Fantasmagorium

Autor: Corny, janek, D.J. Orlovský
Postavy: Smrt; Severus Snape/ lord Voldemort
Hlavní postavy: Severus Snape/ Voldemort
Shrnutí: Válka skončila. Severus Snape a lord Voldemort jsou mrtví, ale tím zdaleka nic nekončí. Právě naopak...
Poznámka: Psané přes ICQ či chat jako směs replik, ke kterým je pak přidána omáčka okolo, a navrch psychologický dotazník. Myšleno zcela nevážně...
Pokračování A přijde Smrt a s ní zákon aneb Nekonečný příběh: Úpadek lektvarů
Dopsáno v roce 2007

A přijde Smrt a s ní zákon aneb Nekonečný příběh III

V menší kamenné místnosti s menším kamenným stolek, na kterém ležela lebka a stehenní kost obvyklé velikosti, se opět sešli naši tři známí.
Smrt seděla za stolem a dlouhým temně černým brkem s veselou zelenou mašličkou na konci si odškrtávala body v plánovacím kalendáři:
1) Mor v Bangladéši - hotovo
2) Záchvat kouzelnické chřipky v Bradavicích - hotovo
3) Pohovor s lordem Voldemortem a Severusem Snapem
Na poslední bod se zamyšleně podívala a pak se její pohled stočil ke zmíněným duším.
„Tak co, vy dva?“ otázala se se zvláštním leskem v místech, kde kdysi mívala oči.
„Tak nic, vy jedna!“ obořil se na ni černovlasý hříšník.
„Nebuď na, ehm - paní - hrubý!“ otočil se na něj pobouřeně Pán zla.
Postava v kápi se koketně usmála a upejpavě zamávala brkem.
„Slečna, s dovolením, slečna!“
Bývalý profesor Severus Snape se ušklíbl: „Aby ne, kdo by si vás taky vzal!“
„Jak je možné, že dáma vašich kvalit zůstala sama?“ otázal se naopak velmi podbízivě lord Voldemort.
„Možná proto, že je mrtvá,“ odhadoval Severus.
„Ale to víte, pořád samá práce a práce,“ zarděla se paní - slečna - Zubatá.
„Chápu,“ povzdechl si zúčastněně lord Voldemort a kdyby toho byl schopen, pokusil by se o soucitný tón. „Ale také už je čas myslet na rodinu, ne? Nekromantické hodiny tikají!“
V tu chvíli jejich tokání přerušil černovlasý kouzelník. „To je nechutný, ty bys fakt přefiknul úplně všechno!“ V jeho hlase se zřetelně rýsovala žárlivost.
„Kdo tady mluví o nějakém fikání, já chci pouze teplo rodinného krbu… tedy spíš svíce,“ zahrál Voldemort na city a mateřské pudy, které i Smrt bezesporu mít musí.
V tu chvíli se Smrt otřásla a - jako by se nepříjemně probrala z příjemného snu - dodala naprosto chladně: „Ano, svíčka vám musí stačit, žádný krb nebude. A vůbec, co jsme to… ehm…“ stočila zrak na zaprášený starý diář v černé kůži.
„Jo, tohle… pohovor…“
Na stole před oběma hříšníky přistály s přehnanou razancí hozené brky, k radosti profesora Snapea celé černé, a zažloutlé pergameny s lebkou a zkříženými kostmi v záhlaví.
„Fuj,“ zašeptal Severus Snape zhnuseně a s neskrývaným odporem postrčil pergamen dál od sebe. V rohu se rýsovaly maličké rostlinky plísně hlavičkové.
„Co bys chtěl. Jestli jsi si nevšiml, pohřební průmysl snižuje stavy, a finance také nejsou ideální. Já mám pro podnikatele pochopení,“ přikývl lord Voldemort a přičinlivě nahlížel do svého zatím prázdného pergamenu.
„Ano, ano,“ kývala souhlasně lebkou Smrt. „Ty finance! Ale co jsme to vlastně… obr… kde?…Aha - obrázek, vlastně! Nakreslit!“ uhodila se kostnatou dlaní do lebky, což vydalo otřesný chrastivý zvuk.
„Prosím?“ zeptal se pomalu Snape, kterého očividně zhnusila představa, že by měl něco kreslit, když mateřskou školu již absolvoval.
„Jaký?“ zeptal se se zdvořilým zájmem Voldemort.
„Takové to placaté, jak se to povaluje po té… po jeho kou… ne, po Zeměkouli…“ Smrt se mračila na své poznámky, které se zdály být čím dále nejasnější. Pod jejím pohledem je jedna malá dokonce snažila ukrýt za okrajem stránky.
V tuto chvíli se Voldemort musel velmi ovládat, už už chtěl vykřiknout, že mrtvoly, když Smrt dokončila:
„Jo, krajinu!“
Pán zla vložil špičku černého brku do úst a počal ji zuřivě a zapáleně žvýkat.
„Mám tvůrčí krizi. Mohla by mě políbit nějaká múza,“ nenápadně hodil očkem po objektu svého zájmu ve snaze zjistit, zda přistoupí na jeho flirtovací hru.
„Ty máš tvůrčí krizi už několik desítek let!“ ucedil Severus. „Já nic kreslit nebudu!“ dodal a demonstrativně před sebe položil brk.
Lord Voldemort konečně přišel na dostatečně kousavou odpověď: „Koukám, že na tebe dolehla spíš krize středního věku. Nemáš náhodou časté návaly horka a problémy s prostatou? Asi ti k Vánocům koupím Prostenal.“
„Má ty prostoto!“ Smrt se nenaloženě zadívala na Snapea. „Opravdu si to s tou spoluprací nechcete rozmyslet?“
„Ne, nechci!“ ujistil ji bývalý profesor. „Nevidím jediný důvod, proč bych tu měl malovat nějakou pitomou krajinku! A na takové problémy jsem mladý!!!“ zasyčel vztekle a šlehl pohledem po Voldemortovi.
Smrt vytáhla zpod hábitu bičík a významně ho položila před sebe na kamenný stůl.
„Co to má znamenat?!“ otázal se Snape podezřívavě.
„Pokud byste měl potřebu nějaké stimulace, jsem vždy připravena,“ informovalo ho Smrt věcně.
Snape se zamračil.
A dvě pera se rozběhla po pergamenu.
Voldemort se snaživě snažil mít hotovo dříve než Snape. Po několika minutách a několika odskakujících jiskřičkách od brku triumfálně položil svůj nazelenalý pergamen před Smrt.
„Omlouvám se, ale těch hrobečků se mi tam víc nevešlo,“ řekl posmutněle. „Ti civilisté, co spočívají na hrobech, jsou vzpomínkou na poslední setkání Smrtijedů. To se musí zažít, to se nedá popsat ani nakreslit. Co kdybychom si spolu vyrazili?“ zeptal se a svůdně se pousmál.
Snape si se svým výtvorem dával na čas. Nos měl skloněný až k papíru, dlouhé mastné vlasy se dotýkaly stolu a plesnivého pergamenu. Plíseň pomalu vadla a skláněla hlavičky.
Voldemort se nenápadně naklonil přes clonu mastných vlasů. Snapeův výtvor se nápadně podobal bradavické zahradě, akorát z křovíček sem tam čouhaly dvoje nožičky.
„Co tam mají znamenat ty haksny?“ ušklíbl se Voldemort posměšně.
Snape jen pokrčil rameny a prohlásil: „Jinak jsem bradavickou zahradu ani neviděl. Ti studenti se fakt páří jako králíci.“
Smrt se na obrázky zkoumavě zadívala. Chvíli potřepávala dutou hlavou. Kostnatými prsty bubnovala po stole a nakonec konstatovala: „Jste oba mrtví.“
„No to je novinka,“ odfrkl si Snape.
„Nediv se, že si to chtěla ověřit. Tobě člověk nemůže věřit ani ten tvůj křivý chobot mezi očima,“ hájil smrt Voldemort.
„Člověk možná, ale ty nejsi člověk,“ odsekl Snape.
„Nehádejte se, ještě jsem ne… to… neskončila,“ přerušila je Smrt.
„Vy,“ podívala se směrem k Voldemortovi. „Co to tady máme. Hrobečky. Ano, máte velkou potřebu domácího zázemí. Hodně postaviček znamená, že se nerad cítíte osamělý a vyhledáváte společnost. A co je tady ta kaňka v rohu?“
„Neměl jsem červenou barvičku, to měla být kaluž krve,“ hbitě vysvětloval Voldemort.
„Aha, takže symbol červené barvy. Je to jasné, jste emotivní, vzteklý a náladový. Zároveň velice vášnivý,“ mrkla na něj Smrt.
Severus se jen pohrdavě šklebil, jako by o tom věděl své.
Smrt vzala druhý pergamen a zkoumala ho.
„Co to tady máme? Strom? Kořeny zakrnělé. Evidentně nemáte potřebu se na někoho vázat. Vaše rodina byla asi hodně zvláštní. Rozježené větve - vaše rodina byla hodně zvláštní. A co to tady na té větvi sedí?“
„Norrisová,“ utrousil Snape.
Smrt zamžourala na pergamen a nejistě se na Snapea zadívala.
„Ehm, tedy ta - dívka pro vás asi byla hodně důležitá, že?“ ošila se Smrt.
„Dívka?“ opakoval Snape nechápavě. „Je to ta prašivá kočka školníka Filche. Pořád mi lezla do mých věcí! Měl jsem ji otrávit. Ano, měl jsem ji skutečně rád - když jsem ji neviděl.“
„A tady máme hodně nožiček,“ pokračovala Smrt v rozboru kresby. „Hm, takže to máme - nenávist k lidem, s náběhem na sexuální deviaci. Co je tohle?“ kostnatý prst se zabořil do pergamenu a vystrašil obrázek povalující se boty. „Lodička? Že by fetišista?“ významně se na Snapea uculila a povytáhla hábit, aby mu ukázala svoje zánovní kanady.
„Ten váš rozbor je stejně pochybný jako všechno tady,“ řekl Snape znechuceně.
„Ó ne, obrázky nelžou, milý pane,“ zavrtěla Smrt lebkou, až se jí udělal průvan v očích důlcích.
„Obrázky možná ne, ale vy lžete jako když tiskne!“ obvinil Snape Smrt. „Nejsem sexuální deviant a vaše boty do hnoje mě nezajímají.“
„Obrázky nelžou a slečna,“ mrkl na Smrt, „taky ne. Slečna náhodou ví, že jsem citlivý a vášnivý,“ usmál se na Smrt tak, jak se domníval, že je to nejvíce okouzlující (jeho brk odporem zezelenal), a pak se obořil na Snapea: „Za ty roky, co tě znám, sis toho nestačil všimnout. A taky jsi mi celou dobu lezl do postele v jezdeckých holínkách! A taky mi podezřele mizely šnuptychly…“
„To s těmi kapesníky si vyřiď s Nagini!“ odsekl Snape. „A v botách jsem chodil do postele proto, žes mi nedal čas se zout!“
„Kdybych ti ho dal, bylo by to to poslední, co bych v životě udělal. Strašně ti smrdí nohy,“ zašklebil se Voldemort.
„Já pomlčím o tom, co smrdí tobě,“ řekl Snape a schválně se díval jinam než na Voldemorta.
Smrt vše z povzdálí pozorovala a občas si udělala poznámku.
„Co si to tam pořád čmáráte?“ zeptal se Snape Smrti poněkud příkře.
„Krajinku,“ odpověděla Smrt bezmyšlenkovitě. Pak se zarazila a začala přeškrtávat několik křížků.
„Máme stejný vkus, madam,“ zapředl Voldemort a důvěrně se opřel o okraj kamenného stolku. „Mohl bych vás pozvat na rande?“
„A proč si myslíš, že by šla zrovna s tebou?“ uchechtl se Snape.
„Protože ty bys ji nikdy nikam nepozval. Mě sis taky nevážil,“ odsekl Voldemort, aniž by se na Snapea podíval.
„Proč bych si měl vážit žen? Nezajímají mě. A ty mě už taky nezajímáš. Navíc ona není žena. Je to Smrt,“ kývl Snape k Smrti hlavou.
„No dovolte?!“ urazila se Smrt. „A co podle vás jako jsem? Králík?“
„Já vám pod hábit nelezu, jako někdo,“ pokrčil Snape rameny a střelil pohledem po Voldemortovi.
„A dost, vy dva!“ naštvala se Smrt a odehnala Voldemorta, který se jí nestačil dost pohotově zastat, od svého stolku. „Máme tu další bod - slovní aso…asimilace? Asistence? Asociál? Asociace! Ano, slovní asociace!“
„To není pohovor, to je psychiatrické vyšetření,“ poznamenal Snape otráveně.
„Jak jste to uhodl?“ překvapila jeho nečekaná bystrost Smrt, ale pak udělala rukou zamítavé gesto. „Takže začneme.“
„Já nejsem cvok! Já nepotřebuju vyšetření!“ vyprskl Snape.
Smrt se na něj dlouze zadívala. Její gesto zjevně nepochopil. Asi nebyl zase tak bystrý. Tak významně poklepala na bičík. To by snad pochopit mohl.
Snape se viditelně zachvěl, ale těžko říct, zda strachem nebo nadějným očekáváním.
„Řeknu vám slovo a vy řeknete to první co vás nas… - ehm, napadne. Jen jedno, JEDNO slovo! Za každé navíc přijde spravedlivý trest,“ informovala je, podívala se významně na Snapea a strčila kostnatým prstem do bičíku.
Snape se nadechl, aby něco řekl, ale pak se zadíval na bičík, na Voldemorta a zůstal zticha.
„Lorde, začněte: vejce.“
„Salmonella,“ vypálil Voldemort okamžitě.
Snape se ušklíbl.
„Dort.“
„Dávivý.“
„Ty si chodíš kupovat k těm dvěma… to jsem netušil,“ zatvářil se Snape překvapeně.
„Ticho, nejste na řadě,“ okřikla ho Smrt.
Snape se toužebně zadíval na bičík.
Smrt ho zklamala: „Nic nebude! Pokračujeme. Žaludek.“
„Výplach.“
Snape se tvářil uraženě.
„Postel.“
„Boty,“ neodpustil si Voldemort a Snape na něj udělal výhružné gesto.
„Pomeranč.“
Voldemort se zatvářil vyděšeně a zašeptal: „Veverka.“
Snapeovi při slově ‚pomeranč' ztuhly rysy.
„Lektvar lásky,“ nadhodila Smrt a mrkla na Snapea.
„Jedu drink.“
„Taková břečka. To připravovat nemám zapotřebí,“ nafoukl se Snape jako žába.
„Sklenice.“
„Ožrala,“ řekl Voldemort a střelil pohledem po Snapeovi.
„Nevím, co tím chceš říct!“ ohradil se Snape pohoršeně.
„Já nic neřekl. Já jen koukám,“ bránil se Voldemort a tvářil se jako neviňátko.
„Tak nečum!“ obořil se na něj Snape vztekle.
„Za to vy jste nějaký výřečný,“ sjela ho Smrt pohledem. „Takže jste na řadě. Broskev.“
Snape zarytě mlčel.
„Ale no tak, pane Snape, neříkejte mi, že nemáte v hlavě ale vůbec nic,“ popíchla ho Smrt.
Voldemort naznačil klepnutí do hlavy a jak mu uchem něco vypadlo. Snape mu ukázal vztyčený prostředníček.
„Já mám na rozdíl od jiných v hlavě mozek. Ale na takové hloupé otázky neodpovídám. Broskev - co si myslíte, že mě jako má napadnout?“ ohrnul pohrdavě nos.
„To právě čekám, že mi řeknete vy. Já vás taky můžu napadnout, ale to už bude ručně. Takže BROSKEV!“ a šlehla ho bičíkem.
„Oholit!“ vřískl Snape a chytil se za postiženou část těla.
„Vida, jak to jde,“ pochvalovala si Smrt a pokukovala po Voldemortovi.
Voldemort si byl vědom toho, že nemá mluvit, a tak poslal Smrti vzdušný polibek. Snapeovi vzdušně poslal pěstí.
„Víš, co mi můžeš…!“ ušklíbl se Snape přezíravě.
Voldemort naznačil rty oholit a Snapeovi ruka bezděčně sklouzla k rozkroku.
„A řízneš mě jako posledně!“ zasyčel.
„Vám to jednou nestačilo?“ zeptala se Smrt výhružně.
„Ne,“ uklouzlo Snapeovi.
„Noha.“
„Latex.“
Voldemort předvedl chůzi na podpatcích, šlehnutí bičíkem a ukázal před sebe na zem.
Smrt pozvedla obočí, které nemá, a vyštěkla další slovo: „Kůň.“
„Bičík.“
„To jste vymýšlel dlouho, že?“ podotkla Smrt. „Růže.“
„Šrámy.“
Voldemort si pro sebe zkoušel odpovídat na ty samé otázky. Na jeho papíře se rýsovalo něco jako šípková růženka.
Smrt se jím inspirovala a vyhrkla další slovo: „Spánek.“
„Po - „
„Cože?“ tvářila se Smrt natvrdle.
Snapeova tvář dostala ošklivě cihlový nádech.
„Ale nic,“ zamumlal. „Můžu to zkusit ještě jednou?“
„Ne, pravidla jsou pravidla,“ zamítla Smrt rázně. „Vysvětlete to „po„, prosím.“
Snape se chvíli ošíval, než zašeptal: „No přece po TOM.“
„A jo, po tom,“ pochopila Smrt a pokývala chápavě hlavou. „To víte, pár tisíc let bez praxe je znát.“
Voldemort ukázal Snapeovi vztyčený prostředníček.
„A víš, kam si ho můžeš strčit?“ sdělil mu Snape.
„Ehm, ehm,“ odkašlala si Smrt.
„Tam taky,“ přikývl Snape.
Plesk, dopadl opět bičík. Snape se chytil znovu za postižené místo, přivřel blaženě oči a pak se na Voldemorta vítězoslavně ušklíbl.
V očních důlcích Smrti se kmitnul pobavený zelený záblesk, a vypálila další slovo:„Deset.“
„Ran.“ Snape odpověděl okamžitě a poprvé vypadal, že ho tahle hra zajímá.
Voldemort se podíval na Smrt a pokusil se jí naznačit, že takové zacházení si Snape opravdu nezaslouží. To on by si zasloužil odměnu!
„Spolupráce.“
Voldemort vytáhl z kapsy kartičku z čokoládových žabek a strčil ji Snapeovi do ruky. Snape se na ni zadíval a zhnuseně ohrnul ret.
„Brumbál,“ odfrkl si.
„Opravdu zajímavá asociace,“ podivila se Smrt a udělala si poznámku.
„Ale ne! Tak jsem to nemyslel!“ vyjekl Snape, když si uvědomil, jak to bylo pochopeno.
Voldemort Snapeovi strouhal mrkvičku.
„On mi to podsunul! To neplatí! To nebylo mé slovo!“ ukázal Snape obviňujícím prstem na Voldemorta, který se demonstrativně zadíval jinam a začal si pohvizdovat.
„Já protestuji! To je nečestné a nesportovní!“ rozkřikl se Snape.
Voldemort udělal dotčené gesto a šokovaně ukázal na sebe. Pak rázně zavrtěl hlavou, jako že on by nikdy něco takového neudělal. Kolem hlavy se mu objevil slabý (ale opravdu slabý) náznak svatozáře.
„Jak - nesportovní? Nehrajeme fotbal. Provádíme seriózní vědecký výzkum, a vy jste to řekl,“ rozhodla Smrt.
Snape zmačkal kartičku a hodil ji po Voldemortovi. Svatozář prskla a rozplynula se.
„Tak to bychom měli,“ odškrtla si Smrt brkem další řádek. „A co to tu máme teď? Á, moje oblíbená část: Popište svůj ideál ženy,“ viditelně se slečna Zubatá rozradostnila a začala se významně nakrucovat.
Voldemort konečně dostal příležitost, jak se vlichotit.
„No, mám raději dámy hubenější, dokonce se nestydím říct, že na kost vychrtlé. Také by měly nosit bytelné kotníčkové boty. A měli bychom si rozumět v tom, kam půjdeme na rande. Také kdybychom si pořídili zahradu, tak by mi musela tolerovat náhrobky, které si vysadím. To víte někdo sbírá známky, někdo boty, někdo kapesníky…“
Smrt vytáhla oční stíny a obkroužila si s nimi otvory v lebce.
„A vy, pane Snape?“
„Musí to být žena?“ zeptal se Snape otráveně. „Ale no tak dobře, no. Měla by být vysoká, aspoň jako já.“
Smrt se vztyčila v celé své dvoumetrové výšce a spokojeně se pousmála.
Snape polkl a pokračoval: „Měla by se oblékat do černé a bílé. A mít ráda latex a kůži. Taky by potěšila sbírka… bičíků… pout… a tak podobně.“
Smrt nenápadně otevřela zásuvku, v níž se objevily zmíněné předměty. Rychle ji zase přibouchla.
„Sakra, kam jsem zase dala ten brk,“ zamumlala.
Voldemort vyndal z kapsy hábitu pouta a významně se podíval na Smrt.
„Ty jsou moje! Naval je sem!“ zasyčel Snape.
Voldemort je zastrčil zpátky do hábitu a bojovně vysunul bradu.
„Si je sežer!“ ucedil Snape a pohlédl na Smrt. „Proč to rozvádět. Mám rád ženy, které vědí, co chtějí.“
„Mně by se líbil takový malý krámek a spokojená rodina,“ zasnila se Smrt.
„Obdivuji ženy, která se nebojí svá přání realizovat,“ řekl Snape.
Smrt se zatvářila inspirovaně a pohlédla na ty dva zcela jinýma očima. V očních důlcích jí zahořely dychtivé plamínky. Pak ale potřásla hlavou a opět zabořila nosní přepážku do notesu:
„Dalším bodem je vaše sebehodnocení. Máte nějaké kladné a záporné vlastnosti? Uveďte příklady. Takže, pane Snape, co si o sobě myslíte?“
„Jen to nejlepší, pochopitelně. Nemám záporné vlastnosti,“ uculil se Snape samolibě.
„Jo, jo, smrdí mu nohy, už jsem to říkal,“ zamumlal Voldemort tak, že by to přeslechl jen hluchý.
„Ptal se tě někdo?“ vyjel na něj Snape. „Tobě zase smrdí z pusy a ještě - no, to nebudu rozvádět.“
„A taky se mi nelíbí, že pitváš hady. Nikdy bych nedokázal vykuchat rozkošného nevinného hada, který na tebe upírá svá malá smutná očíčka… a přefiknout Nagini byl od tebe podraz!“ Voldemort si utřel cípem hábitu oči.
„Koledovala si o to!“ bránil se Snape.
„Chceš snad říct, že si bez mého svolení vzala minisukni?“ přimhouřil Voldemort oči.
„Když mě chodila obtěžovat, neměla na sobě nic. Ale furt se mi omotávala kolem stehna,“ ušklíbl se Snape.
„Chtěla tě uškrtit, ale nenašla to správné místo, škoda,“ povzdechl si Voldemort.
„Nevím,“ přejel si Snape zamyšleně prstem po dolním rtu. „Mně přišlo, že s tím místem byla docela spokojená.“
„Nebyla, měla z toho trauma! Musel jsem jí zaplatit soukromého psychoterapeuta!“ rozkřikl se Voldemort a nakonec naznačil vzlyk.
Smrt je nechávala dosyta vyhádat a zamyšleně si kreslila do notesu, duchem úplně jinde.
„Nekecej, Nagini byla celá žhavá… na to… no na to… to nebyl podraz ode mne, ale od Nagini,“ ušklíbl se Snape.
„Ano, na to… na to… na to jsi prý byl,“ přikývl Voldemort. „Teď jsi momentálně na zabití. A navíc jí tenkrát bylo teprve čtrnáct let. Ty hadopedofile!“ vyštěkl.
„Já se jí o nic neprosil! Ožužlávala mě sama. Ještě že je to škrtič a nemá zuby,“ ohradil se Snape. „Ale musím uznat, že polykat umí,“ zavzpomínal a pousmál se.
„To víš, co si uškrtí, to si spolkne. Je vycvičená, jednou polkla i bylinodlaka,“ dmul se Voldemort pýchou.
„Jasně, vždyť taky vím, s kým trénovala. Ale neodbíháš náhodou od tématu? Navíc JÁ jsem byl tázán ohledně svých vlastností. Tak sklapni! Mezi mé nejlepší vlastnosti patří dochvilnost, výdrž,“ - Voldemort pochybovačně mlasknul -. „Umím dobře vařit, zvláště můj otrávený narozeninový dort si prý zesnulý náměstek ministra pochvaloval.“
Smrt zbystřila.
„Jsem skvělý pedagog, Nagini by mohla vyprávět. Jen studenti mi občas mé hodiny kazí, bez nich by to bylo lepší,“ posteskl si. Pak ztišil hlas, aby ho slyšela jen Smrt. „A umím být velmi poslušný, když mám správnou motivaci.“
Významně pokukoval po té tajuplné zásuvce.
„A teď JÁ!“ hrnul se ke slovu Voldemort. „Vyjmenuji pouze nejlepší ze svých dobrých vlastností, jinak bychom tady byli do Soudného dne.“
„Soudný den už byl, to bude krátké,“ pochvaloval si Snape.
„Mezi mé nejlepší vlastnosti patří schopnost komunikace s lidmi,“ začal Voldemort vypočítávat své dobré vlastnosti.
Snape si přejel prstem pod krkem.
„Také jsem v kolektivu velice oblíbený,“ pokračoval Voldemort a Snapeových gest si nevšímal.
Snape naznačil několik pohybů pánví dopředu a dozadu a přikývl.
„Jsem vůdčí typ a mám cit pro historii. Také mám partu dobrých kamarádů, pravidelně se scházíme a všichni mě obdivují. Dobře si získávám respekt.“
Severus se chytil za zadek.
„A také dávám peníze na dobročinné akce zachraňte hady, které pořádá Arda Klubišová. A také mám praxi v obchodu.“
„Skutečně?“ zeptala se Smrt se zaujetím.
„No jo, to mohu potvrdit. Akorát zákazníci to občas nepřežili. Vedle jeho krámu by dobře profitoval pohřební ústav,“ ušklíbl se Snape.
„Na tom něco je,“ zamyslela se Smrt a poklepala si kostnatým prstem na spánek, až to zadunělo. „A vy jste říkal, že umíte vařit a péct, že?“ zadívala se na Snapea. Pak se na chvíli pohroužila do ticha.
Chrrr…
„Eh… co jsem to… jo… Pánové, mám pro vás návrh,“ rozzářila se, až z toho zkrásněla. Nebo že by to bylo tím krátkým zdřímnutím?
„Co byste řekli, kdybychom založili takový malý milý rodinný podnik s názvem Rakvičky a věnečky, cukrárna a pohřební ústav, s.r.o.?“ zeptala se a naklonila se k nim přes kamenný stolek.
„Rodinný? My jsme rodina?“ přejel tu ‚společnost' Snape pohledem.
„Ke dvou nebožtíkům a jedné Smrtce si moc lidí cukrovinky koupit nepůjde, ale pokud jde o tu rodinu, nejsem proti,“ souhlasil Voldemort.
„No, mám jisté pravomoci,“ po zubech Smrti přeběhly zářící jiskřičky, naznačující úsměv. „Pokud byste měli zájem, mohu vás dostat zpět mezi živé kouzelníky. Belzebub mi ještě dluží malou službičku,“ podívala se bezděčně směrem k zásuvce.
„No, tak - teoreticky - kdybych souhlasil, co by to pro mne znamenalo? A pořád mi nikdo nevysvětlil, jak to bylo myšleno s tím rodinný podnik. To jako mám s ním být jedna rodina? Stačilo mi, že jsme sdíleli jednu postel… a jeden kotel,“ zadíval se Snape na Voldemorta.
Voldemort vytáhl svůj pověstný kapesník, utřel si slzu a podíval se na ´kolegu z postele, kotle a budoucího příbuzného´ skelným pohledem.
„Ty už mě opravdu nemáš rád? Ty jsi zapomněl na to všechno, co jsme spolu prožili?“ vzlykl.
Snapeovy rysy změkly.
„Jak bych mohl?“ šeptl.
Voldemort se rozběhl k Severusovi, málem se přizabil o vlastní hábit, a zavěsil se mu kolem krku, až Snapeovi křuplo v zádech.
„No, vidím že souhlasíte a dobře jste to pochopili,“ zamnula si Smrt ruce, až to zaskřípalo.
Snape sevřel Voldemorta v náručí.
„Už jsem skoro zapomněl, jak máš pěkné tělíčko,“ zapředl.
Smrt se na ně chvíli závistivě koukala a pak se dotčeně zeptala: „A co já? Já nic?“
„Ve trojce sice nejsem rád, ale udělám výjimku. Takže kdy jdeme nahoru?“ řekl Snape a rozhlédl se, jako by hledal dveře s nápisem východ.
„Právě teď,“ řekla Smrt a luskla prsty. Všichni tři zmizeli.
A na zem se snesl osamělý list z notesu s obrázkem průčelí malého obchůdku.

*****

Průčelí malého obchůdku na Příčné ulici jako by vypadlo z notesu Smrti. Dvojité černé dveře zdobily stříbrné věnečky. Po jedné straně vchodu byla lákavá výloha s bílými kraječkami a velkým zeleným dortem (jen velmi pozorný kolemjdoucí by postřehl malá hadí očička v jeho středu), po druhé výloha pohřebního ústavu s vkusnou rakví.
„Není to zlé, není,“ pokýval Snape zamyšleně hlavou. „Ale to mi řekni, Voldy, jak jsi ten barák tak rychle a levně sehnal?“
„No, kdysi tady bydlel takový poťapaný starý zmrzlinář. Fortescue se jmenoval. Tak jsem si to od něj… ehm… tak trochu pronajal,“ ošil se Voldemort.
„Fakt? A kolik mu platíš? Já ho totiž viděl v tvých kobkách a neřekl bych, že by ještě někdy potřeboval peníze.Snad jen repelent proti mouchám a něco proti hnilobnému zápachu,“ uchechtl se Snape svému, podle něj geniálnímu, vtipu.
„Dal mi to vlastně dobrovolně,“ řekl Voldemort. „Tedy - ne že by mu něco jiného zbývalo,“ připustil.
„Jo, tobě každý ‚dává dobrovolně',“ poznamenal Snape.
„Zatímco tebe musí znásilnit v každé fan fiction,“ vrátil mu to Voldemort.
„Já za to nemůžu, že jsi vykecal, že to mám rád ‚tvrdší'a teď ze mě každý dělá vola, co se nechá bez odporu ohnout přes křeslo a vojet,“ zamračil se Snape.
„Kdyby jenom přes křeslo. Už jsem četl i přes záchodovou mísu,“ pošeptal mu Voldemort.
„Jo?“ povytáhl Snape obočí. „A s kterým dobytkem, prosím tě? Ale nechme stranou nějaké pitomé povídky. Jak si rozdělíme povinnosti?“ zajímal se.
„Myslíš ty manželské?“ zeptal se Voldemort a bodře se usmál.
„Já maminku nedělám!“ naježil se Snape.
„Na mě nekoukejte,“ zvedla Smrt kostěné ruce v obranném gestu. „Ale myslím, že měl na mysli spíš rozdělení pracovních funkcí,“ nabádavě pronesla k Voldemortovi. „Například - potřebujeme někoho, kdo umí upéct dort. Hlásí se někdo dobrovolně?“ Mrkla na Snapea.
„Jako profesor lektvarů mám myslím nejlepší kvalifikaci,“ řekl Snape se svojí typickou skromností.
„Jako profesionální masový vrah asi budu prodavačem,“ řekl Voldemort po chvíli zamyšlení.
„Dobrá, to by šlo, a já tomu budu šéfovat. Bičík už mám. A postarám se o hladký chod pohřebního ústavu,“ zaradovala se Smrt, jak jim to pěkně vychází.
„Mám ale několik podmínek,“ ozval se Snape.
„Ne, třískat tě nebude,“ zatvářil se Voldemort zarputile.
„V tom případě nepracuji!“ složil Snape ruce na prsou a nasadil vzdorovitý výraz. „A ještě požaduji, aby se Voldemort okamžitě svlékl a měl jen zástěrku, potřebuji inspiraci. Já si také odložím a žádám menší fyzické týrání. Jinak nepracuji! Ne a ne a ne!“ kladl si podmínky.
„Dobře, tím aspoň vyřeším problém se spodním prádlem,“ podvolil se Voldemort. „A taky mám návrh. Severus by mohl dělat hrobníka. Má v tom praxi. Například některé autorky fan finciton mu vraždí bližní jako o závod. To pohřbívání mu už jde.“
„To nevím,“ zachmuřil se Snape. „Za manuální práci budu žádat příplatek.“
„Dobře, lásko. Za každou rakev tě večer zmydlím,“ zamrkla na něj Voldemort.
„Nestačí,“ potřásl Snape hlavou. „Chci i něco jiného než jen fyzickou bolest. Ty víš co.“
„Taky ti můžu říkat něco o tvém nosu a tak,“ rýpl si Voldemort.
Snapeova tvář zbledla.
„Opovaž se! To mě ale vůbec nevzrušuje!“ zasyčel a pak dodal měkce: „Myslel jsem tvoji prdelku, cukroušku natvrdlý.“
„Mám taky jednu podmínku. Budeš mi každý večer kupovat balíček papírových kapesníků a nebudeš zapomínat na výročí,“ požadoval Voldemort.
„Hm, no tak dobře,“ souhlasil Snape. „Ale ještě mě napadá - bude mít náš pohřební ústav dost zákazníků?“
„Já se o to postarám,“ potutelně se usmál Voldemort.
„A proč jen ty?“ zamračil se Snape. „Taky si chci hrát.“
„Neboj, broučku. Některé naše moučníky budou velmi speciální, a ty budeš přece vrchní kuchař,“ ujistila ho Smrt vpravdě medovým hlasem
„Skvělé! Pak bych chtěl udělat objednávku na suroviny - durman, rulík zlomocný, muchomůrka citrónová, mentolové bonbony… hm, půjdu si napsat seznam. A Voldy, už si můžeš začít odkládat,“ nadchl se pro práci Snape a zamířil do kuchyně.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský