Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Lucius Malfoy
Shrnutí: Cesty Boží nejsou ani zdaleka tak nevyzpytatelné jako chutě Luciuse Malfoye.
Poznámka: dopsáno leden 2009
Děkuji bedrníce za beta read

Neodolatelná přitažlivost

Knihovna byla právem jejich pýchou. Stěny a police ze vzácného tmavého dřeva, pohodlná brokátová křesla, stůl z černého skla a v podlaze z černého mramoru ze stříbra a nefritu vyobrazen rodokmen Malfoyů. Za pět set let doložené rodové historie se tu nashromáždilo na tisíce svazků, z nichž některé měly dnes nevyčíslitelnou hodnotu. Pravda nikdy je nejspíš nikdo nečetl. Místo toho tu jeho otec pořádal společenské sešlosti, při nichž se diskutovalo hlavně o politice, domlouvaly sňatky a podobné věci a velkolepá knihovna sloužila jen jako okázalá kulisa.
Při jedné z takových seancí byla domluvena i jeho vlastní svatba a otec mu od té doby neopomenul nespočetkrát zdůraznit, jak důležité bude obnovení a posílení pokrevního spojení mezi rodem Malfoyů a Blacků. Takže pro Luciuse by měla knihovna mít i zvláštní osobní význam. Ale hlavně sem většinou nikdo nechodil.
Lucius seděl s nohama přehozenýma přes opěradlo křesla a na kolenou měl otevřenou knihu Přirozená aristokracie: Genealogie kouzelnických rodů. Byla to velká, těžká bichle vázaná v černé kůži a silně pozlacená. A přesně tak nudná, jak napovídal název. Jenže Lucius ji ani v nejmenším nečetl. Vybral si ji záměrně, protože i když o ní otec s oblibou mluvil, Lucius ho podezříval, že ji snad nikdy neměl v ruce. Vlastně si nebyl jist, jestli jeho otec vůbec někdy nějakou knihu četl.
V otevřené knize měl rozložený již notně ohmataný mudlovský časopis. Dostal se k němu úplně náhodou ve škole, kde ho sebral nějakému mladšímu studentovi mrzimorské koleje. A byl to jeho malý poklad.
Zatímco levou rukou přidržoval knihu, aby nesklouzla, pravá mu zmizela za okrajem kalhot. Zlehka si přejel přes spodní prádlo. Tenké hedvábí klouzalo po citlivé kůži, až ho z toho příjemně mrazilo.
Otočil stránku v časopisu a přitlačil ruku přes látku ke svému péru. Tohle byla jeho oblíbená dvojstrana. Odložil knihu na stolek a sundal nohy z opěrky. Pak se natáhl jen pro časopis a pohodlně se rozvalil v křesle se stehny doširoka rozevřenými. Stále se ale jen dráždivě hladil přes boxerky. Nespěchal. Masturbace byla umění a umění si žádá svůj čas.
Rozepnul si kalhoty a střídavě hltal očima obrázky v časopisu a kochal se pohledem na své tvrdnoucí péro napínající látku spodního prádla. Pevně ho sevřel v dlani. Vzrušením dýchal mělce a přerývaně. Časopis upustil na zem, stáhl okraj boxerek dolů a vylovil svého tvrdého ptáka. Přejel po celé jeho impozantní délce rukou a druhou si mnul a mačkal kulky. Ze rtů mu sklouzlo první tiché zasténání. Jak pomalu přetahoval předkožku přes růžový žalud, vlhce to mlaskalo. Svaly na stehnech se mu napínaly, ale snažil se ovládnout nutkání zrychlit pohyby, a místo toho si ptáka i kulky sevřel pevněji.
Kalhoty mu již překážely, takže si je stáhl ke kotníkům. Časopis zvedl ze země a položil ho na stolek, aby na něj viděl. Poté se znovu pohodlně usadil a tentokrát jeho ruka začala jezdit po jeho péru rychleji. Hlasově se vůbec neomezoval a nespoutaně vzdychal a sténal. Věděl, že skrz tlusté zdi a těžké dubové dveře nepronikne sebemenší zvuk. Docela dobře bylo možné, že místnost byla opatřená nějakým kouzlem, aby nikdo nemohl otcovy debaty s politickými přáteli zaslechnout ani náhodou.
Dech se mu zadrhával v hrdle. Chvílemi si třel úd po celé délce, pak zase dráždil prsty jen citlivý žalud. Prsty na nohou se mu v botách zatínaly a boky se mu neovladatelně nadzvedávaly v potřebě intenzivnějšího dráždění.
Na alabastrově bledé pleti se mu objevily růžové skvrny vzrušení. Cítil, jak v něm stoupá horký pramen a ruka mu létala po péru sem a tam stále rychleji.
Když už to nešlo vydržet a byl jen kousek od vyvrcholení, přestal si mačkat kulky a natáhl se pro hedvábný kapesník. S chraplavým zasténáním ejakuloval a sperma zachytil do kapesníku, který upustil na podlahu.
Zůstal ještě chvíli uvelebený v křesle a hladil si ochabující penis, dokud se mu nezklidnil dech a nepřestaly třást nohy. Pak se zvedl, zastrčil si ptáka do boxerek a zapnul se. Časopis schoval do knihy, kterou vrátil na její místo v polici. Nechat si ho ve svém pokoji nemohl, protože jeho matka u něj pod nejrůznějšími záminkami s oblibou slídila. Asi hledala nějaké známky toho, že si tam tajně vodí holky nebo co.
Vyšel na chodbu právě ve chvíli, kdy staré drahocenné hodiny, začaly odbíjet dvanáct. Pro jistotu ještě v zrcadle zkontroloval, jak vypadá, a konstatoval, že je vše dokonalé.
Do jídelny vešel zároveň s matkou, která vstoupila protějšími dveřmi. Pozdravil ji kývnutím hlavy, protože dnes se již viděli. Počkal, až si matka sedne a pak se usadil na své místo.
„Jsi nějaký – uřícený,“ zadívala se na něj zkoumavě.
„Uřícený?“ pozvedl Lucius obočí v hraném údivu. „Opravdu?“ přejel si rukou po tváři.
„Co jsi dělal?“ zajímala se.
„Nic zvláštního,“ pokrčil Lucius rameny a vstal, protože do jídelny přišel jeho otec. Neslušelo se, aby si sedal dřív než hlava rodu. „Četl jsem si v knihovně,“ řekl, když se opět posadil.
Na stole se objevila polévka.
„Co jsi četl?“ vyptávala se dál matka.
„Genealogii kouzelnických rodů,“ odpověděl ledabyle.
„Už zase?“ podivila se.
„Nech ho být,“ uchechtl se Abraxas Malfoy. „Je dobře, že si je vědom svého původu – a odpovědnosti, která z toho přirozeně vyplývá.“
„V jeho věku mladí sotva budou číst svůj rodokmen,“ namítla. „Většinou mají zájem o jinou – zábavu,“ dodala podmračeně.
Lucius její starosvětské názory znal až příliš dobře. Na druhé straně otec byl zase přesvědčen, že má nejvyšší čas začít sexuálně žít. Prý aby pak o svatební noci neudělal rodině ostudu.
„Však už má taky nejvyšší čas,“ zabručel Abraxas a podíval se na svého syna téměř vyčítavě.
Třebaže mu nedávno bylo šestnáct let a ve škole na něm mohly všechny dívky nechat oči, ještě se Lucius s žádnou holkou ani nelíbal. Ne že by nebylo spousta příležitostí. Prostě nechtěl. A proč by se on, potomek jednoho z nejstarších a nejbohatších kouzelnických rodů měl do něčeho nutit? Až bude chtít, bude mít třeba stovky milenek nejrůznějších barev a tvarů. Jenže zatím nechce.
„Cygnus mi dopoledne poslal sovu,“ promluvil Abraxas u hlavního chodu. „Pořádají tenhle víkend ples.“
„Už tenhle víkend? Ale já nemám nic na sebe!“ zděsila se jeho žena.
„Sandro, miláčku, jsou to celé tři dny,“ utrousil Abraxas. „Spousta času.“
Lucius viděl, jak jeho matka stiskla rty. Nesnášela, když se jí říkalo Sandro.
„Ve tři by měl přijít jeden z mých přátel. Má pěkného plemenného koně,“ podíval se Abraxas úkosem na Luciuse. „Myslel jsem, že bys ho chtěl viděl.“
„Rád, otče,“ řekl Lucius.
„Španělská krev,“ zamručel Abraxas. „Skvělé zvíře.“
„Podle mne trávíš s těmi koňmi příliš času,“ zadívala se Kassandra ostře na svého syna. „Měl by ses víc věnovat Cissince. Ostatně budete se přece napřesrok brát a zatím jste spolu promluvili sotva půl slova.“
„Jistě, matko,“ řekl Lucius, jak se sluší a patří na spořádaného syna. „Ale bylo to rozhodně víc než půl slova,“ namítl. Ostatně na posledním plese strávil druhý den celé dopoledne tím, že s Narcissou chodili po parku a on musel poslouchat to její věčné tlachání.
„K čemu slova?“ odfrkl si Abraxas. „O svatební noci jich nebude třeba, že,“ uchechtl se.
Kassandra se zatvářila patřičně pohoršena.
„Jistě, otče,“ řekl Lucius bezvýrazně.
„Narcissa je ctnostná dívka z dobré rodiny. To si pamatuj, Luciusi,“ poučila ho matka.
Abraxas mávl rukou, v níž svíral vidličku, v netrpělivém gestu, aby manželku umlčel.
„Myslel jsem, že nechám připustit tu bílou klisničku. Má už nejvyšší čas, aby se poprvé ohřebila,“ pokračoval v rozboru svých chovných ambicí.
Lucius si vybavil to krásné sněhobílé zvíře s čokoládovýma očima a olízl si rty.
„Ano, máš naprostou pravdu, otče.“

Lucius se opíral vedle otce o hrazení a sledoval koně popásajícího se na louce za domem. Hřebec byl velký a statný, černý jako noc až na bílou lysinu.
„Má sílu jako býk,“ vychvaloval svého koně hubený vrásčitý kouzelník.
Luciuse napadlo, že kdyby ten muž spadl z koně, musel by si polámat všechny kosti.
„A povahu jako sám ďábel,“ dodal kouzelník a zachechtal se. „Stál mě celé jmění, Abraxasi, ale byla to dobrá koupě. Zatraceně dobrá koupě.“
„To věřím,“ zabručel Abraxas.
Lucius se na koně díval a cítil neodolatelnou touhu tu horu svalů, zubů a žíní osedlat a zkrotit, ovládnout a získat nad ním moc, pokořit ho a podrobit si.
„Přiveď klisnu,“ rozkázal Abraxas zdánlivě do prázdna.
Skřítek, dosud se krčící u pánovy nohy, se s lupnutím přemístil. O chvíli později k ohradě jako by sám od sebe přišel čistě bílý kůň. Teprve když přišel blíž, všiml si člověk, že koně vede skřítek, který kdykoli zvíře trhlo hlavou nahoru, vyletěl několik desítek centimetrů do vzduchu.
Skřítek dovedl klisnu do ohrady a přemístil se pryč.
„Co trochu brandy?“ navrhl Abraxas svému příteli a za společného hovoru o chovu koní se vydali k zámku.
Lucius zůstal. Věděl, že kdyby „námluvy“ neprobíhaly dobře, skřítkové zasáhnou. Mohl by se klidně jít věnovat něčemu jinému. Poslední dobou nějak zanedbával šerm. Ale rád se díval na připouštění koní. Bylo to vzrušující.
Hřebec zvedl hlavu a ohrnul pysky. Lucius se ušklíbl, docela mu rozuměl. Byla to vážně pěkná klisnička. Kdyby byl kůň, taky by si dal říct.
S lupnutím se k němu přemístil skřítek. Lucius se na to otravné ošklivé stvoření zamračil. Skřítek se hluboce uklonil.
„Paní vzkazuje, že nemáte zapomenout na svoji dnešní hodinu šermu,“ zapištěl skřítek.
Lucius si povzdechl. Úplně šerm se svým španělským instruktorem pustil z hlavy. To byla celá matka – zkazit mu zábavu. Tak aspoň skřítka nakopl, aby si zlepšil náladu.

„Víš, vážně si nemyslím, že je normální, aby neustále četl tu knihu,“ začala Kassandra šeptem, když se přitočila k manželovi předstírajíc, že mu pomáhá nalít brandy.
„Zase to přeháníš,“ zabručel Abraxas.
„Abraxasi, oba dobře víme, co chlapci v jeho věku dělají,“ sykla tiše.
„Vždyť na to má taky věk. Přestaň se pořád chovat jako by byl děcko,“ zasyčel Abraxas. „Je to budoucí hlava rodu.“
„No právě!“ naléhala.
Abraxas se mračil. To jejich špitání u baru bylo už k hostovi velice neslušné.
„Probereme to později!“
Kassandra se otočila na hosta, usmála se jako milá hostitelka a pak nasupeně odkráčela. Abraxas si povzdechl. Vůbec se na rozhovor se svou ženou o intimních věcech svého syna netěšil.
„Ženy,“ odfrkl si, když podával hostovi skleničku.
Kouzelník se chápavě usmál.

Lucius si hřbetem ruky setřel pot a spustil si kryt opět před obličej. Vlasy měl stažené černou sametovou stužkou do ohonu, aby mu nepřekážely. Čepelí kordu pozdravil svého soupeře.
Několik metrů od něho mu Natanael pozdrav oplatil.
Lucius se přikrčil do střehu.
„Trochu nízký postoj,“ pokáral ho Natanael laškovně. „Ale není divu na začátečníka.“
Lucius neměl rád, když si ho jeho španělský instruktor málo starší než on sám dobíral.
„En garde,“ ohlásil Natanael a udělal krok vpřed.
Lucius se rozhodl, že tomu španělskému hezounkovi s kudrnatou hřívou uhlově černých vlasů ještě ukáže, a držel si svou pozici a ani se nepohnul. Něco takového vyžadovalo sebekázeň, obzvláště u začátečníků vzácnou, ale Lucius ji rozhodně nepostrádal.
Nezdálo se ale, že by měl v úmyslu postoupit vpřed. Natanael udělal výpad – nepříliš prudce, jen aby donutil Luciuse stáhnout se zpět a stát se tak zranitelnějším.
Lucius ale neudělal nic z toho, co se od něj očekávalo. Místo aby se stáhl, odrazil Natanaelův kord do strany – ne o moc, jen aby ho minul – a sám naopak provedl výpad.
To, co začalo jako jednoduchý výpad, se však vyvinulo do masivního útoku, který by méně zkušeného šermíře, než byl španělský kouzelník, zastihl nepřipraveného. Jediné, co Natanael mohl dělat, bylo odrážet Luciusův dotírající kord a snažit se, aby nezasáhl cíl. A přitom rychle couvat až k hraniční čáře.
Když se Natanael stáhl až za koncovou značkou, vyrazil Lucius k poslednímu beznadějnému útoku – a ukázalo se, že je krátký. Jen pár centimetrů chybělo k tomu, aby si Natanael musel počítat zásah. A byl by to zásah vskutku brilantní.
„Bravo!“ zasmál se Natanael, když oba zvolnili – on stále couval a Lucius postupoval vpřed. „Vidím, že jsi cvičil za mými zády.“
Lucius se za sítem masky samolibě usmál. „Říkáš to trochu neupřímně.“
„Ale naopak, to je upřímné,“ odporoval Natanael. „Protože v lásce a šermu se vždycky hraje poctivě!“
Když znovu zaujali pozici, uvědomil si Natanael, že podle pravidel musí začínat blízko koncové značky. Bude-li muset znovu ustoupit až za ni, bude se automaticky počítat zásah. To potěšení mladému aristokratovi nehodlal dopřát.
„En garde?“ navrhoval nedočkavě Lucius.
„V pořádku,“ přikývl Natanael a hned naznačil výpad. Byl to pokus, jak přimět Luciuse k ústupu a získat tak víc prostoru.
Ale stejně jako předtím Lucius se odmítl pohnout byť o píď.
„Ustoupit neznamená prohrát, Luciusi,“ řekl Natanael.
„Ale útočit také ne,“ zasmál se Lucius a provedl nečekaně výpad.
Tentokrát byl ovšem Natanael ve střehu. Elegantně odrazil Luciusovu čepel na stranu a vrhl se vpřed – právě včas, aby špičkou svého kordu zasáhl soupeřovu nekrytou hruď.
„A má ji!“ vyštěkl.
Lucius si sňal masku. Několik tenkých pramenů vlasů se uvolnilo a svezlo se mu do zpocené tváře.
Natanael si také sundal kryt obličeje.
„Krásný boj,“ ocenil svého žáka. „Ale příště by se ti mohlo vyplatit, kdybys dokázal o kousek ustoupit… nechat mi klamný pocit bezpečí… a pak se do mě pustit.“*

Lucius přešel ke stolku, na němž stál džbán vody. Kord i masku položil na stolek a nalil si sklenici vody.
Natanael rovněž odložil věci a otřel si tvář do připraveného ručníku, který si pak nechal viset kolem krku.
„Příští lekci budeme bohužel muset zrušit,“ řekl Lucius a rozepnul si u krku šermířský overal. „Povinnosti,“ dodal na vysvětlenou.
„Chápu,“ pokýval Natanael hlavou. „Moc se ti nechce, viď?“
„Jsem Malfoy,“ opáčil Lucius ostřeji, než bylo nutné.
Natanael se omluvně usmál. „Jistě že jsi, o tom bych se neodvažoval pochybovat,“ ujistil ho.
Několikrát se podobných společenských událostí pořádaných na Malfoyském panství účastnil. Lucius svoje tajemství skrýval dobře a Natanael ho plně chápal. Přesto si nešlo nevšimnout, že se k ženám chová s chladnou zdvořilostí. Natanael poznal, když někdo líbá ženu z povinnosti, chladně a neobratně. A Lucius byl přesně takový – příliš zdvořilý, příliš galantní k ženám.
Lucius si rozhalil šermířskou vestu téměř do půli trupu a promnul krk.
„Jsem nějaký ztuhlý,“ postěžoval si.
Natanael se usmál. „Ukaž,“ řekl měkce, obešel Luciuse a položil mu ruce na ramena. Přejel mu po šíji a jemně zatlačil, aby rozmasíroval ztuhlé svaly.
Lucius spokojeně zamručel, když schopné prsty rychle vyháněly napětí.
„Ano, to je ono,“ vydechl úlevně.
Natanael se usmál a jednou rukou rozepnul vestu zcela. Přejel Luciusovi po hrudi a vtiskl mu polibek na krk.
„Co – “ otočil Lucius hlavu, ale dál se nedostal.
Natanael uchvátil jeho rty do svých. Luciusův polibek byl tak rozkošně nezkušený a to předstírání, že nechce, bylo tak vzrušující. Přiměl ho obrátit se k němu čelem, a aniž by ho pustil a přestal líbat, dotlačil Luciuse ke stěně, k níž ho přimáčkl.
Lucius se opřel rukama o Natanaelovu hruď a pokusil se uhnout dotírajícím ústům.
„Usted es delicioso, Lucius,“ zašeptal mu Natanael do ucha. „Nemusíš se už přetvařovat. Vím všechno.“
V první chvíli zachvátila Luciuse panika, než si uvědomil, že to přece nemůže vědět nikdo.
Mezi stehna se mu vtlačilo Natanaelovo koleno. Jedna ruka ho tiskla ke zdi a druhá osahávala. Zatímco noha vklíněná mezi jeho se otírala o jeho rozkrok. Bylo to nechutné.
„Přestaň!“ zasyčel Lucius, a když drzá ruka vklouzla za okraj jeho kalhot, vší silou od sebe Španěla odstrčil a vytáhl hůlku.
„Co – si to – dovoluješ!“ odsekával Lucius vztekle a třásl se odporem i zlostí zároveň.
Natanael se tvářil překvapeně a nechápavě zároveň.
„Já jen – ty jsi přece – “ nedokázal nalézt slova.
„Už nikdy – nikdy – se nedovažuj mě dotknout, rozumíš?!“ běsnil Lucius.
Natanael otevřel naprázdno ústa a zase je zavřel. Nevěděl, co říct. Málokdy se mýlil. A Lucius přece nejevil ani ten nejmenší stín zájmu o ženy.
„Jestli máš strach, že – “ chtěl ho ujistit o své diskrétnosti. Kletba ho zasáhla jako šlehnutí bičem.
„Mlč!“ vřískl Lucius a hlas mu zlostí přeskočil o oktávu výš. „Ještě slovo a nechám tě zmrskat a psi tě poženou až za hranice pozemků!“
Natanael pochopil, že Luciuse odhadl špatně. Jeho strach z prozrazení byl zjevně větší než by si kdo dokázal představit. Ale dobrý bojovník umí přijímat prohry.
„Jistě, pane, už se to nebude opakovat,“ slíbil a uklonil se.
Lucius jen velmi zvolna spustil ruku s hůlkou, jako by se bál, že se na něj Natanael znovu vrhne.
„Nikdy,“ dodal ještě šeptem, než zastrčil hůlku do šatů.

*****

Lucius stál u hrazení tak, aby viděl již z dálky, kdyby se někdo blížil. Okraj kalhot měl někde pod zadkem a ruka mu jezdila po ptákovi sem a tam v rytmu hřebcových horlivých přírazů. Jednou rukou se opíral o kládu plotu a očima hltal, jak koňský úd mizí v klisnině pochvě.
Když hřebec s frkáním z klisny sklouzl, Lucius se se zasténáním udělal a potřísnil spermatem kůl plotu. Připouštění koní byla jeho nejoblíbenější část prázdnin. Očistil svůj ochabující penis hedvábným kapesníkem a natáhl si kalhoty. Pak poodešel stranou od místa, které označkoval, opřel se o hrazení a zapískal na klisnu.
S pošviháváním ocasu se k němu přiloudala a zvědavě ho očichala.
„Tak co,“ pohladil ji po hlavě. „Líbilo se ti to?“ pousmál se a našel v kapse kalhot cukr.
Klisna si vzala pamlsek a pak Luciuse ještě důkladně očichala, jestli nemá ještě něco dobrého na zub.
„Ještě párkrát si to s tím prevítem zopakuješ,“ šeptal Lucius klisně. „Budu se dívat.“
Klisna zastříhala ušima a zvedla hlavu.
Lucius se podíval stejným směrem a spatřil, jak k němu kráčí otec.
„Prý jsi matce řekl, že končíš se šermem,“ řekl Abraxas podmračeně.
„Unáhlil jsem se,“ zamumlal Lucius.
„Nějaký problém?“ zajímal se Abraxas, ale v jeho hlase bylo pramálo opravdového zájmu.
„Ne, vůbec ne,“ usmál se Lucius studeně, společensky.
„To jsem rád,“ zabručel Abraxas. „Je to pěkný kůň,“ kývl k hřebci.
„Ano,“ přitakal Lucius.
„Měl bys jít. Matka je již netrpělivá. Chce, abys pozítří na plese vypadal co nejlépe.“
Lucius otci kývl a pomalu se vydal k zámku. Myšlenkami byl ale na hony vzdálený nadcházejícímu plesu a svojí snoubence. Hlavou se mu honily nejrůznější představy, při nichž cítil šimrání v podbřišku a mrazení v zádech z obav, že by se to někdo dozvěděl.

Vlahý letní podvečer doslova lákal k procházce v parku. Jen v přiléhavých kalhotách a hedvábné košili rozhalené až do půli hrudi procházel Lucius po upravených cestičkách mezi keři a záhony. V myšlenkách se znovu vracel k příjemně stráveným chvílím u ohrady a touhám, které ho pohled na pářící se koně vždy naplňoval – rok od roku silněji a silněji.
Zvedl oči, když bělostný štěrk pod jeho nohama vystřídala udusaná hlína. Stál na cestě ke stájím a srdce mu najednou zběsile bilo. Nervózně se rozhlédl. Okna ve večerním salónu a v otcově pracovně dosud svítila. Ještě nebylo tak pozdě a bylo stále dost světla. Přesto se po zahradě již plazily stíny a okolí stájí tonulo v temnotě vrhané vysokým živým plotem.
Lucius udělal několik rychlých kroků a zámek mu zmizel z dohledu – nebo on jemu. Tělo měl napjaté a smysly nastražené. Každou chvíli čekal, že se zpoza rohu vynoří otec, chytí ho za ruku a ostře se zeptá, co pohledává takhle pozdě u stájí. Nikdo však nepřicházel. Nikomu neřekl, že se jde projít. Nepotřeboval přece jejich svolení, aby se mohl projít po zahradě. Nejspíš si myslí, že šel spát.
Hrdlo se mu stáhlo úzkostí, když si představil, jak nakouknou do jeho pokoje a spatří ustlanou postel a on nikde. Pocítil nutkání ihned se vrátit, dokud je ještě čas. Opatrně vykoukl zpoza živého plotu. Okno v otcově pracovně zhaslo a chvíli nato i to v salonku. Skoro se neodvažoval ani dýchat. Doslova viděl rodiče, jak vystupují po schodech, otvírají dveře jeho pokoje… zadržel dech. V ložnici rodičů se rozsvítilo – jen krátce – příliš krátce. Nikdy se nedokázal představit svoje rodiče, jak spolu mají sex. Jistě, věděl, že spolu stále spí, a konec konců on byl plodem jejich tužeb. Přesto mu to přišlo celé neskutečné. Jeho rodiče spolu přece nemohli dělat ty věci, o kterých se jeho spolužáci tak rádi bavili. Ty stejné věci, ke kterým ho neustále poňoukal otec. Ty, které se odvážil po něm chtít – Lucius se otřásl a nebylo to chladem postupujícího soumraku. Ovšem na druhou stranu ho teď nebude nikdo hledat. Srdce se mu znovu rozbušilo.
Zadíval se ke stájím. Věděl, že to je špatné. A nepochyboval o tom, že trest by byl tvrdý. Bylo by rozumné se vrátit do svého pokoje, uspokojit touhu vlastní rukou nad fantaziemi.
Zároveň ale věděl, že masturbování ho už plně neuspokojí. Chtěl víc.
Ještě jednou se podíval směrem k zámku. Nikde se nesvítilo a všude byl klid a ticho. Lepší příležitost bude mít sotva.
Vykročil rychlým krokem ke stájím. Přitom se neustále nervózně ohlížel. Vrznutí otvíraných dveří mu přišlo děsivě hlasité. Vyplašeně se přitiskl do stínu a několik vteřin se neodvažoval téměř ani dýchat, než se uklidnil. Všude byl klid. Ze stájí vonělo seno a otruby. Občas se ozvalo dupnutí kopyta nebo přešlápnutí, zafrkání.
Zaskřípění zavíraných dveří ho nevyplašilo o nic méně. Kdyby ho tu někdo chytil – nechtěl ani pomyslet.
Neodvážil se rozsvítit, třebaže rozumově věděl, že přes vysoký a hustý živý plot, by to nemohla vidět živá duše. Měl ale příliš velký strach z odhalení. Zůstal tedy stát, dokud si oči nepřivykly na tmu a pak se tápavě vydal k boxům.
V noci tu nikdy nebyl a ve dne jen párkrát. Rukou jel po stěně a snažil se rozluštit nápisy na jednotlivých stáních. Když ho něco chytilo za rukáv, zděšeně vyjekl a klopýtl tak, že málem upadl. Zafrkání však prozradilo viníka. Někdo zapomněl zavřít horní polovinu dveří a roční hřebec připravil Luciusovi několik okamžiků ledové lepkavé hrůzy. V duchu si slíbil, že až zjistí, který skřítek to byl, vlastnoručně ho usmaží nějakou obzvláště ohavnou kletbou na škvarek.
Otevřel box první klisny, na který narazil. Pečlivě za sebou zavřel a šeptem na zvíře promluvil. Ušlechtilá hlava se otočila jeho směrem. Protáhl se kolem ní a pohladil ji po hlavě. Očichala ho, jestli by neměl něco dobrého.
Lucius jí nasadil ohlávku a přivázal ke stěně. Ruce se mu třásly. Poplácal ji po boku, ale jestli tu byl někdo nervózní, tak klisna určitě ne. Vytáhla si několik stébel slámy a přežvykovala je.
Lucius jí položil ruku na zadek – bude potřebovat nějakou stoličku. Jenže kde sakra teď má v té zatracené tmě nějakou hledat? Nemluvě o tom, že neměl ponětí, jestli tu vůbec nějaká je.
Vykoukl ze stání a do oka mu padla bedna s krmením pod oknem. V první chvíli se ji pošetile pokusil zvednout. Vážila snad tunu. Na hůlku si samou nervozitou málem ani nevzpomněl.
Když ucítil v ruce teplo sálající z jilmového dřeva své hůlky, poněkud se uklidnil. Přesunul bednu na místo a zavřel za sebou stání. Při pohledu na koňský zadek s pošvihávajícím ocasem si chtivě olízl rty. Vylezl na bednu a hůlku si položil na římsu na dosah ruky.
Položil ruce na sponu pásku, ale zaváhal. Potřeboval stát jistě. Kdyby škobrtnul, klisna by se mohla splašit a kopnout ho. Slezl z bedny, vytáhl si košili z kalhot. Na okamžik se zaposlouchal, jestli je vzduch čistý. Sundal si boty, rozepnul kalhoty a stáhnul si je i s boxerkami. Hodil je do slámy a přejel si rukou po napůl ztopořeném ptákovi. Ještě si rozepnul košili, aby mu nepřekážela, a než na bednu vylezl, ještě ji o kousek přistrčil blíž.
Klisna švihala ocasem. Lucius jí přejel rukama po zadku a jemně sevřel v dlaních. Pak chytil ocas a podržel ho jednou rukou stranou. Pod kořenem ocasu a análním otvorem se mu nabízela její pochva. Přejel po ní jemně jedním prstem. Klisna si měkce odfrkla a přešlápla. Přitlačil a prst začal vklouzávat dovnitř do mokrého tepla. Penis měl už tvrdý jako kámen a nedočkavě sebou škubal.
Klisna trhla ocasem a vyškubla ho Luciusovi z ruky, pak znovu přešlápla a zafuněla. Tehdy Luciuse napadlo, že když ženy nejsou dostatečně vzrušené a je jim styk nepříjemný, jak vyprávěli zkušenější spolužáci, bude to platit i o klisnách. Horečně přemýšlel, co by se dalo použít, aby to dobře klouzalo.
Seskočil z bedny a začal horečně prohrabovat svoje kalhoty, až našel nevelkou tubu krému na ruce, kterou u sebe vždycky nosil. Zvětšit ji byla hračka.
Důkladně si krémem potřel dva prsty, chytil klisnin ocas a vsunul je pomalu do vagíny. Klisna zastříhala ušima a otočila hlavu, aby se na něj krátce podívala.
Prsty vklouzly dovnitř hladce. Lucius je vytáhl a zasunul zpět. Po péru mu stékaly kapky touhy. Měl pocit, že ještě nikdy nebyl tak vzrušený. Přidal ještě jeden prst a několikrát je zasunul dovnitř. Pak je vytáhl a vymáčkl si do dlaně štědrou dávku krému, kterou si důkladně potřel penis. Posunul se blíž a jeho kluzký pták se otřel o vstup do klisniny pochvy. Ocas byl poněkud na překážku a tak si jeho konec aspoň přehodil přes rameno. Opřel se o klisnu a pomalu do ní začal vnikat. Klisna zahrabala nohou a zafuněla, ale jinak se zdálo, že je s jeho počínáním spokojená. Zasunul ho do ní až po kořen a svaly se kolem jeho ptáka sevřely, až zalapal po dechu.
Bylo to lepší než cokoli, co dosud poznal. Trochu ho vytáhl a přirazil zpátky. Ze rtů mu sklouzlo slastné zasténání. Bylo to prostě božské. Jednou rukou svíral kořen ocasu a druhou se jí opíral o zadek a mučivě pomalu přirážel. Dovnitř, ven, dovnitř, ven – a stále rychleji. Úplně zapomněl na strach, že ho někdo přistihne a hlasitě vzdychal, sténal a hekal. Na těle mu vystoupil pot a košile mu přilnula ke kůži. Mlaskavé zvuky jeho ptáka projíždějícího divoce vaginu ho o to víc vzrušovaly. Úplně cítil, jak se mu kulky přitáhly k tělu, jak se blížil k vyvrcholení.
„Ano. Ano! ANO!“ vzdychal a šukal ji stále rychleji a divočeji.
„U Merlina!“ vydechl a naposledy s táhlým zasténáním přirazil a ejakuloval.
Vyčerpaně se o ni opřel a penis mu z ní s mlasknutím vyklouzl. Opatrně slezl z bedny, protože mu přišlo, že má nohy jako z rosolu, a roztřeseně se oblékl. Odvázal klisnu, sundal jí ohlávku a uklidil bednu s krmením na místo. Pak se vrávoravě vykradl ze stájí a vplížil se zpátky do domu.
Ve svém pokoji ze sebe shodil šaty a padl do postele, kde se s úsměvem poddal poorgasmové malátnosti a usnul uspokojený jako ještě nikdy ve svém dosavadním životě.

Když se Lucius ráno probudil, nebyl si jistý, jestli se mu to všechno jen nezdálo. Avšak špinavé nohy, penis upatlaný od krému a ušmudlaná košile ležící s ostatním oblečením na podlaze byly neklamným důkazem toho, že nešlo o žádný sen.
Štěstí bylo, že ho matka nechodila budit a nechali ho vstát, kdy se mu chtělo. Kdyby tak objevila tu spoušť. Rychle posbíral svoje věci a nacpal je v koupelně do koše na špinavé prádlo. Osprchoval se a již čistě oblečený se zářivým úsměvem na rtech sešel dolů na lehce pozdní snídani.
„Dnes vstáváš pozdě,“ řekla matka, když jí popřál dobré ráno.
„Dlouho jsem si do noci četl,“ zalhal Lucius a hladově se zakousnul do zlatavé topinky. Po tom nočním dobrodružství měl hlad jako vlk.
„Dnes bys měl ale jít spát brzo,“ doporučila mu. „Zítra večer je ten ples a jsme pozvaní na oběd.“
Lucius bezmyšlenkovitě pokyvoval hlavou. Na ples nemyslel ani v nejmenším a rozhodně měl v úmyslu si zopakovat svůj malý noční výlet a nic ho od toho nemohlo odradit.
Měl by se během dne stavit v kuchyni. Láhev oleje bude vhodnější než krém na ruce. Už jen při té představě ho šimralo v podbřišku. A měl by bednu trochu zvětšit. V noci musel chvílemi stát na špičkách. Ano, dnes bude mít napilno.
Lucius se usmál.

*****

Lucius si zaclonil rukou oči a podíval se nahoru, kde přes zelenou klenbu větví probleskovalo palčivé slunce. Kdyby tušil, že se udělá takové horko, nikam by nejezdil. Ani les dnes neposkytoval příliš chládku. Lucius cítil, jak mu pod hedvábnou košilí stéká po zádech pot a látka se mu nepříjemně lepila na tělo. Kdyby se nebál, že by si při nějaké nečekané komplikaci mohl sedřít své jemné ruce, sundal by si rukavice. Tak si aspoň rozepnul košili až do půlky hrudníku.
Klisna funěla jako parní stroj a hryzala nervózně udidlo. Nebyla z parného dne o nic nadšenější než on. Sáhl do vaku u sedla a vyndal čutoru. Byla téměř prázdná.
Povolil tedy otěže a zvíře bez váhání vykročilo směrem, odkud cítilo vodu.
Čím hlouběji klisna postupovala do lesa, tím neklidnější Lucius byl. Nerad by se ztratil. Nyní již bylo ovšem pozdě. Klisnu nebylo možno živou mocí přimět, aby se obrátila. Voda tedy musela být blízko. Zcela samovolně přešla z kroku do klusu. Když prolétla mezi keři, Luciuse šlehla větvička do tváře. Zaclonil si rukou oči, protože ho oslepilo slunce, jak nečekaně vyjeli z lesa na malou mýtinu.
Vysoká tráva mu místy sahala až k jezdeckým botám.
Klisna se zastavila u mělkého potůčku, sklonila hlavu a začala žíznivě pít.
Lucius ji poplácal po krku a sesedl. Slastně se protáhl. Po dlouhé jízdě byl ze sedla nepatrně rozlámaný. Rozhlédl se. Byl tu dokonalý klid. Bylo mu jasné, že kdyby tohle místo záměrně hledal, strávil by tím celé dny.
Rozhodl se, že když už si takhle neplánovaně zajel, měl by toho využít. Ostatně pro všechny případy si nechal vždycky od skřítků připravit do sedlových brašen něco k jídlu. Nebylo třeba hnát se domů na oběd. Však oni ho nebudou pro jednou postrádat.
Sundal klisně sedlo a vytřel ji do sucha. Když přejížděl rukama po hebké zpocené srsti, po těch příjemných tvarech, ucítil tlak vpředu v kalhotách.
A proč by ne. Sem určitě sotva kdo přijde.
Nechal klisnu popásat se kolem a svléknul si propocenou košili. Nejdřív si jen tak opláchl hrudník, krk a tvář, aby se osvěžil. Voda byla přece jen studená. Jenže to nestačilo. Spíš se o to víc cítil ulepený. Tak si dodal odvahy, vysvlékl se do naha a vlezl do potoka. Kamínky tlačily do nohou a voda nebyla studená, nýbrž jako led. Přidřepl si a začal si cákat vodu na hrudník a rukama ji roztíral, aby smyl nepříjemný povlak potu.
Nejspíš by si nepočínal tak bezstarostně, kdyby tušil, že zpoza hustého houští ho pozorují doširoka rozevřené zvídavé oči, jež doslova hltaly každičký detail – dlouhé plavé vlasy rozprostřené po pěkně tvarovaných svalnatých ramenech, alabastrovou kůži a kulaté půlky té dokonalé prdelky a ochablého ptáka a koule, které se mu pohupovaly mezi rozevřenými stehny jen pár centimetrů nad vodou.
Myslivec – docela obyčejný mudla – si olízl suché rty a roztřesenýma rukama si rozepnul poklopec a vytáhl z něj krátké tlusté péro, které si začal divoce třít, zatímco Lucius si to svoje oplachoval v potoce.
Nohy měl zmrzlé, že je skoro necítil, přesto se neubránil tomu, aby si nezačal třít žalud a druhá ruka v tomhle Malfoye nedůstojném posedu dosáhla pěkně nejen na kulky, ale i ledaskam dál.
Myslivec se musel kousnout do rtu, aby zdusil výkřik, s nímž pokropil křoví a trávu bílým spermatem. Cizí mladík si přestal hrát se svým penisem a vylezl z vody. Když se předklonil, aby něco našel v sedlových taškách, myslivec při pohledu na ten růžový svraštělý vstup jen tiše zasténal.
Lucius se usadil ve vysoké trávě. Zatímco jedl lehký oběd, sledoval klisnu a jemně jako by mimochodem si třel citlivý žalud svého tvrdého ptáka.
Myslivec se zadíval na místo, kde mu mladík zmizel z očí ve vysoké trávě. Nebýt polehlých stébel, klidně by začal věřit na elfy a kouzla. Nacpal si péro do kalhot, zapnul se a odešel.
Když dal Lucius klisně půlku jablka a zbytek schoval do brašen, dal si je pod hlavu a rozkošnicky si vychutnával slunce na kůži, z níž ještě nevyprchal chlad vody z potoka.
Věděl, že se nesmí slunění oddávat příliš dlouho, aby se nespálil. Oči se mu však zavíraly, a on na slunci usnul. Nebylo mu však dopřáno odpočívat.
Klisna, která dostala zálusk na zbytek jablka, se přiloudala a lehce do něj šťouchla. Lucius sebou jen zamlel, něco zamumlal a spal dál. Klisna ho začala očichávat, aby odhalila, kde je jablko ukryté. Hebkým nosem a pysky šmejdila kolem Luciuse, a vždycky když se dotkla, on se jen zavrtěl a spal dál. Klisna zafrkala a očichala Luciusovo péro, jež mu ochable spočívalo na stehně. Lucius ze spaní vzdychl a bezděčně roztáhl nohy. Klisna zvědavě zkoumala ten podivný pach svého páníčka, a jak do něj strkala, začal se Luciusovi zvětšovat a tvrdnout.
Klisnu to ale brzy omrzelo a její zvídavý nos na tváři Luciuse probudil.
Klisna si odfrkla, jako by chtěla říct ´no to je dost´ a začala strkat hlavu do brašny.
„Jedeš,“ odehnal ji Lucius a klisna poodskočila stranou. Kdyby byla člověk, dal by se její výraz označit za uličnický.
Lucius si přesunul věci do stínu. Při každém kroku se mu ztopořený penis pohupoval ze strany na stranu. Vyčarovat židli jen tak ze vzduchu ještě ve škole nebrali. Ovšem přeměnit kámen v solidní stoličku byla hračka. Pokusil se přilákat klisnu na zbytek jablka, ale hrála uraženou a okázale jeho i jablko ignorovala.
Chvíli trvalo, než si jí usmířil. Slupla jablko jako malinu a stála klidně jako beránek, když si za ni stavěl stoličku. Přejel jí prsty po vstupu do pochvy a klisna sama dala ocas na stranu a přešlápla. Určitě se jí, co spolu dělali, líbilo. A proč by nemělo, pomyslel si Lucius, když si lil na ptáka a do dlaní rostlinný olej, který sebou teď vždycky nosil.
Nebe bylo modré, jak se v knihách píše jako šmolka, ptáci zpívali, les šuměl, potok zurčel a Lucius s hekáním a vzdycháním píchal klisnu, která oždibovala konce stébel a vypadala celkem spokojeně – taková normální přírodní idylka.

Konec

Poznámky:
*) jako předloha pro šermířskou pasáž použita scéna z knihy Star Trek Nová Generace: Střepy času, str. 69 - 70

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský