Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3
Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: William Bodie/ Raymond Doyle
Shrnutí: Když se Doyle při nevydařené akci seznámí s Ann Hollyovou, vypadá všechno jako neuvěřitelná a krásná náhoda. Ale je to opravdu náhoda? Nebo je Ann zapletená do případu víc než jen náhodně?
Poznámka: dokončeno prosinec 2009
přepis epizody Podezření (Involvement) scénář Brian Clemens, režie Chris Burt

Podezření

Kapitola první

Doyle se naklonil přes okraj střechy. Dole po ulici kráčel jejich muž a v jeho patách Bodie. Vše šlo podle plánu, klidně a tiše, přesně jak Cowley chtěl, aspoň doposud.
Náhle se muž otočil a jeho pohled spočinul na Bodiem, kterého bohužel nenapadlo nic lepšího, než se zastavit a pohled mu upřeně oplácet.
Bodie, pomyslel si Doyle, tohle není džungle, tohle je Londýn, proboha.
Muž se dal na přirozeně útěk. Bodie byl příliš nápadný, příliš nápadný.
Bodie tiše zaklel a vyrazil za ním.
Doyle se rozběhl ke schodů, aby je dohonil.
„Támhle!“ ukázal Bodie na blok domů, v němž zmizel jejich muž, a rozběhl se tím směrem.
Ve dveřích téměř smetl postarší pár.
„Hej, dávejte pozor!“ obořil se na něj muž.
„Promiňte,“ protáhl se kolem nich Doyle.
Bodie se rozhlédl a pak se otočil na Doylea.
Doyle ukázal Bodiemu vlevo na výtah a sám vyrazil po schodech nahoru. Cestou si pro jistotu odjistil zbraň. Cowley jim toho příliš neřekl, prostě jen ´chlapci do sedel´ a ´chci ho živého, Bodie´, ale obvykle nepronásledovali pacifisty.
Bodie vystoupil z výtahu v nejvyšším patře a naklonil se přes zábradlí schodiště. Pak vytáhl z pouzdra zbraň a začal rychle sestupovat po schodech dolů.
Doyle pomalu stoupal vzhůru, až narazil na lítačky, které se ještě lehce pohupovaly – jako by jimi někdo před chvílí ve spěchu proběhl. Vytáhl zbraň a vběhl do chodby. Dveře pro údržbu byly zamčené a bytelné. Postupoval tedy dál. Cítil, že jejich muž tu někde je – musel být. Krátká chodba končila schody, po nichž někdo spěšně scházel
Doyle pozvedl zbraň.
„To jsem já,“ ohradil se Bodie trochu dotčen tím, že na něj Doyle míří.
Doyle sklonil zbraň a omluvně pokrčil rameny.
„Máš něco?“ zeptal se zcela zbytečně.
Bodie zavrtěl hlavou.
„Je tady,“ řekl Doyle. „Jsem si tím jist.“
Dveře bytu po Doyleově levici se otevřely. Oba automaticky zamířili na dveře, ale do chodby vyšla zrzka, kterou Doyle mířící na ní pistolí, vyděsil. Ruka jí vylétla k hrdlu. Ne každý den potkáte na chodbě před svým bytem dva chlapy s pistolí.
Bodie jí sjel rychlým hodnotícím pohledem – nic moc. Byla zmalovaná tak, že vypadala jako porcelánová panenka.
„To nic, promiňte,“ omluvil se Doyle. Odklonil zbraň a zvedl ruce v uklidňujícím gestu. „Vraťte se zpátky,“ vykročil k ní, aby jí zatlačil po dobrém nebo po zlém zpátky do bytu. Kdyby došlo na střílení, nechtěl, aby přišla o hlavu.
Bodie měl chuť Doylea pobídnout, aby se s tou ženskou tak nepatlal. Měli tu práci. A navíc se každou chvíli mohlo začít střílet a Doyle tu ukazuje záda.
Dveře pro údržbu, ty bytelné dveře, které nešly Doyleovi otevřít, se rozletěly a do chodby vpadl muž s pistolí namířenou přímo na Doyleova záda.
„Pozor!“ vykřikl Bodie a Doyle zapadl do otevřených dveří bytu. Bodie vystřelil jakmile se mu Doyle přestal blokovat cestu.
Muž tak legračně rozhodil končetiny a padl na záda.
„No paráda,“ utrousil Bodie a šel zjistit, jestli je ten chlap tak mrtvý, jak vypadá. Už teď slyšel Cowleyho kázání o tom, že ho chtěl živého. Proč vždycky on musel vypadat jako ten, kdo střílí lidi na potkání? Proč si aspoň jednou nemohl Doyle dát pozor? Proč ho musel pořád hlídat jako malé děcko?
Doyle vyšel ze dveří a žena vykoukla ven, aby zjistila, co se stalo.
„Mrtvý?“ zeptal se Doyle, když se připojil k Bodiemu, jenž poklekl vedle těla.
„Jestli to hraje, tak je to na Oscara,“ utrousil Bodie. V hlase mu pořád ještě zaznívalo trochu podrážděnosti. Kdyby se Doyle nesral s tou ženskou, nemuselo to tak skončit.
To, že to celé v první řadě zvoral on, když se prozradil, že toho muže sleduje, si Bodie ani na okamžik nepřipustil.
„Co vy jste vlastně zač?“ obořila se žena na ně. „Chodíte si po městě a prostě střílíte lidi?!“
„Ne, jen chlapy s pistolí a otravné ženské,“ zavrčel Bodie tiše, tak aby to slyšel jen Doyle.
„Bodie,“ napomenul ho Doyle polohlasně.
„Cowleymu to říkáš ty,“ řekl Bodie.
Doyle si povzdechl a vykročil k ženě. „Jsme z CI5,“ ukázal průkaz.
„Myslela jsem, že policie nemá zbraně,“ řekla kousavě.
„Jo, ta co na Trafalgaru řídí dopravu ne1,“ utrousil Bodie.

Bodie sledoval, jak zřízenci nakládají tělo zakryté bílým rubášem. Když zavřeli dveře sanitky, přešel ke Cowleyho autu, kde Doyle vykládal, co se stalo. Rozhodně to ale neříkal tak, jak by to popsal on.
„…a najednou se odtamtud vynořil, pane.“
Bodie se postavil vedle Doylea připraven vyslechnout si nezbytné kázání.
„To je nešťastné. Neříkal jsem vám snad, že ho chci živého?“ řekl Cowley.
„No jo, no,“ pokrčil Doyle rameny. Co člověk nadělal, když Bodie rychleji střílel než myslel. Kdyby ho aspoň trefil někam, aby to přežil, jenže když Bodie střílel, střílel tak, aby zabil. Jinak to prostě neuměl.
Bodieho to z nějakého důvodu štvalo dnes víc než jindy. Co Cowley chtěl? Co Cowley čekal? To má nechat Doylea zastřelit, aby byl Cowley spokojený nebo co?
„Jo a to bylo taky to jediný, co jste nám řekl!“ vybuchl Bodie. „Proč jsme ho vlastně měli vůbec sledovat?“
Cowley probodl Bodieho pohledem. Jeho tón se mu nelíbil a Bodie si nesměl myslet, že s ním může takhle mluvit. Ať už bylo za jeho podrážděním cokoli.
„Měli jste pozorovat a hlásit!“ řekl tónem, který Bodieho obvykle odkázal do patřičných mezí. „Poslední, co jsem chtěl, bylo, aby se střílelo!“
„Jo? No a proč jste to neřekl tomu chlapovi?!“ ukázal Bodie za sebe k domu. I když ubral na hlasitosti, ostrost z jeho hlasu nezmizela. „Měl osmatřicítku namířenou přímo na Doylea, co jsem jako podle vás asi měl dělat?!“
„Já vím,“ řekl Cowley věcně. Bodie a jeho až patologická, nezdravá fixace na Doylea. Mohl tušit, že ta je za Bodieho podrážděností. Pozoroval to už roky. Začalo to krátce potom, co se ti dva spolu přestali hádat kvůli každé maličkosti. Když se chlap nešťastně zamiluje, je to smůla, ale když se nešťastně zamiluje do jiného chlapa a navíc do svého kolegy, je to prostě na hovno. O nešťastné lásce toho Cowley věděl víc, než mu bylo příjemné. Možná proto měl pro Bodieho pochopení.
„Chceš svézt?“ zeptal se Cowley Bodieho. Jestli nebylo na čase si s Bodiem promluvit. Každý, kdo měl oči, viděl, jak se Bodie na Doylea dívá, jak o něm mluví, jak hledá záminky, aby se mohl dotknout, jak ho chrání a hlídá. Každý kdo měl oči, musel vidět, že je Bodie zamilovaný. Jen Bodie si myslel, jak si svoje tajemství hýčká, jen proto že Doyle byl ke všemu slepý a hluchý.
„Jo,“ řekl Bodie, cítil, jak ho vztek opouští. Udělal by to znovu, i kdyby se Cowley třeba na hlavu stavěl. I kdyby měl zastřelit samotného prezidenta, udělal by to, pokud by šlo o Doyleův život. Nečekal, že to Cowley pochopí.
Doyle se tak divně usmíval, když Bodie nasedal do auta.
„Hej,“ naklonil se k Bodiemu Doyle, když chtěl zavřít dveře. „Uvidíme se později.“
„Ty jeden,“ pousmál se Bodie. Bylo mu jasné, o co tu jde – o tu zrzku. Bodl ho osten žárlivosti, ale to patřilo k věci. Jen ať si Doyle užije. Zítra mu o tom může vyprávět, detailně vyprávět. Bodie se uculil.
Cowley nastartoval a Bodie zavřel dveře.
Všechny ty ženské mohly mít Doyleovo tělo, mohl jim šeptat sladké nesmysly do ouška, když je šukal, ale stejně se vždycky a znovu vrátil k němu. On měl Doyleovo přátelství, jeho důvěru. No to tělo by bral taky, ale asi nemělo smysl chtít nemožné. Pořád ale cítil jakousi nespokojenost, jako by ho něco svrbělo a on se nemohl poškrábat.
„Možná bych mu měl poslat kytky. Každej den nezabiju někoho, koho vůbec neznám,“ utrousil.
„Jeho jméno bylo Conroy. Walter John Conroy,“ řekl Cowley.
„Nechám mu na věnec napsat ´spi sladce, Wally´,“ poznamenal Bodie. Zdálo se, že žádná Cowleyho odpověď ho nemůže uspokojit. Nejraději by se na všechno vykašlal a šel s Doylem na panáka. Jenže Doyle teď lovil tu zrzku. No jo, byl už dlouho sólo.
„Dostali jsme tip, že zná muže, který je zapleten do rozsáhlých špinavých obchodů,“ Cowley cítil, že Bodie stále není ve své kůži. Byl podrážděný, napjatý.
„Něco co nás zajímá, co?“ ušklíbl se Bodie.
„Možná,“ připustil Cowley. Nijak nekomentoval Bodieho ostrý tón. Někdy bylo třeba mít s Bodie trpělivost, svatou trpělivost. „A nebo to byl jen tuctový zločin, který by docela dobře zvládli hoši v modrém. To se ale už nikdy nedozvíme,“ ale i když měl pro Bodieho pochopení, musel tenhle mladý muž vědět, kde přesně je jeho místo.
Bodie se stále mračil, ale Cowleyho slova ho už tak nepopudila jako předtím. No tak ho zastřelil a co. O jednoho sráče méně a Doyleovi se nic nestalo. To se přece taky počítá.

Doyle se vrátil do domu a zazvonil u bytu té zrzky. Byla celkem hezká, to ano, ale to nebyl důvod, proč sem šel. Nebo alespoň ne hlavní důvod. Chtěl se přesvědčit, že je v pořádku. Přece jen každou normální ženu by takový zážitek rozrušil.
Chvíli trvalo než otevřela. Pořád na sobě měla šaty, v nichž chtěla jít ven. Jak předpokládal nikam nešla.
„Jste v pořádku?“ zeptal se.
Nevypadala, že ho vidí ráda. Zatvářila se znechuceně a s otráveným povzdechem se mu pokusila přibouchnout dveře před nosem. Takže měl pravdu, rozrušilo jí to. Zachytil dveře a ona mu dovolila je otevřít, aniž by se pokusila mu přivřít ruku. Zatvářila se rezignovaně – skoro jako Bodie, když si musel vyslechnout nějakou kritiku, o které byl přesvědčen, že je neoprávněná nebo zbytečná.
„Je to naše práce,“ pokusil se to vysvětlit, snad i omluvit. Většina lidí reaguje emotivně na to, když jsou svědky úmrtí.
„Co?“ probodla ho pohledem. „Platí vás za zabíjení lidí?“ otázala se a její znechucení bylo téměř hmatatelné.
To od ní nebylo fér. Kdyby jen tušila, co to bylo za člověka – pravda tedy on sám neznal ani jeho jméno, ale Cowley by je za ním neposílal, kdyby to nebylo důležité. A spořádaní občané na vás většinou nevytáhnou zbraň, když vás zmerčí. Na druhou stranu, Bodie ho zastřelil a to byl jediný fakt, který ona viděla a znala.
„Jo, tak jo, platí nás za to,“ připustil. „Podívejte bylo to já nebo on. Jen jsem chtěl vědět, jestli jste v pořádku, to je celé,“ toliko k vděku lidstva za tuhle práci, dodal si v duchu.
„Chápu, no jsem v pořádku, díky,“ řekla a neznělo to ani klidně ani přátelsky. Bylo to trochu jako když s Bodiem začínali, kdy Bodie říkal něco a bylo vidět, že si myslí něco úplně jiného. Kdy mu každým pohledem, tónem hlasu dával najevo, že jím pohrdá.
Znovu mu začala zavírat dveře před nosem.
„Ne, nejste,“ nedovolil jí zavřít a zcela drze vešel do jejího bytu. Poprvé se spolu začali bavit normálně, bez dvojsmyslů a uštěpačných narážek, když se Doyle nenechal odbýt. „Máte tu něco k pití? Skotskou? Brandy? Cokoli?“
Byt byl jednoduchý, ale elegantní. Mlčky ho následovala se založenýma rukama přitisknutýma k tělu. Vypadala naštvaně. No, měla proč, byl vlezlý, byl drzý. Když tohle tenkrát udělal s Bodiem, čekal, že dostane ránu. A pak si dali skotskou a konečně se spolu začali bavit jako dva lidi. Ano, Bodie a jeho předsudky proti černochům, policajtům, prostitutkám a kdo ví ještě čemu všemu.
Doyleův pohled padl na podnos s pitím a tak bez váhání nalil do skleničky štědrou dávku.
„Máte ve zvyku běžně komandovat lidi?“ zeptala se ostře.
„Jen když je to nutné,“ vrátil jí to a podal jí skleničku. „Vypijte to.“
Střelila po něm pohledem.
„Napijte se,“ zopakoval to jemněji a ona si skleničku od něj skutečně vzala a napila se.
„Všechno.“
Nejdřív to vypadalo, že mu zbytek srchce do obličeje, ale poslechla.
„Jestli můžu navrhnout, měla byste si jít lehnout. Nebo zavolat…“
„Oh, tak vy jste ještě schopný navrhovat!“ vyjela na něj.
„Podívejte.“
„Kdo k sakru vůbec jste?!“
„Doyle,“ představil se. Snažil se být klidným protějškem jejímu podráždění. Něco na čem by si mohla vybít svoji frustraci. „Moje jméno je Ray Doyle.“
„A zabíjíte lidi, že?“ dodala mnohem tišeji.
„Víte, utrpěla jste šok,“ snažil se zůstávat objektivní a nezaujatý. „Můžete začít brečet, třást se, cokoli. Opravdu byste měla…“
„Jsem naprosto klidná, díky,“ utla jeho snahy. „Nejsem ubrečený typ.“
„Ne, možná ne,“ připustil.
Položila skleničku na podnos.
Doyle se cítil poněkud směšně. Možná měl jet s Bodiem a Cowleym, poslechnout si, co chytrého se dozví z věcí mrtvého, dostat nový úkol a pak večer zajít s Bodiem na panáka. Kruci, jak moc rád by si dal panáka.
„Vy…asi ve službě nepijete, že?“ překvapila ho.
„No, po pravdě, něco k pití bych si dal, díky,“ přijal. Akutní stav nepřátelství byl tedy snad již zažehnán. „Nikdy nejsem mimo službu,“ dodal trochu hořce.
„No, to musí být vaše přítelkyně nadšená,“ řekla trochu uštěpačně, když mu podívala skleničku.
„Díky,“ zamumlal a napil se.
Přítelkyně – nikdy s ním žádná nevydržela tak dlouho, aby se dalo hovořit o nějakém vztahu. Po pravdě nejlepší vztahy měl s Bodiem, jenže to bylo zase něco zcela jiného.
Posadila se na pohovku.
„Samozřejmě že mě to šokovalo. Ale co si podle vás o tom mám myslet, hm?“ její tón už nebyl tak útočný.
Doyle jí svým způsobem chápal. Byla to běžná obyčejná ženská a to, co dnes zažila, mělo do obyčejnosti hodně daleko. Proto se sem taky vrátil. Aby se ujistil, že se nesesype.
„Strčíte mě zpátky do dveří, pak zazní výstřel a ten muž je mrtvý.“
„Strčil jsem vás zpátky, aby se vám nic nestalo,“ připomněl jí. „A ten muž byl zastřelen, protože chtěl zastřelit nás. Jak se říká, proti ohni bojuj ohněm,“ pokrčil Doyle rameny.
„A to vy děláte, že.“
„Co?“
„No, CI5, šel jste k nim dobrovolně, protože jste chtěl,“ znělo to skoro jako výčitka.
„Tedy nezverbovali mě násilím, jestli máte na mysli tohle,“ dopil drink. „Díky za pití,“ postavil skleničku na stůl.
„Já děkuji vám,“ to byla snad první vřelá věc, kterou mu řekla.
„To patří k službě,“ odmítl díky. „Ach, málem bych zapomněl,“ otočil se ve dveřích. „Jak se jmenujete? Kvůli hlášení,“ zalhal.
„Ann Hollyová,“ zvedla k němu modré oči.
„Ann Hollyová,“ zopakoval Doyle a místo rozloučení udělal gesto, že vše je teď OK. A stejně asi večer půjde na panáka s Bodiem.

Bodie čekal na Cowleyho v autě. Možná by měl večer zavolat Doyleovi, jestli by přece jen nešel na panáka. Tak rychle jí Doyle do postele nedostane. Po pravdě Bodie nechápal, co na ní Doyle vidí. Nicméně když se zhasne, vyjde to skoro na stejno.
Cowley vyšel ze dveří policejní patologie, a tak vystoupil z auta a šel Cowleymu naproti, aby se dozvěděl nejčerstvější novinky, které určí náplň jeho následujícího pracovního týdne. Doufal, že do týdne to sfouknou, ať už šlo o cokoli. Měl na víkend naplánované rande s tou novou z kantýny a už se dostal na druhou metu s výhledem na to, že by mohl skórovat.
„Takže jaký je verdikt?“ zeptal se Bodie.
„Conroy byl profík, čistý jako padlý sníh,“ ne že by Cowley čekal něco jiného.
„Co? Ani krabička od sirek se jménem nočního klubu?“ zeptal se Bodie a uličnicky vystrčil špičku jazyka.
Cowley se na Bodieho zadíval. Chvíle o samotě mu zřejmě prospěla, když už zase dělal ty svoje vtípky. Tentokrát to ale vítal. Když Bodieho něco žralo, nikdy to nebylo dobré.
„Ne, na soudním ho prohlédli důkladně,“ poklepal Cowley na hnědé desky, které držel.
„No a?“ vyzvídal Bodie. Něco přece najít museli. Nikdo není až takový profík. Vždycky na něco zapomenete.
„Nic moc,“ povzdechl si Cowley. Uložil si do náprsní kapsy brýle na čtení, které dosud držel v ruce. „Snad kromě toho, že musel mít rád italské jídlo. Našli stopy italského jídla na…“
„Kravatě,“ dořekl Bodie.
„Na botách,“ opravil ho Cowley. „Obou botách.“
„Co?“ nakrčil Bodie obočí. „To jako že se procházel v těstovinách?“
Cowleymu to nedávalo o moc větší smysl.
„Podivné v restauraci,“ připustil Cowley, ale on přemýšlel mnohem dál, než Bodie. „Ale pokud tě třeba pozvou dozadu do kuchyně.“
„To zní jako práce pro Doylea,“ řekl Bodie. „To on má italský kontakty.“
Cowley přikývl. Myslel přesně na totéž.

Bodie se sesunul do křesla. Cítil se podivně unavený, jako by toho na jeden den bylo příliš. Přesto se přiměl zvednout a dojít k telefonu, aby vytočil Doyleovo číslo. Na panáka asi už nepůjdou, ale musí se domluvit na zítřek.
Telefon zazvonil akorát když Doyle vylezl ze sprchy. Omotal si ručník kolem pasu a šel to zvednout.
„Ano?“ řekl do sluchátka.
„Vážně? Ani nepočkáš, jaká bude otázka?“ zasmál se Bodie.
„Bodie,“ uculil se Doyle. „Co bys rád?“
„No, byla by toho spousta, ale pro začátek mi postačí dohodnout se v kolik tě mám zítra vyzvednout.“
„Hm, to abych si udělal větší snídani, co.“
„Ale nedělej takové ty malé párečky, cos měl minule. Jsou hnusný.“
„Hele, už ti někdo řekl, že nejsem stravovací bufet?“
„Tak v sedm?“ navrhl Bodie.
„Dobře v sedm,“ souhlasil Doyle.
„Sladké sny, tygře,“ neodpustil si Bodie, než zavěsil.
„Tobě taky,“ zachechtal se Doyle. Bodie byl kašpar, ale jeho telefonát Doylea potěšil.

*****

„Možná měl rád hazard. Italská kuchyně se dneska podává prakticky všude, to přece víš,“ teoretizovat Doyle druhý den v Bodieho autě cestou za ´italskými kontakty´.
„To sice jo, ale přitom se ti nedostanou špageti na boty, že ne?“ namítl Bodie. „Hej, ty jsi mi vůbec neřekl, jak jsi vlastně dopadl.“
„Co?“ Doyle si nebyl jist, co Bodie myslí.
„No přece s tou holkou z toho paneláku,“ připomněl mu Bodie.
„Jo tohle,“ taky ho mohlo napadnout, že se Bodie zase jako obvykle chce rýpat v jeho milostném životě. „Není to snadný.“
Bodie se na Doylea zadíval.
„Jo? A tím myslíš jako přesně co?“ vyzvídal.
„To víš, má svou hlavu,“ pokrčil Doyle rameny.
„Hm, přišlo mi, že její hlava není to, co tě zajímá, kámo,“ uculil se Bodie.
„Hele, prostě jsem tam šel jen abych se ujistil, že je v pořádku,“ ohradil se Doyle.
„No jasně,“ Bodie se jen usmíval jako někdo, kdo nebere Doyleovo tvrzení příliš vážně.
„A kromě toho nemá ráda lidi jako my,“ dodal Doyle jako hlavní argument.
„To bude ještě zajímavě. Docela výzva, ne?“ nadhodil Bodie.
„Možná,“ připustil Doyle. Byla to rozhodně inteligentní, zajímavá ženská. Něco, o čem Bodie neměl ani páru, protože byl přízemní a stačilo mu, když je hezká a svolná.
„Ale no tak, Rayi,“ uculil se Bodie. „Líbí se ti, ne?“
„Zastav támhle,“ ukázal Doyle místo odpovědi k chodníku.
Bodie zastavil a Doyle stáhl okýnko.
„Hej, Tony,“ křikl na mladíka v červené bundě a když se otočil, naznačil mu kývnutím hlavy, že má jít blíž k autu.
„Hledám Bennyho,“ řekl Doyle, když mladík popošel blíž.
„Jo? No ten tu není,“ pokrčil mladík rameny. „Že jo?“
„To vidím,“ řekl Doyle trpělivě.
Bodie si měřil mladíka podmračeným pohledem. Byl nervózní, velice nervózní. A tenhle druh lidí nebývá nervózní jen tak pro nic za nic.
„Ty víš, kde ho najdu,“ řekl Doyle a dal na to lehký důraz.
„Já? Jak bych to asi tak mohl vědět?“ ohradil se mladík příliš rychle.
Bodie mlčel, nechtěl se do toho plést, ale bylo zjevné, že tenhle ptáček ví víc, než tvrdí. A má strach.
Doyle to cítil taky. Tony byl nervózní jako už dlouho ne. Když se začne ve stoce něco dít, krysy se dají do pohybu jako první. Možná že tím, že Bodie zastřelil Conroye se něco dalo do pohybu. A nebo hůř někdo věděl, že se věci daly do pohybu.
„Tony, když říkám, že víš, tak víš,“ upozornil ho Doyle.
„Já? No…možná,“ ošil se mladík. „Neapol.“
„Neapol?“ opakoval Doyle. Ta lež byla cítit na hony. Směšná neobratná lež vyplašeného kluka.
„Jo, jo, Neapol, nejspíš tam,“ vyhrkl mladík a spěšně se vydal pryč.
„Tony!“ křikl za ním Doyle.
Mladík se o několik kroků vrátil.
„Máš zbraň?“ Doyle střílel jen tak od boku. Něco ale Tonyho znervózňovalo a nebyl to Doyle sám.
„Zbraň?“ vykulil Tony oči. „Ale no tak, znáte mě, pane Doyle,“ a ukázal že pod bundou nic neschovává.
„Jo, právě že tě znám,“ pokýval Doyle hlavou. „Tak proč jsi tak nervózní?“
„Nervózní?!“ vykvikl Tony. „J nejsem nervózní! Proč bych měl být nervózní?“ a spěšně se vydal ulicí pryč.
Bodie se na Doylea zadíval.
„Sleduj ho,“ kývl Doyle směrem za odcházejícím mladíkem.
„Jo?“ pozvedl Bodie obočí.
„Benny měl loni v Neapoli trochu potíže, od té doby tam nebyl,“ vysvětlil Doyle.
Bodie přikývl a pomalu se rozjel. Udržoval si od Bennyho určitý odstup, aby mladíka nevyplašil. Jestliže Doyle věřil, že sledovat tohle vyjukané mládě bude užitečné.
Tony se nervózně otočil, a když se mu zdálo, že ho nikdo nesleduje, zapadl do první telefonní budky. Roztřeseně vytočil číslo.
Doyle položil ruku Bodiemu na paži a Bodie zastavil. Doyle vystřelil z auta a vpadl do telefonní budky dřív, než mohl Tony říct do sluchátka jediné slovo.
„Dobrý den, Luigiho restaurace. Halo? Haló?“ ozvalo se ve sluchátku.
Tony využil toho, že je Doyle zaměstnán něčím jiným a vyběhl ven, akorát když Bodie vystupoval z auta. Zcela automaticky se rozběhl za prchajícím mladíkem.
„Nech ho jít!“ zavolal na něj Doyle od budky.
Bodie tedy nechal toho vyplašeného zajíce sprintovat pryč a vrátil se k Doyleovi.
„Luigiho restaurace, ulice Chalcombe,“ řekl Doyle.
Bodie přikývl a nasedli zpět do vozu.¨

Bodie zastavil před restaurací.
„Zdá se, že mají zavřeno,“ poznamenal Bodie. Všude byl podivný klid. V tuhle dobu by očekával, že budou otevřeno a budou tu lidi.
Vystoupili.
Bodie nahlédl skrz výlohu dovnitř, ale neviděl zvláštního.
Doyle zabušil na dveře.
Bodie obešel terasu, aby se podíval do úzké uličky. Každá restaurace musí mít přece zadní vchod, kam se vozí suroviny a odkud se odváží odpad.
„Rayi,“ zavolal Bodie na Doylea.
Doyle přestal bušit do dveří a společně s Bodiem prošli uličkou dozadu. Bodie zkusil dveře, které minuli, ale bylo zamčeno. No, vždycky můžou ustřelit zámek nebo vysklít okno.
„Bodie!“ Doyle oběhl plot.
Mezi krabicemi a odpadky leželo mužské tělo zasypané odpadem. Byl v bezvědomí. Obličej zbrocený krví.
„Benny!“ vykřikl Doyle, když ho poznal, a začal odhazovat odpadky.
Bodie se přidal.
Čím víc tělo nebohého Bennyho vyhrabávali ven, tím víc bylo jasné, že ho někdo surově zbil.
„Zavolám záchranku,“ rozhodl Bodie, třebaže příliš nevěřil, že to k něčemu bude. Někdo odvedl svoji práci víc než dobře.

„Mám jít s tebou?“ zeptal se Bodie tiše, když zastavil před nemocnicí.
Doyle celou cestu mlčel a měl ve tváři ten výraz, který Bodieho vždycky tak znepokojoval. Doyle si všechno moc bral. Nechtěl si prostě připustit, že tihle lidé nejsou nevinní. Vědí, co riskují. Vybrali si to sami.
„Ne, ne,“ hlesl Doyle a vystoupil z auta.
Bodie si povzdechl a opřel si hlavu o opěrku. Tak rád by to Doyleovi ulehčil, jakkoli ulehčil. Jenže Doyle ho nenechal, protože jsou přece věci, které chlapi nedělají, že. Bylo zvláštní, že ženské mohly všechno. Bodie si nedokázal vybavit jedinou věc, kterou ženské prostě nedělaly. Klidně se mohly spolu líbat, klidně veřejně a všichni by se jen usmívali. Nějak si nemohl vzpomenout, jestli Anglie byla vždycky taková nebo to on jen v těch dvanácti, čtrnácti nevnímal. Ať tak či tak Anglie byla podivně směšné místo.
A Doyle? Rozděloval svět na bílé a černé, na hodné a zlé. Tomu Bodie rozuměl. Vždycky někdo hraje ty zlé a někdo ty hodné. Jen si někdy nebyl jist, jestli rozumí tomu, kde Doyle kreslí tu hranici mezi tím. Ten Benny, pro kterého tu Doyle teď tiše truchlí, ten Doyleův kamarád, byl nejspíš taky pěkný sígr. Jenže tohle už Doyle jaksi neviděl. Možná to byla výhoda, vnímat věci z té lepší stránky, možná byl díky tomu Doyleův svět světlejší. A nebo možná díky tomu ponuřejší. Ostatně stín není bez světla.
Doyle tam byl dlouho, ale Bodie uměl být trpělivý. Pomalu se setmělo, a když Doyle konečně přišel, byla už tma.
Vypadal otřeseně, zdrceně. V těhlech chvílích si Bodie připadal jako hrozný cynik, jako strašný hajzl. Nebyl si jist, jestli by se tak trápil pro vlastního bratra, jako se Doyle dokázal trápit pro cizí lidi často daleko za hranicí zákona. Ne že by Bodiemu bylo jedno, že někdo rozmlátil Bennyho na fašírku. Jen nikdo přece Bennyho nenutil, aby se zaplétal s pochybnými lidmi. Bodie nemohl být svědomí celého lidstva jako se o to snažil Doyle.
„Je v komatu,“ vydechl Doyle. „Dávají mu tak desetiprocentní šanci.“
Bodie zavřel oči a povzdechl si. Ne, nebylo mu to jedno. A nebylo to tím, že by se změnil. Nesmyslné násilí, bezúčelnou brutalitu nenáviděl, vždycky jí nenáviděl. Bylo to nízké, ubohé, zbabělé. Třeba přece jen nebyl až takový cynik.
„Zřídili ho, co?“ řekl tiše.
„Ale proč?“ hlesl Doyle. „Varování by bohatě stačilo. Benny se bál i vlastního stínu.“
Bodie věděl, co teď potřebuje. Věděl, co by udělalo dobře Doyleovi. Ale taky věděl, že jediné, co může nabídnout je vzít Doylea do hospody utopit tuhle mizérii. Možná by někde mohli sbalit nějaké holky. Pořádně si zašukat, Bodie věděl, že to pomáhá. Člověk pak prostě zapomene na všechno, usne a ráno je všechno tak nějak – snesitelnější. Bodie se na Doylea zadíval.
„Proč museli jít a rozmlátit ho na kusy?“ povzdechl si Doyle.
„Hej, je to jen práce,“ pokusil se Bodie nabídnout úlevu, distancovat se od toho.
„Jo, pěkná práce,“ utrousil Doyle hořce.
Kolik lidí, které znali, které nazývali přáteli, už viděli umřít. Doyle to vždycky nesl špatně, ale většinou ho to nesebralo až tolik. Bodie měl pocit, že mu něco uniká a to ho děsilo.
„Jedem,“ obrátil Bodie list a bylo to znát i na jeho hlase. Život ho naučil, že když už chce člověk truchlit nebo se trápit či litovat, má to dělat rychle, jinak by mohl přijít hlavu. Z minulosti se dalo pouze poučit, nemělo smysl se v ní hnípat. „To co ty potřebuješ, je pořádnýho panáka a nějaká dámská společnost.“
Strašně toužil Doylea nějak povzbudit, přivést ho na lepší myšlenky.
„Ne,“ povzdechl Doyle. „Chci jen domů.“
Bodie potlačil povzdechl. Co se to s Doylem dělo? Bylo to horší než obvykle. Jenže věděl, že v tomhle stavu nemá smysl Doylea o něčem přesvědčovat. Nastartoval.
„Víš, možná měla pravdu,“ řekl Doyle z ničeho nic.
„Co?“ otočil se na něj Bodie. Nechápal co má Doyle na mysli. Kdo měl o čem pravdu?
„Ale nic,“ zavrtěl Doyle hlavou.
Bodieho pocit, že mu něco uniká, sílil.

„Vážně si to nechceš rozmyslet?“ zeptal se Bodie, když Doyle vystoupil z vozu.
„Ne, ne, díky,“ zavrtěl Doyle hlavou.
„No, tak zítra.“
„Jo, zítra,“ pokýval Doyle hlavou. Zůstal stát na chodníku a díval se za Bodieho odjíždějícím vozem, dokud nezmizel za rohem. Nechtělo se mu jít domů. Potřeboval si s někým promluvit. A ne s Bodiem. Jeho životní filozofie, jeho názory zrovna teď nevyhovovaly jeho citovému rozpoložení. Myslel na Ann, na to co řekla o tom, že ho platí za zabíjení lidí. Bennyho nepochybně do jeho situace přivedlo to, že se spolu stýkali. Proč jinak by někdo měl potřebu Bennyho takhle zřídit?
Najednou Doyle věděl, že ten, s kým si chce promluvit je Ann. Ona brala věci vážně a cítil z ní silný morální postoj. Ne jako Bodie, který nad mrtvým člověkem klidně pokrčil rameny.
Ne, teď Bodiemu křivdil. Ale bylo to tak, že Bodie bral život – lehčeji? Lehkovážněji? Věci byly pro Bodieho buď černé nebo bílé. Svým způsobem mu Doyle záviděl.

Bodie bezcílně projížděl městem. Domů nechtěl, co tam. Prázdná lednice, studená postel. Myslel na Doylea, na jeho dnešní chování, na to jak ho to všechno sebralo. Možná měl být důraznější. Vnutit Doyleovi svojí společnost, nenechávat ho samotného. Už dávno věděl, že Doylea občas napadají hlouposti, že má sklony filozofovat o smyslu jejich práce a podobné hovadiny.
Zapípání vysílačky bylo téměř vysvobozením.
„2.4 pro 3.7.“
„3.7, slyším,“ ohlásil se.
„Vzkaz od Alpha Charlie, máš ihned jet do nemocnice.“
„3.7, rozumím.“

Bodie čekal na Cowleyho před nemocnicí.
„Tak co?“ zeptal se jakmile se jeho šéf objevil.
Cowley sotva neznatelně zavrtěl hlavou.
„Ale já nebude ten, kdo mu to bude říkat,“ řekl Bodie, když nasedal do vozu.

„Tak, prosím,“ položil Doyle před Ann talíř se špagetami.
„Hm, vypadá to skvěle,“ ocenila uznale.
Doyle se posadil ke stolu vedle ní.
„No jo, špageti ala Benny,“ pousmál se.
„Benny?“ pousmála se. „Kdo je Benny?“
„Ale,“ Doyle nechtěl na tohle myslet. Chtěl věřit, že všechno bude zase v pořádku a on bude vyprávět Bennymu, jak jeho receptem na špageti okouzlil jednu mladou dámu. „Jen jeden známý.“
„Řekla jsem něco špatně?“ všimla si, jak ta prostá otázka Doylea zasáhla.
„Ne, ne,“ ujistil ji Doyle rychle. „Je to kamarád. Dneska ráno…ho zranili.“
„Och, já…omlouvám se,“ řekla tiše. „Nehoda?“
„Ne,“ odpověděl Doyle rychle. Bože, jako by se někdy někomu z jeho známých stala nějaká obyčejná, průměrná nehoda.
Ann odložila příbor .
„Tys to myslel vážně, že jo? S tou mojí společností?“ pochopila, že Doyle opravdu moc chtěl být s ní. Překvapilo jí to. Pořád ještě si nebyla zcela tak jistá, co si o něm myslet. Rozhodně nebyl takový, jak ho hodnotila poprvé.
„Ale jistě,“ pousmál se Doyle. „Hezká holka je tu vždycky vítaná.“
„Ten Benny,“ nemohla si pomoct, aby se k tomu nevrátila. Doylea to trápilo, viděla to. „Je to blízký přítel?“
„Jo, je. Mám ho rád,“ bylo fajn myslet na Bennyho pozitivně. „Kdybych ho načapal při krádeži jablek. To jsem byl ještě policajt a on jen dítě. Tak jsem mu dal na zadek a poslal ho domů.“
Ann se pousmála. Bylo vidět, že Doyle na to rád vzpomíná.
„Víš, od té doby mi hodně pomohl. Má dobrý uši.“
„Chceš říct, že by informátor?“ pochopila.
„No, technicky vzato,“ připustil Doyle. „Nikdy za to nic nechtěl, ani neočekával. Říkám mu vždycky „můj tajnej muž“. Zbožňuje to, vážně to zbožňuje. Myslí si, že je něco jako tajný agent, víš.“
Ann se zasmála.
„Prosťáček. A přitom je to jen informátor,“ pousmál se Doyle.
„Nikdo není jen něco,“ namítla. „Co se mu stalo?“
„Hm, myslím, že to chce víc parmazánu, že jo,“ vyhnul se Doyle odpovědi a zvedl se od stolu.
„Jsi paradox,“ řekla Ann. „Mnohem komplexnější osobnost, než jsem si představovala.“
„Vážně?“ pousmál se a podal jí parmazán.
Příjemnou atmosféru vyrušil zvonek. Doyle zvedl domovní telefon.
„Cowley.“
„Jo, pojďte,“ řekl Doyle a pustil Cowleyho dál. „Můj šéf,“ vysvětlil Ann omluvně.
Do místnosti vešel Cowley.
„Omluvám se, že ruším,“ řekl a pak si všiml Doyleovi návštěvy. „Můžeme si promluvit?“
„Jo,“ přikývl Doyle.
„Omluv nás,“ požádal Cowley Ann a odešel s Doylem na chodbu.
„Promiň,“ řekl Doyle Ann, než za nimi zavřel dveře.
Bodie seděl dole před domem v autě a vyťukával prsty do volantu neurčitý rytmus. Bylo to poněkud zbabělé nechat tam Cowleyho jít samotného. Nemohl se ale přimět, aby Doyleovi doručil zprávu, která jeho stav nepochybně ještě zhorší. Už aby tenhle nepovedený zkurvený den byl za nimi.
„Je mi to líto, Doyle, vím, že jsi ho měl rád,“ řekl Cowley, ale Doyleovým uším to znělo příliš věcně. Ten soucit byl příliš strohý, příliš zdvořilý.
Doyle se na Cowleyho nedíval.
„To je součástí naší práce, že,“ řekl bezvýrazně. „Kromě toho…byl to jen informátor, co,“ hořkost se mu drala do hrdla jako jedovaté uštknutí.
„Ano,“ přitakal Cowley stejně bezvýrazně. „A mluvil než zemřel. Dumbo – znamená to něco?“
Lidé umírají, ale na cestě za cílem to není důležité. Důležité jsou jen informace, které lze od nich získat. Pomyslel si Doyle trpce.
„Jumbo,“ opravil Cowleyho. „To znamená něco velkého. Benny rád používal kódy.“
„Hm, myslel jsem, že to bylo dumbo, ale ať tak či tak, něco velkého. A pak říkal ´vánoční muž´.“
„Vánoční muž? Hm, ne,“ zavrtěl Doyle hlavou.
„Jsi si jistý?“ zeptal se Cowley.
„Ano, jsem si sakra jistý,“ odsekl Doyle. „Vánoční muž, ne.“
„Ale něco velkého?“ ujišťoval se Cowley. Cítil, že by na Doylea neměl dál tlačit. „Betty pošle věnec pochopitelně,“ dodal.
„Pochopitelně,“ řekl Doyle hořce. Na jeho, na váš, na můj hrob vždycky pošleme věnec – pochopitelně.

„Jak to vzal?“ zeptal se Bodie, když Cowley nastoupil do vozu.
„Těžko říct, není snadné v něm číst,“ povzdechl si Cowley a na chvíli se odmlčel. „Kdo je ta dívka?“
Bodie se překvapeně na Cowleyho podíval. Tak Doyle si obstaral společnost sám.
„Dívka?“
„Zrzka, zelené oči, docela hezká.“
„Cože? On je tam s ní?“ pousmál se Bodie. Tohle by do Doylea neřekl. Ještě ráno to byla nedobytná pevnost a ejhle, večer už jí má u sebe v bytě.
„Ten prohnanej, nadrženej starej kozel,“ zasmál se Bodie. Tuhle medicínu Doyleovi schvaloval. Ráno bude Doyle rozhodně v dobré náladě.
„Vypadá to, že to je ta holka, co jí potkal v tom paneláku, kde jsem zastřelil Conroye,“ vysvětlil Bodie.

*****

Bodie projel zatáčku smykem a snad jen Bůh věděl, jak se vešel do mezery mezi dvěma auty. Byl zázrak, že nezpůsobil dopravní nehodu. Ale ten risk stál za to, stáhli náskok bílého tranzitu dobře o polovinu.
Proplétali se uličkami Londýna, až řidič tranzitu udělal tu osudovou chybu, že vjel do slepé ulice. Byli v pasti.
Doyle otevřel dveře ještě než vůz pořádně zastavil a vyrazil za jedním z dvou mužů z tranzitu. Bodie se rozběhl za tím druhým. Nemuseli se domlouvat, všechno proběhlo zcela instinktivně. Bitka byla rychlá a krátká.
Odvlekli oba muže zpátky k autům. Bylo na čase si trochu popovídat.
„Nemáte na mě nic! Nemáte na mě nic! Nic jsem neudělal!“ protestoval muž a Doyle s ním praštil o tranzit.
„Tak nic,“ přistoupil k němu Doyle blíž. „Tak proč jste měli tak naspěch, hm?“
„Myslel jsem, že jste zloději,“ namítl muž a sevřel si bolestivě naražené rameno.
„No jasně, zloději, a chceme špageti, co?“ odfrkl si Doyle. „Nech těch keců, Marli. Vždyť mě znáš, nebo ne.“
„Jo, jo teď vás poznávám,“ vydechl muž. „Ale předtím…nepoznal jsem vás. Nic jsem neudělal.“
„Kdo říká, že jsi něco udělal,“ řekl Doyle klidně.
„Jo?“ znejistěl muž. Bylo vidět, že mu svítá naděje, že se z toho nějak vykroutí. „Málem jste mi zlomil ruku,“ dodal vyčítavě.
„Aha, no to mě mrzí,“ pousmál se Doyle, jako by šlo jen o veselé nedorozumění. „Vlastně hledám Tonyho.“
„Tonyho?“ opakoval muž. Bylo jasně, že doufá, že to slízne někdo za něj, že by mohl od sebe odvrátit pozornost.
„No jo,“ přikývl Doyle. „Tonyho Arnelliho, napadlo mě, že bys mě mohl nasměrovat správným směrem.“
„A to je vše, co chcete?“ ujišťoval se muž.
„Přesně tak, to je celé, chci Tonyho,“ přitakal Doyle.
Bodieho ta Doyleova hra už začala unavovat. Ti chlapi neujížděli jen tak pro nic za nic. Možná se by měli mrknout, co pěkného vezou v tom tranzitu. Bodie přinutil toho druhého chlapíka otevřít dveře.
„No, moc pěkné špageti,“ utrousil. „Doyle!“
Doyle smýkl s mužem a šel se podívat, co Bodie našel.
„No, to je moc pěkné,“ utrousil při pohledu na zadní prostor tranzitu napěchovaný kradenými kožichy.

„Řekl ti něco o Tonym?“ zeptal se Bodie v autě, když předali ty dva výtečníky do péče policie.
„Ah, znáš Tonyho, vypařil se,“ povzdechl si Doyle.
„No, všichni na tom dělají, najdeme ho,“ mínil Bodie a na chvíli se odmlčel, než se s rošťáckým úsměvem zeptal na to, co ho pálilo. „Jaký bylo včerejší rande?“
„Cowley si pouštěl pusu na špacír, co?“ ušklíbl se Doyle.
„Ono to bylo tajný?“ uculil se Bodie. „Je to ta holka z toho paneláku, že jo?“
„Jo,“ připustil Doyle.
Bodieho úsměv se prohloubil.
„A?“ pobídl Doylea zvědavě.
„A co?“ tvářil se Dole nechápavě.
„No jak jsi dopad, ne?“ chtěl vědět Bodie.
„Bylo to fajn,“ Bodie byl někdy neuvěřitelně všetečný a vlezlý.
„Takže to znamená že ne,“ konstatoval Bodie a nemohl říct, že by ho to mrzelo.
„Ne, to znamená, že to bylo fajn,“ trval na svém Doyle. Bylo to zvláštní, Bodie vždycky rád vyzvídal, s kým zrovna chodí, jaká je a tak, ale nikdy se nezajímal, jestli s ní už spal – až dnes. Bylo to nečekané a po pravdě i trochu nepříjemné.
„Ale no tak, znám tě,“ zašklebil se Bodie. „Vždycky když skóruješ, máš v očích takovou malou jiskru. No, kdybys chtěl poradit od zkušenějšího, jsem tvůj člověk,“ a klidně to můžeš mít i s praktickou ukázkou, dodal v duchu.
„No, moc děkuju,“ řekl Doyle trošku zaraženě. Bodieho chování bylo – jiné. A nebo byl Bodie pořád stejný a jen on si toho nikdy dřív nevšiml.
„Kdykoli,“ mrkl na něj Bodie. „Stačí říct.“
Doyle měl z toho Bodieho pohledu intenzivní pocit, že v té větě byl ještě nějaký jiný význam, jen netušil jaký. Chvíli nad tím přemýšlel a pak to nechal plavat. Byl to prostě Bodie – jeho mozek reagoval na dvě věci – na jídlo a na sex.

Kapitola druhá

Bodie ležel po tmě u sebe doma na pohovce. Jednu ruku měl za hlavou a přemýšlel. Přemýšlel o Doyleovi. Něco se změnilo, cítil to. Pořád měl ten pocit, jako by ho něco svědilo a on se nemohl poškrábat. Jedno ovšem věděl – začalo to, když se Doyle vrátil do toho paneláku za tou ženskou.
Vstal, sebral svoji bundu a vyrazil ven. Chtěl vidět Doylea, potřeboval ho vidět.

Zazvonil. Chvíli trvalo, než se ozval Doyleův hlas.
„Ano?“
„Ahoj, jsi sám?“ zeptal se Bodie.
„Jo, jo jasně, pojď dál.“
Dveře zabzučely a Bodie vešel.
Doyle položil telefon, bleskově přiskočil ke stolu, popadl pugét růží a choval ho za polštáře na pohovce. Kdyby Bodie viděl kytku, nejspíš by si ho dobíral ještě příští Vánoce.
„Wow!“ sjel Bodie Doylea pohledem s úsměvem sotva vešel. Něco takového se jen tak nevidělo. Doyle měl sako, bílou košili a dokonce kravatu, byť trochu neumětelsky uvázanou.
„Měl jsem cestu kolem, tak mě napadlo, že se stavím a pozvu tě na skleničku,“ obešel Doylea, aby si ho mohl pořádně prohlédnout. Na jeho zadku spočinul o očima o několik vteřin déle, než by se považovalo za slušné.
Doyle se tvářil trošku rozpačitě. Věděl, že to Bodie myslí dobře, ale tohle posmívání se, ho trošku ztrapňovalo. Každý nemohl být takový manekýn jako Bodie.
„Kdy se máš vrátit zpátky do výlohy?“ rýpl si Bodie. „A koukni na tu kravatu.“
No jo, pomyslel si Doyle, to by nebyl Bodie, aby hned do člověka nerýpal.
„Hele, do toho podniku, kam jdeme na večeři, tě bez kravaty nepustí,“ ohradil se Doyle.
„A, nestyď se,“ pousmál se Bodie.
„Já se nestydím,“ řekl Doyle klidně, i když ho Bodie přiváděl do rozpaků. Vzal si ze stolu peněženku a klíče.
Bodie hlasitě začichal.
„Ty sis koupil kočku?“ zeptal se potměšile. V duchu ovšem musel připustit, že se ta vůně k Doyleovi hodí, i když měl raději když se Doyle moc nevoněl. Obyčejné mýdlo, šampon, obyčejná voda po holení, trochu toho mužného potu – to byl jeho Doyle. Tohle bylo příliš – Doyle se příliš snažil, ano to byl ten problém. Moc se snažil, ale bylo to roztomile zábavné.
„Teď jsem na to přišel, co jsi zač,“ obvinil Doyle Bodieho. „Ty jsi ten chlap, co zavraždil romantiku, že jo.“
„Aha, to je tvoje nová voda po holení,“ uculil se Bodie.
„Jo.“
„No, to nevadí,“ poplácal ho Bodie pobaveně po paži a rozvalil se na pohovce jako by byl doma.
Doyle poněkud znervózněl. Nerad by, aby Bodie tu kytku našel a nebo jí poničil. Musel ho tedy dostat co nejdřív z toho gauče.
„Vypadáš naprosto absolutně nádherně,“ řekl Bodie a myslel to zcela upřímně.
„Jasně, hele, proč si nedáš něco k pití, hm?“ pokusil se Bodieho přimět, aby opustil gauč.
„Ne, díky, to je v pohodě,“ mávl Bodie rukou a když jí položil na opěradlo gauče, zavadil o něco šustivého. Odsunul polštář a objevil kytici růží – kytici rudých růží.
Doyle se zadíval stranou. No tak do toho, Bodie, dělej to nejhorší, co umíš, pomyslel si.
Bodie vyprskl smíchy. Tohle už Doyle trochu přeháněl. Vždyť to bylo směšné. Choval se jako trouba. Ten ohoz, ta příšerně uvázaná kravata, ta kolínská a teď tohle.
„Co je k čertu tohle?“ zvedl kytici pobaveně.
A nebo byla situace vážnější, než si vůbec uměl představit. Najednou mu nic z toho nepřišlo už tak legrační.
„Hele, Rayi, nepřeháníš to už trochu?“ zvedl se Bodie z pohovky. „Poslyš, brácho, teď vážně. Kytky? Nikdy v životě jsem nemusel dávat holce kytky.“
„Jo, taky jsi nikdy v životě nepotkal holku jako Ann, že jo?“ namítl Doyle.
Myslel to dobře. Neměl ani tušení, jak moc to Bodieho zasáhlo.
Bodie mu vrazil kytku do ruky.
„Měl bych jít,“ zamumlal a zamířil ke dveřím. Měl pravdu, k čertu měl pravdu, všechno bylo špatně. Něco se dělo a bylo to špatné.
„Bodie?“ Doyle udělal dva zmatené kroky Bodieho směrem.
„Užijte si to, Rayi,“ řekl Bodie mezi dveřmi a pak za sebou klidně zavřel, i když měl sto chutí prásknout dveřmi, až se z nich vysype vitráž.
Doyle si pomyslel, že měl pravdu. S Bodiem nebylo všechno v pořádku.

*****

Bodie seděl v kuchyni u stolu a zíral do hrnku vychladlé kávy. Neměl ponětí, jak dlouho tu už sedí. Skoro nespal. V hlavě se mu omílala pořád dokola jedna a tatáž věc: co když se Doyle zamiloval. Ne ty občasné známosti co měl, co přišly a zase pominuly, ale opravdový vztah, láska, ve zdraví i nemoci, dokud nás smrt nerozdělí a takové ty věci.
Nikdy ho nenapadlo, že by se to mohlo stát.
Bodie si povzdechl. Ty růže, v těch to vězelo.
Opřel v židli a zadíval se z okna ven. Co se stane, jestli je to pravda? Jestli se Doyle opravdu zamiloval?
Ne, ne, to nebylo možné. Vždyť jí kruci sotva znal. Takové věci jako láska na první pohled přece neexistovaly. Sám to poznal s Marikou – láska na první pohled, pche, opustila ho, jakmile jí začal překážet.
Bodie složil hlavu do dlaní. A co když přece? Co když se Doyle zamiloval?
Co bude on, Bodie, dělat?
Zazvonil telefon. Bodie neměl náladu na cokoli. Přesto to zvedl, mohlo to být důležité a smysl pro povinnost byl silnější, než malá osobní tragédie. Naslouchal hlasu na druhém konci aparátu, ale nevnímal. Teprve, když mu to Julie zopakovala, dorazila ta informace do jeho mozku.
Našli Tonyho. Mají s Doylem práci – jak hořce to znělo. Jako by se něco rozbilo. Jako by už nebyli parťáci jako dřív.
Bodie položil sluchátko a najednou se zastyděl. Copak záleželo na něm? Nebylo důležitější, aby Doyle šťastný? A pokud to znamenalo, že se ho bude muset vzdát, že se o něj bude muset dělit s nějakou ženskou? To bude raději Doyleovi házet klacky pod nohy a směšně žárlit? Jestli se Doyle opravdu zamiloval, nemá proti té ženské nejmenší šanci. Jediné, co může udělat, je být nadále tím nejlepším přítelem, jakého Doyle má. A nejlepší přátelé si přejí štěstí. Takže i on by měl Doyleovi přát štěstí, jakkoli je to hořké sousto ke spolknutí.
Bodie se napil vychladlého kafe. Může být buď přející nejlepší přítel nebo žárlivý bývalý nejlepší přítel.
Ty zatracené růže.
Jestli ta cuchta zlomí Rayovi srdce, zabije ji.

„Chci ti něco říct, Rayi,“ opřela se Ann o zábradlí mostku.
Doyle téměř zatajil dech.
„Možná odjedu do zahraničí,“ šeptla a zvedla k němu nejistě oči. „Nabídli mi práci v New Yorku.“
Doyle měl pocit, jako by se dusil.
„Co jsi řekla?“ zeptal se přiškrceně.
„Že si to rozmyslím,“ hlesla a sklopila oči.
„Kdy?“ zeptal se a měl pocit, jako by se na všechno díval z veliké dálky.
„Koncem měsíce.“
Doyle si povzdechl. Takhle to končilo vždycky. Vždycky se něco pokazilo. Měl intenzivní pocit, že mu mezi prsty uniká jeho poslední šance na normální život – mít rodinu, někoho, koho by miloval, kdo by miloval jeho. Nemohl přece celý svůj život strávit s Bodiem. Ne že by to byl špatný život, jen…
„Rayi,“ pohladila ho po tváři.
„To je to, co chceš?“ zeptal se tiše.
„Asi…je to skvělá příležitost…já nevím, já…nevím,“ řekla nešťastně. „Už jednou jsem měla vážný vztah. Byli jsme zasnoubeni. Nakonec jsem to skončila. Měl jsem pocit, že mě nepotřebuje.“
„Já tě potřebuju,“ vydechl Doyle. Byla to pravda, potřeboval jí přímo zoufale.
„Vždyť mě znáš jen pár dní,“ pousmála se smutně.
Někde zatroubilo pronikavě auto.
„Sedm dní, přesně,“ zašeptal Doyle.
Troubení se ozvalo znovu. Doyle vzhlédl a spatřil, jak na něj od okraje chodníku Bodie divoce mává. Ten mu tu chyběl. Proč měli práci vždycky v tu nejméně vhodnou dobu?
„Já…podívej, tohle vypadá důležitě. Musím jít,“ vyhrkl a v duchu proklínal tuhle zatracenou práci. „Vezmi si moje auto,“ vtiskl jí klíče do ruky.
„Ne, to je dobrý, vezmu si taxi,“ namítla.
„Ne, ne, chci, aby sis vzala moje auto,“ trval na tom. „Vrátíš mi ho večer,“ políbil jí. „Ještě si o tom všem promluvíme, slibuju.“
Objala ho a on jí. Pak se ale jemně vyvlékl z jejího sevření a rozběhl se za Bodiem.
Bodie mu vyšel vstříc. Buď maximálně milý, opakoval si v duchu.
„Ahoj, není čas, abys nás představil, co?“ zeptal se s úsměvem.
„Tos jsi mi chtěl říct jen tohle?“ pousmál se Doyle. Věděl, že Bodie tu není jen proto.
„Pěkně jsi mě zklamal,“ a kdybys tak, Doyle, věděl, jak. Ano, bylo to v těch růžích. „Přece víš ne, týmový duch, o všechno se dělíme,“ pořád ještě mohl doufat, že se jeho odhad ukáže být chybný. Pokud by ale nebyl, byl rozhodnutý udržet se Doyleovi nablízku – nejlepší přítel, opora, cokoli bude Doyle potřebovat.
„Jo, ale ne tentokrát,“ ušklíbl se Doyle.
„Jo a mimochodem,“ dostal se Bodie konečně k věci, když nasedali do vozu. „Našli jsme tvého Tonyho.“
„Dobře.“
Než nasedl, zadíval se Bodie na ní. Spřátelí se s ní, stane se nejlepším rodinným přítelem, udělá cokoli, aby o Doylea nepřišel. Cokoli.

Turner na ně čekal před domem.
„Nejvyšší patro, první dveře napravo,“ řekl jim.
„Dobře, jdeme na to,“ vyrazil Doyle k domu netrpělivě.
„Je to pěkná díra, tak dávejte bacha – ať do něčeho nešlápnete,“ křikl za nimi Turner dvojsmyslně.
„Vtipálek,“ utrousil Doyle.
„Jestli do něčeho šlápneš, tak mým autem nejedeš,“ ušklíbl se Bodie.
Doyle se na něj podíval – že ho to vůbec překvapovalo. Bodie a Turner – jeden jako druhý.
Bodie se pousmál.
Cestou ke vchodu je minul dobře oblečený černoch ověšený řetězy s luxusně vypadající štětkou. Oba se za nimi otočili – přesně jak to říkal Turner, tady se dalo šlápnout do ledasčeho. Ještě jednou se za nimi ohlédli, když ti dva nastupovali do velkého luxusního vozu.
„Na to si poctivě nevydělal,“ poznamenal Bodie.
Najít Tonyho byt nebylo těžké. Bodie vytáhl pistoli, čistě pro případ, že by se něco dělo, ale spíš proto aby Tonyho vyděsil, a vykopl dveře.
Tony vyletěl ze židle, na níž se snažil píchnout si svoji dávku, jako by si sedl do vosího hnízda a zaujal jakýsi rádoby karatistický postoj. Byl směšný. Bodie na něj namířil pistoli.
„Děláš si legraci, hochu?“ utrousil Bodie. „Máme zbraně. Dokonce ani Bruce Lee nedokáže odrazit kulku.“
Přesto to Tony zkusil. Bodie kop zablokoval a pak s povzdechem, jak se takový idiot mohl dožít tak vysokého věku, hodil Doyleovi svoji pistoli. Když si ten kluk chtěl hrát, no tak si budou hrát. Bodie zaujal bojový postoj skoro jako by ho bral vážně. Pak se ale jen ušklíbl, odvrátil se, jako by to nemělo smysl a bez varování Tonymu jednu vrazil.
Tony zavrávoral dozadu, narazil na dveře, které povolily, a on vyvrávoral na balkon.
„Ve filmech to vypadá snazší, co?“ opřel se Bodie o zábradlí.
Doyle mu podal zpátky jeho zbraň a vykročil k Tonymu. Bodie vrátil zbraň do pouzdra a nechal vše vyřídit Doylea. Vždycky když umřel některý z jeho známých, byl Doyle takový trochu přecitlivělý a pomáhalo mu objasnit jejich smrt. Bodie pro to měl prozaičtější pojmenování – pomsta.
„Víš, na co myslím?“ řekl Doyle pomalu.
Tony před ním couval dokud měl kam.
„Víš, co vidím?“ Doyle se pomalu přibližoval a Tony měl ve tváři vyděšený výraz.
„Bennyho!“ Doyle chytil Tonyho za svetr. „Vypadal přesně jako by ho někdo shodil z balkonu,“ přehnul Tonyho přes zábradlí. „Věděl o něčem velkým. Jumbo. Co jumbo?!“
„Já…já…já nevím!“ vykoktal Tony.
Doyle ho nahnul přes zábradlí víc.
„Tys viděl, co se stalo, že jo Bodie?“ zasyčel Doyle.
„Jo.“
„Vrazili jsme dovnitř, on zpanikařil a přepadl přes okraj,“ ucedil Doyle.
„Myslel si, že uteče, chudák,“ dodal Bodie. Bylo zvláštní, jak se Doyleovy metody někdy podobaly těm jeho. A přitom se Doyle dokázal tvářit jako by byl pomalu pacifista.
„Zásilka!“ zakňučel Tony. „Víc nevím!“
Doyle ho stáhl zpátky do bezpečí.
„Drogy?“ zeptal se.
„Jo, asi,“ pokrčil Tony rameny.
Doyle ho přehnul zpátky přes zábradlí. Jeden by nevěřil, co udělá taková ptačí perspektiva osmého patra s pamětí.
„Jo! Jo, drogy!“ zaječel Tony.
„Jak to povezou?“ chtěl vědět Doyle, když přestal Tonyho naklánět přes okraj. „Lodí? Nebo kurýrem?“
„Jumbo bude letadlo, ne?“ napadlo Bodieho.
„Má pravdu? Je to letadlo?“ naléhal Doyle.
„Jo, jo,“ přikyvoval Tony horlivě.
„Dobře, dobře, moc dobře,“ pochválil ho Doyle a nechal ho, aby se konečně pořádně postavil na vlastní nohy.
Tony se chudák třásl jako ratlík.
„A teď poslouchej, snaž se,“ poplácal ho Doyle po tváři. „Přemýšlej. Vánoční muž.“
„Co?“ zamračil se Tony a lapal po dechu.
„Vánoční muž,“ zopakoval Doyle trpělivě.
Tony nechápavě potřásl hlavou. Bodiemu bylo jasné, že ten kluk absolutně nechápe, o čem to Doyle mluví.
„Vánoční muž!“ rozkřikl se Doyle, chytil Tonyho pod krkem a přehnul ho přes okraj. „Kdo je to!“
„Rayi!“ okřikl ho Bodie, chytil Doylea a odtrhl ho od k smrti vyděšeného Tonyho. „On neví,“ střelil po Doyleovi pohledem. Chytil Tonyho za svetr a postrčil ho ke dveřím. „Vezmeme ho za Cowleym.“
Doyle se mračil, ale nic nenamítal.
„Co to do tebe sakra vjelo?“ zeptal se Bodie v autě. „Normálně uklidňuješ ty mě,“ zadíval se úkosem na Doylea.
Doyle zarytě mlčel.
„Je to tou holkou, co? To není jen kvůli Bennymu? Neplete se ti do života?“ vyptával se Bodie. Měl o Doylea starost.
„Nech toho,“ zavrčel Doyle.
„Asi jo co?“ nemohl si Bodie odpustit, aby do toho nešťoural. „Je to kvůli ní, že jo? Příště už mi řekneš, že si jí budeš brát,“ nedokázal zakrýt hořkost v hlase.
„Jo, třeba to udělám,“ odsekl Doyle.
Bodie na to nic neřekl, i když ho bodlo někde za hrudní kostí. Ani se na Doylea nepodíval, předstíral, že se plně věnuje řízení. Byl si totiž vědom toho, že tohle směřuje k hádce a on se hádat nechtěl.
Jo, třeba to udělám – Bodiemu ta slova zněla v hlavě celou cestu. Takže už to bylo tady. Doyle skutečně uvažoval o svatbě.

Když Tonyho odvedli k výslechu, Doyle neměl stání. Kafe nechtěl, nic k jídlu nechtěl, povídat si nechtěl. Přecházel po Bettyně kanceláři sem a tam, aby nepropásl Cowleyho, až se bude vracet z výslechu, a na Bodieho veškeré otázky odpovídal vesměs jednoslovně. Bodie si sedl ke stolu a z prosté zvědavosti nahlédl do horního šuplíku, kde objevil nějaký dámský časopis. Tak i Betty si občas v práci četla, ts ts. Bodie si časopis vzal, opřel se pohodlně v židli a nohy si dal na ten otevřený šuplík.
„Já to tady nevydržím!“ prohlásil nakonec Doyle podrážděně a vyšel ze dveří.
Bodie jen zvedl oči, když kolem něj procházel. Byl si čím dál tím jistější, že na Doylea má vliv ta holka.
Jo, třeba to udělám. Doyle byl tak snadno manipulovatelný.
Bodie si povzdechl. Nemělo by smysl Doylea přesvědčovat, že tohle není holka pro něj, a že svatba je pitomost. Co se má stát, se stane.
Když se otevřely dveře, myslel si Bodie, že se Doyle přece jen vrátil. Byl to ale Cowley, a tak rychle sundal nohy ze stolu a vrátil časopis do šuplíku.
„Ten už nám víc neřekne,“ konstatoval Cowley.
Nedalo se říct, že by to Bodieho překvapilo.
„Protože toho víc neví, co?“ Co věděl, z něj už dostal Doyle. „Jo, myslel jsem si to. Moc malá ryba. Ale nevadí. Drogy – můžeme jeho a celou tu věc předat protidrogovému oddělení, ne?“ navrhl Bodie. Osobně mu to bylo jedno, ale kvůli Doyleovi by se toho případu rád zbavil. A pak by třeba mohli mít pár dní času pro sebe a on by opatrně zjistil, jak je to s tou Doyleovou holkou. Vždyť jí znal sotva pár dní.
„Ne,“ udělal mu čáru přes rozpočet Cowley. „Zabili Bennyho.
„Doyleova informátora,“ jak to vypadalo nebyl Doyle jediný, koho Bennyho smrt žrala.
„Což z toho dělá naši věc,“ rozhodl Cowley. „Tak co máme?“
Bodie vstal ze židle a šel s Cowleym do jeho kanceláře.
„No, máme velkou zásilku drog, které přiletí letadlem,“ shrnul známé skutečnosti. Moc toho nevěděli. „Pravděpodobně soukromým letadlem, co myslíte?“ posadil se na stůl s počítačem.
„Soukromé letadlo radaru neunikne. A po přistání se musí zapsat. Nejspíš přistanou v Heathrow, v Gatwicku.“
Bodie věděl, že má Cowley pravdu. Člověk si nemohl jen tak lítat letadlem, jak se mu zachtělo.
„Jo, a bude to brzy. Tony je dost nervózní. Možná neví kdo a kdy, ale zcela jistě ví, že brzy,“ řekl Bodie.
Cowley souhlasně pokýval hlavou. Cítil to stejně.
„No, to je Doyleova silná stránka. Pošlu ho do ulic – v utajení,“ rozhodl Cowley.
„Jo, ale raději si pospěšte, pane, protože tam bude jako pěst na oko,“ utrousil Bodie. S tím, jak se Doyle v poslední době oblékal a voněl a choval a kdo ví co ještě, jen aby se té holce zalíbil, dlouho v utajení nezůstane.
„To má znamenat co?“ zamračil se Cowley.
„No nejspíš nic,“ odkašlal si Bodie. Asi nebylo zrovna fér, do toho tahat Cowleyho, ale když s ním Doyle mluvil tak na půl huby. „Ale myslím, že jaro na něj letos přišlo nějak brzy.“
„Ta dívka?“ podivil se Cowley. To by mu ještě chybělo, zrovna teď. Jako by s tím Doyle nemohl počkat na příhodnější dobu. S takovými věcmi byly jen problémy, většinou to končilo tak, že musel jít snoubence oznámit, že svatba nebude, protože jejímu nastávajícímu ustřelili hlavu. Kdyby záleželo na Cowleym, zakázal by agentům se ženit.
„Jo, holka na úrovni, víte,“ řekl Bodie. Pro Doylea možná až moc dobrá.
„A ty si myslíš, že je to vážné?“ chtěl vědět Cowley nakolik aktuální je riziko, že se Doyle pustí do vážného vztahu.
Bodie se uculil a přikývl. Rozhodně se Doyle choval vážně jako idiot. Ne, ne, to se nemohlo stát. Copak neříkal Doyle, že nemá ráda lidi jako oni dva – v jejích očích prakticky nájemní vrazi. Dříve nebo později Doyle udělá něco, kvůli čemu ho nechá. Vždycky to tak bylo.
„Ne, ne,“ zavrtěl hlavou. „Je to jen přechodná vášeň, ale…,“ Bodie zaváhal. Opravdu by byl Doyle schopný si jí vzít?
Jo, třeba to udělám.
Byl, Bodie věděl, že byl.
„Ale co?“ pobídl ho Cowley netrpělivě. Tohle byla příliš vážná věc. Ještě štěstí, že to Bodie nakousl. Jinak by se to snad dozvídal poslední nebo co.
„No, asi se kvůli tomu věšet nechce, ale rozhodně už slyší zvony,“ povzdechl si Bodie. Když se to řeklo takhle nahlas, znělo to ještě hůř.
Cowley praštil se složkou, kterou dosud držel. Tak jo, bude lepší být připraven na nejhorší.
„Dobře, to je tvoje práce,“ vrátil se Cowley ke svému stolu.
„Co?“ zeptal se Bodie překvapeně.
„Prověřit ji,“ řekl Cowley a posadil se.
„Ale no tak,“ sklouzl Bodie ze stolu, na němž seděl. Tohle Cowley trochu přeháněl. „Doyleovu přítelkyni?“ to bylo přece směšné.
„Stejně bychom ji museli prověřit, kdyby se s ní chtěl opravdu oženit,“ řekl Cowley. „Žádný agent se nemůže oženit bez mého souhlasu.“
„To jsem nevěděl,“ řekl Bodie překvapeně a zároveň se nedokázal ubránit myšlence, že kdyby na tu holku vyšťáral něco – cokoli, Cowley by Doyleovi svatbu zatrhnul. Nebyl na tu myšlenku pyšný, ale nemohl si pomoct. Nechtěl, aby se Doyle ženil. I když se třeba vůbec ženit nehodlá, když se to vzalo kolem a kolem, jen to naznačil a i to je možná příliš silné slovo.
Cowley sepsal Bodiemu pověření.
„Je to napsáno takový tím drobným písmem,“ utrousil Cowley a podal Bodiemu pověření. „A pak nemyslím, že by se to někdy týkalo tebe, že ano?“
„Děkuju,“ ušklíbl se Bodie. Těžko říct, jestli to měl brát jako kompliment nebo urážku. „Nicméně my přece nevíme, jestli si jí chce vzít, ne?“ neměl z toho dobrý pocit. Jak by se asi cítil on, kdyby Doyle prověřoval jeho přítelkyni?
„Až se rozhodne – pokud se k tomu vůbec rozhodne – tak se chci laskavě usmívat a říkat ano. Chápeš? Tak ji prověř,“ a kývnutím naznačil Bodiemu, že má jít.
„Nevěřím, že se umíte usmívat laskavě,“ neodpustil si Bodie poznámku na odchodu.
Cowley se zadíval za docházejícím Bodiem. Měl by možná zvážit i to, jaký vliv by Doyleův případný vztah měl na Bodieho – nebo už má. Nerad by přišel o své dva nejlepší agenty jen proto, že Doyle dostal chuť na rodinný život nebo co, a Bodie se nedokáže naučit žít s tím, že jeho city k Doyleovi jsou neopětované, směšné, nežádoucí a jednoduše nevhodné. Už dlouho si říkal, že by si měl s Bodiem promluvit o Doyleovi. Jenže se k tomu nějak neodkázal přinutit. Přece jen konfrontovat Bodieho s tím, že o jeho homosexuálních chutích ví – no, pokud to Cowley mohl odložit, raději to odložil. Brzo ale možná už nebude na kdy to odložit.

Doyle dal Ann olíznout lžíci.
„Hm,“ ocenila jeho kuchařské umění.
Doyle ji políbil.
„Ať se ti to nepřipálí,“ špitla rozpustile.
„Neboj,“ pousmál se Doyle a znovu jí políbil, tentokrát dlouze, vášnivě. Bylo okouzlující, byla dokonalá, byla ženou jeho života. Ženou, kterou hledal celé roky, a když už přestával věřit, že ji najde, objevila se jako anděl spásy, aby ho zachránila před pádem do propasti, jíž se děsil.
Když Bodie v tom autě nakousl otázku svatby, Doyle mu jen odsekl, že to třeba udělá. Ale teprve pak o tom začal skutečně přemýšlet. Vždycky se chtěl oženit, mít rodinu. Jeho mámu by to učinilo neskutečně šťastnou, kdyby se dočkala vnoučat. Ale na druhé straně bylo CI5. Měl tu práci zažranou hluboko pod kůží. Nerad by odcházel. A nejspíš by ztratil i svého nejlepšího přítele, jakého kdy měl, protože by se už nevídali tolik jako teď. Odcizili by se jeden druhému a Bodieho přátelství bylo něco, na čem Doyleovi hodně záleželo. Byl to člověk, jemuž by svěřil vlastní život – takoví přátelé jsou vzácní. Ale zatím žádné zásadní rozhodnutí činit nemusel. Cítil ovšem, že brzy se tomu nebude moct vyhnout. Dokázal by skloubit Ann, rodinu a CI5? Možná. Dokázala by to Ann akceptovat? Možná.
Jejich vášnivé líbání a Doyleovy myšlenky přerušil zvonek. Doyle zkontroloval, že se jídlo nepálí, přehodil si utěrku přes rameno a zvedl domovní telefon.
„Ano?“
„Ahoj, zlato,“ ozval se Bodieho nadšeně rozjařený hlas. „Neruším?“
„Rušíš,“ opáčil Doyle.
„Ale, to je mi líto,“ Bodieho hlas nezněl ani trochu lítostivě. „Myslel jsem, že bychom si zašli do Odeonu na pěkně připálený pečený vepřový v housce a na pivo…“
„Bodie, snažíš se hezky, ale na špatném místě a ve špatný čas. Promiň, kámo, jsem zadaný,“ přerušil ho Doyle rázně. „Uvidíme se zítra v práci.“
„Kdo je to?“ zajímala se Ann.
„Ale jen kamarád z práce,“ pokrčil Doyle rameny. „Zřejmě nemá koho jiného by dnes večer otravoval.“
„Přece ho nevyhodíš,“ pousmála se mírně.
„Ann, tohle je náš večer,“ namítl Doyle.
„Je to dobrý kamarád?“ zeptala se.
„Nejlepší,“ přiznal Doyle.
„Tak ho pozvi nahoru,“ položila mu dlaň na paži. „Ráda poznám tvé přátele, Rayi,“ usmála se.
„Ann,“ pokusil se protestovat.
„Šššš,“ položila mu prst na rty a pak ho lehce políbila.
„Tak pojď,“ řekl Doyle rezignovaně do telefonu a pustil Bodieho nahoru.
„Ahoj,“ usmála se na něj Ann, když vešel.
„No, tak tohle je Bodie,“ ukázal na něj Doyle nepříliš nadšeně. „Bodie tohle je Ann.“
„My jsme se už potkali, že,“ připomněla Ann, že tehdy byl s Doylem, když si podávali ruce.
„Jo, byl bych raději, kdyby to bylo za veselejších okolností,“ pousmál se Bodie. Možná že nebyla až tak ošklivá, ale rozhodně nebyla jeho typ. A nebyla ani Doyleův, obvykle míval lepší vkus. Těžko říct, co ho vedlo k tomu, že se zapletl s touhle holkou.
„Navečeříš se s námi?“ zeptal se Doyle čistě ze zdvořilosti. Bylo mu jasné, že Bodie neřekne ne.
„Rád,“ přikývl Bodie. „Doyle o vás hodně mluví,“ usmál se na Ann.
„Opravdu?“ uculila se. „A co o mě říká?“
„Bodie,“ zamračil se Doyle.
„Skoro to veršuje,“ řekl Bodie a Doyle obrátil oči v sloup.
„Víš, Ann, Bodieho nesmíš brát moc vážně,“ řekl Doyle a vrátil se k plotně.
„Je stydlivý,“ řekl Bodie Ann na vysvětlenou. „Většinou se takhle nechová, ale uvádí ho do rozpaků, když vidím tu jeho něžnou duši.“
Ann potlačila výbuch smíchu.
„Děláte spolu už dlouho, pane Bodie?“¨
„Jen Bodie,“ usmál se na ni. „A tykejte mi, Doyleova přítelkyně je i moje.“
Doyle po něm střelil varovným pohledem.
„Obrazně řečeno,“ dodal Bodie. „Jo, děláme spolu vlastně už od začátku. Jak je to dlouho, zlato?“
Doyle se zamračil a neodpověděl. Nikdy dřív mu Bodieho láskyplné oslovování nevadilo, sám mu občas říkal různě. Bylo to prostě součástí jejich přátelství, nic víc. Ale před Ann si to Bodie mohl odpustit.
„Počkejte to bude už,“ zamyslel se Bodie. „No pět let… šest měsíců… dva týdny a… tři dny.“
„Vy to víte až takhle přesně?“ rozesmála se Ann.
„Máš to blbě spočítané, nejsou to dva týdny ale tři,“ utrousil Doyle od plotny.
Bodieho to překvapilo. Nepočítal to pořádně, spíš to tak odhadl. Myslel si, že to nikdo nepozná. Neměl ani tušení, že to Doyle ví tak přesně.
„To ho znáte docela dobře, že?“ vyzvídala Ann trošku.
„Znám ho nejlíp ze všech,“ přikývl Bodie. „Vím, co má rád, co nesnáší, co ho pobaví, co ho ranní, jak spí i jak vstává…,“ zaváhal a zadíval se na Doylea, jeho hlas dostal trochu smutný podtón. „Poznám, jak se vyspal, kdy je naštvaný, kdy je smutný, kdy ho něco bolí…kdy ho něco trápí…a kdy je…zamilovaný.“
Doyle se na Bodieho překvapeně zadíval. Nikdy by ho nenapadlo, že si Bodie až tolik všímá jeho nálad, jeho přání. Na okamžik se jeden druhému zadívali do očí a v tu chvíli najednou neexistovalo nic jiného než oni dva.
„Třeba mi dáte pár tipů,“ zažertovala Ann a ten kratičký okamžik, kdy se na sebe Bodie a Doyle dívali, jako by jeden druhého viděli vůbec poprvé, pominul jako když praskne mýdlová bublina.
Doyle se nadechl, protože si uvědomil, že zadržoval dech.
„Nemyslím, že byste potřebovala nějaké tipy,“ pousmál se Bodie, ale byl to trošku smutný úsměv.
„Ann,“ pousmála se na Bodieho. „Doyleův nejlepší přítel, který ho zná tak dobře, je i mým přítelem.“
Bodie se musel tentokrát do úsměvu nutit.
„No a co vlastně děláš?“ změnil téma.
„Dělám editorku v jednom nakladatelství,“ odpověděla.
„Hm, to jako knížky a tak?“ řekl Bodie.
Přikývla.
„Ani se nesnaž, ten nečetl nic delšího než jídelní lístek,“ neodpustil si Doyle.
„Tss,“ ohradil se Bodie dotčeně. „Náhodou.“
„Tak jo, co jsi četl za poslední měsíc?“ zeptal se Doyle. „A nepočítám armádní magazín a měsíčník o zbraních.“
„Armádní magazín?“ podivila se Ann.
„Byl jsem v armádě,“ řekl Bodie.
„Otec sloužil u RAF,“ vzpomněla si Ann, ale pak zavrtěla hlavou jako by to nebylo důležité.
„Já byl u výsadkářů,“ a pak znovu změnil téma. „Jedináček?“
Přikývla.
„Škoda, doufal jsem, jestli nemáš nezadanou sestru,“ pousmál se Bodie.
„Ne, to opravdu nemám,“ zasmála se.
„Bodiemu bych svěřil vlastní život, ale vlastní sestru nikdy,“ ušklíbl se Doyle.
„Tss,“ ohradil se Bodie.
Doyle vypnul sporák a vyndal ze skříně talíře na polévku. Bodie se už automaticky zvedl, aby prostřel.
„Já ti pomůžu,“ zvedla se Ann a tak s Bodie tedy posadil a nechal ji to udělat.
„Tak tady to máš a zacpi si tím konečně tu svojí pusu,“ postavil Doyle hrnec s polévkou na stůl.
Bodie se naklonil, aby mrknul do hrnce a nasál vůni.
„Hm, vypadá do dobře a taky to tak voní,“ ocenil Doyleovi kuchařské umění.
Ann prostřela a posadila se.
„Tvůj otec pořád žije?“ zeptal se Bodie jako by mimochodem.
Bylo vidět, že Ann není ráda, že se o otci zmínila a dala tak příležitost k dalším otázkám.
„No…já…myslím. Tedy nikdo mi neřekl nic jiného,“ pokrčila rameny.
„Hm. Můžu?“ Bodie se na Ann pousmál a natáhl se pro naběračku.
„Samozřejmě,“ ujistila ho.
Doyle seděl naproti Bodiemu a tvářil se dost nečitelně. Raději by kdyby tu Bodie nebyl a kdyby se tolik nevyptával.
„A co vlastně dělá tvůj otec?“ nedal Bodie pokoj, zatímco honil naběračkou v polévce brambory.
„No, nějaký druh investic. Nemovitosti snad, myslím,“ pokrčila rameny.
Bodiemu přišlo zvláštní, že o otci ví tak málo. Zjevně se nestýkali. Bodie jí nandal polévku.
„Děkuji,“ řekli oba s Ann unisimo a usmáli se na sebe.
Doyle si připadal, že je tam tak nějak navíc nebo co.

*****

Bodie zaparkoval před farností, na kterou ho odkázal hospodský dole ve vesnici. Bodie vystoupil a zazvonil.
„Dobrý den, přejete si, pane?“ přišla mu otevřít překvapivě mladá a hezká žena.
Bodie se na ni zářivě usmál.
„Rád bych mluvil s vikářem, je tu?“

Doyle si v kuchyňce slil kafe.
„Čau,“ pozdravil ho Jax, když vešel, a vyndal si z malé ledničky v rohu plechovku coly. Otevřel ji a napil se.
„Je tu už Bodie?“ zeptal se Doyle a vychutnával si svoji ranní kávu, která ho měla probrat do dalšího pracovního dne.
„Ne, dostal nějaký zvláštní úkol. Ani se tu ráno neukázal,“ zavrtěl Jax hlavou.
„Zvláštní úkol?“ podivil se Doyle.
Jax neurčitě pokrčil rameny, protože víc nevěděl. A po pravdě ani vědět nechtěl, měl vlastní práce dost na to, aby se ještě staral o to, co dělá Bodie.

„Takže vy byste rád věděl něco o panu Hollym.“
„Přesně tak,“ přikývl Bodie.
Kráčeli s vikářem vedle sebe po hřbitově, který patřil k farnosti.
„No, je to pilíř této farnosti, jednoznačně pilíř,“ pousmál se vikář. „Víte, nechodí pravidelně do kostela. Lidé dneska vůbec chodí méně do kostela. Ale on se…zajímá, stará se. Má kontakty na vysokých místech,“ zasmál se krátce vikář. „Ale kdo nemá.“
Bodie se lehce usmíval. V kostele byl naposledy jako dítě. Kolik mu mohlo být? Pět? Šest? Jeho matka, irská katolička, chodila do kostela pravidelně. Co se ale pamatoval, jeho vzala jen jednou. Nikdy se nesnažila mu vnucovat víru v Boha, ale vždycky měl pocit, že jeho ateismus je pro ni velkým zklamáním a prohrou.
„Loni tady například uspořádal na slavnosti leteckou přehlídku,“ zavzpomínal vikář. „Letos to bude prý malý cirkus. No jen doufám, že sloni nebudou…,“ vikář se zrazil a Bodieho úsměv se prohloubil. „Ne, opravdu to oceňuji, pane…eh…“
„Cowley,“ doplnil Bodie jméno. Ostatně to Cowley chtěl Doyleovu přítelkyni prověřit. Takže kdyby se k Ann doneslo, že se někdo vyptával, ať to mají se jménem toho, kdo v tom má prsty. Bodie nestál o to, aby na něj byl kvůli Cowleymu Doyle naštvaný.
„Cowley,“ opakoval vikář. „Je skutečně potěšující, že jeho dobré skutky nezůstaly nedoceněné. Článek, jste říkal?“
„Ano, podrobný. No, moc vám děkuju za pomoc. Pojedu si teď promluvit s panem Hollym osobně. První vlevo, jste říkal?“
„Na konci vesnice. Nemůžete to minout. Kouzelný dům,“ ujistil ho vikář.
„Děkuji. Nashledanou, vikáři, těšilo mě,“ podal Bodiemu vikáři ruku.
„Nemáte zač, rád pomohu,“ stiskl vikář nabízenou ruku.
Bodie vyrazil k vozu.
„Ale mám pocit, že pan Holly dnes není doma,“ zavolal za ním vikář.

*****

Doyle ochutnal omáčku, pak přidal trochu koření a pečlivě to zamíchal, když se ozval zvonek. Ztlumil sporák a přešel k domovnímu telefonu, aby otevřel vchodové dveře. Pak se vrátil zpátky k plotně.
„Jen pojď dál, broučku, je otevřeno,“ zavolal, aniž by se otočil.
„Cokoli řekneš, miláčku,“ vyklonil se Bodie ze dveří.
Doyle se otočil a rozesmál se.
Bodie vešel a zavřel za sebou dveře.
„Nevadí?“ zeptal se pro jistotu. Kdyby překážel, Doyle by mu to už určitě řekl. Vypadal dnes uvolněně jako už dlouho ne.
„Kdepak,“ ujistil ho Doyle. „Myslel jsem, že jsi Ann. Přijde na večeři.“
Bodie došel k Doyleovi a rozhlédl se po kuchyňském koutu.
„Hele, co to jako je tohle?“ ušklíbl se Bodie
„Co myslíš?“ zeptal se Doyle.
Bodie nakoukl do hrnce odloženém na pracovní desce.
„Ty obstaráváš všechno vaření sám?“
„No jo,“ připustil Doyle.
Bodie lžící začal prohrabovat lákavě vonící obsah hrnce
„Hm,“ zabručel Bodie.
„Řeknu ti tajemství,“ Doyle přešel k němu blíž a opřel se o kuchyňskou desku. „Ona vlastně vařit neumí.“
Bodie se na Doylea zadíval.
„Tss, tss, tss.“
„No jo, já vím. Je to její jediná chyba, kterou na ní dokážu najít.“
Bodie ochutnal, co Doyle připravuje.
„Mimochodem, jak to šlo? Kluci říkali, že jsi dělal na nějakém zvláštním úkolu,“ zajímal se Doyle.
„Ale jen rutina,“ odbyl to Bodie jako by to nestálo za řeč a nakoukl do rendlíku na plotně.
„Jo?“
„No jo, prověrka.“
„Někdo koho znám?“ zeptal se Doyle. Nestávalo se často, aby Cowley pověřil jednoho z nich něčím samostatným, něčím o čem ten druhý nevěděl.
„Ne, neřekl bych,“ ujistil ho Bodie. V podstatě ani nelhal. Doyle otce Ann neznal. „Je to dobrý,“ změnil raději téma.
„Je to skvělý,“ Doyle se celé odpoledne snažil a tak přílišná skromnost nebyla na místě. „Chceš zůstat na večeři? Řekni ne,“ pousmál se Doyle.
„Já bych ani nezůstal, ani kdybych mohl,“ řekl Bodie. Jedna večeře s Ann a Doylem mu stačila. Dobře, byla milá, inteligentní, celkem i vtipná, když přestala být tak hrozně škrobená a učená a přemoudřelá a vůbec nehodila se k Doyleovi. „Nechci ti dělat křena, víš.“
„Prima,“ ocenil to Doyle. Jedna večeře s Ann a Bodiem mu stačila. Připadal si tam jako páté kolo u vozu. Doufal, že Bodie už brzo vypadne. Ne že by ho neviděl rád, ale Ann mohla každou chvíli přijít a kdyby Bodieho musel vyhazovat před ní, vypadal by jako krysa.
„Poslyš, ten její otec,“ Bodie se nedokázal nezeptat. Chtěl vědět, co ví Doyle a hlavně, co si o tom myslí. Protože čím víc pracoval na té prověrce, tím horší z toho měl pocit. Začínal spíš doufat, že se z toho nic nevyklube. Doyle by to nesl těžce a ani Cowley by nepřesvědčil Doylea, že ta prověrka se toho netýkala. Doyle nebyl hlupák. „Bude asi trochu divnej, že jo? Že se nestýkají a tak.“
Doyle čekal, co z Bodieho vypadne. Většinou se Bodie zeptal tak na to, kde se potkali a jak se jmenuje. Ale tohle šťourání se v jeho soukromí – to Doyle ještě nezažil. A přitom Bodie Ann přímo kouzlil, že až Doyle málem začal žárlit. Ann ho považovala, navzdory tomu, že před jejíma očima zastřelil chlapa, za roztomilého. Doyle by dodal ještě vlezlého – víc než obvykle. Bodie byl vždycky u něj doma pečený vařený, ale v poslední době se dokonce překonával.
„Jeden by řekl, že takovej bohatej chlap se bude chtít postarat o svou vlastní dceru.“
„Jak víš, že je bohatej?“ zeptal se Doyle a přemítal, jestli nemá Bodieho už s tím jeho věčným šťouráním poslat do prdele.
„Hm,“ pokrčil Bodie rameny jako by nic. „Nemovitosti, investice – to zvoní prachama ne?“ Bodie poodstoupil. Neměl zase tolik času se tu s Doylem vykecávat a taky nechtěl, aby Doyle začal mít podezření. „Nezahořkla vůči němu trochu?“
„Nikdy se o něm nezmínila,“ opáčil Doyle a začínalo být znát, že Bodie a jeho vyptávání mu vadí.
„Je to vážný mezi vámi dvěma, že jo?“ tohle bylo to, co Bodieho tížilo nejvíc. „Myslím tím smrtelně vážný.“
Doyle se pousmál a lehce zavrtěl hlavou. Bodieho hlas zněl tak tragicky, on prostě nechápal, že na tomhle světě jsou lidé, kteří se zamilují a chtějí s někým zůstat napořád. Pro něj svatba představovala závazek, břímě. Doyle najednou pocítil k Bodiemu lítost.
„Nádherně vážný,“ opravil ho, i když věděl, že to Bodie nepochopí. Možná to bylo za tím vším. Bodie vycítil, že se něco děje a bál se změn. Možná se bál, že to naruší jejich přátelství. A možná sám nakonec začne přemýšlet o tom, že by měl změnit svůj přístup k životu jinak zůstane na stará kolena sám. Doyle nechtěl zůstat sám a Ann… třeba to byla jeho poslední šance to změnit.
„Co vlastně chceš?“ zeptal se Doyle. Pokud Bodie nepřišel s něčím důležitým, pak bylo jasné že se nemýlí a Bodie je nesvůj z toho, že se věci mění. Třeba by se on choval podobně, kdyby měl Bodie takhle vážný vztah – ne, kdyby Bodie začal přemýšlet o svatbě, Cowley by ho poslal Rossové na vyšetření.
„Chyběl jsi mi,“ ohradil se Bodie. Bylo v tom až bolestně pravdy. A jak mu bude chybět až se ožení. Nikdy už nebude nic jako dřív. „Pokaždé když vidím ten tvůj ošklivej obličej, cítím se naprosto neuvěřitelně krásnej,“ usmál se Bodie a obrátil vše v žert. To bylo to jediné, co mohl dělat. A to jediné, co mu zbylo. Mohl o tom všem jen žertovat, protože Doyle se ožení, cítil to – tupou bodavou bolest za hrudní kostí. Ztratí ho. Do teď byl vždycky pro Doylea na prvním místě jako jeho nejlepší přítel, a pak přijde nějaká Ann, nějaká zmalovaná koza, o kterou by Doyle nikdy normálně ani okem nezavadil, a najednou je všechno jinak. Byl čas jít.
Doyle se zasmál. To byl celý Bodie, všechno obrátit v žert, jako by aspoň jednou nemohl brát něco vážně.
„Uvidíme se, kámo. Užij si večer,“ zamířil Bodie ke dveřím. „Bon appetit,“ otevřel dveře. „Pozdravuj Ann.“
„Budu,“ slíbil Doyle.

Kapitola třetí

Kirstie konečně přinesla fotografie.
„Opatrně, ještě jsou vlhké,“ upozornila je, když je Cowleymu podávala.
„Děkuji,“ řekl Cowley.
Kirstie se na Bodieho usmála.
Bodie se k ní naklonil blíž a úsměv jí opětoval. Přišla k nim sotva před měsícem a Bodie ještě neměl příležitost se s ní blíže seznámit, protože ona pracovala na ústředí, kdežto on se snažil být tu co nejméně. Možná by měl začít víc trávit čas za stolem a sepisovat nějaká hlášení.
Cowleymu ta výměna pohledů a úsměvů neunikla.
„Děkuji, Kirstie,“ zvedl trochu hlas. „Věř všem – ale sejmi karty. Staré čínské přísloví,“ řekl Bodiemu a hodil mu polovinu fotek.
Bodie se na ně zahleděl. Ne, nechtěl Ann do ničeho namočit – kvůli Doyleovi.
„Jsou docela dobré, že jo,“ potěšila ho kvalita. „Možná jsem to mohl dát o něco výš,“ podíval se na další fotku. „Tady, pane, poznáváte ho?“
Cowley se na fotku zadíval.
„Jak by se někdo takový mohl zaplést s gaunerama?“
Kdy se z tebe stal obhájce Doyleova vztahu a jeho potencionální svatby, pomyslel si Bodie hořce.
„Čestným mužům se to často stává nevědomky,“ opáčil Cowley a hodil Bodiemu fotku zpátky.
„Panebože, co ještě budu muset udělat, abyste byl spokojený?“ povzdechl si Bodie.
„Prostě ho dál sleduj, Bodie,“ odvětil Cowley. Bylo mu jasné, že pro Bodieho není snadné sledovat otce přítelkyně muže, k němuž ho pojí city víc než přátelské a méně než vhodné. To je ale život – dělat věci, které musíme, ne které chceme. A toho si Bodie byl dobře vědom.
„Víte, já věděl, že je čistej, hned jak jsem si promluvil s vikářem. Moje máma vždycky říkala, nikdy nepodceňuj vikáře, ti vědí, o čem… mluví,“ Bodie se při pohledu na fotku zamračil.
Cowleyho zaváhání v jeho řeči přimělo vzhlédnout.
Kurva drát, blesklo Bodiemu hlavou.
Cowley viděl, jak Bodiemu ztuhly rysy ve tváři.
„Tohohle chlapa jsem už viděl,“ ukázal mu Bodie fotografii, na níž dobře oblečený černoch kráčí k domu.

*****

Měl by mít radost, říkalo mu něco. Místo toho se cítil mizerně. Jako by Doylea zradil. A ne snad? Nebyl to snad on, kdo pomáhal podkopat základy Doyleova vztahu s Ann? Co na tom, že na Cowleyho příkaz. Copak nechtěl na začátku něco vyšťourat? Věřil, že v tom Ann nějakým způsobem jede? Těžko říct. Ale asi spíš ne. Jen prostě chtěl, aby Cowley tomu vztahu zabránil, aby se s ní Doyle rozešel. A to byl právě jeho zločin. Možná by měl být člověk opatrný na svá přání.
No, Bodie, máš, co jsi chtěl, pomyslel si trpce.
Cowley mu dvakrát naznačil, že u toho nemusí být, ale Bodie chtěl. Zasloužil si, aby jím Doyle opovrhoval, aby ho nenáviděl. Zároveň však chtěl Doylea přesvědčit, aby byl opatrný. Protože pokud by do toho byla Ann zapletená, Doyle by se mohl ošklivě spálit.
„Ahoj,“ Doyle vrazil do místnosti příliš radostně, příliš bezstarostně.
Bodie cítil, jak bolest v jeho hrudi sílí. A to si říkal Doyleův nejlepší přítel.
Doyle se zahleděl na Bodieho schlíple sedícího u stolu. Bodie ani nezvedl oči, vůbec se na něj nepodíval. Radostná nálada ho rychle opustila. Něco se dělo. Něco zlého se dělo, protože Doyle by dokázal spočítat na prstech jedné ruky, kolikrát viděl v Bodieho tváři takovýhle výraz – ty počty by byly jednoduché – nikdy.
Cowleyho tvář byla nečitelná.
„Takže?“ prolomil ticho Doyle. Tak ať to už na něj vybalí, co se stalo. Bodie vypadal, jako by mu vymřelo celé příbuzenstvo, kdyby nějaké měl.
„Zavři dveře,“ řekl Cowley a jeho hlas zněl chladně, ostře, jako vojenský rozkaz.
Takže to bylo hodně špatné. Doyle zavřel dveře.
A Cowley začal. Mluvil krátce, stručně a s každým jeho slovem se Bodie cítil hůř a hůř, protože si byl vědom Doyleova pohledu, který se do něj zavrtával. Téměř mohl cítit žár Doyleova pomalu rostoucího vzteku.
„Tohle už nebudu poslouchat!“ rozkřikl se Doyle.
Svým způsobem to byla pro Bodieho úleva, než kdyby Doyle mlčel. Když Doyle křičel, Bodie věděl, že si to zaslouží, a že dostává svůj trest za to, co udělal – na rozkaz Cowleyho zradil svého nejlepšího kamaráda. Ano, byla to zrada. Měl mu to říct. Jenže to by tu zradu spáchal na Cowleym. Nečekal, že by Doyle pochopil, že neměl na výběr.
Doyle se odvrátil ke dveřím. Věděl, kdo všechno tohle vyšťoural, kdo v tom měl prsty. Člověk, kterému by svěřil vlastní život, Ann, rodiče, cokoli. Člověk, jehož miloval jako vlastního bratra.
„Ty!“ obrátil se Doyle nenávistně k Bodiemu.
Bodie zavřel oči. Nedokázal se na Doylea podívat.
„Prověrka,“ utrousil Doyle.
Bodie sklonil hlavu.
„Sledoval jsi nás?“ otázal se Doyle hlas pokřivená vztekem a nenávistí. „Co? Dal jsi štěnici do mojí ložnice?!“
„Prověřoval jejího otce, Charlese Hollyho,“ zastal se Cowley Bodieho.
Bodie nestál o to, aby ho Cowley bránil.
„Mě to nezajímá!“ odsekl Doyle.
„Poslechneš si, co zjistil,“ usadil ho Cowley ostře. „Pak si to přeber, jak umíš,“ hodil Doyleovi fotku.
„Foceno před Hollyho domem,“ zamumlal Bodie, aniž by zvedl hlavu.
Doyle se na fotku ani pořádně podíval.
„Co to je? Neviděla otce roky!“ namítl a hodil Cowleymu fotku zpátky.
„Jak jsi ji poznal?“ pokračoval Cowley nemilosrdně.
„To víte zatraceně dobře, jak jsem ji poznal!“ prskl Doyle. „Honili jsme Conroye a on - ,“ zarazil se, když pochopil o co jim jde. „Ale no tak, to je přece směšný! Prostě zapadnul do nejbližšího vchodu. On tam byl taky!“ ukázal Doyle na Bodieho.
Bodie věděl, že je to patetické, ale to on bolelo. Jako by Doyle najednou zapomněl jeho jméno a degradoval ho na nějaké on.
„A čirou náhodou to byl blok, kde bydlí Ann Hollyová. A čirou náhodou u ní v patře!“ vrátil mu to Cowley.
„Ne,“ odmítal Doyle čemukoli z těhlech nesmyslů uvěřit.
„Conroy vede k Tonymu a Bennymu. Vzpomínáš na Bennyho?“ Cowley věděl, že tohle zasáhne Doylea na citlivém místě. „A tenhle muž,“ zvedl fotku, „vede k jejímu otci. Jen domněnky, souvislosti, nic průkazného, to připouštím, ale ty bys to tak nechal, Doyle? Nechal?“ vynesl Cowley svoje esa.
„Ona o ničem neví,“ řekl Doyle, mnohem tišeji, téměř prosebně, plačtivě. „Ona do toho není zapletené, já ji znám, pane.“
Bodiemu ten tón rval uši a trhal srdce.
„Neodpověděl jsi na mou otázku,“ připomněl Cowley. „Co bys dělal ty?“
Bodie se nenáviděl za to, že jemu připadlo zatlouct poslední hřebíček do Doyleovy rakve.
„A ještě něco,“ řekl tiše. „Vánoční muž,“ a zvedl oči k Doyleovi, vypadal zoufale. „Holly?“
„Ne,“ hlesl Doyle. „NE!“ rozkřikl se. „Vy dva si věřte čemu chcete! Já tohle nemusím poslouchat! Nemusím tomu věřit! Rezignuji!“ a vykročil ke dveřím. S těmihle dvěma skončil – jednou pro vždy.
Bodie si opřel hlavu čelem o spojené ruce. Nikdy by si nepomyslel, že se něco takového může stát. Ta Ann – čert, aby ji vzal. Dokud nepřišla bylo vše fajn. A teď bylo všechno v troskách.
„Nemůžeš,“ zarazil ho Cowleyho ostrý hlas. „Nemůžeš, protože jsi už suspendován.“
„Jo? A od kdy?“ obrátil se Doyle ode dveří.
„Před třiceti vteřinami,“ kontroloval Cowley.
Bodie zvedl hlavu a na okamžik pocítil obrovskou úlevu, že Cowley má stále ještě nad Doylem dost autority, aby mu tímhle zákeřným tahem zabránil dát výpověď. Připadal si jako tonoucí, který se chytá posledního stébla trávy a možná že si tak přišel i Cowley.
„Fajn,“ ucedil Doyle a otevřel dveře, aby odešel, protože tohle už bylo moc. Bylo mu z nich zle.
„Doyle. Tvůj průkaz a zbraň.“
Bodie Cowleyho obdivoval, jak se dokáže ovládat. On sám se uvnitř třásl a kdyby nesvíral ruce v pěsti, nejspíš by se mu klepaly taky.
Doyle bouchnul s dveřmi a vrátil se ke Cowleyho stolu. Hodil na stůl svůj průkaz a náhradní zásobník, z komory zbraně vysypal nábojnici a praštil s pistolí o desku stolu. Pak s prásknutím dveří odešel.
„Nešlo to jinak,“ řekl Cowley tiše, když s Bodiem osaměli.
„Chtěl bych tomu věřit, pane,“ zašeptal Bodie. „Opravdu chtěl.“

*****

Bodie seděl v autě a cítil se jako spráskaný pes. Navzdory tomu všemu sledování Hollyho pokračovalo. Protože svět se možná přestane otáčet jen proto, že je vám mizerně, že máte chuť zůstat doma a vůbec nevylézat z postele, ale George Cowley ne.
Bodie si už od rána připadal apatický, jako by ho všechny síly opustily a zanechaly ho vyčerpaného a lhostejného. Čtyřikrát zkoušel v noci Doyleovi volat – marně. A možná to bylo dobře, co by mu říkal. Promiň, Cowleyho rozkaz? Do tvojí ložnice bych nikdy štěnici nedal, protože už jen představa, že s ní spíš, ve mně vyvolává záchvat žárlivosti? Mrzí mě to? Omlouvám se? Miluju tě?
Zašustění papírového sáčku mu připomnělo, že místo spolujezdce vedle něj není bohužel tak prázdné, jak se snažil už od rána předstírat.
„Dáš si?“ nabídl mu Turner.
Proč jen Cowley trval na tom, že tohle musí vzít sebou.
„Oříšky jsou pro opice,“ ucedil Bodie.
„Promiň, že žiju,“ zmuchlal Turner sáček.
Bodie se na něj znechuceně podíval. Nedokázal si představit nic, co by dokázalo omluvit Turnerovu existenci v jeho voze na Doyleově místě. Uvítal, že se u vchodu začalo něco dít a on měl tedy záminku vzít foťák a pořídit snímky.
Neviděl, jak se Turner ušklíbl, což bylo jen Turnerovo štěstí. V CI5 kolovalo spousta drbů o Bodiem a Doyleovi. A všichni si dávali zatraceně majzla, aby se nic z toho nedoneslo k Bodieho uším. Turner většinu z toho považoval za žvásty, které si kluci mezi sebou povídají prostě z legrace. Na druhou stranu Doyle byl suspendován a Bodie se rázem začal chovat jako kvočna, které někdo sebral její kuřata – jak to popsal Anson.
„Ví o tobě David Bailey2?“ ozvalo se mu za zády nepříjemně blízko ucha a odporně vesele. Zřejmě to byl pokus o vtip.
Bodie zapřemýšlel, jestli obhájí, proč narval kolegovi fotoaparát do chřtánu. Došel k ale závěru, že spíš ne, a že je to škoda foťáku. Lepší bude, když opičku někde za vesnicí pošle pro další oříšky, a pak jí ujede, ať se dostane domů, jak je libo. To by ji mohlo naučit příště držet zobák a nešustit sáčkama a nedrobit v jeho autě.

*****

„Charles Holly kontrolující plevel. Růže,“ Bodie promítal Cowleymu jednu fotku za druhou a komentoval je. „Tohle je Charles Holly a jeho sekretářka Penny McKayová, bez záznamu. S bývalým šéfinspektorem. A tohle je vikář na návštěvě. A tohle je paní Talmadgeová z místního ženského výboru pro¬…no pro všechno, co vás napadne.“
Cowley se pousmál. I přesto, že viděl, že stávající situace Bodieho trápí, byl rád, že si ten mladý muž zachoval smysl pro humor.
„Teď jede s kapitánem Vincentem na golf. Vidíte, všechno lidi, kterým byste svěřil svoji osmnáctiletou sestru nymfomanku, pane,“ utrousil Bodie. A přesto všechno zatím ukazovalo, že mezi ctěným panem Hollym, Bennyho smrtí a zásilkou drog musí být nějaké spojení. Přece to nemohly být všechno jen náhody. Bodie tomu odmítal uvěřit. Když už kvůli tomu ublížil Doyleovi, prakticky ho zradil, tak to aspoň musí být zatraceně velké jumbo. Teď už Holly musel v něčem jet, i kdyby nechtěl, protože jedině tak měl Bodie naději, že mu Doyle odpustí. A především Ann musela být nevinná. Doyle by mu nikdy neodpustil, kdyby jeho šťourání vedlo k tomu, že Doyle zjistí, že Ann neznal ani z poloviny tak, jak doufal.
„Vrať tam ten poslední,“ požádal Cowley.
„Ten s tím golfem?“ Bodie vrátil snímek.
„Tak teď přibliž támhletu část,“ přál si Cowley. „Víc. Víc.“
Na snímku se z jedné skvrny v křoví zformovala nejasně patrná ale jim oběma důvěrně známá tvář.
„Doyle,“ konstatoval Cowley.
„Ten blbej…,“ ulevil si Bodie.
„Víc než to,“ řekl Cowley. „Možná se tady rozjíždí velká akce, Bodie. Jestli to pokazí…“
„Nechte mi s ním promluvit,“ požádal Bodie.

„Jsem uvolněn ze služby. Jsem svobodný občan,“ odsekl Doyle.
Bodie nečekal, že to bude snadné, po pravdě mohl být vůbec rád, že ho Doyle pustil dovnitř po tom všem. Když přišel, tak se Doyle tvářil, jako že by ho s chutí shodil ze schodů.
„Suspendovaný nebo ne, pořád jsi agent CI5, na tom není nic svobodného, kámo,“ Bodie měl ruce vražené do kapes bundy a byl si vědom toho, že je to dost defenzivní postoj. Zatímco Doyle se choval – no útočně. A Bodie mu to vlastně ani neměl za zlé. Snad jen že tohohle Doylea nějak nepoznával. To všechno ta zatracená ženská. Kvůli ní teď Doyle nepoužíval hlavu.
„Pleteš se nám,“ Bodie si byl vědom toho, že někde pod pocitem viny vře ještě něco dalšího – vztek. Na Doylea, na tu holku, na to že on je tady ten špatný a Doyle si hraje na oběť, na Cowleyho, vlastně na celý svět. „Nedovolíme, aby ses tam motal, chápeš!“
„Jo a ty na to dohlédneš osobně, co?“ ušklíbl se Doyle jízlivě.
Bodie cítil, jak ten vztek začíná pálit. Měl toho všeho akorát tak po krk.
„Ty si vážně myslíš, že jsem to dělal rád?! Co?! Myslíš si, že jsem z toho měl radost?! Co sis myslel, že tam děláš, hm? Čeho jsi chtěl dosáhnout?“ vyjel na něj Bodie.
„Chtěl jsem vědět, o co jde!“ ohradil se Doyle ostře.
A Bodiemu konečně povolily nervy a ten žhavý vztek vytryskl ven.
„No jasně, Raymond Doyle armáda o jednom muži, superpolda, vyřeší všechno, v čem jsme my neuspěli, co?!“ rozkřikl se na Doylea. „Laskavě začni používat hlavu, kamaráde, a přestaň už myslet jen koulema!“ zagestikuloval rukou vztekle k Doyleovu rozkroku, kdyby náhodou Doyle nepochopil, co mu říká.
Doyle pochopil až moc dobře.
Bodie by si nikdy nepomyslel, že ho Doyle praští.
Byla to dobrá rána a taky pěkně tvrdá. Doyle do ní vložil všechen svůj vztek, pocit ukřivděnosti a zrady. Chtěl Bodiemu ublížit. A taky mu chtěl zavřít hubu, protože takhle o Ann mluvit nebude.
Bodie padl na pohovku, obrátil se a posunul se, aby si mohl sednout. Setřel si hřbetem ruky krev z koutku úst.
Doyle nevěřícně zíral na Bodieho. Nemohl uvěřit, že ho opravdu praštil. Praštil svého nejlepšího přítele.
„No, to je lepší,“ ušklíbl se Bodie. „Cítíš se teď líp, nebo ne? Fajn, óóó,“ přejel si dlaní po tváři, měl pocit, že musí mít přinejmenším vykloubenou čelist. Doyle nebýval u policie přeborníkem v boxu jen tak pro nic za nic. „No, předpokládám, že člověk musí pro přítele čas od času udělat nějakou tu oběť.“
„Ona v tom nejede,“ řekl Doyle důrazně. Pořád ještě trochu v šoku z toho, co udělal. Ještě nikdy se nepohádali tolik, aby to skončilo takhle.
„Jo, já vím. Jenže ty ses jaksi nikdy neobtěžoval se mě zeptat, že jo,“ řekl Bodie trochu vyčítavě. „Podívej, Rayi, já mám Ann rád, jasný. Podle mě je pro tebe až moc dobrá.“
Doyle si povzdechl a najednou ho mrzelo, že to všechno muselo dojít až tak daleko. A měl pocit, že je to hlavně jeho vina. Bodie měl tak trochu pravdu, choval se – hloupě, hystericky, pitomě. Bodie dělal jen svou práci. Byl to jeho nejlepší přítel, nikdy by ho nepodrazil.
„Promiň,“ řekl Doyle provinile a myslel to naprosto upřímně. Mrzelo ho to.
„Neomlouvej se,“ odbyl to Bodie. „Udělej mi laskavost,“ zvedl se z pohovky. „Začni používat rozum.“
„A co zase znamená tohle?“ zeptal se Doyle.
„No, Ann je podezřelá, že jo. A kdo je v nejlepší pozici, aby ji špehoval?“
„To je hnus,“ odmítl to Doyle a otočil se k Bodiemu zády. Ano, mrzelo ho, jak se zachoval, ale tohle, co Bodie navrhoval, byl podraz.
„Je to realistické,“ namítl Bodie.
„Nemůžu,“ odmítl Doyle. Ann mu věřila. Nemohl přece té důvěry zneužít.
„Budeš muset, kámo, protože dřív nebo později na ni vydají zatykač. Přinejmenším můžeš být milý. Máš šanci dokázat její nevinu,“ snažil se ho Bodie přesvědčit.
Doyle se povzdechem na Bodieho zadíval. Věděl, že Bodie má pravdu. Nejlepší přítel, jakého kdy měl. Znovu ho bodl pocit viny, když se v koutku Bodieho úst objevila čerstvá krev. Ani netušil, že ho praštil tak moc.
„Ukaž,“ vytáhl kapesník a chtěl Bodiemu krev setřít.
Bodie uhnul. Nestál o Doyleovu péči. Dříve nebo později si stejně bude muset zvyknout, že Doyle má na prvním místě někoho jiného.
Doyle svěsil ramena.
„Tohle je šílený,“ zašeptal. „No jo, asi máš pravdu, Bodie. Do prdele, máš pravdu.“
Nedalo se říct, že by to Bodieho těšilo.
„Všechno dobrý?“ napřáhl k němu Doyle ruku.
„Nikdy to jiný než dobrý nebylo,“ ujistil ho Bodie, přijal tu nabízenou ruku a pak objal Doylea kolem ramen. „To zvládneme, Rayi.“

*****

„Zdravím,“ vešel Bodie v rozradostněné náladě do Cowleyho kanceláře. Včera večer byl s Dolem na pivu. Doyle se mu svěřil, jak ho Ann nachytala, když se jí hrabal ve věcech. Ranilo ji to, ale byla chápavá, promluvili si a on si je zcela a naprosto jist, že v tom není nijak zapletená. A pak flirtovali s holkama, tedy Doyle jen tak decentně, a protože Ann měla moc práce, koukali se až do jedné do rána u Doylea na horor. Bodie u něj přespal a už od rána byl v dobré náladě a plný energie.
„Tak co? Jak nám to jde?“ zeptal se Cowleyho, který nevypadal ani zdaleka tak výborně naladěný jako Bodie.
„Na letišti nás dnes moc rádi nemají,“ odvětil Cowley.
„Ale?“ podivil se Bodie.
„Kontrolují každého cestujícího, každé zavazadlo. Zpoždění letů narůstá. Co ty?“ bylo vidět, že Cowley doufá, že aspoň Bodie má nějaké dobré zprávy.
„Hm, jen běžnej, průměrnej den,“ vytáhl Bodie svůj zápisník. „Nejdřív ten negr.“
Cowley se na Bodieho zadíval.
„Černý gentleman,“ opravil se Bodie s nepatrným uličnickým úsměvem. „Holič, dvě hodiny s dívkou, sázková kancelář, hodina s jinou dívkou, krejčí, no a půlhodina s další dívkou.“
„Obyčejný, průměrný den,“ utrousil Cowley.
„Jo, to bude asi tou zdravou stravou,“ uculil se Bodie.
Cowley se pousmál. Takže s Doylem byli už zase nejlepší přátelé, krize zažehnána. Bodiemu to koukalo z očí.

*****

Bodie seděl u stolu v kuchyňce a pohrával si s prázdným hrnkem od kafe. Skoro všichni už odešli, ale jemu se nikam nechtělo. Co by dělal doma. Volat Gwen se mu nechtělo. Neměl na ni náladu. A cokoli by jinak dělal ve svém bytě, mohl dělat i tady – třeba sedět po tmě a čučet před sebe. Dřív by šli s Doylem na pivo, povídali si, vyprávěli si vtipy, sbalili nějaký holky. Zdálo se to tak dávno. Doyle se změnil. Ne, Ann ho změnila.
Bodie si povzdechnul.
Dveře se tiše otevřely. Na chodbě se nesvítilo, ale až sem pronikalo světlo z nějaké jiné místnosti, kanceláře.
„Měl bys jít domů,“ řekl Cowley měkce.
Bodie jen lhostejně pokrčil rameny.
Cowley na něj kývnul a Bodieho následoval do jeho kanceláře. Cowley jim oběma nalil panáka.
Bodie se napil. Skotská příjemně pálila v hrdle a utišovala ten bodavý pocit za hrudní kostí do jakési snesitelné tupé bolesti.
„Proč jste vy nešel domů?“ zeptal se Bodie.
Cowley neodpověděl. Bodie si sám domyslel odpověď. Znal Cowleyho, svým způsobem mu rozuměl lépe než komukoli jinému.
„Myslíte, že to bude dneska v noci?“ odtušil Bodie.
„Dnes v noci…nebo v příštích dvaceti čtyř hodinách,“ přikývl Cowley.
Někdo zaklepal a do kanceláře vešla Kirstie.
„Tady jsi, lásko. Promiň, dřív to nešlo,“ podala Bodiemu mapu.
„Díky, beruško,“ pousmál se Bodie a odložil sklenku na stůl.
Cowley ho mlčky sledoval a čekal, co mu k tomu Bodie řekne.
„K čemu to je?“ zeptal se, když Bodie nic neříkal a rozkládal pečlivě na stole mapu.
„Je to mapa okolí Hollyho domu,“ vysvětlil Bodie. Musel si taky pěkně dlouho počkat, než mu ji sehnali.
„Hm?“ Cowley pořád netušil, co Bodie vyvádí.
A Bodie se pořád neměl k tomu, aby to vysvětlil. Místo toho si vzal tužku a něco v mapě hledal.
„Máš nějaký nápad?“ pobídl ho Cowley trochu netrpělivě.
„Ale jde o to, co říkal ten vikář,“ řekl Bodie, aniž by vzhlédl. „Vikář z vesnice, kde bydlí Holly, víte,“ zadíval se Bodie na Cowleyho krátce, než se znovu sklonil k mapě.
„No a co říkal?“ Cowleyho tohle Bodieho tajnůstkářství začínalo už trochu rozčilovat.
Bodie si něco poznačil do mapy a narovnal se.
„No, vzpomínám si, že mi říkal, že no, Holly organizoval leteckou přehlídku pro jejich slavnost. Už jsem takové viděl, pane.“
„To já taky, ale…,“ Cowley nechápal, kam tím Bodie míří.
„Jo já vím, ale opravte mě, pokud se mýlím,“ začal Bode vysvětlovat svoji myšlenku. „Ale radar má určitý dolní limit, že. Když poletíte hodně nízko, můžete zmizet, správně?“
Cowley přikývl.
„Řekněme že dvě naprosto stejná letadla s dvěma vycvičenými piloty poletí velice blízko vedle sebe,“ Bodie odložil tužku a rukama předvedl, co má na mysli. „Tak blízko, že se ve skutečnosti budou jejich křídla takhle překrývat.“
„Na radaru se budou pravděpodobně jevit jako jedno,“ doplnil Cowley. Začínal tušit, co má Bodie na mysli.
„Přesně tak. A pak se jedno z nich odlepí.“
„To s tou zásilkou,“ vydechl Cowley.
„Dostane se pod hladinu radaru, přistane tajně a to druhý oficiálně,“ dokončil Bodie.
„Prohledají ho a nenajdou nic. Můj bože, Bodie, myslím, že jsi na to přišel!“ ocenil ho Cowley uznale.
„No, možná,“ trochu skromnosti nikdy neuškodí. „Ale podívejte se na tohle,“ sklonil se spolu s Cowleym nad mapou. „Tady ty kopce vytváří malé údolí, dost velké pro malé lehké letadlo. Určitě ho přikryjou před radarem.“
„Obsadíme to tam!“ rozhodl Cowley. „Zavolám zásahovou jednotku a přesuneme se tam.“
Do místnosti vešel nikým nečekán Doyle.
„Jdu s vámi,“ řekl. Vyměnili si s Bodiem krátký chápavý pohled. „Holly znal Conroye. Před chvílí jsem je viděl společně na fotce. Byli spolu u RAF.“
„Tak RAF,“ ušklíbl se Bodie významně.

*****

Doyle se zadíval do Cowleyho vozu na zadní sedačku. Bodie opřený o dveře, schoulený, aby mu bylo tepleji, ještě spal. Slunce teprve před chvílí vyšlo. Bylo chladno a ptáci vyřvávali svoji ranní árii. Doyle se pousmál. V těhlech chvílích, kdy spal, uvolněný, vypadal Bodie tak zvláštně zranitelně, tak roztomile.
Doyle pomalu vzal za dveře a prudce je otevřel.
Bodie napůl vypadl ven. Stihl se zachytit dveří a ztěžka se narovnal, aby na něj ospale zamžoural.
„Je ráno,“ informoval ho Doyle. „Myslel jsem, že bys to rád věděl.“
„Jo, díky,“ zamumlal Bodie a rozhlédl se. „Ráno?“ ráno si představoval poněkud jinak. Byl by ochoten diskutovat o tom, že desátá hodina dopolední by se dala označit za celkem přijatelné ráno.
„No technicky vzato určitě,“ pousmál se Doyle.
„Znám pár nočních klubů, které jsou v tuhle dobu ještě otevřené,“ poznamenal Bodie rozespale.
Doyle se rozesmál.
Ve voze zapípala vysílačka a Cowley to spěšně přišel zvednout.
„7.1 Alfě.“
„Příjem,“ ohlásil se Cowley.
„Nic nevidím, ale slyším, jak za domem právě startovat auto. Odjíždí. Myslím, že vaším směrem.“
„Dobře,“ Cowley vysílačku položil.
Bodie se rozlámaně vysoukal z vozu a protáhl se. Pak vyndal termosku a na střechu auta položil tři plastové šálky.
„Hej, myslíte, že…“
„Šššš,“ okřikl Cowley Bodieho. Bylo slyšet vzdálený zvuk malého letadla.
Bodie si vyměnil s Doylem pohled.
„Támhle, pane,“ kývl Bodie směrem odkud to šlo.
„Jsou dvě,“ poznamenal Doyle.
Bodie nalil kafe a jeden šálek podal Cowleymu.
„Zásilka za bílého dne?“ poznamenal.
„Soukromé letadlo za denního světla?“ natáhl se Cowley pro šálek. „Méně podezřelé.“
Bodie podal Doyleovi jeho kávu.
„Kontrola leteckého provozu,“ ozvalo se ve vysílačce.
„Slyším,“ řekl Cowley do vysílačky.
„Pravděpodobně máme to vaše letadlo. Alfa Viktor devět devět. Kurz od Biggin Hill, brzy vstoupí do naše prostoru. Propojím vás.“
Doyle se zadíval na nebe, jestli letadlo někde nespatří.
Z vysílačky se ozývala komunikace mezi letadlem a věží.
„Přibližují se,“ zvedl Cowley oči k nebi. Nad hlavami jim přeletělo malé sportovní letadlo. „Měl jsi pravdu Bodie.“
„A vsadím se, že mám pravdu i v tom ostatním,“ naklonil se Bodie k Doyleovi.
„Všem jednotkám,“ řekl Cowley do vysílačky. „Bandita jde na přistání. Nezasahujte. Opakuji, nezasahujte. Nechte je přijít až k nám.“
Zvuk motoru letadla se trošku změnil, jak stroj někde mimo jejich dohled dosedl na zem.
„Přistáli,“ konstatoval Cowley.
„Jo, a nejsou od nás daleko, co?“ poznamenal Bodie. „Otevřít dveře, vyložit náklad – jak dlouho?“ zadíval se na hodinka a pak na Doylea.
„Třicet vteřin,“ odhadl Doyle.
„Jo?“ Bodiemu se to zdálo trochu málo.
„Do malýho kufříku se vejde spousta drog,“ ujistil ho Doyle. „Nechte jednoho, jen jednoho, přijet až k nám,“ sevřel ruku v pěst. Ze všeho nejvíc si přál chytit někoho pod krkem a vytlouct z něj, že Ann je nevinná a nemá s tím nic společného.
„Zní to, že sem jednou oba,“ zašrouboval Bodie rychle termosku a schoval jí do auta, protože z podrostu se vynořily dva džípy.
„Doyle!“ ukázal Cowley k Doyleovu autu. Vylil zbytek obsahu šálku do trávy.
Doyle se rozběhl k autu. Bodie smetl svůj hrnek jedním rázným úderem ruky z kapoty a spolu s Cowleym nasedli do vozu.
Bylo na čase se pohnout.
Po krátké honičce na mokré trávě a ještě kratší přestřelce došlo na úspěšné zatýkání a to včetně ctihodného Charlese Hollyho s taškou plnou drog v ruce. Sto procentní úspěch – Ann nebyla v žádném z vozů.

Bodie s taškou drog pod paží a Doyle pevně svírající Hollyho doprovodili Cowleyho do jedné z těch lepších výslechových místností v patře.
Doyle usadil poněkud hrubě Hollyho na židli.
„Chci mluvit se svým právníkem,“ přál si Holly pobouřeně. „Nemůžete mě obvinit – “
„Zatím nikdo žádné obvinění nevznesl,“ usadil ho Cowley ostře a sundal si kabát. „Ještě ne.“
Bodie položil tašku s drogami na stolek v rohu za Cowleym a zůstal stát po Cowleyho pravé straně.
„Nejdřív si promluvíme,“ posadil se Cowley.
Sémě podezření vůči Ann teď bude vyrváno i s kořeny, uvědomil si Bodie. A pak si jí Doyle vezme. Možná ne hned, ale je to jen otázka času. Nebyl na to připraven, ale to nebude nejspíš nikdy.
„Řekněte nám o Ann,“ vyzval Doyle Hollyho zatímco si sundaval rukavice.
„No tak!“ zvýšil Doyle hlas. „Mluvte!“
„Nevím, o kom do čerta mluvíte!“ odsekl Holly podrážděně.
„O vaší dceři. Vzpomínáte si na svou dceru?“ osvěžil mu Doyle paměť.
„Jo aha, tahle Ann,“ utrousil Holly.
„Jo tahle Ann,“ strčil si Doyle rukavice do kapsy u bundy. Snažil se ovládat, i když měl sto chutí to z toho odpornýho chlapa vytlouct. „Jak je do toho zapletená?“
„Zapletená?“ odfrkl si Holly. „Neviděl jsem jí roky.“
„Conroy ano,“ namítl Cowley.
„Conroy?“ opakoval Holly to jméno jako by ho slyšel poprvé.
„Ale no tak, znal jste Conroye,“ přidal se Bodie. Kdyby záleželo na něm, klidně by to z něj vymlátil. Čím dřív tohle budou mít za sebou tím lépe.
„Samozřejmě že jsem ho znal,“ opáčil Holly.
„Tak proč běžel do toho domu!“ vybuchl Doyle. „Do domu, kde bydlí!“
„Jaký dům? Kde?!“ ohradil se Holly ostře.
„Kensington. Stanford Court,“ upřesnil Cowley adresu.
„Ona tam pořád žije?“ Holly zněl trochu překvapeně a možná i trochu melancholicky. „Samozřejmě že musí,“ opravil se. „Zdědila ho po matce. Před lety jsem tam koupil jako jistou investici dva byty. Když jsme se rozešli, jeden si nechala. Ten druhý byl prodán – ,“ Holly se odmlčel, jak pátral v paměti.
Bodie se hnusil ten klid, s jakým o tom ten muž hovořil.
„Conroyově sestře, myslím,“ vzpomněl si Holly. „Vdala se, nevím, jak se teď jmenuje.“
„Takže proto tam šel?“ naléhal Doyle.
„Zřejmě,“ pokrčil Holly lhostejně rameny. „Je to důležité?“
„Jo, velmi důležité,“ přisvědčil Doyle.
Bodie si povzdechl. Takže mají, co chtěli, co Doyle potřeboval. Třeba se mu podaří ukrást ještě trochu času. Mohl by zkusit Doylea přesvědčit, aby spolu někam na pár dní odjeli – na ryby nebo tak něco. Už teď spolu trávili stále méně a méně volného času. Brzy ho Doyle odstaví na vedlejší kolej úplně.
Na chodbě se něco dělo. Znělo to jako ženský křik.
Doyle otevřel dveře a vyšel na chodbu.
„Ann!“ vykřikl Doyle a rozběhl se pryč.
Bodie měl pocit, jako by mu někdo vyrazil dech. Najednou se nemohl nadechnout a všechno se v něm tak nějak stáhlo, schoulilo. Kolik slyšela? Nejspíš dost. Ranilo jí to. Opustí Doylea? Zlomí mu srdce? Bude Doyle vinit jeho? Nebo…nebo najde útěchu v jeho náručí. Bodie se křečovitě nadechl a vyrazil ke dveřím.
„Bodie!“ zarazil ho Cowley rázným rozkazem.
Bodie byl už mezi dveřmi, když se otočil na svého šéfa. Copak to Cowley nechápal? Musel jít za ním.
„Nech je být,“ řekl Cowley měkce. Rozuměl tomu víc než dobře. Jenže teď by Bodie napáchal víc škody než užitku. Tohle byl Doyleův boj.
Bodie ještě chvíli stál mezi dveřmi, než se vrátil do místnosti a zavřel za sebou. Cowley měl pravdu, teď bylo asi nejrozumnější čekat a pak – no pak, ať už to dopadne jakkoli, se zachovat jako ten správný nejlepší přítel.
„Co se tu sakra děje?“ otázal se Holly rozčarovaně a Bodie pocítil chuť jednu mu vrazit.

Doyle dohonil Ann až venku.
„Ann!“ chytil jí za paži a obrátil k sobě. Oči měla ubrečené. „Musel jsem,“ vydechl naléhavě. „Musel jsem mít jistotu. To snad chápeš ne?“
„Ne, nechápu, Rayi,“ odvětila plačtivě. „Dala jsem ti svoje slovo. Myslela jsem, že mi věříš, že mě miluješ.“
„Taky že ano!“ vyhrkl. Takhle to přece nemohlo skončit, nesmělo. Ona pro něj byla všechno. Bodie byl jeho nejlepší přítel, ale byly věci, které mu Bodie dát nemohl. Potřeboval ji.
„Asi ne dost,“ hlesla zdrceně.
„Nikdy jsem nevěřil, že s tím máš něco společného! Ani na okamžik!“
„Ale nechal sis mě prověřit, že?“ vyjela na něj.
Doyle na okamžik pevně zavřel oči. Doufal, že až je otevře, zjistí, že je tohle jen zlý sen, jen ošklivá noční můra. Jenže když se na ní znovu podíval, pořád měla ubrečené oči a ublížený výraz.
Ann si nešťastně povzdechla.
„Byla jsem bláhová, když jsem si myslela, že se změníš,“ popotáhla. Nešlo by to, Rayi. Nikdy by to nefungovalo. Já jsem já a ty¬…ty jsi přesně takový jaký jsi.“
„Ann…,“ zajíkl se.
„Sbohem, Rayi,“ couvla od něj.
Pak nasedla do svého vozu a odjela. Doyle zůstal stát uprostřed ulice a nevěděl, co si počít. Co bude teď dál? Co bude dělat?

Bodie probíhající výslech Hollyho vůbec nevnímal. Když už to nedokázal vydržet, vyhlédl mezi žaluziemi z okna. Právě ve chvíli, aby zahlédl, jak Ann nechala Doylea stát na ulici a odjela. Ta mrcha, pomyslel si. A bez váhání vyrazil ke dveřím. Teď ho Doyle potřebuje. Možná víc než kdy jindy.
„Bodie,“ Cowley se obával toho, jak to skončí. Doyle možná teď spíš by chtěl být sám a nestál o Bodieho útěchu. A nebo, a Cowley si nebyl jist, co by pak udělal, by Doyle mohl najít útěchu právě u Bodieho – v mnoha směrech. Možná by to mohlo fungovat. Sice Cowley takovým věcem příliš nepřál, ale mohlo by to fungovat. Jenže taky by to mohlo skončit tím, že Doyle nebude jediný se zlomným srdce. A Bodie by to nemusel zvládnout a mohl by udělat nějakou hloupost. Cowley cítil, že se pohybují po zrádném a křehkém ledě.
„Jo, já vím,“ otočil se Bodie ve dveřích. „Nikdy se nepleť mezi muže a jeho ženu. A co když ten chlap má strašnej smutek? Na to máte taky nějaký přísloví?“
Cowley si nebyl jist, jestli v tu chvíli Bodie mluví o Doyleovi nebo o sobě. Nechal ho jít. Nemělo by smysl snažit se ho zadržet. Takže ať se tedy stane, co se má stát.

Když Bodie k Doyleovi došel, Doyle si svíral rukama paže a brečel.
„Rayi,“ zašeptal Bodie jemně a konejšivě ho objal rukou kolem ramen. „To bude zase dobrý,“ pokusil se ho utěšit. Trhalo mu srdce, když viděl Doylea takhle zoufalého, tak zničeného. Udělal by cokoli, cokoli, aby ho viděl zase se smát, být šťastný. Něco mu říkalo, že by měl mít radost, že Ann Doylea nakonec nechala, jenže neměl. Pokud Doylea mělo učinit šťastným oženit se, mít děti – Bodie byl v tuhle chvíli smířený s tím, že v Doyleově životě pro něj není místo – nebo alespoň ne tolik místa, kolik by si přál.
„Co ty o tom víš?!“ odstrčil ho Doyle plačtivě a vydal se přes ulici pryč.
Bodie zůstal stát na místě. Doyle se mýlil. O tom, jak to bolí, věděl víc než dost. Mohl by Doyleovi vyprávět o tom, jak to bolí, když ho vidí s někým jiným, o tom jak občas dokáže v náručí jiné ženy zapomenout, jen aby se pak ta bolest vrátila s ještě větší silou. Mohl by mu vyprávět o tom, jak se mu svírají vnitřnosti, když je Doyle v ohrožení. Kolik nocí už probděl? Kolik nocí se snažil utopit svůj smutek a bolest v alkoholu a cizím náručí? Kolik nocí se probudil ze strašné noční můry s tváří mokrou od slz? V jednom měl ale Doyle pravdu, byla to lež, že to bude zase dobré. Nikdy to nebude dobré, jen se člověk prostě s tou bolestí naučí žít.
Doyle se zastavil a otočil se.
Jejich oči se setkaly. Pro Cowleyho pozorujícího je z okna to byl jen krátký okamžik, ale pro ně dva to trvalo celé minuty, hodiny, roky.
Dívali se na sebe a všechno se najednou zdálo nepodstatné, malicherné a směšné. Doyle se vpíjel do těch modrých očí a najednou věděl, že Bodie naprosto přesně ví, jak se cítí. Netušil, jak je to možné, ale v těch modrých očích viděl odraz vlastní bolesti, a přece to nebyla jeho bolest, jeho smutek, jeho lítost. Někde hluboko v Bodieho duši krvácela stejná rána jaká se před chvílí otevřela v té jeho. Byl si jist tím, že už nikdy nepotká ženu jako Ann, ženu, kterou by si chtěl vzít, která by mohl spasit jeho duši.
Zůstane sám.
A tak nějak začínal chápat, proč se asi Bodie nežene do vážných vztahů. Zřejmě i on propásl z nějakého důvodu svoji poslední šanci na normální život.
Doyle si uvědomil, že jejich přátelství, jejich výjimečné, krásné přátelství je to jediné, co jim oběma zbylo. Přiměl se na Bodieho pousmát. Byl to smutný úsměv, ale přece jen to byl úsměv. A Bodie mu ho vrátil – stejně smutně.
Doyle počkal, až k němu Bodie dojde a tentokrát on položil ruku kolem ramen jemu. Byli opravdu povedená dvojka.
„Chce to panáka,“ prohlásil Doyle.
Bodie přikývl a pomalu se spolu vydali ulicí najít nejbližší hospodu.

Doyle položil na stůl talíř s opraženými mandlemi. Ještě byly horké. Moc toho nenamluvili, ale Bodieho tichá společnost mu pomáhala. Za to toho o to víc vypili.
Doyle se posadil na pohovku vedle Bodieho. Seděl tak blízko, že se jeden druhého dotýkali. Doyle se dokonce o Bodieho pohodlně opřel. Něco dávali v televizi, ale ani jeden to nevnímal.
Bodie přemýšlel o tom, že Doyleovi všechno řekne, že se přizná. V poslední době se cítil stále víc unavený, bylo to těžké břímě. Jenže si nebyl jist, jestli dokáže unést, když ho Doyle zatratí. Mohl toho tolik ztratit. Takhle měl aspoň jeho přátelství. Čím by si pomohl, kdyby se přiznal? Doyle nebyl na chlapy, to Bodie věděl. Ne, byly to jen rozjitřené rány, kvůli událostem posledních dnů a příliš mnoho alkoholu. Za pár dní se oba z toho oklepou a vše bude zase jako dřív.
Doyle se otočil na bok a přitulil se k Bodiemu. Byl opilý a nešťastný a Bodieho tělo bylo tak příjemně teplé a ruka kolem ramen konejšila přesně tak, jak Doyle potřeboval. Objal Bodieho kolem pasu – jeho nejlepší přítel, který ho nikdy nesoudil a vždycky byl připraven mu pomoct.
„Škoda, že nejsi ženská, Bodie,“ vzdychl Doyle. „Hned bych si tě vzal.“
Bodie se smutně pousmál. Kdyby byl ženská, neměl by nejspíš vůbec zájem si Doylea vzít.
Život má občas podivně zvrhlý smysl pro humor.
„Já tě mám rád, Bodie,“ zašeptal Doyle, zvedl hlavu a zadíval se Bodiemu do očí.
Ta slova Bodiem projela jako ostří nože.
„Já tebe taky,“ řekl tiše a bylo smutné, že Doyle neměl ani potuchy, co všechno ta slova znamenají.
„Jsem moc špatný,“ hlesl Doyle a jeho tvář se přiblížila k Bodieho natolik, že Bodie cítil Doyleův horký dech vonící po alkoholu a mandlích. „Moc špatný,“ Doyleovy pootevřené rty se přiblížily k jeho.
Bodie zadržel dech. Doyleova ruka sklouzla po jeho těle dolů, jemně mu sevřela stehno a pak vklouzla mezi jeho nohy.
Bodie se napnul a unikl mu tichý vzdech, když se Doyleova ruka přitiskla přes látku šatů k jeho penisu a lehce ho sevřela. Copak Doyleovi úplně přeskočilo? Nebo byl až tak zoufalý?
„Rayi,“ vydechl Bodie. Nevěděl, co má dělat. Jeho péro pod Doyleovou dlaní rychle tvrdlo. A on nevěděl, co má sakra dělat.
Doyleovy rty se přitiskly na jeho a hbitý jazyk mu vklouzl do úst.
A Bodie se tomu poddal. I když měl pocit, že zneužívá Doyleova neštěstí a jeho opilosti, nedokázal ten sladký, horký a vášnivý polibek odmítnout. Přikryl Doyleovu ruku svojí a přitiskl si ji víc do rozkroku, aby Doyle cítil, jak moc se mu to líbí, jak moc ho to vzrušuje.
„Bodie,“ sklouzlo jeho jméno z Doyleových rtů, aniž by se od sebe odtáhli, jako to nejsladší ovoce.
A Bodie ho přijímal lačně jako žíznící na poušti. A ta bolest někde za hrudní kostí, jako by mu z těla vyrvali srdce, pominula. Byl zase celý.
„Rayi,“ zasténal. „Bože, Rayi!“ něco, co utišilo jeho bolest, jeho žal, nemohlo být přece špatné.
A pak zazvonil zvonek a nepřestával, dokud mu nevyrval Doylea z náručí.
„Rayi, ach Rayi, já…tolik mě to mrzí! Miluju tě! Miluju!“
Bodie ji nemusel vidět, aby věděl, že se právě teď Ann pověsila Doyleovi kolem krku a brečí. A Doyle ji drží v náručí a šeptá jí, že ji taky miluje, a že jí odpouští.
Bodie pevně zavřel oči, ale i tak se mu zpod řas vydraly slzy. Rázně si otřel tvář, otevřel oči a pomalu, zhluboka se nadechl. Bolest v hrudi byla zpátky a byla horší než kdy předtím. Měl pocit, že mu pukne srdce. Nikdy ve svém životě neudělal nic těžší a bolestnějšího, nikdy v životě ho nic nestálo tolik sil a sebeovládání, jako když teď vstal z pohovky, navlékl si bundu a sešel po schodech dolů a křečovitě, strojeně a příšerně neupřímně se na ty dva usmál.
„Bodie,“ hlesl Doyle slabě.
„Ann,“ Bodie se přiměl znít přátelsky. „No, Rayi, co jsem ti říkal,“ divil se, že mu z toho úsměvu ještě nepopraskal obličej. „Takže já půjdu. Myslím, že budeš v dobrých rukou,“ a prošel kolem nich.
Nikdo se ho nepokusil zastavit. Nikdo nic neřekl. Nikdo nic neudělal. Když sešel k vchodovým dveřím, nedokázal to už vydržet a vší silou praštil pěstí do jejich skleněné výplně. Sklo se roztříštilo a Bodieho pěst prošla skrz. Palčivá bolest mu přinesla trochu úlevu.
Jak jen mohl být tak hloupý a pustit si tam nahoře Doyle k sobě tak blízko? Jak si jen mohl nechat takhle ublížit? Doyle nevěděl, co dělá. Byl opilý a nešťastný. Bodie by vlastně měl být rád, že Ann přišla. Zachránila ho od největší chyby jeho života.
S povzdechem vyrazil na pohotovost.

Konec

Poznámky:
1) Replika vypůjčena z dílu Bez šance (A Hiding to Nothing)
2) Slavný anglický fotograf

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský