Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Remus Lupin
Shrnutí: Kdysi dávno se rozešli ve zlém, protože Remus zatajil svoje vlkodlactví. Člověk a zvíře spolu žít nemohou ale dvě zvířata ano.
Poznámka: Věnováno mým přátelům, s kterými je mi tak dobře, a pro které mě těší psát povídky.
Dopsáno v prosinci 2006

Zvíře a zvíře

**Prolog**

Křečovitě sevřel rukama hrubou deku pod sebou. Opíral se o lokty a zakláněl hlavu. Blížil se k vyvrcholení a z jeho pootevřených rtů vycházelo sténání, vzdechy a obscénní poznámky, za jaké by se musela stydět i ta poslední děvka z Nocturma. Jemu to bylo jedno. Jeho zostřené smysly intenzivně vnímaly pach potu a vzrušených těl - důvěrně to známou vůni sexu, k níž se nakonec přidal pach spermatu.
Spustil nohy z ramen svého milence, aby se k sobě mohli přitisknout a vyměnit si několik unavených polibků.
„Ani se mi nechce zpátky,“ zašeptal mu do ucha ten melodický hlas.
Pokaždé žasnul nad tím, jak všichni mohli přehlížet jeho přednosti a krásu. Prohrábl ty zpocené černé vlasy.
„Mě taky ne, Severusi. Mě taky ne,“ povzdechl si Remus Lupin. Teď ale nechtěl myslet na to, že za hodinu budou muset tohle jejich tajné hnízdečko lásky opustit, a vrátit se do světa, v němž se museli tvářit jako nesmiřitelní nepřátelé.
Severus Snape se protáhl. Jeho hubené šlachovité tělo možná nebylo ideálem krásy, byl v něm však jakýsi zvláštní půvab spící šelmy. Možná proto Remuse tak přitahoval.
Políbili se - jemně, zamilovaně. Remus se vždycky musel smát, když se Severus bránil „nařčení„, že je zamilovaný. A přitom v každém pohledu těch černých očí a doteku jeho útlých rukou byl znát pravý opak.
Byly jen dvě věci, které kalily Remusovo štěstí, že někdo jako on, našel spřízněnou duši. Ta první nebyla tak hrozná. Sice se několikrát do týdne dopouštěli zakázaných věcí, ale kde není žalobce není ani soudce. Budou-li opatrní, nikdo se nemusí o ničem dozvědět. A až dokončí školu odjedou někam, kde se nikdo nebude starat. To druhé bylo mnohem horší a Remus se často budil ze spaní zpocený hrůzou při pomyšlení, co by se stalo, kdyby to Severus zjistil. Jenomže to nemohl tajit věčně. Dříve nebo později bude muset Severusovi říct pravdu. Bude to ta nejtěžší zkouška pevnosti jejich vztahu. Remus se té chvíle bál.

*****

Remusův provinilý pohled se setkal s párem temných očí, jež mu chladně vracela obraz jeho vlastního strachu.
Severus se opíral ramenem o stěnu, ruce složené na prsou a viditelně čekal. Remus kolem něj musel projít, pokud se nehodlal obrátit na zbabělý ústup.
Remus si povzdechl. Nemohl se tomu vyhýbat do nekonečna. Přitiskl si ke hrudi tašku jako štít a pomalu došel k Severusovi.
„Je mi to líto,“ zašeptal.
Severus mlčel tak dlouho, že to Remusovi přišlo jako celá věčnost.
„Myslel jsem, že je mezi námi něco víc,“ promluvil konečně Severus a jeho hlas skřípal jako pilník přejíždějící po železe.
„Je!“ vyhrkl Remus.
„Ne, není,“ opáčil Severus chladně.
„Já ti to vážně chtěl říct!“ zajíkl se Remus. „Jen jsem se bál…bál jsem se…Severusi, prosím,“ poslední dvě slova téměř zakňoural.
Severusova tvář byla jako vytesaná z mramoru.
„Black…Potter…všichni to věděli…jenom mě jsi to neřekl,“ zašeptal.
„Tobě jedinému jsem nemohl,“ vzlykl Remus. Po tváři mu stekla první slza.
„Mě jedinému jsi mohl,“ opravil ho Severus bezvýrazně. „Ale zřejmě…,“ nechal větu nedokončenou a pokrčil rameny.
„Severusi…prosím…je mi to líto,“ polykal Remus hořké slzy.
„Možná je, možná není,“ řekl Severus tiše. „Všechno jsi zkazil.“
„NE!“ vyjekl Remus, když mu došlo, k čemu se schyluje. „Neopouštěj mě! Myslel jsem, že se zblázním, když mi řekli, že jsi tam byl. Proč jsi tam proboha chodil! Mohl jsem ti ublížit a to bych si nikdy neodpustil!“
Remus mluvil jako o překot. Snad v domnění, že čím dřív to ze sebe dostane tím lépe.
„Šel jsem tam, protože jsem byl přesvědčený, že ve škole není vlkodlak…spletl jsem…byl jsem…naivní.“
Remus zalapal po dechu.
„Tys to věděl?“ užasl.
„Tušil jsem to, ale vymluvil jsem si to. V domnění že bys mi něco takového řekl,“ odvětil Severus.
Remusovi vyprchala barva z tváře.
„Omlouvám se, moc mě to mrzí…Severusi…já tě miluji.“
Severus Snape se na Remuse Lupina díval podivně vzdáleným pohledem.
„Slova,“ zašeptal, otočil se a odkráčel zanechávaje svého teď již bývalého milence v slzách uprostřed chodby.

**o 23 let později**

Remus Lupin si prohrábl prošedivělé vlasy a zadíval se do hrnku kávy. Cítil se starý a unavený.
„Špatná nálada?“
Remus pokýval hlavou, ačkoli Kingsley Pastorek nevypadal o moc lépe.
Pastorek si nalil kávu a upil.
„Dobrotivý Merline!“ otřásl se. „Jak tohle můžeš pít?“
„Aspoň je to teplé,“ zamumlal Remus.
Všechno bylo mizerné - káva, počasí, průběh války, jeho osobní život - jednoduše všechno.
Pastorek se s úšklebkem znovu napil.
„Ozval se ti?“ zeptal se Remus.
„Ne, nemám z toho dobrý pocit. Už je to dobře měsíc. Možná ho odhalili,“ povzdechl si Pastorek. „To by pro nás bylo zlé.“
Remus sám nevěděl, proč se o Pastorkova anonymního informátora tak zajímá. Ne, věděl to. Jen si to nechtěl přiznat. Od chvíle, kdy se informátor ukázal jako mimořádně spolehlivý, byl přímo posedlý myšlenkami o tom, kdo to je.
Zbožná přání, povzdechl si v duchu. Kdyby přáni byla pegasové, všichni bychom létali.
„Dobrý večer,“ pozdravila McGonagallová. I ona vypadala unaveně. Na stůl položila krabici. „Tohle dnes přišlo.“
„Asi by to měl prohlédnout Moody,“ poznamenal Pastorek.
„Už jsem to nechala zkontrolovat. Je to jen krabice,“ odpověděla McGonagallová poněkud podrážděně. Jako by ji rozčílilo, že si Pastorek myslí, že není dost opatrná. Pravdou bylo, že všichni byli vyčerpaní a dopouštěli se kvůli tomu nebezpečných omylů a chyb.
„Je to bezpečné,“ dodala zcela zbytečně. Pastorek se hádat nehodlal.
„Tak to otevřeme, ne?“ navrhl Remus a natáhl se pro krabici.
Mnozí lidé si myslí, že když je někdo vlkodlak, musí ho zcela nezbytně nechávat pohled na krev chladným. Remus Lupin do téhle kategorie rozhodně nespadal. Prudce vyskočil od stolu, až židle s rachotem dopadla na zem, když spatřil obsah krabice.
McGonagallová si zakryla rukou ústa a zbledla. V první chvíli se zdálo, že bude zvracet. Ani Pastorek nevypadal nejlépe.
Uvnitř krabice ležela lidská ruka. Byla useknutá v loktu a Znamení zla se na ní nedalo přehlédnout.
„Mám takový dojem, že už vím, proč se náš informátor tak dlouho neozýval,“ zašeptal Pastorek a raději krabici zavřel.
Remus se třásl jako by měl zimnici.
„Musíme udělat test DNA,“ hlesl. „Musíme vědět, kdo to je.“
„Spíš byl,“ utrousil Pastorek. „Nejspíš je už mrtvý.“
Remuse zaplavila panika. Sevřel Pastorkovu paži.
„Já musím vědět, kdo to byl!“ naléhal.
„Proč?“ ozvala se tiše McGonagallová.
Remus mlčel. Nemohl jim to říct. Nemohl.

*****

Remus nervózně postával v parku. Bylo chladno, nikde ani živá duše. Snažil se nemyslet na to, že nebylo moudré sem chodit. Ale ten dopis. Ten dopis! Nemohl ho prostě ignorovat.
„Jsem rád, že jsi přišel.“
Remuse ten hlas hrozně vylekal. Poplašeně se otočil a jeho pohled se setkal s očima černovlasého muže oblečeného do černých kalhot a kořené bundy stejné barvy.
„Severusi,“ vydechl a byl by ho objal, kdyby se nebál Severusovy reakce.
„Nebyl jsem si jist, zda přijdeš. Ale je fajn vědět, že jsi pořád stejný hlupák, jako jsi býval,“ ušklíbl se Severus.
Jestli měl Remus pochybnosti o totožnosti tohoto muže, rázem byly pryč. Takhle protivný a jedovatý uměl být jen jeden člověk. Remus se zahleděl na jeho levou ruku - ne, Severus nemohl být tím informátorem.
„Něco hledáš?“ zeptal se Severus pobaveně.
„Nedávno jsme dostali useknutou ruku,“ řekl Remus tiše. „Měl jsem strach, že jsi mrtvý.“
„Ne, mrtvý ještě nejsem,“ pokýval Severus zamyšleně hlavou. „Ještě ne…ale ta ruka byla moje.“
Remus zůstal na Severuse zírat s otevřenou pusou.
„Vletí ti tam moucha,“ utrousil Severus.
Remus zavřel pusu, ale dál na Severuse zíral, jako by řekl nějaký špatný vtip.
„To jsou blbé vtípky!“ zavrčel.
„Vypadám, že si dělám legraci?“ otázal se Severus.
Remus bezradně zagestikuloval k jeho levé paži. Severus si beze slova vyhrnul rukáv a ukázal levé předloktí - Znamení zla bylo pryč.
„Jak…jak jsi to udělal?“ vydechl Remus.
„Přišel jsem o ruku,“ konstatoval Severus a usmál se natolik, že odhalil zuby - bílé, dokonale rovné s ostrými špičáky.

Remus si povšiml, že si u baru Severus sedl tak, aby byl co nejdál od zrcadlové stěny. Mohl si stokrát opakovat, že mu neublíží, a přece bylo znepokojivé vědomí, že Severus už není člověk. Severus sám si s tím zjevně hlavu nedělala. Napil se svého drinku a již po druhé obdařil Remuse zlomyslným úsměvem, v němž se zablýskly jeho špičáky. Ano, bylo to znepokojivé. A navíc se ty bělostné tesáky k Severusovi prostě nějak nehodily. Jako by to už nebyl on.
Remus si nervózně přejel rukou po krku, což u Severuse vyvolalo další pobavení. Usmíval se teď víc, než kdy předtím, ale nebyl to nijak zvlášť příjemný úsměv. Bylo v tom něco dravčího.
„Snad se mě nebojíš?“ zeptal se na Remusův vkus až příliš vesele.
„Ne,“ zalhal Remus. „Máš nějakou dobrou náladu. Tolikrát jako dnes ses neusmál za celý svůj dosavadní život,“ dodal podrážděně.
„Kdybys spadnul hrobníkovi přímo z lopaty, taky bys měl dobrou náladu,“ opáčil Severus.
„Jak se to stalo?“ zeptal se Remus konečně na to, co ho tížilo.
„Nečekáš, že ti to budu vyprávět tady, že ne?“ zavrčel Severus.
„A co ode mne chceš?“ zeptal se Remus přiškrceným tónem.
„U Merlina, Remusi, já nejsem mrtvý!“ sykl Severus podrážděně. „Nečekal jsem, že se zrovna ty budeš chovat, jako když mám nějakou nakažlivou nemoc,“ dodal vyčítavě.
Remus se trochu zastyděl.
„Proč jsi ale přišel?“ otázal se Remus již mnohem vlídněji a upřímněji.
„Dát ti druhou šanci,“ odvětil Severus.
Remus pootevřel pusu. Před víc než dvaceti lety se s ním Severus rozešel a najednou za ním přijde a nabízí mu, že by mohli být zase spolu.
„Proč?!“ vyhrkl Remus.
„Protože teď spolu můžeme být,“ řekl Severus prostě. „Tedy jestli chceš,“ dodal.
Remus se na něj díval a cítil, jak se pomalu začíná usmívat.
„Pořád tě miluji, ty zvíře,“ zašklebil se.
„A jedno zvíře není druhému nebezpečné…tedy většinou,“ doplnil Severus pobaveně.

Remus cítil, že mu alkohol stoupnul do hlavy, ačkoli čerstvý vzduch mu dělal dobře. Severus navzdory tomu všemu, co vypil, nevypadal ani trochu opile.
„Takže jak se to stalo?“ zeptal se Remus, když se potulovali městem.
„Jak už sis domyslel,“ začal Severus, „je ze mně upír.“
Poprvé to zaznělo nahlas a jako by se to teprve tím stalo jaksi skutečné. Remus zjistil, že svírá ruce v pěst a povolil sevření.
„To vím,“ řekl tiše. „Ale jak.“
Severus se na Remuse zadíval a uvědomil, že v ulici nesvítí lampy. Pochopitelně vlkodlaci vidí ve tmě poměrně dobře i mimo úplněk a on sám viděl za světla stejně dobře jako v naprosté tmě. To mu připomnělo, že ani jeden z nich už není člověk. Bylo to podivně znepokojivé.
„Brumbálova smrt byla moje vina a ne proto, že jsem ho zabil,“ zašeptal Severus. Nemluvilo se mu o tom dobře, a tak se na Remuse raději nedíval.
„Detaily vynechám, nejsou důležité. Není dokonce ani důležité, zda mi budeš věřit nebo ne,“ povzdechl si a přiměl se podívat Remusovi do očí. „Zabil jsem ho, protože si to tak přál. Moje chyba ho stála život a mým trestem bylo, že jsem měl být jeho kat.“
„Nechápu,“ zamračil se Remus. „Možná bys ty detaily neměl vynechávat. Chceš mi tvrdit, že Brumbál chtěl být zavražděn?“
Severus si znovu povzdechl. Věděl, že to nebude jednoduché.
„Udělal jsem chybu - velkou, hloupou chybu. Narcissa mě přiměla složit neporušitelný slib, aniž bych věděl, k čemu se vlastně zavazuji. Věřil jsem, že z Draca dokážu dostat, co má udělat, a pak tomu zabránit. Bohužel v tom druhém jsem neuspěl. Brumbál trval na tom, že pokud jeden z nás má zemřít, musí to být on. Nechtěl jsem na to přistoupit, ale situace se vyvinula tak mizerně, že kdybych neudělal, co jsem udělal, byli bychom mrtví oba. A to by ničemu nepomohlo.“
„Takže Brumbál je mrtvý kvůli tvé zatracené ješitnosti a přehnané sebedůvěře?!“ vyjel Remus na Severuse.
„Tak nějak,“ připustil Severus rozmrzele.
„A ty jsi potřeboval nějak ulevit svědomí a tak jsi Pastorkovi dodával informace,“ pokračoval Remus naštvaně. „A teď čekáš, že ti to všechno uvěřím a odpustím, padneme si do náruče, na počest starých časů si zašukáme a ty pak zase půjdeš?“
„Jestli to vidíš takhle, tak bych asi opravdu měl jít,“ ucedil Severus podrážděně a otočil se.
„Počkej!“ Remus ho chytil za paži.
Severus se mu vytrhl ze sevření a zůstal k němu otočený zády, aby důkladně demonstroval, jak je uražený.
„Já to tak nemyslel,“ zašeptal Remus a položil Severusovi ruku mezi lopatky.
Severus se obrátil a pohlédl mu do očí.
„Já se nemám kam vrátit, Remusi,“ řekl tiše.
Remus přikývl. Chápal to. Severus už nebyl tím, čím býval. Nebyl už dokonce ani člověk a tudíž se na něj tak docela nevztahovaly lidské zákony. Jednoduše řečeno za svým někdejším životem udělal tlustou čáru.
„Já jsem nikdy nevěřil, že bys nás zradil,“ pokusil se Remus napravit to, co předtím řekl. Propletl prsty se Severusovýma. „Na to tě znám až příliš dobře.“
Remus se dotkl Severusovy tváře.
„Chyběl jsi mi. Ani sám nevíš jak moc. Chtěl jsem to všechno urovnat, ale…,“ povzdechl si. „Nedal jsi mi šanci.“
„Ale teď ti ji dávám,“ namítl Severus.
Remus Severuse váhavě políbil na tvář.
„A já ji rád přijmu,“ zamumlal a sklouzl rty na Severusův krk. Pamatoval si velice dobře, jak to Severus má rád.
Severus naklonil hlavu na stranu a nechal Remusovy rty putovat po svém krku. Nikdy si nepřipustil, jak moc mu ten mizerný vlkodlak chyběl. Nenáviděl ho za to, že mu kdysi lhal. Jenže teď byl stejná stvůra jako Remus. Už na tom záleželo. Konečně mohli být spolu bez obav, bez výhrad.
„Nechtěl jsi vědět, jak…“ vydechl Severus, když ho Remus přitiskl ke zdi.
„Severusi,“ zašeptal Remus a zajel Snapeovy mezi nohy.
„Hm?“ zapředl Severus a cítil, že začíná pod Remusovými dotyky tvrdnout.
„Sklapni,“ zavrčel Remus a zaklonil hlavu, aby umožnil Severusovým laskajícím rtům lepší přístup. Ucítil, jak ho ostré špičáky škrábly a Severus lačně ochutnal jeho krev. Napadlo ho, že by si měli najít lepší místo, ale nechtěl čekat. Chtěl toho mizerného upíra tady a teď v téhle liduprázdné, špinavé uličce.
„Svlékni se!“poručil Remus.
Severus se usmál a mezi rty se mu zablýskly jeho tesáky. Bez otálení si rozepnul pásek a kalhoty a nechal je sklouznout ke svým kotníkům.
Remus si chtivě olízl rty při pohledu na polonahého Severuse, který se pomalu otočil a opřel se o zeď. Sundal si kalhoty a bez jakýchkoli příprav a lubrikantů do Severuse pronikl.
Severus zasténal - napůl bolestí, napůl rozkoší.
Remus si nebral servítky, přirážel rychle a tvrdě. Vychutnával si Severusovu těsnou zadnici i jeho hlasité vzdychání.
„Pořádný zvířecí sex musí bolet,“ zachraptěl Severusovi do ucha a naplnil jeho útroby svým horkým spermatem, zatímco Severusovo potřísnilo stěnu, o níž se opíral.
„Zvíře,“ vydechl Severus, když ho Remus z něj vytáhl. Po bradě mu stékala krev, jak kousal sám sebe.
Remus ho políbil a ochutnal jeho krev.
„Půjdeme domů,“ zašeptal a upravil se.
Severus si natáhl kalhoty a usmál se tím svým novým dravčím způsobem.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský