Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12 13 14 15 16 17 18 19 20 21 22 23 24 25 26
Autor: Manori, D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Manori Dauntless/ Postrach
Shrnutí: Co všechno dokáze evropská spolupráce
Počato na jaře 2007

Most napříč světy

Kapitola první

Kdyby se někdo zeptal kohokoli ze zaměstnanců na toho muže, který ten den kolem jedné hodiny odpolední vstoupil do pobočky jisté anglické banky, nikdo by si na něj nevzpomněl. Vypadal jako tisíce jiných businessmanů – propadlé pečlivě oholené tváře, značkový oblek, střízlivá kravata se zlatou sponou, volný kabát pod kolena, klobouk, pravý stetson, a aktovka z pravé kůže. Nebylo na něm absolutně nic zvláštního. Hovořil perfektní spisovnou angličtinou bez přízvuku, snad až příliš dokonalou na rodilého mluvčího, doklady měl v pořádku a požádal o výpis ze svého konta. Pak odešel, aniž by si kdokoli byl schopen později vybavit jeho tvář. Prostě běžný tuctový klient, jakých má každá banka tisíce.

Manori kráčela po ulici rázným rozhořčeným krokem. V ruce muchlala vzteky desky světle hnědé složky a tvářila se tak, že jí všichni uhýbali z cesty. Bylo zjevné, že menší procházka ji na jiné myšlenky rozhodně nepřivede. Zkusila to tedy se zmrzlinou - sladké prý uklidňuje, tak si jednu koupila. Mračit se sice nepřestala, ale vztek nahradila jakási odevzdanost. Rozevřela už po několikáté desky složky. Bohužel další nesmyslný úkol, tam stále stál černé na bílém. Od nanicovatých písmenek vzhlédla příliš pozdě na to, aby se dokázala vyhnout muži, který se na chodníku před bankou díval na hodinky. Vrazila do něj a obsah složky se rozlétl po chodníku. Zmrzlina se rozplácla naštěstí na zemi nikoli na mužově kabátě. I tak to bylo trapné.
„Já – hrozně se omlouvám,“ vyhrkla a zrudla jako rak.
Aby se vyhnula dalším trapným chvilkám, přidřepla si a začala zuřivě sbírat rozsypané papíry.
Muž, podle oblečení právník, podnikatel nebo něco takového, se překvapivě sehnul, vyndal z louže několik listů, oklepal je a podal jí je.
Takže trapas pokračoval. Rozpačitě zamumlala díky a další omluvu tak těsně za sebou, že nemohlo být rozumět ani jednomu.
„Nic se nestalo,“ řekl muž anglicky a usmál se.
Manori se přestala snažit srovnat špinavé a mokré listy do nějakého celku, jenž by se dal nacpat zpět do desek, a pohlédla mu do obličeje. Ostré rysy a propadlé tváře dodávaly jeho tváři přísný výraz, který však zjemňovaly inteligentní šedé oči a malý vlídný úsměv. Nedokázala odhadnout jeho věk. Krátké vlasy zvláštní černošedé barvy, které se říkává pepř a sůl, mu sice již na skráních začínaly šedivět, ale nevypadal na víc jak třicet.
„Já – opravdu se hrozně omlouvám – nedívala jsem se a –“
„Omlouvat bych se měl vlastně spíš já, takhle stát uprostřed chodníku.“
Manori se nejistě usmála.
„Můžu vás pozvat na jinou?“ zeptal se ten muž nečekaně, když ticho začínalo být poněkud trapné.
„Jinou?“ opakovala nechápavě.
„Nebo raději kávu?“
„No já –“ zaváhala. Nestává se každý den, aby vás úplně cizí chlap, do kterého vrazíte na ulici, pozval na kafe.
Na druhou stranu tenhle den byl už od rána celý nepovedený. Manori usoudila, že si zaslouží nějakou odměnu, něco příjemného. A tak udělala, co by jindy bylo zcela proti jejímu přesvědčení.
„Ráda, děkuji,“ kývla na pozvání.
„Asi bych se měl představit – Postrach.“
„Dauntless.“
„Slečna, nebo snad paní?“zeptal se pan Postrach.
„Slečna,“ odvětila a umínila si, že jestli začne vést ty kecy o tom ´taková krásná a tak sama´, pošle ho do háje – a pěkně zeleného.
Pan Postrach jí ale místo toho nabídl rámě, čímž ji zcela rozhodil. Trochu vykuleně ho přijala. Nestává se moc často, že vrazíte na ulici do chlapa, a ten vás pozve na kafe a ještě se chová jako gentleman.

Pan Postrach rozhodně nedostatkem vkusu netrpěl, o čemž ostatně svědčilo jeho oblečení, a vybral jednu z nedalekých luxusních kaváren, které v centru Londýna lákají turisty. Luxusní a taky pěkně drahá.
Manori raději nepřemýšlela o tom, jak zoufale se sem ve svém pracovním oblečení nehodí, a že se svým platem se do takového podniku moc často nedostane. Někde uvnitř stále čekala, kdy se z toho uhlazeného zdvořilého člověka vyklube ten perverzní úchylák – a ono pořád nic.
Pan Postrach objednal dvě kávy a nastalo další poněkud trapné ticho.
„Doufám, že se tomu nic nenapravitelného nestalo,“ prolomil ticho pan Postrach a kývl hlavou k špinavým deskám ležící na židli vedle Manori.
„Ne, ne, to je v pořádku,“ odvětila rychle – možná až příliš rychle, protože zase zavládlo ticho.
Číšník přinesl dvě kávy, což Manori přijala s povděkem, neboť jí to umožnilo získat čas tím, že si nasypala do nápoje cukr a zaměstnala ruce mícháním. Pak se ještě napila. Všimla si, že pan Postrach nechal cukr i mléko bez povšimnutí. Pouze kávu zamíchal a odložil lžičku na podšálek. Nenapil se. A Manori pohled jeho šedých očí trošku znervózňoval, ačkoli pro to nebyl žádný logický důvod.
„Vy nejste z Anglie, že,“ odhodlala se navázat hovor.
„Ne, nejsem. Poznala jste to?“ jeho úsměv byl nevtíravě milý a sympatický.
Během let se Manori naučila odhadovat lidi – nezřídka na tom závisel její život. A pan Postrach jí připadal jako zvláštní, leč velmi příjemný člověk. Upila kávy.
„Vaše angličtina je příliš dokonalá,“ pousmála se a konečně se trochu uvolnila. „Jste tu obchodně?“
„Ano, obchodně,“ přikývl.
„S čím obchodujete,“ zeptala se a pak dodala: „Tedy pokud to není tajné.“
„Ne, tajné to není,“ zasmál se. „Obchoduji s nemovitostmi.“
„Tady v Anglii?“ zajímala se.
„Ne, tady jsem pouze pracovně. Náš klient si přeje byt v Londýně,“ znovu zamíchal kávu a ani tentokrát se nenapil.
„Sháníte lidem byty v zahraničí?“ podivila se a napila se.
„Znáte to,“ pokrčil rameny, „když máte peníze, udělá pro vás kdokoli skoro cokoli.“
„Nevypadáte jako někdo, kdo pro kohokoli udělá za peníze cokoli,“ řekla a samotnou ji až překvapila její drzá upřímnost. Většinou takhle rychle cizím lidem nezačala důvěřovat. Ale z toho člověka vyzařovalo něco – těžko se to popisovalo, ale tohle byl typ člověka, kterému prostě věříte instinktivně.
„Děkuji, to budu brát jako kompliment,“ usmál se. „A co děláte vy?“
„No já –,“ napila se, aby získala čas, „jsem státní zaměstnanec,“ vzpomněla si na první pravidlo z výcviku – když musíte lhát, lžete jednoduše.
„Nevypadáte na úřednici,“ usmál se pan Postrach.
„Děkuji, to budu brát jako kompliment,“ napodobila ho se smíchem.
„Vždycky jsem přemýšlel, proč je úředník skoro něco jako nadávka,“ řekl.
„Vy asi nechodíte často po úřadech, co?“ zeptala se a zahnala myšlenky na otravná papírování a byrokracii v práci.
„Právě že naopak,“ zavrtěl hlavou. „Kamarád ale říkával, že můj problém spočívá v tom, že umím vyplnit daňové přiznání bez chyb.“
„Bez chyb? Nejste kouzelník?“ zasmála se.
„Ne, jen vystudovaný ekonom,“ odvětil.
„V tom by mohl být problém,“ pokývala pobaveně hlavou.
„Co jste vlastně studovala vy?“ zaskočil ji otázkou.
„Já – no – jak to jen říct – dělám do bezpečnosti,“ v duchu se proklela za koktání.
„Policistka?“ povytáhl překvapeně obočí.
„Jo,“ to by mohla využít, „přesně tak.“
„Tak na policistku nevypadáte o nic víc než na úřednici,“ usmál se.
„Opravdu? A na co vypadám?“ schovala se za hrnek, který sevřela oběma rukama.
„Malířku?“ navrhl.
Vyprskla smíchy.
„Když jsem posledně malovala kočku, kamarádka si myslela, že je to kůň a kamarád byl zcela přesvědčený, že je to kráva,“ hihňala se.
„Moderní umění,“ pokrčil rameny. „Máte ráda umění?“
„Abych byla upřímná moc ne, ale spíš proto že není čas. Ještě si tak přečtu nějakou knihu,“ položila dopitý hrnek.
„Taky trpím nedostatkem času. Někdy nezbývá čas a síly ani na tu knihu. Dáte si ještě něco?“ sklouzl pohledem k jejímu prázdnému hrnku.
„Víte já –“ začala a neříkalo se jí to snadno. Už dlouho si takhle příjemně s někým nepovídala.
„Chápu, zdržuji vás,“ usmál se.
Kývl na číšníka a zaplatil. Nemohla si však nevšimnout, že se za celou tu dobu své kávy ani nedotknul.
„Jak dlouho se vlastně zdržíte v Londýně?“ zeptala se, když vyšli na ulici. Neslibovala si od toho nic, jen ji to zajímalo.
„Dost dlouho na to, abych vás pozval na večeři – tedy pokud chcete.“
Trochu jí tím vyrazil dech. No spíš trochu víc.
„Ještě vám dlužím pozvání za tu zmrzlinu,“ dodal s malým úsměvem.
Na tohle nebylo tak snadné odpovědět. Káva – to nic neznamená, ale večeře – to už by se mohlo brát všelijak. Především Remus by to mohl brát všelijak. Na druhou stranu kolikrát v životě ji pozve galantní muž na večeři? Galantní muž, s kterým se jí příjemně povídá? Znovu ji bodl pocit provinilosti. Ale pan Postrach čekal na odpověď. Navíc Remus se to přece nemusí dozvědět – co oči nevidí, srdce nebolí. Pan Postrach brzy odletí domů a všechno bude zase jako dřív. A pak, vždycky si to může rozmyslet a nepřijít.
„Tak dobře,“ přikývla. „Ráda.“
Usmál se.
„Co dneska večer v osm?“ navrhl.
„Nešlo by to zítra?“
„Jistě, proč ne. Takže zítra v osm?“
Přikývla.
Pan Postrach otevřel aktovku a na kus papíru napsal adresu hotelu. Papírek jí podal.
„Sejdeme se v hotelovém baru. Budu se těšit.“

Postrach za sebou zavřel dveře hotelového pokoje. Klíče hodil na noční stolek, aktovku i kabát na postel. Rozvázal si kravatu a rozepnul u krku košili. Prohrábl si vlasy a poprvé se zamyslel nad tím, jestli se nezbláznil. Zvát cizí ženy na večeři – ne, opravdu to nedělával často. Ale už se stalo. Došel si do koupelny umýt ruce a pak zavolal na letiště, aby zrušil rezervaci letenky na dnešní večer.
Uklidil kabát, sedl si na postel a z tašky vyndal mobilní telefon. Vytočil číslo a nečekal dlouho, když to někdo zvedl.
„Karolíno? Postrach – ne nic se neděje. Všechno proběhlo bez problémů.“
„Protože nepoletím večerním letadlem.“
„Prostě tu chci ještě pár dní zůstat.“
„Nebuď zvědavá.“
„Nejsem povinen se ti zpovídat. Prostě vyřiď, že přiletím později.“
„Ještě nevím. Pár dní. Dám vědět.“
„Snažíš se dobře, ale na špatném místě.“
„Prostě si chci udělat prázdniny. Mám na to myslím nárok.“
Vstal a přešel k oknu.
„Ne se Selenou to rozhodně nemá nic společného a nebuď drzá.“
„Řekl jsem ti, abys nevyzvídala. Až přiletím, tak přiletím. Přece to beze mne chvíli vydržíte.“
„Jo, zkuste nezbořit Klub jako posledně, když jsem vás nechal bez dozoru.“
„Čtyři roky není celá věčnost. Jo, řekni Tobiášovi, že jsem před odletem nestihnul vybrat peníze pro Tomislava na domácnost a teď už to nestihnu, tak ať dojde do bankomatu. Karta je u Šárky.“
„Nevím, ať se zeptá Tomislava kolik potřebuje a zbytek odhadne. Jste už velcí, ne? Nemusím vás pořád hlídat, ne?“
„Tak vidíš.“
„Neboj, hlady neumřu. Něco mám sebou – já totiž počítám s každou eventualitou.“
„Ne, Seleně nechci nic vzkázat a ty s Tobiášem uděláte líp, když se nebudete plést do věcí, které se vás netýkají.“
„Ne, myslím, že je to všechno. Že si máte mýt uši, zavírat plyn a zdravit starší lidi vám už snad říkat nemusím.“
„Pozdravuj je. Vrátím se brzy.“
„Ne, neřeknu. Ahoj.“
Odložil telefon na noční stolek vedle klíčů, svlékl se a šel si dát před ještě spaním sprchu.

Konečně došla do bytu v jedné zapadlé čtvrti města. Vybrala jej před několika měsíci ze dvou důvodů. Jednak se musela díky své práci čas od času kvůli bezpečnosti stěhovat a být příliš na očích se nevyplácelo, a pak tu byl Remus a jeho „malý chlupatý měsíční problém“. Vyběhla po schodech a odemkla, špinavou složku odhodila na zem vedle dveří.
„Jdeš pozdě,“ ozvalo se jí za zády vyčítavě.
„To víš, práce,“ v duchu si povzdechla a líbla Remuse na tvář, když se kolem něj protáhla do koupelny.
„Moc pracuješ, možná bys neměla být tak tvrdohlavě zažraná do lapání zločinců kouzelnického bahna,“ podotkl. „Dáš si kávu?“ ozval se z kuchyně.
Chvíli bylo v koupelně ticho.
„Ne, díky…už jsem měla,“ zavolala za okamžik z vany.

Zůstala v koupelně déle, než bylo obvyklé i na ni, přemýšlela o tajemném muži z odpoledne a zvažovala, zda tam má vůbec jít. Přece jen ho neznala a zkušenost ji naučila neukazovat se příliš na veřejnosti. Nepřátelé byli všude a nyní, se sílící mocí Pána zla víc, než kdy jindy.
Když vešla potmě do ložnice, Remus už ležel pod pokrývkou s očima zavřenýma. Potichu si tedy vlezla pod deku.
„Už jsem myslel, že ses utopila,“ zamumlal.
„Ne, jen jsem…musela jsem si něco promyslet.“
„Hmm.. A došla si k nějakému závěru?“ položil ji volně ruku kolem pasu.
„Jo,“ odmlčela se.
„Zítra přijdu později, mám… ještě něco domluveného,“ šeptla a připadala si jako zrádce.
Chvíli čekala na nějakou reakci, ale pravidelné oddechování za jejími zády jí prozradilo, že Remus už spí.
Ještě když hodiny na nočním stolku ukazovaly dvě ráno, zírala do tmy a nemohla usnout, jak se jí myšlenky míhaly hlavou. Nakonec ale usoudila, že snad má právo taky trochu žít a ukolébané svědomí jí konečně dovolilo odebrat se do říše snů.

Kapitola druhá

Brzy ráno se Postrach s trhnutím probudil a nejdřív se trochu zmateně rozhlédl po hotelovém pokoji, ve kterém už přece neměl být. Pak si vzpomněl na předchozí odpoledne a jen zavrtěl hlavou.
„Asi fakt stárneš,“ zamumlal si pro sebe a vstal z postele.
Dal si sprchu a objednal si malou snídani, nad níž pak s ranními Timesy přemýšlel, jak se do večera zabaví.
Nakonec to vyřešil jednoduše – suchý toast nadrobil na parapet holubům, oblékl se a šel se projít do města. Koneckonců měl přece oficiálně dovolenou.
Sáček se zbytkem netknuté snídaně vyhodil do koše, jakmile se dostal z dohledu hotelu.

Jako obvykle se hnala do práce, až se jí za patami prášilo. Nepřežila by, kdyby přišla pozdě a šéf jí za to vynadal. A že buzeroval často a rád.
Zapadla do kanceláře a vrhla se na horu složek. Při téhle nenáviděné činnosti alespoň nemusela přemýšlet nad pomalu ale jistě se blížícím večerem.
V době pokročilého odpoledne se zvedla a vrátila se převléknout do bytu, kde si úlevně vydechla, jelikož Remus byl někde pryč. Ani vlastně nevěděla kde.

Postrach si oblékl jeden ze svých značkových obleků a pár minut před osmou již scházel ze schodů do hotelového baru. Zastavil se na kraji pultu, od kterého měl dobrý přehled o dění a rozhlédl se. Zatím ji nikde neviděl.
Úderem osmé prošla Manori hotelovými dveřmi. Na sobě měla elegantní černé koktejlky, které vykukovaly z rozepnutého kabátku, a o mramorovou podlahu hotelu klapala při chůzi vysokými podpatky. Dlouhými kroky překonala halu a vplula do baru.
Pátravým pohledem přejela po přítomných lidech a hledala pana Postracha.
„Dobrý večer,“ ozvalo se vedle ní.
Trochu překvapeně sebou trhla.
„Dobrý, vůbec jsem vás nepostřehla. To chodíte vždy tak tiše?“ usmála se Manori trochu rozpačitě.
„Promiňte, nechtěl jsem vás vylekat,“ řekl omluvně. „Půjdeme?“ nabídl jí rámě.
Zavěsila se do něj a nechala se odvést do hotelové restaurace. Pan Postrach jí galantně pomohl z kabátku a společně usedli ke stolu.
„Sluší vám to,“ prolomil ticho. „Netušil jsem, že anglické policistky mohou být až tak elegantní.“
„Díky, přece bych vám tady nemohla udělat ostudu,“ odvětila s úsměvem Manori a rozhlédla se po neokázalé, ale přece přepychové restauraci.
Za okamžik již přišel číšník s jídelními lístky a dotazem na nápoje.
„Co si dáte k pití?“
„Víno, červené – prosím, bílé je na můj vkus příliš mdlé,“ rozhodla se.
„Dobrá volba, také dávám přednost červenému,“ usmál se pan Postrach. „Dvakrát Cabernet Souvignon, prosím,“ požádal číšníka.
Na víno nečekali dlouho a číšník se po objednávce opět vzdálil.
„Takže, jak jste pokročil s tou pracovní záležitostí?“ upila ze sklenice vína, opět jí neuniklo, že on si se svou jen v prstech hraje.
„Výborně, abych pravdu řekl, již je to skoro vyřízeno.“
„Pracujete rychle,“ obdivně pozvedla obočí Manori.
„Rychle a účinně,“ zase ten zvláštní pohled očí. „A vy? Žádná srážka?“ odložil sklenici zpátky na stůl - netknutou.
„Ne, dneska jsem takové štěstí neměla,“ uculila se a odhrnula si pramen černých vlasů z čela.
„ Tak teď nevím, jak si to mám přebrat,“ naklonil pan Postrach pobaveně hlavu na stranu.
„Nemyslím to zle!“ lekla se Manori, přece jen nechtěla udělat nějakou botu hned na začátku večera.
„V pořádku, rozumím,“ odpověděl se smíchem. „Mě jen tak z míry nevyvedete.“
„Vážně? Abyste mě nepodcenil, ne všechno je vidět na první pohled.“
„Tak s tím mohu jen souhlasit, ale musím vás upozornit, že jsem zvyklý na leccos.“
„Díky za varování, budu si to pamatovat,“ usmála se a na chvíli se odmlčeli, jelikož jim přinesli objednané jídlo.
Manori se do něj s chutí pustila, ale když po pár soustech zvedla oči, zjistila, že pan Postrach jen tak sedí a nejí.
„Něco není v pořádku?“ zeptala se nejistě a kývla směrem k jeho talíři.
„Ne, jen – není mi dnes úplně nejlíp. To víte bolest hlavy může úplně zkazit chuť k jídlu,“ vysvětlil.
Manori se tahle odpověď pranic nezdála, ale nedala to najevo.
„Možná bychom měli jít, pokud vám není dobře,“ navrhla starostlivě.
„Ne, se mnou si nedělejte starosti,“ ujistil ji. „Není to nic, co bych nezvládl.“
„Dobrá tedy,“ přikývla po chvíli, kdy si ho zkoumavě prohlížela. Nezdálo se jí, že by mu něco bylo.
Pan Postrach se sice jídla ani nedotkl, o to příjemnější konverzaci s ním však během večeře vedla.
Když Manori dojedla, číšník přišel pro talíře a díval se přitom na pana Postracha velmi, opravdu velmi nevlídně. Ten se tím ale nenechal nijak znervóznit.
Manori se natáhla pro sklenku s vínem a napila se.
„Je výtečné, měl byste ochutnat,“ řekla.
„Snad jindy,“ usmál se pan Postrach a pohrával si se skleničkou.
„Na jakém oddělení vlastně děláte? Totiž – odpusťte mi, pokud jsem příliš troufalý, ale myslím si, že žena jako vy dopravu asi řídit nebude.“
„Ne, dopravu opravdu neřídím,“ zasmála se. „Pracuji na oddělení vražd.“
Čekala, že teď přijdou na řadu ty řeči o tom ´taková krásná žena a pracuje na vraždách´. Pan Postrach ji ale opět příjemně překvapil, když to nijak nekomentoval a přijal to jako fakt.
„Co vás vlastně vedlo k práci policistky?“ zajímal se dál.
„A co vedlo vás k ekonomii?“ odpověděla mu otázkou. Přece jen to jeho zdvořilé vyptávání ji trochu znervózňovalo, třebaže neměla pocit, že by za tím bylo něco víc než upřímný zájem. Instinkty se ale nedají na jeden večer prostě vypnout.
„Já se ptal první,“ usmál se.
„Myslím, že tu jde o ten pocit, že jsem užitečná, že dělám něco důležitého a správného. Jestli mi rozumíte,“ pokrčila rameny.
„Řekl bych, že vám rozumím velice dobře,“ pokýval hlavou a ty jeho šedé oči se na ni tak zvláštně zadívaly, že raději uhnula pohledem.
„A vy? Proč zrovna ekonomie a obchod s nemovitostmi?“ změnila téma hovoru na něj.
„Rodinná tradice,“ odvětil. „Dalo by se říct, že jsem převzal podnik po otci.“
„A baví vás to?“
„Baví vás honit zločince?“
Manori se usmála a v duchu přiznala panu Postrachovi bod. Pak její pohled sklouzl na hodinky.
„Je mi to líto, ale budu muset jít,“ povzdechla si.
Pan Postrach přikývl, zaplatil a zvedli se.
„Jak tady jste? Autem?“ zeptal se, když jí pomáhal do kabátu.
„Ano, nechala jsem ho nedaleko odtud, tady v centru se strašně parkuje,“ ušklíbla se. „Kousek se projdu.“
„Vyprovodím vás, přece nepůjdete sama,“ prohlásil rozhodně a nabídl jí rámě.
Vyšli před hotel a zamířili večerní ulicí, kráčeli jen tak mlčky vedle sebe jako by ani jednomu z nich najednou nebylo do řeči.
„Díky, byl to moc hezký večer,“ otočila se k němu Manori, když došli k jejímu autu.
„I pro mne a za to vděčím vaší okouzlující společnosti, slečno Dauntless“
„Manori, prosím…pokud tykání neodmítnete,“ podala mu ruku.
„Vůbec ne…trochu fádní – Postrach,“ jemně ji stiskl dlaň.
„To nezní jako jméno - “
„Taky není, je to rodová přezdívka,“ vysvětlil.
„Aha,“ pokývala hlavou, ale víc se nevyptávala.
„Kdyby sis to chtěla někdy zopakovat – tedy nemusí to být zrovna večeře, ale – záleží na tobě,“ pokrčil rameny.
Chvíli si ho prohlížela, ale něco ji říkalo, že z něj se úchylák opravdu nevyklube, navíc se už hodně dlouho takhle nebavila.
„No, proč ne?“ vytáhla kousek papíru, na který mu napsala telefon. „Když zase budeš chtít porazit na ulici,“ usmála se na něj a nastoupila do auta.
Postrach se chvíli díval za zadními světly auta, a pak se otočil a odcházel do hotelu, lístek s telefonem držel v ruce.

Postrach zavřel dveře a zadíval se na kousek papíru s telefonním číslem, který stále držel v ruce. Byl to velmi příjemný večer. Manori byla milá a inteligentní. Už dlouho si s někým takhle nepopovídal. Ale prostě se nehodilo, aby se s ní ještě viděl. A stejně se musel vrátit. Dovolenou si už podle svého mínění vybral, byla krátká leč příjemná. Ovšem byl čas vrátit se zase do práce. Nepředpokládal, že by se jí to nějak dotklo. Vždyť se prakticky neznali. Zmuchlal papírek a hodil ho do koše.
Sundal si sako a rozvázal kravatu. Pak z baru vyndal skleničku a z malé hotelové ledničky vytáhl plastový neprůhledný sáček. Utrhl roh a nalil obsah do skleničky. Trochu s temně rudou tekutinou zamíchal a na ex to vypil. Bylo to odporně studené a chutnalo to po umělé hmotě, ale s tím se holt nedalo nic dělat.
Protáhl se a zadíval se ven z okna. Když teď zavolá na letiště, mohl by stihnout ranní letadlo.
Zvedl telefon a vytočil číslo.
„Dobrý den – chtěl bych si rezervovat letenku do Prahy – na zítřejší ráno.“
Zamračil se, protože odpověď ho nepotěšila.
„Aha a nejbližší volný spoj?“
„Ale to je až za tři dny. Něco dřív by nebylo?“
„Dobře, tak mi rezervujte letenku,“ povzdechl si a když vyřídil formality, zavěsil.
Jeho pohled padl na odpadkový koš. Možná by měl přehodnotit svůj postoj. Koneckonců nešlo přece o nevěru. Manori byla jen známá, ani to ne – náhodná známá. Ale byla taky jediná, koho tu znal. A když už jednou tohle prohlásil za dovolenou, přece se na své vůbec první dovolené neunudí k smrti.
Podíval se na hodinky. Domů zavolá až ráno.

Zaparkovala vůz a tiše vešla do bytu. Jako myška se vkradla do koupelny, kde si dala rychlou sprchu. Byla dnešní večeří nadmíru překvapená, nečekala od toho, na první pohled zdrženlivého člověka, tak výborné a vtipné postřehy. Ale jak znala chlapy, stejně se jí už neozve. Takové to ´když tak se uvidíme´ už dobře znala. S povzdechem došla po špičkách do ložnice a ulehla vedle tvrdě spícího Remuse.
Chvíli se jen tak převalovala v posteli a přehrávala si jednotlivé chvíle večera, pak pohledem sklouzla k Remusovi a zauvažovala, kdy vlastně oni někde byli spolu. Ač nerada, musela si přiznat, že si to už ani nepamatuje. Možná by ho měla někde vytáhnout. Postrach stejně odletí, když už je s prací hotov, koneckonců, co by tady dál dělal, takže proč nezkusit oživit vztah s Remusem? S touhle myšlenkou se přetočila na bok a usnula.

Kapitola třetí

Postrach se s trhnutím probudil a prudce se posadil. Pak si uvědomil, kde je a klesl zpátky na polštář. Pořád si nějak nemohl zvyknout na to, že není doma, ale zároveň tu nemá žádný důvod být. Otočil se na břicho a přetáhl si přikrývku přes hlavu. Jedním si totiž byl zcela jist – lidé, kteří mají dovolenou zcela určitě nevstávají v šest ráno.
Záhy však zjistil, že staré zvyky nelze prostě a jednoduše odbourat ze dne na den. Chvíli ležel v posteli, aniž by se mu dařilo znovu usnout. Nakonec, když usoudil, že není typ na dlouhé povalování se v posteli, vstal a šel si dát sprchu.
Když se oblékl, nechal si do pokoje donést snídani a noviny. Toast nadrobil holubům hned. Však už posedávali po okolních římsách. Poté se posadil ke stolu a začetl se do novin. Obvyklá směsice politického handrkování a černé kroniky. Někde se zřítil most a tak měli všichni plné ruce práce s vzájemným obviňováním se.
Složil noviny a vytočil číslo domů. Chvíli to vyzvánělo, než to někdo prudce zvedl. Melodické ´ano´ mu ihned napovědělo, kdo to je.
„Ahoj Seleno - “ dál se nedostal.
Okamžitě mu vyčetla, že nepřiletěl, jak slíbil.
„Já chápu, že tě to nijak nepotěšilo - “ následovalo Selenino barvité vylíčení, jak moc ji to opravdu nepotěšilo, které rovněž trpělivě vyslechl.
„Prostě jsem se rozhodl pár dní zůstat - “
Její další vzteklá otázka mu vyrazila dech.
„Ne, chtěl jsem si trochu prohlédnout Londýn. Jak tě prosím tě napadlo, že je v tom jiná žena?“ zeptal se tiše a svědomí ho přitom nepříjemně hryzalo, třebaže rozum se bránil, že neudělal nic špatného.
Byla svatá pravda, že si byl prohlédnout londýnské památky, i to, že si to vždycky přál. Že se do toho přimotala Manori a jeho neuvážené pozvání vedlo k těmhle neplánovaným prázdninám – to byla prostě náhoda. Seleně to ovšem vysvětlit nezkoušel. Nepochopila by to.
„Přijedu za tři dny - “
„Protože letadlo dřív neletí.“
Vyslechl další příval výčitek a pak Selena s ne zrovna hezkými slovy praštila se sluchátkem.
Postrach si povzdechl.
Pak jeho pohled padl na odpadkový koš. Svědomí se všelijak kroutilo.
„To už by rovnou mohla žárlit i na to, že jsme s Tobiášem jeli se Šárkou na Zličín a vzali ji na oběd,“ řekl nahlas a svědomí se poněkud uklidnilo.
Vyndal z koše zmuchlané telefonní číslo a pečlivě ho narovnal. Nedělal přece nic špatného. Ale takhle po ránu jí volat nemůže. Za prvé by to nedělalo dobrý dojem a za druhé nepochybně spěchá do práce. Zkusí to tak kolem poledne, to by mohla mít pauzu na oběd.
Pečlivě naaranžoval talíř tak, aby to vypadalo, že dobře posnídal. Do sáčku dal všechno, co hodlal venku vyhodit. Oblékl se a vyrazil na další prohlídku městem – zatím sám, ale bude-li mít štěstí, mohl by večer mít společnost. To by pak stála za úvahu ta výstava moderního sochařství, na níž včera zahlédl poutače.

Namáhavě rozlepila oko a zamžourala na hodiny. Pak vyskočila rovnýma nohama z postele a utíkala do koupelny, po cestě nadávala na budík, který z nějakého záhadného důvodu prostě nezazvonil. V chodbě málem porazila Remuse.
„Promiň,“ vyhrkla. „Ten rezavý šmejd zase nezvonil,“ a s tím si strčila zubní kartáček do pusy.
„Ale zazvonil, ale já ho zaklapnul,“ odpověděl Remus klidně, opřený o futra dveří.
„Co? Proč?! Víš, že šéf strašně zuří, když přijdu pozdě,“ zahuhlala nešťastně.
„No, jak říkám, moc pracuješ, včera jsem na tebe čekal do noci a ty nikde,“ rozhodil rukama. „Takhle to dál nejde, se zničíš,“ mračil se.
„Ale houby, jsem včera nebyla v práci...tedy byla...ale pak nebyla... jsem byla na večeři,“ vypadlo z ní nakonec, když si na sebe házelo tričko.
„Tak večeři?“ pozvedl obočí Remus. „A s kým?“
„ S jedním známým, neznáš ho,“ odbyla ho netrpělivě při pohledu na hodinky. „Musím padat, zatím!“ zamávala mu a byla fuč.
Remus zůstal stát na chodbě, pohled upřený na dveře, kterými před chvíli Manori odběhla a snažil se dát si myšlenky dohromady.

Ráno mu uteklo rychleji, než čekal. Okolo desáté se však čas začal příšerně vléct. Londýn a jeho památky byly rozhodně nádherné, obzvláště takhle po ránu, když většina turistů ještě spí. Nejednou ho zamrzelo, že nemá s sebou foťák. Začínal ovšem jaksi oproti včerejší procházce pociťovat nedostatek lidské společnosti – neměl si prostě s kým povídat. Snažil se nedívat se pořád na hodinky a nemyslet na Manori, ale byla jediná, koho v tomhle městě znal a nějak neměl chuť seznamovat se s někým dalším.
Vydržel to přesně do čtvrt na jednu, než vytočil její číslo. Vyzvánělo to docela dlouho. Už skoro uvažoval o tom, že to vzdá a zavěsí, když to zvedla.

Manori sebou trhla, když zaslechla zvonění svého telefonu. Odložila spěšně příbor a bleskově hmátla do tašky, aby vypnula hlasité vyzvánění.
„Kdo ti volá?“ zeptala se Margarit.
„Nevím,“ číslo na displeji jí bylo neznámé. Přesto to nakonec zvedla.
„Ano?“ řekla opatrně.

„Ahoj, Postrach.“
Její hlas mu zněl poněkud nejistě, snad až podezřívavě. Zjevně nečekala, že zavolá. Ačkoli to bylo pochopitelné, že zaujala takový postoj. Konec konců copak ještě včera večer zbaběle neuvažoval o tom, že se už neozve? Trochu se zastyděl za to, že ji vlastně využívá.

Manori skoro telefon upustila. Ne, že by zapomněla na to, že mu dala číslo. Jen se prostě už smířila s tím, že určitě nezavolá.
„A-ahoj,“ vykoktala.

Přišla mu zaskočená víc, než by odpovídalo situaci. Nejspíš tedy volal dost nevhod.
„Neruším?“ zeptal se raději.
„Co? Ne, ne nerušíš,“ vyhrkla.
Příliš rychle, pomyslel si. Takže rušil.
„Můžu zavolat později,“ navrhl.

„Ne, ne, vážně nerušíš,“ ujistila ho. To poslední, co chtěla, bylo, aby to položil.
Margarit se na ní tak potutelně usmívala, takže přikryla telefon rukou a omluvila se. Když poodešla z doslechu, trochu se uvolnila.
„Pořád jsi v Londýně?“ zeptala se poněkud zbytečně – jinak by jí přece nevolal.
„Když jsem se dneska ráno díval, tak jsem ještě byl,“ odvětil pobaveně.
Manori se musela usmát.

„Víš, napadlo mě, jak jsme se bavili o umění a tak – nešla bys dneska na výstavu moderního sochařství?“ nabídl jí co možná nejležérněji, leč přátelsky.
Musel přece brát ohled na to, že je pro ni cizí člověk. Taky docela dlouho mlčela, ale on byl trpělivý. Když na ni bude tlačit, řekne ne a on se bude muset zabavit sám. Tahle vyhlídka ho rozhodně moc nelákala.

Manori se kousala do spodního rtu. Tohle bylo hrozně narychlo. Co řekne Remusovi? Na druhou stranu by ta výstava mohla být pěkná a Postrach se zatím jevil jako skvělý společník a gentleman – lákalo ji to. Její alternativní program byl totiž stejný jako všechny předchozí večery, snad jen s malými obměnami. Přijde domů, dají si s Remusem kávu, možná něco k večeři, pak se budou dívat na televizi – Remus usne a ona bude dělat nějaké papírování. Okolo desáté se přesunou do ložnice. Dostane pusu na dobrou noc a půjdou spát.
„Tobě se to nehodí, viď,“ vytrhl ji z úvah Postrachův hlas. Zastyděla se, že ho nechává čekat.
„Ne, vůbec ne. Je to prima nápad! Kdy a kde se sejdeme?“ vyhrkla, i když jí nebylo dobře z toho, jak tohle Remusovi vysvětlí. Jenže nechat si ujít takovou příležitost? Raději bude litovat toho, co udělala, než toho co neudělala. Stejně Postrach za pár dní odjede. Navíc to není nevěra, Postrach je jen – známý, nic víc a nic méně. A může říct, že půjde s Margarit, a Remus stejně na umění moc není, zaháněla výčitky.
„Dobře, vyhovuje ti ve čtyři před hotelem? Můžeme se trochu projít,“ navrhl.
„Spíš v pět,“ poprosila.
„Tak v pět – budu čekat. Ahoj.“
„Ahoj,“ a zavěsila.
Vrátila se ke stolu a sedla si zpět ke svému obědu.
„Vsadím svůj roční plat na to, že to nebyl Remus,“ usmála se potutelně Margarit.
„Proč myslíš?“ snažila se Manori tvářit nezúčastněně.
„Stačí se na tebe podívat, úplně ti září oči,“ prohlásila Margarit znalecky.
„To není tak, jak si myslíš,“ namítla Manori.
„A je aspoň hezkej?“ usmála se Margarit.
„Na co ty hned nemyslíš,“ zamračila se Manori.
„Je?“ vyzvídala Margarit pobaveně.
„Já jsem Remusovi náhodou věrná,“ ohradila se podrážděně Manori.
„Na to jsem se neptala a ani to nenaznačovala,“ opáčila Margarit se spikleneckým úsměvem.
„Není ošklivý,“ vyhnula se Manori přímé odpovědi. „A uděláš líp, když se nebudeš vyptávat,“ namířila na ni vidličku.

Po cestě domů se stavila v pekárně a koupila nějaké pečivo. Schválně odešla z kanceláře dřív, aby stihla nějak ukecat Remuse a sama se aspoň trochu dát do stavu přijatelného pro návštěvu výstavy.
Doma pak postavila vodu na kávu, vybalila nákup a šla se vykoupat. Poslední dny bylo v Londýně až nezvykle teplo, a ona si na to nemohla zvyknout. Ve vaně přemýšlela, co si obléct a pak ji napadlo, že vlastně nic o moderním sochařství neví. No, bude muset improvizovat, a taky doufat, aby se on v sochařství moc nevyznal. V župánku se usadila s ranními novinami, které ještě nestihla přečíst a mrkla na hodinky. Byly skoro tři. Kde se ten Remus courá, pomyslela si a prolítla hlavní stranu.
Když klíče v zámku zarachotily, měla už přečtené všechny rubriky, včetně inzerce. Až se divila, co všechno dneska lidí shánějí a prodávají. Ale alespoň má Denní Věštec odbyt, ušklíbla se a šla znovu postavit vodu, která už mezitím stačila úplně vychladnout.
„Ahoj,“ usmál se překvapený Remus. „Co tady děláš tak brzy? Šéf tě za to ranní zaspání vyhodil? Nebo sis konečně přiznala, že mám s tou tvou zažraností do práce pravdu?“ ušklíbl se.
„Ani jedno, ani druhé,“ zavrtěla hlavou. „Naopak, ještě do práce musím,“ napadlo ji.
„Co, teď? Vždyť je skoro čtvrt na pět?“ pozvedl obočí Remus. „Nějaká akce?“ zeptal se se skřípěním zubů. Její akce nesnášel. Měl o ní strach a nechápal, proč prostě musí být v první palebné linii, když to není nutné. Jeho smýšlení se to příčilo, vždycky se snažil všechno řešit po zralé úvaze, a s dobře krytými zády, pokud možno nenásilně.
„Ne, to ne...“ zavrtěla hlavou a podala mu hrneček s kávou.
„Tak co?“ sedl si naproti ní a pozoroval ji.
„Musím ještě na jednu společenskou akci,“mávla rukou k šatům na ramínku pověšených na klice dveří a snažila se tvářit co možná nejlhostejněji.
„A co to je za akci?“ ožil Remus.
Manori polkla. To je to poslední, co potřebovala. Nechtěla si to přiznat, ale docela se těšila na Postracha a představa, že mu bude muset volat a rušit domluvenou schůzku ji nedělala dobře. Nerada něco odvolávala.
„Ale, povinná návštěva jedné výstavy...nějaké moderní umění, či co...“ dodala hlasu otrávený tón. „Znáš to, spousta snobů, kteří vykládají, jak je to dílo znamenitě technicky a nápaditě namalováno a nikdo z nich v životě štětec nedržel v ruce.“
„No, tak to ti nezávidím,“ otřepal se Remus a prohrábl si prošedivělé vlasy. „Až bude někdy ministerstvo pořádat něco užitečnějšího, řekni mi, otevřu na oslavu láhev něčeho drahého.“
Manori se musela zasmát. Tohle sedělo. Chvíli s Remusem drbali státní aparát, popíjeli kávu a ujídali pečivo. Pak se podívala na hodinky a zbledla.
„Sakra, přijdu pozdě.“

Podíval se na hodinky. Měla už čtvrt hodiny zpoždění. A ani nezavolala. Zvedl oči a zahlédl ji, jak se spěšně proplétá jeho směrem mezi lidmi. Musel se usmát.
„Promiň, já se strašně - “ dál se nedostala, protože špatně šlápla.
Chytil ji, aby neupadla.
„Pozor,“ usmál se.
Chytila se ho, aby snáze našla ztracenou rovnováhu a zjistila tak, že se jí podařilo ulomit si podpatek. Zůstala o něj tedy opřená a zula si botu.
„To je prostě skvělé,“ zasténala.
„Můžu nějak pomoct?“ zeptal se a jen špatně skrýval, jak mu to celé přijde zábavné.
„Nesměj se mi,“ zaškaredila se na něj.
„Já se nesměju,“ namítl, i když mu v koutcích úst cukalo.
Nazula si botu a odpajdala k nejbližší lavičce, kde se posadila.
Sedl si vedle ní.
„Nějaký plán?“ zeptal se. „Znáš tu reklamu na takové ty bonbony? Tam si taky ulomí podpatek. Tak ulomí i ten druhý a odejde.“
„Pěkně blbá reklama,“ zavrčela. „Ale jsem ráda, že se dobře bavíš.“
„Tak promiň,“ pousmál se.
„Ne v pohodě,“ přestala se mračit. „Jen tady chvíli počkej,“ požádala ho a odpajdala do hotelu.
Nechal ji jít, ačkoli byl přesvědčen, že ji do hotelu nepustí. Pak si všimnul, že nasadila pohled jako královna ze Sáby a prošla, aniž by se jí kdokoli pokusil zastavit. Musel se nad tím usmát. Tahle holka se ve světě zcela určitě neztratí.
Vrátila se nečekaně brzy a botu měla spravenou. Obojí ho dost překvapilo.
„Netušil jsem, že anglické policistky nosí v kabelce vteřinové lepidlo.“
„Anglické policistky asi ne, ale praktické ženy ano,“ odvětila s úsměvem. „Půjdeme?“
Nabídl jí beze slova rámě.
Cestou začala vyzvídat, co je to za výstavu. Tak se přiznal, že umění moc nerozumí, že by to rád viděl jen prostě ze zvědavosti a čistě laického zájmu. Vypadala, že jí to uklidnilo. Snad si nemyslela, že je expert na moderní umění?
U pokladny zcela samozřejmě koupil dvě vstupenky. Vždycky ho učili, že k ženě se musí chovat jako k dámě za všech okolností. A jen buran by nechal ženu platit.
Bylo mu příjemné, že se, sotva se vzdálili od pokladen, do něj znovu s jakousi samozřejmostí zavěsila. Proč si něco nalhávat. Byla to půvabná žena a její pozornost dělala dobře jeho egu. Dobrovolně by to ale nepřiznal, ani kdyby mu vyhrožovali stříbrem.
Procházeli spolu kolem exponátů a povídali si. Někdy se u něčeho zastavili a sem tam se o té či oné soše bavili – většinou si z toho dělali legraci. Postrachovi byl její smysl pro humor blízký. Navíc se hezky smála a on zjistil, že ho baví rozesmávat ji.
Když došli k části expozice věnované smrti, všiml si, že zaváhala a tak starostlivě se na něj zadívala. Trochu ho to zmátlo. Jako policistka se musela se smrtí setkávat dnes a denně. Ještě než vešli do sálu, rozhodl se, že se pro jistotu zdrží jakýchkoliv poznámek. Nechtěl ji nějak urazit.
Tak spolu mlčky prošli první polovinu sálu, až se zastavili ve středu u sochy zastřelené holčičky. Byla by to skutečně srdcervoucí scenérie, kdyby však autor v přílišné horlivosti nezkroutil tělíčko do poněkud směšné pozice, čímž to celé zkazil. A kdyby úhel střelby nebyl tak strašně nesmyslný.
„Strašné, co?“ zašeptala.
„Jo, na takový úhel střelby by si museli vzít štafle,“ odpověděl bezmyšlenkovitě.
Pak si uvědomil, jak se na něj dívá – tak nevěřícně.
„To bylo dost cynické,“ neznělo to vyčítavě, spíš jako by ji to překvapilo.
„No, asi jo,“ připustil. „To víš, obchodníci – jsme všichni tak trochu cynici,“ pokusil se to zamluvit.
„Umíš střílet?“ zeptala se s vpravdě policejním pohledem.
„Trochu – rekreačně,“ řekl. Vypadalo to, že ji jeho odpověď zcela neuspokojila, nicméně jí stačila.
Cynické? Zamyslel se. Nikdy se za cynika nepovažoval. Byl ale rád, že tuhle část výstavy opustili – tedy do chvíle, než zjistil, čemu je věnována následující expozice.
Erotika – hlásala cedulka u vchodu do dalšího sálu.
Všiml si, že se Manori trošku červená a potlačuje smích. Tak vzhůru do jámy lvové, pomyslel si.
Prošli kolem cedulky a zamířili k prvnímu exponátu, jež měl zřejmě znázorňovat nejvyvinutějšího mužem pod sluncem. Chvíli si plastiku prohlíželi, a pak z Manori do ticha vypadlo jediné slovo.
„Chudák...“
„Proč chudák?“ pozvedl překvapeně obočí Postrach. „Takhle vyvinutý chlap si přece nemá proč stěžovat.“
„On ne, ale co jeho manželka, vždyť jí musí lézt krkem.“vyhrkla a zčervenala.
„Manžel nebo jeho penis?“ uculil se pobaveně.
„Oba,“ zachichotala se a raději pokračovali k dalším exponátům.
Následovalo množství ženských plastik, více či méně stylizovaných do moderního kabátu, které uzavíralo znázornění dominy v nějaké středověké mučírně, což bylo poznatelné pouze díky cedulce před sochou a jejími doplňky.
„Co říkáš na tohle?“
„Tak tady se mě líbí jen jedna věc,“ odpověděla bez váhání. „Ten meč, co má znázorňovat prostředí mučírny. A taky je jediný k poznání, i když k použití by asi nebyl,“ odfrkla si Manori.
„Šermuješ?“ zeptal se překvapeně Postrach. „Co všechno ta anglická policie nezvládá.“
„Tak trochu, rekreačně,“ vrátila mu předchozí dotaz na střelbu s úsměvem.
Postrach ji v duchu přičetl bod a přesunuli se k největší soše uprostřed sálu, o níž byste na první pohled řekli, že je to klubko trubek.
„Tohle znám, už jsem to viděl - v železářství.“
„Ty jsi mi ale kulturní barbar, cožpak ti není na první pohled jasné, že to je milenecký pár?“ prohlásila naoko vážně Manori.
„Není, pouč mě, třeba to pak v tom uvidím.“ Postrach se neubránil tomu, aby lehce nenahnul hlavu, jako by mu snad to, že dílo uvidí zešikma, mělo pomoct. „Ať se na to totiž dívám jakkoli, je to prostě hromada svařených drátů a trubek. Ale možná by s tím uspěli ve sběrných surovinách.“
„To je jednoduché, tahle změť drátů je žena,“ ujala se výkladu a opsala rukou spodní slisovanou část. „A ta dutá roura nad tím je muž,“ snažila se zachovat vážnou tvář.
„Tak dutá roura...hmm.. a co jsou ty drátky kolem?“ potlačoval smích.
„To jsou zmatení návštěvníci této výstavy snažící se v soše vyznat,“ chichotala se.
„Hezká interpretace,“ odpověděl jí ze smíchem. „Teď už je mi to vážně jasné.“
Postarší pár, který stál nedaleko, se na ně škaredě zadíval, jako by se snad dopustili svatokrádeže.
„Myslím, že asi radši půjdeme,“ řekl jí Postrach, kterému neušly jejich šeptem pronesené poznámky o znevažování kulturního dědictví.
Vyšli před budovu a úlevně se nadechli. Zamířili pomalou chůzí zpět k hotelu a při tom hodnotili zhlédnutou výstavu. Shodli se na tom, že takhle se už hodně dlouho nenasmáli a pořadatelé by v rámci zlepšení nálady a spokojenosti londýnských obyvatel měli takové akce pořádat častěji. Načež Postrach poznamenal, že ale opatrně, aby to některé lidi trvale nepoznamenalo.
Zastavili se na jednom z mostů přes Temži a pozorovali večerní Londýn, ozářený množstvím světel.
„Tak tohle je skoro na fotku,“ konstatoval.
„Rozhodně,“ chytla se zábradlí, naklonila se přes něj a chvíli pozorovala líně tekoucí vodu pod nimi. „Řeka se má, nikam nespěchá, jde si za svým, aniž by ji kdokoliv mohl zastavit nebo donutit ji změnit směr a vždycky najde svůj cíl. Taky bych chtěla někdy dělat rozhodnutí, aniž by mi nadřízení svazovali ruce, “ pronesla zamyšleně.
„Výhoda toho, být svým vlastní pánem, ale je to velká zodpovědnost a chyby nejsou tolerovány,“ pokrčil rameny. „Dej pozor, ať tam nespadneš,“ natáhl ruku k naklánějící se Manori.
Chytila se ho a vykročili k hotelu. Před vchodem se zastavili.
„Byl to moc hezký večer a kultury jsem si užila až nad hlavu,“ usmála se. „Říkal jsi, že odlítáš pozítří?“
„Jo, ranním spojem,“ kývnul Postrach.
„Fajn, co bys říkal na to, kdybych pro změnu pozvala já někam tebe,“ uculila se spiklenecky.
„No, proč ne? A kam?“ zeptal se. Svědomí se mu někde kolem žaludku zlobně zavrtělo, ale umlčel je argumentem, že nebude přece poslední den v Anglii sám na hotelovém pokoji.
„Nech se překvapit,“ mrkla na něj. „Jen ti napovím, že to bude méně oficiální. Přijedu si pro tebe k hotelu, doufám, že včas, ne jako dneska,“ zašklebila se na něj omluvně.
„No to doufám,“ popíchl ji. „Tak zítra, zase ve stejnou dobu?“
Přikývla, koukla na hodinky a rozhlédla se po nějakém taxíku, nechtělo se jí už pěšky, podpatky ji přece jen daly za celý večer zabrat.
„Půjdu, ať tady nevystojím důlek,“ usmála se.
„Dobře, takže zítra?“
Přikývla.
Postrach mávnul na jeden z projíždějících černých londýnských taxíků.
„Odvezte slečnu, kam si bude přát,“ řekl řidiči a podal mu peníze.
Pak Manori pomohl nastoupit a díval se, dokud vůz nezmizel za rohem ulice. Teprve pak se vydal do hotelu.
V recepci se zeptal na vzkazy. Nedokázal si vysvětlit, proč i když ví, že ostatní se dokáží obejít i bez něj, pořád podvědomě očekává nějaký malér.
Hotelový pokoj mu přišel po veselém odpoledni najednou takový tichý, opuštěný a ponurý. Nerozsvítil a po tmě se svlékl, vysprchoval a zalezl do postele. Nechtělo se mu spát. ležel na zádech, ruce za hlavou a se zavřenýma očima poslouchal zvuky nočního Londýna.
Přemýšlel kam chce zítra Manori jít a jak se jen má celé to příšerně dlouhé odpoledne zabavit. Vždycky měl něco na práci a dalo by se říct, že chvilky soukromí kradl jako zloděj. Vlastně snad poprvé v životě neměl víc jak polovinu dne co na práci a zjišťoval, že je to příšerné. Znovu se vrátil k myšlence, kam bude chtít Manori jít.
Méně formální prostředí? Kam asi chodí policistky po práci? Nejspíš nějaká hospoda, přemítal. Což bude znamenat menší komplikace. Hosty, kteří zabírají místo a nepijí, nemá žádný barman rád.

Vystoupila z taxíku o dvě ulice dál, zvyk byl zvyk, a došla k domu pěšky. Někdy si říkala, jestli už není paranoidní, takto se pořád ohlížet přes rameno. Ale na druhou stranu, nechtěla si zbytečně přivolávat problémy svou neopatrností.
Vešla do tmavého bytu, jen v kuchyni svítila na lince zářivka. O stojan na nože byl opřený vzkaz naškrábaný ve spěchu Remusovým písmem.

Miláčku,
Musím na pár dní mimo Londýn, jde o záležitost týkající se Fénixova řádu. Vrátím se, jak nejdřív to bude možné.
Líbá Remus

Položila zamyšleně vzkaz na stůl. Vypadalo to, že Voldemort má zase něco v plánu. To znamenalo, že v práci bude opět dusno, shon a pozdvižení. Povzdechla si. Ale na druhou stranu to znamenalo, že nebude muset Remusovi vysvětlovat, kam zase jde, s kým a hlavně proč. Sama nevěděla, jak by měla odpovědět, protože neexistoval žádný rozumný důvod. Vnitřní hlásek ji napovídal, jestli to nebude tím, že se prostě ve společnosti Postracha cítí víc než dobře, ale ten razantně zahnala. Takové myšlenky si nehodlala připustit.

Postrach se převaloval na posteli tak dlouho, až nakonec vstal a vyndal z tašky notebook. Většinou neměl s nespavostí problém, ale jak říkával Páter Koláček - všechno je jednou poprvé.
Když se, poněkud zbytečně, ujistil, že nikde nemá žádné resty, s povzdechem se připojil k internetu. Přihlásil se k Xdrive a chvíli se prohraboval svými dokumenty, které tam měl uložené - vesměs nic důležitého. Něco smazal, něco si stáhl do počítače a několik složek komplet přerovnal. Bohužel mu to na dlouho nevystačilo.
Napadlo ho, že by se mohl inspirovat od Tobiáše a začít spát knihu. Mohl by sepsat svoje paměti. Dokonce by měl už i název Jak jsem na stará kolena zbláznil. Ta myšlenka ho pobavila. Nakonec z nedostatku lepší činnosti spustil mesengera. Na okamžik ho ovládla nostalgie. Tenhle prográmek vymyslel Ulrich. Byla to obdoba komerčně dostupných programů, akorát že zabezpečení bylo nesrovnatelně lepší. Umožňovalo to tudíž bezpečnou on-line komunikaci. Potřásl hlavou jako by mu to mohlo nějak pomoci zahnat vzpomínky.
Že je Tobiáš připojený ho nijak nepřekvapilo, vlastně s tím tak nějak počítal. Dobře věděl, že většinou píše v noci.
Psali si spolu až do šesti do rána, než se Tobiáš omluvil, že musí jít.

Kapitola čtvrtá

Ráno si Manori přivstala a dodělala si papírování při ranním čaji, aby pak nezkysla v práci příliš dlouho. Jen se modlila, aby se náhodou nenachomýtla nějaká nečekaná akce. Už ta minulá jí stačila. Někdy opravdu z duše nenáviděla Brouska a ty jeho potrefené nápady. Dopila čaj a vykročila do mlhavého rána.

Po prochatované noci a ránu se Postrachovi podařilo celý zbytek dopoledne úspěšně prospat.
Když se kolem jedné konečně vyhrabal z postele, cítil se poněkud hloupě. A nebylo to jen proto, že zjistil, že celou dobu spal na notebooku. Moc dobře si vzpomínal, jak jeho táta říkával, že po obědě vstávají jen povaleči, zloději, podnikatelé a lehké děvy. Ačkoli to nebylo přesné. Tedy neříkal lehké děvy, jenže Postrachovi se to slovo, které jeho otec v této poučce používal, bytostně příčilo.
Nejdřív uklidil počítač. Pak si dal sprchu a oholil se. Jen s ručníkem kolem pasu došel k ledničce a vyndal z ní neprůhledný plastový sáček. Utrhl roh a nalil obsah do skleničky. Chvíli s tekutinou zamyšleně míchal. Nevěděl, zda ho odpuzuje víc to, že je to studené, nebo pachuť po umělé hmotě. Obojí dohromady vytvářelo téměř nepoživatelnou kombinaci. Jenže moc na výběr neměl, takže to nakonec na ex vypil. Ne, že by to takhle najednou bylo lepší, ale měl to aspoň rychle za sebou.

Přesně v pět odpoledne přirazila auto k obrubníku před hotelem. Nemusela ani vypínat motor, protože ze dveří hotelu právě vycházel Postrach - přesný jako hodinky. Nasedl do auta a rozjeli se.
„Tedy, musím tě pochválit, na minutu přesně,“ konstatovala Manori a proplétala se v hustém provozu mezi auty.
„To víš, dochvilnost je ctnost,“ pousmál se. „Nějak si nemůžu zvyknout na ten volant na druhé straně,“ poznamenal.
„Co, brzdíš mi na koberečku?“ zasmála se. „Není to daleko,“ dodala a prosvištěla kolem jednoho autobusu.
„Tohle nevypadá na povolenou rychlost,“ kouknul na tachometr. „Nebojíš se, že tě kolegové z dopravky chytí při činu?“ zeptal se pobaveně.
„To se neboj, mám to zařízené, aby mě nechali na pokoji,“ uculila se potutelně Manori.
„Tak zařízené,“ protáhl s úsměvem a vyhlédl se z okna.
Chvíli jeli mlčky, občas mávla k nějaké památce rukou, když ji míjeli, k některým si neodpustila výklad, k některým přidala veselé historky, až nakonec zabočila na parkoviště před stylovým anglickým pubem.
Postrach vystoupil a rozhlédl se. Nebyli už úplně v centru, ale to místu neubíralo na kráse. Podle stojících aut vedle to zřejmě bylo vyhledáváným cílem pro trávení večerů. Nicméně tu nebylo tak hlučno, jako v samotném středu města, což vzal na vědomí s povděkem. Přece jen mu hluk velkoměsta někdy dokázal připravil pěknou bolest hlavy.
Manori se do něj automaticky zavěsila a vedla ho k domu. Když vešli, bylo jasné, kde se všichni majitelé aut na parkovišti schovávali. Ač se to zvenku nezdálo, lokál byl uvnitř prostorný, stoly oddělené boxy, barový pult už v tuto dobu obsazen a schody na konci dávaly tušit, že tahle místnost není jediná.
„Tak sem chodí anglické policistky po službě?“ naklonil se k ní.
„No, někdy, je to dobré místo na odreagování, kde má člověk svoje soukromí,“ kývla na barmana za pultem, který ji pozdrav s úsměvem opětoval, a vedla ho po schodech nahoru.
V měkkém nažloutlém světle tady zeleně svítila plátna biliárových stolů. Místností se nesl tlumený hovor a tiché ťukání, které vydávaly pestré koule míhající se po stolech.
„Hm, asi jsem se tě mohla zeptat dřív,“ usmála se omluvně. „Umíš hrát biliár?“ zeptala se, když došli k jednomu z mála volných stolů u krbu.
„No, znám pravidla, ale hrál jsem to jen dvakrát v životě,“ přiznal se Postrach a strčil prstem do jedné z koulí srovnaných do trojúhelníku. Rozhlédl se. Cítil tu přátelskou, téměř až domácí atmosféru.
„Nevadí, není to tak těžké,“ usmála se. „Troufneš si to tedy zkusit potřetí?“
„Proč ne, tohle snad zvládnu,“ soustředěně si prohlédl srovnané koule na stole, jako by si snad už počítal úhly a vzdálenosti.
„Dobrá,“ vytáhla ze stojanu dvě tága a jedno mu podala.
„Začni,“ vyzval ji Postrach.
Manori se tedy s úsměvem nahnula a zručně rozstřelila shluk uprostřed stolu, pak si popošla na druhou stranu a poslala jednu červenou do rohu, druhou však zamířila příliš vlevo, takže minula cíl.
„Jsi na řadě,“ kývla rukou směrem ke stolu.
Vzal tedy tágo do ruky a vybral si vhodnou partii ke hře. První šťouch se mu povedl, což mu zvedlo sebevědomí. Druhý už ovšem tak úspěšný nebyl.
„Padesát procent, to není zlé,“ poznamenala a přešla do výhodnější pozice.
„Aspoň tak,“ pozoroval ji při hře a snažil se všímat si důležitých detailů, jak skládá prsty na plátno, které koule si ke hře vybírá a jak silně rozehrává.
Přesto zhruba v půli hry zaostával a pořád se mu nedařilo najít ten správný úhel a pozici. Již poněkolikáté se vybraný vrtošivý objekt zatvrzele kutálel úplně opačným směrem, než zamýšlel.
„Potvory kulatý,“ ulevil si Postrach.
„Dovolíš?“smála se opřená o tágo.
„Jo, jasně,“ trochu podmračeně sledoval rozehranou situaci. Manori se postavila za něj, taky se naklonila nad stolem, lehce mu upravila držení tága v prstech pravé ruky, přimhouřenýma očima si změřila vzdálenosti a trochu ještě pohnula tágem.
„Tak, zkus to teď,“ narovnala se.
„Jen aby to někomu neskončilo v půllitru,“ usmál a zahrál modrou kouli do levého vzdálenější konce stolu.
„No, zdá se, že víš, co děláš,“ pokýval uznale hlavou, když koule zapadla do jamky.
„To se vsaď,“ zašklebila se na něj.
Postrach obešel stůl. Chvíli obhlížel situaci a pak se sklonil nad plátno. Pečlivě srovnal prsty na tágu, tak jak mu to ukázala, pak ještě malinko posunul tágo, než zahrál.
„Už tomu začínám přicházet na kloub,“ prohlásil se soutěživým zábleskem v očích, když se i napodruhé trefil.
„Jak říkám, není to nic těžkého,“ usmála se a pozorovala ho při hře. Když se dostal do takřka neřešitelné situace, vyšla na ní řada. Posledními několika šťouchy hru dokončila.
„Vyhrála jsem,“ spokojeně se protáhla.
„Gratuluji,“ poblahopřál jí Postrach, ale přece jen jeho ego utrpělo. „Druhé kolo?“ navrhl, nechtěl se jen tak vzdát. Jeho mužská ješitnost se odmítala smířit s tím, že by prohrál.
„Beru,“ píchla prstem se smíchem do vzduchu. „Začni,“ poklepala na plátno prsty a přesunula se ke krbu.
„Bez problému,“ prohlásil a snad až moc razantně rozehrál novou hru. Koule se zběsile rozutekly po plátně, div že nevyskákaly ze stolu.
„Nemám chytat? Abys s nimi nezatopil,“ popíchla ho Manori, oči ji svítily smíchem, když ukázala za sebe do krbu a schválně se postavila doprostřed koberečku s protahováním, jako by se chystala chytat důležitý zápas v hokeji.
„Jo, posmívat se bude. Aby nedostala přes zadek,“ pohrozil jí se smíchem tágem.
„Přece nebiješ holky,“ nakrčila nos, ale pořád se usmívala, protože věděla, že to vážně nemyslí.
„Ne, ale u tebe možná udělám výjimku,“ obešel stůl a zahrál červenou kouli do postranní jamky – přesněji pokusil se. Místo toho v otvoru zmizela bílá koule a Manori se začala smát.
„Ale tahle má zůstat na stole,“ hihňala se, když ji vyndavala ven.
„Detailisto,“ utrousil Postrach a i když se snažil tvářit vážně, v koutcích mu cukalo.
„Pozor, teď hraju já,“ šťouchla do něj.
Manori si ze začátku vytvořila slušný náskok, díky Postrachově nepovedenému začátku. Nicméně on ho posléze dokázal stáhnout a hra se docela zdramatizovala. Nakonec mu to ovšem nebylo nic platné, Manori vyhrála i druhou hru.
A vyhrála i třetí.
„Končím,“ prohlásil a položil tágo na stůl. „S tebou,“ ukázal na ni prstem, „už nehraju.“
Manori se musela smát.
„Copak,“ opřela se o stůl vedle něj. „Neumíš prohrávat?“ drcla do něj.
„Umím, ale ne v kulečníku a ne třikrát po sobě,“ pousmál se.
„U Merlina, vy chlapi jste tak ješitní,“ protáhla se.
„Merlin?“ zadíval se na ni napůl překvapeně napůl nechápavě.
„No co, neznáš Merlina? Tak to máš dost podstatnou mezeru ve vzdělání,“ rýpla si.
„Jistě že znám Merlina, ale nikdy jsem neslyšel, aby se ho někdo dovolával,“ namítl.
Manori zamířila ke schodům.
„To víš,“ pokrčila rameny. „Já musím být originální.“
„Jo, to jsem ji už všiml,“ ušklíbl se a sešel s ní dolů.
„Co si dáš k pití?“ zeptala se.
„Já? Nic, díky.“
Otočila se k němu a mírně se mračila.
„Jak nic?“
„Tak, nic, nemám žízeň,“ odvětil.
„Nemáš žízeň? Já mám jazyk přilepený na horním patru,“ zadívala se na něj poněkud nevěřícně.
„Tak si něco dej, ale já nechci,“ pousmál se.
„No dobře,“ pokrčila rameny. „Jak je libo, ale napít ti nedám.“
Téměř čekal, že na něj vyplázne jazyk, jakým tónem to řekla.
„Barnie,“ zavolala na barmana a opřela se o bar. „Jednoho Guinnesse, prosím,“ usmála se na něj.
„Hned to bude, děvče.“
Postrachovi neušlo, jak se na něj postarší muž za barem díval, než šel Manori nalít pití. Ten zkoumavý, ostrý pohled velmi dobře znal. Někdy je možné ho spatřit u vysloužilých veteránů, kteří nikdy nezapomněli, že byli, jsou a budou především vojáci. Postrach ho sledoval. Byl sice trochu při těle, ale bylo zjevné, že se umí pohybovat, i když nejlepší léta má už za sebou.
„Sedneme si?“ zeptala se Manori, sklenku v ruce.
„Jo jasně,“ usmál se a vybral prázdný box, do něhož nebylo od baru vidět.
„Znáš se s ním dobře?“ prohodil konverzačním tónem, když si sedli, a kývl směrem k barmanovi.
„Víc než dobře,“ přikývla.
„Co dělal, než se stal barmanem?“ zeptal se Postrach jako by to byla ta nejnevinnější otázka na světě. Přesto mu neuniklo, že ji jeho otázka - zaskočilo bylo možná příliš silné slovo, spíš překvapila.
„On - dělal u policie,“ odpověděla Manori. „Sloužila jsem pod ním. Proč se ptáš?“
Postrach se pousmál nad tím, že se na něj zadívala přesně týmž zkoumavým pohledem. Jen ta ostrost získaná léty zkušeností chyběla.
„Jen tak,“ pokrčil rameny. „Chodíš sem často?“
„Jo,“ přikývla bezmyšlenkovitě. „Totiž - vlastně už ne. Remus sem nerad chodí,“ povzdechla si.
Vzápětí jí došlo, co řekla a zrudla jako rajče.
„Tvůj přítel?“ zeptal se Postrach.
„Jo,“ řekla tiše a vnitřně se připravovala na otázky, proč tu není s Remusem, jestli jim to nějak neklape a podobně.
„Je to tu pěkné,“ rozhlédl se Postrach. „Možná si taky jednou pořídím něco takového, až mě unaví obchodovat,“ dodal s úsměvem.
Manori překvapeně zamrkala. Znovu se zachoval úplně jinak, než většina chlapů, s nimiž se setkala. Ale byla mu za to vděčná, že se nevyptával a odvedl hovor stranou.
„Co ty? Plánuješ už co budeš dělat, až pověsíš odznak na hřebík?“ zeptal se.
„No - “ napila se. „To je ještě daleko.“
„Asi jo,“ připustil.
„Tak mě napadá, že ani pořádně nevím, jak se jmenuješ,“ rozhodla se načít jiné téma. „Postrach - rodiče tě museli hodně nenávidět, když ti vybrali takovou přezdívku,“ usmála se - trochu křečovitě, ale byl to úsměv. Takový kiks jako, že jí uklouzlo Remusovo jméno, se jí nestával často. Snad to bylo tím, že Postrach, něco v něm, vzbuzovalo důvěru. Zapomněla na svoji ostražitost.
„No, Manori taky není zrovna běžné jméno, nemyslíš?“ vrátil jí to.
„No, to ne. Co by tvoji rodiče, prosím tě, dělali, kdyby se jim narodila holka?“
„A víš, že na to jsem nikdy nepomyslel?“ usmál se. „Nemám nejmenší tušení, co by udělali.“
Manori položila skleničku na stůl a naklonila se k Postrachovi.
„Je to dost zvláštní, používat takhle přezdívku. To ti vážně nikdo neříká jménem?“ vyzvídala.
„Ne, od otcovi smrti svoje jméno nepoužívám.“
Manori se odtáhla a zvážněla.
„Promiň, to jsem nevěděla,“ řekla tiše.
„Nemusíš se omlouvat. Táta zemřel už hodně dávno. Tak to prostě v životě chodí,“ pokrčil rameny. „Narodíš se a umřeš. Tomu mezitím se říká život.“
Manori to přišlo dost cynické.
„Odkud vlastně jsi?“ zeptala se.
„To ti asi moc neřekne,“ pousmál se.
„Zkus to,“ vybídla ho.
„Z Prahy, to je - “
„V České republice, já vím,“ předběhla ho.
Neskrýval překvapení.
„Zapůsobila jsi,“ přiznal. „Jak to víš?“
„Děda se tam narodil, emigroval do Anglie, oženil se tu a zůstal,“ odpověděla. „Dokonce mě učil česky - trochu,“ dodala.
„Vážně? Řekni něco,“ vybídl ji.
„Ne,“ zrudla. „Já - neumím toho tolik a - a mám hrozný přízvuk!“ vyhrkla.
„To nevadí, řekni něco,“ nenechal se odbýt.
„Ne,“ prohlásila se smíchem. „Smál by ses mi.“
„Slibuji, že nebudu,“ přemlouval ji. „No tak, jen jednu větu - kratinkou, cokoli.“
„Nech toho,“ smála se. „Já se nebudu před tebou ztrapňovat.“
„No to je dobrý, a že já se ztrapňoval s kulečníkem, který skoro vůbec neumím, to ti nevadilo,“ rozesmál se.
„Dobře, ale jenom jednu a krátkou,“ zadívala se na něj přísně.
Přikývl.
„Náhodou ti ta kulešník docela šel,“ vypravila ze sebe po chvíli vzpomínání.
„A náhodou, mluvíš dobře,“ prohlásil.
„Vážně?“ zeptala se rozpačitě.
„Rozhodně. Copak bych ti lhal?“ usmál se.
„Ty!“ dloubla ho loktem. „Ještě si ze mě dělej legraci!“
„Jo a kdo se mi poškleboval, když jsme honili nahoře ty proklaté koule?“ opáčil.
Manori vyprskla smíchy.
„Jen se směj,“ pokýval pobaveně hlavou.
Manori se nemohla přestat hihňat.
„Nespěchej,“ popichoval jí ještě Postrach.
„Ne - nech toho,“ vypravila ze sebe mezi záchvaty smíchu.
„Já nic nedělám,“ zatvářil se jako neviňátko.
„Málem jsem si namohla bránici, ty,“ vyčetla mu pobaveně, když se ovládla.
„Na to ještě nikdo neumřel,“ namítl s úsměvem.
„No, tak já budu první, jestli mě nepřestaneš rozesmávat.“

Večer jim utekl v příjemném, zábavném duchu snad až příliš rychle. Manori se rozloučila s barmanem a vyšli ven na parkoviště.
„No - “ zaváhala Man u auta. „Ty asi spěcháš, viď. Ráno musíš vstávat - “ nechala větu nedokončenou.
„Ty taky,“ připomněl jí.
„To je fakt,“ přikývla zasmušile.
„Nebudeš řídit, že ne?“ zeptal se. Jeho tvář zpřísněla a do hlasu mu vstoupilo cosi jakoby výchovného.
„Jistě že ne! Za koho mě máš?!“ obořila se na něj podrážděně.
„Promiň,“ omluvil se. „Jen bych nerad, aby se ti něco stalo.“
Usmála se na znamení, že omluva se přijímá.
„V kolik ti to letí?“ zeptala se.
„V devět.“
„Víš, napadlo mě - úplně jsem zapomněla, že jsem tu autem. Bylo to ode mne sobecké,“ zaváhala. „Bydlím kousek odtud a pohovka je volná.“
Mlčky na ní hleděl.
„Ráno tě hodím do hotelu a pak na letiště,“ navrhla nesměle.
„Manori - to se nehodí - “ řekl tiše.
„Hele, já vím, co si myslíš,“ skočila mu do řeči. „Ale já to nabízím jen jako přátelskou službu - nic víc. Jasné?“ poslední slovo řekla ostřeji, než měla v úmyslu.
„Jasné,“ přikývl.
„A ta pohovka je pohodlná,“ dodala. „Dokonce se na ní dá i vyspat,“ cukly jí koutky.
„Hezké,“ utrousil a i jemu zaškubalo v koutcích úst.
„A slibuji, že tě nezneužiji,“ dodala přemáhajíc smích.
To už se Postrach smál.
„Ráno musíš do práce,“ namítl.
„Stíhám,“ opáčila.
„A co tvůj přítel?“
„Není doma.“
Postrach zamyšleně pokýval hlavou.
„Ale jestli se ti moje přátelská,“ a dala důraz na slovo přátelská, „nabídka nezdá, klidně si teď a tady můžeš shánět taxíka,“ rozhodila rukama po liduprázdné ulici.
„No, jestli to je přátelská nabídka - tak teda jo,“ souhlasil nakonec.

Kapitola pátá

„Dobrá, zvládneš řídit? Nechci tu nechávat auto, pokud to nebude nutné.“
„Samozřejmě,“ přikývl.
S úsměvem mu hodila klíčky. Pohotově je chytil, odemknul a nechal ji nastoupit. Pak sám nasedl.
„Doufám, že víš, že se u nás jezdí vlevo. To bych dopravákům nevysvětlila,“ rýpla si zvesela.
„A já zase doufám, že sis všimla, jaké má výhody, když jeden nepije,“ oplatil jí to s úsměvem a rozjeli se.
Manori mu cestou říkala, kudy jet a kam zahnout, takže za malou chvíli stáli před domem.
„Není to nic luxusního,“ pokrčila rameny, když viděla, jak se rozhlíží. „Ale člověk tady má své soukromí.“
„To je hlavní,“ přikývl a stoupal za ní po schodech k bytu.
„Tak, a jsme tady. Vítej v mém skromném království,“ uculila se, když otevřela dveře a vešli dovnitř.
Postrach se rozhlédl po bytě. Nebyl nijak velký, ale prakticky řešený, v obývacím pokoji bylo v policích množství knih a v rohu stála již zmíněná pohovka.
„Neboj, dá se roztáhnout,“ smála se, když viděla, jak si měří pohledem velikost sedačky.
„Půjčím ti nějaké Remusovy věci na spaní,“ napadlo ji. „Jste oba zhruba stejně vysocí,“ tak by ti to mohlo být,“ pronesla Manori zamyšleně, když si ho přejela od hlavy až k patě pátravým pohledem.
„Nedělej si se mnou starosti -“ namítl, ale to už byla pryč. Roztáhl si tedy pohovku a sundal sako, které pečlivě složil a odložil na jedno z křesel.
„Tady,“ podala mu černé tričko a tepláky. „Nic lepšího jsem v té rychlosti nevyštrachala,“ dodala omluvně. „Jestli chceš, můžeš se jít osprchovat,“ mávla rukou směrem ke koupelně.
„Díky,“ vzal si od ní věci a zamířil do sprchy.
Manori mezitím odněkud vylovila polštář a deku, které povlékla a skočila si nastavit budík, aby nedej bože nezaspali.
Postrach za chvíli vyšel v černém z koupelny. Byl to zvláštní pocit a nemohla si odpustit srovnat jej s Remusem, který byl oproti němu o něco robustnější a světlovlasý. Ale přesto měli něco společného. Něco co ovšem nebylo navenek vidět a ona nemohla přijít tomu tajemství na kloub. Třeba to bylo jen tím, že ani jeden z nich nebyl jako z titulní obálky časopisu, a přesto byli oba přitažliví - každý svým způsobem. A možná byli přitažliví právě díky těm drobným nedostatkům.
„To byla rychlost,“ poznamenala.
„Nechci tě zdržovat, už tak tě využívám dost,“ usedl na pohovku.
„Ale jdi, kdybych měla něco proti, tak ti to snad nenabízím,“ s úsměvem zmizela v koupelně.
Postrach si zalezl pod deku a potmě naslouchal neznámým zvukům domu. Zprvu mu to přišlo jako docela dobrý nápad, ale teď, když ležel na pohovce v cizím bytě, na sobě oblečení Manořina přítele, cítil se zvláštně. Co by tomu asi řekla Selena? Tohle se nesmí dozvědět. Pravděpodobně by vzteky vyskočila z kůže, pomyslel si. Zaslechl lehké vrznutí dveří koupelny a tiché kroky, které se k němu blížily.
„Spíš?“ šeptla Manori váhavě.
„Hmm...už ne,“ odpověděl jí pobaveně a otevřel oči.
„Promiň, já jen, jestli už nic nepotřebuješ,“ přešlápla na bosých nohou.
„Ne, jsem naprosto spokojen,“ odvětil a neubránil se myšlence, že s těmi rozpuštěnými vlasy a v noční košilce na ramínka vypadá zatraceně dobře. Manori ovšem nemohla tušit, že ji v takové tmě vidí. Pokrčila rameny a popřála mu dobrou noc.
„Jo, a ráno mi poreferuješ, jestli se na té pohovce dá spát, nebo ne,“ dodala se smíchem a zmizela v ložnici.
„To si buď jista, že se to dozvíš,“ zavolal za ní naoko výhružně. Pak se s povzdechem otočil na druhý bok a zavřel oči. Vždycky se pyšnil tím, že dokáže usnout kdykoli a kdekoli. Jenže teď to nějak nešlo. Nebylo to ani tím cizím prostředím, ani tím, že slyšel zpoza dveří ložnice, jak se Manori převaluje v posteli. Po pravdě si nebyl jist, z čeho pramení jeho neschopnost usnout.
Manori za sebou zavřela dveře a taky ulehla do postele, nezvykle prázdné a studené. Ačkoliv byla docela unavená z hektického dne, přece jen nemohla dlouho usnout, ostatně jako poslední noci pokaždé. Asi to chce nějakou změnu, napadlo ji, když se po desáté přetočila na bok. Poslední myšlenka, která ji bleskla hlavou, byla, co by asi na to řekl Remus, kdyby věděl, že má ve svém tričku podnájemníka. Naštěstí věděla, že dřív než pozítří se nemůže vrátit. Spokojena sama se sebou konečně usnula.
Postrach se posadil na posteli. Byl to ten pach, co mu vadilo. Tak slabý, že si ho uvědomoval jen zvolna a zároveň absolutně cizí a zneklidňující. Vylezl z postele a otevřel okno. Třeba má Manori nějaké exotické zvíře, napadlo ho, když uléhal.

*****

Probudil ji ostrý zvuk budíku. Natáhla se po něm a podařilo se jí ho shodit na zem, ale zvonit nepřestal. Zaklela a rozlepila jedno oko. Její první myšlenkou bylo proč sakra vstává tak brzo. Když rozlepila i druhé oko, vzpomněla si. Zamáčkla budík a vyletěla z postele jako raketa.
Dveře už otvírala pomalu a tiše. Nechtěla Postrachovi připravit nepříjemné probuzení.
Nakoukla do obýváku. Ještě spal - na chlapa až neobvykle tiše. Zadívala se na něj. Vypadal tak klidně, spokojeně, že se jí až nechtělo ho budit. Popošla blíž a polkla. Asi se jí to jen zdálo, ale - popošla ještě o kousek blíž. Ne, nezdálo. Vůbec nebylo patrné, že by se mu zvedal hrudník!
V první chvíli Manori zachvátila panika a napadlo jí tisíce vysvětlení - jedno šílenější než druhé. Vzápětí ale převládl rozum. Došla až k němu a natáhla ruku k jeho rameni.
„Vstáváme?“ zeptal se, aniž by otevřel oči.
Manori sebou trhla.
„Vyděsil jsi mě,“ řekla mu a zkoumavě si ho prohlížela - dýchal normálně.
„Stalo se něco?“ zeptal se a otevřel oči.
Manori usoudila, že se jí to asi zdálo. Optický klam, ještě je nevyspalá a to tričko mu bylo přece jen velké.
„V pořádku,“ usmála se. „Máš deset minut volnou koupelnu, pak tě bez milosti vyhodím. Co si dáš k snídani?“
Postrach se posadil na posteli, spustil nohy dolů a vstal. Protáhl se, až mu křuplo v zádech.
„Nesnídám,“ řekl a zamířil do koupelny. „A ta pohovka - “
Manori se otočila.
„Je hrozná, jestli to chceš vědět,“ sdělil jí s úsměvem, který naznačoval, že zase tak hrozné to nebylo. „Nějaké péro mě celou noc příšerně tlačilo.“
Manori se zakuckala smíchy.
„Jo, tak péro tě tlačilo?“ pohihňávala se.
„Ženský,“ povzdechl si Postrach teatrálně a zavřel za sebou dveře od koupelny.
Když vešel do kuchyně, byl už převlečený. Přejel pohledem stůl. Navzdory jeho prohlášení, že nesnídá, mu Manori dala na talíř míchaná vajíčka a nalila kávu.
„Nebo chceš radši čaj?“ zeptala se.
„Říkal jsem ti, že nesnídám,“ povzdechl si. Posadil se naproti ní a odsunul talíř od sebe.
„Nesnídat není zdravé,“ namítla. „A času máme dost.“
„Tak jo,“ souhlasil. „Jo, a je volná koupelna,“ dodal se spikleneckým mrknutím.
„Však už jdu,“ usmála se.
Jakmile byla z dohledu, rozhlédl se Postrach po bytě. Pak otevřel okno. Bohužel dole byl chodník. Pokrčil rameny a smetl z talíře vajíčka. Jen doufal, že to nikomu nespadne na hlavu. Kávu vylil do květináče stojícího na ledničce. Poté se zase usadil, a když se vrátila, tvářil se jako by nic.
„A hele, jak mu chutnalo,“ usmála se.
„Pojedeme?“ zeptal se a podíval se na hodinky.
„Jasně,“ přikývla a zachřestila klíči.
Postrach se trochu obával ranní zácpy a jak se ukázalo oprávněně. Bylo mu absolutní záhadou, jak Manori dokázala prokličkovat mezi auty mezírkami, kam se podle něj nikdy nemohla vejít. I když se považoval za otrlého, několikrát zkontroloval, že má dobře zapnutý pás a chvílemi se díval raději na ni, než na její zběsilé manévry.
„Tedy jak tobě mohli dát řidičák?“ zavrtěl hlavou, když se prosmekla těsně před tramvají, až sevřel ruce v pěsti a čekal náraz. Kupodivu jim řidič ani nezahrozil. Začal přemýšlet o tom, jestli oni ti Angličané opravdu nejsou studení čumáci. V Praze by si už dávno rozšířil slovník sprostých slov o pár pěkných, jemu dosud neznámých výrazů.
„Přece nechceš zmeškat letadlo?“
„To ne, ale rád bych se jeho odletu dožil,“ usmál se trochu kysele.
„Snad se nebojíš?“ usmála se.
„Ne, v pohodě, aspoň letos ušetřím za Matějskou,“ ušklíbl se.
Když konečně zastavili před hotel, skutečně se cítil jako po jízdě na horské dráze. Vystupoval poněkud opatrně a na Manořin smích odpovídal jen zdvořilým, trochu křečovitým úsměvem. V rychlosti si v hotelu sbalil - stejně toho moc sebou neměl. V recepci se odhlásil, zaplatil a s tichým povzdechem se vydal za Manori, která čekala u auta.
„Jestli předvedeš ještě jednu takovou jízdu, jedu taxíkem,“ upozornil ji, když zavíral kufr auta. „Jezdíš hůř než pražští taxikáři - a to je už co říct.“
Manori se jen smála. Nicméně cesta na letiště byla o poznání klidnější.
Postrach si vyndal tašku z kufru, počkal, až Manori zamkne auto a v jejím doprovodu zamířil do letištní haly.
„Hned bych někam letěla,“ rozhlédla se Manori po hale.
Postrach se pousmál.
„Letí mi to za tři čtvrtě hodiny - jezdíš jako blázen. Co si někam sednout?“ navrhl.
Manori se nejistě rozhlédla. Na letišti bude všechno hrozně drahé, napadlo ji.
„No tak,“ pobídl ji trochu netrpělivě.
„Dobře, co támhle,“ ukázala na jednu z kaváren.
Posadili se. Postrach si nic neobjednal a Manori to doprovodila nespokojeným tsss a objednala si horkou čokoládu.
„To mi řekni, z čeho ty vlastně žiješ,“ zakroutila hlavou, když jí přinesli šálek voňavého nápoje. „Nejíš, nepiješ, nekouříš - “
Postrach s pobaveným úsměvem čekal, kde výčet skončí.
„Spíš tak, že jsem si v jednu chvíli myslela, jestli jsi neumřel,“ usmála se.
„To víš, businessmani - stres a žaludeční vředy - toť náš denní chléb,“ pokrčil rameny.
Zadívala se na něj tak zvláštně, takže věděl, že její příští otázka se mu nebude líbit.
Nelíbila.
„Čeká tam někdo na tebe?“ zeptala se tiše.
Povytáhl tázavě obočí.
„Nenosíš prstýnek,“ kývla k jeho ruce.
„Asi proto, že nejsem ženatý,“ odvětil.
„A máš někoho?“ vyzvídala, aniž by sama věděla, proč vlastně. Možná jí vadilo, že se podřekla s Remusem.
„Záleží na tom?“ vyhnul se přímé odpovědi.
Takže má, pomyslela si.
„Ne, vlastně ne,“ řekla s úsměvem.
Zatímco Manori popíjela horkou čokoládu, povídali si - většinou nic důležitého, stejně dobře by mohli mluvit o počasí.
Postrach poté zaplatil a Manori ho doprovodila k přepážce, kde si koupil rezervovanou letenku.
„Takže - ahoj,“ pousmál se a po chvíli zaváhání jí nabídl ruku.
„Ahoj, ráda jsem tě poznala,“ stiskla mu ji. Už dřív si všimla, jak má ruce studené, ale teď jí to přišlo obzvláště výrazné.
„Kdybys - kdybys zase někdy letěl do Londýna,“ nadhodila.
Usmál se a pokýval hlavou. Tak nějak ale oba věděli, že to není pravděpodobné.
„Díky za - za všechno,“ řekl, pak se otočil a zamířil k odbavovacímu prostoru.
Manori se za ním dívala, dokud jí nezmizel z očí. Pak vyšla ven na terasu a dívala se, jak kráčí prosklenou chodbou k letadlu. Vydržela tam, dokud letadlo neodletělo. Mrkla na hodinky a zaklela. Přijde pozdě!

Přemístila se do vstupní haly, rychlým krokem se prodrala skrz zástupy kouzelníků a čarodějek, vyjela jedním z výtahů do druhého patra a proběhla služebním vchodem div, že nevyrvala dveře z pantů, a znovu si přeříkávala tu ubohou lež, jíž chtěla dojmout toho, kdo bude dneska na vrátnici.
„Manori,“ zamračil se na ni postarší kouzelník. „Kolikrát ti mám říkat, že tohle není holubník?“
Nasadila kajícný výraz.
„Příchody a odchody se musí hlásit! Tak pro příště!“
Manori včas zakryla překvapení úsměvem. V rychlosti mrkla přes pult - někdo ji musel zapsat příchod.
Kolem kanceláře šéfa se proplížila, jako by to byla dračí sluj. Prošla chodbou, seběhla pár schodů a octla se mezi kójemi bystrozorů starajících se o záležitosti Odboru záhad a tajné mise. Teprve teď si oddechla, nehrozilo, že by jí někdo kladl nepříjemné dotazy, proč jde pozdě a jestli četla pracovní řád, popřípadě, jestli vůbec umí číst, jako to dělal s oblibou vrchní šéf Eckli, kterému za zády většina neřekla jinak než Naježený Kaktus. Na Odboru všichni drželi při sobě a nehrozilo, že by ji někdo prásknul.
Pootevřela dveře a vklouzla do své kanceláře. Vlastně nebyla tak úplně její, měly jí s Margarit napůl, v rámci úsporných opatření ministerstva se musely jako mladší členky sboru, byť měly každá svůj tým, uskromnit.
„No dost, že jdeš,“ přivítala ji Margarit nevrle. „ Kaktus Eckhli se po tobě už sháněl.“
Manori zbledla.
„Co zase chtěl? Cos mu řekla?“zavřela za sebou dveře.
„Řekla jsem, že jsi na záchodě,“ pokrčila Margarit rameny.
„Díky,“ vydechla a svezla se na svou židli. „Kdo mi nahlásil příchod?“
„Pastorek,“ řekla Margarit a dodala: „Myslím, že se mu líbíš. Snaží se ti zavděčit.“
„A jde mu to dobře. Zachránili jste mi krk, díky,“ usmála se Manori.
Margarit odložila brk a zadívala se na svoji kamarádku.
„No tak,“ kývla na ni. „No povídej. Jaký byl?“ usmála se spiklenecky.
„Kdo jaký byl?“ zeptala se Manori nechápavě a přitáhla si hromadu složek.
„To od tebe není hezké,“ řekla naoko vyčítavě. „Že jsi poslední dny nestrávila s Remusem, z toho se nevykroutíš. Tak mi něco řekni, přece! Jak se jmenuje? Jak vypadá? Jaký byl?“ vyzvídala.
„Jmenuje se Postrach, vypadá normálně a byl příjemný kamarád,“ odpověděla Manori, aniž by vzhlédla.
„A dál?“
Manori se na Margarit zadívala.
„Dál? Dál nic - dneska ráno odletěl domů.“
„Man, holka drahá, tos ho nechala jen tak jít?“ zavrtěla Margarit hlavou a obrátila oči v sloup.
„Nevím o čem mluvíš,“ zamračila se Manori.
„Ale no tak, jediný, kdo si ještě nevšiml, že se váš vztah rozpadá, jsi ty a Remus. A teď potkáš chlapa, se kterým se bavíš a necháš ho jít? Budeš toho litovat,“ ukázala na ni Margarit brkem.
Manori se usmála.
„Buď v klidu. A navíc, byl zadaný,“ řekla tiše a snad i trochu smutně.

Ruzyňské letiště vypadalo omšele jako obvykle, snad si toho jen byl víc vědom. Od chvíle, kdy dosedli na runway, na něj padla jakási sklíčenost.
V letištní hale na něj čekali Tobiáš s Karolínou. Že s nimi není Selena, ho nepřekvapilo.
„Ahoj,“ přivítal ho Tobiáš.
„Ahoj,“ pokýval Postrach hlavou a podali si ruce.
„Ani není opálený,“ zasmála se Karolína a objala ho, až cítil, jak jeho žebra vehementně protestují.
„Taky tě rád vidím, Karolíno,“ pousmál se, když ho pustila.
„Dost jsi všechny tím svým prodlouženým výletem překvapil,“ řekl Tobiáš cestou k autu.
„Překvapil a některé rozzuřil,“ neodpustila si Karolína, když nasedali do auta.
Postrach to nekomentoval. Věděl, že Karolína nemá Selenu ráda a panuje mezi nimi křehké příměří.
„Tak povídej,“ opřela se Karolína zezadu o Postrachovo sedadlo.
„Není co,“ pokrčil rameny. „Prošel jsem si památky, byl taky po dlouhé době na výstavě a - a byl jsem si zahrát kulečník.“
„Nesnášíš kulečník,“ podíval se na něj Tobiáš překvapeně.
„Hele, věnuj se řízení,“ napomenul ho Postrach.
„Ale on má pravdu - nesnášíš ho. Nebyl jsi to snad ty, kdo nám zakázal dát do Klubu kulečníkový stůl?“ ryla do něj Karolína dál.
„Zakázal jsem to proto, že není místo. Je tam piáno,“ odsekl tiše a sám byl svým podrážděním překvapený.
Karolína ale pochopila, že zašla moc daleko a už se nevyptávala. Zbytek cesty mu Tobiáš ve zkratce pověděl, co se dělo doma, zatímco byl pryč. Jak přepokládal, vše tu bez něj běželo hladce.

Toho dne se Manori zdržela v práci do noci. Jednak chtěla dohnat otravné papírování, a pak se jí moc nechtělo domů. Co tam taky? Nikde nikdo, s kým by si mohla popovídat, jen prázdno obklopené čtyřmi stěnami. Nakonec se přece jen zvedla, složky srovnala do pořadače, zhasla a vyšla na chodbu.
Večerním Londýnem se v tuto dobu už mnoho lidí nepotulovalo, takže bez problému dojela domů, zaparkovala a vešla do bytu. Na lince v kuchyni pořád stály dva hrnečky od kávy, které ráno nestihla umýt, v obýváku se na pohovce povalovala deka a polštář, jinak nic nenasvědčovalo tomu, že se jí to celé „dobrodružství“ nezdálo. Převlékla se, umyla hrnky a pak šla uklidit povlečení. Chladivá látka ještě slabě voněla Postrachovou kolínskou. Jakpak asi doletěl? Co právě teď dělá? Podívala se na hodiny na zdi. Blbá otázka-spí. Zavrtěla hlavou a šla si dát rychlou sprchu. Pak vyčerpáním padla do postele a usnula.

Postrach měl pocit, že ho všichni vítají, jako by byl pryč minimálně půl roku a ne jen pár dní. Záhy ale pochopil proč. Když se totiž zeptal, kde je Selena, najednou všichni viděli něco hrozně zajímavého na koberci.
„Slečna Selena odešla,“ řekl pan Ho.
„Odešla? Proč? Kdy?“ Postrach se po nich rozhlédl, jak se snažil dostat z nich nějakou odpověď.
„Řekla, že s námi tu nebude už ani minutu,“ řekl Tobiáš.
„Jo a o tobě se zrovna lichotivě taky nevyjádřila,“ dodala Karolína, ale protože se mu nepodívala do očí, pochopil Postrach, že na Selenině odchodu má nějakou zásluhu.
Postrach se na ni ani nedokázal zlobit. Byla to konec konců především jeho vina. On sem Selenu přivedl. Na druhou stranu kdyby tušil, jaké strašné předsudky má a na jaký odpor u svých přátel narazí, nikdy by to neudělal.
„Prý budeš vědět, kde ji hledat,“ dodal tiše Tobiáš.
Postrach pokýval hlavou. Bylo jen jediné místo, kam mohla jít - její pražský byt. Dřív se tam scházeli, než ji přemluvil, aby žila s ním v Klubu, třebaže tím sobě i ostatním zkomplikoval život - a to víc než si vůbec dokázal kdy představit.
„No s večeří na mě nečekejte,“ pousmál se, ale byl to poněkud smutný úsměv.
Jak Karolína nevolí stiskla rty, viděl velmi dobře. Jenže co ona o tom může vědět, pomyslel si poněkud hořce, když odcházel.

Kapitola šestá

Zvonil dost dlouho, než zarachotil zámek a dveře jejího bytu se otevřely. Neřekla mu ani ahoj, jen se na něj zadívala a pak mlčky ustoupila ze dveří.
Tašku si nechal v předsíni a šel za ní do obýváku. Seděla schoulená v křesle a on zjistil, že neví, co říct.
Posadil se na pohovku.
„Proč jsi odešla?“ zeptal se nakonec tiše.
„Ty to moc dobře víš,“ řekla. „Nebudu s těmi zvířaty dál žít na jednom místě - nemůžu. A ty mě tam klidně s nimi necháš samotnou!“
Postrach si povzdechl. Cítil se unavený. Neměl už sílu neustále se s ní hádat a žádat ji, aby takhle o jeho přátelích nemluvila.
„Asi to byla chyba,“ uznal.
„Ano tvoje chyba,“ řekla chladně.
„Ano moje chyba - omlouvám se. Víc dělat nemůžu,“ odpověděl poněkud podrážděně.
„Mohl bys od nich odejít,“ její hlas se rázem změnil a byl takový, jaký si ho pamatoval - hřejivý, mazlivý.
„Seleno,“ povzdechl si. „Nemyslíš, že toho pro tebe dělám už tak dost? Já od nich nemůžu odejít.“
„Jistě že můžeš!“ její hlas opět ztvrdl „Můžeš tu žít se mnou a budeme zase šťastní.“
Postracha snad vůbec poprvé hořce napadlo, jestli vůbec někdy šťastní byli.
„Já to nechápu. Žila jsi mezi Templáři celé roky,“ zadíval se na ni.
„To byla nutnost,“ odsekla.
Pokýval hlavou.
„Tak proč jsi vlastně se mnou?“ otázal se.
Přisedla si k němu a přitiskla se k němu. I přes šaty cítil horkost jejího těla.
„Protože ty jsi jiný - lepší než oni. Sice ne o moc, ale myslím, že to stačí,“ zapředla mu do ucha a její štíhlá snědá dlaň mu sklouzla na vnitřní stranu stehna.
Zadíval se na ni a někde v hloubi duše věděl, že mu lže. Možná že ostatní měli pravdu. Měl by ji opustit, ale - nemohl. Nešlo to. Ona byla to jediné, co tak nějak dávalo jeho nové a nepřirozené existenci smysl.
„Postrachu, ty mě přece miluješ, ne?“ zašeptala a začala mu rozvazovat kravatu.
Neopověděl a svým způsobem věděl, že ona ani odpověď neočekává.
„Zůstaneš přes noc,“ oznámila mu, když mu sundala sako, načež ho vzala za ruku a doslova dotáhla do ložnice.
Když mu začala rozepínat košili, pokusil se ji políbit na rty, ale jako vždy uhnula. Stáhla mu košili a shodila ho na postel.
„Seleno, ne,“ zachytil její ruku, která mu chtěla rozepnout pásek.
Vyškubla se mu.
„Strávil jsem 2 hodiny v letadle, chtěl bych si dát sprchu.“
„Sprcha? Výborný ná - “
„Chci jít sám,“ zarazil ji.
„Tsss,“ odtáhla se od něj uraženě.
Vstal, posbíral svoje věci a přehodil je v obýváku přes křeslo.
„A opovaž se vyhonit si ho!“ křikla za ním.
Postrach zavřel oči a na okamžik pocítil touhu sebrat se a odejít a už se nikdy nevrátit. Oč by jeho život byl jednodušší. A osamělejší. Takže si jen povzdechl a zavřel za sebou dveře od koupelny. Svlékl se, pustil sprchu a aspoň na chvíli přestal přemýšlet a jen si vychutnával proud horké vody na kůži. Pak se opřel rukama a čelem o stěnu a v duchu proklínal den, kdy všechno ztratil a stalo se z něj tohle.
„To tu hodláš tu strávit celý den?“ nakoukla Selena do koupelny.
„Ne,“ ucedil tak podrážděně, že i Selena raději beze slova zavřela a nechala ho být.
Když vyšel z koupelny, nakoukl pootevřenými dveřmi do ložnice. Selena ležela v posteli a uraženě mu ukazovala holá záda. Vklouzl k ní pod přikrývku a přitiskl se k ní. Sotva se jeho nahá kůže dotkla té její, odtáhla se.
„Jdi ode mě! Jsi jako kus ledu!“ štěkla na něj.
Povzdechl si, ale už se nepokusil dotknout jí. Věděl, že ona musí přijít sama. A přece to pořád znovu a znovu zkoušel. Snad doufal, že se jednou něco změní. Zavřel oči a otočil se k ní zády.
Zaslechl, jak se pohnula. Cítil i lehké zachvění postele. Pak mu její horká ruka přejela podél páteře a nakonec se k němu pomalu přitulila. Obrátil se na záda a ona se mu schoulila v náručí. Přišla mu tak horká a najednou tak zranitelná a křehká. Prohrábl husté kaskády jejích měděných vlasů. Vnímal její vůni - tak důvěrně známou. V těchto chvílích jí vždycky všechno odpustil.
Nadzvedla se na loktech a políbila ho na tvář, pak na krk.
Jedním trhnutím z něj stáhla přikrývku a usadila se mu na nohách. Olízla si perfektně vykrojené rty - tak nenasytně a svůdně, že Postrach jen polknul. Představa, co by ty rty mohly dělat, rozpalovala jeho studenou krev. A možná o to víc, že věděl, že je to nejspíš jen jeho zbožné přání.
Posunula se trochu výš, sevřela mu zápěstí a přitiskla mu ruce podél hlavy. Pak se pomalu začala o něj otírat klínem. Se zavřenýma očima tiše sténal a vycházel jí boky vstříc. Najednou k jeho zklamání přestala. Jednu nohu mu vsunula mezi stehna, rukou sevřela jeho vzrušený penis a začala ho jemně třít.
Postrach zasténal.
Pak něco kovově cinklo a Postrach otevřel oči.
„Co je to?“ zeptal se a pokusil se otočit hlavu, aby se podíval za sebe.
„Nic,“ odvětila s úsměvem.
„Jak - “ jeho hlas přešel do bolestného zasténání, protože mu dost surově stiskla varlata.
Postrach tak zjistil, že to bolí pořád úplně stejně, akorát ta bolest rychleji odeznívala.
Kolem jednoho a pak i druhého zápěstí se mu zacvakla kovová pouta.
„Seleno!“ zacloumal pouty. „Co to má znamenat?!“
„Jen taková hra,“ usmála se.
Nenáviděl její hry, její ponižující hry. A tohle nepříjemně zavánělo vězením. Kovová pouta byla z kvalitnějšího materiálu než postel, takže když za ně na obou stranách zatáhl, ohnulo se se skřípěním čelo postele.
„Přestaň!“ okřikla ho.
„Tak mě pusť!“
„Postrachu,“ přejela mu rukou po hrudi. „Je to jen hra,“ zapředla.
„Ale mě se nelíbí!“ odsekl. Přestal táhnout na obou stranách a místo toho škubl jednou paží. Řetěz pout povolil.
„Všechno zkazíš,“ vyčetla mu. „Vždycky všechno zkazíš.“
Rozlomil pouta a hodil je na zem.
„Já? To ty pořád vymýšlíš takovéhle - “ zjistil, že nenachází slov.
„Asi proto, že je s tebou v posteli nuda,“ vyprskla. „Znáš jen misionářskou polohu - jak z klášterní školy. Divím se, že netrváš na sexu po svatbě!“
To urazilo jeho mužskou ješitnost natolik, že udělal něco, co u něj nebylo obvyklé. Nechal ji tam a odešel do obýváku.
Vyndal si notebook a až do večera hrál solitare, zatímco Selena trucovala v ložnici. A jak byl na ni naštvaný, napadlo ho, že je škoda, že se Manori nezeptal na nějaký email, chat nebo tak něco. Mohl by si s ní teď aspoň povídat. Zamyslel se co asi dělá. Snad nepřišla pozdě do práce. Pak si vzpomněl že má přítele a svědomí mu jedovatě připomnělo, že on má Selenu.
Večer Selena vylezla z ložnice, udělala si večeři a začala se lísat. Někdy si přál trucovat jako ona, odehnat ji od sebe a dělat uraženého. Měl na to přece právo. Jenže vždycky když přišla a tvářila se, že je vše v pořádku, odpustil jí. Neměl nikoho jiného než ji.
Sedla si mu na klín a začala ho zase provokovat a dráždit. Milovat se na židli, ale odmítl, takže se přesunuli do ložnice.
Selena si lehla na záda na postel, opřela se o lokty a roztáhla nohy. Postrach najednou pocítil nechuť mít s ní jakýkoli styk natož ten pohlavní. A k jeho smůle to na chlapech je vidět. Selena protáhla obličej, dala nohy k sobě a zachumlala se do deky. Noc byla pro Postracha velmi, velmi chladná a ne zrovna proto, že si Selena zabrala celou tu velkou deku jen pro sebe.

*****

Ve snu se proplétala bludištěm podzemní kobky, správný směr ji napovídalo jen vzdálené šumění stromů, které se neslo chodbami, jinak prázdnými a ponurými. Musela se odtamtud dostat rychle a hlavně tiše, nechtěla vzbudit pozornost strážců. Naneštěstí se někde za ní ozvalo klapnutí dveří. S trhnutím se otočila, ale ve tmě toho moc neviděla. Přidala tedy v chůzi na rychlosti a s rukou nataženou před sebou pokračovala vpřed. Opět zaslechla nějaký zvuk. Kroky. Tentokrát z její levé strany. Ve zmatku změnila směr a zahnula prudce doprava a utíkala, co jí síly stačily. Někdo ji ovšem zastoupil cestu a chytil za ramena. NE!
S trhnutím se probudila, zpocená a roztřesená, a okamžik vytřeštěně zírala do nervózní Remusovy tváře. Pak se mu vyčerpaně opřela o hruď.
„Už je to dobré, Man,“ konejšivě ji sevřel v náručí a hladil po zádech.
„Remusi, co tady u Merlina děláš? Uprostřed noci?“ vypadlo z ní, když se trochu vzpamatovala.
„Byli jsme hotovi dřív, tak jsem se rozhodl vrátit, navíc, už bude skoro ráno,“ kývnul hlavou k oknu, z kterého se zpod zatáhnutých závěsů prodíraly první mdlé ranní paprsky.
„Sakra...“ padla naznak zmoženě do polštářů.
Remus si vlezl pod deku a přitáhl si ji k sobě. Chvíli mlčky leželi, pak ticho přerušil jeho hlas.
„Mám takový divný pocit,“ odtáhl se od ní, a trochu zmateně se posadil. Něco mu vadilo, ale nemohl určit původ ani příčinu.
„Co se děje?“ překulila se k němu.
„Něco je špatně....nedonesla sis zase nějakou příšernost z práce sem domů, že ne?“ podíval se na ni podrážděně.
„Ne, kupodivu ne,“ řekla ostřeji, než měla v úmyslu a otočila se na druhý bok.
Nějakou dobu jen tak ležela v posteli a snažila se ještě usnout, ale bylo to málo platné. Nakonec tiše vstala, aby neprobudila Remuse, a vyšla z ložnice. Když si v kuchyni připravovala snídani, padl ji pohled na jeho oblíbený hrnek a svědomí v ní se nespokojeně zahemžilo. Trochu provinile jej vzala do ruky a chvíli převracela v dlaních. Pak se rozhodla nachystat snídani i Remusovi, snad jako omluvu za její chování. Vlastně nevěděla, proč to dělá. Možná se jen nechtěla pravdě podívat do tváře, jako ji to navrhovala Margarit, nebo ze sebe potřebovala smýt případnou vinu? V zamyšlení odešla z bytu a pospíchala do práce.
Tentokrát si nevyslechla žádné kázání, že jde pozdě, a tak bezstarostně pokračovala ke své kanceláři. Když sahala na kliku dveří, ozval se za ní povýšený hlas.
„Tady jste, jsem rád, že jste se taky někdy uráčila přijít do práce.“
Zaskřípala zuby a otočila. „Dobré ráno, pane Eckli,“ nasadila úsměv.
„Pojďte do mé kanceláře, není času nazbyt,“ přikázal, nečekal na ni a vykročil.
Následovala ho a v duchu si nadávala do poslušných pejsků, ale na druhé straně jí nezbývalo nic jiného, než poslouchat.

Postrach vešel do Klubu tak brzy ráno, že ještě spal i Tomislav, který jinak vstával první a připravoval snídani. Ve svém pokoji si vybalil věci a dal si skutečně dlouhou, horkou a nikým nerušenou sprchu, takže když scházel dolů na snídani, cítil se skoro zase jako člověk.
Tomislav zrovna rozdával míchaná vajíčka, která voněla tak, že se už v půlce schodů Postrachovi sevřelo srdce. Vzpomněl si totiž na úplně jiné ráno a úplně jiná míchaná vajíčka a tak nějak ho přepadl takový zvláštní smutek a nostalgie.
„Dobré ráno,“ pozdravil a už rutinně skryl všechny svoje problémy tak hluboko, aby je nikdo neviděl - alespoň ne na první pohled.
Všichni mu začali přát dobré ráno. Tobiáš s Karolínou se dokonce na sebe na chvíli přestali ksichtit.
Postrach se posadil do čela stolu a nechal, aby ho ta domácí klidná atmosféra prostoupila. Sice se i mezi svými nejbližšími stále cítil jaksi osamělý, ale cítil se tu doma.
„Snídani?“ zeptal se ho Tomislav.
Jak Postrach k němu otáčel hlavu, koutkem oka postřehl, jak sebou Hanako trhla. Pocit osamělosti se o něco prohloubil. Než však mohl něco odpovědět, už před něj Tomislav položil sklenici z broušeného skla s těžkým dnem.
„Díky,“ řekl Postrach a potlačil nutkání jít si to vypít někam jinam.
„Co Selena?“ zeptala se Denisa. „Vrátí se?“
„Ne,“ řekl Postrach tónem, který vylučoval další diskusi na toto téma, a napil se.
Chvíli převaloval tekutinu na jazyku a vychutnával si skutečnost, že je to teplé a nechutná to po umělé hmotě. I když pravda čerstvá je čerstvá, ale tuhle myšlenku rázem zapudil, neboť mu nebyla příjemná.
„No, my půjdeme,“ zvedla se Karolína a kývla na Hanako.

„Posaďte se,“ pokynul jí Eckli k židli před jeho stolem.
„Díky,“ trochu zvědavě se na něj dívala, málokdy se stalo, že by bystrozoři byli voláni do šéfovy kanceláře, když je potřeboval seřvat, obvykle mu stačilo dojít si za provinilcem na jeho oddělení.
„Asi se divíte, proč jste tady,“ řekl, když se posadil za stůl, jako by ji četl myšlenky.
„Popravdě, ano,“ přiznala se. Nebylo radno mu moc odporovat. Měla svou práci ráda a nehodlala se jí jen tak vzdát.
„Přejdu rovnou k věci. Nedávno se vrátil jeden z našich bystrozorů-špiónů, nasazený v nepřátelských řadách. Zjistil několik nepříjemných skutečností. Nejdůležitější ovšem z toho bylo, že se Vy-víte-kdo chystá rozšířit pole působnosti i na Starý kontinent,“ odmlčel se a otevřel desky, které měl nachystány na stole.
„Získali jsme informace, že se jeho lidé strategicky usadili ve střední Evropě, konkrétně mimo jiné i v České republice. Proč zrovna tady se mě neptejte, kromě výhodné polohy k tomu nevidím důvod,“ ušklíbnul se. „Taková titěrná zemička,“ zavrtěl hlavou.
Manori pevně stiskla rty po poslední poznámce. Začínalo jí to docházet.
„Nicméně o vás vím, že jste schopna se tam,“ vyplivnul poslední slovo posměšně, „domluvit, a minulý šéf na vás sepsal výborný posudek,“ netvářil se ovšem nijak nadšeně z této skutečnosti.
„Takže vás pověřuji úkolem prověřit tuto záležitost.“ Zaklapl složku a poslal jí je přes naleštěnou desku stolu.
Manori ji otevřela a v rychlosti prolétla. „Mám jít do téhle akce sama?“ zvedla oči od papírů.
„Jistě že ne. Tamní pořádkové síly vám budou k dispozici. Nechceme ale budit pozornost. Vaše mise bude přísně utajená. Oficiálně tam jedete v rámci řekněme evropské spolupráce - získávat nové poznatky a zkušenosti. A pak nikdo další se tady nedomluví česky.“ Pohodlně se opřel do polstrovaného křesla.
„Pokud si ale myslíte, že to nezvládnete...“ nechal větu nedokončenou a významně se na Manori zadíval.
„Ne, to není problém. Kdy mám vyrazit?“ zeptala se věcně a ignorovala ten posměšný výraz na obličeji svého šéfa.
„Co nejdříve, nejlépe ihned. Jak si možná uvědomujete, situace je vážná,“ ušklíbl se.
„Ano, pane,“ s tím se zvedla z židle. „Nashledanou,“ rozloučila se a vycouvala z jeho kanceláře. Eckli už byl ale zaujat nějakými papíry na stole, ani nezvedl hlavu, když se za Manori zavřely dveře.

Postrach se vyhnul oběšenci s prostřelenou hlavou, který se mírně pohupoval uprostřed místnosti, a položil na luxusní pracovní stůl standardní světle zelené desky a pro jistotu je zatížil pozlaceným těžítkem. Pak společně s Tobiášem opustili luxusní vilu, aniž by je kdokoli zpozoroval a to včetně špičkového bezpečnostního systému, který měl zrovna jako na potvoru špičkový výpadek.
Za domem nasedli beze spěchu do fabie barvy šedé metalízy. Tobiáš zastrčil klíčky do zapalování a nastartoval. Ve chvíli, kdy vyjížděli na hlavní silnici, bezpečnostní systém jisté luxusní vily znovu naskočil.
Postracha napadlo, že měli spustit poplach. Kdo ví, kdy tam tu mrtvolu policajti najdou.
„Nešel bys s náma večer na kulečník?“ zeptal se Tobiáš trošku poťouchle.
„Ne,“ odpověděl Postrach bezmyšlenkovitě.
„Já myslel, že jsi na něj změnil názor,“ pousmál se Tobiáš.
„Ani ne,“ zavrtěl Postrach hlavou a zadíval se z okna.
„Já vím, že to nechceš slyšet,“ řekl Tobiáš po chvíli ticha. „Ale ona tě jen ničí.“
Postrach mlčel.
„Od té doby, co jsi s ní, nejsi ve své kůži. Všichni to vidíme,“ pokračoval Tobiáš tiše.
Postracha trpce napadlo, že ve své kůži není již víc jak čtyři roky. Už od té doby, co se jeho život obrátil vzhůru nohama. Ale to by ostatní nepochopili.
„Zastav,“ požádal.
„Co?“ užasl Tobiáš.
„Támhle mi zastav,“ ukázal Postrach na místo vyhrazená pro autobusy.
Tobiáš mu s povzdechem vyhověl a Postrach vystoupil.
„Máme tě čekat?“ zeptal se Tobiáš.
Postrach jen pokrčil rameny.
„Tak ahoj,“ řekl Tobiáš trochu sklesle.
„Ahoj,“ odpověděl Postrach a zamířil do metra.
Tobiáš jen smutně zavrtěl hlavou a odjel.
Postrach postával na peróně trochu stranou od davu lidí, který páchl nejrůznější směsicí pachů a nepříjemně hlučel, a poněkud apaticky zíral do země. Nevěděl, co mu vadí víc - to, že má Tobiáš pravdu, nebo jeho vlastní neschopnost ten vztah ukončit.
Souprava s řinčením zastavila ve stanici. Postrach počkal až se dav nahrne dovnitř a s největším sebezapřením nastoupil. Někdy se ptal sám sebe, co cítí k obyčejným lidem - k těm obyčejným lidem, které chránil, a kteří by nejspíš s křikem utekli kdyby věděli, co je zač. Anebo hůř pokusili by se ho zabít, za to, co je. Na okamžik k nim pocítil odpor. Jsou jako tupohlavé stádo ovcí, napadlo ho znechuceně. Ty myšlenky a pocity ho vyděsily. Kdy začal ztrácet morální hodnoty a takhle uvažovat? Ale možná že to nepatřilo lidem kolem něj. Copak on byl jiný? Jako tupá ovce šel za Selenou.
Vystoupil a vyšel z metra na ulici. Propletl se uličkami až stanul před domem, kde bydlela. Zazvonil - nic. Zkusil to znovu, ale bez odezvy. Vytáhl mobil a vytočil její číslo do bytu. Nebrala to. S povzdechnutím telefon zaklapl a zastrčil zpět do náprsní kapsy. Vzpomněl si, že jí aspoň stokrát žádal, aby si pořídila mobil. Dokonce jí ho chtěl koupit. Nakonec se pohádali, protože ho nesmyslně obvinila, že ji chce hlídat jako žárlivý manžel.
Rozhodl se, že na ni počká.

Poté, co se rozloučila s Margarit, vyrazila Manori domů. Jak její kamarádka poznamenala a ona s ní plně souhlasila, tohle se Remusovi rozhodně líbit nebude. Celou cestu přemýšlela, jak mu to co nejtaktněji sdělit, ale nic dostatečně diplomatického ji nenapadlo. No co, musí se holt smířit s tím, čím se živí, pomyslela si bojovně.
Remus byl podle jejího očekávání doma. Svlékla si kabát a zamířila do obýváku, ve kterém bylo podezřelé chladno.
„Ahoj, mám pro tebe novinu,“ rozhodla se na to jít přímo a zavřela okno.
„Opravdu? Nechala jsi se přeložit na nějaké rozumnější místo?“ zvedl Remus zvědavě hlavu.
„Ne, naopak,“ posadila se naproti něj.
„Naopak?“ opakoval podmračeně. „To znamená co?“
„To znamená, že mě šéf zaúkoloval samostatnou misí,“opatrně volila slova. „Musím teď na nějaký čas odjet na kontinent a zjistit pár skutečností.“
Remus jen pevně sevřel čelisti a z jeho laskavých očí zmizela všechna mírnost.
„A to mi říkáš jen tak?“ zeptal se nebezpečně klidně.
„Nechci ti nic nalhávat,“ pokrčila rameny. „A pak, neměla jsem na výběr, víš jaký je Eckli,“ povzdechla si.
„Neměla? Mohla jsi tu práci prostě nevzít,“ zavrčel.
„ A čeho bych tím docílila? Vyhodil by mě,“ trochu zmateně se na něj zadívala.
„No tak by sis našla nějakou jinou práci, pro tebe to není přece problém. Jsi mladá, chytrá…“ nedořekl a prudce vstal z křesla.
„Remusi, já jsem bystrozorka, není to jen zaměstnání, je to ve mně, nedovedu si představit nic jiného,“ snažila se ho přesvědčit, ale nedokázala se ovládnout a nezvyšovat hlas.
„To proto, že nechceš,“ zavrtěl hlavou a přešel k oknu, které znovu otevřel.
„Máš pravdu, nechci, ta práce je pro mě vším, mám tam přátele, uznávají mě, nemohla bych opustit lidi ve svém týmu,“ vyjmenovávala důvody.Vstala a přešla k němu, lehce mu přejela rukou po zádech. Prudce se otočil.
„A co jsem pro tebe já?!“ chytil ji za ramena. „Jistě, jeden chudý, starý vlkodlak, který na tobě visí jako kámen, že?“ pustil ji.
„To není pravda, nikdy nebyla,“ pokusila se ho k sobě přitáhnout, ale odstrčil ji.
„Mám tě ráda, Remusi, ale prostě nedokážu...nemůžu takhle žít. Nemůžu ti slíbit, že odejdu od bystrozorů, ztratila bych tak velkou část sebe – už bych to nebyla já,“ stála uprostřed pokoje a třásla se zimou. „Copak to nedokážeš pochopit?!“ slzy jí stékaly po tvářích.
„Ne, nedokážu,“ zavrtěl hlavou a odvrátil od ní pohled. „Nedokážu pochopit, proč se ženeš do záhuby. Stejně jako tvoje matka,“ dodal po chvíli.
„Ji z toho vynech!“ zasyčela a dvěma kroky došla těsně k němu. „Byla to skvělá žena, a bystrozorka!“ zavrčela.
„Mrtvá bystrozorka, Man,“ řekl tiše.
Odvrátila se od něj. Beze slova vešla do ložnice a sbalila si věci. Pak se vrátila zpět do obývacího pokoje. Remus stál pořád u okna a pozoroval dění na ulici.
„Jestli odjedeš, je mezi námi konec,“ řekl, aniž by se otočil.
Manori si oblékla kabát a vzala do ruky kufr. Ve dveřích se ještě otočila.
„Byla jsem slepá. Všichni kolem viděli to, co já nechtěla. Že tenhle vztah už je dávno v troskách,“ s těmi slovy se otočila a vyšla na ulici.
Remus sebou trhl, když se dveře s prásknutím zavřely. Viděl ji, jak dole skládá věci do kufru a nastupuje do auta. Ještě pořád ji mohl dohonit a říct jí, že to tak nemyslel. Že ji má rád a aby se vrátila. Ale neudělal to.

Kapitola sedmá

Konečně ji uviděl kráčet po chodníku. Jako vždy vypadala dokonale. Možná až příliš dokonale. Najednou se mu vybavila zcela jiná tvář - ne tak dokonalá, ale možná právě o to krásnější. Zamračil se nad tím, kam se jeho myšlenky ubírají.
„Postrachu,“ usmála se Selena, ale rázem jí úsměv poněkud povadl. „Ty se zlobíš?“ zeptala se, jako by to byla ta nejneuvěřitelnější věc na světě.
Uvědomil si, že si jeho rozladění špatně vyložila. Tak se toho rozhodl aspoň využít.
„Kdes byla?“ zeptal se bez pozdravu.
„Jsem snad pod dozorem?“ opáčila a odemkla dveře.
„Čekám tu na tebe skoro celý den!“ řekl podrážděně.
„Za to já nemůžu,“ odsekla a zamířila k výtahu.
„Seleno!“ chytil ji za paži a donutil ji, aby se k němu otočila.
Zadívala se na něj a pak pomalu sklouzla očima k jeho ruce, která svírala její paži.
„Pusť,“ řekla chladně.
Postrach ji pustil. Na její opálené kůži byly patrné rychle mizející stopy po jeho prstech. Ani netušil, že ji tak zmáčknul.
„Tohle už nedělej,“ řekla mu ostře.
„Promiň,“ zašeptal.
„Jsi jen primitivní zvíře ovládané svými pudy. Já nejsem tvůj majetek!“ vyštěkla na něj.
„Omluvil jsem se,“ ucedil.
„Omluvil? I papouška naučíš omlouvat se!“
„Seleno, přestaň,“ požádal ji tiše, ale důrazně.
Udělala na něj takové to uražené tss a nastoupila do výtahu, který mu přibouchla před nosem. Tak šel po schodech a schválně si pospíšil, aby tam byl dřív než ona.
„Co si myslíš, že děláš?“ zeptala se ho.
Po pravdě si tím nebyl jist.
„Můžu zůstat?“ zeptal se nakonec.
„Nadržení jeleni v říji, prašiví psi, vampýři a podobná havěť patří do lesa,“ sdělila mu sladce.
Odemkla a vešla do bytu.
Postrach čekal.
Skoro zavřela dveře, ale pak je znovu otevřela.
„No tak pojď,“ řekla mu tak, aby mu bylo jasné, že ho bere na milost.

Manori nejdřív zamířila do hotelu, ale pak si to rozmyslela. Teď stála před bytem své kamarádky a kolegyně a snažila se nasadit přijatelný výraz. Nakonec to vzdala, vystoupila z auta a šla zazvonit. Když jí Margarit s úsměvem otevřela, připadala si tak trochu jako vetřelec v cizím světě.
„Ahoj, můžu na chvilku?“ zeptala se.
„Jistě, pojď,“ nechala ji projít. „Co se stalo?“
„Co by?“ tvářila se nechápavě.
„Nepovídej, vypadáš jako hromádka neštěstí.“
Margarit ji usadila v křesle a oběma nalila skleničku.
„Na, vypij to, a povídej,“ vybídla ji.
„Rozešla jsem se s Remusem,“ vylítlo z Manori a kopla do sebe panáka.
„Co?“ zamrkala překvapeně Margarit. „No konečně...“ dodala a taky upila ze skleničky.
„Jak, konečně?“ trochu zmateně na ni pohlédla Manori.
„Tohle nemělo cenu,“ zavrtěla hlavou Margarit. „Bude to tak lepší. Chceš tady přespat?“ nabídla jí.
„To bys byla hodná, chtěla jsem do hotelu, ale být tam sama...“ nedořekla, a taky si vzpomněla na jiný hotel a bylo jí tak nějak smutno.
„To kvůli té misi, že?“ zeptala se po chvíli mlčení.
„Jo, ale myslím, že pak už to bylo stejně jedno,“ mávla unaveně rukou Manori.
„Nejlíp bude, když to zaspíš, ráno moudřejší večera. A pak se stejně musíš chystat do…no kam to vlastně letíš?“ zarazila se.
„Do České republiky.“
„U Merlina, co tam chudáčku samotná budeš dělat, v takový divočině. Nemáš tam ještě aspoň nějaký příbuzný?“ zhrozila se Margarit.
„Ne, asi ne.“
„Hm, a co ten tvůj nový přítel? Neříkala jsi, že je odtamtud?“ zablýsklo se jí v očích.
„Jo, je. A?“
„No že by ti třeba mohl pomoct. Přece jen jak se tam chceš pohybovat, nenápadně a účinně. Česky možná mluvíš, ale jak, a nikdy jsi tam nebyla,“ sypala důvody z rukávu.
„No, to bude mít radost, že mě zase bude mít na krku,“ ale pomyslela si, že to není špatný nápad. Pak si uvědomila, že je teď pravděpodobně doma s přítelkyní a nadšení poněkud opadlo.
„No, ještě aby neměl,“ uculila se Margarit. „A teď do postele!“ zavelela.

*****

„Devadesát pět, devadesát šest…“
„Nešidíš to?“ usmála se Karolína a šlápla Postrachovi, který dělal v tělocvičně kliky, na záda.
„Devadesát sedm,“ pokračoval, aniž by jakkoli změnil tempo. Vypadalo to, že si vůbec nevšimnul, že mu stojí jednou nohou na zádech.
Tak si na něj Karolína stoupla oběma.
„Devadesát osm. Dneska jdeš pozdě.“
„Jdu akorát na čas,“ odsekla.
„Sto. Slezeš dobrovolně nebo ti mám pomoct?“ zeptal se.
„Vyhrožuješ?“ nakrčila nos.
Postrach se bez odrazu vymrštil. Karolína se odrazila od jeho zad, udělala salto a dopadla na nohy. Postrach zastavil ránu těsně u jejího solaru.
„Jsi pomalá,“ řekl jí.
Karolína vztekle srazila jeho ruku stranou a zaútočila s veškerou silou, jakou mohla. Přesto Postrach odrážel její rány s až provokativní lehkostí.
„Začala jsi dneska nějak brzy,“ poznamenala Hanako, která vešla do tělocvičny. „Obvykle se ho snažíš přeprat až po obědě.“
Postrach se na Hanako sice úkosem zadíval, ale na její poznámku nereagoval. Za prve nebyla adresovaná jemu a za druhé jeho vztahy s Hanako bylo přece jen poněkud chladné.
Karolína udeřila s takovou silou, že Postrach musel uhnout, jinak by mu přerazila ruku.
„Nepřeháníš to už trochu?“ zeptal se jí.
Karolína přestala útočit a couvla.
„Jednou - “ ukázala na něj prstem.
„Pořád ti říkám, že je nejvyšší čas, aby ses naučila prohrávat,“ odvětil Postrach.
„Stejně tě jednou dostanu na lopatky,“ trvala na svém Karolína umíněně.
„Už se těším,“ pousmál se Postrach a zamířil ke dveřím.
„Já nechápu, proč to pořád zkoušíš,“ zavrtěla Hanako hlavou. „Nikdy ho nepřepereš,“ zadívala se za odcházejícím Postrachem a její hlas zvážněl, když tiše dodala jako by pro sebe: „Nikdo z nás.“

Manori se prudce posadila na posteli. Nejdřív nevěděla, kde je a co tam dělá, ale pak se jí postupně vracely vzpomínky na včerejší večer. Padla zpátky na polštář a chvíli si říkala, jestli se nezbláznila. Pak přece jen rozlepila oko, koukla na budík a s povzdechem vstala a zamířila do koupelny.
Když vešla do kuchyně, linula se místností vůně čerstvé kávy a toustů. Margarit právě dva pokládala na talíře.
„Dobré ráno,“ s úsměvem postavila hrnek s kávou před sedící Manori.
„Dobré,“ přijala vděčně hrnek.
„Tak jaké máš plány na dnešek?“
„No, musím si vyřídit tu cestu, sehnat nějaký informace, trochu oživit češtinu a zlepšit přízvuk,“ zamyslela se.
„Výborně, tak to máš co dělat. Přijdeš konečně na lepší myšlenky,“ zakousla se Margarit do toastu.
„Jo snad jo,“ přitáhla si Manori talířek k sobě. „Ale víš co? Docela se těším, změna mi přijde vhod,“ pronesla s malým úsměvem.
„Tak se mně líbíš,“ přikývla Margarit a šoupla jí na talíř ještě jeden toast.

U piána seděl vysoký hubený muž a soustředěn hrál. Byl do hudby zcela ponořen.
Najednou se ozval ostrý disharmonický zvuk zvonku.
Muž přestal hrát a zadíval se na hodiny. V tuto denní dobu nikoho neočekával.
Zvonek se ozval znovu.
Vstal tedy od piána a šel otevřít.
Za dveřmi pootevřenými na řetízek stál vysoký hubený muž v tmavém už na pohled drahém obleku. Na hlavě měl klobouk, takže jak měl hlavu nakloněnou k otevřeným světle zeleným deskám, jenž držel v pravé ruce, nebylo mu vidět do očí. V podpaží svíral patinovanou koženou aktovku.
„Přejete si?“ zeptal se muž.
„Pan - Luhačovský?“ otázal se muž v klobouku. „Pan René Luhačovský?“
„Ano, to jsem já,“ přisvědčil muž. „Přejete si?“
Muž v klobouku sklapl desky.
„Rád bych zapsal svoji dceru na hodiny klavíru,“ řekl a zvedl hlavu.
Pan Luhačovský se zatvářil podezřívavě. Ten člověk se mu nelíbil. Ty jeho šedé oči - běhal z nich mráz po zádech.
„Doporučil mi vás známý. Znáte přece pana Františka Koláře, ne?“
„Jo, Frantu znám,“ přikývl pan Luhačovský.
Franta Kolář mu vždycky hledal pěkné holčičky, jejichž rodiče toužili, aby se jejich ratolest naučila hře na klavír, měli dost peněz a na dítě příliš málo času. A on je vždycky naučil i jiné věci.
Pan Luhačovský přivřel dveře a sundal řetízek.
„Pojďte dál,“ vybídl muže v klobouku. Nebylo až tak neobvyklé, že dítěti hodiny domlouval otec.
Zpoza rohu nečekaně vystoupila mladá žena v drahých a proklatě krátkých šatech s bílými rukavičkami na rukou.
„A vy jste - “ zarazil se pan Luhačovský a bezděčně přivřel dveře.
„Manželka,“ odpověděl za ni muž v klobouku.
Pan Luhačovský přikývl. Nebyl by to první pár zazobanců, v němž si starší boháč nabrnkl mladou husičku, které organizoval život a udělal si s ní dítě. Pár už takových klientů měl. Všichni byli divní a všichni do jednoho neměli na své rozkošné malé dcerušky čas.
„Tak pojďte dál. Přeslechl jsem vaše jméno,“ řekl pan Luhačovský.

Nejdříve se rozhodla vyřídit si formality, ve speciálním knihkupectví si koupila nějaké výtisky v češtině a pak se rozhodla stavit v baru za Barniem. Potřebovala si promluvit a on byl vždy ochotný naslouchat a navíc měl pokaždé nějakou radu v rukávě.
I když bylo ještě zavřeno, a kolem nikde ani živáčka, stiskla zvonek a nemusela dlouho čekat. Za nepatrnou chvilku se dveře pootevřely a pár očí pátravě kouknul ven.
„Manori? Co ty tady tak brzy?“
„Ehm…no to víš, nemůžu se dočkat až otevřeš,“ usmála se trochu nakřivo.
„Jo, jasně,“ kývnul hlavou. „Pojď dál.“
Manori si sedla k baru, podepřela si hlavu rukou a chvíli pozorovala Barnieho, jak čistí sklenice.
„Tak co se děje?“ zeptal se, aniž by zvedl oči.
„To je to na mě tak vidět?“ usmála se smutně.
„Ne, ale znám tě už nějaký pátek,“ pokrčil rameny.
„No, je toho víc. Šéf mě poslal na misi do Čech. A Remus to neustál. Rozešli jsme se.“
„To se dalo čekat, vždyť jsem tě tady vídal poslední dobou samotnou,“ podíval se na ni přes sklenici. „Osobně si myslím, že to tak bude lepší, vy dva jste se k sobě moc nehodili.“
„To mi říkali všichni,“ přikývla zamyšleně. „Jen jsem to asi nechtěla vidět.“
„Jo, tys byla vždycky tvrdohlavé děvče. Mimochodem, co to bylo za chlápka minule?“ přestal leštit sklenice a zadíval se na ni.
„Ach, jen jeden známý, přijel tady uzavřít nějaký obchod a už zase odlétl domů,“ povzdechla si a mávla rukou, jako že to nestojí za řeč.
Barnie ji chvíli pozoroval.
„Nevypadal zrovna jako obchodník. Tedy na první pohled možná jo, ale...něco je na něm divného.“
„Divného?“ zamračila se.
„Jo, nechápej mě špatně, jen to, jak se pohybuje, že si celou dobu hlídal záda, to není jen tak. Ale očividně jste se bavili,“ podotknul jakoby nic.
„Vidíš, ještě že tě mám,“ usmála se. „No, bavili, abych byla upřímná, už dlouho jsem se necítila tak dobře.“
„Kdykoliv k službám,“ zasalutoval ji.
„Dej si pozor, ať tě nevezmu za slovo,“ uchichtla se Manori.

„Asi proto že jsem ho neříkal,“ řekl Postrach a odložil si tašku v předsíni.
Karolína zavřela dveře.
„Ach tak,“ zarazil se trochu pan Luhačovský, ale jejich zdroj nelhal. Nedal se poněkud výstředním, arogantním chováním vyvést na dlouho z míry. „Kolik je vaší dceři?“ zeptal se.
Postrach nenápadně sevřel Karolíně ruku, aby neudělala nějakou hloupost.
„Jedenáct,“ odpověděl Postrach.
Karolína předstírala, že se zajímá o piáno a přesunula se tak panu Luhačovskému do zad.
„Jedenáct,“ usmál se pan Luhačovský.
Postrach mohl vidět, jak se Karolína na muže zadívala s vražedným výrazem.
„A jak dlouho hraje na klavír?“ zajímal se pan Luhačovský jako pravý profesionál.
„Od svých šesti,“ odpověděl Postrach, zatímco jeho šedé oči klouzaly po místnosti.
„Opravdu? Musí být velice nadaná,“ snažil se pan Luhačovský lichotit.
Postrach přikývl. Nepatřilo to ovšem panu Luhačovskému ale Karolíně. Ta zkroutila klavíristovi ruku za záda a nacpala mu do pusy roubík. Postrach pak vyndal ze své tašky úzký cd přehrávač a pustil hlasitou klavírní hudbu.
„Kultura prostředí je důležitá,“ řekl panu Luhačovskému, který třeštil oči a slintal do roubíku.
Postrach došel k piánu, aby si ho mohl prohlédnout. Přitom si natáhl silné gumové rukavice.
„Pravý koncertní stenway,“ pokýval uznale hlavou. „Taky máme jeden. Ale přejděme k důvodu naší návštěvy,“ a znovu otevřel světle zelené desky, které dosud svíral v rukou.

Když Manori vyšla z baru, cítila se o mnoho lépe. Barnie jí vždycky dokázal zvednout náladu, a taky ji vyzbrojil několika užitečnými radami - prostě starý dobrý Barnie.
Zavolala na letiště a zamluvila si nejbližší letenku do Prahy. Po cestě ještě zapřemýšlela, že by si asi měla pořídit něco lepšího na sebe, bude se jí to rozhodně hodit. Alespoň pokud se hodlá držet Barnieho rad.

„Takže,“ řekl Postrach. „Pane René Luhačovský, tímto proti vám vznáším obvinění ze sexuálního obtěžování a znásilnění nezletilých dívek. Chcete k tomu něco říct?“ a kývl na Karolínu, která muži vyndala roubík.
„To byste mi museli dokázat!“ vyprskl pan Luhačovský.
Postrach vyndal z desek nějaký papír a přejel ho očima.
„Máme tu svědectví čtyř matek, jimž se dcery přiznaly k tomu, že jste je nutil - “ Postrach se zadíval na Karolínu, který vypadala, že každou chvíli muže rozcupuje na malinkaté kousky, „to číst nebudu. Podali na vás trestní oznámení, ale pak ho stáhli. Dále tu mám podepsanou výpověď jistého Františka Koláře, který se doznává k tomu, že vám sháněl rodiny s dětmi. Mimo to se přiznává k tomu, že v šesti případech, vyhrožoval rodičům zneužitých dívek fyzickou likvidací, pokud proti vám nestáhnout všechna obvinění. Myslím, že netřeba pokračovat. Jak vidíte, důkazů je víc než dost,“ zakončil Postrach.
„Kdo sakra jste?!“ vykřikl pan Luhačovský.
„Tvoje jízdenka do pekla, ty prase!“ kopla ho Karolína do zad, až muž zaskučel.
„Karolíno,“ napomenul ji Postrach tiše.
„Co chcete? Peníze?“ zasípal pan Luhačovský.
„Mimo jiné,“ řekl Postrach. „Máte internetové bankovnictví?“ kývl k počítači na pracovním stole.
Pan Luhačovský přikývl.
„Pak bych vás požádal, abyste byl tak laskav a převedl veškeré své peníze na konto, které určím,“ požádal ho Postrach zdvořile.
„Co-co-cože?!“ vykoktal pan Luhačovský. „Chcete mě obrat o úplně všechno?!“
„Mohu vás ujistit, že tam, kam půjdete, nebudete peníze potřebovat,“ usmál se Postrach tak, že se pan Luhačovský pomočil.
I Karolína odvrátila pohled. Postrach nikdy nemluvil o tom, co prožil, během těch čtyř let, kdy ho považovali za mrtvého. Nicméně to s ním provedlo něco srovnatelného s tím, jak Tobiáše změnil Stín démona. Možná že dokonce i něco horšího, a nebo to bylo jen tím, že už dřív se dokázal dívat vskutku hodně nepříjemně.
Karolína páchnoucího pana Luhačovského usadila k jeho počítači, aby mohl udělat, oč byl požádán. Postrach mu nadiktoval konto fiktivní nadace. Ulriška se už postará o to, aby se peníze dostaly bezpečně a nevysledovatelně na jejich účet.
„Děkuji za vaši spolupráci,“ řekl Postrach panu Luhačovskému zdvořile. „Pojedeme.“
I když panu Luhačovskému cvakaly zuby, dokázal ze sebe vypravit: „Ka-ka-kam?“
„Někam, kde se odehraje, abych tak řekl, zlatý hřeb tohoto představení,“ odpověděl Postrach. „Ještě bych s dovolením vzal sebou nějaký hadr. Chápejte, máme v autě nové potahy.“

Proběhla butiky a nakoupila si několik slušivých oblečků - musí přece vypadat reprezentativně. Tohle sice normálně nedělala, ale pro jednou se zas tolik nestane, pomyslela si.
A taky to není špatná terapie, zauvažovala.
Spokojeně si uložila úlovky do kufru auta a nasedla.

Postrach s Karolínou vešli do Klubu.
Postrach vzal z barového pultu poštu a opřený o futra dveří do kuchyně si ji prohlížel.
„Tobiáš s Hanako se ještě nevrátili?“ zeptal se Tomislava.
„Ne, Tobiáš volal, že na Evropský je zase bouračka.“
„Dneska dají řidičák taky každému,“ zavtěl Postrach hlavou. „No, tak na ně počkáme.“
„Měli bysme je podříznout a nechat vykrvácet jako dobytek!“ zasyčela Karolína usazená na pohovce.
„Pomstychtivost ti nesluší,“ poznamenal Postrach, aniž by vzhlédl od pošty.
„Copak - copak tobě to nepřijde - nepřijde - !“ nedostávalo se jí slov.
Postrach odložil poštu, sedl si vedle ní a objal ji kolem ramen.
„To bude dobrý,“ zašeptal a pohladil ji po vlasech. „Bude to dobrý.“
Přitiskla se k němu a schoulila se mu v náručí.
„Dostanou, co si zaslouží, a už nikdy, nikdy to neudělají znovu,“ konejšil ji. „Nikomu.“
Tomislav stál ve dveřích kuchyně, mlčky je pozoroval a jeho tvář byla ustaraná.
Karolína se narovnal a utřela si slzy.
„Dobrý?“ zeptal se ji Postrach tichým, vlídným hlasem, jenž si pamatovala z dětství, a který hladil po duši. Přikývla.
„Jo, dobrý,“ řekla tiše a popotáhla.
Postrach ji chytil za ruku dřív, než si mohla rukávem utřít nos.
„Na to je kapesník, Karolíno. Chceš, aby mě tvoje máma chodila v noci strašit, protože jsem ani nedohlédl na to, aby sis neutírala nos do rukávu?“ pousmál se a půjčil jí svůj kapesník.
Karolína se malinko pousmála a vysmrkala se.
„Ne díky, nech si ho,“ usmál se, když mu chtěla kapesník vrátit.
Postrach se otočil na Tomislava a nepatrně kývl na znamení, že to bude dobré.

Nakonec se přece jen ubytovala v hotelu, Bylo to k letišti blíž než od Margarit, a ona měla letenku na první ranní let. Nechtěla cestu nijak odkládat, tušila, že tahle akce bude nadlouho, a také podvědomě cítila, že potřebuje vypadnout co nejdál. A navíc Margarit obtěžovala už až dost.
V recepci se zapsala, vzala si klíčky od pokoje a vyšla po schodech nahoru. V pokoji zatáhla závěsy a po krátké koupeli sebou plácla do postele.

„Za znásilnění nezletilých dívek vás jménem Nočního klubu odsuzuji k trestu smrti. Bez odvolání. Poprava bude vykonána ihned,“ nesl se Postrachův hlas místností s vysokým stropem a žebrovou klenbou.
Pach krve byl místy téměř nesnesitelný.
Pan Luhačovský se třásl, kdežto pan Kolář raději omdlel, neboť jeho zkušenosti s místní pohostinnosti byly o něco bohatší než jeho spoluviníka.
„Pan Luhačovský první,“ řekl Postrach.
„Ne! NE! To nemůžete! V Čechách není trest smrti! Vrazi! VRAZI!“ vřískal pan Luhačovský.
Postrach trpělivě počkal, až mu dojde dech. Pak kývl na pana Ho, který muži odpoutal ruce od kruhů ve zdi.
Jakmile pan Luhačovský ucítil, že je volný, začal se zmítat. Pan Ho, navzdory tomu, že měřil tak metr šedesát a byl hubený a vrásčitý, muže držel, jako by to byl jen králík, a bez nejmenší námahy ho vlekl k sedmdesát centimetrů vysokému obručemi okovanému, tlustému špalku. Protože byl poměrně nový, nebyl ještě zčernalý krví.
„Nějaké poslední přání?“ otázal se Postrach věcně.
„Polib si prdel, ty zkurvysynu!“ zaječel pan Luhačovský.
Postrach jen nad mužem útrpně zavrtěl hlavou.
Pan Ho pana Luhačovského zdvořile požádala, aby si kleknul a položil hlavu na špalek tváří ke zdi. Když neposlechl, přinutil ho kleknout si silou.
„Nějaké poslední přání?“ zeptal se Postrach ještě jednou.
Přívalu nadávek nebylo moc rozumět, protože pan Ho tiskl panu Luhačovskému hlavu ke špalku.
Hanako sundala ze stěny jednu ze seker.
„Ptám se ještě jednou: nějaké poslední přání?“ Postrachova trpělivost byla nelidská. A protože ani tentokrát nedostal smysluplnou odpověď, kývl na Hanako.
Hanako se sklonila a něco muži pošeptala. Pak hvízdla sekera a hlava odskočila do připraveného koše. Krev stékala do připravené nádoby a Postrach jako vždy cítil nad sebou obrovské zhnusení.
Pan Kolář zemřel tiše a pokojně - ti, co omdlí, jsou prostě nejlepší, je s nimi nejméně práce.
Tobiáš, Hanako a pan Ho odklidili těla. Postrach zaslechl již tradiční poznámku pana Ho o tom, že oceán měl své neoddiskutovatelné výhody. Poté co v popravčí místnosti osaměl, uzavřel nádoby s krví a odnesl je.

Manori se chvíli převalovala v posteli a nemohla usnout. Přece jen nebyla zvyklá jít spát tak brzo. Ale tímhle argumentem si spíš něco nalhávala. Ve skutečnosti ji probíhaly hlavou události posledních dní a také už pomalu plánovala svůj přílet do Prahy. Nakonec ji však přemohla únava ze všeho toho shonu a konečně usnula.

Postrach ucítil, jak mu Selenina ruka vklouzla mezi nohy. Zavrčel napůl nevolí nad tím, že ho budí, částečně ho rozladilo, co dělá, a odstrčil její ruku.
„Impotente!“ zasyčela mu do ucha a odvrátila se uraženě od něj.
Krávo, blesklo Postrachovi myslí dřív, než tomu mohl jakkoli zabránit.
Selena si přitáhla deku tak, že ji z Postracha stáhla.
Koupím si vlastní, rozhodl se v duchu. Ne, že by mu byla zima, ale štvalo ho to a to tak, že hodně.

Kapitola osmá

Když ji v pět ráno recepční budil telefonem, připadala si Manori jako praštěná polenem. Sice usnula, ale celou noc se jí hlavou honily zmatené myšlenky, jak její mozek odmítal odpočívat.
Dala si rychlou studenou sprchu, aby se probrala, v recepci zaplatila za nocleh a vydala se na letiště.
Ranní provoz nebyl nijak velký, takže když auto zaparkovala z jedné z podzemních garáží, měla ještě spoustu času. Vešla do letištní haly a u pultu si vyzvedla letenku. Posadila se na lavičku a pohled se jí zastavil na kavárně, kde onehdy pila s Postrachem čokoládu. Napadlo ji, že by ho mohla v Praze vyhledat, ale pak si to rozmyslela.
Ještě bych vypadala, že ho uháním, pomyslela si. A to nechtěla. Nikdy by se někomu do vztahu nepletla. Určitě na ní stejně už dávno zapomněl.

Postrach zívnul a převrátil se na břicho. Protože Selena už vstala, ukořistil deku.
Nejspíš si někde něco patlá na obličej, pomyslel si a roztáhl se přes celou postel. Manori ta určitě nevstávala o hodiny dřív, aby si stihla udělat nějakou bláznivou masku, manikúru a podobně. A jaká to byla pěkná ženská.
Postrach schoval hlavu pod polštář, protože ho rušilo světlo.
Jak se zrovna mě stalo, že žiju s takovou porcelánovou panenkou? Pomyslel si.

Jakmile ohlásili její let, prošla obvyklou prohlídkou zavazadel a usadila se v letadle. Vytáhla si knížku, kterou si včera koupila a začetla se do ní. Zprvu měla problém rozumět, ale nakonec se do řeči vžila a rozšířila si slovní zásobu. V duchu poděkovala dědovi za to, že tak umíněn trval, aby znala jazyk svých předků.
Muž sedící o dvě řady dál ji chvíli se zájmem pozoroval, ale když zvedla hlavu od stránek, protože na sobě vycítila pohled, byl už zase soustředěný na své noviny.

Postrach vylezl z ložnice.
„Měla bys dát někam ceduli s varováním,“ zívl. „Jeden by se tě lek.“
Selena nevraživě vzhlédla. Na obličeji měla pleťovou masku a zrovna si lakovala nehty. Na stole byla snídaně pro jednoho. Postrach to ani nijak nekomentoval. Selena mu nikdy nedovolila tu jíst. Takže raději zamířil rovnou do koupelny.
„Taky bys o sebe mohl víc dbát,“ utrousila.
„Dbát? Jako abych na sebe patlal výdobytky chemického průmyslu. A to jako proč?“ odpověděl, než za sebou zavřel dveře koupelny.
Svlékl si kalhoty od pyžama a pustil studenou sprchu. Potřeboval se probrat. Neustále Seleně říkal, že by bylo fajn, kdyby si pořídila postel skutečně zamýšlenou pro dva. To, že on nepotřebuje tolik spát, ještě neznamená, že se nepotřebuje čas od času pořádně vyspat. Což bez deky na malinkém kousku, který mu vždycky z postele nechala, jde dost špatně.
Přidal teplou vodu. Chtěl si něčím to mizerné ráno zpříjemnit. Když nad tím tak přemýšlel, všechna rána se Selenou byla mizerná.
Ještě raději došel potichu zkontrolovat, že zamkl dveře. Bylo poněkud ponižující dělat to takhle potají, jen proto aby se vyhnul Seleniným hloupým urážlivým řečem.
Vrátil se pod proud teď už příjemně teplé vody. Jednou rukou se opřel o stěnu a pravou si začal hladit penis. Zavřel oči a vychutnával si teplou vodu na kůži a vzrušení, které se pomalu začalo rozlévat jeho tělem. Byl to trochu paradox. Selena byla dokonalá kráska z obálek časopisů, ale žít s ní bylo stejně vzrušující jako pěstovat orchideje - na pohled pěkný, ale jinak nic moc. Jejich vztahu chyběla vášeň, spontánnost - Postrach pustil všechny myšlenky z hlavy a soustředil se jen na narůstající pocit slasti.
Cvakla klika a pak se ozvalo zabušení na dveře.
„Budeš tam ještě dlouho? Potřebuji koupelnu!“
V tu chvíli Postrach Selenu docela upřímně nenáviděl. Jindy by možná všeho nechal, nicméně dneska byl už od rána nějaký podrážděný. Lezla mu na nervy úplně vším.
„Počkáš!“ odsekl.
Orgasmus nestál ale za nic, protože si to nedokázal vychutnat. To, co mu mělo trochu zpříjemnit ráno, ho zanechalo ještě mrzutějšího. A navíc začínal mít hlad.
„Hotovo?“ zasyčela na něj, když už oblečený přišel do obýváku.
„Máš volnou koupelnu,“ řekl jí chladně zatímco si kontroloval, že má telefon, klíče i peněženku.
„No jo, pán si potřebuje vyhonit péro, tak já přece počkám!“ vyjela na něj.
„Nech toho,“ požádal ji tiše, leč důrazně. Nesnášel tyhle její řeči.
Selena ale buď nepochopila, že je Postrach v mizerné náladě, nebo to pochopit nechtěla.
„V noci s tebou nic není a ráno si ho honíš v koupelně. To - “
Postrach za sebou prásknul vchodovými dveřmi, takže to, co je či není, se už nedozvěděl.

Po dvou hodinách letu přistáli na ruzyňském letišti. Manori prošla halou a rozhlédla se.
Tak jsem v Čechách, pomyslela si. Byl to zvláštní pocit.
Nastoupila do jednoho z taxíků.

Postrach seděl v křesle, četl si noviny a popíjel ze sklenice temně rudou tekutinu.
„Něco nového?“ zeptala se Karolína a opřela se ze zadu o křeslo, aby mohla Postrachovi číst přes rameno. Věděla, že to nemá rád a čekala, že ji odežene. Když to neudělal, znejistěla.
„Postrachu?“
„Ano?“
Sedla si do křesla naproti němu a snažila se ignoroval obsah jeho sklenice.
„Něco tě trápí?“ zeptala se.
„Ne, ne, to je dobrý,“ pousmál se, ale oči ho prozradily. I když se vždycky snažil nezatěžovat ostatními svými osobními problémy, přátelům nikdy neuměl moc lhát, nebo spíš jim lhát nechtěl. Karolína nicméně pochopila, že o tom nechce mluvit a s chápavým úsměvem se vzdálila.
„Ta fiflena hysterická, ta kráva nafintěná,“ zanadávala si v kuchyni u Tomislava. „Proč se na ni nevykašle?!“ mračila se.
Tomislav přestal uklízet nádobí od snídaně a zadíval se na Karolínu.
„Třeba ji miluje,“ navrhl.
„Nesmysl,“ zamítla to.
„No, možná je problém v tom, že nechce být sám,“ pokrčil Tomislav rameny.
„Postrach není sám! Má přece nás!“ ohradila se Karolína.

Nechala se vyložit před hotelem, který byl trochu mimo centrum, ale přesto dostatečně blízko, zaplatila taxikáři a vešla dovnitř. Zařízení bylo docela hezké a prostředí domácké. Z recepce na ni koukala mladá dívčina s dlouhými růžovými nehty.
„Dobrý den, měla bych tady mít zamluvený pokoj,“ vypravila ze sebe Manori po chvíli přemýšlení. Cizí přízvuk zamaskovat nedokázala.
„Dobrý. Na jméno?“ protáhla recepční.
„Dauntless.“
„Jo, tady to je, pokoj dvacet vosum, druhý patro,“ kývla ke schodišti. „Na dovolený?“ zeptala se zvědavě.
„Ne, pracovně,“ usmála se Manori a vydala se určeným směrem dřív, než se Růžový nehet stačila zeptat, odkud je.
Pokoj si rutinně prošla. Zkontrolovala okna a zámek, který nepatrně poupravila kouzlem, a pak si vybalila.
Ve sprše přemýšlela co dál, a nakonec se rozhodla obhlédnout terén - proč to odkládat.
Za necelou půlhodinu už vycházela z pokoje oblečená jako jedna z mnoha turistek.

„Ne! A je mi to jedno!“
„Nezajímá mě, že máš lístky do opery!“
S kým Postrach telefonuje bylo více méně jasné. Téměř nikdy nezvyšoval hlas, takže teď musel být opravdu hodně naštvaný, protože byl slyšet z horního patra až sem dolů.
V Klubu všichni seděli jako zařezaní a tvářili se poněkud křečovitě.
„Ne! Už jsem ti to řekl!“
„Nemám čas! Máš něco s ušima nebo to jen děláš schválně?!“
„Měla ses mě nejdřív sakra zeptat!“
Postrach vztekle rázoval po chodbě sem a tam.
„Ne, Seleno! Tohle na mě nezkoušej!“
„Protože toho už mám dost! Mám dost těch tvých schválností, těch tvých výmyslů, urážek. Mám dost tebe!“
Karolína naznačila rty hurá. A Tobiáš jí ukázal, že dostane do zubů. Postrach zněl tak naštvaně, jak ho ještě nezažil. Dráždit ho ještě víc by se nemuselo vyplatit.
„Dej mi pokoj!“
Postrach zaklapl telefon a měl sto chutí hodit přístroj proti zdi, aby si ulevil. Ještě nikdy ho Selena takhle nevytočila. Ovšem v posledních dnech, jako by akorát šli z jedné hádky do druhé.
„Všechno v pořádku?“ osmělil se Tobiáš, když Postrach sešel dolů.
„Vypadám snad, že je všechno v pořádku?!“ vyštěkl na něj Postrach.
„To jistě ne, ale snad není kvůli tomu třeba na nás zvyšovat hlas,“ řekl pan Ho a zdálo se, že ta slova tak nějak Postrachovi vrátila rozvahu, když už ne klid.
Dlouho mlčel a bylo vidět, že se ze všech sil snaží ovládnout a uklidnit se.
„Omlouvám se,“ řekl nakonec tiše.
„V pořádku,“ pousmál se Tobiáš. „Nic se nestalo.“
„Je to lepší, než si přivodit infarkt,“ prohlásila znalecky Ulriška.
„Jo, asi jo,“ pousmál se Postrach, ale působilo to poněkud strojeně.

Projela si část města hromadnou dopravou a snažila si upamatovat hlavní orientační body. Z dědečkova vyprávění si Manori přece jen něco matně pamatovala a orientační smysl měla dobrý. I když za ty roky se to tu muselo značně změnit. Ale oproti Londýnu byla Praha docela malá.
Nikdo si jí zvlášť nevšímal, dobře zapadla do mnohojazyčného davu turistů. Pozorovala lidi kolem sebe a snažila se rychle si odposlechla správný přízvuk.
Odpoledne se vrátila do hotelu a zabrala se do čtení materiálů, které ji Eckli dal. Nebylo toho moc, spíš jen domněnky a neurčité údaje. Veškerá práce vlastně spočívala na ní. Zpráva končila tím, že místní kouzelnická policie by jí určitě měla vyjít vstříc. Nicméně o skutečném úkolu její mise, bude vědět jen vrchní velitel. Oficiálně tu je v rámci spolupráce. Což znamenalo, že se bude muset s velitel místní kouzelnické policie aspoň jednou sejít.
Kdo tohle dělal, ušklíbla se, když dočetla potřetí poslední stránku. Co si člověk neudělá, povzdychla si.
Vybrala si náhodně jednu z mála adres, které byly uvedeny. Než se setká s místními orgány, bylo by vhodné mít už něco v ruce.
Protáhla se a kručící žaludek ji oznámil, že by si taky mohla dát něco k jídlu. Ze skříně si vytáhla tmavou mikinu, aby si mohla později dojít nenápadně prohlédnout dům, ve kterém měl žít jeden z Voldemortových nových přívrženců, a vydala se do večerních ulic Prahy sehnat si nějaké jídlo.

Tobiáš sebou trhl, když se ozval tichý zvonek. Ne, on si na „veřejnost“ Klubu nikdy nezvykne. Postrach si na to taky nemohl zvyknout. Ostatní to ovšem brali tak nějak normálně.
„Tobiáši, tak jdi přece otevřít, nemůžu odejít od sporáku,“ houkl z kuchyně Tomislav.
Tobiáš složil noviny, pohodil je na stůl a došel otevřít.
„Ahoj, Tobe.“
Tobiáš se pokusil neskřípat zuby. Nesnášel tohle oslovení a od jistých osob obzvláště.
„No nazdar, Seleno,“ ušklíbl se, ale ze dveří neustoupil.
„Problém?“ zeptala se a usmála se tak, že průměrnému muži by se podlomila kolena.
Na Tobiáše to dojem neudělalo. Věděl, jaká je, navíc i když byla Selena kráska, jíž nebylo rovno, s Denisou se měřit nemohla.
„Problém jsi akorát ty,“ opáčil chladně. „Co chceš?“
„Je tu Postrach?“ zeptala se.
„Nechce tě už vidět,“ informoval ji Tobiáš. „Má tě akorát tak dost, takže uděláš nejlíp, když - “ dál se bohužel nedostal, protože ucítil na svém rameni něčí ruku a podle Selenina výrazu si nedělal plané naděje.
„Já to vyřídím, Tobiáši,“ řekl Postrach tiše.
Tobiáš jen velmi neochotně uhnul ze dveří.
„Nenech se od ní oblbovat,“ sykl na Postracha, když odcházel.
„Přišla jsem se omluvit,“ spustila dřív, než se mohl zeptat, co chce.

Manori seděla u jednoho ze vzdálenějších stolků, pojídala večeři a při tom listovala večerními novinami. Na titulní stránce byl článek o zmizelém klavíristovi. Prý se nalezlo plné přiznání ke zločinu, ze kterého ji přešla chuť k jídlu.
Všude je to stejné, pomyslela si, a znechuceně odložila noviny. Zaplatila útratu a vyšla na ulici. I v pozdních hodinách bylo v centru rušno, z otevřených restaurací a zahrádek se linul smích a směsice jazyků, míjeli ji turisté v různém stádiu podnapilosti, kteří se hlasitě dohadovali, v které hospodě mají nejlepší pivo.
Rozhodla se jít pěšky, i když z centra to do vilové čtvrti bylo docela daleko. Večer byl ale teplý a jí se do páchnoucího metra nechtělo. Neměla tyhle podzemní tunely ráda, připomínaly jí jednu nepovedenou akci, která neprobíhala zrovna příjemným způsobem. Alespoň pro ni.

Seděli sami na terase neskutečně luxusní restaurace. Postrach nestačil žasnout. Selena se chovala - divně. Nejdřív se mu omlouvala za to, co ráno provedla, řekla, že ty lístky vrátila, pak ho požádala, jestli by s ní šel ven. Dokonce ho vzala za ruku a ani si nestěžovala, že ji má jako led. Celou dobu vedla prázdné řeči, smála se a lichotila mu. Postrach byl ostražitý a vůbec mu její nový způsob chování nebyl příjemný. Čekal, kdy se z ní stane zase ta stará panovačná Selena. Kupodivu zjišťoval, že by byl raději. Tu starou Selenu znal a věděl, co od ní čekat. Tahle nová ho znervózňovala.
Číšník přinesl Seleně salát. Králičí strava - tak tomu říkával Rozmetal. A před něj postavil jakousi polévku. Už to zase začínalo.
„Než začneš nadávat,“ usmála se Selena, když číšník odešel. „Tak nejdřív ochutnej.“
Postrach si uvědomil, že má pravdu. Ta vůně - jeho rozmrzelost přešla v nefalšovaný a hluboký úžas. Rozprostřel si ubrousek do klína, ponořil do polévky lžíci a spolknul první opatrné sousto. Rozeznával nějaké koření, které tomu dávalo netradiční pikantní chuť.
„Dobré?“ zeptala se s úsměvem.
„Vynikající,“ přiznal. „Jak - “ pak mu to došlo. Proto vybrala takhle luxusní restauraci. Když si zaplatíte, udělají co si umanete a bez zbytečných otázek.
„Měla jsem dojem, že bych ti to všechno měla nějak vynahradit,“ řekla. „Máš pravdu, chovám se k tobě někdy nehezky.“
Nehezky je slabé slovo, pomyslel si, ale nechtěl se hádat. Nechtěl být ten, kdo bude vyvolávat problémy. Selena se viditelně chtěla usmířit a on byl rád. Bál se jen, jak dlouho jí tohle pokání vydrží.
„Seleno - hrála jsi někdy kulečník?“ zeptal se najednou. Sám nevěděl proč. Prostě ho to tak nějak napadlo.
„Blázníš?!“ její hlas začínal nabírat obvyklý tón, ale ovládla se. „Vždyť bych si zničila nehty. Ale jestli chceš, já počkám u baru a ty si můžeš zahrát.“
„Ne, to není nutné,“ zavrtěl hlavou „To já jen tak - takový hloupý nápad.“
„Ty jsi výjimečný muž, Postrachu,“ usmála se.
Takže už jsem povýšil na muže, napadlo ho hořce. Ne, to k ní nebylo fér. Opravdu se snažila.

Vilu našla celkem bez problému a obezřetně se rozhlédla. Nikde nikoho nespatřila a když nakoukla brankou na zahradu, všimla si auta zaparkovaného před vjezdem do garáže kus od domu. Toho by se dalo využít, pomyslela si a když se ujistila, že v okolí opravdu nikdo není, svižně přelezla plot.
Držela se ve stínu stromů a opatrně se dostala ke dveřím auta. Rozhlédla se, ale všude byl překvapivý klid. Po chvíli zápolení se jí povedlo auto otevřít, aniž by se rozječel alarm a vklouzla dovnitř.
Za to by mě Eckli nepochválil, pomyslela si Manori trochu škodolibě. Prošla v autě přihrádky a pod sedadlo spolujezdce připíchla malou štěnici.
Tak, a už mně neutečeš, usmála se a vystoupila. Auto zase zamkla, a vyplížila se zpět na ulici. Svižným krokem si to namířila do hotelu.
V recepci tentokrát seděl postarší pupkatý chlápek, který jí nevěnoval žádnou zvláštní pozornost. Vyběhla po schodech do pokoje, z tašky vytáhla notebook a aktivovala na dálku štěnici. Zadívala se na blikající bod na monitoru a usmála se. Mudlovská technika není tak špatná, jak se spousta kouzelníků domnívá. Koneckonců, sama se v běžném světě zabývala bezpečnostními systémy. Neuznávala pevnou hranici mezi oběma světy a díky svému smíšenému původu byla schopna žít na obou stranách. Což jí poskytovalo nejednu výhodu.
Zvedla se, dala si malou sprchu a pak se natáhla na posteli. Chvíli se ještě přehrabovala v materiálech, ale nakonec to vzdala a složku i notebook zaklapla.
Zítra je taky den, říkala si, když zhasínala lampičku na nočním stolku.

Postrach nemohl spát. Poslouchal, jak auta projíždějí ulicí, a pozoroval stíny, přebíhající po stropě. Selenino horké tělo se k němu tisklo. Ležela s hlavou položenou na jeho rameni a jednu ruku měla položenou na jeho hrudníku. Ve vzduchu se stále vznášel těžký omamný pach sexu.
Měl by být šťastný. Chovala se dnes úplně jinak. I sex byl jiný, lepší. A přece necítil žádné uspokojení, žádnou radost. Vlastně necítil vůbec nic.

*****

Ráno se Manori vydala pronajmout si auto. Přece jen sledovat objekt pěšky se jí rozhodně nechtělo. Vybrala si Fabii tmavě modré barvy, a když v ní později snídala, zapnula notebook a zkontrolovala pozici auta. Zjistila, že už není na svém místě před garáží, ale pohybuje se směrem do centra. Spolkla poslední kousek pečiva a rozjela se.
Poněkud ji vyváděla z míry jízda vpravo, ale nakonec si přece jen zvykla - neměla moc na výběr. Na jedné z křižovatek zahlédla asi o čtyři auta před sebou černé audi. Zavěsila se za něj, ale udržovala si větší vzdálenost, aby si jí nevšimli. Navíc je nemusela mít na dohled.
Když audi zaparkovalo na vyhrazeném hlídaném parkovišti, pokračovala v jízdě a nechala auto v jedné boční uličce. Pěšky prošla kolem vchodu a mrkla na nenápadnou cedulku na dveřích - právnická kancelář. To jsem si mohla myslet, že začnou od vlivných a bohatých lidí. Navíc je tohle ideální pro navazovaní styků, zamračila se pro sebe a vrátila se k autu.
V autě chvíli seděla a přemýšlela. Bude se muset nějak dostat dovnitř skupiny. Právnická kancelář? Barák je určitě prolezlý bezpečnostní technikou. A právnické povolání může být nebezpečné, pokud se zabýváte trestním právem. Něco jí říkalo, že hlídač na parkovišti tu není jediný. Ostatně měl na košili logo bezpečnostní agentury.
Manori se ušklíbla. To byla skulinka, kterou hledala.

Postrach vstal neobvykle pozdě. Selenu její usmiřovací nálada už přešla a ráno bylo jako každé jiné - mrzuté. Svým způsobem ho to ale uklidnilo. Ta včerejší Selena se mu ani trochu nezamlouvala. Cítil z ní faleš a přetvářku. Hrála na něj divadlo, jen aby s ní zůstal. A nejhorší na tom bylo to, že to navzdory všemu fungovalo.
Před domem nasedl do šedé fábie. Kousek za Prahou měli práci a on slíbil, že Karolínu s věcmi vyzvedne poblíž Klubu.

Manori nezbylo, než si to přiznat - zabloudila. Vyhledat adresu bezpečnostní agentury nebyl problém. Ovšem najít to se ukázalo téměř neřešitelným problémem. Přišlo jí, že ulice jsou značené naprosto nedostatečně, a když se zkoušela zeptat, lidé většinou jen krčili rameny - tihle Evropani.
Na křižovatce odbočila doprava, a jak byla mrzutá a napůl koukala do notebooku do mapy, kudy se tam má sakra dostat, automaticky vjela do levého jízdního pruhu, jak byla zvyklá doma. Téměř ihned si uvědomila jakou strašnou a školáckou chybu udělala, ale vyhnout se šedé fábii bylo prakticky nemožné.

Postrach poslouchal Rádio 1 a již poněkud zacpaná Praha ho nechávala klidným. Jel s dostatečným předstihem. I když měl trochu pocit, jako by od Seleny utekl, aby jí nemusel poslouchat.
Najednou mu zazvonil mobil. Postrach mrkl na displej. Volala mu Selena.
Co zase chce? Napadlo ho otráveně.
Vypnul rádio, s povzdechem se pro telefon natáhnul a chtěl to vzít, když do protisměru z křižovatky vjela tmavě modrá fábie.
Postrach ztratil cenné zlomky vteřin tím, že se v tu chvíli soustředil na vyzvánějící telefon. Další drahocenný čas mu zabralo vzpamatovat se z toho, že za volantem protijedoucího auta sedí Manori.
Pak se čas jako by zastavil.
Věděl, že ona strhne auto reflexivně na svoji stranu, což znamenalo, že vletí na chodník a skončí ve výkladní skříni jednoho z obchodů. Rovněž si uvědomoval, že v autě jedoucím za ním sedí nepřipoutaná žena s dítětem v autosedačce. Kdyby šlápl na brzdu, žena se může zabít.
Tohle všechno mu proletělo hlavou v jediném okamžiku.
Pak se čas znovu rozběhl a Postrach udělal to jediné, co mohl - pustil mobil a vjel do protisměru.
Tmavě modrá fábie skutečně uhnula doleva, těsně minula lampu pouličního osvětlení, projela výlohou obchodu s oděvy a zabořila se čumákem do papundeklové zdi. Ještě že v tu chvíli nikdo na chodníku nebyl a obchod byl ještě zavřený.
Šedá fábie se čelně střetla s malou dodávkou, která sem zabočila z křižovatky.
Žena s dítětem v autosedačce šlápla na brzy a naštěstí auto za ní jelo s dostatečným odstupem, aby stihlo včas zastavit.
Postrach pohnul hlavou a otevřel oči. Přes čelní sklo se táhla pavučina prasklin. Čumák auta byl naprosto zrušený. Naštěstí nikdo ze záchranky ještě nedorazil. Nemohl být mimo víc než pár desítek vteřin. Tudíž mu nic nebránilo v tom vyprostit se vlastními silami. Odepnul pás a otevřel dveře - šlo to poněkud ztuha.
Když vystoupil zjistil, že dodávka auto odhodila o několik metrů dozadu. Fábie vypadala tak, že skutečnost, že z ní vystoupil sám, bez pomoci, vyvolal v řadách čumilů užaslý šepot. Obzvláště řidiči dodávky, který otřeseně seděl stále za volantem, poklesla dolní čelist. Postrach se rozhlédl, aby zjistil, kde skončila modrá fábie. Naklonil se do auta a našel svůj mobil. Displej byl promáčknutý a telefon nereagoval. Zahodil ho a spěšně se vydal k druhému autu. Čím byl blíž, tím víc se mu stahovalo hrdlo.
Nemohla to být ona, říkal si v duchu. Nemohla. Na takové náhody prostě nevěřil.
Protlačil se okounějícím davem.
„Zavolal jste někdo záchranku?“ otázal se ostře a jeden mladý muž přikývl.
„A vy jste v pořádku?“ zeptala se nějaká žena užasle.
Postrach neměl čas odpovídat. Obešel auto a zkusil otevřít dveře u řidiče. Pochopitelně to nešlo. Jenže Manori mohla být zraněná! Naštěstí na místo již dorazila policie a začala lidi rozhánět. To byla jeho příležitost. Vzal za dveře a kov se skřípěním povolil. Hlavu měla nakloněnou k vzdálenějšímu rameni, takže jí neviděl do tváře. Pás nešel rozepnout, tak ho prostě vytrhl a když se ujistil, že kromě pořádné modřiny na tváři, která se už začala docela pěkně vybarvovat, není zraněná, vyprostil ji ven. V náručí jí opatrně donesl dovnitř obchodu, aby na ni lidé necivěli. Pocítil obrovskou úlevu a začínal se na to dívat z té veselejší stránky. Jaká je asi pravděpodobnost, že v celé Praze ho nabourá zrovna ona? Téměř něžně jí shrnul z čela vlasy.
Zasténala a pohnula se. Zvenčí sem doléhaly hlasy policistů a lidí a slyšel sirénu záchranky.
Řasy se jí zachvěly a otevřela oči.
„Postrachu?“ zašeptala a oči se jí překvapením rozšířily.
„Ahoj,“ usmál se. „Jak ti je?“ přešel plynule do angličtiny.
„Bolí mě hlava,“ řekla tiše a pak se pokusila posadit.
Nedovolil jí to.
„Lež, za chvíli je tu doktor,“ řekl jí měkce.
„Nic mi není,“ namítla.
„To posoudí až lékař,“ řekl tónem, který nepřipouštěl diskusi.
„U Merlina, to snad není pravda,“ zavrtěla hlavou. „Já tě nabourala, že jo?“ zaúpěla
Jen se pousmál.
„Musíš si o mě myslet hrozné věci,“ povzdechla si.
Pod něčími podrážkami zaskřípělo sklo.
„Tady jste,“ řekl policista rozladěně, jako by prchali před zákonem.
„Nemyslím si o tobě nic hrozného,“ řekl jí, ale to už se k Manori hrnul zdravotník.
Postrach odešel s policistou a protože ležela na zemi, byla Manori jediná, která si povšimla, že má Postrach na lýtku roztržené a zakrvácené kalhoty. Chtěla to říct zdravotníkovi, ale ten ji nepustil ke slovu.
Když Postrach zodpověděl policii všechny otázky, vrátil se k Manori, která seděla v sanitce a neustále opakovala, že jí nic není, že se cítí fajn.
„Postrachu, tobě nic není?“ zeptala se ho starostlivě.
„Ne, měl jsem štěstí,“ odpověděl.
„A co noha?“ kývla tím směrem.
„Co?“ podíval se. „Aha, to nic není. Jsou to jen kalhoty,“ pokrčil rameny.
„Ale krvácíš,“ namítla, neboť tmavá skvrna na jeho kalhotách jí neušla.
„To je od vody. Vylila se mi v autě pet láhev s vodou,“ mávl rukou.
„Vylila se ti v autě pet láhev s vodou?“ opakovala po něm nevěřícně.
„Asi jsem ji špatně dovřel,“ pokrčil rameny. „Spíš mě zajímá, jak se cítíš ty,“ zadíval se na její nateklý obličej.
„Jako by mě kopl kůň a taky je mi trapně,“ pousmála se. „V téhle zemi je já nevím kolik milionů lidí a já nabourám zrovna tebe,“ zavrtěla hlavou.
„Třeba je to osud,“ usmál se.
„Pěkný osud, zničila jsem ti auto,“ povzdechla si. „A auto z půjčovny,“ dodala nešťastně.
„To zaplatí pojišťovna,“ mávl rukou jako by to byla maličkost. „Ale možná tě potěší, že tvůj notebook, to přečkal vcelku bez úhony. Je jen trochu zvenku poškrábaný.“
„Druhá dobrá zpráva,“ usmála se.
„Jaká byla ta první?“ zeptal se zvědavě.
„Že jsi v tom autě seděl ty a nic se ti nestalo,“ odpověděla upřímně.
„Hm,“ zamračil se. „Nemáš mobil? Ten můj nepřežil.“
„Měl by být v tašce s notebookem.“
Postrach našel její mobil a poodešel stranou. Vytočil číslo na Karolínu. V rychlosti jí všechno vysvětlil a požádal ji, ať zavolá Tobiášovi, aby pro ni přijel, a aby dali vědět Seleně, že on musí být k dispozici policii a přišel o mobil.
Manori napínala uši, aby zachytila aspoň kousek rozhovoru. Věděla, že je to neslušné, ale nemohla si pomoct. Zvědavost byla silnější.
„Přidělávám ti jen starosti, co?“
„Nic, co bych nezvládl,“ usmál se a vrátil jí mobil do tašky. „Jestli se cítíš dobře, až to tady dořešíme, pozval bych tě na oběd,“ nabídl.
„Ne,“ zavrtěla hlavou.
Zatvářil se zaraženě.
„Je to má vina, zvu já tebe,“ řekla rozhodně.
„No,“ naklonil se k ní a velice tiše jí řekl, „vzhledem k tomu, že jsem za jízdy telefonoval, nejsem si tak jist, čí to byla vina. Ale ne že mě práskneš,“ kývl hlavou k policejnímu autu.
„No, já zase vjela jako husa do proti směru - asi si nemáme co vyčítat,“ usmála se.
„Taky bych řekl, takže zvu já tebe a nebudu o tom diskutovat,“ utnul její protesty ještě než je mohla vyslovit.
Protože se to poněkud protáhlo, byl z toho takový hodně pozdní oběd nebo spíš brzká večeře.
„Ty si nedáš nic k jídlu?“ zeptala se ho, když si objednala dvojitou porci, protože měla po dnešku hlad, a on požádal jen o sklenici minerálky.
„Na mě už je pozdě,“ řekl s úsměvem, kvůli kterému se s ním Manori nechtěla dohadovat.
Když nechce jíst, jeho problém, pomyslela si.
„Jak dlouho jsi v Praze?
„Počkej,“ zarazila ho. „Budeme mluvit česky, jo? Musím se do toho vžít.“
„Dobře,“ přikývl. „Tak česky. Takže jak dlouho už jsi v Praze?“ zopakoval svoji otázku česky.
Manori zjistila, že bavit se česky s Postrachem je těžší. Nechtěla se totiž před ním ztrapnit.
„Od včerejška,“ vyslovila pečlivě.
Číšník přinesl Postrachovi minerálku a Manori víno.
„Jsi tu pracovně?“
„To má být - interrogation?“ vypomohla si s omluvným úsměvem anglickým slovem.
„Výslech? Ne, ani ne,“ usmál se. „Jen mě to zajímá.“
„Ano, jsem tu pracovně. Poslali mě sem v rámci programu evropské spolupráce,“ vysvětlila.
Postrach se zahleděl stranou, jako by o něčem přemýšlel.
„Zůstaneš dlouho?“
Pokrčila rameny.
„Proč?“ usmála se.
„Ale jen mě tak napadlo - bydlíš v hotelu, že?“
Přikývla.
„Jestli zůstaneš déle, možná bys raději něco - svého.“
„Jak svého?“ zadívala se na něj.
Postrach se odmlčel, protože Manori přinesli jídlo.
„Vlastní byt, tedy pronajatý byt,“ řekl.
„No, já nevím,“ zaváhala. „Záleželo by na ceně. A proč se vůbec tak zajímáš?“
„Přátelská nabídka,“ usmál se. „A s penězi si hlavu nelámej. Stačí, když tam uklidíš.“
„Mám bydlet u tebe?“ zamžikala a už se jí na jazyk drala slova protestů.
„Ne tak docela,“ předběhl ji. „Mám byt ve staré části Prahy. Je to sice trochu stranou od centra, ale je tam klid a měla bys tam soukromí. Já tam nebydlím. Nepotřebuju ho, ale napadlo mě, že tobě by to přišlo vhod.“
„A kde bydlíš?“ zeptala se a vzápětí by se nejraději kopla. Jistěže bydlí u své přítelkyně.
„Jinde,“ odpověděl vyhýbavě.
„A co když najednou budeš ten byt potřebovat?“ stále váhala. Ta nabídka byla příliš lákavá. Musel, prostě musel v tom být háček.
„Nebudu, to vím zcela bezpečně,“ ujistil ji.
Manori si uvědomila, že mu věří. Byl to zvláštní pocit. Takhle rychle si ji nikdo nezískal - až na Remuse. Ta myšlenka trochu zabolela.
„Můžu si to promyslet?“ rozhodla se získat čas.
„Pochopitelně,“ přikývl. „Když budeš chtít a budeš mít čas, můžeme se tam někdy jít podívat, než se rozhodneš.“
„Jo, to by bylo fajn, díky.“
Nezůstali v restauraci dlouho. Manori byla unavená a Postrach sám jí doporučoval, aby si jela do hotelu lehnout. Zaplatil jí taxi a slíbil, že se ozve.

Když se vrátil Postrach do Klubu, všichni pochopitelně měli spoustu otázek. Nikoho naštěstí nenapadlo, že tu nehodu řešili nějak dlouho.
Tobiáš řekl, že dal vědět Seleně. Postrach mu poděkoval a pak se omluvil, že zítra bude muset jít do pojišťovny, a že to byl náročný den, takže půjde spát.
Když se ale sprchoval, běželo mu hlavou neuvěřitelné množství myšlenek a všechny se točily především kolem Manori a skutečnosti, že mu znovu vstoupila do života. Nějaký nesmělý hlásek vzadu v mysli opakoval, že to přece nemůže být náhoda. Jenže když říkal, že je to osud, dělal si přece legraci.

Manori prošla recepcí se skloněnou hlavou, chtěla se vyhnout všetečným otázkám.
Napustila si vanu, přidala si do ní speciální olej a spokojeně se do vody ponořila. Zavřela oči a myslí jí probíhaly události dnešního dne. Nikdy by jí nenapadlo, že Postracha ještě někdy uvidí, natož aby ho málem zabila v autě. Zavrtěla hlavou a opatrně si osahala tvář. No, mohlo to dopadnout hůř.
Rozhlédla se po koupelně a zauvažovala, co udělá s jeho nabídkou pronajmutí bytu. Bylo to lákavé, měla by větší soukromí a možnost ztratit se takhle z veřejného místa se jí zamlouvala. Rázně odmítla myšlenku, že by to snad mělo co dělat s tím, že jde zrovna o Postrachův byt.

Kapitola devátá

Manori vstala brzy a během dopoledne vyřídila v autopůjčovně všechny formality ohledně své nehody. Pochopitelně musela něco zaplatit a raději si ani nechtěla představovat, jak tohle uvede Ecklimu do výdajů.
Nové auto si půjčila raději u jiné firmy.
Zaparkovala auto před domem, v němž sídlila bezpečností agentura. Vystoupila, zamkla a vešla dovnitř.
Nechala se ohlásit a poměrně rychle byla uvedena k řediteli, což ji trochu znejistělo. Nepřišlo jí běžné, aby nové zaměstnance přijímal sám ředitel, ale jiný kraj, jiný mrav.
Udělala dobře, že se dojela převléknout do nového kalhotového kostýmu - působila elegantně, důvěryhodně a přitom ne vyzývavě.
„Takže vy byste pro nás chtěla externě pracovat?“ začal bez pozdravu, čímž Manori utvrdil v prvním dojmu - samolibý idiot.
„Ano,“ přikývla. Necítila potřebu to nějak rozvádět.
„No, vaše doporučení jsou skutečně vynikající,“ kývl k jejím průvodním listinám.
Manori silně pochybovala, že to četl. Spíš se jen podíval na jména firem, ale s tím počítala.
„Proč se vlastně někdo vašich kvalit zajímá o práci u nás?“ zeptal se.
Manori věděla, že teď je čas zatnout zuby a začít pochlebovat. Ostatně ten tlusťoch, kterému by nesvěřila ani psa, jí právě sám nahrál do karet.
„Jste jedna z největších firem zabývající se bezpečností,“ začala a pomalu modulovala hlas tak, aby si posluchače získala. „Máte spoustu významných klientů, nejlepší pověst v oboru a vynikající zázemí pro zaměstnance.“
Nebylo to tak těžké. Ten sádelnatec byl tak zahleděný do sebe, že stačilo jen trochu polechtat jeho ego a měla ho tam, kde ho chtěla mít. Manori přemýšlela, jestli takhle ztloustnul tím, že začal řídit firmu nebo těmi penězi. Zkušené oko dokázalo postřehnout, že to kdysi musel být chlap s dobrou fyzičkou, který ale zpohodlněl a ztloustl. Napadlo jí, že jestli by jí tohle mělo někdy potkat, ať jí raději zastřelí.
„A já vám nabízím svoje znalosti, zkušenosti a schopnosti, které jak jste si brilantně stačil povšimnout, jsou vysoce hodnoceny u několika významných zahraničních firem. Mám zkušenosti se zabezpečováním a střežením objektů důležitých klientů a obchodním stykem s nimi - jako třeba právnické kanceláře.“
Téměř mohla vidět, jak panu Sádlo šrotují v hlavě kolečka, když mu nenápadně podsouvala myšlenku o právnické kanceláři.
„Ano, máme několik významných klientů,“ pokýval pan Sádlo hlavou až mu laloky pod bradou poskakovaly.
„A externí zahraniční spolupracovník by jistě zvýšil vaši prestiž,“ vemlouvala mu nevtíravým hlasem tak, aby se domníval, že to vlastně byla jeho myšlenka.
„A zahraniční externí spolupracovník by se nám pochopitelně mohl hodit,“ přikývl pan Sádlo. „Nicméně to nemohu rozhodnout teď. Dáte mi na sebe nějaký kontakt?“
Napsala mu na kus papíru číslo na mobil. A když vstala, naklonila se k němu přes stůl, aby mu podala ruku.
„Těšilo mne,“ řekla mu a nenápadně přilípla pod okraj desky stolu odposlech. Nemá smysl být nepřipraven - aspoň tak to říkával Barnie.

Postrachovi zabralo celé dopoledne připravit všechny papíry potřebné pro pojišťovnu. A to mu bylo jasné, že se to hned tak nevyřídí. Na několik příštích týdnů bude mít o zábavu postaráno a kupodivu mu to ani trochu nevadilo. Štvalo, že Selena nezavolala, jestli je v pořádku. Vůbec se nezajímala. Tak se taky nezajímal. Nezavolal jí. Proč taky když měl teď jiné starosti? Navzdory tomu všemu měl ale skvělou náladu. Tak skvělou, že byl až ostatním podezřelý.
Domluvení opravy auta šlo mnohem lépe a bylo kolem toho podstatně méně papírování a potíží. Oprava nebude levná, ale Postrach neměl zájem kupovat nové auto. Staré a třeba i po bouračce je méně nápadné.
Kolem druhé hodiny měl už to nejdůležitější zařízené. Došel si tedy koupit nový mobil a hned zavolal Manori, aby jí nabídl jestli si nechce prohlédnout ten byt.

Akorát když nasedla do auta po své schůzce v bezpečnostní agentuře, zazvonil jí mobil - Postrach. Zvedla to a přistihla se, že se usmívá.
„Ahoj, doufám, že neřídíš,“ poškádlila ho.
„Ne, poučil jsem se - tedy aspoň na čas,“ zasmál se. „Co děláš? Neruším?“
„Ne, nerušíš. Vlastně nedělám teď nic.“
„Napadlo mě, jestli by sis nechtěla prohlédnout ten byt,“ navrhl jí.
Manori chvíli tu nabídku zvažovala. Chtěla sice ještě zaskočit na stanici za místním šéfem kouzelnické policie, ale to nebylo nic, co by se nedalo odložit. A Postrach měl pravdu, bydlet celou dobu v hotelu, to není nic moc. Mít vlastní byt by bylo fajn.
„Proč ne, ráda. Mám sebou vzít rejžák a kýbl na tu špínu?“ zasmála se.
„Rejžák a kýbl ti tam klidně někde najdu a možná i koště, abys měla na čem lítat.“
Manori se začala kuckat smíchy.
„Vyzvednu tě, řekni kdy a kde.“

„Postrachu,“ zašklebil se Tobiáš, když si Postrach bral klíče od seata. „Zkus nezrušit další auto.“

Byt se skutečně nacházel trošku stranu od centra ve starém domě v klidné, tiché ulici.
Výtah tu nebyl, takže museli po schodech.
„Nevím, jací tu jsou sousedi,“ zašeptal, když se za nimi ozvalo zaskřípění pootvíraných dveří. „Dlouho jsem tu nebyl.“
Vystoupali do čtvrtého patra. Tam se Postrach zastavil u nově vypadajících dveří. Vyndal klíče a odemknul.
„Ani se nezouvej, stejně tu nejsou koberce,“ řekl jí, když viděl, jak zaváhala.
Vešla tedy dovnitř a Postrach za nimi zavřel dveře.
Malinkatá předsíň vedla do obývacího pokoje. Koberce tu skutečně nebyly. Stály v igelitech srolované v rohu místnosti. Nábytek byl přikrytý bílými prostěradly a pokrytý vrstvou prachu. Vzduch byl trochu zatuchlý, jak se tu dlouho nevětralo.
Manori se rozhlédla. Byt nebyl velký, ale pro jednoho víc než dostačující, možná i pro dva - obývák, kuchyně, ložnice, překvapila ji velikost postele, letiště zabíralo prakticky celou místnost, a malá koupelna se sprchovým koutem a záchodem.
Postrach otevřel okno.
„Jak říkám, potřebuje to tu uklidit a natáhnout koberce - to bych udělal. Tedy pokud bys tu chtěla zůstat.“
Manori překvapilo, že je byt až takhle neobývaný. Po tom, že tu Postrach někdy dřív bydlel, nezůstala ani památka.
„Kdy jsi tu, prosím tě, byl naposledy?“
Postrach se poněkud rozpačitě poškrábal za krkem.
„Bydlel jsem tu, když jsem studoval. Pak ještě nějakou dobu, no ale nakonec jsem se odstěhoval - je to už nějaký ten pátek,“ přiznal a zadíval se na ni, co ona na to.
„A kolik bys za to chtěl?“ zeptala se rozpačitě.
„Nebudeme se přece handrkovat o peníze.“
„Tak to ne,“ zarazila ho. „Já od tebe nechci žádnou milost.“
„To není žádná milost. To je náhodou čistá vypočítavost,“ ušklíbl se. „Hodilo by se mi, když tu někdo bude bydlet a bude to tu udržovat. Sama vidíš, v jakém je to tady stavu,“ rozhodil rukama.
„Ne, musíme se domluvit na nějaké ceně,“ trvala na svém.
„Manori, já ti nedělám žádnou milost. Nechci, abys mi byla zavázaná, a ani nehodlám dělat dluhy, které ani jeden nechceme. Jen bych byl rád, kdyby tu někdo bydlel a udržoval to - nic víc.“
„Proč to nepronajmeš?“ zeptala se trochu podezřívavě.
„Protože nemám rád cizí lidi,“ odpověděl. „A protože tobě tak nějak věřím, což se mi nestává často.“
Byla to zřejmě jeho poslední věta, z níž cítila upřímnost, která ji přesvědčila.
„Tak dobře,“ přikývla. „Beru, ale budu ti platit měsíčně aspoň symbolický nájem.“
„Manori,“ zamračil se.
„Postrachu, já na tom trvám,“ řekla tónem, který nepřipouštěl diskusi.
„Tak jo,“ souhlasil. „Patnáct set.“
„Děláš si ze mě legraci? Myslíš si, že když jsem Angličanka, že nedokážu odhadnout místní ceny? Šest.“
„Ne, to si nemyslím, ale já ty peníze nepotřebuju, tak proč bych je po tobě měl chtít?“
„Já ti je taky nenabízím, protože je potřebuješ, ale proto jak jsi řekl, že nechci dělat dluhy.“
„Tři tisíce.“
„Pět.“
„Tři a půl a konec diskuse.“
„To je vyhrožování,“ zasmála se. „Dobře, tři a půl, ale pomůžeš mi tu uklidit.“
„To beru,“ přikývl. „Ale dneska ne, ještě mám nějakou práci,“ podíval se na hodinky. „Hodím tě do hotelu a vyzvedl bych tě zítra kolem druhé. Vyhovuje?“
„Spíš kolem třetí, nevím, kdy se vrátím,“ poprosila.
„Dobře, tak kolem třetí.“
Vyšli z bytu.
Postrach zamknul a odvezl ji k hotelu.

*****

Manori ráno vyskočila z postele. V koupelně zjistila, že všechny modřiny z autonehody odešly otravovat jinam, což ji zlepšilo už tak dobrou náladu. Vlastně ani nevěděla, co je na dnešním ránu tak pozitivního. Pak si vzpomněla, že by měla dojít na stanici a nadšení poněkud opadlo.
No, snad to nebude tak hrozné, pomyslela si, když nasedala do auta.
Poučena z minula, nejprve prostudovala mapu a teprve pak se rozjela.

Postrach sešel do Klubu v náramně dobré náladě. Sednul si za stůl a Tomislav mu přinesl snídani.
„Díky,“ usmál se na něj.
„Tak povídej,“ opřela se Karolína o stůl a v očích jí zvědavě plálo.
„Povídej co?“ zeptal se Postrach, napil se ze své sklenice a rozložil ranní noviny.
„Ale no tak,“ přidal se Tobiáš. „Nejsme slepí, takhle dobrou náladu jsi neměl ani nepamatuji.“
„A najednou už druhý den po sobě,“ přizvukovala Karolína.
„A proto se hned něco musí dít?“ otázal se Postrach schovaný za novinami.
„No, to není jen tak samo od sebe,“ řekla Karolína. „Takhle dobře náladě jsi nebyl od té doby - AU!“ Karolína se vztekle zahleděla na Tobiáše, který ji pod stolem kopnul.
Postrach složil noviny, na ex dopil sklenku a vstal.
„No, mám práci,“ kývl na Karolínu. „Rád bych to dodělal co nejdřív, protože odpoledne něco mám,“ dodal.
Karolína si s Tobiášem a Tomislavem vyměnili tázavé pohledy.
„Kecá,“ sykla Karolína, když vstávala od stolu. „Něco se děje a on nám to nechce říct.“
„No, jak znám Postracha, řekne nám to, až to sám uzná za vhodné a určitě pro to má své důvody,“ řekl Tomislav smířlivě.

Po chvíli hledání volného místa se jí povedlo zaparkovat a zamířila vedlejší uličkou k jedné úplně obyčejné tabuli, pokryté několika vrstvami různě starých plakátů. Na vrchní tyči rámu byla připevněna cedule hlásající – Veškeré důležité informace naleznete právě zde!
Musela se usmát, nenápadně se rozhlédla, pak se dotkla několika cihel vedle tabule a prošla jí jakoby nic.
Vnitřní zařízení kouzelnické stanice ji překvapilo. Hlavní hala byla vybavena několika pohodlnými křesly, uprostřed stály hodiny, hlasitě odtikávající časy na jednotlivých místech světa, a po obou stranách byly vsazeny krby. Přešla halu, její kroky se hlasitě rozléhaly díky kamenné podlaze, a u přepážky se zastavila. Muž ve středních letech si ji už hodnou chvíli měřil pohledem.
„Dobrý den,“ usmála se na něj.
„Dobrý, copak potřebujete?“ stále ten nedůvěřivý pohled.
„Jmenuji se Dauntless, přijela jsem z Anglie v rámci programu o evropské spolupráci a měla bych tady mít schůzku s místním...velitelem,“ vzpomněla si na správné slovíčko.
Kouzelník se chvíli prohraboval v lejstrech před ním. „Ach ano, tady to mám, miss Dauntless,“ sjel si ji pohledem, jako by měla jméno napsané na čele. „Mohu prosit na okamžik vaši hůlku?“
Podala mu hůlku a on ji beze slova zkontroloval.
„Kancelář pana Šedivého je na konci chodby,“naznačil jí rukou směr.
Manori se vydala určenou cestou, minula několik otevřených kanceláří, až nakonec nikým nezastavena zaklepala na dveře šéfa.
„Dále,“ ozvalo se nevrle zevnitř.
Pěkně to začíná, pomyslela si, když za sebou zavírala dveře.
„Zdravím, jmenuji se Manori Daunt- “ dál se nedostala.
„Jo, vím. Posaďte se,“ pokynul ji k židli naproti svého stolu.
Přijala tedy místo a nenápadně si místního šéfa prohlídla. Na první pohled vypadal jako morous, trochu neupravený, postarší a lehce při těle, ale v obličeji pokrytém třídenním strniskem se vyjímaly bystré oči, které dávaly tušit, že tento na první pohled neškodný kouzelník není zase tak „bezzubý“, jak by se mohlo zdát.
„Dostal jsem o vás zprávu - kompletní životopis. V první chvíli jste se mi znechutila,“ překvapil ji svým výrokem. „Něco tak dlouhýho jsem už dlouho nečet,“ dodal s potlačovaným smíchem.
Manori si vydechla, už se děsila toho, že snad existuje ještě horší šéf než Eckli. Naopak tenhle se jí ze svým přístupem k životu začínal líbit.
„Omlouvám se, pane, budu se snažit svůj životopis dále nerozšiřovat,“ prohlásila vážně.
„No to bych prosil, při představě, že na vás budu muset sepsat zprávu v angličtině, se rosím po celým těle,“ opřel se do křesla a chvíli ji pozoroval. „Mimochodem, mluvíte docela slušně česky. To jsem rád. Ale k věci. Jak jste již byla informována, já jediný vím skutečný důvod vaší návštěvy. Přesto jsem vám po dobu vašeho pobytu zde přiřadil kolegu, který vám bude k dispozici, a se kterým se zúčastníte několika oficiálních akcí, abychom udrželi vaše utajení.“
Manori přikývla.
„Dále se mě, a zdůrazňuji pouze mě, budete hlásit, nejméně dvakrát týdně, a pokud objevíte nějakou závažnou skutečnost, tak neprodleně. Nemusím snad říkat, že se informace nemusí týkat pouze přívrženců Pána zla.“
„To nebude problém,“ opět přikývla.
„Výborně. Pokud by se přesto nějaký vyskytl, rozhodně si ho nenechávejte pro sebe,“ kouknul se na hodinky na zápěstí. „Pokud se nepletu, váš kolega by se měl co nevidět dostavit.“
Jako by snad čekal za dveřmi na tento pokyn, s krátkým zaklepáním vrazil do kanceláře vyšší muž sportovní postavy, ve středních letech, světlé vlasy sčesané dozadu a ve spěchu se snažil uhladit si oděv.
„Omlouvám se, šéfe, ale dostat se sem byl nadlidskej výkon,“ vysypal ze sebe, a pak se zarazil s pohledem upřeným na Manori.
„S tím jsem počítal, už tě mám přečtenýho,“ nasadil Šedivý přísný výraz. „Jak sis mohl všimnout, tvá partnerka již dorazila,“ kývnul hlavou k sedící ženě.
„Slečno Dauntless, tohle je Petr Tichý. Petře, seznam se s Manori Dauntless, tvou novou kolegyní, která k nám přijela z Anglie.“
Manori se postavila a podala muži ruku. S potěšením zjistila, že jeho stisk je pevný a jistý. Neuniklo jí, že si ji také měří pohledem.
„Vítám vás, doufám, že spolu budeme vycházet,“ prohlásil a pustil její ruku.
„Určitě,“ usmála se.
„No, jestli nemáte nějaké dotazy, mohl by vás Petr provést po oddělení,“ozval se šéf z křesla.
„Ne, zatím je to vše, děkuji,“ zavrtěla Manori hlavou a spolu se svým novým kolegou vyšla z kanceláře.

Na rohu ulice postával hubený vytáhlý mladík v odřené kožené bundě pobité kovovými cvočky. Kouřil a pozoroval dveře školní budovy.
„Čekáte na někoho?“ ozvalo se vedle něj.
Mladík sebou trhl a zadíval se na vysokého, hubeného muže v tmavém obleku s kloboukem do očí, který stál vedle něj. Vůbec ho neslyšel přicházet.
Mladík hodil zbytek cigarety na zem a zašlápl ho.
„Co chceš, dědku?“ ušklíbl se.
„Trochu úcty ke stáří, chlapče,“ odvětil muž a zvedl hlavu, takže mladík spatřil šedé oči pod krempu a poděšeně couvl. Narazil však zády do Karolíny, která mu zkroutila ruku za zády, až vyjekl.
„Tiše, prosím,“ požádal Postrach mladíka. „Nechceme zbytečnou pozornost. Nám by to přidělalo práci a vás by to zbytečně bolelo.“
Tón Postrachova hlasu způsobil, že mladík zbledl a už ani nepípnul.

Manori si prošla stanici, s několika kouzelníky prohodila pár slov. Tichý jí ukázal svoji kancelář, ve které se tísnil ještě se dvěma kolegy, i když označení kancelář bylo dost nadsazené. Výstižnější bylo říct kutloch.
„To víte, jsme malý státeček s omezeným příjmem,“ pokrčil rameny, když ji pouštěl dovnitř.
„Nejsem na tom o moc líp,“ mávla rukou, ale v duchu musela poznamenat, že je.
„Tak jestli to je vše, myslím, že pro dnešek to můžeme zabalit.“
„Zabalit?“ nechápala, až po chvíli ji to docvaklo. „Jo, tak. Na mě musíte pomalu,“ dodala omluvně s úsměvem a ještě než odešla si vyměnili telefonní čísla.
„Fajn, takže zítra ráno vás budu čekat,“ naklonil se k ní. „Zasvětím vás do zdejšího bahna zločinu,“ sdělil ji tiše s úšklebkem.
„No výborně, to se nemohu dočkat,“ uchichtla se a s rozloučením se vydala ke svému autu.

Postrach vešel do výslechové místnosti jako poslední a zavřel dveře.
U zdi stál ve stoje připoutaný k okovům mladík z dnešního rána. Přes oči měl pásku a nohavice podvázané nad kotníky, aby po podlaze neteklo během výslechu nic ošklivého.
Všichni už seděli na lavicích u stěny, a tak Postrach přešel ke stolu naproti vyslýchanému. Posadil se a otevřel světle zelené desky, které přinesl.
Pan Ho na mladíka namířil dva velké reflektory a rozsvítil je. Hanako sundala mladíkovi pásku.
„Pan Zbyněk Sedláček?“ zeptal se Postrach a položil otevřenou složku na stůl.
Mladík zamžoural do ostrého světla.
„Kdo ste? Co chcete? Okamžitě mě puste!“
„Pan Zbyněk Sedláček?“ zopakoval Postrach otázku.
„Jo a co má bejt, vole?!“ protáhl pan Sedláček.
„Prodával jste drogy a to ke všemu nezletilým. Chtěli bychom znát jméno vašeho dodavatele. Víme, že je to někdo z vašeho okolí,“ řekl Postrach.
„Neřeknu nic! Na to nemáte právo! Chci svýho právníka! A chci si zavolat! Tohle si odskáčete! Dám to do novin a do televize - na Novu!“ začal mladík vyhrožovat.
Postrach trpělivě počkal, až se pan Sedláček vymluví.
„To jméno,“ požádal.
Pan Sedláček si odplivl.
„Neřeknu vám nic. Nedonutíte mě!“
„Zeptám se vás na posledy. Kdo vám dodával ty drogy? A musím vás upozornit, že pokud neodpovíte, zeptá se vás slečna Hanako,“ řekl Postrach klidně.
„Nemůžete mi nic udělat, mám svý práva. Jděte do prdele!“ pan Sedláček hýřil až přílišnou sebedůvěrou. „O tomhle se lidi dozví, jak tady funguje policie! Já to tak nenechám!“
Postrach se zadíval na Hanako. Ta přistoupila k mladíkovi s koženým řemenem v ruce. Provlékla ho kovovými oky ve zdi, takže vedl mladíkovi přes čelo, pak ho přitiskla levou tváří k cihlové zdi a utáhla.
„Co to děláte?! Co to kurva děláte!“ zaječel pan Sedláček, ale neměl nejmenší šanci se vzepřít.
Postrach se zadíval na hodinky.
„To nemůžete!“ rozječel se pan Sedláček, když uslyšel, jak něco kovově cinklo.
Pan Ho vykročil k mladíkovi s dřevěným roubíkem v ruce.
„Ne! Ne, všechno vám řeknu,“ zakňoural pan Sedláček. „Všechno! Jmenuje se Dušan Balstein. Nevím odkud je, ani kde bydlí. Vždycky si najde on mě! Přísahám!“ sypal ze sebe.
Pan Ho zůstal stát a Hanako se tázavě zadívala na Postracha.
„Takže pan Dušan Balstein?“ řekl Postrach.
„Jo, jo, je to on, určitě,“ vykřikl pan Sedláček.
Postrach naznačil Hanako, že není nutné pokračovat.
„Dobrá, ve vašem vlastním zájmu doufám, že jste nám nelhal.“

Právě když Manori vystupovala před hotelem, zazvonil ji v tašce mobil.
Postrach, blesklo ji hlavou. Určitě volá, že si to rozmyslel nebo nemůže přijít. Kdoví proč se této varianty bála. Ale na displeji se objevilo neznámé číslo volajícího.
„Prosím?“ přijala hovor.
„Slečna Dauntless? Volám vám kvůli vaší spolupráci s naší bezpečnostní agenturou. Rozhodl jsem se vás přijmout na externí úvazek.“
A, pan Sádlo, pomyslela si. Tomu chlapovi asi nikdo neřekl, že se má představit, když někomu volá, znechuceně zavrtěla hlavou.
„Výborně, to mě velice těší,“ nasadila patřičný tón hlasu.
„Rád bych, abyste se zítra zastavila a dojednáme všechny potřebné detaily, smlouvu, váš první úkol a tak dál,“ ozýval se ze sluchátka jeho povýšenecký tón.
„Ovšem, odpoledne se dostavím,“ slíbila, protočila panenky a telefon zaklapla.

Krátce před třetí Postrach vešel ho hotelu, v němž Manori bydlela. Akorát ji uviděl, jak schází ze schodů.
„Ahoj. Kde máš věci?“
„Věci?“ podivila se.
„No, myslel jsem, že se nastěhuješ už dnes,“ řekl trochu rozpačitě.
„Dneska?“ zadívala se na něj zaraženě.
„Zase takový nepořádek tam není,“ prohlásil dotčeně.
Manori zvažovala situaci. Jistě nebylo to nereálné, že by dneska uklidili to nejhorší a zbytek by pak už zvládla i sama. Přesto ji vůbec nenapadlo, že Postrach předpokládá, že se nastěhuje hned. Skoro jí přišlo, jako by mu až nelogicky záleželo na tom, aby už tam bydlela.
Ne, Postrach to dělá jen jako kamarád, napomenula se.
„Tak dobře, počkej tady. Skočím si pro věci,“ rozhodla se.
V pokoji vytáhla ze skříně kufr, do kterého si s malou pomocí kouzla naskládala věci. Rychlým pohledem zkontrolovala, jestli nic nezapomněla a zaklapla za sebou dveře.
Po cestě dolů uvažovala, proč ten spěch se stěhováním.
„Ty jsi rychlá,“ usmál se. „To máš jen jeden?“ povytáhl obočí při pohledu na její kufr.
„Hele, co se tobě pořád dneska nezdá?“ obořila se na něj se smíchem.
„Nic, jen že ženské když někam jedou, většinou toho mívají víc,“ pokrčil rameny.
„Cestuji na lehko,“ odvětila. V recepci se odhlásila a zaplatila.
Postrach jí beze slova vzal kufr.
Před hotelem Manori vytáhla klíče od auta.
„Pojedeš první a já za tebou. Auto tu nenechám,“ řekla.
„Nejsem tu autem,“ řekl a šel s ní k jejímu vozu. Kufr uložil do auta. „Myslel jsem si, že si půjčíš nové auto a nebudeš ho tu chtít nechávat,“ dodal.
„Chytrý,“ zašklebila se na něj a sedla si za volant.
„Tak budeš navigovat,“ řekla mu, když se posadil na místo spolujezdce.
„Jistě. A Manori, u nás se jezdí vpravo,“ uličnicky se mu zajiskřilo v očích.
„Tsss,“ udělala jako by uraženě.
Postrach se usmál, ale přece jen se po zkušenostmi s její jízdou připoutal.
„A trefím já vůbec odtamtud do centra?“ zeptala se ho po cestě.
„Určitě,“ přikývl.
„Jen aby,“ zapochybovala. „Ta vaše Praha je jako labyrint pro myši.“
„Kdežto ten váš Londýn ne,“ ušklíbl se pobaveně.
„Náhodou - !“ nafoukla se vlastenecky.
„Náhodou teď doprava,“ skočil jí Postrach do řeči.
„Víš, pořád mi vrtá hlavou, proč tak strašně stojíš o to, abych tam bydlela,“ začala vyzvídat.
„Už jsem ti to řekl. Čirá vypočítavost,“ pokrčil rameny. „Příští vlevo.“
„Takže v tom nic jiného není?“ nenechala se odbýt.
„Přijde ti to divnější, než když u sebe necháš přespat úplně cizího chlapa?“ usmál se.
„Nejsi cizí,“ namítla a všimla si, že v jeho úsměvu je cosi smutného.

Před domem bylo naštěstí volné místo k parkování, takže ho hbitě zabrala.
„Je tu vážně klid,“ řekla, když vešli do domu. „To sis vybral sám?“
„Ne,“ zavrtěl hlavou. „Je to byt po rodičích.“
Manori se na schodech zastavila. Poněkud ji zaráželo, že má Postrach k tomuhle místu tak vlažný vztah. Co vlažný prakticky žádný.
„Co je?“ otočil se Postrach.
„O tom ses nějak zapomněl zmínit,“ řekla.
„Je to důležité?“ zeptal se.
„Ne, asi ne,“ povzdechla si a pokračovala dál po schodech nahoru až ke dveřím. Tentokrát se zadívala na jmenovku. Stálo tam ing. Postrach. Postrach odemkl a pokynul jí, aby šla dál. Manori si odložila věci v předsínce. Když viděla nábytek zakrytý bílými hadry, napadlo jí, jestli se nezbláznila, když se nechala přesvědčit, aby se odhlásila z hotelu.
Postrach si položil sako na její kufr.
Manori se rozhlédla.
„Tys položil koberce?“ zeptala se ho zaraženě, protože si nebyla jistá, jestli se nemá zout. A navíc ji to překvapilo.
„Jo, včera večer jsem sem ještě sjel,“ přikývl Postrach jako by to byla ta nejprostší věc na světě a v botách přešel k oknu, které otevřel. Pak došel zapnout vodu, elektřinu a plyn.
„A to jako sám?“ užasla.
„Jo - totiž ne, pomáhal mi kamarád,“ řekl Postrach a stáhl z křesla hadr.
I přes veškerou jeho opatrnost, se prach zvířil a Manori se rozkašlala.
„To jen tak hrozně vypadá,“ usmál se omluvně a vyklepal bílý hadr z okna.
Manori se pousmála. Nejspíš měl pravdu.
Jak postupně odkrývali nábytek, zjišťovala Manori, že byt je zařízen sice velmi jednoduše a účelně, nicméně poměrně vkusně. V obýváku byla dvě křesla, úzká pohovka, dlouhý stolek. Skříň, vitrína, knihovna a stolek na televizi s poněkud zastaralým přístrojem.
„Tohle asi vyhodíme,“ poklepal Postrach prsty na televizor.
„Funguje?“ zeptala se Manori.
„Jo, tak to kdybych věděl,“ ušklíbl se Postrach.
Manori cvakla vypínačem, ale nestalo se nic.
„Asi ne.“
„No, možná až to zastrčíš do zásuvky, půjde ti to líp,“ zašklebil se Postrach.
Manori se na něj zaškaredila, přestala se o televizi zajímat a šla se podívat do ložnice. Vyjma postele, dvou nočních stolků a peřiňáku se sem nic dalšího nevešlo. Manori přemýšlela, jestli tu postel sem dali už Postrachovi rodiče nebo on. Vypadala totiž docela nově. Matrace byla zabalená do igelitu, přesto se Manori posadila. Když vzhlédla, zjistila, že Postrach stojí ve dveřích a s úsměvem ji pozoruje.
„Budu hádat, v noci se hrozně roztahuješ,“ rýpla si s rošťáckým úsměvem a klepla dlaní do matrace.
„Ne, pořádal jsem tu sexuální orgie,“ ušklíbl se.
„Nepovídej?“ zatvářila se ohromeně a vstala. „A pak ses probudil a zjistil jsi, že jsi měl ruku v nočníku, ne?“ popichovala ho vesele.
Když ji plácnul přes zadek, zaječela, ačkoli to vůbec nebolelo.
„Sexuální obtěžování!“ pitvořila se.
„Ty se mi asi jen zdáš,“ zasmál se Postrach.
Manori se k němu přitočila až nebezpečně blízko a jak byla rozdováděná, řekla mu: „A chceš se vůbec probudit?“
V tu chvíli bylo po srandě. Postrach totiž najednou zvážněl.
„Máme práci,“ řekl tiše.
Manori přešla její hravá nálada jako mávnutím kouzelného proutku, takže jen mlčky přikývla.
Uklidili obývák a pak ložnici. Postrach sám bez pomoci vyklepal matraci. Manori ho musela obdivovat, jak snadno s tou velkou věcí manipuloval.
Kuchyň a koupelna jim daly zabrat nejvíc a Manori výsledek nepovažovala zdaleka za uspokojující. Jenže už se začínalo stmívat a jí příšerně kručelo v břiše.
„Ty máš hlad,“ odložil Postrach hadr a zadíval se na Manori.
„V pohodě,“ usmála se, ale další zakručení v žaludku ji usvědčilo ze lži.
„Vůbec mě nenapadlo něco vzít,“ zamračil se Postrach. „Ale když vydržíš.“
Manori se otočila, aby viděla, jak šel do předsíně a pak bouchly dveře a ona osaměla. Přestala umývat talíře a vešla do obýváku. Do útulného bytu to ještě mělo daleko. Koberec potřeboval nutně vyluxovat, vymalovat by neškodilo a kýble, rejžáky, dočerna zašpiněné hadry a prázdné lahve od saponátů taky bytu nepřidávaly na lesku. Vrátila se raději k nádobí. Přesto se ve svém novém útočišti cítila dobře. Nakonec byla ráda, že jí tuhle variantu Postrach nabídnul, a taky se divila, že jí tak ochotně pomohl s úklidem. Představila si Remuse, jak by se tvářil, kdyby mu strčila hadr do ruky a musela se usmát. Pak si povzdechla, byl to divný pocit, nebýt na nikom závislá. Tak nějak si zvykla na společnost někoho dalšího. Aby odehnala nechtěné myšlenky, pustila se do drhnutí několika hrnců.
Ani nevěděla kolik času uplynulo, když zarachotil v zámku klíč a Postrach se vrátil s igelitovou taškou, z které se linula nádherná vůně. Manori si uvědomila, že má strašlivý, příšerný, ukrutánský hlad.
„Doufám, že máš ráda čínu,“ pousmál se Postrach a položil tašku na stůl.
Manori si utřela ruce do hadru, který měla zastrčený vepředu za páskem kalhot, a hbitě si našla vidličku. Posadila se na pohovku a nedočkavě vybalila tu voňavou lahůdku. Pak se zarazila, když si uvědomila, jak asi musí vypadat - takhle hladově se na to vrhnout.
Postrach se ale jen s mírným úsměvem posadil do křesla.
„A co ty?“ zeptala se a přisunula tašku jeho směrem.
„Ne, díky, já nemám hlad,“ odmítl.
Manori na něj ukázala vidličkou.
„Já hlady šilhám a ty mi chceš namluvit, že nemáš hlad? Není divu, že jsi tak hubený.“
„Manori - “
„Za tu dobu, co tě znám, jsem tě neviděla jíst ani jednou,“ řekla mu vyčítavě. „Máš snad nějaké zdravotní problémy?“ dodala a zadívala se na něj trochu starostlivě.
„Ne, spíš špatné stravovací návyky,“ pousmál se. „Jen jez, ať to nevystydne.“
Manori tedy vybalila jídlo z tašky a záhy zjistila, že stůl je příliš nízko a pohovka příliš měkká. Tak si s tím sedla poněkud nezpůsobně na zem.
K jejímu překvapení se Postrach posadil vedle ní. Přiblížila mu vidličku s rýžovými nudlemi k puse, ale on se se smíchem odvrátil.
„Ten byt,“ Manori přejela prostor vidličkou. „Přijde mi, že je pro rodinu malý. To tu vážně tvoji rodiče bydleli?“
„Bydleli tu než máma otěhotněla. Pak se přestěhovali,“ řekl a natáhl si nohy.
„A tvoje máma - “ Manori zaváhala. Přišlo jí hrubé zeptat se, zda ještě žije.
„Umřela, když mi bylo pět. Moc si jí nepamatuji,“ pochopil Postrach otázku.
Manori se na něj zahleděla, ale neviděla v něm žádný náznak smutku nebo toho, že by ta vzpomínka bolela.
„Moji rodiče už taky nežijí,“ řekla a raději si strčila do pusy další sousto, protože si nebyla jistá, kam se teď hovor bude vyvíjet.
„Nevypadá to tu nic moc, co?“ rozhlédl se Postrach po pokoji. „Skoro mi přijde, že jsme při tom úklidu nadělali víc nepořádku, než tu bylo,“ zasmál se.
„Chce to ženskou ruku,“ prohlásila Manori.
„To nepochybně,“ usmál se Postrach. „Jo, včera jsem sem přinesl nové peřiny a povlečení, jsou v peřiňáku v ložnici.“
„Díky,“ zamumlala Manori s plnou pusou.
Do ticha zazvonil telefon o to pronikavěji. Postrach se s povzdechem zvedl a šel do předsíně najít v saku mobila. Manori v klidu dojídala, když zaslechla jeho rozčilený hlas.
„Jak kde jsem? Volal jsem ti včera, nebralas to.“
„Čekal bych, že se aspoň ozveš.“
„Jo, jsem v pořádku - ptáš se opravdu brzo.“
„Nejsem povinen ti hlásit, co dělám.“
„Ne, mám práci.“
„Jo, důležitou.“
„Do toho co dělám, ti nic není.“
„Takhle se mnou laskavě nemluv!“
Najednou bylo ticho. Pak zaslechla, jak Postrach zaklapl mobil. Zřejmě mu ta dotyčná praštila s telefonem.
Manori se cítila nepohodlně, že byla tohohle svědkem. Když Postrach vešel do pokoje, nejistě se na něj zadívala.
„Máš kvůli mně problémy?“ zeptala se tiše.
„Se Selenou jsou problémy pořád,“ povzdechl si a sednul si zase na zem vedle ní.
Manori se na něj zadívala. Vypadal utrápeně. Natáhla se a lehce mu stiskla paži.
„To znám,“odložila vidličku na stolek a opřela se zády o pohovku. „Nebo spíš znala jsem,“ povzdechla si.
„Znala?“ povytáhl tázavě obočí.
„Jo, víš, on tenhle výlet nebyl tak úplně zadarmo,“ zašklebila se. „Vlastně jsem za něj zaplatila dost draze - vztahem s Remusem.“
„Rozešel se s tebou kvůli pracovní cestě?“ podivil se Postrach. „Promiň, do toho mi nic není.“
„To je v pořádku,“ smutně se pousmála. „Nejen kvůli tomu. Ten vztah stejně neměl budoucnost. Už nějakou dobu jsme vedle sebe jen přežívali a to mě ubíjelo. Víš, nedokážu prostě udržovat vztah, ve kterém chybí láska, vášeň, příslib něčeho nového, vzrušujícího. Možná to je ode mě sobecké, ale nemohu změnit to, kým jsem a čím se živím.“
Postrach ji chvíli zamyšleně pozoroval a vypadal, jako by nad něčím uvažoval.
„A nebojíš se samoty? Možnosti, že to možná byl ten pravý?“
„Jistě, třeba už se nenajde další blázen, který by si mě uvázal na krk,“ uculila se. „Ale vím, že s ním prostě žít nemůžu. Ne jako pár,“ zavrtěla hlavou.
„Ale s tím tě nechci zatěžovat,“ pohlédla na něj. „Sám máš svých starostí dost,“ kývla hlavou směrem k telefonu. „Nechci ti další přidělávat, pokud bych byla na obtíž, řekni, a já vypadnu.“ Dívala se mu zpříma do očí.
„Někdy mám taky pocit,“ začal pomalu a bylo vidět, že velmi pečlivě váží slova, „že jen přežíváme. Že vlastně se Selenou ani žádný vztah nemáme jen - “ pokrčil rameny.
Manori spolkla otázku, proč se s ní tedy nerozejde.
„Dávno v tom nejsou žádné city. Vím, že to nikam nevede, ale - “ zadíval se stranou a Manori přišlo, jako by litoval, že toho řekl příliš.
Podíval se na hodinky.
„Jsme to nějak přetáhli,“ řekl a zvednul se ze země. Podal Manori ruku a zvednul ji z podlahy. Opět ji překvapilo jak má studené ruce, ale nekomentovala to.
Vyprovodila ho ke dveřím bytu. Postrach vzal svoje klíče a jeden z nich sundal.
„Málem bych zapomněl,“ podal jí klíč.
„No jo, díky a díky, za ten byt, a že jsi mi přišel pomoct s úklidem - prostě za všechno,“ usmála se na něj.
„Nemáš zač,“ odpověděl.
„Postrachu - “ když se na ni zadíval, trošku zaváhala. „Já - vážím si toho, co pro mě děláš. Jsi prima - kamarád,“ poslední slovo vybírala velmi opatrně.
„Pro tebe jsem to udělal rád,“ pousmál se tak smutně, popřál jí dobrou noc a seběhl po schodech dolů.
Když Manori v bytě osaměla, došla si pro kufr s věcmi a v rychlosti si vybalila to nejnutnější, ostatní počká než tu pořádně uklidí. Sklidila zbytky číny ze stolu a šla se vysprchovat.
Zanedlouho už ležela na obří posteli, na které se slastně rozvalovala.
Tohle letiště má něco do sebe, pomyslela si a pak usnula.

Kapitola desátá

Ráno nejdřív nevěděla, kde je.
Jestli to takhle půjde dál, tak se z těch ranních šoků zblázním, zamumlala si pro sebe a vyhrabala se z peřin.
Za denního světla bylo teprve vidět, že si bude muset v bytě ještě hodně máknout, než bude spokojena.
Uvařila si kávu a pak se vydala na stanici. Byla zvědavá, jakými případy se zdejší kouzelnická policie zabývá. Cestou se ještě stavila koupit k snídani čerstvé pečivo.

Jestliže měl Postrach poslední dva dny dobrou náladu, toho rána byla ta tam.
Snídani nechal netknutou, až vychladla a vytvořil se na ní škraloup sraženiny. Noviny jen prolistoval a zase odložil.
Náladu mu nezlepšila ani zpráva, že Hanako zjistila adresu pana Balsteina.
A když zavolala Selena, odmítl mobil zvednout a přesvědčil Tomislava, aby to vzal a zapřel ho, což ještě nikdy neudělal.

Petr Tichý už seděl v kutlochu za svým stolem, na kterém se kupily hromady složek. Když vešla dovnitř, zvedl hlavu a usmál se.
„Tak jste ještě po včerejšku nevzala nohy na ramena?“
„Eh…co prosím?“ nechápavě povytáhla obočí.
„No, neutekla,“ vysvětlil.
„Jo, takhle. Ne, nemám ve zvyku utíkat. To byste se musel jó snažit,“ usadila ho.
„Takže? Čím začneme?“ rozhlídla se po nepořádku na jeho stole.
„Nejdřív musím dodělat papírování a pak vás vezmu na malou procházku za zločinem. Ale jen když budete hodná,“ zašklebil.
„Hm, tak já se stavím tak za měsíc,“ změřila si vyzývavým pohledem počet složek.
„Abyste se nedivila, jsem rychlík,“ mrknul na ni. „A pak, nemusím přece udělat všechno najednou, ne? Ony,“ ukázal na papíry, „nikam neutečou.“
Manori si pomyslela něco o přehnané pracovitosti a s povzdechnutím se usadila na židli v rohu. Tohle bude dlouhý den, napadlo ji.

„Za výrobu, distribuci a prodej drog vás jménem Nočního klubu odsuzuji k trestu smrti. Bez odvolání. Poprava bude vykonána ihned,“ řekl Postrach.
I když odsouzení mohli stěží něco postřehnout, ti, kteří ho znali lépe, vycítili, že je jako by duchem mimo.
Pan Sedláček brečel, zatímco pan Balstein vykřikoval obvyklé věci o tom, že v Čechách není trest smrti a podobně. Postrach byl ke všemu lhostejnější než obvykle. Pořád mu totiž v hlavě zněla Manořina slova o tom, že nedokáže žít ve vztahu, v němž chybí láska, vášeň a příslib něčeho nového - všechno tohle a mnoho dalšího jeho vztah se Selenou postrádal už - vlastně už od začátku.

Když se konečně Tichý probral jednou hromadou složek, bylo skoro poledne. Ale aspoň se dozvěděla nějaké zajímavosti, ačkoli kdyby Tichý méně mluvil a víc pracoval, mohl být hotový podstatně dřív. Zvedli se a zašli si na oběd. Manori poznamenala, že takové pracovní vytížení nezažila už dlouho, za což byla odměněna kyselým úsměvem svého kolegy. Ten ji pak vzal na pár rutinních obhlídek a výslechů a ve dvě ji propustil s tím, že se jde prokopávat horou žvástů. Manori to přijala s povděkem a zajela do bytu. Chtěla se převléct a skočit za panem Sádlem.
O hodinku později už procházela dveřmi bezpečnostní agentury. Pan Sádlo již na ni netrpělivě čekal.
Smlouvu, kterou podepsala, si prolítla po právnické stránce. Nerada by do něčeho zabředla. Pak se dozvěděla o svém prvním úkolu.
„Jelikož jste mi minule říkala, že se specializujete na zabezpečení důležitých klientů, měl bych pro vás jistou práci pro jednu velkou právní kancelář. Zajišťujeme jim ostrahu v budově a jelikož jsou s našimi službami spokojeni,“ tlusťoch se nefoukl pýchou, „požádali nás o zajištění kompletního elektronického zabezpečení budovy,“ natáhl se pro materiály na stole a podal jí objemnou složku.
„Takže si tohle prostudujte a navrhněte způsob řešení. Konzultaci provádějte se zástupcem pro bezpečnost z dané kanceláře. Uvnitř na něj máte kontakt.“ Máchnul obří rukou směrem ke složce. „Pokud bude nějaký problém, obraťte se přímo na mě, tato klientela je opravdu exkluzivní,“ přimhouřil spokojeně oči.
„Dobře, budu vás informovat o průběhu,“ vzala si složku a vyšla na ulici.
Cestou se Manori zastavila v obchodě a nakoupila nějaké potraviny. V bytě si nachystala rychlý oběd, trochu ještě uklidila a pak si sedla ke složce bezpečnostní agentury. Otevřela ji a musela se usmát. Tohle nemělo chybu. V deskách byly úhledně složeny nákresy budovy, stávající zabezpečení a mnoho dalšího. Spokojeně si procházela jednotlivé listy, když jí zazvonil mobil. Jednou rukou ho vytáhla z tašky a zvedla, aniž by spouštěla oči ze stránek.
„Ahoj,“ ozval se Postrachův hlas.
„Ahoj, voláš, jestli byt ještě stojí?“ uchichtla se a odložila složku stranou.
„To víš, musím se ujistit. Jeden neví, co může Angličany napadnout.“
„Vtipné,“ zavrčela. „Za tohle požaduji omluvu, a to pořádnou,“ prohlásila.
„Hmm, tak mě napadá, co takhle procházka po Praze? Tedy pokud nemáš jiný program,“ navrhnul Postrach.
„Proč ne, pročítání nudných hlášení počká,“ protáhla se. „Kde se sejdeme?“
„Na Václaváku, totiž na Václavském náměstí, pod koněm - ten je tam jen jeden. Jeď metrem a vystup na Muzeu.“
„Dobře.“
Zadívala se z okna. Večerní slunce prosvítalo skrz mraky, ale jinak bylo venku příjemně teplo. Ideální příležitost z letních šatů, které si pořídila za nemalé peníze v Londýně.

Když došla na místo, Postrach už tam čekal.
„Ahoj, proč mám vždycky pocit, že jdu pozdě?“ vydechla Manori.
„Ne, jdeš akorát. Stihnul jsem to o něco dřív,“ podíval se na hodinky.
„Tak to je dobře,“ usmála se. „Kam půjdeme?“ rozhlédla se zvědavě po náměstí.
„Co takhle projít si centrum, a jestli se zvládneš vyškrábat na kopec, můžeme vyjít na Hrad,“ navrhnul s úsměvem.
„Tak kopec ještě zvládnu,“ohradila se naoko naježeně.
„Neříkej, vy máte v Anglii taky kopce?“ nabídl ji rámě s úsměvem.
„Ty máš dneska nějakou popichovací náladu, viď?“ naznačila jednou rukou škrcení a výhružně po něm bleskla očima.
„Já? Ne, to byl jen obyčejný dotaz,“ tvářil se nevinně, jak jen to šlo.
„No, jen aby,“ zavěsila se do něj.
Proplétali se množstvím lidí, kteří se v centru pohybovali, tu a tam se zastavili u výkladních skříní, kde komentovali kýčovitost suvenýrů. Přešli Karlův most a vydali se na Hradčany.
V půli zámeckých schodů se Manori provokativně zastavila, teatrálně se opřela o zábradlí, a tvářila se, že se snaží z posledních sil dýchat.
„Takové stoupání, těch schodů,“ funěla namáhavě.
„Vidíš, jsem ti to říkal, že je toho na tebe moc,“otočil se pobaveně.
„Máš pravdu, já slabá žena, těch pět schodů už fakt nevyjdu,“ nešťastně se podívala na kousek schodiště, který jí zbývalo vyjít.
„Co teď?“ zeptal se Postrach pobaveně.
„Teď si najmu nosiče,“ prohlásila a rozhlédla se, kde by nějakého splašila.
„Ti jsou strašně drahý,“ rozmlouval jí tuhle variantu.
„Hm, fakt?“
„Já mám vždycky pravdu.“
„Vždycky? Jak to děláš?“ zakroutila hlavou.
„To jsou jen zkušenosti,“ pokrčil rameny. „Až ti bude tolik co mě, taky je budeš mít.“
„Dobrá, dobrá. Vzdávám se,“ zvedla ruce a povylezla o další tři schody.
„No vidíš, jak ti to jde,“ pochválil ji Postrach se smíchem. „Myslíš, že to zvládneš vyjít do půlnoci?“
„Jsem šikovná anglická policistka, zvládnu víc věcí, než vylézt pár schodů,“ hrdě vystoupila o další stupeň.
„Jo, a já tady mezitím obrostu mechem,“ poznamenal, bez varování ji vzal do náruče a poslední schod ji vynesl nahoru, kde ji zase postavil na zem.
„Ha, nosič. A zadarmo,“ vypadlo z ní. Navíc se nezmohla, opět ji překvapil tentokrát tím, s jakou lehkostí ji vynesl nahoru. Uvažovala, co všechno od něj má ještě čekat.
„No, zadarmo není nic. Počkej, však já ještě za to budu něco chtít,“ zašklebil se Postrach a vydali se dál.
„To jsem zvědavá,“ uculila se a shrnula si pramen vlasů poletující ve větru z tváře.
Výhled na Prahu byl vskutku kouzelný. Jen na západě se hromadily hrozivě vypadající mraky.
„Vypadá to, že bude pršet,“ ukázala Manori k obzoru.
„Raději půjdeme,“ přikývnul Postrach a svižně sešli dolů k Vltavě. Postrach se ji přes protesty a ujišťování rozhodl vyprovodit až domů.
V půli cesty se ale strhla hotová průtrž mračen, stihli se tak tak schovat pod jednu domovní střížku, ale i ta neskýtala zrovna komfortní ochranu před deštěm a větrem.
„A to jsem si myslela, že tahle pršet umí jen v Anglii,“ prohlásila Manori a snažila se vytřepat si vodu z vlasů a nedrkotat zuby.
„Nemusíte si všechno sobecky nechávat pro sebe,“ Postrach si ji přitáhnul blíž k sobě a přehodil jí své sako kolem ramen.
„Dík, myslíš, že to za chvíli přejde?“ přikrčila se k němu a vklouzla rukama do rukávů saka. Bylo jí velké a bylo podivně studené, ale hezky vonělo nevtíravou kolínskou.
„Asi ne,“ zamračil se. „Doufám, že nenachladneš,“ zadíval se na její promodralé rty.
„Ne, pokud tady nezmrznu, nebo se neutopím, tak ne,“ pokusila se usmát.
Chvíli stáli těsně vedle sebe mlčky. Manori se k Postrachovi lehce přitiskla, protože se dost ochladilo a byla promočená na kůži, jenže se od něj moc neohřála. Stejně jako ona byl mokrý a musela mu být pěkná zima.
„Tohle nemá cenu, akorát tu mrzneme,“ prolomila ticho Manori. „Mokří jsme stejně oba i tak,“ mávla rukou a vykročila do deště.
Postrach ji chvíli zaraženě pozoroval, ale pak následoval jejího příkladu. Usmál se, když Manori zaklonila hlavou a zatočila se v dešti.
„No tak pojď,“ natáhla k němu ruku.
Chytil ji a byl rád, že má na co svést studenou kůži.
Povedlo se jim naštěstí chytit autobus. Postrach koupil u řidiče pro Manori jízdenku a cvakl ji. Manori si sedla na sedačku a schoulila se.
„Skvělá procházka,“ zazubila se.
„Promiň,“ pousmál se Postrach.
„Ty za to přece nemůžeš,“ zasmála se.
Autobus je vyhodil ještě dost daleko, takže poklusem doběhli k domu a vkradli se za hlasitého čvachtání vody do bytu.
„Doufám, že nikdo nepřijde na to, kdo je za tu povodeň na schodech zodpovědný,“ uchichtla se Manori, když za nimi tiše přibouchla dveře. Stáhla ze sebe Postrachovo mokré sako a přehodila ho v kuchyni přes opěradlo židle.
„Sundej ze sebe ty mokré věci, nastydneš,“ přikázala.
„To je dobrý,“ mávnul rukou.
„Houby dobrý, nastydneš,“ zamračila se.
„Já nemůžu nastydnout,“ odvětil bezmyšlenkovitě.
„Nastydneš jako každý jiný,“ opáčila. „Tak svlíkat,“ zavelela se smíchem.
Postrach se na ni podíval, jako by si nebyl jist, nakolik to myslí vážně, a nakolik si dělá jen legraci.
„Manori, to nejde - “ pokusil se odporovat.
„Našla jsem tu náhradní deku,“ nenechala ho domluvit. „Hezky se do ní zabalíš a já slibuji, že tě nepřipravím o nevinnost,“ zašklebila se.
„Tos mě uklidnila,“ pousmál se rozpačitě.
„Postrachu, nemůžeš zůstat v tom mokrém a takhle nikam taky nemůžeš,“ zvážněla. „Potřebuješ se usušit - oba se potřebujeme usušit,“ usmála se.
Postrach si tedy s povzdechnutím rozvázal kravatu. Pravda byla, že přijít teď do Klubu jako zmoklá slepice, přivodil by některým asi záchvat smíchu. A tu radost jim nedopřeje. Navíc by to vyvolalo spoustu všetečných otázek. No, a k Seleně takhle nemohl už vůbec.
„Dobře, ale jdi první,“ kývnul hlavou ke koupelně.
Manori tedy zapadla do koupelny pod horkou sprchu.
Sotva zaslechl tekoucí vodu, zazvonil mu mobil. Vodní sprchu tedy přežil bez úhony. Postrach ho vyndal ze saka a když spatřil, kdo volá, jen si povzdechnul. Přesto to vzal.
„Ahoj, Seleno.“
„Měl jsem práci.“
„Cože?“
„Rozuměl jsem ti dobře. Nemůžu.“
„Prostě nemůžu.“
„Jo, já chápu, že v tomhle dešti - jistě zničíš si účes,“ zatvářil se přitom kysele. „Ale já prostě nemůžu.“
„Tak si vezmi taxíka.“
„Dobře víš, že o své práci s tebou mluvit nebudu.“
„Moje práce je jenom důležitá.“
Selena to vztekle položila. Postrach zavřel telefon a když ho odkládal na stále nefunkční televizi, poprvé si uvědomil, že jeho svědomí se přestalo ozývat. Klidně by mohl dojít pro auto a pro Selenu dojet, jenže - nechtěl. A vůbec mu nedělalo potíže lhát, že má práci. Svědomí se ani nehnulo. Zadíval se z okna ven a napadlo ho, že ten vztah je ve větší krizi, než by si kdy vůbec připustil.
Když Manori vyšla z koupelny, stál Postrach u okna a pozoroval proudy deště padající z černého nebe.
„Jsi na řadě,“ usmála se. „Dáš si něco teplého? Čaj? Kávu?“ nabídla.
„Ne díky, vody už mám pro dnešek dost,“ otočil se od okna a zmizel v koupelně.
Manori jen pokrčila rameny. Už si začínala zvykat na to, že Postrach nikdy nic nechce jíst ani pít. Bylo jí to divné, ale koneckonců to byla jeho věc. Vytáhla sušák, který roztáhla v kuchyni u okna, přehodila přes půlku mokré věci, uvařila si ovocný čaj, přidala do něj med a zalezla si v ložnici pod peřinu.
Když za několik minut Postrach vylezl z koupelny s ručníkem kolem pasu cítil se přinejmenším nepohodlně. Rozložil si mokré šaty v kuchyni a došel podle vůně medu do ložnice. Musel se nahlas zasmát, když ji uviděl. Manori seděla v klubíčku zamotaná do peřiny na konci postele, čouhala ji akorát hlava s rozježenými vlasy a ruka s napůl vypitým hrnkem čaje.
„No ty seš rozkošná,“ neodpustil si. Najednou jako by z něj všechny starosti spadly.
„Dík,“ vytáhla ruku zpod peřiny a hodila po něm deku.
Nemohla si pomoct a nenápadně ho sjela pohledem. I když na skráních šedivěl, podle tělesné kondice by mu nehádala moc přes třicet. Sice byl docela hubený, ale pod kůží byly jasně zřetelné svaly. Už se ani tolik nedivila jeho síle, teď ji z něj zřetelně cítila. Hlavou ji bleskla vzpomínka na jiné mužské tělo, mohutnější, ale ne tak propracované. Zatřepala hlavou a nechala toho okounění.
„Pojď se přidat do klubu rozkošných,“ zašklebila se a poplácala matraci vedle sebe.
„Manori - “ nadechl se k protestům.
„Tohle jsme už probrali. Musíš být zmrzlý jako kus ledu. Šup do tepla! Pak dostaneš zápal plic a jak to vysvětlím?“ zaškaredila se na něj.
Postrach se tedy zabalil do deky a přisednul si k ní. Přišlo mu to šílené. Oba toho na sobě moc neměli, nacházeli se v jedné posteli a oddělovalo je ani ne půl metru. Měl z toho takový divný pocit kolem žaludku, a kdyby byl sám k sobě upřímný, přiznal by si, že možná ještě i o trochu níž.
„Fakt nechceš nic horkého do žaludku?“ zeptala se a natáhla k němu hrnek.
„Ne, opravdu ne,“ zavrtěl hlavou a do nosu ho udeřila slabá vůně medu.
„Jak chceš,“ pokrčila rameny, tedy to se jen mohl domýšlet z toho, jak se peřina nadzdvihla.
„Ještě, že jsme ve čtvrtém patře,“ upila čaje.
„Co je na tom tak úžasného?“ zívl. Posledních několik dní se pořádně nevyspal a horká sprcha ho naladila tak nějak ospale.
„Nevezme nás velká voda,“ kývla směrem k oknu, kde to rozhodně nevypadalo na letní přeháňku.
„No, Vltava je docela blízko,“ znovu nedokázal potlačit zívnutí.
„Co zíváš?“ dloubla ho loktem.
„Měl jsem toho posledních pár dní hodně, moc jsem se nevyspal,“ omluvně se pousmál.
„Jo, mě to teprve čeká, ale nebudeme přece mluvit o práci.“
Zahřmělo a za okamžik za oknem po zataženém nebi zazářil blesk. Světlo zablikalo.
„Jůůů,“ schovala si Manori hlavu pod peřinu, div že nevylila čaj. „Bojíš se taky?“ zeptala se, když vykoukla.
„Ne, nebojím,“ Postrach v sobě neúspěšně dusil smích.
„Dojdu zhasnout,“ řekla. Odložila hrnek a vymotala se z peřiny. Rychle doběhla k vypínači a zhasla. Pak zajela zpět do tepla.
„Už se bojíš?“ zeptala se ho rozpustile.
„Pořád ne,“ zasmál se.
„Jsi statečný kluk,“ zívla a přisunula se k němu blíž. „Nevadí?“ zeptala se a položila si mu hlavu na rameno.
„No - nevadí,“ co taky jiného mohl odpovědět, když už se horká kůže její tváře dotkla jeho ramene.
„U Merlina, ty jsi studený. Vážně nechceš něco teplého? A zabal se pořádně.“
„Jsi snad moje máma?“ usmál se Postrach.
„Tak si mrzni,“ ušklíbla se, ale hlavu z jeho ramene pryč nedala.
Ve tmě pokoje nemohla vidět jeho pohled, jakým se na ni díval. Selena by si mu nikdy takhle nepoložila hlavu na rameno.
Postrach zívl a zadíval se na Manori, která vypadala, že si hodlá na jeho rameni ustlat.
„Jestli se chystáš usnout, tak ale někde jinde. Já nejsem pohovka,“ šťouchl do ní.
„Tsss,“ zašklebila se na něj a just se k němu ještě víc přitiskla.
Postracha to vyvádělo z míry. Nebylo to správné a navíc zjišťoval, že se mu to libí a to už vůbec nebylo správné.
„Manori,“ jemně ji odstrčil a ona sklouzla s tichým zavrčením dolů na polštář.
Možná by si mohl taky zdřímnout, napadlo ho, když se díval, jak usíná. Jen na chvilku. Hodinka spánku a pak půjde.
Počkal až začala pravidelně oddechovat a došel si pro mobila. Nastavil budíka a s nepříjemným provinilým pocitem vklouznul zpátky pod peřinu. Zůstal jen na krajíčku, aby se nedotýkali, protože to v něm vyvolávalo protichůdné pocity.

Kapitola jedenáctá

Manori pootevřela oči. Na jejích rtech se objevil spokojený úsměv. Ležela ve vyhřáté posteli, byla sobota ráno, venku svítilo sluníčko, ona se choulila v Postrachově náručí a…
Počkat!
Manori vytřeštila oči.
„Kruci,“ sykla a snažila se nějak vymotat z peřiny, deky, ručníku - ten bezmyšlenkovitě odhodila, protože co má co dělat ručník v posteli, a doufala, že přitom Postracha nevzbudí. To by byl tra…jeho šedé oči se na ní zmateně dívaly.
„A-ahoj,“ řekla rozpačitě a cítila jak rudne. „To není tak, jak to vypadá.“
„No - a jak myslíš, že to vypadá?“ zeptal se a bylo vidět, že se cítí stejně trapně jako ona.
Rozhlédla se po rozhrabané posteli - leželi uprostřed v jednom chumlu zamotaní do peřiny a deky a - ale ne ručník. Manori na okamžik zavřela oči, když si uvědomila, že zahazovat ten ručník nebyl dobrý nápad.
„Myslím, že to vypadá dost děsně,“ hlesla.
„Taky mám ten pocit,“ souhlasil Postrach.
Mlčky na sebe notnou chvíli zírali, aniž by kdokoli z nich našel odvahu něco říct, nebo udělat.
„Já - tohle fakt nebylo úmyslné,“ řekl nakonec Postrach tiše a Manori viděla, jak se červená.
„No z mé strany taky ne!“ vyhrkla.
„Měl mě vzbudit telefon, já - já to vážně nechápu - “
„Postrachu,“ zarazila ho Manori, které to celé začínalo připadat spíš k smíchu. „Já bych to neřešila. Přinesu ti věci, udělám snídani a zapomeneme na to. Co říkáš?“
„Jo, to bude asi nejlepší. Vážně se omlouvám, tohle se nemělo stát,“ povzdechl si a prohrábl si rozpačitě rukou vlasy.
Manori se už začínala otevřeně usmívat.
„Není proč se omouvat,“ prohlásila a vymotala se z peřiny. Než vstala pečlivě si stáhla dlouhé tričko, co měla místo noční košile. „Ostatně kolikrát za život se probudím vedle pěkného, úplně nahého chlapa, aniž bych s ním cokoli měla.“
„Manori!“
„Ale no tak, dělám si legraci,“ zasmála se. Cestou ze země sebrala ručník a hodila mu ho. „Kdybys potřeboval,“ mrkla na něj.
Postrach se vyprostil z látkové příšery, kterou se přes noc deka stala. Hlavou mu vířily stovky myšlenek, ale cítil především strašný stud. Jak se tohle mohlo stát?! Vzal z nočního stolku mobil a vysvětlení bylo na světě - vybitá baterka.
„Kolik je hodin?“ zavolal a omotal si ručník kolem pasu.
„Devět,“ křikla Manori z kuchyně.
„Sakra,“ zaklel Postrach. „Sakra!“
„Je sobota. Tak kam spěcháš?“
„Někteří lidé pracují i v sobotu,“ odsekl podrážděně, protože když si představil ty otázky, které budou v Klubu mít. A Selena - Postrach v duchu zaúpěl.
„Nemám k snídani nic moc,“ řekla omluvně, když mu do ložnice přinesla šaty. „Nečekala jsem - ehm - návštěvu,“ dodala a znovu zčervenala.
Postrach si od ní vzal svoje věci a zarazil se.
„Tys to žehlila?“ zeptal se, neboť místo, aby bylo oblečení zmuchlané, vypadalo jako právě vyžehlené.
„Já? Blázníš?“ zašklebila se. „Vzpomínáš si, nejsem tvoje matka. A pojď na snídani.“
„Nemám hlad.“
„Postrachu, sice to není anglická snídaně, ale kdy ty jsi naposledy jedl,“ zamračila se.
„Najím se doma,“ odbyl jí a bylo patrné, že čeká, až odejde, aby se mohl obléknout.
„Musíš něco sníst,“ trvala Manori na svém umíněně.
„Nechci, díky,“ pousmál se, ale byl to dost vlažný úsměv.
Manori pochopila, že tohle není vhodná chvíle se s ním dohadovat a tak na něj netlačila.
„Jak myslíš,“ povzdechla si a nechala ho o samotě.
Postrach se rychle oblékl a přišel za ní do kuchyně.
Manori seděla u malého stolu nejvýše pro dva, nohu přes nohu a snídala. Postrach se přinutil nedívat se jí na nohy a nemyslet na to, jak málo toho na sobě má.
„No, já musím. Už takhle to budu těžko vysvětlovat,“ ani se nepokusil o úsměv.
Manori přikývla. Cítila se najednou mizerně. Přišlo jí, že Postrachovi jen komplikuje život a teprve teď se doopravdy začala stydět za to, co se stalo, a především za své poznámky.
„Ahoj,“ rozloučil se a spěšně zamířil ke dveřím.
„Postrachu,“ vstala, ale zůstala stát mezi dveřmi kuchyně.
Otočil se.
„Mrzí mě to, ale - “ zaváhala,. „Nelituju toho.“
„Já vím, mě taky a - já už musím.“
Cvakly dveře a Manori se najednou cítila tak nějak opuštěně.
Jak to říkal Postrach, jestli se nebojí samoty?
Napadlo ji, že s ním by se nebála ničeho.
Co to jen musí být za ženskou, která si neumí vážit toho, že má takového chlapa?

Postrach vešel do Klubu a jeho nejhorší obavy se splnily. Všichni, úplně všichni seděli, v Klubu a čekali na něj. Cítil, jak v něm roste podráždění.
„Postrachu - “ začal Tobiáš.
„Nechci nic slyšet!“ skočil mu Postrach do řeči.
„Měli jsme - “
„Karolíno!“ vyjel na ni Postrach a zamířil ke schodům.
V půlce schodiště se otočil.
„Je mi to líto, zapomněl jsem si nabít telefon,“ řekl tiše a pak zmizel ve svém pokoji, aby unikl otázkám.
„Kdo se vsadíte, že nebyl se Selenou?“ zeptala se Karolína.
Ruku zvedl dokonce i pan Ho a Voloďa, kterého přes ni Tomislav se smíchem plácl. A Kocour hlasitě zamňoukal.
„Myslíte, že - “ Denisa nechala větu nedokončenou, ale bylo jasné, kam míří.
„Postrach?“ ušklíbla se Karolína. „Ten je bohužel tak čestný, že to je možná i nemoc,“ odfrkla si.
„Nikdy by Selenu nepodvedl,“ přikývl Tobiáš. „To není jeho styl.“
„Dobře, ale někde byl a s ní určitě ne,“ přidala se Hanako.
„No to rozhodně ne, jinak by sem ta fúrie nevolala,“ ušklíbl se Tobiáš.
„Tak s kým byl?“ zeptal se Tomislav.
Tobiáš jen pokrčil rameny.
„Podle mě byl s Anglií,“ prohlásila Karolína.
„S Anglií?“ nechápal Tobiáš.
„Ale no tak, lidi, to vážně věříte, že tam tři dny obdivoval památky?“ uculila se Karolína.
„Postrach? Jo!“ bránil ho Tomislav.
„Hm, a kolikrát za svůj život jí dal přednost před prácí, co?“ prohlásila Karolína a vítězoslavně se po všech rozhlédla. „Podle mě se v té Anglii prostě zamiloval.“
„A úplně čirou náhodou ta dotyčná přijela do Čech, viď? Moc koukáš na pohádky, Karolínko,“ rýpl si Tobiáš pochybovačně.
„Tsss,“ ohrnula nos.
„A co když má Karolína pravdu?“ ozvala se Ulriška.
„Jistě že mám! Copak si nikdo z vás nevšiml, jak je od svého návratu podrážděný?“ usmála se Karolína vítězoslavně. „A je jasné, co musíme udělat,“ významně povytáhla obočí.
„Ne, opovaž se!“ zamračil se Tobiáš. „Vrtat se v Postrachově soukromí to je jako házet si s odjištěným granátem!“
„Já se mu v soukromí vrtat nebudu, jen bychom tomu mohli trošku pomoct,“ navrhla Karolína nevinně. „Stejně se se Selenou v jednomu kuse hádají - víc než před jeho odjezdem do Anglie.“
„Ty si koleduješ,“ ukázal na ni Tobiáš prstem. „Opovaž se. Jestli zjistím, že se snažíš rozeštvat Postracha se Selenou, tak uvidíš! Tohle je jeho věc. Nikdy by nám to neodpustil, kdyby na to přišel. A buď si jistá, že on by na to přišel.“
Karolína se zatvářila uraženě.

Manori s povzdechnutím vstala od stolečku v kuchyni a prošla bytem. Nakonec se rozhodla dokončit úklid.
Pomocí několika šikovných kouzel zbavila zdi špíny a koberce prachu, vydrhla pořádně koupelnu a pak šla do ložnice ustlat tu hromadu lůžkovin.
Rozmotala klubko látek a otevřela peřiňák, že je tam prostě nahází. Měla plnou hlavu rána a toho, jak Postrach vypadnul rychlostí světla. Uvažovala, jestli to svými poznámkami nepřehnala, a tak málem přehlédla kousek barevného papíru, který se lesknul na dně peřiňáku. V zamyšlení se sehnula a potáhla za něj. S trochou síly, kroucení a škubání se jí povedlo vytáhnout starý časopis. Automaticky ho hodila otevřenými dveřmi do obýváku ke koši, ve kterém měla nachystané věci na vyhození.
Schovala peřiny a pak jí probleskla hlavou podoba hlavní strany časopisu. Trochu nevěřícně se otočila a došla do obývacího pokoje a zvedla časopis. Ne, nezdálo se jí to. Na přední stránce se rozvalovala vnadná blondýna a na sobě toho moc neměla. Poklesla ji čelist a přelistovala pár stránek. Zrak ji nešálil. Uchichtla se a pobaveně zakroutila hlavou. Tak tohohle musí využít. Odložila časopis na stolek a vynesla odpadky.

„Přišel jsem se omluvit,“ řekl Postrach, když konečně Selena otevřela.
„No a?“ ušklíbla se.
„Měl jsem vybitý telefon.“
„No a?“
„Seleno!“
„Co si myslíš? Že se mi neozveš, nebereš telefony a pak přijdeš s ubohou omluvou a kytkou a bude vše fajn?“ pohrdavě sjela pohled Postracha i rudou růži.
Postrach mlčel, protože si nebyl jist, že kdyby promluvil, byla by odpověď ano. Vlastně ani netušil, proč sem šel. Snad rutina.
Selena odešla od dveří a nechala je otevřené. To si Postrach vyložil jako pozvání dál. vešel a zavřel dveře.
„Seleno,“ povzdechl si. Nějak neměl sílu ji přemlouvat a doprošovat se. Navíc měl od rána hlavu plnou Manori - její horké kůže, jejích očí a nohou a vůbec všeho. Ty myšlenky ho zahanbovaly a zároveň vyvolávaly takové příjemné mrazení. Ani si nevšiml, že mu Selena vytrhla kytku z ruky a šla ji dát do vázy.
„V poslední době se chováš divně,“ řekla mu vyčítavě.
„Mám toho hodně,“ zalhal.
Selena se posadila na pohovku a gestem ho vyzvala, aby si sedl vedle ní. Postrach jí vyhověl a snažil se nepřemýšlet, kam by mohl Manori pozvat, aby napravil ten špatný dojem z dnešního rána.
„Posloucháš mě vůbec?!“ zamračila se Selena.
„Jo, jistě.“
„Já myslím, že - Co je to?“
„Kde?“ podíval se kam kouká.
Selena mu hleděla na rameno a její pohled temněl s každou vteřinou. Pak mu ze saka sebrala dlouhý černý vlas - Manořin dlouhý černé vlasy. Postrach si automaticky vybavil hebkost jejích vlasů a to, jak rozkošně vypadala, když pila ten čaj s medem - byl tak zasněný, že téměř přeslechl začátek Selenina výlevu plného výčitek.
„Prosím tě, uklidni se,“ požádal ji.
„Uklidnit?! Kdo je to?! Byl jsi u ní, že jo? Jak dlouho se s ní scházíš? Spal jsi s ní?!“ vyjela na něj.
„Uklidni se! To jsou všechno nesmysly! Ten vlas může být odkudkoli - třeba z metra, nebo z práce nebo - já nevím, prostě odkudkoli,“ věděl, že lže. Věděl to a nebylo mu z toho dobře, ale na druhou stranu s Manori nic neměl. Vůbec nic.
„A to ti mám věřit?!“ začala popotahovat.
Postrach si povzdechl.
„V našem vztahu není láska, není v něm ani úcta a jestli v něm není ani důvěra, pak nemáme žádný vztah a nemá to smysl,“ řekl tiše.
Selena se na něj chvíli rozzlobeně dívala, ovšem přestala hrát pláč. „Ale já ti přece věřím, Postrachu,“ řekla. „A ty nezapomínej, že máš jen mě. Kdyby věděla o tobě věci, které vím já,“ dodala.
Selena znala Postrachovo slabé místo.

Když se Manori vrátila nahoru, rozhodla se trochu zapracovat na případu, kvůli kterému tady byla. To, že tím chtěla zahnat nežádoucí myšlenky, si ani na okamžik nehodlala připustit.
Rozhodně otevřela složky bezpečnostní agentury a zapnula notebook.
Nejprve si sehnala pár základních informací o dostupnosti zařízení na zdejším trhu a pak si předběžně navrhla plán zabezpečení budovy, kde sídlila právnická kancelář Majer & syn. Záměrně zvolila složitý systém vyžadující dohled, aby si tak opatřila důvod svých návštěv do toho supího hnízda. A pak, bylo to nejlepší, co se momentálně vyrábělo.

Postrach seděl v po tmě v křesle a naslouchal zvukům noční Prahy pronikající do bytu. Nemohl spát, přesněji nemohl spát vedle Seleny. Pořád cítil horkost Manořiny kůže, když mu položila hlavu na rameno. Celý den na ni musel myslet a vyvolávalo to v něm zmatek.
Selena měla pravdu, měl jen jí. Kdyby Manori znala pravdu…Postrach si to raději ani nepředstavoval.
Ne, Manori se nikdy nesmí pravdu dozvědět.
Ale když se ji nedozví …
Postrach se zamračil nad tím, jakým směrem se jeho úvahy vyvíjely.

*****

V neděli se Manori rozhodla odpočívat. Zašla si několikrát do centra a rutinně si prošla dva další domy, jejichž adresy jí Eckli dal, ale nic závratného neobjevila. Tedy kromě toho, že šlo o poměrně bohaté lidi.
Poměrně hodně, ušklíbla se, když dávala štěnici do posledního auta.
Podařilo se jí těmi akcemi zabavit a nemyslet na nepatřičné věci. Jako například jistý pohled na jistého pěkného chlapa v ručníku...
Nech toho, rozkázala si vztekle a vyhodila do koše sáček od rychlého oběda, který si ve městě koupila. Nevšimla si, že za ní jde v odstupu několika metrů tichý stín.

Neděli strávil Postrach téměř celou přípravou práce na příští týden. Většinou začínal hledat v policejních spisech, tam bylo práce až nad hlavu a pročítat se vším tím svinstvem nebyla rozhodně hezká věc. Někdy se něco objevilo v novinách nebo v televizi, ale to bylo spíš výjimky. Novináři většinou věci tak zkreslili a zdramatizovali, že to nemělo valnou informační hodnotu. A navíc média se zřídka kdy věnovala obyčejným lidem.
Občas mu s tímhle pomáhal Tobiáš, ale ten byl dneska venku a Postrach by ani pomoct nechtěl. I když by si to nepřiznal, bral to trochu jako pokání. Taky se té práci nevěnoval v Klubu, ale u Seleny v kuchyni. Na Xdrive mu Ulriška hodila hezkých pár set mega.
V duchu děkoval tomu, že policii začíná archivovat digitálně. Dřív to nebylo tak snadné jako nabourat se do systému a stáhnout si, co potřebovali. Dobře si vzpomínal, jak v dobách jeho mládí, a že to už nějaký pátek byl, odposlouchávali policejní frekvence, vkrádali se do archívů a bedlivě sledovali pořad Veřejná bezpečnost pátrá.
Zatímco co procházel spisy státní policie, jeho dokonalá společnice si v obýváku lakovala nehty na nohou a mlela o nějaké modelingové společnosti, která měla někde nějaké cosi, kam Selena chtěla jít. Postrach to pouštěl jedním uchem tam a druhým ven.
A jemu Manori řekla, že je cynik? Co by řekla, že je Selena, jenž problémy ubohé lidské rasy nepovažovala za hodné své vzácné pozornosti.
Postrach zvedl oči od monitoru a chvíli se na ní díval. Ona vlastně nepovažovala za hodného pozornosti ani jeho natož nějaké problémy. To byl taky důvod, proč tuhle práci mohl dělat u ní. Selenu absolutně nezajímalo, čím se zabývá. Nikdy se na jeho práci nezeptala. Dokonce ani když s ním žila v Klubu. Neslídila, nevyptávala se - dřív si myslel, že respektuje jeho přání, že o práci s ní hovořit nebude. Dnes už věděl, že je to docela obyčejná lhostejnost. Jediné, co měli společného, byla postel. Dokonce už ani nemohl říct, že je mezi nimi jen sex. Přitahovat ho přestala už - vlastně ani nevěděl kdy. Spal s ní jen proto, aby od ní měl pokoj.
Raději se vrátil k práci. Přemýšlet nad takovými věcmi v poslední době stále častěji končilo tím, že se ptal sám sebe, jestli by samota nebyla přece jen lepší než tohle, jestli stojí za to nechat se věčně urážet a ponižovat.

Došla k autu a rozhodla se ještě obhlédnout situaci před právnickou kanceláří. Chtěla se ujistit, že na nic ve svém návrhu, který tam chtěla zítra donést, nezapomněla. Prudce vyrazila od chodníku a proplétala se hustým nedělním provozem. Potichu drmolila anglické nadávky na Pražany, vracející se z víkendu na chalupách. Netušila, že jen díky nim se ztratila z dohledu jednomu páru slídivých očí.
Do bytu se dostala o hodinku později a v hlavě měla už několik nápadů na zlepšení zabezpečení.

Ani dnes večer nemohl Postrach spát. Když Selena usnula, vytratil se z ložnice a šel na balkon. Opřel se o zábradlí a díval se ven. Přemýšlel, co asi dělá Manori. Hloupá otázka - spí. V tuhle dobu všichni normální lidé spí. Představil si ji, jak leží na té velké posteli, vlasy rozprostřené na polštáři, zachumlané do peřiny - ne, ještě lépe odkopaná, s lehce pokrčenýma nohama a tričkem¬…
Zbláznil jsi se? Víš, kolik ti je? Mohla by to být tvoje dcera! A to nemluvě o tom, že v ložnici máš přítelkyni. A pro Manori sotva budeš víc než známý. A kdyby věděla…kdyby věděla, s hrůzou by utekla. Tak přestaň myslet na blbosti! Už máš věk na to, abys měl rozum.

*****

Po několika hodinách práce byl konečně návrh hotov. Manori se protáhla, až jí zapraskalo v zádech. Ještě zkontrolovala stav odposlechu v kanceláři pana Sádla a pak počítač vypnula.
Ze skromných zásob si udělala jídlo a natáhla se na pohovce.
Napadlo ji, že by možná měla zavolat do právnické kanceláře a domluvit si schůzku s šéfem bezpečnosti. Natáhla se pro papír, na kterém měla napsané kontakty a vyťukala číslo.
Když nevrlému hlasu na druhé straně vysvětlila, kdo je, proč volá a kde sakra vzala číslo, muž na druhé straně otočil a najednou měl plnou pusu komplimentů. Vypadalo to, že mu na zabezpečení opravdu záleží. Ale rozhodně asi ne kvůli dobrému jménu. Cítila, že je v tom víc.
Domluvila si schůzku na odpoledne a telefon položila. Pak jí zrak padl na časopis, který se pořád válel na stolku. Usmála se a naťukala na mobilu zprávu Postrachovi.

AHOJ MAS CO CIST? NECO SIS TADY ASI ZAPOMNEL A MUJ SALEK ANGLICKEHO TEA TO ZROVNA NENI ZDRAVI MD P.S. BYT STALE STOJI :-)

Muž ve špinavých montérkách dotáhl novou značku a podíval se na hubeného chlapíka s krysím obličejem, který se opatrně, aby se neumazal, opíral o pracovní stůl.
„Tak, můžete si ho odvézt,“ utřel si muž v montérkách ruce do hadru, který vytáhl z kapsy, a přejel jím přes značku, aby nebyla až tak čistá.
„Dobrá práce,“ ušklíbl se chlapík s krysím obličejem a hodil muži v montérkách naditou hnědou obálku, která zmizela v kapse montérek.
„Ani si to nepřepočítáte?“ zeptal se chlapík trochu posměšně.
„Ne, to je dobrý,“ pousmál se muž v montérkách.
„Výborně, zase se ozvu, až pro vás budu něco mít,“ řekl chlapík a natáhl ruku pro klíčky od nablýskaného stříbrného audi.
Ty klíčky nikdy nedostal, protože v tu chvíli se otevřela vrata garáže. Vzhledem k tomu, že byla zamčená, to oba muže poněkud překvapilo.
„Přeji hezké dopoledne,“ usmál se člověk v obleku s kloboukem do očí a aktovkou pod paží.
„Nemůžeš říkat něco jiného?“ sykl Tobiáš a když vešli, nechal vrata dopadnout se zaduněním zpět.
„Proč?“ zeptal se Postrach tiše.
„Protože tohle říkával Wries,“ opáčil Tobiáš.
„Slušnost je slušnost,“ pokrčil rameny Postrach a vykročil k oběma mužům, kteří na ně zírali jako na zjevení.
„Co tu chcete?!“ obořil se na ně muž v montérkách a chopil se velkého těžkého klíče.
„Trpělivost hned se k tomu dostanu,“ ujistil ho Postrach a otevřel aktovku.
Muž s krysí tváří se pokusil nenápadně vytratit. Postrach ani Tobiáš proti tomu nic nepodnikli.
„Ach, děkuji, Deniso,“ usmál se Postrach, když prchajícího chlapíka přinesla. Držela ho za bundu dobře deset centimetrů nad zemí.
„Není zač,“ vrátila Postrachovi úsměv a postrčila muže k autu. „Prošla jsem dům. Nikdo další tu není.“
Postrach přikývl na srozuměnou, otevřel aktovku a vyndal z ní světlezelené desky. Pak tašku podal Tobiášovi.
„Takže vy budete určitě pan Ladislav Rotter, automechanik,“ zadíval se na muže v montérkách, který stále ještě držel v ruce klíč, a teď jen zpitoměle přikývl.
„Mlčte! Tohle nejsou policajti!“ štěkl na něj chlapík s krysí tváří.
„Vteřinku strpení, k vám se pane Trávčinský dostanu za chvíli,“ usmál se Postrach. „Jsem rád, že jsme se tu dnes setkali,“ dodal.
„Ale zpět k vám,“ kývl k panu Rotterovi. „Zapletl jste se bohužel s velmi špatnými lidmi.“
„Kdo jste?“ šeptl pan Rotter a odložil klíč. „Já - já mám ženu a - a dítě.“
„Ano to víme,“ přikývl Postrach. „Na to jste měl bohužel myslet dřív, než jste si začal vydělávat legalizací kradených aut.“
„Chci právníka!“ vyštěkl pan Trávčinský.
„A k čemu by vám byl?“ zeptal se Tobiáš klidně, čímž muže rozhodil víc, než Denisa tím, jak ho přinesla.
„Právníka, bohužel, nemáme. Ale nevadí, půjde to i bez něj,“ řekl Postrach. „Takže, pane Ladislave Rottere, vznáším proti vám tímto obvinění z napomáhání organizovaným krádežím aut. Pokud k tomu chcete něco říct, prosím, máte možnost.“
„Já - já jsem nevinný,“ vyhrkl pan Rotter.
„Nevinný, rozumím. Ještě něco jiného?“ řekl Postrach a jeho věcnost a pramalý zájem panu Rotterovi zřejmě vzali řeč, protože jen otvíral a zvíral naprázdno pusu jako kapr na suchu.
„No, pokud k tomu nic dalšího nemáte,“ otočil se Postrach k Tobiášovi.
Tobiáš z aktovky vyndal modrý silonový provaz a na konstrukci stropu garáže během chvíle vytvořil jednoduchou oprátku. Pečlivě změřil vzdálenost od země a kývl.
Pan Rotter zbledl.
Denisa našla dostatečně velkou bednu s nářadím, a jako by nevážila víc než pár gramů, lehce ji přistrčila pod provaz. Mezitím Postrach požádal pana Rottera o sepsání přiznání. Bylo to poněkud kostrbaté, jak se muži třásla ruka.
„Pane Ladislave Rottere, tímto vás jménem Nočního klubu odsuzuji k smrti. Poprava bude vykonána ihned. Oběšením,“ řekl Postrach, když přiznání přidal do světlezelených desek.
Pan Trávčinský, zřejmě úlevou, že šibenice není pro něj, omdlel.
Tobiáš dostrkal pana Rottera na bednu a navlékl mu oprátku kolem krku.
„Nějaké poslední přání?“ zeptal se Postrach.
Muž plakal, přesto dokázal promluvit: „Co bude s mojí rodinou?“
Denisa se zadívala na Postracha, jako by doufala, že ho to obměkčí.
„Bude o ni postaráno,“ slíbil Postrach.
Denisa polkla.
Tobiáš kopl do bedny.
Tělo se zhouplo, tiše to křuplo a bylo po všem.
Postrach uznale na Tobiáše kývl.
„Tak to bychom měli. Deniso, půjči si auto tady pana Rottera, on už ho potřebovat nebude. Zajeď pro jeho kluka a manželku,“ rozhodl Postrach. „Tohle,“ kývl k mrtvole pohupující se ve vzduchu, „vidět nemusí.“
Denisa přikývla. Byla ráda, že se přece jen bere na ženu a dítě ohled.
„Tobiáši, mi vezmeme pana Trávčinského na malý výlet,“ řekl Postrach a vzal si od Tobiáše aktovku.
V autě Postrach vyndal notebook, nascanoval přiznání pana Rottera a znovu ho vytiskl. Originál pak vrátil do světlezelených desek a odnesl je do garáže.
Tobiáš mezitím nacpal pana Trávčinského do auta na zadní sedačky.

Úderem třetí prošla hlavním vchodem právnické budovy. Na sobě měla kostým a v ruce nesla kožené desky, ve kterých se ukrýval návrh. Nasadila nepřístupný výraz, takže ji nikdo z ochranky nezastavil. U recepce se nechala nasměrovat do kanceláře šéfa bezpečnosti. Ten, zřejmě varován telefonátem zezdola, na ni již čekal, na tváři falešný úsměv.
„Dobré odpoledne,“ usmál se a pokynul ji k jednomu z křesel.
„Zdravím,“ odpověděla a snažila se nevnímat jeho falešnou bodrost. Tyhle přetvářky nesnášela. „Nesu vám návrh bezpečnostního systému, můj zaměstnavatel,“ musela se kousnout do jazyka, aby neřekla pan Sádlo, „mi sdělil, že se nemám ohlížet na cenu, ale pouze na kvalitu. Takže doufám, že budete spokojen,“ přidala ke svému proslovu úsměv.
„Také doufám,“ odpověděl jí samolibě a důležitě si od ní převzal podklady, kterými chvíli listoval.
Manori toho využila a nenápadně se rozhlédla po kanceláři. Byla zařízena přepychově, ale vkusné to zrovna nebylo. Odevšad na ní dýchaly peníze. Raději obrátila pozornost zpět k muži za stolem. Ten po chvíli předstíraného zahloubání zvedl zrak a opět se na ni ledově usmál.
„Váš návrh se mi líbí, je vidět, že jste na nás nešetřila, jen mě trochu znepokojuje ta častá údržba a update systému,“ pozvedl nepatrně jedno obočí. „To bude znamenat práci navíc.“
„Jistě, každý návrh má svoje klady a nedostatky, ale co se týče mé asistence, budu vám kdykoliv k dispozici, pro důležité klienty je tahle péče v bezpečnostní agentuře běžnou součástí služeb.“ V duchu si pomyslela, že za tenhle monolog by si u pana Sádla měla zažádat o prémii.
„Výborně, pak nemám námitek,“ při slovech o důležitém klientovi evidentně povyrostl.
„Předložím váš návrh ještě řediteli ke schválení a ozvu se vám,“ zaklapnul složku.
Manori přikývla a zvedla se. „Pokud by snad byl nějaký problém, nebo chtěl pan ředitel konzultovat systém se mnou osobně - ,“ natáhla se a podala mu připravenou vizitku.
„Jsem si jist, že budu schopen mu vše objasnit k plné spokojenosti všech,“ usmál se šéf bezpečnosti a vizitku přidal do složky.
Rozloučila se a vyšla z kanceláře. No, aspoň to zkusila. Dostat se k řediteli nebude tak jednoduché, ale aspoň bude mít čas se porozhlédnout po ostatních. Ráda by věděla, kolik ze zaměstnanců tuší o pravém poslání tohohle všeho. Rozhlédla se kolem. Šéf bezpečnosti o tom rozhodně věděl. A co ví on, to se brzy dozví i ona, usmála se pro sebe. Další štěnice byla na svém místě. Mudlové možná kouzlit neumějí, ale vynalézavost jim rozhodně nechybí. Jejich „hračky“ jsou velice užitečné.

Pan Trávčinský se ukázal jako člověk velmi sdílný. Poté, co ho odvezli do Klubu a v podzemí probrali kýblem studené vody, ochotně na požádání sdělil jména a dokonce i přesné adresy svých kompliců.
Večer se pak konala hromadná poprava.
„Takže všechno zlé je pro něco dobré,“ prohlásil Tobiáš, když se rozvalil v křesle.
Postrach přikývl. Kdyby jim tahle banda neukradla úplně náhodou auto, nejspíš by na ni nikdy nepřišli.
Krást věci Nočního klubu podnikání rozhodně neprospívá. Pan Břitva by mohl vyprávět1.
Postrach vyndal ze saka mobil a položil ho na stůl. Zjistil tak, že když se zabývali panem Rotterem, musela mu přijít zpráva. Bylo příjemným překvapením, že je od Manori, ale její obsah ho mátl. Nebyl si vědom toho, že by u Manori nechal něco ke čtení.

Skočila si do krámu pro něco k večeři, kterou si donesla do obýváku. Zrovna, když vzala do ruky vidličku, pípnul ji mobil. Vytáhla ho z tašky a mrkla na displej. Zpráva. Zvědavě odložila vidličku a přečetla si esemesku.

AHOJ TO JSEM RAD PISU AZ TED MEL JSEM PRACI KE CTENI? TOMU NEROZUMIM NIC TAKOVEHO JSEM TAM ROZHODNE NENECHAVAL ZE TYS Z TOHO DESTE NACHLADLA A BLOUZNIS V HORECKACH P.

Tak ty takhle, pomyslela si a zlomyslně se usmála. No, uvidíme. Obratem odepsala.

JESTLI BLOUZNIM MI SPIS REKNI TY ALE PRISTE BYCH PROSILA NECO S VICE PISMENKAMA TAHLE NENI MUJ TYP POSILAM TI VZOREK KDYZ BUDES HODNY TAK TI POSLU I ZBYTEK :-). M

Ke zprávě připojila obrázek - vyfotila horní polovinu těla blondýny na titulní stránce.

Postrach nechápavě zíral na MMS, kterou mu Manori poslala. Takhle špatný smysl pro humor neměla. To mohlo tedy znamenat jediné - že mu říká pravdu.
Cítil, že se začíná červenat, a tak se raději v tichosti vytratil do svého pokoje. Jediné logické vysvětlení bylo, že při úklidu našla něco, co neměla. V mládí míval jako každý kluk sbírku časopisů řekněme rozporuplného zaměření. A když tehdy bydlel v tom bytě, bývaly schované v krabici v peřiňáku. Musel tam jeden zapomenout.
Zadíval se na telefon. Co jí má napsat? Dva trapasy během tří dnů - překonával se. Ale něco by jí napsat měl.
Seděl na posteli dost dlouho, protože ho nenapadalo nic duchaplného a vtipného. Bylo mu docela obyčejně trapně.

Manori pokukovala po telefonu. Neodpovídal a ona si nebyla jistá, jestli ho to třeba neurazilo. Na druhou stran, chlap, co s ní absolvoval výstavu i s tématikou sexu, se neurazí kvůli jednomu lechtivému časopisu.
Najednou telefon konečně zapípal a Manori nedočkavě otevřela příchozí zprávu.

RIKAL JSEM TI ZE JSEM PORADAL SEXUALNI ORGIE A TY SIS MYSLELA TE SI Z TEBE DELAM LEGRACI

Manori se zasmála. Ten chlap měl styl - inteligentní, vtipný a navíc si uměl dělat legraci sám ze sebe.
Ta zpráva si přímo říkala o odpověď.

VYPADAS JAKO SERIOZNI MUZ KDO BY SI POMYSLEL CO VSECHNO SE V TOBE SKRYVA

NERIKALA JSI SNAD TY ZE NE VSE JE VIDET NA PRVNI POHLED?

RIKALA MAS PRO ME JESTE NEJAKE DALSI PREKVAPENI?

NO JISTE KDO VI CO VSECHNO JESTE NAJDES POD UVOLNENYM PRKNEM TRETIM ZPRAVA OD OKNA ;-)

JE TU BETONOVA PODLAHA BUDES MUSET NEJDRIV DAT PARKETY

NESTACILO BY TO TRETI PRKNO?

ALE JEN ZE JSI TO TY :-) MIMOCHODEM NEPORADAJI SE SEXUALNI ORGIE V JEDNOM SPATNE? VETSINOU JE LEPSI KDYŽ JSOU NA TO ASPON DVA

TO MA BYT NABIDKA? :-D

NO V POSTELI JSEM TE UZ MELA HORSI TO BYT NEMUZE ;-)

KDYBYCH TE NEZNAL MYSLEL BYCH SI ZE ME SVADIS

TREBA SVADIM VADI TI TO? STACI RICT A JA PRESTANU

AZ MI TO ZACNE VADIT BUDES PRVNI KDO SE TO DOZVI SLIBUJI

MIZERO :-D

K VASIM SLUZBAM ;-)

ABYCH TE NEVZALA ZA SLOVO

ZKUS TO

Manori se dívala na poslední zprávu. Laškovala tu se zadaným chlapem, to by neměla. I když zadaným ten jeho vztah byl asi taky všelijaký. Rozhodla se, že bude lepší to včas utnout, ačkoli se skvěle bavila. Nechtěla, aby Postrach v téhle své rozverné náladě napsal něco, čeho by později mohli oba litovat.

NEMAS NAHODOU PRITELKYNI? TA BY TE TED ASI NEPOCHVALILA

Postrach si povzdechl. Manori se ukázala jako moudřejší než. Nehodilo by se, aby si s ní psal v tomhle duchu, i když ho to nesmírně bavilo laškovat s ní. Na druhou stranu Selena se o tomhle neškodném rozhovoru nikdy nedozví. A jeho už unavovalo skákat, jak ona píská.

PRAVDA ALE NEDELAME NIC ZAKAZANEHO A SELENE TROCHA ZARLIVOSTI NEUSKODI

BUD OPATRNY NA SVA PRANI CO MAM VLASTNE DELAT SE SVYM NALEZEM?

MUZES SI TO DAT ZARAMOVAT :-D JA TO ZPATKY NECHCI VENUJU TI TO

NE DEKUJI JA RADEJI CHLAPY TY NECHCES ZPATKY SVŮJ MAJETEK? A CO BUDES DELAT ZA DLOUHYCH ZIMNICH VECERU? 8-)

PSAT SI S TEBOU SMS? :-D JE FAJN ZE RADEJI CHLAPY ALE JA BYL ODJAKZIVA SPIS NA ZENSKY ;-)

SLUSI TI TO - BYT NA ZENSKE :-D

TAKY SI MYSLIM MOZNA SI JEDNOU NEJAKOU PORIDIM

COPAK NEMAS?

NO COMMENT

Manori pokývala hlavou a už nenapsala. Ostatně co by po tomhle jeho prohlášení mohla napsat? Tak se s ní rozejdi? Vypadala by, jako že se ho snaží sbalit. A to se rozhodně nesnažila!

Kapitola dvanáctá

V úterý ráno prošla jistou tabulí s plakáty, a když otevřela dveře kanceláře, Tichý už seděl za stolem.
„Dobré ráno,“ vypadlo z Manori překvapeně.
„Dobré, co ten děs v očích?“ uculil se a hodil jí jednu ze složek, které se mu už zase hromadily na stole.
Manori se významně podívala na hodinky a pak na něj. „Takhle brzy? Aby vám to neuškodilo,“ popíchla ho a chytila složku.
„Aby vám nešly ty hodinky pozadu,“ ušklíbnul se. „Práce volá. Máme se blíže podívat na jedno kasino,“ oči se mu zaleskly.
„Kasino?“ listovala složkou.
„Nebo spíš na jednoho jejich pravidelného hráče. Zdá se, že trochu pomáhá štěstí,“ naznačil mávnutí hůlkou.
„Jo ták,“ protáhla a zavřela složku. „Kdy se na to vrhneme?“
„No, chodí tam každý pátek, takže se ohákněte a v pátek večer si vyrazíme do nóbl kasína zahrát za státní peníze,“ zachechtal se Tichý. „Ale teď nás čeká jen rutina a šeď papírování,“ přejel pohledem složky. „Ty potvory se snad na mým stole množí, nebo co,“ píchnul prstem do jedné obzvlášť tlusté.
Manori se s povzdechnutím posadila a přitáhla si k sobě nějaké papíry. Čím dřív se do toho dají, tím dřív bude mít pokoj.

Dveře se s cinknutím otevřely a do pobočky pracovní agentury vstoupila vysoká, štíhlá blondýna – přesně ten typ, z které mužům vysychá z ústech, potí se jim dlaně a podlamují kolena.
Muž u přepážky se usmál, jak v reklamě na zubní pastu.
„Přejete si, slečno?“ otázal se.

„Úchyl,“ odfrkla si Karolína, když dosedla na místo spolujezdce. „Celou dobu mi čučel do výstřihu! A ty se tak netlem, Tobiáši!“
„Na tom není nic úchylného,“ ohradil se Tobiáš. „Dělá to každý normální chlap.“
„Tss!“ zasyčela Karolína.
„Máš to?“ změnil Tobiáš raději téma.
„Tss,“ dostalo se mu mnohoznačné odpovědi.

„S ním,“ ukázala Karolína na Tobiáše, když prošla korálovým závěsem. „Už nikdy nikam nejedu!“
Postrach se na Tobiáše tázavě zadíval. Ten ale jen pokrčil rameny.
„A jak to šlo v agentuře?“ zeptal se Postrach.
„Dobře, pochopitelně,“ odsekla, ale pak pokračovala mnohem mírněji. „Nic podezřelého. Dali mi nějaké prospekty a tak.“
„Známe místo setkání?“ zajímal se Postrach, zatímco si prohlížel prospekty, které mu Karolína podala.
„Ne, ptala jsem se, jenže on mi řekl, že to se dozvím, pokud se rozhodnu, že s jejich agenturou vycestuji a budu dělat práci, kterou mi zprostředkují,“ řekla Karolína.
Postrach přikývl.
„Takže jsem mu řekla, že si to promyslím a přijdu mu zítra říct,“ dodala Karolína a zlověstně se usmála.
„Dobrá práce,“ pousmál se Postrach.

Odpoledne ji zavolal šéf bezpečnosti a medovým hlasem jí sdělil, že pan ředitel je s návrhem spokojen, a že tedy může plán začít realizovat co nejdříve, nejlépe ihned.
Manori projevila patřičné nadšení a zaklapla mobil. Nechala Tichého napospas složkám, což se neobešlo bez hlasitých protestů, stavila se za Šedivým, kterého informovala o průběhu akce a rozjela se městem.
Navštívila několik specializovaných obchodů, objednala nějaké speciální součásti a účet nechala poslat panu Sádlo. Škodolibě si pomyslela, že by ho mohl z té sumy trefit šlak, ale koneckonců, platí to právníci a on na tom trhne pěkně tučnou provizi.

„Já to prostě nechápu,“ zavrtěla Karolína hlavou. „Jak jim ty holky na tohle můžou skočit. Jen se na to podívejte - dají jim jen jméno a adresu kohosi, koho mají vyhledat, letenku a nějaké peníze.“
„Ony tomu chtějí věřit,“ řekl Postrach a zvedl oči od smlouvy, kterou Karolína pod falešným jménem podepsala. „Tobiáš poletí s tebou a bude pořád někde poblíž.“
„Proč?“ zeptala se Karolína mrzutě. „Zvládnu to sama.“
„Potřebuješ krytí,“ opáčil Postrach.
„Proč se mnou nemůže jet Hanako?“ mrmlala Karolína dál.
„Když obchodují se ženami, nechci tam posílat další ženu,“ řekl Postrach a založil smlouvu do světle zelených desek.
„Tss,“ odfrkla si Karolína. „My se o sebe umíme postarat.“
„O tom nepochybuji, Karolíno, ale ty si uvědom, že tam jedete jen získat důkazy. Nic víc a nic méně, takže se do ničeho nezapleť.“
„To jim to jako projde jen tak?“ zamračila se Karolína.
„Naším úkolem je chránit Čechy,“ připomněl jí Postrach tónem, který ji přiměl sklopit oči a přikývnout.

*****

Následující dny se Manori věnovala instalování systému v právnické budově. Při procházení jednotlivých podlaží si všimla jedné nesrovnalosti ve výtahovém systému. Ve složce obecných informací o budově bylo zaneseno 5 pater, ovšem když si prošla stavební plány a propočetla si některé údaje, zjistila, že by správně mělo být pater 6.
Začíná to být zajímavé, pomyslela si, když k večeru vyjížděla z hlídaného parkoviště. Nevýhodou bylo, že měla celou dobu za zadkem snaživé chlapce z ochranky. Ale jejich nadšení pro alarmy nevěřila ani na okamžik. Určitě dostali za úkol hlídat každý její krok. Ředitel se zřejmě chce ujistit, jestli si do domu nepustil krysu. Bude třeba jim sehrát hezké divadlo, povzdechla si a zamávala na hlídače parkoviště.

„Přejete si?“ zeptal se muž za přepážkou a poněkud nejistě se zadíval na trio, které vešlo - dva muži a jedna žena, která právě otočila cedulku nápisem zavřeno ven a stáhla žaluzie na oknech.
„Rádi bychom mluvili s vaším šéfem,“ řekl muž v obleku s kloboukem staženým do očí.
„A důvod?“ otázal se muž za přepážkou.
„Obchodní,“ řekl s úsměvem druhý muž a téměř lenivě si sundal tmavé sluneční brýle. Jeho oči přinutily muže za přepážkou uhnout pohledem.

Když se zastavili před dveřmi do kanceláře, Tobiáš udeřil muže, jenž je doprovázel, do zátylku. Muž padl jako podťatý.
„Je to pro tvoje dobro,“ řekl mu Tobiáš.
Postrach zaklepal a bez vyzvání vešel do místnosti.
Za stolem seděl tlustý chlapík. Zrovna s někým jednal. V obou od dveří vzdálenějších rozích stáli ramenatí muži - gorily už od pohledu.
„Kdo jste?“ otázal se Tlusťoch a výhružně vstal - nebo se o to aspoň pokusil vzhledem ke své výšce.
„Dobrý den,“ pozdravil Postrach. „Jsme tu, abychom si promluvili o nevhodnosti vašeho podnikání.“
Tlusťoch a jeho společník se viditelně zarazili.
„Nelíbí se nám to,“ upřesnil Tobiáš.
„Vy jste - jako - jako mafie?“ zeptal se Tlusťoch nejistě.
„No, co byste řekl?“ usmál se Postrach, který ať už si toho byl vědom nebo ne, vypadal ve svém tmavém značkovém obleku s kloboukem do očí skutečně jako rozený gangster.
„A co chcete?“ zeptal se Tlusťoch opatrně a posadil se.
„Maličkost,“ řekl Postrach. „Vaše plné doznání a převzetí zodpovědnosti za své činy.“
Tlusťoch nejdřív zalapal po dechu a pak trapně nápadně zmáčkl tlačítko na spodku stolu. O chvíli později do místnosti vpadli tři muži se samopaly.
„Mám lepší nápad,“ zazubil se Tlusťoch a jeho dva osobní strážci vytáhli pistole.
„Tak o tom bych si dovolil s úspěchem pochybovat,“ řekl Postrach.
Když padl první výstřel, byli Postrach, Tobiáš i Hanako už v pohybu. Dávka ze samopalu určená Postrachovi prosekla Tlusťochovu společníkovi břicho a rázem bylo z podlahy krvavé kluziště. Vzduch naplnil mužův řev. Nebyl ještě mrtvý a s vytřeštěnýma očima se snažil rukama udržet svoje vnitřnosti tam, kde by podle matky přírody měli být.
Tobiáš s Hanako vytáhli zpod plášťů katany, které byli ve stísněném prostoru mnohonásobně efektivnější než střelné zbraně. Postrach měl u sebe kromě glocku osmnácti centimetrový nůž, který byl ale v jeho rukou neméně smrtící. Jediným rychlým pohybem prořízl Tlusťochovu společníkovi hrdlo a ten po chvilkovém chroptění zmlkl.
Tobiáš přesekl katanou samopal nejbližšího útočníka - k jeho smůle to vzal i s mužovýma rukama. Chlap zavrávoral a vyjeveně zíral na pahýly, z nichž crčela krev. Tobiáš mu nedal příliš času kochat se faktem, že už nikdy nebude potřebovat rukavice.
Z krvavého kluziště na podlaze se pomalu stávalo brouzdaliště.
Postrach obtočil paži kolem Tlusťochova odulého krku a přiložil mu zkrvavený nůž k hrdlu. Ten člověk se měl ze svých činů zpovídat, ne být zabit jen tak.
Poslední ozbrojenec se zatočil v piruetě, do níž ho roztočila Hanako seknutím přes hrudník. Stříkance krve vytvořily na stěně zajímavou impresionistickou kompozici. Jeho ruka však v křeči stále svírala spoušť.
Postrach sebou trhl, když ucítil, jak mu zbloudilá kulka prošla ramenem. Tlusťochovo tělo zplihlo, neboť ke své smůle uchránil Postracha před plnou dávkou umírajícího střelce.
„Sakra,“ zaklel Postrach a pustil mrtvolu.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Tobiáš.
„Zničil mi oblek,“ postěžoval si Postrach.
„Kdo to mohl tušit, že mají takovou artilerii,“ pokrčil Tobiáš rameny.
„No, alespoň nám to ušetří práci s popravou,“ řekla Hanako, jenž pečlivě otírala zakrvácenou katanu do jednoho z těl.
Postrach utřel nůž do Tlusťochova saka a schoval ho.
„Umyl bych si ruce, co vy?“ navrhl.
„Dobrý nápad,“ přikývl Tobiáš, neboť i jemu stekla z čepele katany krev na ruce.
„Fůůůůj!“ vyjekla Hanako.
Oba se na ní zadívali.
„Něco mi nateklo do boty,“ vysvětlila s omluvným výrazem. Opřela se o stěnu a zula si lodičku, aby to dostala ven.
Postrach prohledal zásuvky Tlusťochova stolu, sebral všechny dokumenty a pak společně s Tobiášem a Hanako místnost opustili. Pod nohama jim to čvachtalo.
„Co s ním?“ zeptal se Tobiáš a kývl hlavou k muži, kterého přede dveřmi omráčil.
Postrach zavřel dveře kanceláře a zamknul.
„Odnes ho, prosím tě, někam dolů. Nerad bych, aby mu krev zničila košili. Jako jediný tu má vkus,“ požádal Postrach, neboť zpod dveří začala vytékat stružka nejvzácnější tekutiny.

*****

V pátek ráno se Manori v kanceláři domluvila s Tichým na průběhu akce. Nabídl se, že si pro ni přijede autem, což s díky odmítla.
Poté, co si domluvili čas, kdy se sejdou před kasinem, odjela připojit další součást systému do právnické firmy.

„Vzpomínáš si, jak jsem ti říkala o té modelingové agentuře?“ zeptala se Selena u snídaně – u své snídaně.
Postrach si matně vybavoval, že o něčem takovém mluvila. Jenže on ji neposlouchal. Nicméně přikývl – proč si kazit den hned ráno.
„Dneska večer mají prezenční akci v kasinu,“ pokračovala. „Půjdeš tam se mnou.“ Nebyla to otázka. Ona to prostě konstatovala. Jen málo věcí Postrach nesnášel víc.
„A co když ne?“ zeptal se ostře. Možná až příliš.
Selena se na něj zadívala, jako by jí dal facku.
„To bys mi přece neudělal?“ řekla plačtivě.
Postrach spolknul jedovaté ano.
„Postrachu, miláčku,“ usmála se na něj. „Copak ty mě nemiluješ? Neuděláš to pro svou kočičku?“
Postracha napadlo, jestli ho má vážně za takového idiota.
Asi jo, asi je vážně takový idiot, že se nechá ukecat na tyhle ubohé sladké řečičky, pomyslel si hořce.
A pak se v něm něco vzepřelo.
„Ne,“ řekl.
Selena zamrkala. Za celou dobu, co byli spolu, jí Postrach nikdy nic neodepřel – až dnes.
„Nesnáším tyhle tvoje večírky a podobné sešlosti, kde se každý pokrytecky usmívá, až ho z toho bolí obličej. Já nikam nejdu,“ sdělil jí chladně.
„Ale – ale – “ Selena byla tak vyvedená z míry jeho nečekaným chováním, že nenalézala slov.
„Mám práci, uvidíme se – někdy,“ řekl jí a odešel z bytu.
Na chodníku se u auta zastavil. Věděl, že tohle mu Selena spočítá. Ale ten pocit, že si konečně taky jednou prosadil svou a nenechal sebou vláčet, byl k nezaplacení.
Nasedl do auta, a když nastartoval, podíval se na hodinky.
To už by mohla být vzhůru, řekl si a natáhl se pro mobil. Vyzvánělo to docela dlouho, než to Manori zvedla a její ´ano´ znělo dost podrážděně na to, aby pochopil, že volá nevhod.
„Ahoj, já jen – chtěl jsem se zeptat, jestli bys večer někam nešla.“
Chvíli bylo ticho.

Manori stála před budovou právnické kanceláře Majer&syn a snažila se popadnout dech. Když jí zazvonil mobil, vyběhla ven, ani se nepodívala, kdo volá.
„Víš, Postrachu, mě to vážně hrozně mrzí, ale – už něco mám,“ povzdechla si.
„Aha.“
Přišlo jí, že ho zaskočila.

„Tak – já už musím,“ řekl trochu škrobeně. „Ahoj,“ a položil to.
Kam jde? Přemýšlel. A vzápětí se vynořila jiná otázka – s kým.
Postrach si představil, jak bude celý večer sedět v Klubu, poslouchat jak do sebe Karolína s Tobiášem ryjí a buď pracovat, nebo se nudit. Nakonec skončí z nedostatku lepší práce na střelnici nebo v tělocvičně.
To už snad raději půjde toho kasina se Selenou.

Jakmile se Manori vrátila do bytu, naložila se do vany a přemýšlela, co si vezme na sebe. Podle toho, co se dočetla, se jednalo o opravdu luxusní kasino.
Nakonec si vybrala dlouhé večerní šaty na ramínka s rozparkem a v duchu si pogratulovala za nápad navštívit v Londýně i dražší butiky. Sice tam nechala většinu měsíčního platu, ale zas získala několik kousků opravdu reprezentativního oblečení.
Nechala se odvést taxíkem před kasino, zaplatila, vystoupila a rozhlédla se. Když mezi lidmi spatřila světlé vlasy Tichého a vydala se za ním. Přikradla se k němu a šeptla.
„Mám vás, hůlku sem.“
Tichý sebou škubnul a bleskově se otočil. Pak mu podklesla čelist.
„Tedy, sluší vám to, skoro bych vás nepoznal,“ zhodnotil její vzhled.
„Však to je účel maskování,“ uculila se a schválně si poupravila pár pramenů vlasů, které jí splývaly z vyčesaného drdolu přes ramena na záda. „Jdeme?“ kývla směrem ke vchodu.
Nabídl jí rámě a vykročili dovnitř.
„To je tady vždycky tolik lidí?“ překvapeně se rozhlédla po velké hale osvětlené obrovskými křišťálovými lustry.
„Obvykle tolik ne, ale dnes tady navíc má nějakou akci jedna modelingová agentura,“ pokrčil rameny Tichý.
Manori se s ním prodírala davem a občas musela před leskem pozlaceného přepychu přivírat oči.
„Támhle je,“ nepatrně do ní šťouchnul Tichý. Manori k němu vzhlédla, a pak sledovala jeho pohled. Postarší solidní pán ve smokingu, po boku nákladně oděnou ženu, si to zrovna zamířil do hlavního sálu k ruletě.
„Nevypadá na podvodníka,“ poznamenala, když si vyměnili nějaké peníze za žetony a následovali je.

Postrach vylezl z auta, došel Seleně otevřít a pomohl jí vystoupit. Tvářila se tak, že ledovec by proti ní hřál. Nicméně jí asi hodně záleželo sem jít, když přijala změnu jeho postoje bez větších řečí. Postrachovi to vlastně bylo jedno. Jen tady s ní zabíjel volný večer. Podal klíčky od vozu mladíkovi u dveří, aby zaparkoval.
Jakmile vstoupili do herny, bylo Postrachovi jasné, že tolik snobů pohromadě už dlouho neviděl. A Selena se s půlkou z nich znala osobně. Byly chvíle, kdy přemýšlel, jak moc důvěrně se s některými zná. To, že jí nemiloval ještě neznamenalo, že mu nevadilo, kdyby ho podváděla. A obzvláště v poslední době ho pochybnosti o Seleně přepadaly stále častěji.
Selena se nadšeně objímala a líbala prakticky s každým. Když se jedna, gentleman by řekl plnoštíhlá, žena přiblížila s podobnými úmysly k Postrachovi, zpražil ji takovým pohledem, že ho nechala být. On tu byl jako doprovod, ale tím to taky končilo. Nechtěl mít s těmi lidmi nic společného. Byl přesvědčený, že s polovinou z nich se stejně dříve nebo později seznámí – ovšem za jiných okolností.
Selena beze slova odešla s hloučkem lidí od modelingové agentury. Postrach usoudil, že je to asi nejlepší řešení. Koupil si nějaké žetony, ačkoli hrát neměl v úmyslu a s trpitelským výrazem zamířil napříč hernou. Neměl konkrétní cíl. Spíš doufal, že cestou najde nějaký způsob, jak se zabavit.

Manori se nahnula nad plátno a položila několik žetonů na červené pole. Tichý po očku sledoval pana Solidního, který se zatím držel při zemi.
Bylo ukončeno přijímání sázek a kulička se v ruletě zběsile rozběhla. Manori se nepatrně zamračila, když se zastavila na černém čísle.
„Zase vedle,“ zabrblala tiše.
„Neštěstí ve hře, štěstí v lásce,“ zanotoval jí do ucha Tichý.
„Když jste tak chytrý, tak si to zkuste,“ uvolnila mu místo u stolu. „Půjdu se kolem porozhlédnout,“ dodala šeptem a vydala se na obhlídku.
Minula několik stolů s kartami. A zrovna když se otáčela, aby pohledem přes rameno zkontrolovala svého kolegu, zahlédla někoho s velmi zvláštní barvou vlasů. Zastavila se. Znala na celém světě jen jediného člověka, jehož vlasy vypadaly jako smíchaný rozsypaný pepř a sůl. Zadívala se pozorněji, ale asi se jí to jen zdálo.
Vyšla po schodech do patra na ochoz, odkud měla docela slušný přehled o tom, co se děje v sále pod ní. S úsměvem mrkla ke stolu s ruletou. Jejich člověk tam stále byl a Tichý, jak se zdá, bude mít víc štěstí ve hře, protože docela úspěšně množil žetony, které ona málem všechny prohrála.
Tentokrát to nebyl žádný klam. U rulety se zastavil muž v perfektně padnoucím smokingu – vysoký, štíhlý, vlasy jako pepř a sůl.
Manori se opřela o zábradlí a nahnula se, aby lépe viděla. Muž stál tak, že nemohla spatřit jeho obličej, ale musel to být on. Pak se obrátil a ona cítila, jak se jí rozbušilo srdce.
No jistě, proč by tu nemohl Postrach být. Úspěšný realitní makléř jistě hraje golf, chodí do kasina a zná se se všemi těmihle snoby. Nepochybně jim pomáhal sehnat jejich rodinné vily.
Manori zapřemýšlela, jestli se tu s ním chce setkat. Ačkoli proč ne. Vydala se ke schodům. Naštěstí se ještě jednou podívala, kde Postrach je, takže uviděla ji. Připojila se k Postrachovi a když se k němu důvěrně přitiskla, nemohlo být pochyb, kdo to je.
Manori se vrátila zpět na ochoz. Ne, teď tedy dolů rozhodně nepůjde. Místo toho je pozorovala. Ona byla prostě dokonalá, až moc dokonalá. Vysoká, štíhlá, ale ne vychrtlá jako všechny ty modelky, bujné poprsí, pěkné boky, perfektní účes, skvělý make up, drahé šaty a nesla se jako královna.
Manori si povzdechla. Někde hluboko v ní hlodala závist, ačkoli si nebyla přesně jistá, co té ženě závidí.
Copak ona by chtěla být taková barbínka? Bezduchá, leč krásná skořápka? Jak si chlap jako Postrach mohl nabrknout takovouhle – fiflenu? Nechápala. I když musela uznat, že jsou nádherný pár.
Pak si všimla, že Postrach je trochu škrobený. Neviděla mu do obličeje, ale ta tam byla ta uvolněná gesta, ty úsměvy.
On se nebaví, uvědomila si Manori.

Postrach Selenu neposlouchal. Selena mluvila hlavně o svých úspěších a o tom, co ještě dokáže, jak skvělé má vyhlídky a podobně. To slyšel už tolikrát s drobnými obměnami, že si mohl dovolit neposlouchat.
Zastavili se u rulety. Jeden postarší pán ve smokingu měl viditelně velké štěstí.
„Ale ne!“ vypískla Selena a stiskla Postrachovi paži tak, že se divil, že mu nezlomila ruku.
„Co je?“ otočil se tím směrem.
„To je přece – “ zajíkla se. „Je to největší módní návrhář! Pojď!“
Postrach se jí vysmekl.
„Jdi radši sama,“ řekl a zamířil na druhou stranu.
„Copak ty se nechceš – “ začala Selena užasle.
„Ne,“ utnul Postrach její slova. A poznámky o přihřátých nafintěných panácích, které se mu draly na jazyk s nečekanou jedovatostí, si raději nechal pro sebe.
Bylo až obdivuhodné, jak v něm Selena v poslední době probouzela ty nejhorší vlastnosti.
Selena zmizela bez dalšího slova v davu a Postrach se vydal po schodech na ochoz.

Manori se schovala na poslední chvíli u baru. Připadala si hloupě, ale pořád si nebyla jistá, jestli se s ním chce setkat. Dala si kokteil a po očku pozorovala, jak se Postrach opřel o zábradlí téměř tam, co před chvílí stála ona.
Rozhodla se. Nechala koktejl nedopitý a šla k němu.
„Ahoj,“ řekla tiše.
Otočil se a zadíval se na ni, jako by si nebyl jist, s kým mluví, nebo jako by nemohl uvěřit.
„Manori?“ vydechl užasle. Vypadala prostě – božsky.
„Sluší ti to,“ vypravil ze sebe, i když měl pocit, jako by se mu hrdlo najednou stáhlo.
„Díky,“ usmála se.
Nastalo poněkud trapné ticho.
„Jsi tu – pracovně?“ osmělila se Manori.
„Co? Ne – ne nejsem. A ty? Jsi tu s – někým,“ poslední větu ze sebe dostal jen s velkými obtížemi.
„Ano, jsem tu – s přítelem,“ řekla.
„Aha,“ pokýval hlavou. Jeho úsměv měl do těch, které u něj vídávala hodně daleko.
„Ty tu jsi s někým?“ zeptala se tiše.
„Jak se to vezme,“ ušklíbl se.
Manori napadlo, že asi ví, odkud pramení jeho mizerná nálada.
„Když tě pozvu na drink – “ začala Manori, ale něco jí říkalo, že odmítne jako vždy.
„Ne, já – nemám nějak chuť,“ pousmál se o něco přívětivěji, ale pořád tak nějak kysele.
„Máš starosti?“ zeptala se ho v naději, že se jí podaří navázat s ním jeden z těch příjemných rozhovorů.
„Moje starosti se právě po mě shání,“ řekl otráveně.
Dole kráčela k ruletě pod nimi Selena.
„Budu muset jít,“ řekl Postrach.
Manori si koutkem oka všimla, že se Postrachova přítelkyně dívá nahoru. Uvědomila si, že je musí vidět.
„Postrachu,“ začala Manori. Ani nevěděla proč, ale měla pocit, že by ho měla varovat.
„Užij si večer. Ahoj,“ řekl poněkud mdle a zamířil ke schodům.
Manori ho pozorovala, jak se připojil ke své přítelkyni. Viděl, že se o něčem dohadují. Ano, měla ho upozornit, že je spolu viděla.

„Kdo byla ta žena?“ zeptala se Selena bez úvodu.
„Jaká žena?“
„Ta co jsi s ní mluvil nahoře na ochozu!“ odsekla Selena a zadívala se na to místo – bylo prázdné.
„Prosím tě, nech toho, Seleno,“ zavrčel Postrach rozladěně. „Byla to jen známá!“
Jen známá? A jak dobře ji jen znáš?“ otázala se kousavě.
„Jestli se chceš hádat, odcházím,“ řekl Postrach.
Selena udělala uražené tsss, ale už o tom nemluvila.

Manori se vrátila ke stolu s ruletou a zhodnotila situaci. Pan Solidní už měl před sebou docela velkou hromádku žetonů a začínal riskovat vysokými sázkami. Manori neuniklo, jak při každém hodu skoro hypnotizuje kuličku uvnitř rulety, pravou ruku vraženou do kapsy smokingu.
„Myslím, že podezření bylo na místě,“ naklonila se k Tichému a předstírala zájem o hru. Přitom po očku sledovala okolí. I když si namlouvala, že je to součástí její práce, nemohla popřít, že hledá Postracha.
„Jo, takové štěstí nemůže mít nikdo. Tedy pokud si nedal doušek Felixu,“ zamračil se její kolega na svou hromádku žetonů.
„Ještě to tak,“zavrčela a spolu s ostatními překvapeně vydechla, když opět pan Solidní vyhrál.
„Pane, vy jste kouzelník,“ nadhodil rádoby užasle Tichý nahlas. Pan Solidní sebou solidně trhnul.
„To víte, štěstí je vrtkavá dáma,“ uculil se a Manori neušlo, že si je měří zkoumavým pohledem, ale především si všimla, že ke stolu na druhé straně přistoupila Selena – ano, to jméno si nešlo nezapamatovat a ta dokonalá tvářička porcelánové panenky jak by smet. Postrach se zjevně záměrně držel stranou.
„To jistě, ale vás má určitě ráda,“ vrtěl hlavou Tichý a tvářil se, že přemýšlí, na co vsadit teď.
„Ale drahý, přece bys nežárlil,“ chytila Manori kolegu za paži a trochu omluvně se na muže naproti usmála. Ten po chvíli váhání úsměv oplatil. Pak se opět zaměřil na hru.
Postrach si všiml, jak se Manori přitiskl k nějakému muži a to slovo drahý ho doslova tahalo za uši. Že by si Manori našla přítele? Tak rychle? I když žena jako ona – který chlap by ji nechtěl.
Napětí nad stolem se dalo skoro krájet. Krupiér už trochu nervózně ukončil sázky, zašilhal na hromádku žetonů srovnaných v jednom políčku čísla 28.
„28, černá, sudá,“ vyhlásil krupiér a vydal odpovídající obnos výher.
„Myslím, že dnes večer už nebudu osud pokoušet,“ prohlásil pan Solidní, shrábnul všechny své žetony a vydal se je přeměnit na peníze.
„Na co mám vsadit?“ zeptala se Selena.
„Mě je to jedno,“ odbyl ji Postrach.
Selena se na něj otočila a pak se podívala směrem, kterým upíral pohled.
„No jo, ta tvoje jen známá,“ ušklíbla se. „Jen se podívej na ty její vlasy – určitě nepoužívá značkový kondicioner. A kdo ví, kdy byla naposledy u holiče. A ten make up – jak amatérské.“
Postrach Selenu neposlouchal. Neměla pravdu. Manori byla okouzlující, přirozená a tak ženská. Kdežto ten její přítel, nebyl nic moc. Postrach byl přesvědčený, že Manori si zaslouží někoho lepšího. Přinejmenším někoho, kdo si umí pořádně uvázat motýlka.
Manori s Tichým ještě chvíli počkali a pak se vydali za panem Solidním.
V hale se rozdělili, Tichý vyšel ven a Manori si stoupla do fronty s žetony za pana Solidního. Ten si právě schovával velkou sumu peněz do objemné peněženky.
„Zbyla vám nějaká hotovost?“ zeptala se slečny za přepážkou a podala jí žetony.
Muž ve smokingu se otočil a zamrkal. „Už vás hra omrzela?“
„Už mě omrzelo pořád prohrávat,“ dohnala ho a srovnala s ním krok. „Ne každý má žaludek na to, co provádíte vy,“ sykla tiše když vycházeli hlavním vchodem.
Ruka pana Solidního hmátla do pravé kapsy.
„Ale, ale, to bych nedělal, dámě se přece neubližuje,“ chytil ho za ruku Tichý, který se vyloupnul ze stínu dveří. Pevně ho stisknul a vedle ze schodů dolů Manori si počkala u dveří na dámský doprovod podvodníka. Žena skutečně za několik okamžiků vyšla a rozhlédla se. Bohužel pro ni příliš pomalu, takže byla za chvíli rovněž vedena k jedné z postranních uliček.
O chvíli později se ze špatně osvětlené cesty ozvalo dvojí tiché prásknutí.

Po Manořině odchodu sklesla Postrachova nálada na bod mrazu. Selena sice pořád prohrávala, ale víc než o výhru jí šlo o to, aby jí všichni věnovali pozornost. Postrach a ne poprvé zalitoval, že si nemůže dát panáka. Měl pocit, že zrovna teď ho potřebuje.
Selenu hra omrzela až kolem půlnoci. Prohrála značnou částku, ale s tím si hlavu nedělala. Modeling jí vynášel víc než dost.
Cesta domů se však pro Postracha proměnila v křížový výslech.
„Ta tvoje jen známá – kdo to je?“ zajímala se Selena.
„Prostě známá,“ odbyl ji Postrach podrážděně.
„Aha, prostě jen známá,“ ušklíbla se Selena. „Odkud se s ní znáš?“
„Z práce,“ odsekl Postrach.
„Hm, tak z práce,“ pousmála se Selena. „Jo, to už mi ta tvoje práce taky začíná být podezřelá. Přijde mi, že si tam chodíš jako do holubníku.“
„No a?!“
„A ta tvoje prostě jen známá má taky nějaké jméno?“ pokrčovala Selena ve vyptávání.
„Proč tě to zajímá?!“ otázal se Postrach a předjel pomalejší auto před nimi tak, že Selena vyjekla.
„Zajímá mě, jak se vlas té tvé prostě jen známé dostal na tvoje sako, nic víc,“ odtušila ledově.
„Ty jsi dělala testy DNA, že víš, že byl její?“ odsekl.
„Ne, ale kolik tvých prostě jen známých má dlouhé černé vlasy?“ zasyčela Selena.
Postrach zastavil u chodníku a zadíval se na Selenu dost nevlídně.
„Tak teď mě poslouchej. Jestli se tu snažíš naznačovat cokoli o Manori – “
„Á, tak prostě jen známá má už jméno,“ skočila mu do řeči Selena. „To si běžně tykáš se svými zaměstnanci?!“
„Ona není můj zaměstnanec!“ ujelo ve vzteku Postrachovi.
„Tak to mi budeš muset vysvětlit,“ založila si ruce na prsou.
„Nemusím ti vysvětlovat nic!“ vyjel na ni.
„Ty mi lžeš, Postrachu!“ obvinila ho.
„Tak to mi budeš muset dokázat!“ vyštěkl, protože ho pálilo vědomí, že Selena má pravdu – lhal jí.
„Sám ses právě usvědčil! Ty zubatá stvůro!“ zaječela na něj, vystoupila a s prásknutím zavřela dveře.
Postrach ji sledoval, jak odchází po chodníku a přemýšlel, co má dělat. Jedna část jeho já chtěla za Selenou jít, té druhé se jejím odchodem ulevilo. Pak si ale představil, že by bez Seleny zůstal sám – úplně sám. Ona byla jediná, kdo byl ochotný si ho k sobě aspoň trochu pustit. Manori si našla přítele…
Postrach se proklel a vystoupil z auta.
„Seleno! Seleno, počkej!“ zakřičel za ní, ale ona šla dál.
Bylo mu jasné, že chce, aby za ní běžel – jako pes, jako nějaké zvíře. A to bylo už moc. Vydržel toho od Seleny hodně, ale tohle bylo už prostě příliš.
Kruci máš přece taky nějakou hrdost! Řekl si, když nasedal zpět do auta.
Ale přece jen cítil strach – zůstane sám. Nebylo moc věcí na světě, které by ho dokázaly vyděsit, ale osamělost byla jednou z nich.

Manori došla do bytu, unaveně skopla lodičky z nohou a zamířila přímo do koupelny. Napustila si vanu, přidala vonný olej a ponořila se do horké vody. Byla spokojená, že se akce vydařila a obešla se bez nějakého většího divadla pro mudly.
Na stanici ani na pana Solidního a jeho choť nemuseli ani moc tlačit, aby se přiznal. Jen doufala, že se z toho díky svým penězům nevykroutí, jak se naparoval. Nesnášela tyhle arogantní blbce. To Postrach byl úplně jiný. Zarazila se. Poslední dobou na něj myslela až příliš často. Navíc, dnešní večer nebyl zrovna šťastný, vzpomněla si na ledový pohled jeho načančané partnerky.
Vylezla z vany a potmě došla do postele. Nejlíp bude to zaspat.

Kapitola třináctá

Postrach seděl u baru a mračil se na poloprázdnou sklenici jako by to byla všechno její vina.
Proč se jen musel s Manori v tom kasinu potkat? A co tam dělala? A kdo byl ten chlap?
Bylo zvláštní, že všechny myšlenky, které ho užíraly, se točily kolem Manori.
Postrach si povzdechl. Tenhle večer se těžce nevydařil. Měl sedět doma.
Sklouzl pohledem na mobilní telefon, který ležel na barovém stole. Měl by jí zavolat. Omluvit se. Dát to zase do pořádku.
Jenže pokaždé, když se natáhl pro mobil, něco se v něm vzpříčilo. Na druhou stranu proč by Selena žárlila, kdyby jí na něm nezáleželo?
Zvedl telefon a vytočil její číslo.
„Seleno, já –“ položila to dřív, než mohl cokoli říct.
Tak vytočil její číslo znovu.
„Prosím tě, vyslechni mě!“
„A to jako proč? Nechal jsi mě jít samotnou v noci po tomhle hnusném městě!“ vyjela na něj.
„Není hnusné,“ řekl Postrach dotčeně.
„Jsi lhář a podrazák!“
„Nikdy jsem ti nelhal!“ ohradil se a svědomí se tak neklidně zavrtělo.
No tak skoro nikdy, opravil se v duchu.
„Už ti nevěřím! Nedá se vám věřit, jste jen zvířata hnaná svým nízkým odporným pudem! Jen si jdi za tou tvou – štětkou!“
Postrach sevřel telefon tak pevně, až to v plastové konstrukci žalostně zaskřípalo.
„Až zjistí, co jsi zač, probodne tě první stříbrnou věcí, kterou najde! A já se na to těším! Těším se, až se připlazíš a budeš škemrat!“
„Já se plazit před nikým nebude a před tebou, Seleno, před tebou už taky ne!“ vyštěkl a položil to.
Takhle se nikam nedostanou. Ona je na něj naštvaná a on na ní taky.
„Arogantní, hysterická, namyšlená – “ poslední slovo řekl jen velice, velice tiše, ale stejně to kráva řekl. Potřeboval si ulevit jako už dlouho ne.
Napil se ze sklenice a vyplivl to zpátky. Bylo to odporně studené.
To tu seděl už tak dlouho?
Zadíval se na hodinky. Bylo čtvrt na pět.

Manori se probudila brzy ráno, slunce teprve vycházelo. Podívala se na hodiny na nočním stolku a rozmrzele se otočila na druhý bok. Zavřela oči, rozhodnutá ještě chvíli si pospat. Ale spánek jak na potvoru nepřicházel. Místo toho se jí hlavou honily myšlenky o včerejším večeru, o kasinu a hlavně o Postrachovi. Trápilo, ji, že ho nevarovala a ještě víc, že za ním vůbec šla. Kdyby zůstala u baru, nemusel si jí všimnout a bylo by vše v pořádku.
To máš z toho, že jednáš dřív než myslíš, zavrčela si pro sebe a překulila se zpátky. Pohled ji padl na mobil. Ne, volat mu rozhodně nebudu, nehodí se to a problému jsem mu způsobila dost. Razantně se od telefonu odvrátila a chvíli koukala do stropu.
Ale možná bych se měla omluvit...
Zatraceně, co se to se mnou děje, zamumlala si pro sebe a přetáhla si peřinu přes hlavu.
Když se znovu zadívala na hodiny, ukazovaly již lidský čas.
No nic, horší to už nebude, pomyslela si a prsty tak nějak automaticky vytočily Postrachovo číslo. Telefon zvonil docela dlouho.

Postrach se s trhnutím probudil. Telefon zběsile poskakoval po barovém stole a vyzváněl. Protáhl se, až mu zakřupalo v zádech, a zvedl to.
„Jo?“ zívl.

Když se z druhé strany ozval Postrachův ospalý hlas, připadala si jako provinilec.
„Ahoj, to jsem já, promiň, asi tě budím, co?”
„Ne, to je dobrý, spaní na baru není nic příjemného.”
„Na baru?” vypadlo z ní překvapeně.
Postrach se usmál. Byl docela rád, že zavolala a vzbudila ho. Nebýt jí, ještě by ho tu takhle někdo našel a to by bylo řečí.
„No jo, ale nikomu to neříkej. Co potřebuješ?“
„Já jen, chtěla jsem se omluvit, za včerejšek, asi jsem ti způsobila dost nepříjemností,“ promluvila tiše.
„Ne, za to ty nemůžeš,“ odvětil s důrazem na „ty“.
„Myslíš, že bys mohl zaskočit někam na snídani? Se mnou?” vyhrkla, ani nevěděla proč.
Postrach zaváhal. Jídlo bylo problém. Přesto se přistihl, jak říká ´ano´ ještě dřív, než promyslel na co se vymluví tentokrát.
„Skvělé, tak co bys řekl tomu pekařství na rohu – víš, kde. Mají tak úžasné věci a dá se tam venku posedět.“
„Jo, to by bylo prima.“
„Tak za,“ zadívala se na hodiny. „Za hodinu a půl?“
„Budu tam,“ slíbil a položil to.
Trochu ztuhle sklouzl z barové židle a vydal se nahoru do svého pokoje. Musí si dát sprchu a převléknout se.
„Copak těžká noc?“ zašklebil se Tobiáš, který vylezl ze svého pokoje.
„Jak je možné, že jsem tě nenaučil mlčeti zlato?“ zavrtěl Postrach hlavou, když za sebou zavíral dveře.

Manori vylezla z postele, proběhla koupelnou, hodila na sebe kalhoty a triko a vyrazila na místo schůzky.
Nakonec bylo přece jen dobře, že zavolala, pomyslela si.

Telefon znovu zazvonil právě ve chvíli, kdy byl ve sprše.
Manori, blesklo Postrachovi hlavou a vylítl ze sprchy tak rychle, že ani nezavřel vodu.
„Manori?“ vyhrkl a doplatil na to, že se nepodíval, kdo volá.
„No jistě,“ ozval se Selenin ledový hlas. „A já husa hloupá jsem ti chtěla dát ještě jednu šanci. Nejspíš se už těšíš, jak si tu člověčí husičku zatáhneš do postele. Doufám, že nosí stříbrné spodní prádlo, aby ti upálilo pazoury!“ zaječela a položila to.
„A do prdele,“ ujelo Postrachovi. Na to se totiž už nic jiného říct nedalo.
Teď už Seleně jen tak nevysvětlí, že s Manori nic nemá. Vlastně tohle možná bude znamenat konec jejich vztahu, uvědomil si. A bude za to moct přičítat vinu jen sobě.
Tak proč mu to ani v nejmenším nevadí?

Manori se zadívala na hodinky. Byla nervózní. Postrach měl už deset minut zpoždění a to u něj nebylo normální.
Co když se mu něco stalo, strachovala se.
„Ahoj,“ ozvalo se za jejími zády a Postrach si sedl naproti ní.
Všimla si, že sice není udýchaný, ale zjevně měl hodně hektické ráno.
„Máš – “ snažila se potlačit smích. „Máš na tváři - “ natáhla se a setřela mu z obličeje trochu pěny na holení. Hezky voněl.
„Díky, tohle ráno jsem vážně nezvládl,“ pousmál se.
Byl mnohem uvolněnější než včera, ale taky smutnější. Poznala mu to na očích.
„Tak co si něčím život osladit, hm?“ posunula k němu talířek s koblihami.
„No, víš – “ začal, ale když viděl, jak se na něj dívá, slova mu uvázla v krku.
„Chápu, ty nesnídáš,“ řekla a přitáhla si talířek zpátky. Nedokázala však zakrýt zklamání.
Postrach si uvědomil, že když ho aspoň jednou neuvidí jíst, začne mít podezření. A kdyby zjistila pravdu – na to nechtěl ani pomyslet. Pohledem zkontroloval, že tu záchody jsou.
„Ne, rád,“ přitáhl si talířek zpátky. Její úsměv ho ujistil, že mu to za to stojí.
Koblihy sice nádherně voněly, ale jinak v něm nevyvolávaly žádnou chuť do nich byť jen kousnout. Jenže Manori se na něj dívala. A doufat v to, že ho spasí její náhlý odchod na toalety, bylo příliš naivní.
Jsi Noční klub, zvládneš všechno, řekl si v duchu a přinutil se do té věci kousnout.
Byl to divný pocit a úplně cítil, jak se mu žaludek stáhl nevolí. Polykat něco pevného bylo nezvyklé a nepříjemné. V jednu chvíli měl pocit, že se tím snad udusí.
„Nechceš bouchnout do zad?“ nabídla se starostlivě.
Ještě to tak, pomyslel si a zavrtěl hlavou. Polknul a statečně si ukousl druhé sousto. Nejhorší bylo, že neměl nejmenší představu, kdy začne jeho žaludek protestovat. Musel to nicméně risknout.
Podařilo se mu nasoukat do sebe celou jednu koblihu, což považoval za heroický výkon. Obzvláště vzhledem ke skutečnosti, že se mu už asi tak od půlky chtělo zvracet.
„Omluv mě,“ šeptl a spěšně zamířil na toalety.
Zjistil, že zvracet je pořád stejně ohavná činnost jako bývala. Akorát ta kobliha byla paradoxně sympatičtější cestou zpátky, protože mu díky tomu přestalo být zle.
Skvěle to začalo a skvěle to pokračuje, pomyslel si hořce, když si myl ruce.
„Dáš si ještě?“ nabídla mu Manori, když se posadil naproti ní.
„Jen to ne!“ uklouzlo mu.
„Nebyla dobrá?“ otázala se zaraženě.
„Ne, ne, vůbec,“ připadal si, že blábolí jako idiot. „Nemám chuť.“
„Problémy,“ pochopila. „Kvůli včerejšku?“
„Ty za to nemůžeš. Ty ne,“ ubezpečil ji a zjistil, že po extempore s koblihou dostal opravdový hlad, což bylo nepříjemné, leč zvládnutelné.
„Postrachu, mě to mrzí, já – “
„Manori, neomlouvej se,“ zarazil ji. „Navíc teď už je to jedno, protože – “ zavrtěl hlavou a bezmyšlenkovitě si začal pohrávat s lžičkou od její kávy.
„Jestli – jestli si o tom chceš promluvit,“ nabídla se tiše.
„Nevím, jestli je o čem mluvit,“ povzdechl si. „Včera jsem to zvoral a dneska to dorazil.“
Nechápavě se na něj zadívala.
„Už se neozve,“ řekl spíš sám sobě než Manori. Byl to jen takový tichý povzdech.
„Třeba jo,“ pokusila se ho povzbudit. „Určitě tě – “ zarazila se. Chtěla říct miluje, ale bylo víc než zjevné, že láska v tomhle vztahu není. A možná ani nikdy nebyla. „Má ráda,“ dořekla rozpačitě.
„Ta má ráda jen sama sebe,“ poznamenal Postrach. „A nejhorší na tom je, že…¬že nevím, jestli vůbec chci, aby se ozvala.“
„No a,“ začala opatrně. „Nenapadlo tě někdy, že bys byl bez ní šťastnější?“
Zadíval se na ni, jako by nevěděla, o čem mluví.
„Podívej se, Postrachu, ty si hrozně fajn chlap,“ řekla mu a položila dlaň na jeho ruku. Už ji ani nepřekvapilo, že ji má studenou. „Zasloužíš si někoho lepšího. Někoho, kdo by tě měl rád. Tak proč…zůstáváš ve vztahu, který není…ti nevyhovuje?“ opatrně volila slova.
Postrach si povzdechnul.
„Víš, jsou – lidé, kteří řekněme – no prostě nejsou pro většinu populace vhodnými – partnery. Takoví – lidé, když pak najdou někoho, kdo je ochotný s nimi žít, snesou hodně, protože –“
„Se bojí osamělosti?“ dořekla za něj. Bylo jí jasné, že mluví o sobě.
„Co ty víš o osamělosti,“ zašeptal a bezmyšlenkovitě propletl prsty s jejími.
Manori si vzpomněla na své dětství, když se u ní začaly projevovat její magické schopnosti. Na to, jak se jí děti stranily, protože byla divná. A na tu úlevu, když zjistila, že je spousta takových jako ona. Vzpomněla si ale i na roky, kdy studovala, a kdy jí děti z mudlovských rodin záviděly, že má matku čarodějku, kdežto děti z čistokrevných rodů jí opovrhovaly, protože otec byl mudla. A jak se jí pak všichni svorně vyhýbali, když zjistili, že její máma je bystrozorka. Než se seznámila s Meg, užila si osamělosti víc než dost.
„Možná víc, než si myslíš,“ řekla tiše a přejížděla mu jemně placem po hřbetu ruky.
Zadíval se na ni. Ty jeho šedé oči – měla pocit, že jí vidí až do duše. A přitom když se do nich zahleděla, spatřila, že je zranitelný – alespoň teď v tuhle chvíli. Zranitelný a osamělý.
„Na světě jsou tolerantní lidé. Lidé, kteří tě budou brát takového jaký jsi a nebudou ti poroučet, ani tě zkoušet měnit,“ usmála se. To, že ona je takovou raději spolkla. Měla obavu, jak by to vyznělo.
„A ty rozhodně nemáš zapotřebí trápit se s někým jako je ona,“ dodala důrazně. „Ona si tě nezaslouží.“
Postrach se nepatrně usmál. Byl to smutný úsměv, ale byl to úsměv.
„Co děláš dneska?“ zeptala se.
Postrach pokrčil rameny. Neměl náladu něco dělat.
„Tak si uděláme výlet. Co ty na to? Aby sis trochu zlepšil náladu,“ usmála se na něj.
„To tvého přítele moc nenadchne,“ řekl tiše.
„Přítele?“ zamžikala překvapeně.
„Toho, co jsi s ním byla v kasinu,“ připomněl jí.
„Jak jsi, prosím tě, na tohle přišel?“ zasmála se Manori té představě.
„Řekla jsi to,“ namítl zmateně.
„Omlouvám se, Postrachu, omlouvám, já to nemyslela tak, jak jsi to pochopil. Je to kolega z práce. Byli jsme tam pracovně,“ usmála se na něj.
A on jí ten úsměv oplatil. Byl to malý úsměv, ale přesně ten, který znala.
„Promiň,“ jeho úsměv se prohloubil a do očí se mu pomalu vrátila jiskra. „Prostě – takže co ten výlet?“
Manori si všimla, že chtěl říct něco jiného, ale na poslední chvíli si to rozmyslel, nicméně to z něj nehodlala páčit.
„No, navrhovala bych na chvíli vypadnout z města, nějak mám poslední dobou lidí plné zuby,“ navrhla.
„Proč ne, můžeme vyjet někam pryč. Aspoň uvidíš z Čech víc než jen Prahu,“ přikývnul Postrach a samotnému mu přišel nápad utéct od všeho toho shonu docela lákavý.
„Jsi tady autem?“ zeptala se a strčila zbytek koblih do sáčku, aby po cestě nepadli hlady.
„Ne, doběhl jsem sem po svých,“ vrátila se Postrachovi dobrá nálada.
„Ach tak, proto to zpoždění,“ chápavě přikývla a vstala.
„To víš, už nejsem nejmladší,“ pokrčil rameny a vedl ji k autu.
„Ale prosím tě, člověku je tolik, na kolik se cítí,“ mávla rukou a nasedla.
Ranní Prahou projeli vcelku klidně, ulice se ještě nestačily zaplnit natolik, aby se staly neprůjezdnými. Postrach řídil jistě, musela obdivovat jeho smysl pro orientaci, ona se v pražských ulicích pořád nemohla nějak vyznat. Chvíli zkoušela uhádnout, kudy teď zrovna jedou, ale když se jí nepovedlo ani jednou trefit, z čehož měl Postrach skoro škodolibou radost, raději toho nechala. Pohodlně se opřela v sedadle a nechala si pootevřeným okýnkem proudit chladný vzduch do vlasů.

„Je tady krásně,“ pozorovala Manori krajinu a hltala očima jednotlivé detaily.
„Kde je tvoje anglické vlastenectví?“ usmál se Postrach a úkosem se na ní podíval. Napadlo ho, že s těmi lehce rozcuchanými vlasy vypadá zatraceně dobře, a tak raději zabodl oči zpátky na cestu.
„Asi zůstalo v posteli a dospává,“ zašklebila se. „A pak, částečně jsem přece Češka, ne?“ uvědomila si a vítězoslavně se usmála, že ji tohle napadlo.
„Ale jen částečně,“ zpražil ji vážným pohledem, ale koutky úst mu nepatrně cukaly.
„Dík,“ naoko se urazila a otočila se k bočnímu oknu. „Co je to támhle za hrad?“ zaostřila zvědavě zrak a zapomněla být uražená.
„Tam tě hodlám zavést a uvěznit,“ chytil se toho Postrach a odbočil z hlavní cesty.
„Ne, vážně?“ vykulila oči. „Pán veze kořist do svého hnízda?“ popichovala ho.
„Jo, přesně jako z historického románu, šlechtic unese prostou dívku na svůj hrad,“ uculil se a zastavil na volném prostranství nedaleko rozpadlé hradby.
„Hele a nejsi trochu chudý šlechtic?“ neodpustila si, když vystoupila z auta a rozhlédla se po zřícenině. „Chtělo by to novou střechu, jinak ti z prosté dívky zbyde zmoklá slepice,“ uchichtla se a vydala se na obhlídku.
„Spíš nové zdi,“ opravil ji Postrach. „Dej si pozor, ať někam nespadneš,“ varoval ji, když viděl s jakou vervou se pustila do průzkumu. „Nevezl jsem tě sem takovou dálku, abych tě pak tahal z nějaké díry,“ vydal se za ní.
„Jasně, ty bys mě tam nechal co? Už jsem tě prokoukla, tohle je ideální místo, kde se dá někoho jednoduše zbavit,“ zahrála Manori úlek, a pak se vyšvihla na nejbližší kus hradby a zmizla za širokou hradební zdí.
„No počkej, teď už odsud neodejdeš,“ přistoupil na její hru, odložil sako na zídku a bez problému se šplhal za ní. Ale když dorazil na zpustlé nádvoří, nikde ji neviděl. Nemohla přece tak rychle překonat tohle otevřené prostranství, pomyslel si a zostřenými smysly pátral, kampak se ukryla. Tiše při tom postupoval podél zdi.
Manori ho pozorovala ze svého stanoviště o patro výš nad ním. Trochu nefér si před chvíli vypomohla vyčarovaným provazovým žebříkem přeměněným z psího vína, které se bujně pnulo po většině zdi. Nyní ho trochu okouzleně a trochu překvapeně sledovala. Nečekala, že se bude pohybovat natolik tiše, rychle a obezřetně. Barnie měl pravdu, takhle se uměl chovat jen někdo s vynikajícím výcvikem. Vrtalo ji hlavou, kde se tohle naučil.
Postrach dole vycítil její přítomnost, slyšel odněkud lehký šelest, ale díky tomu, jak se zvuk odrážel od kamenů, nebyl schopný určit odkud přesně.
„Hledáte někoho, sire?“ neodpustila si Manori otázku, když procházel pod ní. Postrach vzhlédnul. Nevypadal nijak zvlášť překvapeně.
„Jednu uprchlici, je velmi nebezpečná, děsí poctivé lidi k smrti,“ pronesl vážně.
„Nikoho takového jsem tady neviděla,“ zavrtěla hlavou a popošla kousek dál, kde bych ochoz nižší a přehodila nohy přes kamenné zábradlí. Postrach ji dole následoval a nespouštěl z ní oči.
„Nemusíš páchat sebevraždu, slibuji, že tě tady do žádné hladomorny nezavřu,“ poznamenal, když pochopil, že se chystá skočit dolů a zastavil se pod ní.
„Tsss,“ pohodila hlavou, hladce seskočila dolů a přistála překvapivě lehce těsně před ním.
Postrach automaticky natáhnul ruce a před dopadem ji zachytil a zmírnil její už tak povedené přistání.
„Ach, šlechetný zachránce,“ vydechla teatrálně a chytila se ho pevně kolem ramen, jako kdyby ji právě zachránil ze spárů draka.
Postracha její gesto potěšilo a mírně rozhodilo zároveň. Nebo spíš její náhlá blízkost, kdy mohl cítit vůni jejích vlasů, teplo jejího těla. Vzpamatoval se a raději ji pustil. Manori k němu zvedla hlavu a spustila ruce z jeho ramen.
„Máš proklatě rychlé reflexy,“ poznamenala s úsměvem.
„To víš, mám rychlost v krvi,“ poznamenal ledabyle a zatvářil se patřičně polichoceně.
V duchu si vynadal za svou neopatrnost. Naštěstí se zdálo, že to Manori přešla bez dalších otázek a nechala to být. Nepatrně si oddechl. Z nějakého důvodu mu velmi záleželo na tom, ji ničím nepopudit nebo neodehnat od sebe. Následoval ji zpět na louku pod hrad k autu.
„To je paráda, nikde ani človíček,“ protáhla se Manori a plácla sebou na trávu pod strom. Otočila se na záda, zavřela oči a nastavila tvář slunci probleskujícímu mezi větvemi.
„Ty jsi mi ale třeštidlo,“ smál se její spontánnosti. „Budeš zamazaná od trávy,“ podotknul, ale usadil se vedle ní tak, aby měl slunce v zádech.
„To je fuk. Znám na to kouzlo,“ poznamenala naprosto klidně a pak otevřela jedno oko.
„Hm, docela bych ti to i věřil,“ naklonil hlavu na stranu. „Ale jsem na pohádky trochu moc starý.“
„No jen aby ses nedivil,“ pronesla tajemně a v duchu si pomyslela, co by asi tak řekl na to, čím je. „Možná ti to někdy předvedu,“ slíbila a mrkla na něj. „Ale jen, když budeš hodný,“ škádlila ho.
„No to jsem zvědavý,“ uculil se Postrach.
„Buď,“ přimhouřila Manori oči a překulila se na břicho. „Ale nějak mi vyhládlo, tobě ne?“ koukla se mlsně k autu, kde zůstaly ranní koblihy.
„Ani ne,“ zalhal a jeho pohled se rozhodně nestočil k autu a koblihám.
„Tedy, jak ty to děláš,“ zavrtěla hlavou. „A to jsem si o sobě myslela, že moc nejím, ale vedle tebe si připadám jako žrout,“ zvedla se z trávy, že si dojde pro koblihy.
„Seď, dojdu tam,“ zarazil ji Postrach a vyskočil pružně na nohy.
„Hraješ si na hodného, co?“ lehla si tedy zpátky se smíchem a podepřela si bradu rukama.
Postrach došel k autu, vylovil odtamtud pytlík s koblihami a mrknul na palubovou desku, kde nechal mobil. Na displeji bylo nepřijaté volání. Šáhnul po telefonu a předem věděl, kdo se mu snažil dovolat - samozřejmě Selena. Podrážděně zavrtěl hlavou a mobil raději úplně vypnul. Neměl na ni náladu a nehodlal si nechat zkazit hezký den.
Vrátil se zpět pod strom a posadil se kousek od ležící Manori a zašustil sáčkem.
„To víš, chci vidět to kouzlo,“ poznamenal a musel se usmát, když po tom zvuku otevřela bleskově oči a hladově se zadívala na koblihy.
„Jídlo,“ zapředla a začala se po čtyřech plížit trávou k Postrachovi. Ten jen povytáhl obočí a čekal, co bude dál.
Dolezla k němu a pár centimetrů od jeho natažených nohou se usadila s výrazem kočky čekající na smetanu.
„To tě mám krmit?“ usmál se Postrach.
„To je nápad,“ chytla se toho Manori a provokativně se olízla a zavrtěla s pohledem upřeným střídavě na něj a na koblihy. Vyloženě se bavila jeho překvapeným pohledem, který jí prozradil, že tuhle odpověď rozhodně nečekal.
„Ale jestli si nepospíšíš, tak tady buď padnu hlady, nebo se na tebe vrhnu a ty koblihy si vezmu násilím,“ pohrozila mu se smíchem.
Postrach jen zavrtěl hlavou a trochu užasle si uvědomil, že jeho ruka jakoby sama od sebe vytáhla ze sáčku jednu koblihu a natáhla se směrem k ní.
Manori otevřela pusu a Postrach s koblihou ucukl.
„Ty!“ vycenila na něj zuby.
Postrach se začal smát.
„Neukážu ti kouzlo,“ pohrozila mu.
Podruhé už neucukl. Manori si ukousla pořádný kus a labužnicky přivřela oči.
Postupně zlikvidovala celou koblihu, pak se posadila a s výrazem, že ještě není úplně spokojena, se zadívala na zbývající kousek pečiva.
„Vážně si nedáš?“ zeptala se s nadějí v hlase.
„I kdybych chtěl, tak ti to nemůžu udělat,“ bavil se Postrach a vytáhnul poslední. „Jen mi nech prsty,“ dodal se smíchem, když i ze zbylé koblihy zůstal ve chvíli jen nepatrný kousek.
„Máš strach?“ uculila se Manori a schválně mu při posledním soustu na nepatrný okamžik přejela zuby po palci.
„No, u tebe jeden nikdy neví,“ odpověděl a nepatrně se zavrtěl.
„Koukám, že máš dobrý odhad na lidi,“ poznamenala a se smíchem si utřela ze rtů cukr. „Tak a teď jsem naprosto spokojená,“ protáhla se.
„Jak málo stačí ke štěstí,“ zakroutil hlavou a neubránil se pohledu na ni.
„Jsem nenáročná,“ usmála se.
„Všimnul jsem si,“ pokýval hlavou. Pak ale rychle dodal: „Totiž já to tak nemyslel!“
„Postrachu, v klidu,“ usmála se. „Já to pochopila,“ a lehla si do trávy.
Pousmál se a posadil se vedle ní.
„Já nejsem z porcelánu,“ poznamenala velmi tiše – spíš k sobě než že by to říkala jemu.
„Ne, to nejsi. Ty jsi – jiná,“ zadíval se na ni.
Manori nevěděla, co ji znepokojilo víc – že ji slyšel nebo ty jeho pronikavé šedé oči.
„Řekni mi, kde se realitní makléř naučí – “ zaváhala.
Postrach pozvedl obočí.
„No, pohybuješ se jako zkušený – voják.“
„Vojenská služba. To u vás v Anglii nemáte?“ rýpl si.
Manori se musela ne poprvé obdivovat jeho pohotovosti a výřečnosti. Zdálo se, že má odpověď snad na všechno. O to víc vnímala ten kontrast, když přišla řeč na cokoli, co byť vzdáleně souviselo se Selenou. Jako by pokaždé ztratil pevnou půdu pod nohama. Chvílemi se k ní choval skoro jako by od ní očekával nějakou nepříjemnou reakci – jako před chvílí. Ta ženská na něj měla viditelně špatný vliv.
„Jistě že máme,“ zašklebila se. „A ty jsi byl nepochybně u výsadkářů.“
„Ne, to ne,“ zavrtěl hlavou. „Jen ve mně asi zůstalo něco víc, než je obvyklé,“ pokrčil rameny jako by to nestálo ani za zmínku.
A Manori poprvé napadlo, že jí lže. Nebo přinejmenším neříká celou pravdu. Neměla pro ten pocit žádný zřetelný důvod, ale to jak najednou uhnul pohledem, v ní vyvolalo dojem, že tentokrát nebyl upřímný.
A ty mu nelžeš? Ozvalo se její svědomí.
Snad proto se rozhodla, že to zatím nechá být. Postrach měl zřejmě nějaké tajemství, o kterém nechtěl, aby věděla. Docela dobře to mohlo být něco zcela banálního, nevinného. Na druhou stranu, co asi může skrývat chlap v perfektním obleku, který chodí se supermodelkou a tvrdí, že mu z vojny „utkvěl“ vojenský výcvik?
Manori zjistila, že jí Postrach začíná zajímat ještě víc. Byl záhadný od první chvíle, co ho potkala, a nyní se to jen prohloubilo. A přesto necítila, že by její důvěra v něj nějak utrpěla. Pokud jí něco tajil, měl pro to nejspíš pádný důvod.
„A teď mi zase řekni něco ty. Od kdy jezdí anglické policistky na pracovní pobyt do Evropy?“ vytrhl ji Postrach z myšlenek.
Manori doufala, že to, jak ji zaskočil, dostatečně zamaskovala zívnutím.
„Je to takový – experiment, víš. Znáš to, integrovaná Evropa a podobně,“ vymýšlela si za pochodu a děkovala Prozřetelnosti za to, že její otec byl mudla a ona nikdy nepřestala žít v obou světech. Dnes se jí to, ne poprvé, vyplatilo.
„O tom slyším poprvé – o takových experimentech,“ řekl pochybovačně.
A vůbec poprvé ho napadlo, že by si ji možná měl prověřit. Ne, snad že by chtěl na ní něco vyhrabat, ale nedožil se tak vysokého věku proto, že by byl neopatrný. Některé věci mu byly prostě podezřelé, ačkoli nebyl přesvědčen, že by představovala pro něj ohrožení. Prostě jen měl rád ve všem jasno. Anglická policistka v Čechách? A co dělala v tom kasinu – pracovně? Něco mu říkalo, že mu přinejmenším neříká celou pravdu.
Na druhou stranu nechtěl otevřeně vyzvídat. Mohlo jít o docela obyčejnou pracovní záležitost, do níž mu nic nebylo. Celé to mohlo být docela prosté a jednoduché. Nechtěl si ji proti sobě popudit. Konec konců on měl taky svá tajemství. A Manori mohla sotva skrývat něco podobně závažného.
„Hele, neříkala já náhodou, že mám práce plné zuby?“ zadívala se na něj úkosem naoko rozzlobeně. „Změníme téma, co říkáš?“
„Tak jo,“ opřel se zády a o strom, natáhl si nohy, zavřel oči a ruce si dal za hlavu.
Manori se při pohledu na něj musela začít usmívat. Vypadal prostě úžasně.
„Co to kouzlo? Slíbila jsi mi, že mi nějaké ukážeš,“ řekl s úsměvem, aniž by otevřel oči.
Manori se obrátila na břicho, utrhla stéblo trávy a strčila si ho do pusy. Chvíli mlčela a váhala. Možná by mohla, třeba by pak on…
„Ty, Postrachu,“ začala opatrně. „Věříš na kouzla?“
„Ale jistě že, hlavně od té chvíle, co mi auto sešrotovala jedna překrásná anglická policistka a nikomu se přitom nic nestalo,“ usmál se.
„Nemáš za jízdy telefonovat,“ vrátila mu to. „A já náhodou mluvím vážně. Věříš na kouzla?“
Jeho smích byl upřímný a – zraňující.
„Ale no tak, Manori,“ podíval se na ni pobaveně. „Na pohádky už jsi trochu velká, nemyslíš?“
„No a v co vlastně věříš ty?“ zeptala se poněkud posmutněle. I když ji jeho reakce nepřekvapila, tak nějak doufala, že zareaguje jinak – chápavěji. Pak by mu mohla říct pravdu, nebo aspoň její větší část.
„Tak třeba na upíry?“ nadhodil s úsměvem.
Tentokrát se upřímně rozesmála ona.
„Ty jsi dobrý. Tak já jsem na pohádky velká a ty mi tu chceš nakukat, že věříš na upíry?“ zavrtěla nevěřícně hlavou. „Já se tu snažím vést filozofickou debatu a ty si ze mne děláš akorát srandu,“ loupla po něm pohledem.
„Možná…trochu,“ připustil, ale jeho veselí bylo najednou to tam.
„Ne, teď vážně, v co věříš?“ zeptala se, ale nedokázala si odpustit dovětek: „Kromě Drákuly?“
„Věřím v sebe, ve své schopnosti,“ odpověděl.
„A v kouzla ani malinko?“ ponoukala ho.
„Manori,“ usmál se a zadíval se nahoru do koruny stromu, „kouzla jsem jen v pohádkách.“
„To upíři taky,“ opáčila.
„Dobře, jedna nula pro tebe,“ uznal.
Manori se překulila na záda a taky se zahleděla do větví.
„A to jako vážně věříš na upíry?“ otázala se po chvíli.
„Ne, jen jsem si z tebe dělal legraci,“ řekl. „Upíři přece neexistují.“
„To tvrdíš ty,“ pousmála se.
„No a v co věříš ty?“ sklouzl pohledem k ní.
„Já?“ protáhla se. „Na spoustu věcí. Mimochodem na upíry taky,“ usmála se, ale nepodívala se na něj.
„Vážně?“ podivil se.
„Jasně, a na skřítky a jednorožce a draky a – “ začala vyjmenovávat.
„Aha,“ utrousil Postrach. „Ty máš hodně velkou fantazii, co?“
„A ty jsi zase přízemní materialista.“
„Pragmatik,“ opravil ji.
„Pozor, aby se z tebe nestal suchar,“ zašklebila se.
„Dík za varování,“ ušklíbl se.
„Nemáš zač.“
Strávili pod tím stromem bezstarostným tlacháním a popichováním se příjemné dopoledne. Kolem poledne sjeli do nejbližší vesnice koupit si něco k obědu.
Postrach její přednášku o správné životosprávě přešel se smíchem a vymluvil se na to, že ta ranní kobliha mu podráždila jeho žaludeční vředy. Manori prohlásila, že to má smůlu, a že aspoň zbude víc na ní a bez rozpaků si přivlastnila jeho porci, kterou snědla později pod „jejich“ stromem, kam se vrátili.
Když relaxovala ve stínu větví se zavřenýma očima opřená o Postracha, napadlo Manori, že je poprvé od odjezdu z Anglie doopravdy uvolněná a spokojená. Vůbec se jí nechtělo zpět do města. Přála si, aby se čas zastavil a ona tu mohla zůstat – s Postrachem.
Postrach si dovolil pustit z hlavy všechny problémy a starosti a jen si vychutnávat hezké počasí, ticho a Magořinu příjemnou společnost. Téměř se zdálo, že je všechno v naprostém pořádku. Už dlouho se necítil tak uvolněně a spokojeně.
Všechno hezké ale nakonec skončí. Jen neochotně se vraceli do města. Odpolední špička je zdržela, ale ani jeden z nich si nestěžoval. Kradli poslední okamžiky dnešního dne.
Když Postrach zastavil před domem, už se připozdívalo.
„Tak zpátky do tvrdé reality,“ povzdechla si a otočila se na něj. „Byl to moc hezký den, díky,“ usmála se.
„Nemáš zač,“ zavrtěl hlavou. „To já bych ti měl poděkovat, přivedla si mě na jiné myšlenky,“ zavrtěl posmutněle hlavou. Návrat do všedního dne se mu pranic nezamlouval.
„Kdykoliv k službám,“ usmála se laškovně a lehce ho po zaváhání pohladila po tváři. Pak vystoupila z auta a zamířila ke dveřím. Ve vchodu se ještě otočila, mávla mu na pozdrav a zmizela uvnitř domu.
Postrach seděl bez hnutí a díval se na zavřené dveře. Když se ve čtvrtém patře rozsvítilo světlo, s povzdechem nastartoval a rozjel se.

Zaparkoval v garáži. Vypnul motor a zůstal sedět v autě.
Upíral oči do tmy a přemýšlel. Bylo mu jasné, že až se vrátí do Klubu, bude jim muset dát nějakou odpověď na to, kde byl a proč nebral mobil. Problém byl v tom, že netušil, co jim vlastně řekne.
Mohl by jim o Manori říct a představit ji jako kamarádku, jenže si dokázal velmi živě představit, jak by se Tobiáš s Karolínou tvářili. Jistě taky mohl zajet za Selenou, usmířit se s ní.
Selena.
Postrach si povzdechnul. Vůbec nebyla jako Manori. Nikdy neudělala nic jen tak z náhlého nápadu, všechno měla do detailu pečlivě naplánované. Neexistovalo, aby se prostě z ničeho nic sebrala a jela s ním někam. Nemluvě o tom, že přemlouvat ji k návštěvě nějaké zříceniny byla ztráta času. Ihned by se mu dostalo otravného kázání o tom, že by si zničila boty, umazala šaty, a co by tam vůbec dělali, když široko daleko není žádná luxusní restaurace, kde by podávali stravu pro králíky, neboť si ona přece musela udržovat štíhlou linii. Zapřemýšlel, co s ní má společného, co je spojuje a s hořkostí si uvědomil, že akorát tak postel. A v té to poslední dobou taky stálo za draka.
Zamyslel se nad tím, co říkala Manori, že by mu bez Seleny bylo líp, že si zaslouží někoho lepšího. Jenže Manori neznala pravdu. Kdyby ano s hrůzou by utekla. Její názor byl tudíž zkreslený.
Musel ovšem připustit, že život se Selenou rozhodně nebyl to, co si celý život přál. Vlastně jediné chvíle, kdy si připadal jako plnohodnotná lidská bytost a necítil se osaměle, bylo, když byl s Manori. Dnešní den byl jeden z nejkrásnějších za posledních bezmála pět let.
Postrach se neubránil dalšímu povzdechnutí. Věděl, že by to přátelství s Manori měl ukončit, že by se už neměli scházet. Jen se snažil ukrást kousek toho, oč ho připravili.
Ano, udělá to. Udělá, co je rozumné. Nemůže jí zkazit život.
Vystoupil z auta, zamknul ho a vydal se oklikou do Klubu.

Nemohl popřít, že přijít do Klubu tak pozdě, že všichni už spali, je zbabělé. Jenže za celou tu dobu, co vysadil Manori u baráku, nedokázal vymyslet přijatelnou odpověď, kterou by přátelům dal. Říct jim o Manori nechtěl, ale příčilo se mu lhát.
Nepotřeboval si rozsvítit, a Klubem prošel po tmě. Vystoupal po schodech. Ve chvíli, kdy otvíral dveře svého pokoje, zaslechl nějaký velice slaboučký zvuk. Nemusel být génius, aby si domyslel, co se v Tobiášově pokoji děje. Osten závisti ho bodl nečekaně a o to bolestivěji. On se Selenou nikdy neměl žádný pořádný vztah. Celé to byla jen iluze. Jeho zoufalá a ubohá snaha tvářit se, že se jeho život nepřevrátil vzhůru nohama.
Postrach zavřel dveře. Nepotřeboval, aby mu ostatní říkali, že není ve své kůži. Věděl to i bez nich. Nikdo mu nemusel dělat psychologické rozbory. Byl si vědom toho, co ho vnitřně užírá. A nejhorší na tom bylo, že s tím nemohl nic dělat.
Ačkoli něco by udělat měl. I když to nebude příjemné. Ovšem nejspíš to je prostě nezbytnost. A pravděpodobně to měl udělat už dávno.

Kapitola čtrnáctá

Ráno bylo dost rozpačité. Když Postrach sešel do Klubu, všichni už seděli u snídaně. Tiše se pozdravili, ale nikdo nic neřekl. Postrach jim byl za to vděčný, ale z jejich pohledů pochopil, že takhle to nepůjde donekonečna, což mu připomnělo to, k čemu se včera večer rozhodl. Utvrdilo ho to v tom, že je to jediné možné řešení. Došel si do kuchyně pro snídani a šel si sednout dozadu do křesla. Ze začátku s ostatními jedl, ale nedokázal snášet jejich špatně skrývaný odpor. Neměl jim to za zlé.
Posadil se a rozložil si noviny.
Karolína se ohlédla na Postracha přes rameno a povzdechla si.
„Měli bysme něco udělat,“ zašeptala a upřela pohled na Tobiáše.
Tobiáš zarytě mlčel. Nechtěl si plést do Postrachových osobních věcí.
„Copak to nevidíš?!“ sykla popuzeně Karolína. „Ztrácíme ho!“
„A co s tím chceš dělat?“ otázal se Tobiáš podrážděně. Jistě že viděl, že s Postrachem není něco v pořádku. A bohužel si dokázal i domyslet důvod.
„Já nevím, ale něco musíme udělat,“ zamračila se Karolína. „Odcizuje se nám. Tohle není náš starý dobrý Postrach a za všechno může ta příšerná ženská!“
Tobiáš se zadíval na Postracha. Karolína se mýlila, za tohle nemohla Selena, alespoň ne za všechno. Postrach byl takový divný už od svého návratu. A postupem času se to jen zhoršovalo.
Postrach si snažil nepřipouštět, že se za těmi novinami schovává, ale věděl, že to tak je. Byly chvíle, kdy si tu připadal poněkud cizí - a snídaně k nim rozhodně patřily. Patřil sem, byl to jeho domov, jeho přátelé, jeho rodina a přitom sem zároveň už nepatřil tak jako dřív.
Složil noviny a odložil prázdnou skleničku.
„Něco si vyřídím. Za chvíli jsem zpátky,“ sdělil jim cestou ke dveřím.
Ano, bylo na čase přestat si něco namlouvat a přijmout věci takové, jaké byly. Přestat snít a hrát si na něco, co už dávno není. A nikdy už nebude.

Manori se ráno probrala brzy, a tak chvíli ještě lenošila v posteli a přemýšlela nad včerejškem. Po dlouhé době se cítila spokojená, jediná věc, která kalila její radost, byla vzpomínka na část rozhovoru o kouzlech. Cítila se jako podvodnice, že Postrachovi neřekla o sobě pravdu, nesnášela neupřímnost a lži a co dělala ona teď? Margarit by jistě jen pobaveně zakroutila hlavou nad jejími starostmi. Copak asi dělá?
Překulila se na bok, natáhla se po mobilu a naťukala smsku do Anglie. Trochu provinile si uvědomila, že se od svého příjezdu ještě své kamarádce neozvala. Pak se rozhodla nechat lenošení a jít raději něco dělat.

Selena se samolibě usmála.
„Takže jsi nakonec přece jen přilezl,“ zapředla spokojeně.
„Ne, nepřilezl,“ řekl Postrach tiše. „Jen jsem ti přišel říct, že je mezi námi konec.“
Seleně zmizel ze rtů úsměv a překvapeně zamžikala.
„Cože?“ vydechla. „To nemyslíš vážně.“
„Myslím to zcela vážně,“ ujistil ji. „Je mezi námi definitivní konec. Sbohem,“ otočil se na podpatku.
„No prosím, zřejmě si myslíš, že tě ta tvoje černovláska přivítá s otevřenou náručí!“ křikla za ním. „Už jsi jí řekl pravdu? Nebo jí dál lžeš do očí?!“
Postrach šel ke schodům pomalu, beze spěchu, i když by nejraději utekl. Selena věděla, jak mu ublížit. Ale tohle bylo naposledy, co jí to hodlal dovolit. V jeho životě nebylo pro vztahy místo, už ne, a obzvláště pro Selenu v něm místo nebylo.
„Postrachu!“ dolehl k němu její plačtivý hlas a pak uslyšel kroky.
Objala ho kolem krku. Doslova se na něj pověsila.
„Nedělej to,“ zašeptala.
Cítil teplo jejího těla. Možná kdyby se dotkla jeho tváře, políbila ho, snad by ho dokázala zviklat, jenže ona to neudělala.
Jemně ji od sebe odstrčil a podíval se jí do očí.
„Dobře víš, že ty a já jsme - příliš rozdílní na to, abychom spolu mohli zůstat,“ zašeptal.
„Ale dřív to šlo,“ namítla a její zoufalství bylo tak přesvědčivé, že by mu za jiných okolností i věřil.
„To, co bylo dřív, nebyl život,“ namítl ostřeji než chtěl. „Jak - jak se vůbec na to můžeš odvolávat?!“ odstrčil ji od sebe.
„Víš, že zůstaneš sám?“ zeptala se ho chladně. Po slzách a smutku nebylo najednou ani památky.
Postrach přikývl.
Selena se otočila a odkráčela.
Zaslechl, jak za sebou práskla dveřmi svého bytu.

„Je vše v pořádku?“ zeptal se Tobiáš opatrně, když se Postrach vrátil.
Postrach měl chuť říct ne, ale přinutil se usmát a odpovědět, že je. Tobiáš sice nevypadal přesvědčeně, ovšem nevyptával se už dál.
„Rozešel jsem se se Selenou,“ řekl Postrach po chvíli tiše.
Tobiáš se otočil a Postrach se tak nějak pousmál a pokrčil rameny, jako by celá ta věc nestála za víc.
„Včera jsi nebyl s ní, že jo?“ řekl Tobiáš pomalu.
Postrach se místo odpovědi podíval na hodinky.
„Měli bychom jet,“ vyhnul se odpovědi. „Máme práci.“

Cestou na stanici stihla poslat Postrachovi zprávu, ve které mu ještě jednou děkovala za včerejšek a nadhodila, jestli by třeba někam večer nezašel.
Do kanceláře dorazila právě včas, aby se málem srazila ve dveřích s Tichým, který zachmuřeně pročítal papír, jenž držel v ruce.
„Eh, omlouvám se,“ zamrkal překvapeně, když si uvědomil její přítomnost, a ustoupil, aby mohla vejít. „Právě jsem se šel podívat, jestli nejste u šéfa.“
„To nic,“ mávla rukou a zadívala se na papír v jeho ruce. „Co se děje? Nějaký další podvodník, který si vydělává kouzly na mudlech?“ pokusila se odlehčit atmosféru.
„Ne,“ zavrtěl Tichý hlavou. „Přišlo hlášení z terénu. Venku se něco děje. Došlo k několika incidentům, napadení mudlů, užití nepřiměřených kouzel, pár našich lidí se dosud nevrátilo z obchůzky,“ vyjmenovával s nervózním poklepáváním hrany složky o ruku.
Manori chvíli mlčela. Hlavou ji prolétly nehezké myšlenky o vzrůstající moci Pána zla a přemýšlela, jestli za tím může být on, nebo se prostě nějaký místní kouzelník rozhodl urvat si pro sebe kousek moci navíc.
„Takže, kdy vyrazíme?“ zadívala se na kolegu.
„Vyrazíme?“ trochu zmateně se na ni podíval.
„No jistě, nebo si myslíte, že tady budu jen tak sedět a vyplňovat hlášení?“ zavrtěla hlavou a prošla kolem něj z kanceláře. Tichý ji jen s pokrčením ramen následoval.

Postrach si byl vědom toho, že po něm Tobiáš co chvíli zvědavě pokukuje. To mu ovšem nebránilo v tom, aby si tu smsku nepřečetl ještě jednou a znovu a zase.
Zpráva v něm vyvolávala rozporuplné pocity. Manori měla zjevně zájem se s ním zase vidět a to dokonce dnes večer. Jenže nezapřísáhl se, že přestane snít a smíří se s tvrdou realitou - s tím, že je prostě odsouzen k tomu zůstat sám? Nedokázal však zcela potlačit představy o tom, že teď mu teoreticky nebrání vůbec nic v tom, aby…
Zamračil se a smsku smazal.
„V pohodě?“ zeptal se Tobiáš, aniž by spustil oči ze silnice.
Postrach potlačil povzdech.
„Jistě,“ zalhal. Ano, nedělal to rád, ale skutečnost, že ho ostatní uznávali jako vůdce, si občas žádala své oběti. Ostatně velet znamená být sám.
A o samotě toho Postrach věděl víc než dost.

Když dorazili na poslední nahlášené stanoviště jedné z hlídek, zdálo se vše až zlověstně tiché a nehybné. Obloha se zatáhla a dusno bylo téměř hmatatelné.
„Byli posláni dva naši lidi kvůli prošetření údajného útoku na mudly,“ poznamenal celkem zbytečně Tichý.
Manori jen přikývla, složku si prošli již cestou sem. Rozhlédla se po liduprázdné ulici a vykročila k velkým pootevřeným vratům vedoucím do dvora jednoho ze starých domů.
„Nevypadá to tady moc obydleně,“ poznamenala a opatrně strčila do levého křidla vrat.
„Však to taky není zrovna vyhledávaná čtvrt,“ ušklíbl se do zavrzání pantů Tichý a následoval ji na dvůr.
Rozdělili se a obezřetně zkoumali prostor.
„Tedy, skoro bych řekl, že tady nebyl nikdo dobře padesát let,“ zavrčel si spíš pro sebe, když se vymotal z hromady starého železa v jednom z rohů dvora.
„Tak to bych s tebou nesouhlasila,“ poznamenala Manori a sklonila se nad něčím na betonové podlaze.
Tichý se propletl haraburdím až k ní a pohled mu padl na několik tmavě červených kapek, které se táhly až ke dveřím do domu. Beze slova na sebe pohlédli a vytáhli hůlky.
Tiše se přikradli ke vchodu, Tichý mávl hůlkou, zámek neochotně povolil a dveře se pootevřely. Strčil do nich špičkou boty a oba vešli do tmavé předsíně. Krvavá cestička jim jasně ukazovala cestu do protějších dveří – tedy do jejich trosek. Několik prken viselo na pantech, spíše ze setrvačnosti, než že by je tam něco pevně přidržovalo, pokroucené a zrezivělé hřebíky trčely na všechny strany.
Došli na konec předsíně, Manori nechala mávnutím hůlky zmizet zbytek dveří a vykročila do místnosti, která zřejmě bývala obývacím pokojem, jak se dalo soudit z několika zaprášených křesel, pohovky prožrané od myší a převráceného konferenčního stolku. Uprostřed místnosti pokrýval podlahu kulatý koberec, jehož zašlý vzor překrývala velká sytá skvrna tmavé barvy. Manori poklesla ruka s hůlkou a s povzdechem se otočila na svého kolegu. Na zlomek sekundy zahlédla za Tichým pohyb a instinktivně ho strhla stranou.

Postrach zaklonil hlavu a si nechal horkou vodu dopadat na tvář. Vždycky po každé náročnější akci si dopřál pořádnou sprchu. Byl to už takový jeho rituál. Snad tím ze sebe pomyslně smýval špínu zločinu, kdo ví. Postracha nějaké hlubší důvody nezajímaly, měl to tak rád a to jako vysvětlení stačilo.
Byly to chvíle, které patřily jen a jen jemu. Kdy vypnul a jen si vychutnával horkou vodu na kůži
Jeho myšlenky se však jako by o své vlastní vůli stočily k Manori - jak už se v poslední době stávalo zcela běžně. Dnes mu to však nevadilo. Pohrával si s představou, co asi Manori dělá, a někde v jeho mysli se vynořily představy, které v něm vyvolal rozpaky a zahanbení nad vlastním vzrušením.
Ještě nikdy nepřemýšlel o Manori tímhle způsobem.

Oba dopadli do prachu za pohovkou, nad hlavou jim prolétl paprsek kletby.
„Co to ksakru...“ nedořekl Tichý, jelikož další kletba roztříštila lampičku na stolku pod oknem a jeho zasypaly střepy skla.
Manori neodpověděla a naslepo vyslala omračující kouzlo. Skokem se dostala za vzdálenější křeslo a na moment zahlédla muže přikrčeného za zárubni dveří. To už se i Tichý vzpamatoval, setřásl ze sebe zbytky skla a namířil do předsíně hůlku. Útočník však využil příležitosti a vyběhl na dvůr, odkud se ozvalo hlasité prásknutí přemístění.
Tichý se zklamaně zastavil mezi dveřmi. Vešel zpět do domu a po levé straně si všiml krátké chodby vedoucí ke schodišti, kterému předtím nevěnovali pozornost.
„Nikdo další tu už není,“ ozvala se za ním Manori, a sklonila hůlku.
„V životě by mě nenapadlo, že tady ještě někdo bude,“ zavrtěl hlavou Tichý. „Proč tady u všech výrů zůstával?“
„Něco tady hledal,“ zavolala Manori po chvíli z patra.
„Hledal?“ opakoval nevěřícně Tichý, ale když i on vyběhl po schodech nahoru, rozšířily se mu oči překvapením. První patro vypadalo jako po výbuchu bomby. Všechny stoly, skříně a police pozotvírané, jejich obsah se válel po zemi, polštáře rozpárané a dokonce byla na několika místech odtržena tapeta ze zdi.
„Ať to bylo cokoli, nenašel to,“ poznamenala a narovnala se od jednoho ze stolů, na kterém byly rozházeny staré účty.¨
Tichý jen pozvedl obočí. Manori pokrčila rameny.
„Kdyby ano, už bychom se tu s ním nepotkali,“ vysvětlila.
„No, ať tak nebo tak, šéf bude mít radost,“ ušklíbl se, když vyšli z vrat, která opatřili několika ochrannými kouzly.

Postrach zaklapl notebook, opřel se v křesle a unaveně si promnul kořen nosu. Nebyla to ani tak fyzická únava jako vyčerpání z událostí posledních dnů - hádky se Selenou, ten výlet s Manori a jeho rozchod s ženou, která mu dělala společnost skoro pět let.
Postrach usoudil, že na jednoho toho vzrušení bylo až moc. A ke všemu nedokázal Manori vypudit z hlavy. Napadlo ho, že něco k jídlu by ho mohlo přivést na jiné myšlenky.
Vstal a sešel dolů do Klubu.
Když se vrátil do pokoje, jeho pohled padl na mobil ležící na stole.
Bylo zbabělé jí neodepsat, jenže nějak se nemohl přimět zformulovat nějaké decentní odmítnutí. Jistě byli jen přátelé. Klidně by jí mohl napsat, že se mu prostě nechce. To přece přátelé dělají. Už se natahoval pro mobil, když někdo zaklepal na dveře.
Postrach dopil skleničku a sebral ze stolu světle zelené desky.
Povinnosti volaly. Tu smsku může napsat klidně zítra. Manori se stejně už asi dovtípila, že z dnešního večera nic nebude.

Šedivého ale na stanici už nezastihli. Že prý má nějakou důležitou večeři s hlavními představiteli místního kouzelnického světa. Nechali mu tedy vzkaz s tím, že se u něj zastaví ráno a Manori se rozjela do bytu. Když na jedné z křižovatek stála na červenou, mrkla na mobil, jestli jí nepřišla nějaká odpověď.
Asi má moc práce, napadlo ji a hodila telefon zpátky do tašky.
Celý večer ovšem mobil zarytě mlčel, takže to nakonec vzdala, dala si horkou sprchu a zapadla do postele.

*****

Ráno bylo stejně pošmourné počasí jako předchozího dne, což Manori na náladě nepřidalo. Hodila do sebe šálek čaje a rozjela se do centra.

Celou noc se Postrach zcela netypicky převaloval v posteli, takže ráno byl nevyspalý a mrzutý. Počasí mu na náladě taky nepřidalo. A navíc pokaždé když se podíval na mobil, cítil se jako zrádce. Dalo by se říct, že veškeré psychické síly investoval do toho, aby nebyl nepříjemný na lidi kolem sebe, protože ti konec konců za jeho zpackaný život nemohli.
To všechno vedlo k tomu, že hned časně ráno šel do tělocvičny, aby ze sebe tu rostoucí frustraci vybil. Připadal si, jako by všechno to, co v sobě už přes čtyři roky dusil, se s jeho rozchodem se Selenou začalo drát na povrch.
„Ahoj,“ nakoukla do tělocvičny Karolína.
Postrach jí kývl na pozdrav a pokračoval ve cvičení.
Karolína na něj chvíli hleděla.
„Je vše v pořádku?“ zeptala se.
Postrach dokončil výpad a v náhlém a nečekaném návalu vzteku zabodl svůj jedenapůlruční meč do podlahy, jako by byla z másla.
„Je mi fajn, dík za optání,“ opáčil a prošel kolem zaražené Karolíny ven.

V kanceláři šéfa už na ni oba muži čekali. Když vešla, rozlil se Tichému po obličeji výraz úlevy, který pochopila, jakmile pohlédla na Šedivého, jenž se hrozivě tyčil za svým stolem a netrpělivě bubnoval prsty na dřevo.
„Dobré ráno,“ nasadila přijatelný výraz a usadila se do křesla vedle Tichého, který zamumlal cosi o tom, že dobrý teda rozhodně není.
„Slečno Dauntless, tady Petr mi právě sdělil, co se včera stalo. Upřímně nevím, co si o tom mám myslet.“
„Tak to je nás víc,“ ozval se Tichý, ale když ho šéf sjel pohledem, zmlknul a snažil se splynout s barvou potahu křesla.
„Takže bych byl rád, kdyby se celá záležitost co nejdříve objasnila,“ pokračoval Šedivý, dřív, než stihla Manori cokoliv říct. „Očekávám od vás průběžné hlášení, nerad mám ve svých záležitostech zmatky,“ dokončil svůj proslov.
Tichý přikývl a hleděl se z kanceláře co nejdříve ztratit.
„Vy tady ještě na okamžik zůstaňte,“ Manori, která se už taky zvedala z křesla, se opět posadila. Šedivý počkal, až za se sebou Tichý zavře dveře, a pak se na ni zkoumavě zadíval.
„Nemá, doufám, celá tahle záležitost co dělat s vaším úkolem,“ pronesl tiše.
„To nevím, ale pokud mohu hádat, připadá mi to spíš jako akce místního rázu,“ pokrčila rameny Manori. „I když z toho, co jsem slyšela, není tento případ zmizení ojedinělý, že?“
Šedivý jen s povzdychem přikývl. „Dobrá, tak mě pravidelně informujte.“
Manori přikývla a vyšla z kanceláře. Po zbytek dopoledne se s Tichým probírali složkami.

Dveře se otevřely na řetízek a v mezeře se objevila vrásčitá tvář obézní ženy.
„Kdo ste a co chcete?!“ vyštěkla chraplavým hlasem těžkého kuřáka.
Přede dveřmi stál vysoký, hubený muž v šedém obleku s kloboukem do očí. Pod paží držel patinovanou koženou tašku a v ruce světle zelené desky.
„Paní Marie Majerová?“ zeptal se muž.
„Možná, co chcete?“ muž vypadal jako jeden z těch sviňských úředníků. „Vy jste od sociálky?!“
„Ne,“ řekl muž. „Od sociálky ne.“
Paní Majerová byla tak šokovaná tím, jak lehce ten muž přetrhl řetízek dveří, že se na hlasité a sprosté protesty zmohla, až když za sebou a svou společnicí, která se zjevila téměř odnikud, zavíral dveře.
„Posaďte se,“ vybídl Postrach ženu věcně.
„Jdu zavolat policii!“ oznámila mu paní Majerová a obrátila svůj dobrý metrák směrem ke stolku s telefonem.
Denisa zvedla utržený kabel telefonu a zamávala jeho roztřepeným koncem.
Paní Majerová se celá brunátná obrátila k Postrachovi.
„Posaďte se, prosím,“ zopakoval Postrach svoji žádost.
Žena k němu popošla blíž. Zdálo se, že si vůbec není vědom, že paní Majerová váží nejméně dvakrát tolik jako on sám. Postrach totiž dobře věděl, že síla není jen otázka váhy a velikosti.
„Kdo do prdele jste a co po mě chcete?!“
Postrach rozevřel světle zelené desky a Denisa se přesunula blíž, kdyby paní Majerová dělala potíže.
„Kdepak je váš synovec?“ zeptal se Postrach a paní Majerová při pohledu do jeho očí couvla.
„Je - je na táboře,“ vykoktala.
„Ach tak, na táboře,“ pokýval Postrach hlavou a vytáhl nějaký list papíru. „A to je kde?“
„A co je vám do toho?!“ vyjela na něj paní Majerová.
Postrachovi oči ještě víc ztvrdly a zdálo se, že se pod jeho pohledem víc jak sto kilová žena zmenšuje.
„Odjel s kamarády,“ hlesla chraplavě a začala neohrabaně šátrat v kapse po umolousaném balíčku cigaret.
„Váš synovec nemá kamarády,“ ozvala se Denise tiše a výhružně.
„To jsou pomluvy!“ zvýšila hlas paní Majerová. „Nikdy bych tomu klukovi neublížila!“
„Opravdu?“ řekl Postrach tiše a z jeho tónu přebíhal mráz po zádech. Pak začal vytahovat jeden papír za druhým: „Jeho třídní učitelka již několikrát hlásila, že má chlapec modřiny a jiná poranění, několikrát utekl z domova, mám tu lékařské zprávy o všech jeho zraněních - jak jste tvrdila z dětských her. Řeknete mi, kolik dětí si při hře zlomí lícní kost - třikrát?“
Postrach sklapl rázně desky.
„Teď vám položím jen jedinou otázku a očekávám na ni jasnou odpověď. Kde je váš synovec?“
„Na táboře,“ trvala na svém paní Majerová.
Zcela nečekaně se rozbilo okno a vzduchem se mihlo něco velkého, černého a rozlíceného.
Paní Majerová zaječela.
A Postrach chytil Kocoura za kůži na hřbetě.
Zvíře zaprskalo a ohnalo se po něm drápy. Postrach ho pustil a Kocour rozladěně zežloutl a pohlédl na něj s čirým opovržením, pak zčernal a upřel své oči na paní Majerovou, která si vyděšeně odsedla - jako by jí to mělo k něčemu být.
„Ne,“ řekl Postrach Kocourovi důrazně.
Kocour znovu znechuceně zežloutl, posadil se a začal si lízat tlapu, aby demonstroval svůj nezájem.
„Paní Marie Majerová rozená Trnková,“ začal Postrach, „vznáším proti vám obvinění z týrání a zabití svého synovce Jaroslava Louče. Máte-li k tomu co dodat, řekněte to prosím nyní.“
Denisa s hrůzou pohlédla na Postracha, ale ten jí vůbec nevěnoval pozornost. Tak se otočila a s Kocourem v patách vyběhla ven.
„To - to ne,“ hlesla paní Majerová. „On - on je živý - jen - jen hrozně zlobí a - a - “ zvedla na okamžik oči k Postrachovi, ale jestli hledala nějaký záchvěv lítosti, tak u něj by ho našla sotva.
Postrach vytáhl z aktovky papír a tužku. Položil je na stolek.
„Prosím, sepište doznání,“ požádal ji chladně.
Paní Majerová vůbec neprotestovala. Když se pod to sama od sebe podepsala, Postrach list založil do desek.
Do místnosti vešla Denisa. Byla trochu pobledlá.
Postrach se jí nemusel na nic ptát. Že je hoch mrtvý věděl od chvíle, kdy se objevil Kocour. Kdyby totiž dítě žilo, byl by Kocour s ním.
„Paní Marie Majerová, jménem Nočního klubu vás odsuzuji k smrti. Bez odvolání.“
Denisa polkla. Nechápala, jak může být Postrach tak klidný, tak výkonný, tak nezúčastněný. Jako by se ho celá věc ani trochu nedotýkala. Oprátku připravila zcela mechanicky.
Paní Majerová nedělala potíže. Brečela a neustále opakovala, že je jí to líto.
Když bylo po všem, Postrach položil světle zelené desky tak, aby je policie našla.
„Já - já - “ zajíkla se Denisa, když vyšli před dům. „Selhali jsme,“ vypravila ze sebe nešťastně.
„Ne, neselhali,“ řekl Postrach tiše.
Denisu až překvapilo, jak se jeho hlas změnil - zjemněl a změkl stejně jako jeho pohled.
„Naším úkolem je jen a pouze trestat, ne zachraňovat.“
„Myslela jsem, že jsem - že jsem už okorala, ale tohle - ,“ zašeptala Denisa.
„Můžeš to v sobě pohřbít, ale nikdy, nikdy k tomu neotupíš. Prostě se s tím musíš naučit žít,“ řekl Postrach a zamířil k autu.

Odpoledne zajela Manori zkontrolovat bezpečností systém ve firmě Majer&syn, ve které bylo nezvykle rušno.
„Stalo se něco?“ zeptala se co možná nejlhostejněji nejbližšího člověka.
„Tím se, slečno, nemusíte trápit,“ řekl jí muž chladně.
Manori přikývla, ale v duchu přemítala, jestli problémy, jenž musel řešit Tichý a starosti právnické firmy mohou nějak souviset. Prošla všechny bezpečnostní okruhy, prohodila pár slov s hlídačem parkoviště a nenápadně stáhla nahrané záznamy z kamer do svého notebooku. Pak se vydala koupit si něco k jídlu. Byla unavená a bez nálady, navíc Postrach na její vzkaz odpověděl stroze s tím, že teď má hodně práce, ale že se určitě domluví na jindy. Až na to, že neřekl kdy.
Četla tu zprávu snad stokrát a nemohla si pomoct - tohle prostě nebyl Postrach, kterého znala.
Něco se určitě stalo.

*****

I následující dny se nesly ve stále stejném duchu. V kanceláři byli s Tichým stále zavalováni novými a novými hlášeními o nezvyklých incidentech, takže se neustále přemisťovali z místa na místo, aby se na vlastní oči ujistili, jestli nemůže mít některý z nich spojitost s jejich případem.
Večer dojela do bytu a prošla pár záznamů z kamer. V duchu se proklela, že jich nainstalovala tolik, za těch pět dní stihla projít něco málo přes polovinu. Ani odposlechy zatím nepřinesly žádnou užitečnou informaci, takže bloudila v kruhu.
Manori se natáhla pro mobil a mrkla na displej. Nic - žádná zpráva, žádný zmeškaný hovor, nepočítala-li odpověď od Meg. Nechtěla si to přiznat, ale tohle ji trápilo snad nejvíc.
Chvíli pozorovala mobil a váhala. Hrdost jí nechtěla dovolit, aby se znovu ozývala ona. Nakonec však zvítězila potřeba ho prostě slyšet. S povzdechem vytočila jeho číslo a čekala.

Postrach seděl ve svém pokoji potmě na podlaze, v ruce držel sklenku a popíjel. Když se na stole rozsvítilo světlo displeje jeho mobilu, povzdechl si. Tak nějak zbaběle doufal, že se Manori už neozve, on se bude chvíli utápět v sebelítosti a pak si, jako vždycky, zvykne. Věděl, ale že část jeho já, ta kterou si nechtěl připustit, zoufale doufala, že zavolá. A teď, když se to skutečně stalo, najednou cítil rozpor. I když možná spíš provinilost. Manori byla nejúžasnější žena, jakou kdy potkal. No, dobře, aby byl sám k sobě upřímný, druhá nejúžasnější žena. Jenže Alice byla už skoro dvacet let mrtvá.
Postrach se zamračil, protože se mu směr jeho myšlenek nelíbil. Rýpat se v minulosti nebyl přece jeho styl.
Mobil dál pronikavě zvonil.
Postrach věděl, že když to zvedne, bude toho nejspíš litovat, nemohl si však pomoct. Chtěl ji aspoň ještě jednou slyšet. Omluvit se, vysvětlit to, rozloučit se – minimálně to jí dlužil.
„Ahoj,“ řekl tiše do telefonu a byl si vědom toho, že jeho hlas nepřekypuje zrovna nadšením.
„Postrachu? Jsi v pořádku?“ zeptala se Manori.
„Jo, jsem,“ odvětil a připravoval se na to, jak jí řekne, že se už nemůžou stýkat. A aby tu chvíli o něco oddálil, zeptal se: „Potřebuješ něco?“
Manori trochu zklamalo, že si myslí, že mu volá jen proto, že od něj něco chce. Vůbec ho nenapadlo, že mu volá jen proto, že se on celé dny neozval, že ho prostě chce slyšet. Proto že jí chybí jeho hlas, jeho oči, jeho úsměv…
„Myslím, že u tebe mám pomoc vybranou už na několik let dopředu,“ pokusila se neúspěšně o vtip. Dneska nějak nebyl na vtipkování dobrý den.
„Nesmysl,“ opáčil. Zavřel oči a opřel se o postel. Cítil se unavený. Unavený a starý, snad víc než za celý svůj dosavadní život.
„Pořád máš hodně práce?“ otázala se Manori a snažila se, aby to neznělo, že žebrá o setkání s ním.
„Teď už tolik ne,“ hlesl mdle.
„Nezníš moc nadšeně.“
„Jsem unavený,“ vysvětlil.
„Tak to si asi budeš chtít jít lehnout,“ řekla chápavě, ale smutně.
„Nejsem unavený fyzicky - myslím, že stárnu. Nějak hůř to snáším, nebo co,“ povzdechl si, i když mu bylo jasné, že to v telefonu bude slyšet.
„To nemá s věkem nic společného,“ namítla a znovu si uvědomila, jak málo o něm ví. Kolik mu vlastně doopravdy bylo? Nevypadal na víc než pětatřicet, jenže někdy mluvil o svém věku, jako by byl stařík nad hrobem.
„To bych netvrdil,“ řekl a protáhl se.
„No, tak co kdys, staříku, šel se mnou zítra do kina?“ navrhla a aby to nevypadalo, že ho uhání dodala: „Mám dva…dvě poukázky. Říká se tomu u vás tak, že jo? No, a nemám s kým jít.“
„Proč nejdeš s kolegou z práce?“ zeptal.
„No, jestli to má být tvoje ne - “ dalo jí hodně práce zakrýt zklamání a nebyla si jistá, že byla úspěšná.
Postrach dlouho mlčel. Ještě před chvílí jí chtěl říct, že se musí přestat vídat. Musel si ovšem přiznat, že by jí hrozně rád aspoň ještě jednou, naposledy viděl. A říct jí to do očí – bude to těžké, ale nezaslouží si to snad? Váhal. Už mu začínalo být jasné, že Manori se mu dostala pod kůži, a podkopávala jeho vůli. Jestli se s ní sejde, kdo ví, jak to skončí.
„To ne, jen – nevím…víš, nevím, jestli budu mít čas,“ zalhal, aby získal víc času.
„A co pozítří?“
„Já…,“ slova mu jaksi vázla v hrdle.
„Dobře, tak kdy by ti to vyhovovalo?“ Manori byla rozhodnutá, že ho nenechá vykroutit se z toho. Musela ho vidět, musela vědět, proč se jí najednou začal vyhýbat.
„Tak dobře,“ vzdal to. „Co v sobotu?
„Prima.“

Kapitola patnáctá

Manori postávala před kinem a netrpělivě Postracha očekávala. Tentokrát přišla hodně brzo, protože doma prostě nedokázala vydržet. Chtěla ho vidět, musela ho vidět a promluvit si s ním o tom, co se děje. Proč se jí najednou začal vyhýbat. Teprve když s ní přerušil kontakt, uvědomila si, jak si na jeho přítomnost zvykla, a že se toho nehodlá vzdát.
„Ahoj,“ ozvalo se vedle ní.
Manori sebou trhla. Postrach byl jediný člověk, který se k ní dokázal přiblížit, aniž by si ho všimla.
„Ahoj,“ usmála se na něj a neodpustila si: „Pilný pracovníku.“
Postrach se usmál trochu kysele.
„Na co chceš jít?“ zeptal se.
Manori si cestou k pokladnám všimla, jak si od ní drží odstup. Dřív se víc dotýkali - přátelsky, nezávazně. Bylo pro něj zcela samozřejmé nabídnout jí rámě, dovolit jí, aby se ho držela, přitiskla se. Dnes šel vedle ní a jako by mezi nimi najednou byla nějaká bariéra.
„A na co bys chtěl jít ty?“ odpověděla otázkou.
„Nevím, nemám čas sledovat, co běží v kinech,“ pousmál se pořád tak křečovitě, jako by se do toho musel nutit. „Něco vyber.“
„No, jak myslíš. Šanci jsi měl,“ zašklebila se na něj uličnicky a přistoupila k pokladě.
Vědoma si toho, co mu řekla, aby ho sem dostala, vytáhla z kabelky hůlku a dva kousky papíru, které přistrčila pokladní. Nebylo to tak úplně legální, ale účel v tohle případě světil prostředky.
„Má to být trochu lechtivé,“ informovalo ho, když se vrátila od pokladny.
„Odkud jsi vlastně měla ty poukázky?“ položil nepříjemnou otázku cestou do sálu.
„Od známé,“ odpověděla neurčitě.
Sál byl téměř prázdný.
„Kde to máme?“ zeptal se Postrach.
Manori zamžourala v šeru na lístky. Postrach se jí podíval přes rameno.
„Řada A, 12,13 - to je nahoře skoro v rohu,“ přečetl si.
„Ty na to vidíš?“ podivila se a následovala ho.
Zdálo se, že Postrach ví přesně kam jde. Kdežto ona v jednu chvíli na špatně osvětlených schodech skoro zakopla. Postrach se neuvěřitelně rychle otočil a chytil ji za ruku - zcela zbytečně, nepadala, jen trochu zavrávorala.
„Díky,“ řekla Manori. „Ty máš vážně rychlost v krvi,“ usmála se na něj.
I tentokrát se tvářil jako by kousl do citrónu. Manori z toho neměla dobrý pocit.
„Škoda, že nemáme popcorn,“ zalitovala, když si sedali.
Poměrně záhy po začátku filmu Manori zjistila, že označení filmu v letáku za lechtivý byl eufemismus roku. Nebo že by si to špatně přeložila? V každém případě cítila, jak zrudla.
Postrach si všiml, že se Manori červená a přišlo mu to rozkošné.
Bylo by hodně sebestředné domnívat se, že tohle kino byla jen záminka, abych přišel? Přemítal a víc než filmu se věnoval nenápadnému pozorování Manori zneužívaje toho, že si v tmě sálu jeho kradmých pohledů nemohla všimnout. Její ruka ležela tak jako by náhodou na opěradle a vyloženě sváděla k tomu, aby ji za ni vzal.
Neudělal to.
Nehodilo se to.

Když vycházeli z kina, Manori bojovala s nutkáním omluvit se, co vybrala za film. Lechtivých scén tam bylo věru požehnaně a dokonce i jedna mezi dvěma muži.
„No, film byl - zajímavý,“ omluvně se usmála, když prohrála svoji malou soukromou bitvu. „Omlouvám se, netušila jsem - “
„V pořádku,“ pousmál se Postrach. „Myslím, že jsem ti už jednou řekl, že mě jen tak něco z míry nevyvede.“
„Ne, to máš pravdu,“ usmála se na něj.
Postrach ji jemně uchopil za předloktí, aby ji přiměl poodstoupit. Zůstali před kinem totiž stát tak, že ostatním překáželi.
„To abys někoho zase nesmetla,“ vysvětlil s nepatrným smutným úsměvem. „Víš, co jsi za piráta chodníků a silnic.“
„Já porážím jen lidi, kteří se mi líbí,“ odvětila laškovně.
„Manori,“ začal, aby jí řekl, co musel.
„Ano, Postrachu?“ zapředla a jemně se k němu přitiskla.
Postrach se na ni zadíval. Vnímal její vůni, teplo jejího těla a v tu chvíli si uvědomil, že se jí vzdát nechce. Vlastně chtěl udělat něco úplně jiného a chtěl to už docela dlouho. A neviděl jediný důvod, proč by to nemohl udělat. No, jeden by tu možná byl, ale to vyřeší později. Manori to pochopí, najednou si tím byl zcela jist, a viděl vše novýma očima.
Manori překvapilo, když se k ní Postrach naklonil a jemně ji políbil na rty. Už se skoro bála, že ho to nikdy nenapadne. Poslední dny se jí tak zvláštně odcizil.
„A co tvoje přítelkyně?“ zašeptala, když se jejich rty oddělily.
„Rozešli jsme se – je to pár dní,“ řekl s úsměvem.
Tehdy ho políbila ona.

Postrach zavřel dveře. Manori položila tašku s mexickým jídlem, které po cestě koupili na zem, a chtěla se zout. V maličkaté předsíňce se však k sobě dostali tak blízko, že sotva mysleli na zouvání bot.
Manori přejela Postrachovi po hrudi a aby to zamaskovala, předstírala, že sundavá nějaké smítko.
Ve vzduchu bylo cítit jejich lehké rozpaky. Oba si uvědomovali, kde to dnes večer nejspíš skončí.
Postrach ji políbil. Manori v tom cítila příslib do budoucna. Tohle rozhodně nebyl chlap na jednu noc.
„Něco ti musím říct,“ řekl tiše.
„Řekneš mi to později,“ zašeptala a políbila ho.
Neměl v tuhle chvíli dost silnou vůli odporovat. Polibek nabýval na intenzitě a vášni a zatemňoval mu rozum. Teď už si mohl otevřeně přiznat, že o téhle chvíli sní již celé dny, možná i týdny. Byly chvíle, kdy nevěřil, že by k tomu mohlo vůbec dojít.
„Vystydne ti to jídlo,“ pošeptal jí do ucha, když jí rty přejížděl po boltci.
„Tak ať,“ pousmála se. Sevřela v ruce jeho kravatu a začala se svůdným úsměvem couvat do obýváku.
Postrach se bez odporu nechal dotáhnout až k pohovce. Manori mu pomohla sundat sako a ledabyle ho pohodila přes opěradlo. Pak mu rozvázala kravatu a rozepnula u krku košili.
Přejel jí rukou po tváři, zatímco ona pokračovala s úsměvem v rozepínání jeho košile.
„Manori,“ nadechl se. Měl by jí to říct. Bez ohledu na strach z následků, musela to vědět.
Manori mu však položila prst na rty.
„Ššš,“ zašeptala a políbila ho.
Vytáhla mu košili z kalhot a přejela mu rukou po hrudi. Jeho kůže byla jemná, až překvapivě hebká a na dotyk studená, jako by mu byla zima. Cítila, jak se mu pod její rukou zvedá při každém nádechu hrudník. Sevřel ji v náručí a ona si uvědomovala sílu jeho svalů. Připadala si v bezpečí.
Shodila mu košili z ramen a nechala ji dopadnout na zem. Lehce mu přejela nehty po zádech a pak pohladila jizvu na jeho lopatce. Jednou se ho zeptá odkud jí má, ale ne teď.
„Jsi ten nejzvláštnější chlap, jakého jsem potkala,“ vydechla a přejela mu rty po krku. Potěšilo ji, když se nepatrně zachvěl a natočil hlavu tak, aby jí nabídl svoji šíji.
Jeho studené ruce jí vklouzly pod tričko. Naskočila jí husí kůže.
„Pořád máš ruce jako led,“ usmála se. „Asi tě budu muset trochu rozehřát,“ dodala rozverně.
Postrach teď už o ničem nepřemýšlel - o následcích, o tom, co je správné a co ne, o důvodech pro a proti - všechno bylo podružné. Chtěl ji. Toužil po ní tak moc, že to téměř fyzicky bolelo. Svlékl ji tričko a rozepnul podprsenku, pak ji začal jemně postrkovat směrem k ložnici.
Manori se usmála a couvala. Bylo jí jasné, co Postrach chce. Líbilo se jí, že ho tak vzrušuje, že po ní tolik touží. Ve dveřích se zastavila a laškovně se o něj otřela - záměrně v místech, kde jeho erekce napínala látku kalhot. Viděla, jak se ostře nadechl. Oči se mu leskly vzrušením, rty měl svůdně pootevřené, dýchal mělce a přerývavě - byl prostě nádherný. Nechala se položit do chladivého povlečení a zaklonila hlavu.
Postrach polknul, když mu odhalila své nádherné hrdlo. Sklonil se nad ní, ale nepolíbil ji na krk, jak si zjevně přála.
Manori se poddávala jeho polibkům, když se najednou v její vzrušením ovíněné mysli vynořila myšlenka, že nemůže. Nemůže připustit, aby mezi nimi k něčemu došlo. Ne, dokud mu neřekne pravdu, ne dokud mezi nimi budou stát nějaké překážky.
Postrach ucítil, jak se její tělo pod ním napjalo. Položila mu ruce na hrudník a pokusila se ho odstrčit. Jedna část jeho osobnosti, ta kterou ovlivňoval dravec v něm, chtěla její přání ignorovat. Copak ho tu otevřeně nesváděla? Jenže tohle neměl v povaze. Stálo ho to hodně přemáhání, ale přestal ji líbat a odtáhl se.
Manori potlačila povzdech. Nepřekvapilo jí, že je příliš velký gentleman na to, aby si cokoli vynucoval proti její vůli. Jeho zklamání bylo však skoro hmatatelné.
„Promiň,“ hlesla. Netušila, jak mu má vysvětlit, že se s ním nemůže milovat, i když by chtěla, protože mezi nimi stojí strašná neupřímnost - její neupřímnost.
Postrach se pokusil o úsměv, ale vůbec se mu to nedařilo. Směs nepříjemných pocitů, jenž v něm odmítnutí vyvolalo, a neuspokojený chtíč ho zanechali rozčarovaného a podrážděného. Mnohokrát odmítnul, ale sám odmítnutí ještě nikdy nezažil - tedy alespoň ne v posteli. Chutnalo to hořce. Navíc to v něm vyvolávalo pochyby. Udělal něco špatně? Nelíbilo se jí to? Nebyla spokojená? Otázky se vršily jedna na druhou. A i když to všechno rozumově chápal, jeho srdce nechápalo nic.
„To je v pořádku,“ ujistil ji neupřímně a posadil se na kraji postele.
Manori se mu opřela o záda. Byl tak podivně studený, že ve spojení s jeho viditelným zklamáním, jí přišel najednou chladný jako kámen.
„Mrzí mě to. Tohle jsem nechtěla,“ řekla tiše, když mu rty přejela po krku. „Ale - ale je to na mě trochu moc rychlé, víš. Potřebuju čas. Nezlob se.“
„Jo, já - já to chápu,“ přikývl, ale mrzutost se z jeho hlasu tak úplně ještě nevytratila.
Políbila ho na rameno.
„Strašně tě chci,“ řekla mu. „Jenže - víš, dlouho jsme…nechci to teď pokazit tím, že to uspěcháme.“
Její ruce mu jemně přejížděly po zádech, masírovaly ztuhlé svaly.
Postrach se pomalu uvolnil a rozčarování se postupně vytratilo. Pokud Manori potřebuje víc času, počká. Uměl být trpělivý.
Jemně se vymanil z pod jejích rukou.
„Omluv mě,“ a zamířil na záchod.
Manori si povzdechla. Nemohla mu nic vyčítat. Zachoval se líp, než většina normálních chlapů. Do ničeho jí nenutil a snažil se jí vyhovět. Že z toho neměl radost - ani jí to netěšilo. Ale nemohla by se mu už nikdy podívat do očí, kdyby se s ním vyspala, aniž by mu řekla pravdu.
Když se Postrach vrátil, vypadal, že už se s tím vším tak nějak vyrovnal. Zjevně když říkal, že není lehké ho vyvést z míry, nechlubil se. Nicméně Manori byla přesvědčená, že ví, proč musel najednou na toalety. Ale ani to mu nevyčítala, třebaže kdyby ji požádal, ujala by se toho s radostí osobně. Na druhou stranu sotva by ji o to požádal po tom, co poranila jeho mužské ego.
„Zůstaneš?“ zeptala se nejistě.
Tázavě povytáhl obočí.
„Přes noc,“ vysvětlila. „Byl bych moc ráda, kdybys zůstal,“ dodala.
Postrach se posadil vedle ní a dovolil jí, aby se k němu přitulila. Nezlobil se na ni.
„Rád,“ pousmál se a tentokrát ten úsměv šel od srdce.

Manori ležela vedle Postracha. Hlavu položenou na jeho rameni a zamyšleně mu přejížděla prsty po hrudi. Nemohla si pomoct, aby ho nesrovnávala s Remusem, i když si to zakázala.
Oba byli zhruba stejně vysocí. No, Postrach byl možná malinko vyšší, ale ne o moc. Za to byl však mnohem štíhlejší než Remus, který byl přece jen mohutnější. Pravda Remusovu postavu ovlivnilo i to, že ho v dětství kousnul vlkodlak. Postrach měl užší ramena i boky, ne tak rozložitý hrudník. Byl hodně hubený, ale ne vyzáblý. Manori mu přejal rukou po paži. Líbily se jí jeho pevné, vypracované svaly. Žádný kulturista, jen chlap s prvotřídní fyzičkou. A líbal taky úplně jinak než Remus - vášnivěji. Remus byl přece jen něžnější a hravější. Doslova poséval její tělo polibky. Kdyžto Postrach ji zatím líbal jen na rty a občas pod uchem na krk. Ale zatím se v tomhle ohledu neznali, třeba si prostě nechtěl víc dovolit.
„Na co myslíš?“ prolomil Postrach ticho.
Překvapil ji, myslela, že spí. A jeho otázka ji poněkud zahanbila. Začervenala se. Pohladila ho po hrudi a napadalo ji, že Remus byl chlupatější. Začala se té myšlence chichotat.
Postrach se musel usmát.
„Tak na co myslíš, že je to tak zábavné?“ vyzvídal.
„Vlastně na nic,“ zalhala. Přece mu to neřekne. „Jen mě napadlo, jaké jsem měla nehorázné štěstí, že jsem tehdy vrazila zrovna do tebe.“
„A to ti přijde k smíchu?“ pousmál se. „I když připouštím, že i já to považuji za dar z nebes - nebo z pekla, to ještě nevím.“
„Ty!“ strčila do něj naoko rozzlobeně. „Jsi lechtivý?“ zašklebila se a zaryla mu prsty pod žebra.
Postrach se bavil jejím zklamáním, když nezareagoval.
„A co ty? Jsi lechtivá?“ zeptal se.
Manori vypískla ještě dřív, než se jí vůbec dotknul.
„Néééé!“ pištěla a bránila se.
Váleli se se smíchem po posteli. Nakonec Manori skončila na zádech pod ním s rukama přitisknutýma za hlavou k polštáři.
„Že se nestydíš, prát se s holkou,“ obvinila ho se smíchem.
„Nestydím,“ zasmál se. „Teď jsi v mojí moci, prostá dívko,“ zašeptal a políbil ji.
Manori pokrčila nohu a jemně mu ji vtiskla mezi stehna, aby se mohla otřít o jeho rozkrok. Že je vzrušený ji nepřekvapilo.
Postrach tlumeně vydechl a přivřel oči.
„To se ještě uvidí, kdo koho má v moci,“ zapředla.
Do ticha pokoje přerušovaného jen jejich mělkým dechem mobil doslova zařval.
„Kruci,“ sklonil Postrach hlavu a opřel se jí čelem o rameno. „Zapomněl jsem ten krám vypnout.“
Manori se začala smát.
Postrachovi nezbylo než ji pustit a vylézt z postele. Manori se hbitě překulila a chytila ho za okraj slipů. Jak Postrach vstával, podařilo se jí mu je stáhnout.
Postrach se rozesmál a plácnul ji přes ruku.
Má moc pěkný zadek, pomyslela si Manori s úsměvem.
Postrach si povytáhnul slipy a našel svůj mobil. Mrknul na displej - Selena.
„Kdo ti volá?“ zajímala se Manori.
„Nikdo důležitý,“ odvětil a ukončil to. Pak ihned vymazal Selenino číslo a telefon pro jistotu vypnul.
Jakmile se vrátil do postele, Manori se k němu přitiskla - tak samozřejmě, tak příjemně.
„To mi vysvětli, jak je možné, že jsi tak studený,“ zavrtěla hlavou. „Nejsi nemocný?“
„Aha, no, nevím,“ vyhnul se odpovědi.
Manori zívla.
„Dobrou noc,“ zamumlala.
„Dobrou,“ řekl a pohladil ji po vlasech.

*****

Když se Manori ráno probudila, byl Postrach pryč. V prvních chvíli ji napadla spousta nelichotivých věcí o tom, že když nedostal, co chtěl, vykašlal se na ni a vypařil se. Zřejmě nějaká její část, ta, jenž byla zodpovědná za to, že jako bystrozorka nikdy nedala na zdánlivě jasné důkazy, stále očekávala, kdy se z něj vyklube mizera. Vzápětí se zastyděla za svou malověrnost, protože si všimla přehnutého listu papíru na nočním stolku. Natáhla se pro něj.

Omlouvám se, že jsem musel tak narychlo odejít, ale práce bohužel nepočká. Nechtěl jsem tě budit. Uvidíme se večer.
Postrach

Pousmála se. Strohost vzkazu ji nepřekvapila. Postrach nevypadal na někoho, kdo miluje okázale, kdo si potrpí na fráze a gesta.
„Uvidíme se večer,“ přečetla si nahlas a její úsměv se prohloubil. To znamenalo jediné - až skončí s prací, vrátí se sem.
Rozhodla se, že by měla koupit nějaké víno a něco dobrého k večeři. A až bude příhodná chvíle, řekne mu pravdu. Když včera dokázal přijmout její odmítnutí, popere se i s tímhle. Byla si jistá, že to Postrach zvládne. Sice byl v tomhle ohledu trochu přízemně racionální, ale jestli ji miluje, bude ji brát takovou, jaká je.
„No, ale teď je na čase dát se do práce,“ řekla rozhodně a vylezla z vyhřáté postele, z níž ještě mohla cítit Postrachovu vůni.

Postrach vešel do Klubu. Tobiáš už na něj čekal.
„Je to potvrzené,“ řekl mu místo pozdravu. „Velká dodávka zbraní na východ. K předání dojde za hodinu.“
Postrach přikývl. Byl si vědom toho, že Tobiáš má na jazyku nejspíš spoustu otázek. Především proč už zase nespal v Klubu, když se přece se Selenou definitivně rozešel. Nicméně to bude muset počkat. Navíc se Postrach necítil připraven říct jim o Manori. Obzvláště ne po tom včerejším fiasku. Zachoval se jako idiot. Nechtěl na ni tlačit, jen - zřejmě se na chvíli přestal ovládat. To už se opakovat nebude.
Tobiáš podal Postrachovi beze slova jeho zbraň.
Postrach si sundal sako, navlékl řemení a do pouzdra zasunul glocka. Pak si sako znovu oblékl a kývnutím dal Tobiášovi najevo, že můžou jít.

Hnědá otřískaná dodávka zaparkovala v liduprázdné ulici před neméně otřískanými zrezivělými vraty garáže.
„Hodláš si zničit další oblek?“ rýpla si Karolína do Postracha, když vystupovali.
Postracha bylo zřídka kdy vidět v něčem jiném než v elegantním značkovém obleku.
„Ne,“ odvětil. „Hodlám zabít každého, kdo na to jen pomyslí,“ a nepatrně se pousmál. Vzájemné popichování a vtipkování před akcí patřilo k věci.
„Dodávka zbraní - má někdo tušení, co můžeme čekat?“ zeptala se Denisa.
„Čekejte všechno,“ řekl Postrach a vyndal z kufru dodávky velkou černou pušku. „Od kulometu až po letecký kanón. Nevíme, co tam mají,“ a hodil zbraň panu Ho, jako by nevážila víc než pár deka a on ji stejně lehce chytil. Zkontroloval a kývl na znamení, že je připraven.
Tobiáš se zazubil a nadhodil si japonský těžký kulo¬met. Postrach se na rozměrnou zbraň s dlouhou hlavní ráže dvanáct celých sedm milimetrů jménem Sakura, zadíval. Red Baron1 to sice nebyl (Sakura byl podstatně, podstatně účinnější), ale zato měl speciální zásobník, který se po¬užívá, je-li kulomet součástí výzbroje vrtulníku: byla to sice tíha, ale v pásu bylo tři sta padesát ran.2
„Ty se s tím hlavně moc neoháněj,“ řekl Postrach Tobiášovi. „Máme to jen pro případ nouze. Mysli na to, že tam téměř jistě budou i bedny s granáty. Já si fakt nehodlám zničit další oblek.“
„No jo, hoši, a jejich velké bouchačky,“ ohrnula nos Karolína.

Když se zamčené dveře garáže se skřípotem otevřely, muži nakládající bedny strnuli. A to byla pro většinu z nich poslední chyba jejich života.
Tobiáš s Hanako bleskově zaujali výhodné pozice, aby mohli ostatní krýt. A než se hlídky vzpamatovali, bylo vymalováno - doslova. Plachta nákladního auta vypadala nějaké umělecké dílo, k němuž by se hodil příhodný název Rudé stříkance.
Přestřelka byla rychlá a vítězství jednoznačné.
„Skoro to už přestává být napínavé,“ postěžovala si Karolína.
Postrach po ní šlehl pohledem, který ji přinutil sklopit oči. Pak vrátil pistoli do pouzdra a vyšvihl se do kabiny auta, aby se porozhlédl po důkazech, jenž by je dovedli k těm, co za tímhle stojí.
Toho, že se jedno z těl pohnulo, si v tu chvíli nikdo nevšimnul.
Postrach sebral desky s dokumenty z přihrádky u spolujezdce a seskočil na zem. Koutkem oka zahlédl, jak Hanako pozvedá pušku.
Všechno jako by se zpomalilo.
Třeskl výstřel.
Postrach otočil hlavu a ze svého místa on jediný mohl vidět, jak prsty umírajícího pustily pojistku granátu.
Granát a bedny střeliva rovná se velký malér. Nebyl ani čas varovat ostatní. Garáží zarezonoval výbuch a Postrach se instinktivně vrhl na zem.

Když otevřel oči, ve vzduchu se stále ještě vznášel prach a štiplavý kouř. Skoro nebylo vidět na krok. Dým dráždil ke kašli, tak raději přestal dýchat. Ještě mu pořád zvonilo v uchu. Střecha garáže se propadla a hrozilo, že se zřítí i ten zbytek.
„Postrachu?!“ ozval se něčí hlas pokřivený kašlem.
Odkopl trosky, které ho zasypaly, a zvedl se. Cítil, že má něco s pravým bokem, ale to bude řešit později.
Z kouře se vynořila k nepoznání očouzená Hanako.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se.
Postrach přikývl.
„Co ostatní?“ bylo první, co ho zajímalo.
„Karolína,“ hlesla Hanako. „Přibodl ji k zemi trám, který spadl ze střechy.“

„Tomu se tedy říká ostuda.“
Postrach seděl na ošetřovně svlečený do půl těla a pan Ho mu z boku právě vyndaval dobře dvaceticentimetrovou kovovou střepinu.
„Hotové fiasko.“
Zakrvácená střepina zazvonila o dno připravené misky.
„Copak ty nemáš vztek, že to takhle dopadlo?“ otočila se Karolína na Postracha, který si oblékal čistou košili.
„To se prostě stává,“ pokrčil Postrach rameny. „Tak nebuď tak otrávená. Hlavní je, že to dobře dopadlo.“
„A tebe to ani trochu neštve?“ zeptala se Karolína.
„Pořád ti říkám, že se musíš naučit prohrávat,“ řekl Postrach a ve dveřích se ještě otočil a dodal: „A ne že budeš odmlouvat. Potřebuješ si odpočinout, léčit se.“
„Je mi fajn,“ opáčila Karolína.
„Musím ti připomínat, že ti Tobiáš vytáhl z břicha třímetrovou traverzu?“ zadíval se na ni Postrach a Karolína uhnula pohledem a už se nehádala.
„No, já půjdu,“ řekl Postrach, když a sebou zavřel dveře ošetřovny.
„Ať už jdeš kamkoli, nedáš si nejdřív večeři?“ zeptal se Tomislav a spiklenecky na Postracha mrknul.
„Drbete mě, když tu nejsem, co?“ rozhlédl se po nich.
Hanako dělala, že si čte, ale ostatní se tak potutelně usmívali.
„Mňau,“ řekl Kocour, otřel se Postrachovi o nohu a přátelsky zezelenal.
„Ty taky?“ povytáhl pobaveně Postrach obočí a sehnul se, aby zvíře podrbal za ušima.
„No tak, svěř se nám trochu, Postrachu,“ řekl Tobiáš.
„Ne, nebudu vám kazit zábavu. Ještě si chvíli lámejte hlavu,“ usmál se Postrach. „Ale tu večeři bych si dal, obzvláště po dnešku.“
Tomislav začal nosit na stůl. Ulriška dostala jako obvykle dvojitou porci. Denisa s Tobiášem si přiťukli a Hanako nakrčila nos, což jí Tobiáš oplatil. Postrach seděl v čele stolu, upíjel svoji večeři a přemýšlel o tom, že dnes večer musí Manori říct pravdu. Nebo alespoň její větší část.

Kapitola šestnáctá

Když zazvonil zvonek, uhladila si Manori pečlivě šaty a šla otevřít.
„Vypadáš nádherně,“ usmál se Postrach, když ji spatřil.
„Ahoj,“ zašeptala.
„Ahoj.“
„Co, že jsi zvonil? Copak nemáš klíče?“ zeptala se.
„No, klíče sice mám, ale bydlíš tady teď ty, ne,“ pokrčil rameny. „Přišlo mi nevhodné sem vpadnout.“
„Galantní jako vždy,“ usmála se.
Postrach zahlédl za ní prostřený stůl, zapálené svíčky a něco tu strašně pěkně vonělo.
„Nechceš se jít nejdřív projít?“ zeptal se. „Je tam hezky.“
„No, tak jo,“ souhlasila Manori. Třeba se jí podaří svěřit mu ještě na procházce a pak si budou moc dát spolu večeři a - a pak dělat další příjemné věci.
Venku jí nabídl rámě a ona se do něj zavěsila.
„Tak jak bylo v práci?“ nadhodila nejdřív nějaké neškodné téma.
Skoro jako u výslechu Smrtijedů, pomyslela si. Možná to bylo hnusné přirovnání, ale úplně stejně zvažovala nač se zeptat, co říct, aby si připravila půdu pro to, co ji skutečně chtěla.
„Náročně,“ pousmál se. „Nevyšlo nám to tak, jak jsem chtěl, ale - nakonec to dopadlo dobře. I když ztráty byli.“
„Netušila jsem, že obchod s nemovitostmi je tak složitý.“
Postrach se jen usmál.
„A co ty?“ zajímal se.
„Nuda,“ odvětila.
„Nuda, nuda, šeď, šeď, jak by řekl klasik,“ poznamenal pobaveně.
„Co prosím?“ podivila se.
„Ty asi neznáš Divadlo Járy Cimrmana, co?“
„No, něco mi to říká. Možná se o tom zmínil kolega,“ zapřemýšlela.
„Někdy půjdeme na představení. Určitě se ti bude líbit,“ navrhl Postrach.
„No, já nevím,“ zaváhala. „Budu tomu rozumět? Víš, na běžnou konverzaci umím dost dobře, ale divadlo - “
„Neboj, rozumět budeš. Ostatně mluvíš přece skvěle česky,“ povzbudil ji.
Procházeli se po večerním městě a povídali si - mile, občas dvojsmyslně, ale na míle tomu, co jeden druhému chtěli říct.
Manori až žasla, jak je těžké říct mu tu prostinkou větu: jsem čarodějka. Neměla ani tušení, že něco podobného trápí Postracha. Konečně se odhodlala.
„Víš, Postrachu, já ti musím - “ větu však nechala nedokončenou, protože si uvědomila, že ji neposlouchá.
Ucítila, jak ji sevřel paži, až to zabolelo, a přiměl ji zastavit.
„Myslím, že bychom se měli vrátit. Nechat vystydnout večeři by byl hřích,“ řekl a v jeho tónu bylo cosi divného, chladného.
„Postrachu? Co se děje?“ zeptala se znepokojeně.
Postrach ji přiměl otočit se a vrátit se ulicí zpátky. Co vrátit, doslova ji před sebou strkal. Když málem upadla, vytrhla se mu ze sevření a zamračila se.
„Snažíš se mě zmrzačit nebo co?“ řekla příkře. „Co se děje?“
„Manori, prosím,“ zašeptal a z toho hlasu Manori zamrazilo. Bylo v něm cosi naléhavého a ještě jakýsi podtón, z něhož se jí – elitní bystrozorce – ježily chloupky na zátylku.
Postrach jí nabídl rámě a doufal, že nebude třeba jí víc vysvětlovat. Sotva by našel přijatelnou výmluvu, jak je možné, že viděl v noci v tmavém rohu na konci ulici chlapíka v černé kožené bundě ověšené černě nalakovanými řetězy. A že tam ten chlap nebyl náhodou, o tom neměl Postrach sebemenší pochybnost.
„Proč mi neřekneš, co se děje?“ sykla Manori a snažila se v botách na vysokém podpatku udržet Postrachem udávané tempo.
Postrach mlčel a to ji zneklidňovalo ještě víc. Instinktivně začala naslouchat zvukům nočního města, ale nic patřičného neslyšela. Nebyl jediný zjevný důvod, aby se Postrach choval takhle divně.
Najednou se Postrach zastavil.
Manori se na něj tázavě podívala. Ale pak to uslyšela taky – zaskřípění podrážek.
Postrach ty dva uviděl jako první. Toho se obával, že jich bude víc. Postrčil Manori, třebaže se vzpírala, za sebe.
„Au!“ vyjekla tiše a probodla ho pohledem. „Budu tam mít modřinu!“ vyčetla mu polohlasně a třela si pohmožděnou ruku. Nikdy by neřekla, že má Postrach až takovou sílu.
Vyšší muž vyndal krabičku cigaret.
„Nemáte voheň?“ zeptal se líně.
„Bohužel nekouřím,“ odpověděl Postrach zdvořile, leč chladně. Uchopil Manori za ruku a chtěl oba muže obejít. Ti jim však zastoupili cestu.
Menší z mužů zajel rukou pod bundu.
Postrachovy šedé oči sklouzly k vyboulenině, po které muž sáhl.
Manori si byla jistá, že by je oba dokázala uřknout dřív, než vytáhnout zbraň. Taky si všimla nápadné boule pod bundou jednoho z nich. Problém byl, že Postrach jí stál v cestě. Zkusila ho nenápadně odstrčit, ale to by spíš pohnula s Mont Everestem, než s ním.
„Určitě mi přispěješ na zapalovač, že jo,“ ušklíbl se vyšší muž. „A ta tvoje buchta taky.“
Manori položila Postrachovi ruku na paži, protože se bála, aby neudělal nějakou hloupost. On však jen klidně, uvolněně stál a díval se na ty dva zlodějíčky. Jeho klid byl téměř nelidský, a to donutilo toho menšího muže, zbraň vytáhnout.
„No tak, dělej, šrajtofli!“
Postrachovi se kalibr zbraně pranic nelíbil. To nebyla pistole, ale kanón. Postrach nevěřil, že to ten muž zmáčkne, protože střílet po lidech není tak snadné, jak se zdá. Na to má žaludek málo kdo.
„Myslím, že nikdo nechce problémy,“ řekl Postrach a pomalu vytáhl z náprsní kapsy peněženku. Manori zahlédla, jak se vyšší muž po ní natáhl.
Pak něco prasklo, ozval se křik a Manori si uvědomila, že Postrach vedle ní už nestojí. Vyšší ze zlodějů se svíjel na zemi, řval a držel se za zlomenou ruku. Kost protrhla sval a z rukávu se mu řinula krev.
Postrach reagoval instinktivně. A protože jeho prioritou bylo ochránit Manori, uvědomil si, že by měl sehrát věrohodné divadlo, až když vyššímu z mužů zlomil ruku jako by to byla suchá větvička. Nechtěl Manori vyděsit, a aby se pravdu dozvěděla takhle, takže mu nezbylo, než dát do toho mnohem, mnohem méně síly a sehrát, že se s druhým zlodějem o zbraň přetahuje.
Manori se vzpamatovala velice rychle. Hůlku zavrhla, protože nechtěla, aby se Postrach dozvěděl pravdu takhle. Bez milosti skučícího muže omráčila, kopancem.
„To máš za tu buchtu!“
Postrach zahlédl, jak se Manori chystá do toho plést a v duchu zaklel. Byla zoufale pomalá, ale on nemohl reagovat rychleji, protože měl obavu, aby mu chlapíkova paže nezůstala v ruce. Nicméně byl nejvyšší čas to ukončit. Nehodlal riskovat, že Manori přijde k úrazu.
Manori kopla muže do boku, až mu prasklo žebro.
Chlap heknul a vyprskl krev.
A ozval se výstřel.
Postrach sebou trhl, když se mu kulka prolétla břichem. Měl chuť se nakopat. To má za to, že tu hraje divadýlko pro Manori. Kdyby už dávno věděla pravdu, mohlo to být vyřízené za minutu. Zlomil muži vaz a nechal tělo dopadnout na zem.
„Postrachu!“ vykřikla Manori a sevřela mu paži.
V jejích očích byla upřímná obava o jeho zdraví.
„Jsem v pořádku,“ zamumlal a snažil se rukou zakrýt průstřel.
„Nezranil tě? Opravdu ne?“ Manori mu přejela rukou po tváři a pak ho vzala za obě ruce, i když se bránil.
Manori se rozšířily oči hrůzou. Postrach měl totiž dlaň pravé ruky celou od krve.
Postrach si tiše povzdechl. Teď už se z toho nevykroutí.
„On tě zasáhl! Kam! Postra – “ Manori mu rozepnula sako a zadívala se na drobnou krvavou skvrnku na jeho košili. „ – chu,“ dořekla a když se mu podívala do očí, byla v ní jasné otázka.
„Nech mě to prosím vysvětlit,“ požádal jí tiše.
Manori přejela prsty po díře v jeho košili. Neměl tam ani památky po ráně, nepočítala-li tu trošku krve, jenž se vsákla do látky.
„Co jsi zač?“ zeptala se opatrně a couvla od něj.
Postrachovi poklesla ramena, jako by na ně dopadlo něco nesmírně těžkého.
„Vzpomínáš, jak jsem ti řekl, že věřím na upíry?“
„Ne,“ Manori zavrtěla hlavou. „To ne.“
„Už to tak je,“ povzdechl si Postrach.
„Ne, ne, to – to nejde – nemůžeš – “ zajíkla se Manori. Nevěřila, nechtěla věřit. Viděla jich desítky za svou kariéru, Postrach prostě nemohl…nemohl být¬…nesnesl by přece slunce.
„Já – mrzí mě to, vážně. Chtěl jsem ti to říct, ale…ale,“ bezradně pokrčil rameny. Co taky mohl říct na svou obhajobu.
„Ne, tohle se musí vysvětit jinak,“ trvala Manori paličatě na svém. „A řeknu ti, že tohle je dost ubohý vtip.“
„To není vtip, Manori. To je pravda,“ řekl tiše.
„Ne, já tomu nevěřím. Měl – měl jsi neprůstřelnou vestu,“ snažila se najít jiné vysvětlení.
Postrach smutně zavrtěl hlavou.
Manori od něj couvla, jak si uvědomovala, že není žádné jiné vysvětlení.
„Ale – ale co – co,“ naznačila špičáky.
Postrach doufal, že tohle nebude nutné, ale bylo mu jasné, že Manori potřebuje jednoznačný důkaz. Sklonil hlavu, a když ji znovu zvedl, měl oči stažené do svislých čárek a mezi rty mu vykukovaly třícentimetrové špičáky.
Manori cítila, jak se jí do očí derou slzy - slzy vzteku.
Postrach zatáhl zuby a s obavami čekal její první slova.
„Jdi pryč,“ zašeptala.
„Manori, prosím - “
„Jdi pryč!“ rozkřikla se a začala od něj couvat.
„Manori, prosím, zkus to pochopit, já – “
„Jsi lhář, Postrachu!“ vyjela na něj. „Lhář a podvodník. Co všechno jsi mi ještě zatajil?! V čem všem mi ještě lžeš?! Vždyť já neznám ani tvoje jméno! Neřekneš mi nic…jen – jen samé lži!“
Postrach sklopil oči.
„Kdo tě poslal? A proč?“
Postrach na ni překvapeně pohlédl.
„Jak kdo mě poslal?“ otázal se nechápavě.
Manori zavrtěla hlavou. Vlastně nezáleželo na tom, zda ho poslali Smrtijedi, nebo ne.
„Jdi pryč,“ požádala ho tiše.
„Manori – opravdu mě to mrzí, Tohle jsem nechtěl!“
„Jdi pryč, Postrachu nebo jak se vlastně jmenuješ. Jdi pryč. Už tě nechci vidět,“ zašeptala.
Pro Postracha byl její tichý hlas plný zklamání a bolesti horší, než kdyby na něj křičela.
„Manori, zkus to pochopit,“ prosil. „Nikdy bych ti neublížil!“
„Jenže to už jsi udělal,“ řekla.
Postrach sklonil hlavu, a když promluvil, díval se na zem.
„Já vím.“
PRÁSK.
Postrach prudce zvedl hlavu a úžas se mísil se šokem – Manori byla pryč. Zbyla jen prázdná, tichá ulice, dvě těla a kaluž krve.
„Manori,“ zašeptal Postrach zdrceně. Absolutně nechápal, kam se poděla.

Manori se přemístila domů - ne, ne tohle nebyl její domov. Byl to byt toho…Nedokázala na to slovo ani pomyslet, natož ho vyslovit nahlas.
Opřela se zády o stěnu, sesunula se po ní na zem a rozbrečela se.
Zradil ji.
Ona mu věřila. Milovala ho.
A on ji sprostě zradil
Seděla v chodbě na zemi dlouho a nemohla se přinutit racionálně myslet. V hlavě se jí znova a znova přehrávala scénka s uličky - přestřelka jako z nějakého akčního filmu.
Jak jsem mohla být tak hloupá? Tak blbá?! Praštila pěstí do zdi, až si rozedřela kůži. Bolest jí však pomohla se trochu vzpamatovat. Tady nemůže zůstat. Ne v bytě toho…toho zrádce.
Malátně vstala a šla do ložnice, vytáhla kufr a hůlkou nedbale začala balit své věci.

Kapitola sedmnáctá

Postrach stál chvíli v uličce jako opařený a rozhlížel se na všechny strany. Takhle rychle přece nemohla zmizet. Musel by ji přinejmenším slyšet. Jenže, i když se v ulici ozývalo spousta pro lidské ucho stěží postřehnutelných zvuků, klapot podpatků mezi nimi zcela určitě nebyl. Bezradně prošel okolí, nikde však po Manori nenašel ani stopu. Zbavil se tedy alespoň těl. Nemohl je jen tak nechat ležet na ulici.
Teprve když stál na nábřeží a vítr se mu opíral do hrudi, si uvědomil, že to takhle nemůže skončit. Ano, udělal chybu, strašnou chybu, ale Manori byla přece rozumná, třebaže si občas dělala legraci ze všeho, co jí přišlo pod ruku. Musí si s ní ještě promluvit - v klidu, bez rozbouřených emocí.
Rozhodně vykročil k bytu.

Když Manori dobalila posledních pár drobností, rozhlédla se po tichém bytě. Nemyslela by si, že odtud bude odcházet tak brzy a v takové situaci. Co odcházet - utíkat.
A já nikdy před ničím neutíkala, pomyslela si Manori hořce. V kapsičce bundy ji zavrčel mobil. Trochu bojácně jej vytáhla a mrkla na displej. K jejímu překvapení jí však volal Tichý.
„Prosím,“ samotné jí zněl její hlas přiškrceně.
„Máme krizovku, můžete dojít?“ Tichý zněl v telefonu nervózně.
„Jistě, kam?“
„Na stanici, jak nejdřív to půjde.“
Manori zaklapla mobil a s prásknutím se přemístila do haly policejní stanice.

Postrach pružně vyběhl schody, bral je po čtyřech, a zastavil se před dveřmi bytu. Natáhl ruku ke zvonku a opřel se do něj.
Nikdo však neotevíral.
Zkusil to znovu, ale se stejným výsledkem.
Byt byl stále tichý.
O patro níž se pootevřely dveře. Pustil zvonek a po chvíli zaváhání vytáhl vlastní klíče. Nestál o to, aby ho sousedé viděli, jak zvoní u dveří vlastního bytu. Odemkl a vešel do ztemnělé předsíně.
„Manori?“ zavolal opatrně.
Odpovědí mu bylo hrobové ticho.
Vešel do obýváku a rozhlédl se. Nikde ani stopy po Manořině přítomnosti. Vůbec žádné, jako by tu nikdy nebyla, uvědomil si a ve spěchu zkontroloval zbytek bytu.
Byla pryč a nezůstalo tu po ní nic vyjma prchavé vůně jejího parfému.
Nechápal, jak to mohla stihnout. Ztěžka dosedl na pohovku a složil hlavu do dlaní.

Manori rychlým krokem překonala halu. Stolek, kde předtím stál kouzelník-vrátný, zel prázdnotou. To nebylo dobré znamení. I s kufrem v ruce zamířila do kanceláře Tichého.
Dveře byly pootevřené a škvírou prosvítalo světlo. Strčila do nich a spatřila nervózního kolegu, jak rázuje po nevelké místnosti tam a zpět jako tygr v kleci.
„Konečně jste...tady,“ dořekl překvapeně s pohledem upřeným na kufr.
„Trochu problémy s ubytováním,“ vysvětlila a položila zavazadlo stranou. „Co se děje?“ dodala, aby se vyhnula nepříjemnému vyptávání.
„Další zmizení, ale tentokrát byli naši úspěšnější, vystopovali jednoho z útočníků,“ mávl na ni Tichý, aby jej následovala do kanceláře šéfa.

Postrach se s povzdechem zvedl a znovu prošel celý byt, jako by doufal, že se tu Manori jen někde schovává. Najednou mu to, jak tu spolu uklízeli, jak seděli vedle sebe na zemi, přišlo tak hrozně dávno. Zastavil se ve dveřích ložnice a zadíval se na perfektně ustlanou postel. Měl pocit, jako by všechen čas, který s Manori strávil, byl jen nějaký sen, z něhož se právě probudil. A on se probudit nechtěl.
Odhrnul záclonu na okně a vyhlédl ven.
Nikdy si ji neměl pustit tak blízko k tělu. Nebylo to ani trochu rozumné, a on celý život dělal jen rozumné věci, protože na jeho rozhodnutích závisel osud a život jeho přátel, celého Nočního klubu.
Nechtěl to a dlouho se tomu bránil. Nejen kvůli tomu, co z něj udělali, ale i proto, že byl dost starý na to, aby to mohla být jeho dcera.
Láska s někým z vnějšího světa byla riskantní, i kdyby byl ještě pořád člověk.
Jenže neuspěl.
Vymklo se mu to z rukou a on se zamiloval.
Hloupě a nerozumně.
A nejhorší bylo, že mu na tom nezáleželo. Manori se stala světlem jeho života, s ní se cítil téměř jako člověk, jako plnohodnotná bytost, kterou už nebyl.
Musí ji najít.
Jedno jak, ale nedokázal se jí vzdát bez boje.
Musel s ní mluvit.
Musel to zkusit.
Takhle to prostě nemohlo skončit.
Třeba za denního světla, v klidu a bez vypjatých emocí, bude ochotná ho vyslechnout .
A snad mu i odpustit.
Spustil záclonu a zamířil ke dveřím.
Najednou věděl přesně, jak ji najde.

Když se nad ránem Manori vracela s Tichým do kanceláře, byla na pokraji sil. Nejenže museli prohlédnout místo činu, které nevypadalo zrovna růžově, ale ani kouzelník, kterého kolegové nespouštěli z očí, se nechtěl nechat chytit jen tak lehce. Takže když ho po delším boji, ve kterém to dost ošklivě odnesli dva bystrozoři ze sledovacího, konečně odzbrojili a spoutali vyčarovanými pouty, měla chuť ho uškrtit. Potřebovala si na někom vybít svou zlost, vztek a také lítost, které v ní divoce vřely celou dobu a hrozily každou chvíli vybublat na povrch. Teprve když ji Tichý pevně chytil za paži, aby tomu holomkovi s jízlivým úsměvem neupravila fasádu, trochu se vzpamatovala. Teď seděla na židli v temné kanceláři, obklopená nahromaděnými papíry a znaveně pozorovala své ruce složené v klíně.
„Měla byste si jít odpočinout,“ navrhl tiše Petr a trochu nejistě ji pozoroval.
„Dobrý nápad, jen co budu mít kam,“ odsekla bezmyšlenkovitě. Ač nechtěla, stále v duchu viděla Postrachovy šedé oči a v uších jí zněl jeho hlas, který vyslovoval její jméno. Musela zběsile zamrkat, aby zahnala slzy deroucí se jí do očí.
„No, v tuhle denní dobu to bude těžký,“ poznamenal opatrně Tichý. „Ale mohu vám nabídnout svůj gauč, než se rozhodnete, co dál.“
„Jste hodný, ale to...“ zvedla hlavu a zadívala se mu do obličeje. „Ale proč vlastně ne,“ pokrčila rezignovaně rameny.
„Fajn, následujte mě,“ její kolega se zvedl a došel pro kufr odstavený v koutě. Pak se společně přemístili k němu.
Jeho byt nebyl nijak honosný, zařízení bylo ledabyle rozestavěné, na všemožných místech se válely papíry. Manori vešla do obývacího pokoje a trochu apaticky se rozhlédla.
Tichý zamumlal omluvu a v rychlosti posbíral několik složek z pohovky, na kterou se netečně usadila, a odněkud vyhrabal deku a malý polštář.
„Nejsem moc vybavený na návštěvy,“ zašklebil se.
„To je v pohodě,“ ujistila ho mdle a vzala si od něj věci. Myslí jí blesklo, že je škoda, že gauč není rozkládací, jako ten v jejím bytě v Londýně a ta myšlenka smíšená se vzpomínkami zabolela. Stočila se na gauči do klubíčka a snažila se nevnímat tvrdost pružin.
Tichý ji chvilku pozoroval, pak se natáhnul a přitáhnul jí deku k bradě.
„Abyste mi, kolegyně, nenastydla,“ usmál se trochu rozpačitě.
„Díky. Dobrou.“
„Dobrou,“ odpověděl, zhasnul světlo a odešel do ložnice.

Postrach proseděl celou noc u baru nad sklenkou. Kdyby šlo o záležitosti Klubu, neváhal by ani chvíli a vytáhl Šárku z postele klidně o půlnoci. Tohle byla ovšem věc osobní. Měl tak přinejmenším spoustu času na přemýšlení.
Znovu a znovu přemítal nad tím, co Manori řekne, až ji najde. A někde v hloubi duše ho děsila myšlenka, že Selena měla možná pravdu a Manori se ho teď bude bát, a nebo hůř, štítit.
Postrach složil hlavu do dlaní. Když se v opuštěném bytě rozhodl ji najít, věřil, že všechno ještě může dobře dopadnout. Teď už si tím tak jist nebyl.
Trpce se zadíval na pohár sražené vychladlé krve a víc než kdy jindy nenáviděl to, co z něj udělali. Měl chuť sklenici mrštit proti zdi.
Copak se jí mohl divit, že se jí hnusil, když se hnusil sám sobě?
Copak jí mohl něco vyčítat?
Vždyť měla pravdu. Lhal jí.
A nejhorší na tom bylo to, že kdyby se měl znovu rozhodnut, udělal by to samé.
Styděl se za to, že ty chvíle, které s ní strávil, pro něj měly větší cenu, než riskovat, že by ji ztratil hned na začátku.
Co ho vlastně vedlo k tomu, že ji tehdy na té ulici pozval na kafe?
Vybavil si, jak se mu o překot omlouvala a ty její oči.
Nikdy nevěřil na lásku na první pohled. Byl, jak Manori řekla, přízemní materialista.
Postrach se smutně usmál a přemýšlel, kde teď Manori asi je, a jestli ho nenávidí, jestli před ním utíká ze strachu nebo odporu, jestli ji ještě někdy uvidí, a jestli je láska dost silná na to, aby Manori dokázala přijmout, co je.
Měl z jejich příštího setkání strach.
Bál se, že se stane to nejhorší a Manori se od něj odvrátí.
Přesto ji musel vidět.
Nemohl ji nechat odejít jen tak.
Na to ji příliš miloval.

Přestože to bylo sotva pár hodin, co spala, nedokázala Manori dál ležet a pokoušet se znova usnout. A když se jí to povedlo, podvědomí jí stále dokola připomínalo včerejší večer a hektickou noc. Čím dál víc ji docházelo, že tady nemůže zůstat. Vstala a potichu složila deku.
Za oknem vykukovaly ranní paprsky slunce. Hotel, kde se prvně ubytovala, už by měl mít recepci otevřenou, pomyslela si s pohledem upřeným na hodinky a sehnula se pro kufr.
„To se dělá, takhle se plížit pryč?“ ozvalo se jí za zády.
Překvapeně sebou trhla.
„Probudila jsem vás?“
„Nemohl jsem usnout. Asi proto, že nemívám přes noc v bytě takovou kočku,“ pokrčil rameny.
„Tak to díky za poklonu,“ trochu trpce se usmála.
„Nechtěl jsem vás urazit,“ bral Tichý zpátečku. „Už chcete jít? Nevyháním vás.“
„Musím. V hotelu, co mi platí naše vláda, taky vstávají brzo, tak toho využiju. Ale díky za nabídku.“
„Jak myslíte. Tak odpoledne na stanici. Šéf nás bude chtít vidět,“ nedokázal Tichý zcela zakrýt zklamání, že už odchází.
Manori přikývla, rozloučila se a vyšla na ulici, kde si chytla taxíka a nechala se odvézt do hotelu. Cestou jí napadlo, proč si vlastně nemůže najít obyčejného chlapa jako je třeba Tichý. Proč vždycky musí narazit na nějakého…povzdechla si a setřela osamocenou slzu, která se jí prodrala zpod řas.
Nebude brečet. Je přece velká holka a umí snášet rány života.

„Co je s tebou?“ zadívala se Karolína na Postracha u snídaně.
Postrach beze slova pečlivě složil ranní Timesy a vstal.
„Šárko, můžu poprosit,“ kývl hlavou směrem k místnosti s počítači.
Ulriška rychle dojedla, co měla na talíři, a s balíčkem svých oblíbených sušenek vyrazila ke dveřím.
„A ty, dámo, jestli máš málo práce, můžu ti něco vymyslet,“ poklepal Postrach na opěradlo Karolíniny židle. „Třeba přebírání hrachu.“
Tobiáš se zakuckal, jak se snažil zakrýt smích, a Karolína ho zpražila nevlídným pohledem.
„Pořád ti říkám, že se nemáš vrtat v Postrachově soukromí,“ poučil ji, když se za Ulriškou a Postrachem zavřely dveře.
„Aspoň se starám o jeho duševní zdraví,“ výhružně na Tobiáše ukázala Karolína vidličkou.
„Postrach je dost starý na to, aby se o své duševní i jiné zdraví postaral sám,“ přidal se na Tobiášovu stranu Tomislav, jenž přišel sklidit ze stolu.
„Mě přijde zvláštní, že stále odmítá říct cokoli o té době, kdy byl pryč,“ řekla Hanako jako by mimochodem, aniž by vzhlédla od své skleničky. Její vztahy s Postrachem byly chladně pracovní. Choval se k ní zdvořile, ale nikdy jí zjevně neodpustil, jakou roli sehrála ve vyvraždění většiny Nočního klubu.
„Asi pro to má dobrý důvod,“ odsekl Tobiáš. On jí sice odpustil, ale nikdy nezapomněl.

Ulriška se posadila za monitor.
„Takže co to bude?“ zeptala se a protáhla si prsty.
Postrach položil na stůl útržek papíru.
„Chci, aby ses dostala do policejní databáze a našla mi…tuhle osobu,“ řekl a přisunul jí lísteček blíž. Jeho úhledným rukopisem na něm bylo napsáno Manori Dauntless.
„Vydrž chvíli,“ prohodila Ulriška a ruce se jí ihned rozběhly po klávesnici.
Notnou chvíli se ozývalo jen klapání klávesnice.
„No,“ zamračila se Ulriška.
Postrach si uvědomil, že celou dobu vůbec nedýchal, jak je nervózní, a přinutil se nadechnout.
„Co je?“ zeptal se.
„Jsi si jistý, že to jméno je správně?“ otázala se.
„Naprosto,“ pousmál se smutně. To jméno, tu tvář, oči, hlas, ty ruce - měl ji zalezlou pod kůží a vypálenou do duše.
„V tom případě tě musím zklamat, nikdo takový u policie není.“
„Je tu na výměně z Anglie,“ vysvětlil.
Ulriška vzhlédla od monitoru.
„Prošla jsem všechno, i externí pracovníky - nic.“
Postrachovo obočí se pomalu nesouhlasně stáhlo.
„Můžeš se dostat do systému anglické policie?“ zeptal se tiše a snažil se ignorovat vzrůstající tlak za hrudní kostí.
„Můžu, ale bude to nějakou dobu trvat.“
„Dobře,“ přikývl Postrach. „Ještě mi zjisti cokoli o spolupráci české a anglické policie, a když už v tom budeš, nabourej se do systému ruzyňského letiště a zjisti mi, jestli někdo toho jména přiletěl z Anglie k nám.“
„V jakém časovém rozmezí mám hledat?“ zeptala se tiše.
„Asi tak dva, tři měsíce.“
„Dám ti vědět, až to budu mít.“
„Díky,“ řekl Postrach tiše a odešel. Měl pocit, jako by ho někdo udeřil beranidlem do hrudi. Musel se nutit dýchat a v hlavě mu vířilo tisíce myšlenek.
Manori k němu nebyla zjevně tak docela upřímná. Nedokázal se na ni ale zlobit. On byl ten poslední, kdo jí mohl něco vyčítat. Přesto se někde v jeho duši uhnízdil pocit ukřivděnosti.

Recepční se tvářil naprosto nezaujatě, když ho požádala o obnovení rezervace, takže za chvíli již stála v pokoji, který obývala po svém příjezdu do Prahy.
Plácla sebou na postel a vytočila číslo Margarit. Potřebovala slyšet spřízněnou duši. Ta to ale jako na potvoru nebrala.
Manori se tedy zvedla a šla si dát horkou sprchu. Když se pak podruhé pokoušela dovolat své kamarádce a kolegyni, uvědomila si, že to zkouší zbytečně. Meg byla přece na akci někde na skotské vysočině. Tam určitě nebude mít signál. Vztekle zamáčkla mobil a chvíli koukala do prázdna. Pak s povzdychem vytočila číslo Barnieho. Nevolala mu často, ale když už si opravdu nevěděla rady, on býval její poslední záchranou.
„Co se děje, Man?“ zvedl to hned po druhém zazvonění.
„Ahoj, proč by se něco mělo dít? To už ti ani nemůžu zavolat?“ snažila se o konverzační tón.
„Ty málokdy voláš jen tak, navíc ze zahraničí a takhle po ránu.“
„Bystrozor každým coulem,“ usmála se do telefonu.
„Tak co jsi zase vyvedla, pochlub se, děvče,“ Barnieho hlas zněl i v telefonu rozhodně a nepřipouštěl vytáčky.
„Já jsem nic nevyvedla,“ řekla a Merlin ví proč se jí oči najednou zalily slzami a začala jako o překot Barniemu všechno vyprávět.
O tom, jak se husa hloupá zamilovala, jak se všechno zdálo jako pohádka, jak byl úžasný, a pak se ukázalo, že je to lhář.
„- a já mu věřila, milovala jsem ho. Málem jsem s ním dokonce vyspala!“ zakončila nešťastně a popotáhla.
V telefonu bylo na chvíli ticho.
„Abych řekl pravdu, nějak tomu pořád nerozumím. Tohle prostě není možné, sama to dobře víš. Upíři nedokáží snést sluneční světlo.“
„Jo, taky bych tomu nevěřila, kdybych to neviděla na vlastní oči. Ale nejvíc mě štve, že mi to zatajil! Jak mi mohl lhát v něčem tak zásadním!“ rozhorlila se Manori a utírala si slzy.
„A tys mu nikdy v ničem nelhala?“ otázal se Barnie klidně.
„Ne!“ ohradila se Manori dotčeně.
„Takže on ví, že jsi čarodějka?“ Barnieho hlas byl naprosto neutrální.
„Jistě, že to…“ Manori se zarazila. „Ale... ale to přece je něco jiného! To... to ho neohrožuje na životě...Vždyť- “
„A on ti někdy chtěl ublížit?“ utnul její hořekování.
„No, to ne…ne, to nechtěl...“ povzdechla si. „Co mám dělat? Všechno se mi tady sype na hlavu.“
„Víš, děvče, tohle za tebe nikdo nevyřeší. Musíš to udělat sama. Ale nějak jsi zapomněla na jednu důležitou věc. Máš ho ráda?“
„Lhal mi!“ vyprskla. „Jak ho můžu... jak mu můžu důvěřovat?”
„Ty jsi k němu ale taky nebyla upřímná, co říkáš?“ připomněl jí Barnie.
Manori se kousla do rtu.
„Já - chybí mi,“ přiznala trošku neochotně.
„Tak proč se s ním nesejdeš, a nepromluvíte si jako dva rozumní lidé?“
„Lidé?“ odfrkla si.
„Nečekal bych, že zrovna ty budeš mít předsudky,“ uzemnil ji Barnie chladně.
„Nemám…Já jen…,“ bránila se chabě. Barnie řekl to, co jí rozum našeptával už dávno.
„Jen jen jsi uražená a podezřívavá – chápu. Ale co když se bál, že budeš reagovat přesně tak, jak jsi zareagovala,“ řekl Barnie trošku káravě.
„Asi… asi máš pravdu…,“ vydechla a raena jí poklesla, jako by na něodpadlo něco nesmírně těžkého. Cítila, jak ji rozhořčení z toho, že jí Postrach neřekl, kým je, pomalu opouští. Spíš než zlost jí teď přišlo líto, že jí to nedokázal říct. Přišla si najednou unavená.
„Zklamala jsem ho,” zašeptala do telefonu.
„Všichni děláme chyby. A jestli jsou nějaké, nad nimiž se musí přimhouřit oči, jsou to chyby z lásky,“ řekl konejšivě. „On to pochopí. Vždyť tě ten kluk má rád.”
„Myslíš?” v hlase jí zazněl náznak naděje.
„To vidí každý, kdo má oči,” zasmál se Barnie. „Ale buď připravená na to, že ti o sobě nejspíš neřekl víc věcí.”
„Budu,” slíbila. „Díky, Barnie.“
„Není zač. A Manori?“
„Ano?“
„Dej na instinkty, ty tě nezradí.“ S poslední radou to Barnie položil. Nikdy si nepotrpěl na formality, jako bylo loučení nebo pozdravy.
Manori chvíli poslouchala oznamovací tón, pak se vzpamatovala a mobil položila na stolek vedle postele. Okamžik ho jen pozorovala, pak ho však vzala do ruky a otevřela adresář. Jenže vzápětí si uvědomila, že ve vzteku Postrachovo číslo smazala. Možná to bylo dobře. Nejspíš by mu nedokázala zavolat. Nevěděla, co by mu řekla, jak by vysvětlila svou reakci.Povzdechla si a otevřela Merlin ví proč archiv smsek a narazila na jednu starou zprávu.

NERIKALA JSI SNAD TY ZE NE VSE JE VIDET NA PRVNI POHLED?

„Postrachu,“ zašeptala. „Promiň.“
Zabořila tvář do polštáře.
Nejspíš o ní už nestojí, když projevila tak uboze málo pochopení. Ale když ona mu věřila, nečekala, že by ji takhle nedůvěřoval.
Svědomí někde hodně hluboko nespokojeně protestovalo. Vždyť ty jsi stejný pokrytec jako on, posmívalo se jí.

„Nic,“ opakoval Postrach trochu zaraženě.
Ulriška zavrtěla hlavou.
„Nikdo z Angie sem nebyl pozván na žádný výměnný pobyt a ani v řadách anglické policie nikdo toho jména nepracuje a nikdy nepracoval. Nicméně jsem to jméno našla na seznamu pasažérů jednoho letadla na trase Londýn - Praha.“
„Díky,“ zamumlal Postrach.
Ulriška se na něj zadívala.
„To je ona? Ta z té Anglie?“
Postrach se na ni překvapeně podíval. Ulriška zrudla a sklopila oči.
„Drbete mě za mými zády?“ zeptal se mdle.
„Ne - jen,“ Ulriška se kousla do rtu.
„Karolína,“ odtušil Postrach a trpce se pousmál. „To je v pohodě.“
„Karolína jen hádala, že prý…“ Ulriška myšlenku nedokončila a raději ztichla.
„Jo, je to ona,“ povzdechl si Postrach. „Nebo spíš byla.“
„Pohádali jste se?“ zeptala se Ulriška tiše.
„Tak nějak,“ ušklíbl se Postrach trpce.
„No, jestli jí potřebuješ najít,“ osmělila se Ulriška. „A má mobil…“
Postrach prudce zvedl hlavu a Ulriška se nepatrně uličnicky usmála.

Odpoledne dorazila Manori do šéfovy kanceláře zároveň s Tichým.
„Doufám, že v hotelu jste měla lepší spaní, než u mě,“ pronesl tiše, když jej míjela ve dveřích.
Jen povytáhla obočí a usedla do jednoho z křesel.
„Jak se k vám možná už doneslo, náš nedobrovolný host zatím odmítá spolupracovat,“ zahájil sezení Šedivý. Temné kruhy pod očima dávaly tušit, že on se do postele dosud nedostal.
„Já bych věděl, jak ho přinutit,“ poznamenal výhružně Tichý. Manori věděla, že jeden ze zraněných kouzelníků byl jeho dobrým přítelem.
„Nadřízení jsou bohužel jiného názoru,“ pokrčil rameny šéf. „Ten holomek si je tak zatraceně jistý, že na něj nemůžeme, až je mi to podezřelé.“
„Myslíte, že by mohl mít někoho z vyšších míst, kdo ho brání?“ zamrkala Manori překvapeně a zbystřila.
„Je to možné,“ povzdechl si Šedivý unaveně. „Prozatím nezbývá, než projít znova všechny důkazy a vyslechnout svědky. Třeba se dozvíme něco, co nám pomůže. Něco, na čem bychom ho nachytali.“
„Papírování,“ odfrkl si Tichý.
Šéf ho jen zpražil pohledem. „Můžeš se ke skupině vyšetřujících přidat. Aspoň budeme mít informace rychlejc.“
Manori se musela hodně snažit, aby se nesmála nahlas, když viděla, jak se Tichému protáhl obličej. Nechtěla se k němu přidat.
Za dveřmi šéfovy kanceláře se na kolegu zašklebila a vydala se na rutinní kontrolu do právnické kanceláře. Něco jí napovídalo, že by se tam dnes mohla dozvědět něco užitečného. Na konci chodby se ještě otočila a stihla akorát zahlédnout Tichého, který zrovna mizel ve dveřích svého kutlochu s tichým vrčením, jakej je idiot, že nedržel hubu, že místo něčeho užitečného zase stráví den nad papíry.
Manori sáhla do kapsy pro telefon – dnes už snad po sté. Jenže ani tentokrát ho nevytáhla. Ne, zavolá mu večer. Až na to bude mít klid. A až vymyslí, co mu vlastně řekne.

V budově firmy Majer&syn bylo nezvykle klidno. Většina právníků zřejmě byla ve městě za svými případy, takže se mohla trochu porozhlédnout v některých kancelářích.
Z několika miniaturních kamer vyměnila paměťovou kartu a s ukořistěným materiálem prošla kolem ochranky, se kterou jako vždy prohodila pár vět. Není nad to si udělat v nepřátelských řadách pár známých. Člověk nikdy neví, kdy se mu to může hodit. Kupříkladu to, že ji díky tomu nekontrolovali tašku, jak měli nařízeno.
Do hotelové haly vešla už hodně pozdě odpoledne a zamířila přímo nahoru. Pupkatý recepční, co měl prve večerní službu, ji však zastavil.
„Dobrej večer, madam, někdo na vás tady čeká,“ oznámil jí, když přešla k recepčnímu pultíku.
„Ano?“ trochu překvapeně zamrkala.
„Jeden pán s váma chce mermomocí mluvit. Řekl jsem mu, že přijdete pozdě, ale nedal se odbejt,“ ošil se recepční a sklouzl nervózním pohledem k několika křeslům na protější straně haly.
Manori se otočila a lehce zalapala po dechu. I když muž seděl odvrácený od ní a obličej mu stínily večerní noviny, nebylo pochyb o tom, kdo to je.
„Kdyby něco, volejte,“ zamumlal ještě recepční. „Je to dost divnej týpek.“
Manori na něj jen kývla a vydala se ke křesílkům, srdce jí tlouklo až v krku. Když byla od něj jen pár kroků, muž složil noviny a zvedl hlavu.
„Ahoj, Manori,“ promluvil tiše, pohled jeho šedých očí ji znervózňoval víc, než kdy jindy. Nedivila se recepčnímu, že z něj byl celý nesvůj.
„Ahoj, Postrachu,“ hlesla a snažila se působit chladně a lhostejně. Ruce se jí však třásly. Neměla ponětí, co teď, co má říct. Jedna její část se chtěla otočit a utéct, nebo se alespoň zahrabat dva metry pod zem, a ta druhá mu toužila vběhnout do náručí a říct mu, že je jí vlastně jedno, kým je.
„Rád bych s tebou mluvil. Tedy pokud nemáš nic proti tomu,“ z výrazu tváře mu nemohla nic vyčíst, ale mrazilo jí z něj jako nikdy předtím.
Sklopila zrak a chvíli si prohlížela špičky svých bot. Nevydržela jeho pohled.
„Slibuji, že se tě ani nedotknu,“ dodal s trochou hořkosti v hlase.
Zvedla hlavu a chvíli bojovala sama se sebou. Pak ji někde v hlavě zazněl Barnieho hlas. Je na čase začít zase uvažovat, rozhodla se.
„Dobrá, kdy a kde?“ zeptala se tiše.
„Rád bych hned teď, pokud neruším,“ navrhl.
Mlčky přikývla. Ta jeho odtažitost bolela a zdvořilá trpělivost byla strašně neosobní a nelidská. Jako by to byl úplně cizí člověk. Jenže co čekala?
Vyšli spolu do večerních ulic.
Nenabídl jí rámě jako obvykle, naopak, udržoval od ní patřičný odstup. Míjeli veselící se turisty, každý pohroužen do vlastních myšlenek. Nakonec se zastavili u jedné z laviček, kde vládl relativní klid, s výhledem na historické centrum města.
„Krása,“ prolomila ticho Manori, když se posadila na lavičku. Nenapadlo ji, jak začít.
Postrach však nevěnoval panoramatu pozornost a zůstal stát.
„Přišel jsem se omluvit,“ začal, ale nedíval se jí do očí. „Nebylo správné, že jsem ti o sobě neřekl pravdu. Vlastně nesnáším lež,“ na chvíli se odmlčel. „Ale…měl jsem strach, - jak zareaguješ,“ dodal.
Manori se zastyděla, protože si musela připustit, že na to, jak o sobě vždy prohlašovala, že netrpí žádnými předsudky, se zrovna v dobrém světle neukázala. Její hrdost se bránila, ale svědomí v ní křičelo, že ona je k němu také neupřímná. Barnie měl pravdu. Byli si vlastně svým způsobem kvit. Oba se dopustili stejné chyby.
„Chtěl jsem ti říct pravdu, ale čekal jsem na vhodnou příležitost – zjevně příliš dlouho. Nechtěl jsem ale, aby ses to dozvěděla takhle,“ pokračoval Postrach.
Manori si najednou přála, aby byl zticha, protože se cítila pořád hůř a hůř.
„Jsem co jsem, ale nikdy bych ti neublížil. A já ti to říct chtěl,“ poslední větu dodal jakoby ostřeji a jeho pohled nabyl na chladu.
„Já vím- ,“ odkašlala si. „Já vím, že jsem se nezachovala správně, promiň,“ vypravila ze sebe s námahou.
„Skutečně?“ utrousil hořce.
Manori si povzdechla. Tohle bolelo.
„Udělala jsem chybu, uznávám. Jestli tě to potěší, prosím, kopni si do mě.“
„Promiň, tak jsem to nemyslel,“ omluvil se, ale z jeho hlasu se ta ledová tvrdost nevytratila.
„Já…musím…musím se ti k něčemu přiznat.“
Postrach ji mlčky sledoval.
„Sama…sama jsem ti…lhala o tom, kým vlastně jsem,“ dokončila skoro šeptem, oči upřené před sebe. Zbabělče, ani se mu nedokážeš podívat do oč, pošklebovalo se svědomí jízlivě.
„Vím, že nejsi policistka.“
Překvapeně sebou trhla a podívala se na něj. „Jak?“
„Hledal jsem tě. Jenže nikoho jménem Manori Dauntless sem nepozvali, nikdo takový s naší policií nespolupracuje a žádný program evropské spolupráce neexistuje,“ jeho pohled byl nyní v pravdě nepříjemný, vyčkávavý.
„To bude tím, že jsi šel na špatnou stanici,“ zavrtěla se nervózně.
„Mohu tě ujistit, že to je vyloučeno.“
„Postrachu, ty mi nerozumíš,“ povzdechla si.
„Předpokládám, že mi to v tom případě objasníš,“ složil ruce na prsou.
„Nevím…nevím, kde ses na mě byl ptát, ale…oni mě nemohli znát, jelikož jsi šel na mudlovské - “ když viděla jeho naprosto nechápavý výraz, nadechla se a zvolila jednoznačnější vyjádření: „ – nekouzelnické oddělení.“
Postrachův pohled se vůbec nezměnil. Snad se jen do něj vloudil jakýsi smutek.
„Jestli mě chceš vytrestat za to, čím jsem, prosím, ale ne takhle - výsměchem.“
„To není vtip! Jsem čarodějka,“ vyhrkla nešťastně.
Tak a je to venku, pomyslela si. Zvedla oči a nejistě, leč naprosto vážně pohlédla Postrachovi do očí. Stále na ní jen upíral pohled a vůbec se nepohnul. Vypadal jako dokonalá socha v životní velikosti.
„Postrachu?“ osmělila se prolomit ticho.
„Pokud si z toho chceš dělat jen srandu, asi bych měl jít,“ povzdechl si.
„Já si nedělám srandu!“
„Nic takového jako kouzla neexistuje,“ opáčil.
„Stejně jako upíři, že?“ vrátila mu to.
„Ty lze logicky vysvětlit,“ namítl.
„Podívej se, Postrachu,“ povzdechla si Manori. „Já si z tebe opravdu nedělám legraci. Říkám ti pravdu. Prosím, věř - “ zarazila se. Dovolávat se důvěry u někoho, kdo ví, že mu lhala, asi nebude to pravé.
„Mrzí mě to,“ řekla tiše a myslela to upřímně. „Ale říkám ti pravdu.“
„Manori - “
„Dobrá, jak tedy vysvětlíš, že jsi mě neviděl z té uličky odcházet? Jak vysvětlíš, že sako, které jsi si u mě sušil, jsem ti ráno donesla bez sebemenšího záhybu na špatném místě, aniž bych ho žehlila? Jak vysvětlíš…“ začala jako o překot vyjmenovávat.
„Dost, dost, stačí,“ zarazil ji a promnul si spánky.
Manori ssklopila oči a zahleděla se na své ruce. Víc už teď nemohla udělat. Je jen na něm, jak se s tím vyrovná.
„Čarodějka?“ opakoval Postrach jako by zkoušel, jak to slovo chutná.
„Přesně tak,“ přikývla.
„Nedovedu si to představit,“ zavrtěl hlavou.
„A to jsi vlastně ještě nic neviděl,“ pousmála se.
„I když je pravda, že teď už mě překvapí máloco, tobě se to povedlo,“ nepatrně se pousmál. „Ale proč si mi to neřekla?“ neodpustil si otázku.
„A ty bys mi to uvěřil?“ zeptala se Manori smutně.
„Upřímně? Nevím,“ přiznal. „Vlastně pořád ještě nevím, co si o tom mám myslet.“
„Chápu,“ přikývla Manori.
„A to je vás jako víc?“ zeptal se po chvíli ticha.
„Je nás dost. Ale naše vláda si nepřeje, aby normální lidé měli o kouzlech byť jen tušení,“ vysvětlila.
„A to jsou jako i tady? U nás?“ zadíval se na panorama města.
„Jsou všude,“ řekla tiše a pak jemně dodala: „Jako vlkodlaci, draci, jednorožci…upíři,“ poslední slovo nechala vyznít do ztracena.
„Draci? Zpomal,“ zarazil ji. „Jsem jen přízemní upíří materialista, vzpomínáš.“
Manori se pousmála.
„Co teď?“ napjatě na něj pohlédla a napadlo ji, že se na něj prostě nedokáže zlobit, ať už by udělal cokoliv.
„No…to záleží na tom, co chceš,“ řekl tiše, aniž by se na ni podíval.
„A co bys chtěl ty?“ odpověděla otázkou.
„Co... co začít znova – ale líp?“ navrhl opatrně a zkoumavě se na ni zahleděl.
Chvíli se na něj beze slova dívala, a pak napřáhla ruku.
„Manori Dauntless, čarodějka.“
„Postrach, upír,“ přijal její ruku.
Mlčky seděli vedle sebe a dívali se na město.
„Myslíš, že to půjde?“ zeptala se Manori zamyšleně. „Začít od začátku?“
„Zkusíme to,“ odpověděl Postrach neurčitě.
„Můžu?“ otázala se a váhavě se o něj opřela.
Neobjal ji, ale ani proti tomu nic nenamítal.
„Takže…“ Manori se odmlčela. „Proto máš pořád studené ruce?“ řekla co nejnenuceněji.
Postrach potlačil povzdech.
„Dvacet sedm stupňů,“ utrousil.
Manori podle jeho tónu pochopila, že nakousla téma, které je mu nepříjemné, a tak se dál nevyptávala, i když ji na jazyku pálilo tisíce otázek.
Seděli tam dlouho. Manori už začínala být zima, ale nějak se jí nechtělo jít zpátky do hotelu - sama.
„Měli bychom jít,“ rozhodl Postrach. „Už ti cvakají zimou zuby.“
Manori neprotestovala. Cítila se tak divně. Netušila, zda to vychází z ní nebo z něj, ale měla pocit, že je mezi nimi najednou jakási neprostupná bariéra.
Postrach ji beze slova doprovodil k hotelu.
„Tak ahoj,“ rozloučila se Manori, když on se k ničemu neměl.
„Ahoj,“ odvětil a otočil se ihned k odchodu.
„Uvidíme se?“ zeptala se, a aby nevypadal příliš dychtivá dodala: „Někdy.“
„Ozvu se,“ řekl neurčitě přes rameno. „Dobrou noc.“
Manori se za ním dívala dokud nezmizel za rohem. Pak si povzdechla a šla k recepci pro klíče od pokoje.
„Vše v pohodě?“ zeptal se recepční, když jí podíval klíč.
„Ano, děkuji,“ řekla Manori se smutným úsměvem, ale věděla, že nic není v pořádku.
Sama sebe se cestou do pokoje ptala, jestli skutečně dokážou začít znovu, nebo jestli ta hloupá neupřímnost navždy poznamená jejich vztah.

Postrach se ještě dlouho potuloval po noční Praze a přemýšlel o tom, co mu řekla. Nebyl si jist, co si o tom má myslet. Už jednou mu lhala a nedokázal se nějak přimět věřit tomu, co tvrdila.
Čarodějka - neměl nejmenší ponětí, co si pod tím představit. Myšlenka na celou komunitu lidí ovládajících…Ale co vlastně měla ovládat? Kouzla? Směšné.
Pravda donedávna by asi stejně reagoval i na zmínky o upírech. Ovšem jedna věc byl inteligentní druh - predátora, který se klidně mohl zcela přirozeně vyvinout, a něco jiného byla jakási komunita čarodějů.
Okultní vědy nikdy neměl rád. Možná byl opravdu příliš přízemní materialista a nedokázal se povznést na úroveň potřebnou k pochopení takových věcí.
Když odemykal dveře od Klubu, neměl v tom o nic víc jasno. Netušil, co bude dál. Dokáží se přes to všechno přenést a začít znovu?
„Sám?“ ozval se Karolínin zklamaný hlas.
Postrach zvedl oči a zjistil, že všichni jsou v Klubu a nepochybně čekají na něj. Podle toho, jak Karolíně svítily oči, a jak se Šárka schovávala za sklenicí ledové kávy, nebylo těžké pochopit, že „dobré zprávy“ se šířily rychle.
Teď už nemělo smysl vyhýbat se odpovědím.
„Ano, sám,“ řekl tiše.
„A Mano - AU! Tobiáši!!!“ Karolína šlehla po Tobiášovi pohledem, který mohl zabíjet, a třela si pod stolem nakopnutou nohu.
Postrach se smutně usmál.
„Manori šla do hotelu,“ řekl jako by nic a sednul si do křesla u klavíru a natáhl se pro noviny.
Atmosféra v místnosti by se dala krájet.
„To je vše?“ vybuchla Karolína. „Víc nám neřekneš? Je to ta z té Angie, že jo? Že jo?“
Postrach přikývl a Karolína se po ostatních vítězoslavně rozhlédla.
„A kdy nás s ní seznámíš?“ vyzvídala Karolína dál.
„Až to uznám za vhodné,“ usadil ji tónem, který nepřipouštěl diskusi, a jenž dokázal usměrnit i Karolínu.
Na chvíli zavládlo mírně zaražené ticho.
Postrach nevěděl, zda se zlobí víc na sebe, za tak ukvapenou reakci, nebo na ně, za věčné vyptávání.
A pak Tobiáš položil otázku, kterou Postrach slyšet nechtěl.
„Stalo se něco?“
Postrach si tiše povzdechnul, ale než mohl odpovědět, udělal to za něj pan Ho.
„Slečna se nejspíš dozvěděla jisté skutečnosti a není jimi příliš nadšená.“
Postrach si pana Ho vážil pro dvě věci - bystrý úsudek a umění mlčet, což byla věc, kterou nikdy nenaučil Karolínu, a kterou by právě teď ocenil ze všeho nejvíc.
„Chceš snad říct, že ona…ona…“ zvedla se Karolína z pohovky pohoršeně.
„Karolíno,“ Postrachův tón a pohled jeho šedých očí jí přiměly sednout si. „Nedozvěděla se to zrovna tak, jak bych si přál,“ dodal s povzdechem.
„Ale…no jste pořád spolu, ne?“ zeptala se Karolína měkce.
Postrach odolal nutkání pokrčit rameny.
„Zatím,“ řekl vyhýbavě.
„To je přece dobré znamení,“ ozvala se nesměle Denisa.
Postrach si tím nebyl tak jist.
„Někam ji pozvi,“ navrhl Tobiáš. „Hned zítra.“
„Zítra máme práci,“ napomenul ho Postrach přísně. „Nechci, aby z té zásilky kokainu zůstal na našem území jediný gram.“
„Nemusíš tam být, zvládneme to,“ namítla Hanako.
Postrach se na ní podíval a Hanako sklopila oči.

Manori odemkla dveře hotelového pokoje. Víc než kdy jindy vnímala jeho neosobní chlad a prázdnotu. Kolem žaludku se jí po rozloučení s Postrachem usadil nepříjemný tlak. Ač si to nechtěla moc připouštět, jejich setkání nebylo zcela podle jejích představ. Byla připravena se omluvit a vzít odpovědnost za své ukvapené jednání na sebe. Co ovšem nečekala, bylo to, že se mezi nimi vytvořila obrovská propast a ona nevěděla, jak ji překonat. Ale co by chtěla? Za chyby se platí.
Sedla si za stolek v rohu místnosti a zapnula notebook s tím, že bude nejlepší zaměřit se na práci a vyčistit si tak hlavu.
Hodinku projížděla záznamy z bezpečnostních kamer, ale na nic podezřelého nepřišla. V záběrech se objevovali stále stejní lidé, právníci spěchající za případy, ostraha, která kontrolovala každého příchozího.
To, že se s případem nemohla hnout z místa ji na náladě nepřidalo. S povzdechnutím zaklapla počítač a promnula si oči. Hlava jí třeštila. Takhle to nepůjde, Man, prohodila sama k sobě, když po sprše zalehla do postele. Potřebovala se vyspat a nabrat sílu. A to tak, že hodně.

Kapitola osmnáctá

Postrach sešel do Klubu. V přiléhavých maskáčích vypadal nezvykle.
„O co se vsadíš, že má pod tím oblek,“ špitla uličnicky Karolína Tobiášovi do ucha a oba se usmáli.
Postrach nedal nijak najevo, že je slyšel. Jeho posílený sluch byl prokletím. Trvalo mu celé měsíce, než se naučil spát, aniž by ho neprobouzel každý šelest.
Hanako byla jako jediná oblečena do černého luxusního kostýmku. Postrach si cestou k baru, kde ležely vyrovnané zbraně, všimnul, když kolem ní prošel, že má sukni kratší než se slušelo. Vzal si ze stolu svoji zbraň a reflexivně ji zkontroloval a schoval ji do pouzdra. Nepředpokládal, že by došlo ke střelbě, ale nemá smysl být nepřipraven.
V garáži čekala tři auta - dva off roady a jeden luxusní sporťák.
„Plán znáš,“ podal Postrach Hanako klíče.
Ta si je s přikývnutím vzala.

Ze zatáčky se vynořil tmavě modrý kamion s návěsem. Do plachty bušil déšť a stěrače pravidelně stíraly přívaly vody z předního okna. Za volantem seděl tlustý muž s knírem. Na sedadle vedle něj spal jeho hubenější kolega.
Silnice se začala zvedat do příkrého kopce. Motor kamionu zařval a několika tunový kolos se jal šplhat na vrchol, kde se nad cestou rozprostíral příkrov lesa.

Hanako stála u sporťáku a v duchu nadávala. Byla promočená na kůži a zmrzlá. Vztekle kopla do prázdného předního kola právě ve chvíli, kdy se ozval zvuk motoru a na kopec vyjel modrý kamion.
„Konečně,“ ucedila a nasadila výraz „krásky v nesnázích“. Ani jí to nedalo moc práce.
Brzdy ostře zaskřípěly a kamion zastavil. Zatímco oba řidiči vystoupili do deště pomoct krásce v nesnázích, v lese se daly věci do pohybu.
Hanako se na oba muže usmála a začala jim vysvětlovat, v jaké hrozné situaci se nachází, a jak zoufale potřebuje jejich pomoc.
Postrach s Karolínou v tichosti doběhli. Postrach se protáhl pod plachtou, aby zkontroloval, že je to ten správný kamion. Netrvalo mu to dlouho. Vypáčil nejbližší bednu a hned v první plyšové hračce našel velký balíček bílého prášku. Ani si nemusel líznout. Pach drogy byl nezaměnitelný. Vyklouzl ven a odpojili návěs.
Úspěch celé akce závisel především na tom, jak dobře a jak dlouho dokáže Hanako udržet pozornost řidičů soustředěnou na sebe. Pro jistotu si Japonka začala tichounce prozpěvovat a oba řidiči se nakonec svezli na zem a usnuli.
Postrach s Karolínou návěs v neskutečné tichosti přesunuli do lesa, kde nastoupili pan Ho a Denisa, jejichž úkolem bylo co nejrychleji návěs zamaskovat, aby nebyl ze silnice vidět, zatímco Postrach s Karolínou připojili k tahači úplně stejný návěs naplněný pytli s pískem.
Postrach ještě zaskočil Hanako vyměnit pneumatiku, aby se neumazala, a pak zmizel v lese. Díky maskáčům doslova splynul s okolím.
Hanako vnutila oběma řidičům představu, že jí kolo vyměnili oni, a probudila je. Poděkovala jim, nasedla a odjela dřív, než se oba zmatení řidiči stačili vzpamatovat.
Postrach čekal mezi stromy, až kamion odjede, zatímco ostatní se před nevlídným počasím schovávali v autech.
Konečně kamion nastartoval a rozjel se.
Postrach vyndal z kapsy handsfree, zasunul si ho do ucha a vytočil číslo. Tobiáš se ohlásil prakticky ihned.
„Pět minut, pak přijeď.“
Tobiáš potvrdil a položil to. Postrach se vrátil do auta. Zjistil totiž, že i když mu zima nevadí tak jako dřív, je mu stále dost nepříjemná. Cítil, jak mu v chladu tuhnou svaly a to nebylo dobré.
„Co s tím,“ kývla Karolína směrem, kde zamaskovali narychlo ukradený návěs.
„Zlikvidujeme náklad, ale ne tady,“ řekl Postrach.
Za pět minut se skutečně ozval zvuk silného motoru a ze směru, kterým odjeli okradení řidiči, přijel černý tahač. Sjel na rozbahněnou lesní cestu a zastavil na sjednaném místě. Otevřely se dveře a z kabiny vyskočil Tobiáš.
Připojit návěs bylo dílem okamžiku.
„Vy se vrátíte do Klubu,“ kývl Postrach k panu Ho a Karolíně s Denisou. „Hanako tam jede taky. A my se zbavíme obsahu.“
„Za kolik toho tam může být?“ zamyslela se Karolína při pohledu na obří návěs.
„Na pár trestů smrti,“ ušklíbl se Postrach a rozepnul si maskáče.
Karolína se usmála, když se ukázalo, že pod tím má Postrach bílou košili a kalhoty od jednoho ze svých obleků. Z tašky v autě si vyndal jiné boty, sako, kabát a kravatu. Když nasedal k Tobiášovi do kabiny byl jako ze škatulky. Ještě si ve zpětném zrcátku vyvážil na hlavě klobouk a mohli jet.

Manori se protáhla a zívla na celé kolo. Vyhrabala se z postele a došla k oknu. Venku lilo jako z konve, do skleněných tabulí okna se opíral vítr. Jako doma. Ušklíbla se a šla si vyhrabat z kufru nějaké džíny a mikinu.
Na stanici bylo rušno jako obvykle. S práskáním se do haly přemisťovali kouzelníci a čarodějky, svorně nadávající na psí počasí. Manori se nechala unášet davem a musela se usmívat nad vynalézavostí některých hovorových přirovnání, které si vyslechla na adresu počasí.
Nejprve se zastavila v kanceláři Šedivého. Ten ji se zachmuřeným výrazem ve tváři sdělil, že ze zadrženého kouzelníka stále nic nedostali a že už ho tady nebudou moci dlouho držet.
„Uvízli jsme na mrtvém bodě,“ povzdechl si šéf a rozladěně plácnul složkou na hromadu dalších na svém stole.
„A žádná další zmizení nejsou?“ zeptala se Manori
„Ne, pověstné ticho před bouří. Ale neskutečně mě vytáčí ten pacholek v cele.“ bručel si sám pro sebe Šedivý ještě, když odcházela.
Náladu ji nepatrně zdvihl pohled na Tichého, zahrabaného po krk v papírech o hlášených neobvyklých jevech.
„No, co se smějete,“ prskl, když ji viděl stát ve dveřích přemáhající smích.
„Ničemu. Vůbec ničemu,“ usedla k druhému stolku a přitáhla si vlastní tenkou kupku složek, které si nechala poslat z archivu. Doufala, že jí to třeba v něčem pomůže.

*****

Postrach vylezl ze sprchy. Na jeho nahém těle se třpytily kapky vody. Natáhl se pro ručník, aby si vysušil vlasy. Přitom jeho pohled padl na zrcadlo nad umyvadlem. Spustil ruku s ručníkem a zamyšleně se zadíval na svůj odraz. Popošel blíž.
Navzdory vnitřní sebekritice musel připustit, že na někoho, komu táhne na pětapadesátku, vypadá dobře. Byl si vědom toho, že ho ženy považovaly odjakživa za přitažlivého, dokonce i po tom co překročil čtyřicítku.
Měl velké štěstí. Falešnou skromnost stranou - jen málokdo i z těch nejlepších členů Nočního klubu, kteří byli v první linii, se dožil tak vysokého věku.
Když se znovu podíval do zrcadla, to, co spatřil, se mu už ale vůbec nelíbilo. Zorničky šedých očí měl stažené do svislých čárek. Odvrátil zrak a přejel si prsty po pravém rameni, pak sklouzl na hrudník. Míval tam tři jizvy jako připomínku starého zranění. Dvě střelné rány do pravé strany hrudi a jedna do ramene - málem to tehdy nepřežil. Teď po nich nebyla ani památka. Rameno mu sloužilo jako před zraněním a plíce byla jako nová. Přesto vyhojení těch ran cítil jako ztrátu - připomínalo mu to, že už není člověk.
Dokáže se s tím někdy smířit?
Mohla by Manori milovat něco takového, čím se stal?

*****

Denisa podala Postrachovi s tajemným úsměvem obyčejnou hnědou obálku.
„Co je to?“ zeptal se, když si ji od ní bral.
„Překvapení,“ mrkla na něj spiklenecky a utekla po schodech nahoru.
Postrach zaslechl dívčí chichotání a šuškání. Zavrtěl nad nimi hlavou a otevřel obálku. Do dlaně mu vyklouzly dva lístky do lóže na operu.

Manori s povzdechnutím odložila poslední složku, kterou porovnala s informacemi, které už měla. Nic. Vůbec nic. Byla bezradná. Pohled ji sklouzl na prázdnou židli Tichého. To ji přimělo podívat se na hodiny. Protočila panenky, hodila na sebe plášť a vyklouzla na temnou chodbu.
Když už byla skoro na konci chodby, zarazily jí zvuky vycházející zpoza rohu. Bez váhání uskočila do absolutní tmy jednoho z výklenků. Za okamžik již spatřila dvojici mužů. Jedním byl bezpochyby onen zadržený kouzelník. Jeho samolibý obličej si nemohla nepamatovat. Vedle něj kráčel draze oblečený muž, který si po cestě schovával do aktovky nějaké listiny. Když procházeli kolem, zaslechla útržek hovoru.
„...Fakt díky, že jste mě odtud dostali, ale mohlo to být dřív, jejich metody nejsou nic příjemného,“ prohodil právě propuštěný kouzelník.
„Buď rád, že jsi venku. Taky jsme tě tady mohli nechat shnít zaživa, šéf nebyl rád....“
Manori na okamžik vynechal tep, když světlo z nedalekých dveří nějaké kanceláře na okamžik osvětlilo obličej muže s aktovkou. Přísahala by, že už jej někde viděla. Ale Kde?!

*****

„Už jsi jí někam pozval?“ zeptal se Tobiáš jako by nic při snídani.
Postrach zvedl oči od novin. Copak se všichni spikli proti němu a rozhodli se hrabat v jeho soukromí?
„No jo, bylo by trestuhodné nechat ty lístky do opery propadnout,“ řekla Karolína jako by nic.
„Opera,“ zasnila se Denisa. „Taky bys mě mohl do ní vzít,“ loupla pohledem po Tobiášovi.
„Předpokládám, že když vás požádám, abyste se mi nepletli do života, mine se to účinkem,“ utrousil Postrach otráveně.
Všichni se na něj tak nevinně usmáli. Postrach složil noviny a zvedl se od stolu.
„Kam jdeš?“ zeptala se Karolína.
„K sobě, mám ještě práci,“ řekl.
Když za sebou zavřel dveře svého pokoje, přešel ke stolu a zvedl hnědou obálku, kterou tam nechal ležet. Sednul si za stůl a vyndal lístky.
Přemítal proč se mu tak hrozně nechce s Manori sejít. A přitom zároveň nemůže v noci spát a přemýšlí pořád o tom, co asi teď Manori dělá, a jak moc jí vadí, čím je.
A jak moc vadí jemu, co o sobě tvrdila.
Čarodějka?
Postrach si povzdechnul, zavrtěl hlavou a vrátil lístky zpátky do obálky.

*****

Manori seděla schoulená v křesle ve svém hotelovém pokoji. Na stole se povalovala hromada papírů, mezi nimi ležel notebook a otevřená krabice zpola snězené pizzy. Myšlenky jí bloudily všemi směry. Přitáhla si svetr přehozený přes ramena blíž k tělu a mrzutě se zadívala na hromadu práce. Nechtělo se jí nic dělat. V hlavě měla pořád obličej toho kouzelníka, ale ne a ne přijít na to, odkud ho zná.
Ticho přerušilo tlumené vyzvánění mobilu.
Manori prudce zvedla hlavu, vzápětí vyskočila na nohy jako by si sedla do mraveniště a začala horečně přehrabovat papíry na stole.
„Kruci! Kruci!! Kruci!!!“ klela a rozhazovala nemilosrdně lejstra.
Skoro shodila notebook, jak se vrhla po přístrojku.
„Ano?“ vyhrkla.
Postrach cítil, jak se začíná bez zjevné příčiny usmívat, když uslyšel její hlas.
„Jsou to Krotitelé duchů?“ neodpustil si.
„Co - co, prosím?“ zamrkala Manori překvapeně. „Postrachu!“ zamračila se, když si uvědomila čí je to hlas, a pochopila, že si z ní dělá legraci.
„Ahoj, jak se máš?“ pokusil se Postrach navodit normální nezávaznou konverzaci.
„Jak se mám?! Ty se ptáš, jak se mám?! Neozval ses celé dny!“ vyčetla mu dřív, než se mohla kousnout do jazyka.
„Chyběl jsem ti?“ zeptal se překvapený i potěšený zároveň.
„Ne,“ odsekla Manori.
„Ani trochu?“ smlouval.
„Ne ani trochu,“ trvala umíněně na svém, i když to nebyla vůbec pravda.
„Ani trošičku?“
Manori se kousla do rtu.
„No, možná trošičku,“ připustila vyhýbavě.
„A čím bych si to u tebe mohl vylepšit?“
„Nesnaž se, na mě úplatky neplatí,“ řekla mu, a byla ráda, že Postrach nemůže vidět, jak se spokojeně usmívá.
„To je škoda, protože jsem tě chtěl pozvat do opery.“
Manori polkla a první, co ji napadlo, bylo, jestli na to vůbec má nějaké šaty.
„Dáš mi košem?“ otázal se, když dlouho nic neříkala.
„Měla bych,“ prohlásila.
„Ale nedáš,“ usmál se, protože poznal, že to nemyslí vážně.
„Jsi sebevědomý mizera, Postrachu, víš to? Kdy to vůbec má být?“
„Pozítří, vyzvednu tě v pět u hotelu. Zatím.“
„Ahoj, ty mizero,“ rozloučila se Manori, a když to položila, uvědomila si, že se culí jako idiot. Běžela prohrabat šatník, aby zjistila, jestli není třeba vyrazit na nákupy. Byla rozhodnutá, že toho zatraceného upíra dostane do kolen, až ji pozítří uvidí.
Postrach s úsměvem zaklapl telefon a napadlo ho, že pozítří ještě nikdy nebylo tak daleko jako dnes.

*****

Postrach vešel do hotelu a zamířil k recepci. Cestou v zrcadle letmo zkontroloval, jak vypadá. Nedošel ale k recepčnímu, který si ho podezřívavě prohlížel, protože nahoře na schodech se objevilo zřejmě to nejkrásnější stvoření, jaké měl to potěšení spatřit. Z bezprostřední Amazonky se nějakým zázrakem stala princezna - ne královna.
Manori měla na sobě dlouhé černé večerní šaty, které se při každém jejím kroku třpytily jako noční nebe. Třebaže nebyly nijak odvážné, rafinovanými náznaky podněcovaly Postrachovu fantazii. Vlasy měla vyčesané do složitého účesu, takže její nádherná hebká šíje byla odhalená a probouzela v něm chuť ji políbit, polaskat, zjistit, jak se ty šaty sundavají - myšlenky se mu rozutíkaly nevhodným směrem.
Postrach věděl, že je Manori krásná. Ostatně v tom kasinu byla přímo okouzlující, ale tohle předčilo všechna jeho očekávání. Trochu ho zahanbovalo, že není schopen udržet svoje představy na uzdě, ale k takovéhle ženě by mohl zůstat chladný jen hlupák nebo impotent.
Manori se usmívala, ale přitom nespouštěla z Postracha oči.
Nic nebylo samoúčelné. Záměrně zvolila šaty i účes, aby byla přitažlivá, a zároveň měl Postrach výhled na tu část lidského těla, na kterou upíři útočí nejčastěji. Byla to svým způsobem zkouška, jak se Postrach zachová.
Moc dobře si všimla, jak se na ni dívá, ale to nebyl ten druh pohledu, jakého se bála. Byl v něm sice jistý druh hladu, jenže Manori bylo jasné, že v tu chvíli ji Postrach spíš svlékal očima, než že by v ní viděl kořist.
Postrach došel pod schody, a když stanula vedle něj, nabídl jí rámě. Neubránila se a raději si od něj držela trochu odstup, vždyť mu byla vydána takřka na milost, i když v hloubi duše věděla, že by jí neublížil, rozčarování z událostí minulých dnů v ní zůstalo.

Představení bylo skutečně nádherné a Manori byla ráda, že ji sem Postrach vzal. Nedokázala si však plně užívat představení, protože na sobě pokaždé cítila pátravý pohled, kdykoliv si Postrach myslel, že se na něj nedívá. Jakoby se snažil zjistit, jestli ji už přešla nejistota z toho, že je upír.

O druhé přestávce to Manori už nevydržela.
„Musím si odskočit,“ řekla a na toaletách si nechala studenou vodu volně téct na zápěstí. Dívala se na sebe do zrcadla. Důvěřovala bytosti, pro níž lidé byli potrava. Kdyby se rozhodl ji napadnout - jistě měla ještě hůlku, ale stačilo by to?
Postrachovi! Opravila se v duchu. Chystáš se důvěřovat Postrachovi!
Vlastní odraz v zrcadle se na ní káravě zamračil. Barnie říkal, že má důvěřovat svým instinktům. A ty jí radily Postrachovi věřit. Od první chvíle mu instinktivně věřila. Kdyby jí chtěl ublížil, měl přece již tolik příležitostí, připomněla si důrazně.
Když vyšla z toalet, Postrach si okamžitě všiml, že se před ním nemá tolik na pozoru. Dalo by se říct, že její náhlá změna v chování, ho zmátla. Měl chuť se na to zeptat, ale rozhodl se, že pro to není vhodná chvíle. Snad někdy později.

„Bylo to nádherné,“ řekla, když jí pomohl nasednout do auta. „Díky,“ usmála se na něj.
„Jsem rád, že se ti to líbilo,“ řekl a nastartoval.

Auto zaparkoval před hotelem a doprovodil ji až ke dveřím pokoje. Většinu cesty mlčeli, jen si chvíli povídali o představení. To ticho mezi nimi bylo křečovité, protože oba měli spoustu otázek na toho druhého, a žádný neměl odvahu se zeptat.
„Nezajdeš na skleničku?“ nabídla mu Manori ve snaze uvolnit napětí a ihned si uvědomila, že se jí podařilo zachovat jako slon v porcelánu.
Postrach se tím ale nenechal vyvést z míry, a pokud ano, nebylo to na něm vidět.
„Ne, díky - řídím,“ odvětil. „Dobrou noc.“
„Dobrou, Postrachu.“

*****

„Co děláš, ty huso!“ zaklel muž a zatroubil na řidičku před sebou, které chcípnul motor právě když naskočila zelená.
„Gentleman nikdy ženě nenadává do hus a policista už vůbec ne,“ poučil ho nějaký hlas.
Muž nevěřícně otočil hlavu k sedadlu spolujezdce, na které dosedl muž v tmavém obleku s kloboukem do očí.
„Měl byste jet, pane Zábranský,“ upozornil ho druhý hlas zezadu na to, že je opět zelená a ostatní řidiči troubí tentokrát na něj.
Pan Zábranský jako v mrákotách šlápl na plyn a rozjel se.
„Co chcete?“ nervózně mrkl do zpětného zrcátka na muže za sebou.
„Jen pár informací,“ odvětil Postrach klidně. „A prosím, věnujte se řízení,“ požádal pana Zábranského, který se na něj otočil.
Tobiáš se opřel o řidičovo sedadlo před sebou.
„A ve vašem vlastním zájmu by měly být přesné,“ upozornil pana Zábranského.
„Vyhrožujete mi?“ otázal se pan Zábranský.
„To rozhodně ne,“ zavrtěl hlavou Postrach. „Berte to jako přátelské varování.“
„Ostatně lhát se nemá,“ dodal Tobiáš a úsměvem.

„Právě vystoupil z tramvaje - přesný jako hodinky,“ informoval ho Denisin hlas.
Postrach předstíral, že si upravuje handsfree. Ve skutečnosti to byla vysílačka.
„Jsi si jistá?“ zeptal se. Nemohli si dovolit žádný omyl.
„Popis na něj sedí jako hrnec na prdel,“ vyjádřila jistotu svérázně Karolína.
„Jde směrem k vám,“ ozvala se znovu Denisa.
„A právě dorazila kavalerie. Jsou nenápadní jako slon na Václaváku,“ okomentovala dění Karolína.
„Ať se Karolína, Hanako a pan Ho seznámí s rukou zákona,“ řekl Postrach do vysílačky.
„Jestli na mne ta ruka zákona sáhne, bude si muset pořídit novou,“ utrousila Karolína.
Postrach konečně zahlédl v davu směřujícím do metra muže v obleku s černým kufříkem. Očima našel Tobiáše a nepatrně kývl. Oba se vmísili do davu. Nenápadně se přiblížit k jejich cíli bylo až směšně snadné. Srovnali s ním krok a zastavili se na peróně každý z jedné strany.
Když přijel vlak a všichni se začali cpát dovnitř nebo ven, chytil Postrach muže za paži. Muž se na něj podíval.
„Ve vašem zájmu nedělejte potíže, prosím,“ požádal ho Postrach.
Tobiáš dvěma prsty přetrhl řetízek, jímž měl muž připoutaný kufřík k zápěstí pravé ruky.
Muž vykulil oči.
Postrach se pohnul tak rychle, že ani Tobiáš neviděl, jak udeřil muže do spánku. Chlapík se složil a několik lidí se otočilo.
„Bratranec - trochu přebral. Bude v pořádku,“ vysvětlil Tobiáš pohotově mračící se tlusté ženě s ňafajícím mopslíkem, jenž na ně nadšeně vrtěl ocasem.

„Nemám rád zrádce,“ mračil se Postrach na listiny z kufříku rozložené v Klubu na stole.
Hanako viditelně pobledla.
„Jo, jenže bez nich by se korupce dala jen těžko odhalit,“ připomněl Tobiáš.
„Stejně je nemám rád,“ řekl Postrach, když rovnal listiny do světlezelených desek, a mrzutě co chvíli odháněl Kocoura, který si zřejmě usmyslel, že zrovna důkazy korupce jsou ideální místo pro lenošení.
„Nevypadá to dobře,“ pošeptala Karolína Denise.
„No jo, opera asi neskončila tak, jak si přál,“ řekla Denisa a obě se začaly tiše smát.
Postrach po nich šlehnul pohledem. Neslyšel sice co přesně si říkají, ale na to aby pochopil, že mluví o něm, nemusel být jeden génius.
„Postrach to s ženskýma, do kterých je zamilovaný, prostě neumí,“ prozradila Denise Karolína spiklenecky. „Místo aby jí koupil pugét a nějaký šperk a žádal o odpuštění, trucuje.“
„Zajímalo by mne, co si tak hrozného s tou Manori provedli,“ přemítala Denisa. „A mimochodem ten pugét vůbec není špatný nápad. Neříkal, že bydlí v hotelu?“
Karolína se uličnicky usmála, přikývla a mrkla na Ulrišku usazenou na druhé straně místnosti.

Manori za sebou zavřela dveře hotelového pokoje a unaveně se o ně opřela. Tašku s věcmi pohodila na zem, zula si boty a bosky přešla do koupelny. Jestli měl tenhle ponurý neosobní pokoj nějakou výhodu, pak to byla velká vana. A přece byly chvíle, kdy by se s chutí vrátila do toho malého útulného bytu k té malé vaně, kterou do té miniaturní koupelny s pomocí kouzel pracně narvala. Zamračila se. Tyhle myšlenky si přece zakázala. Pustila vodu a vrátila se uklidit tašku.
Zaklepání na dveře ji rozladilo. Neměla náladu na nikoho. Pak však promluvily instinkty bystrozorky. Nikoho nečekala.
„Kdo je?“ zeptala se přes dveře s hůlkou v ruce skrytou za zády.
„Poslíček,“ zněla odpověď tlumená dveřmi.
Opatrně otevřela. Z poslíčka toho nebylo moc vidět, protože celý mizel za ohromným pugétem rudých růží.
„Slečna Manori Da - “ Manori se zájmem sledovala, jak poslíček balancuje s kytkou ve snaze podívat se, komu to vlastně má doručit. „Dauntless,“ podařilo se mu konečně vyslovit.
„To jsem já,“ přikývla.
„Mám tu pro vás květiny,“ řekl mladík zcela zbytečně. „A vzkaz.“
Po dalším balancování s květinami obdržela Manori kartičku, na níž bylo natištěno:

Pro mou nejdražší Manori
Co říkáš na večeři zítra v sedm v Hanavském pavilonu v Letenských sadech?
Pokud souhlasíš, pak si vezmi ty květiny.
Pokud nesouhlasíš, pak si vezmi ty květiny a stejně přijď.

Tvůj upír

Manori nevěřícně přečetla vzkaz ještě třikrát.
„Ehm,“ připomněl se poslíček.
Manori ho osvobodila od kytice a kopnutím za sebou zavřela dveře. Odložila květiny na stůl a mávnutím hůlky je dala do vázy. Pak si znovu přečetla vzkaz.
Něco jí na tom nesedělo. Nicméně na zítřejší večer neměla lepší program, takže se rozhodla přijít. Uvidí, co má ten její upír za lubem, usmála se.

Kapitola devatenáctá

Karolína postrčila Ulrišku směrem k Postrachovi.
„Co je?“ zvedl Postrach oči od notebooku, na kterém psal zprávu o korupční aféře, která zítra nevysledovatelnými kanály přijde na policii.
„Tak mluv,“ šťouchla Karolína do Ulrišky.
„No, já - já,“ zakoktala se Ulriška.
„Ulriška se má totiž sejít s kamarádkou ze školy a jejím manželem, jejím bohatým manželem a,“ spustila Karolína za ni.
Postrach Karolínu gestem ruky zarazil.
„Šárka snad umí mluvit sama, ne?“
Ulriška přikývla.
„Chtěla bych, abys tam šel se mnou, prosím,“ vyhrkla a sklopila oči.
Postracha to překvapilo.
„Já?“ zeptal se užasle.
„Nemá s kým jít,“ přispěchala Karolína s vysvětlením.
To už začínalo být Postrachovi podezřelé. Když se Karolína v něčem takhle angažovala, vždycky to bylo podezřelé.
Karolína si všimla, jak se na ně Postrach začíná dívat tím zkoumavým pohledem, a rychle změnila taktiku.
„No, já musím jít. Hanako na mě čeká,“ a přitom se významně zadívala na Ulrišku.
„O co tady jde?“ zeptal se Postrach.
Ulriška uhnula pohledem.
„Jak říká Karolína,“ zamumlala. „Nechci tam jít sama.“
„A nebylo by vhodnější požádat Tobiáše? Přece jen věkově,“ připomněl Postrach nezanedbatelný věkový rozdíl.
„Když ona Denisa,“ hlesla Ulriška a zadívala se na špičky bot.
Postrach pohlédl směrem, kde seděla Denisa, a ta se na něj zamračila. Přesto mu něco na tom nesedělo. Nechtěl ale Ulrišku odbýt.
„Tak dobře,“ souhlasil. „Kdy a kde to má být?“
„Sejdeme se zítra v sedm v restauraci Hanavský pavilon v Letenských sadech,“ vyhrkla Ulriška.
Postrachovi to znělo, jako by to měla naučené nazpaměť. Než se však mohl na cokoliv zeptat, zmizela Ulriška u svých počítačů tak rychle, že to u člověka bylo až obdivuhodné. Pocit, že tu něco nehraje, zesílil. Jenže už to slíbil.

*****

Manori vešla do restaurace s mírným zpožděním. Luxusní interiér s nevelkým počtem stolů ji vyvedl z míry. Vůbec ji nenapadlo, že půjde o už od pohledu drahou restauraci. Uhladila si tmavě zelené koktejlky. O co Postrachovi vlastně šlo?
Postrach po pravdě nebyl Manořiným příchodem překvapen tolik, jak by asi měl být. Od začátku mu něco na té Ulriščině prosbě nesedělo. Vstal a šel ji přivítat. „Ahoj,“ pousmál se, když jí nabízel rámě.
Manori se do něj s úsměvem zavěsila a nechala se odvést na terasu k jedinému obsazenému stolu.
„Och,“ vydechla, když spatřila jedinečný pohled na pražské mosty a věže z téměř ptačí perspektivy. „To je nádhera, Postrachu,“ zašeptala jako by se bála, že kdyby promluvila hlasitěji, pokazí tu chvíli.
„Kdo viděl Prahu z tohoto rozkošného břehu vltavského, vysoko nad šumícími jezy, ten srozumí, zač žijeme,“ řekl Postrach tiše a trochu zasněně.
Manori na něj pohlédla. Nikdy ho nepovažovala za kdo ví jakého vlastence, ale zřejmě se spletla.
„To prý řekl Ferdinand Schulz, když odtud spatřil Prahu,“ vysvětlil.
„Ty už jsi tu někdy byl?“ zeptala se.
Postrach zavrtěl hlavou.
„Ale něco jsem o tomhle místě slyšel. Budova je významná technická památka. Neposadíme se?“
Manori přikývla a dovolila mu, aby ji jako pravý gentleman přisunul židli.
Číšník jim přinesl jídelní lístky.
„Chateuneuf-du-Pape,“ objednal Postrach víno ještě než otevřel jídelní lístek.
Manori si prohlédla nápojový lístek a znejistěla při pohledu na ceny.
„Postrachu,“ špitla.
„Co si dáš k jídlu?“ usmál se na ni.
Manori se bezradně zahleděla na jídelníček. Mořský ďas ani copánky z krůtího masa s mrkvovým pyré nebyly věci, které by v ní probouzely utajené labužnické chutě.
Číšník přinesl víno a chtěl nabídnout Postrachovi ochutnat, ten však gestem pokynul, že ochutnávat bude dáma.
Manori si vzala od číšníka skleničku a trochu upila. Víno bylo skutečně lahodné. To poznala i ona, ač nebyla znalcem.
Číšník nalil do dvou skleniček a nechal láhev na stole.
„Budete si přát něco k jídlu?“ zeptal se.
Manori si nervózně olízla rty.
„Ano,“ přikývl Postrach.„Jako předkrm si dáme terinu z uzeného pstruha se smetanovým křenem a pak Chateaubriand s růžovým pepřem, grilovanou zeleninou a pečeným bramborem, po večeři si dáma dá jako zákusek flambovaný zmrzlinový pohár “Hanavský pavilon” s horkým malinovým přelivem,“ objednal Postrach.
Manori se trochu křečovitě usmívala. Nedovedla si představit, jak to sní, když Postrach nejí. Pak si uvědomila, že v takovéhle restauraci se očekává, že host nechá nedojedeno.
Když číšník odešel, nedokázala Manori již dál mlčet.
„Proč?“ vyhrkla.
„Protože lidé se zvou na večeři,“ odvětil Postrach.
Manori užuž chtěla říct, že na to se neptala, ale nakonec to spolkla.
„Jsem z toho luxusu trochu vedle,“ řekla místo toho a zahleděla se na panoráma, které se jim nabízelo. „Ale ten výhled je jedinečný.“
„To ano,“ přisvědčil Postrach, ale přitom se nedíval na město, nýbrž na Manori.
Manori si toho byla vědoma. Podívala se na něj, ale nedokázala říct, na co přesně myslí, když se na ni tak dívá.
„Možná bychom se měli přestat scházet,“ řekl tiše a místo, aby se na ni podíval, začal si hrát se sklenkou vína.
„Takže proto všechen ten luxus?“ zeptala se hořce. „Aby se ti lépe říkalo, že se rozcházíme?“
„Ne,“ vzhlédl překvapeně. „Ale…v divadle ti moje společnost nebyla úplně příjemná, alespoň ze začátku.“
„Nepoužila bych slovo nepříjemná,“ opravila ho chladně. „Ale potřebuju prostě trochu času. Navíc, ty sám o tom, čím jsem, pochybuješ. Nepletu se?“
Postrach pokýval hlavou.
„Přesto se mnou o tom odmítáš mluvit,“ dodala trochu vyčítavě.
„Není to pro mne lehké mluvit o - tom,“ opáčil ostřeji než bylo nutné.
Manori jeho reakce překvapila. Jako by sáhla na nějakou bolavou ránu.
„Dobře, tak se ptej ty,“ vybídla ho. „Musíme spolu mluvit, jinak to nikdy nepřekonáme. A to já nechci.“
Postrach mlčel. Neměl nejmenší tušení, na co by se měl ptát. Čáry a kouzla jsou jen v pohádkách. Dokázal by pochopit, že je v nějaké sektě, pěstuje okultní vědy, ale celá společnost kouzelníků? Ne, to bylo něco, co jeho racionální mozek bez důkazu přijmout nedokázal.
„Dokaž to,“ řekl po chvíli.
Manori na něj tázavě pohlédla.
„Kdysi jsi mi slíbila, že mi ukážeš kouzlo. Řekl bych, že teď je vhodná chvíle.“
Tentokrát si povzdechla Manori.
„Nemůžu. Nemůžu dělat kouzla před mudly,“ zavrtěla hlavou.
„Ach tak.“
Manori viděla, že přesně nějakou takovou odpověď čekal.
Nevěří mi, uvědomila si trpce.
„Možná bych měla jít,“ zvedla se k odchodu.
„Ne, počkej,“ vstal. „Omlouvám se, nechtěl jsem tě urazit.“
Manori zaváhala, ale ta omluva byla slyšitelně upřímná. Takže se zase posadila.
„Co bys chtěla vědět?“ zeptal se tiše, a znovu si začal hrát se sklenicí.
„Ne, uděláme to jinak. Já ti budu vyprávět o sobě a pak mi budeš vyprávět ty,“ navrhla, a aniž by čekala na jeho souhlas začala mu vysvětlovat, jak to s kouzelníky je.
Mluvila o všem možném, co ji napadlo - o prvním objevení kouzelnických schopností, o Bradavicích, o hůlkách, o bystrozorech a dalších věcech. Odmlčela se, jen když číšník přinesl předkrm.
Postrach mlčky poslouchal, nepřerušoval ji, ale viděla, že to celé bere s rezervou.
„Copak ty sis nikdy jako dítě nepřál, aby kouzla existovala?“ zkusila na konec prolomit jeho skepsi.
„Ne,“ zavrtěl hlavou, ačkoli to nebyla tak úplně pravda. Jako malý kluk si často přál, aby existovala živá voda nebo nějaké kouzlo, které by dokázalo oživit mrtvé. Rychle ale tyhle sny nahradila tvrdá realita. Snění a pohádky v jeho životě neměly místo.
„Tomu se těžko věří. Každé dítě má nějaké sny, věří na kouzla, Santu Klause a podobné věci,“ namítla Manori.
„Moje dětství bylo - trochu jiné,“ řekl Postrach se smutným úsměvem.
Manori si vzpomněla, že Postrach říkal, že máma umřela, když byl ještě kluk. A když se k tomu připočetlo, že byl upír. Ale že by to dokázalo zbavit dítě až tak iluzí?
„Jsi na řadě,“ připomněla Manori, když se ticho protáhlo.
Postrachovi se do toho nechtělo, ale věděl, že něco jí říct musí. Pomalu se nadechl, jako by to mohlo něčemu pomoct.
„Nevím, kde začít,“ přiznal.
„Nejlépe od začátku,“ uculila se, ale když viděla jeho vážný výraz, přestala se snažit vtipkovat.
„Kolik ti vlastně je let?“ pokusila se mu to usnadnit, a tak položila otázku, na kterou se chtěla zeptat už dlouho. Nevypadal na víc než třicet nejvýše pětatřicet let - chlap v nejlepších letech a kondici.
„Vážně to chceš vědět?“
„To je to tak zdrcující číslo?“ pousmála se.
„Čtyřiapadesát.“
Manori se po pravdě ulevilo. Jejich věkový rozdíl byl sice poněkud větší, ale naštěstí se nesplnily její obavy, a Postrach neřekl trojciferné číslo. U upírů, aspoň u těch, co znala, se věk dal určit jen velmi obtížně. Postrachovi mohlo být klidně tři sta let a nebylo by to na něm vidět.
„To je u chlapa ten nejlepší věk,“ pokusila se mu zalichotit a nepatrné cuknutí jeho koutků jí prozradilo, že přinejmenším částečně se jí to podařilo.
„Kolik ti bylo, když…?“ nedořekla Manori.
„Stalo se to před necelými pěti lety,“ řekl tiše.
Manori polkla. Začínalo jí svítat, proč o tom Postrach nechce mluvit, proč je tak citlivý na to, čím je a proto o sobě mluví jako o tom. On se s tím stále nevyrovnal!
Najednou měla pocit, že ho začíná chápat.
„Ve své profesi se setkávám s nejrůznějšími lidmi a vím, že nerozhoduje to, čím ti lidé jsou, ale to, jak se chovají. Jejich rozhodnutí o nich vypovídají víc než to, jestli se jednou za měsíc mění ve vraždící bestii, nebo jestli mají dva dlouhé špičáky.“
„Manori,“ začal Postrach, ale musel se odmlčet, protože přinesli jídlo. „Já nejsem člověk.“
„Proč ne?“ zeptala se s úsměvem a ochutnala, co objednal. Bylo to skutečně dobré.
Postracha její otázka zaskočila.
„Copak to není evidentní?“ řekl rozmrzele a odstrčil talíř s jídlem.
„Ne,“ trvala na svém a pochutnávala si na delikatese.
„Už třeba jen proto, že tohle jíst nemůžu,“ odsekl podrážděně.
„Moje spolužačka byla alergická na ryby, takže je taky nemohla jíst. Proto přece není méně člověk,“ opáčila Manori klidně.
„Manori, tahle debata nikam nevede,“ zavrtěl Postrach hlavou.
„Víš, ty máš pocit, že jsi něco výjimečného. Podívej se na mne. Kdybych se rozhodla, mohla bych tuhle restauraci proměnit v hromadu písku - jen tak, z rozmaru. A přes toto nevšední nadání si o sobě nemyslím, že nejsem člověk. Jsi výjimečný to ano, ale přesto pořád člověk.“
Postracha tenhle pohled na věc překvapil, protože se s ním ještě nesetkal.
„Lidé se bojí všeho, co je odlišné. Oba bychom pro obyčejné lidi byli zrůdy,“ dodala tiše.
Postrach se zadíval na Manori, a pak se natáhl pro sklenku a pozvedl ji k přípitku.
„Tak si připijme na zrůdy,“ řekl a poprvé za večer se opravdu usmál.
Manori si s ním přiťukla, a zatímco on jen přípitek předstíral, ona se s chutí napila.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ zeptala se, když odložila skleničku.
„Manori,“ odstrčil s povzdechem víno. „Opravdu je to pro tebe až tak zásadní?“
Manori přikývla.
Postrach mlčel dost dlouho na to, aby si začala myslet, že už neodpoví.
„Richard,“ řekl nakonec tiše.
„Hezké jméno.“
„Nepoužívám ho,“ připomněl jí důrazně.
„Já vím,“ usmála se. „Já vím, Postrachu.“
Zbytek večeře si spolu povídali o nejrůznějších věcech a bylo to skoro jako za starých časů.
Nakonec Postrach zaplatil a doprovodil Manori k autu.
„Dáma by neměla odjíždět z večeře sama,“ řekl tiše a jemně jí vykroutil z ruky klíčky.
Manori se usmála a nechala se bez protestů usadit na sedadlo spolujezdce a odvézt do hotelu.
„Díky za báječnou večeři,“ usmála se na něj, když jí pomáhal vystoupit. Na jeden kratičký okamžik jí napadlo, že mu dá pusu na tvář, ale pak si to rozmyslela a jen ho pohladila po ruce. Nechtěla nic uspěchat. Jejich znovunabytá vzájemná důvěra byla stále ještě příliš křehoučká. Nicméně první krůčky měli zdárně za sebou. Začala věřit, že to opravdu zvládnou, že city mezi nimi jsou dost silné, aby to překlenuly.
Jemně se vysmekla z jeho sevření a zamířila ke dveřím.
„Manori.“
Otočila se.
„Nemáš příští víkend čas?“ zeptal se Postrach a vypadal téměř rozpačitě.
„No, možná si ho kvůli tobě udělám,“ pousmála se škádlivě. „Přemlouvej mě trochu,“ dodala než se za ní zavřely dveře.
„Tak přemlouvat,“ řekl si pro sebe Postrach a nepatrně se pousmál než se zvolna vydal na metro.

„Tak?!“ vhrkla Karolína, sotva Postrach vešel do Klubu. „Povídej! Přeháněj!“
Dychtivý výraz ve většině tvářích, a to včetně Kocourovy, a Ulriška schovaná za hrnkem čaje, ho utvrdily v tom, že něco takového jako náhoda neexistuje.
Postrach se usmál. Došel ke Karolíně a zastrčil jí účet do kapsy u mikiny.
„Předpokládám, že mi to proplatíš,“ usmál se a s pocitem zadostiučinění se odebral k sobě, aniž by jim cokoli řekl. Nemohl tedy vidět, jak Karolína ukázala na dívčí osazenstvo vztyčený palec, a na Tobiáše vyplázla jazyk a hodila mu účet.
Kocour šel nahoru s ním, ale Postrach ho nesmlouvavě nechal přede dveřmi. Kocour nad tou opovážlivostí znechuceně zežloutl.

*****

Postrach sešel do Klubu na snídani. Denisa, Karolína, Hanako a Ulriška si u stolu šuškaly. Vsadil by se, že mluví o něm a o Manori – od té večeře to bylo jejich oblíbené téma a Karolína ho neustále otravovala s dotazy, kdy Manori zase někam pozve. Doufal, že je to brzy omrzí. Pomalu začínal chápat, proč se Rozmetal vždycky tak naježil, když se začalo rozebírat jeho manželství.
Nebyl zrovna nadšený, že se mu hrabou v soukromí. Nicméně se na ně nezlobil ani po tom, co mu dohodili to rande s Manori. Věděl, že to mysleli dobře. A vlastně nebýt jich, kdo ví, jak by to celé dopadlo. Že se bude v Klubu chvíli přetřásat jeho milostný život byla tedy celkem malá cena.
„Dobré ráno,“ pozdravil a to jak od sebe děvčata odskočila, mu potvrdilo, že mluvily o něm.
„Ahoj,“ ozvalo se sborově.
Tobiáš poslal Postrachovi po stole noviny a Tomislav před něj postavil plnou broušenou skleničku. Postrach věděl, že protesty, že nemá hlad, jsou zbytečné. Ani jejich nový „stav“ neodradil Tomislava od jeho představ, že nejdůležitější je cpát pořád do někoho něco nutričně hodnotného. Doufal, že se po krvi netloustne.

Manori to ráno zamířila na obvyklou pochůzku do právnické firmy. V rychlosti vyměnila záznamy a právě když vyšla před budovu, zazvonil jí v kabelce mobil. Nedočkavě ho zvedla, zatímco odemykala auto.
„Ahoj, neruším?“
„Postrachu,“ usmála se Manori a hodila kabelku na sedadlo spolujezdce. „Jistěže ne.“
„To je dobře, nerad bych, aby si ze mě udělala hromadu písku,“ neodpustil Postrach si poznámku.
„Jen si nevěř,“ ušklíbla se Manori. „Copak máš na srdci?“
„No, říkala si, že chceš přemlouvat. Takže mám první lákadlo.“
„Opravdu? Doufám, že to stojí za to.“
„Co bys řekla na to, zase odjet někam pryč z města? Posledně to bylo docela fajn,“ navrhl Postrach opatrně.
„To zní slibně,“ odpověděla vyčkávavě. To, že by s chutí kývla na cokoli, jen aby byla s ním, vědět nemusel.
„Výborně. A co bys řekla na dobrodružnou výpravu do neznáma do divočiny?“
„To zní ještě slibněji,“ vzbudila se v Manori zvědavost. „Ale máte tady nějakou neporušenou divočinu?“
„Nech se překvapit,“ pousmál se Postrach. „Vyzvednu tě v zítra ráno v šest před hotelem – tedy pokud souhlasíš, že.“
„Hm....dobrá, tak tedy dobře,“ svolila na oko blahosklonně. „A proč tak brzo?“
„Chci se vyhnout ranní špičce. Můžeš to dospat v autě. A Manori?“
„Ano?“
„Přesně v šest.“
„Copak jsem někdy přišla pozdě?“ nafoukla se.
„V šest,“ zopakoval se smíchem Postrach a zavěsil.

Postrach zaklapl mobil a odložil ho na stůl vedle notebooku.
Někdo zaklepal a do pokoje nakoukla Karolína.
„Tobiáš se mnou nechce cvičit,“ žalovala.
Kdyby měl Postrach spočítat všechny způsoby, jakými ho za ty roky Karolína vyzvala k tréninku, asi by se nedopočítal. Vždycky chtěla být lepší než každý muž široko daleko, a tak se těžko smiřovala s tím, že s ním nedokáže ve férovém souboji vybojovat lepší výsledek než pat.
Ano, měla na kontě několik výher, když se uchýlila k zákeřným útokům na citlivá místa, jenže to ji neuspokojilo. Když byla naštvaná, záměrně mu šla po pravém rameni, protože věděla, že stačí pár tvrdých ran a staré zranění se ozve. A to pak musel souboj vzdát. Jenže tuhle nevýhodu již neměl.
Dřív bylo velice obtížné a stálo ho spoustu sil uštědřit jí výchovnou lekci a porazit ji. Karolína se specializovala na boj beze zbraně, a byla zatraceně dobrá. Ale to byla všechno minulost. Dnes nemohla využít žádné slabiny, přišla mu strašně pomalá a třebaže její chuť porazit ho konečně jednou ve fér boji jen vzrostla, jeho radost ze vzájemných utkání byla ta tam, neboť věděl, že její snaha je marná. Přesto ji nedokázal odmítnout.
„Za půl hodiny jsem dole,“ pousmál se.
Karolína se zašklebila a zavřela za sebou dveře.

Manori dorazila na stanici s tak dobrou náladou, až to jejího kolegu vytáčelo k nepříčetnosti.
„To mi povězte, co se stalo tak úžasného, že se vznášíte skoro půl metru nad zemí,“ ušklíbl se Tichý.
„Bude víkend,“ prozradila mu naprosto vážně Manori.
Tichý jen nechápavě zamrkal.
„A jen deset centimetrů a ne půl metru,“ mrkla na něj a zamířila do kanceláře Šedivého.
Tichý vytřeštěně zíral na dveře kanceláře. „Ženský,“ zavrtěl hlavou, protočil panenky a vrátil se k případu.

„Tobiáši, kde jsou klíče od Drobka?“ Postrach se mračil na věšák s klíči od aut, kde chyběly přesně ty, které potřeboval.
Tobiáš vzhlédl od domácího úkolu z matiky, který se s Voloďou snažili dát dohromady, a s kterým jim Postrach odmítl pomoct se slovy, že jim to oběma prospěje.
„Na co je potřebuješ?“ podivil se Tobiáš.
Drobek byl černý offroad s náhonem na všechny čtyři kola. Jméno Drobek mu dala jak jinak než Karolína. A Postrach o něm prohlásil, že zbytečněji utracených pět milionů už dlouho neviděl. Auto ovšem v garáži rozhodně nestálo a bylo čile využívané.
„Co asi tak většina lidí dělá s klíčky od auta, co myslíš?“ ušklíbl se Postrach.
Tobiáš vytáhl z kapsy u džín klíčky a hodil mu je.
„A umíš to vůbec řídit?“ rýpnul si.
„Nestarej se, nestarej se,“ pousmál se Postrach a nechal je bezostyšně na pospas zlomkům.

Když podala obvyklé hlášení šéfovi, rozhodla se Manori, že pro dnešek už pracovních povinností bylo dost. Dorazila do pokoje a vytáhla ze skříně kufr. Chvíli se na něj mračila a pak ho přeměnila na sportovní krosnu. S kufrem by to asi nevyhrála. I když, s Postrachem by to asi seklo, kdyby ji viděl před hotelem stát s kufrem na kolečkách a v lodičkách.
Manori se zasmála té představě a prolítla skříň s věcmi, naházela oblečení a nějaké toaletní potřeby do krosny, ze spodního šuplíku vydolovala trekové boty a spokojeně se šla naložit do vany.

Postrach metodicky skládal věci rozložené na posteli do krosny. Jako poslední si nechal řemení s glockem. Nebyl si jist, zda si ho má brát sebou. Manori nevěděla, že nosí zbraň, vlastně neměla ani nejmenší tušení, co dělá. Na druhou stranu stát se mohlo cokoli. Nepřátel si nadělal víc než dost, a nemělo smysl být nepřipravený. Konec konců zbrojní pas má spousta lidí. Takže nakonec glocka přibalil navrch krosny a zavřel ji.
Někdo zaklepal a do pokoje nakoukl Tomislav.
„Neseš?“ zeptal se Postrach a narovnal se.
„Přibalil jsem ještě něco navrch,“ řekl Tomislav a podal Postrachovi tašku s jídlem.
Postrach do ní nakouknul. Podle obsahu to vypadalo, že jedou pryč aspoň na měsíc.
„Beru jí do lesa, ne vykrmit,“ cukly Postrachovi koutky.
„Pohyb na zdravém vzduchu vyžaduje přísun správně vyvážené stravy,“ opáčil Tomislav.
„Dobře, dobře,“ zvedl Postrach ruce v obranném gestu.
„Krev máš v lednici, je to ta podepsaná,“ dodal ještě Tomislav na odchodu.
„Jo, dík,“ zamumlal Postrach, kterému při zmínce o krvi poněkud zmrzl úsměv.

Kapitola dvacátá

Když Postrach přijel k hotelu, stála už Manori na schodech v plné polní. Na sobě měla sportovní černé kalhoty a lehkou khaki bundu, o nohy opřenou malou krosnu a zívala na celé kolo.
I když si už zvykla, že Postrach rozhodně není průměrný mužský, nečekala, že přijede autem za tři miliony.
„Ahoj,“ usmál se na ni Postrach, když vystoupil. „Připravená na všechno? A nespolkni mě.“
„Tsss,“ dala mu pusu na tvář. Hezky voněl, jako vždy, a navíc mu to strašně slušelo. Elegantní značkový oblek vyměnil za tmavé úzké džíny, černý rolák a černou koženou bundu.
„To mi řekni, čím ty se vlastně živíš,“ zeptala se, když jí nesl věci do auta.
Postrach se odpovědi vyhnul úsměvem a tím, že jí pomohl nastoupit. Začínalo mu ale být jasné, že si o tomhle budou muset promluvit – a čím dřív tím lépe. Vždycky se snažil nedělat stejné chyby dvakrát.
Nasedl a rozjeli se na sever z města.
„Chtěl bych si s tebou o něčem promluvit,“ prolomil ticho Postrach.
Manori trošku klimbala, takže si protřela oči a narovnala se.
„O čem?“ zeptala se. „Tváříš se jako bys mi chtěl sdělit pravdu o smyslu života,“ pokusila se vtipkovat, ale podle jeho výrazu to nepadlo na úrodnou půdu.
„Promiň, o co jde,“ zvážněla.
„Jak ses ptala co dělám.“
„No, shodneme se asi na tom, že realitní makléř nejsi co?“ pousmála se.
„Ne, to skutečně nejsem,“ přisvědčil.
„Takže?“ pobídla ho.
„Znáš hodnotu slova?“
Jeho otázka ji zaskočila i rozzlobila zároveň.
„Co tím chceš naznačit?“ otázala se ostřeji než bylo nutné.
„Nic, ptám se, jestli chápeš, že co slíbíš, musíš dodržet a tvůj život je proti tomu nepodstatný. Ptám se, jestli chápeš ten závazek.“
„Jistě že ano!“
Postrach přikývl.
„O své práci s tebou nemůžu mluvit,“ začal pomalu a viditelně vážil slova. „Ne, nejsem žádný agent 007 nebo něco takového,“ zarazil ji, když viděl, jak se nadechuje.
„To jsem říct nechtěla,“ utrousila dotčeně. „Nedělám si ze všeho legraci, víš.“
„Vím,“ pokýval hlavou. „Prostě jde, Manori, o to, že mě váže přísaha absolutní mlčenlivosti. Už jen tím, že ti tohle říkám, riskuju.“
Manori přikývla na znamení, že chápe.
„Rozumím,“ pousmála se. „Já, Postrachu, vím, co znamená dát slib mlčenlivosti. Nemusíš mít starost, nebudu se vyptávat,“ slíbila.
Postrach se na ni vděčně usmál. Věděl, že ji nemiluje bezdůvodně.
„Ale musí ti to vynášet,“ přejela interiér vozu pohledem.
„Nedělám to pro zisk,“ řekl Postrach.
Manori přikývla a tím tohle téma uzavřeli.
„To jsem zvědavá, kam mě to vezeš,“ rozhlížela se Manori zvědavě po mírně zvlněné krajině, když nechali Prahu daleko za sebou.
„Překvapení, nebuď tak netrpělivá. Trpělivost přináší růže,“ zavrtěl Postrach hlavou, ale koutky mu cukaly.
„Růže, růže, pořádný prales chci. Když divočina, tak divočina,“ mrmlala si pod vousy a uvelebila se pohodlněji na sedadle.
Postrach se smíchem odbočil z hlavní cesty. Ráz krajiny se pomalu měnil, ubylo měst a vesnic a silnice se ponořila do souvislého pásu lesa.
„No, to už se mi začíná líbit,“ poznamenala Manori, stáhla si okýnko a nasála vůni končícího léta.
Nakonec zmizela i silnice a auto sjelo na rozbředlou lesní cestu. Teď už Manori chápala, proč si Postrach vzal tohle terénní monstrum. Mělo to prostupnost jako tank.
„Když zapadneme, pokud hezky požádáš, vytáhnu tě,“ uculila se.
„Drobek nezapadne,“ ujistil ji Postrach.
„Drobek?“ zasmála se Manori.
„Tak ho pojmenovala Karolína,“ pokrčil Postrach rameny a před rozbahněným svahem přepnul pohon na všechny čtyři kola.
„Jaká Karolína?“ zeptala se Manori a nakrčila čelo.
„Kamarádka,“ řekl Postrach a pak mu cukly koutky. „Snad bys nežárlila.“
„Já?“ ohrnula nos.
„A jsme tady,“ Postrach zastavil na kopci před nevelkým srubem uprostřed mýtiny.
„Paráda,“ protáhla se Manori, když vystoupila z auta, a vůbec jí nevadilo, že stoupla rovnou do bláta.
„Je tu trochu brouzdaliště, asi pršelo,“ omluvně pokrčil rameny a vytáhl z kufru věci.
„Je tu krásně,“ usmála se Manori a natáhla se pro svoji krosnu.
„Já to vezmu,“ řekl Postrach. Odemkl chatu a pustil Manori dovnitř.
Vešli do úzké chodby, ze které vedly schody do podkroví, první dveře do koupelny a druhé do velké místnosti s krbem, která sloužila jako kuchyň a obývací místnost dohromady. Celý pokoj byl obložen dřevem, na podlaze z vyhlazených smrkových prken ležela před krbem kožešina. Jinak byl interiér zařízen věcně a účelně, žádný přepych, jen několik kousků nábytku.
„Není to zrovna luxus, ale je tady klid,“ prohodil Postrach a pootevíral okenice a okna, aby dovnitř pustil světlo a čerstvý vzduch.
„Náhodou, je to tady moc útulné,“ rozhlídla se Manori a vydala se na průzkum domu. „Komu to patří?“
„Patřilo to – kamarádovi, přesněji jeho rodičům,“ řekl Postrach. „A teď je to tak trochu území nikoho.
„Patřilo?“ zeptala se opatrně.
„Umřel,“ řekl Postrach a v očích se mu mihl záblesk smutku.
„To je mi líto,“ zašeptala.
„Je to už dlouho,“ setřásl ze sebe Postrach stín nostalgie. „Chceš se projít? Vybalit můžeme večer.“
„Ráda,“ přikývla Manori.
„Jsem z toho sezení v autě celá zdřevěnělá,“ postěžovala si, když se vnořili do zeleného příšeří lesa.
„Na to je nejlepší pohyb, nebo masáž,“ natáhl k ní Postrach ruku, aby jí pomohl přelézt kmen spadlý přes pěšinu.
„Hm, jedno po druhém,“ uculila se, chtěla ještě něco dodat, ale když viděla, jak se Postrach ošívá, raději to spolkla.
„Jezdíš sem často?“ změnila téma.
„Skoro vůbec, nemám čas a nebylo s kým. Navíc, jsem spíš městský typ,“ pokrčil rameny.
„No to je fakt, vzhledem k tomu, jak se oblékáš,“ prohodila a sehnula se před větví dubu.
„Co je špatného na obleku?“ přimhouřil oči Postrach.
„Nic, naopak, jen to říkám proto, že sem by ses v něm moc nehodil,“ zvedla ruce v obranném gestu Manori.
„Město není džungle, nevystačíš s bederní rouškou,“ odfrkl si.
„Tak bederní rouška,“ uculila se uličnicky. „Ale i ta by ti slušela,“ dodala a rozesmála se, když Postrachovi zčervenaly uši.
„No, když ty budeš dělat krásnou domorodku, zvážím to,“ vrátil jí to a tentokrát se červenala ona.
Pak šli vedle sebe tiše a jen si vychutnávali přítomnost toho druhého. Mohli vnímat šelest listí v korunách stromů, zurkot vody v nedalekém potoce a zpěv ptáků. Občas, když se jim naskytl výhled, jí Postrach ukazoval hory, které viděli, ale nikde nebylo ani stopy po lidské přítomnosti.
„Všechna čest, tady moc lidí asi nezavítá,“ sedla si Manori na pařez a natáhla spokojeně nohy.
Postrach si přiložil prst na rty a přidřepl si za Manori.
„Přece jsem ti sliboval pravou divočinu, ne? Tam lidi nepatří,“ pošeptal jí do ucha Postrach a kývnutím naznačil směr, kterým se má podívat.
Manori se o něj opřela a mezi větvemi zahlédla srnku. Dívala se na ni a vnímala pevnost Postrachova těla, o něž se opírala zády, jeho pomalý dech, pomalejší než její vlastní. Byla to zvláštně vzrušující a elektrizující chvíle. Pak sebou srnka trhla a zmizela.
Manori se na Postracha zadívala.
Postrachovi zasvítil do očí paprsek, který pronikl mezi listy, a oči se mu stáhly do svislých čárek, než se slunce zase schovalo za korunami stromů.
Manori překvapeně zamrkala, ale jinak nedala nic najevo.
„To je pravda, takže já jako správná čarodějnice jdu najít nějaké místo na temnou magii,“ porušila tu chvíli ticha, hbitě vyskočila na nohy a se smíchem vběhla hlouběji do lesa.
„Nesnaž se, mě nemůžeš utéct,“ volal za ní pobaveně Postrach a vydal se klidně za ní.
Zaposlouchal se do zvuků lesa a zaslechl tichý praskot jehličí pod jejími podrážkami. Usmál se a vydal se obloukem za ní, aby ji nadešel. Přikrčil se za jedním ze stromů a znovu se zaposlouchal. Překvapeně si uvědomil, že nic, kromě větru v korunách stromů, neslyší. Nemohla být tak daleko.
Zamračil se a zaostřil pohled do okolních houštin. Ale ať se snažil sebevíc, nikde ji ani neviděl. Kam se poděla? Zavrtěl hlavou, přimhouřil oči proti šikmým paprskům zapadajícího slunce a znovu se rozhlédl.
Instinkty mu říkaly že něco je špatně, protože v lese se najednou nějak ochladilo a paprsky slunce jako by nemohly proniknout hustým porostem.
„Manori?“ zavolal. „Dobře, vyhrálas, ale pojď zpátky, ať se neztratíš!“ odpovědí mu bylo naprosté ticho, i listí přestalo šustit ve větru.
„Manori?!“ Postrach doběhl na místo, kde se prve rozdělili, v naději, že tam na něj bude čekat se svým vítězoslavným pohledem, jak ho převezla. Ale nebyla tam.
Převalila se přes něj vlna chladu a prázdnoty. Aniž věděl proč, jako mávnutím ruky z něj vyprchal všechen dobrý pocit štěstí a pohody. Svět se jako by smrštil a ztmavnul.
Prudce se otočil, ale zahlédl jen rozmlžený pohyb kousek od něj. Instinktivně uskočil a jak nepřirozeně rychle ubývalo světla, zúžil zornice jako kočka. S hrůzou si uvědomil, že se dívá na odpornou bytost v tmavém plášti, která se k němu rychle blížila.
Přikrčil se a odrazil oslizlou ruku, která se po něm sápala. Kůží mu projel chlad a vzduch se mu zadrhl v hrdle. Ta věc neměla pod kápí lidský obličej.
Couvl a koutkem oka zahlédl, že všechno kolem něj zešedlo a seschlo. Měl pocit, jako by se vše zpomalilo, jako by se dusil. Trhl hlavou, jak se snažil nepoddat síle, které nerozuměl, která ho však stahovala do víru nejhorších zážitků jeho života. Cítil, jak to láme jeho vůli kousek po kousku.
Sebral všechny psychické síly, které mu zbyly a parakotoulem se pokusil dostat z dosahu mrtvolných pařátů, které se po něm natáhly. Buď byl ale on tak pomalý, nebo ta věc tolik rychlá, protože dlouhé slizké prsty mu sevřely rameno silou, jaká překračovala možnosti jakékoli lidské bytosti.
Dopadl na záda do trávy a marně se pokoušel zorientovat v tom, co se to vlastně děje. Tlak těch nejhorších vzpomínek byl čím dál tím silnější. Téměř slyšel výstřel a mohl znovu cítit, jak se mu kulka zakusuje do hrudi, jizva pod lopatkou ho začala bolet, jako by se rána otevřela. Pokoušel se odlišit halucinaci od reality, ale topil se v přívalu těch nejhorších zážitků.
Bytost se k němu naklonila, ale pak se s trhnutím zase narovnala. Postrach se zadíval do jasného stříbřitého světla, které se k nim zprava blížilo a spatřil obrysy malého lesklého draka, který přilétl z kraje mýtiny a vychrlil proud bílého ohně na útočníka. Byl příliš otřesený na to, aby se divil.
Zrůda zasyčela a rychlým pohybem se vznesla na potemnělou oblohu a zmizela mezi korunami stromů. Drak mezitím obkroužil mýtinu a rozplynul se do stříbrné páry. Ještě než se úplně vytratil, zahlédl ze stejného místa přibíhat Manori. Držela něco v ruce, nějakou hůlku a obezřetně se rozhlížela.
„Postrachu, jsi v pořádku,“ dopadla vedle něj bez dechu na kolena a starostlivě se mu zadívala do tváře.
Postrach přikývl. Třebaže mu bylo na zvracení a rameno ho bolelo a pálilo, posadil se.
„Jo...co to u všech svatých bylo a jak, jak...to světlo.. a ta věc ... a ty..“ snažil se dát dohromady souvislou myšlenku a vyškrábat se na nohy.
„Tvoje rameno!“ přerušila ho ostře, schovala hůlku do kapsy a natáhla se, aby prohlédla Postrachovo zranění.
„Nic mi není,“ zašeptal a narovnal se. „Vážně - “ podíval se na své rameno. Bundu i tričko měl roztržené a po prstech té obludy mu zbyly krvácející ranky, jako by mu to zarylo nehty až do masa. Skutečnost, že se to nehojilo, Postracha rozhodila.
„Co to znamená? Co byly ty věci zač?“ rozhlédl se kolem sebe.
„Tys je viděl?“ užasla Manori.
„Jo, viděl,“ přikývl Postrach a na okamžik se pod ním podlomila kolena.
Manori ho podepřela.
„Je mi fajn,“ vysmekl se jí.
Manori se na něj starostlivě zadívala. Byl bílý jako křída a nepochybně stále v šoku.
„Vrátíme se,“ rozhodla Manori tónem, který nepřipouštěl diskusi.
„Neodpověděla jsi mi,“ řekl Postrach tiše. „Co to bylo.“
Manori se pomalu nadechla.
„Dementors,“ řekla.
„Co?“ zamračil se.
„Nevím, jak se jim říká u vás,“ odsekla podrážděně.
„Dobře, vrátíme se,“ přikývl Postrach pomalu. „A cestou mi všechno vysvětlíš,“ dodal a na někoho, kdo právě zažil útok mozkomora, se neuvěřitelně svižně vydal nejkratší cestou zpět ke srubu.
Manori s ním srovnala krok a cestou mu objasnila, co to vlastně bylo a že ji v lese zdrželi ještě dva mozkomoři.
„Jinak bych se vrátila rychleji,“ dokončila omluvně, když za nimi skoro o hodinu později zapadly dveře chaty. „Jen si absolutně nedovedu představit, co tady u Merlina dělali.“
„No to se ptáš toho nepravého,“ rozhodil rukama Postrach a přes obličej mu přelétl stín bolesti.
„To budu řešit později, teď se skoč osprchovat a pak se ti podívám na to rameno,“ strkala ho ke koupelně.
„Jsem v pořádku, běž první,“ zarazil ji a nekompromisně ji nasměroval ke dveřím.
Manori se chvíli nesouhlasně mračila, ale pak zmizela v chodbě a za okamžik se k Postrachovi donesl šum sprchy.
Svlékl ze sebe bundu a prohlédl si rány. Vůbec se to nehojilo. Tričko měl v okolí úplně nasáklé krví. To nebylo dobré. Vytáhnul tedy z ledničky jeden z plastových pytlíků, zatímco se snažil kroužením si uvolnit bolavé rameno. Na jeden ráz chladný obsah vypil, a pak vyndal jeden z nachystaných sendvičů, které dovezl s sebou pro Manori. Ta se za pár minut objevila, zabalená do županu a ručníkem si vytírala mokré vlasy.
„Jsi na řadě,“ pousmála se a mávla rukou ke koupelně.
„Vždyť už jdu, na stole máš něco na zub,“ kývnul hlavou k talíři se sendvičem a odešel.
Manori chvíli zápasila s ručníkem a dlouhými vlasy, pak si povzdychla a vypomohla si teplým proudem vzduchu vyčarovaným z hůlky. Poté přešla ke krbu a zapálila narovnané polena. Nakonec se usadila na pohovce s talířkem a lahví minerálky.
Zrovna když spořádala poslední sousto, vrátil se osprchovaný a převlečený Postrach. Překvapeně zamrkal, když ji uviděl se suchými vlasy a před plápolajícím ohněm v krbu, jenž působil dojmem, že tu už hoří hodiny, a dosedl vedle ní na pohovku.
„Pořád mi to nejde na rozum,“ pronesl po chvíli, pohled upřený do ohně.
„Chtěl si vidět kouzlo,“ pokrčila Manori rameny. „I když jsem nechtěla, aby to bylo takhle. Ale teď v noci stejně nic nemůžeme udělat,“ otočila k němu tvář a zadívala se na něj.
„Co rameno?“ zeptala se.
„Dobrý,“ ušklíbl se Postrach, ale pravdou bylo, že mu v něm trochu poškubávalo a vůbec se to nechtělo zacelit, což mu dělalo starosti. Aspoň že to poté, co se napil, přestalo krvácet. Když ale Manori natáhla ruku a lehce se ho dotkla, ucuknul.
„To vidím, sundej si to tričko,“ prohlásila rozhodně.
Postrach jen neochotně přetáhl triko přes hlavu. Manori se nahnula a chvíli si ránu prohlížela.
„Nehojí se ti to,“ přejela prsty po chladné kůži kolem rány. Cítila, jak se Postrachovi napínají svaly, jak potlačuje bolest.
„To bude dobrý,“ zamumlal Postrach.
„Ne, to dobrý nebude. Mělo by se ti to hojit – jako ta střelná rána, ne?“
Postrach neochotně přikývl.
Nakrčila obočí a poklepala si prsty na bradu. „Musí to být tím, že to byl dementor.“
„Pořád nechápu, co jsou tihle dementi vlastně zač,“ řekl Postrach.
„Demetors,“ opravila ho pobaveně. „A říkala jsem ti, že hlídají Azkaban.“
„Jo, ale to nevysvětluje, co jsou zač,“ namítl Postrach.
„Tak na to ti odpovědět nedokážu,“ řekla a vstala. „Hned jsem zpátky, nikam mi neuteč,“ mrkla na něj.
„A já zrovna plánoval emigrovat na Aljašku,“ ušklíbl se Postrach.
„Tak to na chvíli odlož,“ zasmála se Manori a zmizela ve svém pokoji.
Postrach vyčkával zvědavý, co se bude dít. Za okamžik už byla Manori zpátky a v ruce nesla malou nádobku.
„Natoč se mi víc ke světlu, možná to bude trochu studit.“
„To snad vydržím,“ zacukaly Postrachovi koutky a bezděčně se nadechl, když se k němu Manori naklonila.
Nabrala do prstů trochu světlé masti a vetřela mu ji do rány. Pokračovala a jemně vmasírovávala zbytek do ramenního svalu.
Postrach přemýšlel, jestli se mu to jen zdá, že dělá víc, než musí, a chvílemi skoro zapomínal dýchat.
„Lepší?“ zvedla k němu na okamžik oči.
„Určitě,“ nepatrně se pousmál, škubání totiž opravdu polevilo.
„Fajn,“ oplatila mu úsměv a odložila na stolek nádobku.
Když si znovu prohlédla jeho rameno, nebylo na něm ani stopy po nějakém zranění. Kůže byla dokonalá, bez poskvrny. Manori nedokázala odolat, aby si na ten zázrak nesáhla. Fascinovalo ji, jak je jeho kůže jemná a studená.
Postrach měl pocit, že se mu nedostává vzduchu a tak se odtáhl.
„Je to – neuvěřitelné,“ zašeptala Manori.
„To je,“ vydechl Postrach.
Vzduch v místnosti jako by zhoustl a elektrizoval. Manori to cítila taky.
Postrach chvíli váhal, ale pak opatrně natáhl ruku a dotkl se špičkami prstů její tváře.
Manori se na něj překvapeně zadívala, ale neuhnula, naopak, naklonila hlavu na stranu a vychutnávala si ten dotyk. Srdce jí bušilo až v krku, jako by se dopouštěla něčeho zakázaného.
Postrach jí přejel konečky prstů po rtech a ona je políbila. Pak se natáhla a políbila ho na rty.
„Manori,“ vydechl. Oči se mu leskly.
„Nelíbí? Můžu toho nechat,“ zašeptala mu u ucha a pak se naoko odtáhla.
„Jen to ne!“ zvolal. Přitáhl si ji do náručí a vášnivě jí polibek oplatil.
Manori přestala uvažovat kým jsou a co se stalo před chvílí v tom lese. Teď ji zajímal pouze Postrach, jeho blízkost, díky níž si mohla vychutnat sílu jeho objetí, s nímž ji vtiskl pod sebe na pohovku.
Přejela mu rukama po pažích. Byl to nádherný chlap a byl celý její. Jeho polibky byly o tolik jiné než Remusovy – vášnivější, dobyvačnější. Postrach se nikdy v sobě nesnažil pohřbít šelmu, on ji učinil svojí součástí. Zaklonila hlavu.
Postrach sklouzl rty pod její ucho a přes čelist dolů. Když zaklonila hlavu, a odkryla tak hrdlo, zaváhal. Selena si nepřála, aby jí líbal na krk. Jenže Selena byla mrtvá minulost. Jedna z chyb jeho života.
Manori naskočila husí kůže, když ucítila jeho rty na svém krku. Byla to směs vzrušení a mrazení. Přece jen Postrach byl upír, byla mu vydána na milost a nemilost, jako ještě nikdy nikomu – a právě to bylo tolik vzrušující. Jeho rty nebyly studené, vlastně jí teď přišlo, že jsou vyloženě horké. Zasténala.
Její zasténání vibrovalo jejím hrdlem a rozechvívalo ty temnější části Postrachovi nové podstaty. Cítil někde hluboko krvelačnou stvůru, kterou však ovládal. To vědomí, že mu Manori důvěřuje natolik, že se nebojí, bylo opojné jako víno. Měl pocit, že jí zná celá staletí, že je jeho součástí. Vzrušení tepalo jeho žilami jako živel, jako žhavý oheň. Kromě vypjatých chvil plných střelby, nebezpečí a adrenalinu, se od své proměny ještě necítil tak živý, jako teď. Pak si uvědomil, že se nechal zaskočit poněkud nepřipraven.
Když se najednou od ní Postrach odtáhl, překvapeně zamrkala.
„Co je?“ zeptala se Manori zmateně.
„Jenom dojdu pro kondomy,“ zašeptal a políbil ji.
Manori se nadechla k protestům, že to vůbec není nutné, ale zapomněla, že Postrach je tvor mnohonásobně rychlejší než kterýkoli člověk. Byl zpátky dřív, než mohla cokoli namítnout, a cokoli chtěla říct, umlčel polibky. Přitáhla si ho k sobě. Na vysvětlování bude dost času později.
Postrach nedočkavě rozepnul župánek.
Manori ze rtů unikl tichý sten, když se rty a jazykem vydal na průzkum jejího těla.
Postrach ze sebe strhal zbytek oblečení, které mu ještě nestihla sundat.
Jejich nahá těla se propletla – její horké a roztoužené, jeho studené a nedočkavé.
Manori zasténala, když do ní pronikl. Klouzala rukama po jeho zádech, až sevřela nakonec jeho zadek.
Postrach se nedokázal přimět nespěchat, bral si ji dychtivě a divoce.
Pohovka pod nimi žalostně skřípala.
Manori si matně uvědomovala, že jeho přírazy jsou stále kratší, drsnější, divočejší. Neudělala nic, aby ho zpomalila. Byla to čirá vášeň a ona ji sobecky hltala plnými doušky.
Postrachovo tělo se napjalo a ze rtů mu sklouzlo zasténání, když dosáhl vrcholu.
Na několik úderů srdce, zůstali nehybní, spojeni tím křehkým poutem. Oba dýchali mělce a přerývavě, třebaže u něj to bylo spíš ze vzrušení, než z námahy. Postrach se pohnul jako první, ale jen proto, že se musel zbavit kondomu. Nedokázal se přimět vstát a jít se osprchovat, cítil se příliš pokořený. Sklouzl níž a položil si hlavu na její hrudník.
„Promiň,“ zašeptal zahanbeně. Jasně slyšel její tepající srdce a cítil horkost její kůže, připadal se jako hlupák, který všechno zkazil. Uspěchal to. Jeho vinou z toho ona neměla nic.
„Nechápu, za co se omlouváš,“ zašeptala. Pohladila ho po vlasech a pak sklouzla dlaní na jeho záda.
Postrach zvedl hlavu a zadíval se na ni, jak se snažil zjistit, jestli to říká jen tak, nebo to myslí vážně.
Přejela mu prsty po rameni. Nepřestávalo ji fascinovat, jak je jeho kůže hebká a studená a suchá. Ani trochu se nezadýchal a vůbec nezpotil. Vychutnávala si dozvuky jejich milování. Měla pocit, jako by přesně tohle potřebovala už dlouho – ta vášeň, ta živočišná touha – bylo to o tolik jinačí než s Remusem, který vždy maximálně dbal o její blaho, který se sotva kdy oddal nespoutané sobecké vášni.
Trochu se zastyděla za to, že Postracha srovnává s Remusem. Nebylo to fér ani k jednomu z nich.
„Navrhuji přesunout se někam, kde je pohodlněji,“ pousmála se. Pohovka byla přece jen pro ně oba trochu malá.
Postrach mlčky přikývl a vstal, takže si ho vůbec poprvé mohla prohlédnout tak, jak ho Pán Bůh stvořil. A že bylo na co se dívat. Vysoký, štíhlý, spíš šlachovitý, ale to mu neubíralo na kráse spíš naopak. Každý sval byl jako by ho vysoustružili. Při pohledu na něj jí napadlo jediné slovo – šelma. Ale ne pohřbená někde hluboko, jak se o to celý život snažil Remus, nýbrž jen lehce dřímající, připravená se kdykoli probudit.
Postrach si uvědomil, že si ho Manori nepokrytě prohlíží a proti jeho vůli mu zčervenaly uši. Nevěděl, co si o tom má myslet. Před chvílí se jako chlap totálně znemožnil a ona se na něj teď tak dívá. Zklamal ji? Naštval? Aby se vyhnul jejímu pohledu, šel vyhodit použitý kondom do koše.
Manori nemusela být génius, aby z jeho výrazu poznala, co se mu honí v hlavě. V duchu se musela smát. Když přišlo na sex, byli všichni chlapi úplně stejní – člověk, vlkodlak nebo upír, jak se necítili jako největší samci pod sluncem, bylo zle. Vstala a šla za ním.
„Už ti někdo řekl, že jsi nádherný chlap?“ zeptala se, objala ho kolem pasu a přitiskla se k jeho zádům. Naskočila jí husí kůže. Nebylo snadné zvyknout si na jeho nízkou tělesnou teplotu, třebaže ještě před chvílí si stěží všimla.
„Přitažlivý,“ pošeptala mu do ucha a přejela mu rukou přes hrudník. „A skvělý v posteli.“
„Manori,“ povzdechl si dotčeně, neboť to pochopil jako narážku na jeho fiasko.
„Ano?“ zapředla.
„Nech toho,“ požádal jí tiše. „Vím, že jsem to zvoral - “
„Vážně?“ povytáhla obočí a její rty jako by mimochodem prozkoumávaly jeho krk.
Postrach měl pocit, že se mu myšlenky najednou rozutekly všemi směry. Byl na krku hodně citlivý a to co s ním teď dělaly její horké rty, se nedalo ani popsat. Měl co dělat, aby zůstal v klidu stát na místě.
„Zvládl bys to zvorat ještě jednou?“ kousla ho do ucha a její ruka se pomaloučku sunula přes břicho k jeho slabinám – šíleně pomaloučku.
„Moje nebo tvoje ložnice?“ vydechl.
„Nesluší se, aby si dáma zvala do pokoje pánské návštěvy,“ usmála se.
Postrach místo odpovědi tiše zasténal. Tohle se nedalo vydržet. Otočil se k ní čelem a bez varování jí popadl do náruče.
Manori se ho s úsměvem chytila kolem krku. Držel ji, jako by nic nevážila.
Postrach odnesl Manori do svého pokoje, kopnutím za nimi zavřel dveře a položil ji na postel.
Manori se ho odmítla pustit a stáhla ho sebou.
„Odkud ji máš?“ zeptala se a přejela prstem po jeho jizvě pod pravou lopatkou.
„To je dlouhý příběh,“ odpověděl vyhýbavě a víc se věnoval líbání její dokonalé šíje a postupně klouzal níž. Byl rozhodnutý tentokrát nic neuspěchat, i kdyby měl vypustit duši.
„Pověz mi ho,“ zašeptala a vzdychla, když jeho rty sevřely jednu bradavku.
„Někdy jindy,“ zašeptal.
Manori místo souhlasu zasténala.

Kapitola dvacátá první

Manori zívla a otevřela oči. Do pokoje oknem pronikalo slabé sluneční světlo a venku hulákala nějaká opeřená zvířena.
Otočila se k Postrachovi, ale místo něj našla jen vyležený důlek. Protáhla se a všimla si, že jí někdo nahoru přinesl župan. Musela se nad Postrachovou pozorností pousmát. Vylezla z postele a vklouzla do županu. Cestou dolů se marně pokusila urovnat rozcuchanou hřívu vlasů.
Nijak jí nepřekvapilo, že je Postrach už oblečený. Stál k ní zády a umýval ve dřezu skleničku s až nepřirozenou pečlivostí.
Na stole ležely noviny a hlavně snídaně.
„Páni,“ nasála Manori vůni opečené slaniny. Odklopila víčko marmelády, strčila do něj prst a ochutnala.
Postrach se usmíval. Zřejmě si ani nebyla vědoma, jak nádherný na ní byl pohled.
Manori si sedla na lavici a přitáhla si k sobě talíř. Bylo toho akorát pro jednoho.
„Takže co máme na programu?“ zeptala se s plnou pusou.
„No,“ přišlo jí, že Postrach najednou zvážněl. „Přemýšlel jsem, jestli bychom neměli spíš odjet.“
Manori se na něj překvapeně zadívala.
„Teď? Ale proč?!“
„No, po tom, co se stalo. Ti – ty potvory, můžou tu pořád někde být,“ slyšela v jeho hlase napětí.
On má strach, uvědomila si. Jenže člověk, který by se nebál mozkomora, by byl šílenec a nebo sebevrah. Postrach nebyl ani jedno. Neměl z nich hrůzu, jen strach někoho, kdo si je vědom toho, že narazil na něco, s čím se nemusí umět vypořádat.
„Ti už budou dávno pryč,“ řekla. „Nezdrží se nikdy na místě, kde byl vyčarován Patron dlouho. A nikdy se nevrací na stejné místo.“
„Neměla bys to někomu nahlásit?“ zeptal se, bylo však patrné, že se mu ulevilo.
„Ne, naši už o tom stejně nepochybně vědí, když jsem použila Patrona,“ zavrtěla hlavou. Došlo jí, že kdyby nebyla bystrozorka, už se to tu hemžilo lidmi od ministerstva. I Čechy musely mít nějaký zákon o nekouzlení před mudly.
„Dobře, v tom případě jsem myslel, že bychom se mohli jít podívat nahoru na hřeben. Když je hezky, je odtamtud nádherný výhled. Půjdeme kratší trasou, protože jsme no,“ všimla si, že se trochu začervenal. „Nepočítal jsem s tím, že vstaneme tak pozdě.“
„Ranní ptáče, co? No,“ utřela si ruce do županu. „Dám si sprchu a můžeme vyrazit.“

Manori si odhrnula z očí osamocený pramen černých vlasů, které si svázala do culíku. Bylo skoro poledne, sluníčko pálilo, a ona zpocená stála uprostřed příkrého svahu plného velkých a větších balvanů. Nu, chtěla divočinu, tak jí dostala, to musela uznat.
„Unavená?“ zeptal se Postrach a nabídl jí láhev s vodou.
Zaškaredila se na něj, ale vodu si vzala. Šel vždycky kousek za ní a jen jí říkal kudy. Věděla, že kdyby se cokoli stalo, kdyby uklouzla, či ztratila rovnováhu, on ji chytí. Pro Bystrozorku jako byla ona, byl ten pocit jistoty podivně zvláštní, nicméně příjemný. Jenže toho si všimla už při jejich prvním setkání, že Postrach je typ člověka, jemuž prostě věříte instinktivně. Bylo to něčím, co měl v sobě.
„Je to ještě daleko?“ protáhla se.
„Až se vyhrabeme nahoru, jsme tam,“ odpověděl s úsměvem a uložil láhev.
Manori mu záviděla. Ne, že by jí ten výstup činil až takové potíže. I když musela uznat, že trochu zlenivěla. To kvůli Remusovi si zažádala o víc kancelářské práce a méně práce v terénu. Jenže zatímco ona byla zpocená a, proč to nepřiznat, špinavá, on vypadal pořád tak, jak ráno vyrazili. Dokonce pořád tak hezky voněl nevtíravou kolínskou.
„Na tohle bych potřebovala čtyři nohy,“ postěžovala si. Na okamžik jí napadlo proměnit se, ale rychle to zavrhla. Na seznámení se zvěromágy nebyl Postrach ještě připraven. Vždyť teprve včera poprvé doopravdy nakoukl do jejího světa – a to rozhodně ne způsobem, který považovala za ideální.
„Nebo křídla,“ pousmál se a vzal jí do náručí.
Manori překvapeně vyjekla a chytila se ho instinktivně kolem krku.
„Neblázni,“ zasmála se. „Spadneme. A navíc já umím chodit a zvládnu to.“
„Vážně? Matně si vzpomínám na jistou krásnou ženu, která prostě nedokázala vyjít zámecké schody,“ popíchl ji.
„Nepovídej? Znám ji?“ uculila se.
„Já bych řekl, že rozhodně,“ usmál se Postrach a postavil Manori na zem.
Manori se pustila dál přes kameny nahoru do svahu.
„Víš,“ Postrach se zastavil a zadíval se na její pevný zadek v těsných šortkách. „Je tu vážně skvělý výhled.“
„Přes všechny ty stro - “ začala prostestovat, ale když se otočila, pochopila jak to myslí. „Ty jeden mizero!“
Postrach se začal smát.
„Co já?“ zvedl ruce v obranném gestu.
„Jsi chlípník, víš to,“ obvinila ho pobaveně.
„Tss, ty vůbec nevíš, co to chlípník je,“ ušklíbl se a než se Manori zmohla na obranu, ležela přitisknutá k vyhřátému kameni a ochotně se poddávala jeho dobyvačným polibkům.
„Zvíře,“ vydechla a chtěla ho přitáhnout k sobě, jenže v Postrachovi jako by se najednou všechno napnulo.
Přestal ji líbat a pokusil se odtáhnout, ale Manori ho chytila za paže.
„Co je?“ zadívala se mu do očí. Ten jediný pohled jí stačil na to, aby pochopila, co je špatně. S povzdechem ho pustila.
Postrach se narovnal.
„Půjdeme ne?“ nadhodil nenuceně.
Manori se zvedla a pomalu vykročila po kamenech do svahu.
„Povídej mi něco,“ vybídla ho, když se ticho začalo nepříjemně natahovat.
„Co?“ zeptal se bezbarvě.
„No, třeba něco o sobě. Já jsem ti toho o sobě navykládala už spoustu. Zajímá mě, co děláš, co tě baví, co máš rád,“ zastavila se a otočila se k němu čelem. „Co tě trápí,“ dodala tiše.
„Takhle se do večeře nevrátíme,“ poznamenal.
„Můžeme přenocovat v lese,“ pokrčila rameny. „Je to romantické.“
„Je to nerozumné,“ opáčil a jeho hlas dostal ten, jí už známý, otcovsky káravý podtón.
„Nikdy jsi neudělal nic nerozumného?“ usmála se.
„Myslíš jako pozvat na kafe úplně cizí ženu?“ pousmál se.
„Jo, tak nějak,“ přikývla pobaveně.
Postrach si povzdechl a neodolal tomu nepohladit ji po tváři.
„Jsem ráda, že jsi to udělal,“ zašeptala.
„Já taky – já taky,“ pokýval hlavou. „Takže,“ plácl jí přes stehno. „půjdeme, ne?“
„Jen když mi budeš něco vyprávět,“ trvala na svém.
„A co chceš vědět? Můj život je – byl děsně nudný, vážně,“ rozhodil jako by bezradně rukama.
Něco v jeho očích Manori ale napovědělo, že to není tak docela pravda.
„No, tak třeba kde bydlíš. Vím jen, že byt po rodičích už neobýváš. Co nějaké koníčky? Přátele? Máš, ne?“
„No, mám,“ přisvědčil.
„A - “ zaváhala. „Slíbil jsi, že mi někdy řekneš o té jizvě – odkud ji máš.“
Postrach se na ni zadíval a bylo jasné, že o tomhle doopravdy neměl v úmyslu mluvit – rozhodně ne v dohledné době.
„Promiň,“ omluvila se. „Nic mi do toho není,“ otočila se, aby pokračovala v cestě.
Postrach ji chytil za ruku a přiměl ji obrátit se k němu.
„Jsou věci, o kterých se mluví těžko.“
„Třeba o tom, že jsi upír?“ šla rovnou k věci.
„Třeba,“ připustil poněkud neochotně.
Tentokrát to byla ona, kdo pohladil po tváři jeho.
„Je pro tebe tak těžké to přijmout?“ zašeptala.
„Starýho psa novým kouskům nenaučíš,“ pokusil se nepříliš úspěšně o úsměv.
„Já tě miluju takového, jaký jsi,“ řekla mu důrazně a zlehka mu přejela po prstem po rtech.
„Já vím,“ pousmál se. „Dej mi čas.“
Manori přikývla a konečně se znovu dali na cestu.

„Měl jsi pravdu, je tu nádherně,“ rozhlédla se po okolní krajině zalité sluncem, na kterou se jim nabízel nerušený výhled.
Seděla v trávě a uždibovala sendvič.
„Hm,“ zabručel Postrach. Ležel vedle ní na zádech, ruce za hlavou a oči zavřené.
„Ty jsi mi ale ospalec,“ uculila se.
„Upíři jsou noční tvorové,“ opáčil Postrach, aniž otevřel oči, ale v koutcích mu lehce zacukalo.
„Tak to jsi první upír, kterého znám, co se tu rozvaluje na sluníčku jako líný kocour,“ zasmála se a uvelebila se vedle něj. Hlavu si položila na jeho rameno. Hezky voněl.
Rukou mu vklouzla pod košili. Jeho kůže příjemně chladila a tak mu na břicho kreslila kolečka a všechno pustila z hlavy a jen si lebedila, až z toho lebedění prostě usnula.

Manori nakrčila nos a ohnala se. Za chvíli ji ale zase něco pošimralo na tváři, takže naslepo mávla rukou. Když se to opakovalo po třetí, otevřela oči.
Nedalo se říct, že by jí až tak překvapilo, že ji šimral Postrach stéblem trávy.
„Dobré odpoledne. A pak, kdo je tu ospalec,“ usmál se.
Manori se slastně protáhla. Ani trochu se jí nechtělo vstávat.
„Zvedej se,“ šťouchnul do ní. „Výlet si prospala, je čas vrátit se.“
„Au!“ udělala ublížený výraz. „Uděláš mi modřinu. Pofoukat,“ vyhrnula si tričko a nastavila „pohmožděný“ bok.
Postrachovi se zajiskřilo v očích a zlehka jí to místo pofoukal.
„Lepší,“ zavrněla Manori.
Postrach ji k sobě přitáhl a políbil na krk.
„Neříkal jsi, že musíme jít?“ zeptala se, ale zároveň naklonila hlavu na stranu, a nechala ho pokračovat v laskání její šíje. Trochu jí naskočila husí kůže, když jí jazykem přejel po krční tepně. Chodit s Postrachem byla přece jen malinko hra s ohněm. Možná proto jí tak přitahoval.
„Pár minut navíc nás nezabije,“ zašeptal jí do ucha.
Manori se usmála a vklouzla mu rukama pod tričko. Proti romantice v trávě rozhodně nic neměla.
Zazvonění mobilu však poněkud zkazilo atmosféru. Postrach si útrpně povzdechl a převrátil se na záda.
„Promiň, ale nevolali by mi, kdyby to nebylo důležité,“ omluvil se a vstal.
Než telefon vzal, poodešel stranou.
Manori sice neslyšela, o čem je řeč, ale asi to skutečně důležité bylo, protože Postrachovi najednou ztvrdly rysy a jeho tvář dostala velice přísný výraz. Když zaklapl telefon a vrátil se k ní, trochu ji z něj mrazilo. Byly chvíle, kdy by mu toho úředníka nebo realitního makléře věřila, kdy se choval jako elegantní gentleman, možná obchodník nebo právník. Pak ale vždycky přišly okamžiky, kdy nevěděla, co si myslet. Na jazyku jí pálily otázky, ale slíbila, že se nebude na jeho práci ptát. Že odjíždí, ovšem věděla dřív, než promluvil.
„Hrozně se omlouvám, ale budeme muset náš výlet zkrátit. Musím se nutně vrátit do Prahy – ještě dnes. Je to opravdu důležité.“
Manori přikývla.
„Co se stalo?“ neudržela se.
Postrach viditelně dlouho vážil slova, než řekl: „Něco, na čem jsme dlouho pracovali, konečně přineslo ovoce.“
„No, tak to je – prima ne?“ zkusila.
Postrach ale příliš nadšeně nevypadal. Taky jen mlčky pokýval hlavou. Když balili a i celou cestu domů toho moc nenamluvil.
Vysadil ji před hotelem a se slibem, že zavolá, spěšně odjel.
Manori se dívala za ním, dokud jí nezmizel v zatáčce. Čím déle ho znala, tím záhadnější byl. Co může dělat chlap, který má evidentně výcvik, spoustu peněz a je vázán slibem mlčenlivosti, přemítala. Doufala, že to není nelegální.

Postrach proběhl katakombami z garáže do Klubu v rekordním čase.
„To už jsi tady?“ podivil se Tobiáš, když Postrach prošel korálkovým závěsem. „To jsi musel jet po dálnici jako blázen.“
Postrach tuhle poznámku přešel bez komentáře. Tašku s věcmi odložil u schodů a s Tobiášem v patách zamířil do Ulriščina počítačového království.
Karolína tam stála s rukama složenýma na prsou a mračila se. Ulriška chroupala sušenky a něco klapala do klávesnice.
„Dva telefonáty,“ informovala ho Karolína bez pozdravu.
Postrach přikývl. Sledovali toho člověka už měsíce, ale stále nemohli narazit na nic, co by je dovedlo k lidem v pozadí. Nakonec rozhodl, aby se Ulriška nabourala do sítí mobilních operátorů. Sice to nebylo zrovna košér, ale přineslo to konečně výsledky.
„Číslo, z kterého se volalo, se nám nepodařilo zachytit, ale zjevně se pokusí unést další dítě,“ řekl Tobiáš.
„Budeme ho sledovat dvacet čtyři hodin denně,“ řekl Postrach.
„Hanako už na tom dělá,“ přikývl Tobiáš.
„Dobře, dohodneme se, jak se budeme střídat,“ přikývl Postrach. „Místo předání – “
„Nebylo určeno, zřejmě ví, kam ji má pak odvézt,“ dořekl Tobiáš. „Necháme ho, aby nás k nim zavedl.“
Postrach poklepal Tobiášovi na rameno. Za ty čtyři roky, kdy byl pryč, se z Tobiáše stal schopný vůdce Nočního klubu. Dokázal si poradit i s Karolínou, uměl urovnávat drobné rozmíšky a spory. Postrach se za odcházejícím Tobiášem zamyšleně zahleděl. Mohl by mu klidně přenechat tu roli nepsaného vůdce Nočního klubu, schopnosti a zkušenosti na to měl. Postrach si na okamžik představil, že by se stáhl do ústranní, našel si práci, oženil se. Nemusel by před Manori nic skrývat. Kdyby chtěla, mohli by adoptovat nějaké dítě, protože to jediné jí dát nemohl. Chvíli se opájel tou představou, že by si splnil svoje sny, že by žil jako normální – člověk. Pak ale potřásl hlavou. Věděl, že Noční klub má příliš hluboko pod kůží. Nevydržel by to. Jediný důvod, proč brali za vůdce jeho a ne Tobiáše, byla, alespoň podle Postracha, sentimentalita. Vždycky to tak bývalo, a oni to tak chtěli. Postrach se v duchu ušklíbl. Ba ne, byla v tom i jeho pýcha. Noční klub založili jeho předci. Bylo otázkou osobní cti, aby byl uznáván a respektován jako vůdce. Nicméně díky Tobiášovi měl teď mnohem víc času pro sebe. Možná by se přece jen mohl oženit. Tedy za předpokladu, že by si ho Manori chtěla vzít.
„Mimochodem,“ vytrhl ho z úvah Tomislav, který se vynořil z kuchyně. „Kdy ji přivedeš na rodinnou večeři?“
„Koho?“ zeptal se Postrach automaticky.
„No, přece tu tvoji přítelkyni. Ještě jsi nám o ní ani nic neřekl,“ usmál se Tomislav.
„Teď máme práci,“ odbyl ho Postrach tiše. Byly věci, které prostě měly přednost, a výrobci dětské pornografie – věděl, že nebude mít klid, dokud ta skupinka nezmizí z povrchu zemského. A taky věděl, že musí ohlídat Karolínu, aby neprovedla něco neuváženého. Na tyhle věci reagovala vždycky poněkud citlivě. Postrach jí to ale, po tom čím sama prošla, neměl za zlé.
Tomislav chápavě přikývl.

Kapitola dvacátá druhá

Manori seděla na posteli, před sebou rozložené složky případu, nemohla totiž spát. Notebook tiše vrčel na stolku. Měla by se do toho konečně pořádně obout. Záhadných zmizení a dalších podezřelých náhod bylo příliš mnoho na to, aby se daly ignorovat a nadřízení začínali už být trošku netrpěliví. Chtěli výsledky a chtěli je rychle, jenže ona neměla v ruce ještě nic, co by stálo za řeč.
Nějak se ale na práci nemohla soustředit. Musela neustále myslet na ten výlet a na to, co všechno se stačilo za těch pár dnů přihodit. Ráno si musí došlápnout na lidi zodpovědné za kontrolu kouzelných tvorů. Nechápala, kde se tady ti mozkomoři mohli vzít, a rozhodně nevěřila, že by se pouhou čirou náhodou objevili ve stejném lese a stejnou dobu jako ona. S povzdechem vzala notebook, ale místo jakékoli práce se jen zadívala na pozadí pracovní plochy – hustý tajemný les jí přiměl znovu si vybavit ten incident. Otřásla se při vzpomínce na to, jak blízko byl jeden z nich u Postracha. Postrach, jak to, že je viděl? Vždyť je mudla. No, možná to mělo co dočinění s jeho upírstvím, které samotné bylo pro ni tak trochu záhadou. Neznala nikoho jeho rasy, kdo by se mu podobal.
Manori se překvapeně podívala na monitor. V řádce vyhledávacího programu bylo napsané Postrachovo jméno. Zavrtěla hlavou a stisknutím klávesy backspace text smazala. Kurzor v prázdné kolonce na ní tak zvláštně blikal. Vždyť pro ni by neměl být problém zjistit, co vlastně dělá. Určitě musí být v obchodním rejstříku, na matrice a kdo ví, kde ještě, a tam se hravě zvládne dostat.
Znovu zadala Postrachovo jméno. Pak ho ale hned smazala. Přece mu slíbila, že se ho nebude vyptávat, co dělá. Navíc jí do toho přece nic není. On se taky nevyptával na její práci. Ryla nehtem do nálepky na notebooku. Dala mu slib. Ale tohle jsou přece veřejně dostupné informace. A pak neslíbila, že si o něm nic nezkusí zjistit. Slíbila jen, že se nebude ptát jeho.
Odchlípla roh nálepky a zase ho přihladila zpět. Ne, už jednou otřásli vzájemnou důvěrou a chvíli to skoro vypadalo, že jsou škody nenapravitelné. Rozhodně nechtěla udělat něco, čím by ho naštvala.
No, ale jak by se to dozvěděl? Našeptával jí škodolibý hlásek. A ty informace jsou dostupné každému. Není špatné nic na tom, když si zjistí, kdo Postrach je. Ostatně on si jí taky nechal prověřit. Jak jinak by mohl vědět, že nedělá u policie?
Zvědavost byla vždycky její slabou stránkou. Kolikrát strkala nos do věcí, do kterých neměla. Za to ji peskoval i Remus. Že pořád řeší problémy cizích, místo aby se starala víc o sebe. Hm, jenže on tím spíš myslel o něj. Nezazlívala mu to. Pořád byla někde pryč a navíc on moc dobře věděl, kolika lidem její zvědavost pomohla. Ale musela připustit, že párkrát už dostala přes ruce.
Zamyšleně přejela prstem po nálepce. Nic špatného na tom přece není, ujišťovala se, když psala Postrachovo jméno do vyhledávače. Přesto trochu zaváhala, než příkaz entrem odeslala ke zpracování. Notebook se poslušně rozvrčel o pár decibelů víc. Na rozdíl od ní neměl stroj žádné pochybnosti.
Natáhla se pro hrnek se zeleným čajem a čekala.

Dveře se s třesknutím doslova rozletěly. Protože to byly bytelné dveře a navíc zamkli, otočili se oba muži dosti poplašeně. Místo policistů v kuklách však spatřili hubeného muže ve značkovém dokonale padnoucím obleku s hladce oholenými propadlými tvářemi. Vypadal jako úředník, tedy kdyby si úředníci mohli dovolit takhle drahý oblek, a kdyby nosili těžké vojenské boty, a kdyby se vám z jejich očí dělalo zle.
Muž v pruhovaném županu s černou škraboškou na tváři poplašeně couvl, zatímco jeho společník až příliš okatě sáhl po zbrani vzadu za opaskem.
„Kdo jste?“ štěkl, ale zbraň nevytáhl. Hlas se mu třásl, protože oči toho muže byly jako dvě zrcadla – dvě zrcadla odrážející jen obraz jeho vlastního strachu.
„Přeji pěkný podvečer,“ pozdravil Postrach. V místnosti bylo šero, ale pro Postrachovy oči bylo světla dost. Viděl oba muže zcela zřetelně, stejně jako velkou postel, na níž leželo svázané děvčátko. Kolem stáli čtyři velké reflektory, zatím ještě zhasnuté, a kabely vedoucí od nich zrádně křižovaly místnost. Jak muž v županu couval k posteli ve snaze dostat mezi sebe a Postracha co největší vzdálenost a zároveň se schovat za zády svého společníka, o jeden z nich klopýtnul.
Postrach překročil práh.
Chlapík pistoli konečně vytáhl a natahoval krk jako husa do chodby za Postrachovými zády ve snaze zjistit, kde jsou jeho kumpáni a jak to, že sem nechali vlézt cizího člověka. Byl viditelně nervózní. Ruka se zbraní se mu nekontrolovatelně třásla.

Manori netrpělivě bubnovala prsty o dno hrnku.
Konečně se ozvalo pípnutí a zobrazil se výsledek: žádný záznam neodpovídá dotazu.
Vytřeštila oči jako někdo, kdo právě spatřil nemožné. Musela někde udělat chybu. Zkontrolovala, jestli vše zadala správně. Není přece možné, aby nenašla žádný záznam. To by znamenalo, že Postrach oficiálně neexistuje.
Žádný záznam neodpovídá dotazu, trval na svém umíněně počítač.
Ne, to bylo prostě nemožné. Měla přístup k informacím jako málokdo v tomhle státě. Počítač se musel mýlit. Člověk se nemohl prostě narodit, aniž by o tom někdo nevěděl. Jistě Postrach byl upír, ale tím spíš by o něm měl existovat nějaký záznam – minimálně v kouzelnické databázi. Vždyť jejich obor kouzelných tvorů evidoval všechny nelidi, kouzelná zvířata a kdejakou havěť. Bylo nejvyšší prioritou, aby se mudlové nedozvěděli o existenci kouzel. Rezervace pro draky, evidence upírů a vlkodlaků, úřad pro regulaci stavu kouzelných tvorů – dělalo se všechny proto, aby se minimalizovalo riziko prozrazení.
Zavrtěla hlavou. Určitě mají v Čechách jen zmatek v administrativě. Vždyť kouzelnická totiž byla přímo v havarijním stavu. Jestli mudlovská na tom byla obdobně, není divu, že nic nemůže najít.
Umanula si, že si některé úřady projde osobně.

Postrach se díval, jak oheň stravuje fotografie, filmové pásky a negativy. Nikdy necítil radost, zadostiučinění nebo úlevu. Prostě to tak bylo správné – nic víc nic méně.
Špína je tam, kam patří.

Ráno se Manori probudila nezvykle brzy.
Ještě se nakonec naučím vstávat brzy, pomyslela si s pochmurným pobavením, když napouštěla do konvice vodu. Zamračila se na svůj pokřivený odraz v nerezovém těle konvice.
„Vypadám jako bych přespala v roští,“ zamračila se a prohrábla si vlasy.
Zadívala se na hodiny. Bylo příliš brzo. I když na druhou stranu, ideální příležitost porozhlédnout se v rámci neoficiálního pátrání v evidenci upírů.
Za půl hodinky už vcházela do ztemnělé kanceláře.
To jsem teda vstala hodně brzy, když jsem tu první, pomyslela si a rozsvítila světlo na pracovním stole. Pak vyjekla.
„Co...co se děje? Kde? Kdo?“ zmateně mumlal Tichý a snažil se zaostřit.
„Vy jste tady spal?“ ignorovala jeho zmatené otázky.
Petr si konečně srovnal v hlavě myšlenky, roztržitě prohrábl vlasy ve snaze trochu se polidštit a poněkud rozladěně odfrkl: „Ne každý si jezdí na víkendové romantické výlety.“
„Ne tak romantické, jako spíš hororové,“ odvětila a vzápětí ji napadlo, jak se Tichý dopátral toho, že odjela někam mimo Prahu.
„Hororové?“ zarazil se v půlce pohybu její kolega. „Copak, netekla teplá voda?“ dodal uštěpačně a s povzdychem se přestal snažit neúspěšně srovnat složky, na kterých se tak pěkně vyspal.
Manori zaváhala. Nevěděla, kdo všechno může mít v tom incidentu prsty. Pak si v duchu vynadala. Nedovedla si představit zrovna Tichého, jak kuje pikle. Byl bystrozorem do morku kostí.
„Což mi vlastně připomíná, v které kanceláři najdu kouzelníky zabývají se nedovoleným pohybem kouzelných tvorů?“ vzpomněla si, že chtěla celou věc ohlásit. Mozkomoři potulující se v cizí zemi rozhodně nebyla věc, která by se měla brát na lehkou váhu. Přišlo jí, že je to moc náhod najednou. A ona na náhody nevěřila.
„Co se stalo?“ zvážněl a pozorně se na ni zadíval.
„No, nebudete mi věřit,“ samotné jí ta historka najednou zněla přitažená za vlasy. „Prostě jsme v lese potkali párek...jak jim říkate....dementors.“
„Mozkomoři?!“ vyskočil Tichý ze židle a shodil při tom krajní hromadu papírů na zem.
„Jo, to je ono,“ přikývla.
„Tak na to se podívám, tady nemají vůbec co dělat,“ vykročil Petr rozhodným krokem ke dveřím. Viditelně byl rozčilený.
„Počkejte,“ chytla ho za ruku. „Nevím, co to má znamenat, stejně jako vy, ale myslím, že bychom neměli zbytečně šířit paniku.“ Strkala ho zpátky ke stolu.
„Paniku? Vy mi přijdete říct, že se nám tu volně pohybují mozkomoři a říkáte mi, že nemám šířit paniku?!“ zamračil se Tichý, a snažil se dostat ven z kanceláře.
„Nechte mě to vysvětlit,“ smýkla s ním ke stolu.
Tichý si založil ruce na prsou a pomyslel si něco o šílených Angličankách. To mají z toho hovězího.
„Myslím, že jsou tady kvůli mně,“ ošila se. Takhle nahlas to znělo – směšně a nafoukaně.
„Kvůli vám?“ jeho výraz byl přesně tím, co očekávala – směs nevíry a pobavení. „To je běžný postup vašeho ministerstva, že spolu s lidma na výměnu posílají taky eskortu mozkomorů?“ ušklíbl se.
„Vtipné,“ odtušila ledově.
„Dobře, dobře,“ zvedl ruce v chlácholivém gestu. „Snad jsem tolik neřek. Máte tušení, kdo by mohl mít zájem vám uškodit?“
„Ne, to ne,“ zavrtěla hlavou a snažila se rychle přemýšlet. Nemohla mu říct pravý důvod své návštěvy.
„Takže?“ povytáhl obočí Tichý.
„Jde zřejmě o jednu záležitost z Anglie, které jsem se účastnila,“ vařila z vody a věděla to.
Tichý to taky věděl. Nebyl úplně padlý na hlavu, aby nepoznal, že mu něco tají.
„A co teda chcete dělat?“ zeptal se.
„Nic,“ pokrčila rameny. „Čekat, až ten někdo udělá chybu.“
„Vy si ráda hrajete na hrdinku, že?“ ušklíbl se.
„A co byste navrhoval?“ založila si ruce na hrudi.
„Oznámíme to Šedivému. Ten ať rozhodne, co dál. Případně jaká přijme opatření,“ rozhodl Tichý a bez dalšího vyrazil z kanceláře.
Manori šla za ním a v duchu klela.

Postrach visel za nohy hlavou dolů z hrazdy, ruce měl sepjaté za hlavou a zvedal trup nahoru, až kam to šlo.
Nepotřeboval se udržovat v kondici. Jeho tělo se od té doby, co se z něj stal upír, udržovalo tak nějak samo. Ačkoli pan Ho tvrdil, že i upíři mohou přejídáním ztloustnout, taky ovšem říkal, že jeho organismus zásoby na horší časy vytvářet nedokáže. Jinak řečeno že by nepřibral, ani kdyby chtěl.
Jenže cvičení vždycky patřilo k jeho způsobu života, zajišťovalo mu větší šance na přežití.
Bylo to jako dýchání – zvyk, kterého se nejspíš nikdy nezbaví.

Šedivý se na Manori zadíval svým pronikavým pohledem. Ta si povzdechla. Tichý se opíral o dveře a přemýšlel, proč šéf okamžitě nezačal jednat.
„Je to pravda, co říkal tady Petr?“
„Ano - je,“ přikývla.
„A vy si myslíte, že to má co dělat s - s vaší činností u vás doma?“
Manori jen opět přikývla.
„No, dobrá,“ povzdechl si Šedivý. „Jistě chápete, že takovou věc nemohu přejít mlčením. Musím alespoň několika příslušným pracovníkům ministerstva sdělit, že se nám tady proháněj mozkomoři.“
Tichému se na tváři rozlil spokojený úsměv.
„Samozřejmě se nebudu zmiňovat, odkud takovou informaci mám. Nechci mít z celé téhle šílenosti nějaký mezinárodní problémy. A vše proběhne velmi diskrétně,“ ujistil ji Šedivý.
Tentokrát se Tichý zatvářil poněkud zaraženě a pohledem skákal z jednoho na druhého jako na tenisovém zápase. Co ta Angličanka a jeho nadřízený spolu pečou?
„Díky,“ pousmála se Manori.
„A ty máš snad svou práci, ne?“ obrátil se na Tichého. Ten jen bezmyšlenkovitě přikývl a nakvašeně zmizel s kanceláře.
„Vy mi povězte, co přesně se stalo,“ zarazil Manori, která se zvedala z křesla s tím, že se taky vypaří.

Postrach seděl v křesle. Četl si ranní Timesy a upíjel z broušené skleničky temně rudou tekutinu.

Když se za půl hodiny vrátila Manori do svého koutku kanceláře, Tichý něco pilně zapisoval do papírů a tvářil se, že o ní vůbec neví.
Chvíli ho zkoušela přimět k hovoru, ale když jí odpovídal jednoslabičně, vzdala to a vydala se raději ven. Alespoň stihne obejít pár úřadů a matriku a dozví se snad konečně něco o Postrachovi. Nebylo možné, aby někde nebyl zašantročený jeho rodný list. Minimálně se musel narodit. A to znamená, že měl nějaké rodiče, chodil někam do školy. Neříkal, že je vystudovaný ekonom?
První neurčitý pocit, že není něco v pořádku, se dostavil tři hodiny po snídani. Nebylo to nic konkrétného, jen se necítil ve své kůži. Asi jako když vás něco svědí, a vy se nemůžete poškrábat. Nevěnoval tomu ovšem přílišnou pozornost. Byly tu jiné důležitější věci, kterým se musel věnovat.
Nějaká žena využívala důvěřivosti starých lidí. Vetřela se pod záminkou nouze a nutnosti zavolat si do jejich bytu. A pak je okrádala. Až dosud to nebylo nic velkého – peníze připravené na nájem v hrnečku na kredenci, zlaté hodinky po zesnulém manželovi, vkladní knížky, peněženky. Až dosud nic, co by vyžadovalo akutní zásah.
Postrach si velice dobře uvědomoval, že při jejich malém množství se musí soustředit na skutečně závažné věci. Nemohli řešit každou drobnou krádež, ostatně něco musela taky dělat policie.
Jenže když se ze zlodějky stala vražedkyně a policie stále pátrala bezvýsledně a i přes varování se stále našlo dost důvěřivých lidí, kteří jí pustili dovnitř, bylo třeba jednat. Protože kdo zabije jednou, udělá to znovu. Každá další vražda je lehčí.

Manori seděla v kavárně a nepřítomně zírala do hrnku kávy.
Nenašla nic. Vůbec nic. Absolutně nic!
Richard Postrach nikdy nenavštěvoval VŠE, neměl zdravotní pojištění ani řidičák, neplatil daně, nikdy se vlastně ani nenarodil. Prostě neexistoval. Takže kdo byl ten muž, se kterým měla poměr? Jaké bylo jeho skutečné jméno? Co dělal? Co všechno jí zatajil a proč?
Nezlobila se, jako když zjistila, že jí neřekl, že je upír. Teď se cítila jen hloupě a trochu ukřivděně. Proč jí požádal, aby se nevyptávala na to, co dělá? A ta jeho neochota říct jí, kde bydlí. Vlastně nikdy nevěděla, kdy zavolá, kdy ho uvidí. Co před ní tajil?
Manori usrkla kávy. Neustále se jí vracela myšlenka, jestli Postrach není zločinec. Nedokázala totiž vymyslet, proč by slušný člověk po sobě musel takhle dokonale zamést stopy. A co víc, slušný obyčejný člověk by na to neměl dost peněz. Na druhou stranu se vždycky pyšnila tím, že má na lidi čuch, a její instinkt rozhodně říkal, že Postrach není žádný kriminálník. Poznala ho jako vlastence a člověka s dosti silným morálním kodexem. Ovšem, jak se nejednou přesvědčila, i mezi zločinci se nacházejí zásadoví gentlemani. Přesto ani tak si nedovedla představit, jak Postrach vylupuje banku nebo okrádá stařenky na ulici. Ale možná to byl důležitý svědek, a někdo mu šel po krku, tak ho museli schovat.
Zavrtěla hlavou. Postrach musel z něčeho žít a muselo mu to vynášet, když si mohl dovolit drahé věci. Jenže vydělávat bez trvalé adresy nemůžete.
Otázky se kupily jedna na druhou a Manori začínala litovat, že do toho začala šťourat. Trochu se obávala dalšího setkání s Postrachem, protože věděla, že odteď jí bude na jazyku pálit tisíce otázek. Jenže dala slib.

„A hele klidně s pěti,“ hrábl Tobiáš do misky pro další olivu, aby zvýšil počet, s nimiž u společného oběda žongloval.
Karolína s Denisou se culily, zatímco Hanako měla ve tváři přesně ten útrpný výraz, jaký lze vidět jen u matek, jejichž potomek se chová přinejmenším pošetile. Zato Voloďa byl přímo nadšený a pobízel Tobiáše, aby to zkusil ještě se šesti. Tomislav se otcovsky usmíval.
Postrach sedící v čele stolu byl však podivně zamlklý. Jídla se ani nedotkl. Jeho tvář byla bezvýrazná a nezdravě pobledlá, takže se zdálo, jako by jí někdo vytesal do kamene. Díval se přímo před sebe a obočí měl zamračeně stažené. Přes stůl ho upřeně pozoroval pan Ho.
„Cha, i šest je hračka,“ naparoval se Tobiáš.
„Prý hračka,“ zapitvořila se Karolína a trefila Tobiáše olivou do hlavy.
Tobiáš se jí pokusil chytit, ale trochu se přecenil. Neodhadl to a jedna oliva s žblunknutím spadla do Ulriščiny sklenice. Karolína se začala nezřízeně chechtat.
„Můžete toho laskavě nechat?“ Postrachův tichý hlas srazil teplotu u stolu dobře o deset stupňů.
Všichni se na něj zaraženě podívali. Jeho oči byly studené jako led a při pohledu do nich se všem dělalo tak trochu nevolno. Tvář měl staženou špatně skrývaným vztekem a nevolí.
„Tak promiň,“ hlesl Tobiáš zaraženě. Postrach s nimi ještě nikdy nemluvil takovýmhle tónem.
„Je ti dobře?“ zeptala se Karolína.
„Je mi báječně, děkuji za optání,“ ušklíbl se jízlivě a kousavě dodal: „Je milé, že se tak staráte o moje zdraví, když jste si po mě čtyři roky ani nevzdechli!“
„Ale - !“ vyhrkli Tobiáš s Karolínou zároveň. Postrach je umlčel znechuceným mávnutím ruky.
„Nestojím o ty vaše výmluvy,“ zasyčel. „Je mi z vás zle. Z vás všech. Dal jsem vám celý svůj život a vy jste mě o něj připravili a udělali jste ze mě zrůdu. A ještě si libujete, jaké je to báječné, že se z nás stali zrůdy. A ta, která je zodpovědná za to, co se z nás stalo, za smrt našich přátel tu se mnou sedí u jednoho stolu, usmívá se a myslí si, že někdy dokážu zapomenout na to, co udělala.“
Hanako zbledla.
„Měl jsi jí zabít, Tobiáši,“ zašeptal Postrach zlověstně. „Zrada a selhání se vždycky trestalo smrtí. Ale tys jí nechal žít, jenže oč jsem já lepší, když jsem vás nezabil oba.“
„Tohle neříkej,“ šeptl Tobiáš. „Postrachu, tohle neříkej. Ty dobře víš, že to tak není a nebylo!“ v jeho hlase se mísila naléhavost, úpěnlivá prosba a čirá hrůza z toho, co se to proboha s Postrachem dnes děje.
Hanako třeštila na Postracha oči jako někdo, kdo na něco takového v hrůze čekal už dlouho, a dočkal se.
„Jednou jí zabiju,“ prohlásil Postrach rozšafně a jeho rty se stáhly do krutého úsměvu, jaký u něj nikdy ještě neviděli.
Hanako se prudce zvedla ze židle a utekla do svého pokoje, což jen prohloubilo Postrachův ošklivý úsměv.
U stolu zavládlo nyní tíživé vyděšené ticho. Všichni byli strnulí, jak se strašně chtěli od Postracha odtáhnout, ale nikdo se nedovážil ani pohnout. Postrach se tím viditelně bavil.
„Páchnete strachem,“ odfrkl si pohrdavě. „Ale to je dobře. To je velice dobře,“ ušklíbl se.
„Proč to děláš?“ hlesl Tobiáš.
„Protože můžu a chci,“ odsekl Postrach ostře, vstal od stolu a odešel z Klubu.
Ostatní ještě dlouho seděli zaraženě u stolu a dívali se jeden na druhého.
„Co to do něj vjelo?“ prolomila ticho šeptem Karolína.
„Já – já nemám ponětí,“ řekl Tobiáš. „Ráno byl úplně normální.“
„No, přes den se mi zdál trochu – no,“ Tomislav zaváhal a objal vyděšeného Voloďu kolem ramen. „Přetažený.“
„Dopoledne na mě vyjel kvůli naprosté maličkosti,“ vzpomněla si Denisa. „Ale nepřišlo mi to důležité.“
„Takhle se Postrach nechová,“ zavrtěla Karolína zamračeně hlavou. „Jako by to vůbec nebyl on.“
„Nechci nijak zpochybňovat zdraví pana Postracha,“ ozval se pan Ho a bylo vidět, že váží slova. „Ale vzali jste v úvahu i skutečnost, že byl čtyři roky někde pryč? Pravděpodobně vězněn, proměněn proti své vůli a nepochybně velice, velice krutě týrán.“
„Naznačujete snad, že Postrach přišel o rozum?!!“ vybuchla Karolína.
Pan Ho se ale k věci již dále nevyjadřoval a jeho slova zůstala nepříjemně viset ve vzduchu.
„Ne,“ zavrtěl Tobiáš hlavou. „Ne, já jsem u paní Dao taky neměl na růžích ustláno, a přežil jsem. Postrach je – ne, aby ho zlomili, museli by ho zabít.“
„Možná je nemocný,“ ozvala se Ulriška.
„Upíři nemohou onemocnět, ty trdlo,“ ušklíbla se Karolína.
„Třeba má upíří nemoc,“ opáčila Ulriška umíněně.
„Je to možné?“ zadíval se Tobiáš na pana Ho.
„Kdyby to byl upír, řekl bych, že je to vyloučené. Nicméně při jeho anomálním metabolismu a fyziologii – nemohu to vyloučit.“
Všichni se ponořili do mlčení a v jejich tvářích se postupně objevovalo více či méně potlačované zděšení.
Postrach šel ven. Netušili kam, ale všichni věděli, že je tam spousta lidí, kteří jsou proti němu naprosto bezbranní. A ať už se zbláznil nebo ne, rozhodně by měl být pod dohledem.
„Vlk je v ovčinci,“ zašeptala Denisa.
„Jenže jak ho chcete najít?“ zeptal se Tomislav roztřeseně.
„Jakkoli,“ prohlásil Tobiáš a vstal od stolu. „Hlavně ale rychle, než někomu ublíží.“
„Nemyslím si, že najít ho, bude takový problém,“ řekl pan Ho. „Bude zabíjet, to je myslím jasné. Je z něj cítit agresivita, kterou už dlouho nedokáže ovládat. Otázka je tedy spíš, jak ho chcete zastavit, pokud to bude nutné.“
„Můžeme ho oslabit,“ navrhl Tobiáš váhavě.
„Nebo zabít, pokud neodhadneš dávku!“ osopila se na něj Karolína.
„Myslíš si, že to nevím!“ ucedil Tobiáš. „Ale v boji proti němu nemáme šanci!“
„Nejsem si jist, jestli ho v tomhle stavu nějaké stříbro zastaví, aniž by to nebyla dávka blízká smrtelné,“ připustil pan Ho.
„Dobře, takže máte někdo lepší nápad?“ rozhlédl se po nich Tobiáš.
Všichni až na pana Ho sklopili oči.
„Možná by tu bylo něco,“ řekl pomalu. „Nemohu ale zaručit, že to bude fungovat.“
„No tak ven s tím, Žluťásku!“ vyhrkla Karolína. „Teď je každá rada drahá.“
„Existuje látka, nebudu vás zatěžovat podrobnostmi, která správně připravená působí na upíry jako sedativum,“ vysvětloval pan Ho pomalu, a bylo patrné, že říká něco, co rozhodně není pro uši upírů. Nějaké tajemství z „kuchyně“ Druhé rasy.
„Co je to za látku?“ zajímal se Tobiáš.
Pan Ho však neodpověděl, a tím jen potvrdil, že to není informace, kterou by měli znát.
„Dobře,“ rozhodl se Tobiáš netlačit na pilu. „Tak jaká je šance, že to bude fungovat? A jak tu látku seženeme?“
„Ta látka je velmi vzácná, ale snad bych do večera mohl sehnat potřebné množství. Musíte si ale uvědomit, že metabolismus pana Postracha je odlišný. Nelze předvídat, zda na to bude reagovat odpovídajícím způsobem.“
Tobiáš přikývl.
„Lepší něco než nic,“ řekla Karolína tiše.

Manori seděla na své židli v kanceláři a probírala se dalšími složkami. Občas zvedla oči a mrkla na Tichého, který jí stále dával najevo svou uražeností, že nezapomněl na to, jak to dopadlo s mozkomory.
Stavil se kouzelník z příslušného úřadu s tím, že nic nezjistili a pokud tedy opravdu nějací mozkomoři na území Čech byli, pak už jsou pryč. Manori o tom nebyla zdaleka přesvědčena. Pro kouzelníka, který by měl dostatečnou moc a schopnosti by nebyl takový problém úřady obelhat. Navíc věděla, že úředníci se těžko předřou, obzvláště jde-li o ni. Výsledek vyšetřování měli příliš rychle. To ale Tichého netrápilo.
Svým způsobem mu rozuměla. I ona by těžko strávila to, že je k ní kolega bystrozor neupřímný, že ji neříká vše. Ale nemohla si dovolit ho do toho zatáhnout. Ne když nevěděla s kým má tu čest.
Povzdechla si a zaklapla poslední složku. Zvedla se a vyšla z kanceláře. Vyprovázel ji pátravý pohled.

Postrach se bezcílně potuloval po městě, na které velmi zvolna padal soumrak. V hlavě mu hučelo jako v úle rozzuřených vos. Kráčel po chodníku s očima upřenýma před sebe, ale pohledem, jako by vůbec nevnímal, co se kolem něj děje. Lidé mu uhýbali z cesty, a někteří se za ním ještě nejistě pootočili, než se rozhodli jít dál svou cestou.
Začalo pršet. Nejdřív jen zvolna, ale rychle se strhla průtrž mračen.
Nechal se davem unášet do nejbližšího vchodu metra. Lidé zavírali deštníky, oklepávali si kabáty. Postrach stál na peróně a trochu nepřítomně je pozoroval. To hučení v hlavě pocházelo od davu – příliš hlasitého, neodbytného, neutichajícího. Když se z něj stal upír, nebyl zvyklý na tak citlivé smysly a nemohl spát. Všechno bylo příliš jasné, ostré, hlasité. A teď to zažíval znovu. Rozežíralo mu to mozek. Řinčení přijíždějící soupravy mu působilo doslova fyzickou bolest. Dav páchl jako navlhlé zvíře. Cítil pot, odpařující se vodu a laciné voňavky a dělalo se u z toho zle.
Tohle byli ti, které celý život chránil. Ti, kteří neměli ani tušení o tom, co pro ně celý život dělá, co obětoval. Kdyby to věděli, odsoudili by ho. A kdyby věděli, co je, zabili by ho.
Krev mu bušila na spáncích a hlava se mu div nerozskočila tepající bolestí.
Když vlak začal brzdit, přikryl si rukama uši a vrávoravě couvl dozadu. Vrazil do někoho za sebou.
„Kam čumíš, vole!“ osopil se na něj pankáč v černé kožené bundě pobité cvočky a hrubě do něj strčil. Tedy pokusil se o to.
Postrachovi přišlo, že ruce trvá celou věčnost, než se natáhla téměř na dosah. Zareagoval bezmyšlenkovitě.
Kost praskla jako suchá větvička a kluk se s řevem skácel na zem. Lidi se začali otáčet, někteří ustupovat. Šuměly hlasy. Dveře vlaku zůstaly otevřené a všichni civěli na vřískajícího pankáče, který se zmítal na podlaze, a na Postracha stojícího s nepřítomným výrazem nad ním.
Cítil, jak něco vře pod povrchem. Bylo to horké a pálilo to jako doběla rozžhavený kov. Horní čelist ho bolela a na dolním rtu cítil tlak špičáků.
Nějaká žena pár metrů od něj cosi pohoršeně vykřikovala. Nevnímal slova, ale nelíbil se mu ten tón.
A pak to horké vyrazilo na povrch jako láva.
V tom křupnutí vazu bylo cosi uspokojivého, cosi uklidňujícího. Najednou ho už nebodal do uší jek prchajících lidí. Nános civilizovanosti popraskal a oloupal se jako poničená omítka a to krvelačné zvíře uvnitř bylo volné.
Během chvíle se nástupiště vylidnilo. Tlumeně sem doléhala policejní siréna, ale Postrachovi to bylo jedno. To ticho mu vyvolalo pokřivený úsměv na tváři. Sundal si sako, hodil ho na zem a protáhl se.
Zálibně se zadíval na svoji ruku. Sevřel jí v pěst a sledoval, jak se svaly a šlachy pod kůží vlní. Ve vzduchu cítil sladký pach strachu, štiplavý odér moči, slanou vůni potu a chuť začínající noci, kterou znají všichni noční tvorové.
Přetrhl kravatu, která ho začínala nepříjemně tísnit, a serval ze sebe košili. Noční vzduch na kůži byl příjemný.
Něco zašustilo po podlaze a přitáhlo jeho pozornost. Strachy pomočený pankáč si tiskl zlomenou ruku k tělu a snažil se nenápadně odplazit. Cvočky jeho bundy drhnoucí o zem ho však prozradily.
Postrach se k němu otočil a usmál se.
Pankáč se pomočil podruhé, když se mezi Postrachovými rty objevily dva třícentimetrové bělostné špičáky a oči se mu stáhly do svislých čárek.

Kapitola dvacátá třetí

Manori sešla o několik pater níž do podzemí, aby vrátila složky do archivu, které si vypůjčila. Za stolem seděla postarší čarodějka, která s brýlemi na špičce nosu zaujatě studovala jakési lejstro. Když Manori došla až k ní, trochu polekaně zvedla hlavu a omluvně se pousmála.
„Tak našla jste, co jste potřebovala?“ zeptala se.
„Ani ne,“ odpověděla zklamaně Manori a podala jí štůsek složek.
„Hm, to je těžko, když jste zadala tak obecné požadavky. To bych vám musela půjčit půlku archivu,“ rozhodila rukama čarodějka.
„U Merlina, jenom to ne,“ zděsila se Manori.
Čarodějka se uchechtla a zkušeně začala vracet složky do jednotlivých regálů. Manori už byla u dveří, když za ní zavolala.
„Možná, že by vám spíš poradil jeden můj známý,“ podotkla zamyšleně, zatímco držela poslední z listin a rychle pročítala úvodní shrnutí.
„Vážně?“ vrátila se zpět ke stolku.
„Ale musíte mi slíbit, že nepovíte, kdo vám na něj dal kontakt, nerada bych se dostala do potíží. Je to poněkud, no řekněme, nerudný chlapík,“ vysvětlovala archivářka a přitom brkem napsala na kus pergamenu adresu.
„Díky,“ Manori si strčila adresu do kapsy a spěšně vyběhla po schodech. Musí si dojít pro plášť a pak se tam hned vypraví. Konečně to vypadalo, že se pohne z místa.

„Pojďte všichni sem!“ zakřičela Denisa.
Tobiáš vyletěl ze zbrojnice, Tomislav přirozeně z kuchyně a ostatní s dusotem seběhli z patra.
Denisa dala přijímač nahlas.
„…opakuji dvojnásobná vražda v metru na…“ ve vysílačce zapraskalo a Denisa rychle policejní frekvenci vyladila. „…pěkná chuťárna, asi nějaký maniak nebo co…“
Tobiáš ztlumil hlasitost a všichni se po sobě tázavě podívali.
„Jdeme,“ rozhodl nakonec Tobiáš.
„Myslíš, že je to on?“ zeptala se Denisa.
„Doufám, že ne,“ odpověděl Tobiáš nepřesvědčivě a šel si do zbrojnice pro zbraň.
Místnost páchla krom strojního oleje ještě něčím horším – stříbrem. Na pracovním stole vedle vyleštěného a naolejovaného glocku ležely tři zásobníky plné stříbrných patron.
„Ty to uděláš, že jo?“ zašeptala Karolína ode dveří.
Tobiáš zarazil zásobník do pistole nepatrně razantněji, než bylo třeba, a vzhlédl. Nepodíval se na ní, jen hleděl před sebe do stěny. Pistole v ruce byla dnes těžší než obvykle a Tobiáš věděl, že to s váhou nemá nic společného.
„Udělám, co budu muset,“ řekl přiškrceně a pomalu, téměř váhavě se na Karolínu podíval. Měla podezřele vlhké oči. „On by to tak chtěl,“ dodal, ale nevěděl, jestli se snaží ukonejšit ji nebo sebe.

Sotva vešla Manori do kanceláře, Tichý vyskočil jako na pérku.
„No konečně! Kde se couráte?“
„Co se děje?“ kroutila Manori hlavou cestou ke svému plášti v rohu místnosti.
„Máme pohotovost, přišlo hlášení o nějakém běsnění v ulicích Prahy. Právě vyslýchají svědka,“ v rychlosti chrlil Petr informace a shrábnul vlastní kabát.
Manori se nadechovala k dalším otázkám, ale byla přerušena kouzelníkem, který vtrhnul do místnosti.
„Tak máme čerstvé informace! Svědek vypověděl, že v metru nějaká bestie napadla mudly! Dva mrtví a podle toho, co tvrdí, to vypadá na vlkodlaka,“ poslední slova už říkal přes rameno, zatímco ho oba bystrozoři následovali chodbou.

Když přijeli na místo činu, policie již metro uzavřela a vyslýchala několik desítek očitých svědků. Karolína s Tobiášem se nenápadně vmísili do skupinky svědků, aby vyslechli, co se vlastně stalo. Většina lidí toho příliš neviděla, ale všichni popisovali muže okolo pětatřiceti v obleku s nakrátko ostříhanými vlasy, který vyvolal rvačku s nějakým pankáčem, a pak zlomil jakési ženě vaz. Pak se výpovědi začali dosti rozcházet podle toho, kdy se který svědek dal na útěk. I když jedna slečna se dušovala, že ten muž měl zuby – zuby jako upír. Říkala to ale velice nesměle, jako někdo kdo si je vědom, že říká něco naprosto šíleného, a ostatní zarytě mlčeli.
Karolína popotáhla. Tobiášovi bylo jasné, že do poslední chvíle doufala, že se ukáže, že to Postrach na svědomí nemá. Tobiáše ovšem trápilo něco jiného – kde teď Postrach je. Nutně si potřebovali prohlédnout místo činu. Snad by tam našli nějaké vodítko, kdo ho hledat dřív, než zabije někoho dalšího. Otočil se a jeho oči se setkaly s pohledem Hanako. Byla pobledlá a nervózní.

Manori se rozhlížela po nástupišti metra. Okounějící lidé byli odvedeni mudlovskou policií a oni se vmísili pomocí matoucích kouzel mezi vyšetřovatele.
Došla až k Tichému, který dřepěl u těla mladíka v kůži. Když přišla blíž, ostře se nadechla. Soudní lékař tělo právě zakrýval, ale i tak jasně viděla, že obličej, krk a trup byl zle potrhán. Všude kolem bylo spousta krve a krvavé šmouhy vedly ke kolejišti. Pak se ztrácely.
„Podle tohohle nadělení by to na vlkodlaka mohlo ukazovat,“ Tichý se zvedl a rozhlédl se. Další ze skupinky kouzelníků byl u druhého těla, z kterého Petr viděl jen nohy v lodičkách. Otočil se a vykročil k Manori, která stala na samém okraji nástupiště a dívala se do tmy. Něco se jí na tom všem nezdálo.

Hanako měkce dopadla jako kočka do pokrčených kolen, narovnala se, oprášila si šaty a vykročila do umělého světla obřích reflektorů, které ozařovaly nástupiště metra. Mezi dvěmi těly zakrytými bílými plachtami s nápadnýma rudýma skvrnama se pohybovalo až příliš mnoho lidí.
„Jeho šaty,“ sedla si Karolína na bobek u hromádky šatstva, v níž poznala Postrachovy šaty – nebo aspoň jejich většinu.
„Je tu spousta krve,“ rozhlédl se Tobiáš.
„Rozsápal je na kusy,“ šeptla Hanako.
Tobiáš se zadíval na mladou ženu stojící zamyšleně u okraje nástupiště, kde končila krvavá stopa. Možná myslela na to samé, na co on. Postrach měl dokonalý orientační smysl. Najít si cestu bludištěm metra by pro něj nebyl problém. K čertu, mohl by teď být kdekoli. Ale Tobiášovi něco říkalo, že ať už se s Postrachem děje cokoli, nebude daleko.
„Půjdeme,“ sykl Karolíně do ucha. „Než si nás někdo všimne.“
„Kde ho chceš hledat?“ zeptala se Karolína.
Tobiáš jí odpověděl, až když opět stáli venku. Začínalo zase pršet.
„Noční klub je možná to, co máme v sobě, ale Postrach tady vyrostl,“ Tobiáš se zadíval na střechy kolem a zužující se uličky mizející ve tmě. „Je to jeho území.“
„Jenže tím se neřeší náš problém – jak ho najdeme,“ namítla Hanako.
Tobiášův pohled jí přiměl sklopit oči.
„Nebudeme ho hledat,“ zašeptal. „On si najde nás.“
Hanako poplašeně vzhlédla.

Manori se odvrátila od kolejiště a přimhouřila oči před světlem reflektorů. Policie již odnášela těla.
„Určitě je to vlkodlak,“ řekl Tichý.
Manori bezmyšlenkovitě pokývala hlavou.
„Nepochybně se ztratil v těch tunelech a je už dávno pryč. Vlkodlaci se nikdy nezdržují poblíž místa činu. Propásli jsme ho!“ mračil se.
„Není to vlkodlak,“ řekla Manori váhavě, jako by si sama nebyla jistá tím prohlášením.
„Jistě že je,“ opáčil Tichý. „Viděla jste tu spoušť. To je přesně jejich styl.“
„Ne,“ tentokrát zněl její hlas mnohem jistěji. Rázně vykročila ke dvěma mužům, kteří odnášeli tělo mladíka. „Stát,“ poručila a rozepnula černý plastový pytel, do něhož tělo uložili.
„Dobře si prohlédněte ty rány,“ řekla Tichému, a když policisté s tělem odešli, začala vysvětlovat: „Jsou příliš malé. Viděl jste někdy vlkodlačí kousnutí?!“
Tichý pomalu přikývl a na čele se mu udělala vráska, jak nakrčil obočí.
„Navíc vlkodlaci se svou kořistí živí, ale to, co je napadlo, je jen potrhalo a pak zmizelo. To vlkodlaci nedělají,“ pokračovala a byla stále rozrušenější.
„Jak to, že toho tolik víte o vlkodlačích útocích?“ otázal se.
Manori přešla jeho dotaz bez poznámky.
„Ten tvor, co ty lidi napadl, musel – musel mít čelisti jako – jako člověk,“ zarazila se.
„Myslíte, že je pokousal vzteklý mudla?“ ušklíbl se Tichý. „Viděla jste ty stopy po těch zubech?!“
Manořiny rty se bezhlesně pohnuly.
„Co jste říkala?“ naklonil se k ní Tichý.
„Upír,“ hlesla Manori těžce. „Byl to upír.“
„Upír?“ Tichý se ušklíbl. „Nevysál z nich ani kapku krve, všechna krev je všude kolem. Ne, byl to vlkodlak.“
Manori byla bílá jako stěna, když zašeptala: „Není úplněk.“
Tichý strnul. Bezděčně zvedl oči ke stropu a pak se podíval zpět na Manori. Měla pravdu.
„Do prdele,“ zaklel Tichý.

Postrach se protáhl jednou z úzkých větracích šachet metra a proběhl chodbou. Zámek na dveřích pro údržbu pro něj nebyl žádný problém. Stačil zlomek okamžiku a byl znovu na nočním vzduchu.
Lehce mrholilo, což přivítal a nastavil tvář chladné vodě. Déšť mu z paží pomalu smýval krev. Chvíli na ruce fascinovaně hleděl, pak z prstů olízl červenou tekutinu. Zvíře uvnitř spokojeně zapředlo.
Rozběhl se ztichlým parkem. Někde uvnitř hlavy mu probleskla znepokojivá myšlenka zodpovědnosti. Šelma uvnitř ji ale rázně zahnala. Byla noc, čas lovu.

Manori se s Tichým stavila na stanici, kde bylo nezvykle rušno, na to kolik bylo hodin. Několik kouzelníků a čarodějek spěchalo k letaxovým krbům, aby provedli protimudlovská opatření na několika důležitých místech města. Další poklusem pobíhali z jedné kanceláře do druhé, ve snaze zjistit z hlášení mudlovské policie neobvyklá hlášení. Prioritou teď bylo to řádění zastavit za každou cenu a zabránit tak prozrazení kouzelnického světa. O to, kdo je za to zodpovědný, se budou starat později.
Šedivý snad číhal za dveřmi, protože jen zatočili do chodby, otevřely se dveře do jeho kanceláře a šéf na ně zuřivě mával.
„Hlášení! Chci sakra vědět, co se to děje. Máte stopu toho vlkodlaka?“ zahrnul je otázkami.
„Zatím dva mrtví mudlové, jejich policie je na nohou,“ odpověděl Tichý.
„Není to vlkodlak,“ dodala Manori a polkla, „ale upír“.
Šedivý se zastavil uprostřed pohybu, pak znova vykouknul ze dveří a na někoho venku zahulákal. Chvíli poslouchal a pak dveře zase zavřel.
„To není možné, tuhle alternativu už jsme zahrnuli do vyšetřování. Všichni registrovaní upíři se povinně hlásí, zatím to vypadá, že nikdo z nich není mimo dosah.“
„A co nějaký nováček, který se schovává v kanalizaci? Pod Prahou je to hotové bludiště,“ škrábal se Petr ve vlasech.
„To by vysvětlovalo, proč k útoku došlo tak brzy večer. Není to dlouho, co slunce zapadlo,“podíval se Šedivý na hodiny na zdi.
Manori mlčky přikývla. Urputně se bránila jakékoliv jiné myšlence. Při rázném otevření dveří sebou trhla.
„Vyšetřovací tým dvě našel něco zajímavého,“ chytil se zárubní dveří udýchaný kouzelník.
„Tak na co čekáte? Jděte,“ rozhodil rukama šéf a trojice bystrozorů vyběhla ze dveří.

Tobiáš zvedl ze země utržený zámek, převrátil ho v ruce a hodil na zem. Přivedl je sem ostrý pach lidské krve, který ale rychle smýval déšť. Stopy v blátě nenaznačovaly žádný konkrétní směr. Něco mu ale říkalo, že Postrach je někde poblíž. Byl to ten pocit, z něhož se vám ježí chloupky vzadu na krku, pocit, že vás sleduje šelma.
Hanako byla úplně bílá a div že jí necvakaly zuby. Postrach se nikdy netajil tím, že ji nemá rád, byť se k ní chovat vždy zdvořile. A teď byl někde venku a chtěl zabíjet. Tobiáš se jí nedivil, že má strach. Až příliš dobře si uvědomoval, že Postrach je rychlejší a silnější než oni všichni dohromady. Sevřel v kapse kabátu injekci, kterou dostal od pana Ho. Pistole se stříbrnými patronami nepříjemně tížila v řemení pod paží.
„Rozdělíme se,“ rozhodl Tobiáš. „Prohledáme park a přilehlé okolí, jestli nenajdeme něco, co by nám napovědělo, kam šel.“

Petr Tichý prohlížel zámek a panty dveří, které vypadaly, jako by se přes ně přehnal zdivočelý slon. Manori se rozhlížela po okolí. Na cestě níže od nich hlídkoval jeden z lidí ministerstva, druhý se vydal po štěrkové cestě směrem k obytné části města. Skřípot kamínků pod jeho botami postupně slábl, jak se vzdaloval.
Manori padl bezděčně pohled na zem před sebou. V blátě kromě stop se leskly i kapky rudé tekutiny. Sehnula se, aby si stopy prohlédla blíže. Byly tu otisky bosých nohou, podle velikosti mužské. Víc jí ale zaujaly otisky něčích bot. Někdo tu už před nimi byl.
„Něco zajímavého?“ Petr si k ní přidřepl a zamžoural na rozmoklou zem před sebou. „Kruci, je tu houby vidět,“ zamrmlal a zpod pláště povytáhl hůlku, která se rozsvítila matným světlem.
„Krev,“ řekla celkem zbytečně Manori. „A spousta stop,“ a pak se ohlédla za sebe do ztmavlých houštin parku.
„Co je?“ zvedl hlavu Tichý a sledoval její pohled.
„Nic, zdálo se mi... Asi už blbnu,“ narovnala se.
„Měli bychom se rozdělit a porozhlédnout se tady,“ navrhl Tichý docela nerad. „Držte se při mě.“
Manori přikývla a vydala se po pěšině, hůlku v kapse pevně sevřenou. Tichý vyrazil po její pravé straně druhou.

Hlouběji v parku se zakrslý psí ratlík mohl uňafat a jeho panička, mladá slečna, neměla ani ponětí, proč se pes chová jako pominutý.
Postrach seděl ve větvích stromu u cesty, na níž ti dva stáli, a chystal se ke skoku. Dívčino bílé odhalené hrdlo ho doslova hypnotizovalo.
Zuřivý štěkot ale přitáhl pozornost i Hanako. A rovněž Tichý s Manori se přišli podívat, co se to tu děje. Takže se tam sešli a protože to byla nervózní noc, chudák slečna se ocitla mezi dvěma blázny s vytasenými hůlkami a jednou šílenou ženskou, která vytáhla pistoli. Nebylo divu, že začala hystericky ječet.
Postrach nyní sledoval Hanako. Zvíře v něm cítilo extrémní nutkání roztrhat ji na kusy. Když se mu ale do citlivých uší zařízl ženský jekot, zaútočil, aby ho umlčel.
Manori s Tichým neviděli vůbec nic, protože lidské oko nedokáže postřehnout tak rychlý pohyb. Hanako ovšem zaslechla zapraskání větví a zahlédla Postracha vteřinu před tím, než skočil. Nevinní nesmí trpět, to byl zákon Nočního klubu, a protože ona byla Noční klub, skočila taky.
Postrach do ní narazil celou vahou v plné rychlosti a srazil ji na zem. Zahryzl se jí do ramene a rozerval jí ho až na kost.
Pro Manori s Tichým to bylo, jako by asiatka najednou zmizela a v dalším okamžiku se objevila na zemi, kde se zoufale bránila špinavému polonahému muži.
Slečna při pohledu na to pro jistotu omdlela, zatímco její pes projevil nečekanou statečnost, když se zakousl Postrachovi do nohavice špinavých kalhot.
Postrach sevřel rukou Hanako hrdlo a stiskl, až jí zavrzaly obratle. V pooteřených ústech mu byly vidět špičáky a po bradě mu stékala čerstvá krev. Oči měl stažené tak, že se zdálo, že vůbec nemá zorničky. Hanako ho chytila za paži a podvědomě taky udělala upíří oči, přitom na něj vycenila tesáky delší než jeho vlastní a o nic méně ostré. Bylo to prázdné gesto ovšem plné vzdoru. Z jeho sevření, jež jí pomalu drtilo krk, se osvobodit nedokázala.
Postrach trhl nohou a vzápětí odkopl psa o několik metrů dál. Ve vteřině, kdy se ozvalo bolestné psí vykviknutí, prolétla vzduchem dvojice červených paprsků. Jeden zasáhl Postracha do zad. Druhá kletba narazila do kmenu stromu pár centimetrů od nich a rozštípla ho vejpůl. Tichému se na tváři objevila směsice nevíry, úžasu a hrůzy, když kouzlo nemělo na Postracha žádný viditelný efekt.
I když to nebyla tak docela pravda. Na zlomek sekundy to Postracha vyvedlo z rovnováhy a povolil na kratičký okamžik stisk. To stačilo, aby se Hanako osvobodila ze sevření. A kromě toho upoutali jeho pozornost.
Postrach pomalu otočil hlavu, otevřel ústa a vycenil na ně tesáky. Krev v matném světle vypadala černá a jeho oči se naopak zdály bezbarvé.
Hanako se pozadu plazila pryč od Postracha. Roztrženou blůzu měla na rameni nasáklou krví, ale rána se již zacelovala.
Postrach se přikrčil a nahrbil se. Manori polkla, protože jí v jednom okamžiku hrozně připomněl vlkodlaka chystajícího se ke skoku. Svaly na nahých ramenou měl napnuté a bylo jen otázkou, kdy zaútočí. Díval se přímo na ni a v jeho očích nebylo ani stopy po tom, že jí poznává. Nemohla tomu uvěřit. Tohle přece nemohla být pravda. Doufala, že se každou chvíli probudí a zjistí, že to byl jen zlý sen.
Hanako využila toho, že ti podivíni rozptýlili Postrachovu pozornost a dostala se z jeho dosahu. Překvapovalo ji ale, že ještě nezaútočil.
„Hanako!“ ze tmy vyběhl Tobiáš v patách s Karolínou.
Tichý ani Manori se nepokusili schovat hůlky. Situace nebyla vhodná pro úzkostlivé dodržování zákona o utajení kouzelnického světa.
Na kratičký okamžik všichni na Postracha zapomněli a snažili se zorientovat v tom, kdo je kdo.
Postrach se rozhodl prozatím ustoupit. Bylo jich příliš na jednom místě.
„Utíká!“ vyhrkl Tichý.
Manori zběsile bušilo srdce. V okamžiku, kdy se Postrach otočil a pohlédl na ni, jí zamrzla hůlka v ruce a nebyla schopna žádného činu. To, co si podvědomě nechtěla připustit, se stalo skutečností.
„Na co čekáte, za ním,“ křikl na ni Tichý a rozběhl se za Postrachem, kterého již pronásledovala podivná trojice, s níž se tu střetli.
„Počkejte-,“ snažila se ho zadržet, ale už bylo pozdě. Vyslala tedy aspoň k nebi gejzír rudých jisker, aby upozornila kolegy na bezvědomou dívku, o kterou bylo třeba se postarat, a se zaklením se rozběhla po stezce nalevo, aby jim nadběhla.

Postrach proběhl parkem, přehoupl se přes plot a na okamžik se Tobiášovi ztratil za křovím. Byly to vteřiny. A přece když Tobiáš přeskočil plot, byla ulice prázdná. Po Postrachovi jako by se slehla zem. Karolína s Hanako doběhly těsně v závěsu a i je zarazilo, jak rychle se Postrach ztratil.
„Nikdy ho nechytíme,“ vydechla Hanako. „Je na nás příliš rychlý, příliš silný!“
Tobiáš mlčel a mračil se. Věděl, že Postrach nemůže být daleko. Hrál si s nimi. Neutíkal proto, že by ho zastrašili, ale aby je znovu rozdělil. Pak budou snadnou kořistí.
„Co to bylo za ty lidi?“ nadhodila Karolína. „Zdálo se mi to, nebo šli po Postrachovi taky?“
Tobiáš se zamračil ještě víc.
„Možná bychom se měli vrátit a zjistit, co vědí,“ navrhla Hanako opatrně.
„Když se teď vrátíme, zmizí někde v ulicích. Nechci, aby ještě někomu ublížil,“ povzdechl si Tobiáš a zvedl oči k nebi. „Nahoru,“ zašeptal.
„Co?“ zadívala se na něj Karolína nechápavě.
„Musíme nahoru. Postrach neumí levitovat. To je naše výhoda,“ vysvětlil Tobiáš.

Tichý přelezl plot, seskočil na chodník a rozhlédl se. Sotva popadal dech, ale cítil, že upír je někde blízko, takže postupoval obezřetně kupředu. Hůlku namířenou před sebe a v půlkruzích se otáčel, aby pokryl co největší prostor.
Neměl ani tušení, že ho ze střechy jednoho z domů stojících u parku pozorují Tobiáš, Karolína a Hanako.
A nikdo neměl tušení, že skrytý ve tmě, šplhá Postrach po stěně budovy nahoru. To nutkání trhat a zabíjet se totiž nyní soustředilo na Hanako, když věděl, kde je. Postrach nepřemýšlel nad tím proč. Vlastně nepřemýšlel o ničem. Nechal šelmu v sobě, jež ho zcela ovládla, aby jednala instinktivně. A ten instinkt mu velel zabít ji.
Přidržoval se říms, okenních rámů, spár mezi cihlami starého domu a lezl nahoru. Když se však dole objevil Tichý, Postrach zůstal na jedné římse nehybně stát a pozoroval ho.
„To je on, ten z parku,“ sykla Karolína.
„Jo, já vidím,“ řekl Tobiáš. „Je sám,“ konstatoval.
Hanako sevřela Tobiášovu paži a ukázala do stínů na zeď domu.
Postrach se nyní místo nahoru posouval podél budovy. Jeho záměr napadnout člověka byl zcela evidentní. Kdyby se Tichý nehýbal, Postrach by nejspíš dál lovil Hanako. Jenže pohyb na něj působil jako utíkající myš na kočku.
Tichý, aniž by to věděl, se krok za krokem pomalu a obezřetně blížil k místu, kde vysoko nad zemí skrytý ve tmě číhal Postrach.
Na střeše si Karolína s Tobiášem vyměnili pohled a přehoupli se přes okraj.
Tichý udělal ještě jeden krok a Postrach se posunul, aby mohl skočit. Přitom se ale uvolnil ze staré fasády kus omítky a dopadl kousek od Tichého. Každý jiný člověk by se nejdřív podíval nahoru, ale Tichý byl příliš dobrý a zkušený bystrozor. Místo toho poslepu vyslal nad sebe proud zářivého světla a uskočil.
Třebaže upíří oči nedokáže oslnit ani přímé světlo, tohle Postracha na okamžik oslepilo, takže Tichému nerozerval hrdlo. Jen do něj v plné rychlosti vrazil. Tichý tvrdě dopadl na zem a vyrazil si dech. Zatímco Postrach, stále ještě dezorientovaný, se přes něj překulil, udělal kotrmelec a zarazil se až o zábradlí na kraji chodníku. Několik vteřin mu trvalo, než se vzpamatoval a to dalo Tichému čas, aby popadl dech a zvedl se. Vyslal proti Postrachovi omračující kouzlo, ale ten se snadno vyhnul.
Karolína s Tobiášem nevěřícně ten souboj sledovali.
Dole se zatím Tichý snažil Postracha zneškodnit na upíry běžně platnými kouzly, a ke své hrůze zjišťoval, že na tohohle upíra to nemá žádný účinek. Tedy přesněji kouzla neměla ten účinek, jaký by měla mít. Místo aby ho omráčila, znehybněla nebo jinak zneškodnila, kouzla Postrachovi způsobovala fyzická poranění, která se však přímo před očima zase hojila. Dokázala však Postracha udržet Tichému od těla, i když to bylo spíš proto, že Postracha kouzla překvapila, než že by pro něj byla až takovou překážkou. Jeho pomatená mysl to nedokázala pochopit a tak s opravdovým útokem otálel a jen zkoušel a zkoumal svoji podivnou kořist.
Tichý si byl ovšem víc než dobře vědom, že tohohle upíra rychlá základní kouzla dlouho neudrží z dosahu. Ke skutečně složitým kouzlům se však nedokázal odhodlat, protože mu bylo jasné, že čas potřebný k zakouzlení je delší než ten, který upírovi stačí, aby se mu zahryzl do krku. S podobným upírem se ještě nikdy nesetkal, ani o něm neslyšel. Nevěděl, co má dělat, co na něj platí.
„Jdeme,“ rozhodl Tobiáš, protože bylo jasné, že mág už dlouho nevydrží.
V tu samou chvíli se stali tři věci.
Tichý se rozhodl risknout nějakou z nebezpečnějších kleteb, protože mu začínaly docházet síly.
Postrach se rozhodl zaútočit.
A dorazila Manori, jež je v parku ztratila, a přivedly ji sem záblesky kouzel.
Postrach udeřil Tichého do hrudi a ozvalo se tlumené křupnutí lámajících se žeber. Tichý zavrávoral, sklonil hůlku a kletba sežehla Postrachovi levé stehno. Začpělo pálící se maso, Postrach vykřikl bolestí a couvl od Tichého, který se poroučel bezvládně na zem.
Postrach měl tvář zkřivenou bolestí a viditelně mu dělalo potíže udržet se na nohou. Aby taky ne, v místě, kde ho kletba zasáhla, měl rozšklebenou ránu a ve spáleném zčernalém mase místy prosvítala bílá kost.
Tobiáš se rozhodl využít příležitosti, protože rána na noze se Postrachovi překvapivě nehojila. Vytáhl z kapsy injekci a rozběhl se k němu. Musel ale prudce zastavit, když mu chodník doslova vybuchl před nohama.
„Stát!“ poručila Manori ostře.
Postrach se zatím pomalu sesunul na zem.
„Bystrozorka Dauntless,“ představila se. „Kdo jste?!“
Velice dobře viděla, jak doslova přilétli, takže to rozhodně nebyli mudlové. Nikde však neviděla jejich hůlky a to jí znervózňovalo. Moc provádět některé kouzla a létat se připisovala jen Pánu zla, aspoň v její zemi. Tihle sice na Smrtijedy nevypadali, ale taky rozhodně nepatřili ke zdejším bystrozorům. Nehodlala nic riskovat.
„Podívejte, všechno vám vysvětlíme, ale nejdřív musím k němu,“ řekl Tobiáš a udělal krok vpřed.
Oslepivý blesk vyšlehl z konce Manořiny hůlky a zavrtal se do země těsně před Tobiášovou botou a donutil ho couvnout.
„Řekla jsem stát,“ zamračila se. „Nikdo nikam nepůjde, dokud mi neřeknete, kdo jste a co tu chcete.“
Karolína strčila do Tobiáše loktem a kývla hlavou k Postrachovi. Zranění se mu začínalo hojit. Zčernalé maso pomalu růžovělo a rána se zacelovala. Pozvolna začínající proces se zrychloval.
„Není čas!“ zasyčel Tobiáš a vyrazil k Postrachovi. Několik kroků od něj, ho však neviditelná síla odhodila dozadu.
„Nepřibližujte se k němu!“ vyprskla Manori.
Karolína vytáhla pistoli a namířila jí na Manori. Najednou se jí ale zbraň rozpálila v ruce tak, že jí musela zahodit. Nevěřícně se zadívala na mizející zarudlé skvrny na dlaních.
Manori stála pevně rozkročená s hůlkou připravenou vyslat další kouzlo. Najednou jí někdo chytil zezadu a zvedl do vzduchu. Nejdřív zpanikařila a s ječením kopala bezmocně do vzduchu. Vzápětí však zaúřadoval její bystrozorský výcvik. Útočník totiž udělal tu chybu, že jí hůlku nechal v ruce.
Zablesklo se a Manori byla najednou volná. Dopadla na všechny čtyři a ihned se narovnala a obrátila tak, aby viděla na všechny tři cizince a přitom se příliš nevzdálila od Tichého, kterého přece musela taky chránit.
Asiatka dlaní udusila hořící rukáv blůzy. Na okamžik se nikdo nehýbal. Manori se pomalu ani neodvažovala dýchat. Vzduch byl plný napětí a nervozity.
A pak náhle Asiatka zmizela. Prostě tam v jednu chvíli byla a v další byla pryč, jako by jí odfoukl vítr.
Manori zamrkala. Zdálo se jí, že něco viděla. Sklouzla pohledem k Postrachovi, ale byl pryč. Pak se ozval výkřik plný bolesti a hrůzy. Manori se otočila tím směrem.
Zatímco se Manori snažila zjistit, kdo jsou ti cizinci zač, a co chtějí, Postrachovi se rána zacelila. Nezaváhal ani vteřinu a skočil po Hanak, která se pokusila chvíli předtím zneškodnit Manori. Teď ji tiskl k chodníku a pomalu leč neodvratně jeho síla vítězila nad jejím odporem a jeho tesáky se blížily k jejímu hrdlu. Z jeho pohledu to trvalo snad celou věčnost. Z pohledu Manori se vše odehrálo příliš rychle. Křik přešel v bublavé chrčení, když Postrach rozerval své oběti hrdlo.
Manori neváhala a vyslala Postrachovým směrem kletbu, která se běžně na upíry neužívala. Narozdíl od Tichého, ležícího na zemi opodál, věděla, že před sebou nemá obyčejného upíra.
Postracha to smetlo z potrhaného těla Hanako. Udělal ve vzduchu přemet a ztěžka dopadl na záda. Asfalt pod jeho tělem pukl a Manori zatrnulo, jestli to nepřehnala a nezranila ho. Postrach ale jen zatřepal hlavou a zlostně se obrátil proti bystrozorce. Manori ho pozorovala přes svit hůlky. Nechtěla mu ublížit, ale nedovolí, aby on zranil někoho dalšího. Odhodlání se jí zračilo ve tváři.
Postrach se nehýbal. Na té nejzákladnější úrovni jí poznával. Šelmu uvnitř na okamžik přemohlo vědomí, že jí by nikdy nechtěl udělat něco zlého. Bylo to jako tenký paprsek v naprosté temnotě. Ale byl to jen pocit, nedokázal zformulovat jasnou myšlenku. Šelma se jakákoli snaze o kontrolu vzpírala.
Manori viděla, jak Postrach nakrčil obočí, vycenil zuby a couvl. Jako by bojoval sám se sebou, jako by se vzpíral něčemu, co ho ovládalo. Manori začala zvažovat, jestli by mohl být pod kletbou Imperius.
Neviditelná bariéra po posledním paprsku kouzla trochu opadla, a Tobiáš nehodlal zahodit jedinečnou příležitost. S injekcí v ruce prolétl kolem Manori a zabodl hrot jehly Postrachovi hluboko do svalu. Ten sebou překvapeně trhl a udeřil Tobiáše dřív, než mohl uskočit. Rána Tobiáše odhodila několik metrů dozadu. Postrach si vytrhl prázdnou injekci z těla a rozdrtil jí jediným stisknutím. Pět párů očí ho pozorovalo s napětím, co se bude dít. Postrach zavrávoral.
„Co to bylo?!“ zakřičela Manori vztekle a namířila na ně hůlku. „Co jste mu to píchli?!“
Postrachovi se podlomila kolena. Dopadl na všechny čtyři s hlavou skloněnou.
„Zabralo to,“ vydechla Hanako úlevně. „Zabralo.“
Manori zamrkala. Podle toho, jak jí Postrach potrhal a kolik bylo všude krve, měla být Asiatka sotva naživu. Ale ona se teď pomalu zvedala a na těle neměla ani škrábnutí jen spoustu zasychající krve.
„Co to má znamenat?!“ vyjela na Tobiáše Manori.
A pak se ozvalo zavrčení – zvuk, který snad ani lidské hlasivky nemohly vydat – primitivní, krvelačný, děsivý, plný vzteku.
Postrach se narovnal. Po nějaké malátnosti nebyly ani stopy.
„Nezabralo to!“ vykřikla Karolína s patrným zoufalstvím v hlase.
„To ne, tohle ne,“ mluvil si spíše pro sebe Tobiáš a snažil se zaujmout strategickou pozici. Postrachova pozornost se nyní soustředila právě na něj.
„Co mělo zabrat, co bylo v té injekci?!“ dožadovala se Manori odpovědí a snažila se v tom zmatku postavit tak, aby neměla nikoho cizího v zádech.
„Zmizte!“ křikl Tobiáš na Manori. „Zmizte nebo vás roztrhá!“
„To zrovna!“ odsekla Manori.
Karolína div ne se slzami v očích na Postracha zaútočila.
Manori sotva stíhala sledovat, co se děje. Rány pršely s nevídanou silou a prudkostí, ale Postrach Karolína bez námahy odrážel.
Tobiáš se dotkl pod bundou pažby pistole. Pamatoval si, že Karolína byla jediná, kdo kdy dokázal Postracha, ještě než se z nich stali upíři, porazit. Nicméně to dokázala jen podvodem, protože Postrach měl po starém zranění problémy s ramenem. Stačilo pár tvrdých dobře mířených ran do správného místa a byl přinucen kapitulovat a přiznat porážku. Jenže teď žádnou takovou slabinu neměl. Tobiáš zaváhal. Nechtěl střílet, nechtěl Postracha zabít, protože věřil, že mu mohou pomoct. Odmítal byť na okamžik připustit, že by se Postrach zbláznil.
Kdysi dávno je Postrach učil, že zaváhání může znamenat smrt. V boji není pro nerozhodné místo.
Postrachova pěst zasáhla Karolínu na solar. Rána jí odhodila o několik metrů, kde zůstala bez hnutí ležet. Postrach se pomalu otočil čelem k Tobiášovi.
Manori doběhla k omráčené blondýně. Z koutku úst jí vytékal pramínek krve a na zápěstí nebyl hmatný pulz. Manori stiskl rty. Nechtěla to udělat, ale Postrach jí nedával na výběr. Ostatně muž, kterého poznala jako Postracha, by chtěl, aby to ukončila – za jakoukoli cenu. Odhodlaně se zvedla.
Tobiáš konečně vytáhl pistoli a namířil ji na Postracha. Nevystřelil. A věděl, že to je další chyba. Z minulosti k němu doléhal Postrachův hlas o tom, aby nikdy nevytahoval zbraň, když nemá v úmyslu střílet.
Postrach udělal krok vpřed. A ještě jeden. A další.
Pomalu se blížil k Tobiášovi a ten stále nestřílel. Nemohl. Nešlo to. Vycvičili ho, aby dokázal dělat, co bylo třeba, aby zvládl střílet po lidech a zabíjet je, bylo-li to nutné. Nikdo ho ale nikdy nepřipravil na to, jaké to je muset vystřelit na někoho, kdo vás vychoval, kdo vás naučil všechno, co znáte, kdo byl vaším přítelem, otcem, učitelem, vzorem.
A co na tom, že Tobiášův vzor tu před ním stál polonahý, celý od krve a díval se na něj prázdnýma skelnýma očima.
„Postrachu!“
Postrach se zastavil a obrátil se Manořiným směrem.
„Nedělej to,“ zašeptala. „Už bylo dost mrtvých. To přece nejsi ty! To neděláš ty!“ po tvářích jí stékaly slzy, ale hůlka, kterou na něj mířila se ani nehnula. „Nenuť mě to udělat.“
„Prosím,“ naléhala. „Prober se.“
Postrachovy rty se nepatrně pohnuly, jako by se snažil něco vyslovit, ale nevydal žádný zvuk. Oči se mu rozjasnily a vrátilo se do nich vědomí sebe sama.
Tobiáš žasl. Zdálo se, že ta cizinka Postracha nejen zná, ale že se jí snad podaří přimět ho, aby šel dobrovolně.
Manori k Postrachovi natáhla ruku.
„Víš, že bych ti nikdy neublížila,“ šeptala. „Pojď se mnou. Pomůžeme ti.“
Postrach naklonil hlavu na stranu a pak pomalu natáhl ruku, aby se dotkl té Manořiny.
„To je ono,“ povzbuzovala ho.
A pak se Karolína se zasténáním převrátila na záda a ta chvíle zmizela, jako když praskne mýdlová bublina. Postrach ucukl jako by se spálil.
Manori vyslala kletbu.
Tobiáš vystřelil.
Ani jeden nemohl na tu vzdálenost minout.
Postrach zaskučel bolestí a dal se na útěk. Nikdo se ho nepokusil zastavit.
„Shit!“ vypadlo z Manori.
„Tobiáši,“ hlesla Karolína, která se ztěžka sbírala ze země, šokovaně. Zjevně do teď nevěřila, že by Tobiáš dokázal na Postracha vystřelit.
„Je zraněný,“ utrousil Tobiáš, jak nejlhostejněji dokázal. Přitom se celý chvěl z rozrušení. „Teď jsou síly vyrovnané.“
Manori poklekla vedle Tichého, aby zjistila, jak vážně je zraněný.
„Jak mu je?“ projevila zájem a účast Karolína.
„Bude v pořádku,“ poznamenala Manori odměřeně.
„Krvácí,“ řekla Hanako a ukázala na krvavou stopu, značící kudy Postrach ustoupil.
„Na to bych nespoléhal. Snadno by nás mohl nalákat do pasti,“ opáčil Tobiáš a schoval pistoli do pouzdra.
„Do pasti?“ ušklíbla se Manori. „Viděl jste, jak reaguje? Jedná instinktivně jako zvíře. Nebude na nás chystat žádnou past. Nejde si bezpečné místo, kam zaleze a bude si lízat rány.“
Tobiáš se na ní zadíval.
„Kdo vlastně jste? Nějaká ženská obdoba Gandalfa?“ ušklíbl se Tobiáš.
„Jen pokud vy jste mladší bratr hraběte Drákuly,“ vrátila mu to.
„Nemůžeš toho nechat?“ zamračila se Karolína na Tobiáše.
„Já se snažím Postrachovi pomoct! O ní,“ kývl Tobiáš hlavou k Manori. „Nic nevíme.“
„Pomoct?“ řekla kousavě. „Tím, že ho zastřelíte?“
„A co to vaše abraka dabra?“ prskl Tobiáš.
„Takhle se nikam nedostaneme,“ přerušila je Hanako unaveně. „Ať už bude hledat úkryt nebo ne, především bude hledat zdroj potravy., aby se mu vyhojily rány. Měli bychom ho najít dřív, než začne masakr.“
Tobiáš i Manori přikývli.
„Dobře,“ povzdechl si Tobiáš. Jeho hlas zněl unaveně a už v něm nebyla ta ostrost, jako když se hádal s Manori. „Mír?“ napřáhl k Manori ruku.
„Mír,“ přijala.
„Já jsem Tobiáš, tohle je Karolína a tohle Hanako,“ představil je.
„Manori,“ sdělila jim své jméno.
Karolíně se rozšířily oči a zadívala se na Tobiáše. Ten ale nepatrně zavrtěl hlavou na znamení, že teď na další otázky není vhodná chvíle.
„Půjdeme po stopě a pak uvidíme. Buďte ale ostražití,“ řekl Tobiáš.

Kapitola dvacátá čtvrtá

Manori vyslala k nebi další spršku jisker. Když se ujistila, že Tichý bez problémů vydrží počkat do příchodu kolegů, vydala se poklusem za Tobiášem a ostatními. Mlčky se k nim připojila s výrazem, že rozmlouvat jí cokoliv by bylo marné.
Dlouho šli podle stop - tu a tam shluku kapek krve na cestě, otisku dlaně na zábradlí u východu z parku, kterého se Postrach zachytil, aby nespadl, kaluže krve na místech, kde se zastavil. Stříbro, které se mu dostalo do organismu, si začalo vybírat svou daň.
Na konec stanuli u komplexu dávno zavřené továrny a několika vybydlených přilehlých budov. Bylo zřejmé, že celý areál čeká na demoliční četu.
„Musíme být opatrní,“ rozhlédla se Manori, když prošli vyvrácenou zrezlou bránou. „Je tu spousta místa a všechno tu drží jen tak tak pohromadě.“
Opatrně postupovali vpřed a postupně prohledávali areál. Území bylo natolik rozsáhlé a spletité, že bylo třeba se rozdělit, ať už to bylo bezpečné nebo ne.
Manori vykročila k řadě garáží nalevo, kdežto Tobiáš s Karolínou se vydali k hlavní budově a k hale přistavěné k ní zamířila Hanako. Vzduch byl doslova nabitý napětím.
Hanako k smrti vyděsilo hejno holubů, jenž poplašeně vylétlo ze svého úkrytu vyrušené nezvanými hosty. Manori zase jen o vlásek unikla, když se jí z ničeho nic pod nohama propadla část podlahy.
Když se za několik minut znovu setkali na nádvoří, bylo jasné, že nikdo nemá jediné stopy. Nikdo z nich se neodvažoval spekulovat, zda Postrach přestal krvácet, nebo je láká do pasti.
Tobiáš se rozhlédl a podmračeně se zadíval na starou bytovku, dříve asi sloužící jako ubytování pro místní dělníky. Bylo to jediné další místo, kde se Postrach mohl ještě ukrýt, jediné místo, kde zatím nehledali. S povzdechem se rozhlédl po ostatních, kývl k budově a rozběhl se tím směrem. Bystrozorka je s tichým klením následovala.

Manori spěchala úzkou potěmnělou chodbou starého činžáku ke zdroji zvuků lítého boje. Ve spleti chodeb a schodišť, která vypadala jedno jako druhé, je totiž ztratila. Byli příliš rychlí. S každým metrem byl hluk silnější a zřetelnější.
Náhle několik metrů před ní stěna doslova explodovala, jak jí něco prolétlo. Manori se rozkašlala, když chodbu zahalil oblak bílého prachu. Ještě že jí neverbální zaklínadla nikdy nedělala potíže. Mávla hůlkou a prach se rozptýlil. Několikrát se zhluboka nadechla, aby si pročistila plíce.
Tobiáš se s kašláním ztěžka zvedl zpod suti. Postrachův úder, který ho prohodil zdí, mu udělal ze žeber puzzle. Vyplivl chuchvalec krvavých slin a utřel si rty hřbetem ruky.
Manori k němu doběhla a poklekla vedle něj. Zcela ignorovala zvuky boje z vedlejší místnosti.
„U Merlina, jste v pořádku?“ vydechla rozčileně. Člověk by se při síle, jakou bylo potřeba k probourání zdi, měl rozprsknout po omítce.
„Nikdy mi nebylo líp,“ zachraptěl Tobiáš.
Manori mu pomohla vstát.
„Musíme ho zastavit,“ zašeptala.
„Já vím,“ povzdechl si Tobiáš, ale představa, že by měl na Postracha znovu střílet, se mu vůbec nelíbila. Myslel si, že poté, co ho zranili, bude slabší, a že ho nějak zvládnout. Jediné čeho ale docílili, bylo, že ho rozzuřili. Musel mít bolesti, velké bolesti, protože stříbrná kulka mu zůstala v těle, ovšem nijak ho to nezpomalilo. Stále byl příliš rychlý, příliš silný.
Karolínin výkřik prozradil, že právě prohrála. Tobiáš s Manori prolezli otvorem ve zdi zpět do místnosti.
Postrach Karolínu držel a tlačil jí hlavu do nepřirozeného úhlu – pomalu, neúprosně. Její odpor byl marný. Bylo jen otázkou času, kdy jí zlomí vaz.
Manori ostře máchla hůlkou a Postrach s Karolínou byli od sebe prudce odhozeni. Karolína dopadla na zadek. Postrach udělal kotrmelec a zastavil se až o stěnu. Stačilo mu několik vteřin na to, aby se oklepal a přešel do útoku.
Manori cítila, jak ji nahlodává zoufalství a vyčerpání. Postrach útočil znovu a znovu, slepě a s nezmenšenou silou, kdežto jí sil valem ubývalo. Vykouzlila neviditelnou stěnu mezi sebou a ním a Postrach do ní tvrdě narazil a svezl se otřeseně po ní na zem. Manori toho využila a uzavřela ho mezi čtyřmi neviditelnými stěnami a připravila se na jeho odpor. Překvapivě žádný nepřišel. Postrach seděl na zemi a vypadal zmateně. Manori si všimla, že rána po kulce mu stále krvácí a ani zranění po její kletbě se nehojilo.
„Teď by se s ním možná něco svedlo,“ šeptla, jako by se bála, že příliš hlasitá slova všechno zkazí.
Postrach zkusmo ohmatal prostor před sebou. Klouzal rukou po neviditelné stěně a zjevně hledal cestu ven. Zatím se ale nechoval agresivně.
„Jak dlouho ho dokážete udržet na místě?“ zeptal se Tobiáš.
„Těžko říct,“ pokrčila rameny.
„Musíme ho nějak omráčit,“ dobelhala se k nim Karolína podpírající Hanako.
„Omráčit? Ale jak?“ bezradně rozhodil Tobiáš rukama. „Kolik ran schytal on a kolik my. Je to Postrach, kruci!“
„Zabte ho,“ hlesla Hanako prosebně. Šaty měla potrhané a nasáklé krví, ale rány a podlitiny mizely doslova před očima. „Musíte to udělat,“ rozhlédla se po nich.
Manori překvapilo, jak moc se asiatka Postracha bojí.
„Ne, to ne,“ zamračila se na ni. „Nedovolím, abyste mu ublížili. Ale nedovolím ani aby ublížil on někomu. Musíme ho dostat někam, odkud nebude moct utéct. A – já nevím, vyšetřit ho, zjistit, co s ním je.“
„Zešílel!“ zaúpěla Hanako. „Copak nevidíte, co z něj udělali za monstrum! Jste slepí?!“
Tobiáš probodl Hanako pohledem a ta zmlkla. Nesouhlas se jí ale dál odrážel ve tváři.
Manori si uvědomovala, že Postrach s jejím kouzlem bojuje. Cítila tlak na okraji mysli a musela přenášet pozornost mezi rozhovorem a kouzlem, aby bariéra nepovolila. Nikdy by si nepomyslela, že je někdo tak šílený, aby se pokusil prorazit si cestu fyzicky. Pravda, ještě se nesetkala s nikým, kdo by měl takovou sílu.
Když Postrach prorazil skrz kouzlo, Manori se udělalo mdlo. Podlomila se jí kolena a zvedl se jí žaludek.
Magická bariéra vzplála a zbytky šatů, které měl Postrach na sobě začaly hořet. Místnost naplnil pach spáleného masa a Postrachův bolestný křik. Instinktivně se začal válet po zemi, aby oheň uhasil. Tobiáš přes něj hodil svoji bundu a přimáčknul ho k podlaze.
Postrach kopl Tobiáše do břicha, vysmekl se mu a vyrazil okno.
Manori vzhlédla ve chvíli, kdy Postrachovo tělo rozstříštilo skleněnou výplň. Nejdřív si myslela, že se zřítí dolů. Pak si všimla, že se přidržel rámu a zmizel jim z dohledu.
Tobiáš se vyklonil z okna.
„Vylezl na střechu,“ oznámil suše. „Po hromosvodu.“
„Zatarasíme východy. Střechy tu nejsou tak blízko sebe, aby mohl přeskočit. Je v pasti,“ rozhodl Tobiáš.
„A co pak?“ chytila ho Manori za paži. „Až budeme s ním nahoře?“
Tobiášův výraz ztvrdl.
„Udělám, co budu muset,“ řekl.
Manori stiskla rty.
Opět se rozdělili, aby co nejrychleji zatarasili všechny možné cesty ze střechy dolů. Nechali průchodné jediné schodiště a po něm vyrazili všichni společně vzhůru. Všechny chodby a únikové východy byly zablokované. Dolů nevedla jiné cesta, než kudy oni stoupali.
Manori se na odpočívadle vyklonila z okna a rychlým mávnutím hůlky vytrhla drát hromosvodu ze zdi, který se s hlasitým protestováním odporoučel k zemi.
Střecha byla rovná až na několik menších staveb a srpek měsíce, který vykoukl z mraků, poskytoval dostatek světla.
Postrach byl na západním okraji střechy. Opíral se o zády o stěnu a upřeně je pozoroval. Vypadal dost zbídačeně. Ohořelé zbytky kalhot mu pomalou sklouzávaly dolů. Spálené kůže se oloupala a odhalila mokvající živé maso.
Nevypadal, že by chtěl zaútočit. Přesto Tobiáš vytáhl pro jistotu glocka a namířil na něj. Stáli mezi jedinou cestou ze střechy a Postrachem. Pokud bude chtít utéct, půjde přímo přes ně. Nemohli si už dovolit žádné chyby.
Hanako stojící vedle Tobiáše nervozitou skoro skřípala zuby.
„Na co čekáš,“ hučela do něj na půl úst.
Tobiáš zavrtěl nepatrně hlavou, přesto sevřel glocka pevněji a udělal dva kroky Postrachovým směrem.
Manori těkala pohledem od jednoho muže k druhému a snažila se horečně vymyslet, jak z téhle situace ven.
„Podívejte se na něj,“ zašeptala. „Je na dně. Musíme mu dát šanci. A pak nevěřím, že se prostě zbláznil,“ řekla a pomalu vykročila Postrachovým směrem. Karolína ji chytla za rukáv, ale Manori se jí vysmekla.
„Ať to zkusí,“ sykl Tobiáš na Karolínu a posunul prst na spoušť připravený vystřelit, kdyby se Postrach na Manori byť jen křivě podíval.
„Postrachu,“zašeptala Manori měkce. „Pojď s námi. Nikdo ti nechceme ublížit, věř mi,“ snažila se ho vemlouvavým hlasem přesvědčit a přitom postupovala krůček po krůčku blíž k němu. I když na venek působila sebejistě, uvnitř se třásla strachy. Kdyby po ní skočil, nebyla si jistá, jestli by dokázala včas zareagovat.
Postrach se na ni zadíval a na chvíli ostražitost v jeho očích polevila a vystřídala ji únava a vyčerpání z mnoha zranění, které během noci utrpěl. Ramena mu poklesla a svěsil hlavu.
Manori se pousmála a udělala další krok vpřed s napřaženou volnou rukou, v druhé drtila svou hůlku.
Na Postrachově tváři proběhla směsice pocitů, jak se snažil s šelmou uvnitř sebe bojovat. Stříbro kolující v jeho žilách ho pálilo, jako by měl v těle zažehnutý požár. Tělem mu projela bolestivá křeč, která ho přinutila se se skučením schoulit. Vzápětí se s výkřikem prudce narovnal.
„Skočí po ní!“ vykřikla Hanako s hrůzou v hlase. „Dělej něco!“
A Tobiáš vystřelil. Jednou, podruhé, potřetí. Jako Noční klub nemohl dovolit, aby té podivné ženě Postrach ublížil. Už nebyl čas přemýšlet, udělal pouze to, v čem byl celý život trénován. Chránit nevinné. Vše se odehrálo rychle, reflexivně.
Manori hvízdly kulky kolem hlavy. První dvě zasáhly Postracha do hrudi a donutily ho zavrávorat dozadu nebezpečně blízko k okraji střechy. Třetí mu proletěla břichem. Vzduch byl najednou plný drobných kapek krve. Postrach se zlomil v pase, jak ho kulka nabrala do žaludku. Poté jeho tělo zvláčnělo a on přepadl přes okraj dolů.
Manori vykřikla a vrhla se k němu. Hrábla po jeho ruce. Mezi nataženými prsty však sevřela jen zvířený vzduch. Postrach zmizel ve tmě pod ní.
O několik vteřin později se ozvala tupá rána těla dopadajího na tvrdou zem.
A pak ticho.
Nikdo se nehýbal. Dost možná ani nedýchal.
Karolína se zimničně třásla.
Tobiášovi klesla ruka se zbraní bezvládně k tělu.
Hanako jen zírala do míst, kde Postrach zmizel, jakoby snad čekala, že se s rozzuřeným výrazem přehoupne přes okraj střechy.
„Musíme...musíme jít dolů, podívat se...,“ Manori nedokázala větu dokončit. Třesoucíma rukama si horečně otírala tváře mokré od slz.
Karolína objala Manori kolem ramen a pomalu jako v mrákotách se vydali po schodech dolů. Nebylo kam spěchat. Postrach jim už nikam nemohl utéct.
Manori schody pod svýma nohama nevnímala. Mozek jí vypověděl o čemkoliv informovat. Jakmile ale vyšli před činžák, vymanila se z Karolínina sevření a začala horečně zkoumat prostranství před sebou. Věděla, jak daleko od nosné stěny by měla hledat. Chtěla ho najít, co nejrychleji, ale zároveň se děsila pohledu na jeho polámané tělo.
Když ho zahlédla, jako by jí nohy vrostly do země. Nemohla se přimět jít blíž. Karolína ji znovu objala kolem ramen. Po pravdě nikdo se dokázal přimět přijít blíž, protože tak mohli doufat, že třeba není mrtvý. Postrach ale nejevil žádné známky života. Pod jeho tělem se do vyprahlého štěrku rozlévala kaluž krve.
Manori se pohnula jako první. Toporně v doprovodu Karolíny doklopýtala k Postrachovi. Srdce se jí sevřelo lítostí a hořkostí, jakou předtím nikdy nezažila. Klesla na kolena vedle něj a letmo se dotkla chladné ruky otočené v nepřirozeném úhlu dlaní vzhůru. Karolína vzlykla a udělala krok vpřed k Manori a položila jí tak nějak automaticky ruku na rameno. Tobiáš s Hanako pomalu přistoupili blíž.
„Měli bychom jej odnést do Klubu,“ přetrhl ticho Tobiáš přiškrceným hlasem.
„Myslíš, že je…?“ popotáhla Karolína.
Tobiáš mlčel. A Karolíně začaly téct po tvářích slzy.
Manori stiskla Postrachovu ruku pevněji.
Nakonec se Tobiáš přiměl sklonit k polámanému tělu, aby ho odnesli. Hanako přešla k Postrachovým nohám, aby jej pomohla Tobiášovi zvednout.
„Ne,“ vydechla Manori a zvedla ruku, aby je zastavila, odehnala. „Nechte ho.“
„Manori, nemůžeme ho tady nechat ležet,“ šeptla Karolína. „Postaráme se o něj, slibuju.“
„Co jste vlastně zač?“ zeptala se Manori se slzami v očích. „Tvrdil jste, že mu chcete pomoct. Tohle je ta vaše pomoc?!“
„Vy to nechápete…,“ pokusil se Tobiáš hájit.
„Já nechápu nic a vy chápete všechno!“ nenechala ho domluvit.
„Udělal jsem, co jsem musel!“ prskl Tobiáš.
„Nepotřebuju vás,“ řekla Manori umíněně. „Postarám se o Postracha sama.“
„A kdo jste vlastně vy? Jakým právem nás tu soudíte?“ osopil se na ní Tobiáš. Dneska toho bylo na něj příliš. Nikdy by si nepomyslel, že nutnost Postracha zastřelit jím tak otřese.
„Právem člověka, který nevěří, že je Postrach mrtvý!“ Manori už témě křičela.
„Čtyři stříbrné kulky!“ křičel na ní Tobiáš. „Víte vy kolik to je stříbra?!“
„Nechcete toho nechat!“ zaječela Karolína a všichni překvapeně ztichli. „Tohle si Postrach nezaslouží! Nejdřív by měl mít řádný pohřeb. Hádat se můžete potom!“
Tobáiš uhnul pohledem a jeho tváře zalil zahanbující ruměnec.
Manori se po nich nechápavě rozhlédla.
„To ho tak rychle odepíšete?“ zašeptala.
„Známe fakta,“ promluvila Hanako a v jejím hlasem bylo znát jistou úlevu.
„No, vy možná znáte fakta, ale já znám Postracha,“ odsekla. „On žije – musí.“
Tobiáš zavrtěl hlavou a vypadalo to, že se s Manori už nehodlá bavit.
„No tak,“chytla Karolína Manori za rameno a pokusila se ji postavit na nohy a nešťastně střelila pohledem po Tobiášovi, aby jí sakra pomohl.
„On – není – mrtvý,“ Manori dávala důraz na každičké slovo. „Věř mi,“ zašeptala naléhavě a stiskla Karolíně paži. „Můžu ho vzít k našim lékokouzelníkům.“
„Sotva by věděli, jak mu pomoct,“ ucedil Tobiáš. „I kdyby se dalo ještě něco dělat.“
Manori se té naděje, že Postrach ještě žije, chytila, jako tonoucí se chytá stébla a nehodlala se vzdát. Ale uvědomila si, že má pravdu. Uměli si poradit se zlomeninami a zraněními upírů. Jenže Postrach nebyl obyčejný upír, jaké v jejím světě znali.
„Jste jako on, ne?“ rozhlédla se po nich. „Musíte mít nějakého lékaře.“
„Manori – Postrach je jiný. On – stříbro – i relativně malá dávka stříbra pro něj může být smrtelná. A ty popáleniny. A ten pád ze střechy,“ Karolína si otřela slzy. „Musíme se na to dívat racionálně.
„Vezměme ho k vašemu lékaři,“ sevřela Manori Karolíně paži s nebývalou silou. „Prosím!“
Karolína se zadívala na Tobiáše.
„Nedívej se na mě tak. I já si přeju, aby byl naživu, ale – no dobře,“ povzdechl si. „Ať se na něj pan Ho podívá. Ale pak mi nevyčítej, až ti ty falešné naděje zlomí srdce.“
Karolína přikývla a Manori se na ni vděčně usmála. Nechápala, jak Postrachovi přátele mohou být tak krutí, tak rychle soudit.

Tobiáš vysadil z pantů nejbližší dveře a s Karolínou na něj opatrně položili Postrachovo polámané tělo.
„Půjdu s vámi,“ prohlásila Manori tónem, který nepřipouštěl diskusi. Příliš těmhle cizincům nevěřila. Nehne se od Postracha ani na chvíli.
Tobiáš chtěl něco namítnout, ale pohled Manori šťouchnutí od Karolíny stačilo.
„Mám snad na výběr?“ zabručel.
„Ne, to nemáš,“ potvrdila Karolína.

Klub, jak tomu říkali, byl velice podivné místo. Vchod se nacházel v takové špinavé zastrčené uličce, které by si jeden sotva všimnul, i kdyby šel okolo. Za ním byla úzká lomená chodba, korálový závěs a pak úplně jiný svět – měkký koberec, staré obrazy, vůně tabáku, tmavé barvy, mahagonové obklady zdí, kazetový strop, dlouhý bar z leštěného dřeva, dlouhý stůl, piáno, několik kulatých stolků, starožitné židle, pohodlná křesla…
„Páni,“ vydechla Manori.
Z otevřených dveří vyšel Tomislav a utíral si ruce do bílé kuchařské zástěry. Po schodech seběhla Denisa s Voloďou. Tomislav chlapce přitáhl k sobě.
„Pane Ho, jsou tady!“ zavolala Denisa a ve tváři se jí mísilo zhrození nad Postrachovým stavem s podezřívavostí k cizince, kterou přivedli sebou.
Prakticky zároveň se otevřely další dvoje dveře. Z jedněch doslova vyletělo takové potřeštěné vyžle, vykulilo oči a přitisklo si ruku na ústa. Z těch druhých vyšel malý vrásčitý holohlavý Japonec.
„Odneste ho dovnitř,“ požádal.
Tobiáš s Karolínou zmizeli s Postrachem ve dveřích a Manori se už hrnula za nimi.
„Prosím, počkejte zde,“ ukázal rukou pan Ho na křesla.
Manori chtěla protestovat, ale něco v tom Japonci jí umlčelo. Ostatně Tobiášovi ani Karolíně rovněž nebylo dovoleno zůstat. Dveře za panem Ho a jeho pacientem se zavřely a všichni zůstali tak nějak bezradně stát v místnosti.
„Máte hlad?“ prolomil ticho Tomislav.
Manori zavrtěla hlavou, ale prozradilo jí zakručení v břiše.
„Co kdybyste se vykoupali, a já zatím připravím něco na zub, hm?“ a s těmi slovy zmizel Tomislav v kuchyni.
„Pojď, ukážu ti, kde se můžeš umýt a seženu ti něco na převlečení,“ vzala Karolína Manori za loket a odvedla ji po schodech nahoru.
Tobiáš se zhroutil na nejbližší židli a složil hlavu do dlaní.
„Nevypadal dobře,“ šeptla Denisa, která se k němu přisedla.
„Je mrtvý,“ povzdechl si Tobiáš.
„Cože?“ zajíkla se Denisa.
„Jenže ona tomu nechce věřit,“ hlesl Tobiáš. „Já – Deniso, moc bych si přál, aby to nebyla pravda. Ale vystřelil jsem na něj – čtyři zásahy – a pak spadl ze střechy. Já vím, že Postrah je silný, ale tohle – tohle nemohl přežít,“ bylo vidět, že Tobiáš bojuje se slzami. „Zabil jsem ho.“
„Ššššš,“ objala ho Denise kolem ramen. „On by to tak chtěl, to přece víš.“
Tobiáš přikývl.
„A kdo je ona?“ kývla Denisa směrem, kterým odešla Manori s Karolínou.
„Manori,“ řekl Tobiáš, aniž by se namáhal něco vysvětlovat.
„Jako ta Manori?!“ vykulila oči Ulriška.
„Přesně ta,“ přikývl Tobiáš.
„No, víš, pak se nediv, že nechce jeho smrt přijmout, jestli ho milovala,“ řekla Denisa měkce.
Tomislav vykoukl ze dveří kuchyně.
„Proč mám takový pocit, že jestli to Postrach přežije, tak tě zabije?“ utrousil.
„Takže ty jsi na její straně?“ zeptal se Tobiáš překvapeně.
„Nejsem na ničí straně. Ale jedno vím, že Postrach má zatraceně tuhý kořínek a pokud je i ta sebenepatrnější naděje, tak bys měl doufat a ne ho pohřbívat,“ řekl Tomislav přísně.
„Postrach nás učil nesnít, učil nás, abychom přijímali realitu a nic si nemalovali růžově,“ ohradil se Tobiáš.
„A taky vás učil, abyste naslouchali svým instinktům, učil vás používat nejen hlavu, ale i srdce. Když ti rozum říká, že je mrtvý, co říká tvoje srdce?“ opáčil Tomislav.
„Že je to Postrach,“ šeptl Tobiáš. „Že – “
Tomislav se pousmál a přikývl.
„Přesně tak, je to Postrach – takže se pojď najíst. Vypadáš jako by tě převálcoval tank. A nech pana Ho dělat jeho práci.“

Kapitola dvacátá pátá

Manori si vlezla pod horkou sprchu. Obvykle nesnášela vařící vodu, ale teď jí to bylo jedno. Vlastně všechno jí bylo tak nějak jedno. Umyla se, oblékla do věcí, které ji donesla Karolína, a pak se vrátila dolů, kde se schoulila na židli co nejblíže ke dveřím, za kterými zmizel pan Ho, a co nejdále od ostatních. Cítila jejich zkoumavé pohledy a jen matně vnímala plynoucí polohlasný hovor. Netoužila se do něj nijak zapojovat. Navzdory všemu, co se stalo za posledních pár hodin, to pro ni byli vlastně cizí lidé. A jí záleželo hlavně na Postrachovi. Přála si vědět, co s ním je. Ve vrásčitém Japonci vycítila skrytou sílu. Vypadal, že ví, co dělat, že dokáže Postracha zachránit.
„Vemte si přece něco k jídlu,“ postrčil jí Tomislav blíž talíř s obloženými chleby.
Teprve při pohledu na jídlo si Manori uvědomila, jaký má hlad.
„Děkuji,“ šeptla a vzala si jeden obložený chléb. „Dobrou chuť,“ dodala směrem k zbývajícím stolovníkům a pustila se hladově do chleba, aniž by si všimla několika významných pohledů.
„Hm, když nic, tak musíš uznat, že v tomhle je to pokrok,“ špitla Karolína Tobiášovi do ucha, stáhla si ještě vlhké vlasy do ohonu a zasedla ke stolu.
„To jo,“ přikývl a trochu podmračeně Manori přes okraj své skleničky se studenou rybí pozoroval. Tomislav mu nasadil brouka do hlavy. A pak taky už jednou dovedl cizinku do Klubu a ukázalo se to jako velká chyba. Nechtěl ji zopakovat. Ale copak měl v tomhle na vybranou?
Technicky vzato jí k nám dovedl Postrach, poznamenal Ten Druhý.
Jo, ale kdo mu to řekne do očí? Pomyslel si Tobiáš.
Ten Druhý asi ohluchl, jelikož na to neřekl nic.

Hodiny na zdi odbíjely jednotvárně hodinu za hodinou. V místnosti vládla stísněná, tichá a nervózní atmosféra, která každých úderem velkých pendlovek houstla. Manori se únavou klížily oči a rozum ji matně nabádal, že by bylo dobré se jít ohlásit na ministerstvo. Šedivý už určitě nervozitou zešedivěl. Nějak se ale nedokázala přimět, aby jí na tom záleželo.
Konečně se dveře otevřely a pan Ho neslyšně vešel. Osazenstvo Klubu se jako jeden muž zvedlo.
Pan Ho kolem nich klidně prošel, posadil se a beze spěchu si zapálil vodní dýmku.
„Tak co?!“ vybuchla Karolína netrpělivě.
Pan Ho vyfoukl obláček kouře.
„Pan Postrach utrpěl těžká poranění, jeho stav je kritický, ale stabilizovaný,“ řekl pan Ho.
„Přežije?“ vydechl Tobiáš a posadil se.
Skoro jsi Postracha nechal pohřbít zaživa! Vyčetl mu Ten druhý.
„Zatím je stále v bezvědomí, ale ano,“ odpověděl pan Ho nečekaně jistě.
Všichni se posadili a úlevně vydechli.
„Kdy se probere?“ zajímal se Tobiáš. Netěšil se na chvíli, kdy bude muset Postrachovi stanout tváří v tvář.
„Nevím, je velice, velice zesláblý. Musí hodně odpočívat,“ řekl pan Ho.
„Víte, co mohlo způsobit to chování?“ zeptala se Manori, které se opět vrátilo trochu barvy do tváře.
„Zatím přesně nevím. Vykazuje známky hormonální a chemické nerovnováhy, jenž nejspíš vedla k jeho abnormálnímu chování. V jeho krvi jsem našel stopy po látkách, které by snad mohly být příčinou. Zatím prověřuji několik teorií. Je příliš brzy na dělání závěrů,“ vyhnul se přímé odpovědi pan Ho.
Manori při téhle poznámce napadlo, jak až moc je Postrach jiný. Jak jiní jsou vlastně všichni od upírů, které znala. Ale to teď nebylo důležité. Hlavní bylo, že Postrach žije. Věřila, že pan Ho zjistí, co se mu stalo a zabrání tomu, aby se to opakovalo. Abnormální chování – jak elegantně popsaná spoušť, jakou Postrach v ulicích města napáchal.
„Smím ho vidět?“ zeptala se Manori tiše.
„Myslím, že nejlepší bude, když si všichni odpočinete a necháte pana Postracha, aby se v klidu léčil,“ velice zdvořile řečeno ne.
Manori to však nemohlo odradit.
„Prosím, jen na pár minut. Chci ho jen vidět.“
Karolína horlivě přikývla. Taky by ráda Postracha viděla. A Tobiáš taky.
Manori tušila, že šance, že by jí pan Ho dovolil Postracha vidět, je mizivá, ale nehodlal se jen tak vzdát.
„Možná by na minutku mohla,“ zastal se Tomislav Manori laskavě. „Jen ona a jen na několik okamžiků.“
Pan Ho si Manori změřil pronikavým pohledem a nakonec pomalu přikývl.
Karolína se zatvářila trochu dotčeně, ale chápala, o co Tomislavovi jde.
„Musím vás upozornit, že na něj není moc hezký pohled,“ varoval ji pan Ho, když ji pouštěl do pokoje.
Bylo tu šero. Postrach ležel umytý na lůžku do pasu přikrytý dekou.
Manori polkla.
Vypadal hrozně a to ty nejhorší rány měl zakryté obvazy. Po pravdě bylo těžké uvěřit, že je vůbec naživu. Byl napíchnutý na několik infuzí, hrudník se mu nezdvíhal a obličej měl po tom pádu strašlivě rozmlácený.
Přišlo jí, že jí pan Ho hned zase z místnosti vystrčil.
„Stříbro v jeho organismu zatěžuje jeho metabolismus a nedovoluje mu zregenerovat,“ řekl pan Ho Manori konejšivě. „Jakmile se jeho stav zlepší, všechny rány se bez následků zahojí.“
Manori přikývla.
Pan Ho se vrátil ke svému pacientovi a skupinka postávajících se na sebe trochu rozpačitě zadívala.
„Pokud byste tady chtěla přespat...“ ujal se slova Tomislav dobromyslně.
„Díky,“ vydechla Manori. Teď když Postracha viděla a pan Ho ji ujistil, že se z toho dostane, cítila se klidnější a mohla se soustředit na to, co bylo třeba udělat. „Budu muset ještě vyřídit některé záležitosti v práci.“
„Doprovodím tě ven,“ nabídla se Karolína.
„To je v pořádku, ven trefím a pak to mám...kousek,“ usmála se trochu nakřivo Manori.
„Přesto tě doprovodím,“ trvala na svém Karolína
„Vrátím se, jak to půjde,“ řekla Manori před Klubem tónem, který jasně naznačoval, že přít se s ní nemá smysl.
„Nikomu o nás neříkej,“ varovala ji Karolína. „Postrach by ti to nikdy neodpustil.“
Manori si vzpomněla na to, jak se jí Postrach ptal, jestli zná cenu slova.
„Vaše tajemství je u mě v bezpečí,“ ujistila Manori Karolínu a s tím vykročila na ulici. Do svítajícího rána se skoro neslyšně ozvalo tiché prásknutí.

Šedivý netrpělivě vyťukával do desky stolu neurčitý podrážděný rytmus, když Manori vešla. Jakmile ji spatřil, usadil se mu ve tváři výraz bouřkového mraku.
„No podívejme, naše ztracená bystrozorka,“ začal nebezpečně klidně.
„Omlouvám se, já..“ začala opatrně.
„Kde jste u všech vousatých byla?!“ vyjel na ni. „Napadená mudla, jeden z mých nejlepších bystrozorů je na fašírku, tucet hlášení o porušení utajení kouzelnického světa a vraždící bestie, která pobíhá po ulicích města!“ vypočítával na prstech ruky a s každým slovem nabýval jeho hlas na razanci a hlasitosti.
„Já to vysvětlím,“ přerušila Manori jeho litanii.
Šedivý se na ní zadíval, opřel se do křesla a spojil ruce do stříšky.
„No to jsem zvědav,“ utrousil. „Tak prosím.“
„Předně, k žádným útokům už nedojde,“ tohle nemusela být tak docela pravda, ale chtěla začít s něčím pozitivním. Nezbývalo jí, než věřit panu Ho, že se o to postará a Postracha vyléčí, či jak by to měla nazvat.
„Skutečně? No to jsem opravdu rád, že mi to říkáte,“ ušklíbl se Šedivý. „A jak to sakra můžete vědět?!“
„Vím, kdo je způsobil.“
„Tak jak to, že už tu Věc nemáme ještě pod zámkem?!“ vyskočil šéf vzteky jako čertík z krabičky.
Manori v duchu chvíli počítala.
„Protože to není jeho vina.“
„Co?“ Šedivý se pomalu posadil. Zřejmě mu takovou nehoráznost ještě nikdy z jeho bystrozorů nikdy neřekl. „Jak to myslíte?“
Bystrozorka horečnatě uvažovala. Nemohla místnímu šéfovi prozradit, že má na svém území skupinku upírů, o kterých ministerstvo neví. Nota bene takových, kteří nespadají do žádné z těch nepřeberných tabulek a lejster. Neřekla by mu to, ani kdyby nedala Karolíně slib. Věděla, jak úředníci uvažují. Nemají rádi nic, co se nedá strčit do patřičné škatulky a označit štítkem. Byla tu jen jedna možnost.
„Je to můj kontakt a informátor ve vyšetřování, kvůli kterému jsem tady,“ vypadlo z ní.
Šedivý se nadechnul k otázce, ale pak ústa zase zavřel a řekl jen: „A dál?“
„Setkali jsme se už v Londýně. Napadlo mě, že by mi mohl být užitečný, když zná místní poměry v mudlovském světě,“ tohle byla koneckonců skoro pravda. Nevymýšlej si báchorky, řekni vždy co nejvíc z pravdivé skutečnosti, učil ji Barnie.
„Takže mi chcete říct, že všechen ten povyk byl kvůli nějakému vašemu informátorovi?“ zamračil se Šedivý.
Manori trochu rozpačitě přikývla.
„Nemyslím, že byl odhalen, asi jen nalíčili past, do které se náhodně chytil. Kdyby věděli, kdo to je, zabili by ho,“ kula železo, dokud bylo žhavé.
„Slečno Dautnless, proč mám takový pocit, že mi neříkáte všechno,“ poklepal Šedivý prsty na opěrku svého křesla.
„Říkávám tolik, kolik můžu,“ nedala se.
„Jistě, samozřejmě nemá smysl ptát se vás, kdo je ten váš informátor, nebo co dalšího mám očekávat,“ poznamenal Šedivý mrzutě.
„To nemohu,“ zavrtěla hlavou a modlila se, aby nenaléhal.
„A co bude dál?“
„Moje vyšetřování pochopitelně bude pokračovat,“ správně, hoď to na bandu místních přívrženců Pána Zla, poznamenal hlásek kdesi hluboko uvnitř.
„Ručíte mi za to, že už se to nebude opakovat? A pokud ano, převezmete za to plnou zodpovědnost?“
„Ano,“ tohle zaručit nemohla, ale těžko mohla říct ne.
„Asi nemám s vámi příliš na výběr,“ zabručel Šedivý. „Vím, že současná situace je už bez toho těžká nejen na mém území, takže se pokusím to nějak zamést. Ale je to poprvé a naposledy,“ povzdychl si.
„Děkuji.“
„Neděkujte, tohle nedělám kvůli vám, ale aby celé to pozdvižení skončilo,“ zamračil se. „A taky na mě tlačí moji nadřízení. Plnou spolupráci s vámi ode mne očekávají. Ae řeknu vám na rovinu, takovéhle věci tu nemáme rádi, slečno. Pro nás oba bude lepší, když nás příště aspoň včas varujete.“
„Ano, pane,“ vydechla Manori úlevně.
„Můžete jít,“ kývl Šedivý ke dveřím.
Manori se zvedla k odchodu.
„Chtěla jsem se zeptat, jak je na tom Petr?“ napadlo ji mezi dveřmi a trochu se zastyděla, že na něj nepomyslela dřív.
„Hezké, že se ptáte,“ neodpustil si šéf ironický podtón. „Pokud vím, tak je v současnosti v bezvědomí, ale měl by se z toho dostat. Leží tady v místní kouzelnické nemocnici Rudolfa II.“
Manori přikývla. V duchu ji napadlo, že to je dobře, protože Tichý si nemohl během boje nevšimnout jistých skutečností. Pokud by promluvil dřív, než by se k němu dostala, mohlo by být zle.

Pan Ho sundal obvazy z Postrachových ran a povzdechl si. Tělesná teplota klesla už o dva stupně a rány se pořád nehojily. Jeho stav zůstával nadále kritický, po pravdě se ještě o něco zhoršil. Čím víc stříbra metabolizovalo, tím víc zatěžovalo organismus a tím hůř na tom Postrach byl. Pan Ho jen doufal, že je tenhle podivný upír dost silný na to, aby to přežil.
Obrátil se ke zkumavkám s odebranou krví. Bylo nezbytné zjistit, co způsobilo tohle abnormální destruktivní chování. Nebylo to však to, co pana Ho trápilo už od prvního setkání s tímhle upírem. Stejně jako Hanako byl znepokojen už jen jeho existencí a nejasnostmi kolem jeho vzniku.
Vzpomínal si velice dobře na ten deštivý večer, kdy se pan Postrach z ničeho nic objevil. Byl v příšerně zuboženém stavu a jeho příchod všechny šokoval. Měli ho za mrtvého. A teď z něj byl upír. Nikdy nikomu nevysvětlil, kde celé ty roky byl, ani jak k přeměně došlo. Řekl pouze, že se tak stalo proti jeho vůli a že byl dlouho vězněn. Pana Ho jeho schopnosti a odlišnosti znepokojovali. Jediní dva, kteří mohli něco vědět, Wries a Van Vren, byli mrtví. Panu Ho se nelíbily všechny ty nejasnosti kolem pana Postracha.
„Mňau,“ Kocour vyskočil Postrachovi na hrudník a olízl mu rozbitou tvář.
Tohle podivné a jedinečné zvíře pana Ho rovněž fascinovalo.
Kocour se stočil Postrachovi na hrudi a začal příst. Po jeho kožichu přeběhla duhová vlna a pak zešedivěl.

Manori se vydala chodbou k lůžkovému oddělení, kde leželi pacienti s vážnými poraněními. Cestou odchytla jednu z lékouzelnic, která jí sdělila, že pan Tichý se probral, ale trochu blouzní. Manori přidala do kroku. Došla na konec chodby, k pokoji na kterém její kolega ležel. Zhluboka se nadechla a vstoupila dovnitř.
V pokoji na jediné obsazené posteli u dveří ležel Petr Tichý. Bledé čelo se mu lesklo potem, a když zaslechl cvaknutí dveří, tak s cuknutím otevřel oči
„To jsem jen já,“ řekla celkem zbytečně Manori a přešla k posteli. „Jak se cítíte?“
„To je dobře, že jdete. Musíte jím říct, že mi nepřeskočilo. Nechtějí mi věřit, co se v tom parku stalo,“ spustil Petr.
„Máte horečku,“ přerušila ho měkce a pokusila se ho vzít za ruku.
Tichý ucukl, jako když ho uštkne had.
„Moc dobře víte, co se tam stalo. Byla jste tam taky, viděla jste to,“ syknul a upřel na ni horečnatý zrak. „To se musí šéf dozvědět, co když je to teprve začátek, co když je jich víc,“ zarazil se.
„Je jich víc. Viděla jste je!“ došlo mu a rozrušeně se posadil.
Manori v duchu zaúpěla.
„Poslouchejte, uklidněte se,“ vtlačila ho zpět do peřin.
„Vy víte, že mám pravdu, proč to nechcete přiznat?!“ snažil se jí odporovat. „Jste s nimi spolčená!“ zděsil se.
„Ležte, nebo si ty žebra zase dolámete,“ sedla si k němu na okraj postele. „Vím, co se tam stalo. Vím o nich. Ne, nejsem s nim spolčená. Vím o nich tolik, co vy,“ připustila Manori po chvíli. „Ale nesmíme se o tom, co se tam stalo, dál zmiňovat, šířit paniku.“
„Šířit paniku? Musíme ostatní varovat,“ trval Petr tvrdohlavě na svém.
„Já jsem s Šedivým už mluvila a vysvětlila to.“
„Opravdu? Co jste mu řekla? Co on?“
„No, že za to tak nějak můžu. Že je to kvůli mému příjezdu. Domluvili jsme se, že to šéf nějak vysvětlí veřejně. Je mi líto, že to takhle dopadlo,“ pousmála se smutně.
„Jo domluvili. Myslíte zametla jste to pod koberec,“ změřil si ji pohledem. „Jestli s nimi nejste spolčená, pak víte, co je naše povinnost!“
„Opravdu?“ zamračila se. „A jak by je asi váš svět přijal, hm? Chcete na ně pořádat hony? Lovit je? Vyhubit?! A co když zjistíte, že jsou silnější než my?“
Tichý zaváhal.
„Můžu vám slíbit, že už nikdo další už zraněn nebude.“
„Určitě?“
„Určitě. Jen prosím, pomlčte, co se ten večer stalo, kvůli mě,“ v duchu si nadávala, jak pokrytecky to znělo. „Oni nejsou pro nás nebezpeční,“ aspoň doufám, dodala v duchu. Ne, ne, nedokázala si představit, že by Postrach někomu záměrně ublížil. Pro to, co se stalo musí existovat nějaké vysvětlení.
Tichý se na ni chvíli díval. Pak pomalu přikývl. „Kvůli vám a taky proto, že já žádnou válku nechci. Když nechají oni nás…ale nemyslete si, že mě nějak obejdete. Chci vědět, co se to tady děje. Nenechám se válcovat pro nic za nic. A stejně si myslím, že by šéf o nich měl vědět.“
„Dobře. Teď si odpočiňte.“ Manori spěšně vyšla na chodbu a opřela se zády o zavřené dveře. Alespoň prozatím umlčela zvědavé dotazy a pohledy. Zřejmě ne na dlouho, ale zatím to bude muset stačit. Dál se uvidí. Jen co se Postrach probere a pan Ho přijde na to, co přesně se zvrtlo. S tím se vydala zpět do Klubu.

Kapitola dvacátá šestá

Fialkové oči se svislými zorničkami pozorovaly přes hadičky krevních infuzí malého Japonce, který již několik hodin seděl shrben nad zkumavkami. Střídavě nahlížel do mikroskopu, míchal různé roztoky a sledoval reakce, jen proto aby vše zas a znovu a nespokojeným zavrtěním hlavy odkládal zpět. Občas do tíživého ticha zacinkalo laboratorní sklo, nebo z vedlejší místnosti sem dolehly hlasy, zazvonění nádobí, nervózní kroky, které se zastavily jen kousek od dveří, aby se pak opět vzdálily.
Postrach, kterého by pod množstvím obvazů jeden stěží poznal, stále nejevil jakékoliv známky zlepšení. Nezdálo se, že by dosavadní léčba, kterou pan Ho nasadil, k něčemu byla.
Kocour vysíleně mňoukl, jako by ho něco bolelo, zvedl se na všechny čtyři, vytrčil oháňku a hřbet prohnul do mohutného oblouku, takže s rozježenými šedými chlupy vypadal jako kolo obří cirkulárky a zase se stočil na Postrachově hrudníku do klubíčka. Pan Ho ani nevzhlédl. Věděl, že zkoušet přesvědčit Kocoura, aby si na chvíli odpočinul, je zbytečné. A všechny prsty momentálně potřeboval, takže se ho nepokusil sundat násilím. Strčil sklíčko s vzorkem krve pod mikroskop a zaostřil. Předoucí kožíšek za jeho zády opět o stupeň zesvětlal.

Tobiáš seděl za stolem, ruce položené na desce, pěsti zatnuté a pozoroval ostatní. Karolína se tvářila mírně rozhořčeně a vzdorovitě se na něj mračila. Tomislav opřený o futra dveří do kuchyně si v zamyšlení utíral mozolnaté ruce do bílé kuchařské zástěry – až moc dlouho a až moc pečlivě. Hanako se snažila vypadat, že tam vůbec není, a tvářila se jako by viděla něco neuvěřitelně fascinujícího na podlaze. Denisa upírala oči na Tobiáše.
„Musíme to nějak vyřešit. Vzali jsme ji sem, ví o nás příliš mnoho,“ zopakoval Tobiáš už po několikáté celkem zbytečně.
„Slíbila mi, že nic neřekne,“ našpulila rty Karolína. „A pak viděli jsme co je zač ona. Nikomu nic nepoví.“
„To ale neřeší náš problém,“ trval na svém Tobiáš.
„Začínáš se opakovat, Tobiášku,“ odfrkla si Karolína.
Čistě pro pořádek – má pravdu, přisadil se Ten druhý. Opakuješ se.
„To ale pořád neřeší náš problém,“ namítl Tobiáš lehce podrážděně.
„Vidíš,“ ušklíbla se Karolína.
Vidíš, ušklíbl se Ten druhý.
Nikdy se neprosil být vůdcem Nočního klubu, to byla Postrachova práce, ale za stávajících okolností – no vedl Noční klub asi příliš dlouho v době, kdy si mysleli, že je Postrach mrtvý na to, aby tohle prostě nechal jen tak být.
Výborně, jen tak dál, příště se pokusíš Postracha sesadit, utrousil Ten druhý.
„Nechci nikoho sesazovat,“ ohradil se Tobiáš.
„Co prosím?“ zeptal se Tomislav a vzhlédl.
„Nic, jen…přemýšlel jsem nahlas,“ zamumlal Tobiáš.
Zbabělče. Stejně jim jednou o mě budeš muset říct, nemůžeš si věčně přisvojovat moje nápady a zásluhy, poznamenal Ten druhý.
„A co chceš tedy dělat, Tobiáši?“ zeptal se Tomislav pomalu, rozvážně. „Zastřelit ji? Myslíš, že tohle by Postrach chtěl?“
„No to bys tomu dal!“ vybuchla Karolína. „To by tě Postrach nepochválil!“
„Postrach vždycky kladl na první místo naši bezpečnost a bezpečnost Klubu. Lidé se o nás nesmí dozvědět, “ Tobiáš nedořekl, jestli myslí je, jako Noční klub, nebo je, jako upíry. Obojí vyšlo v podstatě nastejno.
„Proč mám pocit, že v jejím případě by Postrach udělal výjimku,“ špitla Denisa, která byla do té doby zticha.
Tobiáš vstal od stolu a přešel k barovému pultu, chvíli zkoumal vzorek dřeva.
Stejně tě roztrhne jako hada, šklebil se v koutku Ten druhý. Ať už uděláš cokoliv.
„Takže jí máme říct celou pravdu? Teď, když je Postrach mimo?“ otázal se Tobiáš a opřel se zády o bar a rozhlédl se po místnosti. „A kdo z nás za ni bude ručit? Víte, co udělá, až se probere a zjistí, že jsme ji do toho zatáhli?“
„No to ne, já bych jí prostě zatím neříkala nic víc. A až se probere..,“ nedokončila Karolína zbaběle.
„Já bych taky počkal,“ přidal se Tomislav. „Souhlasím s Karolínou, že Manori o nás nikomu vykládat nebude. A pak…no, tohle by asi měl rozhodnout Postrach sám.“
„A co když se neprobere?“ nadhodila Hanako docela tiše. Na to nikdo nic neřekl. Tuhle možnost, jakkoli reálnou, si nikdo nepřipouštěl.
V místnosti zavládlo nepříjemné ticho. Všichni věděli, že jsou jen dvě možnosti – Manori bude muset buď umřít nebo se stát jednou z nich. To byl zákon Klubu.
„No dobře, přehlasovali jste mě,“ vzdal to Tobiáš. „Ale je vám jasné, že když tady bude mezi námi, může začít mít podezření. Bude se vyptávat. A co jí řekneme?“
„Nic,“ pokrčil Karolína rameny. „Ulrišce jsme přece taky neřekli všechno hned od začátku,“ připomněla.
„To bylo něco jiného,“ odsekl Tobiáš.“
„Co kdybychom tohle řešili, až taková situace nastane?“ řekl Tomislav. „Udělám večeři, najíme se a budeme to brát pěkně jedno po druhém,“ s tím se otočil a šel chystat jídlo.

Manori vyšla z nemocnice a došla se převléknout. Pak se přemístila do uličky u Klubu. Cestou přemýšlela, jak se jí tohle povede zvládnout. Tichý sice vypadal prozatím smířený se situací, ale rozhodně mu nebude stačit takové chabé uklidnění. Byl příliš bystrozor na to, aby to nechal plavat. Ostatně ona by to na jeho místě taky nenechala být. A věděl hodně. Věděl toho příliš. Až se zotaví, začne si dávat kousky skládačky dohromady a přijdou další otravné otázky. Povzdechla si a cítila se trochu provinile, jako by zrazovala svoje vlastní lidi, když Postracha a jeho přátele chránila před kouzelnickými úřady.
V první chvíli nemohla dveře najít, jak dokonale splývaly s okolím. Bylo to zvláštní místo k bydlení. Zazvonila.
Otevřít ji přišla Karolína a přátelsky se usmívala. Manori přemýšlela, čím to, že zrovna tahle holka, která jako by vypadla z módní obálky časopisu, se tváří mnohem přátelštěji než všichni ostatní dohromady. Tenhle spolek Postrachových přátel byl vůbec zvláštní. No co, i my platíme za podivíny, mávla nad tím Manori v duchu. Ale bystrozorka uvnitř ní si otevřela bloček a chystala si dělat poznámky, jak byla při každém vyšetřování zvyklá. Řekněme, že to prostě byla nemoc z povolání. Ale Barnie jí naučil, že člověk nikdy nemůže být dost opatrný.

Pan Ho se na židličce u mikroskopu narovnal, až mu zapraskalo v zádech. Přece to nemohlo být celou dobu takhle jednoduché. Otočil se a zadíval se na muže ležícího nehybně na lůžku. Kocour, nyní sněhově bílý, mu stále spočíval na hrudi. Vrásčitý Japonec vstal, zvedl vysílené zvířátko a položil ho do košíku u dveří. Kocour na protest zamňoukal, ale byl příliš slabý, než aby se bránil. Pan Ho namočil roh kapesníka v mléce a nakapal mu ho do tlamičky. Poté se narovnal a napíchl Postrachovi další transfuzi krve, kterou předtím pečlivě zkontroloval.
Nesměli udělat stejnou chybu dvakrát.

Když Manori prošla spolu s Karolínou korálkovým závěsem, opět ji překvapilo zařízení místnosti, její atmosféra a vůně, dalo by se říct i chuť. Tohle místo jako by snad ani nebylo na Zemi, jako by tady panoval vlastní čas a řád. Z nějakého důvodu se zde cítila bezpečně, odtržena od všech problémů tam venku.
„Ahoj,“ pozdravila, ale když přejela pohledem přítomné, její nadšení trochu pohaslo. Připadala si rázem jako vetřelec. Dívali se na ní tak zvláště, jako by přemýšleli, z čeho je, kdo je a co tu vlastně chce. Nikdo se jí neprosil, aby se k nim připojila, prostě se to tak seběhlo. Něco jí říkalo, že kdyby se ty nešťastné události neseběhly tak rychle, rozhodně by tady teď nebyla. A přímo bolestně jí chyběl Postrach. Zdálo se jí, že už jsou to celé dny, co ho naposledy viděla. Nic si nepřála víc, než aby se probral. Možná i proto, aby se mu mohla schoulit v náručí a našla u něj oporu před těmi jejich zkoumavými pohledy. Obzvláště ten mladý muž, jak jen se jmenoval, ten se na ni díval jako by čekal, kdy ho promění v ropuchu nebo kdy se v ní promění ona sama.
„Nějaká změna?“ zeptala se tiše a poklesla jí ramena, když jen zavrtěli hlavami.
„Na to je ještě moc brzy,“ ozvala se Hanako. „S tolika stříbrem v těle to bude trvat…no dlouho,“ dodala a bylo to vlastně poprvé, co se na ni obrátila přímo.
„Je…,“ Manori si odkašlala. „Je něco, co můžu udělat?“
„Pro něj?“ zeptal se Tobiáš chladně. „Ne.“
„Hlavně je důležité, aby ses nikomu o nás ani slůvkem nezmínila,“ přispěchala Karolína se svou troškou do mlýna.
„Dala jsem slovo, nebo ne?“ ohradila se Manori a přejela je všechny ostrým pohledem. „Postrach mi věří. Tak byste i vy trochu mohli, ne?“ dodala popuzeně. Ale nebyla to tak docela pravda, Postrach jí nevěřil zjevně dost, protože jí o dalších upírech a o tomhle místě neřekl absolutně nic. Manori byla ovšem přesvědčená, že pro to měl své důvody, a že dříve nebo později by jí řekl všechno.
Suverénně se posadila do jednoho z volných křesel a přejela všechny přítomné vyzývavým pohledem. Ať si nemyslí, že se jich bojí, že se nechá zastrašit nebo odradit.
„Nedáte si roládu?“ nabídl Tomislav s širokým úsměvem.
„Eh…tedy…no…ano, děkuji,“ zrozpačitěla Manori.

„Promiň, prosím tě,“ oslovila Manori Karolínu možná až přehnaně zdvořile. „Kde jsou tady toalety?“
„Pojď, trochu ti to tady ukážu,“ pružně vyskočila Karolína z křesla. „No co, Tobiáši?!“ řekla hlasitě, když zachytila jeho pohled.
„Nic,“ utrousil Tobiáš a nesouhlasně stiskl rty.
Manori cítila v zádech jeho pohled po celou dobu, kdy stoupala s Karolínou po schodech do patra.
„Z Tobiáše si nic nedělej,“ řekla jí Karolína chlácholivě. „On si rád hraje na důležitého.“
„Nevidí mě tu moc rád, co?“ odtušila Manori.
„Hele,“ otočila se k ní Karolína čelem. „Na rovinu – jsi riziko. Obrovské riziko,“ zaváhala, kolik toho může říct. „Má strach. Když je Postrach mimo, leží celá zodpovědnost za nás na něm.“
„Moje slovo platí,“ namítla Manori podrážděně.
„A my známe a respektujeme váhu slova,“ ujistila ji Karolína.

Manori se snažila udržet oči otevřené, ale bylo to stále těžší a těžší. Celé odpoledne strávila v podstatě tím, že nečinně dřepěla na tomhle podivném místě a doufala svým způsobem v zázrak.
Postrachovi přátelé kolem ní chodili mlčky. Nikdo s ní nemluvil a všichni se chovali hrozně napjatě, škrobeně. Jen Tomislav s Karolínou byli o něco vstřícnější, ale i u nich cítila, že se snaží držet si odstup. Za to Tobiáš, kdykoli se na ni podíval, připadala si, jako by ji studoval, jako by byla nějaký dosud neznámý druh živočicha.
Nedokázala potlačit zívnutí. Byla unavená, bylo dost pozdě, ale nechtěla odejít. Částečně to možná byla trucovitost. Co udělají, když bude trvat na tom, že zůstane? Že tu klidně přespí v křesle? Nezapomínej, že to jsou upíři, připomněla si. Bylo dost těžké je tak vnímat. Byli tolik odlišní. Svým způsobem ji jako bystrozora představa upíra, který je prakticky neodhalitelný, děsila. Pokaždé, když někoho z nich viděla se sklenkou temně rudé tekutiny v ruce, uvědomovala si až ostře, že z jejich pohledu musí být jen pět litrů krve v křehkém obalu z masa a kostí. Kdyby se jí něco stalo, nikdo nevěděl, že tu je. Na jednu stranu jim věřila jako nikomu jinému a to jen kvůli Postrachovi. Na druhé straně vzduch byl doslova prosycený vzájemnou nedůvěrou.
Odcházeli a přicházeli a Manori se snažila tvářit, že ji to nezajímá, že nesleduje každý jejich pohyb, a že nepřemýšlí nad tím, co dělají, kam vedou které dveře a co je to vůbec za podivný dům, byl-li to vůbec dům. Možná to byla nějaká tajná sekta. Slyšela o tom, že upíři mají složitou hierarchii a klany a takové věci. Proč by to mělo být u těhlech jinak?
„Měla by sis jít lehnout,“ sedla si Karolína do křesla naproti a pousmála se. „Kdyby bylo něco nového, přijdu tě vzbudit.“
Manori se rozhlédla po místnosti. Neuniklo jí, jak Tobiáš stiskl rty, ale neřekl ani slovo.
„Tak pojď,“ vzala ji Karolína za paži a zcela lehce ji zvedla na nohy.
Manori nemohla popřít, že se jí trochu sevřel žaludek. Usnout v domě plném upírů? Cizích upírů? Přesto nedala nijak najevo pochybnosti nebo obavy a vyšla s Karolínou po schodech nahoru jako prve, když jí ukazovala, kde jsou toalety.
Tentokrát ale Karolína otevřela jiné dveře. Manori překvapilo, že není zamčeno. Vešly do jednoduše, ale vkusně zařízeného pokoje. Nebylo tu mnoho nábytku, ale několik osobních věcí a drobný nepořádek naznačoval, že tu někdo žije. Ten pokoj někomu patřil.
Manori si přikryla ústa rukou a oči se jí zalily slzami. Poznala Postrachův pokoj. Cítila ho tady všude.
Karolína se na ni zadívala.
„Víš, znám Postracha dlouho…opravdu dlouho. Je pro mne…skoro jako můj táta, ale zároveň víc…mnohem víc,“ snažila se vysvětlit. „Všechno, co znám, co umím, mě naučil on. On je…je výjimečný a…“
„Já vím,“ vydechla Manori a bojovala se slzami. „Jeho oči…člověk má pocit, jako by mu viděly až do duše. A cítí, že mu chce věřit, chce ho…následovat…milovat,“ šeptla.
Karolína se pousmála a přikývla.
„Neměl v lásce moc štěstí,“ řekla smutně.
Manori se na ni zadívala.
„Jeho první velká láska zemřela v den, kdy ji chtěl požádat o ruku,“ Karolína se posadila na postel a Manori si sedla naproti ní na židli. „Byla to moje a Tobiášova máma.“
„To je strašné,“ vydechla Manori. „Nikdy se nezmínil…“
„Nikdy o tom nemluví. Já si to nepamatuji, ale říká se, že to nesl hodně špatně, že si vyčítal, že to je jeho vina. Co ale vím je, že pak už nikdy žádnou další ženu nemiloval. Po pravdě myslím, že ani žádnou další neměl – tedy, víš, jak to myslím, ne. Nikdy moc o svém soukromí nemluvil, ale protože veškerý čas věnoval práci a nám…chápeš ne.“
Manori přikývla.
„Před tebou chodil s jednou…,“ Karolína potřásla znechuceně hlavou. „Nebyl to zdravý vztah, ne takový, jaký si Postrach zaslouží. Jen chci říct, že…že ho máme všichni rádi a chceme pro něj to nejlepší, chceme, aby byl šťastný…“
„I když je upír,“ dořekla Manori.
Karolína uhnula pohledem.
„Není s tím moc smířený co?“ pokračovala Manori.
„Takže sis toho taky všimla,“ pokývala Karolína hlavou. „Ne, není. Nikdo vlastně neví, jak se mu to stalo.“
„A jak se to stalo vám?“ vyzvídala Manori.
„Tak…shodou okolností,“ vyhnula se Karolína odpovědi.
„Tohle místo -,“ zahrnula Manori gestem ruky pokoj, ale i vše ostatní, „co je to? A co Postrach a vy děláte?“ věděla, že odpověď nedostane, ale přesto se nedokázala nezeptat.
„Odpočiň si,“ vstala Karolína z postele. Její otázku zcela ignorovala.
Dveře tiše klaply a Manori osaměla. Chvíli strnule seděla, než se zvedla, aby si pokoj prohlédla. Na stěně visel jeden a půl ruční historický meč, o který někdo velice dobře pečoval. Ve stojanu v rohu místnosti byl jiný meč. Měl černou rukojeť a stříbrnou čepel. Přejela po jílci prsty a zkusila ho povytáhnout z pochvy. Byl nečekaně těžký. Na stole ležel zavřený notebook. Zkusmo ho zapnula, ale byl, jak jinak, zaheslovaný, takže ho opět vypnula. Zvláštní bylo, že tu nikde neviděla žádné fotky. Čekala by aspoň fotky rodičů nebo tak něco. Buď žádné fotky neměl, a nebo nechtěl vzpomínat.
Zkusila zásuvky stolu, a ty zamčené nebyly. Namátkou se jimi prohrábla. Bylo tam spousta papírů, desek, složek. Jedny otevřela. Vypadalo to jako účetnictví, ale při pohledu na těch nul u sum na ni šly mrákoty. Všechno to bylo v amerických dolarech. Když to přepočetla na galeony, dal by se z toho financovat rozpočet ministerstva!
Najednou se jí za krkem usadil takový ten zvláštní pocit, z kterého se vám ježí chlupy na zátylku, a který jí nejednou zachránil život. Přibouchla bleskově šuplík a vrhla se na postel. Právě včas, protože sotva stihla zavřít oči, když někdo začal velice neslyšně otvírat dveře. Soustředila se na pravidelné dýchání jako by opravdu spala.
„Jsi paranoidní,“ sykla Karolína polohlasně.
Někdo kolem ní prošel a zamknul zásuvky stolu. Vsadila by svůj roční plat, že to byl Tobiáš. Takže v tom stole bylo něco důležitého. Viděla něco, co neměla. A nebo možná ne. Možná tam bylo ještě něco zajímavějšího, než účetnictví na obrovský majetek.
Počkala několik dlouhých minut, aby se ujistila, že je sama, nebo že se nikdo nečekaně nevrátí, než otevřela oči. Někdo odnesl notebook a klíč od stolu zmizel. Pousmála se. Viděli ji kouzlit, muselo jim být jasné, že je čarodějka, ale zřejmě si neuvědomovali rozsah jejích schopností. Jinak by odnesli i ten stůl. Vytáhla hůlku a pro jistotu zkontrolovala, že stůl není napojen na poplašné zařízení.
„Alohomora,“ šeptla a zámek poslušně cvakl.
Vytáhla zásuvku a začala se probírat papíry. Samé účetnictví, ale krajně zajímavé. Postrach a jeho přátelé podle toho disponovali dost nejasnými a prakticky pohádkovými zdroji. Nebylo divu, že si mohl dovolit drahé auto a značkové oblečení. Narazila snad na jakousi upíří mafii?
Všechno pečlivě naskládala zpátky, šuplíky zavřela a zamkla. Poté si lehla na postel a hlavou se jí honily nejrůznější představy. Podle toho, co viděla, spousta lidí odkazovala Postrachovi a jeho přátelům obrovské sumy peněz. Nemohla přitom nemyslet na Smrtijedy, kteří své oběti nutili podepisovat převody majetku, než je pak zabili. Díky tomu byla většina Smrtijedů bohatých, vlivných a mocných a dost těžko se proti nim bojovalo tehdy, stejně jako dnes. Dost těžko můžete rozkopnout dveře Malfoyovy rezidence a prohledat ji, i když všichni věděli, že je to slizký bastard, a že jeho tvrzení, že Pánu zla sloužil z donucení, je tak nestoudná, průhledná lež, že to byl až výsměch všem bystrozorům, že mu to procházelo.
Byl snad Postrach něco takového?
Manori se posadila na postel. Opřela se zády o stěnu a přitáhla si nohy k tělu. Ani na okamžik nedokázala uvěřit, že by Postrach byl špatný člověk… upír. Jenže neříkával snad Barnie, že zločinci bývají často milí a sympatičtí lidé? A lidé mají rádi romantické zločince. Jako třeba ten Sirius Black. Několikanásobný vrah, šílenec, psychopat a lidé začínali na jeho neustálém unikání spravedlnosti vidět co romantického. Jinotaj z něj šířením fám dělal prakticky novodobého Robina Hooda. A nikomu nevadilo, že v tom není ani co by se za nehet vešlo pravdy.
Najednou ji tak zvláštně bodlo u srdce, protože si vzpomněla, jak Remus vždycky Blacka zuřivě hájil a tvrdil, že je nevinný. Zcela určitě věděl něco, co ona ne. Přesněji Řád věděl něco, co ona ne. Nespíš i tušili, kde Black zrovna je. Něco ze staré hořkosti se vrátilo.
Remus jí nikdy nechtěl o Řádu nic říct, vyjma toho, že v něm je. Často se kvůli tomu hádali. Rozumově chápala, o co Brumbálovi jde. Samozřejmě že přes ministra cesta prostě nevedla. Byl vyplašený a umíněný. Ovšem bystrozorka v ní rezolutně odmítala, aby někdo bral zákon do vlastních rukou – i když to byl Brumbál, a i když to dělal z ušlechtilých pohnutek.
Ne. Ne. Ne!
Manori vstala a začala přecházet po pokoji. Muselo tu být ještě jiné vysvětlení. Postrach byl tajemný, někdy děsivý, ale rozhodně to nebyl zločinec.
Nemohl být.
S povzdechem si lehla na posel, zavřela oči a usnula neklidným spánkem.

Ráno s díky rezolutně odmítla snídani. Všichni seděli dole u toho dlouhého stolu. Po pravdě při pohledu na jejich skleničky, jí nebylo nejlépe, a ke všemu ještě ten lehký kovový pach krve. Nemohla prostě jen tak zapomenout na všechno, co ji o upírech učili, ani na to, že to jsou predátoři. Postrach byl Postrach, ale tihle byli cizí a navíc jí neměli příliš v lásce.
Když suše oznámila, že musí odejít, ale že se vrátí, obdržela od Tobiáše podmračený pohled. Vydržela ho. V ničím si nezadal s pohledem démona, ale když jednou nakopete zadek skutečnému démonovi, kterého nějaký diletant vyvolal, a který začal řádit v jedné vesnici jako pominutý, a přežijete to, snesete hodně. Dokonce se na něj dokázala jedovatě usmát. Vypadal, že ho to skutečně překvapilo. Asi nebyl zvyklý na to, že se před ním smrtelníci netřesou strachy. Jenže ona taky nebyla jen tak nějaký smrtelník. Podceňovali ji, toho by mohla využít.
Nejhorší na tom bylo, že když odcházela a přemýšlela o tom, co by se stalo, kdyby na ni Tobiáš zaútočil, nebyla si jistá, jestli by ho zvládla. Postracha by sama rozhodně nezvládla. Ani s Tichým by ho nezvládli. Jistě byl nemocný a šílený, a to mu dávalo sílu, ale i tak musel být silnější než kdokoli, s kým se kdy Manori setkala.

Postrachův stav se stále nelepšil a Manori začínala mít už dost toho prázdného ujišťování, že je v těch nejlepších rukou, a že se určitě již brzy uzdraví. Stále častěji přemýšlela o tom, co by pro něj mohla udělat – kouzlo asi ne, ale třeba nějaký lektvar, hojivá mast. Kdykoli ji na několik krátkých okamžiků pan Ho dovolil Postracha navštívit, vždycky se jí stáhlo srdce úzkostí, jak zle vypadal.
Nikdo nic neřekl, ale v podstatě u nich začala bydlet, aby se od Postracha nemusela odloučit ani na chvíli. Někdy seděla schoulená v jeho pokoji a brečela. Jindy si vyndala z kapsy notebook, kouzlem ho zvětšila a snažila se dělat svou práci – moc jí to nešlo. Věděla, že dokud se Postrach neuzdraví, nebude jí zrovna do smíchu.
A taky musela pořád myslet na to účetnictví, co viděla. V životě neviděla tolik peněz pohromadě. Odkud byly a k čemu sloužily, to byly otázky, které se jí neodbytně vracely znovu a znovu.
Zadívala se na monitor svého notebooku a zamyšleně přejela prsty po klávesnici. S obyčejnou mudlovskou technikou dokázal člověk často hotová kouzla. Ovšem když se mudlovská kouzla techniky spojila s magií jejího světa, nebylo téměř nic nemožné. A přesně to byl tenhle notebook – citlivé spojení techniky a magie. Nebylo to zrovna legální, na druhou stranu to nebylo ovšem ani zcela nelegální. A když jí to umožňovalo pracovat efektivně, nikdo se příliš neptal.
Určitě tu budou mít nějaké počítače. Moc by se divila, kdyby v dnešní době neměli. Nepochybně budou dobře zabezpečené, ale… Kousla se do spodního rtu. Nikdy nezapomněla na to, jak ze zvědavosti zkusila vypátrat, co Postrach dělá a zjistila, že oficiálně prostě neexistuje.
Dost možná o tu klávesu jen zavadila, říkala si v duchu. Počítač tiše vrčel a pak náhle obrazovka zčernala.
„Kruci,“ zaklela, nicméně vyčkávala, protože stroj stále vydával chroustavé zvuky, jak se úporně snažil.
Přišlo jí, že to trvá celou věčnost. Zabezpečení čehokoli, co tu mohli mít, zřejmě přesahovalo schopnosti i jejího počítače. To na ni udělalo dojem, ovšem zároveň ji to znepokojilo. Co tu skrývají tak důležitého, tak tajného, že ani spojení techniky a magie se k tomu nedostane?
Skoro to už chtěla vzdát, když obrazovka naskočila a počítač oznámil, že je hotov. Zabezpečení tu skutečně přesahovalo všechno, co kdy viděla. Člověk, který to dělal, musel být napůl génius a napůl šílenec, paranoik. Byly tady tisíce, docela dobře deseti tisíce souborů, a dostat se mohla jen k nepatrnému zlomku z nich. Podle dat to byly věci staré celé roky, desetiletí.
Ruce se jí třásly, když se tím probírala a hledala něco, co by dokázala otevřít. Nacházela policejní hlášení, záznamy výslechů, pitevní zprávy, protokoly. Polovině věcí nerozuměla.
Musela se silou vůle přimět to vypnout, protože dostala strach, aby ji nenašli. Roztřeseně notebook zmenšila a zastrčila ho pod matraci. Skoro se ani nemohla nadechnout a držela se důvěry v Postracha jako záchranného lana. Nebyla si jistá, co vlastně našla, ale bylo to obrovské.
„Do čeho ses to zase sakra namočila?“ mumlala si. Napůl čekala, že se každou chvíli rozrazí dveře, vpadne sem Tobiáš a vyvleče ji z pokoje. Nechá ji prohledat a…
Něco jí říkalo, že pokud zjistí, že čmuchala, zabijou ji.
Když se dveře skutečně otevřely, nadskočila leknutím a srdce se jí prudce rozbušilo. Do pokoje vešla Karolína a usmívala se. Jen díky disciplíně bystrozora se Manori dokázala uklidnit natolik, aby působila když ne nenuceně, tak jen utrápeně. Přitom byla po pravdě vyděšená.
„Lepší se, Manori,“ řekla Karolína s neskrývanou radostí. „Postrach se začíná uzdravovat!“
Manori se usmála trochu křečovitě. Nebyla si jistá, jestli by nebylo pro ni bezpečnější zmizet a už se nevrátit. Co byli tihle upíři vlastně zač? Co byl Postrach vlastně zač?
Ztuhle vstala a toporně následovala Karolínu dolů. Myšlenky jí vířily v hlavě, ale nic kloudného ji nenapadalo. Všimla si, že Tobiáš stojí u dveří – možná náhodou, a nebo přišli na její vniknutí do systému a tohle celé je jen hra. Nenápadně dotykem zkontrolovala, že má hůlku na dosah.
Pan Ho seděl v křesle a kouřil vodní dýmku. Vypadal ještě menší a vrásčitější než obvykle. Na klíně choval sněhobílou nemocně vypadající kočku, jako by to bylo dítě.
Manori se pomalu posadila, záda rovná jako pravítko, napjatá a připravená na všechno.
Pan Ho vyfoukl obláček kouře.
„Když znáte řešení, pokaždé zjistíte, že problém byl ve své podstatě naprosto triviální,“ začal pan Ho rozvážně hovořit.
„Víte, co se mu stalo?“ zajímal se Tobiáš.
Pan Ho pomalu přikývl.
Kdyby to byl někdo jiný, řekla by Manori, že se chová nadutě, arogantně, že samochvála smrdí. Ale z malého Japonce vyřazovala taková síla, že o něm nepochybovala. Připomínal jí trochu jejího mistra bojových umění.
„Jaká je největší výhoda upírů?“ položil pan Ho otázku.
Ano, byl úplně stejný jako její mistr, pousmála se v duchu Manori. Možná to mělo nějakou souvislost s kulturním dědictvím. Pan Takado byl taky Japonec.
„Zrak?“ řekl Tobiáš bezmyšlenkovitě, protože si vzpomněl, jak mu kdysi Denisa říkala, že vidí mnohem lépe než Druhá rasa.
Pan Ho nespokojeně potřásl hlavou.
Manori přemýšlela. Jaká největší výhoda byla jejich upírů? Síla? Rozhodně ne, znala kouzelná stvoření, která je silou snadno předčila. Rychlost? Možná, ale i zde by se našli tvorové, kteří by se jim mohli rovnat a nejspíš je i překonat. Tak v čem byl problém s upíry? Byli jako falešný pětník, to byla ta potíž. Mohli jste je uřknout, zaklít, probodnout kůlem, spálit na slunci na prášek a pohřbít ve svaté půdě, a pak někdo za sto let ukápne kapku krve na špatné místo a hele kdo je zpátky. Zabít upíra, skutečně definitivně zabít, bylo nesmírně těžké. Samozřejmě že tohle byli jinačí upíři, ale i tak.
„Schopnost přežít?“ zkusila Manori.
Pan Ho se potěšeně usmál.
„Dalo by se to tak říct,“ přikývl. „Upíři se vyznačují obrovskou přizpůsobivostí. Dokáží přežít v mrazivé pustině, v horké poušti, pod vodní hladinou, dokáží se živit krví prakticky z čehokoli. Jak říkám, velmi adaptabilní. To je něco, co Druhá rasa… nemá v takové míře.“
Tobiáš si všiml jeho zaváhání a nedivil se mu. Vždyť tu odhaloval vlastní slabiny. Nebyl si ovšem jist, jestli by na zabití Wriese stačilo vyklopit ho na ledovec. Na druhou stranu pokud by Druhá rasa dokázala to, co upíři, proč by si jich tak cenila jako otroků? Kdyby to dokázali, mohli by se klidně do hlubin oceánů k vrakům potápět sami, ne? I v Druhé rase existovali páni a sluhové.
„Jak se zdá, pan Postrach tuhle schopnost ztratil,“ dokončil pan Ho svoji přednášku.
„Ale to přece víme už dávno,“ namítla Denisa. „Proto nemůže,“ zaváhala a sklouzla pohledem k Manori. „To nic nevysvětlujte,“ řekla nakonec místo toho, co původně zamýšlela.
Pan Ho se na dlouho odmlčel a jen pokuřoval svoji vodní dýmku.
„Proč ho Templáři stvořili?“ položil posléze další otázku.
Teď to byl Tobiáš, kdo nejdřív probodl Manori pohledem, než promluvil: „To přece taky víme, aby vyrovnali síly.“
Manori neuniklo, jak Hanako stiskla rty, a znovu si vybavila, jakou hrůzu měla Asiatka z Postracha.
„Vylepšit upíry,“ ušklíbla se Karolína.
„Skutečně?“ protáhl pan Ho a odložil dýmku. „Od začátku se mi na tom celém něco nezdálo. Muselo jim trvat celá staletí najít způsob, jak udělat, co provedli. A proč? Jistě, kdyby dokázali, že pan Postrach je chybějící článek ve vývoji. Kdyby mohli předložit důkazy, že se Druhá rasa vyvinula z upírů – dovede si představit, co by to způsobilo?“ potřásl hlavou.
„Chaos,“ hlesla Hanako.
„Anarchii,“ přidala se Denisa. „Bylo by to… nepředstavitelné.“
„A Templáři by se snadno vrátili k moci,“ doplnil pan Ho. „A přece… všechno tohle je příliš… náhodné, nahodilé. Tolik úsilí vynaloženého s takovým rizikem? Ne, myslím, že měli úplně jiné důvody.“
Manori byla jako myška a hltala každičký zlomek informace a přitom horečně přemýšlela, kdo to sakra je ta Druhá rasa.
„Podle mě se dají brutální změny v organismu pana Postracha, mutace chcete-li, vysvětlit jediným způsobem. Templáři se snažili vyšlechtit perfektního vojáka – upíra lovícího Druhou rasu,“ po jeho slovech zavládlo v místnosti zaražené ticho.
„Já sice nevím, kdo je ta Druhá rasa,“ ozvala se Manori a její hlas jí samotné přišel v nastalém tichu nepatřičně hlasitý. „Ale jak tohle můžete vědět? Chci říct, třeba se jen snažili vytvořit něco jako nadupíra.“
Sama poslala do Azkabanu několik šílených černých mágů, kteří se o totéž pokoušeli s kouzelníky. Zvěrstva, jaká nacházeli v tajných laboratořích těhlech šílenců jí většinou vystačila na měsíc špatných snů.
„Fakta,“ utrousil pan Ho. „Pouhá fakta, slečno.“
„Například?“ nevydržela Hanako.
Pan Ho popotáhl z dýmky a začal: „Síla a rychlost přinejmenším srovnatelné s Druhou rasou. Zkrácené špičáky vylučují, že by jeho neschopnost konzumovat zvířecí krev byla jen nedopatřením. K čemu dlouhé zuby, když kořist nemá srst ani silnou vrstvu podkožního tuku? A jsem přesvědčen, že nepochybně reprodukce schopen je, a jeho potomci budou úplně stejní jako on. Byl by to přece nejelegantnější způsob, jak získávat jemu podobné. Ačkoli musíme vzít v úvahu, že…“
„To je sice hezké,“ skočila mu Manori do řeči, i když si uvědomovala, že je to nezdvořilé. „Ale jak to souvisí s jeho… jeho nemocí?“
„Jeho krev obsahovala látky, které by se za normálních okolností do jeho těla nikdy nemohly dostat. Jediným řešením tedy bylo, že je jeho tělo produkovalo samo,“ vysvětlil pan Ho. „A protože metabolismus upírů je prakticky bezodpadový, začal jsem testovat krev, kterou pozřel.“
„A?“ pobídl ho Tobiáš.
„Srpková anémie. Krvinky nemají správný tvar, špatně přenáší kyslík – nepříjemná nemoc. Pro upíra žádný problém. Ovšem organismus pana Postracha si prostě s tímhle poradit nedokázal. Jak jsem říkal, naprostá ztráta přizpůsobivosti. Výsledkem bylo narušení metabolismu a hormonální nerovnováha vedoucí k… psychologické abnormalitě. Jakmile jsem odstranil příčinu problémů, rovnováha se sama obnovila a v tuhle chvíli je již mimo nebezpečí. Přirozená regenerace tkání už začala,“ dokončil pan Ho svoji přednášku.
„Může se to stát znovu?“ zajímala se Manori. Náhle se cítila podivně lehká, když věděla, že Postrach se uzdraví.
„Bude nutné pečlivě testovat jeho stravu,“ řekl pan Ho. „A jsem přesvědčen, že jeho organismus byl záměrně specializován k lovu Druhé rasy. Z pochopitelných důvodů nebudu testovat, jestli skutečně nejvhodnější stravou pro pana Postracha je krev Druhé rasy, ale…,“ významně se odmlčel. „Uvědomujete si, co by znamenalo.“
V místnosti zavládlo tíživé ticho.
„Stvořili by rasu upírů… živících se Druhou rasou,“ vydechla Denisa.
„Ano,“ přikývl pan Ho. „Už by nešlo jen o rasovou nesnášenlivost. Tihle upíři by lovili Druhou rasu, aby přežili.“
„Mluvíte o válce,“ vydechla Manori, když jí i z toho zlomku informací došlo, kam pan Ho míří.
„Pravděpodobně,“ přisvědčil pan Ho.
Manori se stáhlo hrdlo, když si představila, jak dvě silné, jejímu světu neznámé rasy vedou totální vyhlazovací válku. Neměla ponětí, kolik jich může být, ale i tak jí z toho nebylo dobře.
„Ale Postrach je přece jediný,“ namítla Karolína a trochu nešťastně se rozhlédla po místnosti, jako by žádala, aby jí to někdo potvrdil.
Všichni mlčeli. Protože nikdo vlastně nevěděl, jestli je Postrach skutečně jediný svého druhu.

Kráčel po spálené zemi zlehka, uvolněně a hravě. Vypadal nahý, ale kolem těla mu povlával v neexistujícím větru hedvábný, téměř průhledný šat. Usmíval se. Tanečním krokem se vyhýbal místům, kde potoky krve změnily zem v bahno. Překračoval ohořelá, doutnající těla a tratoliště krve.
V jednom takovém ležela. Byla jedno z těch polámaných, spálených těl. Cítila zemitý pach půdy smíšený s kovovou vůní krve.
Věděla, že umírá.
Sklonil se nad ní a usmál se.
Pokusila se rozdrcené čelisti zformovat do úsměvu na oplátku. Bolest necítila.
Natáhl k ní ruku. Byla studená jako led, když ji hladila po sežehnuté tváři. Když ruku odtáhl, držel v ní cosi jako prsten spletený z živého ohně. Zářilo to a mihotalo se.
Takže takhle vypadá duše? Napadlo ji.
Bylo to zvláštní. Vždycky si Smrt představovala tak, jak byla zobrazována – jako kostra v černé kápi s kosou.
Znovu se na ni usmál a ona si pomyslela, že je hezké, když někoho baví jeho práce.
„Manori.“
Cítila, že jí po tváři stéká jediná slza.
„Manori.“
Ten hlas hladil a hýčkal a hřál.
„Manori, probuď se přece.“
Rozlepila oči a roztřeseně si utřela ubrečené tváře. Chvíli byla dezorientovaná, ten sen byl tak živý. A pak na něj zaostřila pohled.
„Postrachu?“ hlesla jako by se bála, že když promluví příliš nahlas, zmizí.
Usmál se a pohladil ji po tváři. Jeho ruka byla studená – jako vždy.
„Postrachu!“ vydechla a objala ho divoce kolem krku.
Byl příšerně vyhublý, pobledlý, ale byl živý. Děkovala všem bohům, které znala.

Tobiáš se nenáviděl za to, že tady dělá ďáblovi advokáta, ale Klub musel o té Manori nějak rozhodnout. Přísahal by, že za tím neoprávněným vniknutím do systému byla ona. Jenže to nemohl nijak dokázat. Ulriška se dušovala, že žádný člověk prostě nemohl jejich systém nabourat. Věřil jí. Manori přece nebyla člověk, ne?
Nejhorší ale na tom bylo sedět naproti Postrachovi a snášet ten nelidsky klidný pohled jeho ocelově šedých očí. On by si na jeho místě už okousal nehty do krvava. Postrach ale jen klidně vyslechl jeho argumenty a ve tváři neměl nic víc než upřímný zájem.
Zvládl Stín Démona, Wriese i Van Vrena, paní Dao a starší Druhé rasy, rok vedl Noční klub a úspěšně, a přesto se v Postrachově přítomnosti cítil pořád nesvůj. Zas a znovu se ukazovalo, že Postrach nemá svoji rodovou přezdívku jen tak pro nic za nic.
„Uděláme, co budeme muset,“ řekl Postrach pomalu a Tobiáše z toho zamrazilo. Náhle si uvědomil, že Postrach bude ctít zákony Nočního klubu, i kdyby to znamenalo jeho smrt. Přál si, aby mlčel. Najednou strašně chtěl vzít, co řekl, zpátky.
„No, já vlastně nevím, jestli je až takové riziko,“ pokusil se vycouvat a tentokrát obdržel od Postracha káravý pohled.
„Ručím za ní,“ řekl Postrach a vstal od stolu. „Promluvím si s ní. Sejdeme se za půl hodiny v katakombách.“
Tobiáš polknul a přikývl. Když odcházel, bylo mu úzko. Noční klub omyly netoleruje. Zemřít pro ostatní je normální. Ohrozit ostatní - potom je normální zemřít. Za půl hodiny v katakombách možná bude muset nechat Postracha i Manori popravit.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský