravdu moc chci…,“ začal Doyle.
„To já taky,“ usmál se Bodie a vyrazil.
Doyle to čekal. Bodie byl dobrý, ale předvídatelný – alespoň když do toho nešel naplno. Neprali se doopravdy, jen se tak kočkovali, ale Doyle nakonec znovu skončil pod Bodiem, a ten se uchýlil k dosti zákeřnému tahu.
„Bodie!“ zavyl Doyle. „Nelochtej!“ svíjel se pod Bodiem.
Bodie se vítězoslavně zašklebil a zaryl prsty Doyleovi do podpaží.
„Bodie!!!“ vyjekl Doyle a snažil se Bodieho odstrčit, jenže tím, že ho Bodie lochtal, nebyl schopný se osvobodit. Bodiemu fakt že je větší a těžší teď plně nahrával. Takže se Doyle mohl jen svíjet a musel se smát.
„Vzdej se a já přestanu,“ smál se Bodie.
„Nikdy!“ zaúpěl Doyle a Bodie ho znovu polechtal tentokrát na žebrech.
„Bodieeeee!“ zakvičel Doyle, od smíchu mu tekly slzy a před Bodieho rukama nebylo úniku.
„No,“ smál se Bodie a nepřestával Doylea lechtat.
„Neeeeee!“ zaječel Doyle. „Přestáááááň!“ začínalo se mu chtít na záchod a to tak, že hodně. To ty piva, co vypili.
„Až se vzdáš,“ trval na svém Bodie uličnicky.
„Bodieeeee, přestááááň…já…já se po – počůrááááám!“
„Tak se vzdej,“ chechtal se Bodie a tiskl celou svou váhou Doylea pod sebe do trávy. Bylo to tak zábavné a zároveň tak vzrušující.
„Nikdy!“ odmítl Doyle, a když ho Bodie znovu začal lechtat, zavyl: „Ne, ne, ne, Bodie! Proboha ne! Jᬅjá…já to nevydržííííííím!“
Když Bodie ucítil teplé mokro, byla jeho myšlenka, že se Doyle udělal, protože sám byl silně vzrušený z toho, jak se o sebe s Doylem otírali, jak se prali. Vzápětí si ale uvědomil, že to není sperma, co cítí na kůži. Pach moči, hřejivé vlhko, pramínky zlatavé tekutiny stékající mezi jejich těly – Doyle ho pomočil, Doyle je pomočil. Bodie zadržel dech, bylo to tak nezvyklé, a ještě nezvyklejší bylo, že se mu to líbilo. Bylo to vzrušující, bylo to úchylné, bylo to skvělé.
„Pusť mě!“ vyjel Doyle na Bodieho vztekle. Tváře mu hořely ponížením. Všechno to byla Bodieho vina, protože prostě nikdy neví, kdy přestat. „Sakra pusť mě!“ rozkřikl se Doyle a snažil se podrážděně Bodieho odstrčit, dostat se zpod něj.
Bodie ho nechal vstát.
„Ale no tak, Rayi,“ pokusil se to nějak urovnat.
„Ty prostě nikdy nevíš, kdy přestat viď!“ vyjel na něj Doyle vztekle.
„Já… ale vždyť… no vždyť to bylo pěkný ne?“ ošil se Bodie.
„Pěkný?“ zatvářil se Doyle zhnuseně. „Bodie, ty seš… ty seš fakt…,“ nechal větu nedokončenou a jen nevěřícně potřásl hlavou, než odkráčel nasupeně zpátky do srubu.
Bodie si povzdechl, natáhl si trenky a začal sklízet věci na grilování. Nebo je spíš přerovnávat z jedné hromady na druhou. Chtěl nechat Doyleovi čas, aby se uklidnil, než za ním půjde.
Doyle seděl ve srubu u stolu již plně oblečený a četl si nějakou knihu, když Bodie poněkud provinile přišel.
„Rayi,“ oslovil ho Bodie měkce. „Tak se nezlob,“ a sedl si naproti němu ke stolu.
Doyle zarputile upíral oči do knihy.
„Já… máš pravdu, přehnal jsem to,“ zamumlal Bodie a rýpal nehtem ze stolu zatuhlý vosk. „Promiň,“ zvedl oči.
Doyle si povzdechl, odložil knihu a zadíval se na Bodieho, který na něj smutně upíral ty svoje modré oči. Jak se na něj mohl vydržet zlobit, když se díval takhle.
„Nech toho,“ napomenul ho Doyle vážně.
„Čeho?“ pousmál se Bodie, protože poznal, že Doyle se na něj už nezlobí.
„Nedívej se na mě takhle,“ řekl Doyle.
„Jak takhle?“ Bodieho úsměv se s každým okamžikem rozšiřoval.
„Jako plácnuté štěně,“ pousmál se Doyle.
„Funguje to, co?“ uculil se Bodie.
Doyle se nedokázal ubránit úsměvu. Bodie byl prostě… Bodie.
„Hele,“ napadlo náhle Doylea. „A tobě se to… líbilo, jo? Vzrušovalo tě to?“ vyzvídal.
„Možná,“ odpověděl Bodie vyhýbavě. „V tu chvíli. Není to už jedno, Rayi?“
Doyle pokrčil rameny. Nikdy by ho nenapadlo, že by se Bodiemu mohlo líbit něco takového. Vždyť to bylo nechutný.
Bodie se natáhl přes stůl a vzal Doylea za ruku.
„Neřeš to, Rayi,“ pousmál se. „Vždyť na tom nezáleží. Omlouvám se, že jsem… že nevím občas kdy přestat.“
Doyle si povzdechl a nechal se políbit, když se k němu Bodie přes stůl nahnul. Někdy si nebyl jist, jestli Bodieho víc miluje nebo nesnáší.

Bodie se nechal položit na záda do trávy. Když mu Doyle stáhl spodní prádlo, svůdně provokativním způsobem se usmál. Jeho penis byl už napůl ztopořený.
Doyle si olízl rty. Bodie byl jako Sněhurka – světlá kůže, tmavé vlasy a rozvalený prostopášně v trávě byl prostě neodolatelný. Rychle si stáhl slipy a Bodieho stehna se poslušně rozevřela ještě dřív, než se rozhodl, co s ním provede.
„Nevím, jestli si to zasloužíš,“ ušklíbl se Doyle a přejel si rukou po svém téměř plně ztopořeném péru.
„Určitě,“ uculil se Bodie, zavřel oči a protáhl se.
Proud teplé moči dopadl Bodiemu na břicho a rozstříkl se mu po kůži.
Bodie otevřel oči a zadíval se na Doylea, který nad ním stál a močil na něj. Byl to pohled, jaký by nečekal. Jak Doyle svíral v ruce svého ptáka tvrdého tak, že ještě víc a stěží by se vymočil. Zlatavý proud se ve slunci třpytil a Doyle ho nasměroval do Bodieho klína. Moč máčela Bodiemu chlupy v rozkroku a jeho tvrdé péro, které si pravou rukou honil, se vlhce lesklo, zatímco druhou rukou si roztíral v jakési zvrácené extázi Doyleovu moč po těle.
Doyleovi to přišlo pořád nechutné, bylo v tom něco perverzního – jakési perverzní uspokojení. Nikdy by Bodiemu nepřiznal, že se mu to líbí. Vyprázdnil se a pak si klekl mezi Bodieho stehna a sevřel Bodieho ptáka u kořene – pevně, téměř bolestivě. Bodie sebou trhl a jeho erekce trochu opadla.
„Dělej,“ vydechl Doyle chraplavě.
Bodie se cítil divně, když to pustil a jeho vlastní moč se mu rozlila po břiše.
Doyle se kousl do spodního rtu a ještě než Bodie skončil, zvedl mu nohy a bez váhání mu vrazil do zadku svoje nadržené péro.
Bodie hlasitě zasténal. S posledními kapkami moči znovu dosáhl plné erekce a začal si ho honit v rytmu Doyleových rychlých přírazů.
Sex byl vášnivý a rychlý a Doyle po něm trval na tom, aby se Bodie šel umýt do kýblu s vodou.
„Pissing se tomu říká odborně, myslím,“ prohodil Doyle, když pak leželi vedle sebe v trávě.
„Co?“ zívl Bodie ospale. Otočil se na bok a přitiskl se k Doyleovi, hlavu si položil na jeho rameno.
„Když tě vzrušuje močení,“ vysvětlil Doyle.
„Mě to nevzrušuje,“ namítl Bodie ospale.
„Kdybys nekecal,“ ušklíbl se Doyle.
„Jen jsem byl zvědavý, nic víc,“ pokrčil Bodie rameny.
Doyle si už myslel, že usnul, jak dlouho bylo ticho, když Bodie znovu promluvil: „Proč nechceš být dole?“
Doyle zadržel na okamžik dech.
„To se ti jen zdá,“ zamumlal chabou výmluvu.
„Někdo ti ublížil?“ zeptal se Bodie po další dlouhé odmlce.
„Ne, to ne,“ ujistil ho Doyle rychle.
„Tak o co jde?“ vyptával se Bodie a prsty se probíral chlupy na Doyleově hrudi. „Já bych ti nikdy neublížil, Rayi, nikdy.“
„Já vím,“ povzdechl si Doyle a zabořil tvář do Bodieho vlasů. „Já vím.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský