Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Draco Malfoy
Shrnutí: Malfoy - jméno, které znamená pojem. Lze se přesto dát svou vlastní cestu?
Poznámka: Inspirováno filmem V jako Vendetta. Volně navazuje na Jak jsem se stal Malfoyem
Věnováno mé kamarádce Corny
Dopsáno v prosinci 2006

Jak jsem se nestal Malfoyem

Severus Snape vešel do svých komnat. Zapálil v krbu oheň a svlékl si plášť i hábit. Rozepnul si u krku bílou košili a nalil si z baru do sklenky na dva prsty jantarové tekutiny. Ztěžka se posadil do křesla a mlčky zíral do plamenů. Vypil skotskou na ex a složil hlavu do dlaní. Bolelo ho celé tělo, dávno zhojené rány se zase ozývaly. Cítil se unavený, unavený a starý. A opuštěný.
Mrštil sklenkou do krbu. Sklo se rozletělo na kousky a třpytilo se v záři ohně - třpytilo se jako slza, slza na tváři chlapce…ne vlastně mladého muže. Svým způsobem mu záviděl, protože on přišel o schopnost plakat, když byl ještě malé dítě. Mohlo mu být tak šest sedm, když naposledy brečel. Později ztratil i schopnost milovat. Takže je přece nesmysl, aby se cítil mizerně. Odešel - fajn, jeho volba. Klidně si mohl táhnout do pekel za svým otcem.
Opřel se v křesle a zaklonil hlavu.
„Draco,“ vyslovil Snape do ticha pokoje to jméno. „Draco Malfoy.“
Život má vážně zvláštní smysl pro ironii.

Severus Snape otevřel oči a protáhl se. Jeho pochroumaná páteř se bolestivě ozývala a připomínala mu, že toho má za sebou už příliš.
Ozvalo se zaťukání, nepochybně zvuk, který ho vzbudil. I když možná se probudil nepohodlím. Bylo mu jasné, že jeho záda mu ještě to hloupé usnutí v křesle spočítají. Pokrčil rameny a vstal.
Za oknem seděla malá sovička. Byla celá pocuchaná a promáčená. Venku zuřila bouřka, ale do hradu nepronikl ani jediný zvuk. Severus kolikrát toužil Pána zla prosit, aby všechna ta hloupá kouzla zrušil a aspoň někdy ho místo noční můry probudil docela obyčejný hrom. Otevřel okno a vzal sovičku dovnitř. Možná neuměl vycházet s lidmi, ale se zvířaty si rozuměl. Pro ně znal pochopení i soucit.
Převzal dopis, sovičku usušil a dal jí nažrat. Když spatřil, jak si upravila peří a zastrčila hlavu pod křídlo, usoudil, že jestliže odtud nespěchá, může ji tu nechat přečkat bouři. Ano, člověka by vyhodil na déšť bez mrknutí oka, ale zvíře ne.
Prohlédl si zmáčenou zelenou obálku. Nenapověděla mu nic o tom, co je to za dopis. Poštu dostával zřídka kdy. Ostatně kdo by mu taky psal. Nalil si víno a posadil se do křesla, které si přitáhl blíž ke krbu.
Otevřel dopis a vyndal pergamen popsaný úhledným pečlivým písmem tolik podobným jeho vlastnímu.
Co všechno jsi se ode mne naučil? Pomyslel si a rty se mu zformovaly do trpkého úšklebku.
Olízl si suché rty a začal číst, třebaže věděl předem, co mu asi tak Draco chce srdceryvně sdělit. No, třeba to bude zábavné čtení.

Nejdražší Severusi,
nikdy předtím jsi mě nevyslechl, snad mi alespoň teď věnuješ trochu svého převzácného času, profesore. Zkus chvíli mlčet a jen číst, co jsem ti chtěl říct. Bez pohrdání, bez znechucených poznámek a bez pohrdavých pohledů.
Jsem Draco Malfoy, třiapadesátý a poslední dědic tohoto rodu a jména od Ignaviuse Vicomta Malfoye mého slavného předka a zakladatele zkurvených Malfoyských tradic - jak mi po celých šestnáct let mého života nezapomínal můj vznešený zkurvený čistokrevný a mrtvý otec připomínat.
Odjakživa jsi byl součástí mého života - jako můj kmotr, přítel, učitel - nevidím nic zvráceného na tom, že mi přišlo přirozené, abys byl i mým milencem. Proč mám zrovna tobě vyprávět o tom, jaký byl můj život? Přesně nalinkovaný, naplánovaný hodinu od hodiny. Žádný prostor pro sny a přání, selhání bylo nepřípustné, pocity nežádoucí. Nic nebylo dost dobré, nic jsem neudělal jako Malfoy. Bože, slyšel jsem to jméno tolikrát, že jsem ho začal nenávidět. Pro otce jsem byl jen kus jeho majetku, věc, o jejímž osudu mohl podle libosti rozhodnout. A nic mu nebylo dost dobré.
Všiml sis někdy, jak má moje matka smutné oči? Doslova jsme kradli chvilky, kdy byl otec příliš zaměstnán mučením a zabíjením ve jménu větší slávy Pána zla. Byly jako kapky vody pro žíznícího. Držely mne při životě. A pak jsi tu byl ty. Vzpomínám si, jsi mi dovoloval spávat s tebou, když jsem se jako dítě bál sám v pokoji, jak jsi odpovídal na mé všetečné otázky, s nimiž mne otec odbyl. Nikdy jsi mi neřekl proč. Proč jsi se mnou měl tu zasranou trpělivost? Proč jsi se staral o to co já? Nějaká forma pomsty mému otci? Nebo jsi žárlil, že má syna, kterého ty nikdy nebudeš mít?
Ano, vím všechno, Severusi. Vím o tom, že jsi měl na škole poměr s mým otcem. Už se nemusíš přetvařovat a dělat mi přednášky o tom, jak je homosexualita nechutná a zvrácená. Řekl jsi mi, že se ti hnusí, co jsem. Ale možná by správnou otázkou nemělo být, jak jsem mohl, ale kdo se ti hnusí víc - já nebo ty sám sobě? Pokrytče!
Zoufale jsem toužil se ti zavděčit, získat to největší ocenění - neparný pohyb koutků tvých úst v náznaku úsměvu. Jenže teď už vím, že jsem chtěl nemožné.
Nejsi o nic lepší než můj otec. Pro tebe jsem byl vždycky jen mladý Malfoy. Pochopil jsem to až časem. V Bradavicích jsem si nalhával, že se ke mně nemůžeš chovat jinak, že ti to nedovolí profesionální čest. Omyl, ty totiž žádnou čest nemáš. Jsi stejný bezpáteřní a ubohý srab jako můj otec. Nemáte právo o mně říkat, že to já jsem zbabělec. To vy se bojíte, bojíte se sami sebe!
Víš, kdy jsem si poprvé uvědomil, že mě přitahuješ? Bylo to v létě po návratu Pána zla, když jsi pobýval u nás. Vzpomínáš, jak jsme se potkali v koupelně? Vůbec ses nestyděl a já se nemohl nabažit pohledu na tvé tělo. U Merlina, byl jsem tak tvrdý! Utekl jsem jako vyplašený zajíc a musel jsem si ho v pokoji vyhonit - rychle, divoce. Od té chvíle jsem byl tebou přímo posedlý. A došlo mi, že jsem tebou byl posedlý vždycky.
Miluji tě, Severusi. Říkám ti to, co jsi nechtěl slyšet, co ses snažil v sobě potlačit. Někde tam hluboko v sobě ještě pořád nějaká tvá část umí milovat. A co hůř možná miluje - mého otce. Pro mne v tvém srdci nikdy nebylo místo, viď? Dokud sis myslel, že bych ti mohl jednoho dne nahradit Luciuse, staral ses o mne, pomáhal mi. Jenže když jsi došel k závěru, že nejsem pro tebe dost dobrý, že jsem jen dítě, vykašlal ses na mne. Nejsem daleko od pravdy, že?
Když čteš tyto řádky, jsem již mrtvý. Neříkám to proto, abych tě dojal. Nemáš srdce, které by mohlo být pohnuto tak hloupým citem. Pouze ti sděluji skutečnost. Nebudu jako můj otec a nebudu jako ty. Hnusíte se mi oba. Zničil jsem poslední horcrux. Nyní je Pán zla zranitelný a Harry to ví. Již brzy zaútočí.

Ozvalo se zaklepání. Snape vzhlédl od dopisu. Tvář měl popelavou. Přesto se znovu začetl do dopisu. Zoufale potřeboval vědět, co je dál.

Pokud se nemýlím, právě by měli klepat na tvé dveře. Víš, ty se útoku na Pána zla nedočkáš. Staneš se hrdinou. Nikdy jsi nebyl takový, jak jsem si tě vysnil, ale já tě takovým udělám. Harry, můj kamarád, ano čteš dobře, nakonec jsem aspoň trochu útěchy, byť ne lásky našel u Harryho Svatého Pottera. Tak můj kamarád Harry mi to slíbil. Jednou se na tebe bude vzpomínat jako na hrdinu, který se obětoval. Nikdy se nikdo nedozví pravdu. Že to já jsem zničil horcuxy a postaral se, aby si Smrtijedi i Pán zla mysleli, že jsi to byl ty. Bohužel, nebo spíš bohudík, jsem utrpěl smrtelná zranění. Umírám, ale již brzy vylomí dveře a pak se spolu sejdeme někde tam na druhé straně.
Řekni, Severusi, bojíš se smrti? Já ne. Vzali jste mi s otcem všechno. Umírám s nadějí, že měl Brumbál pravdu, že smrt je jen začátek.
Nikdy se nestanu Malfoyem a již nikdy neprojde žádné dítě tím, čím já. Se mnou ten vznešený zkurvený rod Malfoyů totiž vymře.
Kdybys neměl místo srdce kámen, kdybys mi dal aspoň malinkou naději, šanci…ale asi to tak skončit muselo.

Tvůj překvapivě stále milující
Draco

P.S. Dopis se sám zničí, neposlouží ti jako důkaz tvé neviny. Je mi to opravdu líto, Severusi. Ale nechci, aby si tě lidé pamatovali takového, jaký jsi - bezcitný hajzl. Dnes v noci naposledy píšu historii.

Dopis vzplál a Snape ho upustil. Než dopadl na zem, nezbyl po něm ani popel. Dveře zapraštěly a Snape si cynicky pomyslel, že teď asi Smrtijedi nadávají na ta precizní bezpečnostní kouzla.
Vzal svoji hůlku a přešel k oknu. Otevřel ho a naslouchal běsnící bouři. Přemýšlel o Dracovi i Luciusovi. Ale necítil nic, jen podivné prázdno, které po nich zbylo.
„Nebojím se smrti, Draco,“ zašeptal. „Už dávno ne.“
„Ale v jednom ses mýlil, byl jsi pravým Malfoyem,“ ušklíbl se.
Jeho myšlenky se stočily k tomu, že z něj Draco chce udělat hrdinu, idealizovat ho. A že mu v tom Potter pomáhá. Nerozuměl jim, ale on Malfoyům a Potterům nikdy nerozuměl.
Ze dveří odlétlo několik kusů dřeva, už byly skoro skrz.
Zdálo se to nekonečné. Co jim může tak dlouho trvat?
Neprobíhal mu v hlavě celý jeho život. Jen v duchu viděl dvě tváře, dvě stejně krásné a přece jiné tváře.
A pak vše zčernalo.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský