Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Raymond Doyle/ William Bodie
Shrnutí: Měli si jen spolu sednout a vyřídit Bodieho zanedbané povinnosti.
Poznámka: beta read bedrníka
Dopsáno červen 2009

Na každého dojde

Bodie a Doyle vtrhli do ústředí CI5 hlučně a rozjařeně jako dva lidé, které po nenáročném dni čekají tři dokonalé dny božského volna.
„Ahoj, Betty,“ usmál se Bodie na sekretářku jejich šéfa, úsměvem, který mohl znamenat cokoli.
„Nemá dobrou náladu,“ informovala je tak nějak mimochodem.
„Možná by mu taky prospěla dovolená,“ nadhodil Bodie. „Slunné pláže, čerstvý vzduch… romantická večeře při svíčkách,“ mrkl na Betty a důvěrně se usadil na okraj stolu, odkud ho Betty vyhnala dobře mířeným zásahem hrotu tužky.
„Nesedej mi na faxy,“ pohrozila mu tužkou.
Doyle nahlédl do svojí přihrádky, která zela prázdnotou, a pak mrkl vedle na Bodieho, přetékající složkami a papíry.
„Jsi pozadu s hlášeními dobře měsíc,“ zavrtěl Doyle hlavou a ukazováčkem se probíral v Bodieho nevyřízeném papírování – nudné, otravné a bohužel nevyhnutelné části jejich práce.
„Měsíc? Jen čtyři týdny,“ ohradil se Bodie.
„To je totéž,“ ušklíbl se Doyle. „Ještě týden a ty papíry začnou žít vlastním životem.“
„Když řekneš měsíc, zní to hůř než když se řekne čtyři týdny,“ uculil se Bodie. „A pak stejně to nikdy nikdo nečte, tak co. Ale abych ti dopověděl, co jsem říkal před tím. Když bylo po všem, tak se na mě tak podívala a řekla…“
„Bodie!“ Cowleyho hlas s podtónem rozmrzelosti v náběhu do podrážděnosti zazněl jako výstřel z pistole.
Bodie přestal líčit svoji historku.
„Ke mně!“ rozkázal Cowley a zmizel za rohem.
Bodie se zadíval na Doylea.
„Třeba dostaneš medaili,“ rýpl si Doyle.
„Jo, třeba,“ zahučel Bodie.
„No tak, brouku,“ poplácal ho Doyle po zádech. „Když bude nejhůř, přijdu tě zachránit.“
„Vážně?“ ušklíbl se Bodie.
„Na mou čest,“ položil si Doyle teatrálně ruku na srdce.
„Jestli ne, budu tě chodit strašit,“ sykl Bodie, než se odebral do Cowleyho kanceláře.
George Cowley ani nezvedl hlavu od složky, kterou četl.
„Povinnosti,“ řekl jakoby mimochodem, jako by ani nemluvil k Bodiemu. „Všichni máme povinnosti a musíme je plnit,“ sundal si brýle a zvedl hlavu. „Dokonce i ty.“
„Ano, pane,“ lepší odpověď prostě neexistovala a Bodie věděl, že se tak nějak od něho čeká. V některých věcech se CI5 příliš nelišilo od armády.
„Máš měsíc zpoždění s hlášeními!“
„Skutečně?“ vyloudil ze sebe Bodie ten nejnevinnější překvapený výraz, jakého byl jen schopen.
„Nehraj si se mnou!“ okřikl ho Cowley. „Já vím, že ty a Doyle jste nejlepší, vím, že je to otravné papírování. Ale je to tvoje povinnost a ty ji budeš dělat.“
„Ano, pane.“
„Máš na to tři dny. V pondělí chci všechny tvoje resty na svém stole,“ rozhodl Cowley.
„Ale,“ nadechl se k protestům Bodie.
„Žádné ale, Bodie,“ utnul ho Cowley. „A čím dřív se do toho pustíš, tím dřív to budeš mít hotové. Odchod!“

„To je prostě nefér,“ mrmlal Bodie nad hromadou papírů povážlivě nakloněnou k jedné straně. „Tři dny volna – chápeš, Rayi, tři zatracené dny volna po bůh ví jak dlouhé době. To prostě není fér.“
Betty složila Bodiemu do náruče všechny složky.
„Není to fér,“ stěžoval si Bodie ještě cestou k autu.
„Chceš hodit s tou nadílkou domů?“ zeptal se Doyle a nedokázal zakrýt pobavený úsměv. V CI5 na každého jednou dojde, když zanedbává nějakou svoji povinnost – dokonce i na Bodieho došlo.
Bodie hodil papíry dost nešetrně na zadní sedadlo.
„Co chci, je pořádný panák,“ utrousil mrzutě, když nasedal do vozu.
Tentokrát řídil Doyle, natolik Bodieho vidina zkaženého volna otrávila. Obvykle se cpal k volantu, a i když Doyle věděl, že Bodie je dobrý řidič, přece jen se vždycky ihned, jak dosedl, připoutával. Bodie občas zapomínal, že tohle není armádní vozidlo v rozbahněném terénu.
„Ale no tak, to nebude tak zlé,“ pokusil se Bodieho Doyle povzbudit, když mlčel už nezvykle dlouho.
Bodie se jen zamračil a dál zjevně trucoval.
„Stejně si za to můžeš sám,“ řekl Doyle, kterého Bodieho uraženost už začala štvát. „Kdyby ses na to nevyfláknul…“
„Víš, co je zajímavé,“ řekl Bodie ostře. „Že ty ses na to vyfláknul zrovna tak, ale žádné resty nemáš.“
Doyle se potutelně usmál.
„Vzpomínáš si na tu sekretářku, co jsem s ní chodil?“
„Myslíš tu ‚dvě stě úhozů za minutu‘? Neřekl bych tomu, žes s ní chodil. Byli jste dvakrát na večeři,“ ušklíbl se Bodie. „Jak se vlastně jmenovala?“
„Debie,“ osvěžil Doyle Bodiemu paměť. „A náhodou jsme spolu chodili.“
„Nedostal ses jí pod sukni,“ neodpustil si Bodie nepřipomenout Doyleovi „fiasko“.
„Můj Bože, ty jsi Bodie, tak prostoduché stvoření,“ povzdechl si Doyle.
„Jsi první, kdo si stěžuje,“ zašklebil se Bodie.
„No jo, kdo ví, možná po noci strávené s tebou bych si na to taky nestěžoval,“ zasmál se Doyle.
Bodieho zlepšená nálada byla najednou rázem ta tam.
„Co je?“ podíval se na něj krátce Doyle, jemuž náhlá změna v Bodieho náladě neušla.
„Nic,“ řekl Bodie bezvýrazně. „A pointa vtipu je?“
Doyle se ještě jednou na Bodieho podíval. Možná ho urazil tím vtipem o strávené noci. Jistě Bodie byl pyšný na své avantýry a rád se chlubil svými úspěchy u žen. Ale i když měl spoustu předsudků, nikdy nebyl homofobní. Doylea by nikdy nenapadlo, že by se takový nevinný vtípek mohl Bodieho dotknout. Obzvláště když za dobu, co spolu dělali nebyl první. Byla to hra, popichovat se, předhánět se, předvádět se – jen hra. Jenže Bodie byl taky otrávený z toho, jak mu Cow zkazil volno. Doyle se rozhodl, že to nebude řešit. Bodie byl prostě Bodie. Stačilo, aby mu něco přelétlo přes nos a byl z toho vždycky malér.
„Pointa je v tom, že jsme zůstali přáteli,“ pokrčil Doyle rameny.
„Já věděl, že je v tom nějaký podraz,“ zahučel Bodie. „Píše to za tebe.“
„Ne tak docela,“ bránil se Doyle.
„To stačí,“ zamračil se Bodie.
Po zbytek cesty do baru bylo v autě nepříjemné ticho. Teprve nad sklenkou dobré skotské se Bodie zase trochu rozmluvil, ale Doyle cítil jistou neochotu, rezervovanost, jakou u svého parťáka snad ještě nikdy nepoznal. Jako by Bodieho něco žralo. Jenže to nebyl ten druh zamyšlenosti, kterou znal, kdy člověk na hony cítil, že Bodie chce udělat něco hloupého, zbrklého a většinou i nebezpečného.
„Ty, Rayi,“ Bodie viditelně opatrně volil slova. „Nepomohl bys mi s tím?“
Doyle se na Bodieho překvapeně zadíval a spatřil v jeho očích – prosbu? Bodie zřídka kdy prosil. Že by ho to papírování až tak vykolejilo? Ne, Doyle cítil, že o tom to není. Častokrát Bodiemu nerozuměl, ale dnes to cítil obzvláště palčivě.
„No,“ protáhl Doyle. Na víkend si plánoval pokračovat v opravování motorky – tedy nic, co by nemohl odložit.
„No tak, Doyle,“ pousmál se Bodie, jako by se zase vracel do své kůže. „Ty uděláš večeři, já přinesu pití – a máme to za chvíli hotový. Přece bys mě v tom nenechal.“
Doyle dopil svoji sklenku. Rozhodl se vlastně ještě dřív, než začal Bodie smlouvat.
„Dobře, ale ne že přineseš nějaký patok,“ upozornil ho.
„Já?“ zatvářil se Bodie dotčeně. „Copak někdy kecám?“
„Pořád, holoubku, pořád,“ usmál se Doyle.

Když se Doyle během přípravy večeře už snad po sté podíval na hodinky, naštval se sám na sebe. Vždyť to bylo směšné. Bodie řekl, že přijde a taky přijde. Nebyl žádný důvod, aby Doyle sledoval čas a nedočkavě čekal, kdy se konečně ozve zvonek u dveří, jako nervózní kvočna. Umínil si tedy, že se na hodiny už ani nepodívá, jenže se zrovna ozval zvonek u dveří.
Doyle si utřel ruce do utěrky a šel otevřít.
„Tak se pochlub,“ řekl Bodiemu místo pozdravu.
Bodie se jen zazubil a zamával Doyleovi před nosem taškou.
„Budeš zírat,“ chlubil se.
Doyle mu ustoupil z cesty a zavřel za ním. Jeho pohled přitom sklouzl na Bodieho zadek – v těch těsných džínech to nebyl vůbec špatný pohled. Kdyby byl Bodie ženská – Doyle by se nedal dvakrát pobízet.
Bodie vešel do domu, na stůl postavil tašku a strčil prst do hrnce na plotně a olízl si ho.
„Chtělo by to trochu okořenit, je to málo ostrý,“ poznamenal.
„Taky to není hotové, ty,“ zavrtěl Doyle hlavou. „A jdi od toho. Padej!“ vystrkal Bodieho do obýváku.
Bodie si sundal bundu, pohodil ji na křeslo a do druhého se rozvalil jako doma. Doyle se čas od času pozastavoval nad tím, že zatímco Bodie byl u něj v baráku pečený vařený, kolikrát byl on u Bodieho. Ne, že by si chtěl stěžovat. Po pravdě z těch několika málo návštěv získal Doyle pocit, že Bodieho byt je podivně neosobní. Žádné fotky, suvenýry, dekorace, všechno pečlivě srovnané jako na vojně. A hlavně Bodiemu by Doyle nesvěřil ani uvaření čaje. Postavit podomácku bombu, to by byla pro Bodieho nejspíš hračka, potíž byla v tom, že se semtexem i vařičem dosahoval Bodie pomalu stejného výsledku – totální destrukce.
„Máš novou mazaninu?“ kývl Bodie hlavou k abstraktnímu obrazu, který si od minule nepamatoval.
„To mám už dlouho,“ řekl Doyle a pak dodal: „A není to žádná mazanina. Je to umění, ty barbare.“
„Umění?“ odfrkl si Bodie. „Je to změť barev.“
„Zkus zapojit představivost a uvolnit se a v té změti uvidíš konkrétní věci,“ usmál se Doyle, zatímco dokončoval večeři.
Bodie přimhouřil oči a zadíval se na obraz. Z jeho intenzivního úsilí se mu nad kořenem nosu udělala vráska.
„Já nic nevidím,“ postěžoval si.
„Musíš zapojit fantazii, Bodie, fantazii,“ radil mu Doyle.
„Hm, no jasně,“ ušklíbl se Bodie.
Doyle přinesl na stůl dva talíře. Nádherně to vonělo.
„Tak co vidíš?“ zeptal se Doyle se zájmem.
„Pitomou změť barev,“ odpověděl Bodie. „Podáš pití?“
Doyle protočil oči, ale přitom se smál.
„Ty jsi vážně tak přízemní,“ vrtěl hlavou, když vyndaval láhev, kterou přinesl Bodie, a četl si vinětu. Bodie výjimečně nekecal, když se kasal, že přinesl něco skutečně dobrého. Víno bylo vybrané velice pečlivě. Doylea to nepřestalo udivovat. Bodie měl na jedné straně velmi dobrý vkus a na druhé straně to byl nekulturní barbar.
„Já jsem přízemní a ty vyhazuješ peníze za takové nesmysly,“ řekl Bodie, a když se Doyle nekoukal, ukradl mu z talíře šťavnatý kousek masa.
Doyle přinesl láhev a skleničky a posadil se naproti Bodiemu. Nalil pití a pozvedl sklenku.
„Cheers.“
Připili si a pak přišla řada na to, aby Bodie chválil Doyleovi kuchařské schopnosti. A víc než kdy jindy se Doyle nad Bodieho komplimenty div nečervenal.
„Kdybys byl ženská, já bych se tě snad i vzal,“ zašklebil se Bodie vesele.
„A co tě vede k závěru, že bych tě chtěl?“ vrátil mu to Doyle pobaveně.
„Náhodou,“ nafoukl se Bodie. „Jsem mladej a hezkej, co bys chtěl víc.“
„No jistě, některý kluci tě chodí šmírovat do sprch,“ rýpl si Doyle.
„Ale, Rayi, kdybys řekl,“ uculil se Bodie. „Pro kámoše všechno, zlato.“

Doyle byl rozvalený na pohovce, nohy měl na stole na hromadě složek, z nichž se v budoucnu snad mělo stát Bodieho hlášení, a usrkával ze skleničky skotskou. Bodie ležel vedle něj, nohy přes opěradlo, opíral se zády o Doylea a příšerně falešně zpíval nějakou děsně sprostou odrhovačku.
„Jdu se vychcat,“ odstrčil Doyle Bodieho a ztěžka vstal. Místnost se s ním povážlivě zhoupla a složky se rozlétly po místnosti. Bodie padnul na záda na pohovku a přestal, naštěstí, zpívat. Pak se překulil, takže spadl z pohovky pod stůl a s nejvyšším úsilím se vyškrábal na nejisté nohy a vyrazil za Doylem.
Doyle vrávoravým krokem vešel do koupelny, rozepnul si poklopec a začal močit do vany. Když se mu Bodie pověsil zezadu na krk, skoro oba upadli.
„Chlast je děsný svinstvo,“ zamumlal Bodie a vratce se postavil vedle Doylea. „A za to všechno může Cowley! Měl jsem mít nádhernej víkend,“ začal si Bodie stěžovat. „Měl jsem prošukat celej víkend!“
„Myslíš ty taky někdy na něco jinýho než na jídlo a sex?“ ušklíbl se Doyle.
„Jo, na sex a jídlo,“ zachechtal se Bodie. Ještě zvládnul zastrčit si ptáka do kalhot, než se opřel o zeď a svezl se po ní na zem, neschopný se zvednout.
„Ne, ne, vstávej,“ chytil ho Doyle za paži. „Jseš zralej myslím právě do postele.“
Dostat Bodieho do ložnice, když sám měl do střízlivosti daleko, nebylo pro Doylea ani trochu snadné. Obzvláště když to znamenalo vytáhnout Bodieho do schodů. V ložnici ho shodil na postel. Bodie ale Doylea chytil za ruku a stáhnul ho k sobě dolů. Doyle se svalil vedle Bodieho a oba se začali smát, aniž by pořádně věděli proč.
Doyle se pokusil Bodieho vystrčil přes okraj. Bodie mu to chtěl oplatit. Začali se strkat, válet se po sobě, a přišlo jim to děsně k smíchu.
Najednou měl Doyle ruku v Bodieho rozkroku, Bodie měl ruku mezi Doyleovýma nohama a vzájemně si přes džíny třeli ptáky, zatímco se divoce líbali.
Bodie ho líbal tak divoce a hladově, že Doyle skoro nemohl popadnout dech. Nemluvili. Když začali jeden druhému rozepínat pásek a kalhoty, bylo to, jako by vše bylo předem domluvené, nacvičené. Stejně jako nemuseli mluvit při akci, i teď nebylo potřeba slov. Rozhodně ne k něčemu tak živočišnému jako je sex.
S pérem toho druhého v ruce ze sebe vzájemně strhávali oblečení. Nebylo to zrovna snadné. Koordinace pohybů nebyla nejlepší. Ale kde je vůle a touha – nakonec se jim podařilo vysvléknout se. Vrhli se po sobě hladově jako dva nadržení puberťáci, třebaže jejich těla stěží dokázala držet krok s jejich ztrátou zábran. Bylo to trochu neohrabané.
Bodie se obkročmo posadil na Doylea zády k němu. Poté couvl, takže se jeho napůl ztopořený pták ocitl před Doyleovým obličejem, a sám začal intenzivně sát a lízat Doyleova poněkud povadlého ptáka. Doyle zasténal a nadzvedl boky, aby dostal své péro hlouběji do Bodieho pusy, a protože představa, že by měl lízat cizí koule Doylea nelákala ani v podroušeném stavu, aspoň rukama Bodiemu masíroval kulky a honil ptáka. Občas ale laškovně zajel prstem i k Bodieho díře. Až se nakonec odvážil špičkou malíčku proniknout dovnitř.
Bodie přestal opečovávat Doyleova ptáka, slezl z Doylea a beze slova na všech čtyřech nastavil svůj zadek.
Doylea nebylo třeba pobízet. Jeho erekce stačila na to, aby nabodl Bodieho díru.
Bodie zasykl a prohnul se v zádech.
Doyle ho chytil za boky a začal ho divoce šoustat.
„Jo! Jo!“ zasténal Bodie. Bolest v zadku, kterou pocítil, když do něj Doyle pronikl, postupně odeznívala a slast se stávala stále intenzivnější.
„Šukej mě! Šukej mě, Rayi!“ mumlal jako v transu.
A Doyle ho šukal. Se zaťatými zuby, rukama svíral jeho boky tak pevně, že mu zarýval nehty do masa, pot mu z čela odkapával mezi Bodieho lopatky. Šukal ho s hekáním a vzdycháním. Rozmačkával mu každým přírazem až nadoraz v zadku hovna na horkou kaši.
A Bodie mu vycházel vstříc jako ta poslední děvka. Sténal u toho, klel, žebral, byl sprostý a nakonec se s hlasitým sténáním udělal. Jeho bílé sperma pokropilo tmavé povlečení.
Doyle ucítil, jak se kolem jeho ptáka stáhly Bodieho svaly a vystříkal se do té jeho chtivé díry do poslední kapky.
Bodie padl na postel a Doyle se zhroutil na něj. Oba oddechovali, jako by právě doběhli maraton. Doyleův měknoucí pták s mlasknutím vyklouzl z Bodieho zadku. To už ale Bodie spal zdravým spánkem opilce. Doyle se k němu přitiskl a usnul, jakmile zavřel oči.

Bodieho probudilo světlo, kterého i přes zavřená víčka bodalo do očí. Hlavu měl jako střep, jako by mu do ní celou noc bušilo tisíc permoníků, každou chvíli se mu musela rozskočit na kusy. Nemohl pořádně dýchat a celé tělo ho bolelo, jako by se popral s buvolem.
Nejdřív zkusmo otevřel jedno oko, ale světlo deroucí se sem velkým oknem, mu málem vypálilo sítnici, takže ho zase rychle zavřel. V puse měl sucho a v krku, jako by polkl hrst prachu. Neměl nejmenší ponětí, kde je, ani co se stalo. Jediné, čím si mohl být jist, že se včera ožral jako už dlouho ne. Poslední, co si pamatoval, byla večeře u Doylea. Zbytek halila neproniknutelná tma.
Něco se vedle něj pohnulo, pak mu do ucha někdo zasténal, a tíha, která mu bránila pořádně dýchat se odvalila stranou.
„Kurva,“ ozvalo se.
Bodie otevřel znovu jedno oko. Ne že by to bylo o něco lepší, ale ten hlas si vyžadoval pozornost. Obvykle se mu nestávalo, že by ho po prochlastané noci budil mužský hlas.
„Kurva,“ zopakoval Doyle a schoval si před denním světlem hlavu pod polštář.
Bodie otevřel i druhé oko a poprvé si uvědomil, že mu táhne na záda a na zadek, že je nahý. Opatrně se rozhlédl, jen tak, aby se mu hlava nerozsypala na součástky, a konstatoval, že ten hlas skutečně patří Doyleovi – nahému Doyleovi. Nevzali si večer pyžamo.
Bodie zavřel oči, rozhodnutý tiše umřít.
„Bodie?“
A mrtví lidé, jak známo, nereagují na své jméno.
„Bodie!“
„Sakra, Doyle!“ zaúpěl Bodie, kterému z Doyleova hlasitého projevu drnčelo v hlavě. „Neřvi tolik,“ zašeptal.
„Co se tu stalo?“ zašeptal Doyle zničeně.
„Lež klidně, nehýbej se a když budeš zvracet, tak přes okraj postele prosím, zjevně jsme se včera ožrali,“ zamumlal Bodie do polštáře.
„Zjevně jsme dělali víc věcí,“ hlesl Doyle poněkud rozhozeně.
Bodie neodpověděl, protože se znovu pokoušel umřít, čímž by unikl tepající bolesti hlavy.
„Bodie.“
Dloubnutí do žeber bylo obzvláště surové.
„Cokoli jsem rozbil, ti vynahradím,“ ujistil Doylea Bodie.
„No to je prima, ale kdo ti vynahradí ztrátu panenství,“ zakuckal se Doyle pobaveně.
„Co?“ Bodie otevřel oči a nadzvedl hlavu natolik, nakolik se odvážil.
Doyle seděl na posteli a chechtal se. Byl to takový ten lehce maniakální smích. Bodie se otočil na bok a ten pohyb způsobil, že ho ostře zabolel zadek, přesněji jako by mu někdo nacpal do prdele okurku – nebo…
„To jsi neudělal!“ vyhrkl Bodie.
Doyle se začal smát ještě víc.
Bodie se rozhlédl. Postel vypadala jako by se v ní pářili hroši – zválená, polštáře ležely na zemi, na peřině bylo zaschlé sperma a ve vzduchu se vznášel pach potu a lehký závan výkalů. A Doyle tu seděl a chechtal se jako magor.
„Panebože,“ zaúpěl Bodie a zabořil tvář do polštáře.
„Víš, co mně pomáhá na kocovinu? Studená sprcha,“ prohlásil nakonec Doyle a ztěžka vstal z postele. „A tobě by prospěla taky. Včera jsme se nechovali zrovna – bude potřeba převlíknout postel.“
„Tobě to fakt přijde k smíchu?“ zeptal se Bodie.
„Proč ne,“ pokrčil Doyle rameny.
„Uvědomuješ si, co jsme udělali?“
„Šukal jsem tě jako zvíře,“ ušklíbl se Doyle. „Máš zatraceně těsnou prdel, puso.“
Bodie se zapitvořil, což jen vyvolala u Doyle další salvu smíchu.
„Ale no tak, Bodie, tvoje ego utrpělo tím, že jsi přišel o panictví?“ plácl ho Doyle přes nahý zadek.
„Abys ale věděl, já nejsem teplej,“ ohradil se Bodie.
„Kdo tu mluví o tom, že bys byl teplej,“ řekl Doyle. „Já taky nejsem teplej.“
„Jestli to někomu řekneš, zabiju tě,“ varoval Bodie Doylea.
„Ale no tak, nehraj to na mě,“ zakřenil se Doyle. „Líbilo se ti to, tak to přiznej.“
Bodie mlčel a tvářil se trucovitě.
„Třeba ti po snídani dám šanci srovnat skóre,“ mrkl Doyle na Bodieho, než odešel do koupelny.
Bodie se usmál a spokojeně se protáhl. Takže Doyleovi se to líbilo. Až na tu kocovinu si už dlouho takhle dobře nezašukal. Kdyby tušil, že stačí, aby se s Doylem opili a skončí spolu v posteli… Ale do snídaně čekat nebude. Železo je třeba kout, dokud je žhavé. Vstal a vyrazil za Doylem do koupelny.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský