Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Námět: bedrníka
Hlavní postavy: Severus Snape/Rodolphus Lestrange
Shrnutí: Proč nikdo pořádně netušil, jaký je Snapeův Patron? Protože Snape má plno důvodů nechat si raději vysát od mozkomorů duši, než ukázat svého Patrona.
Poznámka: beta read bedrníka

Noc, kdy se nic nestalo

Páv pyšně roztáhl svůj velkolepý ocas a nadutě se procházel sem a tam vznášeje se několik centimetrů nad zemí. Zářil jako luna, až se zdálo, že se vzduch kolem něj změnil v tekuté stříbro. Ze všech stran se ozývalo užaslé ach a obdivné och.
Lucius Malfoy se samolibě usmíval a vyhříval se v patolízalství svých nohsledů jako kocour v poledním slunci.
„Skutečný fyzický Patron!“
„Je tak ladný!“
„Tak vznešený!“
„Okouzlující!“
„Luciusi,“ zapředla Narcissa a přejela mu prstem jakoby zamyšleně po ruce. „Ty jsi skutečně skvělý kouzelník. Patronovo zaklínadlo je tak náročné.“
Lucius se usmál jako shovívavý svrchovaný vládce. V létě vyšla v novinách senzační zpráva o jejich zasnoubení. Mnoho povyku pro nic. Že si vezme Narcissu věděl Lucius už dávno. Sňatek domluvili, když byli ještě děti, a teď se vlastně jen čekalo na to, až Cissa dosáhne plnoletosti, aby vše mohlo být formálně uzavřeno a podepsáno. Až budou mít v létě obřad, budou už vlastně dávno formálně manželé. Sňatek bude uzavřen jejich rodiči v den Narcissiných sedmnáctých narozenin. Narcissa svým vychloubáním se jejich zasnoubením měla do lady Malfoy ještě hodně daleko. Lucius jí to ale blahosklonně trpěl. Po svatbě ji naučí, jak se má chovat – tak jako to naučil jeho otec jeho matku.
Luciusovy oči klouzaly po těch, kteří ho ve zmijozelské společenské místnosti obklopovali. Slaboši, nuly, donašeči a patolízalové snažící se přiživit na odlesku jeho slávy. Báli se ho a zároveň jím pohrdali, stejně jako on pohrdal jimi. Jeho pohled se zastavil na očích, které jediné na něm neulpívaly, jediné k němu nevzhlížely.
Lucius lehký aristokratický úsměv zmizel stejně rychle jako sníh na poušti. Jestli něco nesnášel víc než tyhle parazity, kteří se kolem něj rojili, tak ty, kteří ho ignorovali.
Tenhle prvák, tenhle Snape – Lucius k němu cítil zvláštní směsici odporu a fascinace. Seděl ve výklenku v nejvzdálenějším rohu místnosti. Na pokrčených nohách měl rozleženou nějakou ohmatanou knihu a tím svým zahnutým frňákem div nejezdil po stránkách. Černé přerostlé vlasy mu padaly v mastných pramenech do obličeje. Viditelně už dlouho potřebovaly ostříhat a po pravdě i umýt. Lucius ho běžně vídal v hábitu tu nebo onde pocintaném nějakým hnusem z lektvarů. Jako by to tomu klukovi vůbec nevadilo, že si ušpinil šaty. Byl prostě vyloženě odpudivý. Nicméně si Lucius nikdy nevšiml, že by páchnul. Aspoň že tak.
Přesto všechno Luciuse ten kluk zajímal. Málokdy se u někoho tak mladého vidí takový potenciál. Kolikrát byl Lucius svědkem, jak je týrán svými spolužáky – většinou jednou partičkou z Nebelvíru, ale stával se terčem kde koho bez ohledu na kolej. Obzvláště kluci z Luciusova ročníku ho rádi trápili, kdykoli na něj ve společenské místnosti narazili. Byl malý, ošklivý, neměl přátele a příliš dobře se učil. Takoví bývají vždy terčem. Severus Snape byl ale jiný. To malé štěně mělo totiž překvapivě ostré zuby, jak se o tom mnozí na vlastní kůži přesvědčili. Bylo až s podivem, kolik zloby a zášti se vejde do tak malého vyzáblého kluka. A kolik kleteb ovládá někdo tak mladý. Lucius ho viděl používat na své protivníky kouzla, která se on sám naučil až ve vyšších ročnících, a o spoustě dalších jeho zákeřných kousků slyšel. Byl jako vzteklinou nakažené lišče; nikdy nevíte, kdy vás pokouše, a jaké to bude mít následky.
Ale ani prašivé lišky neměly nárok ignorovat Luciuse Malfoye.
„Ano, ano, děkuji,“ utišil Lucius své obdivovatele gestem ruky. „Vaše chvála mě pochopitelně velmi těší,“ po těchto slovech se několik jeho spolužáků usmálo, jako by zrovna oni a nikdo jiný byli jeho nejoddanějšími podlézavci.
„Ovšem,“ Lucius se odmlčel pro větší efekt. „Je tu někdo, kdo si váš obdiv zaslouží víc než já.“
Ozvalo se dobře nacvičené užasle nevěřícné „oh“. Možná to byla jen banda řiťolezců, ale těch nejlepších, jací se v Bradavicích dali sehnat.
„Ale ano,“ usmál se Lucius. „Že Severusi?!“
Všechny hlavy se jako na povel otočily do rohu, kde se Snape pokoušel přesvědčit svět, aby na jeho existenci aspoň na chvíli zapomněl. Takže když zvedl oči od knihy, zjistil, že se na něj více či méně nepřátelsky dívá celá společenská místnost. Polknul a směšně vystouplý ohryzek na jeho hubeném krku mu komicky poskočil nahoru a dolů. O tom, co znamená stát se středem pozornosti svých spolužáků, měl už své trpké a bolestivé zkušenosti.
„No tak, nebuď tak skromný,“ ušklíbl se Lucius. „Pochlub se,“ teatrálním gestem ruky zahrnul osazenstvo místnosti.
Několik kluků se začalo pochechtávat.
Snape stiskl rty a zarytě mlčel. Jeho oči však Luciusovu pohledu neuhýbaly.
„Abyste rozuměli, přátelé,“ pokračoval Lucius v bavení se na Snapeův účet. „Náš drahý Severus rovněž dokáže vyčarovat fyzického Patrona.“
Rázem všechny přešel smích a jejich pohledy se stočily zpět k Luciusovi, aby zjistili, zda jde o vtip a mají se smát, nebo jestli od nich Lucius očekává něco jiného.
Lucius se kochal tím, jak je má všechny v hrsti. Byly jeho poslušné loutky. I toho vzpurného Snapea držel v šachu.
Jednou z prvních věcí, kterou se Lucius od svého otce naučil, byla cena informací. Vědět ty správné věci na ty správné lidi – to byla skutečná moc. A Lucius si otcovu lekci, stejně jako všechny ostatní, dobře vštípil. Věděl něco na každého ve škole. A díky dobrým vztahům s Krvavým baronem věděl něco i na Snapea.
To krvavý baron viděl Snapea cvičit a úspěšně provést Patronovo zaklínadlo v jedné staré učebně. A jemu, Luciusi Malfoyovi, se dostávalo takové přízně kolejního ducha, že mu tuto věc v nezávazném hovoru sdělil. Tak jako mnoho dalších, zdánlivě bezvýznamných věcí. Krvavý baron byl báječný zdroj informací.
Lucius se pohodlně opřel v křesle.
„Tak pověz svým zvědavým spolužákům, jakou podobu na sebe bere tvůj Patron?“ vybídl Snapea posměšně.
Snape zaklapl knihu, vstal a zamířil spěšně k východu z kolejních prostor. Napětí v jeho kroku prozrazovalo, že bojuje s nutkáním rozběhnout se.
Lucius luskl prsty a ukázal na Crabbea a Goylea a pak na prchajícího Snapea. Tihle dva nebyli sice z nejchytřejších, nicméně to byli největší hromotluci v širém okolí. Lucius si je ostatně nevybral proto, aby mysleli, ale aby za něj dělali špinavou práci, na niž se hodili dokonale.
Goyle zastoupil Snapeovi cestu a Crabbe ho chytil za paži a zkroutil mu ji za záda, až se Snapeovi zkřivila tvář bolestí. Crabbe přinutil Snapea pustit knihu a srazil ho na kolena.
Lucius se tvářil, jako by se vůbec nic nestalo, jako by se Snape nikdy nepokusil odejít.
„Co byste tak hádali, že má náš Severus za Patrona,“ oslovil Lucius přihlížející.
Nikdo však neodpověděl, protože většina věděla, že Lucius Malfoy od nich nečeká odpověď. A těm, co to nevěděli, těm jejich starší a moudřejší spolužáci pro jistotu zacpali pusu.
„Já osobně jsem ho vždycky odhadoval na hada,“ pokračoval Lucius ve svých úvahách.
Nikdo z těch všech, co přihlíželi, se neodvážil Snapea zastat. Raději se dívali stranou nebo na Luciuse. Vždyť to byl jen Snape, utěšoval se každý z nich. Jen Snape – hubený, s mastnými vlasy a křivými zuby, s tím svým skobovitým nosem věčně zabořeným v nějaké knize, ten malý zákeřný hajzlík, kterého přece vůbec nikdo neměl rád – lepší když se Lucius Malfoy bavil na jeho účet, a ne na jejich.
„Severus ovšem opět překvapil. Kdo by to do něj řekl,“ usmíval se Lucius, ale jeho modré oči byly tvrdé a studené jako led.
Snape tiše supěl námahou a bolestí, jak se marně snažil dostat ze sevření masitých rukou Malfoyových bodyguardů. Nezdravě bledou pleť měl zarudlou, což jen podtrhovalo jeho nehezký vzhled, a oči se mu leskly potlačovanými slzami bolesti, vzteku a bezmoci.
Jak se tak Lucius na něj díval, hnusil se mu ten kluk ještě víc. Občas měl pocit, že Snape nemá v žilách snad ani kapku pravé kouzelnické krve. Byl tak přízemní, tak mudlovský, že se ho Lucius až štítil. Příliš dlouho mu dovoloval, aby dědice jména a majetku Malfoyů přehlížel. Severus Snape si musí uvědomit, kde je jeho místo.
„Ano, ano, kdo by si pomyslel, že náš Severus má jako Patrona laň,“ ušklíbl se Lucius.
Několik prvaček se nepatrně usmálo, ale víc se neodvážily. Zato všichni kluci se zatvářili, jako by kousli do citronu.
„Malou, roztomilou, něžnou laňku,“ posmíval se Lucius.
A společenská místnost jako na povel propukla v posměšný smích.
„Laňku? To snad ne.“
„Roztomilouškou laněšku má Snapíšek.“
„Takovýho holčičího Patrona?“
„Já bych se hanbou propadl.“
„Jenom buzík by mohl mít takovýho přihřátýho Patrona.“
„No jasně, je určitě teplej.“
„To se dalo čekat, vždyť je to Snape.“
Lucius s uspokojením sledoval, jak se dav vrhl, byť jen slovně, na raněnou kořist, aby ji dorazil. Kývl na Grabbea a Goylea, ať Snapea pustí.
Snape vyrazil ze společenské místnosti, jako by mu za patami hořelo. A vlastně to nebylo daleko od pravdy. Půda mu pod nohama začínala být pořádně horká. Vyprovázel ho další smích a pošklebky.
Lucius doufal, že tahle lekce Snapea poučí o tom, že Malfoye nikdo nemůže beztrestně ignorovat.

*****

Na kolej se Snape vrátil až pozdě v noci, kdy měl jistotu, že všichni už budou spát.
Tiše jako stín se protáhl dveřmi a opatrně našlapuje jako kočka, došel ke své posteli. Knihu položil na stolek a potmě zašátral pod polštářem pro noční košili.
Sundal si hábit a přetáhl si noční košili přes hlavu. Teprve pak si svlékl kalhoty a spodní prádlo a s povzdechem vklouzl pod peřinu. Několikrát se převalil na posteli sem a tam, než se mu konečně podařilo upadnout do neklidného spánku.
Sotva začal Snape pravidelně oddechovat, zvedly se z ostatních postelí tři postavy.
Rodolphus Lestrange byl mezi mladšími studenty nechvalně známý svými podivnými chutěmi. A bylo veřejným tajemstvím, že jen proto Bellatrix Lestrangeová souhlasila, když ji s ním rodiče zasnoubili. Měla jistotu, že na ni nebude sahat.
Za normálních okolností by nechal Lestrange Snapea na pokoji. Na koleji bylo spousta mnohem hezčích kluků, které by mohl ve sprchách a na záchodech osahávat a prznit. Jenže ten výstup s Patronem přitáhl ke Snapeovi jeho pozornost. Chtěl zjistit, jestli se to Snapeovi bude líbit, až ho bude mrdat do té jeho ošklivé zadnice. Jestli je opravdu na kluky, když má takového holčičího Patrona.
Pochopitelně, že by Snapea zvládl sám, nepotřeboval ničí pomoc. Ale takhle to bude na druhou stranu pohodlnější. Jeho kamarádi to hádě podrží a on mu pěkně protáhne prdelku.
Snapea probudila cizí ruka, která se mu přitiskla na ústa a umlčela tak jakýkoli případný výkřik. Jako by ho něco tak směšného jako volat o pomoc vůbec napadlo. Kdo by mu asi tak přišel zachránit kůži. Místo toho se pokusil uhnout rukám, které se po něm sápaly, leč marně. Z každé strany ho totiž držel jeden starší kluk.
Ucítil, jak z něj strhli přikrývku. Chtěl se zeptat, co od něj sakra chtějí, ale někdo mu nacpal do pusy ponožku. Div ho s ní neudávili. Zazmítal se, ale bylo to k ničemu. Jen tím vyvolal jejich smích.
To, že jsou tři, mu potvrdilo, když ho někdo chytil za vlasy a donutil ho zvednout hlavu z polštáře.
„Tak co, Snape,“ zašeptal zastřený hlas.
Snape ho nedokázal zařadit, ale na tom nezáleželo. Urputně se snažil dostat jazykem oslintanou ponožku z pusy, ale byla velká a tlustá a rozevírala mu bolestivě čelisti. Nebylo snadné ji vyplivnout.
„Pověz, Snape, jak přijde člověk k takovému holčičímu Patronovi?“ pokračoval hlas.
Ti dva, co ho drželi, by mohli být stejně dobře solné sloupy. Snape koutkem oka zahlédl, že se dívají stranou, jako by se jich to netýkalo. Jako by nechtěli, aby se jich to týkalo.
„Proto se o tebe tak zajímají ti Nebelvíři?“
Zatímco Lestrange držel Snapea za vlasy a tiše, posměšně na něj hovořil, začal si rozepínat pásek kalhot.
Snape to sice slyšel, ale nepřikládal tomu význam. Neměl ani tušení, co by to mohlo znamenat. Jediné, co chtěl, bylo aby tuhle noc přežil se zdravou kůží.
„Kouříš jim ho? Chodíš Blackovi lízat kulky?“
Lestrangea vzrušovalo takhle na Snapea mluvit. Opájet se mocí, kterou nad ním měl.
Snape naproti tomu neměl ani ponětí, o čem to jeho trýznitel mluví.
„Tak sis vysloužil svého Patrona? Jsi jejich koloušek? Necháváš se od nich píchat?“
Snapeovi se konečně podařilo ponožky zbavit. Olízl si rty a polknul chuť bavlny. Lestrange si toho sice všimnul, ale nechal to být. Místo toho vyhrnul Snapeovi noční košili.
„Co-?“ vyhrkl Snape překvapením a tváře mu zahořely studem, když ucítil chladný vzduch na nahé kůži. Bylo to ponižující ležet tu takhle na břiše s holým zadkem.
Lestrange se zadíval na tu kostnatou zadnici a rozhodl se, že nebude otálet. Snape nebyl zrovna pastva pro oči, ale dírku bude mít stejně horkou a těsnou jako ostatní a to bude stačit. Nacpal Snapeovi pod boky polštář a oslintanou ponožku mu ledabyle vrazil zpátky do pusy.
Než Snape ponožku vyplivl, klečel už Lestrange na posteli za jeho zadkem s kalhotami u kotníků.
Snape se nadechl, aby je aspoň počastoval sprškou peprných nadávek, ale místo toho mu z hrdla vyrazil primitivní výkřik bolesti, když se mu bez varování něco velkého a tlustého nacpalo do zadku. Bolelo to pekelně. Pálilo to. A jak se to cpalo tam a zase ven, rozdíralo mu to jemnou sliznici. Bolelo to tak, že mu vyhrkly slzy.
„Zacpěte mu pusu! Vzbudí celou kolej!“ hekl Lestrange, ale nebylo třeba. Snape zabořil tvář do polštáře, do něhož se vpíjely slzy ponížení a bolesti, a už nekřičel.
Lestrange hekal a funěl a jeho zpocené ruce mačkaly Snapeovy boky, až na nich zanechaly modřiny. Postel tiše vrzala. A Snape to všechno tiše snášel. Utěšoval se v duchu, že když vydrží, nechají ho pak být, a on si bude moct v tichu lízat rány. Opakoval si, že to nikomu neřeknou, protože tohle – tohle se nesmí, určitě se to nesmí. Musí jen vydržet. Nemůže to přece trvat dlouho.
Ovšem i ten jeden jediný výkřik stačil k tomu, aby přilákal něčí pozornost.
Dveře se rozletěly a do pokoje proniklo světlo z chodby.
Snape přes slzy viděl, jen rozmazanou postavu. A pak další. A další. V hlavě se mu neustále opakovalo: ne, tohle ne, tohle ne. Nikdo další to neměl vidět, co mu udělali. Nikdo to neměl vědět. Snapeovu duši zaplavila nenávist, trpká palčivá nenávist.
A ti všichni civěli do dveří, na postel, kde Lestrange s kalhotami u kotníků šoustal Snapea, kterého drželi dva jeho kamarádi.
„Zbláznili jste se!“ rozrazil čumily Mulciber.
Za ním šel Lucius Malfoy. Na sobě měl jen drahý bohatě zdobený župan a vypadal velmi mrzutě. Skupinka přihlížejících se před ním uctivě rozestupovala.
„Rodolphusi, ty úchyle zasranej! Chceš, aby se to provalilo?“ prskal Mulciber a hnal se přes pokoj k němu.
Lestrange neodpověděl. Jeho supění a hekání dosáhlo vrcholu a on se se spokojeným vzdechem udělal.
Mulciber odtrhl Lestrangea od Snapea.
Snape zakňučel, když Lestrangeův ještě stále tvrdý pták vyklouzl tak náhle a prudce z jeho natržené zadnice.
„Tobě úplně přeskočilo!“ soptil Mulciber. „Vypadněte! Všichni! A nic jste neviděli, jasné?“
Všichni se zadívali na Luciuse Malfoye, který mlčky přihlížel, a pak se rozprchli, jako když se střelí do hejna kuřat. Lestrangeovi komplicové si taky pospíšili ven a zavřeli za sebou dveře.
Snape si přitáhl ruce pod sebe. Jinak se nehýbal. Ze zadku mu vytékal proužek spermatu smíchaný s krví, tekl mu po koulích a dělal růžovou skvrnu na prostěradle mezi jeho roztaženýma nohama. Byl příliš otřesený na to, aby dokázal pochopit celou obludnost toho, co se stalo, co mu udělali. Momentálně se snažil spíš vstřebat bolest v análním otvoru. V hlavě mu podivně hučelo a cítil se neskutečně vyčerpaný.
„Čeho se, prosím tě, bojíš,“ ušklíbl se Lestrange a zastrčil si vadnoucího ptáka do kalhot a zapnul se. „Máš strach, že to někdo poví Slughornovi? No a? Kdyby se to dozvěděl, sám by se to pokusil ututlat. Je to slaboch.“
„A pokud půjde za Brumbálem?“ Lucius poprvé promluvil a jeho hlas byl mrazivě chladný a věcný.
Lestrange náhle znejistěl.
„To by neudělal,“ namítl nervózně.
„Skutečně?“ protáhl Lucius.
Lestrange přešlápl.
Snape se převrátil na bok, odstrčil polštář, který mu Lestrange nacpal pod boky a stáhl si noční košili dolů. Rozhovor těch tří vnímal tak trochu jako v mlze. Vůbec se o něj nezajímali. Ale chtěli to ututlat stejně jako on. To je spojovalo.
„Bude chtít mít jistotu, že do toho nebude namočený,“ zachraptěl Snape.
Ti tři se na něj překvapeně podívali, jako by si teprve nyní vzpomněli, že je rovněž v místnosti.
„Takže půjde za Brumbálem, aby mu mohl říct svoji verzi,“ odfrkl si Mulciber. „Možná bychom ti ho měli ufiknout,“ zamračil se na Lestrangea. „Ta tvoje potřeba neustále ho strkat někomu do prdele, nás jednou přijde zatraceně draho!“
Snape věděl, že přinejmenším Lestrangea to jednou draho přijde. O to se osobně postará.
„Vypadni,“ řekl Mulciber Lestrangeovi.
„Já - ,“ začal Lestrange, ale Lucius mu naznačil, aby se klidil. Lestrange poslechl bez dalších protestů.
„Dnešní noc je poněkud rušná, že,“ pronesl Lucius Malfoy klidně, nezúčastněně. Jeho slova byla nepřímo adresovaná Snapeovi.
„Poněkud?! Vy svině!“ prskl Snape.
„Oh, taková silná slova,“ ušklíbl se Lucius Malfoy.
Snape stiskl rty. Bylo by hloupé vztekat se, nadávat nebo vyhrožovat. Hloupé, směšné a zbytečné. I když nenáviděl Lestrangea za to, co mu udělal, i když je nenáviděl za to, že se to chystali ututlat, věděl, že neudělá nic, čím by to zmařil. Kdo by taky chtěl, aby se všichni dozvěděli, že měl spolužákův penis v zadku.
„Ty přece nechceš, aby se to provalilo o nic víc než my,“ pokračoval Lucius tónem člověka, který domlouvá obchod.
„Ne,“ připustil Snape a nenáviděl i sebe za to, že je ochoten spolupracovat.
„Takže bude nejlepší, když na to všichni zapomeneme. Ty, já, Lestrange, Mulciber a každý, kdo viděl, co neměl. Co říkáš?“
Snape mlčky přikývl.
„Výborně,“ úsečně přikývl Lucius. Obchod byl uzavřen. „Ale kdyby sis to snad někdy rozmyslel,“ nechal větu vyznít do ztracena.
„Je mi to jasné,“ ucedil Snape trpce.
„Chytrý kluk,“ pochválil ho Lucius a znělo to, jako by chválil psa. „Takže půjdeme spát. Ostatně – nic se přece nestalo, že.“
Když Snape osaměl, bolestně se zvedl z postele. Rozsvítil svíčku a kapesníkem si upřel zadek. Chvíli se díval na růžovou skvrnu a pak kapesník zahodil do špinavého prádla. Možná, že oni se mohou tvářit, že se nic nestalo. A on s nimi může tu hru hrát, protože je to i v jeho zájmu. Ovšem on nikdy nezapomene. A jednou za to zaplatí, všichni. Zaplatí za to, co se stalo v noci, kdy se nic nestalo.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský