Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Angela Snapeová, Sebastian Snape
Shrnutí: Severus Snape se mohl stát jedním z nejmocnějších kouzelníků, měl ale jednu osudovou chybu - srdce. Z nešťastného svazku, který neměl nikdy příliš naděje na přežití, vzešel prazvláštní chlapec. Mohl by být zrovna on prorokovaným mesiášem? Narodil se Princ dvojí krve?
Poznámka: Nejde v žádném případě o šestý díl! Povídka se pouze inspiruje názvem šestého dílu
Dopsáno v roce 2006

Princ dvojí krve

Vysoký dlouhovlasý blonďák sešel po schodech dolů, opřel se pravým ramenem o zeď a s rukama založenýma na prsou sledoval, jak skupina mužů odvádí zajatce v řetězech do cel. Nikdy si nenechal dodávku nové várky vězňů ujít. Shlížel na dění z posledního schodu jako mlčenlivý sup a vybíral si svoje příští oběti. Muže dohlížící na transport vězňů blonďák znervózňoval, neboť věděli, že jediná chybička by mohla způsobit, že se předmětem jeho zájmu stanou oni sami.
Dívka v potrhaných šatech s útlýma rukama rozedřenýma od pout do krve klopýtla, upadla a muž ploužící se apaticky za ní přes ni zakopl a vrazil do několika dalších zajatců. Nastal rozruch, který se mezi vězni šířil jako požár. Ihned tu však byla postava v kápi třímající v ruce bič, aby zjednala pořádek. Několika ranami sehnal muž v kápi zajatce do chumlu. Dívka ležela nehybně na zemi. Muž k ní přistoupil se zjevným úmyslem přimět ji ranami, aby se zvedla a šla dál. Blonďák vše sledoval s téměř vědeckým zaujetím a s planoucím pohledem nadšeně očekával až na dívku dopadne první rána. Najednou neviditelná síla dozorci vyrvala bič z ruky.
„Vraťte se na svá místa!“ ozval se hlas za blonďákovými zády.
Dozorce sklonil hlavu a couvl od dívky. Ze schodů sešel černovlasý muž vysoké, hubené postavy oblečený do černých kalhot a bílé košile. V dlouhých, štíhlých prstech pravé ruky svíral hůlku a mračil se. Byl výrazně mladší než blonďák, přesto se pohyboval a mluvil jako někdo, kdo si je vědom své nadřazenosti nad všemi přítomnými.
„Kazíš zábavu, Severusi,“ zavrčel blonďák rozmrzele.
„Nezájem, Lucius!“ odsekl mladý kouzelník a zamířil k ležícímu tělu. Dozorci se před ním rozprchli jako hejno kuřat.
„Odveďte ten zbytek!“ štěkl mladý kouzelník na dozorce, který se přihrbil a v tichosti dal pokyn, aby byli zajatci odvedeni do cel.
Černovlasý mladík poklekl vedle těla zubožené dívky.
„Já tě nechápu,“ potřásl hlavou blonďák. „O co ti vlastně jde? Co z toho máš? Stejně bereme zajatce jen proto, aby si měl Mistr s čím hrát. Proč se na to prostě nevykašleš?“
„Je dehydrovaná,“ zamumlal černovlasý kouzelník a štěkl na dozorce nejistě postávajícího stranou: „Na co čekáš, hlupáku?! Přines vodu!“
„Že tě to pořád ještě baví, špinit si s nimi ruce,“ ušklíbl se blonďák.
Černovlasý kouzelník se napřímil a podíval se svému staršímu druhovi přímo do očí. Navzdory jeho mládí z něj vyzařovala sebedůvěra, přirozená autorita a notná dávka arogance.
„Dokud k tomu budu mít co říct já, nebudu tady trpět týrání vězňů!“
„Stejně skončí jako žrádlo pro Mistrovy mazlíčky,“ pokrčil blonďák rameny.
„Co s nimi děláš ty nebo Mistr mě nezajímá. Co s nimi děláte, je vaše věc. Ale dokud budou tady, tak nebudou mít ani škrábanec. Je to jasné?“
Blonďák se ušklíbl.
„Je-to-jasné?“ zopakoval to černovlasý kouzelník ostřeji.
„Naprosto,“ ucedil blonďák skrz sevřené čelisti, otočil se a odešel.
Lucius Malfoy a Severus Snape nemohli být rozdílnější. Oba měli v rukou velkou moc, byli ambiciózní, ctižádostiví, panovační a ješitní až hrůza, jenže tady veškerá podobnost končila. Třeba že oba pocházeli z velice starých, čistokrevných, aristokratických kouzelnických rodů, byli vychováváni odlišně, měli jiné cíle, názory a zvyky. Zatímco Lucius si liboval v přepychu, okázalosti a miloval pozornost, Severus dával přednost střídmosti a účelnosti, jež mu propůjčovaly zvláštní druh elegance. Vždycky se držel spíš v pozadí a čekal na vhodnou příležitost, kterou díky disciplíně, sebeovládání a důkladné přípravě nikdy nepromarnil. Lucius měl postavu špičkového atleta, jako by ožila socha řeckého poloboha, a uměl se pohybovat ve vysoké společnosti. Jeho dlouhé blond vlasy, které mu sahaly do půlky zad, byly jako nejjemnější hedvábí a jeho fyzickou krásu podtrhovaly honosné hábity. Lucius Malfoy se neřídil módními trendy – on je určoval. Popsat Severuse Snapea by bylo těžší. Mnohá žena by ho bez váhání označila za toho méně pohledného a přece se za ním každá otočila, neboť měl v sobě cosi, co přitahovalo. Nejlépe ho vystihovalo slovo šelma – hubená, silná, smrtonosná, vždy připravená bojovat. Severus, jehož rodina v době jeho dětství přišla o postavení a upadla do šedi průměru, z níž se nikdy nedostala, si musel všechno tvrdě vybojovat, musel se o své místo na slunci porvat. Byl z tvrdého, ale přizpůsobivého těsta, vůli měl silnou jako ocelové lano. Žádná krása – jen čistá, účelová síla – takový byl Severus Snape. Jeho hubené tělo pevných svalů bylo jako tělo divoké šelmy připravené kdykoli hájit vlastní přežití za každou cenu. A možná to bylo právě to ostří, které si uchovával, zatímco Lucius k instinktům už dávno otupěl. Severus nežádal soucit, neprosil se o nic, neboť mu v životě nikdo nic nedal, byl nezávislý, inteligentní a jeho schopnosti ho předurčovaly k velkým věcem. Lord Voldemort věděl, proč si vybral zrovna jeho jako kandidáta schopného projít tvrdým a životu nebezpečným výcvikem na černého mága, proč zrovna jemu dal do rukou, přestože mu bylo pouhých devatenáct let, moc, o jaké se nikomu nesnilo, třebaže ji slíbil Malfoyovi. Voldemort věděl, že Severus by mu mohl být nebezpečný, a proto si ho držel blízko sebe, byl k němu laskavý a shovívavý, trpěl mu jeho nálady i občasné drzé chování. Severus měl totiž jednu velkou slabinu – srdce. I když blízkost lidí odmítal, byl samotářský a uzavřený, dokázal s lidmi soucítit, pod tvrdou slupkou bilo srdce schopné těch nejušlechtilejších citů a bláhových snů. A právě toho všeho Voldemort zneužil, aby ho dostal na svoji stranu a díky tomu ho přes jeho smysl pro čest, povinnost a věrnost ukovával do pout pevnějších než sebelepší ocel, která ho měla navždy udržet ve službách Pána zla.
Severus se sklonil k dívce a opatrně ji otočil na záda. Mohlo jí být tak sedmnáct víc ne, i pod nánosem špíny byla docela hezká.
„Tady je ta voda,“ hlesl Smrtijed, položil misku s vodou na zem a vzdálil se.
Severus nejdřív omyl dívce obličej, poté ji nadzvedl hlavu a přiložil misku ke rtům. Sotva se její plné rty smočily v chladivé vodě, probrala se a hltavě pila, až jí voda tekla na špinavé, potrhané šaty.
„Pomalu, pomalu, nesmíš to pít tak rychle.“
Zadívala se mu do tváře a pokusila se usmát. Její zbědovaný stav a jakási nevinnost v očích ho dojímala. Nikdy si nezvykl na metody svého Mistra, ale musel plnit příkazy muže, jemuž se zavázal věrností.
„Děkuji…už je mi líp,“ zašeptala dívka.
Severus jí pomohl vstát. Zadíval se do jejích mandlových očí, ale nedal nijak najevo, jak se mu líbí. Jeho tvář zůstala nečitelná jako by ji někdo vytesal do mramoru. První z lekcí, kterou ho naučil mistr Bakog, bylo být pánem všech svých pocitů, pudů a myšlenek. Luskl prsty a z šera se vynořili dva Smrtijedi v černých kápích.
„Odveďte ji do cely,“ nařídil a pak odešel, aniž by se ohlédl.

*****

Severus seděl v jídelně u podlouhlého stolu úplně sám, pil kávu a zíral před sebe. Venku byla ještě tma, neboť do svítání chybělo stále několik hodin, on však nemohl spát, a tak seděl tady a civěl znechuceně na talíř s míchanými vajíčky, která mu navzdory časným ranním hodinám skřítkové připravili. Musel pořád myslet na včerejší večer. Už tolikrát si říkal, že Lucius má pravdu, a měl by se na to vykašlat a nechodit dolů, protože vědět, že vězni jsou týráni bylo něco jiného, než to vidět. Severus odstrčil talíř a zcela nezpůsobně si rukou podepřel hlavu, třebaže mu od mládí matka vtloukala do hlavy, že je to nevychované. Neměl problém se zabíjením ve férovém souboji, ale nesmyslné násilí se mu příčilo, nedokázal si na to zvyknout jako ostatní a vyhýbal se části podzemí, kde měl Voldemort svoji laboratoř, kde prováděl na lidech pokusy v rámci svého výzkumu tajemství nesmrtelnosti, nebo kde Lucius údajně vědecky zkoumal fenomén bolesti, i když ve skutečnosti tak jen ukájel své sadistické sklony.
Severus sebou trhl a zaostřil na talíř s jídlem, jako by si ho teprve teď všimnul. Pak vstal, vzal talíř do ruky, vyšel z jídelny a zamířil po schodech dolů do sklepení.
Strážný byl jeho příchodem poněkud zaskočen, ale mlčky se uklonil a nechal ho projít. Být Voldemortovou pravou rukou mělo své nesporné výhody, třebaže Lucius žárlivě střežil každý jeho krok a čekal na jeho zaváhání, aby se ho zbavil. Lucius se nikdy nesmířil s tím, že ten post získal Severus, obzvláště když ho Voldemort Luciusovi sliboval už celé roky.
Severus prošel krátkou chodbou, sešel po schodech ještě o patro níž a vstoupil do prostor vězení. Okamžitě u něj byl hlavní dozorce a úlisným hlasem se ptal, co pro něj může udělat. Severus dlouhou chvíli mlčel, aby se dozorce vyškvařil ve vlastní šťávě.
„Kde je ta dívka ze včerejška?“ zeptal se Severus pomalu.
„Která dívka, pane?“ zeptal se dozorce a v obličeji mu škubl nervózní tik. Vězně hlídali většinou Smrtijedi, kteří nějak selhali při plnění svých úkolů. Jejich postavení bylo velice nejisté, protože se snadno mohlo stát, že se ze strážného stal vězeň.
„Hledám tu dívku ze včerejška,“ zavrčel Severus netrpělivě, třebaže byl zcela klidný. Zjistil, že se vyplatí tvářit se rozzlobeněji a netrpělivě, než ve skutečnosti byl.
Dozorce se chápavě pousmál, bylo běžné, že si ti z vyšších míst rádi pohráli se zajatkyněmi, ale když uviděl výraz Severusovy tváře, zbledl, přestal se šklebit a začal blekotat, že ji, jak přikázal, odvedli do cely.
„Kde je?“ přerušil ho Severus ostře.
„Tam, pane, tam,“ ukázal dozorce k poslední cele napravo.
Severus přikývl a zamířil tím směrem, když se ho ale dozorce pokusil následovat, probodl ho varovným pohledem. Dozorce se pokusil o nenucený úsměv, dal mu klíče a vzdálil se. Severus došel ke dveřím, odemkl a vstoupil. Cela byla malá, tmavá a odporně to tam páchlo. Severus znechuceně nakrčil nos. Nebyl zhýčkaný, ale přece jen byl zvyklý na jistý vysoký standard. Na kavalci v rohu místnosti ležela ona. Došel k ní a kleknul si vedle lůžka. Talíř položil na zem a zadíval se na ni. Kdyby se umyla, učesala a oblékla do něčeho slušného místo těch cárů, byla by opravdu krásná. Severus zaváhal, ale pak pomalu vztáhl ruku a chtěl se dotknout jejích vlasů. Dívka otevřela oči, vykřikla a vyděšeně se přitiskla ke studené zdi. Severus rozmrzele stáhl ruku, sednul si na paty a hleděl na ni. Přišlo mu rozkošné, jak si přidržela cáry potrhaného výstřihu, aby zakryla nepatrně odhalená ňadra.
„Máš hlad?“ zeptal se Severus a podal jí talíř, vidlička se svezla na stranu a málem spadla na zem.
Viditelně mu nedůvěřovala a sledovala ho, jako ustrašený králík. Musela mít strašný hlad, bylo jí to vidět na očích, poznal to ze způsobu, jakým se na jídlo podívala. Nejspíš ji drželi dlouho bez jídla a vody, proto včera zkolabovala.
„Vezmi si. Nemusíš se bát,“ ujistil ji.
Nepohnula se a jen na něj třeštila oči. Severus vzal do ruky vidličku, nabral sousto, dal ho do úst a polknul, vzápětí se ošklíbl.
„Už celý týden máme k snídani pořád míchaná vajíčka – už to nemůžu ani vidět,“ řekl a nepatrně se usmál.
Pokusila se mu úsměv vrátit, pak váhavě vzala do ruky vidličku a v příštích vteřinách už hltavě jedla. Severus netušil, co ho za ní přivedlo. Snad to byly ty plné rty a nevinné mandlové oči, třeba měl Lucius pravdu a žil v celibátu příliš dlouho, sám netušil, ale byl tu a to bylo hlavní.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí, když dojedla.
„Angie,“ odpověděla tiše.
„Angie? Tedy Angela.“
Přikývla.
„Kde to jsem? A proč jste mě sem vzali?“ vzlykla.
Severus si tiše povzdechl a sklopil oči.
„Pomohl jste mi, přinesl jste mi jídlo, dostaňte mě odtud,“ zaprosila.
„To právě nemůžu,“ zašeptal Severus. „Dokážu všechno, ale dát ti svobodu není v mé moci.“
„Prosím!“ zaúpěla.
„Je mi to líto,“ řekl Severus, vstal a mezi dveřmi se ještě otočil a řekl: „Promiň, holka.“

„…až řvala rozkoší a pak jsem jí…“
„Luciusi, zavři už konečně hubu!“ vyštěkl Severus podrážděně a v místnosti se rozhostilo hrobové ticho. Nikdo si nikdy nedovolil přerušit Luciuse Malfoye, když se chvástal svými hrátkami se zajatkyněmi.
Lucius přimhouřil oči a tvářil se naštvaně.
„Tys-mě-přerušil,“ zasyčel Lucius tiše a Smrtijedi, kteří seděli nejblíže, se z bezpečnostních důvodů vzdálili.
„Jo, protože tady nikoho ty tvoje prasečinky nezajímají! Chápeš? Je mi z toho na zvracení!“ vyštěkl Severus.
Lucius vstal a pomalu kráčel ke křeslu, ve kterém seděl Severus. Smrtijedi se rozprchli, jako když se střelí do hejna vran. Severus vstal a počkal až k němu Lucius dojde. Když stáli naproti sobě, bylo vidět, že je Lucius nepatrně větší a výrazně mohutnější. Kdyby došlo k rvačce, nejspíš by na Severuse nikdo nevsadil ani svrček, prát se moc neuměl a pral se strašně nerad. Všichni kouzelníci mají odpor k rvačkám tělo na tělo, ale u Severuse to bylo výraznější než u ostatních. Na druhou stranu o něm bylo známo, že dokáže slušnou řádku kouzel bez hůlky a nemá nejmenší zábrany to v souboji využívat, což mu mnohokrát umožnilo přinejmenším důstojný ústup.
„Zdá se, že si začínáš nějak dovolovat,“ zasyčel Lucius.
„Jen do toho, Luciusi, prašti mě, vždyť po tom toužíš, už tak dlouho,“ vyzval ho Severus klidně.
Ale Lucius nebyl hlupák. Dobře věděl, že Severus se těší velké přízni lorda Voldemorta a zmlátit jeho oblíbence byl nejrychlejší způsob, jak se dostat do problémů – do ztraceně velkých problémů.
„Měl bys si najít ženskou. Jsi tak nadržený, že ti to leze na mozek,“ ucedil Lucius.
„To že ty myslíš tím, co máš mezi nohama, neznamená, že my ostatní taky,“ odsekl Severus.
Lucius udělal výhružný krok směrem k Severusovi, který se však nedal zastrašit.
„Být tebou, dám si velký pozor, nebo skončíš jako ta tvoje rodinka,“ řekl Lucius výhružně.
„Na tvém místě bych nebyl tak sebevědomý,“ pousmál se Severus nepěkným úsměvem.
Lucius couvl a nasadil úsměv profesionálního diplomata.
„No tak, Severusi, přece se nebudeme hádat,“ zasmál se Lucius neupřímným úsměvem.
Severus však Luciuse probodl pohledem, který ho nenechal na pochybách, že se hádat chce.
„O co ti sakra, Severusi, zase jde?“ zavrčel Lucius podrážděně. „Kdybys byl ženská, myslel bych si, že máš krámy.“
„Nesnáším, když tu každého otravuješ svými nechutnými historkami. Ani bych se nedivil, kdyby ti Narcissa jednou podřízla krk nebo něco jiného,“ řekl Severus.
„Narcisse je srdečně jedno s kým spím. Nemysli si, taky má své…zájmy. Ale já si myslím, že celý problém je někde jinde,“ řekl Lucius a usmál se. „Jde o tu kočičku z minulého týdne, že jo? Je k nakousnutí. Sám jsem uvažoval, že bych…“
Severusův pohled potemněl.
„Ale rád ti ji přenechám. Užij si, Severusi. Ta bude stát za to. Určitě je ještě panna,“ culil se Lucius. „A ty se aspoň pak začneš chovat normálně. Přiznej, že to taky občas potřebuješ.“
„Pitomče,“ zasyčel Severus.
„O co jde? Jsi chlap, ne? Tak se tak sakra chovej. Třeba se jí to ještě bude líbit,“ ušklíbl se Lucius.
Severus už chtěl na Luciuse vyjet nebo ještě lépe ho praštit, ale ty jeho řeči mu vnukly nápad, takže beze slova opustil místnost.

Angie zrudla a třeštila na Severuse doširoka rozevřené mandlové oči.
„Mám být vaší…“
„Milenkou,“ dořekl Severus. „Podívej, je to jediný způsob, jak tě odtud můžu dostat. Dokud jsi tady…jsi v nebezpečí.“
Angie přikývla. Viděla, jak každý den odvlekli někoho ze zajatců a už se nevrátil. Děsila se chvíle, kdy si přijdou i pro ni, ale stát se milenkou cizího muže, třebaže jí pomohl, jí přišlo nemyslitelné.
„Nemusíš se mnou…budeš mít vlastní pokoj, šaty, dostatek jídla a relativní volnost. Jen na navenek to musí vypadat, že spolu – no, však víš.“
„Relativní volnost?“ zopakovala a upřela na něj své oči.
„Nebudeš smět opustit hrad a bez mého doprovodu ani komnaty, ale budeš v bezpečí.“
„Proč to děláte? A kdo vlastně jste? Vždyť ani neznám vaše jméno.“
„Jo, to je pravda,“ přikývl Severus.
„Jak se jmenujete?“ zašeptala.
„Severus.“
„Velice neobvyklé jméno,“ pousmála se. „Pro velice neobvyklého muže. Řekněte mi něco o sobě.“
„Je to komplikované a tady není vhodná doba, ani chvíle,“ řekl Severus a šel ke dveřím cely.
„Kdo jste? Proč vám na mě tolik záleží?“ zeptala se Angie znovu.
„Upřímně? Nevím. Po pravdě bych s mudlou jako ty vůbec neměl mluvit, spíš tě jen…znásilnit a pak…nejspíš zabít.“
Dívala se mu do očí a nijak ji nevyděsilo, co jí řekl. Ani se neptala na význam slova, kterým ji oslovil. Bylo v ní něco…něco vznešeného, třebaže to byla u mudly absurdní myšlenka.
„Proč to neuděláte?“ zeptala se klidně.
„Co?“ zeptal se, když ho vytrhla ze zamyšlení.
„Proč mě neznásilníte a nezabijete?“
„Měl bych?“ ušklíbl se.
„To jste řekl vy, ne já.“
„Opravdu ti chci pomoct,“ ujistil ji.
„Já vím,“ usmála se.
Světice – bylo v ní něco ze světice – tak čistá a nevinná. Možná si to jen v záchvatu sentimentu představoval, ale přišla mu jiná. Od chvíle, kdy ji poprvé spatřil, jako by se zahojily staré rány, které mu způsobila Evansová.
„Nechci umřít,“ prohlásila. „Přijímám vaši nabídku.“
„Zítra večer pro tebe dám poslat,“ sdělil ji a odešel.

„Slyšel jsem, že ses konečně k něčemu rozhoupal,“ zašklebil se spiklenecky na Severuse Lucius u večeře.
Severus se jen křečovitě pousmál.
„Jsem rád, že to tak dopadlo. Už jsem se bál, že ti při tom výcviku na černého mága poškodili jistou část těla,“ uchichtl se Lucius.
Severus mlčel. Přemýšlel o důsledcích svého rozhodnutí. Jako jeho oficiální milenka s ním bude sdílet komnaty, jistě vyhradí ji vlastní pokoj, ale i tak mu bude nebezpečně blízko. A on byl bez ženy už velmi, velmi dlouho. I když si to nechtěl přiznat, měl Lucius pravdu, v jistém slova smyslu to potřeboval, ale díky výcviku se dokázal povznést nad tak přízemní pudy, jimiž se Lucius s chutí nechal ovládat. Byl si vědom, že to bude zkouška jeho sebeovládání, ale přišlo mu to malá cena za to, že ta dívka zůstane na živu, neskončí ani v drápech Luciuse ani na Voldemortově laboratorním stole. Třeba nakonec najde způsob, jak pomoci těm mandlovým očím k útěku.

*****

Když někdo zaklepal, Severus vzhlédl od listin.
„Dále,“ zavrčel. Nesnášel, když ho někdo při práci rušil.
Dveře se pootevřely a do pokoje někdo vstrčil Angie, jenž měla kolem těla narychlo omotaný ručník, který jí při zavírání dveří strhli, takže tam stála úplně nahá. Několik dlouhých vteřin hleděl Severus na to křehké, krásné stvoření, jako by byl právě svědkem zrození Venuše. Sebrali jí její roztrhané šaty a vydrhli ji tak, že její kůže byla ještě stále lehce narůžovělá. Rychle se však probral a odvrátil zrak od studem rudé dívky, která se snažila zakrýt svoji nahotu.
„Já…omlouvám se. Mělo mě napadnout, že udělají něco takového,“ řekl, pak luskl prsty a jeho vlastní plášť visící v chodbičce na věšáku se jí ovinul kolem ramen.
„Děkuji,“ špitla a zabalila se do pláště.
„Posaď se,“ vybídl ji Severus a pokynul rukou ke křeslům u krbu.
Angie si váhavě sedla na krajíček koženého křesla a zvědavě se rozhlížela. Pokud ji udivil ten kousek s pláštěm, nedala to najevo.
„Obávám se, že jsem jaksi s takovým vývojem situace nepočítal. Čekal jsem, že ti šaty dají. Nic tu pro tebe nemám,“ omluvil se Severus.
„To je v pořádku,“ ujistila ho. „Spokojím se s málem.“
„Dáš si něco k jídlu? K pití?“
„Ne, spíš bych chtěla…slíbil jste mi, že mi budete o sobě vyprávět,“ řekla a přitáhla si jeho černý plášť víc k tělu.
„Teď?“ podivil se.
„A kdy jindy?“
Na chvíli zavládlo ticho. Pak Severus vstal, přešel ke křeslům a posadil se naproti ní.
„Vím, že to bude znít trochu neomaleně, ale nešlo si toho nevšimnout – jsi velice krásná.“
Znovu se začervenala a na okamžik sklopila oči.
„Ještě nikdy mě žádný muž neviděl takhle…až dnes vy,“ špitla.
„Jsem poctěn,“ odpověděl.
„Nedělejte si ze mne legraci,“ požádala ho.
„Mluvím vážně. Skutečně si toho vážím, že jsem měl tu čest být první.“
Podívala se mu do očí a pousmála se.
„Věřím vám,“ řekla.
„V čem?“
„Ve všem. Ale teď už povídejte.“
„No, odkud mám začít?“
„Od vaší rodiny,“ navrhla.
„Od rodiny? Hm, začnu raději odjinud. Věříš na kouzla?“
„A vy?“
„Já se ptal první.“
„Ano, můj bratr je kouzelník,“ odpověděla.
„Prosím? Myslel jsem, že jsi…“
„Mudla? Ano, to souhlasí. Moji rodiče jsou mudlové, moji strýcové a tety jsou mudlové, moje babička je mudla, ale bratr je kouzelník. Je jediný v rodině, kdo má takové nadání. O kouzelnickém světě vím díky němu dost, avšak…nikdy nemluvil o kouzelnících, kteří by…,“ její hlas vyzněl do ztracena.
„Možná ti říkal jen to lepší.“
„Nejspíš,“ přikývla.
„No, to mi věci podstatně ulehčuje,“ pousmál se Severus.
„Vy jste čistokrevný kouzelník, že?“
„Ano, jsem.“
„Je to vidět.“
„Opravdu?“ podivil se Severus.
„Ano, věřte mi, že je. Jste rád, že nejsem tak úplně mudla, jak jste si zprvu myslel.“
„To je otázka?“ zeptal se.
„Ne, fakt.“
„Připouštím, že to věci příjemně mění,“ připustil.
„Pocházíte z významné rodiny?“
„No, jak se to vezme,“ ošil se Severus. „Ano, kdysi byla moje rodina velice vlivná a mocná, ale to je minulost – dávno mrtvá minulost.“
„Zlobí vás to?“
„Už ne. Nemá smysl prodlévat u toho, co bylo. Navíc…jsem se s rodnou rozešel ne v nejlepším.“
„To je smutné.“
„Šel jsem vlastní cestou a nelituji toho,“ ohradil se Severus.
„Netvrdím, že jste si vybral špatně,“ namítla. „Jen je to smutné, když se rodina rozdělí.“
„Hm, ani ne. Nikdy jsme nebyli skutečná rodina,“ pokrčil Severus lhostejně rameny a sledoval, jak jeho plášť sklouzl stranou a odhalil jedno sametově jemné stehno. Všimla si toho a rychle ho zakryla.
„Najdu ti něco…no budeme muset trochu improvizovat, ale něco bys si obléknout měla,“ rozhodl.

Angie se na sebe zadívala do zrcadla. V Severusově bílé hedvábné košili a jeho černých slipech vypadala přinejmenším komicky.
„Vypadám v tom divně,“ zasmála se.
„Není to nejhorší,“ prohlásil Severus. „Moc si na to ale nezvykej. Zítra ti nechám přinést vše potřebné. Dnes to bohužel musíš vydržet takhle.“
„Mluvili jsme o vaší rodině. Máte sourozence?“
„Ne.“
„A přál jste si je někdy?“
„Ne, celý můj život byl honba za otcovým uznáním. Nestál jsem o konkurenci.“
„Zvláštní pohled na věc. Dosáhl jste toho uznání?“
„Ne, když jsem chtěl jít vlastní cestou…rozešli jsme se ve zlém a on se mě zřekl. A vůbec nechápu, proč to všechno povídám zrovna tobě.“
„Možná proto, že jste to potřeboval někomu říct,“ řekla a měkce se usmála.
„Říkej mi Severus,“ požádal ji.
„Ale když já vás vlastně vůbec neznám a…“
„A musíme vypadat přesvědčivě,“ skočil jí do řeči.
„Máte…tedy máš pravdu,“ špitla a začervenala se. „Severusi,“ dodala jeho jméno a uličnicky se zasmála do dlaní.
„Co je na tom tak spěšného?“ zamračil se Severus.
„Nic jen jsem si prostě ještě s žádným mužem netykala,“ odpověděla.
„Vůbec s žádným?“ podivil se Severus.
Zavrtěla hlavou.
„Kolik ti je?“
„Podle kouzelnických zákonů už jsem plnoletá. Je mi sedmnáct a vám…tobě?
„Devatenáct.“
„Vypadáte…vypadáš straší.“
„Jo, to mi říká hodně lidí,“ potřásl Severus hlavou. „No, měli bychom ještě vyřešit otázku, kde budeš spát.“
„Asi ano,“ přisvědčila.
„Můžeš se vyspat v mé posteli a já si lehnu na pohovku.“
Angie se zadívala na koženou pohovku.
„Vypadá nepohodlně,“ řekla. „A máme působit přesvědčivě.“
„Nebojíš se o poctivost?“ ušklíbl se Severus.
„Ne, je to zvláštní, ale s…tebou ne. Máš velkou postel? Dost se roztahuji.“
„Dostatečnou,“ odpověděl Severus.
„A doufám, že nechrápeš. Nemám ráda lidi, kteří chrápou,“ zasmála se.
„Já nevím, abys se přiznal, zatím jsem nestrávil s žádnou ženou tak dlouho, abych se ráno dozvěděl, jestli chrápu nebo ne.“
„Opravdu? To je…nečekané.“
„Proč?“
„Vypadáš na zkušeného milovníka,“ uchichtla se a sklopila zrak.
„Zdání někdy klame.“
„Zlomila ti srdce?“ zeptala se nečekaně.
Severus sebou trhl.
„Proč bys jinak vyhledával místo pevného vztahu lásku na jednu noc,“ dodala na vysvětlenou.
„To bylo dřív. Teď už to nedělám.“
„To je ti ke cti.“
„Pochopil jsem, že tudy cesta nevede.“
„Jsi dlouho sám?“
„Něco přes rok.“
„A tamta…byla hezká?“
„Ano, byla.“
„Hezčí než já?“ vyzvídala dál.
„Myslím, že na tohle ženy odpověď znát nechtějí. Navíc proč tě to zajímá?“
„Tys začal s tím, že jsem krásná,“ pokrčila rameny.
„Příjemně se s tebou povídá.“
„Vždyť to jsi hledal, ne? Vrbu, která tě vyslechne. Kdybys chtěl sex, vzal bys si mě.“
„Stále můžu.“
„Můžeš,“ přisvědčila. „Ale neuděláš to.“
„Pravidla hry se můžou změnit,“ namítl Severus.
„Znám tě sice krátce, ale vím, že to neuděláš.“
„Netušil jsem, že jsem tak průhledný,“ zasmál se Severus.
„Umím odhadnout lidi a dost jsi mi o sobě řekl. Skoro jako bych tě znala už celé roky.“
„A co mi povíš ty o sobě?“
„Až zítra. Jsem unavená a chtěla bych jít spát. Máš tu koupelnu?“
„Ty dveře vzadu vpravo.“
„Půjčíš mi něco na spaní?“
„Možná najdu nějakou noční košili…já už v tom nespím.“
„A v čem spíš?“
„V ničem,“ odpověděl klidně.
Angie polkla a zrudla.
„A nemám chuť to pro jednu noc měnit,“ dodal Severus.
„No, když zůstaneš pod peřinou a na své půlce…myslím, že to zvládnu,“ řekla trošku třesoucím se hlasem a zmizela ve dveřích koupelny.
Severus vstal z křesla a šel si k baru nalít něco ostřejšího.

„Vypadám v tom jako strašidlo,“ postěžovala si Angie, když se vynořila z koupelny v dlouhé pánské noční košili šedé barvy.
Severus vzhlédl od své práce, ke které se mezitím, co se Angie koupala, vrátil, a cukly mu koutky. Vypadal skoro jako netopýr.
„Nesměj se mi,“ zaškaredila se na něj Angie.
„Vypadáš…“
„Strašně, já vím,“ nenechala ho domluvit.
„Rozkošně,“ opravil ji pobaveně. Vzal do ruky hůlku, která ležela na jeho stole, dlouze se na ni zadíval a pak hůlkou krátce mávl. Košile se zkrátila, zúžila, z rukávů se stala ramínka a barva se změnila na bílou. „Lepší?“
„Skvělé,“ usmála se Angie. „Ale šaty jsi mi vykouzlit nemohl, co?“ rýpla si.
„Jsem kouzelník, ne krejčí,“ zavrčel. „Ložnice je za támhletěmi dveřmi,“ kývl ke dveřím nejblíže k jeho stolu.
„Díky, za všechno. Vůbec tě neznám a přece…mám pocit, že…“
„Dobrou noc,“ přerušil ji Severus.
„Jo, dobrou,“ hlesla Angie trochu zklamaně a zmizela v ložnici.

*****

Severus svůj slib dodržel a zachránil tak Angele život. Jenže jaký to byl život? Měla nádherné šaty, drahé parfémy, ale nesměla opustit komnaty. Severus byl celé dny pryč, vracel se až večer a ona byla celý den sama, smutně hleděla z okna do zahrady a trápila se. Někdy si říkala, že by jen na chvíli vyšla ven, ale věděla, že mudlové mají přísně zakázáno pohybovat se po hradě, kdyby jí někdo potkal, na místě by ji zabil. Jenže jak šel čas, už smrt Angie neděsila tak jako dřív. Severus si s ní každý večer povídal, ale o tom, co dělá pro svého pána a Mistra mluvit nechtěl. Někdy se vracel s ošklivými ranami, které mu pak Angie ošetřovala, ale na všechny otázky, jak k těm zraněním přišel, odmítal odpovědět.
Severus věděl, že se Angie trápí, ale nemohl pro ni udělat víc. Občas, když měl chvíli volna, ji vzal do odlehlé části zahrady. Opustit komnaty směla jen v jeho doprovodu. Vždycky když viděl, jak venku pookřála, přál si mít na ni víc času. Jenže vedle Angie si taky začínal pomalu uvědomovat, že je stejný vězeň jako ona – vězeň Voldemortovy vůle. Nemohl odejít, nemohl se bez Voldemortova souhlasu oženit, mít děti a žít vlastní život.

„Hele, Severusi, prozraď mi něco,“ pousmál se Lucius.
„Co bys chtěl vědět?“ zeptal se Severus otráveně. V poslední době měl na všechny Smrtijedy bez výjimky alergii. Začínaly mu vadit všechny ty úplatky, podvody, vydírání, vyhrožování, vraždy a vůbec všechno to, co se tu dělo. Jako jeho pravá ruka měl přístup do všech těch špinavostí a většinu z nich musel sám pro Voldemorta zařizovat. Nikdy dřív mu to nevadilo, ale věci se během několika měsíců změnily. Jeho pohled na svět byl jiný od té doby co…
„To je ta mudlovská nána tak dobrá v posteli, že se s ní taháš už skoro půl roku?“ vyzvídal Lucius.
„No, tak do toho ti rozhodně nic není!“ vyštěkl Severus.
„Vážně? No, jen by mě zajímalo, kdy to vlastně děláte, když jsi celé dny pryč,“ probodl Lucius Severuse podezřívavým pohledem.
Severus se na něj zadíval. Dávali si pozor, aby nikdo nepřišel na to, že nejsou milenci, ale teď se zdálo, že Lucius něco tuší, což bylo velmi nebezpečné. Severus se často choval, jako že se Luciuse nebojí, ale nikdy ho nepodceňoval, neboť věděl, že je to nebezpečný a všeho schopný soupeř.
„No, nic,“ zasmál se Lucius, ale Severuse neoklamal. „Víš, jen mě to zajalo, že jsi s ní tak dlouho, když si předtím s žádnou nevydržel ani do rána.“
„Jo, vyhovuje mi…jestli mi rozumíš,“ odpověděl Severus.
Lucius se usmál.
„Já si myslel, že v tom něco takového bude,“ poplácal Severuse po rameni a šel si po svých.
Severus si ale uvědomil, že musí podniknout něco, čím by Luciuse uklidnil, odvrátil pozornost, jinak by se taky mohlo stát, že by Lucius začal donášet Voldemortovi. Možná ho měl Voldemort raději, ale Lucius se taky těšil velké přízni.

Severus na to musel myslet celý den a večer byl pak u jídla neobvykle zamlklý. Jindy si s Angie dlouho do noci povídali. Dalo by se říct, že neměli jeden před druhým žádné tajemství, což jejich přátelství činilo velice intimním a pevným. On jí zachránil život a ona mu ukázala, jak strašně se mýlil. Voldemortovi nešlo o lidi, nešlo mu o reformy, chtěl moc, absolutní moc, a chtěl ji napořád. Proto dělal pokusy na lidech a na sobě, liboval si v destrukci a zabíjení. Severus teď viděl svůj omyl v celé jeho obludné velikosti. Neposlouchal tehdy Brumbála, svého otce, ani Lily, byl přesvědčený, že ví všechno nejlíp, že jen Voldemort mu říká pravdu, že s ní může něco dokázat. A přitom pravda byla někde úplně jinde. Snad jeho mládí a bolest ze ztráty milované dívky mohly omluvit jeho zaslepenost, ale pro zradu vlastní rodiny, omluva nebyla, stejně jako pro krev nevinný lidí, kterou měl na rukou. I když nezabíjel sám, vydal potřebné příkazy, nesl stejnou vinu, jako by smrtící kouzlo vyslal vlastní rukou. Severuse začínal stravovat pocit viny, deziluze, zklamání a pocit marnosti. Dva roky sloužil někomu, jehož názory a cíle vlastně nesdílel. Pomohl Voldemortovi dosáhnout moci, jakou žádný kouzelník předtím neměl a vůbec si neuvědomil, že napomáhá zkáze vlastního světa. Severus byl otřesen vlastní hloupostí a naivitou. A nejhorší bylo, že cesta zpátky se mu zavřela v den, kdy složil slib věrnosti a Voldemort mu vypálil Znamení. Kdysi pro něj to tetování mělo nějaký význam, teď si uvědomoval, že je to jen značka – jako by byl dobytek. Pomalu se Severusovi hroutil jeho svět a on neměl sílu se vzepřít, pokračoval ve své službě, plnil příkazy, které se mu příčily, hnusil se sám sobě.
„Severusi?“
„Co?“ trhl sebou.
„Poslední dobou jsi nějaký smutný. Trápí tě něco?“
Severus se na Angie díval a uvědomil si, že ona je to, na čem mu záleží.
„Víš, já jsem opravdu věřil, že...Pán zla chce pro náš svět to nejlepší. Ale teď…,“ Severus zklamaně potřásl hlavou.
„Každý jednou přijde o růžové brýle,“ řekla Angie měkce.
„Ale já napáchal tolik škody!“
„Tomu nevěřím.“
„Stal se ze mě…vrah.“
„Ne,“ prohlásila Angie pevně.
„Jak to můžeš vědět?“
„Ti lidé by zemřeli tak jako tak. Místo tebe by jejich smrt nařídil někdo jiný.“
„Ale já zabíjel, Angie!“ Severus nedokázal potlačit v hlase zoufalství.
„Kdysi dávno se mudlové zabíjeli pro čest a srdce dámy. Neříkalo se jim vrazi, ale kavalíři. Neřekla bych, že jsi někoho střelil do zad. Pokud šlo o čestný souboj, nemáš si co vyčítat.“
„Zničil jsem všechno, oč jsem se snažil. Chtěl jsem dosáhnout uznání, něco dokázat…panebože jak já byl naivní,“ Severus složil hlavu do dlaní.
Angie vstala a došla k němu, něžně mu položila ruku na rameno a řekla: „Kdybys se nerozhodl, tak jak jsi se rozhodl, nebyl by tu nejspíš nikdo, kdo by mě zachránil před jistou smrtí. A nikdy bychom se nestkali, Severusi.“
Severus zvedl hlavu a podíval se do jejích mandlových očí.
„Miluji tě,“ zašeptala Angie.

Angie se přitulila k jeho nahému tělu. Severus ji jednou rukou objal.
„Víš, co bych chtěl?“ řekl po chvíli.
„Co?“
„Přál bych si mít někde na venkově dům a hromadu dětí a chovat koně,“ Severus se usmál. „Hloupé, co?“
„Ne, vůbec ne. Moc by se mi to líbilo. Pojď, odejdeme spolu. Necháme to tady všechno a koupíme ten dům na venkově a budeme mít spoustu dětí a koně a psy a kočky.“
„Jenže to nejde,“ povzdechl si Severus.
„Proč ne?“
„Nenechá mě odejít. Našel by si mě a…byl bych pro tebe příliš velké riziko,“ zamračil se Severus.
„Já to ráda risknu,“ namítla.
„Ale já ne. Nechci tě ztratit.“
„Takže tu zůstaneme? V tomhle vězení?“ zeptala se poněkud zklamaně.
„Ne, to ne. Už jsem o tom přemýšlel. Nejspíš je na čase, abych požádal jednoho starého přítele o pomoc. Ale musíme být moc opatrní a nic neuspěchat. Pán zla má oči všude. Navíc Lucius…pořád se na tebe vyptává.“
„Myslíš, že něco tuší?“ lekla se Angie.
„Ne, nejspíš mu jde jen…o tebe. Ale i to může být nebezpečné. Musíme být trpělivý a počkat na vhodnou příležitost.“
Angie pohladila Severuse po hrudi.
„Dobrá, počkáme.“

*****

„Ne? To přece není možné! Já jsem…“
„Je to tak. Jsem těhotná,“ přerušila Angie Severuse nadšeně.
„No, to je pěkný,“ utrousil Severus.
„Ty nemáš radost?“ zeptala se Angie dotčeně.
„Ale to víš, že mám,“ řekl Severus a přitáhl si ji k sobě. „Jen je to hrozně nešťastně načasované. Vůbec nechápu, jak se to mohlo stát.“
„To je teď jedno, ne?“
„Musíš pryč,“ rozhodl Severus.
„Pryč? Teď? To nemyslíš vážně?“ zděsila se Angie.
„Bohužel ano. Podívej dítě dlouho neutajíme. A jestli se to někdo dozví…zabijou tě. Pán zla mi už dva měsíce dohazuje pořád nějaké čistokrevné čarodějky ze zahraničí. Nikdy nepřipustí, aby…prostě musíš pryč. A to co nejdřív. Musíš utéct.“
„Utéct? Bez tebe? Přece tě tu nenechám!“ vyjekla Angie.
„Podívej, ty jsi nedůležitá. Když utečeš, nebudou tě hledat. Zametu za tebou stopy, kontaktuji svého přítele a pak se sejdeme.“
„Utrhne mi to srdce,“ vzlykla Angie.
„Zvládneme to, ale musíme jednat rychle,“ objal ji Severus konejšivě kolem ramen.

*****

„Tudy se dostaneš do odpadní stoky. Není hlídaná a ústí daleko v lese. Než se strhne poplach, budeš už dost daleko. Hlavně nezapomeň to kouzlo, v lese je kdejaká havěť.“
Angie v rukou svírala hůlku, kterou ji Severus sehnal a pracně ji naučil ochromovací kouzlo, a třásla se. Severus přidal na mapku několik poznámek.
„A co pak? Nemám kam jít?“ hlesla Angie. Pořád se ještě nesmířila s tím, že musí Severuse opustit.
„Jeď do Edinburgu. Vyhýbej se kouzelníkům, mezi mudly budeš bezpečnější.“
„Proč zrovna do Skotska? Nikoho tam neznám,“ podivila se Angie.
„Je tam někdo, kdo ti pomůže,“ vysvětlil Severus.
„Tvůj přítel?“
„No, to zrovna ne, ale pomůže a to je hlavní,“ odpověděl Severus vstal a začal pečlivě Angie balit potřebné věci. „Mám sice k dispozici slušnou sumu v bance, ale nemůžu vybírat velké částky, aby to neupoutalo pozornost. Něco jsem si ale dával každý měsíc stranou, mělo by to stačit. Vyměnil jsem ti nějaké mudlovské peníze.“
„Severusi, ale…když uteču, domyslí si, že jsi mě pustil,“ namítla Angie.
Severus zavřel batoh a postavil ho na stůl. Zadíval se na Angie oblečenou v těsných maskáčích, připravenou dnes večer odejít. Srdce se mu svíralo, když si představil, jakému nebezpečí ji vystaví, když ji nechá samotnou, ale kdyby zůstala, podepsala by rozsudek sobě, jemu i jejich nenarozenému dítěti.
„Ne, to se nestane, protože než odejdeš,“ Severus došel ke svému stolu a otevřel zásuvku. „Musíš udělat jednu důležitou věc,“ řekl a vytáhl tenkou dýku, kterou dostal od otce k patnáctinám.
„NE!“ vykřikla Angie a přikryla si rukou ústa. „To po mě nemůžeš chtít!“
„Musíš, Angie, jinak mi neuvěří. Našli by si tě a ublížili ti. Takhle budu mít nepříjemnosti, ale nechají tě jít. Musíš to udělat!“
„Já nemůžu!“
„Angie!“
„Ne, to po mě nežádej!“
„Nemůžu si to udělat sám, bylo by to nápadné. Musíš to udělat ty!“
„Můžu tě zabít!“
„Když to neuděláš, zabiješ nás všechny!“
Angie se rozplakala. Severus ji vložil dýku do třesoucí se ruky a otočil se k ní zády.
„Ne, Severusi, prosím, ne,“ plakala Angie.
„Do toho, udělej to pro naše dítě,“ zašeptal Severus.
Angie vstala a pomalu došla k němu. Severus zavřel oči. Angie odvrátila hlavu a bodla. Severus potlačil výkřik, když ucítil, jak mu chladná ocel proniká do zad. Zavrávoral a upadl, bolest se šířila jeho tělem jako jed.
„Bože co jsem to udělala!“ vykřikla Angie a poklekla v slzách vedle Severuse, jehož krev kapala na koberec.
„Jdi!“ zasípal Severus. „Neztrácej čas!“
Angie vstala, jako by byla loutka, jejíž pohyby řídí někdo cizí. Vzala si batoh, do kapsy kalhot strčila hůlku a na třesoucích se nohách opustila komnaty.
Severus se plazil do koupelny a zanechával za sebou krvavou stopu. Nechal si tam ve skříňce léčivý lektvar. Nemohl ho nechat v obýváku, kvůli autenticitě. Taky musel dát Angie dost času. Bolest byla strašná, právě odhalil první chybku ve svém plánu. Objevení dýky vysvětlí tím, že ji našla v jeho stole, ale nepočítal s tím, že je dýka hodně dlouhá. Rána byla hluboká, moc hluboká.
Angie pospíchala tmavými chodbami, kterými ji Severus mnohokrát provedl, aby znala cestu. Srdce měla až v krku a pro slzy skoro neviděla na cestu. Uvědomovala si, že má na ruce Severusovu krev, srdce se jí svíralo strachem, že ho bodla moc, že umře. A trápilo jí, že se ani nedozví, jestli je v pořádku, jestli jejich lest vyšla.
Severus pochopil, že dostat se nahoru ke skříňce je nad jeho síly. Dýka mu stále vězela v těle a způsobovala mu hotová muka. Podíval se na hodiny, Angie teď už musela být ve stoce. Ještě nemohl spustit poplach, ještě ne. Strhl z věšáku ručník a pokusil se ho přitisknout na ránu. Nedosáhl si tam. Musel se dostat ke své hůlce, které ležela na jeho stole.
Angie zacloumala mřížemi. Severus se o nich nezmínil, tak co tu dělaly! Začínala propadat panice. Znovu vzala za mříže a zuřivě s nimi zatřásla. Z jednoho místa se vznesl obláček omítky.
Severus ležel vyčerpaně uprostřed obýváku. Ke stolu mu chybělo ještě několik metrů, ale sil rychle ubývalo. Doufal, že je Angie už v lese a spěchá pryč.
Angie kopala do mříže jako šílená. Zrezivělý kov povoloval jen zvolna. Všechno jí už bolelo, ale nepřestávala.
Severus prohrabával dolní zásuvku svého stolu a doufal, že najde ten posilovací lektvar, co mu zbyl od posledně, protože se obával, že se nezvládne dostat nahoru k hůlce a přivolat pomoc. Cítil, jak ho ztráta krve oslabuje a pomalu začínal mít strach, že to nezvládne. Pootočil se a zády mu projela ostrá bolest, pak něco dopadlo na zem. Chvíli nechápal, co se stalo, než si uvědomil, že dýka asi zavadila o židli a vypadla z rány, což nebylo dobré.
Angie se protáhla škvírou mezi mříží a stěnou. Bylo to těsné, roztrhla si kombinézu, ale byla na druhé straně. Protáhla batoh a rozběhla se jako šílená pryč.
Severus zahodil lahvičku. Lektvar zabral během několika okamžiků, takže se vydrápal na nohy, vzal do ruky hůlku a poté, co přivolal Gregoryho, se zhroutil na podlahu.

„Kde je?“ zachraptěl Severus sotva otevřel oči a pokusil se vstat, ale zády mu projela taková bolest, že se zhroutil zpátky na lůžko.
„Pomalu, pomalu,“ zamračil se Gregory a zkontroloval mu obvaz.
„Teda řeknu ti, že jsi mě zklamal, kamaráde,“ ozval se známý hlas.
„Co ty tady?“ zašeptal Severus.
Lucius pokrčil rameny.
„Jen jsem se přišel podívat. Koupil jsi to pořádně. V životě by mě nenapadlo, že tě doběhne jedna malá mudlovská koza. Myslel jsem, že se nenecháš od ženský zblbnout.“
„Jen si to užij, Lucius, vždyť na to čekáš už tak dlouho,“ zavrčel Severus a byla v něm jen malá dušička, protože nedokázal říct, jestli Angie unikla nebo ne.
„Zuří,“ utrousil Lucius. „Máš pěkný malér. Fakt se divím, že jsi nic nezjistil. Musela to plánovat celé týdny, měla to perfektně promyšlené.“
„Jo, asi jo,“ přikývl Severus a v duchu jásal, protože Lucius by takhle nemluvil, kdyby ji chytili. „Vy jste ji nechytili?“ zeptal se, aby měl jistotu.
„Ne, pročesali jsme nejbližší okolí, ale nenašli jsme jedinou stopu. Jako by se do země propadla. Chtěli jsme hledat dál, ale Mistr nám řekl, ať ji necháme lesní zvěři, že se o ni už postarají,“ odpověděl Lucius rozmrzele. Viditelně by Angie rád chytil a…ztrestal po svém.

*****

Angie vyšla z koupelny a vyčerpaně se zhroutila na postel. dva dlouhé dny bloudila tím proklatým lesem, než narazila na svou spásu – silnici. Stopla si auto a dostala se tak do tohohle motelu. Pořád musela myslet na Severuse, jestli je v pořádku, a taky měla pořád tendenci se ohlížet, jestli ji někdo nesleduje, ale bylo jí jasné, že kouzelník by se dovedně skryl. Zatím se však zdálo, že jejich plán vyšel.
Na okně přistála holubice a teskně zavrkala. Angie otevřela oči a zadívala se na ni. Holubice měla kolem krku uvázanou červenou mašli. Angie vstala a vzala krotkého ptáka do ruky, odvázala mu mašli a přiložila si ji ke tváři. Muselo to být od Severuse, kdo jiný by ji posílal holubici? A to znamenalo, že je v pořádku! Angie si lehnula na postel a spokojeně usnula.

*****

Edinburg bylo krásné město, ale Angie tu nebyla proto, aby si prohlížela památky. Severus jí řekl, kam má jít a koho má hledat, takže šla na jistotu. Pouze netušila, jak vysvětlí, že ona cizí žena žádá cizího muže o pomoc, protože Severus ji zapřísáhl, aby se o něm nikdy a nikomu nezmiňovala.
Čtvrť, ve které byla ulice, jejíž jméno jí Severus napsal na kus pergamenu, byla velice špinavá. Angie téměř hostinec U šedého vlka přehlédla, protože to byla zastrčená putyka, kterou každý normální mudla minul bez povšimnutí. Když vešla dovnitř, všechny pohledy se upřely přímo na ni. Nervózně došla k baru a požádala o sklenici minerálky. Baba za pultem si ji změřila nedůvěřivým pohledem z pod neuvěřitelně hustého obočí a postavila před ni matnou sklenici jakési tekutiny. Angie ji zaplatila, ale nenapila se. Přemýšlela, jak tu má najít toho muže, za kterým ji Severus poslal.
„Tohle není zrovna místo pro mladou dívku,“ ozval se za jejími zády tichý, příjemný hlas.
Otočila se a její pohled se střetnu se smutnýma očima ztrhaně vypadajícího světlovlasého kouzelníka v záplatovaném, odřeném hábitu.
„Ne, asi ne,“ přisvědčila Angie nejistě.
Kouzelník si přisedl k baru. Angie si všimla, že je poměrně mladý, ale vypadal výrazně straší a v jeho tváři bylo něco znepokojivého. Přišel jí že musí být na smrt nemocný. Taky si všimla, že má na tváři a na rukou množství téměř zhojených šrámů.
„Vy asi máte problém, že?“ řekl kouzelník a nepatrně se usmál.
„Proč myslíte?“ zeptala se Angie nervózně.
„Jinak byste sem nešla,“ odpověděl kouzelník. „Sem chodí jen ti, co se potřebují ztratit. Slušný kouzelník nebo čarodějka sem nepřijdou,“ vysvětlil jí.
„Možná to bude tím, že nejsem čarodějka,“ řekla.
„Opravdu?“ podivil se muž. „A co tu potom děláte? Totiž mudlové sem nechodí už vůbec.“
„Někoho hledám.“
„A můžu se zeptat koho?“
Angie zaváhala, než odpověděla: „Remuse Lupina.“
„Vážně?“ pousmál se kouzelník.
„Určitě. Znáte ho?“
„No, to bych řekl, že ho znám. Jsem to totiž já. Ale nevím, že bychom se někdy setkali.“
„Nesetkali,“ řekla Angie klidně. „Něco jsem o vás zaslechla…od přítele.“
„To se divím. Nemám moc přátel. Kdo je ten váš přítel?“ zajímal se Lupin.
„To není důležité…on je…je mrtvý. Řekl mi, že mi pomůžete.“
„Tedy máte potíže,“ konstatoval Lupin.
„Ano, řekněme, že mi velice záleží na tom, aby mě jistí lidé nenašli. A mezi…vlkodlaky mě hledat určitě nebudou.“
„Vidím, že váš přítel věděl hodně,“ utrousil Lupin. „Proč bych vám měl věřit?“
„Nenávidím Voldemorta a chci mu zmizet, navždy a vy…“
„Tiše!“ sykl na ni Lupin a nervózně se rozhlédl. „Nemůžete vyslovovat jméno Pána zla nahlas. Nevíte, kdo nás poslouchá!“
„Pána zla?“ zopakovala Angie nechápavě.
„Koukám, že vy vážně nejste čarodějka,“ pousmál se Lupin. „Pán zla tu teď vládne a likviduje veškerý odpor. Proto jsme se tu my – vlkodlaci – sešli. Pořádají na nás hony jako na zvěř. Víte co, půjdeme někam, kde je klidněji,“ rozhodl Lupin, sklouzl ze stoličky, vzal Angie za ruku a vedl ji pryč.

Byt Remuse Lupina byl víc než skromný. Jedna místnost, rozvrzaná postel, skříň, stůl a pár rozvrzaných židlí – to byl veškerý jeho komfort.
„Omlouvám se, ale vlkodlak dneska nesežene práci, a ještě mu jde neustále o krk,“ řekl omluvně.
„V pořádku, zaplatím vám za vaši pomoc,“ slíbila Angie.
„Nechci vaše peníze. Víc mě zajímá, kdo vás za mnou poslal.“
„To není důležité. Nechtějte po mě, abych vám to vyprávěla. Je to příliš bolestné,“ zalhala Angie, ačkoli bylo pravdou, že to pro ni bolestné bylo. Opustila svoji lásku a s jejich dítětem pod srdcem skočila rovnýma nohama do neznáma. Netušila, kdy ho uvidí, jestli ho vůbec někdy uvidí.
„Dobrá,“ přikývl Lupin. „Takže proč po vás jdou?“ zajímal se. „Ne, že by to bylo podstatné. Dneska jdou po každém, kdo se Voldemortovi znelíbí,“ dodal s povzdechem.
„Byla jsem zajatá Voldemortem, utekla jsem a jsem těhotná. Víc vám říct nemůžu. Jen že chtějí zabít mě i mé dítě.“
„Kdo je jeho otec?“
„Neptejte se, prosím. Řeknu vám jen, že to byl kouzelník a že ho moc miluji…a on mě,“ řekla Angie smutně a pak se najednou rozplakala. „Vůbec netuším, jestli ještě žije,“ zajíkla se.
Lupin ji konejšivě objal kolem ramen.
„Nebojte se, pomůžu vám. Máte nějakou představu, co chcete dělat?“
„No,“ Angie se od něj odtáhla a utřela si slzy. „Chtěla bych se schovat než se mi narodí dítě, pak si koupím nějaký dům a budu žít jako obyčejná mudla. Ovšem chtěla bych…tedy slíbila jsem, že z našeho dítěte vychovám kouzelníka. Můj bratr je kouzelník, ale já sama umím jen jedno kouzlo a to dost špatně. Navíc budu potřebovat nějaký kontakt s kouzelnickým světem.“
„Vidím, že to máte promyšlené. Myslím, že to půjde. Než se dítě narodí, můžete zůstat tady. Není to sice nic moc, ale…“
„Děkuji,“ přerušila ho Angie.
„Někdo z mých přátel vám sežene na své jméno dům, zařídí Letax, ale budete potřebovat lékaře, až přijde váš čas. Nová identita stojí moc peněz.“
Angie vytáhla z batohu těžký váček plný zlata a podala ho Lupinovi.
„Bude to stačit?“ zeptala se.
„Jaké chcete nové jméno?“ zeptal se Lupin se smíchem.
„Snapeová. Angie Snapeová,“ řekla bez váhání.
Lupin se zarazil.
„To je­…neobvyklé jméno. Jste si jistá?“
„Ano, protože pod tímhle jménem by je nikdy nenapadlo, aby mě hledali,“ řekla Angie a v duchu si myslela, že tak bude mít její syn aspoň jméno svého otce.
„No, to je pravda. Pod tímhle jménem vás rozhodně nikdo hledat nebude. To tedy ne,“ potřásl Lupin hlavou, ale zamyšlený výraz se mu z tváře nevytratil.

*****

„Už máš jména?“ zeptal se Remus.
Angie hovící si v křesle se usmála a položila si ruku na bříško, aby ucítila pohyby toho malého stvoření.
„Ne, ale něco mi říká, že to bude kluk,“ usmála se.
Remus vstal a přešel ke křeslu naproti ní, kde se posadil. Malý dům se zahradou koupil jako prostředník od jednoho mudly za její peníze a nechal ho napsat na její nové jméno. Teď už neměla skoro žádné peníze, a tak ji finančně podporoval z toho mála, co sehnal dohromady. Angie se zprvu zdráhala peníze přijmout, ale Remus byl neoblomný. Zůstal ve Skotsku, bydlel s ní a pomáhal jí. Byla teď v osmém měsíci a potřebovala veškerou pomoc, kterou ji Remus mohl poskytnout.
„Jsi už dlouho smutná,“ řekl měkce.
Angie přikývla. Severus se jí celé měsíce neozval, bála se, že se mu něco stalo.
„Myslím na něj…jestli se někdy dozví o svém dítěti,“ šeptla Angie.
„Určitě,“ ujistil ji Remus.
„Lžeš tak přesvědčivě, že by ti to i člověk uvěřil,“ řekla Angie smutně.
„Ne, jsem si jist, že se s ním ještě shledáš,“ řekl Remus pevně a dodal: „Ať je to kdokoli.“
„Řekni, proč jsi se tak zdráhal sehnat mi doklady na jméno Snapeová?“ zeptala se Angie zamyšleně.
„No, znal jsem jednoho Snapea,“ řekl Remus a pousmál se.
„Opravdu? Odkud?“ ožila Angie.
„Ze školy. Chodil jsem s ním do školy. Byl to…nechci říct zlý člověk, to ne. Ale víš…ke mně se taky moc lidí hezky nechovalo a přece jsem na lidi nezanevřel.“
„On ano?“
„Jo, řekl bych, že jo. Stal se z něj práskač a nakonec agresivní panovačný tyran plný zášti a pomstychtivosti. A přitom…nebyl v jádru tak špatný, to si opravdu nemyslím.“
„Třeba se změnil,“ navrhla Angie.
„Ne, tomu nevěřím. Potom co ho Lily, jedna moje kamarádka, odmítla, začal se chovat jako šílenec. Pronásledoval mé kamarády Jamese a Siriuse a málem je zabil, jenom proto, že se nedokázal smířit s tím, že Lily milovala Jamese a ne jeho. Jo, připouštím, že jsme mu nikdy neudělali nic dobrého, ale on bral všechno hrozně vážně. Strašně na Jamese žárlil a slyšel jsem, že se dal dohromady s Voldemortem. A u něj se rozhodně nezmění k lepšímu.“
„To nemůžeš vědět,“ namítla Angie.
„Severus Snape je černou magií posedlý, sebestředný, arogantní, netolerantní, nechutně ješitný, pomstychtivý a panovačný čistokrevný kouzelník, který fráze jako je mi to líto, omlouvám se nebo promiň vůbec nemá ve slovníku. Nebo aspoň takový byl, když jsem ho viděl naposledy. Nedokážu si představit, co by ho dokázalo změnit. Věřím tomu, že se spřáhnul s Voldemortem, protože už na škole byl posedlý touhou po moci.“
„Jak to víš?“
„Pořád mluvil o tom, co nám všechno udělá, až se jeho rodina zase dostane k moci a tak. Dneska po Snapech ani pes neštěkne. Nemáš ani tušení, jak dobře jsi si vybrala své nové jméno,“ ušklíbl se Remus.
Angie se nepatrně usmála a myslela si, jak moc se Remus mýlí a ani o tom nemá tušení.

*****

Angie,
moc se omlouvám, že jsem se tak dlouho neozval, ale mohu posílat dopisy po sovách. Pán zla přešel ten incident vcelku klidně, ale myslím, že Lucius něco tuší. Neustále mě špehuje. Nechávám ho slídit, aby si myslel, že nic netuším. Trvalo mi nějaký čas, než jsem sehnal spolehlivou sovu a mohl ti bez rizika napsat. Pro příště mi piš na adresu, kterou najdeš v obálce. Jde o mudlovskou adresu na poště v Londýně, myslím, že bude bezpečná, protože nikoho nenapadne hledat zrovna tam. Je toho tolik, co bych ti chtěl říct, ale nemám moc času. Byl jsem zoufalý, netušil jsem, jak ti mám dát zprávu. Když se holubice vrátila bez mašle, byl jsem šťastný, protože jsem věděl, že jsi v pořádku. Celé ty měsíce pro mě byly muka. A vím, že bude ještě dlouho trvat, než tě zase sevřu v náručí. Někdy mám pocit, jako by s tebou odešla část mě. Pořád na tebe a na dítě myslím. Doufám, že se máš dobře. Posílám ti nějaké peníze, dřív to opravdu nešlo. Doufám, že se k tobě Remus chová slušně, jinak ho přísahám uřknu. Asi ti o mě stihl napovídat už spoustu pěkných historek. No, myslím, že od té doby jsem už urazil kus cesty. Nepopírám, že nejsem svatý. Asi ti to přijde směšné, ale dělám si čárky, kolik dní zbývá do narození našeho dítěte. Bolí mě, že s tebou nebudu moct být. A ještě horší je pro mě vědomí, že netuší, kdy vás uvidím. Pořád jsem nenašel příležitost spojit se s Brumbálem. Chvílemi má pocit, že to tady už nevydřím ani minutu. Chtěl bych být s tebou, strašně mi chybíš. Buď opatrná a brzy se ozvi. Miluji tě.

Severus


Angie sevřela dopis tak silně, že ho celý zmuchlala a po tvářích jí stékaly slzy. Najednou ucítila v rukou teplo a to ji včas varovalo, aby dopis zahodila, protože o chvíli později vzplál a než dopadl na zem nezbylo z něj nic. Jistě, museli být opatrní. Severus moudře předpokládal, že by dopis nezničila a tak se pojistil. Přestože byla Angie šťastná, že o sobě Severus konečně dal zprávu, a že má adresu, na kterou mu může psát, takže budou pravidelně v kontaktu, přepadl ji strašný smutek.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Remus, když zaslechl její pláč.
„Jo, jsem,“ přikývla Angie a utírala si slzy. „Jsem nějak přecitlivělá,“ omlouvala se.
„To je přece pochopitelné, ale přijdeš mi spíš rozrušená.“
„Remusi, on je…,“ začala Angie, ale větu nedokončila a bolestně vykřikla.

*****

Miláčku,
nevím, čím mám začít. Promiň, že jsem nenapsala dřív. Dovedu si představit, jak zoufale jako já očekáváš každou zprávu. To odloučení mě ničí. Remus je velmi milý a přátelský. Neřekla jsem mu o nás nic. Mám novou identitu, malý dům a Remus mi se vším pomáhá. Jistě, vyprávěl mi o tobě pár věcí, ale minulost mě nezajímá. Nevěří, že jsi se změnil, ale já mu to nevyvracím. Nedokážu ani vypovědět, jak moc mi chybíš. Ale přiznám se, že na tebe myslím jen zřídka, protože mám tak málo času. Narodil se nám syn, lásko. Je to tak, máme kluka. Dala jsem mu jméno Sebastian, protože jsem chtěla, aby jeho jméno začínalo na S a tohle se mi líbilo. Je ti hodně podobný. Má tvoje oči, rty, ruce i nohy. Jen rysy má trochu odlišné. Asi jsi si už sám spočítal, že se narodil předčasně, ale má se k světu a je nádherný. Přesto ti musím sdělit jednu velmi bolestnou věc. Náš syn se narodil slepý. Lékaři říkají, že se nemám ničeho obávat, že se to dá vyléčit a bude vidět jako každý normální kluk, přesto mě to tíží. Nedokážu si vysvětlit, kde se stala chyba. Remus mi pořád říká, že si to nemám klást za vinu, že genetika je nevyzpytatelná, přesto se cítím hrozně, když se podívám do těch jeho černých očí a vím, že jsou slepé. Navzdory všemu je ale Sebastian čilý, nikdo by neřekl, že se narodil o celý měsíc dřív. Je to vzorné dítě, skoro vůbec nepláče, prostě andílek. Remus mi hodně pomáhá, takže se můžu Sebastianovi neustále věnovat. Lékaři mu odebrali krev a až budou výsledky, připraví ho na zákrok, který by mu měl vrátit zrak. Každý den se modlím, abys se vrátil a zároveň trnu strachy, že se ti něco zlého stalo. Je strašné, když je rodina takhle odloučena. Doufám, že se brzy setkáme. Miluji tě.

Tvá Angie a Sebastian


Severus třesoucíma se rukama dopis složil a spálil. Vždycky se perfektně ovládal, ale teď bolest prosákla skrz jeho masku, neboť ho řádky, které přečetl zasáhly na tom nejcitlivějším místě. Měl chuť křičet a mlátit kolem sebe, zardousit vlastníma rukama nenáviděného Voldemorta a rozběhnout se za svou Angie a…Sebastianem.
„V pořádku?“ zeptal se Lucius a pokusil se zahlédnout aspoň kousek z dopisu, který Severus pálil.
„Bezva,“ odsekl Severus.

„Vypadáš…problém?“ Luciusovi se v očích zablesklo. „Řekni, už jsi někdy uvažoval o…rodině? Dětech? Co, Severusi, není už čas zapustit někde kořeny?“
Severus se tvářil nečitelně, ale uvnitř se chvěl, protože tyhle Luciusovy řeči se mu ani trochu nelíbily.

*****

„Paní, mohu?“
Angie na léčitele s úsměvem kývla. Sebastian sál mléko z její prsu a slastně přivíral oči. bylo to rozkošné dítě.
„Máme nové zprávy ohledně postižení vašeho syna.“
„A?“
„Věc se trochu zkomplikovala,“ ošil se léčitel.
„V jakém smyslu?“ zeptala se Angie znepokojeně.
„Testy ukázaly, že váš syn má genetickou vadu.“
„Cože?“ lekla se Angie.
„Chlapec má oči v naprostém pořádku, ale kvůli té vadě mu oční nerv končí v prázdnu. On vlastně vidí, ale mezi mozkem a okem není žádné spojení,“ vysvětloval léčitel.
„A teď mi řeknete, že se s tím nedá nic dělat,“ dodala Angie ponuře.
„Ne, léčit se to dá, ale bude to komplikovanější. A nedá se to provést hned. Musí se počkat až bude starší, tak tři možná čtyři roky.“
„Je to riskantní?“ zeptala se Angie a obavami.
„Riziko existuje vždycky, ale je velmi malé. Chlapec se však bude muset podrobit množství operací. Je nutné oční nerv prodloužit a spojit s okem, což si vyžádá braní spousty lektvarů, chemoterapie a pochopitelně operace. Ovšem když všechno půjde dobře tak by mě do osmi let normálně vidět,“ uklidňoval ji léčitel.
Angie se zahleděla stranou. Myslela na to, jak se Sebastian bude učit chodit, číst a psát, když bude slepý. Bude o tolik pozadu za ostatními dětmi.

*****

Remus nemohl s Angie zůstat na pořád. Když ji propustili z nemocnice, odjel. Angie ho sice postrádala, ale zvykla si. Sebastian ji zaměstnával natolik, že se sama necítila. Severus jí pravidelně posílal mudlovskou poštou peníze a vyptával se na syna. Byli v pravidelném kontaktu, ale dopis nedokázal zaplašit tu bolest z odloučení.

Sebastian rostl jako z vody a byl zdrojem radosti pro svoji matku. Nezdálo se, že by ho jeho handicap nějak omezoval a jevil živý zájem o vše kolem. Vyvíjel se jako každé jiné normální dítě s tím rozdílem, že jeho hlavním smyslem se stal sluch. Velice brzy dokázal rozlišit směr odkud zvuk přicházel a začínalo být jasné, že má velmi silný smysl pro orientaci v prostoru. Byl zvědavý a Angie se začínala obávat chvíle, kdy začne lézt. Sebastian jí však velmi záhy připravil nejedno překvapení. Navzdory tomu, že byl slepý, se naučil brát jí věci z ruky. Netušila, jak takové malé dítě dokáže odhadnout vzdálenost a i pro odborníky to byla záhada. Ale Sebastian měl připraveny ještě další kousky. Poměrně brzy začal lézt a Angie jen kroutila hlavou nad tím, že se Sebastian dokázal vyhýbat překážkám, nebo se o to alespoň pokoušel, i když mu to zpočátku moc nešlo. Skoro se zdálo, jako by měl nějaký šestý smysl, který ho vedl. Nikdo netušil, jak to dělá. Sebastian sám to bral jako samozřejmost. Angie měla někdy pocit, že se léčitel musel splést a Sebastian vidí, protože jinak si to nedokázala vysvětlit.

Ve dvou letech Sebastian už uměl docela obstojně mluvit. S chůzí to bylo trochu horší, protože i navzdory svému „šestému smyslu“ byl přece jen slepý. Nicméně se s tím handicapem dobře vyrovnával. Angie dostala od léčitelů pokyny a Severus musel začít brát lektvary, které ho měly pomalu připravovat na zákroky, jenž mu měli vrátit zrak.
Když v té době padla moc Voldemorta, Angie doufala, že se Severus k ní vrátí. Bohužel na svobodě zůstalo dost Smrtijedů a hlavně Lucius Malfoy, který stále urputněji po Angie pátral. Ačkoli si Severus z celého duše přál jít za hlasem svého srdce, nemohl, neboť by tím ohrozil bezpečí své rodiny. Mohl s ní jen udržovat kontakt v dopisech a posílat jí peníze, občas se s Angie jen na několik okamžiků sešel. Ta letmá setkání za přísných bezpečnostních opatření, však jen znásobovala jejich bolest. Museli být velice opatrný a třebaže je Brumbál utěšoval, že se brzy shledají, Severus se začínal uzavírat do sebe. Angie měla Sebastiana, ale na Severuse vědomí, že jeho rodina ho potřebuje a jít za nimi je to nejhorší, co by mohl udělat, ničilo a rozežíralo zevnitř. Žárlil na všechny šťastné rodiny a začínal být protivný na děti, neboť mu to připomínalo, že on sám své vlastní dítě ještě ani nespatřil. Brumbál viděl, že Severusovi současný stav ani trochu nesvědčí, ale Malfoyovi špehové byli všude. Sledovali každý Severusův krok mimo Bradavice a třebaže jim dokázal často uniknout, bylo jich příliš mnoho a rizika příliš velká. Severus mnohdy uvažoval o tom, že s Angie a synem odjede z Anglie, ale vědomí, že to celé zdaleka neskončilo a je jen otázkou času, než se Voldemort vrátí, ho tu drželo. Byl příliš hrdý na to, aby…utekl, jak odchod z Anglie chápal.

První operaci podstoupil Sebastian ve třech letech. Na místo slepě končícího očního nervu mu vpravili lektvar, po kterém se měl očí nerv o kousek prodloužit. Dlouhá tenká jehla zanechala ošklivé rány, které se však zacelily až nenormálně rychle. Díky tomu mohl Sebastian podstoupit další operace dříve, než se předpokládalo.
V následujících dvou letech podstoupil Sebastian dohromady ještě devatenáct nejrůznějších operací, neboť se během léčky vyskytly komplikace. Svět kolem sebe spatřil poprvé v pěti letech, tedy o celé tři roky dříve než slibovaly nejlepší prognózy. Sebastian předčil i ty nejdivočejší odhady. Avšak jaký to byl svět. Léčitelé u něj objevili velkou citlivost na chemikálie a chemoterapie obnášející desítky nejrůznějších lektvarů se na něm krutě podepsala. Jeho temně černé oči, které zdědil po otci, se mu změnily na nelidsky ocelově šedé. Sítnici obrovské množství lektvarů poškodilo natolik, že byl jeho zrak citlivý na jakoukoli jinou intenzitu světla než optimální. Rovněž duhovka ztratila značnou část své schopnosti otvírat a zavírat zornici. Ostré světlo Sebastianovi působila strašlivou bolest, v šeru byl naopak prakticky slepý. Musel tedy nosit speciální brýle, které regulovaly množství propouštěného světla – buď světlo tlumily nebo ho dokázaly nepatrně zesílit. Rovněž rozlišovat jemné odstíny barev činilo Sebastianovi potíže a rychle se pohybující objekty mu byly na oči nepříjemné, což mu znemožnilo létat na koštěti. Přesto se s tím vším vyrovnával dobře. Co však jeho dětskou duši tížilo, byla nepřítomnost táty. Angie mu o něm často vyprávěla a slibovala, že se jednou vrátí. Sebastian čekal každý večer u dveří, věřil v tátův návrat.
Angie se se Severusem párkrát do roka scházela, ale stále víc viděla, jak se uzavírá do sebe a chová se k ní, jako by byla cizí. Sejde z očí, sejde z mysli. Severus měl svých problémů dost, těžko se vzpamatovával z chaosu a honu na Smrtijedy, který nastal po pádu Voldemorta, i ze soudního procesu, kterým na Brumbálovu žádost prošel, a Angie byla daleko. Věřila, že kdyby mohla vzít Sebastiana sebou, jistě by Severus před svým synem roztál a byl by jako dřív. Bohužel se kvůli bezpečnosti scházeli na místech, kde byla jakákoli intimita či přítomnost dětí nepřípustná. Severus byl stále odtažitější, zamlklejší a chladnější, Lucius Malfoy čmuchal stále blíž a blíž a Sebastian v osmi letech přestal věřit, že se táta někdy vrátí.

Sebastian žil na pomezí dvou světů a nijak ho to netrápilo. Chodil do obyčejné mudlovské školy, prospíval výborně a po víkendech studoval magii. Na otce se už neptal a pokaždé, když o něm Angie začala mluvit, zvedl se a odešel. Ve škole neměl žádné kamarády, protože děti děsily jako ocelové oči a podivné věci, které se kolem Sebastiana občas děly. Smály se mu kvůli jeho očím a tomu, že nezná vlastního tátu. Nebylo divu, že se Sebastian spolužáků stranil a chodíval si hrát do čtvrti, kam se mudla nedostal, s dětmi vlkodlaků, kteří tu žili. Od nich a Remuse Lupina, který občas jezdil na návštěvu, se Sebastian učil kouzlit. Měli ho rádi, přestože byl kouzelník, protože se k nim choval přátelsky, ale kdyby neměl za přítele Remuse, nejspíš by se nikdy do uzavřené komunity vlkodlaků nedostal a neměl by jediného kamaráda. A tak Sebastian vyrůstal se svým postižením, bez otce v mladého, trochu uzavřeného, ale samostatného mladíka a velice schopného kouzelníka. Čím byl straší, tím víc se svému otci vzhledem podobal a tím víc Angie trpěla odloučením od Severuse.
I Severuse tížilo odloučení od rodiny a to se promítalo do jeho chování. Uzavřel se do sebe, stranil se lidí a snažil se na svou bolest zapomenout tvrdou prací. S Angie si psal stále méně a méně, dopisy byly strohé a postrádaly jakékoli vyznání citů, prakticky se nestýkali. Brumbál ho občas podezříval, že se snaží zapomenout, že vůbec nějakého syna má.
Sebastian byl chlapec hubené, vysoké postavy, samý sval a šlacha. Vlastně se svému otci na první pohled vůbec nepodobal, neboť ten nejvýraznější rys byl nenávratně zničen – oči. Sebastian měl jemnější rysy, tmavší pleť a jeho dlouhé černé vlasy nebyly ani zdaleka tak černé. Přesto když se člověk díval pozorně, podoba tu nesporně byla. Povahově byl Sebastian milý, laskavý, dobrosrdečný kluk, který ochotně pomáhal lidem kolem sebe. Byl inteligentní, zvědavý, bystrý, chápavý a zdravě sebevědomý a ctižádostivý. Jedna věc se na něm ale podepsala – nepřítomnost otce. Sebastian začínal být přesvědčený, že o ně táta nestojí. Odmítal paličatě jeho peníze a dával je klukům z vlkodlačích rodin, které měly neustále existenční potíže. Na vše, co potřeboval si vydělal vlastníma rukama. Nechtěl být závislý na penězích někoho, kdo nikdy nepřijel na jeho narozeniny, nikdy mu nenapsal a nikdy za ním nepřišel, jen posílal šeky.
Každý mladý kouzelník občas udělá něco divného, ale u Sebastiana to překračovalo obvyklé meze. Stačilo, aby se jen trochu naštval nebo vyděsil a už praskaly talíře, vysypávala se okna a další věci. Angie to považovala za normální, až Remus jí řekl, že se to u Sebastiana děje až nepřirozeně často. Ale protože sám netušil, co dělat, nedělalo se nic.
Sebastian měl velkou slabost pro zvířata. Každou chvíli přivedl domů přivedl nějaké zvíře ať už to byl obyčejný pes nebo potvora, která vyděsila Angie k smrti.

*****

Sebastian bezstarostně proběhl uličkou, do které by mudla nešel ani ve dne s ochrankou, a tajným vchodem vklouzl do Vlkodlačího údolí, jak si ulici, kde našli útočiště tři desítky rodin vlkodlaků, pojmenovali. Byla to špinavá, ošuntělá ulice, ale jak často říkal Arnie, byl to domov. Sebastian pozdravil několik nemocně vypadajících lidí a zaklepal na dveře polorozpadlého domku kousek od vchodu do uličky.
„Čaues!“ zasmál se pihovatý kluk s neupravenými vlasy, který vykoukl ze špinavého okna.
„Jdeš ven?“ zeptal se Sebastian.
„Za minutku jsem dole,“ odvětil Arnie a zavřel okno.
Sebastian se s Arniem kamarádil už dlouho. Byl to jeho nejlepší přítel. Naučil ho pískat na prsty i přes zuby, chytat v létě ještěrky, nosit hábit a podepisovat si omluvenky a poznámky, kterých měl Sebastian díky svým schopnostem v rozčilení provádět nechtěně kouzla, víc než dost. Prostě Arnie naučil Sebastiana spoustu užitečných věcí. Sebastian naopak koupil Arniemu nové koště, knihy, hábity a dělil se s ním o svačinu. Byli nejlepší kamarádi v pravém smyslu toho slova. Třebaže oba Arnieho rodiče byli vlkodlaci, on sám tomu nějakým záhadným genetickým způsobem unikl, ačkoli v takových případech byly děti z těchto svazků vlkodlaky vždycky. Sebastian pak jako opravdový přítel bral Arnieho k nim domů, když přišel úplněk, a vůbec se mu snažil ulehčit trpký osud. Arnie zase Sebastianovi otevřel oči a naučil ho brát vadu zraku s nadhledem. Většinou se ti dva potulovali městem a prováděli lumpárny. Třebaže Sebastianovi bylo teprve deset let, měl už vlastní hůlku a znal nepřebernou škálu kouzel. Hůlku si byl vybrat s Remusem, jako dárek k desátým narozeninám. Za rok měl konec konců jít do Bradavic.
„Víš, že tu včera byli bystrozoři?“ začal Arnie trpce.
„Co chtěli?“
„Odvedli Teda Perkinse, prý se nevrátil včas v domě úplňku sem do Vlkodlačího údolí a pokousal nějakou čarodějku. Je to nesmysl. Viděl jsem ho, jak se vracel,“ zachmuřil se Arnie.
„A řekls jim to?“ zeptal se Sebastian.
„Jo, jenže slovo vlkodlaka nemá váhu,“ odfrkl si Arnie. „Přesně takhle mi to řekl.“
„Ale ty nejsi vlkodlak!“ namítl Sebastian ostře.
„Jo, jenže když máš rodiče vlkodlaky je to jako bys jím byl sám,“ povzdechl si Arnie. „Ted nejspíš skončí v Azkabanu nebo nějaké jiné díře.“
Sebastian se mračil, ale najednou strnul a prudce se otočil.
„Co je?“ zeptal se Arnie znepokojeně. Už si zvykl na Sebastianovy zvláštnosti i fakt, že dokáže vycítit přítomnost lidí či překážek ještě dřív, než je spatří. Arnie zbledl, potíže dokázal vycítit taky. Ozval se tlumený výkřik a pak z jednoho domu tři muži vyvlekli vzpouzejícího se vlkodlaka. Z domu vyběhla žena a s hysterickým pláčem se vrhla k nohám jednoho z bystrozorů.
„On nic neudělal!“ zakvílela, ale muž ji odstrčil.
„To je hnus,“ zavrčel Arnie.
Ulice se zaplnila vlkodlaky. Někteří vypadali, že by ubožákovi rádi šli na pomoc, ale všichni do jednoho měli strach, neboť bystrozoři měli povolení zabíjet a neváhali by tuhle ulici proměnit v jatka. Bystrozor smýkl vlkodlakem, ten upadl a druhý z bystrozor ho surově kopl do ledvin.
„DOST!“
Nastalo hrobové ticho a všechny oči se upíraly na Sebastiana, který vzteky zatínal nehty do dlaní.
„Dej si odchod chlapečku,“ vyštěkl jeden z bystrozorů.
„Nic neudělal! Nechte ho být!“
„Nejsi nějaký drzý, spratku?!“ přidal se druhý muž a vytáhl hůlku.
„Ne, on…on není odtud,“ vyhrkl Arnie v obavách, že by bystrozor mohl zaútočit v domnění, že Sebastian je místní.
„Tak padej odtud!“ zavrčel třetí bystrozor a kopl vlkodlaka ležícího na zemi.
„Vy ubožáci! Jděte si dokazovat svoji sílu na někom jiném!“ zakřičel Sebastian a Arnie si uvědomil, že se z ničeho nic zvedl vítr, třebaže tu nikdy nefoukalo.
„Ty parchante, rozsekám ti tu prdel tak, žes to neviděl!“ zařval první bystrozor.
„Sebastiane, neblbni. Oni to myslí vážně,“ hlesl Arnie a naléhavě tahal Sebastiana za rukáv.
„Hele, chlapečku, mi tu děláme svojí práci, takže z cesty!“ obořil se na Sebastiana jeden z bystrozorů.
„Tomu říkáte práce? Já tomu říkám omezování osobní svobody a porušování lidských práv!“ odsekl Sebastian.
„To není člověk. Je to vlkodlak!“ ušklíbl se jiný z bystrozorů.
Najednou oblohu proťal blesk a udeřil jen kousek od místa, kde stál jeden bystrozor.
„Ty malej…!“ vykřikl muž, vytáhl hůlku a bezmyšlenkovitě zaútočil.
„Nééééé!“
Sebastian si matně uvědomoval, že do něj někdo strčil, přitom mu sklouzly brýle a ostré polední slunce ho oslepilo. S výkřikem zavřel oči a poslepu, otřesený bolestí tápal po brýlích, když ucítil pod rukou něco teplého a lepkavého. Někdo mu vložil brýle do ruky, takže si je nasadil, a spatřil, že má na ruce krev. Otočil hlavu a jeho pohled se setkal s prázdným pohledem Arnieho mrtvých očí. Uprostřed hrudi měl deseti centimetrový spálený otvor skrz hrudník. Sebastian vyděšeně couvl.
„Ups,“ utrousil bystrozor, který zaútočil, a poškrábal se na hlavě. Pak ale pokrčil rameny a řekl: „No co o jednoho vlkodlaka méně.
Sebastian v slzách uchopil tělo svého přítele a v tu samou chvíli tři bystrozoři vzpláli jasným magickým ohněm. Přihlížející zděšeně ustoupili, ale nikdo ani nehnul prstem, aby bystrozorům pomohl. Nechali je usmažit na škvarek.

*****

Severus Snape rozložil noviny a nabral si na vidličku slaninu a vejce. Ani sousto nestihl polknout, když uviděl titulek: Mudlovský chlapec upálil tři bystrozory magickým ohněm. Snapeovi zaskočilo, protože u článku byla fotka, na které se Angie snažila zabránit redaktorům v přiblížení se k domu. Severus zděšeně proletěl článek a ke své hrůze zjistil, že je tam i adresa. Hodil noviny na stůl, shodil ze sebe župan, rychle se oblékl a vyběhl ze svých komnat. Jeho rodina byla přednější než hodina lektvarů.

„Nevím, co mám dělat,“ vzlykala Angie a přála si, aby Severuse napadlo obejmout ji.
„Musíš se okamžitě vrátit domů a ihned s klukem odjet ze země!“ naléhal Severus a neustále se rozhlížel, jako by čekal, že odněkud vyskočí Lucius Malfoy s napřaženou hůlkou.
„Pojeď s námi. S tebou budeme spíš v bezpečí,“ žadonila Angie.
„Ne, musím teď za Brumbálem. Zkusím zjistit, kde je Lucius a zdržet ho, a požádám Brumbála o ochranu pro vás,“ odpověděl Severus a zvedl se ze židle. „Vezmi si jen to nejnutnější a jeď pryč!“
„Ale kam?“ vzlykla Angie.
„Do Ameriky,“ řekl Severus a odešel.
Angie se s pláčem zvedla od stolu a spěchala domů.

„Já za to vážně nemůžu. Nechtěl jsem. Mrzí mě to, mami,“ zajíkal se Sebastian a chodil za Angie, která zuřivě balila, z pokoje do pokoje jako ocásek.
„Sebastiane, nikdo tě neviní. Ale jedny noviny o tom napsali, napsali, žes to udělal. Spousta lidí nad tím mávne rukou, ale Severus si myslí, že to k nám přitáhne nebezpečnou pozornost. Musíme odjet.“
„Odjet? Jenom proto, že to říká on?“ zavrčel Sebastian.
„Žádný on! Je to tvůj táta!“ okřikla ho Angie.
„Víš, jak vypadají tátové? Zajímají se o své rodiny!“ odsekl Sebastian a dostal od Angie facku.
„Takhle už o svém otci nikdy nemluv! Je ti to jasné?! Obětoval všechno, aby nás ochránil!“ zakřičela Angie a vyhrkly jí slzy.
„Mami, promiň. Nebreč. Já nechtěl. Já jen­…mami, prosím tě nebreč!“
Angie si sedla na opěradlo křesla a nedokázala zastavit příval slz. Sebastian si kleknul před ní a neustále ji prosil, aby neplakal, a omlouval se. Najednou se rozletěly dveře a do obýváku vpadlo několik můžu v černých kápích.
„Uteč!“ sykla Angie na Sebastiana, který stál jako přikovaný a hleděl na bílé masky. „Jdi pryč!“
Sebastian se ani nehnul. Jedena z postav si sundala masku a sejmula kápi.
„Musím uznat, že Severus je velice chytrý. Ale jak vidíte sama ne dost. Měl jsem už tehdy tušit, že…no, chybu svojí i mého pána napravíme dnes,“ ušklíbl se pokřiveným úsměvem vysoký blonďák s šedýma očima, které kdyby byly o pár odstínů světlejší, byly by jako Sebastianovy.
„Co od nás chcete?!“ zachraptěl Sebastian.
„Jdi pryč!“ odstrčila ho Angie.
Blonďák se zadíval na chlapce.
„Je mu hodně podobný,“ řekl a namířil na Sebastiana hůlku. „Avada kevadra!“
Sebastian strnule hleděl na zelené světlo, které mu letělo vstříc, když se najednou před něj něco vrhlo. Angie zakryla syna vlastním tělem a kletba zasáhla ji. Když si Sebastian uvědomil, že tělo matky spočívající na něm, je mrtvé, vydralo se mu z hrdla vpravdě vlkodlačí zavytí a dům se začal hroutit. Jednoho muže zasáhla padající stěna a rozdrtila ho.
Blonďák se zadíval na chlapce uvězněného pod tělem matky.
„Ty…?“ podivil se, ale pak musel utéct před sutinami.
Během několika vteřin se byl dům srovnaný se zemí. Blonďák a jeho doprovod zmizeli.

Brumbál mlčky položil Severusovi ruku na rameno.
„Ne,“ zašeptal Severus a pomalu krok za krokem došel k troskám domu. „NÉ!“ vykřikl a začal vlastníma rukama odhazoval trosky.
Brumbál vytáhl hůlku a šel mu pomoct, i když byl přesvědčený, že najdou jen těla. Severus si při odklízení trosek rozedřel ruce do krve, na hůlku si ani nevzpomněl, hnala ho strašlivá bolest a drtivý pocit viny.
„Tady někdo je!“
Severus byl v okamžiku na místě. Zpod trosek vykukovala ošklivě rozedraná, na několika místech zlomená dětská ruka. Po několika minutách vyprostili rozdrcené tělo Angie. Severus při pohledu na její tělo tiše zaúpěl, pak se sklonil ke svému synovi, jehož zkrvavené tělo leželo pod jejím, a tak bylo více méně uchráněno nejhoršího.
„Bože, on ještě žije!“ vydechl někdo, když se pokusil nahmatat na rozdrásaném zápěstí puls.

„Šance, že ten hoch přežije, je jedna k tisíci, co jedna k deseti tisíci.“
Severus se díval na léčitelku jako by byla z jiného světa. Když vyprostili těla, dal průchod své strašlivé bolesti, ale teď byl znovu profesorem Snapem a jeho osobní utrpení skrývala strnulá maska netečnosti.
„On to dokáže,“ prohlásil Severus tiše. „Je to Snape.“
Navzdory svým zraněním Sebastian znovu dokázal, že má úžasnou schopnost regenerace. Severus se od jeho lůžka nehnul ani na vteřinu. Celé dny nespal a bral lektvary podporující bdělost, neboť se bál, že to Malfoy zkusí ještě jednou. Brumbál nechal vydat prohlášení, že všichni obyvatelé domu zemřeli, aby zajistil chlapci bezpečí. Uplynulo několik týdnů a Sebastianovy rány se neskutečně rychle zacelovaly.

*****

„Jak je Sebastianovi?“ zeptal se Brumbál.
„Dobře,“ odvětil Severus bezbarvým hlasem.
Sebastian ležel na lůžku, na tváři měl už jen několik šrámů, ale pořád se ještě neprobral z komatu.
„Chtěl jsem si s tebou promluvit o schopnostech toho dítěte,“ začal Brumbál a šel rovnou k věci. „Evidentně disponuje značnou silou. Neznám nikoho, kdo by v jeho věku dokázal takové věci.“
Severus nereagoval a dál hleděl na svého syna.
„Posloucháš mě vůbec?“ otázal se Brumbál a dotknul se Severusova ramene.
„Co? Jo, jo, poslouchám,“ řekl Severus. „A co navrhuješ?“
„Nějakou terapii. Musí se naučit ovládat, jinak by mohl být nebezpečný sobě i ostatním.“
Severus bezmyšlenkovitě přikývl a Brumbál se nemohl zbavit dojmu, že ho vůbec nevnímal. Ale mýlil se. Severus ještě ten den dohodl, že Sebastian hned, jak to jeho zdravotní stav dovolí, bude chodit na terapie, které ho naučí ovládat jeho kouzelnické schopnosti.

*****

„Tati?“ zašeptal Sebastian mdle a přivíral oči před ostrým světlem.
Severus si v duchu vynadal, že zapomněl a stáhl rolety. Sebastian pomalu otevřel oči a zadíval se na muže stojícího u jeho postele.
„Tati?“ zeptal se Sebastian váhavě.
„Ano…synu?“ zachraptěl Severus.
Sebastian se pokusil zvednout z lůžka, ale neměl ještě dost sil.
„Lež,“ nařídil mu Severus.
Sebastian poslechl, ale neustále se na otce díval a nebyl sto zakrýt zklamání. Celé roky si otce představoval, protože máma neměla jedinou fotku, slýchával o něm a snil o chvíli, kdy se s ním setká. Jenže muž, který stál v místnosti, byl chladný jako kámen, jeho oči byly prázdné a nijak nejevil radost ze shledání po tolika letech. Sebastian byl zaskočený, protože takhle si tátu nepředstavoval. Tenhle cizí rezervovaný člověk přece nemohl být jeho otec. Sebastian zavřel oči a nemohl se zbavit dojmu, že mu celé roky matka lhala, když mu vyprávěla o člověku, který měl ten nejkrásnější úsměv, byl k ní laskavý a pozorný a hluboce ji miloval.
Severus vnímal, že nesplnil Sebastianova očekávání a zaplavoval ho vztek. Nenáviděl Voldemorta za to, že mu nedovolil mít rodinu, nenáviděl Malfoye za to, že zabil Angie, nenáviděl Remuse Lupina za to, že měl blíž k jeho synovi než on sám, nenáviděl sebe, že nedokázal uchránit jediné dvě bytosti, na kterých mu kdy v jeho mizerném životě záleželo.

Sebastian se rychle zotavil a do doby, než měl nastoupit do školy, si ho Severus nechal u sebe. Chlapec docházel pravidelně na terapie a ve volném čase se snažil najít cestu k otci. Bohužel se kázalo, že deset let odloučení mezi nimi vytvořilo nepřekonatelnou bariéru. Severus se za ta léta strašně změnil a nejen že nedokázal chlapce utěšit v jeho zármutku nad ztrátou matky, ale ani nebyl schopen mu říct, jak je šťastný, že jsou spolu a jak ho bolí, že ho pošle studovat do Ameriky, kde bude v bezpečí a navíc se tam naučí černé magii, které by se v Anglii učit nemohl, a tak by zahodil svůj talent. Sebastian to však vnímal jako zradu. Byl přesvědčen, že se ho otec chce zbavit, protože ho nemá rád. Během jednoho dne, kdy prozkoumal otcův dům zjistil, že jeho pochází otec pochází z velice starobylé kouzelnické rodiny a tím, že zplodil dítě s mudlou porušil rodinné tradice. Sebastian si začal myslet, že ho otec nemá rád proto, že není čistokrevný. Nechápal, že Severus neumí dát najevo svoje city jinak, než že ho neustále peskuje a zlobí se na něj.
Sebastian strávil se Severusem příliš málo času na to, aby se mezi nimi vytvořil nějaký užší vztah, protože velice brzy odjel do Ameriky studovat. Vzali to za špatný konec a propast mezi nimi se jen prohlubovala navzdory tomu, že Severus každé dva týdny za Sebastianem jezdil. Vídat se každých čtrnáct dní rozhodně nestačilo, ještě k tomu, když Severus už nebyl takový jako tehdy, když pomohl Angie k útěku, a jen těžko se vpravoval do role otce, které mu tak nečekaně spadla do klína. Sebastian ho neměl rád, ale trpělivě snášel jejich otcovsko-synovská setkání. Byla to však pro něj povinnost a často hledal výmluvy, aby tomu unikl, čímž nevědomky Severuse hluboce zraňoval. Sebastian se otci nikdy s ničím nesvěřil, nikdy mu nedovolil, aby se dotkl a nikdy mu neříkal otče, ale vykal mu. Dával otci za vinu matčinu smrt a byl přesvědčený, že otázka jejich bezpečnosti byla jen směšná výmluva, aby se jich zbavil. Severus strašně žárlil na každého s kým se jeho syn stýkal, protože s každým si Sebastian rozuměl víc než s vlastním otcem.
Léta utíkala a ze Sebastiana rostl mladý, pohledný, vzdělaný muž. Nikdy však nezapomněl tvář vraha své matky, jehož jméno před ním Severus úzkostlivě tajil v obavách, že by se chlapec chtěl pomstít. Nebylo to však nic platné, Sebastian přísahala na památku své matky, jenž měla v žilách i královskou krev, neboť její pra-pra-pra-pra-pra-pra-pra-pra-pra-babička byla nemanželskou dcerou Richarda Lvího srdce, že její smrt nezůstane nepomstěna.

Stará legenda praví, že dítě mužského pohlaví, které by vzešlo ze svazku čisté kouzelnické krve a čisté mudlovské krve, jež ponese znamení Vyvoleného, tento Princ dvojí krve bude mesiášem, který bude soudit naše skutky a buď pozvedne lidskou rasu výš a nebo ji srazí do věčného zatracení.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský