Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Severus Snape/ Lily Snapeová; Harry Potter
Shrnutí: Sirius Black zmizel a Harry Potter se s tím nedokáže vyrovnat. Je rozhodnutý odhalit tajemství kamenného oblouku, netuší však, že věci jsou trochu komplikovanější.
Poznámka: Dopsáno v roce 2006

Alternativní realita

Harry se na toaletách opíral o umyvadlo a hleděl na svůj obraz v zrcadle. V batohu, který se mu válel u nohou, měl schovaný neviditelný plášť a to, co se chystal udělat, bylo špatné, moc špatné. Věděl to, ale nemohl jinak. Bylo to silnější než on. Celé léto ho ta myšlenka pronásledovala. Neměl chvíli klid. Ve dne na to musel pořád myslet, v noci se mu o tom zdálo. Bylo to jako posedlost. Prastarý kamenný oblouk – k čemu sloužil? Odkud byl? Jak se dostal na obor záhad? Proč si všichni byli tak jistí, že je Sirius mrtvý? Ne, Harry nedokázal Siriusovu smrt přijmout tak snadno. Celé léto o tom uvažoval a došel k závěru, že když rozluští tajemství toho oblouku, najde i Siriuse. Vybalil plášť, přehodil si ho přes sebe a vyšel ze záchodů.
Všude na ministerstvu panoval zmatek a chaos. Plížil se podél stěn, zatajoval dech a svíral plášť tak pevně, že ho bolely ruce. Několikrát do něj málem někdo vrazil. Ano, to, co dělal bylo špatné. Jenže na všechny své otázky dostával jen neuspokojivou, stále stejnou odpověď: „Je pryč." Ne, s tím se smířit nedokázal. Kdyby aspoň bylo tělo, kdyby měl něco, co by mohl oplakávat, pohřbít, snad by se s tím dokázal vyrovnat, ale takhle. Harry se vetřel nenápadně do výtahu a následoval jednoho pracovníka oboru záhad až do otáčivé místnosti, jenž mu byla tak nechvalně známá. Počkal, až si muž vybral dveře a zmizel v nich. Sám pak zvolil ty nejbližší. Měl štěstí! Kamenný oblouk tam stál stejně podivný a mlčenlivý, jako když ho spatřil poprvé. Zavřel za sebou dveře. Nikdo tu nebyl a tak si sundal plášť. Pomalu sešel k oblouku. Jak fascinující ta věc byla. Jako by ho hypnotizovala, přitahovala a lákala. Černý závoj se nepatrně hýbal a pak uslyšel ty hlasy. Tiché, nebylo jim rozumět a přece měl pocit, že jsou mu tak důvěrně známé. Jak to říkala Lenka? Že její matka je za tím závojem? Byl snad oblouk brána na onen svět? Mohl by mluvit se Siriusem? Se svými rodiči? Byl to ten důvod, proč si všichni byli tak jistí, že Sirius je pryč? Harry oblouk obešel. Zdánlivě to byl jen obyčejný kus kamene. Popošel blíž a položil na hrubý kámen ruku. Čekal, že bude studený, ale mýlil se. Jako by oblouk pulzoval vlastním životem, byl na dotek teplý. Hlasy zesílily. Závoj se třepetal v neexistujícím vánku. Harry pocítil nutkání se ho dotknout.
„Siriusi?" zkusil to. Jak pošetilé. Ale ten závoj. Proč se pořád hýbe? Proč? Harry natáhl ruku, aby se té černé látky dotknul…a pak jako by se svět obrátil vzhůru nohama a on padal do černé temnoty. Svíral ho chlad, nemohl dýchat, chtěl vykřiknout, ale nevydal ani hlásku. Na krátký okamžik měl pocit, že se dívá na nebe poseté miliardami hvězd a pak jako by svět ztratil jeden rozměr…pak vše zčernalo. 

*****

Harry otevřel oči. Ležel ve své posteli v Bradavicích. Na sobě měl pyžamo. Venku byla ještě tma. Přejel si rukou přes obličej. 
„Sen, jen blbý sen," zašeptal. Docela se mu ulevilo. Zavřel oči a rozhodl se, že se ještě trochu prospí, než bude muset vstávat.

„Harry? Harry! Harry, vstávej!"
Harry zamžoural na Rona.
„Co jeéééé?" zívl.
„Zaspal jsi! Už je po snídani!" Ron ještě jednou zatřásl se svým kamarádem, ale Harry byl už zcela probuzený.
„Cože?! Sakra!" Harry vystřelil z postele jako raketa a začal se rychle oblékat.
Ron mu mezitím vzal tašku a netrpělivě čekal u dveří. Harry si nedbale uvázal kravatu, boty si ani nezašněroval, vzal si od Rona tašku a schody dolů bral po dvou. Jediné myšlenky, které byl schopen bylo, že první hodinu mají lektvary. Snape už byl tak dost rozzuřený, že se Harry, Ron a dokonce i Neville dostali do semináře z lektvarů na OVCE. Pozdní příchod by to ještě opepřil. A Harry měl hodiny se Snapem už tak dost pikantní.
Harry se snažil zuřivě uvázat kravatu, ale dosáhl jen toho, že si kolem krku vytvořil smyčku, která se jeho dalším snažením jen nepříjemně utahovala.
„Prosím tě, Harry, ukaž," nevydržela to Hermiona, odtáhla mu ruce od kravaty a začala tu oprátku rozvazovat.
„To chci vidět, co to bude," zahleděl se Ron Hermioně přes rameno.
„Tss," ušklíbla se Hermiona a chystala se kravatu uvázat, jak se sluší a patří.
Dveře učebny se rozrazily a jako obvykle s dunivým „řach" narazily do zdi. Snape měl ve zvyku přicházet ve velkém stylu. Dveře se za ním zabouchly a Snape došel ke katedře, o kterou se opřel. Jeho pohled přejel třídu a jak se Harry obával zastavil se na něm. Snape přimhouřil oči a zamířil k Harryho lavici. Hermiona se při Snapeově příchodu přestala snažit Harryho upravit a seděla teď rovně jako by spolknula pravítko. Snape se opřel o Harryho lavici.
„A takhle si klidně dovolíš přijít do mé hodiny? No to si ze mě, Harry, děláš srandu," Snape se zamračil, „a co ty vlasy. Cos proboha zase vyváděl?"
Harry byl zaskočený. Snape mu nikdy netykal! Nikdy s ním nemluvil tímhle káravým tónem! A nikdy se na něj nedíval takhle! Po nenávisti a odporu ani památka.
„Já…omlouvám se, pane," hlesl Harry nejistě.
„To nám moc nepomůže, co říkáš?" ušklíbnul se Snape, „slečno Grangerová, mohla byste mu tu kravatu uvázat, prosím?" řekl Snape Hermioně podivně trpitelským tónem, aniž by se na ní podíval.
Hermiona chňapla Harryho kravatu a bleskově ho upravila. Snape jen krátce přikývnul. Jeho pohled pak sklouznul k Nevillovi, jenž seděl jen dvě místa od Harryho, ale navzdory Harryho očekávání, neřekl nic. 
„Dneska si probereme lektvar, který se velice často objevuje při testech OVCE. Ačkoli v praxi je naprosto k ničemu a jeho jediným smyslem je, aby vás u zkoušky měli na čem vyhodit," třída se rozesmála a Harry zůstal zírat s otevřenou pusou. Zatímco Snape nerušeně pokračoval: „Při jeho přípravě zachovávejte abnormální opatrnost. Když vám někdo v budoucnu dá smíchat silnou magickou ingredienci, organickou sloučeninu a látku obsahující těžký kov hoďte mu to na hlavu a utečte, protože jde o jednu z nejnestálejších směsí. O čemž se každoročně přesvědčí minimálně jeden student na vlastní kůži. Sám jsem zvědav, jak to dopadne u vás. Obvykle jednu hodinu pracujeme a druhou ošetřujeme zraněné," většina třídy se tvářila vyděšeně, zbytek se pohihňával. Harry nemohl věřit tomu, že Snape v hodině vtipkuje, rozhlédnul se po třídě, ale nikomu to viditelně nepřišlo divné.
Lektvar byl vskutku ošemetný. Zmijozelští se chodili Snapea ke katedře neustále ptát. Kdo se však tvářil, jako by profesor lektvarů neexistoval byl Draco Malfoy. A co víc Snape se k němu choval dost odměřeně. Proč ta náhlá změna v přístupu? Že by Draco už nebyl Snapeův miláček?
První kotlík, který se vydal ke stropu učebny, kde se do kamenného zdiva zaryl dobré tři centimetry hluboko nebyl překvapivě Nevillův, ale Dracův, který přepadl se židlí do zadu, držel se za popálenou ruku a ječel, jako když ho vraždí. 
„Já umřu! Umřu!" vřeštěl Draco.
„To se máte," utrousil Snape, přinesl si lahvičku s jasně červenou tekutinu, namočil v ní gázu a ovázal Malfoyovi popáleniny. Pak řekl jedné dívce, aby ho odvedla na ošetřovnu a zpátky. Víc než stav pana Malfoye Snapea evidentně zajímal kotlík zaražený do stropu.
„Tedy na tohle musí být taky talent," ušklíbl se Snape a vytáhl hůlku.
„Měli bychom to tam nechat jako památku. To se jen tak někomu nepodaří," smál se Ron.
„Myslím, že pan Filch by nám moc nepoděkoval," zasmál se Snape té myšlence, že by kotlík nechal ve stropě, a pak ho jedním mávnutím hůlky nechal zmizet.
Během zbytku hodiny se už žádné další divadlo neodehrálo. Neville měl sice trochu problémy, ale k Harryho překvapení ho Snape na chybu v postupu včas upozornil. Harry byl naprosto v šoku. Copak se Snape zbláznil? Možná upadnul ráno na schodech. Nebo má zánět mozkových blan. Jinak si Harry jeho podivné chování nedokázal vysvětlit.
„Harry, počkej na mě na chodbě."
Harry si zrovna skládal věci a Snapeova žádost ho zaskočila. Překvapením zjevně nebyl konec. Sklidil ze stolu věci a počkal na chodbě, než Snape vyšel ze třídy. Harry se necítil ve Snapeově společnosti dobře. 
„Jak to, že si neumíš uvázat kravatu?" Snapeův tón byl pobavený.
Harry nebyl schopen slova. 
„No nic," mávl Snape rukou, „jen jsem ti chtěl říct, že s tou sobotou počítám. Už to mám zařízené. A teď plav nebo přijdeš pozdě na přeměňování. Nechci na tebe poslouchat od McGonagallová stížnosti," Snape zahnul do chodby vlevo. Harry za ním zíral a nechápal absolutně nic. Jaká sobota? A proč by si měla McGonagallová stěžovat na něj Snapeovi? Harryho napadlo, jestli by neměl profesora Brumbála upozornit, že Snapeovi zřejmě od poslední hodiny hráblo.
Zbytek dne proběhl jako obvykle, ale nic nemohlo v Harrym smazat ten zážitek z rána. Byl jako v transu. Snape se prostě zbláznil. Jiné vysvětlení neexistovalo. O tom, že Snape není normální, věděl Harry dávno. Byl to paranoidní magor, podrazák a šmejd prvního řádu. Ale tohle už přesáhlo všechny myslitelné hranice.
Jenže během týdne Harryho čekalo několik dalších podivných událostí. Vypadalo to, že se svět zbláznil. Když potkal ve středu Snapea na chodbě a pozdravil ho slušně dobrý den, Snape na něj koukal hrozně divně, jako by ho to překvapilo.
Ve čtvrtek pak Harry zažil jednu z nejpodivnějších událostí. Bavil se s Ronem ve Velké síni u oběda, když se k němu někdo nahnul a dal mu na tvář pusu.
„Co je?!" vyjekl Harry a zrudnul.
„Promiň nechtěla jsem tě vylekat," usmála se na něj Cho.
„Éééé…to nic," odpověděl Harry a zaraženě sledoval, jak si Cho s klidem sedla mezi něj a Rona.
„Napadlo mě…Harry, od kdy nosíš brýle?" Cho se dívala na Harryho překvapeně.
„Já? Odjakživa!" odsekl Harry.
Ron se zatvářil, jako by se Harry pokusil o špatný vtip.
„Že jsem si nevšimla," odpověděla Cho. „A co ty vlasy? Vypadáš hrozně."
„Nevšimla?" vytřeštil oči Harry.
„Nechápu, Rone, jak ho v tom můžeš nechat chodit. Proč jste mu to nerozmluvili?" obrátila se Cho káravě na Rona.
„Proč bychom mu to měli rozmlouvat? Teda mě to přišlo blbý, ale Hermiona říkala, že je to Harryho věc," bránil se Ron.
„Vůbec ti nesluší," prohlásila Cho a rozhodným pohybem Harrymu brýle sundala
„Co dělá…!" Harry si překvapeně uvědomil, že vidí bez brýlí výborně.
„Lepší a s těmi vlasy si taky něco udělej. Vypadáš jako bys právě slezl z koštěte," usmála se Cho. „Ale to jsem odbočila. Myslela jsem, že bychom mohli jít v sobotu do Prasinek. Chtěla jsem tam koupit mámě tu jantarovou sponu na hábit. Víš, jak jsme ji viděli posledně. Doufám, že ji ještě mají," Cho se zadívala na Harryho. „Jsi v pořádku? Jsi nějaký bledý."
„Já…necítím se dobře," hlesl Harry a v rukou obracel své brýle. Celý život bez nich neviděl pořádně ani autobus na víc jak dva metry a teď najednou je nepotřeboval. Co se tu dělo?
„Neměl bys jít za Pomfreyovou?" navrhla Cho.
„Ne," odmítl Harry rázně a strčil si brýle do kapsy u hábitu.
„Tak co ta sobota?" naléhala Cho.
Harry už nerozuměl ničemu. Vždyť se s Cho rozešel. Teda vlastně s ní ani nezačal pořádně chodit. A když spolu byli naposledy v Prasinkách, o žádné sponě nebyla řeč, navíc to bylo loni a do toho všeho ty brýle. Harry si promnul spánky.
„Já v sobotu nemůžu," řekl, když si vzpomněl na Snapea. „Musím za Snapem."
„Aha," přikývla Cho chápavě. „Asi bych nemohla…," Harry vytřeštil oči. „To byl jen nápad. Já vím, že nejsem…zvaná. Ale mě to, Harry, nevadí, opravdu," řekla Cho, políbila Harryho na rty, zvedla se a šla k havraspárskému stolu.
„Neškleb se!" obořil se Harry na Rona, který se pitvořil.
„Ale no tak, Harry, však on nakonec vyměkne," usmál se Ron.
Harry netušil o kom Ron mluví.

V pátek Kratiknot Harryho požádal, zda by nezanesl něco do sborovny profesorce Marletové, která učila obranu proti černé magii. Byla to postarší dáma vybraného chování a v obraně se rozhodně vyznala. Harry ji měl rád.
Zaklepal na dveře sborovny, vzal za kliku a vešel. Kromě McGonagallové a Snapea tu nikdo nebyl.
„Dobrý den," pozdravil Harry.
„Co potřebuješ?" zvedl Snape hlavu od Denního věštce.
„Profesor Kratiknot mě posílá s tímhle pro profesorku Marletovou."
„Tak to dej Beatě támhle na stůl," mávl Snape ke stolku u dveří.
Harry tam složil svazek listin a měl se k odchodu.
„Harry, zítra v šest," zavolal za ním Snape.
Harry raději rychle odešel. Spát šel hodně brzy, protože se cítil strašně unavený a příšerně ho bolela hlava.

„Harry, vstávej! Přece neprospíš celou sobotu!"
Harry otevřel oči. Ron byl už oblečený a právě se chystal z Harryho stáhnout peřinu.
„Kolik je?" zeptal se Harry ospale. Bylo mu podstatně lépe než včera, bolest hlavy však přetrvávala.
„Zaspal jsi snídani," informoval ho Ron. „Tak jsme ti s Hermionou vzali koblihy," dodal a přistrčil Harrymu talíř zakrytý bílým ubrouskem.
„Díky, ale nějak nemám hlad," Harry položil talíř na noční stolek a zase zcela zbytečně zapátral po brýlích, než si uvědomil, že je dal do kufru, když už je nepotřeboval.
„Nechceš si jít trochu zalétat na koštěti, Harry?" zeptal se Ron.
Harry při těch slovech ožil.
„No jasně!" vylezl z postele a začal se rychle oblékat. Pak si přehodil koště přes rameno, Ron popadl svůj Kulový blesk a seběhli po schodech do společenské místnosti.
„Ahoj, Harry. Je ti líp?" zeptala se Hermiona starostlivě.
„Jo, ujde to," odvětil Harry a proběhli s Ronem otvorem po Buclaté dámě.

Bylo skutečně nádherné počasí. Nebylo sice zrovna teplo, ale nemrzlo. Sotva dorazili na hřiště, vyhoupli se na košťata a odrazili se. Harry se chtěl smát, když jeho Kulový blesk vyrazil k nebi jako vystřelený z praku. Ten fantastický pocit vyléčil jeho starosti, i bolest hlavy byla pryč. I Ron se smál a předváděl různé kousky. Najednou Harry ve vzduchu prudce zabrzdil. Kde vzal Ron Kulový blesk? Prolétlo Harrymu hlavou.
„Co je, Harry?" Ron zastavil jen pár metrů od Harryho a díval se na něj dost znepokojeně.
„Rone, odkud máš ten Kulový blesk?" zeptal se Harry tiše.
„Harry," Ron zblednul, „ale vždyť…jsem ho dostal předloni k Vánocům. Ty si nevzpomínáš?"
„K Vánocům?" opakoval Harry jako v transu.
„Jo, od táty. Dostali jsme ho všichni, Harry," Ron vypadal vyděšeně.
„Všichni?"
„No, já, Ginny, Fred a George," Ronův hlas byl stále nervóznější. „Je ti fakt dobře?"
„Jo, jo…jo už si vzpomínám. Promiň, Rone. Nějak mi to nedošlo," zalhal Harry.
Rona to viditelně uklidnilo. Ale Harry byl ještě zmatenější. Předloni? Tedy ve čtvrťáku? Ale Harry by si pamatoval, kdyby Ron dostal Kulový blesk. Určitě by o tom mluvil celé měsíce. A kde by Weasleyovi vzali na čtyři tak drahá košťata? Ron přece na Harryho během turnaje strašně žárlil. Že by mu o tom koštěti schválně neřekl? Ale ne to byla blbost. Fred a George měli zcela určitě loni Zametáky. Vždyť je viděl na nich hrát a uletět ze školy! Harry se pomalu snesl na zem. Bolest hlavy byla ještě větší než včera.
„Harry!" Ron přistál vedle svého kamaráda, „ty musíš na ošetřovnu! Jsi nemocný!"
„Ne, je mi fajn," bránil se Harry.
„Tak co ti je? Trápí tě ten problém s Cho?"
Harry se na Rona ohromeně zadíval.
„Jaký…jaký problém máš na mysli?"
„Vždyť jsme o tom už mluvili. Souhlasím s Hermionou, musíš dát tátovi čas. On si zvykne nakonec na to, že máš…," Ron to nedořekl, protože Harry najednou vyskočil na nohy a začal na Rona křičet: „CO TO POVÍDÁŠ ZA NESMYSLY?! MŮJ TÁTA JE MRTVÝ!"
„Neřvi na mě, Harry," požádal ho klidně Ron. „Navíc mi tvůj táta přijde živí někdy až moc. Jsi si jistý, že nepotřebuješ…léčitele?"
Harry si z Ronova pohledu, kterým se na něj díval, uvědomil, že ho Ron začíná považovat za trochu nevyrovnaného.
„Promiň," hlesl Harry.
„To je v pořádku. Hele, mého tátu přece znáš, víš jaký je. A taky se tvářil všelijak, když se dozvěděl, že chodím s Hermionou," řekl Ron konejšivě.
Harry zalapal po dechu a už se chtěl zeptat od kdy sakra chodí s Hermionou. Ale raději mlčel. Ron to totiž říkal tak, jako že to je přece jasná věc, kterou by měl Harry už dávno vědět.
„Možná bys měl jít za tátou…"
„Rone, jak můžu jít za tátou, když ho Voldemort zabil!" vyštěkl Harry popuzeně. Ron nejspíš zešílel. A nebo má zvrhlý smysl pro humor.
„Harry, proboha prober se!" Ron s Harrym zatřásl. „Kde jsi přišel na to, že je tvůj táta mrtvý?!"
„Ale, Rone," Harry skoro už brečel, „vždyť je oba zabil Voldemort – mámu i tátu. A Siriuse!" Harry nebyl daleko od nervového zhroucení.
„Co to plácáš? Tvoji rodiče jsou přece úplně v pořádku, Harry! OBA! A Sirius? Kdo je to?"
Harry zblednul.
„Kdo je to? KDO JE TO? Ve třeťáku jsme mu zachránili život! Je to můj kmotr!" zakřičel Harry.
„Dovol, abych ti připomněl, že ve třeťáku jsme Nevillovi pomohli dostat Bellatrix Blackovou do Azkabanu. Copak si nevzpomínáš? Šla mu po krku."
„Já…připomeň mi to," hlesl Harry bezradně.
„No, Bellatrix přece umučila Nevillovi příbuzné."
„Jo, jeho rodiče, zbláznili se," přikývl Harry.
„Rodiče? Ty mu přece zabil Ty-víš-kdo osobně a když chtěl zabít Nevilla přišel o svou moc. Máš to nějaké popletené, Harry."
Harrymu vyprchala všechna barva ze tváře. Přejel si rukou po čele. JEHO JIZVA! Nebyla tam! Zmizela!
„Bellatrix chudákovi Nevillovi vyvraždila celé příbuzenstvo až na nějakou tetičku či co, která byla moták, tu už nestihla. U nich tady Neville přece vyrůstal. Bellatrix ale nikdy nechytili, myslelo se, že než aby padla do rukou bystrozorům zabila sebe, dvanáct mudlů a jednoho bystrozora. Ale ona byla živá a celou tu dobu hledala Nevilla, aby ho zabila," Ron mluvil rychle, jako by to už chtěl mít všechno za sebou.
Harry měl pocit, že bude zvracet. Dělalo se mu špatně od žaludku. Ron si ho vyděšeně prohlížel, pak vstal a vytáhl Harryho na třesoucí se nohy, obtočil si jeho pravou ruku kolem krku a vedl ho ke hradu.
„Nechci na ošetřovnu," zasípal Harry.
„Taky tě nevedu na ošetřovnu," odvětil Ron.
Harry příliš nevnímal kudy a kam jdou. Všechno jako by měl v mlze. Celý svět se musel zbláznit. A nebo…Harrymu se sevřel žaludek…co když mu Voldemort do hlavy zasadil tuhle představu? Co když to není skutečné a on leží někde na lůžku a myslí si, že tohle je doopravdy? Co když se ho Voldemort snaží přesvědčit, že je všechno jinak, aby ho odklidil z cesty? Měl pořádně cvičit tu nitrobranu. Zastavili. Harry vzhlédnul stáli naproti těžkým dubovým dveřím, na kterých byl znak Zmijozelu a po stranách byly ve zdi vytesáni dva hadi.
„Běž, Harry," vybídl ho Ron.
„Ty nepůjdeš? A kde to jsme?" Harry se váhavě postavil na vratké nohy.
„Tak jdi, uvidíš, že to bude dobré. Já s tebou přece nemůžu," a s tím se Ron otočil a odcházel, přičemž se pořád ohlížel přes rameno.
Harry netušil kam, že to má jít. Popošel ke dveřím a ty se sami otevřely. Prošel krátkou chodbičkou s věšáky a otevřel dveře na konci chodbičky. Ani si pokoj pořádně neprohlédnul, protože jeho pozornost upoutalo něco jiného. Na pohovce se nějaký černovlasý muž v krátkém černém, saténovém županu vášnivě líbal s ženou v cestovním plášti s temně rudými vlasy. Žena se právě snažila dostat pod mužův župan. Harry byl úplně strnulý. Ten muž nebyl nikdo jiný než Snape. Zatím si ho ti dva nevšimli. Harry netušil, proč ho Ron odvedl sem. To kamarádi přece nedělají! Ale došel k závěru, že by měl rychle vypadnout. Začal pomalu couvat zpátky ke dveřím.
„Harry?" Snape si chlapce všimnul a jeho bledou tvář zalil nepatrný ruměnec.
„Já…já…nechtěl…o-o-omlouvám se," soukal ze sebe Harry.
Snape jemně ženu od sebe odstrčil, upravil si župan a vstal. Žena vstala taky.
„Harry," usmála se na žena.
Harry zalapal po dechu: „Mami?" a zhroutil se.

*****

Harry otevřel oči. Ležel ve své posteli v Bradavicích. Na sobě měl pyžamo. Venku byla ještě tma. Přejel si rukou přes obličej. Bylo mu divně. Něco se mu zdálo.
„Sen, jen blbý sen," zašeptal. Zavřel oči, otočil se na druhý bok a rozhodl se, že se ještě trochu prospí, než bude muset vstávat.

„Harry? Harry! Harry, vstávej!"
Harry zamžoural na Rona.
„Co jeéééé?" zívl Harry.
„Zaspal jsi! Už je po snídani!" Ron ještě jednou zatřásl se svým kamarádem, ale Harry byl už zcela probuzený.
„Cože?! Sakra!" Harry vystřelil z postele jako raketa a začal se rychle oblékat.
Ron mu mezitím vzal tašku a netrpělivě čekal u dveří. Harry si pečlivě uvázal kravatu, rychle si zašněroval boty, zkontroloval svůj vzhled v zrcadle, vzal si od Rona tašku a schody dolů bral po dvou. Jediné myšlenky, které byl schopen bylo, že první hodinu mají lektvary. Když přijde pozdě, rozhodně pochválen nebude.
Do třídy dorazili akorát. Harry si sednul na své obvyklé místo mezi Rona a Hermionu.
„Harry, brýle!" vyjekl Ron.
„Jaké brýle?" podivil se Harry.
„Harry, vypadáš dobře. Sluší ti to. Hlavně ty vlasy," pochválila ho Hermiona.
Harry nechápal, co tím myslí. Měl vlasy přece pořád stejné.
„To chci vidět, co to bude tentokrát," zahleděl se Ron ke dveřím.
„Kdybys dával pozor, věděl bys, že Snape říkal," začala Hermiona, ale dál se nedostala.
Dveře učebny se rozrazily a jako obvykle s dunivým „řach" narazily do zdi. Snape měl ve zvyku přicházet ve velkém stylu. Dveře se za ním zabouchly a Snape došel ke katedře, o kterou se opřel. Jeho pohled přejel třídu a zastavil se na Harrym. Harry se na Snapea usmál. Snape přimhouřil oči jako šelma na lovu a zamířil k Harryho lavici. Hermiona seděla teď rovně jako by spolknula pravítko. Ron se tvářil nejistě a Neville, který seděl o kousek dál, vypadal, že se každou chvíli zhroutí. Snape se opřel o Harryho lavici.
„Vy budete dnes pracovat, Pottere, bez kotlíku?" otázal se Snape kousavě.
Harryho ten tón zaskočil ještě víc než jméno, jakým ho Snape oslovil.
„Já omlouvám se. Měl jsem trochu hektické ráno," řekl Harry a omluvně se usmál.
„Vaše omluva a tím méně vaše rána mě nezajímají, Pottere!" vyštěkl Snape a Harry zblednul. „Strhávám Nebelvíru pět bodů za vaši nepřipravenost."
„Proč?! Nic jsem neudělal!" vyjekl Harry.
Ron Harryho pod lavicí kopnul, ale bylo to bez efektu.
„Strhávám Nebelvíru dalších deset bodů za drzost!" vyštěkl Snape.
Harry se nadechnul, aby něco řekl.
„A pokud nebudete zticha a nevyndáte si okamžitě věci na hodinu, bude to už za padesát bodů, Pottere!" dodal Snape výhružným tónem, který Harry neznal.
Harry vypadal zdrceně. Hermiona mu konejšivě položila ruku na rameno.
„Proč je takový?" hlesl Harry a bylo vidět, že nemá daleko k slzám.
„Je vždycky takový," zavrčel Ron. „Co tě to překvapuje, vždyť je to svině."
„Rone!" Harryho oči zaplály vztekem, „takhle o něm nemluv!"
Ron vytřeštil oči.
„Nemáš sebemenší právo o něm takhle mluvit!" vztekal se Harry.
„Pottere, vy nemáte práci?!" zasyčel Snape.
Harry sklopil oči a začal s přípravou lektvaru. Na Rona se ani nepodíval. Nechápal, jak může jeho kamarád po tolika letech říct něco takového. Lektvar byl obtížný, ale Harrymu nečinil nijak velký problém. Pracoval rychle a přesně, aby si vysloužil pochvalu.
Snape se sklonil k Hermionině kotlíku, kysele se ušklíbnul a šel k Harrymu. Harry vzhlédl od kotlíku s úsměvem.
„Pane Pottere,…," začal Snape, ale zarazil se, když zjistil, že Harryho lektvar je perfektní. Ba co hůř Snape si nebyl jist, zda by to sám zvládl lépe! Ne ta preciznost a důkladnost jako by nesla jeho vlastní pečeť. „Vida, zázraky se dějí," utrousil Snape. „Řekněte mi, jen abych ukojil svoji zvědavost, jak takový ignorant jako vy, může zvládnout tak náročný lektvar, když jste byl odjakživa v lektvarech na propadnutí a do semináře jsem vás vzal jen proto, že profesorka Marchbanksová na poslední chvíli změnila vaše hodnocení? Nepochybuji, že profesor Brumbál orodoval ve váš prospěch," Snape probodával Harryho tím nejnenávistnějším pohledem, jakého byl schopen. Jeho odpor k tomu chlapci byl přímo hmatatelný.
Harry se třásl jako by měl zimnici a pak mu po tvářích začaly stékat slzy.
„Proč?" zašeptal Harry plačtivě, „proč to říkáš? Proč?" v Harryho hlase bylo tolik bolesti, že to i Snapea na okamžik zaskočilo, ale než mohl cokoli říct, či udělat, zvedl se Harry ze svého místa a s pláčem utekl, vyprovázel ho smích zmijozelských.
Hermiona a Ron si vyměnili ustarané pohledy. Co se to s Harrym stalo?
Harry utíkal chodbou jako šílený. Pro slzy neviděl na cestu. Vrážel do lidí a ti se na něj dívali, jako by byl z jiného světa. Na kolej se vrátil až večer. Bylo mu mizerně. Byl podivně unavený, bolela ho hlava a co chvíli mu bylo do breku. Zalezl si do postele a usnul neklidným spánkem.
Celou středu chodil Harry jako tělu bez duše. Ron se ho marně snažil rozveselit. Pokaždé když Ron řekl něco ošklivého o Snapeovi, začal na něj Harry křičet, takže se Ron snažil mluvit o famfrpálu nebo jiném neutrálním tématu. Hermiona Harrymu projevovala tichou podporu a nabádala Rona, aby nechal Harryho o samotě.
Ve čtvrtek Harry zatoužil po společnosti někoho, kdo mu rozuměl. Přestal se utápět ve svém smutku a vyhledal Cho. Napadlo ho, že by se mohli jít projít.
„S tebou?" podivila se Cho.
„A s kým jiným?" zeptal se Harry poněkud dotčeně.
„Tss," ušklíbla se Cho a odkráčela z Velké síně, zatímco Harry sklízel posměch jejích spolužaček a zmijozelských. Harry se za Cho rozběhl, chytil ji za ruku a otočil ji čelem k sobě.
„Co je ti? Udělal jsem ti něco?" otázal se Harry.
„Dej mi pokoj, Pottere," utrhla se na něj Cho.
Harry zůstal stát jako opařený. Měla někoho jiného? Proč je najednou na něj taková? Vždyť ještě o víkendu spolu byli v Prasinkách, smáli se a procházeli obchody. Bylo to tak krásné. Sháněl s Cho dárek pro její mámu. Líbila se jí ta jantarová spona na hábit. Pamatoval si to zcela jasně!
„Já myslel, že už tě nezajímá," utrousil Ron.
„Nech mě!" zavrčel Harry. „Já se taky nepletu mezi tebe a Hermionu!" dodal vztekle a nechal zaraženého Rona stát uprostřed chodby.

V pátek Kratiknot Harryho požádal, zda by nezanesl něco do sborovny profesorce Marletové, která učila obranu proti černé magii. Byla to postarší dáma vybraného chování a v obraně se rozhodně vyznala. Harry ji ale neměl rád. Důvod byl jednoduchý, neměla ráda jeho tátu. Tvrdila, že se mu nedá věřit a neustále, naštěstí marně, o tom přesvědčovala Brumbála.
Harry zaklepal na dveře sborovny, vzal za kliku a vešel. 
„Co chcete, Pottere?" vyštěkl Snape dřív, než mohl Harry pozdravit, a složil Denního věštce. Byl ve sborovně sám.
„Profesor Kratiknot mě posílá s tímhle pro profesorku Marletovou."
„Dejte to támhle," zavrčel Snape a mávl ke stolku u dveří.
Harry tam složil svazek listin a měl se k odchodu. Ve dveřích se otočil.
„Platí ta sobota?"
„O čem to žvaníte, Pottere?" zamračil se Snape 
Harry raději rychle odešel a cestou na kolej si utíral hořké slzy. Spát šel hodně brzy, protože se cítil strašně unavený a příšerně ho bolela hlava.

„Harry, vstávej! Přece neprospíš celou sobotu!"
Harry otevřel oči. Ron byl už oblečený a právě se chystal z Harryho stáhnout peřinu.
„Kolik je?" zeptal se Harry ospale. Bylo mu podstatně lépe než včera, bolest však přetrvávala.
„Zaspal jsi snídani," informoval ho Ron. „Tak jsme ti s Hermionou vzali koblihy," dodal a přistrčil Harrymu talíř zakrytý bílým ubrouskem.
„Díky, ale nějak nemám hlad," Harry položil talíř na noční stolek a zapátral rukou po fotce svých rodičů. Vždycky tu stála a on ji teď potřeboval víc než kdy před tím.
„Tady."
Harry překvapeně přijal od Rona brýle. Byl zaskočený, ale Ron se usmíval.
„Co je? Hledal jsi přece tohle ne? Hermiona říkala, že ti ty koktantní…ne tak to nebylo…konstantní…ne taky ne…to je fuk. Prostě ti říkala, že bys měl zase nosit brýle."
„Ale já je nepotřebuji," hlesl Harry a rozpačitě si brýle zkusil. Viděl přes ně normálně. Sundal si je a ke svému zděšení zjistil, že bez brýlí teď nevidí skoro nic! Roztřásly se mu ruce a váhavě si brýle vrátil na nos. Bylo to nezvyklé.
„Jo, je fajn, že máš zase svoje vlasy. Hermiona nechtěla, abych ti to říkal. Ale vůbec ti to neslušelo. Celý Zmijozel se ti smál," dodal Ron.
„Smál? Proč? Já mám přece úplně," Harry se zadíval do zrcadla a zblednul. „To přece nejsem já!" vyjeknul.
„Harry? Jistě že jsi to ty. Kdo jiný by to měl být?"
Harry se na Rona zadíval a pak pohlédl do zrcadla. Dívala se na něj téměř cizí tvář. Oči měl pořád stejné, ale vlasy měl rozježené, trčely mu na všechny strany. Rysy ve tváři měl jemnější, jiné. Tohle nebyla přece jeho tvář. Že by proto se na něj táta tak zlobil?
„Nechceš si jít trochu zalétat na koštěti, Harry?" zeptal se Ron.
Harry při těch slovech ožil.
„No jasně!" vylezl z postele a začal se rychle oblékat. Pak si přehodil Kulový blesk přes rameno, Ron popadl svoje koště a seběhli po schodech do společenské místnosti.
„Ahoj, Harry. Je ti líp?" zeptala se Hermiona starostlivě.
„Jo, ujde to," odvětil Harry a proběhli s Ronem otvorem po Buclaté dámě.

Bylo skutečně nádherné počasí. Nebylo sice zrovna teplo, ale nemrzlo. Sotva dorazili na hřiště, vyhoupli se na košťata a odrazili se. Harry se chtěl smát, když jeho Kulový blesk vyrazil k nebi jako vystřelený z praku. Ten fantastický pocit vyléčil jeho starosti i bolest hlavy byla pryč. I Ron se smál a předváděl různé kousky. Najednou Harry ve vzduchu prudce zabrzdil. Kde měl Ron svůj Kulový blesk? Prolétlo Harrymu hlavou.
„Co je, Harry?" Ron zastavil jen pár metrů od Harryho a díval se na něj dost znepokojeně.
„Rone, kde je tvůj Kulový blesk? Stalo se s ním něco?" zeptal se Harry tiše.
„Harry," Ron zblednul, „ale vždyť…my…já…nemám Kulový blesk," hlesl Ron a zrudnul.
„Dostal jsi ho přece k Vánocům!" vyhrkl Harry.
„Ne, Harry, nedostal," Ron vypadal vyděšeně.
„A Ginny? Fred? George? Ti ho dostali přece taky!" trval na svém Harry.
„No, Harry," Ronův hlas byl stále nervóznější, „je ti fakt dobře?"
„Jo, ale tohle mi vysvětli," dožadoval se Harry odpovědi.
„Harry, my na…takové věci…kde bysme na to vzali, Harry!" vybuchl Ron. „Myslíš si, že bych si Kulový blesk nepřál! Jenže my prostě nemáme peníze!"
„Ale…ale…," Harry lapal po dechu. „Promiň," hlesl nakonec.
Rona se chvíli mračil, ale pak přikývl na znamení, že Harryho omluvu tedy přijímá.. Ale Harry byl ještě zmatenější. Neměli? Jak je to možné? Weasleyovi měli přece peněz dost. A Harry si pamatoval, že Ron dostal Kulový blesk. Mluvil o tom už tři týdny před Vánoci. A Fred a George přece na těch košťatech hráli! Viděl je! Hrál s nimi! A Ronovi, který byl brankářem, přezdívali kvůli Kulovému blesku a jeho skvělým výkonům Kulové eso! Harry se pomalu snesl na zem. Bolest hlavy byla ještě větší než včera.
„Harry!" Ron přistál vedle svého kamaráda, „ty musíš na ošetřovnu! Jsi nemocný!"
„Ne, je mi fajn," bránil se Harry.
„Tak co ti je? Trápí tě Cho? Na tu nánu se vykašli! A na Snapea taky!"
Harry se na Rona ohromeně zadíval.
„Proč o nich mluvíš takhle? Jsou to nejbáječnější lidé mého života!"
„Harry, to nemyslíš vážně?!" vyjekl Ron, ale sotva to dořekl, Harry vyskočil na nohy a začal na Rona křičet: „MYSLÍM TO ZATRACENĚ VÁŽNĚ!!"
„Neřvi na mě, Harry," požádal ho klidně Ron. „Já vím o Cho svoje. Nebo si už zapomněl, jak se k tobě chovala? Pořád ti předhazovala Cedrika. A Snape – dělá ti už šestým rokem ze života peklo!"
„Co to plácáš za nesmysly? A jaký Cedrik sakra? Kde je to?"
Harry si z Ronova pohledu, kterým se na něj díval, uvědomil, že ho Ron začíná považovat za trochu nevyrovnaného.
„Promiň," hlesl Harry.
„To je v pořádku," řekl Ron nervózně.
Harry si sednul do trávy a složil hlavu do dlaní.
„Možná bys měl jít za Brumbálem…"
„Proč za Brumbálem? Dneska má přijet máma, určitě se to všechno nějak vysvětlí. Třeba je jen přetažený. Má teď hodně práce," povzdechnul si Harry.
„Harry, proboha prober se!" Ron s Harrym zatřásl. „Jak by mohla tvoje máma přijet?! A tvůj táta bude mít asi těžko moc práce!"
„Proč by nepřijela! Slíbila to! Slíbili, že budeme o víkendu spolu!" vyštěkl Harry, nebyl daleko od nervového zhroucení.
„Co to plácáš? Tvoji rodiče jsou mrtví, Harry! OBA! Zabil je Ty-víš-kdo!"
Harry zblednul, vstal a začal od Rona couvat.
„To je blbost. Táta je v pořádku. Viděl jsem ho! A máma taky! Jinak bych to přece věděl!"
„Harry, tvoji rodiče zemřeli před šestnácti lety! Proč si myslíš, že máš tu jizvu!?!" Ron se už jen stěží ovládal.
„Jakou jizvu?" Harry si přejel přes čelo, na které mu Ron ukazoval prstem. Zblednul. Pod prsty zcela jasně cítil jizvu ve tvaru blesku. „Ne! To není možné!" vykřikl Harry a rozběhnul se k hradu.
„Harry. Harry! HARRY!" křičel za ním Ron, ale Harry se ani neotočil. Utíkal jako šílený do sklepení. Proběhl kolem učebny lektvarů, zahnul doprava a vrazil do těžkých dubových dveří, na kterých byl znak Zmijozelu a po stranách byly ve zdi vytesáni dva hadi. Dveře se neotevřely. Harry do nich začal zoufale bušit, pak se svezl po zdi na zem a rozbrečel se. Dveře se otevřely a stál v nich Snape. Na sobě měl krátký, černý, saténový župan, z černých vlasů mu kapala voda a v očích se mu vztekle blýskalo.
„Pottere?!" vyštěkl Snape napůl vztekle napůl překvapeně.
„Tati!" vyhrkl Harry a než se Snape vzpamatoval, pověsil se mu Potter na krk. Snape na něco takového nebyl připravený. Ohnul se pod chlapcovou vahou, pak ho chytil za ruce a odtrhl ho od sebe.
„Zbláznil jste se, Pottere?" vyštěkl Snape popuzeně.
„Tati, proč? Co jsem udělal? Proč mi říkáš tím cizím jménem? Co jsem udělal? Co?" zašeptal Harry a pak se zhroutil Snapeovi do náruče.

*****

Harry otevřel oči. Byl v nějaké místnosti, jejíž většinu zaplňovala postel, ve které ležel. Šaty měl složené na židli vedle postele. Harry se posadil a černé saténové povlečení zašustilo. Potřásl hlavou. Nejdřív si nemohl vzpomenout, co se stalo. A pak si vybavil ten šok, když spatřil na vlastní oči svoji mrtvou matku. Byla přesně taková, jakou si ji pamatoval z fotek i zrcadla z Erisedu. Byl to opravdový šok. 
„…to přece poznám. Je jen trochu přetažený…"
Harry zatajil dech a napínal uši, aby hlasy z vedlejší místnosti zachytil.
„…se mi dítě a ty ani nehodláš…"
„…myslíš. Je to, Lily, taky můj syn…"
Na chvíli zavládlo ticho. Harry slyšel zběsilý tlukot vlastního srdce. Musel se přeslechnout! Nebo že by vedle byl…v Harrym hrklo…táta!
„…omlouvám se. Po tom, co se stalo loni. Mám o něj takový strach…"
„…si sama. Taky se o něj bojím. Ale není třeba…"
Harry vyklouznul z postele, obléknul se a otevřel dveře. V pokoji stála Lily a Snape ji překvapivě něžně objímal. Znovu zavrávoral a chytil se futer dveří.
„Harry!" Snape se na Harryho usmál, „je ti už líp?"
„Je celý bledý," Lily se vymanila ze Snapeova sevření a objala Harryho.
Harry byl zkoprnělý. Kromě jeho matky a Snapea tu nikdo nebyl. To by ale znamenalo, že jeho táta buď před chvíli odešel nebo… polknul.
„Máš hlad?" zeptal se Snape.
Harry se nedokázal pohnout. Jen civěl na Snapea jako na zjevení. Lily mu položila ruku na čelo.
„Je pořád rozpálený," řekla starostlivě, „měl by ještě ležet," vzala ho za ruku a odvedla ho zpátky do ložnice. 
Harry se nijak nebránil, když mu sundala šaty. Byl příliš šokován tím, co se dělo. Bez odporu si vlezl jen ve slipech do postele.
„Potřebuješ se vyspat, drahoušku," usmála se Lily, „já s tátou budeme vedle. Kdybys něco potřeboval," políbila Harryho na čelo.
„Mami!" ji chytil za ruku, „kde ses tu vzala?"
„No, přece Letaxem, Harry," pohladila ho po vlasech, „spi."
„A Voldemort? Jak jsi…"
„Harry, kolikrát ti mám říkat, že se nemáš plést do věcí dospělých. Opravdu si myslím, že ti to táta neměl říkat. Já vím, že to myslel dobře, ale občas zapomíná, že ty nejsi on," řekla Lily a nechala ho jeho zmatku.
Harry se probudil. Všude bylo ticho. Netušil, jak dlouho spal. Posadil se a rozhodl se, že si dojde na záchod. Tiše otevřel dveře. V obývacím pokoji bylo šero. Jediným zdrojem světla byl dohasínající krb. Předpokládal, že jedny dveře vedoucí z pokoje budou od koupelny. Ale když došel k těm, které si vybral, všimnul si jich. Snape a Lily leželi na pohovce přitisknutí jeden k druhému. Snape Lily pravou rukou objímal a všimnul si, že se drží za ruce. Bylo to zvláštní, něžné gesto. Ovšem nic se neměnilo na tom, že to byl Snape. Jak si mohl dovolit s jeho mámou! Zajíkl se vztekem. A pak mu to došlo. Muselo to tak být! Jeho táta umřel, když na něj Voldemort zaútočil, ale máma to nějak přežila. Přežila, jinak by tu přece nebyla. A Snape si s ní pak začal! Copak se ten chlap nezastavil před ničím? Musel pošlapat i památku jeho táty? Kde vzal žaludek na to…pohlcoval ho vztek. Vzal do ruky těžítko a představoval si, jak s ním vezme Snapea po hlavě. Položil těžítko zpátky. To bylo hodně hloupé. Proč mu ale nikdo neřekl, že je máma na živu? Proč mu to celé ty roky Brumbál zamlčoval? Proč musel žít u Dursleyových, když máma žila? Harry vešel do koupelny. Za bílými dveřmi byla toaleta. Vykonal svoji potřebu a šel si umýt ruce. Něco tu nehrálo. Kdyby jeho máma nezemřela, kdo by mu tedy poskytnul ochranu před Voldemortem? Že by se Brumbál takhle fatálně zmýlil? Možná Snape jeho matku skrýval? Třeba ji držel násilím? Možná ten večer jako máma vůbec doma nebyla. Zamračil se. Všechno to byly jen domněnky, které si navíc odporovaly. Nic nedávalo smysl. Kam zmizela jeho jizva? A proč najednou nepotřeboval brýle? Co se tu sakra dělo? Harry se otočil a vyděšeně vykřikl, když spatřil svůj obraz ve velkém benátském zrcadle, které bylo na zdi. Začal couvat a oči vyděšeně třeštil na svůj obraz. Narazil zády do zdi, přitiskl si ruce na ústa a třásl se po celém těle. Ze zrcadla na něj hleděla dočista cizí tvář. Černé vlasy mu už netrčely všemi směry, navíc se leskly jako by… zajel si do vlasů. Ne nebyly mastné. Když si je prohrábnul, třpytily se jako noční obloha. Rysy ve tváři měl mnohem ostřejší a nos nepatrně zahnutý. Jen oči byly pořád stoprocentně jeho.
Dveře koupelny se otevřely.
„Harry! Jsi v pořádku? Co se stalo?" Lily si kleknula vedle Harryho, který se po zdi sesunul na zem. 
Snape stál ve dveřích a vypadal velice znepokojeně a ustaraně. Harry nikdy takový výraz ve Snapeově tváři neviděl. Jako by Snape o něj bál, což bylo přece absurdní. Harry se přitisknul k mámě.
„Dojdu pro Pomfreyovou," zašeptal Snape.
Lily přikývla. Tiskla Harryho k sobě, konejšivě ho kolébala a chlácholivě na něj mluvila. Snape odešel. Harry zavřel oči. Buď zešílel on, nebo všichni kolem něj. A nebo to byl jen nějaký šílený sen, ze kterého se každou chvíli probudí.
Snape se vrátil za chvíli s Pomfreyovou. Harry se dopotácel zpátky do postele. Madam Pomfreyová ho vyšetřila a konstatovala vyčerpání. Dala mu něco na spaní a doporučila klid.
„Co to mohlo způsobit?" slyšel Harry Snapeův hlas. Byl plný obav.
„Těžko říct. Je psychicky i fyzicky vyčerpaný. Možná by mu prospělo několik dní klidu nebo ještě lépe změna prostředí…," zbytek slov madam Pomfreyové Harry už vnímat nedokázal. Slyšel její hlas jako by z dálky. Snape jí něco odpovídal a pak Harry usnul.

*****

Harry otevřel oči. Ležel na ošetřovně. Vedle jeho lůžka seděl profesor Brumbál a tvářil se znepokojeně.
„Jak se cítíš, Harry?" zeptal se Brumbál.
„Táta? Kde je táta," bylo první, co Harry řekl, a rozhlížel se po místnosti.
„Harry, tvůj otec je mrtvý," zašeptal Brumbál.
„TO JE LEŽ!" zaječel a prudce se posadil.
Brumbál vstal a přešel k Pomfreyové. Harry klesl zpátky na polštář. Hlava ho strašlivě bolela.
„Profesor Snape ho sem přinesl ani ne před půl hodinou," zašeptala Pomfreyová.
„Profesor Snape?" podivil se tiše Brumbál.
„Říkal, že Potter přišel za ním do jeho komnaty, cosi vykřikoval a pak se zhroutil."
„Řekl co vykřikoval?" zajímal se Brumbál.
„Prý ho oslovoval tati. Profesor Snape chtěl, abych vás ihned informovala."
„A chlapcův stav?"
„Absolutní fyzické i psychické vyčerpání," konstatovala Pomfreyová. „Neustále se shání po rodičích," dodala a soucitně se zahleděla na Harryho, který ležel na posteli a apaticky zíral do stropu.
Dveře ošetřovny se otevřely a vešel Snape. Na sobě měl jako obvykle černý hábit a plášť, ve kterém spoustě lidí připomínal přerostlého netopýra.
„TATI!" vyjekl Harry, jako blesk vyklouzl z postele a rozběhl se ke Snapeovi.
Snape se zatvářil nejdřív rozzuřeně, ale když se to absolutně minulo účinkem, začal couvat. Nebylo mu to nic platné. Snapeovou tváří se mihnul poněkud vyděšený výraz, když se mu Harry i přes jeho protesty zase pověsil na krk, rozbrečel se a neustále opakoval: „Proč? Co jsem udělal? Já se omlouvám! Já to napravím!"
„Pane řediteli," syknul Snape a bylo vidět, že je mu to celé velice nepříjemné. Marně se snažil sundat ze sebe Harryho, který se ho držel kolem krku tak pevně, že Snapea div neuškrtil. 
„Sundejte ho ze mě!" zasípal Snape vztekle.
„NÉÉÉÉ!" zaječel Harry hystericky, když se ho Brumbál pokusil od Snapea odtrhnout. Brumbál se zarazil. 
Snapeovi už docházela trpělivost. Sevřel Harryho ruce a dost surově ho od sebe odtrhl. Harry Snapeovi klesnul k nohám, hlasitě vzlykal a třásl se. Snape od něj couvnul a výraz v jeho tváři byl zcela jasný – odpor. Pomfreyová Harryho odvedla zpátky do postele. Zato Brumbál vydal dost znepokojeně a těkal pohledem ze Snapea na Harryho a zpátky.
„Co tím myslel?" zeptal se Brumbál Snapea.
„Jak to mám vědět?" odsekl Snape podrážděně a urovnával si hábit. „Pane řediteli," dodal klidněji.
„Ten chlapec je z nějakého důvodu silně fixován na profesora Snapea," prohlásila Pomfreyová. 
Harry ležel na posteli a brečel tak, že i kámen by se nad tím jeho zoufalstvím ustrnul.
„Máte pro to někdo nějaké vysvětlení?" zeptal se Brumbál.
„Mám pocit, že zešílel. Mají to v rodině," utrousil Snape naštvaně.
„Nějaký jiný návrh?" Brumbál probodl Snapea pohledem, kterým mu jasně říkal, že mluví vážně, a že si má Snape své osobní pocity nechat laskavě pro sebe.
„No, chlapec se neuklidní, pokud profesor Snape odejde," začala Pomfreyová.
„Tak to ne!" naježil se Snape, „já mu chůvu dělat nebudu!"
„Severusi!" 
Snape se zatvářil uraženě nad tím, jak ho Brumbál okřiknul.
„Musíme zjistit, co se tu děje. A to se nám nepovede, pokud se Harry neuklidní. Takže, Severusi, ano když to bude třeba, budete mu dělat i chůvu," Brumbál mluvil tónem, který nepřipouštěl diskuzi. Občas ho ta Snapeova paličatost a stará zášť unavovali. Vše bylo celkem snesitelné až do těch nešťastných hodin nitrobrany. Brumbál sice chápal, že ta událost zjitřila Snapeovy rány, ale teď nebyla vhodná doba, aby Snape vytahoval staré křivdy. Snape se tvářil, jako by dostal od Brumbála políček.
„Severusi, zůstaňte tu s ním. A zkuste ho nějak uklidnit," řekl Brumbál klidně.
Snapeův výraz vypovídal o tom, že raději půjde bez kouzel drhnout záchody, než strávit o jedinou minutu víc, než musí, s Potterem.
„A jak to mám asi udělat?" zasyčel Snape. Bylo vidět, že jen stěží ovládá vztek.
„Zkuste pro začátek mlčet a usmívat se," poradila mu Pomfreyová jízlivě.
Snape ji sjel opravdu hnusným pohledem.
„Já se vrátím za chvíli," řekl Brumbál.
Snape se mračil, ale přesto nepatrně přikývnul. Bylo mu jasné, že Brumbál kontaktuje členy Řádu. Nedalo se vyloučit, že za podivným šílenstvím pana Pottera je Pán zla.
„Tati?" 
Snape sevřel rty do tenké neprostupné linky, ale podařilo se mu ovládnout natolik, aby nezačal na Pottera ječet, kde bere tu drzost ho takhle oslovovat.
„Jemně," špitla Pomfreyová a odešla do své kanceláře.
Snape s Potterem zůstal sám. Pomalu se otočil a pohlédl na toho malého, mizerného kluka. Harry hleděl na Snapea se zoufalým výrazem opuštěného štěněte. 
„Ano?" řekl pomalu Snape.
„Zlobíš se na mě?" špitnul Harry nešťastně. „Proč?"
„Pottere…!" Snape se zarazil, „Harry…," bylo to vůbec poprvé, co Snape takhle toho kluka oslovil, ale dál se nedostal. Nevěděl, co si Brumbál sakra myslí, že má říct nebo udělat, aby toho kluka uklidnil. Nebyl placený za to, aby studenty uklidňoval.
Do místnosti vešla madam Pomfreyová s tácem po okraj plným jídla. Snape tázavě zvednul obočí, ale vzápětí mu madam Pomfreyová ten tác bez rozpaků vrazila do rukou.
„To si děláte legraci," zasyčel Snape tiše.
„Dobrou chuť, Harry," řekla madam Pomfreyová nahlas a s klidem v tom Snapea nechala.
Snape chvíli uvažoval, že ten tác po Pomfreyové hodí. Pak došel k Potterově posteli a poněkud prudce s tím mrsknul na noční stolek, až trocha dýňové šťávy vystříkla ven. Harry neměl hlad. Byl nešťastný a tak chytil Snapea za ruku. Snape se proti své vůli zachvěl. Nikdy nikomu nedovolil, aby se ho jen tak dotknul, a tenhle kluk si to pravidlo dovolil porušit už třikrát. Snape vytrhl ruku z Harryho sevření.
„Co jsem udělal?"
„Nic," zavrčel Snape. Řekl to prostě proto, že měl pocit, že by něco říct měl.
„Tak proč se zlobíš? Za ty vlasy já nemůžu! Ono samo," vyhrkl Harry.
Snape neřekl nic. Došel k oknu a zadíval se ven.
„Přijde máma?" osmělil se Harry.
„Vaše matka, Pottere, je mrtvá," ucedil Snape skrze zaťaté zuby.
„To není pravda!" vyjekl Harry. „Že ne?" hlas se mu zlomil. Harry byl k smrti vyděšený. Jestli máma umřela, pak by…pak by to vysvětlovalo tátovo chování. Nezlobil se, byl nešťastný! Harrymu se po tvářích začaly kutálet velké slzy.
Snape obrátil oči v sloup. Nesnášel děti a ty uřvané o to víc. Do pokoje vešla Pomfreyová, aby zjistila, co se děje. Sjela Snapea vyčítavým pohledem a sedla si k Harrymu na postel. Vzala ho konejšivě kolem ramen a snažila se ho utěšit.
„Tati! Řekni, že to není pravda! Že není máma mrtvá!" vzlykal Harry.
Snape sevřel ruce v pěst a pevně zavřel oči.
„Tatí!" zajíkal se Harry.
„Přestaňte mě, Pottere, oslovovat jako bych byl váš otec!" vyštěkl Snape na Harryho.
„Profesore Snape!" zamračila se Pomfreyová.
„Oba vaši rodiče jsou mrtví a vy to dobře víte! A přestaňte s tím divadlem!" zasyčel Snape.
Harry zkoprněl.
„Ale vždyť ty jsi můj táta," šeptl Harry bázlivě.
„A kdo vám tohle nakukal?" ušklíbnul se Snape.
„Nikdo odjakživa jsi byl přece můj táta," odpověděl Harry zmateně.
Snape se zatvářil kysele.
„Tohle není vtipné, Pottere."
„Severusi, můžete na chvíli," nakouknul do dveří Brumbál.
Snape byl rád, že může odejít. 
„Zdá se, že je to vážnější, než jsem si myslel," začal Brumbál sotva za Snapem zapadly dveře ošetřovny.
„Jak to dokázal?" zajímal se Snape.
„Ne, nemluvím o Voldemortovi," zavrtěl Brumbál hlavou.
„Ne?" podivil se Snape.
„Tohle nemá vůbec s Voldemortem nic společného. Je to mnohem vážnější."
Snape se zatvářil skepticky.
„Mohu se zeptat o co tedy jde?"
„Mluvil jsem s Arturem. Po ministerstvu prý koluje nepodložená zpráva, že na oboru záhad zaznamenali před několika dny poruchy časoprostoru."
„Myslíte si, že to má něco společného s Potterem?" Snape vypadal, že to nebere moc vážně.
„Ano, dobře víte, co je na oboru záhad," Brumbál se zadíval na Snapea.
„Ten oblouk," odtušil Snape.
„Přesně tak jedině on mohl být zdrojem těch poruch," Brumbál mluvil rychle a nervózně.
„Ale když jím prošel Black, žádné poruchy nenastaly," namítl Snape.
„Možná ano, nikdo to nezaznamenával."
„Ale Black zmizel. Navíc není jisté, že ten oblouk je…," Snape se odmlčel a zatvářil se pochybovačně.
„Brána do jiné reality," dořekl za něj Brumbál.
„Nikdy to nebylo prokázáno. Je to jen hypotéza."
„Ale taky to nikdy nikdo nevyvrátil," řekl Brumbál. „A jestli tohle není náš Harry Potter, vysvětluje to mnohé. Třeba proč vás považuje za svého…ehm…otce."
„Spíš je to jen další z povedených kousků pana Pottere," zavrčel Snape.
„Ano, řekl bych, že v tomhle máte pravdu. Pokud vyjdeme z předpokladu, že existuje alternativní realita, dá se předpokládat, že v rámci zachování rovnováhy, pokud do ní někdo vstoupí, jeho protějšek přejde k nám."
„Ale co Black?"
„Třeba v té druhé realitě zemřel. Neměl tedy žádný protějšek, který by mohl přejít."
„A Potter? Chcete říct, že prošel tím obloukem a že se…vyměnili?"
Brumbál přikývnul.
„Za tohle by měl být ale opravdu vyloučen," zavrčel Snape.
„Severusi, uvědomujete si ty důsledky? Ten chlapec, co je na ošetřovně sem vůbec nepatří!"
„Potter jako Potter," pokrčil Snape lhostejně rameny.
„Musíme ho dostat zpátky. Jak si můžeme být jistí tím, že se na něj vztahuje ta věštba? Může to ohrozit nás svět."
„A jak to chcete udělat? Nikdo neví, jak ten oblouk funguje. Navíc těch realit může být nekonečně mnoho."
„Já vím, Severusi. Už jsem se spojil s pracovníky oboru záhad a uvědomil jsem ministra kouzel. Musíme jednat rychle. Nemůžeme ztrácet čas."
„To asi ne," přikývl Snape pomalu.
„A, Severusi, musím vás požádat, abyste se o toho chlapce postaral…"
„Já ne!" přerušil Snape Brumbála drsně.
„Severusi, ten chlapec je k smrti vyděšený. Nemůžeme ho nechat na ošetřovně a nechci ho posílat zpátky na kolej. Může se každou chvíli znovu zhroutit. Vy jste jediný ke komu má důvěru."
„Myslí si, že jsem…jeho rodič!" zasyčel Snape.
„Nejspíš proto, že v jiné realitě jste," řekl Brumbál prostě.
Snape zblednul a zatvářil se jako ho bolely zuby. Tuhle možnost si až do chvíle, co to Brumbál řekl nahlas, vůbec nepřipouštěl. Už jen představa, že by někde, mohl být otcem toho nanicovatého kluka.
„To je dost nepravděpodobné," zavrčel Snape.
„Ani bych neřekl. Ale musíte si ho vzít k sobě, Severusi. Musíte mu pomoct."
„Jsem kategoricky proti!" ohradil se Snape.
„Proč?"
„Už jen z principu!" odsekl Snape, „neumím se starat o děti."
„Severusi, tohle není kojenec. Umí se o sebe postarat sám. jen chci, aby měl iluzi, že je vše v pořádku."
„Profesore Brumbále, při vší úctě k vám, klidně budu pro Řád riskovat život, nevadí mi stýkat se zase se Smrtijedy, ale Pottera ne! Nikdy! Já prostě nemůžu!"
„Severusi, tak mi řekněte, co s tím klukem mám dělat? Prostě ho prohodíme obloukem a budeme čekat, co se stane?"
„No, třeba."
„Severusi, to není vtipné!" zamračil se Brumbál.
„Taky jsem nežertoval," zavrčel Snape.
„Zkuste to vzít z toho úhlu pohledu, že to není Harry Potter, kterého znáte."
„Ne."
„Ani na čas?"
„Ne."
„Jen to zkuste," snažil se Brumbál.
„NE!" Snapeovi už viditelně došla trpělivost, „jsou určité meze, za které prostě jít nelze! Nashledanou!" zasyčel Snape, otočil se a odešel chodbou pryč.

*****

Harry se vzbudil, protáhnul se a otočil se na břicho. Kolem těžkých závěsů, které byly zatažené přes okno, se do ložnice dralo světlo.
„Ahoj," usmála se Lily, když nakoukla do pokoje a uviděla, že je už vzhůru.
„Ahoj," usmál se Harry.
„Jak se cítíš?" zeptala se Lily a posadila se k Harrymu na postel.
„Mám hlad," prohlásil Harry.
„No to je skvělá zpráva. Obleč se, snídaně je na stole."
Harryho nebylo třeba pobízet dvakrát. Jeho chuť k jídlu však rázem zmizela, když vešel do obýváku. U stolu seděl Snape, četl si noviny a bezmyšlenkovitě míchal kávu. V bílé košili a černých kalhotách vypadal dobře. I když trochu nezvykle, aspoň pro Harryho.
„Koukej, kdo se probudil," zasmála se Lily. Byla ráda, že se její syn už cítí lépe.
„Ahoj," usmál se Snape a složil noviny.
„Dobrý den," pozdravil Harry.
Lily se zatvářila zaraženě, ale Snape vypadal dotčeně.
„No, tak jo," utrousil Snape. Bylo vidět, že by nejraději odešel a hledá výmluvu. „Už budu muset jít."
„Ale říkal jsi…," začala Lily.
„Jen musím něco zařídit," Snape se zvednul ze židle a odešel.
„To od tebe nebylo hezké, Harry," pokárala ho Lily.
„Proč on?" zeptal se Harry.
„Prosím?" podivila se Lily.
„Jenom špiní tátovu památku," prohlásil Harry.
„Severus je tvůj táta!" zdůraznila Lily. „Co sis to vzal do hlavy? Takhle jsme tě nevychovali," Lily se zamračila.
Harry se díval na mamu nedůvěřivě.
„Nemůže to být můj…táta," namítl Harry.
„Vážně?" ušklíbla se Lily.
„A co James?"
„James? Myslíš Jamese Pottera?"
„Ano!"
„Nechápu. Harry, co je s tebou? Vždycky jste se Severusem vycházeli dobře. Věnoval ti tolik času. Hrál si s tebou. Nikdy na tebe nekřičel, nebil tě. Proč jsi k němu najednou takový? Je to kvůli té dívce?"
Harry zaraženě mlčel.
„Harry, Severus tě má moc rád. Někdy mám pocit, že tě má raději víc než mě," pousmála se Lily. „Pochop, že je pro něj těžké smířit se s tím, že …sis našel přítelkyni. Pro mě to je ještě těžší. Ale mě nevychovávali v konzervativním kouzelnickém rodu. Severus…představoval si, že si vybereš dívku z trochu lepší rodiny. Musíš mu dát čas. On to nakonec přijme. Ale tvoje chování je nemístné. Ublížil jsi mu, Harry."
„Mami, jak jste se…poznali?" zeptal se Harry.
„To jsem ti vyprávěla snad stokrát. Copak to už neznáš nazpaměť?" zasmála se Lily.
„Prosím."
„No, chodili jsme spolu do školy. Tady do Bradavic. V prvním ročníku jsme se kamarádili. Severus byl sice ze Zmijozelu, ale byl jiný než ostatní. Nijak zvlášť hezký, hodně plachý, zamyšlený a dost se stranil lidí. Jen jsme spolu sem tam prohodili pár vět. Nic víc. Ve druhém ročníku ztratil Severusův otec postavení a Severus se stal terčem všech na škole. Pomáhala jsem mu. Hodně nás to sblížilo, ale pak jsme se pohádali a naše přátelství skončilo. Tvůj otec, Harry, nebyl vždycky takový jako dnes. Po pravdě až do šestého ročníku jsem ho nemohla vystát. Byl neurvalý, sprostý, pořád se pral hlavně s Jamesem a jeho kamarády. Když se potkali, byli schopní proměnit školní chodby v bitevní pole. Jenže Severus byl sám a oni byli v přesile. Občas jsem se mu snažila pomoct, ale sám víš, jak je hrdý."
„Neměla jsi ho ráda?"
„Ani ne. V mých očích byl stejný jako James – hulvát."
„A kdy se to změnilo?"
„To v šestém ročníku. Severus byl o prázdninách na nějakém ranči a vrátil se úplně vyměněný. Byl z něj pohledný mladý muž s chováním pravého aristokrata. Všechny dívky na škole po něm šílely," Lily se při té vzpomínce usmála.
„A on si vybral tebe?"
„Ano, jednou jsme se dali do řeči kvůli…myslím, že to byl úkol z lektvarů…a on mě pozval do Prasinek. Tehdy měli žáci volný přístup do vesnice kdykoli po vyučování. Jezdíval tam takový starý pomalovaný autobus. Šli jsme spolu na kávu a povídali si. Vždycky mi imponovalo kolik toho věděl, co všechno znal a uměl. Ale hlavně se přestal prát, přestal mluvit sprostě a…byl hrozně milý. Zamilovala jsem si ho," Lily si zasněně povzdechla. „Byly to krásné časy, Harry."
„A co Potter?"
„No, James mě myslím miloval. Jenže já k němu cítila jen přátelství. Nesl to špatně, když jsem ho odmítla."
„A přestal se prát s Potterem?"
„Tvůj táta? No, snažil se. Občas…nikdo není dokonalý. Ale nikdy ty střety nevyvolával, Harry. Nelíbilo se mi to, ale chápala jsem, že se musel bránit. A taky ho podezřívám, že o spoustě těch rvaček jsem nevěděla."
„A Sirius? Co teď dělá?"
„Sirius? Naposledy jsem ho viděla na naší svatbě."
„On ti byl na svatbě?"
„Ano, pozvala jsem jeho i Jamese a Remuse. Bohužel se tam James opil a ztropil hroznou výtržnost. Sirius mi vždycky dával za vinu, že jsem mu zlomila srdce a on se kvůli tomu nikdy neoženil. Ale zkazit mi svatbu nemusel. Naštěstí je tvůj táta rozumný člověk a vzal to všechno báječně. Požádal tehdy Remuse, aby své kamarády odvedl a nikdy mi ani slůvkem nevyčetl, že jsem je tam pozvala. Byla to chyba."
„A co se stalo se Siriusem, Remusem, Peterem a Jamesem?" zajímal se Harry.
„No, s Peterem to dopadlo špatně. Přidal se k Smrtijedům a nakonec ho zabili bystrozoři. Remuse občas vídám v Řádu. Sirius zemřel. Už je to dávno. To jsi byl ještě velice malý."
„Jak zemřel?" zašeptal Harry.
„Nevím, myslím, že to byla nějaká nehoda. Byla tragédie. A co se stalo s Jamesem netuším. Naposledy jsem ho viděla na svatbě a pak už nikdy. Ale proč tě to tak zajímá, Harry?"
„Jen tak," pokrčil Harry rameny.
„Jsem ráda, že ti je už líp. Měli jsme se Severusem o tebe strašný strach. Po tom co se stalo loni. Doufám, Harry, že už se nikdy do ničeho takového nezapleteš. Když si pomyslím, že jste jen vy děti stáli proti Smrtijedům, jde mi z toho mráz po zádech. Severus občas zapomíná, že jsi ještě dítě."
„Já nejsem dítě!" ohradil se Harry dotčeně.
„Ale jsi. Ještě nejsi plnoletý. Severus ti neměl říkat všechny ty věci o Voldemortovi a o Řádu už když si byl malý," Lily se zamračila. „Ale chápu ho, že nechtěl, abys se dozvídal o tom, co musel udělat od někoho jiného. Bál se, že by ti to někdo podal zkresleně. Spousta lidí si, Harry, ještě dnes myslí, že tvůj otec patřil k Smrtijedům doopravdy. Je to smutné," Lily potřásla hlavou. „Tak šup jez."
Harry se zakousnul do ořechového košíčku. Byl lahodný.
„Tak můžete balit," oznámil Snape hned, jak přišel.
„Balit? Proč?" zajímal se Harry.
„Madam Pomfreyová doporučila změnu prostředí. Zítra pojedeme na pár dní pryč. Mořský vzduch ti udělá dobře."
„Chceš jet k moři?" zeptal se Snape a opřel se o opěradlo Lilyny židle. Lily zaklonila hlavu a Severus ji políbil.
Harry se otřásl. Bylo to divné, vidět je takhle se líbat. Přemýšlel o tom, co mu máma řekla. Nikdy s Jamesem nechodila. Místo něj si vzala Snapea. Jediným logickým závěrem bylo, že to s tím oblouk nebyl jen sen. Stalo se to a nějak se Harryho svět změnil. Jenže k čemu to bylo, když Sirius byl pořád mrtvý? Na druhou stranu žila máma. Snape jako táta sice nebyl žádné terno, ale byl docela…sympatický. Harry se musel nenápadně usmát. Kdo by si pomyslel, že někdy použije tohle slovo v souvislosti se Snapem. Možná, že když prošel tím obloukem, nějak změnil historii. Ale nebylo to fuk? Když Harry pominul tu šokovou terapii na začátku, začínal se mu tenhle nový svět zamlouvat. Měl rodinu, neměl žádnou pitomou jizvu a podle všeho neměl s Voldemortem vůbec nic společného. A pojede k moři. Co si mohl přát víc?
Harry si olízl rty, zhluboka se nadechnul a pak nejistě řekl: „Tati…," zachvěl se. Ještě nikdy nikomu tati neřekl. Bylo to příjemné, i když to byl Snape.
Severus se na Harryho zadíval.
„Pojedeš s námi, tati?" zeptal se Harry.
„Nemůže, musí učit," odpověděla Lily.
„No, vlastně…jsem byl před chvílí za Brumbálem," Severus se usmál. „Uvolnil mě. Připravím Prýtové rozpis, co se má probírat, napsat, oznámkuji to až se vrátíme."
„Severusi!" Lily se rozzářila, objala Severuse a políbila ho na tvář.
Harry si uvědomoval, že ho ty projevy náklonnosti mezi mámou a Snapem už tolik neštvou. Vlastně to bylo… hezké. A Snape…totiž Severus…tedy táta…byl přece fajn. Harry se začal usmívat.

Harry se smál, až mu tekly slzy. Ještě nikdy si u Tchoříků neužil tolik zábavy jako, když hrál s rodiči. Na svoji novou rodinu si velice rychle zvyknul. Bylo tak snadné zapomenout, že není jejich syn, když se k němu chovali jako by byl a měli ho opravdu rádi.
„Končím," zavrčel Severus, „další prohru by moje ego už nemuselo vydržet."
Harry se zachichotal.
„Jen se směj. Povíme si to zítra u šachů. Jestli se nebojíš, bábovko," zašklebil se Snape.
„Platí! Ještě se uvidí, kdo je bábovka," souhlasil Harry nadšeně.
Snape se zvedl z křesla a tiše zavrčel.
„Záda?" zeptala se Lily.
„To to pitomé kanape. To je naposledy, co jsme na něm spal. Až se budu chtít zabít, najdu si příjemnější způsob," zavrčel Severus.
„Já nechci na kolej!" vyhrkl Harry.
„A doufám, že mě nepošleš do pokoje pro hosty," podívala se šibalsky Lily na Severuse.
„Já na to kanape spát nepůjdu. S tím nepočítejte. Mě to stačilo jednou. Ale Harry na něm může spát a my si vezmeme ložnici," Severusovi se v očích zajiskřilo.
„Já? Proč já?" zamračil se Harry.
„Protože si tu nejmenší," odpověděl Severus.
„On totiž tvůj táta…se na to kanape nevejde…přibral," popichovala Lily.
„Já to slyšel! A striktně to popírám!" ohradil se Severus, ale bylo vidět, že mu cukají koutky.
„Jo, jo, jenom jestli," zlobila ho Lily.
Severus se usmál a protáhl se.
„Chceš ty záda namasírovat?" nabídla s Lily.
„Ne, až večer. Chci si to masochisticky užít. A nejdřív si dám něco k pití," ušklíbnul se Severus a nalil si víno. „Chceš taky?" zeptal se Lily.
„Já jo!" ozval se Harry.
„Ty mlč," usadila ho Lily.
Severus však Harrymu podal skleničku s trochu červeného vína.
„Severusi, je to ještě dítě," namítla Lily.
„Má to pít pod naším dohledem nebo tajně za našimi zády?" pokrčil Severus rameny. „Jen ať to ochutná."
„Ty ho učíš pěkné věci," utrousila Lily, ale nevypadalo, že by jí to nějak zvlášť vadilo.
Harry zvědavě upil a ošklíbnul se.
„Fuj!" položil skleničku na stůl.
„Bezva, zbude víc na mě," usmál se Severus.

„Měli bychom jít spát. Harry už usíná."
„Ne," trhl sebou Harry, „já nespím," a mohutně zívnul.
„Tvá máma má pravdu, Harry, je čas jít spát. Přetáhnul si dost večerku," vložil se do toho Severus.
„Za kolik to bude bodů, pane profesore?" zavtipkoval Harry.
„Za padesát," usmál se Severus, „dvacet pět za ponocování a dvacet pět za drzost. Jo a ještě deset za ty Tchoříky. Takže šedesát."
Harry se dal do smíchu.
„Já se jdu koupat," oznámila Lily a zvedla se. „Mám ještě v koupelně na věšáku tu noční košili?"
„Nevím, možná bude někde v ložnici. Když tu nejsi, tak s ní spím," řekl Severus a tvářil se u toho tak vážně, že mu to v první chvíli Harry skoro uvěřil.
„Vtipálku," utrousila Lily a než zmizela za dveřmi koupelny dodala: „Aspoň že mi v ní nespíš."
„Už to plánuji," odpověděl Severus.
Harry se skvěle bavil. Když ale se Severusem osaměl, cítil se přece jen trochu nejistě. Celé roky byl zvyklý, že Snape je jeho nepřítel, noční můra. A najednou se to doslova přes noc obrátilo o sto osmdesát stupňů.
„Harry," Severus zvážněl, „už dlouho s tebou chci o něčem mluvit."
„Aha, a o čem?" zeptal se Harry opatrně.
„No…o slečně Changové," odkašlal si Severus.
„Jo? No…dobře," Harry si byl vědom, že se dostává na tenký led. Netušil, jak je to mezi ním a Cho.
„Já…chápu, že je to vcelku hezká, inteligentní dívka," začal Severus. Bylo vidět, že neví, jak by do toho kousnul. „I když v lektvarech…no to je vedlejší. Víš, Harry, já…pochopitelně je to tvoje věc. Já ti nebudu bránit. Ale…dobře si rozmysli, co děláš. Ano? Jsi ještě hodně mladý a slečna Changová…není ta, kterou bych si pro tebe představoval."
„Chceš, abych se s ní…rozešel?"
„Ne, tady nejde o mě. Jen…nerad bych, abys udělal něco ukvapeného."
„Jo ták," Harry měl najednou pocit, že přesně ví, o co Severusovi jde, „chápu."
„Ne, Harry, teď mě nechápeš vůbec," zavtěl Severus hlavou. „Nemám na mysli sex. Ačkoli připouštím, že bych byl dědečkem v sedmatřiceti velice nerad. Ale předpokládám, že na tohle si dáš pozor."
„Neřekneš mi, že mám počkat?" podivil se Harry.
„Proč? To je tvoje věc," pokrčil Severus rameny.
„A v kolika jsi…," Harry zrudnul.
„To je zase moje věc," pousmál se Severus. „Nechci ti dávat špatný příklad."
„To nebylo s mámou?" vyhrkl Harry překvapeně.
„Bez komentáře. Až budeš, Harry, starší. Mě jen jde o to, Harry, že máš spoustu času. Tak se neukvapuj."
„Tobě bylo taky šestnáct, když jsi si začal s mámou," namítl Harry.
„Jenže ty nejsi já," řekl Severus.
„No, to ne," připustil Harry. „Vadí ti, že Cho nemá rodokmen, že?"
„Trochu," připustil Severus.
„Ale máma je z mudlovské rodiny," připomněl Harry.
„Jo, taky mě kvůli tomu moje rodina vypověděla. A většina známých mé rodiny dělá, že mě nezná. Ale já ti nemám v úmyslu přikazovat koho si máš nebo nemáš vzít. Jen jsem myslel, že si vybereš líp."
„Nemám v plánu si ji brát," ohradil se Harry.
„To já vím. Ale," Severus pokrčil rameny, „prostě neukvapuj se. Ano?"
„Jo," přikývl Harry. „A můžu Cho někdy přivést?"
„Totiž…postupně, Harry, postupně."
„Takže začnu hlavou, ta je nejzajímavější a pak…"
„Harry!" Severus se musel smát. 
„Řekl jsi postupně," bránil se Harry.
„Dobře, tak si ji přiveď," Harry zajásal, „ale o prázdniny. Sem mi ji nevoď. Nejsem motel," dodal Severus přísně.
„Je mi to jasné," zasalutoval Harry.
„Někdy si říkám po kom jsi," potřásl Severus hlavou.
„A myslíš, že bychom si někdy mohli promluvit," Harry ztišil hlas, „o holkách tak nějak všeobecně?" Bylo to bláznivé. Právě žádal Snapea, aby mu pomohl s jeho milostným životem.
„Určitě. Ale až tu nebude máma, jo?"
Harry si přikryl ústa rukou, aby potlačil smích, protože máma právě vycházela z koupelny. Měla na sobě Severusův černý župan, pod kterým jí vykukovala hedvábná bílá noční košile.
„No, to je hezký. A co si vezmu já?"
„Nebuď cimprlich, jsi přece otužilý," zašklebila se Lily a zmizela v ložnici.
„Jdu si dát sprchu," Severus se ztěžka zvednul z křesla. „Jdeš?" obrátil se na Harryho.
„Já…totiž…"
„Budeš se snad mýt, ne?"
„Jo to jo," přikývl Harry, „ale…já bych…"
„Tak padej," kývl Severus ke koupelně.
Harry zrudl.
„Můžu sám?" zeptal se Harry.
„Harry, bolí mě záda, jsem unavený a nemám chuť na tyhle fórky. Zvedej se, jdeme!" Severus to řekl tónem, který Harry dobře znal. bylo mu jasné, že pokud by neposlechl, byly by problémy. Roztřeseně se zvednul a šel se Snapem do koupelny. Podle Severusova chování to bylo normální. Jistě nebyl důvod, aby nebylo. Oba byli kluci, místa tu bylo dost, nebyl důvod, aby Harry čekal, až se Severus umyje. Jenže Harry se hrozně styděl. Severus si svléknul košili. Harry užasl. Severus vypadal zatraceně dobře. Byl štíhlý, měl pevné svaly, ploché pěkné břicho a…Harry si toho nejdřív nevšimnul. Musel Severuse obdivovat. Učit a být takhle ve formě. Díval se na Severusova záda a pak si uvědomil, že se podél celé páteře Severusovi táhne tenká bílá linka. Pak mu to došlo. Nebyla to řádná linka, byla to jizva. Severus se otočil a Harry uviděl, že má ještě jednu jizvu. Nebyla normálně vidět, protože ji zakrývala Severusova pravá ruka, ale když se otočil, všimnul si ji. Na pravé straně hrudníku z boku měl Severus asi deset centimetrů dlouhou jizvu přibližně ve výši čtvrtého, pátého žebra. Na rozdíl od té na zádech byla jasně zřetelná, jako by se rána špatně zhojila. A když si Harry představil, jak ta rána musela vypadat, zatrnulo mu.
„Co je?" zeptal se Severus.
„Nic, nic já jen…odkud máš ty jizvy?"
„Harry," Severus se zamračil, „na něčem jsme se dohodli. Byly to prostě nehody, podrobnosti nepotřebuješ vědět."
„Udělal ti to on? Voldemort?"
Severus strnul.
„Jak jsi na to přišel?" zeptal se Severus pomalu.
„Jen tak, napadlo mě to," hlesl Harry.
„Nech to být, Harry," řekl Severus.
„Chtěl bych to vědět," trval na svém Harry.
„Bude lepší, když ne," Severus to řekl tónem, kterým dával najevo, že tohle téma je uzavřené.
Severus se svléknul, prohrábnul si vlasy a pak Harry uviděl ještě něco. Znamení zla na Severusově levém nadloktí. Severus si všimnul kam se Harry dívá. Přejel si pravou rukou po tom hnusném tetování. Jako dobytek si ho Voldemort označil. Od chvíle, kdy se dostal znovu k moci a Znamení se objevilo, snažil se Severus najít způsob, jak se toho zbavit – marně. Kouzlo, které ho vytvořilo, bylo příliš silné a bylo to vypálené hluboko do masa. Nakonec to vzdal a využil to zase jako propustku mezi Smrtijedy, aby mohl předávat informace Řádu. Dobře si pamatoval, jak se Lily o něj tehdy bála. A bála se i teď. Naštěstí Severus byl v tom, co dělal velice dobrý.
„Bolí to?" zeptal se Harry.
„Co?"
Harry kývl rukou k Znamení zla.
„Myslím, když ti to udělali."
„Harry!"
„Promiň. Já jen…promiň," omlouval se Harry.
„Trochu," zašeptal Severus.
Harry došel k Severusovi a pak natáhl ruku a dotknul se jeho paže. Cítil, jak se Severus zachvěl. Sám byl roztřesený. Byl to jejich první kontakt. Harry se dotknul Znamení. Nebylo vůbec cítit. Kdyby zavřel oči, ani by nevěděl, že tam je.
„Nech toho," odstrčil ho Severus jemně. „Já vím, že to není hezké. Ale jinak to tehdy nešlo. Vysvětlil jsem ti to."
„Já vím," přikývl Harry. Tušil o co tu šlo. Severus se nikdy nepřidal ke Smrtijedům. Ale dělal pro Brumbála špeha a proto se musel začlenit mezi ně a nechat si vypálit Znamení zla.
Severus pustil sprchu a stoupnul si pod proud horké vody. Harry si prohlížel jeho nahé tělo. Mám docela pěkného tátu, pomyslel si pobaveně. Harry se zamyslel, jestli, když Severus byl jeho táta, bude vypadat taky tak dobře. Popřípadě bude taky tak zajímavě vybavený…v jistých partiích.
„Čemu se hihňáš?" zeptal se Severus.
„Ničemu," odpověděl Harry. „Můžu si napustit vanu?" zeptal se Harry. Prostorná vana ho lákala od první chvíle, co ji spatřil.
„Neutop se."
„Umím plavat," ohradil se Harry.
„Jo, jako zednická tříska," ušklíbnul se Severus.
„To je sprostá pomluva!"
„To je pravda. Předloni ses na chatě div neutopil, když byly trochu větší vlny."
„To si nepamatuji!" prohlásil Harry zcela pravdivě.
„Já jo," ušklíbnul se Severus.
Harry si vlezl do vany. Bylo to báječné.
„Nemáš pěnu do koupele?"
„Takové blbosti nemám," odvětil Severus, vypnul sprchu a omotal si ručník kolem pasu, „pokus se tu neudělat moc velkou potopu. Minule jsem se tu málem zabil, než to skřítkové po tobě uklidili."
„Rozkaz," zašklebil se Harry.
Severus otevřel dveře koupelny a než odešel řekl: „A neráchej se tu moc dlouho."
„Provedu." 
„Za deset minut se přijdeš ohlásit. Nebo uvidíš," pohrozil Severus, ale bylo vidět, že to moc vážně nemyslí.
Harry se ještě chvíli ráchal. Pak vylezl, utřel se a natáhl si pyžamo. Zhasnul v koupelně. Pohovka byla rozestlána a vypadala docela pohodlně. Harry zaklepal na dveře ložnice.
„Jo."
Harry otevřel. V pokoji bylo tlumené světlo, Lily se tiskla k Severusovi. Harrymu neuniklo, že Severusův ručník se válí na podlaze.
„Hlásím, že jsem se neutopil."
„Výborně," pousmál se Severus.
Harry váhavě došel k mámě.
„Dobrou noc," rozechvěle ji dal pusu.
„Dobrou noc," Lily políbila syna na tvář.
Harry se celý rozzářil. O tomhle snil celý život. A bylo to krásnější, než si to představoval. Najednou oběhl postel.
„Já taky?" povytáhl Severus překvapeně obočí.
„Dobrou," Harry dal stydlivě Severusovi pusu. 
„No, tak dobrou, Harry," Severus nedal Harrymu pusu, jen mu prohrábnul vlasy a plácnul ho přes zadek, „mazej spát, ty rarachu."
Harry se začal smát. Bylo to celé strašně legrační. Nikdy nedal chlapovi pusu a ještě k tomu to byl Severus. Ale Harry cítil, že je šťastnější než kdy jindy. Nevadilo mu, že jeho táta měl být přece James Potter a ne Severus Snape. Hlavní bylo, že ho měl rád.
„Tak dobrou!" Harry za sebou zavřel dveře, na pohovce se zachumlal do peřiny a spokojeně usnul.
Severus a Lily měli teď konečně čas jen jeden na druhého.

*****

Brumbál vzal chlapce k sobě, když Severus odmítl pomoct. Do svých komnat nastěhoval ještě jednu postel a z koleje nechal přinést jeho oblečení. Brumbálovi bylo jasné, že pro chlapce by bylo nejlepší, kdyby se Severus ujal té rodičovské role, ale nemohl ho k tomu nutit násilím. Chlapec se sice ztišil, ale upadl do apatie. Jen celé hodiny ležel na lůžku, oči zavřené, na nic nereagoval a po tvářích mu stékaly slzy. Brumbál věděl, že nemůžou nikdy pochopit, co ten chlapec prožívá. Byl vytržen ze známého prostředí, navíc byl teď přesvědčen, že jeho otec ho nechce a matka nějak zemřela. Musel prožívat peklo. Brumbál se ho ani nesnažil utěšovat. Co by mu řekl? To není tvůj otec? Tvůj opravdový otec je někde jinde, v jiném světě, ty sem nepatříš a my nevíme, jak tě dostat zpátky? No, to by ho moc neutěšilo. Brumbál věděl, že je jediná možnost, jak tomu chlapci pomoct. Měl by Severuse přesvědčit, aby si ho vzal k sobě a snažil se chovat k němu trochu laskavě. Jenže to byl nadlidský úkol. Severus k sobě nikoho nepustil už šestnáct let. Postavil si kolem sebe zeď a za tu se stáhnul. Brumbálovi se nikdy nepodařilo vytáhnout Severuse z jeho ulity. Chápal, že po tom čím prošel, se to dalo čekat. Dětství měl příšerné, ve škole ho pronásledovali, Lily Evansová mu zlomila srdce, jeho neštěstí zneužil Voldemort, aby ho dostal na svou strachu, a když Severus prohlédnul a vzepřel se, přišel Voldemortův pád, jeho přítelkyně ho opustila, protože zradil a zabili ji bystrozorové, jeho matka zemřela žalem nad ztrátou syna, aniž by o tom věděl, otce mu zabili přímo před očima, ztratil všechno. V soudním procesu byl prohlášen za nevinného, ale když se Brumbál podíval do těch černých očí hned, jak Severus vyšel ze soudní síně, doopravdy se vyděsil. Ty oči byly vyhaslé, ztratily tu jiskru, nebylo v nich nic. Severus Snape zemřel před šestnácti lety v té soudní síni, Brumbál si tím byl jist. Od té doby Severus neprojevil ani trochu soucitu, lásky či pochopení, žádný pozitivní cit. Jediné emoce, které byl schopný dát najevo, byly ty negativní. S lidmi se stýkal minimálně, nikdy si nenašel přítelkyni, neoženil se, neměl děti, uzavřel se do vlastního světa a odmítl žít, přežíval – a tohle trvalo už dlouhých šestnáct let. Jenže tohle tomu chlapci taky říct nemohl. Ten chlapec Severuse potřeboval. Brumbál si povzdechnul a nechal Harryho o samotě. Bylo mu jasné, že Severus nikdy názor nezmění.
Sotva za Brumbálem zapadly dveře, Harry otevřel své kalné ubrečené oči. Ztěžka se zvednul a opustil Brumbálovy komnaty. Jako by jeho kroky neřídila jeho vůle, potácel se jen v pyžamu chodbami, až došel ke dveřím do komnat profesora Snapea. Vzal za kliku. Bylo zamčeno. Dveře se pohnou jen na heslo. Harry monotónním hlasem vystřídal několik hesel, které táta používal. A jedno zabralo. Harry vešel a zavřel za sebou dveře. Po tvářích mu už zase tekly slzy. Táta ho nechtěl, máma umřela, neměl už proč žít. Život neměl smysl. Harry vešel do koupelny, napustil vanu, prohledal skříňku nad umyvadlem v naději, že tam najde něco užitečného. Jeho pohled padnul na břitvu. Vzal ji a položil na vanu. Pak šel do pokoje, sednul si za tátův stůl a v slzách napsal na pergamen:

Máma umřela a ty mě už nechceš. Nedokážu už žít dál. celý svět se zbláznil a já to už nevydržím. Mám tě rád tati. Sbohem
Tvůj Harry

Zatížil pergamen, aby neuletěl a vrátil se do koupelny. Sundal si pyžamo a vlezl si do teplé vody. Vzal břitvu a přiložil si její ostří k levému zápěstí. Ruka se mu třásla, pořád plakal. Měl strach. A pak…říznul. Bolest byla krátká a pronikavá. Díval se, jak se krev valí z rány a barví vodu. Lehnul si pohodlně, zavřel oči a čekal až to všechno konečně skončí.
Snape okamžitě poznal, že tu někdo byl. Nikdy nenechával dveře do koupelny otevřené. Rázně tam vešel a strnul. Ve vaně plné krve ležel Potter. Snape ztratil několik drahocenných vteřin překonáváním šoku. Pak začal ihned jednat. Vylovil kluka z vany, položil ho na zem, vytáhl hůlku a ihned zastavil krvácení. Pak ho zabalil do velkého ručníku a odnesl ho do obýváku na pohovku. Rychle šel ke stolu, v dolní zásuvce míval vždy po ruce léčivé lektvary pro případ, že by se něco stalo. Otevřel zásuvku a tiše zaklel. Dokrvovací lektvar neměl. Něž dojde k Pomfreyové…mohl jen doufat, že ten pitomý kluk vydrží tak dlouho. A pak si všimnul toho pergamenu. Vzal ho a přečetl. Ty tři řádky jím otřásly. Ten kluk měl život před sebou a chtěl si ho vzít jen proto…Snape polknul a hluboko v něm se probudil pocit viny. Snape ho však potlačil, pergamen zahodil, vzal chlapce do náručí a odnesl ho na ošetřovnu.

„No, tady to máte!" vybuchla Pomfreyová, „doufám, že teď už jste spokojený!"
Snape se tvářil netečně a mlčel.
„Bude v pořádku?" zeptal se Brumbál starostlivě.
„Ano, naštěstí profesor," vyslovila Snapeův titul jako by to byla nadávka, „přišel včas. Ale příště už takové štěstí mít nemusí."
„Příště?" zachraptěl Snape, vlastní hlas mu zněl nepřirozeně a cize.
„A co si myslíte? Ten kluk je psychicky na dně. Když se k němu budete chovat dál takhle, udělá to znovu!" vyprskla Pomfreyová.
„Slaboch," zasyčel Snape.
„Jo? A jak by bylo vám, kdybyste se ocitl v cizím a zároveň známém prostředí, kde váš otec, ať už pravý nebo domnělý, na vás kašlal?" Pomfreyová probodávala Snapea obviňujícím pohledem.
Snape se zatvářil naštvaně, otočil a na odchodu za sebou důkladně prásknul dveřmi.
„To jste neměla říkat," povzdechnul si Brumbál. Bylo mu jasné, že zmínka o otci v Severusovi vyvolala nepříjemné vzpomínky.
„Já to nechápu," potřásla Pomfreyová hlavou, „on snad nemá srdce."
„Ale má," odporoval Brumbál.
„Jo? Pak je ale studené a necitelné. Pane řediteli, ten chlapec je zoufalý a nezvládne to, pokud profesor Snape…"
„Nemůžeme ho nutit," přerušil ji Brumbál.
„Copak to s ním ani trochu nehnulo? Ten kluk kvůli němu chtěl spáchat sebevraždu!" vykřikla Pomfreyová. „Já se na to nemůžu dívat."

Harry přišel k sobě v noci. Všude kolem byla tma, jen oknem sem pronikalo měsíční světlo. Cítil se unavený a levé zápěstí ho bolelo. Ale byl…živý. Tiše si povzdechnul. A po tvářích mu začaly zase stékat slzy. Byl skutečně se silami na dně. Tohle nebyl jeho svět. Nemohl být. Táta ho měl rád, nikdy by se k němu takhle nezachoval. Ačkoli…mámu měl moc rád. Mohla s ním její smrt takhle otřást? Ne, Harry tomu nevěřil. Ve stínu se něco pohnulo.
„Proč, Pottere?"
„Tati?" Harry ožil.
Snape se vynořil ze stínu.
„Proč jste to udělal?"
„Proč?" opakoval Harry mdle. „Říkáš mi Pottere, ani nevím proč, nechceš mi říct, co je s mámou, a ani ty sám mě nechceš, Cho mě nechala…nemá smysl dál žít," vzlykl Harry.
„Máte celý život před sebou. Žít má smysl," namítl Snape.
„Jenže já nemám proč," odpověděl Harry. „Svět se změnil. Nechci dál žít."
„To je nesmysl. Jak můžete soudit svět, když jste ho ani pořádně nepoznal."
„Bez tebe a mámy…nestojím o tenhle svět."
Snape se díval na toho chlapce a doslova mohl cítit jeho zoufalství. Sálalo to z něj. Pomfreyová měla pravdu, byl na dně. Snape nechtěl, aby si ten chlapec zase zkusil sáhnout na život kvůli němu. Jenže sehrát roli otce Potterovi, to byl velký požadavek. Zadíval se na toho chlapce. Viděl, že doslova visí na tom, co řekne. Ale bylo tak těžké dívat se na něj a nemyslet na něj jako na Harryho Pottera. Od té chvíle, kdy Brumbál přišel s teorií, že ten kluk je z nějaké paralelní dimenze či co, musel Snape pořád myslet na to, že někde tam…jinde se věci odehrály jinak a on si Lily vzal a měl s ní syna. Byla to na jedné straně znepokojující myšlenka, že existuje víc realit. Na straně druhé bylo uspokojující vědět, že někde jeho život neskončil v troskách. A tenhle kluk toho všeho byl jasným důkazem. Snape bojoval sám se sebou a hledal nějaký přijatelný kompromis. Nakonec vzít ho k sobě přece může. Stejně většinou dlouho do noci pracuje a to může dělat i v kabinetě. Spát chodí pozdě, vstává brzo. Prakticky se s ním nemusí potkat. Kluk se uklidní, přestane hysterčit, Pomfreyová ho přestane otravovat…jenže co když Brumbál nenajde způsob, jak ho vrátit tam kam patří. Co když mu to dítě zůstane na krku? Snape si nikdy nepomyslel, že se mu bude stýskat po tom spratkovi Potterovi, po tom, kterého mohl v klidu nenávidět, a s kterým neměl nic společného.
„Tati?" hlesl Harry.
Snape si v duchu povzdechnul. Nechtěl mít toho kluka na svědomí. Už tak měl na rukou krve víc než dost.
„Můžete…," Snape se zarazil a pak pomalu řekl: „Můžeš vstát?"
„Jo!" Harry vyklouzl z postele hbitě jako fretka.
„Dobře," Snape cítil, že se pouští na tenký led, „tak se obleč. Půjdeme…"
„Domů!" zajásal Harry a chtěl tátu obejmout.
Snape Harryho zarazil.
„Nedělej to!" řekl Snape trochu ostře.
Harry přikývnul. Tomu už rozuměl. Sám dlouho truchlil pro maminku, ale víc ho trápilo, že ho táta nechce. Ale teď se zdálo, že se věci obrací k lepšímu. Hbitě se obléknul. Snape byl trochu zaskočený tou změnou. Ještě před chvílí byl ten kluk troska a najednou ožil. Celou cestu do komnat mlčeli, ale Harry zářil jako sluníčko.
„No," rozhlédnul se Snape po pokoji," chtělo by to postel."
„Můžu spát s tebou. Místa je tam dost," řekl Harry.
Snape se zatvářil odmítavě.
„Prosím, prosím, prosím," škemral Harry.
Snape byl už unavený a nějak neměl sílu se s tím klukem dohadovat. Jednu noc to snad vydrží.
„Dobře," zavrčel Snape.
Harry se rozzářil. Snape si sundal plášť a kabát a šel do koupelny. Harry zvědavě propátrával pokoj. Nikde tu nebyla ani jediná fotka. Harry si sednul a trochu tíživě na něj dopadla nečekaná smrt jeho matky. Nikdy si nepřipustil, že když rodiče pracují pro Řád, dávají v sázku život. Jak málo si vážil toho, že je měl. Teď byla máma pryč a on měl pocit, že jí neřekl tolik věcí. A co když tátu taky…zabijí. Co s ním bude pak? Věděl, že máma měla sestru, ale to byli mudlové jako vyšití, její rodiče už nežili. Tátovi rodiče umřeli krátce po Harryho narození. Padli za oběť Smrtijedům. Vlastně z rodu Snapeů byl táta po válce s Voldemortem poslední. Harry potřásl hlavou, aby vyhnal tyhle chmurné myšlenky z hlavy, a šel do koupelny.
Snape byl nemile zaskočen, když do koupelny vpadnul Harry jako by nic. Nedalo se říct, že by se styděl, ale přišlo mu to…nepříjemné, divné. Harry se svléknul a s klidem si začal čistit zuby. Snape na něj jen ze sprchy zíral a měl co dělat, aby na toho kluka nezačal křičet.. Raději zkrátil očistu na nejnutnější minimum a vypadnul. 
Snape ležel v posteli a přemýšlel, co bude dělat. Nebylo to dobré rozhodnutí, jenže to už nešlo vrátit. Dveře se otevřely a Harry vešel do ložnice. Snape stiskl zuby, jednu noc to snad vydrží. Harry si vlezl do postele na druhé straně, ale pak se pro Snapea nepříjemně přitáhl blíž.
„Tati?"
„Hm?" zavrčel Snape.
„Jak umřela maminka?" špitl Harry, hrdlo měl stažené.
Snape sevřel levou ruku v pěst. Co sakra tomu klukovi má říct? Horečně se snažil něco vymyslet, ale Harry přítomnost ho příšerně rozptylovala.
„No…," Snape těkal očima sem a tam. Něco si musí sakra vymyslet!
„Bylo to kvůli Řádu, že? Byla určitě moc statečná," šeptal Harry spíš pro sebe.
„Jo, bylo to když plnila úkol pro Řád," soukal ze sebe Snape. „Zachránila spoustu životů a bojovala opravdu statečně," vymýšlel si.
„Chybí mi. Je to divné, že jí už nikdy neuvidím," popotáhl Harry.
Jen ať zase nezačne řvát. Pomyslel si Snape trpce.
„Když umře někdo blízký a ty na něj budeš vzpomínat, nikdy doopravdy neodejde," řekl.
„Tolik se o něm bála, když jsem se začal kamarádit s Nevillem. Já vím, že jsem se do toho zapletl někdy až moc…jako loni. Bylo to zvláštní. Když jsme šli s Nevillem na obor záhad a tam byli ti Smrtijedi, strašně jsem se bál. Bylo to hrozné. A já si zcela jasně vybavoval všechny ty protikletby a kouzla, co jsi mě učil."
„Opravdu?"
„Šlo to samo. Taky ses někdy bál, když děláš něco pro Řád?" zeptal se Harry.
Snape si stále jasněji uvědomoval, že Brumbál měl pravdu. Nebyl to Harry Potter.
„Jen blázen se nebojí," odpověděl Snape. „Strach ti pomůže ukázat hranici mezi životem a smrtí."
„Bála se maminka?"
„Bála se o tebe," řekl Snape vyhýbavě.
„A když…bála se? Bolelo jí to?" Harry se roztřásl.
„Ne, nebála se. A nic necítila," řekl Snape.
„Mám strach…bojím se, že tě ztratím jako maminku," Harry se přišoupnul blíž a Snape se posunul víc ke kraji, ačkoli neměl prakticky kam.
Snape se cítil sklíčeně. Ten chlapec tady byl tak upřímný a …měl ho rád. Jenže neměl rád jeho. Snape si uvědomoval, že je jen špatný obraz někoho, koho ten kluk obdivuje a miluje. A pak ucítil, jak se Harry dotknul jeho zad. Zachvěl se. Neměl se už kam posunout. Balancoval na kraji postele.
„Nikdy jsi mi neřekl, jak jsi k těm jizvám přišel," hlesl Harry a přejížděl prstem na dlouhé tenké jizvě na Snapeových zádech.
„Do toho ti nic není," zavrčel Snape.
„Chtěl bych to vědět."
Snape zavřel oči. Ten kluk nějak zcela obešel tu hráz, kterou si Snape postavil, aby ho chránila před světem. Harry se přitiskl ke Snapeovi a objal ho. Snape téměř zpanikařil. Harry byl příliš blízko, dotýkal se ho, Snape měl pocit, že nemůže dýchat, jako by Harry zaútočil na jeho suverenitu. A přesto neměl sílu toho chlapce odstrčit. Jako by se hluboko v jeho duši vyplnilo prázdné místo. Mával emocí Snapea skoro přemohl, snažil se tomu vzdorovat, ovládnout se. Začínal skutečnému otci toho chlapce závidět.
„Stalo se to ještě než jsi se narodil," začal Snape pomalu. Potřeboval se soustředit na něco jiného a tak začal mluvit, „bystrozoři na nás zaútočili a my se museli bránit, snažili jsme se držet pozice do příchodu posil. Stalo se to rychle. Prostě jsem byl ve špatnou chvíli na špatném místě."
„Kdyby věděli, že nejsi doopravdy Smrtijed, nebylo by to věrohodné, viď?"
„Doopravdy?" zachraptěl Snape.
„Věděl to přece jen Brumbál. Bylo by riskantní to říct ještě někomu. Voldemort se to mohl dozvědět. Maminka se o tebe musela hrozně bát. Ale bylo to statečné, opravdu statečné. Nikdo nechtěl jít ke Smrtijedům dobrovolně dělat špeha. Brumbál říkal, že z tebe byl hrdina."
Snape měl pocit, jako by se mu na jednu chvíli zastavilo srdce úzkostí, když pochopil, o čem ten kluk mluví. Najednou se cítil špinavý, jako nějaký slaboch, který se neubránil, když jiný to dokázal. Začínal to své druhé já nenávidět. Bylo vším, čím on nikdy nebyl, mělo vše, co on nikdy neměl.
„A k té druhé jsi přišel jak?" ozval se Harry.
Snape mlčel. Nemohl přece tomu klukovi říct, že se ho jeho vlastní otec pokusil zmrzačit, aby se Severus už nikdy se Smrtijedy nikde neukázal. Ta jizva na páteři byla památka na desítky operací, které musel podstoupit, aby se dal dohromady. Nikdy nezapomněl na tu noc, kdy se z toho cizího kouzelníka, který ho napadl, vyklubal jeho vlastní otec a pokusil se mu doslova vyrvat páteř z těla.
„Někteří bystrozoři nedodržovali pravidla, která pro ně platila. Byli krutí a na jednoho takového jsem narazil," lhal Snape a připadal si jako největší ubožák na světě. „A teď už spi."
„Dobrou noc," špitl Harry a dal mu pusu.
Snape se otřásl. Ještě nikdy mu žádné dítě pusu nedalo. Bylo to divné, ale ne nepříjemné. Harry se přitulil k jeho tělu a usnul. Zato Snape nemohl spát. Teprve k ráno ho přemohla únava a upadnul do neklidného spánku.

*****

„Vstávat!" Harry rozrazil dveře ložnice.
Severus a Lily ještě spali. Severus ležel na boku a Lily byla schoulená v jeho náručí.
„Říkám vstávat! Je čas balit!" Harry se probudil do skvělé nálady.
„Neřvi, jsou tu lidi, co chtějí spát," zavrčel Severus a zívnul.
„Ale říkali jste, že pojedeme k moři. Už mám sbaleno," nedal se Harry.
„Tak jdi napřed," zamumlala Lily, otočila se na druhý bok a přitiskla se k Severusovi.
„Vy jste ale ospalci," ušklíbnul se Harry a šel pryč.
„Mám takový pocit, že madam Pomfreyová se s diagnózou spletla. Klidně může jít do školy," ušklíbnul se Severus.
„To chceš přijít o dovolenou?" rýpla si Lily.
„Ne, ale mohli bychom ho nechat doma," navrhl Severus a uličnickým úsměvem.
„Když najdeš způsob, jak to udělat, jsem pro," usmála se Lily.
„Mohli bychom ho zavřít v koupelně a říct Filchovi, aby ho pustil až budeme pryč," přemítal Severus.
Lily se smála. Pak vyklouzla z postele, oblékla si noční košili a šla do vedlejšího pokoje, kde se Harry už cpal snídaní. Severus se ještě chvíli povaloval v posteli, ale samotného ho to nebavilo. Tak vstal.
„A ospalci vylezli," hihňal se Harry.
Severus si zavazoval župan a snažil se potlačit zívnutí. Pak se protáhl a šel na záchod.
„Kdo mi sní ty banány v čokoládě," řekl mezi dveřmi koupelny, „ten zažije pravé středověké mučení."
Harry udělal pitvorný obličej a hned, jak zapadly za Severusem dveře, schoval talíř s banány.
„Harry," napomenula ho Lily se smíchem.
„Tak je koukej navalit," zadíval se na Harryho Severus, když se vrátil.
„Co já?" udělal Harry udivený obličej.
„Myslíš, že mě nachytáš na takový laciný trik?" ušklíbnul se Severus.
Harry vrátil talíř. Severus si nalil kávu.
„Kdy pojedeme?" zajímal se Harry.
„Co jsi tak nedočkavý?" podivil se Severus.
Harry se usmíval. Nebude jim přece motat hlavu tím, že u moře nikdy nebyl.
„No," Severus vstal od stolu, „když jsi tak nedočkavý, tak když balit tak…," natáhl ruku a vklouzla mu do ní hůlka. Harry musel uznat, že tohle bylo tedy dobré, „…balit!" Severus mávl hůlkou a ze skříně se vykolébal kufr, dopadl na podlahu a během chvíle se do něj srovnalo oblečení, knihy…Harry ani nestihl postřehnout co všechno. Severus měl tohle kouzlo evidentně lépe zvládnuté než Tonksová.
„Až se tvá máma převlékne, můžeme vyrazit," řekl Severus. „Ale nechápu to. Posledně jsme tě na chatu nemohli dostat a teď," Severus potřásl hlavou.
„Názory se mění," řekl Harry.
„Jo," pokýval Severus hlavou a šel se obléknout.

Protože Harry ještě neměl zkoušku z přemisťování, musel cestovat Letaxem. Severus odmítl použít takový způsob dopravy a tak se i se zavazadly přemístil. Lily cestovala s Harrym. Vynořili se v nádherném krbu v pokoji, kde bylo vše ze dřeva a doléhalo sem šumění moře. Severus právě otevíral okna.
„To vám to trvalo," rýpnul si. „Věci už jsem dal do pokojů."
„Hodný," usmála se na něj Lily a dala mu pusu.
Harry vyhlédnul z okna. Přes terasu viděl nádhernou pláž s téměř bílým pískem a oceán. Bylo to nepopsatelně nádherné. Sluníčko už pěkně pálilo a voda lákala.
„Půjdeme se vykoupat?" zeptal se Harry dychtivě.
„Všechno po jednom. Nejdřív to tu chce trochu uklidit," řekla Lily, vytáhla hůlku. „Pulírexo!" a prach na nábytku zmizel. „Běž nahoru a vybal si, Harry. Já vybalím naše věci a ty bys, Severusi, mohl vynést na terasu lehátka," rozdělila úkoly Lily.

Harrymu to přišlo nekonečné to čekání, až si bude most natáhnout plavky a vrhnout se do vln. Ale dočkal se. Lily přinesla na terasu ručníky. Na každé lehátko dala jeden. Nasadila si sluneční brýle a slaměný klobouk. 
„Můžu už do vody?" zeptal se Harry nedočkavě.
„Nechoď do hloubky," řekl Severus. V černých plavkách vypadal skvěle.
„Jdete taky?" zajímal se Harry.
„Za chvíli. Musím Severuse namazat, aby se nespálil," řekla Lily. „Jdi napřed."
Harryho nebylo třeba pobízet dvakrát. Rozběhl se po písku a vletěl do vody po hlavě.
„Po tom ten kluk je," potřásl Severus hlavou a na lehátku si vychutnával Lilyny ruce, kterému po těle roztíraly opalovací krém.
Harry dováděl ve vlnách. Jedna větší vlna se přes něj převalila a on s odporem zjistil, že mořská voda je opravdu slaná. 
„Tak pojďte," zavolal na ně Harry.
Severus se zvednul z lehátka. Lily si sundala klobouk a brýle. Severus se protáhnul a Lily neodolala a plácla ho přes zadek. Severus se po ní ohnal, ale Lily uhnula a se smíchem se rozběhla po pláži k vodě. Harry se díval, jak se honí skoro jako malé děti. Lily prudce zastavila, změnila směr a snažila se Severusovi utéct. Byl ale rychlejší než ona. Dohonil ji, chytil ji kolem pasu a svalili se oba do písku. Chvíli se prali, Lily se snažila vymanit z jeho sevření, písek se na jejich těla lepil a zrníčka se na jejich kůži na slunci leskla. Pak se Lily přestala bránit a začali se líbat. Harry nabral do rukou vodu, tiše se přikradl a polil je.
„Ty!" Severus pustil Lily a vyrazil za Harrym.
Harry se smál. Severus ho bez potíží zvedl do výšky a hodil ho do vody. Lily vběhla na mělčinu a postříkala Severuse. Ten se otočil, vzal ji do náručí a odnesl ji do vody, kde ji pustil. Lily se s prskáním vynořila.
„To bylo ošklivé," vyčetla Severusovi se smíchem, pověsila se mu na krk a snažila se ho potopit. „Harry! Pojď mi pomoct!"
Za Harryho vydatného přispění ztratil Severus rovnováhu a Lily se podařilo strčit mu hlavu pod vodu. Harry se trochu bál, aby ho neutopila. Držela ho pod vodou docela dlouho. Harry se neustále smál a bylo mu dobře. Ještě nikdy v životě nebyl tak šťastný.
Když byl čas oběda, přinesla Lily na terasu piknikový koš, který připravil domácí skřítek. Sendviče s uzeným masem, tuňákem či lososem, křehký salát, rajčata, chlazená limonáda – hotová hostina. Po jídle si Lily četla. Severu usnul na lehátku. A Harry si stavěl z písku Bradavice.
Odpoledne se Lily opalovala. Severus zkritizoval Harryho pískový hrad a společně začali stavět něco pořádného. Lily je neustále slyšela, jak se dohadují, jestli tahle věž je v Bradavicích tady nebo támhle.
„Vy vypadáte," rozesmála se Lily, když se přišla podívat na to jejich dílo. Kopie Bradavického hradu byla vysoká skoro jako Lily a neuvěřitelně přesná. Za to Severus i Harry byli celý od písku a na slunci se třpytili. „Vsadím se, že máš písek úplně všude," poznamenala Lily a snažila se ze Severuse omést co se dalo.
„Chceš to zkontrolovat?" neodpustil si Severus malou narážku.
Lily se začervenala a Harry se tvářil, jako že je hluchý. Šli se všichni ještě vykoupat do moře. Pak se usušili, převlékli a Severus na pláži připravil oheň a zapálil ho. Přitáhl lavičku. Lily přinesla uzenky, které si nad ohněm opekli. Pak si lehli na stále ještě teplý písek, dívali se na nebe a povídali si. Severus si přitáhnul Lily k sobě, něžně jí hladil a líbal. Harry se pak tiše zvednul a s puberťáckým úsměvem je nechal o samotě. Ani si nevšimli, že odešel.
Harry se vysprchoval, natáhl si trenky na spaní, otevřel ve svém pokoji okno a díval se ven. Moře šumělo a dole u ohně to začalo nabývat na intenzitě. Harry si říkal, že by je neměl šmírovat, ale když ono to bylo tak hezké, že se měli takhle rádi a i po tolika letech manželství po sobě toužili. Jenže Severus si byl velice dobře vědom toho, že se Harry dívá. Něco Lily pošeptal, vzali si deku a zmizeli Harrymu z očí. Harry si lehnul na postel a spokojeně usnul.

*****

Snape se probudil a napadlo ho, že to všechno byl jen zlý sen. Vstal z postele přesvědčený, že to všechno spraví káva a jeden dva toasty. Otevřel dveře ložnice a skoro zakopnul o Harryho, který se právě chystal nakouknout, jestli táta ještě spí.
„Ahoj," rozzářil se Harry.
„Hm," zavrčel Severus. Evidentně se mu ten včerejšek nezdál. Šel do koupelny.
„Máme banány v čokoládě," pochlubil se Harry.
Snape se zarazil. Nikdo nevěděl o jeho slabosti pro banány v čokoládě.
„Dáš si?" culil se Harry.
Snape něco zavrčel a zavřel za sebou dveře. Pak pustil ve sprše ledovou vodu a vlezl si pod ní – nejlepší způsob, jak zachovat chladnou hlavu. Utřel se a obléknul si župan. Harry Snapeovi připomínal štěně – odporně nadšený, neustále ho měl za zadkem a když jste ho odehnali na jedné straně, objevil se na druhé. Snape se neuvěřitelně těšil na vyučování, až se toho kluka aspoň na chvíli zbaví. 
Snape si sednul, nalil si kávu a dlouze se zadíval na ty zpropadené banány v čokoládě. Vypadaly tak lákavě. Už to bylo léta, co si je dal. Někdo zaklepal. Snape vstal a šel otevřít.
„Dobré ráno, Severusi. Vyspal jste se dobře?" usmál se Brumbál.
„Dobrá ráno," Snape ustoupil ze dveří, aby Brumbál mohl projít a zavřel je za ním.
„Harry, jak se ti vede?" usmál se Brumbál na Harryho.
Harry se nejdřív zadíval na Snapea a pak s úsměvem odpověděl: „Skvěle."
Brumbálovi neuniklo Snapeovo tiché tss.
„Madam Pomfreyová řádila dneska ráno jako černá ruka, když zjistila, že Harry zmizel z ošetřovny."
„Ta ženská neví co chce. To bylo pořád, abych si ho vzal k sobě a najednou se jí to nelíbí," zavrčel Snape.
„Vždyť jí znáte. Ale jsem rád, že se to…," Brumbál se zadíval na Harryho a pak na Snapea, „vyřešilo. Vlastně to je důvod, proč jsem tady. Řekl jsem si, že bude lepší, když si vezmeš nějaký čas volno, Severusi."
Harry se rozzářil. Snape se tvářil jako by kousnul do citrónu.
„Volno?" opakoval nevěřícně.
„Abys se mohl věnovat," Brumbál se usmál na Harryho, „svému synovi."
„Skvělé," utrousil Snape.
„Taky si myslím," usmál se Brumbál.
Snape stiskl čelisti. Brumbál se naklonil k němu a tiše řekl: „Děláme co se dá. Ale bude to nějaký čas trvat."
„To doufám," zavrčel Snape.
„Vždyť je milý," namítl Brumbál.
„Až moc," poznamenal Snape a Brumbál se pousmál.
„Užijte si volno," řekl ještě Brumbál na odchodu.
Snape si tiše povzdechnul. Představa, že před tím klukem neuteče, byla skličující.
„Tati," Harry zvážněl, „chtěl bych jet k maminčině hrobu."
Snapea zamrazilo.
„Co? Jo…dobře. Ale až odpoledne. Musím ještě něco důležitého zařídit," řekl Snape, obléknul se a šel vyrábět hrob osoby, která neexistovala.

Harry stál tiše se skloněnou hlavou u hrobu. Snape trpělivě stál kousek stranou. Nakonec pro hrob vybral zahradu vlastního domu. Když tu mohli být pohřbení jeho vlastní rodiče, proč by tu nemohl být fiktivní hrob pro jeho fiktivní manželku. Snapea však zarážela ta hloubka chlapcova žalu. Harry poodstoupil a přitiskl se ke Snapeovi, který trochu couvnul, aby u něj chlapec nebyl tak blízko.
„Pojď domů," zašeptal chlapec.
Snape přikývnul. Byl však překvapen, když Harry zamířil k domu. Snape totiž pojmem domů chápal Bradavice. O tomhle místě nikdy neuvažoval jako o domově. Bylo to místo, kde se narodil a vyrostl, ale neměl tady k tomu žádný vztah. Přesto Harry zcela neochvějně šel po cestičce ke dveřích. Snape zatnul zuby a následoval ho. Za tohle se mi Brumbál nikdy dostatečně neodvděčí. Pomyslel si trpce. A pak ho najednou napadlo, že tam není dětský pokoj a možná spousta věcí se bude lišit. Bylo jasné, že by to chlapci nevysvětlil.
„Pott…počkej, Harry," Snape položil Harrymu ruku na rameno, „vrátíme se do Bradavic."
„Proč?" upřel Harry své oči na Snapea.
„No…," a pak si Snape vzpomněl na tu chatu na pláži. Patřila jeho rodičům, „myslel jsem, že… pojedeme k moři," snažil se nepřipadat si jako magor.
„Měla to tam moc ráda," zasnil se Harry a Snapea tím dost zaskočil. „Tak jo," přikývl.
Snape obrátil oči v sloup. Vroucně si přál, aby to už skončilo.

Snape nebyl v chatě na pobřeží už víc jak sedmadvacet let. Kdyby sem domácí křítek čas od času nezaskočil, asi by se dům už dávno rozpadnul. Pamatoval si, že sem jezdívali s matkou. Milovala to tady.
Harry se nadechl mořského vzduchu a zaplavily ho vzpomínky na mámu. Milovala to tady. Harry si tiše povzdechnul. Truchlením pro ni nic nevrátí. Ale když uchová vzpomínku na ni ve svém srdci, nikdy ho neopustí. Popadl tašku a automaticky zamířil do pokoje, ve kterém vždycky spával.
Snapea překvapilo, že si Harry vybral stejný pokoj, ve kterém spával jako kluk, když sem jezdíval s mámou. Byla to podivná a trochu znepokojující shoda. Nic ale proti tomu nenamítal.
„Půjdeš se vykoupat?" zeptal se Harry.
Snape seděl v proutěném křesle na terase ve stínu, na kolenou měl tlustou knihu o lektvarech a na pergamen si dělal poznámky. Na Harryho otázku odpověděl jen zamítavým posuňkem. Harryho to zklamalo, ale veškeré změny v tátově chování připisoval smrti mámy. Šel se vykoupat sám. Vlastně si musel vystačit celý den sám. Snape s ním moc mluvit nechtěl a stranil se ho.
Když padnul večer, připravil Harry ohniště. Snapea to zaujalo. Pamatoval si ještě z vlastního dětství, že večer tu vždycky měli oheň na pláži a dívali se na hvězdy. Tohle místo bylo jedno z mála, na které měl hezké vzpomínky – většinou. Přestali sem jezdit, když mu bylo deset. Tehdy jedinkrát s nimi jel i jeho otec. Snape si dobře vzpomínal na tu strašnou hádku mezi rodiči, jak chtěl utéct od ohně, zakopnul a spadnul přímo do ohniště. Když Harry zapálil oheň, Snape se zachvěl, jak si zcela přesně vybavil tu nehodu.
„Pojď," kývl Harry na tátu.
Snape zaváhal, ale pak vstal z křesla a šel si sednout k ohni. Na kratičký okamžik jako by viděl naproti sobě skrz plameny svoji matku. Přišlo mu to všechno tak dávno. Harry se přesunul blíž ke Snapeovi a opřel se o něj. Snape ho kupodivu neodstrčil. Oba se dívali do plamenů a zabývali se vlastními myšlenkami. Harry nakonec usnul. Ve spánku se přesunul Snapeovi do klína. Snape váhavě pohladil tu rozježenou kštici vlasů. Vždycky si přál syna, ale nenašel tu pravou. Snape si až palčivě uvědomoval, že mu brzy bude čtyřicet a že by byl nejvyšší čas založit rodinu. Jenže to nešlo. Nemohl. Jako by už nedokázal žít normální život. Oheň plápolal, moře šumělo, Snape hladil spícího chlapce a na chvíli dovolil, aby ho jeho emoce ovládly. Zadíval se na hvězdy. Někde tam venku existoval svět, kde to šlo. Proč by i on nemohl mít manželku a děti, někoho koho by mohl milovat a chránit, někoho, kdo by miloval jeho? Bylo opravdu tak pozdě začít od začátku? Na kratičký okamžik Severus Snape zatoužil, aby Brumbál nenašel způsob, jak toho chlapce vrátit zpátky. Mohl by s ním zůstat. Mohl by se změnit, zasloužit si lásku a obdiv toho dítěte. Snape si tiše povzdechnul. Dobře věděl, že zítra ráno bude všechno při starém. Ale v tuhle chvíli na tom nezáleželo. Do rána času dost.

*****

Harry seběhl dolů. Snídani měl nachystanou, ale nikde nikdo. Dveře na terasu byly otevřené. Harry vyšel ven a zahlédl v moři Severuse a Lily. Chtěl jít za nimi, ale pak si všimnul, že jejich šaty se válí na pláži. Začervenal se a rychle se vrátil do chaty.
„Jaká je voda?" zeptal se Harry, když se Severus a Lily rozesmátí a s pro Harryho zatím nepochopitelným pohledem v očích vrátili.
„Mokrá," odvětil Severus.
„Nepovídej?" zašklebil se Harry.
„Harry, napadlo nás, že bychom si mohli udělat dopoledne výlet do Příčné ulice, co říkáš?" řekla Lily.
„Bezva," souhlasil Harry nadšeně.
„Jo a víš, co je ještě bezva? Kape ti marmeláda na trenky," utrousil Severus.
Harry rychle odložil chleba na talíř a nešťastně se zahleděl na skvrnu na svým trenkách. A zrovna na tak blbém místě. Lily vytáhla hůlku a Harryho oblečení zářilo čistotou.
„Tímhle vaším tempem dřív zavřou, než se vyhrabete," rýpnul si Severus.
Lily udělala na Severuse pitvorný obličej.

Příčná ulice byla přesně taková jakou ji Harry znal – úžasná, přelidněná a hlučná. Od výlohy famfrpálových potřeb ho Severus musel odtáhnout. Zrovna přišlo do výroby nové koště a Harry od něj nemohl odtrhnout oči.
„Koště máš. Kdybychom každý rok kupovali nové, za chvíli nás to vytlačí z baráku," řekl Severus a strkal Harryho davem před sebou.
„Ale viděl jsi…," začal Harry.
„Jo," přikývl Severus.
„A…"
„Ne," nenechal ho Severus domluvit.
Harry se smutně ohlédnul a zastavil se. Severus a Lily šli dál. A pak ho Harry uviděl. Srdce se mu rozbušilo a zcela jasně slyšel mámina slova: Zemřel. Už je to dávno. To jsi byl ještě velice malý. Harry se začal drát davem.
„Harry!"
Harry však na Severusův hlas nereagoval. Myslel jen na to, aby ho dostihnul.
„Siriusi!" vykřikl Harry zoufale.
Uprostřed davu se skutečně jeden muž zastavil a otočil se. Harry se prodral až k němu. Srdce mu přetékalo štěstím. Objal ho.
„Siriusi, Bože já jsem tak rád, že jsem tě našel! Už jsem nedoufal!"
„Harry?" zachraptěl Sirius ohromeně, „proboha, Harry, jsi to ty?" a sevřel Harryho v náručí.
„Jo jsem to já," přisvědčil Harry.
„Jak? A…vypadáš jinak."
„To je dlouhé vyprávění," odpověděl Harry.
„Tys prošel tím obloukem, že ano?" Sirius se zadíval na Harryho trochu přísně.
„No," ošil se Harry, „jo."
„Víš ty vůbec, co jsi způsobil? A jak jsi mě našel? A u koho jsi? Jak jsi tu dlouho? Harry, copak jsi přišel o rozum?" Sirius byl velice rozrušený.
„Nemohl jsem tě nechat odejít, pochop," bránil se Harry.
„Mohlo tě to zabít, Harry."
„Ale nezabilo a tebe taky a ne a to je hlavní."
Sirius se usmál.
„Kde bydlíš?" zeptal se Sirius.
„S rodiči," odpověděl Harry automaticky.
„S rodiči? Opravdu, Harry?"
„Je to trochu složitější."
„O kolik složitější?"
„Harry! Kde jsi?"
Harry se při zvuku Severusova hlasu otočil.
„Hele, můžeme se sejít někde? Kde býváš?" vychrlil rychle Harry.
„U Děravého kotle, našel jsem si práci ale, Harry…," jenže Harry už zmizel v davu.
„Můžeš mi říct, kdes byl?" zamračil se Severus.
„Promiň, ale to koště je fakt úžasné," zalhal Harry.
„Ještě jednou a to koště poletí do ohně," zavrčel Severus. „Nemůžeš se takhle ztrácet!"
„Já už to neudělám," špitl Harry.
„To si vyprošuji."
Harry nasadil kajícný výraz, ale v duchu jásal. Sirius nebyl mrtvý! Svět byl báječný!

*****

„Můžu se tě na něco zeptat?"
Snape vzhlédnul od snídaně.
„A na co?"
„No týká se to…holek."
Snape se zakuckal. 
„Holek? No, nejsem zrovna ten pravý na diskusi na tohle téma," ošil se Snape.
„A kdo jiný?" podivil se Harry.
Snape už chtěl říct, že tvůj táta, ale zarazil se včas.
„Víš, jde o Cho."
„Cho? Á slečna Changová, je z Havraspáru, že. A co je s ní?"
„Ty ji nemáš moc rád, co?"
„Rád? No…proč si to myslíš?" Snape teď přesně chápal pocity neplavce, kterého někdo hodí do bazénu a řekne mu plav.
„Nechceš, abych ji k nám pozval. Vadí ti, že není tak úplně čistokrevná?"
Snape vůbec netušil, jaké příbuzné má nebo nemá nějaká holka, kterou si jen matně pamatoval z hodin lektvarů. Nezbývalo, než improvizovat.
„Trochu…ale s kým chodíš…to je tvoje věc."
„No, chodíme s Cho už hodně dlouho," začal Harry pomalu. „Párkrát jsem se no…mazlili, víš. A bylo to pěkné."
Snape nebyl věřící, ale teď se v duchu modlil, aby tohohle byl ušetřen.
„Kdy je vhodná doba…věk…na…na sex?"
Snape se nadechnul, aby něco řekl, a zjistil, že nemá slov.
„To je různé," řekl Snape pomalu.
„Kolik bylo tobě?" zajímal se Harry.
Snape zrudnul. Tohle byla velice intimní otázka.
„To tě nemusí zajímat," odsekl Snape.
„A jak se mám rozhodnout, když mi nedáš příklad?" ohradil se Harry.
Snape dlouho váhal, než sotva slyšitelně hlesnul: „Patnáct."
„Byl jsi mladší než já?"
„No a?" vyštěkl Snape podrážděně.
„Jaké to bylo?" vyzvídal Harry. „Byl jsi hodně nervózní. Já si sebe nedokážu vůbec představit, že bych…to…no to, víš co."
„Harry, až přijde ta správná chvíle, tak to poznáš. Záleží jen na tobě, kdy to bude. A… ten zbytek…přijde už sám."
„Půjdeš se se mnou dneska koupat?" změnil Harry téma.
„Harry."
„Prosím."
„Ne."
„Prosím."
„Proč ti na tom tak záleží?"
„Prosím, prosím, prosím, prosím, prosím, prosím."
„Tak dobře! Když půjdu, dáš mi pak pokoj?"
„Slibuji," zasmál se Harry a běžel si pro plavky.
„Až tohle skončí, budu potřebovat dovolenou, abych se z toho vzpamatoval," utrousil Snape a s tichým povzdechem si šel najít plavky.

*****

„Tak to je divoký," poznamenal Sirius, když Harry skončil vyprávění.
Harry seděl na posteli v Siriusově pokoji. Musel utéct z domova, aby se s ním mohl sejít.
„Ale Severus není jako táta špatný. Je hrozně fajn," zašklebil se Harry.
„Nechme teď příbuzenská vztahy stranou. Musím ti, Harry, říct něco důležitého. Tenhle svět není náš."
„Jak není náš?" zatvářil se Harry zmateně.
„Co jsem zjistil, tak ten oblouk je nějaká brána nebo co."
„A kam?"
„Do jiného světa. Stejného jako je ten náš, ale odlišného. Určité události se tady staly jinak. Proto je tvůj otec Snape a ty nejsi spojený s Voldemortem, proto Lily žije a já jsem tady v téhle realitě zemřel. Prostě sem, Harry, nepatříme," vysvětloval Sirius.
„Jak jsi to zjistil?"
„Potloukám se jako pes okolo ministerstva a sem tam zaslechnu pár zajímavých věcí a tak. Není důležité, jak jsem to zjistil, ale to, že musíme najít způsob, jak se vrátit zpátky."
„Proč?"
„Harry, ty to nechápeš. Když ty jsi tady, tak tvoje druhé já je u nás. Vyměnili jste se."
„A ty ses neměl s kým vyměnit," odtušil Harry.
„Přesně tak. U nás je teď úplně jiný Harry a ty jsi tady na jeho místě. Musíme zpátky."
„Ne," Harry vstal, „já nikam nejdu!"
„Harry!" zamračil se Sirius.
„Copak to nechápeš? Tady mám všechno, co jsem kdy chtěl!" vybuchl Harry. „Mám rodiče, kteří mě milují! A čert vem, že můj táta je Snape! Nikdo si o ně nemyslí, že jsem pošahaný magor a vejtaha! Nemám pořád za zadkem Smrtijedy a Voldemorta! Nemusím se děsit toho, kdy se mě zase někdo pokusí zabít! Jsem šťastný, Siriusi! ŠŤASTNÝ! NIKAM NEJDU!" 
„Věř mi, Harry, že tě chápu. Já tady nejsem považován za šílence a masového vraha. Nemusím se skrývat. Ale chci se vrátit," řekl Sirius unaveným hlasem.
„Proč?" podivil se Harry, „zůstaneme tady."
„A co když moje nepřítomnost nějak ovlivní běh událostí u nás? Nebo je změní tady? Navíc jsem tam na druhé straně nechal Remuse, svého dobrého kamaráda," Sirius se usmál, „a Snapeovi se po nás určitě hrozně stýská."
„Nevrátím se," prohlásil Harry neoblomně.
„A pomyslel jsi někdy na toho Harryho, který je tam teď místo tebe?" zeptal se Sirius.
Harrymu se sevřelo srdce. To ho vůbec nenapadlo. Jak se asi cítí, když někdo, koho považuje za svého otce, k němu chová nenávist. Jeho máma je mrtvá. Celý svět se mu musel zhroutit. Na Harryho padla sklíčenost a pocit viny.
„Je tam na druhé straně. Není připravený na to, čemu musí čelit. Nikdy nebojoval s Voldemortem. Je sám v cizím světě. Snape ho nenávidí a přitom by to měl být jeho otec. Nedokáže vzdorovat Voldemortovi, nebyl pro to vyvolen. Opravdu ho tam chceš nechat? Odsoudíš svůj svět k záhubě?"
„Ale já se nechci vrátit," vzlykl Harry. „Já chci zůstat. Jsem tu šťastný. Já je mám, Siriusi, rád."
Sirius Harryho objal.
„Já vím, ale mysli na své skutečné rodiče, na své přátele. Ty nepatříš sem. Musíme se vrátit," chlácholil ho Sirius.
„Jak?" Harry si utřel slzy.
„To ještě nevím. Nejsem si jist, že bude stačit jen projít tím obloukem. Mohlo by se nám to vymstít. On totiž nikdo pořádně neví, jak to funguje. Dám ti vědět, až zjistím něco bližšího."
„Co Brumbál?" navrhl Harry.
„Snažím se kontaktovat, ale je to složité. Oficiálně neexistuji. Jsem mrtvý," pokrčil Sirius rameny.
„Pošlu mu sovu," hlesnul Harry.
„To je dobrý nápad. Chtěl jsem to udělat sám, ale myslím, že zprávu od mrtvého muže by moc vážně nebral."
Harry přikývl a se svěšenou hlavou šel ke dveřím.
„Harry, děláš správnou věc," ujistil ho Sirius.
„Jasně, jsem přece Harry Potter – ten dělá jen správné věci…pro ty ostatní a na sebe kašle," zavrčel Harry.

*****

Severus se pohnul, aby našel jinou polohu. Začínalo ho brnět levé rameno a ruka. Chlapec se v jeho náručí zavrtěl a něco ze spánku zamumlal. Severus si byl zcela jasně vědom toho, jak ho pálí spálená záda, ramena i nohy, ale nechtěl Harryho vzbudit. Slunce zapadalo do oceánu a barvilo nebe do ruda. Severus se na to díval a po dlouhé době si znovu uvědomoval krásu toho výjevu. Když se nechal přemluvit, aby šel do vody, jako by se tím uvolnilo cosi pod povrchem. Zkuste si zachovat povznesenost a důstojnost, když vás smete vlna a vy se vynoříte nad hladinu a prskáte slanou vodu. A když se mu pak ten chlapec pověsil na krk, Severus zjihl. Už se nedokázal bránit a chlapcova upřímnost a láska v něm vyvolala odezvu. Nedokázal mu to sice dát najevo, ale bylo to tam. Cítil to. Oběd si dali na pláži, stavěli z písku, koupali se. A teď k večeru se chlapec stulil v jeho náručí a usnul. Severus vnímal ten zvláštní klid, který se ho zmocnil, vychutnával si ho. Ten kluk ho potřeboval, skutečně ho potřeboval.
Harry otevřel oči a zívnul.
„Právě v čas, už mi dřevění půlka těla," utrousil Severus a odstrčil Harryho. Přestože k tomu chlapci začínal cítit náklonnost, nedokázal se zbavit toho podrážděného tónu v hlase a nebyl schopný říct mu něco hezkého. Zdálo se, že to chlapci nevadí.
„Mám hlad," prohlásil Harry a natáhnul se ke koši. Vytáhl sendvič a s chutí se do něj zakousnul.
Severus se přetočil na břicho a potlačil bolestné zasyknutí.
„Tys se nenamazal, že jo?" Harry se zadíval na Severusovo ošklivě spálené tělo.
„Ne," připustil Severus a uznal, že to bylo pošetilé. Obzvláště když věděl, že stačí, aby vystrčil nos na sluníčko a spálí se. Pomalu se zvednul. „Je pozdě. Měli bychom jít."
Harry přikývnul. Vzal koš a zamířil k chatě. Severus zaúpěl, když se chtěl sehnout pro deku. Nakonec usoudil, že lepší bude, když ji tam prostě nechá a odbelhal se do chaty.
Severus si opatrně sundal plavky a vlezl si pod studenou sprchu. Pálilo to jako čert.
„To byl blbý nápad!" nadával.
„Hele, co jsem našel!" vpadnul Harry do koupelny.
Severus sebou trhnul. Nesnášel ten Harryho zvyk přepadat ho v koupelně. Bohužel nebyl zvyklý se zamykat a skoro pokaždé na to zapomněl.
„Co sem lezeš!" utrhl se Severus na Harryho.
„Našel jsem krém po opalování. Pomůže ti."
Severus pocítil vděčnost. Za cokoli, co by zmírnilo ta muka, by dal rok života. Vypnul sprchu a omotal si ručník kolem pasu.
„Dej mi to," natáhl ruku.
„Namažu tě. Pojď," usmál se Harry a vyběhl z koupelny.
Severus stisknul zuby a šel za ním. 
„Nepotřebuji tvoji pomoc. Poradím si i bez tebe," zavrčel Severus.
„No tak lehni si. Stejně si tam nedosáhneš," Harry byl neúprosný. Chvíli se dohadovali. Severus by nikdy neustoupil, kdyby ho to tak nepálilo. Nakonec kapituloval, poněkud neochotně uvolnil ručník a lehnul si na terase na břicho na lehátko. Když ucítil Harryho ruku na svých zádech, zachvěl se. Chlapcovy ruce klouzaly po jeho těle a chladivá mast přinášela úlevu. Severus, vědom si toho, že to Harry nemůže vidět, se musel ušklíbnout nad tou ironií osudu.

*****

Harry otevřel dveře a tiše vešel do ložnice. Severus a Lily spali. Jejich šaty se válely na zemi, jejich těla byla zaklesnutá do sebe a zamotaná do přikrývky. Harry se na ně díval. Drželi se za ruce a jejich tváře byly tak klidné a spokojené. Tolik se milovali a tu lásku dávali i svému synovi. Jak mu Harry záviděl. Vytáhl fotoaparát a udělal fotku. Chtěl na ně mít památku. Věděl, že od této chvíle, kdykoli bude myslet na své rodiče, vždycky si vzpomene na ně. Věděl, že je to nefér vůči Jamesovi – jeho otci, ale bylo to tak. Harry vyndal film a jako největší poklad ho pevně sevřel v ruce. Pak zavřel dveře. Pokud vše půjde dobře, až se probudí, bude tu zpátky jejich skutečný Harry – jejich syn. A on bude tam, kam patří.

*****

Harry těkal pohledem z Brumbála na Severuse a snažil se vstřebat to, co mu právě řekli.
„Chápej, Harry, nechtěli jsme ti to říct, dokud jsem si nebyli jisti, že tě dokážeme vrátit domů," řekl Brumbál.
„Takže ty nejsi…můj táta?" obrátil Harry oči k Severusovi, který stál trochu staranou ve svém černém kabátě a plášti a tvářil se jako obvykle nečitelně.
„Ne, nejsem," řekl Severus pevným hlasem, ačkoli něco uvnitř něj se chvělo.
Harrymu se zatřásla brada, ale ovládnul se.
„Teď tě vezmeme na obor záhad. Vše je připraveno. Za pár minut už budeš doma u rodičů," ujistil Harryho Brumbál.
Harry se však díval na Severuse, který se stále tvářil netečně, ale přesto Brumbál vycítil, že něco není v pořádku.
„Harry, počkej venku, prosím," požádal Brumbál.
Harry zamířil ke dveřím, ale najednou se zastavil a řekl: „Teď už to chápu a…omlouvám se…vám, pane," a pak spěšně odešel ven.
Severuse to „pane" hluboce zasáhlo. Ten kluk mu důvěřoval a on ho zradil. Ale jak mohl vědět, že si ho oblíbí? Kdyby to jen tušil.
„Jsi v pořádku?" zeptal se Brumbál.
„Neměl bych být?" pozvedl Severus obočí.
„Je to milý kluk, že?" nadhodil Brumbál.
„Když to říkáte," pokrčil Severus rameny.
„To ti nebude ani trochu chybět?" vyzvídal Brumbál.
„Proč?" zavrčel Severus.
„Jen mě to napadlo," pokrčil Brumbál rameny, „půjdeš taky?"
„Měl bych?"
„Ano, myslím, že ano," přikývl Brumbál.

*****

Harry se zadíval na ten oblouk. Snažil se nevnímat pracovníky oboru, kteří se kolem jen hemžili a zuřivě se o něčem neustále dohadovali. Harry věděl, že to nemusí vyjít. Šlo o řízené propojení dvou světů a nikdo nevěděl, jak na to. Harry se podíval na Siriuse. Vypadal nervózně.
„Budeme slavní, Harry," pokusil se Sirius o úsměv.
„Nebo mrtví," utrousil Harry ponuře. Snažil se nemyslet na to, jaké by to bylo pro Severuse a Lily, kdyby se ráno probudili a on byl pryč – navždy. Řekl by jim Brumbál, co se stalo? Nebo by zbytek života marně hledali svého syna a doufali, že se jednou vrátí domů? Harry na to nechtěl ani pomyslet. Vytáhl z kapsy fotku, kterou si nechal vyvolat.
„Co je to?" naklonil se k němu Sirius.
„Vzpomínka na jeden krásný sen," zašeptal Harry a schoval fotku zpátky do kapsy.
„Jsme připraveni," oznámil jim Brumbál.
Harry přikývnul a společně se Siriusem pokročil blíž k oblouku.
„Bojíš se?" zeptal se Harry.
„Jo," přikývl Sirius.
„Tak jdeme na to," rozhodl Harry, vzal Siriuse za ruku a společně udělali krok v před.

*****

Harry se zadíval na ten oblouk. Snažil se nevnímat pracovníky oboru, kteří se kolem jen hemžili a zuřivě se o něčem neustále dohadovali. Harry věděl, že to nemusí vyjít. Šlo o řízené propojení dvou světů a nikdo nevěděl, jak na to. Harry se podíval na Severuse. Vypadal nervózně.
„Buď klidný, Harry," poplácal ho Brumbál po rameni.
„Mám strach," zašeptal Harry a díval se na Severuse, který mu ten pohled vracel. Snažil se nemyslet na to, jaké by to bylo pro jeho pravé rodiče někde tam na druhé straně, kdyby se ráno probudili a on tam nebyl. Dozvěděli by se, co se stalo? Nebo by ho zbytek života marně hledali a doufali, že se jednou vrátí domů? Harry na to nechtěl ani pomyslet. Podíval s na toho muže, kterého ještě nedávno považoval za tátu. Nejdřív se cítil zrazený, že mu lhal. Ale to bylo jen na povrchu. Měl toho člověka rád. Byl tak smutný. Možná mu jeho žena a syn umřeli. Harry v něm cítil tolik bolesti, ale včera večer, když s ním plaval a potápěl se v moři, stavěl z písku, když ho večer držel, cítil z něj Harry radost. Bylo to nádherné být zdrojem štěstí pro úplně cizího člověka. Harry se podíval Severusovi do očí. Byly stejné jako tátovy a přece jiné. Harry k němu začal kráčet – pomalu a nejistě.
„Chtěl bych se rozloučit," hlesl Harry.
„Se mnou?" podivil se Severus.
„Ano," přikývl Harry.
Severus se zachvěl.
„Mám tě rád," zašeptal Harry. „Opravdu tě mám rád."
Severus zběsile zamrkal, aby se ubránil slzám, které ho pálily v očích. Šestnáct let mu nikdo nic takového neřekl. A vlastně Severus si nebyl jist, jestli ho vůbec někdy měl někdo rád tolik a tak upřímně jako tohle dítě. Brumbál napnutě čekal Severusovu odpověď.
„Už je čas, Harry," zašeptal Severus.
„Dáš mi něco na památku?" zeptal se Harry.
Severus rozechvěle vytáhl hůlku a mávnul s ní. V ruce se mu objevil medailon. Brumbál zatajil dech. Severus ho podal Harrymu.
„Co je to?" zeptal se Harry.
„Je to znak naší rodiny. Předává se už po celé generace z otce…na syna," zašeptal Severus. Brumbál ho obdivoval, jak dokáže ovládnout svůj hlas.
Harry si medailon prohlížel. Byl celý ze zlata. Had na něm obtáčel jílec meče a růži.
„Až budeš plnoletý, tvůj otec ti dá taky takový," dodal Severus.
„Jak poznám, který je od tebe?" zaváhal Harry.
„Poznáš," ujistil ho Severus. „A teď běž. Máš nejvyšší čas."
Harry ho objal, ačkoli se Severus bránil. Jejich rozhovor nemohli pracovníci oboru vyslechnout, stáli na druhé straně sálu, ale tohle viděli všichni.
„Jsme připraveni," oznámil Brumbál tiše.
Harry přikývnul, pevně sevřel medailon v ruce a pokročil blíž k oblouku.
„Sbohem," řekl Harry, naposledy se podíval na Severuse a udělal krok v před.

*****

Harry i Sirius tvrdě dopadli na zem.
„Harry? Siriusi? Jste v pořádku?"
„Brumbále," zasípal Sirius a držel se za bok.
„Vyšlo to?" zachraptěl Harry. Brumbál mu pomohl vstát.
„Bez chybičky," ujistil ho Brumbál s úsměvem.
„To byla jízda," ušklíbnul se Sirius. „Už nikdy nikam nepadám," dodal.
„Harry, to co jsi udělal bylo…," Harry ale Brumbála neposlouchal. Jeho pohled zabloudil na druhou stranu sálu. Stál tam Snape. Harry polknul. Vzpomínka na Severuse byla příliš živá. Vytáhl z kapsy fotku. Byla teď vybledlá jako by byla strašně stará, ale pořád na ní byl jasně a zřetelně vidět Severus a Lily v jejich láskyplném obětí. Harry se podíval Snapeovi do očí a na okamžik tam spatřil něco – snad porozumění, možná souznění, kdo ví.
Snape se díval na Harryho a i když si stále opakoval, že to je syn Jamese Pottera, že to je ten malý nevděčný spratek, měl před očima pořád toho stejného chlapce, který mu ještě před chvílí řekl, že ho má rád. Bylo tak těžké odlišit je.
Brumbál si toho všimnul. Přestal na Harryho mluvit a podíval se nejdřív na chlapce a pak se otočil k Severusovi. Podíval se do těch černých očí. Už nebyly prázdné. Leskly se a hořelo v nich světlo.

*****

Harry tvrdě dopadnul na zem.
„Harry? Jsi v pořádku?"
„Tati?" vydechl Harry.
„Za chvíli budeš u nich," ujistil ho Brumbál.
Harry se roztřeseně postavil na nohy a rozevřel dlaň. Medailon ztmavnul jako by byl léty zašlý, ale byl skutečný. Harry ho pevně sevřel.
„Harry, pojď, půjdeš domů," Brumbál vzal Harryho kolem ramen. „A Harry, neříkej o tom, co se stalo rodičům. Měli by zbytečně starosti."
Harry přikývnul. Těšil se, až je zase uvidí.
„Za tu dobu, co jsi tu nebyl, se stalo pár věcí. Měl bys vědět, že tvoji rodiče jsou na…," Harry však Brumbála neposlouchal. Přemýšlel o Severusovi. Je tam na druhé straně a tak sám. Harry doufal, že bude nakonec šťastný. Přál si to z celého srdce. Harry si pověsil medailon na krk.
„Ty mě neposloucháš, viď?" pousmál se Brumbál. „No na tom nesejde. Tvoji rodiče jsou na chatě, pár dní tam s nimi strávíš, abys se z toho vzpamatoval," Brumbálův pohled padnul na medailon na Harryho krku, „odkud máš tohle?"
„Tohle?" Harry pohladil medailon a pak se smutně pousmál, „od jednoho velice dobrého přítele mého otce," odpověděl.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský