Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Murphy
Shrnutí: Murphy se rád dívá…
Poznámka: dopsáno červenec 2010
beta read bedrníka

Nepřímé důkazy

Je zase jeden z těch nudných dnů, kdy dveře Cowleyho kanceláře zůstávají po většinu času zavřené. Vládne ospalá nálada. Lucas luští křížovku a Sullivan mu čte přes rameno. Anson listuje Playboyem už potřetí dokola. O´Hara podřimuje a občas zachrápe. Williams s Carterem hrají karty a Johnson se marně snaží přesvědčit Sally, aby s ním šla na večeři.
Oni dva sedí u stolu naproti sobě. Na první pohled na nich není nic zvláštního. Jsou jako my.
Všichni jsme agenty Jejího Veličenstva.
A přece oni dva jsou jiní než my ostatní.
Doyle čte noviny. Má nohu přes nohu a houpe se na židli. Přitom občas drkne do stolu na němž si Bodie se soustředěným výrazem vykládá pasiáns. Když se na ně podívate, jsou oba zaujatí tím, co dělají. Nedívají se na sebe, nemluví spolu. Ale jen když se podíváte. Stačí setrvat pohledem o pár okamžiků déle a uvidíte zcela jiný obraz.
Doyle zvedne oči od řádků a zahledí se přes okraj novin na Bodieho. Je to krátký rychlý pohled a sám o sobě nic neznamená. Když se díváte není na něm nic zvláštního. Stačí ovšem chvíli pozorvat, a spatříte tu jiskru v zelených očích, která pohasne, jakmile Doyle od Bodieho odvrátí zrak. Je to jen zlomek vteřiny, kdy klouže pohledem po linii Bodieho tváře, hladí ty rysy, lačně hltá ten půvab, jenž jim nelze upřít. Dělá to tak dvakrát třikrát za čvrt hodiny. Ale jak říkám, když se jen podíváte, nevidíte nic zvláštního.
Bodie rozkládá karty po stole. Občas se mu obočí stáhne nad kořen nosu, když neví jak dál. Když se jen podíváte, máte dojem, že je hrou zcela pohlcený, že snad ani nevnímá okolí, a že mu hra moc nejde. Ale když vytrváte, zjistíte, že tak dvakrát třikrát za čtvrt hodiny jeho pohled sklouzne stranou k Doyleovi. Trochu nakloní hlavu na stranu a na zlomek okamžiku jeho rysy zjemní, koutky se mu zvednou v nepatrném úsměvu a oči rozšíří, jako by chtěly Doylea obejmout. Když se jen podíváte, zdá se, jako by právě přišel na to, jak ve hře ze zdánlivě bezvýchodné situace.
Je to tak s nimi pořád. Když se jen díváte, vidíte dva dobré přátele, dva dobré agenty. Ale stačí chvíli sledovat, a spatříte věci pod povrchem. Nepřímé důkazy.
Někdy se jejich pohledy setkají a pak mezi nimi cosi proběhne. Bodie se usměje jako dítě o Vánocích a Doyle pobaveně potřese hlavou a obrátí stránku.
Vždy spolu ráno přicházejí, i když strávili noc mimo vlastní byt. Čekají na sebe na parkovišti, jako by nemohli vejít bez toho druhého.
Nikdy nesedí dál než metr od sebe, i kdyby to znamenalo, že si Bodie sedne na stůl, nebo že se Doyle opře mezi dveřmi a překáží všem, co chtějí projít.
Někdy spolu ani nemluví, jen se na sebe podívají a oba se začnou něčemu smát, jako by byli spojeni telepaticky, jako by věděli něco, co my ostatní ne.
Doyle občas sedává a dívá se na Bodieho, jako by byl zářivý střed vesmíru, a všichni si myslí, že Doyle jen dumá nad Cowleyho posledním rozkazem. Tu a tam je to pravda, ale když se dívá na Bodieho, je to jiné.
Bodie se Doylea dotýká – pořád, obyčejně, a když to dělá, je to jako by byl Doyle něco vzácného, křehkého, co by mohl rozbít, a zároveň něco hebkého, co k doteku svádí.
Ale když se jen podíváte, vidíte dva parťáky, siamská dvojčata, jak jim někteří přezdívají. A přitom je v tom něco víc. Nepřímé důkazy.
Cowleyho hlas práskne jako rána bičem. Období klidu skončilo a my se zvedáme, abychom šli dělat svou práci. Ospalost z nás spadla. Lucas nechává křížovku u konvice. Sullivan se u ní zastaví, aby si dočetl článek. Anson zastrčí Playoboye pod Lucasovy noviny. Williams položí karty a Carter se, než odejde, podívá, co měl. Sally dá kopačky Johnsonovi.
Doyle složí noviny, navlékne si řemení s pouzdrem, vezme do ruky bundu a rozhrábne Bodiemu pasiáns. Bodie ho praští přes ruku a se smíchem vstane. Cestou z místnosti položí Doyleovi ruku mezi lopatky.
Když se jen podíváte, není na těch dvou nic zvláštního. Jsou jako my. Ale když je pozorujete měsíc za měsícem, rok za rokem, pochopíte.
Je k uzoufání, že oni dva to ještě nepochopili.
„Murphy!“
Složím noviny a jako poslední vyjdu na chodbu.
Máme práci.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský