Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8
Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: William Bodie/ Raymond Doyle
Shrnutí: Bodieho pochybná minulost kompromitovala CI5 a dostala Cowleyho do nepříjemné situace.
Poznámka: Děkuji bedrníce za konzultace, podporu při psaní a beta read
Dopsáno srpen 2010

Bar Gorgona

Kapitola první

Velké kapky deště zalévaly přední sklo Cowleyho vozu tak, že stěrače téměř nestíhaly. Sjel ze silnice a po bahnité cestě, od níž bude jeho vůz celý zablácený, dojel až ke skladišti. Vrata byla otevřená, a protože nechtěl zmoknout, zajel dovnitř.
Šero venku se díky nízko visícím bouřkovým mrakům ve skladišti proměnilo v přítmí, v němž tonuly vzdálené detaily. Cowley vypnul motor a chvíli naslouchal zvuku děště bubnujícího do plechové střechy. Podíval se na hodinky. Willis by měl každým okamžikem dorazit.
Na druhé straně haly, která se utápěla v neproniknutelné tmě, se rozsvítila světla auta.
Cowley si dovolil kratičký znechucený úšklebek. Willis byl had a s hady je nutno jednat…no jako s hady – chytit je těsně za hlavou, aby nemohli kousat.
V prázdné hale bylo bouchnutí dveří jasně slyšet. Cowley tedy vystoupil z vozu, ale vyčkával, dokud se Willis neobjevil v záři reflektorů jeho vlastního vozu.
„Georgi,“ kývl mu Willis na pozdrav.
„Co chceš, Willisi?“ šel Cowley rovnou k věci.
Vztahy mezi MI6 a CI5, poté co se Willis pokusil použít pro své špinavé hry jednoho z Cowleyho agentů, ochladly na bod mrazu. Některé věci by si prostě jednotlivá oddělení dělat neměla. Cowley neodpouštěl snadno.
A teď Willis požádal o tuhle schůzku.
„Jako vždy přímo k jádru pudla,“ pousmál se Willis tím svým vypočítavým neupřímným úsměvem.
„Dělej, Willisi,“ pobídl ho Cowley. „Nechci tu strávit celou noc.“
„Jak chceš, Georgi,“ pokrčil Willis rameny a vytáhl z kapsy svého dlouhého baloňáku hnědou obálku. Hodil ji na vlhce se lesknoucí kapotu Cowleyho vozu.
„Co je to?“ otázal se Cowley, aniž by se po obálce natáhl.
„Podívej se sám,“ odvětil Willis.
Cowley obálku vzal a vysypal z ní několik fotografií. I ve špatném světle bylo patrné, že jde o amatérské pornografické fotografie nějakého páru – mužského páru.
„Co je to?“ zopakoval Cowley svoji otázku poté, co fotky jen tak zběžně přejel očima a hodil je zpátky na kapotu.
„Jak se má ten tvůj Bodie, Georgi?“ pousmál se Willis žraločím úsměvem.
„Od Bodieho se drž dál, Willisi,“ řekl Cowley varovně.
„Já nevím,“ potřásl Willis hlavou. „Ten tvůj chlapec… způsobil mi spoustu potíží, Georgi. Ty jsi mi kvůli němu způsobil spoustu potíží.“
„O co ti jde, Willisi?“ zeptal se Cowley ostře. „Drž se od mých hochů dál,“ varoval.
„Prohlédni si ty fotky, Georgi,“ doporučil mu Willis přezíravě. „Doma v klidu, popřemýšlej o nich a o důsledcích toho, kdyby se taková věc zveřejnila. Pak si znovu promluvíme,“ a s tím se otočil na podpadku a odkráčel zpátky ke svému vozu.
Cowley se zamračil. Willis už zase rozehrál nějakou špinavou hru. A dost možná se do ní opět pokusí zatáhnout jeho oddělení, dost možná i Bodieho. Sebral navlhlou obálku s fotkami a nasedl si do vozu. Prohlédne si je tedy, jak mu Willis doporučil, a pak chytí hada pěkně za hlavou a zváží, jestli není čas mu vylomit jedové zuby, aby už nemohl kousat.

*****

„Takže jde na to. Skóre je téměř vyrovnané. Ještě pořád to můžou vyhrát. Nadhazovač je levák, ránu má přesnou a tvrdou.“
Doyle kráčel po chodbě v ústředí CI5 vedle Bodieho, který mu s maximálním zaujetím líčil vyvrcholení včerejšího kriketového zápasu. Jejich cílem byla, jako ostatně každé ráno, kuchyňka. Zcela bezstarostně prošli kolem dveří Cowleyho kanceláře.
„Podmínky jsou ideální, lehce pod mrakem… Postaví se na pálku,“ Bodie se dostával k zlatému hřebu celého zápasu.
„Bodie!“ rozrazil Cowley dveře sotva od nich byli stěží dva tři kroky.
Oba agenti se zastavili a otočili se na svého šéfa. Občas měl člověk pocit, že Cowley vlastně nedělá celý den nic jiného, než že stojí za dveřmi své kanceláře a čeká, kdy půjdete kolem, aby na vás takhle vyběhl.
„Ke mně!“ rozkázal Cowley úsečně.
Oba agenti tedy poslušně následovali svého šéfa do jeho kanceláře, aby obdrželi nějakou tu práci.
„Jsi snad Bodie, Doyle? Počkej venku!“ vykázal ho Cowley ostře.
Doyle se podíval tázavě na Bodieho, který jen nepatrně pokrčil rameny, protože neměl o nic větší tušení, o co jde, než jeho parťák.
„A zavři za sebou dveře,“ dodal Cowley zcela zbytečně, než si sedl za stůl.
Někdo zřejmě šlápl Cowleymu na kuří oko. A Bodie do toho byl nějaký způsobem namočený.
Když Bodie s Cowleyem osaměl, postavil se zcela podvědomně do pozoru. Byl sice přesvědčený o tom, že není jediný důvod, proč by měl jít na kobereček, ale uměl poznat, kdy je lepší Cowleyho moc nedráždit.
„Nalej si,“ vybídl ho Cowley a kývnul hlavou ke svému dobře zásobenému baru.
„Děkuji, pane,“ usmál se Bodie a bez váhání si nalil na dva prsty jantarové tekutiny.
„Posaď se,“ ukázal Cowley na židli před stolem.
Bodie si sedl a upil skotské. Přes okraj sklenky sledoval svého nadřízeného a vyčkával, co se bude dít dál. Zajímalo ho, kdo Cowleyho tak popudil. Očekával nějaký speciální úkol, něco co mohl pro Cowleyho udělat jen on.
Cowley se na klidného a sebejistého Bodieho díval a zvažoval, jak začít. Už ho přešla chuť nasekat Bodiemu na holou jako malému klukovi, třebaže právě tohle by si zasloužil ze všeho nejvíc. Kompromitoval celou CI5, dal do ruky Willisovi zbraň, obojek, na kterém je bude držet, dokud on, Cowley, nenajde způsob, jak se ho zbavit.
Bodie a jeho minulost – nikdo vlastně pořádně nevěděl, kde všude byl, co všechno dělal a s kým vším se zapletl. Ale byl to dobrý voják, dobrý agent a dobrý chlap. Věděl o jeho barvité minulosti. Nevybral si ho kvůli tomu, čím byl, ale kvůli tomu, čím je.
Bodie trpělivě vyčkával, třebaže hořel zvědavostí a jazyk ho doslova svrběl.
Cowley se konečně pohnul. Otevřel zásuvku a hodil na stůl před Bodieho hnědou obálku, z níž vyklouzlo několik fotek.
„Co mi k tomu řekneš?“ zeptal se Cowley.
Bodie se samolibě uculil. Vždycky měl rád, když se ho Cowley ptal na jeho názor, na jeho odhad. Když se mohl trošku, řekněme, vytáhnout. Škoda že tu není Doyle, aby viděl, kdo je Cowleyho modrooký chlapec. Odložil skleničku a vzal jednu z fotek. Koutky rtů mu zacukaly v pobaveném úsměvu.
„Je to trošku přesvětlené,“ neodpustil si.
„Poznáváš tam někoho?“ zeptal se Cowley bezbarvým tónem.
„Měl by… ch?“ Bodieho hlas vyzněl do ztracena.
„Myslím, že ano,“ vzal mu Cowley fotku z ruky a zadíval se na ni. „Třeba ten mladík, nepřijde ti nějak povědomý, Bodie?“ probodl ho pohledem.
„Ano, pane,“ odpověděl Bodie okamžitě. Nemělo smysl něco zastírat. „To je ale už dávno, já…,“ vyhrkl.
„Ty jsi mě měl především informovat!“ přerušil ho Cowley podrážděně.
„Ano, pane.“
„Kde to bylo?“ otázal se Cowley.
„V Paříži,“ odvětil Bodie pohotově a spolkl další slova, která se mu drala na jazyk. Seděl prkenně rovně, jako by se snažil stát v pozoru, a díval se přímo před sebe s očima upřenýma někam nad Cowleyho levé rameno.
„Kdy?“ pokračoval Cowley ve výslechu.
„Asi před osmi lety,“ zaváhal Bodie. „Ale od té doby…“
Cowley ho umlčel jediným pohledem.
„Kdo to fotil?“
„Já nevím,“ řekl Bodie. „Muselo to být bez mého vědomí. Já bych to nikdy…“
„Kdo to byl?“ nenechal ho Cowley domluvit.
„Nevím,“ pokrčil Bodie rameny.
„Nevíš nebo si nevzpomínáš? To je rozdíl, Bodie,“ utrousil Cowley.
„Nevím, já… no víte, neptal jsem se na jméno,“ ošil se Bodie.
„Jak to?“ zamračil se Cowley.
„No, víte… byl to obchod,“ soukal ze sebe Bodie. „Oni platili a já… no, neptal jsem se.“
„Takže prostituce,“ konstatoval Cowley.
„Tak trochu,“ připustil Bodie neochotně.
„Jak dlouho?“ vyptával se Cowley dál.
„Jen chvíli, měsíc, možná dva.“ vyhrkl Bodie. „Používal jsem vždycky kondom.“
„Oh, no tak to je opravdu chvályhodné,“ řekl Cowley uštěpačně.
„Potřeboval jsem na nájem,“ pokusil se Bodie nějak ospravedlnit.
„Mě ani za mák nezajímá, proč jsi to dělal,“ naklonil se k němu Cowley přes stůl. „Měl jsi mě o tom informovat!“
„Ale já už to nedělám,“ bránil se Bodie rozpačitě. „Pane,“ dodal provinile. „Mrzí mě to,“ řekl ještě po krátké odmlce.
„To je tvoje jediné štěstí,“ odsekl Cowley. „A mrzet tě to teprve bude, Bodie. Víš ty vůbec do čeho jsi mě to dostal?!“
Bodie zavrtěl hlavou. Přece mu Cowley nemohl vyčítat něco, co udělal už dávno a ještě ke všemu v úplně cizí zemi.
„Já nejsem gay,“ namítl Bodie trochu dotčeně. On přece měl rád i holky. S chlapem nebyl od svého odchodu od SAS. „A nezkákonné to není,“ dodal umíněně.
„Jistě, nezákonné to není,“ ušklíbl se Cowley. „Ale v novinách by se to nevyjímalo hezky.“
„V novinách?“ hlesl Bodie. Nebyl si jist, kam Cowley míří.
„Ano, v novinách,“ přikývl Cowley. „Palcové titulky v Herald Tribune, že agent CI5 je bývalá prostitutka, by nepochyně vyvolaly otázky na vysokých místech. A co jim mám odpověď? Už to nedělá? Používal kondom?“
Bodie sice netušil, co by měl Cowley odpovědět ministrovi vnitra, ale rozhodně věděl, co by takový článek znamenal pro něj – fůru vysvětlování Doyleovi, pokaženou pověst a dost možná vyhazov od CI5.
„Chcete moji rezignaci?“ zeptal se. Co jiného by Cowley mohl naznačovat. Vyrazí ho kvůli nějaké pitomé fotce. Nemohl tomu uvěřit.
Cowley se na Bodieho zadíval. Jeho tvář byla bezvýrazná, ale předchozí zahanbení a provinilost vystřídala vzpurná dotčenost. Samozřejmě že zvažoval i možnost, že by Bodieho donutil k rezignaci. Jenže by přišel o skvělého agenta, přišel by o svůj nejlepší tým a úplně zbytečně, protože by to Willise stejně nezastavilo, protože zjevně něco chtěl. Dal jasně najevo, že je přiraven použít ty fotky tím nejhorším možným způsobem, pokud to nedostane. V tomto případě z nějakého důvodu chtěl Bodieho.
Cowley nestál o to, aby CI5 vláčeli bulvárním tiskem, aby ty fotky obletěly celou Anglii, a on musel ministrovi vysvětlovat, co to všechno má znamenat. Ne že by nevěřil, že by takový skandál CI5 ustála. Ale Geraldine Matherová od doby vyšetřovacího soudu po smrti Paula Coogana kroužila kolem jako žralok. Párkrát se zkusila zakousnout, nicméně už nikdy nenašla nic tak šťavnatého jako případ Cooganů. Tohle by ovšem byla voda na její mlýn. Willis neřekl, co chce, pouze že k tomu potřebuje Bodieho.
„Tvoje rezignace by nic nevyřešila,“ odbyl Bodieho Cowley.
„Chápu,“ řekl Bodie chladně. Odstrašující příklad je vždycky efektivnější. Zažil to mockrát. Nikdy by si ale nepomyslel, že by Cowley byl něčeho takového schopen.
„Nechápeš nic,“ odsekl Cowley. „Tady nejde o tvojí sexuální orientaci.“
Bodie otevřel pusu, aby protestoval, ale pod Cowleyho pohledem ji zase zavřel, aniž by vydal jediný zvuk.
„Willis se k těmhle fotkám nějak dostal,“ řekl Cowley s povzdechem. Najednou se cítil unavený. „Chce tebe, jinak je použije jakýmkoli způsobem, aby CI5 a mne poškodil.“
„Mě?“ opakoval Bodie a obočí se mu stáhlo nevolí. Nikdy nezapomněl na to, jak ho využili – Willis a… Marikka. „A… co ode mne chce?“ zeptal se pomalu.
„To budeš muset zjistit,“ řekl Cowley.
„Ano, pane,“ přikývl Bodie s pocitem úlevy. Takže nakonec měl pravdu, je to zvláštní úkol pro něj. Ostatně bude to tak lepší, když se Doyle nic nedozví. Ne, že by mu nevěřil, ale jsou věci, o kterých vědět nemusí.
„Od této chvíle jsi až do odvolání uvolněn ze služby,“ řekl Cowley. „Průkaz a zbraň necháš tady.“
„Zbraň?“ opakoval Bodie. „Při vší úctě, pane, ale když se jedná o Willise, byl bych raději…“
„Zbraň taky, Bodie,“ přerušil ho Cowley rázně.
„Ano, pane,“ řekl Bodie, ale nijak neskrýval svůj nesouhlas.
„Můžeš jít,“ propustil ho Cowley.
„Ano, pane,“ zvedl se Bodie ze židle a zamířil ke dveřím.

Kapitola druhá

Bodie seděl ve voze už dobře dvacet minut. Sledoval lidi vcházející a vycházející z baru a pořád se nemohl přimět vejít. Tohle zdaleka nebylo to, co dělával kdysi v Paříži. Tohle byla prostituce.
Willis se musel zbláznit. Bude trvat týdny, možná měsíce, než se mu podaří dostat jen do blízkosti toho chlapa. Takže by měl asi začít, pokud tu nehodlá prosedět celou noc. Zkontroloval ve zpětném zrcátku, jak vypadá, a vystoupil. Zamkl a vešel do baru.
Podnik byl nenápadný zvenku i zevnitř. Vpodstatě takový lepší bar, snad až jen na tu příserně kýčovitou červenou. Podle jeho informátora byl tohle jeden z těch lepších gay barů, kde neváhají investovat do pár úplatků na správných místech, aby se jejich zákazníci mohli cítit před policií o něco bezpečněji a trochu víc se uvolnit a samozřejmě pak i víc utrácet.
Bodie sice netušil, co si o něm Willis myslí, ale on nikdy v žádném gay baru nebyl. Tehdy ve Francii to bylo všechno vlastně hrozná náhoda, že potkal toho člověka. A ti ostatní zákazníci nebyli nic jiného než jeho známí a kamarádi, kterým ho doporučil. Takže po pravdě příliš nevěděl, co by měl dělat. Začal tedy tím, že si objednal na baru skotskou. Nejlepší bude nechat věcem volný průběh.
„Ahoj, fešáku,“ posadil se vedle něj nějaký blonďák. Vypadal, že má oblečení o číslo menší. Navíc nevkusně sladěné. „Nemáš chuť si užít?“ zazubil se a natáhl k Bodiemu ruku.
Bodie se zadíval nejdřív na blonďáka a pak na ruku.
„Sáhneš na mne a budeš potřebovat nové prsty,“ upozornil ho.
Blonďák stáhl ruku a vrátil se do houfu, z něhož přišel. Bodie usoudil, že to jsou místní prostitutky. Nabídka tedy nebyla nic moc. Upil skotské a zaměřil svoji pozornost na poptávku. Teď už dokázal mnohem lépe odhadnout, kdo je kdo, a bar hned vypadal úplně jinak. Někteří zákazníci se od prostitutek příliš nelišili. Těm Bodie nevěnoval pozornost. Potřeboval se dostat do lepších kruhů, a to vyžadovalo získat patřičnou klientelu. Během první hodiny, však musel důrazně odmítnout další dvě nabídky od nově příchozích prostitutek. Zřejmě dělal něco špatně. Možná to bylo tím, že nebyl oblečený tak otřesně, možná si málo sahal mezi nohy a nedělal dost oplzlých gest. Když si odskočil na záchod, celou dobu ho rušilo funění a hekání z jedné kabinky. Než se vrátil do baru, zadíval se na sebe v zrcadle a nakonec si rozepnul košili o dva knoflíčky víc, než normálně.
Místní prostitutky pochopily důvod jeho přítomnosti poměrně rychle a okamžitě k němu pojaly nepřátelství patrné napříč celým barem. Bodie je ignoroval a s druhou sklenkou skotské se začal rozhlížet po vhodném zákazníkovi, protože doba už pokročila a bar se začínal plnit.
Ten muž přišel, když byl v polovině své třetí skleničky. Na první pohled seriózní, v dobře padnoucím obleku, vysoký, štíhlý, vlasy mu již prořídly, ale buď si je barvil nebo se mu šediny zatím vyhýbaly. Bodie ho odhadoval tak na pětačtyřicet, právník, bankéř nebo něco takového. Jeho šedé oči sklouzly k Bodiemu a nepatrně povytáhl obočí a lehce se pousmál. Na svůj věk byl celkem pohledný a působil i sympaticky. To už k němu ale kráčel ten blonďák se zářivým neupřímným úsměvem, jak z reklamy na zubní pastu. Zřejmě pravidelný klient. Pravidelný a dobře platící. Mezi ostatními zákazníky tu působil dosti nepatřičně. Určitě by si mohl dovolit i něco dražšího, ale třeba nechtěl kvůli manželce, aby nepojala podezření.
„Můžu vás pozvat na skleničku?“ zeptal se ho Bodie hlasitě.
Muž se usmál a přikývl. Nechal blonďáka za sebou a posadil se vedle Bodieho k baru.
„Co si dáte?“ zeptal se ho Bodie.
„Koňak,“ odpověděl muž a Bodie kývl na barmana.
Nemluvili spolu. Muž jen seděl vedle něj a popíjel svůj koňak. Když dopil, beze slova se zvedl a zamířil k toaletám. Bodie ucítil na zádech letmý dotek jako nevyřčené pozvání. Počkal přiměřeně dlouho a šel za ním. Vyprovázelo ho množství nepřátelských pohledů, z nichž ten nejzavilejší patřil blonďákovi, před nímž dal muž Bodiemu přednost.
Bodie vešel na záchody. Muž stál u mušle a močil, a když skončil, otočil se k němu, aniž by si zapnul poklopec. Všechno se obešlo beze slov. Prostě mu gestem ruky naznačil, aby šel blíž a kleknul si, a tak Bodie udělal, co se po něm chtělo. Nejdřív rukou přivedl jeho penis k erekci a poté mu na něj nasadil kondom, než ho vzal do pusy. Pachuť latexu byla protivná, ale s tím se nedalo nic dělat. Ostatně nebylo to tak hrozné, aby se to nedalo vydržet. Horší byly studené a tvrdé dlaždice. Jednou rukou si ptáka přidržoval a druhou muži třel šourek, zatímco ho kouřil.
Muž tiše zasténal a zaklonil hlavu.
Bodie tohle nedělal celé roky, ale něco takového je jako jízda na kole – nedá se to zapomenout. Během chvíle našel ten správný rytmus.
„Ano,“ vzdychl muž, vůbec první slovo, které bylo za celou dobu proneseno. „Bože, to je ono… jo, jo…“
Bodie se snažil podat maximální výkon v minimálním čase. Nestál o to, aby sem někdo přišel. Publikum k tomu nepotřeboval.
Muž hlasitě zasténal, přidržel si Bodieho hlavu a udělal se. Bodie se odtáhl, vstal a hřbetem ruky si otřel rty. Muž si stáhl kondom plný mléčně bílé tekutiny, hodil ho do koše pod umyvadlem a schoval mokrého zvadlého ptáka do kalhot. Pak podal Bodiemu bankovku. Než však odešel, zastrčil mu do náprsní kapsy košile ještě pět liber a s úsměvem řekl: „Přijď zase.“
Bodie strčil peníze do kapsy a v umyvadle si vypláchl pusu, než se vrátil do baru. Muže tam nikde neviděl. Ne že by ho hledal. Objednal si pivo, aby spláchl pachuť latexu, a odmítl zákazníka, který se mu nelíbil. Neviděl nejmenší důvod, proč by měl jít s každým. Takoví zákazníci mu v jeho úkolu nepomůžou a on ani nebyl kurva ani nepotřeboval jejich peníze. A konec konců jeden pro dnešní noc docela stačil, třebaže by neměl nic proti, kdyby někdo uvolnil napětí v jeho kalhotách.
Nemusel se ani otáčet, aby vycítil, že se atmosféra s nově příchozími změnila. Ochladilo se. Několik zákazníků spěšně podnik opustilo v doprovodu vybraných společníků.
Bodie předpokládal, že by se pasák mohl objevit. Nečekal ovšem, že to bude tak rychle. Nepochybně za to vděčil tomu blonďákovi. No co, aspoň se situace vyjasní hned zkraje. To nikdy není na škodu.
Barman se zbaběle stáhl na nejzazší okraj barového pultu a tvářil se, že na světě není nic důležitějšího než dokonale vyleštěná sklenice.
„Neprojdeme se?“ ozvalo se Bodiemu za zády.
Bodie přemýšlel, že by řekl ne, ale pak si to rozmyslel. Bude lepší když u toho nebude moc svědků. Dopil pivo a slezl z barové židle. Pasák byl zakrslík, tak metr šedesát, v bílém obleku a bílém klobouku. Zato jeho doprovod byly gorily dobře o hlavu větší než Bodie sám a nejméně jednou tak těžké.
Noční vzduch byl studený a svěží.
„Ty nejsi od Joea,“ konstatoval pasák, když Bodieho sjel od hlavy až k patě. „A tohle je můj rajón, fešáku. Nikdo tady nemaká bez výslovnýho mýho svolení. Chápeš?“
Jedna z goril zapraskala klouby, aby tomu prohlášení dodala patřičnou váhu. Na Bodieho to neudělalo dojem.
„Ale jsem rozumný chlap,“ zazubil se pasák. „Dohodneme se. Jsem ochotný vzít tě.“
„Smůla,“ usmál se Bodie ošklivě. „Nemám zájem.“
„Oh, tak on nemá zájem,“ ušklíbl se pasák a gorily se servilně zachechtaly jako párek hyen. „Ale budeš mít zájem, až s tebou skončím. Tahle profese totiž může být nebezpečná, dost nebezpečná. Chápeš?“
Na ta slova gorily nakročily jeho směrem a protahovaly si svaly na pažích připomínající kotevní lana. Takových tupých svalovců ale za svůj život viděl už víc než dost. Měli velké svaly, ale hýbali se jako přihlouplá hromada masa. Na druhou stranu vládli skutečně brutální silou a když zasáhli, zatraceně to bolelo. Bodieho zajímalo, kde je ten skrček vyhrabal. Měli páru profesionálního boxera těžké váhy a neústupnost pitbula. Buď byli tak dobře placení nebo tak hloupí. Zmlátit je do bezvědomí dost dobře nešlo, takže mu nakonec nezbylo, než jednomu zlomit ruku, aby je přinutil couvnout. Říkal Cowleymu, že mu má nechat zbraň, sakra! Gorily si ho měřily zkoumavým pohledem a rozpačitě čekaly na nějaké pokyny. Nepředpokládali, že se jejich oběť bude bránit a ještě ke všemu tak účinně.
„Jdeme,“ prskl skrček, otočil se na podpatku a postupně i se svými gorilami zmizel ve tmě.
Bodie si přejel po koutku úst a na prstech mu ulpěla krev. Něco mu říkalo, že tuhle trojku nevidí naposledy.

*****

Bodie se převalil na posteli na záda, zívl a rozkošnicky se protáhl. Skrz zatažené závěsy se do pokoje snažilo prodrat slunce. Podíval se na hodinky. Byl čas oběda. Takže spal skoro deset hodin. Něco takového se mu poštěstilo naposledy, když ho tehdy pobodali ti dva negři. A to už byl nějaký pátek.
Povaloval se ještě chvíli a vychutnával si, že nemusí vstávat a může jen tak lenošit, než ho hlad vyhnal z postele. Navlékl si župan a postavil na čaj. Ze svého bytu se bohužel musel vystěhovat. Jeho údajné propuštění z CI5 muselo být věrohodné, takže kromě toho přišel i o auto a musel si pronajmout nějaké na vlastní náklady. Nějak si netroufal předložit Cowleymu k proplacení účtenky. Tenhle byt byl menší než ten, který mu platila CI5, dům potřeboval novou fasádu a domovnice byla stará čarodějnice. Ani by ho nepřekvapilo, kdyby ji zahlédl z okna, jak letí někam na koštěti. Z nájemníků domu viděl zatím bezesporu tu lepší část – vnadnou blondýnku, co bydlela o patro níž. Kdyby jen neměla toho uňafaného ratlíka, který v něm probouzel chuť nakopnout ho.
Strčil do toastovače chleba a našel máslo a jahodovou marmeládu. Než se uvařila voda, namazal si dva toasty, a pak přidal ještě třetí. Slil si čaj. Z lednici si vzal mlíko. Nejdřív se napil z lahve, a pak si nalil štědrou dávku do čaje. Posadil se ke stolu a s chutí se pustil do jídla. Nikdo mu nevolal, nikdo ho nehonil v blátě po cvičáku, nestřílel po něm, v podstatě dokonalá idylka. Tedy až na ten rozražený ret a modřinu na tváři z té včerejší rvačky.
Po snídani si dal sprchu a zavolal Doyleovi. Moc dobře věděl, že bude doma, protože Julie mu prozradila, že mu Cowley dal volno. Mělo to logiku, sotva Doyleovi najde nějaký úkol, když nebyla práce pro ně oba, takže jen pendlovali do omrzení mezi cvičákem a kuchyňkou nebo se střídali na neskutečně nudných sledovačkách nebo v nejhorším případě úplně zbytečně doprovázeli nějaké papaláše při jejich cestách Londýnem či dělali ještě horší práce nedůstojné agentů CI5. Období klidu byla vždycky ta nejotravnější. Oni měli potírat zločin, bojovat s terorismem a korupcí, zatýkat zrádce a prosazovat spravedlnost, tak to aspoň říkal Cowley. Ne vyplňovat trojmo formuláře a sepisovat hlášení o ničem.
Vyzvánělo to docela dlouho, než to Doyle konečně zvedl, což znamenalo jedině, že už zase dělá na vraku té motorky. Bylo neuvěřitelné, že za těch pět, šest let, co se v tom vrtal, prakticky nikam nepokročil. Aspoň podle toho, co viděl, to pořád byla jen hromada šrotu a po pravdě pochyboval o tom, jestli to vůbec někdy něco jiného bude.
„Cítím olej až sem,“ zašklebil se Bodie, ačkoli ho Doyle nemohl vidět. „Jak se má tvůj vrak klasické motorky? Nechtěl bys jít místo toho s parťákem na pivo?“
Samozřejmě že Doyle chtěl. Vždycky ho podezříval, že není účelem tu motorku opravit, že je to jen způsob, jak zabíjet čas. A děsně se přitom zamazat. Jinak řečeno, když se Doyle začal v té kovové zdechlině vrtat, vysílal tím pro Bodieho jednoznačný signál – nudím se, dělej s tím něco. A Bodie dělal. Doyleova společnost mu byla příjemná. Neměl moc opravdových přátel. Spoustu známých to ano, ale přátele by spočítal na prstech jedné ruky. A teď tu navíc bylo ještě něco.
Nikdy si to příliš nepřipouštěl, protože s tím skoncoval, když přišel do SAS, ale sakra včera měl po letech opět v puse něčího ptáka a vzrušilo ho to až hanba. Po něčem takovém si mohl stěží dál namlouvat, že ho Doyle nepřitahuje. Představil si, jaké by to asi bylo mít v puse Doyleova ptáka a v podbřišku ho tak zašimralo. Asi nebylo správné takhle uvažovat o svém příteli a parťákovi.

„Prosím tě, co jsi dělal?“ potřásl Doyle hlavou, jakmile spatřil modřinu na Bodieho tváři.
„Spadl jsem z kobyly a praštil se o noční stolek,“ zašklebil se Bodie. „Cos myslel.“
„Copak, zapomněl sis sedlo?“ rýpl si Doyle.
„Tak nějak,“ uculil se Bodie. „Co si dáš?“
„Platíš?“ zeptal se Doyle.
„Platím,“ přikývl Bodie.
„Velkou skotskou,“ řekl Doyle.
„Takže tady pro toho hocha jeden pomerančový džus,“ řekl Bodie barmance s úsměvem.
„Hej,“ dloubl do něj Doyle. „Říkal jsem skotskou.“
„Skotskou?“ opakoval Bodie.
„A velkou,“ přikývl Doyle.
„Co myslíte,“ naklonil se Bodie k barmance a přitom jí nenápadně mrkl do výstřihu. „Bylo mu už jednadvacet?“
Barmanka se trochu začervenala a pohlédla na Doylea.
„Možná,“ usmála se.
„Určitě,“ ujistil je oba Doyle.
„No dobře, tak mu dejte skotskou s džusem,“ usmál se Bodie a jeho úsměv se jen prohloubil, když mu Doyle pohrozil prstem. „Dobře, bez džusu. A mně… já si dám pivo, taky bez džusu.“
Barmanka se snažila nesmát.
„Seš komediant,“ zavrtěl Doyle hlavou, když dostali pití, Bodie zaplatil a bamanka se šla věnovat dalším hostům. „Je to dost divný, nemyslíš?“ řekl, když se odmlčel na tak dlouho, aby se napil.
„Co?“ zeptal se Bodie.
„No, že nás Cow takhle rozsadil,“ řekl Doyle zamyšleně. „Ještě nikdy to neudělal.“
„Asi k tomu má své důvody,“ pokrčil Bodie rameny.
„Jo, asi,“ zachmuřil se Doyle. „Na čem vlastně děláš?“
„Přísně tajné,“ zatvářil se Bodie tajmně, což, jak doufal, vyvolalo na Doyleově tváři úsměv. „Kdybych ti to řekl, musel bych tě zastřelit.“
„Kdybys nekecal,“ zasmál se Doyle, ale pak zvážněl. „Doufám, že to není něco jako… posledně… s Ann.“
Bodieho úsměv pohasl. Nikdy nezapomněl na Ann a po pravdě doufal, že už nikdy nic podobného nezažije. Ano, tehdy taky dělal na něčem sám a nemohl Doyleovi říct, o co jde, ale tohle nebylo totéž.
„Ne, není,“ řekl tiše.
„Půjdu koupit pití,“ nabídl Doyle až příliš ochotně. „Co chceš?“ dopil skotskou.
„Cuba libre,“ pousmál se Bodie.
Doyle protočil oči a vstal.

Bodie zaparkoval před barem. Bylo ještě brzy, příliš brzy, ale on přijde, musí. Pohodlně se opřel v sedačce a vyčkával. Jeho myšlenky se stočily k Doyleovi. Neměl rád ten pocit, že lže. Nelíbil se mu tehdy, když ho Cowley poslal prověřit Hollyho, a nelíbil se mu ani teď. V podstatě Doyle ho přivedl na myšlenku najít si pasáka přes nějakou kurvu dřív, než si pasák najde jeho. Svým způsobem kopíroval Doyleovu metodu z případu smrti Ann Seafordové.
Konečně se blonďák objevil. Nemusel jít konkrétně za ním, určitě by stačila jakékoli kurva z tohohle podniku, ale instinkt mu říkal, že právě on na něj poštval pasáka. Bylo tedy jen správné, aby blonďák dostal, co zaslouží.
Vyndal zpod sedadla řidiče zbraň a zkontroloval, zda je nabitá. Služební musel odevzdat Cowleymu, tahle byla jeho vlastní, pravda ne zrovna legálně držená, ale vždycky se vyplatilo mít něco po ruce. Vystoupil z vozu a pistoli si zastrčil vzadu za kalhoty, takže mu ji zakrývala bunda.
Nechal blonďáka vklidu zaparkovat, vystoupit a zamknout vůz, než k němu tiše přikročil. Vytáhl pistoli a přitiskl ji muži k zádům, tak aby byla skrytá před zraky případných kolemjdoucích.
„Hlesni,“ zašeptal Bodie, „a já ti provětrám střeva.“
Blonďák stál strnule a třeštil oči před sebe.
„Co¬… co… co chcete?“ vykoktal.
„Tvůj pasák – kde ho najdu?“ otázal se Bodie.
„Já nevím,“ vyhrkl blonďák příliš rychle.
„Špatná odpověď,“ zavrtěl Bodie hlavou a dloubl ho hlavní do zad. „Zkus to ještě jednou.“
„Já vážně nevím!“ zajíkl se blonďák.
Bodie sledoval čůrek potu, který muži stékal po krku, a zvažoval možnost, že mluví pravdu.
„Ale určitě víš, jak ho sem dostat, nemám pravdu?“
Blonďák viditelně věděl, ale váhal.
„Zabije mne, když to udělám,“ hlesl.
„A já tě zabiju hned, když to neuděláš,“ řekl Bodie. „Můžeš si demokraticky vybrat.“
Blonďák polkl a přikývl. Bodie ho postrčil směrem k telefonní budce na rohu ulice.
„Jeden chybný krok a…,“ varoval ho.
Blonďák byl tak vyděšený, že by se asi o nic nepokusil, ale Bodie ze zkušenosti věděl, že právě ti k smrti vyděšení jsou schopni těch největších pitomostí. Samozřejmě že by ho nezabil. Střílet neozbrojené lidi, civilisty, to bylo svinstvo. Dokonce i když to byl takovýhle parazit jako tahle kurva.
Blonďák třesoucíma se rukama našel v kapse drobné a vytočil číslo. Chvíli to vyzvánělo, než to někdo vzal. Bodie pozvedl pistoli tak, aby ji blonďák viděl.
Blonďák polknul a přiškrceně řekl do telefonu: „Mohl by pan Brown přijet?“
Hlas v telefonu zněl nesouhlasně, podrážděně.
„Ano, ano, je to důležité,“ řekl blonďák třesoucím se hlasem. „To nemohu říct. Je nutné, aby pan Brown přijel do klubu.“
Hlas na druhé straně aparátu ještě chvíli mluvil, než to dotyčný položil.
„Přijede,“ řekl blonďák.
„Každý druhý zločinec se jmenuje Brown, co?“ uculil se Bodie.
„Můžu jít?“ zeptal se blonďák tiše.
Bodie mu kývnutím hlavy naznačil, aby vypadl. Nepochyboval o tom, že se tady blonďák už neukáže. Nejspíš si ale nedokáže najít dost hlubokou díru, aby si ho nenašli. No jo, to je holt riziko podnikání. Nemá se prodávat jako děvka.
Pan Brown si svého zboží zjevně dost cenil, protože se dostavil rychleji, než Bodie čekal. Tím ovšem lépe. Vystoupil z drahého amerického vozu zlaté barvy v tradičně bílém obleku s kloboukem nasazeným tak, že to na míle hlásalo ‚jsem pasák‘ – nejnižší forma života.
Gorilu, které včera zlomil ruku, nahradila jiná, dost podobná. Označení gorily pro bodyguardy bylo víc než výstižné. Oba vypadali, že jejich máti byla opice.
„Fredy!“ zavolal jeden z kolohnátů.
Pasák si znuděně zapálil doutník.
„Frééédy!!!“
„Jestli mě sem ten malej sráč táhnul zbytečně,“ ucedil pasák.
Bodie vystoupil ze stínu uličky, v němž se doposud skrýval. Pistoli měl opět zastrčenou vzadu za kalhotami.
„Ty?“ sjel ho pasák pohledem. „Zřejmě jsi dostal rozum,“ ušklíbl se.
Jeho sebejistota byla s ohledem na to, že včera musel ustoupit, neuvěřitelná.
„Dohodneme se, fešáku. Fifty fifty, to je slušná nabídka. Nedělám ji každému, ale ty,“ ukázal na Bodieho doutníkem, „se mi líbíš.“
„Nepřišel jsem přijímat nabídky,“ pousmál se Bodie. „Spíš si pohovořit na téma, co se stane těm, kteří se mi pletou do cesty,“ vytáhl zbraň.
Pasák si ho nevzrušeně měřil zkoumavým pohledem.
„Když vystřelíš, jsou tu během chvíle policajti,“ vyfoukl pasák klidně obláček kouře. „Nebudeš mít čas na další ránu.“
Bodie nepochyboval, že gorily mají taky zbraně, a pasák nejspíš rovněž.
„Stačí mi jen jedna,“ usmál se Bodie. „Myslíš, že když ti vystřelím mozek z hlavy, tvoje gorily tě půjdou pomstít? Nebo se spíš porvou o to, kdo urve tvoje místo?“
Bodie to nevěděl, hádal a hrál vabank. Zatím ale ještě nikdy nepotkal partu takovýchhle ubožáků, v níž by se po zastřelení bosse zbytek navzájem nesežral v boji o uvolněné místo.
Gorily rozpačitě zašoupaly nohama.
Pasák stiskl rty konec doutníku.
„Když mineš…“
„Jsem sakra dobrý střelec,“ přerušil ho Bodie s úsměvem.
Pasák dlouho mlčel, než se otázal: „Co chceš?“
„Maličkost, nebudeme si navzájem křížit cestu. Nezdržím se dlouho, ale dokud tu budu, zabiju každého, kdo se mi bude plést do cesty,“ řekl Bodie. Nevyhrožoval, jen konstatoval fakta. Bude-li to nezbytné, udělá, co bude muset. Pasák rozhodně do definice neozbrojení lidé nespadá.
„Kdo jsi?“ zeptal se pasák podmračeně. „Fízl?“
„Horší, mnohem horší,“ usmál se Bodie.

Kapitola třetí

Barman ho přivítal nevěřícně pozvednutým obočím. Zjevně nikdo nečekal, že se tu poté, co se o něj zajímal místní pasák, ještě objeví.
„Skotskou,“ objednal si Bodie.
Osazenstvo se od minule příliš nelišilo. Respektive nabídka zůstala stejná, jen poptávka se lehce obměnila. Blonďák se pochopitelně neukázal. Přejížděl očima po tvářích, jimiž se bar pozvolna zaplňoval a snažil se odhadnout, kdo z těch, co se mu zamlouvali, by mu mohl být užitečný v jeho úkolu.
Bylo by o moc lepší, kdyby začal v nějakém skutečně vyhlášeném, luxusním podniku, kam chodí ti správní lidé. Jenže Doyle mu jednou vyprávěl, že takové podniky v podstatě stojí nad zákonem a policie je na ně krátká, protože jejich majitelé mají vliv a peníze a u vchodu stojí vždycky ochranka, která vás nepustí dovnitř pokud jí nedáte zatraceně dobrý důvod. Takže jeho jedinou šancí bylo, že tady narazí na někoho, kdo má ty správné známé, aby se dostal, kam potřebuje. Šance to nebyla zrovna valná, na druhou stranu to, jak vykouřil toho chlapa, v něm probudilo dlouho potlačovanou chuť na pořádný chlapský sex. Vzdal se ho, protože věděl, že by to nebylo vhodné. A teď to měl požehnané od samotného Cowleyho.
Bodie dopil skotskou a olízl si rty. Právě si vybral svého druhého zákazníka. Odhadoval ho něco mezi pětatřiceti a pětačtyřiceti, v dobré kondici, pohledný a špatně skrývající nervozitu. Pozval ho na panáka a trochu ho zpovídal. Když se ale dozvěděl, že je to jen nějaký bezvýznamný úředníček, a že má strach, aby se to nedozvěděla manželka, musel si to rozmluvit. Chlap měl sice pěkný zadek, ale v jeho úkolu by mu nejspíš nijak nepomohl, takže z toho vycouval. Ten večer si nikoho nevybral a vrátil se do bytu poměrně brzy.
Doyle má taky pěkný zadek, napadlo Bodieho cestou domů zničeho nic.

*****

Bodie se opřel rukama o stěnu kabinky a kousl se do spodního rtu. Chlapovy chlupaté koule mu pleskaly o půlky a jeho macatý pták roztahoval Bodiemu, vyplňoval ho a s každým přírazem vysílal do jeho těla vzrušující slastné pocity, z nichž se mu chvěla kolena.
Nedělal to s chlapem už tak dlouho, že téměř zapomněl, jaké to je špinavě, zvráceně fantastické. Pěstěná ruka mu sevřela stojícího ptáka, který se mu klátil v rytmu divokých přírazů, a začala mu ho třít.
Bodiemu unikl táhlý sten. Matně vnímal, jak ho muž začal šukat ještě rychleji a divočeji, protože se sám blížil k vyvrcholení. V několika mohutných výstřicích pokropil dveře kabinky. Orgasmus ho zanechal vyklepaného. Téměř upadl, když se pokusil udělat krok, protože kalhoty u kotníků překážely.
Chlap z něj vytáhl svůj měknoucí ocas, s mlasknutím si stáhl kondom a hodil ho do otlučeného odpadkového koše vedle záchodové mísy. Bodie si roztřeseně natáhl kalhoty a zapnul se. Řiť ho pálila, jako by mu do ní někdo nacpal baseballovou pálku. Dýchal mělce a zrychleně, jako by doběhl maraton, a přišlo mu, že má kolena jako z rosolu. Když vyšli z kabinky, muž mu podal bankovku a na rozloučenou vlepil na rty francouzák.
Bodie si v baru poručil koktejl Pinacolada, aby spláchl sucho v puse. Tentokrát si ho od baru odnesl ke stolu a opatrně se usadil na pohodlné pohovce.
Nikdy by nikomu, a tím méně sobě, nepřiznal, jak strašně mu tohle chybělo.

*****

Bodie zívl, aniž by se obtěžoval dát si ruku před pusu.
„Dlouhá noc?“ pousmál se Doyle chápavě.
Bodie přikývl. Byl rád, že Doyle nikdy přímo o tom, na čem dělá, nemluvil. Čím méně se Doyle bude vyptávat, tím méně mu bude muset lhát.
„Jak dlouho to bude trvat?“ zeptal se Doyle.
Bodie pokrčil rameny a znovu zívl. Vrátil se domů dost pozdě, ale přece se nebude válet v posteli, když má Doyle volno.
„Copak, chybím ti?“ otázal se s úsměvem. Jemu Doyle docela chyběl. Vídávali se tak často, že teď mu přišlo zvláštní, když celé dny Doylea neviděl.
„Ne, jen mě už unavuje poslouchat pořád jen sám sebe,“ ušklíbl se Doyle. „Murphy toho moc nenamluví a nemá vůbec smysl pro humor.“
„Smiř se s tím, Doyle,“ naklonil se k němu Bodie, „že já jsem prostě jedinečný. V provnání se mnou ti musí všichni přijít nudní, nevýrazní, nedokonalí a…“
„Víš, když tak nad tím přemýšlím, Murphy je vlastně fajn,“ zašklebil se Doyle.
„Tak si ho nech, zrádče,“ zaškaredil se Bodie, nicméně pocítil jistou úzkost. Samozřejmě že Doyle žertoval, ale ta představa, jakkoli hypotetická, že by Doyle dostal natrvalo nového parťáka, s mu vůbec nelíbila. Doyle byl jeho, i když si neby příliš jist, v jakém smyslu, ale bylo to tak.
„Ale, ale,“ zasmál se Doyle. „Snad nežárlíme?“
„Samozřejmě že jo,“ přikývl Bodie. „Já tě od Cowleyho dostal. Já si tě vypiplal.“
„Nepovídej?“ zavrtěl Doyle hlavou pobaveně.
„No jistě,“ usmál se Bodie. „V podstatě na tebe mám autorská práva,“ a uličnicky vyplázl špičku jazyka.
„Kdybys nekecal a raději šel koupit pití,“ zasmál se Doyle.

*****

Bodie klesl na předloktí tak, že se skloněnou hlavou téměř dotýkal matrace. Na těle se mu perlil pot a svaly se mu pod kůží napínaly k prasknutí. Vrásčitá ruka muže dobře o třicet let staršího mu třela ptáka v rytmu přírazů, jimiž ho muž divoce šukal. Zpočátku dost váhal právě kvůli věkovému rozdílu, ale muž byl sympatický a ostatně on sám se nehodlal za dvacet let potěšení ze sexu vzdát. Nakonec na jeho nabídku kývl a rozhodně nelitoval. Ona totiž s věkem jde ruku v ruce zkušenost.
Bodie přivřel oči, dýchal mělce a přerývavě. Byl blízko, tak blízko.
Muž při vyvrcholení chraplavě zasténal. Přidržel kondom a vytáhl svůj rychle ochabující penis z jeho zadku. Ruka na Bodieho péru na okamžik zpomalila, ale pak nasadila tempo.
Bodie se nijak neomezoval a bezostyšně téměř vykřičel svoji rozkoš, když jeho sperma pokropilo ručník rozprostřený pod nimi.
Muž si otřel do ručníku ruku a pousmál se.
„Peníze jsou na nočním stolku,“ informoval ho.
Bodie se převalil na záda mimo ručník, který potřísnil, protože si do toho nechtěl lehnout, a jen zběžně pohlédl na noční stolek, kde skutečně ležela hnědá obálka. Zavřel oči a vychutnával si příjemnou poorgasmovou malátnost.
Zacinkalo sklo, jak muž nalil skotskou.
Bodie otevřel oči a s úsměvem přijal sklenku. Byla to zatraceně dobrá skotská. Taky byla určitě zatraceně drahá.
„Jsi nádherný,“ řekl muž tiše a posadil se na kraj postele. „Nehodíš se do takovéhle díry. Znám někoho,“ přejel Bodie po paži, „kdo by to uměl náležitě ocenit.“
Bodie se pousmál. Tenhle muž měl nepochybně ty správné kontakty. Bylo dobře, že se neukvapil.
„Zajímá tě to?“
Bodie s úsměvem a pohledem upřeným na muže upil skotské a chvíli ji převaloval na jazyku, vychutnával ji, než polknul.
Muž se rovněž usmál.

*****

„Cowley je s ním teď nejspíš někde zavřený ve výslechové místnosti a pere to do něj pod tlakem,“ ušklíbl se Doyle. „Jak ho znám, zvládne hrát hru na zlého a hodného policajta klidně sám.“
Bodie upil z plechovky piva. Svoji pozornost dělil mezi dění na kriketovém hřišti a Doyleovo vyprávění o tom, co minulý týden, kdy se neviděli, dělal.
Práce, holky, fotbal a kriket – a to bylo vpodstatě všechno, o čem se spolu většinou bavili. Nikdy dřív si to neuvědomil, protože když spolu pracovali, bylo přirozené, že o tom spolu mluvili. Až do teď nedělali takhle dlouho každý zvlášť a Bodie najednou zjišťoval, že jim jaksi dochází témata k hovoru. On mu o tom, co dělá, vyprávět nechtěl, a po pravdě detaily případů, které Doyle řešil bez něj, ho nezajímaly.
Sledoval hru a poprvé ho napadlo, že vlastně o Doyleovi skoro nic neví. Vždyť se ho ani nikdy nezeptal, jakému kriketovému klubu fandí.
„Hrál jsi někdy kriket?“ zeptal se Bodie.
„Co? Já? Ne,“ potřásl Doyle zamítavě hlavou. „Rád se kouknu, ale to je tak všechno.“
„Tak se koukni co tu máme, dva zásahy na třech hodinách, tomu říkám sportovní nadšení,“ uculil se Bodie.
Doyle se usmál, když se podíval. Naznačeným směrem si mezi diváky razily cestu dvě slečny. Jedna měla dlouhé blond vlasy a druhá byla nakrátko ostříhaná zrzka. Obě na sobě měly bílá tílka, zjevně bez podprsenky, a velice kratinké sukně.
„Určitě jdou ke stánku s občerstvením,“ uvažoval Bodie nahlas.
„Nejspíš,“ připustil Doyle. „Copak, dostal jsi najednou žízeň?“
Bodie se uličnicky usmál a vyměnil si s Doylem výmluvný pohled. Zvedli se skoro současně.

„Kdo platí?“ zeptal se Doyle, když dopil zbytek vína ve své skleničce.
Děvčata společně odešla na záchod a byla tam už dobře deset minut. Nejspíš si pudrují nos nebo něco takového.
„Ty,“ uculil se Bodie. Vlastně to řekl hlavně proto, aby Doylea trochu popíchl. Konec konců Doyle to stejně čekal, proto se taky zeptal, kdo bude platit.
„Já platil minule,“ namítl Doyle.
„Ne, minule jsem platil já, tu tvoji králičí stravu,“ připomněl mu Bodie a s úsměvem dodal: „Jsi na řadě, zlato.“
„Ne, ne, to se nepočítá. Nebylo to rande,“ nesouhlasil Doyle. „Seš na řadě.“
„Jak to, že to nebylo rande?“ ohradil se Bodie pobaveně.
„Jo? Tak s kým jsem randil?“ ušklíbl se Doyle.
„No se mnou,“ uculil se Bodie.
„Nepovídej,“ povytáhl Doyle obočí. „Tedy ne že bych byl zrovna vybíravej,“ sjel Bodieho pohledem, „ale takhle mizernej vkus snad až tak nemám.“
„Tsss,“ zatvářil se Bodie jakoby uraženě, ale koutky mu cukaly.
„A mimochodem, kdyby to bylo rande, dostal bych kytici růží a pusu, takže platíš ty, Bodie,“ uculil se Doyle.
„Kdyby sis řekl, mohla být i kytka i pusa,“ uculil se Bodie.
„Tak příště,“ mrkl na něj Doyle a obrátil pozornost ke své dnešní spolunocležnici, protože se holky právě konečně vrátily ze záchoda.
„Tak jo,“ dopil Bodie svoji skleničku a gestem dal číšníkovi najevo, že zaplatí. „Co kdybychom se přesunuli k němu,“ ukázal prstem na Doylea. „Má ve špajzu báječné sýrové krekry a ulité dvě láhve skvělého červeného vína.“
„Schoval jsem je za…,“ začal Doyle.
„Krabice s tím tvým cereálním zrním, jo já vím,“ usmál se Bodie. „Už bys mohl vědět, že to na mne neplatí.“
„Příště tam dám pastičku na myši,“ zabručel Doyle.
„Vy bydlíte spolu?“ zeptala se Doylea jeho slečna se zájimem.
„Chraň bůh!“ zvolal Doyle teatrálně. „Musel bych si dát lednici do trezoru. Je horší než kobylky.“
Děvčata se zachichotala.
„No co, mám zdravý apetit,“ našpulil Bodie pusu.

Domníval se, že největší protesty budou vznášet děvčata, jako že se to pro slušnou dívku nehodí a podobně, a byl připraven poskytnout jim patřičnou záminku, proč změnit názor, aby dobrým mravům bylo učiněno za dost. Překvapivě však jediný, kdo zaujal odmítavý postoj, byl Doyle. Bodie nechápal proč. Se sexem na jednu noc nikdy Doyle problém neměl, a když holky byly pro, nebyl důvod, aby se cukal. Děvčata ho však s vyřešením vzniklé situace předběhla a Doyle byl do věci vpodstatě vmanévrován díky ženské úskočnosti lépe, než by Bodie zřejmě kdy svedl.
Postel byla pro čtyři lidi přece jen trochu malá, ale to byl jen drobný nedostatek. Doyle kladl odpor, dokud ho děvčata za nemalého přispění Bodieho nepovalila na postel a nezačala z něj svlékat oblečení. Holky u toho výskaly a ječely a Doyleův odpor byl stále víc spíš symbolický. Bodie se stáhl na kraj postele a jen se díval. Vyboulenina v Doyleových džínách přitahovala jeho pohled.
Nikdy Doylea nahého neviděl, protože ani jeden z nich nevyužíval sprch v šatnách. Párkrát ho viděl bez košile. Tmavé chlupy na Doyleově břiše postupně mizící za okrajem kalhot ho vždycky nutily představovat si, kam až pokračují. Doyle byl pěkný kus chlapa, to se prostě nedalo popřít. A dneska uvidí všechno, úplně všechno, ba co víc, uvidí ho vzrušeného.
Bodie se kousl do spodního rtu a potlačil zasténání. Byl tak tvrdý, cítil, jak mu pták uvězněný v kalhotách pulzuje. Celé to mělo zcela nečekaně háček – když on uvidí Doylea se vším všudy, pak Doyle nevyhnutelně uvidí jeho. Nepovažoval se za stydlivého, a přece z toho byl nesvůj, ačkoli k tomu nebyl důvod. Neměl se za co stydět, a navíc Doylea budou zajímat hlavně holky, nebude si ho prohlížet. Přesto doufal, že si ho ještě chvíli nebudou ti tři všímat. Nechtěl být nahý první.
Doyle už podlehl chlípnosti těch dvou dračic a stahoval blondýně těsné tílko, zatímco zrzka mu rozepínala pásek.
Bodie zadržel dech, když začaly Doyleovi stahovat kalhoty a v rozepnutém poklopci se objevil Doyleův stojící pták skrytý jen pod tenkou látkou jeho bílých slipů. Neunikla mu mokrá skvrna v místech, kde se o látku otíral žalud. Neudržel se a začal si rukou přejíždět přes klín.
„Och, my tě zanedbáváme,“ obtočila se zničeho nic zrzka Bodiemu kolem krku.
„Rád se dívám,“ řekl tiše, aby ho Doyle neslyšel. Ačkoli i kdyby slyšel, asi by mu to bylo jedno, protože mu blondýna zrovna strkala jazyk do krku až kdo ví kam a dlaní mu přejížděla přes rozkrok.
Bodie polknul, když viděl, jak její dlani klade Doyleův tuhý pták odpor. Cítil intenzivní touhu sáhnout si taky, a proto raději přenesl pozornost na výstavní kozičky stále ještě uvězněné pod přiléhavým tílkem. Bez váhání jí přetáhl ten nanicovatý kus oblečení přes hlavu. Doyleovo zasténání ho vyrušilo od olizování ztvrdlých bradavek. Mrkl stranou. Doyle se opíral o ruce, džíny měl u kolen a přes záplavu blond vlasů v jeho klíně bylo kulové vidět.
Zrzka Bodieho jemně odstrčila a sundala mu košili i tričko a přejela mu dlaní po hrudi dolů přes břicho a zasunula prsty za okraj jeho kalhot. Bodie jí nijak nebránil, aby mu rozepnula kalhoty a vylovila ze slipů jeho tvrdý ocas. Klečela před ním tak, že Doyle mohl sova něco vidět, i kdyby se díval. Měl místo toho zavřené oči, hlavu lehce zvrácenou a z pootevřených rtů mu unikalo slastné sténání.
Bodie se ostře nadechl, když mu hbitý jazyk překmitl po krví nalitém žaludu. Zabořil jí ruku do vlasů a přitlačil si její hlavu do klína. Poslušně ho vzala do pusy a začala ho lízat a sát. Byla dobrá, sice ne jako chlap, protože žádná ženská neumí kouřit jako chlap, ale i tak se mu úplně zkroutily prsty na nohou.
Díval se na Doylea, a aby nějak ospravedlnil, že ho takhle šmíruje, natáhl ruku a přejel blondýně po vystrčeném zadku. Vyhrnul jí sukni a vklouzl prstem za kalhotky. Zavrtěla zadkem a zapředla, aniž by vyndala Doyleova ptáka z pusy, takže Doyle táhle zasténal. Bodie jí strčil prst do její mokré kundičky.
Doyle náhle otevřel oči a jejich pohledy se setkaly. Bodie se uculil. Svým způsobem tohle byla dost bláznivá směšná situace. Doyle sklopil oči k blondýně a odhrnul jí vlasy, aby se mohl dívat, jak jeho pták mizí v jejích ústech. Naneštěstí tím poskytl nevědomky i velice dobrý výhled Bodiemu.
Ačkoli Bodie nechtěl, pohled na Doyleův stojící ocas vlhký od slin, ho postrčil přes slastný okraj a on se s hlasitým zasténáním udělal zrzce do pusy. Doyle by byl hotový jen o chvíli později, kdyby se blondýna včas neodtáhla.
Bodie nemohl od Doyleova ptáka odtrhnout pohled. Byl velký. Sakra, i když by to nikdy nikomu nepřiznal, nějaký hlásek v hlavě Bodiemu šeptal, že je dost možná větší než jeho vlastní. S výraznou žílou a světlým velkým žaludem byl uhnízděný v hustém porostu tmavých chlupů. Doyle byl tady dole pořádně zarostlý, dokonce i koule měl chlupaté.
Blondýna si sundala kalhotky a jen v krátké sukýnce nasedla na Doyleova neukojeného ptáka.
Zrzka si odtřela hřbetem ruky rty a Bodie se od ní nechal vysvléknout donaha, aniž by se přestal dívat, jak blondýna rajtuje na Doyleovi. Cítil se už zase nebo spíš ještě pořád vzrušený, ale věděl, že bude potřebovat oddech, než si bude moct dopřát druhé kolo. Zrzka se však dožadovala svého a tak jí Bodie naznačil, aby se nad ním rozkročila. Zatímco ji důkladně lízal, až se kroutila a sténala, nahmatal cíp peřiny a přetáhl si ho přes rozkrok. I přes její kvičení zaslechl Doylea, když se udělal. Bylo mu jasné, že tenhle zvuk do smrti nezapomene.
Všichni unavení a ukojení se jakž takž na posteli poskládali, aby si odpočinuli. Bodieho zklamalo, že Doyle si lehl zrovna tak, že kdyby se chtěl podívat, dost těžko by to zamaskoval. Doyle by si toho musel všimnout.
Z krátké dřímoty ho probralo horko vzrušení prostující mu slabiny. Otevřel oči a zjistil, že obě děvčata se dělí o jeho stojící ocas a Doyle se dívá a honí se! Cítil se rozpačitě a nejhorší na tom bylo to, že si uvědomoval, že se červená. Kdyby se na něj aspoň Doyle nedíval, nepřipadal by si, jako že si honí péro nad ním. Uvítal s povděkem, když se Doyle posunul k vrtícímu se zadku blondýny a zasunul do ní svého ptáka. Zrzka si zase nasedla na Bodieho a postel pod nimi tiše vrzala v rytmu starém jako lidstvo samo.
Několikrát změnili polohy a dokonce si jednou prohodili holky. Bodiemu už bylo v tu chvíli srdečně jedno, jestli ho Doyle uvidí, a jaký pohled mu připravuje. Když mu blondýna začala olizovat zadek a posléze zaútočila jazykem na jeho díru, vydralo se mu skrz sevřené zuby téměř zvířecí zavrčení. Koule měl napnuté k prasknutí a zoufale se chtěl udělat. To bylo to jediné, co ho v tuhle chvíli zajímalo. Příliš tedy nebral na vědomí, když blondýna prohlásila: „Vždycky jsem chtěla vidět, jak to spolu dělají dva chlapi. Co Bodie?“
Jen něco zavrčel. Prst, který mu vklouzl do zadku, ho rozhodil, ale každým okamžikem se chystal vstoupit do ráje, a tak nijak neprotestoval. Ale pak do něj bez varování proniklo něco mnohem většího. Kdyby do ráje vedly schody, bylo by to, jako kdyby na posledním zakopl a upadl.
Nejdřív to šlo dobře. Bolet to začalo až za chvíli. A bolelo to sakra hodně.
„Dost!“ zasykl.
Naneštěstí Doyle, ten přiblblej nezkušenej heterosexuální trouba, který mu tohle kdo ví proč udělal, se lekl a prudce ho vytáhl.
Bodie zaskučel. Měl pocit, jako by mu někdo protáhl prdel kartáčem. Veškeré vzrušení bylo to tam. Odvalil se ze zrzky, která všechno sledovala s nechápavým výrazem.
„Já nechtěla,“ hlesla rozpačitě blondýna.
„Cože?“ vypravil ze sebe Bodie. Už to tolik nebolelo, ale pořád cítil, jak měl něco v zadku a najednou to tam už není a jen všechno bolí.
Doyle vypadal vyplašeně.
„Jen jsem vždycky chtěla vidět, jak to spolu dělají dva chlapi, no,“ hlesla blondýna.
Bodie si dokázal domyslet zbytek. Nebylo divu, že to tak bolelo, když mu tam Doyleova ptáka strčila ona a ne Doyle sám.
„Mohla ses zeptat,“ namítl Bodie.
„Já se ptala,“ opáčila blondýna. „Neřekl jsi ne.“
„Měl jsem něco na práci,“ utrousil Bodie.
„Dobrý?“ olízl si Doyle rty.
Bodie přikývl. Pálila ho na jazyku otázka, proč to udělal, ale když viděl, jak se Doyle tváří, raději se neptal. Místo toho se vyhrabal z postele a šel si dát sprchu. Byl v ní docela dlouho a když vylezl, byly holky pryč.
Doyle uklízel, a když si ho všiml, otevřel pusu, aby něco řekl.
„Docela mi vyhládlo, co tobě?“ předešel ho Bodie. „Co takovou malou pozdní večeři?“ mluvil, aby nedal Doyleovi šanci něco říct. „Třeba obložený talíř, možná spíš jen něco na chuť.“
Po pravdě neměl hlad, neměl ani chuť, jenže nestál o to, aby se mu Doyle omlouval, nebo mu vyčítal, že ta čtyřka byla jeho nápad, jeho blbý nápad, nestál o žádné vysvětlení.
Nevadilo mu, že to Doyle udělal. Nechtěl ale slyšet, že to udělat vlastně nechtěl, že ho k tomu ta holka navedla, že to udělal proto, že měl v sobě dvě piva, jednu skotskou a půl litru červeného vína.

Kapitola čtvrtá

Bodie stál vedle postele a rukama se opíral o její kovové čelo. Snažil se nedívat se do velkého zrcadla naproti. Nepotřeboval vidět ty chlupaté orangutaní pracky, které mu svíraly boky, ani ty křivé opičí nohy. Funěl mu a hekal za krk a jeho vytahaný pytel, který mu visel div ne mezi koleny, mu pleskal o zadek.
V životě by někoho takového nenechal na sebe sáhnout. Potíž byla v tom, že byl tomuhle opičákovi doporučen. Kdyby řekl ne, dost by to ztížilo jeho úkol, možná i znemožnilo. Tak zatnul zuby a rozhodl se, že projednou to vydrží.
Opičák zachroptěl, odporný to zvuk, a s mlasknutím z něj vyklouzl. Stáhl si kondom a Bodie ucítil, jak mu na záda a zadek dopadá teplé sperma.

*****

Voda vyšplíchla na podlahu. Asi neměli vanu tolik napouštět, ale co, je to jen voda.
Bodieho ruce klouzaly po zákazníkově mokrém, vlhce se lesknoucím těle. Muž byl zhruba jeho věku, dobře stavěný, svalnatý. Olej a pěna do koupele činily jeho kůži hebkou a vláčnou. Skláněl se nad ním a píchal ho krátkými, rychlými přírazy. Zákazník ho v sobě svíral a nutil ho co chvíli sténat. Voda se opět přelila přes okraj a Bodieho napadlo, že v koupelně po nich zbude pěkná potopa.

*****

Bodie se zabořil do pohodlného křesla. Byl nahý a zákazník lačně klouzal pohledem po jeho těle, až se zastavil na jeho stojícím péru. Bodie předstíral, že si nevšiml, jak se muž červená. Byl hezký, sympatický, ale až směšně plachý. Seděl teď v křesle naproti, trochu ve stínu a zcela oblečen.
Bodie si z tuby vymáčkl do dlaně trochu průhledného gelu. Roztáhl nohy a s pohledem upřeným na muže si přejel po péru. Sevřel ho pevně v dlani a začal se honit. Pomalu, beze spěchu. Vyboulenina v kalhotách svědčila o tom, že se klientovi líbí, co vidí.
„No tak,“ zapředl Bodie. „Pojď sem.“
Všiml si, jak muž polknul a ohryzek mu poskočil.
„Pojď si sáhnout,“ zašeptal Bodie.
Trvalo několik minut, než se muž pohnul a pomalu, váhavě přišel blíž. Kleknul si mezi jeho roztažené nohy a fascinovaně sledoval kapku čiré tekutiny, která vytekla z otvoru na špičce jeho ptáka a teď pozvolna klouzala dolů.
Bodie se posunul a jednu nohu si přehodil přes opěradlo křesla.
„Určitě bys mi rád vylízal díru,“ zašeptal.
Muž znovu polknul a pak váhavě zabořil obličej mezi Bodieho půlky, aby ho začal nenasytně lízat. Bodie zavřel oči a zasténal.

*****

Zjistit, jestli má Doyle volno vlastně nebylo těžké. Stačilo zavolat Julii a použít svůj slavný šarm, aby se dozvěděl, že prý není ani jeho sekretářka, ani Doyleova máma, a že pokud ho zajímá, jestli je Doyle doma, má mu zavolat, a neotravovat ji s takovými dětinskými nesmysly, když má práci na rozdíl od někoho.
Holt telefony jsou zabijáky osobního kouzla a nelze v nich uplatnit úsměvy a jiné další rafinovanosti. Takže nakonec dal na její radu a vytočil Doyleovo číslo – z budky o ulici dál. Počkal, dokud to Doyle nezvedl, a zavěsil.
V ulici, kde Doyle bydlel, jako obvykle nebylo kde zaparkovat. Tak auto nechal před vjezdem do dvora sousedního domu. Do baráku se dostal, aniž musel na Doylea zvonit. Prostě proklouzl s jednou holkou. Byla moc hezká, ale do osmnácti měla ještě příliš daleko na to, aby jí věnoval víc než jeden hodnotící pohled a požádal ji, jestli nemá kousek papíru.
U dveří do Doyleova bytu zašprajcl zvonek přeloženým papírkem a schoval se za roh. Netrvalo dlouho a Doyle s utěrkou přes rameno otevřel. Chvíli se rozhlížel, než si všiml zvonku a vyšel ven, aby papírek vyndal.
„Vzdej se, bídný lidský červe, sic jsi synem smrti!“ zadeklamoval Bodie a jedním dechem nasál vůni linoucí se z bytu a otázal se: „Co vaříš?“
„Co tady děláš?“ potřásl Doyle hlavou.
„Tak, šel jsem okolo. Ruším?“ zazubil se Bodie.
„Co když řeknu, že ano?“ otázal se Doyle.
„Prima, tak nás seznam,“ usmál se Bodie a už se hrnul do bytu, aby zjistil, co dělá Doyle k obědu. Vonělo to báječně. „Koupils pivo?“ zeptal se, aniž se otočil, a hned šel kouknout do lednice.
„Ve špajzu,“ utrousil Doyle.
„Říkal jsem ti, že ho mám rád studený,“ postěžoval si Bodie a přinesl několik plechovek. Jednu si hned otevřel a zbytek dal do lednice. „A nemám to rád spálený,“ dodal.
Doyle ztlumil sporák a zamíchal obsah rendlíku.
„Tak jdi prostřít, ne?“ řekl Doyle.

*****

Když se to vezme kolem a kolem, jsou vlastně všechny gay bary na pohled úplně stejné. Rozdíly mezi podnikem, který se snaží působit lepším dojmem, a tím skutečně lepším, jsou v detailech. Kupříkladu ochranka – u dveří tady vždycky postával kolohnát potící se ve značkovém obleku, do kterého tu gorilu museli nacpat snad hydraulickým lisem. Byl dobře o hlavu větší než kdokoli v baru a přinejmenším jednou tak těžký. Statisticky vzato by to vlastně měli být chlapi dva, ne jeden.
I kurvy už tolik nevypadaly jako kurvy, přesto že bylo stále na první pohled jasné, kdo kupuje a kdo prodává. Taky tu nebyl žádný obyčejný pasák, ale pravá nefalšovaná bordelmamá, jíž tahle Sodoma patřila. Zvláštní, člověk by čekal, že když se tu prodávají chlapi, bude to tu patřit chlapovi. Jenže Muriel byla přesně jak z filmu – malá, korpulentní, byla širší než vyšší, nosila hluboký výstřih, chodila napěchovaná do rudého sametu, zmalovaná jako velikonoční vejce a kouřila špičku.
Po pravdě se tu neprodávali jen chlapi. Bodie nikdy žádnou z prostitutek neviděl, ale sem tam se v chodbě vedoucí k zadnímu vchodu mihla zákaznice. Většinou mu přišlo, že jde o starší ročníky ve smyslu dost nad padesát. Jistě to ovšem tvrdit nemohl.
Muriel se o své schovance starala skoro jako kvočna o kuřata a příliš se jí nelíbila představa, že by si sem měla pustit cizáka. I přestože měl několik doporučení, musel použít veškeré svoje osobní kouzlo, aby ji přesvědčil. Spíš ale rozhodlo, že nabídl, že jí přenechá tři čtvrtiny z toho, co vydělá. Byl to nezbytný krok, pokud chtěl být s tou prací pro Willise co nejdřív hotov. Nehodlal se tu zdržet dlouho, byl to jen další stupínek na cestě vzhůru.
Bodie se tedy jako každý večer usadil u baru, aby si objednal skotskou a rozhlédl se po nějakém pěkném, sympatickém a užitečném zákazníkovi.
„Pro něj cuba libre a pro mě skotskou,“ ozvalo se mu za zády a ten člověk si přisedl k baru vedle něj. „Takže co, to už u CI5 platí tak mizerně, že si musíš po nocích přivydělávat?“ ušklíbl se na Bodieho.
Barman před ně postavil pití. Muž posměšně zasalutoval a napil se svojí skotské. Bodie nechal pití, jež mu objednal, bez povšimnutí. A ne jen proto, že by se nedivil, kdyby to Josh nějak zvládl otrávit. Samozřejmě že ho poznal. Za celé ty roky se vůbec nezměnil, dokonce jako by mu ani ten jeho blonďatý ježek nepovyrostl.
„Co tu chceš?“ otázal se Bodie chladně.
Josh byl v době, kdy sloužil, u SAS starším seržantem eskadry a s oblibou si dovoloval na nováčky, kteří se většinou ještě nestihli ani rozkoukat. Na něj to, když přišel k SAS, taky zkusil. Pokusil se ho mimo jiné ve sprchách přefiknout. To se ovšem přepočítal, protože on měl mnohem tvrdší školu než ti ostatní zelenáči. Když chce člověk přežít v africké džungli, musí se o sebe umět postarat. Josh to sice už nikdy podruhé nezkusil, ale Bodie si přesto od té doby hlídal záda. Neměli spolu zrovna vřelý vztah.
„Co myslíš?“ ušklíbl se Josh a kývl k Bodieho netknuté sklenici. „Co nepiješ?“
„Nemám chuť,“ odsekl Bodie.
„Tvoje škoda,“ pokrčil Josh rameny. „Takže jak?“
„Co jak?“ opáčil Bodie chladně.
„Zajímá mě, jestli máš volno,“ ušklíbl se Josh.
Bodie stiskl čelisti.
„Kolik?“ zeptal se Josh a neskrýval svoje škodolibé pobavení.
„Na to bys neměl,“ ucedil Bodie.
„Zkus to,“ nedal se Josh jen tak odbýt.
Bodie úplně cítil pohled, jímž ho z druhé strany místnosti sledovala gorila v obleku. Kdyby se Muriel doneslo, že se tu takhle handrkuje se zákazníkem…
„Za celou noc?“ zeptal se, aby získal čas.
„Za celou noc,“ přisvědčil Josh.
„Pět set,“ řekl nakonec částku, o níž se domníval, že je mimo Joshovy možnosti.
„Platí,“ souhlasil Josh ihned, dopil a zvedl se z barové židle. „Co je? Nevěříš mi, že ty prachy mám?“ rýpl si, když se Bodie nehýbal. „A nebo bys to možná rád vysvětlil mamá Muriel, že děláš drahoty před dobře platícím zákazníkem.“
Bodie sáhl po sklenici a překvapilo ho, že mu nepraskla v ruce, jak pevně ji stiskl. Na ex do sebe hodil cuba libre a sklouzl z barové židle.
Josh se usmál a gestem ruky Bodiemu naznačil, aby šel první. V prvním patře zapadli do nejbližšího volného pokoje, což byla v podstatě malá místnost bez okem s velkou, častým používáním již rozvrzanou postelí. Všechno bylo laděno do červena. Těžko říct proč si bordely tolik libují v nevkusu a kýči. Josh za nimi zavřel dveře.
„Tak jak to chceš?“ zeptal se Bodie ostře. „Mám tě svlíknout? Nebo se mám svlíknout já? Chceš vykouřit? Nebo mě vohneš přes postel?“ choval se záměrně vulgárně a urážlivě.
„Jestli se chceš chovat takhle směšně, prosím,“ usmál se Josh a posadil se na postel. „Můžeš tedy začít tím, že se svlékneš a vykouříš mě. A nespěchej, máme spoustu času – celou noc,“ uculil se.

Kapitola pátá

Černoch ho uvedl do prostorné ložnice, jíž dominovala velká postel s nebesy.
„Obleč se,“ mávl rukou k hromádce křiklavě červeného hedvábí. „Přijdu za chvíli.“
Bodie počkal, až bude sám, a pak dvěma prsty štítivě zvedl tu průsvitnou věc. Dalo se o tom s jistou vůlí říct, že to jsou široké kalhoty. Bude v tom vypadat jako teplouš z Tisíce a jedné noci. Ne poprvé ho napadlo, že by se na to měl vykašlat a odejít. Muriel se zřejmě zapomněla zmínit o některých detailech. Mezi prvními by mohl jmenovat, že ten bohatý a vlivný zákazník je negr.
Kdyby ovšem odešel, rozhodně by to jeho věci nepomohlo. Podmračeně se zadíval na hromádku hedvábí. Když nezatne zuby, půjde všechno do háje. S povzdechem se začal svlékat. Snad to bude to nejhorší, co po něm ten negr bude chtít.
„Rozkošné! Opravdu rozkošné!“ usmál se negr, když se vrátil oblečený jako sultán v hedvábí a se zlatým řetězem kolem krku. V průsvitných kalhotách se mu rýsovalo péro animálních rozměrů. Bodiemu se při představě, že se tohle bude do něj cpát, stáhly půlky. Najednou si už nebyl tak jist, jestli to stojí za to. Určitě by to nějak ustál. Byl to možná jeho první opravdu velký zákazník – velký, jak vidno, v mnoha směrech, ale on nebyl přece nějaká kruva. Kdyby věděl, že to je negr, rozhodně by se u Muriel tak nesnažil, aby ho získal. Přece nedovolí nějaký černý hubě s ptákem, jakýho nemá snad ani kůň, aby mu natrhla prdel.
„Ještě to ale není ono,“ poznamenal negr pobaveně. Ze skříňky vytáhl tři do Y spojené řetízky.
„Tak to ne,“ odmítl Bodie. „Myslím, že půjdu,“ a začal si sundavat ty směšné kalhoty.
Rána přišla nečekaně, ale nedopadla. Bodie uhnul a negrova pěst prosvištěla kolem. Jestli si má cestu ven probít, fajn, udělá to.
Negr ustoupil a zatahal za něco, co vypadalo jako střapec od závěsu. Během chvíle se do místnosti vrojili čtyři strážní postavy i výrazu golema. Přirozeně všechno černoši.
„Taky chlapec potřebuje lekci slušného chování,“ ucedil negr.
Bodie couvl. Nebylo kam utíkat a v těch přiblblých kalhotách se mu špatně pohybovalo, jak byly široké. Nevypadalo to dobře.
Rád by řekl, že prohrál se ctí, ale těžko se to dalo tvrdit, když mu přicvakli klipsny na kratších řetízcích k bradavkám a kovový kruh na delším konci mu zacvakli za varlaty kolem ptáka. Nakonec mu ještě namalovali řasy a oči. Byl rád, že se nevidí. Musel vypadat jako stoprocentní buzna. Jen doufal, že ten negr nemá kanibalistické chutě. U takové černé huby jeden nikdy nevěděl.
Když ho povalili na postel na záda, ukázalo se, že hedvábné kalhoty byly určené k roztržení. Negr mu začal kouřit ptáka a Bodie si nemohl pomoct, aby nezíral na tu obří černou hadici, kterou si negr vyndal z kalhot. Zároveň cítil, že jak mu topoří pták, kroužek čím dál víc tlačí. Měl kvůli tomu péro i koule naběhlé a citlivější než obvykle. Když negr zatáhl za řetízky, úplně mu přeběhl mráz po zádech a nedokázal potlačit zasténání. Zřetelně vnímal, jak mu pták pulzuje, jak je nalitý k prasknutí. Byla to pro něj zcela nová zkušenost. Stejně jako zjištění, že přivést negrův obří ocas k nějaké pořádné erekci je prakticky nemožné. Kouřit ho pořádně nešlo, jak byl obrovský, zůstával takový měkký, jakoby jen napůl ztopořený, a hlavně při své velikosti dusil, jak mu ho negr cpal neurvale do pusy. Byl div, že mu tou věcí nevyvrátil panty.
Negr byl ale zjevně spokojen, protože Bodieho na posteli obrátil na břicho. Bodie se snažil maximálně uvolnit a hrdlo měl stažené úzkostí. Něco takhle velkého v sobě ještě nikdy neměl. Pálilo to, hlavně to strašně pálilo a měl pocit jako při průjmu. Tlačil proti tomu obřímu ocasu a on do něj pomalu vnikal hlouběji a hlouběji. Pak ho začal šukat – pomalu, zvolna, a když se Bodie ohlédl přes rameno, všimhl si, že si negr ptáka přidržuje. Jistě, s tím, jak ho měl velkého, byl vůbec div, že do něj dokázal proniknout.
Udělal se do peřin poměrně brzy z té podivné směsice pálivé bolesti a zvrácené rozkoše. Ještě nikdy nebyl tak roztažený, tak vyplněný. Pot mu rozmazal make up a na polštáři tak po jeho obličeji zůstaly šmouhy. Negrovi trvalo snad celou věčnost se udělat. Bez vlasního vzrušení to Bodieho už jen bolelo. Zdaleka nejhorší však bylo, když ho pak negr vytahoval. Cesta domů byla hotové utrpení a druhý den musel odříct všechny zakázky, jak měl rozmrdaný zadek. Aspoň měl slíbeno, že se mu ozve negrův známý, o kterého mu šlo především. Negr byl podle všeho s jeho službami nadmíru spokojen, Bodie se mu ale vyhýbal, jak jen mohl.
Nějak to přestávala být sranda. Aby splnil, co po něm Willis chce, musel čím dál častěji snášet věci, které nechtěl. Snášet zákazníky, které nechtěl.

*****

On byl vyzáblý šedesátník s pleší a vodovýma pichlavýma očima. Mluvil sípavě, s ostrým přízvukem neurčitého původu. Jeden z těch typů, kteří neochvějně věří, že vše je jen otázkou ceny.
Služebnictvo zřejmě dostalo volno, aby nevidělo, co nemá, protože mu zadní vchod sídla přišel otevřít on osobně, a velký přepychový dům byl podivně ztichlý. V jakémsi salonku, kam ho odvedl, seděla ona. Byla všechno, co si představíte pod pojmem sexbomba – vysoká, štíhlá, dlouhé blond vlasy, v hlubokém výstřihu předváděla svoje až nepřirozeně dokonalá velká prsa a její minisukně, končící těsně pod zadkem, nutila člověka přemýšlet, jestli má kalhotky.
Bodiemu okamžitě došlo, kdo bude jeho skutečným zákazníkem. A dost se mu ulevilo. Od první chvíle se děsil toho, že bude muset do postele s tím dědkem. Ano, muset; bylo to čím dál tím horší.
Takže měl vlastně štěstí. Mladá holka si vezme starého pracháče a nechá ho, aby jí tam strkal svoje scvrklé péro, dokud může. A jakmile se mu už nepostaví, bleskově mu nasadí parohy s někým o sto let mladším, čemuž se dědek snaží naivně předejít tím, že jí zaplatí kruvu, aby ji opíchal. Nejpodivnější na tom všem ale asi bylo, že mu představa styku s ženskou přišla jaksi cizí.
„Svlíkni se,“ rozkázal muž a usadil se v křesle.
Bodie si začal odkládat. Stáhnul si kalhoty a slipy a zůstal tam stát nahý. Ruce nechal volně spuštěné podél boků. Snažil se vypadat nenuceně, i když bojoval s nutkáním zakrýt si rozkrok, jenž byl teď středem jejich pozornosti.
„Otoč se,“ přikázal muž. „Hezky pomalu.“
Bodie si připadal jako tele na dobytčím trhu. Nebyl to příjemný pocit. On přece nebyl žádný kus masa na krámě. Bohužel zákazníky si mohl stále méně a méně vybírat.
„Předkloň se.“
„Roztáhni nohy.“
„Stačí, obrať se.“
Ona ho sledovala s dost vlažným zájmem, což ho štvalo. Žádná žena se na něj ještě nedívala takhle.
„Ujde,“ řekla nakonec odměřeně. „Jak ho má velkýho?“
Bodieho to začínalo urážet. Ženská se sice nemá bít, ale téhle by podle jeho názoru pořádný výprask prospěl.
„Předveď se, chceme vidět, jak ho máš velkýho,“ nařídil on.
Honit si ho, když na vás zírají jako smečka hladových psů, není nic příjemného. A hlavně mu to ze začátku moc nešlo. V jednu chvíli se skoro lekl, že se mu vůbec nepstaví. Taková věc se mu ještě nikdy nestala. Naštěstí je dost těžké si ho honit tak, aby se vám nakonec nepostavil.
Ona neprojevila vůbec žádnou spokojenost s tím, co viděla. Jen se zadívala na manžela, a ten nepatrně přikývl. Bylo to, jako by jim nestál za pozornost, jako by byl nějaký vylepšený robertek. Měl sto chutí je poslat oba někam a odkráčet středem. Na druhou stranu, když kvůli těmhle snesl toho negra, bylo by to k ničemu, kdyby se sbalil a odešel. A pak, nic nemohlo být horší než ten negr.
Konečně vstala a přešla k němu. Pěstěnou rukou s dlouhými, rudě nalakovanými nehty mu přejela po péru. Nakonec se usadila na pohovce, vyhrnula si minisukni a roztáhla nohy. Kalhotky neměla a byla vyholená.
„Chci, aby mě vylízal,“ prohlásila. Stále se obracela na manžela, jako by byl její tiskový mluvčí. A nebo to dělala proto, že chtěla manželovi nasadit parohy s kým chtěla, a ne s kurvou, kterou jí přivedl.
Bodie si kleknul mezi její rozevřená stehna. Takhle si to nepředstavoval, když ji poprvé uviděl. Přitáhla si jeho hlavu do klína, a tak se pustil do práce. To, že se dědek jen nedívá, si uvědomil, když mu hubené vrásčité ruce začaly osahávat zadek. Roztáhl mu půlky, přejížděl mu prstem po díře, tahal ho za koule a třel mu ptáka. Zřejmě se ve svém prvním odhadu situace zmýlil. Začínalo to vypadat, že bude mít zákazníky dva. To si nedohodli. Začal se odtahovat.
„Pokračuj,“ dloubl ho dědek do zad.
„Moment…,“ začal se Bodie k němu otáčet.
„Řekl jsem, abys pokračoval!“ štěkl muž. „Za to tě platím, pokračuj!“
Bodie se pomalu nadechl a vydechl a vrátil se k lízání její kundičky. Ničím by si nepomohl, kdyby odtud teď odešel. Aspoň že na dědka nevidí.
Ona vzdychala a sténala a svíjela se, zatímco její manžel byl stále dotěrnější. Bodie musel na okamžik přestat lízat její mokrou kundičku, když mu strčil prst do zadku. Ruka se stařeckými skvrnami se mu jako dravčí spár sevřela kolem ptáka.
„Pěkně jí ho tam strč,“ zasípal muž.
Bodie se poddal tahu ruky svírající jeho péro i tlaku dlaně na kříži. Nadzvedl se a posunul. Byl to divný pocit, když mu ho do ní zasunula úplně cizí ruka.
„Omrdej ji, děvku malou,“ pošeptal muž mu do ucha.
Bodie začal přirážet. Byla tak mokrá, že to vlhce mlaskalo. Prst mu přitom projížděl díru.
Ona si vyhrnula blůzu a rozepla podprsenku. Takhle zblízka mu její prsa natřásající se v rytmu šukání přišla ještě nepřirozenější. Zaslechl něco o tom, že některé ženy si nechávají uměle zvětšit prsa, ale myslel si, že to jsou jen fámy. Tahle vypadala, že to možná zkusila, protože to nemohlo být od přírody.
Kousl se do spodního rtu. Blížil se k vyvrcholení.
„Stříkej do ní,“ zafuněl mu on do ucha. „Chci vidět, jak z ní teče tvoje mrdka, a chci, abys ji pak vylízal,“ zašeptal.
Bodie se zasténáním ejakuloval. Doufal, že bere nějakou antikoncepci, jinak může mít zaděláno. Vytáhl ho z ní a něčí ruka mu začala tlačit hlavu dolů. Prst v zadku byl nepříjemný.
„Beru ho,“ poznamenala mezi vzdycháním, když ji čistil od svého semene.
„Výborně,“ usmál se on a vytáhl prst. „Takže příští týden ve stejnou dobu.“
Bodieho napadlo, že na to se může vysrat. Jenže tenhle přihřátý chlípný dědek a jeho mladá rozhoďnožka byli podle všeho blízkými přáteli jeho cíle. Bylo tedy extrémně důležité zatnout zuby a dobře se u nich zapsat, protože konec byl prakticky na dosah.

*****

Bodie se s povzdechem posadil k baru. Nejraději by si dal skotskou nebo aspoň to pitomé martini, ale pravidla tady byla přísná a on obětoval příliš mnoho, aby se sem dostal, než to zahodit kvůli chlastu.
Barman před něj postavil džus – občerstvení na účet podniku. Bodie se na sklenici zamračil, jako by to všechno byla její vina.
„Jak ti mám shánět zákazníky, když se tváříš takhle?“ zvrtěl Victor hlavou a sedl si vedle něj.
Bodie vzal džus na milost a napil se, hlavně proto, aby nemusel odpovídat. Nestál o to, aby mu někdo sháněl zákazníky, i když Victor byl vlastně to nejlepší, co ho mohlo potkat, v jistém slova smyslu. V téhle branži nebylo moc těch, kterým by se dalo aspoň trochu věřit. Victor byl mizera, ale nebyl křivák. Pasák se zlatým srdcem – to by se Doyleovi líbilo. Zamračil se ještě víc.
Victorův bar Gorgona patřil mezi ty nejluxusnější, jaké se v Londýně daly najít, ačkoli to tak na první pohled nevypadalo. Skutečný luxus je mnohem méně okázalý, než byste čekali. Hlavní bylo, že podle Willise sem chodil jejich člověk, takže tohle bylo přesně to místo, kde by měl být. Doufal, že konec tohohle pekla je už blízko.
„Co moje nabídka?“ vytrhl ho Victor svojí otázkou z pochmurných myšlenek.
„Odpověď je stále ne,“ utrousil Bodie. „Ptáš se mě pokaždé, když přijdu.“
„Zkouším, jestli se něco nezměnilo,“ usmál se Victor. „Asi prostě nemám rád, když mi někdo říká ‚ne‘.“
Bodie se ušklíbl. Trval na tom, že zůstane nezávislý, což znamenalo, že musel dávat Victorovi dvě třetiny všeho, co vydělal. Victor mu neustále nabízel, aby se stal stálým zaměstnancem, ale Bodie na rozdíl od jiných tohle nehodlal dělat zbytek života. Po pravdě to hodlal dělat už jen velice krátce, pokud vše půjde dobře.
„Víš,“ Victor si gestem ruky objednal pití, „viděl jsem spoustu lidí, co tohle dělali z donucení, viděl jsem i spoustu těch, kteří to dělali pro prachy, a dokonce i pár takových, co to dělali pro potěšení. Ale ty,“ zavrtěl hlavou.
Bodie mlčky popíjel džus.
„Jsou tací, kteří si myslí, že jsi fízl,“ prohodil Victor a napil se skotské, již mu barman přinesl.
„Jsi informovaný,“ ušklíbl se Bodie trpce.
„Je to moje práce,“ pokrčil Victor rameny. „Zručnou kurvu si můžeš najmout jinde mnohem levněji. To, za co jsou naši zákazníci ochotni platit horentní sumy, je záruka zdraví a maximální diskrétnost. Ale co budu tobě vykládat, jak to v téhle branži chodí.“
Bodie dopil džus a upřeně se zahleděl na prázdnou sklenici. Vzmáhala se v něm obrovská hořkost. Vydíral snad někdo Tomyho McKaye, protože se léčil na psychiatrii? Nebo Jaxe, protože jeho táta sedí? A nebo Doylea, protože v mládí s partou kradl auta? Samozřejmě že ne. Je normální být maniak, zloděj nebo klidně i vrah, ale běda jak jste gay, to vás div nezlynčují.
„Víš, co ti každý odpoví, když se zeptáš, jakého policajta nemají rádi? Arogantního, hloupého, namyšleného, úplatného. Ale pravda je taková, že můžeš klidně kopat do psů a střílet do dětí. To, co opravdu nikdo nemá rád, je teplej polda.“
Byl unavený, tím to bylo. Měl toho prostě už po krk.
Victor chvíli mlčel, a pak Bodiemu se slovy ‚pro tentokrát‘ objednal skotskou.
„Lidi jsou prostě pokrytci, co bys čekal?“ pokrčil Victor rameny.
Bodie věděl, že Victor je spíš na ženský, ovšem pár kluků jeho ložnicí už taky prošlo. Člověk asi nemůže vlastnit gay bar a nezkusit to s chlapem bez ohledu na sexuální orientaci.
„Rozhlédni se,“ ušklíbl se Victor. „Ten tlusťoch v rohu je náměstek nějakýho ministra. Chodí se sem nechat bít a píchat. A tamhle ten plešoun je zástupce ředitele národní banky. Je na chlapečky. Žádá si co nejmladší, hladce vyholené. Kdybys chvíli hledal, možná bys tu našel i svého bývalého šéfa.“
Navzdory všemu ta představa Bodie pobavila.
„No tak,“ poplácal ho Victor po zádech. „Trochu života do toho. Jsou to i mý prachy.“
Bodie s povzdechem přikývl a hodil do sebe skotskou na ex.
„Hej,“ stiskl mu Victor paži. „Běž nahoru na pětku a nasaď svůj nejlepší úsměv. Myslím, že mám něco jako stvořené pro tebe.“
„Rozkaz,“ utrousil Bodie znechuceně.
Musí se odtud dostat, dokud si ještě dokáže vážit sám sebe.

*****

Roztáhla nohy a tak jí tedy zasunul svoje tvrdé péro do její nadržené vyholené kundičky. Obklopilo ho vlhké teplo a sevřelo se kolem jeho ptáka, což ho přinutilo zasténat. Ona jen spokojeně vzdychla.
Aby taky nebyla mokrá, když strávil dobře čtvrt hodiny tím, že ji pod dohledem jejího manžela lízal. Tahle dvojice patřila bezesporu k těm nejodpornějším lidem, na které narazil.
On ležel vedle nich na posteli na boku. Byl nahý a jeho zcvrklý pták pod nímž mu visel vytahaný pytel, mu schlíple ležel na hubeném stehně. Bodie koutkem oka zachytil, jak si ho hladí. Ona si hnětla svoje velká prsa, zatímco ji šukal pravidelnými přírazy. Všechno vytěsnil z hlavy a prostě ji mechanicky píchal.
Dědek se ale bohužel nevydržel jen dívat. Hladil mu zadek a masíroval koule. Pak mu roztáhl půlky a Bodie na chvíli vypadl z rytmu, když mu začal lízat díru. Po chvíli přišly na řadu prsty – nejdřív jeden, pak dva, tři. Posléze prsty vytáhl a zasunul mu do zadku místo nich nepříjemně velké dildo. Začal ji zase šukat. Nebylo však snadné nesténat a nezrychlovat, když mu dědek protahoval prdel. V koulích ho svrbělo, v ptáku mu cukalo a pocit naléhavosti se rychle blížil k bodu, z něhož není návratu. Rytmu, v němž ho dědek šukal dildem, bylo těžké vzdorovat, a jakmile nahradil dildo překvapivě svým vlastním ptákem, Bodie se už ani nesnažil. Poddal se tomu a ona pod jeho divokými krátkými přírazy doslova ječela. Udělal se možná až příliš brzo, ale mít ptáka v chtivé kundičce a cizí péro v prdeli, to se prostě dlouho vydržet nedalo.
Domů odcházel o hezkých pár liber bohatší, unavený, rozbolavělý a rozčilovalo ho semeno, které cítil, jak z něj teče, protože mu neumožnili se mýt. Ty slipy doma vyhodí.
Už aby bylo po všem. Posledních několik dní se Doyleovi vyhýbal. Občas ho teď totiž přepadl nepříjemný pocit, že se na něj Doyle povídá a pozná to. Byla to blbost, ale čím víc do toho všeho začínal zabředávat, tím méně měl zájem se s Doylem vídat.
Nikdy v životě dosud neklesl tak hluboko jako teď. V Paříži si vybíral s kým a za kolik. O nic nešlo, jen potřeboval trochu peněz.
Willis z něj ale udělal opravdovou nefalšovanou kurvu.

*****

„No a co ty?“ zeptal se Doyle, když se napil piva. „Děláš na tom zvláštním úkolu dost dlouho, Cowley je tajemný jak hrad v Karpatech a ty nevypadáš, že by ses předřel.“
Bodie se jen uculil. Co by taky měl říct? Že namočil sebe, Cowleyho i celou CI5 do pořádného průseru? Že dělá pro Willise pravou, nefalšovanou kurvu? Že toho už má plný zuby, a tak poslední dny nebere telefony a zákazníkům se vyhýbá jako čart kříži? Věděl, že tím riskuje. Mohl by o ty zákazníky snadno přijít. To nebyli lidé zvyklí na odmítnutí. Zničit vše, o co se dosud snažil, by mohla být otázka několika následujících dní. Možná už to všechno zkazil. Jenže když souhlasil s Willisovými podmínkami, netušil popravdě, do čeho jde. Netušil, že se od něj bude požadovat, aby podržel, komu mu ukážou, aby podržel polovině prohnilé, úchylné, zazobané londýnské smetánky.
„Přísně tajné, státní zájem,“ zažertoval.
„Jo ták,“ protáhl Doyle. „Nosíš královně vlečku?“
Bodie se jen usmál. Lepší být terčem Doyleova rýpání, než říct pravdu. Ostatně pravda byla to, co většinou vlastně nikdo nechtěl slyšet, ani Doyle.
„Nešel bys zítra na kulečník?“ zeptal se Bodie.
„Nemůžu,“ odvětil Doyle.
„Máš volno,“ namítl Bodie. Když totiž selhala Julie, byl celkem dobrým zdrojem informací Murphy a ani ho člověk nemusel zvát na večeři.
„My jsme nějací informovaní,“ ušklíbl se Doyle. „To ale nemění nic na tom, že nemůžu.“
„Znám ji?“ usmál se Bodie.
„Tak o tom silně pochybuju,“ utrousil Doyle.

*****

Bodie překročil vytržený telefonní kabel a usadil se se snídaní na pohovce před televizí.
Byt, který si za získané peníze před časem pronajal, byl luxusní střešní přístavbou v moderním stylu. Vpodstatě to byla jedna velká místnost sloužící jako kuchyň, jídelna, obývák i ložnice zároveň. Vše od sebe odděleno nanejvýš důmyslně rozmístěným nábytkem. Koupelna pak byla postavená z kvádrů čirého skla. Ne, že by bylo zrovna vidět dovnitř, ale rozhodně to nebylo místo, kde by se člověk měl pokoušet hledat soukromí.
Nájem tu byl dost vysoký, ale Bodie byl přesvědčen, že s ohledem na to, co musí snášet, má nárok na trochu toho pohodlí a luxusu. Nemluvě o tom, že se současným příjmem si to mohl dovolit.
Zvonek ho překvapil. Nikdo nevěděl, kde bydlí. Zákazníky si zásadně domů nevodil a Victor se ani nikdy na jeho adresu nezeptal. Přesto vstal, dotáhl si pásek županu a šel otevřít. Třeba to byla sousedka.
Za dveřmi nestála vnadná blondýna.
Za dveřmi stál Willis.
„Můžu dál?“ ozátal se bez pozdravu, jako by šlo jen o zdvořilostní návštěvu.
„Ne,“ odsekl Bodie bez rozmyslu. „Co chcete?“ vypálil jedním dechem.
„Co chci?“ opakoval Willis jako by zamyšleně. „Chci vám připomenout podmínky naší dohody, to chci.“
Bodie mlčel a přemýšlel jakým způsobem ho sledují. Museli být opravdu dobří, nikoho si nevšiml. A nebo že by byl on tak neopatrný?
„Dělejte raději, co máte,“ řekl Willis důrazně. „Nechcete přece, aby kvůli vám vláčeli George špínou, ne?“ odmlčel se a pak dodal: „Nebo ten váš přítel, ten Doyle. zdalipak ví o vaší pohnuté minulosti?“
Bodie stiskl čelisti a napdlo ho, jaké by to bylo, dát Willisovi jednu do zubů. Určitě velice uspokojující.
„Doylea z toho vynechte,“ ucedil.
„Zdá se, že jsem zahrál na správnou strunu, že?“ ušklíbl se Willis. „Prostě dělejte, co máte, a já dodržím svoji část dohody.“

Kapitola šestá

Byl nemocný. Pokud se bud někdo ptát, prostě se nachladil a hotovo, rozhodl se, než vstoupil do klubu. Nikdo se ale neptal. I Victor mu jen kývnul hlavou na uvítanou.
Protože přijel docela pozdě, byl už bar plný zákazníků. Většinu z nich znal alespoň od vidění. Jeden tu byl ale rozhodně nový. Seděl u barového pultu zády k němu a Bodie nepotřeboval, aby se otočil, aby ho poznal. Bylo to nečekané, dost překvapující, zároveň však zábavné a vzrušující.
V životě by si nepomyslel, že potká Doylea v gay baru! Ale co ho na tom vlastně překvapovalo? Určitě tu byl poprvé, určitě je nervózní a určitě ho sem přivedla zvědavost poté, co to jen tak lehce okusil, když byli ve čtyřce s těma holkama. O tom, že cesta do pekla je široká, rovná a pohodlná, věděl ostatně sám svoje.
„Dvakrát skotskou,“ poručil barmanovi bez ohledu na zákaz požívání alkoholu v práci, když si sedal vedle Doylea. Cítil, jak mu stojící pták napíná kalhoty. Vždycky považoval Doylea za absolutně nedosažitelného. Konec konců šance, že jeho parťák, bývalý polda, by měl nějaký reálný zájem, byla méně než mizivá. Představa, že dosažitelný je, byla jako silné afrodiziakum.
„Ahoj, Rayi,“ usmál se na Doylea, který na něj zíral, jako by měl rohy a ocas.
Barman před ně postavil pití a Bodie se chopil jedné skleničky. Protože se Doyle k ničemu neměl, přiťukl si s druhou sklenkou sám a napil se. Doyle na něj mlčky zíral a Bodie byl přesvědčený, že není těžké odhadnout, co se mu honí hlavou.
„Je to dobrý podnik,“ pokusil se rozptýlit Doyleovy pochyby o tom, jak se věci mají. Nedostal se ale nikam dál, protože Doyle mu skočil do řeči.
„Takže takhle to je?!“ Doyleův hlas se chvěl potlačovaným vztekem.
Bodie zaváhal, protože si nebyl jist, o čem to Doyle mluví, ani co ho tak popudilo.
„Myslel jsem, že jsme přátelé!“ vybuchl Doyle.
Bodie se nadechl, aby řekl, že přece jsou přátelé, ale Doyle ho nepustil ke slovu.
„Tak fajn,“ zvedl se Doyle z barové židle. „Klidně běž a vyřiď Cowleymu, že nemusí mít strach. Výpověď podám sám!“
Bodie potlačil nutkání rozhlédnout se po baru. Musel odtud Doylea dostat dřív, než dostane on jeho do maléru tím, že vyžvaní něco, co nemá. Vůbec by ho nenapadlo, že si Doyle bude myslet, že ho pro Cowleyho špicluje, a že se chystá ho prásknout. Poněkud se ho to dotklo. To mu Doyle skutečně tak málo věřil?
„Pojď ven, Rayi,“ poprosil.
„Proč?! Vadí ti být v takovémhle podniku?“ ušklíbl se Doyle. „Bojíš se o svou pověst? A nebo tam venku čekají, aby mě rovnou zatkli?“
Teď už se po nich lidé začali otáčet a Bodie cítil, že malér je na spadnutí.
„Rayi!“ probodl ho pohledem, ale Doyle byl jako slepý a hluchý.
„Prý tajná mise! Státní zájem! Jsi lhář, Bo…!“
Bodie koutkem oka zachytil, jak se k nim blíží Victor, a tak sklouzl ze židle a jakoby náhodou Doylea kopnul.
„Nějaký problém?“ zeptal se Victor a přejel je pohledem.
„Ne, ne, vůbec žádný,“ ujistil ho Bodie. „Starý známý z bývalé práce. On…,“ mrkl na Doylea než se zahleděl zpátky na Victora. „On to neví.“
„Co nevím?!“ ozval se Doyle hněvivě a přestal si třít nohu, do níž ho Bodie kopnul.
Bodiemu se Victorův pohled nelíbil.
„Co nevím?!!“ prskl Doyle.
„Já už nedělám u CI5,“ vsadil Bodie všechno na jednu kartu.
„Cože? Co je to zablbost?“ zamračil se Doyle. „A kde teda…?“
„Čtyřka je volná,“ řekl Victor, než odešel.
I tak se Bodiemu nelíbilo, jak si Doylea prohlížel. Bude se muset odteď mít na pozoru.
„Bodie?“ dychtil ho Doyle za paži. Vypadal zmateně, aspoň nakolik mohl Bodie říct.
„Prosím tě, pojď,“ povzdechl si Bodie a dopil skotskou.
Naštěstí ho Doyle na pokoj následoval a dokonce bez řečí a otázek.
„Můžeš mi laskavě vysvětlit, co má všechno tohle znamenat?!“ zeptal se Doyle příkře, sotva za nimi zapadly dveře pokoje, a založil si ruce na prsou.
Bodiemu se nechtělo nic vysvětlovat, ale bylo mu jasné, že se tomu nevyhne. Jenže odkud začít?
„Poslal tě Cowley, abys mě špehoval?“
„Samozřejmě že ne!“ ohradil se Bodie a byl rád, že konečně na něco může Doyleovi odpovědět.
Doyle sice nevypadal, že by o tom byl až tak přesvědčen, ale nakonec pomalu přikývl na znamení, že mu to tedy věří.
„Takže co tady sakra děláš?!“ vyhrkl Doyle vzápětí. „Co měly znamenat ty kecy o tom, že u CI5 už neděláš? A co to máš sakra na sobě?“ sjel ho Doyle pohledem.
„Pracovní oděv?“ pokusil se Bodie zažertovat, ale nepadlo to na úrodnou půdu.
„Vypadáš v tom jako…,“ Doyle se zarazil.
Několik dlouhých vteřin na sebe jen hleděli. Přesněji Doyle na něj šokovaně zíral. Bodie vyčkával. Čím méně toho bude muset Doyleovi říct, tím lépe.
„Řekni mi, že je to nějaký blbý vtip,“ vydechl Doyle. „Řekni, že to není pravda.“
Bodie mlčel. Co by taky měl na tohle říct.
„Sakra, tak řekni něco, Bodie!!!“ rozkřikl se Doyle.
„Promiň, Rayi,“ řekl to jediné, co ho v tuhle chvíli napadlo. Nemohl mu přece lhát, i když to Doyle přijímal mnohem hůř, než by si kdy pomyslel.
Doyle chvíli jen stál, pak otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale zase ji zavřel, zavrtěl hlavou, otočil se a odešel.
„Rayi?“ hlesl Bodie překvapeně. Takový vývoj situace nečekal. „Rayi!“ vyběhl z pokoje.
„To bylo rychlý,“ poznamenal Victor. „Nějaký problém?“
Bodie zůstal stát a několik okamžiků jen toužebně hleděl na dveře, jimiž Doyle musel odejít.
„Všechno v pořádku?“ zajímal se Victor a došel až k němu.
Bodie nepříliš přesvědčivě přikývl.
„Je to dobrý zákazník,“ řekl Victor přísně. „Chodí málo, ale pravidelně, a platí dobře. Takže jsi si jistý, že žádný problém?“
Bodie se na Victora zadíval. Přišlo mu, jako by nedokázal vstřebat význam toho, co slyšel.
Doyle sem chodil pravidelně? Doyle?
„Hej?“
„Všechno v pohodě,“ řekl Bodie pomalu, našel v kapse peníze a vtiskl Victorovi do ruky obvyklý obnos. „Naprosto v pohodě.“ A jako ve snách vyšel z baru.
Noční vzduch příjemně chladil na rozpálené kůži.
Doyle chodil do luxusního gay baru. Kdo ví, jak dlouho to už dělal. No jo, teď už bylo jasné, proč s ním nemohl dneska jít na kulečník. A nejspíš mu lhal, když tvrdil, že k tomu, aby se ho pokusil vojet, ho navedla ta holka. Možná že navedl on ji. A rozhodně nebylo divu, že si myslel, že ho na něj Cowley nasadil.
Bodie si promnul čelo. Začínala mu třeštit hlava. Měl by Doyleovi zavolat, ale raději až ráno. Teď se oba potřebují uklidnit a srovnat si to v hlavě. Promluví si zítra s chladnou hlavou a všechno se nepochybně vyjasní.
Doyle v gay baru, pane bože.

*****

Bodie s povzdechem zavěsil. Poslední tři dny se marně pokoušel Doyleovi dovolat. Vzal mu to akorát poprvé, a to mu to položil, sotva stihl říct dvě slova. Od té chvíle telefon jen bezmocně vyzváněl. Zkusil za ním jet, ale tříhodinovým čekáním před domem nedosáhl ničeho. A přitom si byl jist, že byl Doyle doma. Zahlédl, jak se v okně pohnula záclona, a před domem parkovalo auto. Dokonce se mu pokusil poslat vzkaz po Julii.
Všechno marno. Doyle s ním prostě odmítal komunikovat. Kdyby aspoň věděl proč. Doyle byl přece rozumný chlap bez předsudků. Měl rád černochy, pro boha. Proti homosexuálům nikdy nic nenamítal a o kurvách přece vždycky říkal, že to jsou taky lidi.
Bodie neviděl žádný důvod, aby s ním Doyle přerušil veškerý kontakt, i kdyby byl homosexuál a kurva, což pochopitelně nebyl. Takže si naivně myslel, že je to Doyle, když zazvonil zvonek. Doyle přece nad vším moc přemýšlel, třeba prostě potřeboval víc času.
Skoro se přizabil, jak zakopl o neuklizené boty, když se hnal ke dveřím.
Byl to Willis – žádné velké překvapení – nejspíš poslední člověk, o kterého Bodie v tuhle chvíli stál.
„Co zas?“ vyjel na něj Bodie podrážděně. Měl to být přece Doyle, sakra. Zklamání ho zanechalo roztrpčeného a Willis byl vpodstatě ideální objekt, na kterém by si mohl svoji frustraci vybít.
Někde dole bouchly dveře a ozval se klapot dámských podpatků stoupajích vzhůru.
„Musíme si promluvit, a mělo by být i ve vašem zájmu, aby to nebylo na chodbě,“ řekl Willis odměřeně.
Bodie tedy ustoupil ze dveří a nechal Willise vejít.
„Pěkné, pěkné,“ rozhlédl se Willis po bytě. „Rozhodně lepší, než to předchozí.“
„Špehujete mě?“ utrousil Bodie zlostně.
„Dohlížím na své investice,“ ušklíbl se Willis. „A podle všeho je to potřeba. Myslel jsem, že jsme si vyjasnili situaci, ale asi jsem se zmýlil.“
Bodieho náhle z ničeho nic napadlo, jestli by nebylo prostě nejjednoduší, kdyby Willise zabil. Ta myšlenka ho zarazila, ale nedokázal ji odsunout. Musel by se zbavit těla, přemítal. Mohl by koupit novou skříň a tělo vynést v té staré.
„Mohu?“ ukázal Willis na bar.
Bodie lhostejně pokrčil rameny a dál rozvíjel svoji teorii. Kdyby to všechno pak někde za městem spálil, nezůstaly by žádné důkazy.
Willis si nalil skotskou.
Cowley by se to nikdy nemusel dozvědět.
„Skvělá,“ ocenil Willis skotskou.
Bodie si představil, jak by Willise chytil pod krkem. Stačilo by přece tak málo. Napadalo ho nejméně půl tuctu způsobů, jak to udělat. Dokázal zabít člověka holýma rukama rychle a čistě jako by to bylo kuře.
Willis se na něj přes okraj sklenky usmál jako žralok, jako by mu četl v hlavě jako v otevřené knize.
„Tak do toho,“ ušklíbl se posměšně. „Ukaž, jestli na to máš.“
Bodie zaváhal. Ten bastard byl tak sebejistý, že se snad vůbec nebál ho provokovat.
„Ano, tohle přesně jsi, viď?“ odfrkl si Willis. „Ale co uděláš pak, hm? Ne, o tom jsi vůbec nepřemýšlel, co? Ty fotky nedostaneš a můj právník ví, co má dělat. Ale nenech se nijak omezovat. Jen do toho. Zabij mě, to přece chceš. Je ti to vidět na očích. Cowleyho oblíbený zabiják.“
„Nevím, o čem mluvíte,“ řekl Bodie bezvýrazně.
„Samozřejmě že nevíš,“ usmál se Willis a na chvíli se odmlčel, než pokračoval: „Možná nejsi tak hloupý. Zničil bys George i tu jeho milovanou CI5 lépe, než bych já kdy dokázal. Ty fotky by byla jenom třešnička na dortu.“
Bodie si uvědomil, že Willis má pravdu.
„Nezapomeňte na to, až vás zase napadne nějaká hloupost,“ ušklíbl se Willis. „Takže, to by bylo. Teď k věci. Zítra obdržíte poštou pozvánku. Je ve vašem vlastním zájmu tam jít a dělat, na čem jsme se dohodli.“
„A pak?“ otázal se Bodie chladně.
„Všechno se dozvíte, až přijde čas,“ odsekl Willis.
„Až tohle skončí tak…“
„Tak to skončí,“ přerušil ho Willis. „Ušetřete mne vašich ubohých výhružek. Vím, co jste zač. Chcete mě ohromit papouškováním frází, které vás George naučil? Vy jste žoldák, pane Bodie, nájemný zabiják. Prodáváte se tomu, kdo učiní nejvyšší nabídku. A to jsem v tuhle chvíli já.“

*****

Ulízanec si se spokojeným povýšeným úsměvem nalil šampaňské a studoval Bodieho jako nějaký kus vzácné vázy, který si právě koupil. Pak mu položil ruku na stehno a stiskl. Bodie upíral oči před sebe a snažil se tohohle spratka, co rozhazuje rodinné jmění za chlast a kurvy, ignorovat. Nechtěl s ním jít. Ten člověk se mu hnusil. Bohužel neměl na výběr. To bylo na tom asi to nejhorší, ten pocit, že už nedrží svůj osud ve vlastních rukou, že za něj rozhodují jiní. Manipulují jím.
Nakonec se neudržel a tu drzou ulepenou ruku s masivním zlatým prstenem odstrčil.
Ulízanec se krátce ušklíbl.
Limuzína klouzala nočním Londýnem a světla pouličního osvětlení jim oběma vykreslovala i přes kouřová skla stíny na tváři. Vzduch byl ve voze těžký a atmosféra hustá, že by se dala krájet.
Dnes na tom večírku vůbec poprvé spatřil muže, k němuž se měl pro Willise dostat. A na vlastní oči se přesvědčil, jak důkladná a podezřívavá je ochranka kolem něj. Kdo to byl? Byl snad ve spojení s mafií? Nebo to byl politik? Terorista? Král Šalamoun? Jeho tvář byla tuctová, ničím zvláštní, ale ne přímo ošklivá. Mohlo mu být třicet nebo taky padesát, měl jeden z těch obličejů, co nevypadají nikdy staře. Byl v kondici, i když zjevně míval kdysi lepší formu. Sál si prohlížel očima zkušeného pozorovatele. Proč Willise tak strašně zajímal? Co od něj chtěl? Myšlenky mu vířily v hlavě.
Do čeho ses to, Bodie, vlastně namočil, pomyslel si trpce.
Ulízanec dopil šampaňské.
Udav se, blbčeku, přál si Bodie v duchu. Pořád ještě nemohl uvěřit, že klesl tak hluboko. Teď už si nemohl ani namlouvat, že není žádná kurva. To, co dnes udělal proto, aby se vetřel do přízně někoho z nejbližšího okolí, hraničilo až s nedostatkem sebeúcty. Doufal, že o tomhle se Doyle nikdy nedozví, o tom, jak se před těmi boháči ponižoval.
„Rád bych viděl, co kupuju,“ mlaskl ulízanec. „Vyndej ho.“
Bodie si dal na čas. Nejdřív musel ovládnout vztek a odpor a znechucení, pohřbít je hluboko pod chladnou sebekázní a disciplínou.
Před lety byl krátce zavřený ve vězení v Kongu. Nikdy se nedozvěděl, kdo ho prásknul a předhodil tomu, co si v Kongu tak vznešeně říkalo policie. Dal by ovšem krk na to, že to byl Krivas. Samozřejmě utekl, a Krivas se mezi tím ztratil, ale než se odtamtud dostal, prožil si tam nehezké dva týdny. Nebylo to moc, ale stačilo mu to na zbytek života. Musel jíst syrové krysy, které chytil, a pít zatuchlou vodu plnou brouků, aby přežil. Usnout tam bylo riskantní, člověk se už nemusel probudit, a nebo se mohl taky probudit jen aby zjistil, že mezitím někomu posloužil jako ženská, ale spát musel. Zabíjel, aby nebyl zabit. Bylo to peklo, ale přežil. A přežije znovu a pak si Willise najde, ať si Cowley říká, co chce. Ten hajzl si myslel, jak není chytrý, ale to si nakonec myslel i Krivas. Možná nebyl nejchytřejší, ale jak konec konců Willis sám řekl, byl zabiják, a byl nejlepší.
Rozepnul si kalhoty a vytáhl ze slipů svoje zvadlé péro.
„Pohoň si ho trochu,“ přikázal ulízanec, když se vynadíval. „Chci vidět, jak ti stojí.“
Bodie zavřel oči a myslel na Kongo, a na to, jak si Willise najde a pak s ním zúčtuje.
„Stačí,“ ozval se ulízanec. Z rozepnutého poklopce mu trčelo ztopořené péro. „Vykuř mi ho.“
Bodie vzal ten teplý klacek do pusy a zatímco ho sál, lízal a cucal, nechal myšlenky bloumat sem a tam.
Pomsta byla špatná. Nebo ne přímo špatná, ale pomstychtivost vás mohla snadno zaslepit a člověk pak dělal chyby, osudové chyby. Na druhou stranu to byla motivace, silná motivace dokáhnout věci dokonce, ať už bude jakýkoli. A smrt – Franky těm, co vyslýchal, vždycky říkával, že smrt je vysvobození, nikoli trest. Možná Willise nezabije, rozhodně ne hned.
Ulízanec sténal čím dál hlasitěji a nakonec mu s hekáním naplnil ústa teplým nahořklým semenem. Bodie s největším sebezapřením polykal. Možná si ve své honbě za Willisem vyšetří trochu času i pro takovéhle zkurvysyny.
Ulízanec si dolil šampaňské. Bodie se odtáhl a hřbetem ruky si otřel rty.
„Nech ho pěkně venku,“ rozkázal ulízanec, zatímco si zapínal kalhoty. „Chci se dívat.“
Bodie vyhlédl z okna. Cítil se hloupě a nevěděl co s rukama. Za chvíli tam budou a brzy to bude mít za sebou.
Cowley bude proti, napadlo ho. Nikdy neschvaloval pomstu. Spravedlnost – kvůli té byl Cowley ochotný obrátit celou Anglii vzhůru nohama a šlapat na palce důležitým a popudlivým osobám, ale pomsta, to bylo něco jiného. Ovšem tohle přece bude spravedlnost, ne? Willis si zaslouží být potrestán za to, co udělal. To je spravedlivé.
Než vystoupili z limuzíny, milostivě mu ulízanec dovolil se zapnout. Cestou ke dveřím mu položil ruku kolem boků a stiskl zadek. Bodie ucítil, jak mu něco strká do zadní kapsy kalhot, nejspíš peníze. Na schodech před domovními dveřmi si ho ulízanec k sobě přitáhl a vlepil mu na rty uslintanou mlaskavou pusu a přes šaty mu stiskl stéle tvrdé péro.
Bodie odemykal devře s pocitem, že za tohle, by jen smrt byla pro Willise možná málo.
Soulož byla naštěstí rychlá a krátká. Když pak za ním Bodie zavíral dveře svého bytu, zadek ho bolel jako čert. V jednu chvíli se docela obával, že z toho nic nebude, že se mu tak brzy nepodaří ulízance znovu vzrušit. Takové selhání by jeho úkolu rozhodně neprospělo. Ale ulízanec byl mladý kluk, nepochybně mladší než jak se tvářil, takže to nebyl zase až takový problém. Teď už bylo naštěstí po všem a jedinými připomínkami byla zválená postel, peníze na nočním stolku a jeho bolavý zadek a sperma, které mu teklo po noze a rozčilovalo ho. Potřeboval sprchu nebo raději horkou koupel.
Napustil si vanu a se sklenkou skotské se ponořil do horké vody a nadýchané pěny. Výjimečně si dal do pití led a ten teď uklidňujícím způsobem cinkal o sklo. Pohodlně se opřel, zavřel oči a snažil se zapomenout na celý svět. Upil skotské a vychutnával její chuť. Tahle láhev ho stála dobře sto liber, taková věc se nepije, taková věc se hýčká. Cowley mohl klidně tvrdit, že neexistují žádné výjimečně dobré skotské, ale Bodie si byl jist, že kdyby ochutnal tohle, přinejmenším by zaváhal.

*****

Do temnoty proniklo světlo a ledový mokrý vzduch. Vyhodili ho z kufru na chodník. Končetiny ho neposlouchaly, nedokázal dát ruce pod sebe, a tak tvrdě dopadl na zem. Udeřil se do hlavy, až se mu zatmělo před očima.
Dveře vozu bouchly a auto se zakvílením pneumatik zmizelo v noční tmě.
Pršelo. Převrátil se na záda, slepě zamrkal do záře pouliční lampy nad sebou a déšť dopadající na tvář mu přinesl nepatrnou úlevu. Krev, jež mu stékala po obličeji se zdála horká, a v puse cítil její sladkou chuť. Nedokázal říct, co přesně ho bolí. Bolelo ho všechno.
Nebyl si jist, jak dlouho tam ležel neschopný se vstát. Minutu? Dvě? Pět? Zvednout se ale musel. Otočil se na bok a postupně se vydrápal na všechny čtyři. Svět kolem něj se tak divně houpal a chtělo se mu zvracet.
Pokusil se vstát, ale neudržel rovnováhu. Místo aby padl na zem, jak čekal, opřel se o chladnou skleněnou tabuli. Byla to telefonní budka. S vypětím posledních sil se mu podařilo po stěně dostat se na nohy. Kolena se mu podlamovala a svět se houpal ještě víc, jako by byl opilý. V jednu chvíli byl přesvědčený, že se pozvrací, jak se mu kroutily vnitřnosti.
Dopotácel se k telefonu a doslova se na něj pověsil. Našel v kapse drobné a vytočil číslo. Pak se se sluchátkem v ruce svezl po stěně na zem. Chtělo se mu spát. Byl tak unavený.
„Ano?“ ozval se v aparátu rozespalý hlas.
Bodie si opřel hlavu a zavřel oči. Věděl, že by to neměl dělat. Cítil, že je na nejlepší cestě ztratit vědomí.
Otřes mozku, napadlo ho.
„Haló?!“
Ten podrážděný, důvěrně známý hlas ho trochu probral.
„Rayi,“ zašeptal rozbitými rty.
„Bodie?!“
Možná se mu to zdálo, ale on chtěl v Doyleově hlase slyšet starost.
„Přijeď pro mne,“ zašeptal Bodie. Bojoval o každičké slovo, každý nádech. Světla kolem něj pomalu temněla.
„Kde jsi?! Bodie! Kde jsi?!“
„Já nevím,“ řekl popravdě unaveným hlasem. Jen si trochu odpočine, jen trochu.
„Bodie! Bodie, mluv se mnou! Kde jsi? Bodie!“
„V budce,“ vydechl Bodie.
„V budce? Jaké je číslo té budky?! Bodie, číslo té budky!“
„Číslo?“ opakoval Bodie těžkopádně.
„Ano, číslo. Číslo, Bodie. Bude na na přístroji.“
Bodie zvedl oči do výšky nad svou hlavou, kde matně rozeznával pevnou krabici aparátu.
„Číslo,“ zamumlal. Zapřel se o stěny budky a spíš jen silou vůle se mu podařilo zvednout. Chvíli mu trvalo než zaostřil na odřený štítek. Čísla mu skákala před očima, ale pomalu, trpělivě je Doyleovi jedno po druhém odříkal.
Pak všechno pohltila tma.

Otevřel oči a z velké světlé skvrny se vyklubal Doyleův obličej.
„Ahoj,“ zašeptal Bodie.
Doyle stiskl rty a zavrtěl hlavou.
„Ty vypadáš,“ řekl.
„Vem mě domů, Rayi,“ řekl Bodie tiše a oči se mu zase zavřely.
„To ti udělal nějaký ten tvůj…, co si je vodíš domů, co?“ utrousil Doyle nakvašeně.
Bodie sice ta slova slyšel, ale bylo mu příliš zle na to, aby je vzal na vědomí, natož na ně jakkoli reagoval.
Doyle si povzdechl.
„Měl bych tě tu nechat,“ ucedil, když si obtáčel jednu Bodieho ruku kolem krku. „Patřilo by ti to.“
Bodie na Doyleovi visel celou vahou a škobrtal vedle něj k autu. Doyle otevřel dveře a ne zrovna jemně ho vtlačil na sedadlo spolujezdce. Skoro jako by cpal do auta zatčeného.
„Na,“ vtiskl Bodiemu do ruky kapesník. „Drž si to u nosu. Nechci mít potahy celé od krve.“
Bodie malátně poslechl, nebo se spíš o to pokusil, protože se mu cestou hlava klinkala ze strany na stranu.
„Nebudeš zvracet?“ zeptal se Doyle ostře.
Bodie zvládl zavrtět hlavou.
„Patří ti to, abys věděl,“ mrmlal Doyle. „Za to, žes mi lhal a…“
Bodie postupně přestal vnímat, co Doyle vykládá. Slyšel jeho hlas, ale už ne obsah. Dalo mu dost práce udržet se při vědomí. Dohadovat se s Doylem bylo nad jeho síly. Teprve když s ním Doyle zatřásl, probral se.
„Jsme tady,“ řekl Doyle.
Bodie přes čelní sklo zaostřil na potemnělou ulici.
„Ne,“ vydechl.
„Co ne?“ zamračil se Doyle.
„Tady ne,“ zašeptal Bodie. „Tady… ne.“
„Jak tady ne? Tak kam? Bodie!“ zatřásl s ním Doyle. „Kam?!“
Bodie zavřel oči, ale když s ním Doyle znovu hrubě zatřásl, zase je otevřel.
„Buď mi řekneš, kam tě mám odvézt, a nebo tě tady vyklopím a dělej si, co myslíš,“ řekl Doyle hněvivě. „Já hlupák jsem si myslel, kdo ví, co se neděje, a přitom jen zákazník zmlátil jednu…!“
„Kurvu,“ dořekl za něj Bodie slabě.
Doyle se odmlčel a zahleděl se stranou.
„Nenávidíš mě?“ zeptal se Bodie pomalu.
Doyle stiskl rty a neodpověděl.
„Vezmu tě do nemocnice,“ prohlásil nakonec a nastartoval.
„Nechci do… nemocnice,“ vypravil ze sebe Bodie a namáhavě ze sebe vysoukal adresu.
Doyle si povzdechl.

Bodie by upadl, kdyby ho Doyle nezachytil. Nohy ho neposlouchaly a to museli vystoupat až do čtvrtého patra. U dveří ho Doyle prostě opřel o stěnu a Bodie by se po ní málem sesunul, kdyby ho Doyle bleskově nechytil. A tak chvíli zápolil se zámkem, zatímco se snažil Bodieho přidržovat.
V bytě Bodieho posadil na pohovku, rozsvítil a zavřel dveře. Pak vyrazil do koupelny.
Bodie se pomalu složil na bok na pohovku a zavřel oči.
„Bodie! Neblbni, vždyť ta pohovku bude celá od krve!“
Doyle ho zase zvedl a něco mokrého mu začalo přejíždět po tváři. Pokusil se tu věc od svého obličeje odstrčit.
„Počkej,“ napomenul ho Doyle. „Ty jsi zřízený. Co hlava?“
Bodie pokrčil rameny.
„Myslím, že máš otřes mozku?“ zeptal se Doyle. „Měl by tě vidět doktor.“
Bodie zavrtěl hlavou.
„No, jak chceš,“ pokrčil Doyle rameny. „Zvracet se ti nechce?“
Bodie zavrtěl hlavou. Chtělo se mu hlavně spát. Doyle ho ještě jednou, naposledy, vytáhl na nohy.
„Z toho se vyspíš,“ bylo poslední, co Bodie slyšel.

Kapitola sedmá

Bodie otevřel oči. Měl pocit, jako by v běhu narazil do zdi. Obličej a tělo ho bolely na několika místech. Události minulé noci si vybavoval s četnými mezerami.
„Dobré ráno.“
„Rayi?!“ Bodie se v posteli posadil a otočil se za zdrojem toho hlasu.
Doyle seděl u kuchyňského pultu na barové židli a z otevřené plechovky kaviáru za dvacet pět liber si štědře nanášel na toast a zapíjel to šampaňským za třicet liber.
Bodie se vymotal z přikrývky. Na sobě měl pořád včerejší šaty – špinavé, zmuchlané a zakrvácené. Povlečení podle toho taky vypadalo. Rozlámavě vstal a kulhavě zamířil do koupelny, přičemž cestou ze sebe sundaval kusy oblečení a nechával je ležet, kde mu odpadly od ruky.
V koupelně se pak poprvé uviděl ve velkém zrcadle doslova v celé své zmlácené kráse. Na těle měl několik temně fialových podlitin. Přes stehno se mu táhla dlouhá modřina, jako by ho někdo přetáhl klackem, což asi nejspíš taky udělal. Celkový zjev dotvářelo několik šrámů. Obličej byl kapitola sama pro sebe. Rty měl na několika místech rozbité. Nad pravým obočím měl dlouhou tržnou ránu a druhou o něco níž na tváři, zatímco na levé straně měl přes líc modřinu jak hrom. Zaschlá krev pod nosem, na bradě a na tváři a špína to ještě vylepšovaly.
Vypadal prostě děsně.
Horká voda a mýdlo štípaly, ale když se vynořil ze sprchy, vypadal sice pořád potlučeně ale o dost lépe. Oholil se a oblékl si župan.
Doyle mezitím vypil dobře třetinu šampaňského a kaviáru zbývalo méně než polovina. Bodie na to neřekl nic. Postavil konvici na kafe, opřel se o linku a zadíval se na Doylea, který předstíral, že studuje etiketu na plechovce od kaviáru.
„Díky, Rayi,“ prolomil rozpačitě ticho a usmál se.
Doyle jen krátce zvedl oči od etikety a pak si dolil šampaňské. Jeho tvář postrádala jakýkoli výraz, náznak, z něhož by mohl Bodie odhadnout, co si myslí.
„Měl jsem štěstí, že jsi zrovna šel kolem, co?“ zažertoval Bodie.
„A co bys dělal, kdybych nebyl doma?“ otázal se Doyle neutrálním bezvýrazným tónem, aniž by se na něj podíval.
Konvice začala pískat a Bodie vypnul sporák. Kafe si neslil. Takhle si svůj rozhovor s Doylem nepředstavoval.
„Nedělám to bezdůvodně, Rayi,“ řekl Bodie.
„Opravdu?“ ten Doyleův nezúčastněný tón byl ze všeho nejhorší.
Bodie stiskl rty. Tohle byly jeho problémy, nechtěl se s nimi Doyleovi svěřovat. Jeho problémy byly jeho problémy a vždycky si s nimi uměl poradit sám.
Doyle slezl z barové židle a otevřel lednici. Chvíli do ní zíral a vyndal plechovku s uzeným lososem. V klidu, beze spěchu si ji otevřel a posadil se. Bodie věděl, že Doyle ten klid jen předstírá. Znal ho příliš dobře, nebyl takhle chladnokrevný, což ovšem neznamenalo, že by ho to nedráždilo. Byl by raději, kdyby se s ním Doyle hádal jako vždycky, kdyby křičel a on by mu mohl říct, že si svoje problémy vyřeší sám, děkuju pěkně. A Doyle by to pak nechal.
Opravdu? Bodie si nebyl jistý.
Doyle vidličkou ujídal lososa a zdánlivě Bodiemu nevěnoval pozornost.
„Vydírají mě,“ povzdechl si Bodie. Zjevně mu nezbývalo, než nalít čistého vína.
„Kdo?“ zvedl Doyle hlavu a odložil vidličku. Jeho tvář už nebyla maskou pokerového hráče, ale byl v ní patrný zájem a možná i náznak vzteku.
Bodie si s odpovědí dával načas: „Willis,“ přiznal nakonec. Cítil, že je to buď říct pravdu, nebo ztratit Doyleovo přátelství. „Z MI6,“ dodal, aby bylo jasno. I když Willis byl skutečně jen jeden jediný. Člověk si ho sotva mohl s někým splést.
„Ta bezpáteřní krysa?!“ vybuchl Doyle hněvivě.
Bodie ale věděl, že tenhle hněv není směřován na něj, a tak jen přikývl.
„Čím? Proč? Co chce? Ví to Cowley?“ vychrlil ze sebe Doyle. Losos, kaviár ani šampaňské ho už nezajímaly.
„Kde začít,“ povzdechl si Bodie a sedl si na barovou židli naproti Doyleovi. Vzal vidličku a začal se nimrat v nedojedeném lososovi, aby se nemusel dívat Doyleovi do očí.
„Cowley to ví,“ začal pomalu. „Vlastně Willis vydírá jeho… kvůli mně.“
„Nepřeháníš trochu?“ zapochyboval Doyle. „Čím by Willis mohl vydírat Cowleyho?“
„Třeba skandálem,“ zamumlal Bodie a rozňahňával lososa.
„Cos provedl?“ otázal se Doyle.
„Pitomost,“ ušklíbl se Bodie. „Ale tehdy mě vůbec nenapadlo… Je to prostě blbá smůla. Neměl jsem ani tušení, že nás někdo fotil, chápeš?“ zvedl oči a zadíval se na Doylea.
Doyle pokýval hlavou.
„Nechápu, jak se k tomu Willis dostal,“ zavrtěl Bodie hlavou. „Jenže na tom nezáleží. Řekl Cowleymu, že to zveřejní, pokud neudělám, co chce. Dovedeš si představit ty titulky v novinách? A co by se dělo pak?“
Doyle znovu přikývl, ale teď se tvářil mnohem zachmuřeněji.
Jistě že si to dokáže představit, uvědomil si Bodie. Nepochybně teď myslí na Coogana a na tu dračici Matherovou. To byla ženská. Jen málo komu se podařilo rozvěsit Cowleyho po mantinelech jako jí.
„Ale proč, Bodie?“ zeptal se Doyle. „Proč po tobě chce…“
„Jde o nějakého chlapa. Kdo je to? Nevím. Co od něj Willis chce? Nevím. Ale ochranku ten chlap má jak americký prezident. Nejspíš je tohle jediný způsob, jak se k němu dostat,“ povzdechl si Bodie.
„A Cowley s tím souhlasil?“ zamračil se Doyle. „Copak nic neudělal, aby v tom Willisovi zabránil? Neříkej mi, že by něco nevymyslel?! Kde je to jeho Cow se stará o svá telátka, hm?!“ rozhořčil se Doyle.
Bodie se pousmál. To, jak se ho Dole zastával, příjemně hřálo u srdce.
„Od chvíle, co jsem začal tuhle šarádu, jsem s Cowleym nemluvil. Nemám tušení, jestli něco podniká, ale asi se toho nedá moc dělat. Willis se zmínil, že ty fotky má jeho právník, a kdyby se mu něco stalo, jsou v novinách dřív, než se stihneme leknout,“ ušklíbl se Bodie.
„To je hnus,“ zamračil se Doyle. „Tohle přece tomu chlapovi nemůže projít. Musíme něco udělat!“
„My?“ pousmál se Bodie.
„Jsme přece parťáci, ne?“ odvětil Doyle.
„Jo, to jsme, to tedy jsme,“ uculil se Bodie. „A příště můžeme jít na kulečník do Gorgony,“ neodpustil si.
Doyle ho probodl pohledem, který jasně varoval, že se o tom bavit nechce. Bodiemu to ale nemohlo zkazit náladu.

*****

Bodie zaplatil poslíčkovi a vrátil se do obýváku s dvěma krabicemi pizzy. I přes tvrdý papír krabice cítil, jak jsou ještě teplé.
Doyle seděl na pohovce bos s nohama křížem a popíjel z plechovky pivo.
„Jenže to neřeší problém, jak se dostat k těm fotkám,“ navázal Doyle na přerušené rozvíjení plánu, jak se zbavit Willise.
Bodie jen automaticky pokýval hlavou a rozložil pizzy na konferenční stolek. Příliš se v Doyleově konspiračních teoriích neangažoval. Ne že by se nechtěl zbavit toho Damoklova meče, který nad ním visel. Na druhou stranu Doyle všechno věděl a ostatní už jaksi nebylo důležité. Jeho myšlenky spíš zaměstnával Doyle a jeho pravidelné návštěvy gay baru. Prostě a jednoduše přemýšlel, jak Doylea sbalit, než jak se dostat Willisovi na kobylku.
Bodie si vzal kus pizzy a posadil se tak, že se ho Doyle kolenem dotýkal. Zatímco jedl po očku pokukoval Doyleovi do rozkroku a představoval si, co se tam skrývá.
„…toho právníka, co myslíš?“
„Hm,“ přikývl Bodie s plnou pusou, aniž by pořádně tušil, o čem je řeč.

*****

Doyle zaparkoval před domem, v němž Bodie bydlel. Byl tu vpodstatě na zapřenou. Řekl Jaxovi, že si potřebuje něco zařídit, něco osobního, a že dnešek zvládne sám. No a kdyby se po něm Cow sháněl, tak ať si něco vymyslí.
Musel s Bodiem mluvit. Měl už jasnou představu o tom, jak to provedou, a Willis bude litovat, že se s nimi pustil do křížku. Potřeboval k tomu ale Bodieho spolupráci.
Bodieho auto parkovalo před domem na místě vyhrazeném pro majitele modré karty. Už jen při představě, z čeho pochází peníze, za které si Bodie tohle auto a ten byt a vlastně i tu blbou modrou kartu pořídil, mu bylo zle. Rozdrtí Willise podpatkem své boty a udělá to s velkým potěšením.
Vyběhl schody a vytáhl klíče od bytu, které mu Bodie dal. Mohl by zazvonit a vytáhnout Bodieho z postele už jen kvůli tomu, proč vždycky vyspával až do oběda. Jenže dneska spěchal a nechtělo se mu čekat, až se Bodie vyhrabe z postele a přijde otevřít.
Klíč však do zámku pořádně nešel a ani otočit se s ním nedalo. Bodie nejspíš nechal klíče v zámku. Takže ho ranní budíček nemine.
Doyle tvrdě zmáčkl zvonek a s trochu škodolibým potěšením ho držel. Přitom v duchu pomalu počítal. Posledně se dopočítal až do pětadvaceti, než se v mezeře mezi dveřmi a futry objevila Bodieho rozespalá, rozcuchaná hlava.
Když se dostal ke třiceti, přestal zvonit a zaposlouchal se. Na druhé straně dveří bylo ticho.
„Bodie!“ zabušil na dveře. „Vstávej ty lenochode! Bodie!“
Zabušil silněji.
„Bodie!“
I když si to nechtěl připustit, začínal mít obavy. Ještě teď si dokázal vybavit tu děsnou deštivou noc, kdy našel Bodieho zmláceného do krve s otřesem mozku v telefonní budce téměř na druhé straně Londýna.
„Bodie!!!“
Musel být doma. Klíč byl nepochybně v zámku. Doyle vyndal kreditku. S trochou štěstí Bodie zapomněl zamknout. A pak ho poleje kýblem studené vody, aby ho naučil.
Dveře se skutečně s cvaknutím otevřely.
„Bodie?!“ rozrazil je Doyle a zůstal stát mezi dveřmi. Téměř se zapomněl nadechnout. Byt vypadal, jako by tu vybuchla bomba.
Převrácené křeslo, poražená lampa, střepy z láhví ještě nedávno stojících na baru se válely všude a ve vzduchu visela ostrá vůně alkoholu mísící se se zápachem zvratků. Doyle úplně viděl, jakou cestou se Bodie potácel k posteli, kde zhoucený ležel na břiše.
„Bodie, ty dobytku,“ zavrtěl Doyle hlavou. „Takhle se ožrat.“
Doyle došel k posteli, opatrně minul vzratky a chtěl jít do koupelny natočit do kýblu tu studenou vodu, když si všiml, že Bodiemu teče z nosu krev. Ne moc, jen takový tenký proužek. Člověk ale nemohl dělat u protidrogového, aby neviděl tucty závislých a předávkovaných. Okamžitě byl u Bodieho.
Bodie se potil tak, že se mu vlasy lepily k čelu a pot mu stékal po spáncích. Dýchal mělce, nepravidelně, s viditelnými obtížmi. Doyle mu nahmatal pulz. Bodieho srdce bušilo jako zběsilé, ale nepravidelně. Teď z blízka si povšimnul, jak sebou jeho levá ruka co chvíli škubne v křeči.
Vpodstatě ukázkový příklad těžkého předávkování kokainem.
„Sakra, sakra, sakra!!!“ zaklel Doyle a úzkost mu stáhla vnitřnosti do bolavého uzlíčku. Na předávkování kokainem se dalo i umřít!
Doyle vyrazil jako šílený do koupelny. Přitom shodil nějakou vázu, která se v ztichlém bytě roztříštila s nepatřičným hlukem. Počínal si horečně, na pokraji paniky. Strhl z věšáku ručník a namočil ho ve studené vodě. Vrátil se k Bodiemu, obrátil ho na záda a zabalil mu krk do mokrého ručníku. Podle toho, co ho učili u protidrogového, by to mělo pomoct trochu zklidnit zrychlený pulz.
Podložil Bodiemu hlavu polštářem a z lednice přinesl mléko. Mělo údajně pomoct zmírnit intoxikaci. Po pravdě tomu nikdy moc nevěřil, ale teď by klidně zkusil i zaříkávání, kdyby to mohlo Bodiemu pomoct.
Nakonec zavolal sanitku a do jejího příjezdu zůstal u Bodieho. Neušlo mu, jak se doktor mračí, a jak zdráhavě se k věci vyjadřuje. Tolik snad a možná slyšel Doyle naposledy, když postřelili Gardnera. A ten to nakonec nepřežil.
Vztek ho pálil jako rozžhavené železo. Jestli Bodie umře, stáhne z Willise kůži zaživa. A ještě si rozmyslí, jestli to samé neudělá i Cowleymu.

*****

„Ale tam nemůžete!“ to bylo v podstatě to jediné, na co se elegentně vyhlížející sekretářka zmohla.
Doyle se absolutně nestaral o to, co může nebo ne.
„CI5,“ zamával průkazkou ve stejnou chvíli, v jakou rozrazil dveře do právníkovy kanceláře.
Muž tak kolem padesátky s prošedivělými vlasy a počínající pleší překvapeně zamrkal.
„Ven!“ nařídil Doyle ostře právníkovu klientovi.
„Ale… ale…,“ právník vstal ze svého drahého koženého křesla. Míra drzosti, jaké se Doyle odvážil, ho zjevně připravila o slova.
„Řekl jsem ven!“ vyštěkl Doyle na klienta a dal si záležet, aby jakoby náhodou oba přítomní pánové zahlédli pod jeho bundou zbraň.
Klient zamumlal cosi o příště a nepříliš důstojně uspěchaným krokem opustil místnost.
„A zavřete za sebou dveře!“ křikl za ním Doyle. „A my,“ otočil se k právníkovi, „si trochu popovídáme.“
„Jediné, o čem budeme mluvit, je žaloba proti vám,“ odsekl právník, který zjevně nabyl otřesené sebejistoty a natáhl se po telefonu.
Doyle vytrhl přístroj ze zásuvky.
„Willis,“ zasyčel.
„Prosím?“ otázal se právník odměřeně, i když zase o něco méně bojovně.
„A fotky,“ pokračoval Doyle. „A rychle. Protože můj přítel teď díky vám a Willisovi leží na jednotce intenzivní péče a možná se nedožije večera. A víte, co by se mohlo stát?“ ztišil hlas do nebezpečně milého tónu. „Mohl bych se naštvat. A naštvaný se vám nebudu líbit, to mi věřte. Takže Willis a fotky,“ usmál se.
Bodie se možná mohl chlubit tím, že jeho úsměv otvíral ženská srdce. Ten Doyleův by asi mnoho žen neokouzlil, zato jen málo který lump se poté odvážil nespolupracovat. Protože jinak by se mohl Doyle naštvat, a to by se nikomu opravdu nelíbilo.

„Hloupé!“ zamračil se Cowley a probodl Doylea pohledem ostrým jako břitva. „Hloupé a naprosto zbytečné!“
Doyle se opíral o stěnu zadržovací cely a jeho podmračený vzdorovitý výraz napovídal, že Cowleyho kázání na něj neudělalo žádný dojem.
„Zbláznil jsi se? Vtrhnout do kanceláře uznávaného ctihodného právníka a vyhrožovat mu jako nějaký mafiánský výběrčí výpalného?“ rozčiloval se Cowley.
Doyle mlčel a zavrtával do Cowleyho pohled neméně pronikavý.
„Myslel jsem, že umíš používat hlavu, Doyle! To je ta kulatá věc, co ji máš na ramenou. Myslel jsem, že jsi chytřejší! Myslel jsem, že to jen Bodie nejdřív střílí a pak se ptá!“
„Bodie,“ promluvil Doyle a jeho hlas skřípal jako pilník přejíždějící po železe, „leží v nemocnici a nikdo neví, jestli to přežije!“
„To není důvod, aby ses choval jako pitomec!“ odsekl Cowley podrážděně. „Navíc když to vůbec nebylo zapotřebí.“
„Tak nebylo zapotřebí!“ vybuchl Doyle. „No jistě, předhoďme Bodieho vlkům, ať se nažerou, a doufejme, že koza zůstane jakž takž celá, co?!“
„Kdyby ses do toho nepletl…!“ prskl Cowley.
„Ležel by Bodie v tom hnízdečku hříchů mrtvý!!!“ zařval Doyle. „Chápete, mrtvý! Znamená to pro vás vůbec něco?!“
Cowley si několik vteřin Doylea měřil pohledem, než se zeptal: „A co to znamená pro tebe?“
Doyle s odpovědí váhal, ale nakonec o poznání klidněji řekl: „Všechno,“ a z náhlého pomstychvitého popudu dodal: „Jsem jako Bodie – buzerant až do morku kostí. A kdo ví, třeba si teď, když věci vyšly najevo, s Bodiem zašukám. A třeba i něco víc, ale co je vám sakra po tom, Cowley.“
Nejdřív chtěl záměrně to ‚pane‘ vynechat, ale pod pohledem těch ocelově šedých očí nakonec přece jen dodal: „Pane Cowley.“
Pokud ale myslel, že svým neurvalým prohlášením Cowleyho šokuje, neuspěl.
„Volali z nemocnice,“ řekl Cowley, když dostatečně dlouhé ticho trochu uklidnilo rozbouřené emoce.
Doyle napnul svaly a všechno uvnitř se v něm naopak schoulilo obavami.
„Bodieho stav se konečně zlepšil. Věří, že to zvládne. Má pro to všechny předpoklady,“ řekl Cowley a nijak nekomentoval, jak se Doyleovi zjevně ulevilo. „Měl bys za ním jet. O Willise… se postarám sám.“
Doyle se nehýbal. Ne že by Cowleymu vyloženě nevěřil, ale…
„Takže je po všem, pane?“ zeptal se opatrně.
„Ne, to rozhodně ne,“ odvětil Cowley přísně. „S vámi dvěma si ještě pohovořím, 4.5!“
„Ano, pane,“ řekl Doyle, ale jeho zachmuřená tvář zbrázděná spravedlivým hněvem se o něco rozjasnila.

Kapitola osmá

„Georgi,“ usmál se Willis zpoza svého stolu jako had, jemuž myš vpodstatě vlezla až do tlamy.
V Cowleyho tváři se však nehnul ani sval a stejně netečně se tvářil, i když Willisovi podával úředně vyhlížející list papíru se slovy: „O tomhle budou zítra informovat noviny.“
Willis řádky přeletěl očima a jeho úsměv se vytratil.
„Trochu laciné, Georgi,“ odložil dokument. „Skoro bych až řekl pod tvou úroveň.“
„Laciné? Ne, ani bych neřekl,“ vyndal Cowley z desek, které třímal v ruce, další papír. „Ne, padesát tisíc liber bych rozhodně za laciné neoznačil.“
„Padesát tisíc?“ řekl Willis opatrně. „Jakých padesát tisíc?“
„Hezký dům,“ okomentoval Cowley fotku rodinného domku, kterou vytáhl z desek jako kouzelník králíka z klobouku. „Za padesát tisíc rozhodně dobrá koupě, Willisi, to beze sporu.“
„Myslím, že chápu, kam míříš, Georgi,“ usmál se Willis, znovu jistý sám sebou. „Ale šlo o dědictví po tchánovi, bohužel. Hrozně nerad tě musím zklamat, ovšem jinak hezký pokus. Vlastně bych byl zklamán, kdyby ses o něco nepokusil.“
„Ach ano, dědictví,“ pokýval Cowley hlavou a v ruce se mu objevil další dokument. „Není o tom žádný záznam,“ zadíval se na Willise. „Neexistuje jediný doklad potvrzující takové dědictví. Nebyla zaplacena dědická daň. Zato,“ Cowley vyčaroval další papír, „existuje kupní smlouva na dům v hodnotě padesáti dvou tisíc a pěti set liber. Na tvůj dům, Willisi. A platil jsi hotově, proto si tě realitní makléř tak dobře pamatoval.“
„To je vše?“ nenechal se Willis vyvést z rovnováhy. „To jsou veškeré tvé důkazy? No dobrá, možná jsem připravil stát o tu jeho vyděračskou daň. To ještě ale není korupce.“
„Nejspíš ne,“ připustil Cowley. „Hodně ale záleží na podání a ministři i veřejné mínění na slovo korupce dost slyší. A co víc by si mohli přát, než snadný případ k rychlému vyřešení, aby se mohli předvést. Spočítej si, Willisi, sám, kolik ministrů se bude určitě doslova prát o možnost přihřát si na tom svoji polívčičku a získat tak nějaké to procento voličů. No, jen jsem chtěl, abys byl informován,“ uzavřel Cowley a otočil se k odchodu.
„Tak dobře,“ povzdechl si Willis. „Dobře, vyhrál jsi, Georgi,“ snažil se vypadat velkodušně. „Zítra ti ty fotky dám. Fotky i negativy. Ale zapřísahám tě, ať dokončí, co začal…“
„Ach ano, ty fotky,“ obrátil se Cowley, jako by to bylo něco, co je zcela na samém okraji jeho vzácné pozornosti. „Tak ty si, Willisi, klidně nech.“
Willis překvapeně zamrkal.
„A pokud jde o Bodieho, už jsem ho dávno z toho tvého případu odvolal. Potřebuju ho na pořádnou práci. Pošlu ti sem někoho, aby ti pomohl sbalit,“ pousmál se Cowley.
„Pořád to můžu zveřejnit!“ vyhrkl Willis zoufale. Uvědomoval si, jak se mu Cowleyho smyčka stahuje kolem krku a chytal se každého stébla.
„No, na tvém místě bych to nedělal,“ poradil mu Cowley bodře. „Očerňovat organizaci, která přinesla důkazy o tvé korupci… Opravdu bych to raději nezkoušel. Přeju hezký den.“
Pobledlý Willis sledoval, jak Cowley opouští jeho kancelář.

Epilog

Bodie otevřel lednici a zadíval se na prázdné police. Žádní humři, žádný kaviár a žádné šampaňské za třicet liber, jedno načaté mlíko, okoralý chleba, zbytek salámu a tři piva – život se začínal vracet do starých kolejí. Otevřel si plechuvku a zavřel lednici. K večeři bude zase čína z bufetu s donáškou až do domu.
Byly chvíle, kdy se mu po tom velkém luxusním bytě a lednici plné lahůdek zastesklo. Ovšem kdyby teď Willis přišel a nabídl mu, aby pokračoval, tak by tenhle malý byt přidělený CI5 a tu čínu z bufetu neměnil.
Bodie se uculil. Willis by těžko mohl přijít. Noviny si korupční aféru kolem šéfa MI6 patřičně vychutnaly. Doyle sice ještě týden poté rozvíjel teorie o tom, nakolik to byla pravda, a nakolik Cowley věc zmanipuloval, ale Bodiemu na tom pramálo záleželo. Willis horko těžko uhájil vlastní prašivou kůži před vězením, když s obtížemi prokázal, že šlo jen o nemalý daňový podvod. Nakonec z toho vyvázl jen s mastnou pokutou, odvoláním z funkce a kopancem do zadku od každého politika, který to stihl, aby tak lidu mohl demonstrovat, jak korupci odsuzuje a nikdy by se podplatit nenechal. Doyle tvrdil, že se na tyhle všechny Cowley pěkně zblízka podívá, protože prý odkud křik, odtud kouř. Ať už to mělo znamenat cokoli.
Několik dní potom, co se vše uklidnilo, održel Bodie od Cowleyho velkou hnědou obálku. Nepadlo jediné slovo a Bodie se dovnitř nepodíval. Šel rovnou domů a všechno to ve dřezu spálil. Kdo byl ten člověk, na něhož ho Willis nasadil, se nikdy nedozvěděl. Tedy ne že by mu na tom až tak záleželo.
Po nezbytném čase stráveném s Doylem na cvičáku se vrátil do aktivní služby a všechno se stávalo jen ošklivou vzpomínkou. Jedna věc však zůstávala nedořešená – Doyle.
Ani kdyby se praštil do hlavy, nemohl Bodie zapomenout na fakt, že Doyle opakovaně navštěvoval gay bary.
Nejdřív dával svůj zájem najevo nenápadně – lehké narářky na Gorgonu, dvojsmysly, pikantní vtipy s homosexuální tématikou. Doyle se ale tvářil, jako by nechápal. Ani několik výmluvných doteků z něj nevyloudilo kladnou či zápornou reakci. Tak mu udělal, když byli sami, zcela otevřený návrh. Na rovinu mu řekl, že se mu líbí, že ho přitahuje, a proč by to nemohli dát dohromady. Doyle se tvářil, jako by nic neslyšel. Jednoduše se o tom odmítal bavit, nebo to tak aspoň vypadalo, a Bodiemu to přišlo trošku líto. Ale možná jen Doyle potřeboval jako vždy spoustu času a Bodie uměl být trpělivý, když bylo třeba.
Zavolal do bufetu a objednal si dnešní večeři. Pak si otevřel druhé pivo a rozvalil se na pohovce. Původně chtěl jít s Doylem do hospody, ale jeho parťák dneska tak moc spěchal, že se ani nerozloučil. Bodieho moc zajímalo, co měl Doyle tak důležitého. Doufal, že ne rande.
Poslíček zazvonil u dveří nečekaně brzy. Když ale Bodie otevřel dveře, zjistil, že nedorazila čína, nýbrž mu kdosi poslal jedinou rudou růži, k jejímuž dlouhému stonku byla připevněna kartička s natištěným:

KDY: DNES
KDE: GRAND RESTAURANT
V KOLIK: 22:00

VEZMI SI NĚCO ELEGANTNÍHO A SEXY

Bodie si uvědomil, že se začíná přiblble usmívat.
Měl rande.
Měl svoje první rand s Doylem!

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský