Fantasmagorium

Ostatní povídky se Severusem Snapem

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape
Shrnutí: Voldemortova moc stále roste. Nikdo už před ním není v bezpečí. Jen Bradavice stále odolávají. Jak dlouho? Přišel čas velkých rozhodnutí. Jaká budou a jak to všechno skončí?
Poznámka: Dopsáno v roce 2006

Snapeova volba

Když mladý Harry Potter nastupoval do prvního ročníku Bradavické školy čar a kouzel, netušil kam až ho jeho jizva zavede. Vlastně to netušil ani ředitel školy Albus Brumbál. Čas poodhalil, že doba klidu a míru byla jen přípravou na válku. Ministerstvo zavíralo oči a zacpávalo si uši. Co víc si lord Voldemort mohl přát? Zatímco se lidé dohadovali, zda Potter trpí šílenstvím nebo má jen špatný smysl pro humor, a zda se z Albuse Brumbála skutečně stává senilní stařec, svolal Voldemort Smrtijedy, vytvořil nové úkryty a obnovil staré postupy. Nenápadně, v tichosti získávali Smrtijedi informace, přidržovali Popletalovi klapky na očích a dostávali do nepřízně každého, kdo znamenal nebezpečí pro vzestup jejich Mistra.
Nikdo neposlouchal, nikdo nechtěl poslouchat. Jako stádo slepých ovcí se nechalo ministerstvo vést Voldemortovými přisluhovači na scestí. Popletal pošlapal své přátelství s Albusem Brumbálem. A Bradavice se staly stromem zmítaným v bouři. Jen díky pevným kořenům přátelství strom odolával.
Kdo ví, jak by vše pokračovalo, kdyby se události na oboru záhad seběhly podle Voldemortova scénáře. Jenže se vloudila chybička. Docela malé zrnko v dokonalém soukolí Voldemortova plánu. Popletal byl nucen prohlédnout a spousta Smrtijedů putovala do útulných cel.
Dlouho si ve vězení nepobyli. Ministerstvo příliš otálelo a věci se mu vymykaly z rukou stejně jako azkabanští strážní. Voldemort nabídl mozkomorům daleko víc, než jim mohlo slíbit ministerstvo – svobodu a duše. Azkaban, jenž získal tolik hrůzostrašným přívlastků, se stal prázdným pojmem. Bez mozkomorů bylo jen otázkou dní, než vězni uprchli. Azkaban padl a lidé začali mít strach. Voldemortova moc nabývala na síle. A čím silnější byl Mistr, tím nebezpečnější byli jeho učedníci.
Ministerstvo odolávalo. Do služby byli povoláni všichni bystrozoři, současní i minulí. Fénixův řád se stal symbolem. Lidé si o Řádu šeptali a znovu vzhlíželi k Brumbálovi. Nikdo už nespal klidně, ale jeden člen Fénixova řádu už nespal téměř vůbec…

Profesor Severus Snape postával ve sborovně a hleděl z okna ven. Podivný čas na schůzku, ale doba byla zlá a on se dávno odnaučil vyptávat a divit. Nebylo těžké si domyslet, o čem s ním chce asi ředitel mluvit. Cítil to už dlouho. Přes den dokázal zapomenout. Musel učit, starat se o svojí kolej a opatrným vyptáváním získávat pro Řád životně důležité informace. Ale v noci to přicházelo. Stačilo jen zavřít oči. Volal ho. Jeho pán a mistr si ho žádal. Jak rostla moc Pána zla, sílil i ten hlas. Cvaknutí dveří ho vyrušilo z uvažování.
„Dobrý večer, pane řediteli,“ zašeptal profesor Snape.
„Kéž by byl dobrý, Severusi, kéž by byl,“ povzdechl si Brumbál, „vy víte, oč jsem vás přišel požádat.“
Snape přikývl.
„Už takhle jsem vás vystavil nebezpečí. Ale tohle bude… musíte se rozhodnout sám, Severusi.“
Když ho ředitel požádal, aby se spojil s někdejšími Smrtijedy a nenápadně monitoroval situaci, tušil, že jednou dojde i na tohle.
„Jsem připraven.“
Byl připraven. Už před časem obnovil důvěrné kontakty s Malfoyem a dalšími. Hrál nebezpečnou hru. Musel je přesvědčit, že je s nimi, ale vyvarovat se všech závazků a nezvratných rozhodnutí. Teď byl čas na návrat.

Voldemort si ho prohlížel. Stál klidně. Neprosil, netřásl se. Moc se nezměnil. Jen jeho oči ztratily tu jiskru. Zestárl.
„Dal jsi si na čas,“ pokáral ho Voldemort.
Snape mlčel. Tohle byla zkouška, věděl to. Pocítil lehké bodnutí v mysli. Zadíval se Voldemortovi do očí a mobilizoval svojí mentální obranu. Cítil, jak se Voldemort prohrabuje jeho vzpomínkami a soustředil se, aby našel, co měl najít.
„Jsem rád, že jsi se rozhodl správně, Severusi,“ pousmál se Voldemort zjevně spokojen s výsledkem zkoušky, „tvoje schopnosti se hodí. Do svítání připravíš jed, který se dá vypustit do vzduchu a zabíjí po vdechnutí.“

Snad jen Severusovi přišel úsvit pochmurný, když předával flakónek čiré tekutiny Voldemortovi.
„Lucius tě zasvětí do podrobností mého plánu likvidace ministerstva,“ sdělil Snapeovi Voldemort, „bavte se dobře,“ dodal se smíchem.

Plán byl jednoduchý. Ve ventilaci se čirá kapalina po odčarování flakónku proměnila v bezbarvý plyn. Varování, které Snape Brumbálovi poslal, došlo pozdě. Byl to podivný pocit procházet prostorami ministerstva a vyhýbat se přitom tělům ztuhlým v posmrtné křeči.
„K čertu!“ prskal Lestrange.
„Co je?“ zeptal se ho Snape.
„Ty se ptáš co je!? Ten tvůj jed neúčinkoval! Popletal a další jsou v tahu!“
„Někdo je varoval,“ mínil Malfoy.
Lestrangeův pohled sklouzl k Snapeovi.
„A napadlo někoho z vás, že tu třeba vůbec nebyli?“odsekl Snape. Bylo to o fous.

Profesorka McGonagallová se musela posadit. Ostatní na tom nebyli lépe.
„Ministerstvo padlo? A tolik mrtvých?“ opakovala jako v transu.
„Vše co víme, je že k útoku došlo včera ráno. Ministr kouzel trpí lehkou otravou. Společně s ostatními přeživšími se ukrývá na bezpečném místě. Prozatím s nimi nemůžeme riskovat navázání kontaktu,“ pokračoval Brumbál tiše.
Všichni členové Řádu mlčeli a snažili se s touto novou skutečností vyrovnat. Rozpadalo se jim to před očima jako domeček z karet.
„Kde je vůbec Snape? Dlouho jsem ho neviděl,“ zeptal se najednou Moody.
„Má důležité poslání,“ odvětil Brumbál.
„Není vám nápadné, že krátce po jeho nečekaném zmizení, někdo zaútočí na ministerstvo?“
„Severus by nás nezradil, Alastore,“ zdůraznil Brumbál.
„Tak kde je?“
Brumbál mlčel.
„Myslel jsem, že před námi nemáte, Brumbále, tajemství,“ pronesl Moody.
„Je to pro Severusovu bezpečnost,“ hájil se Brumbál.
„A naše bezpečnost?“ otázal se Moody.
„Je u Voldemorta… dělá znovu špeha,“ prozradil Brumbál.
„Nebo to hraje na obě strany a čeká, co mu hodí víc,“ navrhl Moody.
„Já Severusovi věřím,“ prohlásil Brumbál.
„Pak ať je nám nebe milostivo,“ hlesla Tonksová.

Harry, Ron a Hermiona se vyčerpaně zhroutili do křesel ve společenské místnosti. Celou noc byli na nohou. Nebylo to poprvé. Ron se v křesle stočil do klubíčka a usnul. Harry mu docela záviděl. Kdyby to taky dokázal. Jenže jeho mysl tížila spousta otázek. Nemohl se jen tak bezstarostně oddat spánku. Seděl v křesle a hleděl na lehátka se spícími dětmi. Bylo mu jich líto. Hermiona vypadala, že taky neusne.
„Ten se má co?“ hodila hlavou směrem k Ronovi a pokusila se o úsměv.
Harry si uvědomil, jak málo se poslední dobou smáli. Nebylo čemu. Vyžadovala se po nich zodpovědnost, disciplína a zúročení všeho, co se doposud naučili. Pro nějaký smysl pro humor tu nebylo místo. Harry by si nikdy nepomyslel, že se dožije časů, kdy i Fredovi a Georgeovi nebude do smíchu. Kdysi věřil, že to dřív zamrzne peklo než Weasleyovský smích. Ačkoli možná v pekle právě sněží. Kdo ví, on tam nebyl. Měl by se zeptat Snapea. Ten to určitě ví. Snape – při myšlence na něj mu začínala vřít žluč. Byl docela rád, že je pryč. I bez jeho jedovatých poznámek tu bylo dusno. A každým dnem tu atmosféra houstla.
Harry se protáhl a rozlámaně vstal. Opatrně, aby nikoho nevzbudil, se propletl mezi lehátky a vyhlédl z okna. Na okraji lesa ležel drak a hltavě požíral svůj příděl masa. Vypadal jako Norbert ale asi tak milionkrát větší. Byl to samec – hora masa, zubů a šupin, která se mohla kdykoli naštvat a zrušit všechny a všechno ve svém dosahu. A to tu nebyl jen jeden. Hagrid s nimi měl spoustu práce. Navíc se stávalo, že honili testrály a to teprve nastával pořádný šrumec. Nebylo vzácností, že se draci mezi sebou porvali. Obzvláště maďarští trnoocasí si v tom přímo libovali. A plést se mezi dva rozběsněné draky, to si i velice dobrý kouzelník sakra rozmyslí. Bylo to tu jako v ZOO.
„Na co myslíš, Harry?“ špitla Hermiona a stoupla si vedle něj k oknu.
Opřel se o zeď a myšlenky se mu rozutekly nežádoucím a bolestným směrem.
„Na Siriuse,“ přiznal Harry.
Zvláštní, že už to nebolelo. Zůstal jen takový divný pocit prázdnoty. Možná to bylo tím, že dospěl, že musel dospět.
„Taky mi chybí,“ posteskla si Hermiona.
„Někdy se sám sebe ptám, co by asi teď udělal, kdyby tu byl s námi,“ vyjádřil Harry nahlas jednu ze svých myšlenek.
„Asi by se mu nelíbilo sedět s rukama v klíně.“
„Mě se to taky nelíbí. Sedět a spoléhat na informace od toho…“, záměrně nechal větu nedokončenou.
„Taky si jako Ron myslíš, že nás zradil?“ zeptala se Hermiona opatrně.
„Jak jinak bys chtěla vysvětli, co se stalo?“ zavrčel rozmrzele.
„Ale profesor Brumbál mu věří,“ podotkla Hermiona.
„Ani Brumbál není neomylný!“ odsekl Harry.
Otočil se k oknu a vyhlédl ven. Drak byl pryč. Zamyslel se, kdy a kde ztratil víru v Brumbálovu neomylnost. Když zemřel Sirius? Nebo když zajali Remuse? Když padlo ministerstvo? Těžko říct. Přišlo mu to všechno tak dávno. Bylo přeci tak jednoduché spoléhat se, že v hodině nejtěžší Brumbál vytáhne z klobouku králíka. Jeden by se jim teď hodil. Možná dva.
Vzduch prořízl nelidský řev. Hermiona se ohlédla, aby zjistila, zda to některé z dětí neprobudilo.
„Zase se rvou,“ ucedil Harry, otevřel okno a vyhlédl ven.
Proti srpu měsíce dobře rozeznával dvě plazí siluety trhající jedna druhou. Za chvíli se objevilo i několik postav na košťatech, které se snažily běsnící šupináče uklidnit.
„Harry, prosím tě zavři to okno,“ požádala ho Hermiona.
Poslechl ji.
„Říkal jsem jim, že mají sehnat všechny od jednoho druhu a nebrat maďarský trnoocasý.“
„Čau Bille,“ pozdravil Harry.
„Ahoj,“ vyloudila Hermiona chabý úsměv.
„Proč nespíte?“
„Jako by tu někdo mohl spát,“ povzdechla si Hermiona.
„Co ti draci? V čem je problém?“ zeptal se Harry.
„Nejsou rádi na takhle malým prostoru.“
„Ale k hradu se nikdo nedostane, že ne?“ ujišťovala se Hermiona.
„Sežrali by ho i s koštětem,“ pousmál se Bill.
„Aby pak nesežrali nás,“ poznamenal Harry pochmurně.
„Toť riziko podnikání,“ pokrčil Bill rameny, „mám-li si ovšem vybrat mezi dračím žaludkem a kletbami, které se nepromíjejí, volím jednoznačně první variantu.“
„Jak je Remusovi?“ zeptala se Hermiona.
„Madam Pomfreyová říká, že za pár dní už bude chodit. Je to s ním špatné, ale dá se dohromady.“
„Proč mu Snape nepomohl?!“ zavřel Harry. Ta věc ho pořád pálila.
„Má jiný úkol než nám zachraňovat naše zadky. Kdyby se snažil pomoct každému členu Řádu, který se dostal do maléru, dal by si ho … ehm… Voldemort dávno vycpat.“
Harrymu představa vycpaného Snapea nepřišla až tak zavržení hodná. Mohli by ho vystavit v učebně obrany proti černé magii hned vedle vycpaného ďasovce. A nebo ještě lépe dát ho do nebelvírské společenské místnosti. Byl by z něj skvělý terč na šipky.
„Stejně mohl něco udělat,“ trval na svém Harry.
„Řekl nám, kde ho máme hledat. Víc udělat nemohl,“ pokrčil Bill rameny.
„Jak se má Percy?“ změnila Hermiona téma.
„Zítra by měl dorazit do Bradavic se zprávami z ministerstva, spojení mezi námi a ministerstvem je pořád riskantní. Ještě stále dělá to své pokání. Už tím jde všem na nervy,“ postěžoval si Bill.
„Má prostě výčitky svědomí.“
„Dobře mu tak, Hermiono,“ zamračil se Bill, „napáchal tou svou zaslepenou oddaností Popletalovi spoustu škody. Ale měli byste jít spát. Zítra dorazí vlak s dalšími dětmi. Bude tu dost zmatek. Práce bude víc než dost.“
Harry si uvědomoval, že Bill má pravdu. Měli by se jít vyspat.
„Kam je proboha uloží?“ podivila se Hermiona starostlivě.
„Nejspíš do zmijozelské koleje. Tam je ještě nějaké místo,“ mínil Harry.
„No, já budu muset jít. Dobrou noc,“ rozloučil se s nimi Bill.
„Myslíš, že nás přišel poslat spát nebo zkontrolovat?“
„Harry, ty už začínáš být paranoidní,“ zamračila se Hermiona.
„Asi ano. Promiň.“
„Nemusíš se omlouvat, Harry. Všichni jsme unavení a pod značným tlakem,“ pousmála se Hermiona smutně.
„Myslíš, že kdyby mě tehdy na konci čtvrtého ročníku bral Popletal vážně, že by to takhle nedopadlo?“ zeptal se Harry tiše.
Hermiona se na něj chvíli mlčky dívala.
„Budu upřímná. Já nevím, Harry, opravdu nevím. A nikdy se to už nedozvíme, tak se tím netrap.“
„To není tak snadné. Pořád si říkám, že kdybychom tenkrát něco udělali, bylo by to třeba jinak. Kdybychom Popletala přesvědčili. Kdybychom zburcovali lidi. Kdyby…“
„Harry, kdyby je strašně velké slovo,“ zašeptala Hermiona a soucitně položila kamarádovi ruku na rameno. Cítila na sobě ten strašný tlak a věděla, že na něj to doléhá ještě silněji. Měl být záchranou, nadějí. Měl Voldemorta zastavit, zničit. A nevěděl jak a ani k tomu nedostal příležitost. Mohl jen jí a Ronovi pomáhat s postaráním se o další děti. Do Řádu neviděl o nic víc než ona a Ron. A strašně ho to užíralo.

„Mě se to nelíbí,“ vrčel Malfoy a Crabbe s Goylem horlivě přikyvovali.
Voldemort si Snapea zamyšleně prohlížel. Jeho návrh měl něco do sebe. Ale už dávno přestal Smrtijedům věřit.
„Víš kolik nás je? Když se někde ukáže naše plná síla, myslíš, že proti tomu nikdo nic nepodnikne?“ nedal se Snape.
„Jak víš, že Brumbál pošle všechny do útoku a nechá Bradavice nechráněné?“ ušklíbl se Lestrange.
„Má snad jinou možnost? Pro ně to bude šance. Malý oddíl snadno pronikne do školy a zmocní se jí. Popletal tam nechal na radu Brumbála svést všechny děti kouzelnických rodin. Bojíš se jich? Nebo snad učitelů, kteří je hlídají. Nebo Pottera?“ ušklíbl se Snape.
„Já bych mladého Pottera nepodceňoval, Severusi,“ ozval se Voldemort.
„Není to pro vás soupeř, Mistře.“
„To je možné, ale i tak ho nepodceňuj. Ten návrh není špatný. Brumbál nemá skutečně moc na výběr. Z Bradavic je ostrůvek v moři mé moci. Ale souhlasím s Rodolphusem, Brumbál tohle neudělá,“ zamračil se Voldemort.
„Ne, pokud ho k tomu někdo nepřesvědčí,“ ušklíbl se Snape.
„A bude ti věřit?“
„Brumbál mi věří, Malfoyi. Pořád si stále myslí, že jsem na jeho straně.“
„Takže mu donášíš!“ vyštěkl Malfoy.
„Kdybych mu skutečně podával zprávy, byli byste všichni dávno mrtví,“ odsekl Snape.
„Dobrá, zkusíme to. Běžnými postupy bychom Bradavice stejně nezdolali. Zasvětíš Luciuse do všech podrobností ohledně školy. Hesla, důležité body.“
„Myslel jsem, že tam půjdu já.“
„Ne, Severusi, ty budeš dirigovat tu velkolepou bitvu s Brumbálem. Do Bradavic půjdu já, Malfoy a ještě několik vybraných lidí. A dej si na té bitvě záležet.“

„To je naprosto šílené. Nereálné! Ne, to nepůjde,“ Popletal rázoval po Brumbálově pracovně a pečlivě si držel od Snapea odstup.
„Pán zla už na to přistoupil,“ utrousil Snape.
„Měl jste se s námi nejprve poradit! Do čeho jste nás to zatáhl!“ běsnil Popletal.
„Ministerstvo otálelo skoro dva roky. A výsledek? Pán zla má větší moc než před lety. Budeme zase jen sedět a čekat? Kdy začnete něco dělat?“ Snapův hlas byl plný pohrdání.
„Měli bychom toho využít. Je to šance.“
„Profesore Brumbále s prominutím… vy mu věříte?“ mračil se Popletal.
Brumbál přikývl.
„Musel jsem se zbláznit. Ale… dobrá. Koho ale pošlete, aby… ne, to ne.“
„Ale ano. Harry by se měl jít připravit. Budeme ho potřebovat,“ pronesl Brumbál tiše.
Snape tiše zaklel. Tohle chybělo.

Harry se snažil ovládnout třes rukou. Břímě, které nesl, v posledních letech přibralo na váze. Teď však měl pocit, že ho musí rozdrtit. Jak by se on mohl postavit Voldemortovi a definitivně ho porazit?
Severus Snape udělil poslední rozkazy a armáda Smrtijedů se pod příkrovem noci dala do pohybu.
Brumbál Harrymu ukázal skupinu nezřetelných postav pohybujících se směrem ke škole. Harryho jizva neomylně poznala Voldemorta. Ani vědomí, že je členem Fénixova řádu, ho příliš neuklidnilo.
Koordinovat nenápadný přesun tolika lidí, se ukázalo zkouškou Snapeových schopností. A někde v jeho mysli mu cosi říkalo, že bystrozorové by takové síle museli podlehnout.
Ať si něco naplánujete sebelépe, vždycky zůstane tisíc a jedna věc, která se může pokazit. Harry by neuvěřil, co všechno natropí takové malé kýchnutí.
Oddíly se shromáždily na místě určení. Pod kápěmi se rudě rozsvěcovali oči Smrtijedů, jak posilující lektvar začínal působit.
Harry byl Brumbálem stržen ke straně. Malfoy a Avery nepovšimnuti zmizeli ve tmě, aby se jim dostali do zad. Brumbál se snažil upoutat Voldemortovu pozornost, aby se Remus s ostatními mohli postarat o jeho doprovod. Harry se nejprve ztěží orientoval, ale teď už zdatně sekundoval členům Řádu.
Harry si Malfoye a Averyho všiml pozdě. Dokázal Brumbála jen varovat. Averyho omračující kouzlo lehce zavadilo o Brumbálovo rameno a posunulo ho na okraj vědomí. Brumbál zavrávoral.
„Ale, ale,“ zachechtal se Voldemort a napřáhl se, „Avada…“
„NÉÉÉÉ!“ Harry mávl hůlkou. Nemyslel na sebe. Myslel na své rodiče, na Cedrika, Siriuse a na Brumbála, Hermionu a všechny, které měl rád a nechtěl o ně přijít. Nevyřkl žádné zaklínadlo a přeci z jeho hůlky vylétl zlato-rudý paprsek, zformoval se do podoby fénixe a zaútočil na Voldemorta. Voldemort se pokusil útok odrazit, ale jeho hůlka odmítla poslouchat. Fénix do Voldemorta narazil a za zpěvu zmizel a s ním i lord Voldemort, dědic Salazara Zmijozela. Síla Harryho srdce, prosté přátelství a láska, kterou Voldemort opovrhoval, z toho se fénix zformoval a tomu Voldemort nedokázal vzdorovat. Harry vyčerpaně klesl na zem a uvědomil si, že pláče a neví proč. Pak ho obestřely milosrdné mdloby.
Severus Snape fascinovaně sledoval úkaz na obloze, který signalizoval, že Voldemort je minulostí. Otočil se k zástupu Smrtijedů. Stačí odříkat zaklínadlo a lektvar v jejich žilách se změní v jed. Pouhá tři slova a všechno skončí. Najednou si uvědomil zvláštnost této chvíle. Měl osud všeho ve svých rukou. Když použije zaklínadlo, udělá za vším tlustou čáru. A možná i on najde konečně kousek klidu. Zasloužil by si ho. Co mu však brání oznámit, že Voldemort je mrtev a prohlásit se za jeho nástupce? Vzepřou se mu, ale zabije-li prvního a druhého, třetí nebude. Severus Snape se díval na netrpělivé Smrtijedy a vychutnával si tu možnost volby. A po pravdě netušil, co by si měl vybrat…

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský