Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Lily Evansová; Harry Potter
Shrnutí: Od smrti lorda Voldemorta uplynuly už tři roky. Harry Potter přišel hledat odpovědi na své otázky. Dostane je?
Poznámka: Dopsáno v roce 2006

Pravda je velký dar

"Raději chci trpět pro to, že říkám pravdu, než aby měla pravda trpět pro mlčení."
(R.W.Emerson)

Mladý muž prošel velkou tepanou bránou a zastavil se. Jeho smaragdově zelené oči si prohlížely ten dům. Byl velký, nádherný a bylo v něm něco vznešeného, avšak zároveň smutného. Jako by ten dům pamatoval lepší časy. Poryv větru mladíkovi ještě víc rozcuchal neposedné vlasy. Bezděčně se je pokusil upravit, zhluboka se nadechnul a vydal se po štěrkové příjezdové cestě kolem nefunkční fontány k velkým ebenovým bohatě vyřezávaným dveřím, na kterých bylo zlaté klepadlo v podobě hada požírajícího vlastní ocas. Cestou minul vchod do zahrady a nemohl si nepovšimnout, jak je neudržovaná. Přišlo mu to tady ponuré, jako by se tu čas zuby nehty snažil zastavit. Přestože nebylo na domu ani stopy po chátrání, byl v perfektním stavu, měl mladík pocit, že je to smutný pozůstatek něčeho kdysi snad krásného, co zemřelo možná ještě dřív, než to mělo příležitost začít žít. Mladý muž měl pocit, že ten dům je obrazem svého majitele – nepřístupného, osamělého, stranícího se všeho a všech a příliš hrdého, než aby přiznal, že je taky jen člověk. Ano, člověk. Mladík tohle pochopil teprve nedávno. Jen před pár týdny se definitivně vyrovnal se ztrátami a bylo to sotva několik dní, co začal pomalu chápat toho tajemného muže, kterého kdysi mylně považoval za svého nepřítele a pošetile ho nenáviděl. Byly to právě ztráty, které mladíka postihly, a těžká rozhodnutí, která musel učinit, která mu otevřela oči a nakonec mu umožnila překročit vlastní stín. Viděl teď věci z trochu jiného úhlu a to ho přivedlo sem. Po třech letech byl připraven setkat se s ním a zeptat se ho na otázky, které ho tolik tížily.
Mladík zaváhal, ale pak zabušil klepadlem do dveří. Dům jako by odpovídal ozvěnou. Pak nastalo ticho. Mladík nejistě přešlápnul. Nebyl by se divil, kdyby se dveře neotevřely. Copak se nerozcházeli ve zlém? Neřekl mu snad, že ho nenávidí? A přece se dveře tiše otevřely. Mladík vešel do prostorné haly. Podlaha byla z leštěného mramoru, zdi obložené mahagonovým dřevem s erbem – had obtáčející jílec meče křížící se s růží. Několikero vyřezávaných dveří, jenž zapadaly do stěn tak přesně, že se na první pohled zdálo, že ani nejde o dveře, a velké mramorové schodiště se zlatým zábradlím, které se otevíralo přímo naproti vchodovým dveřím. Světlo nepocházelo z lustru, ale jako by vystupovalo přímo ze stopu, který byl vykládán několika druhy dřev, jenž tvořily fascinující mozaiku.
Nahoře na schodišti se v naprosté tichosti vynořil ze šera muž. Byl oblečený v černé košili a kalhotách, vysoký, štíhlý, elegantní a s chladnou, autoritativní aurou kolem sebe. Měl hrdé, vzpřímené držení těla, ladné pohyby – beze sporu velice přitažlivý muž. Dlouhé černé vlasy mu rámovaly tvář a padaly na ramena, leskly se jako hvězdné noční nebe. Pleť měl bledou a aristokratické rysy ve tváři podivně strnulé jako nějaká maska. Černé oči byly hluboké, inteligentní, ale bez života, chyběla jim jiskra. Ze všeho nejvíc připomínaly hluboké, neproniknutelné vody či děsivé, temné tunely, které vedou do nicoty. Jeho tenké rty se jen nepatrně pohnuly v bizardní parodii úsměvu, když zašeptal tiše a přece zřetelně jedno jméno a nic víc: „ Harry Potter,“ jeho měkký, hluboký, sametově jemný hlas byl pokřiven zlobou.
„ Pane,“ mladý Potter pokývl hlavou na pozdrav a nebojácně se díval do těch černých chladných očí.
„ Nejste tu vítán,“ zlověstný šepot měl mnohonásobně větší účinek než sebevětší křik, jako políček vyslaný vzduchem.
„ Chtěl bych si s vámi promluvit, pane,“ pronesl zvolna Harry. Už dávno se tohoto muže nebál. Teď jím byl spíš fascinován.
„ Nemám s vámi o čem mluvit,“ zněla chladná odpověď. Muž na schodišti couvl do stínu, jako by se tam cítil v bezpečí.
„ Při vší úctě, pane, nemyslím si,“ odpověděl Harry. Mluvil zdvořile a přece vycítil, že staršího muže jeho vzdor popudil.
„ Nemyslete, prostě odejděte,“ muž se otočil a chtěl odejít.
„ Mám právo to vědět!“ Harry zvýšil hlas jen nepatrně. Jestli se něco od tohoto muže naučil, pak jakou moc má hlas.
Muž se zarazil, obrátil se a pomalu začal sestupovat po schodech dolů. Světlo dopadlo na jeho tvář. Za ty tři roky, co se viděli naposledy, se zdálo, že zestárnul o celé desetiletí. Ramena měl trochu skleslá, jako by na nich spočívala nesmírná tíže a stěží rozpoznatelná jizva na jeho obličeji jen podtrhovala tu nepokořenost, nezlomnost v něm. Ano, Severus Snape byl působivá osobnost – děsivá a fascinující zároveň.
„ Vědět?“ ušklíbnul se Snape a jizva na jeho tváři vytvořila podivnou grimasu, „ to je velký dar. Ne všichni si ho zaslouží. A ne všem je dopřán.“
„ Chci odpovědi,“ řekl Harry klidně.
„ To chceme všichni,“ odpověděl Snape a zamířil ke dveřím vpravo.
Harry ho následoval do místnosti. Byl to luxusně a vkusně zařízený salón. V krbu plápolal oheň, na kožešině před ním stál stolek z černého skla, kolem bylo několik pohodlných kožených křesel. Velká okna s těžkými závěsy po stranách prosvětlovala místnost. Snape došel k baru a mlčky si nalil na dva prsty whisky. Stále otočený k Harrymu zády se pomalu napil, jako někdo, kdo umí vychutnat kvalitu, a pak řekl: „ Nemám s vámi o čem mluvit. Uděláte nejlépe, když půjdete.“
„ Vy moc dobře víte, že je o čem mluvit,“ odporoval Harry rozhodně.
„ Skutečně?“ Snape povytáhl obočí a znovu se napil. K Harrymu stál stále zády, jako by se bál střetnou se s ním tváří v tvář.
„ Znal jste je. A já chci znát pravdu,“ Harry to řekl klidně.
„ Pravda? Co vy o ní víte,“ ušklíbl se Snape.
„ Mám na ni právo,“ řekl Harry.
„ Pravda! Právo! Spravedlnost! To je jen kost, která se hodí davu, aby si na ní vylámal zuby!“ vybuchl Snape, ale téměř okamžitě se zase stáhl do sebe. „ Pravda je to, co se hodí. Pravdu nechce slyšet nikdo,“ dodal Snape zase klidně a odtažitě.
„ Já ji chci znát, ať už je jakákoli,“ trval na svém Harry.
„ Skutečně? A když se vám ta pravda nebude líbit? Stejně jí neuvěříte. Nechápu, proč jste přišel za mnou. Já vám vaši pravdu nedám. Řekněte jiným, Pottere,“ Snape se úkosem zadíval na Harryho a pak přešel k oknu. Díval se ven a pomalu upíjel whisky.
„ Znal jste je,“ začal Harry.
„ Nejsem jediný,“ namítl Snape.
„ Všichni jsou už mrtví. Jen vy mi můžete dát odpovědi,“ řekl Harry.
„ Co když vám je nechci dát?“ Snape se otočil a zadíval se na Harryho. „ Proč se pletete do věcí, do kterých vám nic není?“
„ Je mi do nich víc než dost! Byli to moji rodiče! Já mám právo to vědět! Vy jste s nimi strávil tolik času! A já…zemřeli dřív, než jsem je mohl poznat!“ vybuchl tentokrát Harry.
„ Pláčete na špatném hrobě, Pottere,“ prohlásil Snape a znovu se obrátil k oknu.
„ Hrobě? Ano, hrobě – vy jste mrtvý člověk,“ zašeptal Harry.
„ Co vy víte o smrti, Pottere,“ řekl Snape.
„ Víc než dost. Viděl jsem umírat lidi – mé přátele… vím o smrti dost,“ řekl Harry.
„ Ne, nevíte nic,“ Snape se na Harryho podíval přes rameno. „ Co je to smrt pochopíte, když někoho zabijete, Pottere.“
„ Zabil jsem Voldemorta,“ namítl Harry.
„ Myslíte si, jak záslužný čin jste vykonal? Že to bylo něco obdivuhodného? Nedokázal jste nic, Pottere. Jen běžte, vy naivní chlapče, běžte si užívat své slávy…dokud můžete.“
„ Vy žárlíte,“ prohlásil Harry.
„ A je na co?“ zeptal se Snape. „ Ne, nemám důvod na vás žárlit. Jak říkám, běžte si užít tu svoji chvíli slávy.“
„ Proč mě nenávidíte?“ zeptal se Harry.
„Proč si myslíte, že vás nenávidím?“ odpověděl Snape otázkou.
„Chováte se tak,“ pokrčil Harry rameny. „Vždycky jste se tak choval.“
„Nemám důvod vás nenávidět a nikdy jsem neměl,“ řekl Snape.
„Ale proč jste…“
„Nejsem povinen před vámi ospravedlňovat své jednání,“ přerušil ho Snape trochu drsně. „Ani před nikým jiným. A teď jděte. Já vám vaše odpovědi nedám.“
„Lucius Malfoy než zemřel…řekl mi, že jste mojí matku miloval,“ řekl Harry.
Snape se začal smát. Byl to ale nepřirozený smích.
„Malfoy vám řekl tohle? A vy mu věříte?“ ušklíbl se Snape.
„Proč bych neměl?“
„Lucius Malfoy se rád bavil na účet ostatních. Jste naivní hlupák.“
„Proč by něco takového říkal před smrtí?“ namítl Harry.
„Aby se ještě než umře pobavil,“ odpověděl Snape lhostejně.
„Remus říkal, že má matka uměla vidět krásu v lidech, kteří ji v sobě neviděli,“ řekl Harry.
„Remus Lupin byl naivní hlupák a vlkodlak k tomu, který pro pár falešných přátelství, přivedl Řád téměř na pokraj záhuby,“ odsekl Snape. „A teď zmizte. Nenuťte mě, abych vás ze svého domu nechal vykázat. Nikdo vás sem nezval a já nemám chuť se zrovna s vámi bavit.“
„Když mi to neřeknete vy, tak kdo tedy?“ Harry udělal krok ke Snapeovi.
„Pro mě na ze mě se jděte zeptat třeba všech svatých,“ zasyčel Snape. „Stejně máte pocit, že mezi ně vaši rodiče patří.“
„Ne, to ne,“ bránil se Harry. „Vzpomínáte na pátý ročník? Nahlédl jsem do vaší Myslánky. Bylo mi tehdy hrozně, když jsem viděl, že můj otec byl přesně takový, jak jste mi tvrdil. A právě proto vím, že jen vy mi můžete říct, jací byli doopravdy.“
Snape se na Harryho podíval.
„Co když vám řeknu, že váš otec a Black byli víc než přátelé?“ začal Snape pomalu.
„Víc?“ Harry znejistěl.
„Milenci.“
„Lžete!“ vykřikl Harry.
„Možná ano…možná ne. Ale sám vidíte, jak je to s tou vaší pravdou. Chcete slyšet, že vaši rodiče byli úžasní, ale to ode mne neuslyšíte, Pottere. Takže si sbalte tu svoji pravdu a táhněte jednou pro vždy z mého života!“
„Života? A jaký je ten váš život? Žijete sám, bez přátel, bez partnerky, bez budoucnosti. Copak to je nějaký život?“ Harry se na Snapea zadíval.
„Nikdo tu nestojí o váš soucit. Vy o životě nevíte nic, Pottere. A teď jděte,“ Snape kývnul ke dveřím.
„Zato vy víte vše, že? Víte, že jsem k vám od posledního ročníku až do teď vzhlížel? Jak jste dokázal bojovat, nikdy jste nezapochyboval o tom, že zvítězíme, nikdy jste necouvl. Vy a Brumbál jste byli silní, když ostatní ztráceli naději,“ Harry potřásl hlavou. „Možná jste si měl trochu té naděje a síly nechat na potom,“ Harry se otočil k odchodu.
„Sedněte si, Pottere.“
Harry se podíval na Snapea přes rameno.
„Sedněte si!“ zopakoval Snape ostře.
Harry se pomalu posadil do jednoho z kožených křesel.
„Myslíte si o mě, že jsme zbabělec? Jen proto že vám nemám zájem vyprávět věci, které se vás netýkají?“ Snape se zahleděl svýma pronikavýma očima na Harryho.
„Dokázal jste bojovat s Voldemortem a přitom…“
„Neříkejte to jméno,“ napomenul ho Snape, skoro jako by byl zase Harryho učitel.
„Proč?“
„Prostě ho neříkejte.“
„Ale proč? Teď už je po všem.“
„Pottere, vy vážně nevíte o životě nic. Kdybyste čtyři roky musel zabíjet v něčím jménu, taky byste to jméno neříkal a nechtěl ho už znovu slyšet,“ zašeptal Snape.
„Zabil jste…hodně lidí?“ hlesl Harry.
„Záleží na tom?“ zeptal se Snape a najednou vypadal unaveně. Jako by to břemeno, co spočívalo na jeho ramenech ztěžklo.
Harry zavrtěl hlavou.
„Viděl jste umírat své přátele, ale nikdy vám to nepomůže pochopit,“ Snape se odmlčel jako by hledal vhodná slova, „jiné lidi. Lidi, kteří přišli o daleko víc.“
Harry si byl jist, že teď má Snape na mysli sebe.
„Sám jste mi řekl, že jen slaboch se nechá zlomit a vzdá se, aby pak všechny oběti přišly nazmar.“
„To je pravda, Pottere. Jenže když ten boj pak skončí…hrdinové, Pottere, jsou jen v pohádkách. V realitě je hrdina vždy ten, který prohraje a padne v tichu bez famfár, aby lidé mohli oslavovat ty pohádkové hrdiny v nablýskané zbroji.“
„Mě,“ dodal Harry.
„Vy jste zvláštní případ, Pottere. Já vám nijak neupírám zásluhy na tom, že byl Pán zla definitivně poražen. Ale faktem je, že Pána zla porazila především jeho zaslepenost. Kdysi tak pošetilý a zbrklý nebýval. Na vaší straně stáli všichni andělé.“
„Nebo má matka,“ navrhl Harry.
„Nebo ona,“ přisvědčil Snape.
„Jaká byla? Řekněte, prosím,“ Harry vpíjel v naději své oči do Snapeových.
Snape dlouho mlčel jako by ponořen do svých vlastních myšlenek a vzpomínek.
„Nevím, proč bych vám to měl říkat,“ promluvil Snape konečně. „Ale dobrá budiž. Abyste viděl, Pottere, že se nebojím minulosti a neutíkám před tím, co bylo, jak si myslíte,“ Harry zrudnul. „Dám vám tu vaši pravdu, když po ní tak dětinsky toužíte. Ale nebude se vám líbit.“
„Když to bude pravda,“ řekl Harry.
„Pravdu poznáte tak, že nikdy není příjemná,“ řekl Snape, zavřel na chvíli oči a když je otevřel spatřil v nich Harry na okamžik muže o nejméně deset let mladšího, jak se Snape na chvíli nechal přemoci vzpomínkami.
„Vím, že máma byla krásná, aspoň podle mě,“ začal Harry opatrně.
„Byla krásná podle všech měřítek,“ přikývl Snape.
„Všichni říkají, že mám její oči.“
„Máte víc než její oči, Pottere. Bohužel je ve vás z ní málo.“
„Miloval jste ji?“ zeptal se Harry přímo.
„Milovali ji všichni,“ odpověděl Snape neurčitě.
„To není odpověď,“ namítl Harry.
„Ano, miloval jsem ji,“ zašeptal Snape. „Dokonce jsme spolu chodili,“ dodal Snape ještě tišeji.
„Vy?“ vydechl Harry ohromeně.
„V šestém ročníku…nikdo to nevěděl. Bylo nutné, abychom to tajili,“ Snape mluvil klidně jako by se bavil o počasí. Vlastně byl sám překvapen, že o tom dokáže tak jednoduše mluvit a ještě s Potterem.
„A to to nevěděl nikdo?“
Snape zavrtěl hlavou.
„Ani Brumbál?“
„Pottere, vaše představa, že profesor Brumbál je vševědoucí pramení z toho, že nechápete, jaký je zdroj jeho vědění. Až budete starší, pochopíte to - doufejme. Ale když váš otec dokázal utajit, že je ilegální zvěromág, nechápu, proč se divíte, že ředitel školy neví o všech milostných vztazích na škole.“
„Myslel jsem, že mudly nesnášíte,“ namítl Harry.
„To jste myslel správně,“ potvrdil Snape.
„Ale má matka nebyla z kouzelnické rodiny.“
„Ne, ale jak sám vidíte, na překážku to nebylo,“ Snapeův hlas zněl trochu pobaveně.
„A…,“ Harry zrudnul, ale ta otázka ho pálila na jazyku.
„Ne, nespal jsem s ní – nikdy,“ řekl Snape, jako by četl Harrymu myšlenky.
„Aha.“
„Chtěla, ale já byl proti.“
„Vy?“ Harry byl zaskočený.
„Myslel jste si, že mi šlo jen o to jediné, že Pottere,“ ušklíbnul se Snape.
„No…ano,“ přiznal Harry.
„Musíte se ještě hodně učit. Řekl jsem vám, že jsem ji miloval.“
„Ale patří to k sobě,“ namítl Harry.
„Láska a sex? Ano, to beze sporu. Jenže vy jste příliš mladý, abyste pochopil, že sex je jen vrchol ledovce. Říkáte tak často miluji tě, že ta slova ztrácí veškerý význam. Sex můžete mít s každým. Milovat můžete jen někoho.“
„Bylo vám šestnáct.“
„Nevidím spojitost s věkem,“ odpověděl Snape.
„V šestnácti lidi takhle nepřemýšlí. Sex je na prvním místě.“
„Pottere, to že to tak bylo u vás a vašich přátel, neznamená, že to tak musí být u každého.“
Harry cítil, že se Snape dobře baví.
„Vaše matka byla výjimečná žena a talentovaná čarodějka.“
„Chtěl jste…si ji vzít?“
„Ano,“ přikývl Snape.
Harry se rozhlédl po pokoji.
„Pochopitelně by moje rodina byla proti,“ dodal Snape.
„I přesto jste chtěl?“ žasl Harry.
„I přesto.“
„Proč jste se rozešli? Chci říct, je to divné, ale kdybyste…mohl jste být můj otec,“ Harry se nepatrně pousmál.
„Kdyby je velké slovo. Rozešli jsme se…kvůli Pánu zla.“
„Kvůli Vol…jak to?“
„Postaral se o to, aby mě vaše matka opustila,“ Snapeův hlas dostal podivné zabarvení – směs zloby, smutku, žalu a nenávisti.
„A i tak jste se…,“ Harry se zarazil.
„Nevěděl jsem, že to způsobil. Když se vaše matka dala dohromady s vaším otcem,…ano, přidal jsem se k Pánu zla.“
„Proč?“
„Nevíte nic o té době a navíc, vám do tohle nic není. Chtěl jste mluvit o vaší matce,“ Snapeův hlas dostal varovný podtón.
„Udělal jste to, protože vás opustila?“
Snape mlčel a Harry si v duchu pomyslel, že i Snape zná to úsloví, kdo mlčí, ten souhlasí.
„Vaše matka, Pottere, byla jedinečná žena. Byla ušlechtilá, laskavá a měl byste být hrdý na to, že jste její syn.“
„Proto jste se nikdy neoženil, že? Nikdy jste ji nepřestal milovat. Přestala někdy milovat ona vás?“
„Věrnost, Pottere, dávala na první místo…a já taky.“
„Jistě, o tom jsem nepochyboval.“
„Myslím, že jsem vám už řekl až příliš,“ prohlásil Snape nečekaně a zvedl se z křesla.“
Harry rovněž vstal.
„Pane, mohu někdy ještě přijít?“ zeptal se Harry.
„Proč?“ podivil se Snape.
„Abych vás viděl, promluvil si…abych se naučil něco o životě od moudřejších.“
Snape neřekl nic, jeho výraz byl nečitelný.
„A abyste nebyl…sám,“ dodal Harry.
Ani teď Snape nic neřekl, ale v jeho očích se cosi mihlo. Harry to nedokázal zařadit, ale něco v těch černých očí viděl. A byl si jist, že šlo o nějakou emoci, jen ji nedokázal zařadit.
Harry došel ke dveřím. Snape zůstal stát vprostřed haly a mlčel dokud Harry neprošel dveřmi.
„Byla by na vás, Pottere, pyšná. Opravdu pyšná,“ zašeptal Snape.
„Měl jste pravdu, je to velký dar vědět. Jsem vám za to vděčný. Děkuji. Nashledanou,“ zamumlal Harry a rychle za sebou zavřel, aby Snape neviděl, že se mu do očí derou slzy.
Harry kráčel po štěrkové cestě a přemýšlel o rodičích, o Snapeovi i o sobě. Snape měl v sobě cosi smutného a Harry cítil, že k tomu muži ho stále víc a víc něco táhne. To, že znal jeho matku, že s ní dokonce chodil, jako by Severuse Snapea učinilo tak trochu součástí Harryho rodiny – posledním kdo mu zbyl.
Severus Snape stál u okna a díval se za odcházejícím chlapcem. Ne chlapec, ale mladý muž. Byl už dospělý a podobal se jí víc, než byl Severus ochoten připustit. Jedno Harrymu neřekl. Zamlčel mu slib, který dal Lily Potterová krátce před tím osudným večerem, že kdyby se s ní a Potterem něco stalo, dá na chlapce pozor. Proto byl na něj tak tvrdý, proto neustále sledoval, co dělá, aby tak zajistil, že z chlapce vyroste mladý muž, na kterého by jeho matka mohla být pyšná. Jistě chvílemi cítil k tomu klukovi strašný odpor. Tolik mu připomínal Jamese. Měl pocit, že z něj i přes jeho snahy vyroste stejný fracek. Teprve čas ukázal Severusovi, jak moc se mýlil a že je v chlapci z jeho matky víc, než se zdá. A možná o to víc Severuse bolelo, že nechybělo málo a mohl to být, jak řekl Potter, jeho a Lilyn syn.
Severus Snape se zadíval na nebe a tiše zašeptal: „Připouštím, že máš báječného syna, ale ať to zůstane mezi námi, nikomu to neříkej.“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský