Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Raymond Doyle/ William Bodie
Shrnutí: Ani smrt je nedokázala rozdělit.
Poznámka: Dopsáno srpen 2009

Nech mě jít

Bodie ležel na zádech jednu ruku za hlavou. Doyle měl hlavu na jeho hrudníku a naslouchal pravidelného tepu jeho srdce. Jednou rukou zlehka přejížděl Bodiemu po břiše a občas sklouzl níž a pohrával si s chlupy v jeho rozkroku.
Bodie měl druhou ruku položenou kolem Doyleova těla a prsty se probíral hřívou jeho kudrnatých vlasů.
Ve vzduchu se vznášela těžká vůně sexu. Oba byli krásně malátní a příjemná bolest v zadku připomínala Bodiemu chvíle divoké vášně, které spolu právě prožili. Teď jen leželi a vychutnávali si přítomnost toho druhého. Svým způsobem byly ty chvíle po sexu intimnější než sex sám.
„Na co myslíš?“ zašeptal Doyle a jeho prsty jako by mimochodem sklouzly ještě níž, což Bodieho nenechalo chladným.
„Na druhé kolo?“ uculil se Bodie.
Doyle se usmál.
„Na co myslíš ty?“ zeptal se Bodie.
„Na nás?“ řekl Doyle tiše a na okamžik se odmlčel, než řekl: „Víš, přemýšlel jsem – tuhle práci nebudeme dělat celý život.“
„Ne?“ Bodieho údiv byl upřímný.
„Ale no tak, Bodie,“ Doyle se otočil na záda. Hlavu si opřel o Bodieho rameno.
Bodie jemně hladil Doyleovo rameno.
„Jak dlouho myslíš, že se udržíme na špici, než na tohle začneme být staří, hm?“ řekl Doyle. „Deset, patnáct let? A co pak? Zastřelí nás, protože budeme moc pomalí?“
Bodie pokrčil rameny. Deset, patnáct let – to mu bude skoro padesát. Takhle dalekou budoucnost si nedokázal příliš představit. Jeho plány sahaly nejdále k příštímu víkendu.
„O tom jsem nikdy nepřemýšlel,“ přiznal Bodie. „Ale ty jo, tak to vyklop.“
Doyle se usmál. Samozřejmě že o tom už přemýšlel. Po pravdě o tom přemýšlel už od té chvíle, kdy začalo být jasné, že tohle není žádný krátkodobý úlet.
„Představ si dům,“ začal rozvíjet svoje sny a plány. „Ani velký, ani malý. Dvě patra, velká zahrada a garáž pro dvě auta.“
„Dvě?“ překvapilo Bodieho.
„Vím, jak řídíš,“ ušklíbl se Doyle.
„Tsss.“
Doyle se usmíval.
„Bude na té zahradě bazén?“ zeptal se Bodie.
„Mohl by,“ přikývl Doyle. „A v ložnici bude velká postel. A všude spousta oken, aby tam šlo hodně světla.“
„Třeba by mohl být v obýváku krb,“ Bodie si uvědomoval, že se mu představa toho domu líbí.
„A velká vana. A v zahradě pes,“ snil Doyle.
„Kočka.“
„Co?“ podíval se Doyle překvapeně na Bodieho.
„Kočka by tam mohla být taky ne?“ pousmál se Bodie.
Doyle přikývl.
„A na té velké posteli,“ Bodieho ruka sklouzla mezi Doyleovy nohy a začala ho laskat. „Ty – nahý,“ Bodieho horký dech ovanul Doyleovi ucho. „Vzrušený, nadržený, dychtící po mém ptákovi ve své prdeli.“
„Oh ano,“ vydechl Doyle.
„Myslím, že s tím posledním bodem bych mohl něco udělat hned teď,“ uculil se Bodie.

*****

Vzduchem zarezonoval výbuch. Tlaková vlna byla tak silná, že vysklila okna, a ulici zasypaly střepy.
„BODIE!!!“ Doyle se rozběhl ke dveřím, které exploze vyrvala z pantů, a vpadl do domu.
Prach se ještě nestačil usadit. Doyle přelézal trosky, odhazoval je a na pokrají zoufalství volal Bodieho jméno.
„Rayi?“
Ten slabý hlas byl jako boží smilování. Doyle se rozběhl tím směrem. Když však Bodieho našel, oči se mu zalily slzami a zdrceně klesl vedle něj.
„Bodie,“ zašeptal Doyle roztřeseně. „Můj bože!“ nechápal, jak je vůbec možné, že je Bodie při vědomí. Ležel na boku, břicho strašlivě rozervané a střeva vyhřezlá ven.
Doyle třesoucíma se rukama v zoufalství nabral ty kluzké růžové trubice a pokusil se je dostat zpátky, kam patřily.
„Je to hodně zlé,“ zašeptal Bodie. Nebyla to však otázka, nýbrž prosté konstatování. Zvláštní bylo, že si bolest ani příliš neuvědomoval. Věděl, že to bolí, jen jako by mu to nedocházelo.
Doyle vztáhl k Bodiemu zakrvácenou ruku a Bodie ho pevně chytil zbývající paží. Levou ruku mu nálož utrhla v loktu. Mezi rudým masem a seškvařenou kůží se bělaly roztříštěné kosti.
„Doyle?! Bodie?!“ z prachu a kouře se vynořil Cowley.
Doyle se na něj zoufale zahleděl.
„Sanitka je na cestě,“ zašeptal Cowley, i když věděl, že tady už lékařská věda příliš nezmůže.
Bodiemu popálenou levou polovinu obličeje zalévala krev z hluboké rána na čele. Oko měl zavřené a zpod víčka mu tekly růžové slzy. Ze zad mu trčely tři kovové střepiny.
„Vydrž,“ zašeptal Doyle. „Vydrž, za chvíli tu budou. Dají tě dohromady,“ slzy mu stékaly po tvářích.
Bodie se smutně pousmál. Byl za tu milosrdnou lež vděčný. Necítil nohy, od pasu dolů necítil vůbec nic. Chtělo se mu spát a začínala mu být zima.
Spěšné kroky prozradily příchod zdravotníků.
„Bodie,“ vzlykl Doyle. „Ne, ne, zůstaň se mnou! Bodie!!!“
Bodie zavřel oči. Jen si trochu odpočine. Jen trochu.

*****

Doyle stál u Bodieho lůžka a přemýšlel, jestli si Bodie uvědomuje jeho přítomnost. Často na něj mluvil, aby věděl, že tu je, že ho neopustil a nikdy neopustí.
Lékaři prohlásili, že není naděje, že by se Bodie někdy z komatu probral. Vedli ty učené řeči o tom, že když se mu během převozu do nemocnice, zastavilo srdce a přestal dýchat, byl mozek příliš dlouho bez kyslíku.
Doyle se odmítal vzdát. Bodie žil. Navzdory svým strašlivým zraněním pořád ještě žil. Dýchal a jeho srdce stále bilo. Nemohli ho přece tak snadno odepsat.

*****

Třesoucíma se rukama otevřel obálku dopisu, který mu pan Cowley předal. Bodie mu ji prý svěřil asi před dvěma lety, tedy někdy v době, kdy oba pochopili, že je to víc než jen potěšení z homosexuálního sexu, kdy to začalo být vážné.
Neřekl Cowleymu, co v ní je. Jen že sám pozná, kdy ji má předat. A s tím dopisem svěřil Bodie Cowleymu ještě jednu věc – dokument opravňující Doylea učinit jakékoli nezbytné lékařské rozhodnutí, které on už učinit nebude moct.
A tak nyní Doyle vytahoval z obálky dopis psaný Bodieho rukou. Dopis napsaný pro případ, že by se stalo přesně to, k čemu došlo.

Rayi,
jestliže čteš tyto řádky, ležím v nemocnici v komatu a lékaři na tvoje otázky, co bude dál, jen bezradně krčí rameny. Povím ti, co bude teď dál.
Nech mě jít.
Netěší mě vědomí, že po tobě chci, abys udělal tohle rozhodnutí. Vím, že pro mne by to na tvém místě nebylo snazší. Nemohu ale jinak.
Nevím, co se stalo, ale doufám, že se to stalo v akci. A pokud jsem tím zachránil tvůj život, nic si nevyčítej. Miluji tě, Rayi, víc než cokoli na tomhle světě, víc než vlastní život. Jestliže ty žiješ i za tuhle cenu, budu umírat šťastný.
A ty mě musíš nechat jít.
Nechci, abys měsíce nebo dokonce roky chodil den co den do nemocnice vysedávat k mojí posteli a čekat na něco, co nikdy nepřijde.
Nech mě, prosím, zemřít důstojně na utrpěná zranění.
Ani nevíš, jak hrozně mě mrzí, že se tohle stalo. Kdybych to mohl změnit, zabránit tomu – ale to jsem právě nedokázal, a proto ty musíš číst tyhle řádky.
Nic bych si nepřál víc, než vidět ten dům, o kterém jsi snil. Chci, abys ten sen naplnil. A abys v tom době žil s někým, kdo ti dá to, co já už nemůžu. Chci, abys byl šťastný.
Nikdy tě neopustím. Budu žít v tvých vzpomínkách, v nich budu navždy s tebou.
Teď už musím ale jít. Nezlob se kvůli tomu na mne.

S láskou
Navždy tvůj

Will

Doyle se v slzách sesunul na zem.

*****

Cowley se díval, jak sestra pomalu uklízí všechny ty přístroje, které jediné držely Bodieho naživu. Když Doyle včera podepsal souhlas s jejich odpojením, vypadal jako zlomený člověk. Možná to měl tušit.
Cowley se zadíval na dopis, který držel v rukou.

Pane Cowley,
velice mě mrzí, že vám nejspíš způsobím spoustu potíží, ale snad to pochopíte. Nesuďte mě příliš tvrdě. Já a Bodie jsme byli víc než jen partneři. Ano, stali jsme se milenci a ještě něčím víc než to. Znamenal pro mne víc, než dokážu vypovědět. Nečekám, že to pochopíte. Já sám to nechápu.
Prosím postarejte se o vše potřebné.
Nevím, kam člověk odchází po smrti, ale ať už je to kdekoli, doufám, že se tam s ním sejdu.

Raymond Doyle

Prostřelil si hlavu svojí služební pistolí.
Proto Cowley nikdy nepřál vztahům mezi svými agenty. Kvůli tomuhle ničil všechny románky už v zárodku. Možná byl krutý, ale bylo to nutné.
Jak jen mohl tohle přehlédnout? Jak to že si nevšiml, jaký vztah se mezi těmi dvěma vyvinul?
Anebo to jen nechtěl vidět? Nechtěl si připustit, že dva jeho agenti mají spolu homosexuální milenecký vztah?
Na tom už teď nezáleželo.

*****

Pohřbili je do společného hrobu, tak jak si to Doyle přál. Původně malý tichý pohřeb jednoho člena CI5 se změnil v truchlivou tragédii.
Cowleymu přišlo líto Doyleových rodičů. Nejspíš nikdy zcela nepochopí, proč jejich syn udělal, co udělal.
Cowley nabral hrst těžké mokré hlíny a zadíval se na náhrobek.
William Bodie a Raymond Doyle – ani smrt je nedokázala rozdělit.
Cowley hodil hrst hlíny na rakev, do níž uložili těla jeho dvou nejlepších agentů.
Nevěděl, kam jde člověk po smrti, ale doufal, že se Doyleovi jeho přání splnilo, a ať už to je kdekoli, znovu se tam spolu sešli.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský