Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Shrnutí: Několik kratičkých příběhů vyprávějících o podivuhodných kouscích jedinečného člověka. Čtěte a věřte, nevěřte.
Poznámka: Dopsáno v roce 2003

Nic není nemožné

Vojta byl odjakživa dítě poněkud zvláštní. A přitom by jste to do něj vůbec neřekli. A mohu s čistým svědomím říct, že mu to tak nějak zůstalo do dnes. Zdánlivě se od svých vrstevníků nijak neliší. Ovšem jak známo zdání někdy klame a o Vojtovi to platí dvojnásob až trojnásob. Zlý jazykové dokonce tvrdí, že ho jeho matce nepřinesl, jako všem ostatním, čáp, ale podstrčila kukačka a že je to určitě dítko čertovi babičky. Samosebou je to holý nesmysl, ale faktem zůstává, že Vojta je synonymem pro životní karamboly a nejen pro ně! Tak nějak to k němu neodmyslitelně patří. Dalo by se říct, že sám Vojta to ani příliš nevnímá. Konec konců v tom už nějaký ten pátek žije. Jenže co se některým lidem nepodaří natropit za celý život, to Vojta zvládne za týden a když se poštěstí tak i v jednom dnu. Zkrátka, když se daří, tak se daří.
Konvenční vylomeniny jako rozbitá okna, nějaká ta rvačka o slovní zásobě nemluvě snad ani netřeba zmiňovat. Později, řekněme po překročení prokletých patnácti let, se přidalo pár nerozvážných experimentů provedených snad z mladické nerozumnosti, sex, muzika, pití alkoholu a kouření za barákem a pak s Bartákem. Hlavně dvě poslední zmíněné věci se staly Vojtovým prokletím a zároveň jeho radostí - alkohol a cigarety.
Vojta je evidentně mužského pohlaví, což je pochopitelné a rozhodně se to v něm nezapře. Vysoký je to ano, ale o nějaké trénované postavě atleta se nedá mluvit. To tedy opravdu ne. Vojta se sice se sportem snáší docela dobře, ale z druhé strany prý už takové nadšení není. Vlasy má na krátko, ale pořád o dost delší než hosté grand hotelu Pankrác. Prostě takové to něco co se nemusí moc udržovat, samo to drží požadovaný tvar a za všech okolností to vypadá víceméně dobře. Ještě podotknu, že v uchu má tři náušnice. Z celé Vojtovi osoby pak vyzařuje image mladého a silně nezávislého mladíka, který je ovšem rád, že ještě spokojeně a bezstarostně může bydlet u rodičů.
Někdy se mi zdá, že je Vojta na dobré cestě k tomu, aby dostal rozum. Většinou mě však vzápětí přesvědčí, že to je asi skutečně jenom zdání. Vojta je především "rozpustilý chlapec" , který se musí potýkat s tím, že v jeho věku se v některých situacích už očekává poněkud dospělejší chování. Ale právě ta jeho pohodovost se mi na něm líbí. Problémy prostě řeší až ve chvíli, kdy do nich spadne a to doslova a do písmene. A to je něco co já nedokážu.
Kromě toho všeho je Vojta leader nejlepší punk - rockové kapely v celém Kladně. V kapele hrával na elektrickou kytaru a obstarával většinu zpěvu. Nyní se plně věnuje zpěvu. Na kytaru sedá prach. Ale věřte, že kdyby Vojtu slyšel zpívat Karel Gott, dostal by mindrák, zahodil mikrofon do kanálu, zalezl do svých 42 + 1 a začal živořit.
To je celý Vojta. Ale k tomu, aby člověk pochopil jaký unikátní exemplář Vojta je, musí - prostě musí - znát alespoň pár střípků, z kterých se Vojtův život skládá.

Příběh první: Vojta a alkohol
Skutečně asi nejvíc historek se točí okolo dvou slov a jejich nejrůznějších obměn: Vojta a alkohol. Nemohu říct, že by Vojta byl nějaký notorik, ale když už se opije tak to vždy stojí za to. To se pak chová jako malé dítě a všelijak se předvádí. Někdy se divím, že nemá místo krve tekutý líh. A jeho játra budou určitě jednou vystavena v muzeu kuriozit. Nepřehání se, když se tvrdí, že před jeho oblíbenou hospodou jsou v trávníku dva důlky. Tam Vojta tolikrát klečel indisponován a zvracel. Kamarádi ho pak natočili směrem k domovu. Na vlastním maturitním večírku si téměř uhnal otravu alkoholem a cestu vlakem domů strávil s hlavou v záchodě. Je tedy zřejmé, že jeho rodiče pro synáčkovi výlety po hospodách moc pochopení neměli. Jenže potřeba přísunu vitamínu B byla vždy silnější. A kde si tak pěkně pokecáte s kamarády než u piva, že.
Za každý čin, ale musíme nést následky. A tak bylo tedy nutné vždy vymyslet více či méně úspěšné zastírací manévry. Některé se zvrtly v naprostou katastrofu a situaci spíš jen zhoršily. Jako když se snažil ukázat, že je dost střízliví, a že si zvládne složit kalhoty. Kdyby je vzal z druhé strany, dopadlo by to možná dobře, i když koordinace pohybů činila značné potíže. Ošklivá náhoda tomu však chtěla, že Vojta vzal kalhoty za nohavice. V zápětí se mohl nejen Vojta, ale i jeho rodiče přesvědčit o tom, že byl opilejší než si sám Vojta myslel. Už předtím se mu šikovně podařilo přemístit obsah svého žaludku do kapsy u kalhot, a ten poslušen zákonů gravitace se přirozeně poroučel na koberec. To bylo na rodiče trochu silné kafe. Větší úspěch Vojta zaznamenal v případě, kdy se mu podařilo zvednout a dopotácet se na záchod. Sám se pak mohl přesvědčit o tom, že zvracet potichu a nenápadně se takřka nedá. A bylo třeba to důkladně maskovat odkašláváním si. Problém vyvstal, když měl jít do koupelny, kde právě byla jeho máma. Ale protože má Vojta fantastické nadání pro originální řešení originálních situací, odklopil dekl od nádrže na vodu, vykloktal se a jako vítěz nakráčel do koupelny.
Když se ovšem mezi Vojtu a alkohol vklíní Vojtovo mužské ego, nemůže to dopadnout jinak než katastrofou. Chlapi už jsou prostě od přírody soutěživí. Ale vnitřně soutěžit v pití alkoholu s otcem své přítelkyně, se mu krutě vymstilo. Na druhou stranu se z toho poučil. Věře bylo hned jasné, že po čtyřech fernetech a několika pivech, je malér na spadnutí. A tudíž chtěla raději jít už domů. Jenže Vojtovo ego a mužská ješitnost rezolutně odmítly. V půlce černé dvanáctky pak i Vojta pochopil, že je zle. A už byl ochotný odejít. Věra ho tedy odvedla k nim domů. Dá se říct, že Vojta má už dokonale zmapované reakce svého těla na přemíru alkoholu. Proto se moudře, či spíš instinktivně, vydal do koupelny. Naklonil se a….. a ono nic. Žádný problém tomu se dá pomoct, ale když už měl prst tak daleko, že se skoro dusil, přišlo mu to nezvyklé. Pak zasáhl nejčastější, ale nikde neprobíraný zákon schválnosti. Věra ho s koupelny se slovy: „ Co tu děláš.“ , vytáhla. V tom okamžiku kdy překročil práh koupelny to přišlo. No a bylo vymalováno – doslova. Vojta okamžitě vystřízlivěl a nevěřícně zíral na zeď, která nesla stopy jeho zločinu. Když pejsek udělá loužičku, vymácháte mu v tom čumák. Ale co uděláte, když váš přítel způsobí takovou pohromu jako Vojta? Samozřejmě se vezme hadr a uklízí se a maskuje, ale někdo to musí rodičům sdělit. Pochopitelně tato nemilá úloha připadla Věře, zatímco Vojta čekal v posteli na svůj ortel. Rodiče jsou tvorové vnímaví, a tak už tušili nějaký malér, když jejich dcera začala : „ Tati , víš Vojta s tebou soutěžil, že vypije to co ty a nějak mu to nesedlo…….no prostě pozvracel zeď.“ Zatímco Vojta si prožíval svá muka, rodiče se snažili tuto informaci nějak zpracovat. Otec, hlava rodiny, to pouze okomentoval slovy: „ Hm. A tak vysoko jo?“ . Matka se nezmohla na slovo. Nejhorší bylo ovšem ráno. Vojta zatvrzele odmítal opustit postel dokud všichni neodejdou do práce. Mělo to jen jednu chybu – byla sobota. A tak se musel obléknout a jít mezi ně. A byl přivítán slovy „ šampión jde“ . Dnes, když Věra chce aby už šli a Vojtovi se z hospody nechce, stačí jeden jediný významný pohled Věřiny mámy, aby se okamžitě začal zvedat. Mimo to člověk neznalý toho, co má hledat, to na té zdi ani nepozná – tvrdí Vojta.

Příběh druhý: Vojta a cigarety
Kouření je zvláštní záliba. Oba moji rodiče kouří a proto i já mám nepochybně plíce vyztužené nikotinem. Nemám ale žádnou potřebu se na devastaci svých plic podílet. Dodnes mi nikdo nebyl schopen říct, co je na kouření tak skvělého, co jim to dává.
Jak už jsem řekla, Vojta je kuřák. Dalo by se říct, že je náruživý kuřák. Kdykoli je mu totiž nabídnuta cigareta, nikdy neodmítne. Naposled sliboval, že si dá jen jednu cigaretu denně. Vydržel to přesně jeden den. Taky si troufám tvrdit, že je nevybíraví. A stejně jako umí přehnat pití alkoholu umí přehnat i kouření. A i o tom má Vojta v zásobě nějakou tu historku.
Už byl večer a Vojta se s Věrou pěšky vraceli do Kladna. Vojta už měl něco vypito a byl v takové té náladičce. Svěží vzduch, na nebi hvězdy prostě idylka. K dokonalosti chybělo už jen cigárko. Jak se Vojtovi podařilo si ubalit cigaretu, nikdo netuší - ani on sám. Byla trošku silnější, ale Vojta jí slastně vychutnával s každým nádechem. A když už tak byl v tom, tak si dal ještě jednu. Už přesně nevím čí nápad to byl, ale myslím, že Věry. Prostě a jednoduše padlo rozhodnutí, že si někoho stopnou. Aby to šlo snáze, hupnul Vojta do lesíka u cesty. A netrvalo ani dlouho a zastavilo auto. V něm byli dva mladí kluci. A že tedy jedou do Kladna a že Věru svezou. Z Vojty příliš nadšení pochopitelně nebyli, ale vzali ho tak říkajíc na milost. Alkohol, ty dvě cigarety a Vojta byl v takovém zvláštním rozpoložení. Nicméně cesta ubíhala mlčky. Tedy do té doby, než kluk na sedadle spolujezdce odklepl z cigarety popel. Zákon setrvačnosti vmetl částečku popílku Vojtovi do oka. A začaly se dít věci. Vojta mluvil úplně z cesty o tom jak mu do oka vletěla kometa. Že to určitě byla kometa, a taková zvláštní. Prostě absolutně nesmyslně blábolil.
A o tom jak propálil prostěradlo, vám taky musím povyprávět. To si totiž s Věrou pěkně hověl v rodičovské posteli. A nenapadlo ho nic lepšího než si zapálit. A samozřejmě popel spadl a propálil prostěradlo. To samo o sobě je malér, ale Vojtovo řešení to nevylepšilo. Vojta propálené místo vystřihl, takže v prostěradle zbyla úhledná čtvercová díra. A pak strany té díry sešil k sobě. Vůbec ho nenapadlo dát tam bílou záplatu. A ještě si naivně myslel, že to projde bez povšimnutí. Rodiče si toho pochopitelně všimli. Tedy Vojtův táta si toho všiml a ihned podrobil křížovému výslechu svého nezdárného syna. Vojta ovšem zachoval duchapřítomnost a ohradil se, proč vše, co se doma stane, svádí na něj. Otec tedy pokáral manželku jak to proboha zašívá ta prostěradla. A než se Vojtova maminka zorientovala, případně mohla bránit, bylo téma prostěradlo už dávno zapomenuto.
V poslední době ale kouření neuvěřitelně omezil. Částečně proto, že je to přání Věry.

Vím, nyní by se mohlo zdát, že je Vojta věčně zkouřený alkoholik. V takovém úpadku ještě není a věřím, že tam ani nikdy nedojde. Ale když se dají jeho životní trampoty dohromady, nelze nikomu zazlívat, že snadno podlehne klamnému dojmu. A to je teprve začátek.

Příběh třetí: Tábor
Každý kdo někdy byl na táboře se mnou bude jistě souhlasit, že to je nevšední zážitek. Člověk najde nové kamarády, nové nepřátele, nové poznatky a zkušenosti a nová zranění. Na druhou stranu je pro vedoucí tábor křest ohněm. Znám to, taky jsem byla na táboře. Vedoucí jsou mladí, děti drzé a neposlušné. A chudák vedoucí jim vlastně nemůže nic udělat. Jen se snaží uhlídat, aby se nezranili, neztratili a v neposlední řadě nepomnožili. Jak říká jeden můj známý vedoucí: „ Ztráty 5% povoleny. Může jich přijet míň, ale hlavně jich nesmí přijet víc!“ . Proč o tom mluvím? Hned osvětlím. Vše to začalo tím, že Věra projevila přání jet na tábor jako zdravotnice. A Vojta, poněvadž je pozorný přítel, ihned zareagoval a zapojil do toho otce. Původní myšlenkou bylo, že Vojtův táta to zařídí pro Věru. Jenže se to nějak nečekaně zvrtlo. Řekněte koho by nevyvedlo z míry, když vám zazvoní mobil a ozve se: „ Tak jedete, ten tábor je zařízený.“ . Vojta začal okamžitě tušit zradu. A taky že jo. Táta to sice Věře zařídil, ale taky zařídil, že Vojta pojede jako vedoucí. No nakonec proč ne – brigáda jako brigáda, že. Ale už po dvou dnech začaly chodit od Vojty zoufalé SMSky a prosby o zaslání brokovnice s 202 náboji. Na tom táboře bylo totiž 202 dětí, které byly pochopitelně rozděleny jednotlivým vedoucím. Jenže se stalo přesně to, co se stát muselo. Děti Vojtu příliš vážně nebraly, neposlouchaly a veškeré činnosti přepočítávaly na táborové peníze – sobíky. ( Uděláš to a to. Hm, a kolik za to? ) A každý večer nacházel dva i více dětí v jednom spacáku. Vojta sice dostál svým povinnostem a rozehnal je, ale za deset minut byly zpátky. Vrcholem všeho bylo, když se několik dětí zamklo v chatce. Vojta se tam několik minut dobýval. Na zemi pak objevil obal od prezervativu. Chvíli se domáhal zbytku a pak žádal vysvětlení, co dělaly. Odpověděly mu, že to nafukovaly a Vojta neměl daleko k mrtvici. Z tábora přijel docela zničený, i když z toho jak o tom vyprávěl usuzuji, že se mu tam přeci jen líbilo. Já vlastně přijela z tábora taky fyzicky i psychicky zničená, ale přesto mám na ten tábor nádherné vzpomínky.

Příběh čtvrtý: Auto
Už jste někdy sháněli auto? Ne? I taková banální věc se ve Vojtově podání může zvrtnout v neuvěřitelný příběh. Nová auta jsou dnes strašně drahá a hlavně nemají to kouzlo jako škopek, který vlastními silami přeměníte v koráb silnic. S tím jistě budete souhlasit. A pokud je to auto pro potřeby kapely platí to o to víc. Když totiž starý, oddaný „warťas“ začal ztrácet dech, byl čas se poohlédnout po jiném autě. Ta nabídka se nemohla na obzoru objevit v lepší čas. Vojta se tím nápadem okamžitě nadchnul. Básnil o tom jak to auto předělají. Žádal u spolujezdce lampičku, aby se dobře studovala mapa a kvalitní repráky. Vlastnosti nepochybně důležité, ale já bych na první místo stavěla pojízdnost a spolehlivost. Zvláště jednalo - li se o barkase čili auto „z roku zwei“, které pamatovalo ještě France Josefa. Ale Vojta jde do všeho naplno a po hlavě a tohle nebyla výjimka. Chodil okolo auta jako mlsný pes okolo řeznictví. A kdyby mohl, snad by tam i spal. Opravdu na něj byl úžasný pohled jak se plazí po zemi, jen proto aby si mohl prohlédnout podvozek. Ani prvotní problémy s nastartováním nemohli Vojtovo nadšení zmírnit. Vojta se na auto těšil jako malé dítě na „cuc na kládě v čokoládě“. Moc jsem jim přála, aby to vyšlo. Bylo úchvatné sledovat to jeho nadšení, ten zápal pro věc. Neměla jsem nejmenší pochyb o tom, že by z toho auta udělali žihadlo. Ale když jsem to auto uviděla, pojala jsem značnou nedůvěru. Asi to nemohlo dopadnout jinak. I přes urputnou snahu všech zúčastněných auto prostě nepodalo přesvědčivý výkon. Vlastně nepodalo žádný výkon, který by stál za řeč. Nakonec ho kluci nechali stát pod jedním kopcem. Přesně tam, kde jim vypovědělo službu. A pokud se nestane zázrak, bude tam nejspíš stát dokud se nerozpadne.

Příběh pátý: Civilka
Odedávna jsem byla přesvědčena, že muži mají život jednodušší. Jediné co mě utěšovalo, že musí na vojnu. To je ale hudba minulosti. Každý mladý muž se urputně snaží tomuto prokletí vyhnout. Děsivý strašák zvaný základní vojenská služba jim neustále visí před očima. A tak není divu, že jsou ochotni udělat cokoli, aby se vojně vyhnuli. Ani Vojta není výjimkou. Netuším jestli má Vojta takový odpor k zelenému mundůru, či to jen zpívá v jedné písničce. Moje kamarádka tvrdí, že chlap v uniformě je neuvěřitelně sexy. A myslím, že Vojtovi by uniforma opravdu slušela. Na druhou stranu může být Věra klidná. Má Vojtu u sebe a ne někde k tramtárii a to je nepochybně obrovský klad. Ale nic nejde jen tak. A to znamená, že Vojta musel nastoupit náhradní vojenskou službu. Jednoduše řečeno na civilku. Přes Věřiny známé mu bylo sehnáno místo u mentálně postižených lidí. Vojta, sám podivné individuum, tam dokonale zapadl. Naštěstí se dostatečně odlišuje od chovanců, takže nebylo třeba ho nějak viditelně označit. Během krátké chvíle si Vojtu oblíbila jedna dívčina. A něž se Vojta vzpamatoval, došla k závěru, že je Vojta její manžel. Nutno poznamenat, že to Vojta bral s patřičnou dávkou humoru. Co mu taky jiného zbývalo.
Bylo trochu nejasné, co tam někdo jako Vojta bude vykonávat za práci. Řešení se ukázalo velice prosté. Vojta je jednoduše taková děvečka pro všechno. Tedy v jeho případě spíš děvák pro všechno. Udělej tohle, přines tamto. Ale nebyl by to Vojta, aby něco nevyvedl. Nejprve se zkoušel spřátelit s místní cirkulárkou. To nebyl tak úplně dobrý nápad. Vojta se vlastně cirkulárky hrozně bojí. Ale protože byla vypnutá, tak machroval. Přejížděl prsty po zubech a zrovna, když dával ruku pryč, tu cirkulárku někdo zapnul. A ten někdo vůbec netušil, že se tam ochomítá Vojtova pracička. Tak rychle jako Vojta ještě nikdo neucukl. Kdyby tam Vojta tu ruku nechal o pět vteřin déle, už by si nikdy na kytaru nezahrál. Byla by to rozhodně škoda, i když v kapele už jenom zpívá, a tak by nemuseli shánět nového kytaristu. Vojta má prostě často víc štěstí než rozumu.
Vrtat díry do dřevěného rámu nedopadlo taky nejlépe. Ale zase ne nejhůř. Zvláštní bylo, že mu to vůbec nešlo. Aby taky ne, když se ten vrták pohyboval na úplně jinou stranu než bylo třeba. Vojta je vůbec podivným způsobem zručný. Nepochybně každý už někdy viděl pilník. Teď nemyslím ten malinkatý na nehty, ale ten velký na železo. Na první, druhý i třetí pohled je to věc těžká a bytelná. Ne ovšem ve Vojtových rukách. Vojtovým úkolem bylo obrousit takové pěkné, malé, železné hranoly. Takže si to dal do svěráku. V pohodičce kouřil a pracoval. Snad jen pán Bůh ví, jak se mu to podařilo. On ten pilník zlomil! Nu což, přiznal se a dostal nový. Za pět minut, ale i ten zlomil. To už bylo poněkud hloupé. Trochu se pootočil, aby nebylo vidět, co provedl. A dělal jako by nic. Samozřejmě to prasklo. Vojta se sice snažil ukázat, že pilník je celý a držel ho v místě, kde byl přepůlen. Ale stačilo vzít za jednu část a druhá půlka zůstala Vojtovi v ruce. Dostal třetí pilník a s tím už to raději jen tak šolichal. Těch hranolů měl udělat třicet. Po prvním ale usnul. Vojta dostal dokonce tolik důvěry, že mu svěřili, aby udělal podlahu v jedné místnůstce. Žádný problém nenastal. Tedy až do chvíle, kdy zbýval poslední kousek podlahy a Vojta se začal shánět po nářadí. Kladívko měl to ano. Vždyť tam pořád někdo nějaké nosil, ale měl jen jedno. Vojta prostě a jednoduše pod tou podlahou nechal dvě kladívka, dláto a krabičku hřebíků. Pokud ten dům bude stát dost dlouho, mohl by z toho vzniknout cenný poklad.
Nejúžasnější kousek se Vojtovi povedl ne tak dávno. Ten večer jsme se sešli v hospodě a první co mě na Vojtovi upoutalo byl úhledný šrám mezi očima. V první chvíli mě napadlo, že ho poškrábala kočka. Doma totiž kočku mám a moc dobře vím jak vypadají škrábance od tohoto domácího ďáblíka. Záhy nám to osvětlil sám Vojta. Ten den byl v dílně, seděl na židli a dělal sladké nic. Vůbec nikomu nepřekážel. Byl pěkně schovaný, aby po něm nedej bože někdo něco nechtěl. Příchod jednoho hocha, místního chovance, nijak neupoutal Vojtovu pozornost. Ovšem když ten hoch do něj začal dloubat prstem a říkat : „ Vojto, pípni.“ , usoudil Vojta, že to žádá zvýšenou pozornost. Nejprve to zkusil normálně po dobrém, ale bez nejmenšího efektu. Tak zkusil být důraznější. Když ani to nezabralo, přidal výhružku: „ Ještě jednou do mě píchneš a já ti tu ruku zlomím!“ . Výsledkem bylo pouze to, že hoch zaryl prst Vojtovi mezi žebra, což bylo dosti bolestivé a prostě to už nešlo ignorovat. Nelze tedy Vojtovi vyčítat, že se naštval a jal se výhružku náznakem jako by splňovat. Zkroutil chlapci ruku za zády. Ne příliš bolestivě, ale taky nijak příjemně. Ze začátku to šlo hladce. A když už si Vojta myslel, že trest byl dostatečný, chlapcovi ztuhly rysy ve tváři. Volnou rukou chvíli šmátral okolo až nahmatal něco tvrdého. Vzal to do ruky, pootočil se a udeřil – jednou, dvakrát, třikrát. Vojta byl nejdřív poněkud zaskočen. Tohle opravdu nečekal. Vzápětí dospěl k závěru, že srandy už bylo dost a chtěl vše ukončit. S chlapcem ale nebyla řeč. Mlátil Vojtu hlava nehlava. „ Klid, ty vole. To byla jen sranda! Uklidni se!“ . Nic nepomáhalo. Poslední rána pak zanechala Vojtovi šrám mezi očima. Chlapec se uklidnil, odložil zbraň a odešel. Mimochodem mlátil Vojtu válečkem na malování, který byl už notně uleželý a tvrdý. A ten šrám Vojtovi způsobil hřebíček přidržující vlastní váleček na násadě. Pár lidí si pak neodpustilo poznamenat, že měl Vojta štěstí, že tam nebylo kladívko nebo něco takového. Zranění bylo naštěstí jen povrchové a rychle se zhojilo aniž zanechalo jakékoli trvalé následky.

Příběh šestý: Kanál
Když jsem byla malá, houpala jsem se na deklu od otvoru do sklepa. Protože tam děda míval brambory, bylo to vždy pootevřené, aby tam mohl vzduch. Úžasná možnost se pohoupat. To se mi jednou vymstilo. Dekl se zhoupl a já spadla dolů. Tedy ne úplně. Díky batohu na zádech jsem nepropadla a děda s mámou mě vytáhli. Od té doby děda brambory dával jinam a otvor přiklápěl a pak ho dokonce zazdil. Nikdy se mi ovšem nic takového nepovedlo na veřejnosti. A hlavně kvůli tomu se dávají u výkopů přece ty provazy. Aby tam lidi nelezli a nespadli tam. Jistě už tušíte kam mířím. Ano, Vojtovi se něco takového skutečně povedlo, ale popořadě. Krátce před tím si Vojta koupil motorku. Byl z ní úplně u vytržení a jeho nadšení neznalo mezí. Ovšem v krátké době jí stačil rozbít a bylo nutné koupit nějaké součástky. Vojta se v doprovodu svého otce pro ně neodkladně vydal. Zrovna opravovali silnici a Vojta tátu dobromyslně upozorňoval na odkrytý kanál. Kdo ví co to způsobilo. Snad tolik myslel na to jak motorku zprovozní. Hlína se mu pod nohama kamsi rozutekla a Vojta spadl do otevřeného kanálu. Žárovku, kterou držel v ruce, rozmačkal aniž by se pořezal, naštěstí. Kdyby se to stalo někomu jinému asi by se Vojta počůral smíchy. Takhle na něj dělníci i táta nevěřícně zírali. Přiznám se, že nevím jak se odtamtud Vojta vlastně dostal. Ale vzhledem k tomu, že byl celý odřený a na boku měl modřinu zajímavého zabarvení i tvaru a několik ošklivých šrámů, snad ani podrobnosti nechci znát.

Příběh sedmý: Nerozvážný experiment
Dnešní svět trpí v křečích nemocí zvanou drogová závislost. Je smutné, že lidi utíkají z reality takovým způsobem. Nevzpomínám si, že by mi někdo někdy sliboval, že život bude jednoduchý. Je strašně lehké utéct před problémy, ale tím se problémy jen hromadí. Asi se teď vyděsíte proč o tomhle mluvím. Vojta naštěstí nepatří do takové skupiny lidí. Sice bych mohla tvrdit, že Vojta žije podle hesla PUNK, sex a pivo a někdy i drogy, ale v jeho případě by tou drogou mohli být maximálně cigarety a alkohol. Což je společensky tolerovatelné. Ale je typ drog, které se přeci jenom vymykají – přírodní drogy. Ty znali už nejstarší civilizace a bez větších následků je využívali. Nebezpečí spočívá v jejich halucinogenních účincích. Už na začátku jsem mluvila o pár nerozvážných experimentech, které Vojta udělal z mladického nerozumu. No a tohle je ten případ. Všichni nepochybně znáte durman. Je to nechvalně známá přírodní droga. No a právě to jednou přinesl Vojtův bratr. Takový čajíček z toho by mohl být nevšední zážitek. Osobně si myslím, že Vojta moc silnou vůli nemá a tohle bylo prostě pokušení nad jeho síly. Pro objektivnější posouzení účinků se dohodl s kamarádem, že to tedy zkusí a pak si sdělí zážitky. Ale Češi jsou takové zvláštní povahy. A Vojta je Čech. To znamená, že kamarádovi nedal půlku, jak slíbil, ale znatelně méně. A od toho se všechno odvíjelo. Čaj z toho byl nádherně černý a vypadal nadějně. Vojta si k němu sedl a vypil ho. Tak mě napadá, že ani neříkal jak to chutnalo. Žádnou změnu nepocítil. Chce to čas. Tak se Vojta šel vysprchovat. Vše se zdálo normální, cítil se jako obvykle. Pak to ale pomalu začalo působit. Sprcha se mu v ruce proměnila v hada. „ To nic není, to je jen ten durman.“ , řekl si Vojta a v klidu se dosprchoval. Odložil hada a šel spát. Vojta spí na palandě. Normálně není problém vylézt nahoru, ale dnes nebylo normální skoro nic. Každá palanda má na straně takové ty šprycle, aby se dalo vylézt nahoru. Vojta dal do jedné nohu, ale k jeho úžasu mu propadla skrz postel dolu na zem. Zkusil to několikrát znovu, ale vždy se stejným účinkem. Prostě se nahoru touto cestou dostat rozhodně nemohl. Bylo třeba najít jiné řešení a pracně se na postel vyškrábat. Na posteli si lehl na záda a zíral do stropu a čekal co bude dál. Zdálo se, že se nic neděje. Najednou mu přišlo, že se nějak propadá a vpíjí do matrace. Zvedl ruku a ona se mu přilepila ke zdi. Vůbec jí nemohl odtrhnout jako by jí tam něco přitahovalo. Tak ho napadlo, že by jí mohl zkusit odtrhnout druhou rukou. Sotva ale zvedl druhou ruku přilepila se tam taky. Připadal si trochu hloupě. Jak tam tak ležel a nemohl odtrhnout ruce od stěny. Přitom si neustále opakoval : „ Klid je to jen durman.“ . Tuhle myšlenku si neustále opakoval, aby nezačal panikařit. Napadlo ho, že by měl jít na záchod, vyzvracet se a pak se z toho v klidu vyspat. Sám ani netušil jak se mu podařilo odtrhnout ruce od stěny. Prostě to najednou šlo. Problém nastal, když chtěl slézt z postele, ale dolů to jde vždycky tak nějak samo. Pomalu se došoural na záchod, posadil se a přemýšlel co dál. Nezapomněl se uklidňovat slovy, že je to jen durman, že se mu to všechno jenom zdá. Jak tam tak seděl a přemýšlel, upřeně zíral mezerou do záchodu. Když jsem byla malá, občas se mi zdávalo, že když vystrčím nohu přes okraj postele, chytí mě nějaká příšera. Mozek člověka je složitý útvar a jeho fungování mám dosud není kompletně známo. Je tedy docela možné, že Vojta měl někde hluboko v mysli v podvědomí zasunutou myšlenku, že by něco mohlo vyběhnout ze záchodu. No a v tom případě je absolutně jasné, která část jeho těla by v takové situaci byla nejzranitelnější. A jedině tak se dá logicky vysvětlit, co následovalo. Ze záchodu se vysunula ruka v bílé rukavici, sevřela a utrhla mu přirození. Kromě jakékoli bolesti to bylo až neskutečně reálné včetně krve. V té chvíli toho už bylo na Vojtu moc. Teď už začal ztrácet kontakt s realitou a pomalu propadal panice. Není se čemu divit. Co horšího by se chlapovi mohlo stát než vidět plavat svou chloubu v záchodové míse. A v tomhle stavu začal volat mámu. Když přišla, nestačila se divit. Myslím, že dodnes nechápe proč její synáček stál nahý na záchodě a řval mamí. Samozřejmě první co chtěla vědět, co se děje. V té chvíli Vojta zmobilizoval poslední zbytky svých sil i rozumu. A ignorujíc stříkající krev odpověděl: „ Nic. Já jen zkoušel jestli přijdeš.“ . Spláchl své přirození a odkráčel do postele. Nějakým způsobem se mu podařilo usnout. Ráno bylo vše už v pořádku a na svém místě určeném přírodou. Nepochybuji že to byla neskutečná úleva. A první věc, kterou udělal, že zavolal kamarádovi, aby to proboha nepil. Bylo mu oznámeno, že je pozdě. Paradoxem bylo, že kamaráda akorát hrozně bolela hlava a Vojta si prožil takové halucinogenní stavy. Tvrdí, že se z toho poučil a už nikdy v životě by nic takového neprovedl. Docela mu to věřím. Nemluvě o tom, že měl štěstí, že se neotrávil.

Příběh osmý: Softball
Tvrdím, že Vojta není příliš sportovní typ. A za tím si budu stát ať se děje cokoliv. Údajně je levý i na koulování a v Lóře prohrává nepochopitelně ojedinělým způsobem. Přesto si zahrál softball a to na pozici catchera. To je ten chudák, který se krčí za pálkařem. A modlí se, aby ten blb na pálce nehodil pálku dozadu. Protože softball je jakási obdoba baseballu, zachovává si na můj vkus přílišnou tvrdost. Vojta to zakusil na vlastní … kůži. Co jiného se mohlo Vojtovi stát, než že dostal ránu míčkem mezi nohy. Sice měl suspenzor, ale míček po odrazu od země nabral rotaci a zasáhl Vojtu z úplně jiného úhlu než předpokládal výrobce. To co následovalo, bylo jako vystřižené z filmu. Vojta ztuhl v prostoru i čase a pak se jako pytel brambor skácel dopředu. Tím ale nevyčerpal příděl tělesných nebezpečí. Takový nadhazovač, když to umí, dá pořádnou ránu. Pálkař chytře uhnul, ale Vojta ne. Míček ho udeřil do hlavy a Vojta padl na záda. Chvíli tam ležel, pak se zvedl, sundal masku, vyndal míček z drátů masky a hrálo se dál.

Příběh devátý: Silvestr 2002
Už bych ani nespočítala kolik Silvestrů jsem strávila u babičky. Nebyly to špatné chvíle, to vůbec. Po čase to ovšem chtělo změnu. A tak když Vojta přišel s tím, že bychom mohli jet k nim na chatu, neviděla jsem důvod nesouhlasit. Mělo nás jet osm – čtyři kluci a čtyři holky. Už od začátku mi bylo jasné, že tam nebudeme strkat limonádu a hrát domino. Sice jsem neměla žádnou představu jaké to tam bude, ale žádné iluze jsem taky neměla. Na to znám kluky z kapely až příliš dobře. Přišlo mi, že přípravy Vojta moc neřešil. To ale není nic neobvyklého. Je to chlap. Když se má něco zařídit, musí to udělat ženská – tedy Věra. Jídla se vezlo tolik jako by měl přijít hladomor nebo válka. A alkoholu kluci vzali tolik, že jsem myslela, že byla obnovena prohibice. Proti alkoholu nic nemám, jen mi většina lihovin nechutná.
Přijeli jsme okolo třetí a my holky jsme ihned vyrazily nakoupit. Ještě jsme si vzali sebou Kubu jako nosiče. Nejdřív jsme vyrazili do Pennymarketu, protože Věra věděla kde je. A abychom si to užili, jeli jsme hledat Plus. Nazdory tomu, že se Kuba v Dobříši vůbec nevyzná, navigoval. S jeho a Boží pomocí jsme Plus nalezli. A ještě jsme to měli s okružní jízdou po Dobříši. Jídla byl plný kufr. Nákup trval asi hodinu. Náš návrat už u vrátek netřpělivě očekával Vojta s lahví piva. A hned se scháněl, kde máme pivo. Věra mu zákeřně sdělila, že neměli, což Kuba přikyvováním potvrzoval. Vojta otevřel kufr a znejistěl. Piva neviděl. Byla totiž rozprostřená pod ostatním nákupem. To ho ale zmátlo jen na chvíli a rychle se hledaného dopátral. Odnesli jsme jídlo do chaty. Kluci si láskyplně odnosili piva do sklípku, kde už předtím zatopili v krbu. Podle hesla „sejdeme se ve sklípku“ jsme se usídlili ve sklípku. Nálada byla pohodová. A Vojta hned, že dáme paňáka, a začal rozlévat Jelzinku a říkal: „ To je jen takový sirup, taková šťávička. “ Venca dodal, že tím se opít vůbec nedá. Navzdory tomu byl Vojta už okolo páté pěkně v ráži. Aby ne. Možná se tím skutečně opít nedá, ale ze tří lahví nezbyla ani jedna. Z toho notnou část vypil Vojta. To už nějaké následky zanechá. A protože se Vojta rád předvádí, nemohl nevyužít toho, že má sedmičlenné obecenstvo. Že nám zahraje na kytaru. Hrál kde co od Kryla až po podivnou verzi Diany. Při Slavících z Madridu, u kterých umí jen refrén, si stoupnul, nohu dal na stoličku, zapěl pár tónů a skácel se. Štěstí, že tam byla židle, na kterou bezpečně přistál. Přitom se ale zachytil skříně a srazil na zem broušenou skleničku na nožičce, která se rozbila. Během sbírání střepů nám neustále tvrdil, že zavřel oči a špatně šlápl, ale my víme své. Pak už si zásadně sedal a vždy kontroloval kam by eventuelně padal. Strašně jsme se nasmáli, když se Vojta snažil přesvědčovat kuře, aby se už rozmrazilo. Později Vojta rozjel akci Jdeme na dřevo. Ta spočívala v tom, že půjdou sousedovi krást dřevo a měla hned několik úskalí. Cesta strašně klouzala, o čemž se rychle přesvědčili. Vojtova strategie „ držíme se plotu“ nebyla nejúspěšnější. Kubovi podjely nohy, plotu se držel jako klíště a lahev piva se kutálela z kopce dolů kamsi do tmy. Vojta se pokusil Kubu chytit, ale výsledkem bylo jen to, že spadli oba a dolů se poroučela další lahev. Cesta zpátky se dřevem se rovněž neobešla bez pádů. Další problém představovalo ostanaté pletivo na dřevu. Při jeho sundavání skoro odřeli auto. A pak se musela těžká polena dotáhnout domů. Nešlo totiž o nasekaná polínka, ale polena pořádných rozměrů. Když je Vojta ráno za střízliva uklízel, pořádně se s nimi nadřel. Jak je ten večer tak lehce transportovali je záhadou. Druhá loupež měla proběhnout o něco později, ale plán nedodrželi a vyrazili dřív bez Vojty. Akce byla neúspěšná. Kuba totiž upadl a zranil se. Do sklípku za námi přišel s pěknou ránou na bradě. Teklo mu docela hodně krve a veškerá doporučení o návštěvě nemocnice odmítal slovy: „ To je v pohodě. To je dobrý.“ Jeho opilý organismus evidentně úraz ani nezaregistroval. Bára došla pro diplomovaného specialistu. Vojta ránu ohodnotil a prohlásil, že jde do lékárničky pro kysličník. Místo pro dezinfekci šel ale pro Věru. A ta rozhodla, že se pojede do nemocnice. Protože pohotovost v Dobříši měla zavřeno, jeli do Příbrami. Byli tam dvě hodiny. Kubíček přijel s třemi stehy a zelenou bradou. Naše obavy, že na otázku co dělal, odpoví upadl jsem, když jsem šel krást dřevo, se nesplnily. Na jeden den bylo vzrůša až dost. Vojta ještě přikrášlil trávníček svou večeří a mohlo se jít spát. Byly tři hodiny, když Vojta před spaním řešil problém zda spát jen tak nebo si něco na sebe vzít. Vzhledem k jeho stavu se rozhodl pro druhou variantu. A bylo to moudré řešení, protože už ve čtyři mě vzbudil, když se sápal dolů na malý výlet do přírody.
První ráno jsme vstali časně – v deset. Jen Venca s Bárou si vydatně přispali. Vše potřebné k snídani jsme snesli do sklípku, kde se už topilo. A Vojta sliboval, že se bude dnes šetřit. Zahráli jsme si Sázky a dostihy, přičemž Vojta vzteky mrštil kostku do ohně. Než jí s Kubou vylovili, už to rozhodně nebyla kostka. Vojta se přiznal, že když posledně s Věrou hráli Člověče nezlob se a museli za každé vyhození figurky pěkně poděkovat, vzal po chvíli hrací plán i krabici a vysypal to z okna. Když se uklidnil, figurky pod oknem posbírali a hráli dál. Věra zase na Vojtu práskla, že když tu jednou byli, tak se Vojta opil a utekl jí. Pak mu volala na mobil a on jí sdělil, že někde pohodlně leží. Takže nám bylo jasné, že má Vojta místní okolí dobře zmapované. Místo geografie nás ale Vojta zasvětil do toho, že tu žije čarodejnice Wawava. Jak se později ukázalo je to Vojtovo rodinné strašidlo. Wawava u nás ihned zdomácněla. V odpoledním plánu byla návštěva hospody v Dobříši a Kuba se neustále ptal, kdy že tam půjdeme. Dočkal se. Cesta sice připomínala bojovou hru. Byla tma a jen Vojta s Vencou měli baterky. Vyhýbat se za takových podmínek loužím je doast obtížné. V hospodě jsme poseděli, naučili ( alespoň doufám ) Kubu hrát Prší a šli domů. Cesta zpět byla z kopce a tak utíkala rychleji. Doma jsme se opět sesedli ve sklípku. Na ohni se dělalo kuře. Kuba s Vencou šli do rumu. Vojta docela dostál slibu a nepil tolik. Hrdinou dne a dalším členem v klubu zvracejících byl Kuba. Ovšem ani nižší promile alkoholu v krvi nemohly zmírnit Vojtův přirozený talent. Kuba přinesl magneťák a pouštěl kazety a CDčka. Nejdřív Vojta zvládl ulovit Wawavu. Našel si klacek a bodl jí do pozadí. Pak ale vyvstala teorie, že to nebyla Wawava, ale Vojtova máma, která se na nás přijela podívat. Na to navazoval fiktivní rozhovor Venci a potom Vojty s Vojtovou mámou. Klacek, kterým poranil Wawavu, se pak změnil v basovou kytaru a Vojta rozjel celovečerní hudební vystoupení. Protože Vojta byl od dřevěného uhlí a od pádu ze schodů, který se mu během večera podařil, špinavý, přešvědčovala ho Věra, že by se mohl umýt. Vojta rázně odmítal. Nakonec dohodli kompromis. Něco si tedy Vojta umyje, ale ne zase úplně všechno. Věra tedy Vojtíška umyla, převlékla a uložila spát. Ten večer Vojta usínal u Věry v posteli.
Časně ráno ve dvanáct jsme se probudili. První nečekané zjištění učinil Vojta. Usnul u Věry, ale probudil se ve své posteli na druhé straně místnosti. A nikdo netušil jak se tam dostal. Asi to byla práce Wawavy. Vojta obětavě udělal snídaňo – oběd. Uvařil čaj a ohřál párky. Bohužel při výběru hořčice neměl nejšťastnější ruku. Tak pálivou hořčici s křenem jsem nikdy nejedla. Vencovi po ní dokomce vyhrkly slzy, protože si jí nabral na párek moc. Bylo také nutné dokoupit zásoby, a tak byli Vojta a Kuba vysláni do krámu. Dopolední program byl vyplněn návštěvou poloviny z nás u Vojtových příbuzných zatímco druhá polovina sledovala Mrazíka. Pak jsme odpočívali a nabírali síli na večerní oslavu Silvestru. To ale Vojta dlouho nevydržel a šli s Kubou do sklípku. My ostatní jsme přišli až v šest. Vojtovi byl svěřený důležitý úkol grilování kuřat. Zhostil se ho nadmíru dobře. Večer Vojta začal zase paňáčkovat. Venca šel do své vodky Amundsen. A tak se hrdiny dne stal Vojta s Vencou s jejich pěveckým a tanečním vystoupením. Jako kytary jim posloužilo jedno koště a jeden klacek. Venca pak projevil přání, aby zůstal rok 2002. Vojta mu vyhověl a šel to hned ven vyjednat s Ježíškem, což jsme slyšeli i přes zavřené dveře. Chvíli venku hulákal na Ježíška a pak přišel. Tiše a důvěrně nám sdělil, že je to domluvené, že bude už navždy rok 2002. A začal se radovat, že nikdy nezestárneme. Během večera se Vojta opět úspěšně natáhl a nádherně se přitom zaryl do sněhu. Když se pak přiblížila půlnoc, šli jsme ven. Otevřelo se šampaňské a připilo se novému roku. Kluci zapalovali dělobuchy a prskavky. Tedy jen do té doby než si Vojta krabičku s dělobuchy vzal a zanechal ji neznámo kde. Věra nevydržela jeho předvádění se a odešla. Vencu odrovnala Amundsenka a Bára ho musela odvést do postele. Kde o chvíli později nad lavorem vstoupil do klubu a pak usnul spánkem sladkým a spravedlivým. Byl až roztomilý jak tam tak spal. Vojta ještě jednou šel hulákat ven na rok 2003. Vynadal mu, že je zase o rok starší, ale že mu to vůbec nevadí. Co ho trochu mrzelo, bylo, že se na něj Věra zlobí. Trochu se zklidnil, hrál na kytaru a popíjel šampaňské značky Avanti. Měl sice značné výpadky a často vynechával kusy textů, protože si na ně nevzpomněl, ale hrál pěkně. Tak pěkně, že z toho přetrhl strunu. „ Jo, to je moje kytara. Tak to je v pohodě. Stejně tam ta struna není potřeba,“ okomentoval to a hrál dál. Pomalu jsme se trousili do postele. Nakonec zůstali Kuba a Vojta sami. V půl třetí ráno Vojta coural po zahradě a zpíval. Což Věru neuvěřitelně vytočilo. Vyběhla ven a zaječela na něj: „ Nechtěl by ses už zklidnit!“ Ještě štěstí, že Bára Vojtu odradila od zpěvu milostných písní Věře pod oknem.
Ráno jsme se probudili už tradičně ve dvanáct. Nasnídali se a začali uklízet ten nepořádek. Věra se sháněla po své šále. Pohřešovaný kus oděvu podle Vojty sebrala Wawava, a proto jí Věra už nikdy neuvidí. Úklid proběhl v pohodě. Už jsem měli sbaleno, když Vojta šel nastartovat opraveného warťáska. Něšlo to. Záhy se zjistilo proč – vrstva ledu v motoru. Lahve s teplou vodou situaci zlepšily, ale auto ne a ne nastartovat. Už se to pěkně protahovalo. Nakonec diplomovaný specialista určil diagnózu. Zamrzl benzín. Kuba nad tím nevěřísně kroutil hlavou: „ To je nějaký divný. To přeci nejde. To je ale blbost.“ Ale byl to krutý fakt. Auto zamrzlo jak mamut v ledovci. Bylo nutné najít náhradní řešení. Zachránila nás ochota Vencova otce přijet. Polovina jela s Vojtou a druhá polovina počkala v Dobříši.
Silvestr se vydařil pěkně. Vojta zajistil zábavný a zajímavý program, který byl pečlivě zdokumentován. Všichni se na fotky moc těšíme. Jen Vojta ne. Protože si toho z těch večerů moc nepamatuje, zjišťuje většinu věcí až dodatečně. Pokaždé, když se někdo k Silvestru 2002 vrací, říká Vojta jen: „ Já už bych to nerozebíral. Vážně ne.“

Teď by mohl být obrázek o Vojtovi takřka dokonalý. Říkám takřka, protože jsem vám odvyprávěla jen zlomek toho, co jsem o Vojtovi slyšela. A já jsem slyšela jen zlomek toho, co je o Vojtovi k slyšení. Je to prostě zvláštní člověk. Bohužel nedokážu napodobit jeho úžasný a jedinečný vyprávěcí styl, kterým nám vypověděl většinu těchto příběhů. Umí se pořádně napít. Dělá mu dobře být středem pozornosti. Rád se předvádí, hlavně když má už něco vypito. Na druhou stranu jsem ale pevně přesvědčena, že je to správný člověk a dobrý kamarád se srdcem na správném místě. Věra si s ním užije své, to ano. Ale troufám si tvrdit, že ji miluje celým svým bláznivým srdcem.
Vojta je prostě takový jaký je. Možná že ho nikdy nikdo nezmění. A třeba je to dobře. To už by pak asi nebyl on. Nikoho už nepřekvapí, že spadne do kanálu, dostane válečkem nebo se předvádí a třeba i trochu dělá ostudu. Známe ho, víme, že to k němu patří. Dávno víme, že Vojta je prostě….Vojta.

Všechny tyto příběhy byly pravdivé. Jakákoli podobnost s fikcí je čistě náhodná a neúmyslná.
Děkuji za pochopení.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský