Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Raymond Doyle/ William Bodie
Shrnutí: Bodie už nedokáže dál snášet mít Doylea na dosah a přitom nedosažitelného a podá výpověď z osobních důvodů.
Poznámka: beta read bedrníka
Dopsáno červenec 2009

Osobní důvody

„Odhoďte zbraně:“
Cowleymu se napnuly svaly na čelisti.
„No tak! Nebo mu ustřelím hlavu!“
Muž natáhl kohoutek zbraně, jejíž hlaveň držel Doyleovi u spánku.
Cowleyho prst na spoušti pistole se křečovitě napnul a Cowley pomalu, neochotně sklonil zbraň.
„Ty taky! Dělej!“
Bodieho tvář mohla být docela dobře vytesaná z kamene. Nepohnul se v ní ani sval, zatímco tělo bylo napnuté a napumpované adrenalinem. Doyle si myslel, že Bodieho zná. Myslel si to i Cowley a přesvědčen o tom byl i terorista, který byl bohužel tak hloupý, že vzal jako rukojmí Doylea. Nikdo z těch tří nepochyboval o tom, že Bodie skloní zbraň. Nepochybovali o tom přesně do té chvíle, kdy vystřelil.
„Bodie!“ zařval Cowley.
Doyle vykřikl, když ho kulka škrábla na spánku.
Terorista neměl čas ani se leknout. Bodie sledoval, jak mrtvola padá k zemi. Vše jako by se zpomalilo. Nevnímal, jak na něj Doyle a Cowley křičí, jestli se náhodou nezbláznil. Díval se na mrtvolu s otvorem přesně mezi očima, sledoval tenký pramínek rychle zasychající krve kreslící rudou linku na té tváři. Doyleově tváři.
„Bodie?“ z Cowleyho hlasu se vytratila ostrost výtky, když si uvědomil jeho nepřítomný pohled.
Bodie zamžikal a konečně se probral. Mrtvý muž na zemi už nebyl Doyle, ten stál vedle Cowleyho, na spánku šrám od kulky.
Doyle udělal krok za ním, ale Cowley ho zadržel.
„Nech ho jít,“ řekl Doyleovi zamyšleně.
„Jít? Copak jste neviděl…“
„Oči i uši mi zatím slouží dobře,“ usadil Doylea Cowley. „Nech ho jít.“

Doyle zaklepal a na vyzvání vešel do Cowleyho kanceláře. Když si Cowley někoho k sobě pozval, nevěstilo to nic dobrého. A ani dnes nevypadal Cowley v dobré náladě. I když se zdálo, že je spíš zklamaný, než naštvaný. „Dal výpověď,“ řekl Cowley bez úvodu.
„Kdo?“ zeptal se Doyle, třebaže věděl, koho má Cowley na mysli, koho jediného může mít; odmítal to ovšem vzít na vědomí.
„Bodie,“ povzdechl si Cowley. „Byl tu ani ne před hodinou.“
„Ale proč?“ vyhrkl Doyle rozrušeně.
„Osobní důvody,“ řekl Cowley a zadíval se na Doylea, jestli mu nechce něco říct.
„Osobní důvody?“ opakoval Doyle nevěřícně. „Osobní důvody? A to je vše? Nic víc?!“ Doyle už skoro křičel.
„Neměli jste nějaké…“
„Ne!“ utnul Cowleyho Doyle ostře. Po pravdě spolu vycházeli poslední dobou lépe než kdy předtím. Tedy až do té události před týdnem, kdy Bodie zastřelil toho chlápka, co vzal Doylea jako rukojmí. Doyleovi zůstala na spánku drobná jizvička. Od té doby Bodie Doyleovi odpovídal jednoslovně a vůbec se choval divně zamlkle, jako by ho něco tížilo. Ale výpověď?
Když Doyle vycházel z Cowleyho kanceláře uvolněn i s Bodiem až do odvolání ze služby, věděl, že to takhle nechat nemůže. Cowley věděl, že to tak nenechá.

U Bodieho doma se nikoho nedozvonil ani nedobouchal. Zbývala nedaleká hospoda, kam Bodie občas chodil.
Nejprve propadl zoufalství, protože Bodieho nikde v lokále neviděl. Teprve pak si ho všimnul. Seděl v tom nejvzdálenějším koutě ve stínu a zíral do prázdné sklenice od piva.
Doyle si sedl ke stolu naproti němu, ale Bodie ani nevzhlédl. Nevypadal dobře. Zjevně měl už něco vypito. Doyle by rád věděl, co se Bodie snaží v tom alkoholu utopit.
„Bodie?“ řekl Doyle tiše, jenže odpověď nepřišla žádná.
„Bodie?!“ zkusil to znovu.
Ale teprve když mu položil ruku na předloktí, Bodie vzhlédl.
„Co tu děláš?“ zašeptal Bodie. Takhle skleslého ho Doyle ještě nezažil.
„Vypadáš, že mě potřebuješ,“ pousmál se Doyle. „Co to má znamenat, to s tou výpovědí?“
„Je to tak lepší, Rayi – věř mi,“ povzdechl si Bodie.
„Lepší? A pro koho?“ odfrkl si Doyle. „Podívej, jestli ses do něčeho namočil, mně to můžeš říct. Jsme přece kámoši.“
Bodie se trpce pousmál. „Kdybys věděl, už bys se mnou nechtěl nic mít.“
„Nesmysl,“ odmítl to Doyle. „Mně to, zlato, klidně můžeš říct.“
„Ne, Rayi, prosím…“
„Já to chci vědět,“ trval na svém Doyle. „Co se stalo, že dáváš výpověď? Znám tě, Bodie, ty přece neutíkáš z boje!“
„Jen z těch, které nemůžu vyhrát! Myslíš, že mě to těší?!“ vybuchl Bodie, ale rychle povadl.
Doyle pochopil, že Bodie není ani z poloviny tak opilý, jak vypadá, a ani ze třetiny tak, jak by si přál.
„Podívej, chci ti pomoct. Jsi nejlepší přítel, co jsem kdy měl,“ naléhal Doyle. „Udělám, co bude třeba, klidně si kleknu před Cowleyho a budu za tebe prosit.“
„Polib mě,“ zašeptal Bodie.
„Co?“ zarazil se Doyle.
„Ale nic,“ mávl Bodie rukou.
„Podívej, co to jako –“
„Zapomeň na to!“ zavrčel Bodie, hodil na stůl zmuchlanou bankovku a vypadl z podniku.
Doyle chvíli seděl a snažil se najít v tom, co Bodie řekl, nějaký smysl. Nakonec vyrazil za ním. Dohonil ho těsně u dveří jeho bytu. „Myslím, že mi dlužíš vysvětlení!“
„Tak ty myslíš,“ šeptl Bodie, pak nečekaně chytil Doylea za bundu, přimáčkl ho ke zdi a políbil.
Doyle byl tak překvapený, že se nezmohl na odpor. A taky to byl velmi zvláštní a překvapivě příjemný zážitek.
Bodie příjemně voněl značkovou kolínskou, jeho tělo, které se k Doyleovi tisklo, bylo pevné a rty měkké. Doyle nikdy nepotkal ženskou, která by uměla takhle líbat, drsně a naléhavě, hladově a nenasytně. Ucítil Bodieho stehno mezi svýma nohama a překvapilo ho, že je vzrušený. Bodie se třel nohou o jeho tvrdý penis a zdálo se, že polibek nemá konce.
Když se jejich rty od sebe konečně oddělily, Doyle sotva popadal dech. Byl vzrušený a zmatený jako už dlouho ne. Díval se Bodiemu zblízka do očí a viděl v nich nejistotu a obavy, viděl v nich plachost, jakou by u Bodieho nikdy nečekal.
Nehýbali se, nemluvili. Bodie dokonce z nervozity zadržoval dech. Probralo je až bouchnutí vchodových dveří. Bodie strčil Doylea do svého bytu a zavřel za nimi. A opět nastalo to trapné ticho. Doyle cítil, jak mu hoří uši studem, a Bodie zahanbeně zíral do země.
„Promiň,“ prolomil ticho jako první Bodie.
Doyle mlčel, protože nevěděl, co říct, protože se bál vůbec něco říct.
„Já – po tomhle jsem toužil skoro od začátku, totiž já nejsem – no teda asi jsem – já – já mám ženský rád,“ soukal ze sebe Bodie, aniž by odtrhl oči od podlahy.
Doyle se nezmohl na víc než nepříliš chápavé „aha“. Kdyby mu někdo ještě před půl hodinou tvrdil, že Bodie je buzerant, vysmál by se mu. Bodie byl přece dokonalý prototyp heterosexuálního samce. Až to Doyleovi lezlo na nervy. Jenže něco by měl říct, něco by sakra měl říct. Něco lepšího, než stupidní „aha“.
„Takže.“ Doyle si musel odkašlat. „Takže proč vlastně dáváš tu výpověď?“
Bodie si povzdechl a posadil se na botník.
„Jak se můžeš takhle ptát, po tom…“
„Aha,“ hlesl Doyle.
„A taky – v jednu chvíli jsem tě viděl mrtvého – bylo to… tak živé.“
Doyle se cítil podivně bezmocný. Nevěděl, jak Bodiemu pomoct. Tak zkusil něco snazšího – vadí mu, co Bodie udělal? Překvapivě ne.
„Víš, já si myslím, že pokud to sám nechceš, neměl bys to dělat.“
„Co?“ Bodie se na Doylea konečně podíval.
„No ta výpověď. Jestli to chceš, tak asi nemá smysl tě přemlouvat. Ale pokud jde jen o… no o to, tak to není nutný, fakt ne.“ Doylea samotného překvapilo, že to myslí opravdu vážně. Kdo ví, třeba šlo o to, že když bude myslet na to, jak se vypořádat s tím, že Bodie je teplouš, nebude muset řešit, proč se mu postavil, když po něm Bodie vyjel.
„Chceš říct, že ti to nevadí?“ užasl Bodie. „Že bys se mnou mohl dál dělat?“
„No jasně,“ přikývl Doyle rychle. „Co bych to byl za parťáka, kdybych tě teď potopil,“ pousmál se.
Bodie jeho úsměv opětoval – ještě nejistě, ale Doyle v tom úsměvu už svého Bodieho zase poznával. Sebevědomý vtipálek, co nenechá na pokoji žádnou sukni – a kalhoty no, to byl jeho Bodie.
„Chtělo by to panáka,“ rozhodl Doyle. „A tu výpověď zítra stáhneš.

Seděli v křeslech v otevřených dveřích balkónu, dívali se na noční nebe, nohy opřené o zábradlí a láhev byla už dávno prázdná.
Doyle přemýšlel o čase, který s Bodiem strávil – nejen v práci. Když se tím tak probíral, kolikrát už dal přednost Bodiemu před nějakou kočkou. A kolikrát to udělal Bodie, i když teď už na tom nebylo nic divného. Ale on by přece neměl dávat přednost Bodiemu před ženskou. On by neměl být vzrušený, když se líbá s chlapem. Mělo by ho to odpuzovat, protože tak je to správné. Nebo ne?
„Ty, Bodie, jak jsi vlastně přišel na to, že… no že,“ Doyle měl vztek, že tu koktá jako nějaký puberťák. „No že tě přitahují chlapi.“
„V Africe,“ odpověděl Bodie po chvíli váhání. „První tři měsíce to šlo, ale ty další tři – víš, tam se to bralo trochu jinak, to bys nepochopil.“
Doyle musel souhlasit. Možná by to nepochopil, ale tomu, o čem Bodie mluvil, rozuměl. To nebyly žádné city, Bodie mluvil o… Doyle polknul. „Jaký to je?“ zeptal se přiškrceně.
Bodie pokrčil rameny.
„Přece nějaký dojmy z toho máš, ne?“ vyzvídal Doyle.
„Víš, ono je to trochu jinak, než si myslíš,“ řekl Bodie a dopil skotskou ve své sklenici. „V Africe to byla nutnost. Když jseš v džungli půl roku, začnou ti i šimpanzi připadat dostačující. Takže rvačky končily vždycky tak, že ten, co prohrál, musel podržet.“
„Ale – ale to je znásilnění,“ zděsil se Doyle.
„Nesmysl, takhle to nikdo nebral. Bylo to spíš jako dluhy z karet, to jsou přece čestný dluhy.“
„No ale mně to stejně přijde hnusný,“ řekl Doyle umíněně.
„Říkal jsem ti, že bys to nepochopil.“
Doyleovi zvědavost ale nedala.
„Prohrával jsi často?“ vyzvídal.
„Ani už nevím,“ pokrčil Bodie rameny.
„Aha, no a co pak? Když ses vrátil do Anglie?“
„Tak to už nebyla nutnost,“ ošil se Bodie. „Jenže – prostě se mi to líbilo,“ poslední slovo řekl skoro šeptem. „Je to úplně o něčem jiném, než se ženskou. Nedá se říct, jestli lepší nebo horší. Prostě jiné.“
„No ale to přece není to – no – homosexualita, ne?“ zamyslel se Doyle. „To by ses musel umět do chlapa zamilovat, ne?“ podíval se na Bodieho. Ten ale mlčel a pohled mu neoplácel. Teprve teď Doyle pochopil celý Bodieho problém.
„Tak,“ odkašlal si Doyle, „nejdůležitější je, když se dva mají rádi – jedno jakého pohlaví.“
„Rozhodně,“ souhlasil Bodie.
„Asi bych měl vyrazit,“ nadhodil Doyle.
„Je pozdě a řídit nemůžeš,“ připomněl Bodie.
„Pravda,“ připustil Doyle.
„Postel je dost velká pro oba,“ zamumlal Bodie, a když Doyle nic neříkal, dodal pro jistotu: „Tvá nevinnost zůstane nedotčená.“
„Vážně?“ usmál se Doyle. „Ale o tom snad rozhoduju já, ne?“
Bodiemu cukly koutky.
„Jdu si dát sprchu,“ zvedl se Doyle. „A mimochodem, nemám pyžamo, takže budu muset spát nahý.“
Bodie si olízl rty a ve skrytu duše zadoufal, že je za těmi slovy víc, než jen přátelské popichování.
Když Bodie vklouzl pod peřinu, Doyle se otočil na bok čelem k němu. Oba byli na kraji a dívali se na sebe a mezi nimi leželo území nikoho.
Napětí ve vzduchu bylo téměř hmatatelné. Doyle cítil, jak ho úplně brní koule nervozitou. Navzdory svým siláckým řečem si nechal slipy a cítil se trochu jako zbabělec. A taky tu byly ty zvláštní pocity – neustále myslel na to, jaké to bylo, když se k němu Bodie tiskl, když Bodieho držel, když se líbali. Zjišťoval, že jistá část jeho já by si to ráda zopakovala a co hůř, že by možná zašla i dál. Cítil zvláštní směsici strachu, touhy a zvědavosti, která ho silně vzrušovala. Bylo to trochu jako adrenalinový sport – překonat sám sebe.
Pomalu, velice pomalinku, začal sunout ruku k Bodiemu. Trochu zaváhal a pak se dotknul Bodieho tváře, přejel mu hřbetem ruky po linii čelisti, přes krk, hrudník, zvolna z něj stahoval peřinu.
„Rayi,“ hlesl Bodie trochu přiškrceně.
„Hm,“ Doyleovi se líbilo Bodieho dotýkat. Ne, že by na něj nikdy nesáhl, často se strkali a pošťuchovali, patřilo to k jejich – vztahu. Ale nikdy si neuvědomoval, jak pevné a vypracované je Bodieho tělo, jak se svaly pod kůží vlní a napínají.
„Rayi, víš, co děláš?“ Bodieho hlas zněl dost nejistě.
„Ne,“ připustil Doyle. „Ale rád bych to zjistil,“ pousmál se.
„Tomu mám rozumět jak?“ zeptal se Bodie teď již klidněji.
Doyle stáhl ruku a pokrčil rameny.
„Jak tomu můžeš rozumět ty, když tomu nerozumím já sám?“ pousmál se Doyle. „Jak vlastně chlap pozná, že je…no ty víš.“
„Já nejsem teplej,“ ohradil se Bodie. „Jestli máš na mysli tohle. Nemám nejmenší problém se ženskýma. Jen…“
„Chtěl bys mě?“ zajímal se Doyle.
Bodie neodpověděl.
„Řekni, postavil se ti někdy ze mě?“ dorážel dál Doyle. „Myslíš na mě, když si ho honíš? Nebo když to děláš s nějakou ženskou?“
Bodie zarytě mlčel.
„Ale no tak, Bodie, nebuď najednou taková netykavka,“ Doyle se přisunul k Bodiemu, přitiskl se k němu a pošeptal mu do ucha: „Vyprávěj mi o tom. Chci vědět, na co myslíš, když se na mě díváš. Chci vědět, po čem toužíš.“
Bodie pomalu, váhavě jako by čekal, že ucukne, Doyle objal. Téměř rozkošnicky ho hladil po zádech.
„Raději bych ti to ukázal,“ zašeptal.
„No jen do toho, draku,“ pobídl ho Doyle.
Jejich druhý polibek byl pomalejší, něžnější, ale na dravosti neztratil. Doylea napadlo, že takhle se asi prostě líbají chlapi. A nebo to možná bylo jen Bodiem. Na tom teď nezáleželo, na tomhle světě by se sotva našel druhý chlap, kterého by byl Doyle ochotný líbat, nebo ochotný vyzkoušet nové dimenze sexuálních potěšení. Ostatně, že to zkusíte v posteli s chlapem, přece neznamená, že musíte být teplí. Doyleovi se to s ženskýma líbilo. Jak Bodie řekl, není teplý, když má rád i ženské. A s tou myšlenkou se Doyle cele oddal tomuhle nevšednímu experimentu.
Bodie převrátil Doylea na záda a jeho ruce začaly klouzat po Doyleově těle jedním jediným směrem. Doyle na okamžik zadržel dech, když mu Bodieho ruka přejela přes rozkrok.
„Kdykoli řekneš, abych přestal, přestanu,“ slíbil Bodie.
„Ticho,“ vydechl Doyle, přitáhl si Bodieho sám k dalšímu polibku a jeho ruku posunul zpátky na své napůl ztopořené péro.
Doyle zasténal Bodiemu do úst, když mu zkušené prsty masírovaly přes slipy ptáka. Div, že se mu nezkroutily palce na nohou. Nedočkavě chytil Bodieho za ruku a navedl ji do svého spodního prádla.
Bodie sevřel v dlani pevně, ale jemně Doyleova pulzujícího ptáka, vyndal mu ho ze slipů a začal ho honit.
Doyle zaklonil hlavu a zasténal. Bodie přesně věděl, co a jak má dělat. Žádné dětinské škádlení, žádné nejisté tápání, jaké poznal v posteli s ženskýma.
Bodie nechal Doylea dojít až na samu hranici, kdy člověk cítí tu nevyhnutelnost ejakulace, a přestal.
Doyle frustrovaně zasténal a otevřel oči, aby zjistil proč.
Bodie si stáhnul slipy a předvedl svoje ztopořené péro v celé jeho kráse. Tedy ne že by Doyle viděl Bodieho nahého poprvé v životě, jen tomu dosud chyběla ta správná perspektiva, a taky Bodiemu ve sprše nikdy nestál. Aspoň Doyle si nikdy nevšimnul. Aby nezůstal pozadu, svléknul si taky spodní prádlo a musel najednou potlačovat nutkání zakrýt si rozkrok. Bylo to takové hloupé být nahý v posteli se svým nejlepším kamarádem a chystat se – po pravdě Doyle vlastně neměl nejmenší tušení, co bude dál. Rozhodně se ale cítil směšně.
Bodie okamžik vyčkával, kdyby si to Doyle přece jen rozmyslel a chtěl vycouvat. Teprve pak se posunul mezi Doyleovy nohy. Pořád ještě nemohl uvěřit, že se to děje, že je Doyle skutečně svolný k – řekněme sexuálním hrátkám. Přejel mu rukou po vnitřní straně stehna, pak se sklonil nad jeho ptákem a vzal ho do pusy.
Doyle zalapal po dechu a ruka mu bezděčně spočinula na Bodieho zátylku, aby mu přitiskla hlavu níž v touze po tom fantastickém pocitu. Naneštěstí si Doyle neuvědomil, že by to neměl přehánět, a Bodie se prudce odtáhl.
„Promiň,“ zamumlal Doyle a zrudl.
„V klidu, Rayi,“ pousmál se Bodie. „Nebuď nervózní. Věř mi,“ letmý polibek na rty a Bodie vrátil svoji pozornost do Doyleova klína.
Doyle sevřel rukama prostěradlo pod sebou a zasténal. Bodie rozhodně věděl, co dělá. Doylea bodl osten žárlivosti, když ho napadlo, kde se to takhle naučil. Nicméně na nějaké přemýšlení nebyl prostor.
Bodie sál a lízal Doyleovo péro, občas poškádlil citlivý žalud zuby. A stejně jako předtím, když už už byla vytoužená úleva na dosah, Bodie přestal.
Doyle zaúpěl. Tohle mu Bodie dělal schválně.
„Proč…?“
Bodie Doylea umlčel polibkem. Tohle celé byla jen hra. Bodie nechtěl Doylea uspokojit ani rukou ani orálně. Přejel rukama Doyleovi po hrudi, pak sevřel v dlani jeho penis a pomalu na něj začal nasedat.
Doyle chytil Bodieho za zápěstí, aby mu v tom zabránil, ale byl to jen chabý pokus.
Bodie se kousl do spodního rtu. Bez jakékoli sebemenší přípravy to bylo trochu nepohodlné, ale pravý chlapský sex musel trochu bolet.
Doyle místo Bodieho zápěstí sevřel jeho paži a s každým kouskem, s nímž se jeho péro zasouvalo do Bodieho těsné zadnice, mu unikl přidušený sten. Nikdy by nevěřil, že se tam vejde celý, ale když mu Bodie dosedl na klín, byl v něm až po kořen. Pocit to byl neskutečný. A ještě neskutečnější bylo, když se Bodie nadzvedl a zase spustil dolů, nejdřív pomalu, zvolna, ale rychle se to měnilo v divoké živočišné šukání. Zpočátku to bylo trochu jednostranné, Doyle se ale rychle odhodlal zapojit aktivněji. Nejdřív jen položil Bodiemu ruce na boky, jako by souložil s ženou a dával jeho rajtování patřičnou razanci. Když se ale začal blížit vyvrcholení, převzal iniciativu, protože nehodlal strpět, aby ho Bodie potřetí vypekl.
Překulili se tak, že se Bodie dostal dolů. Postel se při tom lehce akrobatickém kousku otřásla a zasténala na protest.
Bodie zasténal a slastně přivřel oči – jen na okamžik. Dívat se Doyleovi do zpocené tváře stažené agresivní vášní a potřebou udělat se bylo něco, co by si nikdy nenechal ujít. Doyle ho šukal jako smyslů zbavený – dravě, drsně – Bodie skoro nemohl popadnout dech. Doyleův pták mu projížděl zadnici jako píst. Až bude po všem, bude se mu pěkných pár dní špatně sedět.
Bodieho péro uvězněné mezi jejich zpocenými těly sebou zacukalo a sperma se smísilo s potem. Chvíli na to vyvrcholil hluboko v Bodieho zadku i Doyle a zhroutil se vyčerpaně na Bodieho. Oba se chvíli snažili popadnout dech, než Bodie dloubnul Doyle do žeber, aby ho ze sebe dostal aspoň natolik, že by mohl dát nohy do nějaké pohodlnější pozice.
Doyle se převalil vedle Bodieho pořád ještě udýchaný a zpocený. Břicho měl potřísněné Bodieho spermatem.
„Měli bychom se jít umýt,“ zvedl se Bodie z postele. „Nechci mít zasviněné povlečení.“
Doyle si teprve teď uvědomil, že má penis špinavý. Nebylo to zrovna hygienické. Zvedl se z postele a šel za Bodiem do koupelny. Z role toaletního papíru si kus odmotal a otřel si péro, zatímco sledoval jak se Bodie nakrucuje ve sprše pod horkou vodou.
Bodieho překvapilo, když se Doyle vtěsnal k němu pod sprchu, začal ho hladit a osahávat.
„Doufám, že tohle zůstane jen mezi námi,“ zašeptal Doyle s rty přitisknutými k Bodieho krku.
Bodie jen souhlasně zamručel. Komu by to asi tak vyprávěl.
„Nestojím o to, aby se po celé CI5 šuškalo, že šukám se svým parťákem,“ dodal Doyle jakoby mimochodem.
„Mám to snad chápat tak, že máš zájem si to zopakovat?“ zajímal se Bodie.
„Ne, máš to chápat tak, že máš okamžitě stáhnout tu pitomou výpověď,“ opáčil Doyle s úsměvem.
„Dobře, jdu zavolat Cowleymu,“ řekl Bodie a chtěl vylézt ze sprchy.
Doyle ho ale stáhnul zpátky.
„Až zítra, teď máme jinačí věci – k prodiskutování,“ uculil se.
„Já diskutuju strašně rád,“ zamumlal Bodie než se s Doylem políbili.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský