Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11
Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Haldir/ Aragorn
Vedlejší postavy: Haldir/ Glorfindel
Shrnutí: Haldir si v sobě nese stín z minulosti. Najde se v Ardě lék na ránu, jenž nedokázali vyléčit ani Valar?
Shrnutí druhé části: Čas elfů končí. Měli by i přesto bojovat po boku lidí? Nechá Haldir Aragorna na pospas jeho osudu? Schyluje se k bitvě v Helmově žlebu, jenž rozhodne o mnohém - rozhodne víc, než kdokoli tuší. Vše záleží na tom, zda Haldir dokáže přijmout vlastní minulost a vyrovnat se s ní.
Poznámky: V povídce jsou použity repliky i celé pasáže z filmů a knih. Repliky pronášené elfsky jsou psané kurzívou
V textu můžete místy narazit na čísla označující poznámky, jenž se vám zobrazí pokud na příslušný text najede kurzorem. Kompletní seznam poznámek k dané kapitole se nachází na konci příslušné kapitoly.
Pokračování povídky Za trochu lásky šel bych světa kraj: Estel
Děkuji bedrníce a její mamince za beta read
Dopsáno v roce 2007

Za trochu lásky šel bych světa kraj: Válka

šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý,
šel v ledu – ale v duši věčný máj,
šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy,
šel pouští – a měl v srdci perly rosy.
Za trochu lásky šel bych světa kraj,
jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.
(Jaroslav Vrchlický)

Kapitola první

Aragorn otevřel oči. Ještě byla tma, ale do svítání nemohlo být daleko. Pak uslyšel hrubý smích, chrastění kovové zbroje a dupot nohou. Jeho oči si už přivykly tmě, a tak spatřil Gimliho a Boromira opodál. Oba spali. Legolas byl však pryč.
Aragorn jen pomalu uvolnil prsty sevřené kolem jílce Andúrilu. Hluk postupně utichal, až se ztratil docela. Pak zaslechl něco jiného - čenichání, škrábání, jako by něco chtělo vylézt po kůře stromu nahoru. Aragorn již povytahoval Andúril z pochvy, když se ozvalo zasyčení, zvuk, jak něco dopadlo do listí na zemi, a pak opět zavládlo ticho.
Legolasův příchod zaregistroval jen díky tomu, že spatřil elfovu siluetu. Elf nebyl sám. Aragorn rozlámaně vstal a šel k nim.
Rúmil se na Aragorna zamračil, ale nic neřekl. Aragorn nemohl elfovi vyčítat. Vždyť ublížil jeho bratrovi.
Skřeti,“ šeptl Rúmil na vysvětlenou. „Nejméně stovka. Na bitvu je nás málo. Haldir,“ při vyslovení toho jména Rúmil zaváhal, jako by už jen to mohlo způsobit něco strašného. „Zavádí je dál do lesa. Orofin šel pro posily. Z Lórienu se živí nevrátí.
Ale za skřety šlo ještě něco,“ řekl Legolas, zjevně i on zaslechl do čmuchání.
Jo, Haldir to zahlédl. Nebyl to prý skřet. Vlastně říkal, že to vypadalo skoro jako… hobit. Nestřílel, protože na nás nechtěl upozorňovat. Uteklo to, sotva se dotkl kmene. S něčím tak ostražitým jsem se ještě nesetkal.
Glum,“ odtušil Aragorn. „Šel za námi celou cestu přes Morii.
Do Lórienu se za vámi nedostane,“ ujistil ho Rúmil. „Jakmile se rozední, musíme se ale vydat na jih.
Máte na téhle hranici silné hlídky,“ řekl Aragorn a zavedl tak téma na to, co ho tížilo. Naposledy bylo na hranici Lórienu tolik stráží, když se probudilo zlo v Dol Gulduru. A bylo jich tolik jen proto, že to nejdřív Haldir využil jako záminku, aby utekl z Caras Galadhonu, a pak on sám toho zneužil zase k tomu, aby Haldira našel.
Před pár dny šel na sever k Morii silný oddíl skřetů. A na kraji lesa se potulují vlci. Proto střežíme řeky,“ vysvětlil Rúmil. „Stín se kolem nás proplížil na sever, v horách na západě se množí zlo, na východě se potulují Sauronovy stvůry. Žijeme teď sevřeni nebezpečími. Mnozí mluví o odchodu, ale na to je už pozdě. Ústí Anduiny střeží Nepřítel a do Šedých přístavů se nedostaneme. Je to zlá doba.
Aragorn se uvelebil opřený o kmen stromu a snažil se využít poslední chvíle k odpočinku, zatímco Legolas seděl opodál a tlumeně rozmlouval s Rúmilem. Příchod dalšího elfa vůbec neslyšel, jen viděl jeho nezřetelnou siluetu. Aragorn elfa poznal. To hrdé držení těla, ty pohyby - znal je až bolestně dobře. Nově příchozí se sklonil k Rúmilovi a něco mu pošeptal, načež se Rúmil zvedl a odešel.
Aragorn dlouho váhal. Nakonec si přece jen dodal odvahy, vstal a došel k elfovi. Haldir stál na kraji talanu zády k němu a díval se směrem na východ, kde počínalo svítat. Natáhl ruku a dotkl se jeho ramene. To, co následovalo, ho zastihlo naprosto nepřipraveného.
Haldir se otočil, srazil jeho ruku ze svého ramene, zablýskla se čepel a Aragorn tvrdě dopadl na záda, až si skoro vyrazil dech. Zamžikal. Haldir ho jedním kolenem tlačil k zemi a tiskl mu ostří svého nože k hrdlu. Vše proběhlo tak tiše, že jediným svědkem byl Legolas, který na to hleděl zmatený a nejistý, co má dělat.
Aragorn se zachvěl. Až příliš mu to přišlo jako déja vu. Tentokrát však z elfa necítil vztek, jen neosobní až lhostejný chlad, a to bylo skoro horší.
Nesahej na mne!“ zasyčel Haldir. „Rozumíš?! Už na mne nikdy nesahej!
Vypadalo to, že ho Haldir skutečně začal nenávidět, že se chtěl pomstít, ublížit mu. Aragorn tomu nemohl, nechtěl uvěřit, vždyť to se Haldirovi nepodobalo. Byl nevypočitatelný, ve svém hněvu děsivý a nebezpečný, ale nebýval pomstychtivý, ani záměrně krutý. Aragorn se, s obavami co tam spatří, zadíval elfovi do očí. Byly studené a nepřátelské. Aragorna bodlo u srdce. A pak ty oči na okamžik posmutněly. Než znovu ztvrdly v dvě chladná zrcadla, spatřil v nich Aragorn bolest, obrovskou bolest, osamělost a lásku.
Haldir rychle vstal. Aragorn se zvedl. Rád by Haldira objal a ujistil ho, že ho pořád miluje, že ho neopustil, ale neodvážil se. Částečně i proto, že Haldir v ruce stále držel nůž.
Vzbuď je, je čas vyrazit,“ štěkl na něj Haldir ostře a vrátil nůž do pochvy.

Ráno bylo ještě chladné, když se vydali na cestu. Aragorn šel poslední a snažil se přebrat si Haldirovo chování. Bylo možné, že to na něj elf jen hraje? Ale proč? Proč by to dělal?
Haldir šel první a od chvíle, kdy opustili talany, se až úzkostlivě vyhýbal i pouhému pohledu na Aragorna, jako by si byl vědom, že ho jeho vlastní oči zradily, když na talanu zašel příliš daleko. Tedy pokud to opravdu byla jen hra. Aragorn nemohl vyloučit, že se Haldir skutečně tak hrozně změnil. Nebylo to u elfů obvyklé, ale stát se to mohlo, obzvláště po tom, co mu udělal.
Svižným krokem brzy stanuli na břehu řeky. Haldir zapískal tiše jako pták a na druhém břehu se objevil elf oděný do šedé. Haldir mu hodil lano a elf ho na druhé straně uvázal.
„Celebrant tu má již silný proud,“ řekl Haldir. „V téhle době nestavíme mosty. Přejdeme po laně.“
Hobiti vykulili oči.
„Já tohle umění znám, ale ostatní ne. Mají snad plavat?“ zeptal se Legolas.
Na okamžik to vypadalo, že by je Haldir klidně ve studené vodě vymáchal, ale pak rázně zavrtěl hlavou.
„Ne, jedno lano uvážeme ve výši ramen a druhé v poloviční výšce. Tak přejdou i ostatní.“
Když elfové zbudovali tento křehký můstek, přeběhl Haldir po laně s lehkostí a jistotou jako by to byl široký, pevný most. Legolas ho následoval neméně elegantně. Aragorn s tím měl už trochu problémy, a nemohl si nevšimnout, jak se Haldir nad jeho nemotorností pohrdavě ušklíbl. Tohle Haldir, kterého Aragorn znával, nedělal. Jestli to elf všechno vážně jen hrál, tak zatraceně dobře. Pro hobity byl přechod po laně velmi náročný a nepříjemný, tedy až na Pipina, který si vedl docela zdatně.
Když se všichni dostali suchou nohou na druhý břeh, Haldir lana odvázal. Rúmil, který zůstal na druhém břehu, je stáhl zpátky, smotal je a vrátil se k Nimrodelu. Haldir se pak obrátil ke Společenstvu. Aragorn tušil, co přijde, a neměl z toho dobrý pocit.
„Teď se nacházíte v Naith Lórienu, nebo jak byste možná řekli vy Bodci. Nedovolujeme cizincům,“ a přitom zabodl pohled do Aragorna, jako by ho mezi cizince počítal, „aby odhalili tajemství Naithu. Jen málokdo sem smí vstoupit,“ tentokrát se jeho modrý pohled upřel na vzdorovitě se tvářícího trpaslíka. „Podle dohody zavážeme trpaslíkovi oči.“
„Dohody?!“ vybuchl Gimli. „Tu dohodu jste uzavřeli bez mého souhlasu! Ani jste se mne neobtěžovali zeptat!“
„Gimli,“ sykl Aragorn.
„Nebudu chodit se zavázanýma očima jako vězeň!“ burácel trpaslík rozhořčeně. „Můj lid nikdy nejednal se služebníky Nepřítele. Ani elfům jsme neublížili!“
Haldir se zatvářil jako někdo, kdo o trpaslíkově posledním výroku silně pochybuje.
„Nehodlám se tu s tebou dohadovat,“ zavrčel lórienský kapitán podrážděně.
Gimli se pevně rozkročil a položil ruku na topůrko své sekery. Elfové ihned napjali luky. Aragorn si povzdechl. Už to tu bylo znovu.
„Zatracená trpasličí tvrdohlavost,“ povzdechl si Legolas.
„No tak!“ okřikl ho Aragorn. Nepotřeboval, aby to Legolas ještě zhoršoval. Pak se obrátil k Haldirovi.
„Pro trpaslíka je to tvrdé. Necháme si tedy zavázat oči všichni, i Legolas.“
Gimli si odfrkl.
„Bláznovství, je to bláznovství. On,“ kývl hlavou k Haldirovi znechuceně, „nás povede jako slepecký pes žebráky? No ale jestli se mnou úděl slepce bude sdílet i Legolas… budu spokojen.“
„Proč já?“ ohradil se Legolas dotčeně. „Jsem elf, a k tomu jejich příbuzný!
„A teď můžeme volat zatracení tvrdohlaví elfové,“ ušklíbl se Aragorn. „Zavaž nám oči všem, Haldire. Ať se vede všem stejně.“
„Bláznivé časy to jsou,“ mrmlal Legolas, když mu Haldir zavazoval oči. „Nejkrásnější les ve Středozemi a my po něm budeme chodit se zavázanýma očima.“
„To je moc Nepřítele. Zasévá nedůvěru a rozkol mezi ty, kteří stojí proti němu,“ zašeptal Aragorn, a zadíval se přitom na Haldira.
Chvíli si hleděli do očí, a byl to tentokrát Haldir, kdo první uhnul pohledem.
Elfové je vedli bezpečně a dobře. A třebaže si Gimli celou cestu něco nespokojeně bručel pod vousy, nemohl si stěžovat. Ani jednou nezakopl, nezakolísal a neupadl. Oči jim rozvázali až na kopci naproti Caras Galadhonu - Městu stromů. Aragorn musel uznat, že Haldir má smysl pro dramatičnost. Byl to nádherný pohled, ač se mu před očima neotvíral poprvé, ovšem poprvé ho spatřil tak náhle.
„Caras Galadhon,“ řekl Haldir pyšně. „Domov Galadhrim, sídlo Pána Celeborna a Galadriel, Paní Lothlórienu.“
Obešli město a vstoupili. Aragorna znovu přemohly vzpomínky. Na vnitřním nádvoří u kašny se zadíval na Haldira. Zdálo se mu, jako by to bylo včera, co zde stál s Rúmilem a s Orofinem. Jak ho tu nechali a spěchali po jednom z mnoha schodišť nahoru na podlaže, a jak, když je následoval, se poprvé setkal s tím, kdo navždy změnil jeho život.
Haldir se na něj podíval, jako by vycítil Aragornův pohled. Čas se na okamžik vrátil zpátky. Haldirovy oči se zatřpytily jako noční nebe odrážející se na hladině jezera přesně tak, jak si to Aragorn pamatoval. Nadechl se, aby něco řekl, ale stejně náhle jako ta chvíle přišla i pominula. Haldir se odvrátil a zamířil k jednomu z mnoha schodišť. Lórienští elfové zůstali stát pod schody a Haldir sám je vedl na nejvyšší mallorn ve Středozemi.
Ve skvostné síni, jejímž středem prorůstal kmen mallornu, ve dvou křeslech bohatě zdobených řezbami seděl Pán Celeborn a Paní Galadriel. Když Haldir Společenstvo přivedl, povstali, aby je uvítali. Haldir zaujal místo po boku Galadriel, tak jak ho Aragorn mnohokrát viděl stát.
Celeborn byl vysoký, jeho dlouhé stříbrné vlasy mu v kaskádách spadaly na ramena a zářily ve světle elfských lamp, jako by v nich bylo spoutáno měsíční světlo. Oděn byl do bílošedého roucha zdobeného stříbrem. Oči měl jasné a hluboké, odrážela se v nich moudrost prožitých let. Galadriel byla stejně vysoká jako on, její vlasy však připomínaly tekuté zlato. Říkávalo se, že se v nich zachytil svit Laurelinu1 . Její oči byly pronikavé, jako by dokázaly vidět až do duše.
„Vítejte,“ promluvil Celeborn.
Aragorn se dvorně uklonil.
Je jich tu jen osm, ale z Imladris jich vyšlo devět,“ obrátil se Celeborn na Haldira, který sotva znatelně pokrčil rameny.
„Řekněte, kde je Gandalf? Velmi s ním toužím promluvit,“ otázal se Celeborn.
Překvapivě mu odpověděla Galadriel hlasem melodickým, avšak hlubším než bývá u ženy zvykem, jenž jako by objímal minulé, přítomné i budoucí.
„Padl do stínu,“ zašeptala.
Její pohled postupně klouzal po členech Společenstva. Nikdo nedokázal snést její pohled, a tak jeden po druhém sklopili zrak.
„Osud výpravy stojí na ostří nože,“ pokračovala. „Jen maličko zbloudíte a ztroskotá… ke zhoubě všech.“
Galadrielin pohled se zastavil na Boromirovi.
„Přesto zůstává naděje… dokud je družina věrná. Už se netrapte, jděte si odpočinout, neboť jste zemdleni žalem a námahou.“

Elfové pro ně na zemi zbudovali pavilon se vším pohodlím, přinesli jim vodu na umytí i k zažehnání žízně, pověstné lórienské víno a něco na posilněnou. Krátce poté, co zasedli k jídlu, k jejich uším dolehla teskná, líbezná píseň, která rozechvívala hlubiny duše a vháněla do očí slzy.
„Žalozpěv za Gandalfa,“ zašeptal Legolas a se zavřenýma očima se ponořil do hudby.
„Co o něm říkají?“ zeptal se tiše Frodo.
Legolas smutně potřásl hlavou.
„Nemohu to překládat,“ omluvil se. „Žal je příliš čerstvý.“
Aragorn zneužil této chvíle, kdy pozornost všech zaměstnával elfí zpěv, aby se nikým nepozorován vytratil. Věděl, že jestliže jsou hranice ohrožovány, je pravděpodobné, že se Haldir už vrátil na sever. A přece jeho srdce doufalo, že ho tu něco… nebo třeba někdo zdržel. Musel s ním mluvit. Spěšně tedy vystoupal po schodech, ale nenašel nikoho. Bylo tu podivně prázdno.
Pořád ho hledáš?
Aragorn se otočil. Galadriel sešla po schodech a posadila se na lavičku.
Posaď se,“ vybídla ho a ukázala útlou bělostnou rukou na místo vedle sebe.
Aragorn si přisedl.
Musím s ním mluvit. Kde je?“ vyhrkl.
Není tady,“ odpověděla prostě.
Musím s ním mluvit!“ naléhal Aragorn.
Galadriel se na něj podívala.
A o čem?
Odešel beze slova rozloučení. Ani mi nedal šanci mu to vysvětlit,“ bránil se Aragorn.
Vysvětlit? A co bys mu chtěl vysvětlovat? Proč jsi zradil jeho lásku? Proč jsi ho opustil? Myslíš, že to nějak můžeš omluvit?
Zdálo se mu to, nebo v jejím hlase skutečně zaznívala hořkost a výtka?
Miluji ho stejnou měrou a stejně upřímně jako Arwen,“ zašeptal Aragorn.
Ty možná umíš dělit své srdce, ale elfové a obzvláště Haldir, to prostě nedokáží. Ať uděláš cokoli, bude to horší, než kdybys neudělal nic.
Aragorn se nadechl, aby protestoval, ale umlčela ho jediným pohledem.
To nebyla rada, ale prosba. Haldir se k nám vrátil teprve nedávno a už nikdy nejspíš nebude takový jako dřív. Uzavřel se do sebe, pohltil ho stín v něm. Žádám tě, abys znovu neotvíral jeho rány, obzvláště když se ještě ani zdaleka nezahojily.

Družina strávila v Lothlórienu několik dní. Během té doby se zotavili a nabrali nových sil. Aragorn aspoň dočasně poslechl Galadriel a přestal Haldira hledat. Dobře věděl, že elf bude někde na hranicích a nemá tedy mysl toulat se po Caras Galadhonu a doufat, že na něj někde narazí.
Když nadešel den jejich odjezdu, dostali od elfů lembas - cestovní chléb, který dokázal udržet po celý den na nohou i vzrostlého muže, a elfové celou družinu oblékli do svých plášťů, jež umožňovaly splynout s okolím. Každý pak dostal i zvláštní dar od Paní. Haldir se objevil jen velmi krátce, aby Legolasovi předal luk Galadhrim. Aragorna bolestivě bodl osten žárlivosti, ale nedal to nijak najevo.
Tak se rozloučili s Lothlórien a vydali se znovu na cestu. Aragorn však šel s těžkým srdcem. Setkání s Haldirem po letech odloučení pro něj bylo trpké. Nehodlal se ale vzdát naděje na usmíření. Pořád totiž musel myslet na to, co spatřil na krátko v těch modrých očích. Haldir ho stále hluboko v nitru miloval, byl si tím jist a byl rozhodnutý o tu lásku bojovat. Přinutí Arwen s Haldirem pochopit. Jinak totiž nikdy nebude šťastný. Bohužel mu to už beztak složitou situaci nijak neulehčovalo.

Poznámky:
1) Strom Valar, z jehož posledního plodu vzešlo Slunce

Kapitola druhá

Arwen seděla v zahradě na lavičce ve stínu rozložitého platanu. Když Glorfindel sešel ze schodů, vzhlédla.
Promiň, nechtěl jsem tě vyrušit,“ omluvil se Glorfindel a otočil se k odchodu.
Nerušíš, jen jsem si četla,“ odvětila a zavřela knihu.
Glorfindel zaváhal, jako by nevěděl, jestli má nebo nemá zůstat, ale nakonec si k ní přisedl.
Čteš něco pěkného?“ zeptal se.
Lidskou poezii,“ řekla a podala mu knihu.
Glorfindel knihu jen zběžně prolistoval a položil ji na lavičku.
Kvůli Aragornovi?“ zeptal se.
Ani nevím, prostě mě to zajímalo,“ pokrčila rameny.
Ano, nejspíš ano,“ opravila se po chvíli.
Glorfindel pokýval zamyšleně hlavou.
Erestor říká, že podle poezie se pozná národ,“ řekla.
Opravdu? A jací jsou lidé… podle poezie?“ zeptal se Glorfindel.
Proměnliví,“ odvětila bez váhání.
Na to nemusím číst poezii, abych to věděl,“ zasmál se Glorfindel.
Arwen ho naoko rozzlobeně dloubla loktem do žeber, aby se přestal smát.
Je to složitější než si myslíš,“ řekla mu. „Lidská poezie je…,“ zarazila se, jak hledala správná slova.
Nechme poezii pěvcům a našemu Erestorovi,“ mávl nad tím Glorfindel rukou.
Chvíli seděli mlčky, než se Arwen odhodlala zavést hovor na to, co jí tížilo.
Je pravda, že Saruman pěstuje ohromné vojsko?
Glorfindel se zamračil a dlouho si dával načas s odpovědí.
Ano, je. Odkud to víš?
Arwen pokrčila rameny.
Zaslechla jsem to,“ řekla neurčitě.
Ach tak, ale víš, že poslouchat za dveřmi se nesluší,“ zasmál se.
Neposlouchala jsem za dveřmi,“ ohradila se dotčeně. „Celeborn se o tom zmínil mému otci včera u večeře.
Je dobře, že ta… věc opustila Imladris. Elrond udělal správné rozhodnutí, když to poslal pryč. Jinak bychom byli na seznamu cílů jako první,“ řekl Glorfindel.
Zaútočí na Lothlórien? Proto přijel Celeborn s Galadriel?“ vyděsila se Arwen.
Ne, ani Sauron osobně se neodváží postavit moci Galadriel… zatím. Nejspíš se pokusí zabrat Rohan, když už tam nastrčil Sarumana. Pokud vím, Celeborn přijel kvůli otázce postoje elfů k celé téhle věci.
Nenávidím války,“ povzdechla si Arwen.
To já taky, já taky,“ pokýval Glorfindel smutně hlavou.
Opět se ponořili do mlčení. Zdálo se, že i slunce zašlo za mraky.
Ty mi asi taky nepovíš, co se stalo Haldirovi, že?“ změnila Arwen téma. „Od té doby, co tu byl naposledy a beze slova vysvětlení odjel, je… jiný. Jako by to už ani nebyl on.
Glorfindel na ni upřel své světle modré oči.
Já nejsem ta správná osoba, které by ses měla ptát. Zeptej se Haldira,“ odpověděl vyhýbavě.
To jsem zkoušela. Nechce mi to říct.
Pak bych to měl asi respektovat, nemyslíš?
Před čím mě to všichni chráníte?!“ rozhněvala se. „Já nejsem malé dítě, Glorfindeli! Už dávno ne!
Zlatovlasý elf se smutně pousmál.
Ne, to nejsi,“ přikývl a pohladil ji po tváři. „Ale jsou věci, které je lepší nevědět.
Řekni mi to,“ zašeptala.
Glorfindel zavrtěl hlavou.
Nechci být ten, kdo ti ublíží, Arwen Spanilá.
Já to zvládnu,“ prohlásila hrdě.
Glorfindel si povzdechl.
No… asi by ses to stejně nakonec dozvěděla…, ale já opravdu nejsem ten, kdo by ti to měl říkat.
Já to chci vědět,“ trvala neoblomně na svém.
Haldir měl s Aragornem… no takový krátký románek… a myslel si, že… že s ním snad Aragorn zůstane nebo co. Ačkoli mu všichni říkali, že to nemá budoucnost. Neunesl, že Aragorn dal přednost tobě.
Arwen na Glorfindela mlčky hleděla. Krátký románek? To sotva. Znala Haldira velmi dobře. Vyrůstali spolu. Jako děti si spolu hrávali, než na něj padl stín. Doslova přes noc se tehdy změnil, ale dál zůstal jejím přítelem. Byl jejím rádcem, zpovědníkem, objímal ji, když byla smutná, smál se s ní, když byla šťastná. Milovala ho stejně jako své bratry. Byl jako její starší bratr. Věděla, že získat si jeho důvěru není snadné, a získat jeho lásku je ještě těžší, nedával své srdce lehkomyslně a snadno.
Chtěla bych být sama,“ požádala Glorfindela.
Promiň, nechtěl jsem ti ublížit… neměl jsem ti to říkat,“ omluvil se Glorfindel.
Ne, ne, já jsem ráda, že jsi mi to řekl,“ ujistila ho a nepatrně se usmála.
Byl to jen krátký bezvýznamný románek, Arwen. Všichni jsme věděli, že to nevydrží, akorát Haldir si myslel, že všechno ví nejlépe, a že jeho přece nikdo neodmítne a…“
Glorfindeli, jdi prosím,“ přerušila ho. Věděla, že jí lže. Haldir by kvůli krátkému románku nikdy Lórien neopustil. Jestli ale šel s Aragornem do Imladris, pak ho musel opravdu milovat.
Glorfindel si povzdechl a nechal ji v zahradě samotnou.
Arwen si nebyla jistá, co vlastně cítí. Ano, bolelo to, ale… nebyla si jistá. Musí si promluvit s Haldirem. A to co nejdřív, než se vrátí do Lothlórienu.

*****

Arwen sebou na lůžku neklidně zmítala. Na čele se jí perlil pot, ale zdálo se, že se ze zlého snu nedokáže probudit.
Aragorne!“ vykřikla a prudce se posadila oči doširoka otevřené. V tu chvíli věděla, že musí mluvit s Haldirem - okamžitě. On jediný jí teď mohl pomoct.
Vyklouzla z postele a oblékla si tenký župan. Bosa přeběhla chodbu a vzala za kliku dveří Haldirova pokoje. Otevřela a vstoupila. Díky svému elfímu zraku viděla ve tmě velmi dobře. Na stole ležel luk a meč zasunutý v pochvě, toulec s šípy visel na opěradle židle, šaty se válely pohozené na hromádce u postele. Haldir ležel na břiše, vlasy mu zakrývaly tvář, ale napětí v odhalených ramenech prozrazovalo, že se mu nespí dobře. To jen únava byla silnější než noční můry, které ho trápily už od jeho deseti let.
Arwen se zarazila. Neměla by ho nechat spát? Copak by to nemohlo počkat do rána? Zaváhala. Ale každou vteřinou, kterou otálí… udělala krok vpřed a natáhla ruku, aby se dotkla Haldirova ramene.
S rychlostí útočící šelmy po ní skočil a zkroutil jí ruku za zády, až tlumeně vykřikla bolestí.
Arwen! U Valar, můžeš mi říct, proč se tu takhle plížíš?!
Haldir ji pustil a Arwen si všimla, jak do pouzdra vrací nůž. S hrůzou si uvědomila, že kdyby byla nepřítel, nejspíš by už měla proříznuté hrdlo. Poněkud jí otřáslo zjištění, že ani v Imladris Haldir nezapomíná na instinkty válečníka. A přitom kde jinde by se měl cítit v bezpečí než právě tady?
Promiň,“ omluvila se a třela si bolavé zápěstí.
Haldir přešel k lampě a rozsvítil ji. Měkké světlo zalilo jeho nahou kůži zlatavým odleskem.
Co se ti stalo?“ znepokojila se, protože si všimla, že kulhá.
Hádám, že na tohle ses zeptat nepřišla.“ zavrčel podrážděně.
Ne, to ne,“ připustila. „Zranili tě?
Haldir se trpce pousmál.
Nic to není. Mám jen natažené vazy v kolenu, nic víc,“ odbyl ji a oblékl si župan.
Když se vracel k posteli, na niž se posadil, šel už téměř normálně.
Není to nic vážného,“ dodal o poznání vlídnějším tónem.„Takže co tě za mnou přivádí uprostřed noci?
Arwen si sedla vedle něj. Když byla hodně malá, byla schopná ho vzbudit i několikrát do týdne, a vždycky s něčím „důležitým“. Nikdy ji neposlal pryč. Vyslechl ji, a pak ji nechal spát u sebe.
Co udělá král Rohanu, když na něj Saruman zaútočí?“ zeptala se a olízla si suché rty.
Haldir nikdy její problémy nezlehčoval a neudělal to ani teď. Jen pokrčil rameny.
Podle toho, co jsem slyšel, tak asi nic. Už dávno Rohanu vládne Saruman.
Dobře, ale kdyby tam byl někdo, kdo by je vedl… kdybys tam byl ty, co bys udělal?“ naléhala.
Haldir chvíli přemýšlel.
No,“ začal pomalu. „Kdysi dávno tam Gondorští postavili pevnost - Helmův žleb. Tam by se snad mohli ubránit. Ale po pravdě, Saruman dává dohromady obrovské vojsko. Dříve nebo později budou smeteni a ani Hláska je nezachrání.
Aragorn míří do Rohanu!“ vyhrkla Arwen a po tvářích se jí skutálely slzy, které už nedokázala zadržet.
Jak to víš?
Vím to! Musíme mu pomoct!
Haldir vstal a přešel k oknu. Mlčky se díval ven.
Nemůžeme Aragorna opustit, ne teď!“ naléhala.
Proč to říkáš mně?“ řekl Haldir ostře.
Říkám ti to, protože ho miluješ!“ vyhrkla.
Haldir se prudce otočil, jako by ho udeřila.
Kdo ti tohle napovídal?“ zamračil se.
Napovídali spoustu milosrdných lží,“ odvětila neurčitě. „Ale já vím, že ho miluješ. Miluješ ho stejně, jako ho miluji já.
Haldir zavrtěl hlavou.
Chceš mi lhát?“ otázala se ho.
Haldir se zarazil.
Na tom nezáleží,“ řekl nakonec.
Právě že záleží! Jestli ho miluješ, pomoz mu! Musíme bojovat, nemůžeme lidi nechat samotné… nemůžeme nechat Aragorna samotného!
Náš čas skončil, Arwen. Tohle není naše válka,“ namítl Haldir unaveně.
Jak tohle můžeš říct?“ užasla.
Copak to nevidíš? Je čas odejít! Nemůžeme neustále napravovat lidské chyby a zachraňovat svět!“ odsekl.
Mluvíš jako můj otec,“ hlesla Arwen zdrceně.
Jenže Elrond má pravdu,“ zašeptal.
Takže necháme Středozem na pospas osudu?“ zeptala se a vstala.
Nic o tom nevíš. Zkusili jsme to! Zkusili a prohráli!“ vyjel na ni Haldir.
Arwen před Haldirem poděšeně couvala.
Tys tam tehdy nebyla! Ale já ano! Stáli jsme po kotníky v bahně a krvi! Krvi našich přátel, bratrů, otců! Překračovali jsme jejich rozsekaná a zohavená těla! A k čemu to bylo?! Lidé jsou slabí, nedá se jim věřit. Zradili nás. Tehdy to mělo skončit! Mělo, ale neskončilo! Lidé nás zradili! Pár let míru jsme vykoupili vlastní krví, ale teď ať si lidé poradí, jak umí sami. Je to jejich vina, že se Sauron vrátil!
Arwen si utřela slzy, přes které skoro neviděla. Nikdy nemluvil o své minulosti a teď ji děsil.
Proč to říkáš?“ špitla plačtivě.
Protože to je pravda!“ ucedil Haldir vztekle.
A tak se teď k lidem otočíme zády? Necháš Lothlórien lehnout popelem?“ zašeptala.
I kdybych chtěl něco udělat, nemám tu moc,“ zavrtěl Haldir hlavou.
To není pravda. Přesvědč je. Já vím, že Aragorn brzy přijde do Rohanu, cítím to. Ty sám jsi říkal, že je Saruman smete… Musíme mu pomoct. On je naše naděje… moje a tvoje.
Já už nemám naději a víru jsem ztratil dávno,“ zašeptal Haldir trpce.
Takže neuděláš nic? Budeš se toulat po hranicích Lothlórienu, dokud vás Zlo neporazí, a pak utečeš do Přístavů? A Aragorn? Necháš ho padnout? To je ti vážně jedno, jestli to přežije nebo ne? To ti na něm tak málo záleží?“ Nechápavě zavrtěla hlavou. „No, aspoň si budete kvit, co? On zradil tebe, tak ty teď zradíš jeho.
Haldir se k ní otočil zády, aby se na ni nemusel dívat.
On tě miluje. Víš to? Dřív jsem tomu nerozuměla, ale teď už chápu ten jeho pohled, když o tobě mluví. A mluví o tobě často.
Aragorn si vybral,“ řekl Haldir tiše. „Vybral si tebe, ne mne. Nebudu stát v cestě tvému štěstí.
Jenže to právě děláš! Copak to nechápeš? On bez tebe nikdy šťastný nebude! A když nebude šťastný Aragorn, jak mám být šťastná já? Netvrdím, že chápu to, co udělal, ale chci, aby byl šťastný. A pokud to znamená rozdělit se o něj… udělám to, Haldire,“ prohlásila Arwen pevně.
To přece nejde,“ namítl.
A proč ne? Proč bychom se nemohli o jeho lásku dělit? Není jí dost pro nás pro oba? Haldire, vášeň je požár, který ničí, ale láska je plamen, který hřeje. Nenech svůj plamen uhasnout,“ zašeptala a položila mu něžně ruku na záda. „Pomoz mu. Ty je dokážeš přesvědčit.
Nemůžu… já to nemůžu udělat,“ bránil se.
Nemůžeš nebo nechceš? Nebo se bojíš to udělat?“ zeptala se.
Haldir mlčel. Rozežíral ho vnitřní svár. Na jedné straně chtěl, aby Arwen měla pravdu. Aby dokázal přijmout a dávat lásku i s tím, že se o ní musí dělit s někým jiným. Na druhé straně Aragorn zradil slib, který mu dal…, tak jako Isildur zradil… tehdy, tam… I když to popíral, pamatoval si až příliš dobře první válku se Sauronem. Arwen měla pravdu… měl strach.
Jestli ho miluješ, neopustíš ho,“ řekla tiše a nechala ho o samotě s jeho pochybnostmi.
Haldir se opřel čelem o okno. Olízl si rty a pocítil na nich slanou chuť svých vlastních slz.

Kapitola třetí

Od první chvíle, kdy vstoupil do místnosti, všichni vycítili tu změnu. Galadriel nedělalo velké potíže domyslet si, kdo za ní vězí. Obzvláště poté, co se dnes ráno Arwen už stihla pohádat se svým otcem, Celebornem, Erestorem, vynadat Glorfindelovi, všechny je obvinit z pokrytectví a s prásknutím dveří odejít.
Haldir zaváhal jako někdo, kdo stále ještě nemůže uvěřit, že to skutečně udělal, že se doopravdy rozhodl.
V Lothlórienu máme tři stovky lučištníků, které můžeme postrádat a tady v Imladris jsou další dvě stovky - chci je,“ sdělil jim Haldir bez úvodu.
Erestor se zamračil, ale nic neřekl. Pouze vytrhl Glorfindelovi z ruky mapu, protože zlatovlasý elf sevřel pěsti a jaksi zapomněl, že ji drží v ruce. Arwen proklouzla mezi pootevřenými křídly dveří a zůstala stát napůl schovaná ve stínu. Celeborn vstal, ale když mu Galadriel položila ruku na paži, neochotně se posadil.
Máš snad nějaký důvod, proč chceš zvrátit naše včerejší rozhodnutí?“ řekl Elrond možná trochu ostřeji než bylo nutné.
Nenechám Aragorna padnout,“ odvětil Haldir tiše, ale zřetelně. „A nebudu utíkat… ani před Sauronem ne.
Tohle není naše válka,“ ozval se Celeborn hněvivě.
Lórienský kapitán má nejspíš pocit, že může…,“ začal Erestor pohoršeně, ale Elrond ho umlčel jediným výmluvným pohledem.
Středozem možná bude patřit jednou lidem, ale nikdy nebude patřit Sauronovi!“ pronesl Haldir.
Elrond si mlčky vyměnil ohromený pohled s Celebornem. Glorfindel užasle zíral na lórienského elfa, jako by ho viděl poprvé v životě. Erestor křečovitě sevřel v rukou mapu, až ji v jednom místě protrhl. Jen Galadriel se usmívala jako někdo, kdo tohle svým způsobem očekával.
Přesně tahle slova totiž kdysi pronesl Gil-galad, poslední Velekrál Noldor, když se rozhodl utvořit Poslední spojenectví elfů a lidí a bojovat se Sauronem.
Vol rychle, Mistře Elronde, protože já za hodinu odjíždím s tvými muži nebo bez nich. Nebudu tu sedět s rukama v klíně a čekat… Na co vlastně čekáme? Až nás skřeti pobijí? Až svět, který jsme znali, lehne popelem? Budeme utíkat, když se naši předci nesklonili ani před Morgothem? Za odchod do Středozemě jsme tvrdě zaplatili, to se jí teď vzdáme bez boje?“
Haldirův hlas se nesl sálem. Jak tam tak stál hrdě vzpřímený, rozhodný, jako by se v něm vrátil sám Gil-galad.
Necháme Středozem na pospas jejímu osudu?“ zeptala se Galadriel.
A Elrond s Celebornem ke svému úžasu zjistili, že na její otázku kroutí zamítavě hlavou.

*****

„Kdybychom měli čas, nechal bych si to upravit,“ zamručel Gimli a pustil okraj drátěné košile, který se zařinčením dopadl na zem. Trpaslíkovi byla košile poněkud dlouhá.
„Je mi to těsné přes prsa,“ zavrčel Gimli nespokojeně.
Aragorn povytáhl obočí a Legolas se usmíval.
Najednou k nim zvenku dolehl zvučný hlas rohu.
„To není skřetí roh!“ vykřikl užasle Legolas a rozběhl se ke schodům.
Aragorn vyrazil za ním. Srdce měl až v krku. Mohli to být opravdu oni?

Vojáci na hradbách se tlačili a strkali, jak všichni chtěli ten zázrak spatřit na vlastní oči.
„Pošlete pro krále,“ nařídil kapitán a pak křikl: „Otevřete bránu!“
Po přístupové cestě kráčel ve čtyřstupech oddíl elfů. Zahaleni do plášťů barvy nočního nebe kráčeli hrdě a každý z nich třímal v ruce dlouhý luk. Nad hlavami se jim třepetaly praporce Roklinky a Lothlórienu.
Brána Helmova žlebu se otevřela a elfové se začali beze spěchu řadit na vnitřním nádvoří. Obránci Hlásky z nich nemohli spustit oči. Jejich užaslé pohledy a plaché úsměvy svědčily o tom, že se stále ještě bojí uvěřit, že jim přišla nezanedbatelná a hlavně zcela nečekaná pomoc.
Král Theóden oděný do rohanské zbroje sešel schody a stanul před mlčenlivým zástupem elfů.
Vysoký plavovlasý elf ve zlaté zbroji s krvavě rudým pláštěm, který lučištníky přivedl a byl nepochybně jejich velitelem, se mírně uklonil králi na pozdrav.
„Jak je tohle možné?“ vydechl Theóden nevěřícně.
„Přináším vzkaz od Elronda z Roklinky,“ pronesl elf Obecnou řečí s podmanivým melodickým přízvukem. „Kdysi existovalo spojenectví mezi elfy a lidmi. Kdysi dávno jsme spolu bojovali a umírali.“
Aragorn na schodech předběhl i Legolase. Skoro zakopl, jak chvátal. Všichni viděli jen vojenskou posilu, snad naději, ale on měl oči pouze pro jednu jedinou osobu. Jak ho tam tak viděl stát v elfím brnění, srdce mu plakalo štěstím.
Haldir se zadíval nahoru za Theódena a jeho pohled se setkal s šedýma očima Hraničáře. V tom jediném pohledu bylo vše - lítost, prosby, odpuštění.
„Přicházíme dodržet spojenecký slib,“ dokončil Haldir svoji řeč.
Aragorn seběhl po schodech dolů.
Mae govannen, Haldir1 ,“ přivítal elfa srdečně. Když před ním stanul, nejprve se mu chtěl jen zdvořile uklonit, ale pak ho místo toho divoce objal.
Haldira to dost zaskočilo. Nečekal tak teatrální uvítání. A to nemluvě o tom, že Aragorn potřeboval pořádnou koupel. Nakonec ho ale přece jen rozpačitě objal.
Legolas se bavil Haldirovým výrazem.
„Jste velmi vítáni,“ řekl Aragorn, když Haldira pustil.
Legolas postoupil dopředu a pevně si s Haldirem vzájemně stiskli rameno. Dnes večer je čekala velkolepá bitva, jejíž konec nemohli předvídat ani Moudří. Oba si velmi cenili toho, že budou znovu bojovat bok po boku. A třeba i společně zemřou...
Haldir se znovu obrátil ke králi.
„Jsme hrdí, že budeme zase bojovat po boku lidí,“ řekl, a taky to tak myslel. Samotného ho to překvapilo, ale skutečně byl hrdý na to, že bude opět bojovat s lidmi… jako tehdy… dávno.

Haldire, já… nevím…, kde začít. Je toho tolik, co bych ti chtěl říct.
Tak neříkej nic, človíčku,“ pousmál se Haldir a zahleděl se do tmy, kde se v dálce pohybovaly ohnivé body. „Kdo ví, co bude ráno.
Takhle nemluv,“ zamračil se Aragorn. „Vždycky je naděje.
Možná, ale já si nejsem jistý,“ řekl Haldir tiše.
Aragorn položil ruku na Haldirovu zbroj tam, kde bilo elfovo srdce. Kov ho studil do dlaně.
Jednou jsi mi řekl, že já jsem tvoje naděje. Vzpomínáš?
Haldir přikývl.
Nikdy jsem tě neopustil,“ řekl Aragorn a zadíval se elfovi do očí. „A neopustím.
Estel gâr lim thîr2,“ zašeptal Haldir a přikryl Aragornovu ruku svou.
Slib mi něco. Až tohle skončí, sejdeme se v Lothlórienu, tak jako tehdy poprvé a promluvíme si,“ řekl Aragorn a volnou rukou pohladil Haldirovu hebkou tvář.
A o čem budeme mluvit?“ zeptal se Haldir.
O naší budoucnosti přece,“ pousmál se Aragorn.
Víš co?“ řekl Haldir a v očích se mu uličnicky zajiskřilo. „To přijde vhod. Strašně páchneš.
Aragorn se rozesmál.

Každý muž či chlapec schopný nosit zbroj byl povolán do zbraně. Nyní stáli mlčky na hradbách a upřeně sledovali pohybující se temnotu, světlené body blížící se jako ohyzdné světlušky.
Haldir shromáždil tolik svých mužů na Žlebové zdi, kolik se jich tam vešlo, zbytek zůstal dole. Na sličných tvářích elfů nebylo napětí patrné, ale cítili ho jako ostatní, možná ještě více. Haldir se silou vůle přinutil neohlížet se po Aragornovi. Nedělalo by to dobrý dojem. Ostatně přišel sem jako velitel vojáků, ne jako zamilovaný blázen.
Haldir už dokázal rozeznat detaily útočníků. Ohavní obří skuruti v černém plátovém brnění s širokými štíty. Pohybující se les kopí. Chvílemi měl pocit, jako by díval do minulosti. Vzpomínky, které roky potlačoval, se mu teď vracely. Až nepříjemně jasně si uvědomoval, že on přece válku a zabíjení nenávidí.
Gimli přešlápl a zamračil se na zídku před sebou.
„Mohli jste vybrat lepší místo,“ zavrčel.
Legolas opírající se o svůj dlouhý luk se neubránil úsměvu. Zídka Žlebové zdi, na které stáli spolu s elfy, sahala trpaslíkovi akorát po vršek přilby.
Aragorn se zastavil několik kroků za nimi.
„Chlapče, doufejme, že ti štěstí vydrží i přes tuhle noc,“ řekl Gimli.
Oblohu rozťal klikatý blesk.
„Tví přátelé jsou s tebou, Aragorne,“ ujistil ho Legolas.
„Snad taky vydrží přes tuhle noc,“ poznamenal Gimli.
Aragorn se pousmál. Bylo mu najednou podivně lehko u srdce. Legolas, Gimli a i Haldir tu byli ním - měl pocit, že nic na světě je nemůže porazit.
Zahřmělo a krajinu ozářil další blesk. Pak spadly první kapky a během chvíle se hustě rozpršelo.
Aragorn procházel mezi seřazenými elfy. Jejich mlčenlivá krása byla až děsivá.
Nemějte s nimi slitování!“ zakřičel elfsky. Už dlouho si neuvědomoval tak ostře, jaké to je být naživu. „Oni ho mít nebudou!“
Armáda skurutů zastavila. Vzduch zhoustl a jen zvuk deště porušoval to ticho - ticho před bouří.
„Co se tam děje?“ zavrčel Gimli a několikrát povyskočil ve snaze něco zahlédnout.
„Mám ti to popsat?“ usmál se Legolas a zadíval se na svého přítele. „Nebo ti mám podat nějakou bednu?“
Gimli se zarazil a pohlédl uraženě na elfa.
„Hehe,“ zavrčel.
Legolas se uličnicky usmíval.
Velitel skřetí armády vydal odporný skřek a deset tisíc vojáků začalo mlátit do svých pancířů a řvát. Vzduchu doslova vibroval.
Aragorn postoupil dopředu a tasil Andúril. Vojáci založili šípy do luků, ale elfové dál stáli bez pohnutí. Déšť jim máčel dlouhé vlasy a stékal po sličných tvářích. Vypadali jako vytesaní do skály.
Zdálo se to nekonečné. Nervy drásající hluk pronikal celým Žlebem, vnikal až do morku kostí. Obrovská skála však zůstávala nehybná a neodpovídala. Když tu jeden z vojáků nevydržel napětí a pustil šíp. Střela vylétla z luku a našla svůj cíl - zabodla se jednomu ze skurutů hluboko do hrdla.
Vydržte!“ křikl Aragorn poněkud zbytečně. Žádný z elfů se ani nepohnul, protože jejich velitel se nehýbal. I když velel Aragorn, elfové ve skutečnosti podléhali jen a jen Haldirovým rozkazům.
Skurut zachroptěl a skácel se na zem jako podťatý strom. Na několik vteřin zavládlo ticho, a pak armáda skřetů začala řvát lačníc po krvi. Jejich velitel vyrazil skřehotavý pokřik a vojsko se dalo do pohybu.
„Tak to začíná,“ zašeptal Theóden pochmurně.
Připravit se k palbě!“ zavelel Aragorn.
Haldir se natáhl do toulce pro šíp a elfové ho jako jako jeden muž napodobili. Vytáhli z toulců šípy a založili je do luků. Napjali tětivy a vyčkávali.
Mají brnění slabé u krku a pod paží,“ připomněl Legolas. Déšť mu stékal do očí, a tak mrkal, aby dostal vodu pryč.
Vypusťte šípy!“ rozkázal Aragorn.
Na útočníky dopadlo krupobití šípů a jejich řady se rozpadly. Avšak během chvíle se znovu sjednotily a vrhly se do útoku.
„Zasáhli něco?!“ dožadoval se Gimli informací a snažil se něco zahlédnout přes tu zpropadenou zídku.
„Pošlete jim salvu,“ nařídil Theóden.
„Palte!“ zakřičel kapitán na králův rozkaz.
„Palte!“
Zpoza Žlebové zdi přiletěl další mrak šípů a rozséval smrt. Ale přes padlé skřety se hnali další.
Aragorn se ohlédl za sebe na elfy čekající pod zdí. Máchl mečem a dal jim signál k palbě.
Skřeti padaly po desítkách, ale neubývalo jich. Za každého mrtvého přišli dva další.
„Pošlete mi je sem,“ popleskával Gimli nedočkavě svou sekyru.
Skřetí kuše si mezi obránci začaly vybírat svou krvavou daň.
I přes hluk bitvy zaslechl Haldir zcela jasně, jak elf vedle něj zachroptěl a přepadl přes zídku s černým šípem v hrdle. Stiskl zuby a jeho vlastní šíp ztrestal elfovu smrt. Věděl, že sem jdou umřít. Ale vědět neznamenalo být s tím smířený. Nikdy nechápal, proč si vlastně lidé myslí, že se elfům umírá snadněji.
Haldir uhnul letící střele a ta ho minula doslova o centimetry. Elf za ním už takové štěstí neměl.
Žebříky!“ zakřičel Aragorn.
„Co? Co to říkal?“ rozkřikl se Gimli.
„Žebříky,“ přeložil mu to Legolas.
A skutečně, skřeti přinášeli ke zdi několik velkých žebříků.
„Výborně!“ zajásal Gimli, když se žebříky obsypané skřety začaly zvedat do výše.
Ne, že by měl Haldir ze žebříků kdovíjakou radost, ale byl nejvyšší čas, aby se boj posunul kupředu. Zasáhl skřeta na žebříku přímo mezi oči posledním šípem, který mu zbýval. Ohavné stvoření se pustilo a volným pádem zamířilo k zemi.
Meče! Meče!“ rozkázal Aragorn.
Elfové odložili luky a Žlebová zeď se naježila jejich ostrými meči.
Haldir vytasil meč a pevně se rozkročil. Narozdíl od ostatních elfů nepoužíval obouruční meč s jílcem stejně dlouhým jako čepel. Jeho jedenapůlruční meč byl vykován ještě v Druhém věku samotným Celebrimborem, mistrem svého řemesla. Jen shodou náhod o něj kdysi dávno nepřišel. Teď se zahnutá čepel jasně třpytila připravená pít černou krev skřetů.
Žebříky se opřely o zeď a první skřeti seskočili mezi obránce a byli doslova rozsekáni na kusy. Jak ale skřetů přibývalo, byli i první mrtví mezi elfy.
Aragorn probodl skřeta, který mu přišel do rány.
Gimli s bojovým pokřikem přiskočil a ťal svou sekyrou skřeta na žebříku.
Haldir se vyhnul neobratnému výpadu a elfí čepel projela svaly, šlachami i kostí jako máslem. Trhnutím vyprostil zbraň z těla a v elegantní obrátce přeťal nejbližšího skřeta čistě a snadno jako vařenou nudli.
Široký skřetí meč se zahryzl do elfova břicha. Sličný bojovník se svezl na zem. Skřet uskočil před dalším z obránců, využil toho, že elf uklouzl na kameni vlhkém od krve jeho spolubojovníka, a jedinou ranou oddělil plavovlasou hlavu od krku. Skřet zachrochtal, když ho potřísnila tepenná krev. Gimli se po zádech sklouzl po zemi. Skřeta to zaskočilo a na zlomek vteřiny jen zíral na trpaslíka mezi svýma nohama. Byla to taky ta poslední věc, kterou viděl. Za praskání lámaných žeber se mu Gimliho sekyra zasekla do hrudi.
Trpaslík vstal.
„Legolasi, už mám dva!“ zavolal na elfa pyšně.
„Já sedmnáct,“ odvětil Legolas.
„Co?!“ rozčílil se trpaslík. „Žádné špičaté ucho mě nepřekoná!“ A vztekle ťal nejbližšího skřeta do rozkroku. Skřet se s úpěním složil a Gimli ho na zemi dorazil.
Legolas napjal tětivu a jeho šíp srazil ze žebříku ohavného skuruta. Ještě než tělo mohlo dopadnout pod hradbami, druhý šíp poslal za prvním skřetem dalšího.
„Devatenáct!“ neodpustil si elf.
Aragorn se rozběhl k žebříku, na jehož vrcholu zrovna v tu chvíli nikdo nestál, a shodil ho dolů. Těžký žebřík dopadl mezi útočníky a drtil pod sebou jejich těla, neboť neměli, kam by uhnuli.
„Sedmnáct!“ mručel si pod vousy Gimli, když rozpoltil lebku skřetovi lezoucímu po žebříku nahoru.
Ihned se obrátil k vedlejšímu žebříku a rozštípl další ohyzdnou palici.
„Osmnáct!“
Na prvním žebříku byl už další zájemce o ránu sekyrou a Gimli mu s radostí vyhověl.
„Devatenáct!“
Skřet na druhém žebříku už pokládal ruce na poslední příčku, když mu Gimli téměř oddělil paži od těla a on s řevem spadl dolů.
„Dvacet!“ pochvaloval si trpaslík.
Na přístupové cestě se sešikovalo několik desítek skřetů a přikryti štíty začali pomalu postupovat k bráně.
Cesta!“ zakřičel Aragorn. A sevřel nejbližšímu elfovi rameno.
Několik elfů se otočilo k cestě a zaútočili střelbou na nechráněné boky postupujícího útvaru.
„To je všechno?“ ušklíbl se Theóden. „To je celé tvé čarování, Sarumane?“
Skřeti pod hradbami se rozdělili a vytvořili uličku. Aragornovu pozornost upoutalo světlo pochodně. K hradbám utíkal, co mu síly stačily, skřet s pochodní v ruce. Třebaže Aragorn netušil, co se děje, byl si víc než jist, že to dobré není. Jeho pohled padl na Legolase, který stál jen pár metrů od něj a vybíral si jistý cíl pro svůj šíp.
Skol ho, Legolasi!“ zakřičel Aragorn a divoce zagestikuloval ke skřetovi s pochodní. Nesmí mu dovolit udělat to, co chce, ať je to cokoli.
Legolas se prudce otočil a okamžitě, bez míření vystřelil. Šíp se zabodl skřetovi do ramene. Skřet zakolísal, ale běžel dál.
Zabij ho! Zabij!“ křičel Aragorn a dral se dopředu. Elfové se mu snažili uhnout z cesty.
Legolas vystřelil druhý šíp, ale bylo už pozdě. Smrtelně zraněný skřet zavrávoral a z posledních sil vklopýtal do stoky, z níž vytékal Žlebový potok. Na okamžik jako by se zastavil čas, a pak Žlebem otřásl obrovský výbuch.
Theóden s hrůzou sledoval, jak ze stoky vyšlehly plameny, a pak nepředstavitelná síla rozervala Žlebovou zeď, jako by byla z papíru. Obrovské kusy skály byly vymrštěny do vzduchu, a nad tím vším se zvedl oblak prachu. Kameny velké jako povoz dopadly mezi útočníky a drtily je na krvavou kaši.
Aragorn ucítil, jak se zeď zachvěla, a pak mu pod nohama zmizela pevná zem. Žlebová zeď se v místě výbuchu rozpadala. Aragorn tvrdě dopadl na zem a ztratil vědomí.
Obránce zasypala sprška sutin. Gimliho udeřil padající kámen do hlavy a omráčil ho. Kdyby neměl helmu, nejspíš by už byl mrtvý.
Haldira ohlušil výbuch a způsobil mu palčivou bolest. Jako všichni elfové si instinktivně přikryl rukama uši. Několika elfům, kteří byli epicentru nejblíže, se spustila z uší krev. Tlaková vlna jej smetla na zem silou, která mu vyrazila všechen vzduch z plic. Upadl na všechny čtyři a snažil se popadnout dech. Několik vteřin byl dezorientovaný, hlava mu třeštila a v uších mu zvonilo. Naštěstí skřeti na tom byli podobně, takže měl přece jen trochu času se vzpamatovat, než na něj zaútočili.
Trhlinou ve Žlebové zdi se dovnitř valily černé zástupy skřetů. Pomalu postupujícím davem skřetů na přístupové cestě bylo proneseno beranidlo.
Ještě stále šokovaný Théoden rozkázal: „Podepřít bránu!“
Beranidlo narazilo do vrat Žlebu a vojáci přitisknutí na druhé straně upadli. Znovu se však zapřeli do dveří.
„Zadržte je!“ zakřičel Theóden.
Bylo však patrné, že je štěstí právě opustilo.
Aragorn otevřel oči. Celé tělo ho bolelo, ale přinutil se vstát, neboť za zády slyšel skřeky skurutů.
„Aragorne!“ zvolal Gimli v obavách a bez váhání skočil dolů.
„Gimli!“ ulekl se Aragorn.
Trpaslík se ale rychle otřepal z tvrdého dopadu a udeřil nejbližšího skřeta svou sekyrou do tváře. Další skřet ale Gimliho odrazil a trpaslík padl pozadu do hluboké louže vody.
Vypusťte šípy!“ zakřičel Aragorn na elfy, kteří přibíhali s luky.
Šípy skřety na okamžik zatlačily dozadu a Aragorn pomohl prskajícímu trpaslíkovi na nohy.
Do útoku!“ zvolal Aragorn a rozběhl se vstříc skřetům.
Elfové vytasili meče a následovali ho. Skřeti se zastavili a zapřeli o zem svá kopí. Aragorn je mečem rozrazil a stínal hlavy jako zralé makovice.
Legolas se svraštěným obočím sledoval boj za zdí. Pak sebral ze země skřetí štít. Jeho majitel už ho nepotřeboval, neboť se nacházel ve dvou kusech. Legolas štít hodil ze schodů tak, aby pěkně klouzal a naskočil si - nejrychlejší cesta, jak se dostat tam, kde se něco děje. Věděl, že Haldir se svými muži se o zbytek skřetů na hradbách postará.
Během svého balancování na rachotícím štítu se Legolasovi podařilo posledními šípy, které si nahoře stihl posbírat, zprovodit ze světa tři skřety. Na konci schodiště elegantně seskočil a štít vyletěl obloukem do vzduchu. Jeden ze skřetů měl tu smůlu, že stál v cestě. Ostrá hrana štítu prorazila jeho brnění a zaryla se mu hluboko do prsou. Skřetovi, který se na něj hned sápal, bodl Legolas hluboko do krku dýku. Jen nerad odhodil svůj luk a z pouzder na zádech vytáhl dva krátké meče, které jsou v rukou elfů z Temného hvozdu smrtícími nástroji, o čemž se hned jeden skřet přesvědčil. Elfí čepel mu rozpárala břicho jako nic.
Haldir uhnul před ránou sekyrou a rozťal skřeta od rozkroku až po hrudní kost. Po kamenech se rozlila skřetí krev a vnitřnosti. Haldir tělo zhnuseně odkopl, tak aby zároveň odhrnul i obsah skřetova břicha. Poslední po čem toužil, bylo uklouznout po skřetích střevech. Všiml si, že jednoho z elfů nepříjemně tísní mohutný skurut. Tři kroky a jedna dobře mířená rána stačily, aby zakrvácená čepel jeho meče přeťala útočníkovi míchu. Elf se na něj vděčně zahleděl, a pak mu z úst vytryskla krev. Těsně pod hrudním plátem zbroje vyjel z elfova těla hrot kopí.
Theóden znepokojeně sledoval, jak skřeti postupují krůček za krůčkem dopředu. Situace byla víc než špatná. Prohrávali.
„Aragorne! Vrať se do věže! Odveď své muže!“ zakřičel.
Museli se stáhnout, jinak je pobijí jako zvěř.
Aragorn se zadíval nahoru k věži a kývnutím hlavy dal najevo, že rozkaz slyšel.
„Zpátky!“ zavelel. „Nan marad! Nan marad!3
Elfové se na jeho příkaz začali stahovat. Legolas s jedním elfem popadli trpaslíka a společnými silami ho odnášeli z bitvy.
„Co to děláte?!“ vztekal se Gimli a divoce kopal nohama do vzduchu. „Proč mě vzdáváte?!“
Aragorn pohlédl nahoru na hradby. Haldir uhnul před padající mrtvolou, kterou právě sám vyrobil.
Haldir, nan marad!4
Haldir se podíval dolů na Aragorna a přikývl. Pak se otočil a mávl paží na elfy.
Nan marad!5“ nařídil.
Obrátil se a zaútočil na skuruta, který se k němu hrnul. Ve chvíli kdy zabořil čepel až téměř po rukojeť do smrdutého skřeta, zachytil koutkem oka pohyb. Další budoucí mrtvola - už by je ani nespočítal. A pak mu pravým kolenem projela krátká ostrá bolest, jak se ozvaly nedávno poraněné vazy. Haldir zakolísal jen na zlomek vteřiny, ale to stačilo na to, aby si ve snaze najít rovnováhu odkryl na kratičko levý bok. Skřet byl možná hloupý, ale nebyl slepý. Po stranách bylo elfí brnění slabší a meč jím hladce prošel.
Haldir vykřikl bolestí, když se mu železo zarylo hluboko do boku. Skřet zbraň vytrhl, ale k druhému úderu se již nedostal, protože mu hruď proklál Haldirův meč.
Haldir zavrávoral. Přejel si levou dlaní po boku a nevěřícně se podíval na své prsty lesknoucí se krví. Zapotácel se. Rána byla velmi hluboká a bolest ho ochromovala.
Otřesený elf neunikl pozornosti. Skurut přistoupil blíž, a jak se k němu Haldir otáčel zády, hluchý a slepý ke všemu kolem, vší silou sekl.
Elfí brnění bylo dost pevné na to, aby vydrželo úder od člověka i skřeta, ale nemohlo odolat svalům skuruta. Meč vedený silou jakou nemohly vyvinout žádné lidské ani skřetí ruce, prorazil zadní plát a pronikl hluboko do masa. Páteř minul jen o několik málo centimetrů.
Haldirovi uniklo přiškrcené zasténání a podlomily se pod ním nohy. Dopadl na kolena. Meč, jenž do teď držel, mu vypadl z křečovitého sevření a zazvonil o kamennou podlahu. Všechno jako by se zpomalilo, zvuky zněly jako z dálky. Cítil, jak mu pod pancířem stéká teplá krev - jeho krev. Bylo jí moc. Věděl to. Přímo před ním leželi pod tělem skřeta dva elfové. Jeden z nich měl tvář obrácenou k Haldirovi. Byla bledá, potřísněná krví. Elf hleděl na Haldira děsivě prázdnýma, mrtvýma očima. Všechno se rozmazávalo, zvuky utichly.
Prohrajeme, pomyslel si Haldir trpce.
Nebyla žádná naděje. Byl to konec. Jeho poslední myšlenkou bylo vědomí, že umírá. A celá jeho duše se schoulila hrůzou do sebe. Nechtěl to prožít znovu. Všechno se však propadlo do tmy.
Aragornovi se téměř zastavilo srdce, když spatřil, jak skřet vytrhl svůj meč Haldirovi ze zad a elf klesl na kolena
„Haldire!!!“ vykřikl a rozběhl se ke schodům. Andúril plál jasným ohněm a skřetí přilby pod mocnými ranami pukaly jako vaječné skořápky.
Prosekal si cestu ke klečícímu elfovi a objal ho kolem ramen. Haldirovo tělo se mu zhroutilo do náruče. Aragorn pohlédl elfovi do tváře a v první chvíli měl pocit, že ho ta bolest zabije, že tady prostě padne a zemře. Ty nádherné temně modré oči byly otevřené a prázdné. Elf nemrkal jen zíral před sebe. Aragorn se zajíkl a položil Haldirovi ruku tam, kde měl elf srdce. Cítil jen chladný kov. Ale věděl, že teď není čas truchlit. Když ho zabijí, bude elfova smrt zbytečná. S těžkým srdcem nechal tělo klesnout na zem a s výkřikem, v němž se mísila bolest se vztekem, se vrhl mezi skřety. Andúril se míhal a prokousával se železem, masem, šlachami i kostí.
Aragorn skočil na žebřík a odrazil se. Pomstí Haldira! Rozseká skřety na krvavou kaši pěkně jednoho po druhém.

Poznámky:
1) Vítej, Haldire
2) Naděje má mnoho tváří
3) Do věže! Do věže!
4) Haldire, do věže!
5) Do věže!

Kapitola čtvrtá

Beranidlo prorazilo hlavní bránu. Skřeti zaklekli a černé šípy si našly své cíle, než obránci odpověděli protiútokem.
„K bráně! Taste meče!“ rozhodl Theóden.
U brány se bojovalo o každý centimetr. Theóden se ihned vrhl do bitvy, což vojáky povzbudilo, a skřeti byli pomalu zatlačování od proražené brány, která držela už jen taktak. Jeden ze skurutů mrštil otvorem kopí, a to se zabodlo mezi pláty Theódenova brnění přímo do králova ramene. Theóden kopí vytrhl a útočníka jím proklál. To už ho ale vojáci odváděli pryč.
Aragorn s Gimlim v patách přiběhl na pomoc.
„Dlouho se neudržíme,“ zasípal kapitán.
„Zdržte je,“ požádal Theóden Aragorna.
„Jak dlouho potřebujete?“ otázal se Aragorn.
„Co nejdéle budeš moci,“ přál si král.
Aragorn jen v běhu přikývl.
„Gimli,“ kývl na trpaslíka a proklouzli k postranní brance. Ještě zaslechli, jak Theóden nařizuje, aby byla podepřena brána.
Postranní branka je přivedla na holou skálu oddělenou od přístupové cesty širokou průrvou. Aragorn se přitiskl ke zdi a rychle vykoukl, aby odhadl, kolik skřetů je před bránou.
„No tak pojď! Dostaneme je!“ řekl Gimli dychtivě.
Aragorn se opřel o zeď.
„Je to daleko,“ řekl a významně na Gimliho pohlédl.
Trpaslík se podíval a zvážněl.
„Hm, jo,“ zamručel. „Hoď mě.“
Aragorn na něj tázavě podíval.
„Cože?“ zeptal se, jako by špatně slyšel.
„Já tam nedoskočím, musíš mě hodit,“ zavrčel Gimli.
Aragorn se k němu pomalu natáhl, jako by čekal, že si to trpaslík na poslední chvíli rozmyslí. Gimli mu položil ruku na paži, ale ne proto, aby ho zadržel.
„Elfovi to neříkej,“ poprosil.
„Ani slovo,“ slíbil Aragorn, pevně Gimliho uchopil a hodil ho mezi skřety u brány. Sám ho ihned následoval.
Skřeti byli nenadálým útokem tak zaskočeni, že jich skoro polovina padla dřív, než se zmohli na nějakou obranu.
„Gimli, Aragorne, pryč odtamtud!“ křikl Theóden, než byl poslední otvor v bráně zabarikádován.
„Aragorne!“ zavolal Legolas a hodil jim lano.
Aragorn pevně uchopil provaz, druhou rukou sevřel Gimliho. Legolas se zapřel nohou o hradbu a společně se dvěma dalšími elfy je vytáhli nahoru. Právě v čas, neboť k bráně přibíhali další skřeti.
„Stáhněte je!“ rozhodl Theóden. „Stáhnete je všechny zpátky!“
„Prorazili! Prorazili! Do hradu! Ústup!“ ozvalo se volání.
Hordy skřetů se valily na vnější nádvoří. Aragorn s Legolasem si bok po boku prosekávali cestu. Gimli a první maršál Jízdmarky Éomer od nich však byli odděleni.

Brány Hlásky se zavřely. Bylo ale jen otázkou času, než se skřeti probijí až sem. Aragorn ztěžka dosedl na zem a po tvářích mu stékaly horké slzy. Nemohl tomu uvěřit.
Haldir.
Haldir!
Legolas mu položil ruku na rameno.
„Kde je Gimli?“ zeptal se tiše.
Aragorn zvedl svoje uslzené kalné oči k elfovi.
„Nevím. Naposledy jsem ho viděl, když jsme ustupovali. Museli ho od nás odtrhnout,“ zašeptal.
„To je zlé,“ hlesl Legolas a jeho sličná tvář pobledla.
„Je statný a silný,“ řekl Aragorn. „Doufejme, že unikl do jeskyní. Tam budou chvíli v bezpečí, možná víc než my tady.“
„V to doufám,“ pokýval Legolas hlavou. „Ale radši bych, kdyby tu byl s námi. Mohl bych mu říct, že už jsem jich napočítal devětatřicet.“
„Pokud se probije z jeskyní, tvůj počet určitě překoná. Ještě nikdy jsem neviděl někoho takhle zacházet se seky…,“ Aragorn se zarazil v půlce slova. Dva zkrvavení elfové vlekli bezvládné tělo.
Aragorn vyskočil na nohy a rozběhl se k nim. Styděl se. On nechal přítele ležet mezi mrtvými skřety na hradbách, ale elfové tělo svého velitele na pospas skřetům nenechali.
Elfové opatrně položili Haldira mezi raněné. Hlava se mu svezla k rameni a Aragorn znovu spatřil ty otevřené oči. Zvedl Haldirův meč. Jaká ironie že ani mitrilová čepel nedokázala Haldirovi zachránit život. Ne, nemohl tomu věřit. Všichni ostatní ano, ale Haldir přece nemohl být mrtvý, nemohl.
Jeden z elfů uvolnil řemínky a opatrně sundal Haldirovi zbroj. Elfovy šaty byly zbrocené krví. A pak Aragorn ke své hrůze spatřil, že se Haldirovi stále ještě nepatrně zvedá hrudník. V tu chvíli se nenáviděl. Nechal ho tam ležet! Nechal ho tam a on tam krvácel! A přitom ho mohl zachránit! Měl moc ho zachránit! Ale teď…mohlo být už pozdě, příliš pozdě.
„Je v šoku,“ zašeptal Legolas.
Aragorn odložil svůj meč a třesoucíma rukama začal rozvazovat váček, který nosil u pasu. Možná bylo pozdě, třeba nedokáže Haldira vyléčit, ale musí to zkusit. Ke svému překvapení našel dva poslední suché lístky athelasu. Aragorn poklekl vedle Haldira. Když namáčel kousek hadříku v horké vodě, do níž vhodil athelas, aby jím otřel Haldirovi tvář, šeptal elfovo jméno. Volal ho, ale necítil žádnou odezvu. Zdrceně složil hlavu do dlaní.
„Nemohl jsi to vědět,“ pokusil se ho utěšit Legolas. „Někdy se to stane… když je zranění vážné, že… elf omdlí a oči mu zůstanou otevřené… nemohl jsi to ale vědět. Nemohl jsi to poznat.“
„Měl jsem,“ zašeptal Aragorn zdrceně. „Je to moje vina.“
Aragorn znovu namočil hadřík a omyl jím Haldirovu smrtelně bledou tvář.
„Pro něj už je pozdě,“ šeptl Legolas. „Ani ty už ho nedokážeš přivést zpět.“
„Ne!“ odsekl Aragorn zuřivě. „Nevzdám to! A on to taky nevzdá!“
Haldir pomalu zavřel oči a hlava se mu svezla k pravému ramenu.
Legolas se nepatrně pousmál a zadíval se na zelený kámen zasazený ve stříbrné broži, kterou Aragorn dostal od Galadriel v Lothlórienu.
„Dal jsi mu naději. Teď je to ale už jen na něm. Jediné, co mu může ještě pomoct, je naše vítězství. Čím dřív se dostane do Lothlórienu tím lépe,“ řekl Legolas.
Aragorn vstal. Naděje - jak podivná věc. Ale Legolas měl pravdu, víc udělat nemohl, jen dovést bitvu do konce, do vítězného konce.
Aragorn vešel do citadely. O Éomerovi a Gimlim se nedozvěděl nic nového. Jak se zdálo byli skutečně v zápalu boje zatlačeni k jeskyním, alespoň v to doufal. Aragorn prošel vnitřním nádvořím a vyběhl schody do horní komnaty věže.
Theóden stál u úzkého okna, ruce složené za zády a mračil se.
„Dobyli Žlebovou zeď, pane,“ řekl Aragorn na králův tázavý pohled. „Smetli naši obranu, ale hodně mužů uprchlo sem na skálu.“
„Éomer?“ otázal se král.
Aragorn zavrtěl hlavou.
„Hodně tvých mužů ustoupilo do Žlebu. Slyšel jsem, že Éomer byl s nimi. V soutěskách mohou nepřítele zadržet a dostat se do jeskyní. Jakou ale mají naději tam, nevím.“
„Větší než my,“ řekl král hořce. „Jsou tam zásoby a vzduch je tam dobrý, protože v rozsedlinách jsou průduchy. Mohou se udržet dlouho.“
„Nevíme ale, jaké pekelné vynálezy si z Orthanku skřeti ještě přinesli,“ řekl Aragorn znepokojeně. „Když se do jeskyní nedostanou, mohou tam ty vevnitř uzavřít.“
„Užírám se tady v tom vězení,“ zavrčel Theóden. Poraněnou paži měl ošetřenou a jak se ukázalo brnění ho dobře ochránilo. Rána nebyla vážná. „Kdybych mohl vzít kopí a jet se svými muži do pole, možná bych znovu pocítil radost z bitvy, a tak skončil. Tady jsem k ničemu,“ stěžoval si.
„Tady jsi chráněný v nejlepší pevnosti Marky,“ namítl Aragorn. „Máme mnohem větší naději tě ubránit než v Edorasu nebo Šeré Brázdě v horách.“
„Říká se, že Hláska nikdy nepodlehla útoku,“ řekl Theóden zamyšleně. „Teď mám ale v srdci pochybnosti. Svět se mění a všechno, co bývalo silné, je náhle nejisté. Jak může nějaká věž odolat takovému množství tak bezohledné nenávisti? Kdybych věděl, jak síla Železného pasu vzrostla, nebyl bych jí možná tak zbrkle vyjel vstříc přes všechno Gandalfovo umění. Jeho rada se mi už nezdá tak dobrá jako za jitřního slunce.“
V králově hlase zaznívala trpkost.
„Nesuď ji, dokud nebude po všem, pane,“ požádal Aragorn. Byl unavený, tak unavený, jak ještě nikdy ve životě. A na srdci mu ležel stín. Vždyť jen pár metrů od něj leží Haldir v bezvědomí a každým okamžikem ztrácí drahocennou krev. Čím déle boj potrvá, tím méně sil bude mít na cestu do Lothlórienu.
„Konec nebude daleko,“ vytrhl Aragorna z chmurných úvah Theóden. „Já ale neskončím tady jako starý jezevec chycený do pasti. Bělohřívák a Hasufel a koně mé stráže jsou na vnitřním nádvoří. Až začne svítat, nařídím mužům, aby zatroubili na Helmův roh, a vyjedu.“
Král se otočil k Aragornovi.
„Pojedeš se mnou, synu Arathornův? Třeba si prosekáme cestu, a nebo skončíme tak, že si to zaslouží píseň - zůstane-li vůbec někdo, kdo by o nás zpíval.“
Aragorn pohlédl starému králi do očí a spatřil v nich odhodlání.
„Pojedu s tebou,“ přikývl, pak se rozloučil a odešel.
Obcházel s Legolasem zdi. Posiloval muže slovem i svým mečem, jehož bílý plamen zažehával v srdcích nepřátel hrůzu. Zdola vybuchoval oheň a otřásal kameny. Přilétaly háky a zvedaly se žebříky. Znovu a znovu se skřeti sápali na vrchol a znovu a znovu je obránci shazovali.
„Aragorne,“ překřičel Legolas hluk bitvy. „Podívej, svítá!“
Aragorn se podíval k východu a skutečně. Nebe bledlo. Noc končila. Neotálel a pospíšil si na vnitřní nádvoří.
A pak náhle a strašlivě zahučel z věže Helmův roh. Všichni, kdo ten zvuk slyšeli, se otřásli. Skřeti vřískali a přikrývali si uši. Z Žlebu se vracela ozvěna, jako by na každé skále stál mocný herold. Zvuk rohu duněl mezi vrchy.
„Helm! Helm!“ křičeli Jezdci. „Helm povstal a vrací se do bitvy. Helm za krále Theódena!“
Král měl koně bílého jako sníh, zlatý štít a dlouhé kopí. Po jeho pravici Aragorn, Elendilův dědic, za ním páni z Eorlova rodu. Tak přivítali úsvit.
„Vpřed, Eorlovci!“ vykřikl král a vrhli se do útoku.
Za Haldira, pomyslel si Aragorn a pobídl koně.
Přejeli můstek a prosekávali se vojskem Železného pasu. A za nimi ze Žlebu zazněly výkřiky mužů, kteří se vyhrnuli z jeskyní a nepřítele hnali před sebou. Král a jeho druzi jeli dál. Sekali do nepřátel, již před nimi padali na zem, prchali a nastavovali jejich mečům záda. Nepostavil se jim nikdo - skřet či muž. Křičeli a utíkali, jak na ně najednou padl strach a úžas.
Pak vyjel král Theóden z Helmových vrat a probil si cestu až k velkému Valu. Tam zastavili. Postupující úsvit zaléval údolí svým jasem, jenž se třpytil na jejich zbraních. Avšak tam, kde kdysi leželo zelené údolí sevřené strmými vrchy, rozprostíral se teď les - tichý a zlověstný ve své mlčenlivosti. Mezi Valem a tím podivným bezejmenným lesem zbyly sotva dva hony volného prostranství. Tam se teď choulilo Sarumanovo pyšné vojsko a vřískalo hrůzou z krále a podivných stromů.
A tu se na východním hřebeni objevil bíle oděný jezdec, jenž zářil jako samo vycházející slunce. Zahučely rohy a ze srázu spěchalo na tisíc pěšáků třímající meče. Mezi nimi kráčel vysoký statný muž. Když došel na okraj údolí, znovu mocně zatroubil na roh.
„Erkenbrand!“ zvolali Jezdci. „Erkenbrand!“
„Bílý jezdec!“ vykřikl Aragorn. „Gandalf se vrátil.“
„Mithrandir! Mithrandir!“ zajásal Legolas. „To je opravdové kouzelnictví. Rád bych se na ten les podíval, než zmizí,“ dodal dychtivě.
Skřeti byli lapeni v pasti. Jejich hrůza přerostla v hotové šílenství. Odhazovali zbraně a utíkali. Byli pobíjeni po desítkách, a ti kteří vběhli do stínu stromů, z něj nikdy už nevyšli.
Tak se na počátku nového dne sešli král Théoden a Bílý jezdec na trávě u Žlebového potoka, přesně tak, jak Gandalf na odchodu slíbil.
S mohutným pokřikem od Valu přicházeli ti, kdož byli zatlačeni hluboko do Žlebu, a mezi nimi i Éomer, syn Éomundův, a vedle něj kráčel trpaslík Gimli. Byl bez přilby a hlavu měl ovázanou plátnem, jímž prosakovala krev. Byl však veselý a hlučný.
„Dvaačtyřicet, Mistře Legolasi!“ volal už z dálky a poplácával svoji sekyru. „Škoda! Na sekyře mám zub, ten dvaačtyřicátý měl kolem krku železný límec. A jak se vedlo tobě?“
„Překonal jsi mne o jednoho,“ přiznal Legolas, ale tvář mu zářila štěstím. „Rád ti to vítězství ale dopřeji, hlavně že tě vidím na nohou!“
Málokdo si v té radostné chvíli všiml, že Aragorn chybí. Spěchal zpátky do Hlásky. Prošel kolem raněných, kterých bylo až bolestně málo, a poklekl vedle Haldira. Elfova tvář byla křídově bílá, dýchal s obtížemi. Zpod krví nasáklých obvazů vytékal tenounký pramínek krve.
Musíš vydržet,“ zašeptal Aragorn a otřel elfovi pot z čela. „Nesmíš mě opustit. Něco jsme si přece slíbili, pamatuješ? Ty k tomu jezeru musíš přijít! Musíš, protože já tam na tebe budu čekat.
Sklonil se a políbil elfa na studené rty.
Musíme vyjet ihned,“ řekl jeden z elfů. „Nemá moc času.
Aragorn přikývl.
Řeknu králi, aby připravil vozy k převozu raněných.

*****

Umírá.
Takže jsme selhali.
Nemělo to naději na úspěch, jeho fëa je příliš nestálá.
Ale našel naději.
A znovu ji ztratil.
Nikdy jsme ho neměli posílat zpět. Bylo to porušení…
Ale my ho vyléčit nedokážeme!
Pravda, rány, které utrpěla jeho fëa, ťaly příliš hluboko.
A existuje v Ardě vůbec na něco takového lék?
Jen on sám může vyléčit své rány.
Nebo láska.
Miluje, a přece je v něm stále zloba. Jen láska ho nepřinutí odpustit.
Třeba jsme mu nepoložili správnou otázku?
Co tím myslíš?
Jakou otázku?
Má obdivuhodnou vůli. Neustále bojuje.
Vidíte! On nechce zemřít!
Ale jeho tělo umírá.
Tak mu pomozme!
To nejde.
Ne, to nejde.
Už jsme mu pomohli až dost.
Zašli jsme v jeho případě dál, než jsme měli.
Poslali jsme ho zpět s bolestí, s jakou se nikdy žádný z Eldar neměl vrátit.
Měl by ještě dostat šanci.
Kdyby byla jeho fëa dost silná, mohl by žít dál.
Ale není.
Podrobme ho zkoušce. Ať se vrátí do své vlastní minulosti. Dokáže-li se s ní vyrovnat, odpustit…
To už jsme zkoušeli.
Ale to bylo v síních Mandosu. A nebyl milován.
Byl a miloval.
Ale on mu to nikdy neřekl.
Tohle je jiná situace.
A co když uspěje?
Pak najde vnitřní klid a když bude silný, vyléčí své rány na těle.
Nevěřím, že by smrtelník uspěl tam, kde my jsme selhali.
Láska je jeden z Ilúvatarových darů.
A milosrdenství.
A odpuštění.
Dobrá, ať se znovu podívá do své vlastní minulosti.

Kapitola pátá

** Eregion1 před bez mála pěti tisíci lety**

Prudce se na lůžku posadil a snažil se popadnout dech. Na těle mu stál ledový pot a srdce mu zběsilo tlouklo jako lapený pták vyděšeně bijící křídly o klec. Bolest v boku a zádech zmizela stejně rychle a nečekaně, jako se objevila. Pomalu se zhluboka nadechl a vydechl, aby se uklidnil. Pak se vymotal z propocené přikrývky a šel se do koupelny opláchnout. Ještě byla tma, ale svítání nemohlo být daleko. Na chvíli si pohrával s myšlenkou, že by se ještě vrátil do postele, ale nakonec ji zamítl. Stále v něm přetrvávaly podivné pocity z té noční můry, nebo co to bylo. Určitě by už neusnul. Oblékl se a vydal se do Velkého sálu. Na přilehlé terase v tuhle ranní hodinu nikdo nebýval a byl odtamtud v kteroukoli denní či noční hodinu nejkrásnější výhled.
Prošel chodbami ztichlého paláce a na terase se opřel o zábradlí. Dům Mírdain stál přímo ve středu Ost-in-Edhilu. Město se pyšnilo vzrostlými cesmínovými háji, domy a vysoké štíhlé věže byly postaveny z bílého kamene, mramoru a stříbra. Celé město bylo obehnáno bílými hradbami se dvěma tepanými bránami - jedna směřovala na severozápad směrem k Lindonu, druhá na jihovýchod k branám Khazad-dum.
Celeborn se opřel o zábradlí vedle něj.
Copak nemůžeš spát, Haldire?“ otázal se tiše.
Haldir si prohrábl dlouhé temně černé vlasy.
Něco se mi jen zdálo. Takový hloupý sen,“ mávl ledabyle rukou.
Mnoho z náš již klidně nespí. Válka… je blízko,“ zašeptal Celeborn.
Haldir měl Celeborna rád a vážil si ho, ale domníval se, že Celeborn se příliš strachuje.
O válce se mluví už dobře sto let,“ pokusil se to zlehčit.
Celeborn na to neodpověděl. Haldirův přístup byl lehkovážný, ale jeho omlouvalo mládí.
Dřív vládl Eregionu Celeborn se svou manželkou Galadriel. Pak však přišel Annatar a mezi Celeborna s Galadriel a Gwaith-i-Mírdain, klenotnickým lidem, elfskými kováři, došlo k rozkolu. Gwaith-i-Mírdain naslouchali Annnatarovi se stejnou lehkovážností, s jakou Haldir věřil v sílu Eregionu, a vzbouřili se. Celeborn se dobrovolně vzdal vlády a na jeho místo nastoupil Celebrimbor. Galadriel prošla s nemalým počtem eregionských elfů, kteří odmítli uznat Celebrimbora, skrz Khazad-dum pod Mlžnými horami do Lórinandu2. Avšak Celeborn zůstal, nedokázal překonat vlastní hořkost k trpaslíkům a projít jejich říši. Navíc si Celebrimbor nikdy nepřál vládnout, netoužil po moci, a nebyl zrovna dobrým vládcem. Místo toho si přál stvořit něco velkého a krásného. A tak zlákán Annatarem s jeho pomocí stvořil Prsteny moci. Opět ta lehkovážnost.
Nejprve vytvořil Devět, pak Sedm a posléze sám bez pomoci Annatara vytvořil své největší dílo - Tři elfí prsteny moci. Annatar se však záhy ukázal jako zrádce. Tajně vykoval vládnoucí Prsten, aby ostatním mohl poroučet. Když Celebrimbor poznal, že byl zrazen, začal se kát. Požádal Galadriel o radu a Celeborna, jehož až do té doby přehlížel, poprosil o pomoc. Prsteny moci pečlivě ukryl v nejstřeženější pokladnici Domu Mírdain. Byla to doba plná nejistoty. Válka mohla propuknout každým okamžikem.
Nikomu se nezdálo rozumné do této doby přivést dítě. Ostatně ani Haldirova matka Ciltallë si neplánovala otěhotnět, ale stalo se. Ciltallë se však snažila, aby Haldirovo dětství a dospívání bylo co nejnormálnější. Dělala vše proto, aby ho uchránila. Přesto Haldir trpce pocítil neklid doby. Přinejmenším tím, že neměl žádné vrstevníky, vyrůstal mezi dospělými, otce nepoznal. Celeborn neschvaloval, že Ciltallë drží Haldira v nevědomosti. Jen v něm posilovala právě tu lehkovážnost, která už napáchala tolik škody.
Nepřítel byl teď na tahu a nikdo z elfů netušil, co udělá. Annatar bylo ve skutečnosti jen pozlátko, maska, pod níž se neskrýval nikdo menší než Sauron - první a nejstrašnější pobočník samotného Morgotha.
Celebrimbor je v kovárně?“ zeptal se Haldir.
Celeborn přikývl, aniž by se dal nějak zvlášť vyrušit ze svých úvah.

Haldir vešel do kovárny. Dohasínající výheň ozařovala místnost. U pracovního stolu seděl zády k Haldirovi Celebrimbor a zjevně se již jen kochal svým výtvorem.
Svého otce jsem se zřekl kvůli činům, které spáchal3,“ prolomil ticho Celebrimborův povzdech. „A přece jsem vždycky vzhlížel k Fëanorovi4 a toužil stvořit něco stejně krásného a výjimečného jako byly silmarily5. Ano, je ironií osudu, že se mi to skutečně podařilo. Fëanor stvořil silmarily a vedly se pro ně krvavé války. Já jsem stvořil Prsteny moci…, pro něž se války teprve povedou. Nepoučil jsem se. Osud, jak se zdá, má vskutku smysl pro ironii.
Celebrimbor se otočil. Pokaždé, když se Haldir do elfovy tváře podíval, měl pocit, jako by Celebrimbor stárl s každým dnem o celá staletí. Starosti a výčitky vyryly do jeho sličné tváře hluboké vrásky a oči jako by mu pohasly.
V mých žilách koluje stejná slabost. A kdo ví, zda to není poslední hořký záchvěv Sudby Noldor,“ pokračoval Celebrimbor trpce.
Haldir cítil, že by měl něco říct. Olízl si rty a zašeptal: „A přece na Fëanora vzpomínáme jako na tvůrce silmarilů a otce našeho písma.
A přitom kvůli němu elfové zabíjeli elfy,“ odfrkl si Celebrimbor.
To bylo tehdy,“ namítl Haldir. „To už se nestane. Historie se nebude opakovat.
A pak konečně našel ta správná slova.
Ty nejsi Fëanor! Nesdílíš jeho sudbu!
Celebrimbor se smutně usmál.
Pojď sem,“ vybídl Haldira. „Dělal jsem na něm hodně dlouho a dnes v noci jsem ho konečně dokončil. No? Co mu říkáš?
Haldir přistoupil a spatřil to, na čem Celebrimbor mnoho dní a nocí pracoval - ve stojanu byl zasazen dlouhý jedenapůlruční meč, jehož zakřivené ostří se třpytilo, jako by v něm někdo spoutal světlo samotných hvězd.
Celebrimbore, je… nádherný,“ vydechl Haldir obdivně.
Vezmi ho do ruky,“ vybídl ho Celebrimbor. „No tak, neboj se.
Haldir váhavě položil ruku na rukojeť meče a pomalu ho vytáhl ze stojanu. Zkusmo jím máchl.
Je tak lehký!“ užasl.
Jeho ostří je vyrobeno z mitrilu. Nikdy se neztupí, projde vším a zlomí se jen, když se zlomí jeho pán,“ pochlubil se Celebrimbor.
Haldir mohl na zbrani oči nechat. Meč byl dokonale vyvážený a lehounký. Padl mu do ruky jako by byl vyroben na míru jeho paže. Bylo to skutečně mistrovské dílo. Takovou zbraň ještě nikdy v ruce neměl. A věděl, že od této chvíle mu jeho vlastní meč a každá jiná zbraň bude připadat neohrabaná a těžkopádná.
Překonal jsi sám sebe,“ zašeptal Haldir uznale. „Tohle je meč hodný Velekrále. Už máš pro něj jméno?
Budu mu říkat Hatholdin6,“ rozhodl Celebrimbor.
Výstižné,“ souhlasil Haldir a vrátil meč do stojanu. Viditelně se s ním jen nerad loučil.
Doufám, že ti bude dobře sloužit,“ řekl Celebrimbor, zasunul meč do zdobené pochvy a podal ho ohromenému Haldirovi.
To nemůžu přijmout. Nehodí se, abych nosil takovou zbraň,“ bránil se Haldir a o krok ustoupil.
Celebrimbor mu však meč vtiskl do ruky.
Já jsem ho vyrobil a já také rozhodnu, kdo je hoden ho nosit. A já ho dávám tobě. Srdce mi říká, že s tím mečem dokážeš ještě velké věci.
Haldir na Celebrimbora nevěřícně hleděl, jako by čekal, kdy si to elf rozmyslí. Ale Celebrimbor si to nerozmyslel.
Ber to jako předčasný dárek ke svým stým narozeninám,“ dodal Celebrimbor.

*****

Ty jsi se zbláznil, Celebrimbore!“ rozkřikla se plavovlasá elfka, ještě než se za ní dovřely dveře Celebrimborovy pracovny. V ruce svírala meč zasunutý v pochvě a nebezpečně s ním v rozhořčení mávala.
Ciltallë,“ pokusil se Celebrimbor o smířlivý úsměv.
Celeborn zvedl oči od dopisu, který četl Celebrimborovi přes rameno. Jeho tvář byla ustaraná.
Neustále ti říkám, že Haldir tráví příliš času se zbraní v ruce. A ty ho v tom ještě podporuješ! Podkopáváš všechny moje snahy! Proč jsi mu tuhle,“ Ciltallë mrskla meč na Celebrimborův stůl mezi jeho lejstra, „zatracenou věc dával?!
Haldir už je prostě takový. Nezmění se jen proto, že si to přeješ. Navíc je v něm hodně z jeho…
Nepřerušuj mě!“ vyštěkla Ciltallë na Celeborna. „Byl by div, kdybys nebyl na jeho straně!“ dodala hněvivě a kývla hlavou k Celebrimborovi.
Nepřeju si, aby se můj syn, jakmile bude moct nosit zbraň, vydal na nějakou bláznivou výpravu za rádoby hrdinskými skutky a jeho tělo mi pak přinesli rozsekané na kusy!“ pokračovala ve spílání Ciltallë.
Ale Celeborn má pravdu. Haldir se nezmění jen proto, že ty chceš. Odejde tak jako tak. A pokud se rozhodne jít na nějakou, jak ty říkáš, bláznivou výpravu… dal jsem mu meč, kterým si snadno udrží nepřátele dost daleko od těla,“ bránil se Celebrimbor.
Ještě nikdy jsem neviděl elfa, který by se zbraněmi zacházel tak zručně jako on,“ poznamenal Celeborn.
Tohle na mne nezkoušejte!“ vyprskla Ciltallë.
Ať tak či onak, měla bys tu zbraň Haldirovi vrátit. Bude ji brzy až dosáhne plnoletosti potřebovat,“ řekl Celebrimbor tiše.
Co tím myslíš?“ ulekla se Ciltallë.
Annatar,“ povzdechl si Celebrimbor. „Nebo bych spíš měl říkat Sauron. Požaduje okamžité vydání Prstenů moci.
Celebrimbor podal Ciltallë dopis, který obdržel, aby si to přečetla sama. Ciltallë přelétla očima řádky a její tvář pobledla.
Sauron tvrdí, že bez něj bychom Prsteny nikdy nevyrobili,“ řekl Celeborn. „Dostali jsme ultimátum. Buď se podřídíme a Prsteny vydáme nebo…
Válka,“ dořekla Ciltallë.
Přesně tak,“ přikývl Celebrimbor. „Sauron si pro prsteny přijde, pokud mu je nevydáme.
Ale to nemůžeme,“ zašeptala Ciltallë. „Sám jsi říkal, že Sauronův prsten má moc ovládat ostatní, dokonce i Tři!
Tři musí odtud, jsou nejmocnější a Sauron je neměl možnost zkazit,“ povzdechl si Celebrimbor. „Sedm pošleme k trpaslíkům, tam snad budou v bezpečí.
A ostatní?“ otázala se Ciltallë přiškrceně.
Jsou příliš nebezpečné. Nemůžeme je nikomu svěřit,“ potřásl Celebrimbor hlavou. „Ukryjeme je, jak nejlépe to půjde.
Všechna tvoje díla přinášejí akorát neštěstí!“ obvinila Ciltallë Celebrimbora a při odchodu za sebou důkladně práskla dveřmi.
Nemá pravdu,“ řekl Celeborn. „To z ní jen mluví hořkost. Myslím, že nikdy nechtěla, Haldirovi říct pravdu o jeho otci, ale teď tomu nebude moct zabránit.
Dobře víš, že kdyby… věděl, že má syna… všechno by se jen zkomplikovalo. Ciltallë udělala, co považovala za nejlepší.
Nejsem si jistý, zda připravit Haldira o otce, nechat ho vyrůstat bez něj a bez vrstevníků, bylo moudré7. Byly i jiné způsoby, jak to vyřešit,“ namítl Celeborn.
Jenže pak by Haldira ztratila. A má pravdu,“ povzdechl si Celebrimbor. „Mé největší dílo přinese jen bolest a zkázu - jí i všem elfům, kteří ještě zůstávají ve Středozemi.
Ale není to tvé jediné dílo. Nezapomínej na elessar8,“ připomněl mu Celeborn.
Celebrimbor se zamyslel a zašeptal: „Budu tedy doufat, že máš pravdu a že po noci přijde opět svítání. Snad elessar vyhojí rány, jež svět utrží.

Nazítří ráno odjel Celeborn do Lindonu.
Nenyu, Bílý prsten z mitrilu s diamantem, svěřil Celebrimbor Galadriel, již když se s ní byl poradit, co dál, krátce po Annatarově zradě. To ona mu tehdy poradila Prsteny ukrýt mimo Eregion a nepoužívat. Dlouho se však Celebrimbor nemohl se zbylými dvěma Prsteny rozloučit. Až nyní ve spěchu posílal Naryu, Rudý prsten s rubínem, a největší ze Tří Vilyu, Modrý prsten ze zlata se safírem, do opatrování Gil-galadovi. Sedm poslal Celebrimbor Durinovi III. do Khazad-dum. Devět pak ukryl v nejhlubší pokladnici v Domě Mírdain.
Když Sauron zjistil, že se proti němu Celebrimbor vzbouřil, přestrojení z něj definitivně spadlo a začal dávat dohromady obrovské vojsko, aby si Prsteny vzal silou.
Válka elfů se Sauronem začala.

**Eregion o dva roky později**

Haldir stál svlečený do půli těla pod malým vodopádem. Voda v jezírku mu sahala sotva po pás. Čelem se opíral o skálu a tloukl do ní pravou rukou sevřenou v pěst, zatímco jeho kůň se bezstarostně popásal na břehu.
Nepomáhalo to. Nepomáhalo už vůbec nic!
Období sexuálního dospívání mezi padesátým rokem, kdy elfové dospívali fyzicky, a stým rokem, kdy byli schopni mít poprvé děti, bylo bláznivé, divoké a plné sexu s každým z vrstevníků, který byl svolný. A v tom byl ten háček. Haldir neměl žádné vrstevníky. A přitom jeho tělo plné rozbouřených hormonů bylo permanentně nadržené. Dělal by to s kýmkoli, kdo by byl ochotný. Jenže nikdo takový se v jeho okolí nenacházel. Naučil se žít s tím, že myslí na sex prakticky neustále. Smířil se i s tím, že každou noc znovu a znovu marně hledá úlevu v sebeukájení. Ale nic to neměnilo na tom, že to bylo nesnesitelné. Haldir už několik let počítal dny i hodiny, kdy tahle mizérie konečně skončí, ale v poslední době to bylo k nevydržení.
Byly chvíle, kdy měl, jako třeba dnes, chuť prostě po Celebrimborovi nebo Celebornovi skočit, servat z něj šaty - jedno z kterého, nejlépe z obou, a pak…
Haldir vztekle udeřil pěstí do skály. Po zápěstí mu stékaly tenké pramínky krve. Bolest mu pomáhala udržet nad sebou kontrolu, zachovat si jasnou mysl a nezbláznit se z toho. V duchu proklínal všechny elfy v Ost-in-Edhilu. Ani jediný z nich nebyl ochotný mu pomoct. Co by jim to udělalo? Copak žádal tolik?
Haldir znovu praštil do skály a tentokrát to zabolelo opravdu hodně. Otočil se a opřel se zády o skalní stěnu. Nevěděl, jak dlouho v té studené vodě stál, ale dost na to, aby mu byla zima. Třásl se a pravá ruka ho pěkně bolela. A stejně to nepomáhalo.

*****

Gil-galad se opřel o rám okna. Mohl Celebrimborovi něco vyčítat? Vždyť sám nijak proti Annatarovi nevystoupil, pouze se s ním odmítl stýkat. Ani na okamžik ho nenapadlo, že je to sám Sauron. Oč byla jeho vina menší než Celebrimborova?
Sauronovo vojsko vstoupilo do Calenardhonu9. Podle našich zpráv je velmi početné.
Jak početné?“ otázal se Gil-galad.
Nejméně pětadvacet tisíc,“ řekl Elrond.
Gil-galad se odvrátil od okna a zadíval se na Elronda.
Takové síle Eregion nemůže odolat,“ konstatoval Gil-galad.
Ne, to nemůže,“ přisvědčil Elrond.
Pak nesmíme ztrácet čas,“ rozhodl Gil-galad, posadil se za svůj stůl a chopil se brku.

*****

Celebrimbor se posadil, ale hned zase vstal. Nedokázal vydržet na jednom místě.
Armáda skřetů vstoupila do Eriadoru a ihned se obrátila na sever. Nepálí, neplení, ničím se nezdržují a postupují velmi rychle,“ oznámil Faileon, kapitán eregionského vojska.
Celebrimbor si s Celebornem vyměnil znepokojený pohled.
Míří nejkratší cestou k nám,“ zašeptal Celebrimbor.
Jestli postupují tak rychle, nemůže to Elrond stihnout. Má příliš dalekou cestu,“ řekl Celeborn znepokojeně.
Budou akorát tak moct zahnat mrchožrouty od našich mrtvol,“ zašeptal Celebrimbor hořce. „Kolik jich vůbec je?
Nejméně dvacet pět tisíc,“ řekl Faileon.
Dvacet pět tisíc?“ opakoval Celebrimbor. „Proti takové přesile se neubráníme. Město nebylo stavěno jako pevnost.
Naší jedinou nadějí je, že Elrond přijde včas,“ řekl Celeborn.
Jenže čas je to, co nemáme,“ potřásl Celebrimbor hlavou.
Haldir stál za dveřmi a poslouchal. Dvacet pět tisíc skřetů - takové vojsko si ani nedovedl představit. Ale copak se skřeti mohli měřit s elfy? Copak nevyráběli břitké meče a lesklá brnění? Copak nebyli rychlí s tisíciletými zkušenostmi?
Celeborn se zahleděl na mapu Eriadoru pověšenou na zdi.
Naší jedinou šancí je střetnout se s nimi dřív, než vstoupí do Eregionu. Pokud se nám podaří způsobit v řadách nepřítele zmatek a chaos, můžeme se ubránit než dorazí posily,“ zvažoval Celeborn jejich možnosti.
Proti dvaceti pěti tisícům? Nemáme dost vojáků, abychom si poradili s tolika skřety,“ zamračil se Celebrimbor a nad kořenem nosu se mu vytvořila starostlivá vráska. „To je sebevražda.
Možná ne,“ řekl Faileon. „Před hlavním vojem jdou zvědové a předvoj. Jsou nedisciplinovaní, nemají výcvik. Udeříme-li dost silně, můžeme je, když ne zastavit, tak alespoň zpomalit.
Gil-galad již dřív požádal Númenorejce o pomoc v případě, že Sauron skutečně překročí hranice Eriadoru. Potřebují jen čas, a ten jim musíme zkusit zajistit. Jinak Eregion lehne popelem.
Celebrimbor se zadíval na Celeborna, pak si uhladil pomačkanou tuniku a přešel k oknu.
Je to šílené, ale... je to naše jediná šance,“ uznal Celebrimbor.
Vyjde to,“ řekl Celeborn s jistotou, jakou ani jeden z elfů necítil.
Dobrá, ať se připraví všichni jezdci. Noldorská jízda vyjede ještě jedenkrát!“ rozkázal Celebrimbor.
Faileon se uklonil a šel splnit rozkaz.
Haldir se v poslední chvíli skryl za nejbližší sochou. Faileon měl naštěstí na spěch, a tak prošel kolem, aniž by byť zpomalil. Haldir si oddechl. Nepochyboval o tom, že by ho za poslouchání za dveřmi nepochválili. Jenže on chtěl vědět, co se děje. A tak opět ve vší tichosti přitiskl své špičaté ucho opatrně ke dveřím.
Celebrimbor se otočil ke Celebornovi.
Půjdu se připravit,“ řekl Celeborn.
Měl bych jet já,“ namítl Celebrimbor. „Ta válka se vede kvůli mně.
Ale teď jsi králem Eregionu ty. Musíš zůstat a bránit město, pokud neuspějeme,“ řekl Celeborn.
Celebrimbor přikývl. Věděl, že Celeborn má pravdu.
Měl jsem tě tehdy poslechnout. Nic z toho by se nemuselo stát,“ zalitoval Celebrimbor.
Co se stalo, stalo se,“ odvětil Celeborn a položil Celebrimborovi ruku na rameno. „Možná se to stát mělo. Ale to ví jen Eru, a možná ani on ne.
Buď opatrný,“ požádal ho Celebrimbor.
Celeborn přikývl.
Haldir se rozběhl chodbou pryč. Slyšel dost. Vběhl do svého pokoje a už se natahoval po svém meči, když ho někdo uchopil pevně za zápěstí.
Pokud vím, tak ještě nesmíš nosit zbraň,“ řekl Faileon klidně.
Haldir zasykl a pokusil se neúspěšně vykroutit z elfova sevření.
Pusť!
Faileon Haldira pustil a sebral ze stojanu meč.
Tohle si vezmu.
Ne! To nesmíš!“ vyhrkl Haldir.
Neplnoletí nesmí nosit zbraň, to přece víš,“ připomněl mu Faileon přísně.
Ale…!
Žádné ale. Pravidla platí pro všechny a pro tebe obzvlášť přísně. Musíš se naučit disciplíně. A tomu že je čas bojovat a je čas ustoupit. Nemáš zkušenosti, akorát by ses ostatním pletl pod nohy!
To není pravda! Sám jsi řekl, že už mě nemáš čemu učit!“ ohradil se Haldir.
Ne, nemám,“ připustil Faileon. „Ale válka není nic pro tebe, chlapče. Nemáš zkušenosti se skutečným bojem a jsi příliš lehkovážný. Tohle nebude hra. Strhlo by tě to do víru boje a roztrhalo na kousky.
Haldir hleděl navztekaně za odcházejícím elfem a v duchu ho proklínal. Přece ho nemůžou přehlížet! U Valar, být jediný neplnoletý elf ve městě bylo tak ponižující!

*****

Jižní brána Ost-in-Edhilu se otevřela. S kopími a meči, oděni v lesklých brněních z nejlepší elfské oceli, jež se blyštila na slunci, šli vstříc nepříteli. V čele jel na mohutném ryzákovi Celeborn ve smaragdově zelené zbroji a nad hlavou mu vlál praporec s cesmínou - znakem Eregionu.
Vojsko se shromáždilo před branami města - sotva tři tisíce jezdců. Bylo jich zoufale málo, byť každý z nich vládl mečem se zručností, s jakou se skřeti a lidé nemohli měřit.
Fírë cotumoin Eldaron!10“ zvolal jasným, zvučným hlasem Celeborn, vytasil meč a mávl jím do vzduchu.
Haldir stál na hradbách a díval se, jak eregionské vojsko odjíždí do bitvy. Záviděl jim. Přál si jet s nimi, chtěl bojovat a ne tu sedět a ze všech stran poslouchat o tom, že je vlastně ještě dítě. Byl stejně dobrý, jako každý jiný elf.
Vím, jak ti je,“ řekl Celebrimbor a natáhl ruku, aby ji konejšivě položil mladému elfovi na rameno.
To tedy nevíš!“ odsekl Haldir uraženě, vyhnul se Celebrimborově ruce a utekl.
Celebrimbor si povzdechl a potřásl hlavou. S Haldirem to bylo někdy těžké.

*****

Noldorská jízda narazila do skřetů a projela jejich řadami, jako když horký nůž prochází máslem. Řady skřetů se rozpadly a znovu se zformovaly do jakéhosi pokusu o obranu. Sevřený útvar jezdců je však znovu rozehnal. Skřeti začali propadat panice a ustupovat. Padali jeden přes druhého, vřískali a zakrývali si oči před odlesky z elfích brnění.
Celeborn přitáhl koni otěže a dal jezdům znamení, aby zastavili a nepronásledovali prchající skřety. První tah jim vyšel. Rychlým, rázným výpadem rozehnali předvoj a způsobili zmatek. Avšak bylo to jen malé vítězství.
Jen jediné věci se skřeti bojí a nenávidí jí víc než slunce a elfy - svého pána, a ten je nelítostně poháněl vpřed do bitvy.
Celeborn se stáhl do předem připravených obraných linií. Nyní bude muset hrát o čas a doufat, že Elrond a Númenorejci přijdou včas.

Celeborn bleskově odrazil útok nejbližšího skřeta. Téměř zakopl o tělo elfa rozsekané na kusy. Prvotní nával nevolnosti a smutku rychle vystřídal hněv. Dal do další rány všechen svůj vztek a přilba pod úderem jeho meče praskla jako přezrálý meloun. Napřáhl se k dalšímu úderu, když mu zády projela krátká ostrá bolest. Mezi přiléhající pláty jeho brnění pronikl šíp. Celeborn si toho ale nevšímal. Byl to jen škrábanec, a těch již utržil nepočítaně.
Musíme se stáhnout!“ zakřičel Faileon.
Celeborn přikývl a jediným úderem odsekl útočícímu skřetovi hlavu. Pocákala ho tepenná krev. Potlačil nutkání sundat si přilbu a otřít si tu ohavnou lepkavou tekutinu z tváře.
Neudržíme se,“ sykl Faileon, když se Celeborn probil až k němu.
Musíme,“ opáčil Celeborn tónem, který nepřipouštěl diskusi.
Pobijí nás do jednoho!“ ucedil Faileon a otočil se zády k Celebornovi, aby jeden druhého mohli krýt.
Musíme se udržet,“ opakoval Celeborn skrz zaťaté zuby.
Já vím, já vím,“ zašeptal Faileon.

Haldir stál na terase a pozoroval ruch v ulicích. Na hradbách se shromažďovali lučištníci. Podepírala se brána, aby lépe odolávala náporu. Každý elf schopný boje si chystal zbroj a zbraň. A on uprostřed tohohle božího dopuštění nemohl udělat nic. Vůbec nic! Dokonce i jeho matka oblékla kroužkovou košili a opásala se mečem. Copak to bylo fér? Zatracená tradice! Jaký smysl mělo bránit mu bojovat? Ještě k tomu, když již brzy měl dosáhnout plnoletosti. Ne, tohle prostě nebylo fér!

Celeborn se svými muži krok za krokem ustupoval. Elrond stále ještě nepřišel a jejich síly byly rozptýlené. Pobíjeli je jednoho po druhém.
Elronde! Přece mě nezklameš!“ zaklel Celeborn.
Naděje a víra eregionského vojska visela na vlásku.

U Valar!“ vydechl zlatovlasý elf na statném bělouši. „Je jich mnohem víc než pětadvacet tisíc!
Už to tak vypadá, Glorfindeli,“ přisvědčil Elrond ponuře. „Nemá ale smysl teď spekulovat nad tím, jaká černá kouzla skryla značnou část Sauronových vojsk. Celeborn nás potřebuje.
Glorfindel vytasil meč a zatroubil na roh. Skřeti se zarazili, pak nechali umdlévající eregionské elfy na pokoji a obrátili se proti nově příchozímu nepříteli.

Už jsi vypadal i líp,“ pousmál se nepatrně Elrond, když se probil ke Celebornovi.
Že vám to ale trvalo,“ odvětil Celeborn.
Stříbrovlasý elf ošklivě kulhal. Jeho zbroj byla pokrytá špínou a krví.
Je jich příliš, nezastavíme je,“ sykl Elrond a usekl skřetovi, který se odvážil příliš blízko, hlavu. „Ani je nezpomalíme!
Musíme se stáhnout k městu!“ zasípal Celeborn. Po hrudním pancíři mu sklouzl jeden ze skřetích šípů a srazil vyčerpaného zraněného elfa na koleno.
Na to je nás moc málo. Nedostaneme se k nim,“ zavrtěl Elrond hlavou a pomohl Celebornovi vstát.
Hodila by se nám nějaká nečekaná pomoc,“ ucedil Celeborn. „A jeden, dva zázraky bych taky neodmítl,“ dodal.
Ty by sis to chtěl nějak zjednodušovat,“ pousmál se Glorfindel kysele. „Připravil bys nás o všechnu legraci.
Elfové z Lindonu zatlačili nepřítele na okamžik zpět. Skřeti je ovšem brzy obklopili jako se uzavírá voda nad tonoucím. Nebylo kam ustoupit. Nebylo návratu. Marně se Elrond snažil stáhnout do lepších pozic, ustoupit k Eregionu a Ost-in-Edhilu. Sauronovo vojsko bylo tak obrovské, že bez potíží dokázalo držet Elronda v šachu a zároveň napadnout Eregion.

Poznámky:
1) Eregion znamená elfsky "země cesmín". Lidé tuto říši, rozkládající se v Druhém slunečním věku západně od Mlžných hor mezi Roklinkou a Morií, nazývali Cesmínie. Hlavním městem bylo Ost-in-Edhil. Říše byla osídlena Gwaith-i-Mírdain, klenotnickým lidem, elfskými kováři, jejich králem se stal noldorský kníže Celebrimbor. A právě Celebrimbor zlákán učením Annatara, vytvořil Prsteny moci. Když však Annatar ukoval Jeden prsten, Celebrimbor pochopil, že byl zrazen.
2) Jméno Lothlórienu před tím, než se v něm ujal vlády Celeborn s Galadriel
3) Celebrimbor byl vnuk Fëanora, avšak zřekl se skutků svého otce Curufina, protože s jeho jednáním nesouhlasil
4) Fëanor - elfský kníže, syn prvního Velekrále Noldor. Byl to génius. Stvořil palantíry - vidoucí kameny, vytvořil umělé drahokamy Noldor, je otcem elfského písma Tengwar. Ale největším jeho dílem byly silmarily. Melkor, který zatoužil po silmarilech, poštval Fëanora proti Valar, pak zabil jeho otce a silmarily ukradl. Fëanor ho nazval Morgothem, Temným nepřítelem Světa, a proti vůli Valar odvedl početný zástup elfů do Středozemě, aby ho pronásledoval, což je známo jako Sudba Noldor, neboť on a jeho sedm synů složilo strašnou přísahu o tom, že budou pronásledovat kohokoli, kdo by jim vzal nebo upíral silmarily, ať už to bude Vala, elf, trpaslík nebo člověk. Následky této přísahy byly strašlivé a poznamenaly celý První věk, než byl Morgoth poražen a silmarily ztraceny. Těsně po příchodu elfů do Středozemě svedl Fëanor s Morgothem bitvu, v níž se oddělil od své tělesné stráže, byl obklíčen balrogy a zabit Gothmogem, hlavním velitelem Angbandu - Morgothovy pevnosti.
5) Tři velké klenoty z neznámé látky, vypadající jako démantové krystaly, a přece tvrdší než diamant. Nemohla je rozbít žádná síla. A uvnitř plálo smíšené světlo valinorských Stromů, stříbrného Telperionu a zlatého Laurelinu. Varda je posvětila, takže se jich nemohly dotknout zlé nečisté ruce a Mandos předpověděl, že jsou v nich uzamčeny osudy Ardy, země, moře i vzduchu.
6) Třpytivé ostří
7) Všeobecně se má za to, že fëa (duše) dítěte čerpá před narozením mnohé od matky i od otce. Proto bylo považováno za velmi bolestné, když se manželé museli v této době odloučit a když otec nebyl v raném dětství přítomen. Zároveň to byl i důvod, proč měli elfové tak málo dětí - matku těhotenství často strávilo na těle i na duchu, takže už na další děti neměla sílu. Extrémní případ byl Fëanor, po jehož narození se jeho matka vzdala námahy žití, neboť do jejího syna přešla značná část jejích sil.
8) Elessar byl zelený drahokam, v němž bylo uvězněno čiré sluneční světlo. Kdo prý skrz něj pohlédl, viděl uschlé nebo spálené věci tak, jak byly v půvabu svého mládí, a ruce toho, kdo jej držel, přinášely uzdravení z ran všem, jichž se dotkly. Existovaly dva takové kameny. První vyrobil Celebrimbor v Prvním věku v Gondolinu a tento kámen odešel s Eärendilem přes Moře. Druhý, jemnější a jasnější, ale méně mocný, neboť ve Třetím věku nebylo světlo již tak jasné jako kdysi, vyrobil rovněž Celebrimbor na žádost Galadriel krátce před tím, než se objevil Annatar. Zasadil drahokam do velké stříbrné brože v podobě orla vzlétajícího na rozepjatých křídlech. Byla to právě ta brož, kterou po Galadriel poslala Arwen Aragornovi, a podle níž se mu říkalo Elessar, Elfkam.
9) Budoucí Jízdmarka neboli Rohan
10) Smrt nepřátelům elfů!

Kapitola šestá

Vzduchem vibroval zvuk elfského rohu.
Haldir vběhl do Celebrimborovy pracovny.
Ten zvuk! Co to znamená?“ vyhrkl Haldir. Hluboko v nitru mu ale tichounký hlásek říkal, že to je špatný zvuk.
Celebrimbor zvedl hlavu. Rysy v jeho půvabné elfí tváři byly strhané a unavené. Na sobě měl stříbromodrou zbroj a byl opásám mečem.
To je poplach,“ řekl Celebrimbor tiše. „Blíží se k nám.
Elrond?
Celebrimbor zavrtěl hlavou.
Celeborn?
Celebrimbor opět zavrtěl hlavou.
Nemáme o nich vůbec žádné zprávy,“ povzdechl si. „Musíš odjet, dokud je čas.
Haldir na Celebrimbora užasle pohlédl.
Jak nejsou zprávy? A odjet? Nechci odjet! Vládnu mečem lépe než mnozí elfové ve městě. Chci bojovat!
Celebrimborovi se napnuly svaly na dolní čelisti, jak stiskl zuby.
Možná že máš talent, ale jsi nezkušený, zbrklý a lehkovážný,“ namítl Celebrimbor co možná nejklidněji. Haldir měl odjakživa svoji hlavu, ale teď na to opravdu nebyla vhodná chvíle.
A kde jinde bych měl ty zkušenosti získat než v bitvě?“ ohradil se Haldir.
Tohle není bitva, to bude masakr! Copak to nechápeš?!“ rozkřikl se Celebrimbor na mladíka.
Přesto zůstanu,“ prohlásil pevně. „Nevidím jediný důvod, proč bych měl utíkat. Já nejsem zbabělec.
Celebrimbor popadl mladíka za rameno a přistrčil ho k oknu.
Ještě pořád žádný důvod nevidíš?!“ vyštěkl.
Haldirovy temně modré oči se rozšířily v bezbřehém úžasu. K městu se blížila jako bouřkový mrak armáda skřetů, jejíž rozměry předčily Haldirovy nejdivočejší představy.
To tedy bude bitva,“ vydechl. V jeho lase však nebyla ani stopa po strachu.
Celebrimbor se od něj znechuceně odvrátil. Copak si ten kluk vůbec nepřipouštěl zoufalost jejich situace?
Tahle armáda se nezastaví tady, až s námi skoncuje, ale půjde dál,“ řekl Celebrimbor trpce. „Někdo musí varovat Gil-galada.
Zastavíme je!“ vyhrkl Haldir.
Celebrimbor se rozhodl, že se s ním nebude přít ohledně šancí na vítězství. Haldir evidentně nezdravě přeceňoval nejen svoje síly. O důvod víc, aby odjel.
Prostě pojedeš. Nebudu tu s tebou o tom diskutovat,“ zamračil se Celebrimbor.
Nemůžeš mi přikázat, abych odjel. Už nejsem dítě, nemusím poslechnout,“ řekl Haldir vzdorovitě.
Neposlechnout by bylo velmi dětinské a nehodné téměř dospělého elfa,“ utrousil Celebrimbor.
Haldir se odmlčel.
Dobrá pojedu. Ale mám podmínku.
Celebrimbor se posadil. Najednou se cítil hrozně unavený. Přesto gestem Haldira vyzval, aby pokračoval.
Ty to víš. Já vím, že to víš, Celebrimbore. Ty víš, kdo je můj otec,“ řekl Haldir. „Chci to vědět.
Vím,“ přiznal Celebrimbor. „Ale dal jsem tvé matce slib, že ti to neřeknu. Ten slib dodržím.
Celý život narážím jen na samé otázky a nedostávám žádné odpovědi. Jestli chceš, abych jel, budeš mi muset nějaké odpovědi dát,“ sdělil Haldir Celebrimborovi umíněně.
Jsi tak netrpělivý, mladíku. Chtěl bys všechno a chtěl bys to hned. Spoustu věcí bereš jako samozřejmost. Ještě se musíš hodně učit.
Možná,“ pokrčil Haldir rameny. „Řekni mi, kdo je můj otec. Proč mám jet já. A já pojedu. Jinak… zůstávám,“ trval dál na svém.
Nedáváš mi moc na výběr,“ zamračil se Celebrimbor.
Ty mě taky ne,“ opáčil Haldir.
Dal jsem slib a ten dodržím. Chceš-li své odpovědi, pak musíš jet do Lindonu a předat Gil-galadovi zprávu o Sauronově vojsku.
Haldir pokrčil rameny.
V tom případě…
V tom případě se odebereš do svého pokoje a zůstaneš tam,“ nenechal Celebrimbor Haldira domluvit. „Nemohu tě sice proti tvé vůli nutit odjet, ačkoli bych tě mohl svázat do kozelce a poslat tě jako náklad, ale jsme ve válečném stavu a ty nejsi plnoletý. Mám plné právo tě poslat někam, kde budeš v bezpečí.
To neuděláš,“ znejistěl Haldir.
Stráž!
Do místnosti vešli dva elfové.
Doprovodí tě do tvého pokoje,“ oznámil Haldirovi Celebrimbor.
Haldir stiskl čelisti a úsečně přikývl.

Když na chodbě utichly kroky stráže, zkusil Haldir kliku dveří. Bylo pochopitelně zamčeno. Ostatně slyšel je zamykat, ale stejně se raději přesvědčil. Prohlédl si dveře a okamžitě zamítl myšlenku, že by je vyrazil. Ne, tohle byla poctivá práce elfských kovářů. Stejně dobře by mohl chtít vyrazit trpasličí dveře. Otočil se tedy ke dveřím zády. Jeho oči přelétly pokoj a zastavily se u okna. Několika kroky k němu došel a otevřel ho. Z jeho pokoje nebylo přes hradby vidět, mohl se tedy jen dohadovat, zda i na této straně města jsou už skřeti. Doufal, že ne, protože pak by byli v pasti.
Vyklonil se z okna. Nikdy dřív si neuvědomil, jak je to vysoko, ale on závratí netrpěl. Nejdřív se však musel vhodněji obléct.
Svlékl si šaty a pohodil je na postel. Pak ze skříně vyndal šedivou tuniku, o odstín tmavší kalhoty a vysoké boty z jemné kůže. Oblékl se a připevnil si na pásek pouzdro s nožem a na záda si hodil prázdný toulec a svůj luk - jediné zbraně, které jako neplnoletý mohl nosit. Pak vylezl do okna a opatrně se spustil na uzounkou římsu, jež mohla unést akorát tak lehkonohého elfa, ale pod každým jiným by se zbortila.
Cíl měl poměrně jasný. Potřeboval zbroj a zbraně. Musel se dostat do zbrojnice, což znamenalo vyšplhat o tři patra výš. I když byl obratný a mrštný jako ještěrka a měl vynikající smysly, bylo to velmi riskantní. Posouval se jen na špičkách po úzké římse a přidržovat se mohl pouze dalších říms a reliéfů. Kdyby mu uklouzla noha, nebylo nic, co by mohlo zabránit jeho pádu.

Okno se s cinkotem rozletělo a Haldir dopadl na podlahu. Trhl sebou a bolestěn zasykl. Jeden ze střepů se mu zabodl do pravé dlaně. Naštěstí ne moc hluboko. Vyndal ho a otřel si krvácející ránu do kalhot. Neměl čas zabývat se kdejakým škrábancem. Sundal ze stěny lehké kožené brnění a navlékl si ho. Pak si naplnil toulec šípy a vzal do ruky jeden z mečů. Přišel mu hrozně těžký, neohrabaný. Zaváhal, ale přece jen ho položil zpět. Dojde si pro vlastní.
Vyběhl na chodbu. Schody do dalšího patra bral po třech. Vběhl do Faileonova pokoje. Jeho meč ležel položený na posteli. Vykročil k němu a už po něm chtěl vztáhnout ruku, když přece jen znejistěl. Tradice říkala, že nesmí nosit zbraň. Mohl mít u sebe nůž, mohl používat luk, ale meč a účast v boji mu byly až do jeho plnoletosti zapovězeny. Haldir si uvědomil, že když si tu zbraň vezme, poruší tím nepsaný zákon svého lidu. Opravdu se chtěl stavět proti tradicím starým jako elfové sami?
Podlaha se zachvěla. Ohlédl se. Jeho jemný sluch zachytil tlumený křik a rány.
Jak to říkal Celebrimbor? Jsme ve válce,“ řekl si Haldir, popadl meč a vyběhl z místnosti. Cestou si připevnil pochvu k opasku.

Zpátky!
Ustupte!
Prorazili! Prorazili!
Celebrimbor si protřel oči pálící od štiplavého kouře, jenž se vznášel ve vzduchu. Město bylo v obležení, cesmínový hvozd hořel a bílé věže se ztrácely v černém dusivém dýmu. V ulicích zuřil lítý boj a elfové byli krok za krokem zatlačováni postupujícími hordami skřetů v černých ocelových brněních. Katapulty vrhaly obrovské balvany proti hradbám. Některé zasáhly i Dům Mírdain.
Alasseone!
Ano, pane,“ otočil se elf s krvavým šrámem na tváři.
Celebrimbor k němu došel a položil mu ruku na rameno.
Alasseone, jdi do Domu Mírdain a najdi Haldira. Odveď ho odtud za jakoukoli cenu, rozumíš? Za jakoukoli cenu!
Elf přikývl.

Stáhněte se za řeku!“ zakřičel Elrond.
Neudržíme břeh!“ sykl Celeborn. Kulhal teď opravdu těžce a Glorfindel mu musel krýt levou stranu.
Já vím, ale musíme to zkusit,“ řekl Elrond a pomalu, zhluboka se nadechl.
Doufejme, že se jich aspoň pár utopí,“ ucedil Glorfindel.
Celeborn se zadíval na Labutí řeku podivně klidně se třpytící za jejich zády. Již brzy se měla zbarvit krví.

Haldir se u východu skoro srazil s Alasseonem.
Kam se ženeš?“ zeptal se ho elf příkře.
Nebudu tu sedět a koukat do zdi,“ řekl Haldir.
To se ještě uvidí,“ odvětil Allasseon, popadl Haldira za paži a strkal ho pryč od bojů.
Co děláš?!“ vzepřel se Haldir, ale starší elf s ním smýkl a nutil ho jít dál.

Alasseon se opatrně rozhlédl. Haldira stále svíral za paži, kdyby mu mladík snad chtěl pláchnout. A ne že by o tom Haldir nepřemýšlel.
Zadrnčela tětiva luku.
Alasseon se napůl otočil zpátky k Haldirovi, ve tváři měl však podivný výraz. Pak se elfovi v koutku úst objevila krev a překvapený Haldir zachytil jeho hroutící se tělo.
Ala…,“ Haldir se zarazil. Elfovi z hrudi trčely tři černé šípy.
Haldir ještě nikdy v životě neviděl nikoho mrtvého. Stál tam jako uhranutý, křečovitě svíral nehybné tělo a nedokázal odvrátit pohled od elfovým prázdných očí. Jako by čekal, že Alasseon zamrká a oba se tomu zasmějí.
Vzduch proťaly dva šípy. Haldir měl naštěstí tolik duchapřítomnosti, aby tělo pustil a přikrčil se za velkým kamenným květináčem.
Ozvalo se zaskřípání štěrku pod něčíma nohama.
Dostal jsi ho?
Nevím, nejspíš.
Haldir se proplížil za zídkou.
Tady je!
Haldir si v první chvíli myslel, že ho našli, než pochopil, že právě objevili Alasseonovo tělo. Odvážil se vykouknout. Byli dva - Haldir zaváhal - nevypadali jako skřeti. Ačkoli z jeho pohledu se zarostlí špinaví dvounožci od skřeta zase tak moc nelišili. Byli sice vyšší, ale páchli skoro stejně a byli stejně oškliví. Jejich řeči nerozuměl, ale byla hrubá a nepříjemná na poslech, takže ani nijak netoužil jim porozumět. Stáli kolem elfova těla a o něčem se dohadovali. Jeden z nich do těla kopnul a to Haldira pobouřilo.
Jděte od něj!“ zasyčel, opustil svůj úkryt a vytasil meč.
Ale, ale copak to tu máme?“ ušklíbl se jeden z mužů.
Prašivý elf!“ ušklíbl se druhý.
Haldir udělal krok k nim, když mu levou paží projela ostrá bolest. Podíval se a uviděl šíp. Otočil se a spatřil třetího jak odhazuje kuši a tasí meč. Smáli se a byl to ten nejodpornější zvuk, jaký Haldir kdy slyšel. A pak na něj zaútočili - všichni tři. Haldir reagoval čistě instinktivně, tak jak se to celá desetiletí učil. Pokusili se o jakousi chabou obranu, ale elf na ně byl příliš rychlý. Během několika okamžiků bylo po všem.
Haldir zůstal stát nad mrtvolami. Bílá dlažba se barvila rudou krví. Takže to opravdu nebyli skřeti. Jeho pohled bezděčně padl na rozpárané břicho jedné z jeho obětí. Z obličeje zkřiveného bolestí na něj zíraly dvě prázdné mrtvé oči. Lovil kance, zabíjel vrrky, ale ještě nikdy nezabil jinou rozumnou bytost nadanou darem řeči. Podíval se na Alasseonovo tělo a pak znovu na tři mrtvoly, které právě vyrobil, a udělalo se mu zle. Meč mu vypadl z ruky, klesl na kolena a začal zvracet.

Celebrimbor obklopen svou osobní stráží byl donucen ustoupit už až k Domu Mírdain. Jeho myšlenky zabloudily k Haldirovi. Doufal, že se odtud dostal. Gil-galad musel být varován a musel se s Haldirem setkat.
Ciltallë se na Celebrimbora smutně usmála. Na pravém boku měla zbroj proraženou a silně krvácela.
Je mi to líto,“ řekl Celebrimbor.
Možná, že se to tak mělo stát, napadlo tě to někdy?“ řekla Ciltallë.
Mrzí mě to hlavně kvůli tvému synovi. Opravdu jsem…
Ciltallë položila ruku v rukavici Celebrimborovi na rty.
Haldir je už dospělý. Zná a umí vše, co potřebuje. Teď už jen musí získat zkušenosti a zmoudřet. Bylo to jeho rozhodnutí a ponese za něj důsledky jako každý jiný. Nelituj ničeho.
Kéž ho Elbereth ochrání,“ přál si Celebrimbor.
Já věřím, že ano. Cítím, že můj syn žije,“ zašeptala Ciltallë. „Vlastně jsem ti nikdy nepoděkovala.
Celebrimbor udiveně povytáhl obočí.
Za všechno. Vím, že jsem se chovala sobecky, ale nechtěla jsem ho ztratit,“ povzdechla si Ciltallë.
Neztratila bys ho,“ namítl Celebrimbor.
Ale ano. Odešel by za ním, kdyby věděl, kdo je jeho otec. A kdyby jeho otec jen tušil, že má syna… takhle to bylo nejlepší… pro ně pro oba.
Celebrimbor přikývl. Ciltallë pevně sevřela svůj meč a naposledy se na Celebrimbora usmála.

Haldir si třesoucí se rukou otřel ústa a zhluboka se nadechl. Podařilo se mu vstát, i když nebyl nejjistější v kolenou, a odvrátit se od toho ohavného výjevu. Teprve teď si uvědomil přetrvávající ostrou bolest v paži. Ulomil hrot šípu a vytáhl ho ven. Pak utrhl zakrvácený rukáv své tuniky a použil ho jako provizorní obvaz. Zvedl ze země svůj meč. Když jeho prsty sevřely jílec, cítil se hned lépe. Narovnal se a máchl jím naprázdno do vzduchu. Jako všichni elfové Haldir ctil život, ale když nebylo zbytí i elf sáhl po zbrani. Bylo mu jasné, že bude muset ještě prolít hodně krve, než bitva skončí. Takže by si měl rychle zvykat.
Než odešel, musel ale udělat ještě jednu věc. I když věděl, že to je zbytečné, pokusil se nahmatat Alasseonovi tep. Pochopitelně marně. Bylo to divné. Nedokázal si představit, že tu Alasseon už nebude, že je pryč. Po pravdě nedokázal si ani představit, kde přesně je to 'pryč'. Zavřel elfovi oči a odtáhl jeho tělo na trávník. Nejdřív Alasseona pohřbí, a pak půjde najít Celebrimbora a matku, a pak… pak… no a pak se uvidí.

Celebrimbor si sundal přilbu a nechal ji s rachotem dopadnout na zem. Jeho osobní stráž ležela kolem něj mrtvá, tam kde padla v poslední zoufalé obraně svého krále. Ciltallë zemřela mezi prvními. Celebrimbor cítil, jak se mu do očí derou slzy. Jeden ze skřetů stojících pod schodištěm udělal krok v před. Celebrimbor seskočil k němu a uťal mu hlavu. Tělo se skácelo na zem. Čekal, že se na něj skřeti vrhnou a nakonec ho udolají. Avšak oni se najednou rozestoupili a stáhli se. Celebrimbor ho ucítil ještě dřív, než ho spatřil. Pomalu zvedl oči. Nad noldorským knížetem se tyčila postava v černém brnění, v rukou svírala palcát.
Sauron se rozmáchl a jeho palcát se v roji jisker střetl s Celebrimborovým mečem. Elf zavrávoral, ale ustál to.
Odstoupili od sebe. Sauron stál jako nehybná socha ještě děsivější ve své mlčenlivosti. V průzorech jeho černé přilby hořel jeho zlověstný pohled jako dva spalující plameny. Celebrimbor ztěžka oddechoval. Byl unavený, zraněný a už neměl co ztratit.
Sauron se opět napřáhl, byl však donucen bránit se Celebrimborovu zoufalému útoku. O vítězi však bylo již rozhodnuto.
Úder vyrazil Celebrimborovi meč z ruky a rozdrtil mu paži. Vykřikl bolestí a rána do hrudi ho srazila na kolena. Rozkašlal se a na rtech se mu objevila krev. Zvedl hlavu a čekal smrtící ránu. Nepřišla. Místo toho se ho chopili skřeti.

Haldir stanul pod schody k velkým dveřím Mírdain. Dlažba byla poseta mrtvými těly ležícími v kalužích krve a dveře vyvrácené z pantů. Skřeti Dům Mírdain vyplenili, zabili všechny, na které narazili, a odtáhli drancovat další části města. Mezi padlými byla i Celebrimborova stráž. Podle obličeje je už nešlo poznat. Skřeti již stihli těla zhanobit. Poznal však jejich zbroj.
Haldir zdrceně klesl na kolena a po tvářích mu začaly stékat hořké slzy. Nemohl, nechtěl tomu uvěřit. Připadalo mu to všechno jako zlý sen. Elfové přece neměli umírat, a ještě ke všemu tak hroznou smrtí. Bylo to jako by se svět zbláznil, potemněl.
Haldirův uslzený pohled klouzal sem a tam. Dělalo se mu zle z pohledu na rozsekaná těla. Nevěděl, co má dělat. Byl zoufalý, neboť viděl konec Ost-in-Edhilu, konec Eregionu, konec Gwaith-i-Mírdain. Ze všeho nejvíc si přál, aby teď přišla jeho matka, Celebrimbor, Celeborn, kdokoli. Aby ho objali a ujistili ho, že je to jen ošklivý zlý sen, ze kterého se probudí. Jenže nikdo nepřicházel.
Pro slzy ani pořádně neviděl, když se po čtyřech plazil ke schodům. Nemohli být… mrtví. Nemohli!
Obrátil nejbližší tělo a prudce odvrátil hlavu, když spatřil elfovu zohavenou tvář. Neznal ho, ale to neznamenalo, že by to byl menší šok. Odtáhl se pryč od té hrůzy. Schoulil se do kouta, skrčil nohy a přitáhl si je rukama k tělu. Třásl se jako by měl zimnici.
Vždy považoval smrt za něco abstraktního, něco co se ho netýkalo. Byl přece elf, nestárl, neumíral. Smrt nebyla stvořena pro něj. Dnes jí však byl nucen pohlédnout do tváře a zjistil, že ho ten pohled děsí.
Haldir zvedl hlavu. A když se znovu díval na mrtvá těla, uvědomil si, jak byl pyšný. Věřil, že smrt nepatří do jeho světa. Nevážil si dostatečně toho největšího Ilúvatarova daru a času, který strávil s matkou a Celebrimborem a Celebornem a ostatními. Myslel si, že tu vždycky budou, že na všechno je času dost. Bral život příliš samozřejmě. Dnes dostal lekci, tvrdou, hořkou lekci. Dnes se naučil pokoře.

Sauron rozevřel ruku v černé okované rukavici a Celebrimbor spatřil na jeho dlani Devět Prstenů moci.
Kde jsou ostatní? Zazněla v Celebrimborově mysli otázka se silou, jaká elfovi působila bolest.
Skřeti s ním surově smýkli a on tvrdě dopadl Sauronovi k nohám. Sundali mu zbroj. Jeden ze skřetů přinesl dlouhý bič, na němž se zaleskly ostré kovové háčky. Celebrimbor se pokusil vzepřít pařátům, které ho vlekly k nejbližšímu ohořelému kmeni stromu, ale marně.
Řekni mi, co chci, a já ti dovolím zemřít rychle. Řekl hlas v jeho mysli výsměšně.
Když Celebrimbor neodpověděl, přivázali ho skřeti ke stromu. Bič zasvištěl vzduchem a dopadl na jeho záda. A když skřet trhl bičem zpět, rvaly háčky z jeho těla látku šatů, kůži i maso. Vykřikl a cítil, že Saurona jeho bolest těší.
Každý má své hranice. Je jen otázkou času, kdy dosáhneš těch svých. A pak mi řekneš vše, co chci vědět.

Netušil, jak dlouho tam seděl a snažil se aspoň trochu vyrovnat se zjištěním, že i elfové umírají, že existuje síla, která je dokáže srazit na kolena. Nakonec se ale ztěžka zvedl. Netušil, co by měl udělat. Jediné co chtěl, bylo najít matku a Celebrimbora.
Stálo ho hodně úsilí přinutit se prohlédnout další tělo, ale musel je najít. Začínal si sice uvědomovat, že mohou být oba mrtví, ale ta představa ho tak děsila, že se zoufale držel i té sebemenší naděje. Dokud neuvidí těla, mohou žít.
A pak ji spatřil. Ležela tam v rozbité zbroji zbrocené vlastní krví a její otevřené oči byly prázdné.
Néééé!“ vykřikl a bylo mu srdečně jedno, jestli ho nějací skřeti uslyší.
Třesoucíma se rukama ji vyprostil zpod těla smrdutého skřeta a sevřel ji v náručí. Měl pocit, že ho ta bolest rozdrtí. Vždycky tu byla, když ji potřeboval. Byla pevným bodem jeho světa, a nyní ho opustila. Zabořil tvář do jejích vlasů slepených krví a propukl opět v pláč. Ještě nikdy se necítil tak bezmocný a sám.

Celebrimbor viděl zcela jasně, jak píše dopis. Přikládá pečeť a zavírá ho do zdobené truhličky k Sedmi prstenům. Slyšel svůj vlastní hlas říkat, kam ji mají odvézt.
Celebrimbor vykřikl, když bič dopadl na jeho rozedrané tělo.
Vidíš, že umíš být rozumný. Brzy mi řekneš vše, co chci vědět. A pak… pak budeš pomalu umírat.
Celebrimbor tiskl hlavu ke kmeni stromu, k němuž ho přivázali. Jen provazy mu bránily nezhroutit se na zem. Z šatů mu zbývaly už jen potrhané zbytky nasáklé krví. Záda měl rozbičovaná na cáry. Z jeho těla tekly potůčky krve a vytvářely mu pod nohama kaluže. Necítil však lítost, že zjevil Sauronovi, kde se skrývá Sedm. Devíti a Sedmi si necenil ani zdaleka tolik jako Tří.

Haldir pomalu uvolnil křečovité sevření a nechal matčino tělo klesnout na dlažbu. Cítil se prázdný. Jako by bolest dosáhla už takových rozměrů, že ji nebyl schopen vnímat. Mohl by tu sedět až do skonání světa. Ale k čemu by to bylo? Vstal, zvedl její tělo a odnesl ho k tomu, co zbylo ze záhonů. Nebylo to nejlepší místo pro hrob, ale nechtěl ji nechat na pospas mrchožroutům. Všechny je pohřbít nemohl, ale ji musel.

Celebrimborovo tělo prostřílené skřetími šípy se zhroutilo na zem.
Sauron zuřil a měl proč. Nedozvěděl se od Celebrimbora o Třech vůbec nic. A přitom právě po Třech toužil ze všech nejvíce. V záchvatu vzteku popadl nejbližšího skřeta, rozdrtil mu jediným stiskem lebku a mrštil s ním mezi ostatní skřety, kteří se v hrůze před jeho hněvem krčili jako spráskaní psi.
Přineste mi Sedm! Rozkázal Sauron. Pak zvedl Celebrimborovo tělo a narazil ho na kůl.
Pobijte je všechny! Rozdrťte ten směšný odpor těch ubožáků u řeky! Pobijte je do jednoho! Přineste mi hlavu Elronda Půlelfa!

Haldir vstal od narychlo navršené mohyly. Nedalo se říct, že by mu bylo líp, ale aspoň už rozuměl, proč chtěli, aby odjel. Věděli to, věděli, že není ve své naivní hlouposti na něco takového připraven. Jenže stalo se a on se s tím musel nějak vyrovnat. Cítil ale, že se změnil. To, co viděl, ho změnilo. Pořád měl strach, poprvé v životě se skutečně bál. Ale bolest ze ztrát se pomalu, velmi pomalu měnila v něco jiného, nového, tvrdého a nepoddajného jako elfí ocel - odhodlání. Mrtvým už nepomůže. Musí najít Celebrimbora. Nebyl mezi padlými. To znamená, že možná ještě žije. Musí najít ty, co přežili, pokud nějací jsou. A musí zjistit, co se stalo s Elrondem a Celebornem. A pak pojede do Lindonu, musí varovat Velekrále. Nebyl to možná nejlepší plán na světě, ale pro tuhle chvíli docela dobře stačil.

Ost-in-Edhil,“ zašeptal Glorfindel, když spatřil ohořelé trosky města, k nimž se jim konečně podařilo s obrovskými ztrátami ustoupit, jen aby zjistili, že je pozdě a z města místo posil přicházejí jen další skřeti.
Kdybych vám to už nestihl říct,“ řekl Celeborn. „Bylo mi ctí bojovat s vámi.
I mně, příteli, i mně,“ odvětil Elrond trpce. „Ale ještě nejsme mrtví. A než budeme, vezmeme s sebou tolik skřetů, kolik budeme moct!
Nesnáším zoufalé bitvy,“ zavřel Glorfindel.

Haldir zaslechl za svými zády pohyb prakticky na poslední chvíli. I to mu však umožnilo sevřít ruku, která po něm sahala a srazit útočníka na zem.
Taurione?“ vydechl Haldir užasle, když spatřil útočníkovu tvář.
Sakra, Haldire, málem jsi mi zlomil ruku!“ postěžoval si elf.
Haldir ho pustil a pomohl mu vstát. Taurion si přejel rukou po týlu.
Budu mít bouli,“ zamručel nespokojeně.
Myslel jsem, že jsi skřet, Tauri,“ omluvil se Haldir.
Já zase myslel, že jsi odjel z města,“ řekl Taurion.
Ne, já… zůstal jsem,“ zamumlal Haldir.
To nebylo zrovna rozumné, ale když už jsi tady. Pojď, jsme tu moc na ráně,“ vybídl ho Taurion.
Haldir se naposledy dlouze zadíval na hrob své matky, a pak dohonil Tauriona.
Přežil ještě někdo? A Celebrimbor? Víš o něm něco?“ zeptal se Haldir.
Přežila nás jen hrstka. O Celebrimborovi… je mi to líto. Nevíme o něm vůbec nic. Nejspíš je mrtvý,“ odvětil Taurion pochmurně.
Haldir zavřel oči. Nebolelo to, už ne. Jen cítil, jak v něm roste prázdno. Dokonce ani plakat už neměl sílu.
Kdo teď velí armádě?“ otázal se Haldir.
Myslíš jejímu zbytku? Nikdo, všichni velitelé jsou mrtví.

Šiky skřetů pochodovaly z trosek města. Jejich záměrem bylo sevřít Elrondovo vojsko mezi kladivo a kovadlinu a rozdrtit poslední odpor.
U Valar!“ vydechl Glorfindel, když spatřil skřetí zástavu.
Celeborn musel v první chvíli odvrátit pohled.
Elrond sklonil hlavu a ramena mu poklesla. Byl unavený, příliš unavený a cítil, že jeho vojáci jsou na pokraji sil.
Elfské vojsko zakolísalo, když na ně hnáni černým hněvem svého pána Saurona skřeti zaútočili. S Celebrimborovým rozdrceným tělem prostříleným šípy nabodnutým na kůlu jako zástavou.
Zatrub na roh,“ křikl Elrond.
Glorfindel užasl.
Zatrub na něj! Jestli někdo ve městě ještě žije, nedozví se o nás, když jim nedáme vědět!
Nedostanou se k nám!“ namítl Celeborn.
Musíme to zkusit. Každá sebemenší posila nám může pomoct,“ zašeptal Elrond. „Jen na ten roh, Glorfindeli, zatrub.

Elrond!“ vykřikl Haldir, když zaslechl zvuk elfského rohu. „Musíme se s ním spojit.“.
Na to je nás málo. Neprobijeme se k němu,“ namítl Taurion.
Haldir neodpověděl. Vytasil meč a prohlédl si jeho třpytivé ostří. Přišlo mu to tak dávno, co mu ho Celebrimbor dal. Jak to tehdy říkal? Že s ním ještě dokáže velké věci? Možná právě tohle měl Celebrimbor na mysli.
Haldire…,“ hlesl Taurion.
Celebrimbor by si nepřál, abychom se vzdávali. On se nevzdal! Tak se nesmíme vzdát ani my! Co chceš? Koupit skřetí šíp do zad, až budeme utíkat? Myslíš si snad, že dostat se odtud máme větší šanci, než se připojit k Elrondovi? Já říkám, že dokud v tomhle městě bude na živu jediný elf, budeme bojovat! Budeme bojovat až do konce!
Taurion užasle pohlédl na mladičkého elfa a pak jen řekl: „Shromáždím vojsko, můj pane.
Haldir ještě nikdy nikomu nevelel. Neměl na to věk, ani zkušenosti. Jenže zoufalá situace si žádá zoufalé činy.

Elrond už ani nedoufal v to, že by v troskách města byl někdo, kdo by slyšel hlas rohu, když přišli eregionští elfové.
Zase jsi měl jednou pravdu,“ uznal Glorfindel. „Ale nevím, jestli se mi to nezdá. To je opravdu vede to mládě?“ užasl, když si uvědomil, že elf, který se snaží dávat rozkazy má vlasy rozpuštěné tak, jak to nosí jen nedospělí elfové.
Ať je to kdokoli, má odvahu,“ prohodil Elrond, neunikl mu však Celebornův znepokojený pohled.
Haldirova statečnost a odhodlání by však stěží stačily na proražení řad nepřátel, kdyby eregionští elfové nespatřili skřetí zástavu. Elfy to rozpálilo do běla a vrhli se bezhlavě do útoku se zuřivostí, před jakou skřeti začali houfně couvat.
Pro Haldira byl pohled na Celebrimborovo zmrzačené tělo nabodnuté jako kus masa na kůl tím nejhorším zážitkem ze všech hrozných zážitků celého útoku na Eregion. Posedla ho zaslepující zuřivost a začal si k Celebrimborovu tělu probíjet cestu. Jeho meč se blýskal jako studený svit hvězd a pronikal skřetími brněními, jako by byla z papíru. Utrpěl několik zranění, ale žádné nebylo natolik vážné, aby ho to mohlo zastavit. A protože skřeti jsou ve své podstatě zbabělci, začali před ním couvat. Díky tomu a notné dávce štěstí se Haldir následován několika dalšími elfy probil až k Celebrimborovi.
Tomu klukovi snad přeskočilo!“ zaklel Celeborn, když viděl, jak se kolem Haldira uzavírá dav skřetů. A ač se sotva držel na nohou, sebral zbytky opěšalé noldorské jízdy a šel Haldirovi na pomoc. Sliboval, že až se mu ten kluk dostane do ruky, nařeže mu na holou, ale hlavně se modlil, aby to Haldir přežil.
Nakonec se se ztrátami podařilo Elrondovi shromáždit tu hrstku přeživších. Náporu skřetů však už neměli sílu odolat.
Haldir klesl na kolena a opatrně položil Celebrimborovo tělo na zem. Z desítek sečných ran mu prýštila krev. Bylo s podivem, že žádná nebyla vážná.
Blázne jeden, co sis myslel, že děláš?“ osopil se na něj Celeborn. Uchopil Haldira za ramena a zlobně jím zatřásl.
Haldir sotva popadal dech, takže neřekl nic, jen na Celeborna upřel své modré oči. Celeborn zaklel a sevřel Haldira v náručí.
Děkuj Elbereth, že jsi naživu,“ zašeptal.
Bitva však pokračovala. Celeborn Haldirovi nijak nebránil vrátit se do boje, ale nařídil mu, aby se držel v jeho blízkosti.
Glorfindel, který i nadále kryl zraněnému Celebornovi levý bok, teď po očku sledoval toho mladíčka. Byl to ještě nedospělý elf, ale s mečem uměl zacházet skutečně obdivuhodně. A jaká to byla zbraň! Mistrovské dílo hodné elfího prince. Glorfindela docela zajímalo, kde k ní ten klučina přišel. Ovšem musel se mu obdivovat. Udržet se v taková bitvě na nohou, to vyžadovalo pořádnou dávku umění. A nejspíš i nezanedbatelnou špetku štěstí. Rozhodně ale měl ten mladíček kuráž. Glorfindel si povšiml, že čeho se mu nedostává na zkušenostech, vynahrazuje vynalézavostí a schopností improvizace.
Přesto všechno by je nejspíš do posledního pobili, kdyby Sauronovo vojsko nebylo nečekaně napadeno ze zadu.
Durin III. totiž vyslal z Khazad-dum na pomoc voj trpaslíků a s nimi přišli ještě elfové z Lórinandu vedeni knížetem Amrothem. Jen díky tomu se Elrond dokázal vyprostit ze smrtelného sevření skřetích armád. Sauron nechal Elronda být a se vší silou se obrátil proti nově příchozím. Jeho síla byla obrovská a brzy elfy z Lórinandu a trpaslíky rozehnal. Brány Khazad-dum se však před ním uzavřely a dovnitř se probít nedokázal. Elrond měl tak dost času na ústup jedinou možnou cestou - na sever. To Sauron trpaslíkům nikdy nezapomněl a nenáviděl je o to víc. Každý skřet měl od té doby příkaz pronásledovat trpaslíky, jak jen to bylo možné.

Kapitola sedmá

Glorfindel mladíka sledoval už hezky dlouho. Vypadal jako někdo, kdo právě otevřel oči a zjistil, že svět je kruté necitelné místo, a neví, jak se s tím vypořádat. Nejvíc elfího knížete však zajímalo, kdo to je. A něco mu říkalo, že Celeborn o tom mladíkovi ví mnohé.
Haldir šel mlčky. Bolelo ho celé tělo, ale necítil se unavený fyzicky, byl spíš psychicky vyčerpaný. Elf, jenž klopýtal kousek od něj, zakopl a upadl. Pokusil se zvednout, ale už se mu nedostávalo sil. Haldir k němu došel, odepnul mu zprohýbaný pancíř potřísněný krví a sundal ho, aby ho zbytečně netížil. Všimnul si, že elf má bok převázaný obvazem nasáklým krví. Povzdechl si, obtočil si jednu jeho paži kolek krku a vytáhl ho na nohy. Elf se o něj opřel celou svou vahou.
Glorfindel se smutně pousmál, když viděl, jak mladík pomáhá elfovi v pochodu.
Má srdce na pravém místě,“ poznamenal Elrond, když uviděl, kam se Glorfindel dívá.
To jo. A bude z něj jednou dobrý velitel. Má to v sobě,“ přikývl Glorfindel. Ostatně jen dobrý velitel dokázal vést vojsko do ztracené bitvy. „Nevíš, kdo to je?
Nemám ponětí. Celebrimbor neměl děti, a přece ten mladík nosí meč, který je zcela jistě Celebrimborova práce a je to zbraň hodná prince. Celebrimbor by takovou zbraň nedal jen tak někomu, a přitom se o něm ani jednou nezmínil,“ neskrýval Elrond údiv a zvědavost.
Myslím, že Celeborn něco ví,“ nadhodil Glorfindel a olízl si suché rty.
Elrond se otočil, jako by mohl v dálce zahlédnout skřetí armádu.
Ještě musíme vytrvat. Až se dostaneme do hor, budeme v bezpečí. Pak si odpočineme.
Do Lindonu se nedostaneme,“ poznamenal Glorfindel.
Ne, opevníme se v Mlžných horách,“ řekl Elrond. „Tohle zdaleka není konec, Glorfindeli. To je teprve začátek.

Když dosáhli úpatí hor, dal Elrond konečně příkaz rozbít tábor. Haldir si uvědomil, že už několik mil vleče bezvládné tělo. Položil elfa na zem. Jeho šedé oči byly otevřené a nevidoucí. Zcela zbytečně zkusil nahmatat tep. Srdce se mu sevřelo, ale už ne tolik, jako když viděl prvního mrtvého elfa. Vyděsilo ho to. Copak může k něčemu takovému otupět? Zavřel elfovi oči a složil mu ruce na prsou. Měl pocit, že se topí ve vlastních pocitech a myšlenkách. Zoufale zatoužil, aby tu teď byla jeho matka nebo Celebrimbor, prostě někdo, komu by se mohl schoulit v náručí, aby se necítil tak hrozně sám. Jenže oni byli mrtví. Mrtví! Mrtví… Připadal si jako nahý v trnovém keři. Každý pohyb ho vnitřně drásal. Zadíval se na mrtvého elfa.
Jaká je smrt, napadlo ho.
Nedokázal si to představit. A možná proto ho smrt tak děsila.
Nech ho jít,“ řekl mu někdo měkce.
Haldir ucítil, jak ho někdo objal a přitáhl k sobě. Cítil teplo něčího těla, pomalý tlukot srdce, uklidňovalo ho to.
Jeho fëa dojde v Mandosu klidu a znovu se narodí. Netruchli tedy pro mrtvé. Fyzická smrt není konec.
Haldir překvapeně vzhlédl. Myslel si, že je to Celeborn, ale nyní mu došlo, že je to úplně cizí elf.
Glorfindel,“ představil se zlatovlasý elf.
Haldir z… prostě jen Haldir,“ zašeptal Haldir a odtáhl se. Znal podle jména tohoto elfa a nepřišlo mu vhodné být mu tak blízko. Vždyť tohle byl Vznešený elf, kníže elfů, slavný Glorfindel z Gondolinu, hrdina Prvního věku.
Pojď, potřebuješ ošetřit,“ řekl Glorfindel a kývl hlavou k Haldirově levé ruce. Zpod špinavého cáru tuniky, který použil jako obvaz, prosakovala krev a stékala mu po ruce. A to nepočítaje desítky sečných ran, které si ze své první bitvy odnesl.
Je mi fajn,“ namítl Haldir tiše. Nebyl si zcela jist proč, ale styděl se za svou slabost.
Glorfindel vstal a došel si pro trochu čisté vody, hojivou mast a obvazy. Vrátil se k Haldirovi a klekl si vedle něj do trávy.
Jsi paličatý, viď?“ poznamenal Glorfindel. „Ale ty rány potřebují ošetřit. Bude ti pak líp. Věř mi, vím, o čem mluvím.
Haldir usoudil, že není zrovna vhodné hádat se s někým, jako je Glorfindel, a tak se podřídil. Glorfindel mu pomohl svléknout potrhanou a zakrvácenou tuniku. Haldir přitom nedokázal potlačit bolestné zasyknutí. I když se zvládl vyhnout přímému zásahu a lehké kožené brnění ho uchránilo před vážnějším poraněním, měl na těle pěkných pár ran a ty citelně bolely. Naštěstí to byla jen povrchová zranění a pár modřin, skutečně nic vážného.
Glorfindel namočil ve vodě kus obvazu a začal rány opatrně vymývat. Haldir se přinutil sedět klidně a nedávat najevo, jak to bolí. Byl si vědom i toho, že si ho Glorfindel prohlíží a poprvé v životě cítil rozpaky.
Glorfindel vyčistil rány a pak jakoby mimochodem začal smývat špínu z Haldirova těla. Tmavovlasý elf se mu docela líbil. Byl vysoký, dobře stavěný, měl širší ramena a antracitově černé vlasy - prostě pravý Noldo.
Glorfindel na rány nanesl mast a zručně Haldirovi převázal poraněnou paži. Ostatní rány nechal odkryté, protože nekrvácely a na vzduchu se budou hojit lépe.
Až se mast vstřebá, můžeš se obléknout.
Díky,“ řekl Haldir.
Nemáš zač,“ pousmál se Glorfindel a posadil se vedle něj. Podal Haldirovi lahvici s vodou a lembas.
Haldir se napil, ale lembas si nevzal. Místo toho se zadíval na své ruce a snažil se nějak očistit zaschlou krev. Dal by cokoli za pořádnou koupel.
Měl bys něco sníst. Čeká nás ještě dlouhá cesta,“ řekl Glorfindel tiše.
Nemám hlad,“ zašeptal Haldir. Ta bitva byla něco strašného, nechtěl by to zažít znovu. Na druhou stranu v ní nemusel myslet na nic, prostě to pustil z hlavy. Teď z toho byli venku, aspoň na čas, a bylo až příliš prostoru pro přemýšlení.
Nebudu ti nalhávat, že to přebolí,“ řekl Glorfindel jako by Haldirovi četl myšlenky. „Nepřebolí. Budeš se s tím prostě muset naučit žít - s tím, a s mnohým dalším. To už zkrátka náš úděl - pamatovat si.
Copak na tohle lze vůbec zapomenout?“ zašeptal Haldir.
Lidé to dokáží,“ odvětil Glorfindel.
Haldir se na něj překvapeně podíval.
Dokáží zapomenout?“ vydechl.
Ano, časem to špatné v jejich paměti bledne a to krásné se stává ještě krásnějším,“ přikývl Glorfindel.
Šťastní lidé,“ povzdechl si Haldir.
No vidíš, a oni závidí nám,“ pousmál se Glorfindel.
Lidé,“ odfrkl si Haldir a do jeho hlasu prosákla hořkost.
Nesuď je tak příkře. Lidi prostě musíš posuzovat kus od kusu,“ řekl Glorfindel smířlivě.
Haldir se zadíval směrem k Eregionu. Přesněji směrem, kde kdysi býval Eregion.
Vím, jak je těžké přijít o domov,“ zašeptal Glorfindel.
Haldir už chtěl odseknout, že to tedy neví. Včas si naštěstí uvědomil, s kým mluví a zůstal mlčet1. Přesto mu nedalo, aby se nezeptal na věc, která ho tížila.
Jaká je smrt?
Glorfindel dlouho mlčel, než velice tiše odpověděl: „Je to jako skok do temné studené vody. Na víc se mne neptej.
Haldir se začervenal.
Omlouvám se, nechtěl jsem být hrubý,“ hlesl zahanbeně.
Já vím,“ přikývl Glorfindel. „Kdyby ne, odpověděl bych ti jinak.

Glorfindel kráčel s dekou v ruce mezi spícími elfy. Potřeboval si taky odpočinout. Elrond s Celebornem seděli u ohně. Glorfindel si přisedl.
Za úsvitu musíme vyrazit. Zdrželi jsme se tu příliš dlouho,“ řekl Elrond.
Měli byste si jít oba lehnout,“ navrhl jim Glorfindel.
Ne, myslím, že bych neusnul,“ zavrtěl Celeborn hlavou. Zraněnou nohu měl již ošetřenou a našli mu pevný klacek jako hůl, o kterou by se mohl opírat.
Jak je Haldirovi? Jak to zvládá?“ zeptal se Glorfindel.
Celeborn si s odpovědí dával poněkud na čas.
Spí. Bude v pořádku. Měl víc štěstí než rozumu.
Myslel jsem něco trochu jiného,“ řekl Glorfindel.
Já vím,“ přikývl Celeborn. „Ale on to zvládne.
Neměl by teď být sám,“ ozval se Elrond zamyšleně.
Já se na něj půjdu podívat,“ nabídl se Glorfindel a vstal.
Haldir ležel poblíž ohně tam, kam už nedosáhlo světlo plamenů, které by ho mohlo rušit. Byl schoulený do klubíčka zabalený do teplé deky, ale jak se neustále neklidně převracel, sklouzla mu z ramen a odkryla nahou kůži. Glorfindel ho přikryl a zadíval se mu do tváře stažené úzkostí. Byl to ještě kluk, nedospělý elf nepřipravený vzdorovat tvrdé realitě světa, do které byl tak náhle vhozen.
Co je to za kluka?“ zaslechl Glorfindel od ohně Elrondův hlas.
Celebrimbor… byl to jeho chráněnec,“ zněla Celebornova vyhýbavá odpověď.
Glorfindel si rozložil vedle Haldira deku a lehnul si k němu. Opatrně, aby ho neprobudil, si ho přitáhl k sobě. Mladík se ve spánku zavrtěl a přitiskl se ke Glorfindelovi, hlavu si položil na jeho rameno.
Že se o něm Celebrimbor nikdy nezmínil?“ podivil se Elrond.
A proč by měl?“ opáčil Celeborn. Jeho hlas zněl jaksi popuzeně.
Glorfindel vklouzl rukama pod deku a objal ho. Jeho kůže byla hebká a hřejivá. Glorfindel si nemohl pomoct, aby po ní jemně nepřejížděl prsty. Haldir byl jako sametové kotě - stejně přítulný, stejně příjemný na dotek. Glorfindel cítil, jak se Haldir pomalu uklidňuje. Přestal se vrtět, tvář se mu uvolnila a on upadl do spánku bez zlých snů.
Kolik mu vlastně je?“ zajímal se Elrond.
Za dva měsíce bude dospělý.
A rodiče?
Glorfindel poslouchal hovor u ohně stále méně. Teplo Haldirova těla a únava ho ukolébávaly ke spánku.

*****

Největšímu nebezpečí unikli, třebaže museli být i nadále obezřetní. Měli však hodně raněných, kteří jejich postup značně zpomalovali.
Glorfindel se držel v Haldirově blízkosti a často spolu rozmlouvali. Témata jejich hovoru se však úzkostlivě vyhýbala bolestným věcem.
Haldir si otřel špinavé dlaně do kalhot.
Dal bych cokoli za koupel,“ posteskl si.
Až dorazíme k Bruinen, budeš mít příležitost. Ale voda z hor je pěkně ledová,“ pousmál se Glorfindel.
Ale to je hezkých pár dní cesty,“ namítl Haldir. „Tímhle tempem… nejméně dva týdny.
Je to nejpříhodnější místo k zbudování pevnosti, protože je tam zdroj pitné vody,“ připomněl Glorfindel.
Já vím, já vím,“ potřásl Haldir hlavou. „Raději bych ale šel do Lindonu.
Jenže tam teď nemůžeme. S každou hodinou zabírá Sauron víc a víc z Eriadoru. Tlačí nás na sever,“ řekl Glorfindel zachmuřeně.
A Gil-galad? Musí být přece varován!
Glorfindel položil Haldirovi ruku kolem ramen.
A bude,“ slíbil. „O to se postaráme. Ale všechno má svůj čas. Trpělivost, chlapče.

*****

Glorfindel dokončil obvaz na Haldirově levé paži. Haldir se poněkud nespokojeně protáhl.
Škrtí?“ zeptal se Glorfindel.
Ne,“ zavrtěl Haldir hlavou. „Bolí mě záda. Asi jsem včera usnul na nějakém drnu nebo co.
Glorfindel si kleknul za Haldira a vyhrnul nu košili. Jeho ruce přejely po elfových zádech.
Jo, tam,“ sykl Haldir, když se Glorfindelova ruka dotkla bolavého místa.
Glorfindel začal Haldirovi jemně masírovat záda.
Není divu, že tě bolí záda. Jsi celý ztuhlý v křeči. Uvolni se,“ nabádal ho.
To se snadno řekne,“ bránil se Haldir.
Nejsi zvyklý spát venku?“ zeptal se Glorfindel.
Ne, to není tím,“ povzdechl si Haldir.
Glorfindel přestal s masáží a přitiskl se k Haldirovým zádům. Jejich tváře byly jen kousek od sebe a chvílemi se dotýkaly.
Nemohl jsi tomu zabránit, ani to změnit. Prostě to přijmi, jak to je,“ zašeptal Glorfindel. Cítil, jak se Haldir třese.
Pořád je vidím. Jak tam leží na dlažbě… všude je krev… a ona… je mezi nimi,“ zašeptal Haldir.
Ona?“ opakoval Glorfindel sotva slyšitelně.
Moje matka… zabili ji… zabili,“ hlesl Haldir.
To je mi líto,“ řekl Glorfindel.
Haldir pootočil hlavu, aby Glorfindelovi viděl do tváře. Poprvé si pohlédli do očí takto z blízka a Glorfindel ke svému úžasu zjistil, že Haldir má modré oči.

*****

Haldir se zadíval na noční nebe.
Připadá mi to jako celá věčnost, co jsem se na ně díval,“ zašeptal.
Ani Glorfindel nespal. Haldir měl hlavu položenou na jeho rameni, jak se stávalo příjemným zvykem. Nebyl už žádný důvod, aby spávali spolu, jenže jim bylo tak nějak dobře, tak proč by měli něco měnit.
Glorfindela trápila neodbytná otázka. Bál se na ni však Haldira zeptat. I když spolu hodně mluvili, ještě pořád se vyhýbali určitým tématům. Když Haldira poprvé uviděl, automaticky předpokládal, že je Noldo. Ostatně narodil se a žil ve městě noldorských kovářů. Koho by napadlo hledat zrovna tam sindarského elfa. Nejen kvůli tomu, že mezi Sindar a Noldor stále zůstávala stopa hořkosti, ale i proto, že Sindar nesdíleli lásku Noldor ke kameni a kovům. Jenže Glorfindel potřeboval mít jistotu, potřeboval slyšet odpověď na svou otázku.
Tvoji rodiče nebyli Noldor, že?“ zašeptal Glorfindel váhavě.
Haldir dlouho mlčel a Glorfindel se v obavách z mladíkovi reakce skoro ani neodvažoval dýchat.
Otec byl, ale máma pocházela z Lórinandu,“ odpověděl Haldir nakonec, a překvapivě docela klidně. „Nějaký čas pobývala v Lindonu, než odešla s Celebrimborem do Eregionu. Milovala stromy. Nikdy jsem v Lórinandu nebyl. Slibovala, že tam pojedeme, až budu dospělý. Vyprávěla o tamních stromech, o mallornech, vždycky s takovou láskou.
Haldir se zasněně pousmál, jako by mu vzpomínky ožívaly před očima, a pokračoval klidným hlasem: „To ona přesvědčila Celebrimbora, aby nechal vysázet cesmínový háj. Kdekoli byl kousek místa, něco tam zasadila. Hrozně se kvůli tomu s Celebrimborem hádali, protože když strom vyrostl, trhal dlažbu. Ale ona si nedala říct. Nikdy mi neřekla, proč vlastně zůstala v Eregionu mezi elfskými kováři. Myslím, že před něčím utíkala, ale nedokázala tak úplně odejít, a tak zůstala mezi Lindonem a Lórinandem.
Haldirův hlas posmutněl.
Teď jsou to už jen vzpomínky,“ povzdechl si.
Glorfindel Haldira jednou rukou objal.
Až přijde čas, zase se s ní setkáš. A ona bude moct být pyšná na svého syna,“ zašeptal Glorfindel.

*****

Elrond se musel pousmát, když pozoroval Glorfindela s Haldirem, jak do sebe strkají a pošťuchují se jako dvě malé děti.
Nejdřív jsem si nebyl jistý, ale teď jsem Glorfindelovi vděčný,“ přiznal Celeborn. „Jsem rád, že se Haldir zase směje.
Je mladý a silný. Jen potřeboval najít někoho… někoho, aby nebyl sám,“ řekl Elrond, a pak po chvíli dodal: „Hodně se podobá otci.
Celeborn poplašeně vzhlédl.
Nemusíš nic říkat,“ upokojil ho Elrond. „Ale mám oči a vidím mnohé. Ostatně divím se, že si té podoby nikdo ještě nevšiml. A navíc má po matce modré oči. V Eregionu byla jediná elfka sindarského původu - Ciltallë.
Doufám, že mu to neřekneš,“ požádal Celeborn.
Ne, neřeknu. Ničemu by to neposloužilo. Haldir si potřebuje nejdřív vyléčit rány, které utržil, než bude připraven setkat se s otcem,“ řekl Elrond zamyšleně. „Nicméně mě zaráží, že o tom Ciltallë nikomu neřekla. Připravit Haldira o otce… to bylo tvrdé2.
Taky jsem si myslel, ale věřila, že dělá to nejlepší,“ pokýval Celeborn hlavou.
Možná, v každém případě jeho objevení se přichází právě v čas,“ usoudil Elrond. „A může ještě mnohé změnit.
O důvod víc, aby se s touto… informací nakládalo obezřetně,“ zdůraznil Celeborn.
Glorfindel s sebou strhl Haldira na zem. Svalili se do trávy a snažili se jeden druhému zabránit, aby vstal.

*****

Haldir seděl na sluníčku a pomalými tahy leštil mitrilové ostří Hatholdinu.
Tak je to správné. O takovou zbraň je nutno dobře pečovat,“ pochválil ho Glorfindel a přisedl si.
Ještě před pár dny jsem ji nepotřeboval,“ zašeptal Haldir a vrátil meč do pochvy.
Na světě jsou i jinačí síly než Zlo,“ řekl Glorfindel. „Můžu?“ kývl ke zbrani.
Haldir přikývl. Glorfindel vytáhl meč z pochvy a ostří se zatřpytilo. Zkusmo jím máchl do vzduchu.
Je nádherný,“ pokýval uznale hlavou. „Celebrimbor se opravdu překonal.
Dal mi ho krátce předtím než….
Nemysli na to,“ řekl Glorfindel a položil Haldirovi konejšivě ruku kolem ramen.
Haldir se ke Glorfindelovi přitiskl.
Glorfindel prohrábl ty temně černé prameny.
Haldirova ruka našla jeho a jejich prsty se propletly.

*****

Proč vlastně chceš tak moc do Lindonu?“ zeptal se Glorfindel.
Celebrimbor chtěl, abych tam jel. Přál si, abych varoval Gil-galada,“ vysvětlil Haldir.
A ty jsi nejel,“ konstatoval Glorfindel.
Hůř,“ povzdechl si Haldir. „Odmítl jsem jet. Rád bych to aspoň dodatečně napravil.
Už jsem ti říkal, že to tě trápit nemusí. Elrond se o to postará,“ řekl Glorfindel.
Já vím,“ přikývl Haldir. „Jenže… Celebrimbor říkal ještě něco. Říkal, že jestli chci odpovědi, musím jet do Lindonu za Gil-galadem.
Jaké odpovědi?“ zajímal se Glorfindel.
Především, kdo je můj otec a kdo jsem tím pádem i já,“ zašeptal Haldir.
Copak ty svého otce neznáš?“ užasl Glorfindel.
Haldir zavrtěl hlavou a sklopil zrak. Glorfindel uchopil Haldira za paži a přiměl ho zastavit se.
Pojedeme do Lindonu hned, jak to bude možné. A ty pojedeš s námi,“ slíbil.

Poznámky:
1) Glorfindelův domov Gondolin byl v roce 511 Prvního věku srovnán se zemí armádou skřetů, zlobrů, draků a balrogů, když bylo skryté království zrazeno a odhaleno Morgothovi. Glorfindel padl při obraně města v souboji s mocným balrogem.
2) Všeobecně se má za to, že fëa (duše) dítěte čerpá před narozením mnohé od matky i od otce. Proto bylo považováno za velmi bolestné, když se manželé museli v této době odloučit a když otec nebyl v raném dětství přítomen. Zároveň to byl i důvod, proč měli elfové tak málo dětí - matku těhotenství často strávilo na těle i na duchu, takže už na další děti neměla sílu.

Kapitola osmá

Sedmnáctého dne od zničení Ost-in-Edhilu pozdě večer dospěli konečně k řece Bruinen a utábořili se.
Jakmile Glorfindel splnil všechny svoje povinnosti a dal rozestavět hlídky, odešel se k řece opláchnout. Většina se již umýt byla. Všichni potřebovali doslovně i obrazně smýt špínu bitvy. Našel si dobře schůdný břeh a začal se svlékat. Když uslyšel šplouchání vody, zvedl hlavu. Haldir k němu zvolna kráčel a brouzdal se bosýma nohama ve vodě. Na sobě měl jen kalhoty. Tuniku nesl v ruce. Podle jeho mokrých vlasů Glorfindel usoudil, že se byl taky umýt.
Je jako led,“ pousmál se Haldir.
Glorfindel mu úsměv oplatil.
Koukám, že se ti to už pěkně zahojilo,“ prohodil Glorfindel, zatímco pečlivě skládal svou tuniku i košili.
Haldir si bezděčně přejel rukou po levé paži. Rána od šípu byla již zhojená, zbývala po ní jen nevelká modřina.
Jo, ta mast pomohla.
Glorfindel se narovnal a chtěl odpovědět, že to nestojí za řeč, když si uvědomil, že Haldir stojí blízko, velmi blízko. Podíval se mladíkovi do očí. Třpytily se jako hvězdy.
A taky tvoje péče,“ dodal Haldir tiše.
Glorfindel nedokázal přesně říct, proč mu z Haldirova tónu naskočila husí kůže.
To jsem rád,“ odpověděl Glorfindel. Pohnul rukou, jako by si chtěl sundat kalhoty, ale neudělal to, skoro jako když si to najednou rozmyslel.
Jestli překážím,“ zašeptal Haldir. „Můžu jít.
Možná… bys měl,“ přisvědčil Glorfindel. Ten Haldirův tichý, podmanivý tón a pohled jeho očí se mu vůbec nezamlouval.
Haldir pomalu přikývl. Když však udělal krok, na blátivém břehu mu uklouzla noha. Zcela instinktivně se chytil Glorfindela kolem krku a oba spadli do vody. Glorfindel měl však silný dojem, že to Haldir udělal schválně.
Haldir se dostal nad něj a vůbec se nesnažil vylézt ze studené vody, naopak sklonil se k němu a jeho tvář se přitiskla ke Glorfindelově, čímž zlatovlasého elfa jen utvrdil v přesvědčení, že nešlo o žádnou náhodu.
Glorfindel ucítil, jak se k němu Haldir víc přitiskl. Mohl tak nejen cítit pach Haldirova vzrušení, ale vnímat i erekci otírající se o jeho tělo. A Glorfindelovo tělo na to odpovídalo. I on začínal být vzrušený.
Tak krásný,“ zašeptal Haldir a jeho rty se dotkly Glorfindelova špičatého ucha.
Glorfindel ze sebe Haldira hrubě shodil.
Co si o sobě myslíš?!“ zasyčel vztekle na mladšího elfa a zvedl se. Nevěděl, jestli se třese víc zimou nebo vztekem.
Já myslel…,“ začal Haldir tiše. Zůstával sedět ve studené vodě s hlavu skloněnou, protože se Glorfindelovi bál podívat do očí.
Ještě žádné štěně jako ty se nedovážilo udělat mi takový obscénní návrh!“ vyštěkl Glorfindel. Bylo vidět, že je mladíkovou troufalostí skutečně pohoršen.
Omlouvám se,“ hlesl Haldir zahanbeně. „Já jsem opravdu….
To mne nezajímá! A omluva se nepřijímá! Radím ti, abys to už nikdy, opakuji nikdy nezkoušel! Je ti to jasné?!
Haldir se pod náporem Glorfindelova hněvu ještě víc schoulil a horlivým přikyvováním se snažil dát najevo, že je mu to zcela jasné.
My dva jsme spolu skončili. Přinejmenším do doby, než se naučíš slušně chovat!“ ucedil Glorfindel. Prošel kolem Haldira, sebral si svoje věci a vrátil se do tábora.
Když Haldir osaměl, složil hlavu do dlaní a rozbrečel se.

Haldir se vrátil do tábora velmi pozdě. Styděl se za sebe a bylo mu to líto. Vlastně ani sám pořádně nevěděl, co ho to napadlo. Nezkoušel to na dospělého elfa poprvé. V Ost-in-Edhilu se párkrát pokusil své problémy řešit poněkud nevhodným způsobem. Pochopitelně se mu vždycky dostalo shovívavého odmítnutí. Jenže to byli elfové, které znal dlouho. Jak ho vůbec mohlo napadnout, zkoušet to na Glorfindela? Vždyť se skoro vůbec neznali. Měl takovou reakci předpokládat. Ne, především to neměl dělat. A nejhorší na tom bylo, že tohle odmítnutí bolelo. Někde ve skrytu duše totiž věřil, že Glorfindel neřekne ne.
Co se stalo?
Haldir zvedl oči a setkal se s Elrondovým pohledem.
Nic,“ zalhal.
Opravdu? Měl jsem dojem, že Glorfindela něco velmi rozzlobilo,“ prohodil Elrond a přisedl si. Podal Haldirovi lembas. „Měl bys něco sníst.
Nemám chuť,“ odmítl Haldir.
Jen to sněz,“ trval na svém Elrond. „A třeba mi pak povíš, se přihodilo.
Haldir si od Elronda neochotně vzal oplatku, ale jen ji převracel v rukou. Elrond mlčel. Nenaléhal, ale už jeho samotná přítomnost byla Haldirovi nepříjemná. Nechtěl mluvit o tom, co udělal. Na druhou stranu vnitřně se tím užírat nebylo o moc lepší.
Udělal jsem… hroznou blbost,“ zašeptal Haldir a ukousl sousto, aby oddálil chvíli, kdy, když už s tím začal, bude muset říct, čeho se dopustil.
Haldir polknul. Přišlo mu, že je lembas bez chuti a drhne mu v krku.
Udělal jsem Glorfindelovi… jistý… návrh… velmi hloupý návrh,“ přiznal se.
Napadlo mě to,“ přikývl Elrond.
Haldir se na něj překvapeně podíval.
Všímám si mnoha věcí, chlapče. Nejsem slepý,“ pousmál se Elrond. „Tobě se Glorfindel líbí, viď?
Haldir se začervenal.
Na tom není nic špatného. Ale způsob, jakým ses to snažil dát najevo, byl… víc než nešťastný. Haldire, copak tě matka nic nenaučila?
Já vím,“ povzdechl si Haldir. „Vím, že bych se neměl…, že bych se neměl plést mezi dospělé. Nevím, co to do mě vjelo. Prostě jsem si nemohl pomoct.
Samozřejmě že víš, proč jsi to udělal,“ řekl Elrond. „Vedla tě k tomu čistá fyzická žádost, že? A to je důvod, proč by ses neměl zkoušet zaplést s dospělými elfy. Sex pro čiré fyzické uspokojení je záležitost dospívajících. Nediv se, že to Glorfindela pohoršilo. Přece jsi nečekal, že se s tebou, úplně cizím elfem a nedospělým k tomu, vyspí?
Já nevím, co jsem čekal!“ odsekl Haldir. „Mrzí mě to,“ dodal tiše.
Chápu, že neprocházíš jednoduchým obdobím. Všichni jsme to zažili, ale tobě to ještě ztížila skutečnost, že jsi neměl žádné vrstevníky. A ke všemu se musíš vyrovnávat se spoustou dalších věcí,“ řekl Elrond měkce. „To ovšem nijak neomlouvá tvé chování.
Já vím,“ vzdychl Haldir.
No, měl by ses od teď chovat ke Glorfindelovi opravdu velmi zdvořile,“ poradil mu Elrond.
Samozřejmě,“ přisvědčil Haldir. „Ostatně nic jiného mi ani nezbývá.
Návrh, který jsi mu udělal, rozhodně nebyl zrovna… nejvhodnější, a nejslušnější to taky nebylo. Ale každý děláme chyby. Glorfindel je rozumný elf. Pochopí to,“ povzbudil ho Elrond, zvedl se a zamířil zpátky mezi ostatní.
Nešlo mi jen o sex,“ zašeptal Haldir.
Elrond se překvapeně otočil.
Nechtěl jsem ho urazit. Já jsem jen chtěl… myslel jsem… myslel jsem, že to chce taky,“ hlesl Haldir nejistě.
Myslíš, že jsi připraven mít s někým vztah?“ zeptal se Elrond. Málokdy elfové dospěli přímo v den svých stých narozenin. Většinou k tomu docházelo o něco dříve nebo později. A fyzickému dozrání vždy to psychické předcházelo. Bylo tedy docela možné, aby Haldir už byl schopný navázat a udržet trvalý vztah. I když Elrond o tom pochyboval.
Já nevím. Jak se to pozná?“ zeptal se Haldir.
Jak?Až se nebudeš muset ptát, jak se to pozná. A přestaneš zaměňovat pojmy sex a láska. To, co jsi udělal, rozhodně nesvědčí o tom, že bys už dospěl, to mi věř, hochu,“ sdělil mu Elrond upřímně.

Glorfindel se vrátil do tábora až krátce před svítáním. Celou noc se potuloval po okolí a přemýšlel. Haldir hrubě porušil nepsaná pravidla chování stará jako elfové sami. Mladí elfové byli v důsledku hormonálních změn ve svém organismu tolik vnímaví k fyzické kráse a sexuální rozkoši, až zcela opomíjeli, že vztah není jen o sexu. Silná promiskuita a neschopnost navázat vztah na hlubší úrovni vedly k tomu, že milostné vztahy mezi dospělými a mladistvými elfy, zvláště šlo-li o mladíky, většinou končily těžkým zklamáním pro toho staršího. Proto se dodržovala zásada, že by se dospělý elf neměl zaplést s mladistvým, a naopak neplnoletí elfové se měli držet svých vrstevníků a neplést se mezi dospělé. Bylo to pro dobro obou stran.
Glorfindel měl plné právo být pohoršený a uražený. Jenže nedokázal z mysli vytěsnit ten Haldirův vyděšený, ublížený výraz, ty oči plné potlačovaných slz - bylo mu to líto. Nechtěl Haldirovi ublížit. Proč nemohl vyjádřil svůj záměr slovy, proč musel Haldir udělat to, co udělal? I mezi nejdůvěrnějšími přáteli, kteří spolu příležitostně měli styk, bylo tohle gesto velmi ošemetné. Nedovolil by si něco takového udělat Erestorovi v obavě, že to bude špatně pochopeno. A to se spolu znali už velmi dlouho i po fyzické stránce. Vždycky čekal na Erestorovo znamení, že to chce. Pouze mezi partnery to bylo přijatelné bezpodmínečně za všech okolností. A tohle černovlasé štěně s očima modrýma jako hlubiny Ulmeho1 vod se klidně opovážilo. Ačkoli musel uznat, že to chtělo pořádnou odvahu. Glorfindel znal elfy, kteří by Haldira byli schopni za něco takového i fyzicky napadnout. Proč Haldir tolik riskoval? Musel přece vědět, že bude odmítnut. Pravděpodobně velice tvrdě odmítnut. To byl skutečně tak zoufalý, že mu to za to stálo?
Glorfindel si pamatoval, jak byl v mládí nadržený. Strávil v posteli víc času, než byl ochoten přiznat. Ale nikdy by to nezkoušel … Glorfindel se zastavil. Teprve teď mu to došlo. V Ost-in-Edhilu nebyl žádný elf Haldirova věku. Ten kluk neměl vrstevníky, s jejichž pomocí by to období zvládnul. Glorfindel si to pokusil představit - sám, zmítaný hormony, odkázaný jen na masturbaci - to muselo být hrozné. Možná byl Haldir skutečně zoufalý a hledal jakékoli východisko ze své trpké situace. Glorfindela znepokojila myšlenka, že nějaký dospělý elf Haldirovi vyhověl. Většinou si starší elf k tomu mladšímu vytvořil příliš silný citový vztah a těžko se vyrovnával se skutečností, že ty city nejsou a ani nemohou být opětovány, že je pro toho mladšího jen způsob k ukojení touhy a nic víc.
Glorfindel se posadil k pohasínajícímu ohni. Jeho závěry ho neuspokojily. Haldir byl možná v dosti nezávidění hodné pozici, a proto to na něj zkoušel, ale on pořád v duchu viděl ty modré oči plné slz - takhle nereagoval někdo, kdo očekával odmítnutí.
Glorfindel spatřil, jak k němu tmou jde Haldir. Mohl by se zvednout a odejít, ale neudělal to. Rozhodl se, že to prostě hodí za hlavu, obrátí list.
Haldir zůstal záměrně stát v místech, kde světlo ohně přecházelo do tmy2.
Pane, poníženě tě žádám, abys přijal moji nejupřímnější omluvu za mé nevhodné chování.
Glorfindel zamžikal. Haldir nejen že vybral slova a postavil větu gramaticky tak, aby byla co možná nejzdvořilejší, ale ještě ke všemu svou omluvu řekl perfektní quenijštinou. Glorfindel byl zaskočený jako už dlouho ne. Málokterý sindarský elf by byl ochoten mluvit Starým jazykem3. Údiv však rychle vystřídalo zahanbení. Rozhodně nechtěl v Haldirovi vyvolat pocit, že se musí omluvit takhle. Ta věta byla řečena tak zdvořile, že z ní až mrazilo, jako by za těmi slovy nebylo ani kouska vřelého citu. Vstal a došel až k mladíkovi, aby mu mohl zblízka pohlédnout do očí. I když se Haldir snažil působit povzneseně až lhostejně, oči ho prozradily. Glorfindel v nich viděl zahanbení a překvapivě i smutek a bolest. Opravdu svým odmítnutím Haldirovi tolik ublížil? O co tu šlo? Jakou hru to s ním mladý elf hrál?
Glorfindel si uvědomil, že Haldir pořád čeká na odpověď, a začínal cítit jeho nejistotu. Nepřijmout takovou omluvu by znamenalo strašnou urážku a bylo by to neskutečně pohrdavé.
Omluva se přijímá,“ zašeptal.
Hanta rimbevë4,“ odvětil Haldir a chtěl odejít. Glorfindel ho chytil za paži.
Tohle nebylo nutné, Haldire.
Bylo. Já…
Glorfindel se cítil mizerně, protože viděl, že Haldir nemá daleko k slzám. Objal ho a pevně ho k sobě přitiskl.
Nechci tě ztratit,“ vzlykl Haldir. „Nikoho jiného už nemám.
Glorfindel svíral třesoucí se tělo a snažil se Haldira uklidnit. Mělo ho to napadnout. Jenže on pořád o Haldirovi uvažoval jako o dospívajícím. Zapomněl, že bude již brzy plnoletý, a nevzal proto v úvahu, že by mohl být už připravený. Dokonce ani ve světle toho, co Haldir prožil za hrůzy. A tak udělal to jediné, co mu v tu chvíli přišlo správné. Jemně, aniž by ho pustil, od sebe Haldira odstrčil a políbil ho - dlouze a měkce.
V první chvíli to Haldira vylekalo. Nevěděl, co má dělat. Nikdy se s nikým nelíbal. Ve zmatku, který cítil, se zapřel rukama o Glorfindelův hrudník a pokusil se vyprostit z jeho sevření, třebaže vlastně nechtěl, aby ho Glorfindel pustil. Byl to však jen prvotní impuls. Po chvíli Haldirovo tělo zvláčnělo a on se polibku zcela poddal. Jeho nejistota byla pryč a jeho polibky byly stále dychtivější. Byl sice nezkušený, ale učil se velmi rychle. Glorfindel vtlačil nohu mezi Haldirova stehna a záměrně se otíral o jeho ztopořený penis.
Když se jejich rty konečně oddělily, dýchal Haldir zrychleně a mělce, oči se mu třpytily touhou. Glorfindel věděl, že jestli připustí, aby k tomu mezi nimi došlo, nebude cesta zpátky. Už teď měl k mladíkovi příliš silný vztah a jestli se stanou milenci, i když věřil, že Haldir je připravený na vztah, mohl by zažít velmi bolestné zklamání.
Haldir neměl Glorfindelovo dilema. Když se ho Elrond ptal, zda je připraven, nebyl si skutečně jist. V tu chvíli cítil jen, že ho Glorfindel strašně vzrušuje. Toužil po něm tak, jako po žádném jiném elfovi. Měl dost času o tom všem přemýšlet, a ačkoli si teď nebyl o mnoho jistější, věděl, že bez Glorfindela by byl jeho život prázdný. Bolelo ho pomyšlení, že by neměl zlatovlasého elfa ve své blízkosti, že by nemohl usínat v jeho náruči a zase se v ní probouzet. Co jiného by to mohlo být než láska? Měl však strach, aby ho Glorfindel přese všechno znovu neodmítl, a tak se snažil potlačit své vzrušení, šílený chtíč, který ho spaloval, a čekal. Nechtěl udělat stejnou chybu podruhé.
Glorfindel si byl vědom Haldirova vzrušení i nervozity.
Řekni mi jednu věc, proč jsi to udělal, tam u řeky,“ zašeptal Glorfindel.
Haldir dlouho mlčel. Nebyl si jist, jaká je správná odpověď, a měl strach něco říct. Glorfindel byl však trpělivý.
Myslel jsem, že to chceš…, že mně chceš,“ řekl Haldir nakonec a nejistě se na Glorfindela podíval.
A ty chceš mně?“ zeptal se Glorfindel.
Haldir polknul a přikývl.
Jak moc? Na jednu noc? Na dva měsíce?“ Glorfindel nedokázal zabránit, aby se mu do hlasu nevkradla hořkost. Vždyť Haldir se za ty dva měsíce, až by dosáhl plnoletosti, mohl klidně sebrat a odejít a zlomit mu srdce.
Navždycky,“ odpověděl Haldir.
Glorfindel se na černovlasého elfa zadíval. Od první chvíle ho to k němu táhlo. A musel si přiznat, že Haldirův odchod by mu zlomil srdce, ať už teď udělá cokoli.

Tunika pomalu sklouzla na zem a kalhoty ji následovaly vzápětí. Glorfindel se skoro ani neodvažoval dýchat, když se díval, jak se první sluneční paprsky rozlévají po Haldirově nahé kůži.
Krásný,“ zašeptal a pohladil Haldira po tváři.
Putoval rukou dolů přes nádherně tvarovaná ramena, kolem klíční kosti až k nepatrně tmavším bradavkám. Přejel po jedné prstem a Haldir tichounce zasykl. Glorfindel si olízl prst a jemně Haldira štípnul. Líbilo se mu, jak je bradavka vzrušením ztvrdlá a citlivá. Přejel rukama přes ty perfektní boky.
Tak krásný,“ zopakoval tiše.
Haldir nemluvil, ale jeho oči se třpytily touhou. Glorfindel pohladil konečky prstů Haldirův ztopořený penis, až z toho mladšímu elfovi naskočila husí kůže.
Haldir zabořil prsty do zlatých pramenů. Glorfindel jeho ruku ze svých vlasů vypletl a políbil ho do dlaně. Pak jeden po druhém olízl každý prst. Vsunul ho vždy do úst a hrál si s ním tak, jak si již brzy plánoval hrát s něčím jiným. Pro Haldira to byla dráždivá podívaná. Nechával Glorfindela dělat si s ním, co se mu zlíbí, částečně proto, že si nebyl tak jist tím, co by měl dělat. Tolikrát o téhle chvíli snil, ale neměl žádné zkušenosti.
Glorfindel pustil Haldirovu ruku a klesl na kolena, což mladšího elfa uvedlo do rozpaků.
Haldir vzdychl, protože teplý jazyk obkroužil krví naběhlý žalud jeho údu. Musel se opřít zády o kmen stromy, aby neupadl.
Glorfindel sevřel rukama Haldirův zadek a to, co před chvílí předváděl na elfových prstech, nyní s láskyplnou péčí aplikoval na ten dlouhý, štíhlý orgán, který tu tak nestydatě trčel před jeho obličejem.
Haldirovi se vydralo z úst hlasité zasténání, když ho Glorfindel vzal do úst. Sál ho a lízal, jeho ruce zabloudily mezi půlky jeho pozadí, a Haldira to dovádělo k šílenství, což dával hlasitě najevo. Tělem se mu rozlévalo horko, dýchal mělce a zrychleně.
Glorfindel ucítil, jak penis v jeho ústech ještě víc ztvrdnul. Nechal ho z úst vyklouznout a vstal. Stačily už jen dva pohyby rukou a Haldir vykřikl, když se přes něj přelila vlna rozkoše. Téměř se mu podlomila kolena, ale Glorfindel ho tiskl ke stromu a nedovolil mu upadnout. Teprve když bylo po všem, pustil ho a Haldir se lapaje po dechu sesunul na zem. Glorfindel ho pohladil po vlasech a políbil. Haldir se k němu přitulil. Glorfindel se usmál. Veškeré pochybnosti byly pryč. Když svíral uspokojeného Haldira, to hebké přítulné stvoření, v náručí, cítil, že takhle to je správné. Haldir se z jeho náručí vymanil a začal mu rozepínat tuniku. Jeho rty se lačně přisály k obnažené kůži, až Glorfindel zasténal. Haldir byl uspěchaný, ale Glorfindel ho nijak neomezoval. Věděl, že hormony v Haldirově těle mu stejně nedovolí zpomalit. Ostatně dobře si pamatoval, že v té době chtěl všechno hned a teď, nedokázal se ovládnout. A vlastně ani nechtěl, aby se Haldir ovládal.
Haldir shodil tuniku z Glorfindelových ramen, odhrnul mu z krku vlasy a dychtivě okusil božskou šíji. Líbal, jemně kousal a olizoval. Ano, učil se velmi rychle. Glorfindel spokojeně vzdychal, a pak natočil hlavu tak, aby učenlivým rtům nabídl své ucho. Haldir znatelně zaváhal, ale potom na špičaté ucho vyčnívající ze zlatých vlasů lehce dýchl. Když to Glorfindel ocenil spokojeným stenem, opatrně ho sevřel rty. Glorfindel zasténal a bezděčně si zajel rukou mezi nohy, kde pod látkou kalhot pulzovala jeho naléhavá erekce. Svíral ji a hladil, zatímco Haldirovy rty se věnovaly jeho citlivému uchu.
Haldir odstrčil Glorfindelovu ruku, rozvázal tkanice jeho kalhot a zajel do nich. Glorfindel vzdychl, když se Haldirova ruka obtočila kolem jeho horkého nedočkavého penisu.
Haldir přestal dráždit Glorfindelovo ucho. Stáhl elfovi kalhoty a poklekl mezi jeho roztažené nohy.
Glorfindel zasténal, když Haldir jeho penis pohltil. Odhrnul vlasy, jež vše zakrývaly jako závoj, aby se mohl dívat, jak jeho úd mizí v Haldirových ústech a zase se objevuje. Ano, bylo znát, že Haldir nemá žádné zkušenosti. Glorfindelovi to však vůbec nevadilo, ani když ho Haldir poměrně rychle a přímočaře přivedl k orgasmu.
Miluji tě,“ zašeptal Haldir, když pak spolu leželi v obětí a dívali se na postupující východ slunce.
A já miluji tebe,“ odpověděl Glorfindel.

Poznámky:
1) Vala Ulmo byl pánem vodstva Ardy
2) Elfové mají vynikající zrak. Vidí velice dobře i v noci. Ovšem dělá jim potíže přechod mezi světlem a tmou, takže za šera vidí podstatně hůř
3) Když Fëanor odváděl zástup Noldor proti vůli Valar z Valinoru do Středozemě, potřeboval lodě. Jejich příbuzní Teleri jim je však odmítli dát, a tak si je Fëanor vzal násilím. Bylo přitom hanebně pobito mnoho elfů z Teleri, kteří byli ozbrojeni jen lehkými luky a neměli proti Noldor šanci. Sindarští elfové žijící ve Středozemi o Zabíjení rodných, jak byl ten čin později nazýván, neměli ponětí, protože se tím Noldor pochopitelně nepochlubili. Když se to však nakonec král Sindar Thingol dozvěděl, zakázal, aby se v jeho říši mluvilo jazykem vrahů jeho příbuzných.
4) Děkuji mnohokrát

Kapitola devátá

Glorfindel se otočil na záda. Slunce již pomalu zapadalo. Haldir si položil hlavu na jeho hrudník a tiše si povzdechl.
Měli bychom se vrátit,“ poznamenal Glorfindel a vychutnával si teplo Haldirova těla.
Asi ano,“ přikývl Haldir; jeho hlas byl poněkud provinilý.
Ani Glorfindel se necítil lépe. Měli by správně jako všichni ostatní pátrat po vhodném místě k vybudování pevnosti. Neměli mnoho času. Každou chvíli jim do zad mohli vpadnout skřeti. A oni se tu válí v trávě a… Glorfindel Haldira jemně odstrčil a posadil se. Haldir se k němu zezadu přitiskl. Glorfindel ucítil, že mladší elf je už zase vzrušený, a vyvolalo to na jeho tváři úsměv. Haldir prostě nikdy neměl dost. Byl díky svému mládí k neutahání. Glorfindel cítil, jak se o něj Haldir záměrně tře a rty se lačně přisál na jeho šíji. Měli dobrou vůli plnit úkol, ale vždycky když se už chtěli obléknout a jít, nějak se to zvrtlo.
Glorfindel potlačil povzdech. Už nemohl. Nedokázal s Haldirem držet krok a docela se začínal těšit, až mladík konečně dospěje. Nicméně nemohl mu nevyhovět. Vymanil se z jeho sevření a přiměl ho, aby si lehl na záda do zválené trávy. Přišlo mu, že se do země již musely obtisknout tvary jejich těl. Kleknul si mezi Haldirovy nohy a sklonil se k jeho klínu.
Haldir zavřel oči a zasténal, když ho Glorfindelovy rty přivítaly v ráji.
Glorfindel se opřel rukou o Haldirovy neposedné boky, aby mu zabránil nadzvednout se. Tentokrát žádné trápení, žádné protahování slasti, ale rychlé přímočaré uspokojení. Ačkoli s Haldirem byla všechna vyvrcholení rychlá a přímočará. Byl příliš nedočkavý, příliš dychtivý - prostě mládí.
Haldir vykřikl a prohnul se v zádech. Glorfindel ho pustil, olízl si rty a díval se zblízka, jak bílá tekutina dopadá v mohutných výstřicích na Haldirovo tělo. Zamyšleně rozetřel jednu kalužku po napjatých třesoucích se svalech Haldirova břicha. Ejakulát byl řídký a bylo ho skutečně hodně, jako by Haldirovo tělo chtělo absenci spermií vyhradit množstvím. Glorfindel se sklonil a ochutnal. Nemělo to žádnou chuť ani ten výrazný pach semene. Byl to zřejmě ten nejjasnější znak, že je Haldir pořád ještě nedospělý, nezralý.
Ale teď už musíme vážně jít,“ řekl Glorfindel rozhodně.
Haldir přikývl a ztěžka vstal. Ještě se mu trochu třásly nohy, když se soukal do kalhot.

Celeborn se zamračil.
Neměl bys jim to tolerovat, Elronde,“ řekl vyčítavě Půlelfovi.
Elrond se otočil za Haldirem a Glorfindelem, kteří kolem nich prošli. Pach sexu a uspokojení byl zcela nezaměnitelný a nenechával na pochybách, co ti dva spolu dělali.
Haldir je na to příliš mladý. Copak si Glorfindel neuvědomuje, co dělá?“ pokračoval Celeborn roztrpčeně. „Tohle špatně dopadne.“
Myslím, že ne,“ řekl Elrond zamyšleně. „Nestává se mi to často, ale nejspíš jsem se v tom mladíkovi zmýlil,“ poznamenal spíš sám pro sebe.
Co?“
Elrond se na Celeborna zadíval.
Taky jsem si myslel, že je Haldir moc mladý, ale… nejspíš jsem se spletl. Mám pocit, že je připravený,“ řekl Elrond, a pak s pokrčením rameny dodal: „A pak, stejně je už pozdě.“

*****

Glorfindel stál rozkročený a močil na skalní stěnu. Haldir seděl na balvanu na okraji prudkého svahu a podle výrazu jeho očí, jež Glorfindela upřeně sledovaly, bylo jasné, na co myslí. Almion stál vepředu na cestě. Haldir i Glorfindel tušili, z jakého důvodu jim Elrond přidělil společníka. A po pravdě Glorfindel tomu byl rád. Haldira to nutilo zase své sexuální pudy chvíli ovládat.
Glorfindel se upravil.
Taky bych si potřeboval odskočit,“ zašeptal Haldir a přes rty mu přeběhl uličnický úsměv.
Jsi hroznej, víš to?“ pousmál se Glorfindel.
Nemůžu za to,“ ohradil se Haldir, vstal a protáhl se. „Skály a kamení - nesnáším hory,“ zavrčel.
Glorfindel ho chápal. I on se cítil trochu stísněně sevřený skalami, a to byl Noldo. Haldir měl v sobě krev Šedých elfů a byl k tomu tudíž mnohem citlivější.
Je to jako past,“ mrmlal Haldir rozladěně, když kráčeli dál po cestě.
Haldir zvedl oči k nebi.
Kdybych neviděl aspoň ten kousek nebe, zbláznil bych se tu,“ postěžoval si.
Koukej radši na cestu,“ napomenul ho Almion.
Bylo ale pozdě. Haldir došlápl na uvolněný kámen. Jako všichni elfové měl mimořádně vyvinutý smysl pro rovnováhu, takže jen nepatrně zakolísal. To však stačilo k tomu, aby se nezpevněný okraj cesty bez varování sesunul.
Haldire!“ vykřikl Glorfindel a pokusil se mladého elfa chytit. Haldirova dlaň se mu však vysmekla a kamenitá lavina ho strhla s sebou.
Haldire!!!“ zaječel Glorfindel vyděšeně.
Almion ho strhl zpátky, aby se nezřítil taky. Když se usadil prach, vrhl se Glorfindel k okraji.
Haldire! Haldire!“ Srdce mu bilo jako splašené a strach mu zaťal své ledové spáry hluboko do střev.
Haldir se opatrně posadil. Na tváři měl několik šrámů, do krve sedřené ruce a rozbité koleno.
Haldire!“
Haldir zkusil vstát. Koleno ho sice bolelo, ale neměl nic zlomeného, ani necítil, že by byl vážně zraněný. Vyvázl z toho docela lacino.
Haldire!“ zakřičel Glorfindel a bylo z jeho hlasu znát, že skoro začíná podléhat panice.
Haldira to docela potěšilo, že se o něj tak bojí.
Neřvi tak, nic mi není!“ křikl. Zaslechl, jak Glorfindel mumlá, že ho zabije a nemohl si pomoct, aby se neusmál.
Pak zaslechl šramot, spadlo několik kamenů a za nějakou dobu stanuli Glorfindel s Almionem u něj.
Glorfindel mu vyťal pořádný políček a pak ho sevřel v náručí.
Pitomče! Víš, jak jsi mě vyděsil?!“
Jsi v pořádku?“ zeptal se Almion.
Glorfindel Haldira pustil a setřel mu rukávem krev z rány nad levým obočím.
Jsem jen trochu potlučený, jinak je mi fajn,“ ujistil je Haldir. „Říkal jsem, že nesnáším hory.“
Nejlepší bude, když se vrátíme,“ rozhodl Almion.

*****

Elronde! Elronde!“
Elrond vstal od ohně. Dva elfové se zastavili až před ním a oba zároveň vyhrkli: „Našli jsme to!“
Mezi strmými horskými srázy objevili těžko přístupné údolí. Pěnící řeka jej rozdělovala na dvě poloviny. Rostlo tu plno stromů a vzduch omamně sladce voněl.
Imladris,“ vydechl někdo z elfů a to jméno už tomu místu zůstalo.
Roklinka se mu v pozdějších časech bude říkat v Obecné řeči a bude zde stát „Poslední domácký dům východně od moře„, kde se bude soustředit učenost a moudrost, a jenž bude vlídným útočištěm pro všechny tvory dobré vůle. Jednoho dne o tomto místě prohlásí malý, zdánlivě bezvýznamný hobit Bilbo Pytlík, že je to dokonalý dům, ať už dáváte přednost jídlu či spánku či práci či vyprávění historek či zpěvu či prostému posedění a přemýšlení, nebo příjemné směsici toho všeho dohromady1. Zatím zde však nebylo nic z toho, jen zpívající řeka a vítr ševelící v korunách stromů.
Během následujících dnů Elrond do údolí přesunul všechny elfy. Šlo to pomalu. Jediná přístupová cesta byla uzounká kamenitá pěšina. Držet se jí v bludišti Mlžných hor dělalo zpočátku problémy i ostrozrakým elfům. Poté po sobě zametli všechny stopy a začali s budováním svého nového domova.

*****

Ty, Haldire, kdy ses vlastně narodil?“ otázal se Glorfindel.
Proč se ptáš?“
Haldir se protáhl a pohodlně se o Glorfindela opřel.
Přece kvůli obřadu,“ řekl Glorfindel tiše.
Bylo zvykem, že v den stých narozenin, kdy se elf stával oficiálně dospělým mužem, mu matka spletla vlasy a otec požehnal.
Haldir dlouho mlčel.
Myslel jsem… nechtěl jsem…,“ Haldir si povzdechl. „Prostě… vždyť je to jen… jen hloupý obřad.“
Je to tradice,“ namítl Glorfindel.
Hloupá tradice,“ odsekl Haldir.
I hloupé tradice by se měli dodržovat. Je to naše dědictví, naše zvyky,“ trval na svém Glorfindel.
Dovol, abych ti připomněl, že já ani nevím, kdo je můj otec! A matka je mrtvá! Nemám jediný důvod dodržovat nějakou pitomou tradici!“ vyštěkl Haldir a vstal.
Počkej,“ chytil ho Glorfindel za ruku.
Nech mě být!“ vytrhl se mu Haldir.
Glorfindel se zvedl a objal Haldira kolem pasu.
Mrzelo by mě, kdybys ten zvyk ignoroval,“ zašeptal Glorfindel a prohrábl Haldirovi temně černé vlasy.
Nemám rodinu, s kterou bych ten zvyk mohl dodržovat,“ povzdechl si Haldir.
A já jsem co?“ zeptal se Glorfindel naoko rozzlobeně.

*****

Haldir si lehl na záda na postel. Trámy ještě voněly smolou. Protáhl se. Jeho nahá kůže byla ještě vlhká z lázně a leskla se v matném svitu svící. Po tom všem, co prožil, po týdnech tvrdé práce bylo divné jen tak ležet a nic nedělat. Haldir se obrátil na břicho.
Glorfindel vyšel z koupelny. Pohled na Haldira rozvaleného na posteli byl vzrušující. Olízl si rty a uvolnil ručník, který měl omotaný kolem boků. Nechal ho dopadnout na zem a posadil se na okraj postele. Sklonil se, políbil Haldira mezi lopatky a pokračoval dolů podél páteře.
Haldir se zachvěl. Glorfindel sklouzl rukama po zádech. Roztáhl rukama půlky toho rozkošného pozadí a vklouzl mezi ně jazykem. Haldir spokojeně vzdychl, prohnul se v zádech a lehce vystrčil zadek. Za celou tu dobu, co byli spolu se ještě nemilovali. Nikdy o tom nemluvili, ale oba věděli, že čekali právě na dnešní den. Nemuseli spěchat, nemuseli se ničeho obávat, měli na to klid a veškerý čas a pohodlí, jež si mohli přát. Haldir s tím ale neměl žádné zkušenosti, nedokázal si představit, jaké to bude, netušil, co se od něj čeká, co má dělat, a tak byl nervózní. Glorfindel to cítil, vnímal napětí v Haldirově těle a snažil se udělat maximum pro to, aby se Haldir uklidnil a uvolnil. Přál si, aby pro mladého elfa bylo jeho poprvé příjemným zážitkem.
Glorfindel se odtáhl a Haldirovi uniklo nespokojené zavrčení. Pak ucítil, jak se mu o zadek otřel Glorfindelův penis, a strnul. Věděl sice technicky vzato, jak to má probíhat, ale teorie a praxe byly něco zcela odlišného.
Uvolni se,“ zašeptal Glorfindel a políbil Haldira na záda. „Uvolni.“
Haldir si poznámku o tom, že to se snadno řekne, ovšem hůř udělá, nechal od cesty a pokusil se vyhovět. Bylo to ale zbytečné. Když ucítil, jak se do něj Glorfindel snaží dostat, jeho svaly se na protest stáhly, ačkoli si uvědomoval, že to není správné. Jenže si prostě nemohl pomoct.
Musíš se uvolnit,“ domlouval mu Glorfindel a jemně přejížděl rukou po Haldirových napjatých ramenech. „To úplně postačí. Já vím, je to možná poprvé trochu nezvyklé.“
Haldir mlčel, protože si nebyl jist vlastním hlasem. To, co zkoušeli, bylo cizí, neznámé. Nevěděl, co od toho má čekat. Skoro začal v duchu litovat, že Glorfindel není elfka, oč by to pak bylo jednodušší.
Glorfindel se malou masáží pokusil vyhnat strnulost z Haldirova těla, ale neúspěšně.
Možná bychom to mohli nechat na jindy,“ navrhl Glorfindel.
Ne,“ vydechl Haldir. Věděl, že to je pravda. Chtěl to, opravdu moc Glorfindela chtěl. Neustále si opakoval, že když se uvolní, tak to nebude bolet, ale moc mu to nepomáhalo.
Tak se uvolni,“ odpověděl Glorfindel.
Já se snažím!“
Musíš uvolnit ty správné svaly,“ radil Glorfindel.
Takhle tu budeme do zítra. Sakra udělej to,“ zavrčel Haldir.
Ale….“
Udělej to!“ sykl Haldir. Chtěl to mít už za sebou tu nejistotu z toho, jaké to bude. To jak to Glorfindel protahoval bylo horší, než kdyby si ho vzal bez otálení.
Tok Haldirových myšlenek přerušil výkřik a ostrá bolest, která jím projela jako kopí. Teprve o chvíli později si uvědomil, že to křičí on sám. V jeho těle bylo teď něco cizího, co mu působilo palčivou bolest. Matně si uvědomoval, jak se Glorfindel poplašeně ptá, zda ho neporanil, a jak ho prosí, aby se uvolnil. Ještě mu měl říct, jak to má udělat, když to tak příšerně pálí a bolí. Ztratil pojem o čase, takže nedokázal říct, jak dlouho trvalo než bolest pomalu polevila. Byl to divný pocit, mít Glorfindela v sobě, ale postupně si na to zvykal. Jen kdyby to tak nepálilo.
Jsi v pořádku?“
Haldir potlačil nutkání odseknout, že ne. Jak se obával, bolelo to. I když nepochybně si za to mohl sám. Kdyby nebyl tak křečovitý, mohlo by to být i příjemné. Byl ale rád, že už to má za sebou. Glorfindel se k němu přitiskl a šeptal mu do ucha konejšivá slůvka. Sice to bolelo i tak, ale těšila ho tak láskyplná starostlivost v Glorfindelově hlase.
Dobrý,“ vydechl Haldir, třebaže to nebyla pravda. Vydrží to až do konce. Příště to bude lepší.
S každým přírazem měl chuť vykřiknout bolestí. Byla to tvrdá zkouška sebeovládání. Nechtěl přiznat, že ho každý Glorfindelův pohyb bolí. Modlil se v duchu k Valar, aby se už Glorfindel udělal. Jeho vlastní vzrušení ho překvapilo. Bolest a rostoucí slast se smíchávaly do divokého koktejlu pocitů, který mu bral dech. Jedna část jeho mysli se chtěla odtáhnout a ušetřit se další bolesti, zatímco ta druhá toužila prozkoumat, jaké rozkoše mu tento druh styku skýtá. Jeho dilema vyřešilo Glorfindelovo chraplavé zasténání a teplá tekutina rozlévající se v jeho pozadí, jež odstartovala jeho vlastní vyvrcholení. Poprvé si uvědomil, jak tenká je hranice mezi obrovskou slastí a počínající bolestí. Chvílemi skutečně nevěděl, z jakého důvodu křičí.
Glorfindel opatrně vytáhl svůj ochablý penis ven. Políbil třesoucího se Haldira na rameno, přitiskl se k jeho zádům. Vnímal vůni Haldirova potu, jež se mísila s něčím novým - nezaměnitelným pachem Haldirova semene. Glorfindel se nepatrně pousmál. Málokdy se stávalo, že elf dospěl přesně v den svých stých narozenin. Většinou k tomu docházelo o několik dní dříve nebo později a převážně ve spánku. A u Haldira k tomu shodou okolností došlo právě teď.
Vítej mezi dospělé,“ zašeptal Glorfindel Haldirovi do ucha.
Haldir si olízl rty.
Hrozně mě bolí zadek,“ přiznal.
Glorfindel co nejjemněji přejel prsty přes Haldirův konečník. Trochu pobledl, když mu na nich ulpěla krev smíšená s jeho vlastním spermatem.
Haldire,“ zašeptal sklíčeně. „Mrzí mě to. Nechtěl jsem ti…“
Není to tak hrozné… vážně,“ vydechl Haldir. Cítil se malátný a unavený. Přivítal tedy možnost stulit se v Glorfindelově náručí a usnout.

*****

Glorfindel se usmíval, když splétal ty hedvábné černé prameny. Skutečně šlo jen o formální zvyk. Nikdo nemohl Haldirovi zabránit, aby si vlasy pak zase nerozpletl, třebaže to udělal málokterý elf. Stejně tak se oficiální plnoletostí pro Haldira moc věcí nezmění. Pouze mu už nikdo nebude moct zakazovat bojovat v jakékoli bitvě a pochopitelně je připravený najít si partnera, oženit se a založit rodinu.
Máš nádherné vlasy,“ zašeptal Glorfindel.
Haldir se usmál. Bylo to směšné tvrzení. Měl vlasy jako každý jiný elf. Na druhou stranu ho těšilo, že se Glorfindelovi líbí.
Glorfindel si dával načas. Pak odstoupil a prohlédl si své dílo. Z pramenů na skráních spletl copánky a ty zastrčil za špičatá ouška, před nimiž ponechal volný pramen, který splýval dolů podél Haldirovy tváře. Vlasy, které by mohly Haldirovi padat do obličeje, sčesal dozadu a spletl do krátkého copu.
Ještě tomu něco chybí,“ prohlásil a nasadil Haldirovi tenkou čelenku spletenou z proužků zlata a mitrilu.
Teď je to dokonalé,“ konstatoval spokojeně. „Půjdeme?“
Haldir vstal, pomalu se zhluboka nadechl a přikývl.
Půjdeme.“
Haldir byl rád, že je Glorfindel s ním. Cítil se nepříjemně, jak se na něj zraky všech upíraly. Elrond a Celeborn seděli v bohatě vyřezávaných křeslech. Místo zbroje teď nosili dlouhá skvostné roucha - Celebornovo bylo stříbřité, zatímco Elrond dával přednost tmavším barvám, jež ladily s jeho tmavými vlasy.
Haldirovi se zdálo, že místnost je nekonečná, že trvá celou věčnost přejít ji. Slyšel Glorfindela kráčet po své pravé straně jeden dva kroky za sebou, a přece měl iracionální nutkání se otočit a přesvědčit se, že tam opravdu je.
Elrond s Celebornem vstali a Haldir před nimi poklekl.
Haldire z Eregionu, přes své mládí jsi ztratil již mnohé. Ani tvá odvaha není o nic menší než nejednoho zkušenějšího.Vím, že tvoji rodiče by na tebe byli právem hrdí, a je mi ctí, že je tu zde dnes mám zastoupit. Vyrostl jsi v schopného muže. Nechť tě Elbereth ochraňuje, ať už tvé kroky povedou kamkoli, Haldire z Imladris,“ pronesl Elrond.
Přál bych si, abys do dospělosti vstupoval v šťastnější době,“ pousmál se Celeborn smutně. „Žádná cesta však není lehká v míru či ve válce a nikdy není dobré kráčet po ní osamoceně.“
Glorfindelovy rty se zvlnily v potlačovaném úsměvu.
Přeji ti hodně štěstí, chlapče. Nechť nad tebou Elbereth a Ulmo drží ochrannou ruku,“ řekl Celeborn.
Elrond Haldirovi pokynul, aby vstal. Celeborn mu svlékl tuniku a společně s Elrondem ho oblékli do stříbrošedého roucha. Celeborn Haldira ještě opásal mečem. Tím obřad skončil a mohla začít slavnost.
Celá Imladris zářila lucernami a všude zněl zpěv a smích. Glorfindel se držel u Haldira a potěšeně sledoval, jak se mladší elf baví. Třebaže hostina nebyla z těch nejbohatších, stoly se prohýbaly pod mísami s nejrůznějším obsahem. Glorfindel se o to osobně postaral. Ještě že na druhé straně hor byla lesní říše krále Thranduila. Víno z královských sklepů bylo lahodně opojné.
Okolo půlnoci se začaly vytrácet první páry do stínů noci.
Co bys řekl malé procházce?“ pošeptal Haldir Glorfindelovi do ucha, a přitom se jakoby mimochodem rty dotkl špičatého boltce.
Glorfindel vstal od stolu tak dychtivě, že převrhl dva poháry. Haldir se začal smát a vydrželo mu to, až dokud nevkročili do šera pod stromy, kde ho Glorfindel umlčel vášnivým polibkem. Zatímco se líbali, Haldirovy ruce obratně rozepínaly spony Glorfindelových šatů.
Tady?“ stačil ještě vydechnout Glorfindel překvapeně, než konečky prstů pohladily jeho nahou kůži a horké rty sevřely jednu vzrušením ztvrdlou bradavku.
Glorfindel zasténal.
Haldir rozvázal tkanice svých kalhot a nechal je sklouznout dolů. Glorfindel si olízl rty a jeho ruce přejely přes lesklou, hladkou látku Haldirova roucha, jež zakrývalo jeho nahé tělo.
Haldir se opřel rukama o kmen stromu a podíval se na Glorfindela přes rameno svůdným pohledem. Víc Glorfindel nepotřeboval. Rozhalil svůj vlastní šat, stáhnul si kalhoty, vyhrnul Haldirovo roucho a na jediný příraz do něj pronikl. Snad to bylo tím vínem, ale Haldir byl nesrovnatelně uvolněnější než poprvé. Tentokrát necítil žádnou bolest, jen rozkoš, jež ho nutila sténat a prohýbat se v zádech. Glorfindel svíral pevně jeho boky a pohyboval se mučivě pomalu.
Ano… ano… víc…,“ vzdychal Haldir.
Glorfindel sevřel v ruce Haldirův vzrušený penis a jemně ho začal třít. I když se Haldir všemožně kroutil, dával si na čas.
Dělej… prosím… udělej mě…,“ zakňoural Haldir slabě.
Glorfindel se k němu přitiskl a zašeptal mu do ucha: „Hm, nespěcháme přece nikam. Teď už jsi velký kluk a velcí kluci to dělají pomalu, móóóc pomalu, protože pak je to o móóóc lepší.“
Haldir nespokojeně zavrčel, protože Glorfindel setrvával bez pohnutí, jen jeho ruka hladila Haldirův jako kámen tvrdý penis.
To je týrání!“ postěžoval si Haldir.
Glorfindel mu místo odpovědi přejel jazykem po šíji nahoru pod ucho. Pak olízl špičatý boltec a sevřel ho rty. Haldir hlasitě zasténal a Glorfindel se musel rychle odtáhnout, protože Haldirovi ještě nechtěl dovolit vyvrcholit, ještě ne.
Ty mě chceš zabít, že jo?“ vydechl Haldir.
Vůbec ne,“ pousmál se Glorfindel. „Ukazuji ti cestu rájem.“
Glorfindel se odtáhl tak, že z Haldira skoro vyklouzl, a pak přirazil jak nejhlouběji mohl. Haldir slastně zaskučel.
Ještě,“ zaprosil.
Glorfindel to nezopakoval. Neovládal se tak dobře, jak se tvářil. Haldirovy svaly stahující se kolem jeho penisu ho doháněly téměř k šílenství. Šaty se mu lepily na zpocené tělo. Cítil ve vzduchu kolem nich vůni potu a sexu, z níž se točila hlava.
Moc se chceš udělat?“ zeptal se Glorfindel provokativně a pomalu přirážel k tomu pěknému kulatému zadku.
Ano!“ vzdychl Haldir.
Řekni mi o tom víc,“ přikázal Glorfindel velitelským tónem. „Mluv o tom, říkej mi to. Chci to slyšet. Chci to slyšet, jak moc se potřebuješ udělat, jak moc po tom toužíš.“
Udělej mě… prosím… jsem tak tvrdý, že to až bolí… potřebuju se udělat… chci se udělat… chci, abys mě udělal… je to k nevydržení… asi… asi se z toho zblázním… prosím,“ vzdychal Haldir.
Glorfindel pevně sevřel Haldirovy boky vlhké potem a jeho přírazy začaly být rychlejší, drsnější, divočejší.
Áááááno!“ vykřikl Haldir. Veškerá další možná slova zanikla v jeho sténání zatímco husté bílé sperma potřísnilo kmen stromu, o nějž se opíral.
Glorfindel už nemusel brát ohledy na nic a divoce ukájel svou vlastní touhu. Až nakonec zaklonil hlavu a s výkřikem dosáhl orgasmu. Haldir cítil, jak se v jeho těle rozlévá horká tekutina.
Glorfindel Haldira pustil a oba se svezli na zem. Opřeli se o kmen stromu a snažili se popadnout dech.
Myslím… myslím, že nedojdu do pokoje,“ zašeptal Haldir udýchaně. Nohy měl jako z rosolu, určitě by se pod ním podlomily, kdyby se pokusil vstát.
Glorfindel jeho pocity sdílel. Bylo to dlouhé, hodně dlouhé a vyčerpávající, ale nádherné. Ta únava byla vlastně příjemná. Glorfindel rozprostřel své roucho na zem a Haldirovým se přikryli. Do rána bylo ještě času dost.

*****

Glorfindel se převrátil v posteli na záda a jeho ruka se pokusila tápavě najít Haldira. Když však našel místo vedle sebe prázdné, otevřel oči a prudce se posadil. Haldir stál na balkóně a Glorfindel si povšiml napětí v ramenech mladšího elfa. Omotal si tenkou přikrývku kolem pasu a tiše k Haldirovi došel. Chvíli zůstal stát na dosah ruky, a pak svého milence objal kolem pasu. Haldir měl na sobě jen hedvábné roucho, pod nímž prosvítalo jeho nahé tělo. Glorfindela napadlo, jestli ví, jak ho tím dráždí. Ne, nejspíš to nevěděl. Glorfindel shrnul látku z ramene a něžně políbil odhalenou kůži.
Co se děje?“ zašeptal.
Haldirovy prsty sevřely zápěstí paže, jež ho objímala.
Je to zvláštní,“ řekl Haldir tiše. Skoro jako by mluvil spíš k sobě než ke Glorfindelovi.
Co je zvláštní?“ zajímal se Glorfindel a jeho rty se dotkly Haldirovy šíje.
Jen se rozhlédni… tohle místo neví o tom, že je válka. Snadno by se tu dalo zapomenout na všechny ty hrůzy…, a přece to nejde.“
Haldir si povzdechl a Glorfindel ho objal pevněji.
Nemysli na to. Jen se tak zbytečně trápíš. Co se stalo, stalo se a ty to nijak nezměníš.“
Musím do Lindonu, Glorfindeli, já tam prostě musím jet.“
Mladý elf se vyprostil z Glorfindelova sevření a pohlédl mu do očí.
Musím vědět, kdo jsem. Jestli můj otec žije, musím ho najít.“
Glorfindel přikývl.
Promluvím s Elrondem. Musíš si ale uvědomit, že Sauron nyní ovládá značnou část Eriadoru. Nebude to lehká cesta.“
O důvod víc, abychom odjeli co nejdříve,“ řekl Haldir zachmuřeně.

*****

Krajinou putovala skupina šesti jezdců na koních zahalených v pláštích velmi podivné barvy. Skoro splývali se svými koňmi. Jeli pomalu. Obezřetnost byla v tomto čase namístě, vždyť se tu potulovaly početné skupiny skřetů, kteří zabíjeli a rabovali. Všichni, kdo měli rozum, z těchto končin utekli - elfové, lidé, dokonce i zvěř.
Je tu ticho,“ zašeptal Glorfindel. „Velmi ticho.“
Haldir se proti své vůli nervózně rozhlédl. I on cítil, že je v téhle zemi zlá vůle. Musel mu to ale Glorfindel svými řečmi pořád připomínat?
V jiné době by Elrond cestoval do Lindonu s velkým průvodem. Zpívaly by se písně a zněly elfské rohy. Nyní ale musel sestavit svou družinu tak, aby byla co nejmenší. A nepřitahovala pozornost. Vybral delší cestu v naději, že se vyhne postupujícím vojskům skřetů.
Celeborn srovnal krok svého koně s Elrondovým hřebcem.
Brzy se začne stmívat, měli bychom začít hledat tábořiště,“ zašeptal.
Elrond přikývl. Už několik mil pátral pohledem po vhodném místě k přenocování. Nemohli jet za tmy, protože noc je čas skřetů. Bylo to příliš riskantní.

Haldir si přitáhl plášť víc k tělu. Nebyla mu zima, a přece mu v mysli rostl stín a tělo prostupoval chlad. Eriador byl otráven jako po uštknutí jedovatým hadem. Haldir se snažil nemyslet, jak to teď vypadá doma. Pokaždé když pomyslel na Eregion, vyvstaly mu v mysli obrazy zkázy, jež se postupně měnily v mrtvé, ohořelé trosky a vybělené kosti elfů, které nikdo nepohřbil. Zachvěl se.
Glorfindel si k němu přisedl a přitiskl ho k sobě. Haldir se ke svému milenci vděčně přitulil. Nedalo se říct, že by mu bylo lépe, ale pomáhalo to zahnat nepříjemné myšlenky a chlad.
Kolik dní to ještě je do Lindonu?“ zeptal se Haldir.
Musíme být opatrní,“ povzdechl si Glorfindel. „Hádám, že bychom mohli dorazit do Šedých přístavů začátkem příštího měsíce. Tam se buď sejdeme s Velekrálem, nebo pojedme dál podél zálivu Luny do Forlindonu.“
Haldir přikývl, zavřel oči, ale neusnul. Ostatně nikdo z nich nemohl spát.

*****

Erestore!“
Elrond seskočil z koně a přivítal se s tmavovlasým elfem.
Již jsme přestávali doufat. Neměli jsme o vás žádné zprávy. Již víme o pádu Eregionu, je to tragédie,“ řekl Erestor a neskrýval znepokojení. „Obzvláště Celebrimbora smrt je pro nás všechny velkou ztrátou.“
Musíme naléhavě mluvit s Velekrálem,“ zdůraznil Celeborn.
Očekává vás spolu s Círdanem,“ přisvědčil Erestor.
Zbytek Elrondovy družiny sesedl a teď mlčky postával stranou. Glorfindel byl klidný, ale Haldir těkal očima sem a tam, jak byl nervózní.
Situace je velmi zlá. Sauron zabral prakticky celý Eriador,“ povzdechl si Erestor. „Obávali jsme se, že vás již neuvidíme.“
Za své životy vděčíme Durinovi a lesním elfům z Lórinandu,“ netajil se tím Elrond.
Pojďte, Velekrál vás již očekává,“ vybídl je Erestor.
Haldir se znepokojeně zadíval na Glorfindela.
Musím jít s nimi,“ sykl.
Jako by ho Celeborn slyšel, otočil se a položil Haldirovu ruku na rameno.
Teď mě dobře poslouchej. Vím, že jsi sem chtěl jet, abys splnil, co po tobě Celebrimbor žádal, ale Elrond informuje Velekrále lépe než ty.“
Ale…,“ nadechl se Haldir k protestům.
Neboj, setkáš se s Velekrálem. Ale musíš být trpělivý,“ řekl Celeborn.
Haldir pokýval hlavou na znamení, že tedy vyčká. Celeborn se na něj usmál a pak spolu s Elrondem a Erestorem odešel. Haldir zůstal s Glorfindelem a dvěma dalšími elfy z Elrondovy stráže. Znovu se ho zmocnila nejistota.
„Mae govannen!“ pozdravil je tmavovlasý elf scházející z velkého schodiště.
„Mae govannen, Gildor!“ usmál se na něj Glorfindel a vřele ho objal.
Haldir ucítil, jak ho bodl osten žárlivosti.
Gildore, tohle je můj gwador2 Haldir. Haldire, toto je Gildor Inglorion z domu Finrodova, můj přítel,“ představil je Glorfindel.
Mae govannen,“ pozdravil Haldir trochu rozpačitě.
Vítej v Šedých přístavech, Haldire,“ usmál se Gildor přátelsky. „Určitě jste měli pořádně dlouhou a nepříjemnou cestu. Co takhle koupel a nějaké občerstvení, nejlépe obojí najednou?“
To zní dobře,“ řekl Glorfindel a spiklenecky na Haldira mrkl, což na tváři mladšího elfa vyvolalo úsměv.

*****

Glorfindel se naklonil k Haldirovi a políbil ho. Po nepohodlí, jemuž byli vystaveni na cestě, bylo příjemné uvelebit se mezi měkkými polštáři, popíjet víno, uzobávat ovoce a dávat si najevo náklonnost. Uvolněnou atmosféru podtrhávala podmanivá hra harfy a tlumené světlo.
To by mě zajímalo, co tam tak dlouho řeší,“ řekl Haldir a protáhl se jako spokojený kocour.
Od jejich příjezdu uplynulo již dobře sedm hodin a Elrond s Celebornem se pořád ještě neukázali.
To naštěstí není naše starost,“ prohodil Glorfindel, dal si do pusy kuličku hroznového vína a nabídl ji Haldirovi, aby se o ní takto podělili, což vyústilo v další polibek.

Veliké moře, jsi krásné jak sen,
jak ohnivě planeš, když loučí se den.
Když na skalách v příboji prvně jsem stál,
tvým divokým vlnám jsem srdce své dal.

Belagaer, ó Belagaer,
jak v příboji píseň tví zní,
Belagaer, ó Belagaer,
kolik jen touhy je v ní. 3

Hlas elfského pěvce byl čistý a melodický. Gildor si k nim přisedl a z karafy, kterou svíral v rukou, všem třem nalil plný pohár vína.
Moře,“ zasnil se Gildor. „Už jsi někdy, Haldire, viděl Moře?“
Haldira ta otázka vyrušila od snahy dostat se Glorfindelovi pod košili.
Ne,“ odbyl Gildora.

Však tehdy, když Ossë bouří zlobou svou,
tu mraky černé nesou chvíli zlou.
Když dřevo praská a klesá loď,
kruté je nalézt smrt v obětí vod.

Belagaer, ó Belagaer,
jak v příboji píseň tví zní,
Belagaer, ó Belagaer,
kolik jen touhy je v ní.

A ani po tom netoužíš?“ vyzvídal Gildor.
Měl bych?“ podivil se Haldir.
Každý Noldo přece sní o moři,“ namítl Gildor trochu překvapen Haldirovou odpovědí.
Haldir je napůl Sinda,“ přispěchal s vysvětlením Glorfindel.
Ach tak,“ usmál se Gildor chápavě.
Haldir se od Glorfindela odtáhl. Jeho tvář najednou ztratila hravý výraz a oči mu ochladly. Glorfindel na mladého elfa tázavě pohlédl, ale Haldir se natáhl pro sklenici vína a ani se na něj nepodíval.
Možná bys nám Gildore mohl ukázat náš pokoj. Rádi bychom si po cestě trochu… odpočinuli,“ řekl Glorfindel.
Gildor přikývl, vstal a gestem je vyzval, aby ho následovali.
Haldir brzy začínal za těmi dvěma zaostávat. Najednou mu stěny z šedého kamene začínaly být protivné. A třebaže jeho citlivé uši vnímaly hukot příboje, jeho srdce najednou bolestně zatoužilo po šeptání větru v cesmínových větvích. Zastavil se. V Eregionu to bylo jiné, třebaže s matkou byli jediní sindarského původu, tak tam nějak patřili. Zabolelo ho, že si Glorfindel zabraný do hovoru s Gildorem ani nevšiml, že je nenásleduje. Ve vší tichosti se otočil a odešel. Ne, on sem nepatřil.

Haldir seděl na skále a díval se na masu vody pod sebou.
Moře - sen všech Noldor, ale ne jeho. On nebyl Noldo. Jeho srdce bylo hluché k volání Ulma i Ossëho. Proč sem vlastně jezdil? Co si to namlouval? Že varuje Gil-galada? A před čím by ho mohl varovat, co mu už neřekl Elrond? Takže sem přijel hledat svého otce? Noldu, s kterým si zřejmě nikdy nebude rozumět, protože on je přece ´napůl Sinda´?
Glorfindel se po tobě shání,“ ozval se mu za zády Elrondův hlas. „Skoro obrátil celé Šedé přístavy vzhůru nohama. Má o tebe starost.“
Haldir mlčel. Pořád se ještě na Glorfindela zlobil, i když sám pořádně nevěděl proč. Glorfindel přece neudělal nic špatného, řekl jen pravdu.
Elrond se posadil vedle něj.
Dotkl se citlivého místa, že?“ řekl tiše.
Haldir zvedl oči.
To není pravda, já…“
Máš pocit, že ho nejsi hoden. Myslíš si, že na tebe Glorfindel pohlíží jako na někoho, kdo je níže postavený. Tak jako si Thingol myslel, že Beren není hoden toho, aby se oženil s jeho jedinou dcerou. Pýcha, Haldire, přivodila pád i nejednomu elfskému králi,“ pronesl Elrond tiše.
Nejsem pyšný,“ ohradil se Haldir.
Tak se přestaň zabývat tím, kdo je Glorfindel a kdo jsi ty. Jediné na čem záleží, je, co k sobě cítíte,“ pousmál se Elrond.
Haldir se zadíval na moře a povzdechl si. Možná měl Elrond pravdu. Třeba sem opravdu jel ve své pýše a domýšlivosti s nadějí, že zjistí, že jeho otec je někdo velmi významný, a tím se vyrovná Glorfindelovu původu a bude ho, jak Elrond řekl, hoden.
Co slyšíš, když se podíváš na moře?“ zeptal se Haldir zamyšleně.
Chceš vědět, co bys měl slyšet?“ zašeptal Elrond. „Jednou to uslyšíš sám,“ dodal.
Myslím, že půjdu za Glorfindelem,“ rozhodl se Haldir a sklouzl z kamene. „Choval jsem se… hloupě.“
Ne, jen nezkušeně. Jsi ještě mladý. Běž za ním, běž a netrap se už,“ pousmál se Elrond.
Haldir přikývl a zamířil zpátky do přístavu. Elrond zůstal sedět na kameni a díval se na moře. Haldira ještě jednou napadla ta neodbytná myšlenka, co asi Elrond slyší. On cítil v moři neustálou změnu, neklid, a to ho děsilo.

Haldire!“
Glorfindel sevřel Haldira v náručí, jako by ho neviděl celá staletí.
Kde jsi byl? Měl jsem starost!“
Haldir se mu zadíval do očí a viděl v nich upřímné obavy a lásku. Zastyděl se, že o něm pochyboval a políbil ho něžně na rty, aby se za všechno omluvil.
Byl jsem se projít,“ odvětil Haldir skoro po pravdě.
Měl jsi mi to říct. Takhle se vytratit,“ zamumlal Glorfindel a něžně Haldira líbal.
Glorfindeli,“ vydechl Haldir. „Vezmi mě do postele.“

Sotva za nimi zapadly dveře, vrhl se Haldir na Glorfindela s nenasytností, jakou znají jen mladí. A Glorfindel, ač o tolik starší a zkušenější, se rád nechal stáhnout do víru divoké vášně. Haldir si sám nedočkavě svlékl kalhoty. Glorfindel si olízl rty při pohledu na Haldirův vzrušený penis. Měl pocit, že si nedokáže kalhoty rozvázat dost rychle.
Glorfindel přimáčkl mladšího elfa ke stěně. Jejich klíny se o sebe dráždivě otíraly. Glorfindel pohladil rukama Haldirova stehna. Tmavovlasý elf těžce oddechoval a přivíral oči. Nemluvili, ani nemuseli. Glorfindel poklesl v kolenou, vsunul ruce pod Haldirovy nohy a zvedl ho. Haldir se ho chytil kolem krku. Levá ruka mu sklouzla po břiše dolů. Letmo si pohladil vlastní penis zvlhlý vzrušením, a pak se natáhl ještě o kousek níž, aby pomohl Glorfindelovi najít tu správnou cestu do svého roztouženého těla.
Haldir pocítil zprvu krátkou ostrou bolest a chvíli to bylo trochu nepohodlné, než narůstající pocit slasti a rozkoše z jeho mysli vytěsnil všechno ostatní.
Glorfindel s kalhotami u kotníků pevně svíral Haldirovy nohy, tiskl mladšího elfa ke zdi a důkladně projížděl tu nádhernou chtivou prdelku, které se stahovala kolem jeho penisu.
Haldir dával dost hlasitě najevo, že se mu to takhle opravdu líbí. Glorfindel byl v tu chvíli opravdu rád, že jsou zdi kamenné. V Imladris by byl totiž Haldir slyšet určitě po celém údolí.
Glorfindel naposledy přirazil, přivřel oči a s tváří přitisknutou k Haldirovu krku dosáhl orgasmu. To Haldirovi stačilo, aby se udělal.
Glorfindel postavil Haldira na roztřesené nohy a políbil ho.
Sprchu?“ navrhl Haldir. Cítil, jak mu po stehně teče sperma, a rád by se umyl.
Glorfindel přikývl a neodolal, aby Haldira po cestě do koupelny neplácl přes zadek.

*****

Haldir přecházel po místnosti.
Klid, vždyť přece o nic nejde,“ snažil se ho uklidnit Glorfindel.
Haldir se křečovitě usmál. Byl prostě ze svého setkání s Velekrálem nervózní, nemohl si pomoct. Ještě včera byl přesvědčený, že se s Gil-galadem vůbec nesetká, a dnes ráno mu to Elrond jen tak mezi řečí oznámil. Vůbec mu nedali čas se připravit!
Velekrál tě očekává,“ řekl mu Elrond tiše.
Glorfindel na Haldira povzbudivě kývl a všichni tři vešli do trůnního sálu.
Gil-gald byl vysoký, měl poměrně široká ramena, černé vlasy a šedé autoritativní oči. Seděl v bohatě zdobeném křesle, na hlavě měl jednoduchou korunu a za jeho zády byl na rudém potahu vyšit stříbrnou nití Strom Vznešených elfů a Fëanorova hvězda.
Když vešli, zdálo se, že přítomné elfy něco zaujalo. I Elrond se na Haldira díval víc než obvykle. Haldir ale nevnímal dění kolem sebe. Chvílemi dokonce zadržoval dech. Když došli až před trůn, Gil-galad povstal, aby je uvítal.
Již k nám dorazily chmurné zprávy o pádu Eregionu,“ řekl Gil-galad a díval se přitom na Haldira, který poklekl a sklonil hlavu na výraz své nejhlubší úcty.
Mistr Elrond,“ Gil-galad kývl hlavou Elrondovi, „se zmínil o tvé příkladné odvaze. Jak se jmenuješ?“ Byla to pochopitelně jen formalita. Gil-galad již dávno věděl od Elronda, jak se mladý elf jmenuje.
Mé jméno je Haldir, můj pane,“ řekl Haldir a jen s obtížemi ovládal svůj hlas.
Vstaň, chlapče,“ nařídil mu Gil-galad.
Haldir se postavil, ale hlavu nechával skloněnou jako výraz své podřízenosti.
Gil-galad došel až k Haldirovi, uchopil ho jemně za bradu a přiměl ho vzhlédnout. Elrond se pousmál. Jak tu tak stál Haldir vedle krále, byla jejich podoba do očí bijící.
Synu,“ zašeptal Gil-galad a v očích se mu zatřpytily slzy, když užaslého Haldira sevřel v náručí.
Glorfindelova tvář pobledla.

Poznámky:
1) Hobit str.50.
2) blízký přítel, partner, druh
3) Píseň Veliké moře, hudbaamp;text: Voronvë, syn Aranwëho; píseň pochází z knihy Písně ze Středozemě Zpěvník Poetického společenstva

Kapitola desátá

Haldir Glorfindela hravě šťouchl loktem. Po tom všem, co prožil, bylo přece tak krásné najít rodinu a domov, dostat požehnání od otce a být zamilovaný - svět byl zase krásné místo k žití. Ale zdálo se, že Glorfindel jeho radost nesdílí.
Co je ti?“ zeptal se Haldir.
Nic,“ odbyl ho Glorfindel mrzutě.
Haldir se však nenechal odbýt tak snadno. Stoupl si k němu čelem a objal ho kolem pasu.
Špatná odpověď,“ zaškaredil se.
Glorfindelovy ruce jako by o své vůli sevřely Haldirův zadek.
Hm, jestli to má být omluva, tak klidně pokračuj,“ zapředl Haldir.
Glorfindelovi cukly koutky a plácl Haldira přes zadek. Haldir mu provokativně zavrněl do ucha a otřel se o něj, tak aby Glorfindel na svém těle cítil, jak moc je vzrušený.
Mizero! Myslíš taky někdy na něco jiného?“
A ty snad jo?“ zašeptal Haldir smyslným tónem.
Ty se vůbec nechováš jako princ,“ pokáral ho Glorfindel, ale navzdory jeho přísnému tónu mu v očích hravě jiskřilo.
A co teprve v posteli,“ uchichtl se Haldir a špičkou jazyka Glorfindelovi olízl ucho. „To jsem hotové zvíře.“
Haldir se vyprostil z Glorfindelova sevření a otočil se, jako by byl na odchodu. Pak ale na Glorfindela mrkl přes rameno a řekl: „Chceš to vidět?“
Glorfindel si uvědomil, že se začíná poněkud přihlouple usmívat.

Glorfindel se zezadu přitiskl k Haldirovi po způsobu, jakým se do sebe vkládají lžíce. Jejich těla do sebe zapadala jako dva kousky skládačky. Zamyšleně hladil Haldirovy černé vlasy rozprostřené po krásných smetanových ramenech. Sklouzl prsty na hebkou hřejivou kůži a pomalu na ní prstem kreslil kruhy. Ve vzduchu se stále vznášel těžký, opojný pach sexu. Elrond měl pravdu. Nebylo přece důležité čí syn Haldir je. Hlavní bylo, co k sobě cítili.
Haldir otevřel oči, otočil hlavu ke svému milenci a políbil ho.
Už ti někdo řekl, že umíš být v posteli pěkné zvíře?“ zeptal se Glorfindel s úsměvem.
Haldir se zasmál.
No, ty taky nejsi žádný beránek,“ rýpl si.

*****

Gil-galad pospíšil k oknu, aby zjistil, co se tam venku děje.
Přes zahradu se řítili dva koně. Plavně přeskočili živý plot. Grošovaný kůň však neodhadl vzdálenost přesně a přistál zadníma akorát v karafiátech.
Záhon!“ zaúpěl Gil-galad. „Co to děláte, vy pacholci?!“ zakřičel z okna.
Koně se hnali dál. Černý hřebec při přeskoku fontánky urazil mramorové sošce čůrajícího mladíka ruce i s přirozením.
Barbaři!“ ozval se křik z vedlejší terasy, odkud dvěma výtržníkům hrozil pěstí Erestor.
Jděte s těmi koňmi někam!“ přidal se hněvivě Lindin. Rád totiž u fontánky v podvečer sedával a psal své písně a básně.
Gil-galad si přejel rukou po obličeji.
Nikdy jsem netušil, že mít děti může být tak náročné,“ postěžoval si příchozímu Elrondovi. „A jeden by si myslel, že aspoň Glorfindel by už mohl mít rozum!“
To víš, mládí,“ pousmál se Elrond.
Já jsem nikdy takhle nevyváděl,“ ohradil se Gil-galad.
Elrond se jen usmál a taktně o Velekrálových výstřelcích pomlčel.

Kde jsi k tomu zvířeti přišel? To není kůň to je Arawův býk1 natřený na černo.“
Haldir přitáhl černému hřebci otěže a mohutné zvíře jen neochotně zastavilo.
Jen tak. Přivezli ho prý Númenorejci, ale nikomu vlastně pořádně nepatřil. Tak jsem si ho nechal. Není krásný?“ nadchnul se Haldir.
No, krásný je,“ připustil Glorfindel. „Ale…“
Je zvláštní,“ ukončil debatu o svém novém koni Haldir.
Erestor z tebe stáhne kůži za tu fontánu,“ zamračil se Glorfindel a sesedl.
Haldir elegantně seskočil z koně a uličnicky se zašklebil.
A já jsem zvědav, co řekne Gil-galad, až uvidí, co jsi provedl se záhonem,“ rýpl si Haldir.
A co teprve provedu tobě,“ zašklebil se Glorfindel a chytil Haldira v pase.
Haldir se pokusil vykroutit a oba se svalili do trávy. Glorfindel našel Haldirovy rty v dlouhém smyslném polibku, který je oba připravil o dech.
Glorfindel Haldira pohladil po tváři.
Haldir přejel zlehka rty po Glorfindelových ústech, jako by ho hladil peříčkem. Nakláněl hlavu ze strany na stranu, a pak špičkou jazyka začal po Glorfindelových ústech přejíždět sem a tam. Když se odtáhl, jemně mu na ústa fouknul. Haldir však zdaleka neskončil. Jen se přesunul k nádherné šíji a klouzal po ní rty nahoru až těsně pod ucho, ale ne výš, a zase dolů. Přitom občas nepatrně stiskl hebkou kůži zuby. To nezbedné okusování Glorfindelovi způsobovalo husí kůži a mravenčení ve slabinách.
Haldir Glorfindela odstrčil a přiměl ho, aby si lehl na záda. Glorfindel se opřel o lokty a nechal se pomalu beze spěchu vysvléknout z tuniky. Haldir škádlivě olízl jednu bradavku a zlehka ji sevřel rty, a pak zuby. Glorfindel se zachvěl a Haldir se plynule přesunul k druhé, zatímco jeho ruka se přitiskla k vyboulenině v Glorfindelových kalhotách.
Glorfindel zasténal, když ucítil, jak ho ty dlouhé prsty třou přes látku. Stáhl Haldira pod sebe, takže se teď jejich role obrátily. Dychtivě Haldirovi svlékl tuniku, aby se i jeho rty mohly potěšit s hebkou smetanovou kůží,
Hmmm,“ zavrněl Haldir spokojeně, když Glorfindelovy rty putovaly po jeho hrudi. Zaklonil hlavu a nabídl tak své hrdlo k polaskání. Takovou nabídkou Glorfindel pochopitelně nemohl odmítnout.
Tak mě napadá, kdo vlastně vyhrál naši malou sázku?“ zeptal se Haldir. „Kdo je lepší jezdec?“
Glorfindelova ruka si našla cestu do Haldirova rozkroku a o chvilku později už rozvazovala tkanice kalhot.
Záleží na tom?“ pousmál se Glorfindel a umlčel Haldira dech beroucím polibkem.
Jen bych rád věděl, co mě čeká a nemine příští měsíc,“ řekl Haldir poněkud udýchaně, když se jejich rty oddělily.
No, pokusit se přeskočit tu fontánku bylo bláznivé, ale odvážné,“ prohodil Glorfindel a jeho prsty začaly klouzat pod látku Haldirových kalhot.
Ale… och… ta socha,“ zašeptal Haldir a zachvěl se, když se Glorfindelovy prsty posunuly zase o kousek níž.
No, myslím, že ten čin sám o sobě,“ řekl Glorfindel a jakoby zamyšleně prohrábl tmavé ochlupení Haldirových intimních míst. „Stačí k tomu, abych ti přiznal vítězství,“ dokončil ve chvíli, kdy se dotkl kořene Haldirova penisu stále skrytého pod tenkou látkou, kterou dráždivým způsobem napínal.
A můžeme začít klidně hned,“ usmál se Glorfindel a vsunul ruku do Haldirových kalhot.
Haldir zasténal, když na svém přirození ucítil teplo Glorfindelovy ruky.
Mizero, celou dobu jsi si to takhle plánoval, že jo?“ vydechl Haldir.
Možná ano, možná ne,“ zašklebil se uličnicky Glorfindel a sevřel horký, pulzující úd v ruce, což Haldira přimělo znovu hlasitě zasténat.

*****

Vezmeš Haldira do bitvy?“ zeptal se Elrond.
Gil-galad se zadíval z okna.
Je mladý,“ zašeptal jako by sám k sobě.
Ale potřebuje zkušenosti. Jednou je bude potřebovat,“ vyslovil Elrond to, co Gil-galada trápilo.
Bohužel,“ pokýval Gil-galad hlavou. „Nerad bych ho ale ztratil. Sotva jsem ho poznal.“
Gil?galad přešel k truhle v rohu své pracovny, kterou nechal ráno přinést z pokladnice. Otevřel víko a její obsah se zatřpytil, jako by do ní někdo nachytal měsíční světlo.
Mitril2!“ povytáhl Elrond obočí. „To je hotový poklad.“
Chci, aby z něj ti nejlepší elfští kováři ukovali brnění pro mého syna,“ řekl Gil-galad.
Brnění celé z mitrilu?“ zeptal se Elrond, jako by se chtěl ujistit, že se nepřeslechl.
Přesně tak, celé do posledního nýtu. Žádná cena není dost velká, abych ji nezaplatil za to, že můj syn bude co nejlépe chráněn,“ odpověděl Gil?galad.
Je to schopný mladý muž, a s mečem to opravdu umí,“ řekl Elrond uznale. „Můžeš na něj být hrdý. Nebýt jeho, přežilo by v Eriadoru podstatně méně elfů. Bude to jednou dobrý velitel.“
Škoda, že jsem ho nepoznal dřív - za lepších časů,“ povzdechl si Gil-galad, ale potěšeně se usmíval. Byl rád, že si jeho přítel jeho syna tak cení.
Připravit ho o otce - to nebylo dobré. Kdo může říct, nakolik ho to poznamenalo?“ zamračil se Elrond.
Nic jí nevyčítám,“ řekl Gil-galad. „Neplánovali jsme děti…, ale jak sám vidíš, stalo se. Dohodli jsme se tehdy, že nějaký čas půjdeme každý svou cestou, dokud bude Stín na Východě růst. Měl jsem na ni příliš málo času. Teď si to vyčítám.“
To je trpký úděl králů,“ řekl Elrond posmutněle.
Kdybych věděl, že když odcházela, byla těhotná… nevím, co bych udělal. Čím víc nad tím přemýšlím, tím víc si uvědomuji, že Haldir je v nebezpečí právě kvůli tomu, kým je. Byl to jeden z důvodů, proč jsem nechtěl děti,“ Gil-galad položil ruku Elrondovi na rameno. „On je má radost a naděje, ale i slabost. Kdyby se mu něco stalo - nikdo se nesmí dozvědět, že je můj syn.“
Elrond přikývl.

*****

Haldir stál na jedné z mnoha teras a díval se ven.
Haldire.“
Haldir se otočil a zadíval se do Elrondovy sličné bezvěké tváře.
Ty jsi to věděl, že? Věděl jsi, kdo je můj otec. Celeborn to věděl taky.“ Nebyla to otázka jen konstatování.
Celeborn mi nic neřekl, ale… domyslel jsem si to. Jsi mu totiž velmi podobný,“ přiznal Elrond.
Proč jsi mi tehdy nic neřekl? Nenaznačil?“ zeptal se Haldir.
Protože jsem si nebyl jist.“ Elrond pokrčil rameny. „Co by se změnilo, kdybych ti to řekl?“
Haldira ta otázka zaskočila. Chvíli mlčky přemýšlel, a pak pochopil, že vědět by mu nepomohlo. Tak by odjel do Lindonu o pár dní dříve a to by bylo vše. Možná by to jen nebyl takový šok. Na druhou stranu by měl nejspíš až příliš času o tom všem přemýšlet.
Asi jsi měl pravdu - jako obvykle,“ připustil Haldir.
Elrond se zasmál.
Zkušenosti; až budeš tak starý jako já, taky tě budou mít za moudrého.“
Je pravda, že Sauron ovládá Eriador?“ zeptal se Haldir.
Elrondova tvář zvážněla.
Ještě ne, ale vše je jen otázkou času. Zítra odjíždím do Imladris, dřív než bude cesta téměř nemožná.“
Glorfindel… pojede s tebou, že?“ povzdechl si Haldir.
Ano, pojede, ale ty musíš zůstat. Tvoje místo je tady,“ řekl Elrond.
Haldir nedokázal potlačit další povzdech.
Já vím, ale není to… lehké,“ posmutněl. Bolela ho už jen myšlenka na to, že se bude muset s Glorfindelem rozloučit. A v hloubi duše se děsil toho, že by mohl Glorfindel třeba padnout a on by ho ztratil.
Někdy musíme dělat věci, které jsou nám nepříjemné nebo nás bolí. Tak to prostě je a ty s tím nic nenaděláš. Jestli se jednou staneš králem, poznáš trpkost nutnosti dělat, co musíš, mnohem důkladněji a bolestněji,“ řekl Elrond. Nesnažil se ho konejšit, jen konstatoval skutečnost.
Nechci být králem,“ vyslovil Haldir, co ho tížilo.
Elrond se na něj dlouho mlčky díval, pak se smutně, chápavě pousmál.
Tohle rozhodnutí uděláš, až přijde čas. Teď nemá smysl se tím trápit,“ a tentokrát položil mladíkovi konejšivě ruku na rameno.
Řekni za mne Glorfindelovi sbohem,“ poprosil Haldir třesoucím se hlasem.
Ty se s ním nepůjdeš rozloučit?“ užasl Elrond.
Haldir zavrtěl hlavou a v očích se mu zatřpytily slzy.
Nemůžu… udělal bych… něco nevhodného, něco co se nehodí k… možnému následníkovi trůnu… a pak,“ Haldir si otřel tvář. „Asi by mi puklo srdce žalem, kdybych ho viděl odjíždět.“
Řeknu mu to,“ slíbil Elrond. Pak mladíka objal a rozloučil se s ním.

*****

Glorfindel seděl v sedle a upíral pohled před sebe. Jeho pobledlá tvář a svěšená ramena vypovídala nejlépe, jak se cítí.
Elrond v duchu proklínal válku. Tihle dva nebyli nepochybně jediní, koho rozdělila. Díval se na zlatovlasého elfa, do jehož tváře smutek vyryl vrásky, a musel žasnout, jak silné pouto se mezi ním a tím mladíkem vytvořilo. Vlastně svým způsobem bylo zvláštní, že v době války ze zkázy Eregionu vzklíčila láska.

Haldir ležel sám v posteli a jeho uslzené oči se dívaly kamsi do dálky. Myslel na Glorfindela, a jeho rty tiše opakovaly modlitbu k Elbereth, aby ho ochránila, aby se mu v pořádku vrátil. Vždyť Imladris byla v obležení! Jak ho mohl nechat odejít?
Haldir zabořil tvář do polštáře, ucítil vůni Glorfindelova těla, a rozbrečel se.

Pomalu padala noc, ale oni se nemohli nikde utábořit, nesměli se zastavit. Tlačil je čas. Elrond přitáhl koni otěže, až se dostal na Asfalothovu úroveň. Bílý hřebec pohodil hlavou a tlumeně zaržál.
Glorfindeli,“ zašeptal Elrond.
Po tváři zlatovlasého elfa se skutálela v naprosté tichosti první slza.
Gil-galad ho vezme do války, že?“ hlesl Glorfindel.
Ano,“ přikývl Elrond. „Haldir musí získat zkušenosti.“
Glorfindel pokýval hlavou.
Je dobrý bojovník…, ale je tak mladý… tak mladý,“ zoufal si Glorfindel.
Gil-galad nedopustí, aby se mu něco stalo,“ řekl Elrond konejšivě. „Miluje svého syna, stejně jako ho miluješ ty.“
Glorfindel přikývl, ale na jeho rty dál dopadaly hořké slzy. Bál se o Haldira.
Elrond nechal Glorfindela o samotě. Slzy byly na bolest nejlepší lék.

Gil-galad pootevřel dveře a nahlédl do pokoje. Haldir ležel schoulený na posteli a tiskl se k polštáři, jenž svíral oběma rukama. Gil-galad si povzdechl a tiše zavřel dveře. Byl by raději, kdyby si jeho syn vybral nějakou elfku. To ovšem neznamenalo, že by Haldirovi nepřál štěstí a nebolel ho pohled do mladíkových utrápených očí. Doufal, že slzy a spánek Haldirovi od jeho bolesti uleví.

**podzim roku 1699 Druhého věku**

Budeš potřebovat dobrou zbroj,“ řekl Erestor, když vešli do místnosti. V rohu na stojanu bylo brnění překryté bílým rubášem.
Haldir měl ale o své nové brnění pramalý zájem. Od Glorfindelova odjezdu ho nic netěšilo. Musel na svého milence pořád myslet. Trávil tedy čas, přesněji řečeno zabíjel čas, tím, že cvičil a pídil se po jakékoli informaci o situaci. A zprávy nebyly dobré. Sauron ovládl celý Eriador. A jeho hlavní síla nyní pochodovala směrem na Lindon. Třebaže musel nechat nemalou část své armády hlídat Elronda, aby mu nevpadl do zad, pořád to bylo obrovské vojsko. A Númenorejci nepřiplouvali. Z obležené Imladris nepřicházely žádné zprávy a v tuhle pochmurnou doby byly žádné zprávy špatné zprávy.
Tvůj otec ho pro tebe nechal udělat. Nejlepší elfští kováři na něm pracovali dnem i nocí a včera večer ho přivezli,“ řekl Erestor a stáhl rubáš dolů.
Haldir zvedl oči a polknul. Na stojanu viselo stříbrné brnění se zlatým Stromem Vznešených elfů a Fëanorovou hvězdou na prsou. Haldir váhavě přišel blíž. Zbroj se blýskala, jako by světlo vycházelo přímo z ní, a pláty byly tak tenké! Roztřeseně se dotkl konečky prstů chladného kovu.
Mitril,“ vydechl Haldir. „To… to je… moje?“ hlesl slabě.
Erestor přikývl.
Je lehké a bude ti dobře sloužit.“
Ale… mitril,“ šeptl Haldir.
Copak tvá zbraň nebyla vyrobena ze stejného kovu? Je víc než vhodné, abys k ní měl patřičnou zbroj. Navíc má přece chránit budoucího následníka trůnu,“ poklepal Erestor na prsní pancíř a ten vydal jediný čistý tón.

*****

Mezi elfy to užasle a obdivně zašumělo. Haldir zaváhal, ale otcův úsměv ho povzbudil, a tak pomalu pokračoval po jeho boku ze schodů; krvavě rudý plášť za ním tiše šustil. V té skvostné mitrilové zbroji vypadal jako Vznešený elf, pravý syn svého otce. A možná právě proto z toho byl tak nesvůj. Nebyl zvyklý na to, aby mu mnohem starší elfové vzdávali úctu, a už vůbec nebyl zvyklý nosit na sobě něco takového.
Bude ze mne skvělý terč,“ postěžoval si Haldir rozladěně. „Budu v tom pitomém brnění vidět na míle daleko.“
Aspoň o tobě budu mít přehled,“ opáčil Gil-galad s úsměvem. Měl na sobě třpytivě zlatou zbroj, vysokou přilbici a v ruce třímal mocné kopí s hrotem z nejlepší elfské oceli. Říkalo se, že v bitvě se jeho ostří oslnivě bíle lesklo, jako když sníh září na slunci, což mu vyneslo jeho jméno - Aeglos3.

Haldir se poprvé setkal s Númenorejci a udělali na něj skutečně dojem. Hodně toho už o nich slyšel. Byli tak nepodobní lidem, které viděl bojovat v armádě skřetů, že skoro až zapochyboval, zda se jedná o stejnou rasu. Númenorejci byli vysocí statní muži tmavých vlasů a šedých očí. Haldir se chvílemi přistihl, jak si je fascinovaně prohlíží - ta jejich mohutná svalnatá těla a hrdé tváře. Nejvíc ho však ale zaujaly jejich uši. Byly kulaté! Něco takového v životě neviděl. Vždyť i skřeti a poloskřeti měli špičaté uši. Proč ne lidé? Jaký to mělo význam? Byly taky tak citlivé jako elfské uši? Bylo neslušné dotknout se jich?
Haldir se zastyděl za takové myšlenky. Roztrpčen tím, že je tak vnímavý k fyzické kráse, třebaže by přece už neměl být, přenesl svoji pozornost na lidskou zbroj. Připadala mu strašně masivní až neohrabaná. Ale možná to bylo jen zdání dané tím, že lidé sami o sobě byli jaksi mohutnější. Muž stejně vysoký jako Haldir měl nesrovnatelně širší ramena a rozložitější hrudník. Haldir sklouzl pohledem níž a oči se mu rozšířily úžasem. Rychle mrkl na ta inkriminovaná místa k několika dalším mužům - ne, nebyla to žádná výjimka. Ale k čemu u Valar bylo lidem něco ´takového´?!
Nic si z toho, chlapče, nedělej. Je to normální. Všichni tím prošli.“
Co?“ vytrhl se Haldir z úvah o lidské anatomii.
Gil-galad mu věnoval chápavý otcovský úsměv.
To je prostě mládí,“ řekl Gil-galad a poplácal Haldira po zádech.
Haldir se zadíval na opodál stojící Númenorejce, a když se jeden tmavovlasý mladík na něj usmál, rychle uhnul pohledem a jeho tváře nepatrně zčervenaly.
Kdyby tě viděl Glorfindel, pomyslel si zahanbeně.

Sauronova vojska opanovala celý Eriador a nyní vedla útok ta Lindon. Gil-galad s Númenorejci se snažil udržet řeku Lhun v zoufalé obraně Šedých přístavů. Měli lepší postavení, ale přesila skřetů byla obrovská. Bylo jen otázkou času, kdy padnou, pokud nepřijdou posily.
Haldir měl tu čest bojovat společně s Círdanem po boku svého otce. Jejich nejdůležitějším úkolem bylo chránit Velekrále. A Haldir to dělal vpravdě s láskou.
Byly to trpké a dlouhé měsíce, během nichž prakticky neodkládal zbroj a moc toho nenaspal. Poměrně záhy začal důvěřovat svému mitrilovému brnění, někdy až příliš. Nebyla zbraň, která by dokázala pláty prorazit a to Haldirovi dávalo poněkud nezdravý pocit nepřemožitelnosti. Stávalo se, že se bezhlavě vrhal do nejhorších skrumáží, a nejednou si tak vysloužil ostré slovo od Círdana nebo i svého otce. Nicméně ani mitrilová zbroj ho od zranění nemohla uchránit, neboť nepokrývala celé jeho tělo. Sečné rány na pažích a zranění od šípů se nestačily hojit tak rychle, jak přibývaly nové.
Postupně se Haldir naučil bojovat v sevřeném útvaru, poslouchat rozkazy, a nakonec je i sám dávat. Teoretické lekce o taktice a strategii konečně postupně převedl do reálného boje. Pochopil, že disciplína je základem přežití. Jak získával zkušenosti, začal v boji víc přemýšlet. Dokázal si udržet přehled o tom, co se děje kolem něj. Stal se z něj válečník.

*****

Haldir seděl opřený o strom. Svítalo, a to byla chvíle, kdy hlavní nápor skřetů vždy polevil. Nebyl zatím vyčerpaný, jeho tělu pořád docela dobře stačila voda a lembas a spát dokázal i s otevřenýma očima4. Únava, kterou cítil, pramenila spíš z odporu k zabíjení a válce. Mitrilovou zbroj měl pokrytou zaschlou černou krví a blátem. Už ji vůbec nesvlékal a s každým dnem jako by těžkla.
Númenorejci se ukázali jako velice zdatní bojovníci a Haldir občas zatoužil zkřížit v přátelském souboji s jedním z nich zbraň, aby je sám vyzkoušel. Jenže na to nebyl čas, ani chuť, a už vůbec ne síly.
Gil-galad se posadil vedle něj. Přinesl lembas a džbán s vodou.
Nějaké nové zprávy?“ zeptal se Haldir tiše, aniž by otevřel oči.
Posily stále nedorazily,“ povzdechl si Gil-galad.
Haldir pokýval hlavou. Jako všichni věděl, že pokud nepřijdou z Númenoru posily, je jen otázkou času, kdy podlehnou. Nicméně na to se neptal.
Imladris je od nás pořád odříznutá,“ dodal Gil-galad, neboť dobře věděl, že především o tyhle informace se jeho syn zajímá.
Elrond si je jist, že je Imladris dobře chráněná. Udrží se,“ pokusil se mladého elfa povzbudit.
Haldir otevřel oči a zadíval se směrem, kterým tušil Imladris. Někdy, když odpočíval, měl pocit, že by se téměř mohl dotknout Glorfindelovy mysli.
Kdyby byl mrtvý, cítil bych to,“ zašeptal Haldir.

*****

Haldira síla úderu srazila na kolena. Téměř okamžitě vytrhl z pochvy u boku nůž a vrazil ho skřetovi do břicha. Váha padajícího těla mu vytrhla nůž z ruky. Ztěžka vstal. Krvavý šrám na jeho pobledlé tváři doslova zářil. Vytáhl dýku z mrtvoly a otřel černou krev, než ji vrátil do pouzdra. Někdo mu položil ruku na rameno. Otočil se.
Círdan se na něj nepatrně usmál. Byl to však ten úsměv, jenž je propletený smutkem - prohrávali.
Haldir byl tak vyčerpaný, že se mu vidina smrti nezdála zase tak špatná. Měl chuť si lehnout na zem a nehýbat se, nedýchat, prostě zavřít oči a spát nejméně následujících sto let.
Seber se, chlapče,“ kývl na něj Círdan. „Ještě jsme neprohráli.“
Haldir chtěl něco namítnout, protože pomalu přestával doufat, když první paprsky úsvitu pohladily jeho tvář. A s novým dnem se na obzoru objevila zástava Númenorejců.
Haldir sevřel Círdanovi rameno a jeho tvář se rozzářila novou nadějí.
Přišli!“ zašeptal. „To je Tar-Mistirova flotila!“

Númenorejci připluli skutečně v hodině nejvyšší. Situace se rázem obrátila. Sauronova vojska utrpěla těžkou porážku a musela ustoupit. U Kamenného brodu na Baranduině5 se sice Sauron pokusil zvrátit věci ve svůj prospěch, neboť posílil své armády o voje v Tharbadu, nicméně mu to nebylo nic platné. Admirál Ciryatur nechal již dřív vylodit část svých mužů v ústí řeky Gwathló6 a nyní vpadl Sauronovi do zad. Z Imladris přišel Elrond a skřeti se ocitli ve smrtícím sevření mezi elfy a Númenorejci.

Haldir si prosekal cestu pomalu středem nepřátelského vojska nedbaje o šrámy, aby mohl Glorfindela sevřít v náručí.
Vypadáš hrozně,“ pousmál se Glorfindel a setřel Haldirovi krev z tváře.
Haldirovi cukly koutky a začal se smát. Pak nedbaje o bitevní vřavu Glorfindela vášnivě políbil.
Elrond se neubránil úsměvu. Byl to zvláštní pohled na ty dva, jak se líbají uprostřed zuřící bitvy.
Co kdybyste si to nechali na potom!“ křikl na ně Celeborn.
O co, že jich dostanu víc než ty,“ zašklebil se Haldir.
Tak se vsadíme,“ navrhl Glorfindel.
Dobře, když vyhraju,“ Haldir se sehnul a Glorfindel uťal skřetovi za jeho zády hlavu. „To dořešíme až pak.“
Glorfindel se smíchem přikývl.

Sauronovi nezbylo nakonec nic jiného než nepříliš důstojně ustoupit. Zbytky jeho obrovského vojska byly napadeny a rozprášeny na východě Calenardhonu. Sauron sám s ostudou prchl a do Mordoru se vrátil pokořený. Přísahal, že za tohle se Númenorejcům pomstí.

Po vypuzení Saurona z Eriadoru měly západní země na čas klid. Sázka Haldira s Glorfindelem zůstala nedořešená, protože Haldir zapomněl zabité skřety počítat. Nicméně spolu odjeli do Imladris, neboť si Haldir přál setkat se s Galadriel, jež tam nyní pobývala. Srdce ho táhlo do Lórinandu. Elrond dostal od Gil-galada Vilyu, Modrý prsten, a vrátil se do Imladris. Byl jmenován Gil-galadovým náměstkem v Eriadoru.
Númenorejci začínali budovat na pobřežích Středozemě přístavy a rozšiřovat svůj vliv, neboť jim zachutnal pocit moci a síly, jenž ve Středozemi okusili. Gil-galada s Círdanem to poněkud znepokojovalo, ale nic proti tomu nepodnikali.
Jenže Númenorejci a elfové se stále víc a víc odcizovali a vkrádala se mezi ně hořkost smrtelnosti lidí. V době, kdy se ujal žezla Tar-Atanamir, dosáhly problémy vrcholu a mezi samotnými Númenorejci došlo k rozkolu. Rovněž se začaly objevovat zprávy o podivných tvorech, přízracích šířících kolem sebe děs a hrůzu.
Zatímco Númenorem zmítaly v průběhu let nejrůznější nepokoje, jež vyústily v občanskou válku, Haldir spokojeně a v jisté nevědomosti žil v Imladris a jeho jedinými problémy byly občasné srážky se skřety z Mlžných hor a milostné avantýry s Glorfindelem.
I když byli Gil-galad i Círdan děním v Númenoru znepokojeni, skutečné starosti si začali dělat, když se vlády ujal Ar-Pharazón, přistál v Umbarském přístavu s obrovským vojskem a vyzval Saurona k bitvě. K údivu všech k boji nedošlo. Sauron se sklonil před mocí lidského krále a ten ho odvezl jako zajatce na Númenor. Roky klidu ve Středozemi se však chýlily ke konci.

Poznámky:
1) Arawův skot byl legendární divoký bílý skot s dlouhými rohy, který do Středozemě přivedl Vala Oromë
2) Nebo-li pravostříbro byl kov, který se doloval v Mlžných horách v Khazad-dum, pozdější Morii. Dal se tepat jako měď a leštit jako sklo, krásou se rovnal obyčejnému stříbru, ale nematněl. Trpaslíci z něj vyráběli kov lehký, a přece tvrdší než kalená ocel
3) Sněžný hrot
4) Elfové dokáží spát, pokud se to tak dá nazvat, s otevřenýma očima i při nějaké nenáročné činnosti. Prostě nechají svou mysl brouzdat po odlehlých pěšinách elfích snů. Dokáží tak čerpat síly poměrně dlouho, než si i oni musí pořádně odpočinout. Ostatně to předvedl Legolas v Pánu prstenů Dvě věže, když s Aragornem a Gimlim pronásledovali skřety
5) Brandyvína
6) Šerava

Kapitola jedenáctá

Ve velkém krbu plápolal oheň a byl to také jediný zdroj světla v prostorné místnosti. Nebyly tu žádné stoly jen pohodlná křesla, lenošky a značné množství polštářů. Uprostřed síně seděl Lindir a hrál na svou loutnu.
Haldir se opíral zády o Glorfindelův hrudník a s přimhouřenýma očima pozoroval ostatní.
Celeborn s Galadriel před chvílí odešli ruku v ruce. Erestor byl zaposlouchaný do hudby a popíjel víno. Elrond si v koutku tiše špital s Celebrían. Atmosféra v Síni ohně byla vůbec taková poklidná až ospalá.
Haldir ucítil, jak Glorfindelova ruka vklouzla pod jeho tuniku. Znovu zaměřil svou pozornost na Elronda a usmál se.
Zajímalo by mne, proč jí to neřekne,“ zašeptal tak, aby to slyšel jen Glorfindel.
Zlatovlasý elf zvedl oči a podíval se stejným směrem.
To já nevím,“ odvětil a jeho ruka pokračovala v putování po Haldirově břiše.
Celebrían na to vyloženě čeká, ale Elrond se ne a ne vyjádřit. Já to nechápu,“ zavrtěl Haldir hlavou.
Zřejmě je to tím, že tohle není vhodná doba…“
Vhodná doba,“ odfrkl si Haldir, odstrčil Glorfindelovu ruku a posadil se tak, aby mu viděl do očí. „A co když ta vhodná doba nikdy nenastane?“
Glorfindel mlčel.
Miluji tě,“ zašeptal Haldir a pohladil svého milence po tváři. „Jsi smyslem mého života. Chci s tebou zůstat. Chci…“
Haldire,“ zašeptal Glorfindel. „Nedělej to.“
Proč ne?“ zeptal se mladý elf ostře. „Nechceš? Chci se ti…“
Glorfindel mu přiložil prst na rty a zabránil mu to doříct. Ačkoli to nemělo žádný význam. Haldir už projevil přání s ním zůstat, technicky vzato se mu právě zaslíbil, třebaže to nedořekl. Nabídl mu své tělo, srdce, a teď i duši. Jenže Glorfindel se necítil připravený nabídnout totéž.
Potřebuji čas,“ řekl tiše.
Haldir přikývl.
Budeš ho mít,“ odvětil, pak vstal a odešel.
Glorfindel si povzdechl.

**rok 3319 Druhého věku**

Gil-galad se ztěžka posadil, jako by tu zprávu nedokázal přijmout ve stoje.
Pošetilci,“ vydechl Velekrál. „Ti lidští pošetilci.“
Podle zpráv Númenor pohltilo moře, ale Elendilovy lodě přistály na pobřeží Středozemě. Avšak svět se změnil, pane. Země Amanu a Eressëa byly vzaty z okruhu světa. Již nikdy k nim nedopluje nikdo vyjma lodí Falathrim,“ řekl Círdan.
Gil-galad si povzdechl.
Již není Elenna1, Andor2, požehnaný Númenor3, zůstal jen Mar-nu-Falmar4, Atalantë5. Jejich vlastní pýcha je přivedla do zkázy,“ zašeptal Círdan truchlivě.
To je Sauronovo dílo,“ řekl Gil-galad ponuře. „Přicházejí temné časy, příteli, velice temné.“

Já tomu nemůžu uvěřit,“ potřásl Haldir hlavou. „Zaútočit na Valinor? Jak mohou být lidé schopni takového šílenství?“
To je Sauronova práce. Od začátku toužil zničit Númenorejce, a když to nešlo silou, pomohl si lstí,“ povzdechl si Elrond. „Naštěstí Elendil a jeho Věrní přežili. Zakládají teď ve Středozemi dvě mocné říše. Budou z nich silní spojenci.“
Takže další válka,“ zamračil se Haldir znechuceně.
Ne, ne další,“ zavrtěl Celeborn hlavou. „Jen pokračujeme dál. Vyhráli jsme bitvu, ale zdaleka ne válku.“
Glorfindel Haldira mlčky objal. Cítil, jak se mladý elf chvěje.
Kdy tohle všechno skončí?“ zašeptal Haldir.
To nevědí ani nejmoudřejší z moudrých,“ povzdechl si Elrond.

Sauronova zdánlivá krása zanikla při zkáze Númenoru. Jeho nová podoba byla strašlivá jako duch, který v ní sídlil. Nasadil si Vládnoucí prsten a oděl se zlobou a mocí. Ve své říši si vystavěl na pláni Gorgoroth v blízkosti sopky, jíž elfové říkali Orodruina, obrovskou a silnou pevnost - Barad-dur.
Mezi Mordorem a západními zeměmi však nyní stál Gondor - říše založená Elendilem a spravovaná jeho syny Isildurem a Anárionem, říše, jež se stala trhlinou v Sauronových plánech. Vystavěli tam dvě nádherná města - Minas Anor při úpatí hory Mindolluiny a jako prst hrozící Mordoru Minas Ithil - a po deset let odolávali náporu nepřátel. Po deset let se vrtkavá štěstěna přikláněla chvíli na tu a chvíli na onu stranu.
Nakonec Sauron shromáždil obrovské vojsko a Minas Ithil padla. Bílý strom Númenorejců byl spálen. Avšak Isildur uprchl a odnesl s sebou poklad nejcennější - semenáček Bílého stromu.
Zatímco se Anárion snažil ubránit Osgilith a Minas Anor, Isildur spěchal za Elendilem do Arnoru. Bylo jasné, že Sauronova moc ovládne postupně všechny svobodné národy Středozemě, pokud se něco nestane.

*****

Gil-galad se úkosem zahleděl na svého syna. Za tu kratinkou dobu se z něj stal skutečný válečník. Vybojoval v Mlžných horách nespočet bitev se skřety a Elrond si ho nemohl vynachválit. Navzdory svému mládí to byl schopný mladý muž a výborný velitel. Gil-galad na něj byl pyšný. Bude z něj jednou dobrý král.
V síni se již shromáždili všichni elfí vládcové, a tak musel Gil-galad přenést svou pozornost na nadcházející jednání. V sále seděli Oropher z lesního lidu z Velkého zeleného hvozdu se svým synem Thranduilem, Amdir z Lórinandu, pochopitelně Elrond z Imladris v doprovodu Glorfindela s Haldirem, a Círdan z Šedých přístavů za Falathrim, dokonce se dostavil i zástupce severských elfů Nécon, což byl zřejmě ten nejnamyšlenější a nejprotivnější elf, jakého Gil-galad kdy poznal. Nechyběli ani Galadriel s Celebornem, kteří odešli před nedávnem z Imladris.
Jsem rád, že jsme se zde v těchto temných časech sešli, neboť musíme rozhodnout o mnohém,“ začal Gil-galad.
Nécon si odfrkl, ale Gil-galad se rozhodl přejít to mlčením. Severští elfové byli podivná sorta, která pohrdala všemi a vším. Po pravdě Gil-galad považoval za malý zázrak, že se jejich vyslanec vůbec obtěžoval přijít. Ovšem s jejich podporou se dalo počítat asi tolik, jako s tím, že v červnu začne sněžit.
Jak jistě víte, Sauron napadl Gondor a…“
Co je nám co po lidech?“ ušklíbl se Nécon.
Elrond probodl severského elfa vzteklým pohledem. Skákat Velekráli do řeči bylo víc než nevychované, byla to hotová urážka.
Lidé jsou naši spojenci,“ namítl Gil-galad mírně.
Od kdy? Jen nám závidí! A není snad tahle situace jejich vinou?“ pokračoval Nécon povýšeně.
Na něco zapomínáš,“ zasyčel Glorfindel. „Sauron se nespokojí s málem. Až se vypořádá s Gondorem, napadne nás a tentokrát žádná pomoc nepřijde, ty…“
Jen to řekni!“ vyštěkl Nécon, který zjevně přišel jen vyvolávat spory. „Vy,“ přejel přítomné obviňujícím pohledem, „jste nám odjakživa upírali, co nám právem patří! Povyšovali jste se nad nás! Vyhnali jste nás do chladné pustiny severu! Ale najednou se na nás obracíte s prosbou o pomoc, když jste v úzkých.“
V úzkých je celá Středozem! Buď se sjednotíme nebo padneme,“ opáčil Elrond.
Porazíme Saurona vlastními silami, až se vypořádá s lidmi a s vámi,“ odsekl Nécon.
Haldir sevřel jílec meče. Tenhle elf se mu přímo bytostně hnusil. Slyšel už o severských elfech různé řeči, ale tohle přesahovalo mez jeho tolerance. Nebude přece jen nečinně přihlížet, jak ten pobuda ze severu uráží jeho otce!
Glorfindel položil mladíkovi ruku na předloktí, aby mu zabránil udělat něco hloupého.
Elfové sami Saurona porazit nedokážou,“ připomněl Círdan klidně.
Možná vy,“ odsekl Nécon. „Vaše spolčování se s lidmi elfy nakonec přivede do zkázy, i kdybyste Saurona porazili. Všichni přece víme, že lidé nás přišli připravit o naše dědictví - o vládu nad Středozemí.“
Gil-galad cítil, jak v něm kypí vztek. Zažil válku s Morgothem, v níž zemřel jeho otec a mnoho dalších. Znal dobře lži o lidech, kterými Morgoth otrávil myšlení mnohých elfů, aby je poštval proti Valar, ale nevěřil, že je ještě v jakékoli podobě uslyší z úst nějakého elfa. Navíc Nécon byl příliš mladý na to, aby tu myšlenku slyšel přímo ve Valinoru, kde ji šířil sám Morgoth.
Středozem bude možná jednou patřit lidem, ale nikdy nebude patřit Sauronovi! Aspoň dokud jsem tu já a mám do toho co mluvit!“ prohlásil Gil-galad a v tu chvíli se v něm zjevilo dědictví po jeho udatných předcích Fingonovi a nejhrdějším z Velekrálů Noldor Fingolfinovi s takovou silou, že se mu Nécon pokorně uklonil.
Jistě, Velekráli,“ řekl podstatně uctivěji než jak mluvil předtím. „My však počkáme na vhodnější dobu.“ A s těmi slovy odešel z místnosti.
Vsadil bych se o cokoli, že má v rodině skřety. Je stejně slizký jako oni,“ utrousil Glorfindel. „Každý elf přece ví, že čestní lidé jako Elendil byli vždycky našimi dobrými přáteli a spojenci! Pokládali za nás své životy, i když žijí tak krátce! Bez nich bychom těžko odolali Morgothovi!“
Elrond mu smířlivě položil ruku na rameno.
Neměl sem být vůbec pozván. Všichni víme, jak se severští elfové vyžívají v pocitech ukřivděných. Sami si zvolili život v ledové pustině, nikdo je nenutil,“ přidal se Amdir.
Nejsem nijak nadšený vyhlídkou na další válku. Obzvláště po boku lidí,“ ozval se Oropher a přitom si nevlídně změřil pohledem Galadriel a Celeborna. Bylo veřejným tajemstvím, že se mu nezamlouvá jejich zájem o Lórinand. „Nicméně souhlasím s tím, že se před Sauronem nikdy neskloníme. A sami ani my, ani lidé nevyhrajeme.“
Kdysi dávno bojovali naši předkové po boku lidí, utvořme tedy ještě jednou takovéto spojenectví a vybojujme si svobodu,“ řekl Gil-galad a v duchu tak trochu děkoval severskému elfovi, neboť nebýt jeho hloupých řečí, nezískal by podporu tak rychle.

Glorfindeli,“ oslovil Gil-galad zlatovlasého elfa po skončení jednání, na němž elfští vládcové přislíbili vojenskou pomoc.
Glorfindel se zastavil mezi dveřmi. Haldir se otočil, ale jeho otce mu naznačil, aby šel. Haldir tedy neochotně poslechl.
Glorfindel uctivě počkal dokud Velekrál nepromluvil.
Vládnout není lehké,“ začal Gil-galad. „A často se musí obětovat mnoho pro blaho našeho národa.“
Glorfindel z té řeči neměl dobrý pocit.
Bohužel ještě nepřišla vhodná doba, aby vešlo ve všeobecnou známost, že mám syna. To však nemění nic na tom, že jednou bude králem. Pokud zvítězíme nad Sauronem, veřejně se k němu přihlásím.“ Gil-galad se otočil ke Glorfindelovi zády a zadíval se ven z okna.
Glorfindel mlčky vyčkával. Neblahý pocit však vířil v jeho útrobách jako lapené zvíře.
Štěstí mého syna je pro mne vším. Bohužel jako následník trůnu má i jisté povinnosti,“ povzdechl si Gil-galad a obrátil se k zlatovlasému elfovi. „Je nezbytné, aby měl potomky.“
Glorfindelovi se zadrhl vzduch v hrdle. Ani rána od balroga nebolela tolik6¨ jako Gil?galadova slova.
Vím, že žádám hodně. Ale je to pro dobro našeho lidu. Nechci ti to nařizovat, žádám tě o to jménem všech elfů,“ řekl Gil-galad.
Glorfindel couvl. Nemohl uvěřit, že po něm Velekrál požaduje něco takového. Ale nebyl schopen popřít, že to má svojí logiku.
Za žádných okolností nesmí jít můj syn do války. A musí si najít partnerku,“ pokračoval Gil?galad velitelským tónem. „Je mi to líto,“ dodal.
Glorfindel však v jeho hlase necítil ani náznak lítosti. Přesto spolkl hořká slova, jež se mu drala a jazyk, a s topornou úklonou opustil místnost. V očích ho pálily slzy. Ale jak by se mohl vzepřít Velekráli?

*****

Elrond si všiml Glorfindelovy nečekané zamlklosti a špatné nálady, ale měl příliš starostí s přípravami nadcházející války, než aby z přítele páčil příčiny jeho chování. Spokojil se s elfovým ujištěním, že to bude dobré.
Glorfindel netušil, jak má splnit ten rozkaz, který, byť neformálně, dostal. Jako všichni Noldor uznával Gil-galada za svého krále, neuposlechnutím by přišel o svou čest, a navíc by to byla vlastně svým způsobem zrada.
Haldir odjel na několik dní s Círdanem, takže se s ním Glorfindel od svého rozhovoru s Velekrálem ještě neviděl. Nyní se však vracel a Glorfindelovi bylo ze sebe samého zle, když ho mladší elf sevřel ve vřelém láskyplném obětí. Jen vlažně se s Haldirem přivítal. Mladší elf však Glorfindelovu odtažitost přičítal tomu, že má starosti spojené se svými povinnostmi. Glorfindela ta Haldirova nevinná důvěřivost vnitřně drásala. Nedokázal se svého milence ani dotknout, aniž by mu nepřipadalo, že tu čistou duši pošpiňuje. A přitom se okamžik, kdy bude nucen mu ublížit, nezadržitelně blížil.

Glorfindel se zachvěl, když se k němu Haldir přitiskl. Slyšel, jak zašustilo povlečení, vnímal Haldirovo vzrušení i teplo jeho nahého těla. Musel potlačit nutkání utéct odtud.
Haldirovy rty se mu otřely o tvář a pak se jemně sevřely kolem jeho špičatého ucha, což do jeho těla vyslalo elektrizující slastný záchvěv. Neudělal nic, nijak na laskání neodpověděl - nemohl. Hnusil se sám sobě. A když se štíhlé prsty obtočily kolem jeho penisu a snažily se ho něžným laskáním přivést k erekci, nevydržel to a Haldira odstrčil.
I když měl Glorfindel zavřené oči, cítil, jak se Haldir nadzvedl na loktu.
Co je s tebou?“ zeptal se mladý elf starostlivě.
Ten tón byl jako nůž jitřící Glorfindelovy rány.
Nic,“ odpověděl a podivil se, jak je možné, že se mu nechvěje hlas.
Haldirův jemný sluch však postřehl napětí v Glorfindelovu tónu.
Již brzy to začne,“ zašeptal Haldir. „Elendil Vysoký bude čekat na Gil-galada na vrcholku Amon Sû, až od západu přijde naše zástava. A pak půjdeme do Imladris a ještě dál až do Mordoru vykonat na Gorthaurovi spravedlnost.“
Glorfindel otevřel oči a zadíval se na Haldira.
To ti řekl Círdan?“ zeptal se tiše.
Haldir přikývl.
Necítím se nějak dobře,“ zašeptal Glorfindel.
Haldir se pousmál a políbil ho. Pak se k němu přitulil a usnul. Glorfindel odvrátil hlavu, aby utajil hořké slzy.

*****

A z Imladris pak přes Mlžné hory a po proudu Anduiny až k Morannonu7 ,“ vykládal Círdan a přitom jel prstem po mapě rozložené na stole.
Gil-galad s rukama založenýma na prsou mlčky naslouchal tomu, jak jeho poradci a přátele uskutečňují jeho plány. Elrond stál vedle něj a co chvíli se dotýkal rukou Haldirovy paže, aby zmírnil mladíkovu dychtivost taky něčím přispět. Celeborn se opíral o stůl a prohlížel si mapu. Jediný Glorfindel stál trochu stranou a mračil se.
Na vrcholu Amon Súl nás bude očekávat Elendil,“ ujal se slova Elrond. „V Imladris se nakrátko zastavíme, abychom doplnili zásoby. Oropher vyrazí o několik dní před námi a spojí se u Sarn Gebiru s Amdirem. Setkáme se s nimi v Severním Ithilienu, kde na nás budou čekat Elendilovi synové se zbytkem Númenorejského vojska.“
Musíme předpokládat, že Sauron na nás bude dobře připraven. Pohyby tolika vojáků je nemožné utajit,“ připomněl Celeborn.
To nepochybně,“ přikývl Círdan.
No, aspoň je nebudeme muset honit po všech čertech,“ uklouzlo Haldirovi.
Elrond se nepatrně usmál, ale Círdan mladíka sjel varovným pohledem, jímž ho odkazoval do patřičných mezí. I Gil-galad se zamračil nad slovním obratem, který jeho syn nepochybně pochytil od lidí.
Cirith Gorgor8 je dobře opevněn, ale největším problémy nastanou, až se dostaneme na planinu Udun,“ řekl Círdan a obkroužil prstem na mapě skaliska.
Je to dokonalá past,“ zašeptal Haldir při pohledu na oválnou planinu sevřenou černými skalami.
Tentokrát se na něj Círdan podíval vlídněji a pokýval hlavou.
Přesně tak. Nebude tam moc místa a nebude kam ustoupit.“
Dobrá, budeme se muset dostat co nejdříve ke Carach Angrenu9 a prorazit na planinu Gorgoroth,“ konstatoval Gil-galad. „Podaří-li se nám obsadit skalní stěny, můžeme dobře využít lučištníků. Budou mít celé bitevní pole jako na dlani.“
Lučištníci z Lórinandu jsou pověstní svojí přesností,“ vzpomněl si Celeborn, neboť jeho manželka tam nějaký čas pobývala.
Gil-galad přikývl.
Amdir je povede. Elronde, Círdane, vy povedete pěší oddíly na křídlech, budete mi krýt boky. Celeborne, tobě připadne zadní voj. Jízdu povede Glorfindel,“ rozhodl Gil-galad.
Budeš potřebovat ještě jednoho velitele jízdy,“ ozval se Elrond.
Ano, vím,“ přikývl Gil-galad podrážděně. „Ještě jsem se nerozhodl… možná Erestor…“
Erestor není válečník, byť s mečem umí zacházet obratně,“ namítl Círdan.
Haldir přešlápl.
Svěř to Haldirovi,“ vyslovil tu myšlenku jako první Elrond.
Gil-galad probodl svého přítele a rádce pohledem.
Je dobrý jezdec a s mečem i kopím zachází obratněji než mnohý jiný elf,“ argumentoval Elrond.
V poslední době se hodně zklidnil a ukáznil. A dokáže si navzdory svému mládí získat autoritu,“ přidal se Círdan.
Celeborn mlčel. Sice viděl, jak si Haldir obstojně vedl u Ost-in-Edhilu, ale nemohl se přimět podpořit tenhle návrh, přestože věděl, že je to rozumné.
Gil-galad se zadíval na Glorfindela.
Zlatovlasý elf jen neochotně přistoupil blíž.
Je příliš mladý,“ namítl Glorfindel bezvýrazným hlasem.
Je plnoletý, to stačí,“ prohlásil Elrond.
Glorfindel se díval na mapu na stole, aby nemusel hledět Haldirovi do tváře.
Nemá zkušenosti s velením tak velkému oddílu,“ pokračoval Glorfindel.
Poradil si v Ost-in-Edhilu. A při střetech se skřety v Mlžných horách už velel větším skupinám. Copak jsi zapomněl, Glorfindeli?“ užasl Elrond. „Sám jsi říkal, že…“
Jistě,“ přerušil ho Glorfindel rozzlobeně. „Ale tohle je něco úplně jiného! A navíc je to přece následník trůnu. Nemůže prostě s námi jet! To dá rozum.“
O co ti jde?!“ zeptal se Haldir hněvivě. Nemohl uvěřit, že právě Glorfindel půjde proti němu.
Jde mi o to, mladíku, že nemáš zkušenosti, jsi příliš mladý a příliš důležitý. Nikdo nebude mít čas starat se o tebe, až…“
Glorfindelova slova přerušilo zaskřípání čepele o kování pochvy, když Haldir vytasil meč.
Umím se o sebe postarat!“ zasyčel Haldir podrážděně. Nechápal, proč ho Glorfindel uráží tím, že zpochybňuje jeho schopnosti, ale nehodlal si to nechat líbit.
Schovej to, nebo si ublížíš,“ ušklíbl se Glorfindel.
Vyzývám tě!“ ucedil Haldir. „Můžeš si ověřit, jestli jsem schopný obstát v boji nebo ne!“
Glorfindel pobledl. Nechtěl se s Haldirem bít, ale v skrytu duše zadoufal, že když Haldira porazí, bude to pádný argument, aby ho nechali doma. Takže kývnutím přijal.
To nemyslíte vážně?!“ zamračil se Celeborn.
Haldire, polož tu zbraň,“ nařídil Círdan.
Mladík však vzdorovitě zavrtěl hlavou. Elrond mlčel. Haldir měl konec konců právo bránit svou čest, jak uzná za vhodné.
Mlčky se přesunuli na cvičiště.
Glorfindel vytáhl meč a s nelibostí sledoval rostoucí dav přihlížejících. Raději se vyhýbal pohledu na Haldira a snažil se namluvit si, že je to jen přátelský souboj. Avšak první výpad mladého elfa ho vrátil do tvrdé reality. To nebyla žádná z jejich laškovných bitek, do které ani jeden nedával maximum. Haldir využíval veškerou svoji sílu i mrštnost a nutil Glorfindela dělat to samé.
Čepele se střetly v roji jisker. Glorfindel si uvědomil, že kdyby se do elfí ocele nepřidával mitril, ostří Haldirova meče by jeho zbraň přeťalo jako papír.
Zpočátku se zdálo, že jsou síly vyrovnané. Ale Haldir nyní netěžil jen ze své mrštnosti a obratnosti umocněné mládím a schopností improvizace, ale i ze zkušeností, jež získal v boji se skřety. Glorfindel ho podcenil, snad i proto že mu nechtěl ublížit. Nechal se zatlačit do defenzívy a byl nakonec sražen na kolena a odzbrojen.
Takže umím se o sebe postarat, nebo ne?“ utrousil Haldir chladně.
Glorfindel cítil, jak mu tváře hoří hanbou a ponížením. Ještě nikdo nebyl poražen někým o tolik mladším a nezkušenějším, navíc přímo před očima samotného Velekrále. Nicméně nepřijmout prážku bylo jak proti cti tak proti zdravému rozumu.
Nályë taura ohtar10,“ ucedil Glorfindel škrobeně.
Haldir sklonil meč a nechal Glorfindela vstát.
Myslím, že tím je to vyřešeno. Jak jsem říkal, Haldir je plně schopen účastnit se bitvy,“ prohlásil Elrond a nikdo se s ním nepřel.
Haldir mlčky vrátil meč do pochvy a odkráčel. Dav přihlížejících se rozešel. Bylo jasné, že o Glorfindelově porážce se bude ještě dlouho mluvit. Círdan s Celebornem se vymluvili, že mají ještě práci, a odešli. Glorfindel se k ni beze slova připojil, takže Gil-galad nakonec zůstal sám s Elrondem. Šedé oči Půlelfa se do něj nepříjemně zavrtávaly.
Proč jsi to udělal?“ prolomil konečně ticho Elrond.
Udělal co?“ odsekl Gil-galad popuzeně.
Neurážej prosím ani moji ani svoji inteligenci hloupými vytáčkami!“ rozzlobil se Elrond. „Co jsi řekl Glorfindelovi? A nesnaž se zapírat. Znám Glorfindela dobře, tohle, co předvedl, by nikdy sám od sebe neudělal!“
Tobě se to mluví! Neleží na tobě zodpovědnost za náš rod! Haldir musí mít potomky!“ vyštěkl Gil-galad popuzeně. „Až budeš mít děti, pochopíš to.“
Elrond zavrtěl hlavou.
Tvůj otec by respektoval jakoukoli tvoji volbu. Nikdy by neudělal něco takového.“
Můj otec žil v jiné době,“ ucedil Gil-galad.
Elrond přistoupil k Velekráli a zadíval se mu do očí.
To ti opravdu záleží víc na říši než na vlastním synovi? Na tvého otce a děda vzpomíná historie jako na velké krále. Chceš aby na tebe vzpomínala jako na někoho, kdo zničil mladý život? Chceš, aby kvůli tobě byl Haldir zbytek své existence nešťastný? Jak můžeš vést válku se Sauornem, když nejsi o nic lepší než on?! Kdy elfové začali prodávat štěstí svých dětí?!“ vyčítal mu Elrond.
Vypadni!“ vyjel na něj Gil-galad. Elrondova poslední věta ho ranila.
Elrond pokýval hlavou a zamířil ke dveřím. Když však položil ruku na kliku, ještě se otočil.
V den kdy se zachovám jako ty, nechť mi Manwëho orlové vyškrábou oči,“ zašeptal.

*****

Glorfindel se Haldirovi několik dní vyhýbal. Ovšem nic netrvá věčně. Nakonec se s mladým elfem musel střetnout.
Seděl na lavici u stolu, popíjel víno a snažil se nemyslet na to, co udělal, co musel udělat.
Proč jsi to udělal?“
Glorfindel pevně zavřel oči a přál si, aby se nemusel otočit. Jenže to by bylo krajně nevychované. Povzdechl si a obrátil se, aby spatřil velmi rozzlobeného a velmi krásného mladíka.
Proč jsme se nemohli potkat v jiné době a za jiných okolností, pomyslel si Glorfindel hořce.
Své důvody jsem ti už řekl,“ odpověděl Glorfindel chladně.
To není odpověď!“ odsekl Haldir. „Proč, Glorfindeli?! Dělá ti dobře připomínat mi, že jsi velký válečník a hrdina, že se ti nemůžu vyrovnat?!“
Ne,“ hlesl Glorfindel.
Tak mi řekni, proč jsi to udělal.“ dožadoval se Haldir paličatě nějaké odpovědi, která by upokojila jeho mladou krev rozbouřenou tou urážkou.
Kdyby to Glorfindel svedl na láskyplnou starostlivost, mohli se ještě ten den někde v tmavém koutě vášnivě usmiřovat. Jenže Gil-galad si nepřál, aby se spojil s jeho synem. A Glorfindela vázala jeho přísaha věrnosti Velekráli Noldor.
Vracím ti… tvůj slib,“ zašeptal Glorfindel.
Haldir vypadal jako by právě dostal políček. Jeho tvář byla bledá, modré oči bez mrknutí nevěřícně hleděly na zlatovlasého elfa. Rty se mu bezhlesně pohnuly, ovšem nevydal žádný zvuk.
Elfové v místnosti se až příliš okatě věnovali takovým činnostem, aby se na ty dva nemuseli ani podívat. I když Glorfindel mluvil potichu, jen málo věcí unikne citlivým elfím uším.
Haldir sevřel ruce v pěst, oči se mu leskly potlačovanými slzami. Glorfindel si přál, aby ho udeřil. Aspoň by se tak trochu zmenšil ten příšerný pocit vinny. Haldir se však odvrátil a odkráčel pryč. V jeho ramenech a kroku bylo patrné napětí někoho, kdo se zoufale snaží nerozběhnout.
Glorfindel vztekle smetl pohár vína na zem.
Na co čumíte?!“ vyštěkl na několik mladých elfů, kteří měli tu smůlu, že se při zvuku kovu narážejícího na podlahu otočili.

Haldir v zahradě vztekle sekal mečem do růží a systematicky tak keř ničil.
Zbláznil ses?“ napomenul ho Elrond ostře, přistoupil k mladíkovi a vykroutil mu zbraň z křečovitého sevření.
Odhodil meč do trávy a přitiskl Haldira k sobě. Mladík zabořil tvář do jeho tuniky a konečně se rozbrečel. Rukama sevřel Elrondovo roucho.
Proč? Proč? Proč?!“ opakoval stále dokola.
Elrond se posadil do trávy a stáhl Haldira s sebou. Hladil ho po černých vlasech a dovolil mu schoulit se v jeho náručí.
Proč?“ vzlykl Haldir.
Často se ptáme proč. Máme pocit, že když budeme znát důvody, dá nám to jakési rozhřešení,“ povzdychl si Elrond. „Opak je pravdou. Kdybys věděl, jaké důvody stály za tím, co se stalo, byla by ta otázka ´proč´ ještě palčivější.“
Haldir se k němu tiskl a po tvářích mu mlčky stékaly hořké slzy. Elrond dál konejšivě hladil to napjaté tělo a v duchu proklínal Gil-galada a tu jeho posedlost. Z myšlenek ho vytrhla mladíkova ruka, které se pomalu sunula k jeho rozkroku. Chápal, že Haldir se teď cítí nechtěný, opuštěný a nejspíš si chce dokázat, že o něj pořád někdo stojí. Ovšem oč by byl lepší než Gil-galad, kdyby dopustil, aby mladý elf řešil své problémy takhle. Zadržel jeho ruku, ale mladík se mu ze sevření vysmekl a jakoby na truc se jeho dlaň přitiskla přes látku k jeho přirození.
Haldire, nech toho,“ požádal Elrond tiše.
Můžu si dělat co chci,“ opáčil Haldir paličatě. „Nepatřím k nikomu.“
Elronda ta poslední věta doslova tahala za uši. Haldir poněkud hrubě vyjádřil, že nemá partnera. Ale za těmi slovy se skrývalo přesvědčení, že o něj nikdo nestojí - přesně jak se Elrond bál.
Máš pocit, že tohle je řešení?“ namítl Elrond a pokoušel se ignorovat ty štíhlé prsty, které se ho snažily vzrušit.
Haldir vstal. V jeho pláčem zarudlých očích zaplál vztek.
Nenávidím to tady!“ rozkřikl se. „Nenávidím ty kamenné domy! Nenávidím tu vaši noldorskou nadutost! Nenávidím to vaše moře! Nenávidím vás!“
Mladý elf se opřel o stěnu té „nenáviděné budovy“ a sesunul se po ní na zem. Složil hlavu do dlaní a znovu se rozbrečel.
Elrond si povzdechl. Tohle se stávalo málokdy. Jen zřídka se elfové při výběru partnera mýlili. Ačkoli, v tomhle ohledu nešlo o omyl, ale o Glorfindelovu hrdost a Gil-galadovu hloupost. Elrond si klekl před Haldira a mlčky se na něj díval. Gil-galad musel ze všech nejlépe vědět, že se jeho syn Glorfindelovi zaslíbil a že ho bude zpřetrhání těch pout bolet. Byť Glorfindel to spojení nedokončil. Elrond vlastně nechápal proč, nebyl jediný důvod, aby Glorfindel otálel. Na druhou stranu to bylo dobře, protože jinak by to bylo pro Haldira ještě těžší.
Možná bys měl na čas odjet,“ navrhl Elrond tiše.
Nebudu utíkat,“ odsekl Haldir a utřel si do rukávu slzy.
Neřekl jsem utíkat. Jen si myslím, že je nejvyšší čas, abys poznal domov své matky… než začne válka. Možná tam pod stromy mallornů najdeš trochu klidu. Není dobré, aby šel velitel do boje, když pochybuje sám o sobě,“ zašeptal Elrond a pak zanechal Haldira jeho vlastním myšlenkám.

Dva dny na to Haldir chladně oznámil Gil-galadovi, že odjíždí s Galadriel do Lórinandu a k vojsku se připojí až v Severním Ithilienu.

*****

Haldir se opíral o kmen stromu, oči měl zavřené a naslouchal uklidňujícímu šumění mallornů. Ano, tady byl doma.
Haldire?“
Otevřel oči. Galadriel pomalu usedla na lavičku. Haldir se zvedl a posadil se vedle ní.
Chodíš sem často, viď?“ řekla a nepatrně se pousmála.
Haldir uhnul pohledem.
A vždy sám,“ pokračovala. „Proč se straníš ostatních?“
Haldir mlčel.
Bolí to, že?“ přikývla vědoucně.
Chtěl bych… vědět, proč to udělal,“ povzdechl si Haldir. „Copak to pro něj nic neznamenalo?“
Možná znamenalo, možná ne,“ odpověděla Galadriel neurčitě. „To poznáš časem.“
Haldir složil hlavu do dlaní.
V tomhle ti nikdo nepomůže. Musíš se s tím vypořádat sám.“
To mu neříkala nic nového.
Všechno se… mění tak rychle,“ zašeptal hořce. „A zbývají jen vzpomínky.“

*****

Pro jedno kvítí, slunce nesvítí,“ zasmála se elfka a zmizela mezi stromy.
Haldir nad tím jen zavrtěl hlavou. Její nabídku vůbec nemusel zvažovat - nestál o nezávazný sex. Z toho už vyrostl. On chtěl Glorfindela. Mohl si stokrát říkat, že nemá cenu se tím trápit. Zkoušel se přesvědčit, že ten zrádce za to nestojí. Nebylo to nic platné. V hloubi duše věděl, že už nikdy nebude chtít nikoho jiného.
Vylezl do koruny rozložitého mallornu a usadil se v jeho větvích. Chtěl naposledy strávit noc v lese pod hvězdami. Zítra již bude spolu s Amdirem na cestě k Sarn Gebiru, kde se setkají s Oropherem a vydají se do Severního Ithilienu.
Zapomněl už na mne? Napadlo ho hořce, když se díval směrem, kterým tušil Amon Súl. Touhle dobou již museli být na cestě.

Myslím, že k bitvě ani nemusí dojít. Stačí když do Mordoru pošleme Glorfindela. Tváří se tak, že se na něj nedá dívat,“ poznamenal Círdan.
Gil-galad se ještě víc zachmuřil. Nejspíš se domníval, že ho pán Falathrim provokuje.
Glorfindel se loudal za ostatními a skutečně se tvářil tak, že se mu ostatní elfové raději vyhýbali.

*****

Severní Ithilien Haldira okouzlil. Ač byla země doslova na dohled Mordoru, byl to půvabný kraj šplhavých lesů a zprudka padajících říček. Všechno zde rostlo a kvetlo a vzduch sladce voněl. Ne nadarmo se Ithilienu říkalo zahrada Gondoru. Sem ještě moc Nepřítele nepřišla, neboť Gondor byl bdělý a silný.
Isildur s Anárionem zde shromáždili velké a skvostné vojsko.

**rok 3434 Druhého věku**

Říká se, že vojsko, které se tehdy shromáždilo v Posledním spojenectví lidí a elfů, bylo krásnější a skvěleji vyzbrojené, než všechna, která kdy poté Středozem viděla, a větší se nesešlo od útoku Valar na Thangorodrim.
Přešli mnoha průsmyky přes Mlžné hory, pochodovali po proudu řeky Anduiny, a tak se nakonec střetli se Sauronovým zástupem na prostranství před branou Černé země.
V ten den se všechno živé rozdělilo a od každého druhu - i zvířat a ptáků - se našli někteří v obou armádách. Jen elfové byli nerozděleni a následovali Gil-galada. Trpaslíků bojovalo na obou stranách málo, ale Durinův rod z Morie bojoval proti Sauronovi.
Gil-galadovo a Elendilovo vojsko zvítězilo, protože moc elfů byla v oněch dnech ještě velká a Númenorejci byli silní, urostlí a strašní ve svém hněvu. Proti Gil-galadovu kopí Aeglosu nikdo neobstál a Elendilův meč plnil skřety i muže strachem, protože svítil světlem slunce i měsíce; jmenoval se Narsil.11

Haldir rozhodně nezklamal a počínal si stejně dobře jako leckterý zkušenější válečník. Mitrilové brnění ho dobře chránilo a skřeti se rychle naučili respektu a bázni z čepele Hatholdinu.
Jenom Oropherova smrt byla bolestná a zbytečná. Neschopen podřídit se Gil-galadovým rozkazům dostal se se svým vojskem do sevření nepřátel a padl spolu s nemalou částí svého lidu. Zbytkům elfů z Velkého zeleného hvozdu pak velel o dost moudřeji jeho syn Thranduil.
Sauron však utrpěl drtivou porážku. Planině, kde byl poražen a donucen k ústupu, se později říkalo Dagorlad, Bitevní pláň, a střetnutí vešlo do dějin jako Bitva na Dagorladu.
Toho roku tam v údolí Gorgoroth začalo sedmileté obléhání Barad-dur.

*****

Haldir sebou trhl.
Drž,“ napomenul ho Elrond, který mu osobně ošetřoval hlubokou ránu na levé tváři.
Glorfindel postával stranou, tak aby ho Haldir nemohl vidět. Z pohledu na Haldirovu zakrvácenou tvář mu bylo úzko. Nechybělo mnoho a mohl přijít dobře o půlku hlavy. Mohl být mrtvý!
Kolikrát ti mám opakovat, že máš vždycky nosit přilbu. Vždycky! A nespoléhat se příliš na to, že tě zbroj ochrání,“ peskoval Elrond Haldira.
Glorfindel si dodal odvahy a přišel blíž.
Haldir se na něj zamračil.
Elrond se pohledem ujistil, že rána je dobře vyčištěná, a nechal je o samotě.
Glorfindel přešlápl. Nevěděl, jak začít, a Haldir mu to rozhodně neulehčoval.
Měl jsem strach, že to je vážné,“ prolomil mlčení Glorfindel.
Haldir se zvedl. Jeho mitrilová zbroj byla pokrytá špínou a zaschlou krví - ne všechna byla bohužel skřetí.
A i kdyby bylo, proč zrovna tebe…?!“
Haldire!“ do Glorfindelova hlasu proniklo tolik bolesti, že Haldir skutečně zmlkl. „Dělá ti dobře připomínat mi, že jsem hlupák, který udělal strašnou chybu, kterou mu nejspíš nikdy neodpustíš?“
Haldir zahanbeně sklopil zrak.
K něčemu se ti chci přiznat,“ zašeptal Glorfindel. „Udělal jsem to na žádost… na příkaz tvého otce.“
Haldir měl pocit, jako by dostal ránu do žaludku. Cítil se zrazený, zrazený dvěma elfy, na nichž mu záleželo nejvíc. Zavrávoral a Glorfindel ho chytil za paži. Haldir se mu vytrhl.
A ty si myslíš, že tě to omlouvá?!“ rozkřikl se. Rána na tváři mu začala znovu krvácet. „Gil-galad řekne a ty skáčeš, jak píská! Napadlo aspoň jednoho z vás, že já nejsem vaše hračka?“
Elfové v ležení se tvářili, jako že tu nejsou, zatímco Númenorejci se po nich otáčeli.
Haldire, prosím tě…,“ zašeptal Glorfindel.
Odkopnul jsi mě jenom proto, že ti to někdo nařídil! O co mě tedy chceš TY prosit?!“ vyjel na něj Haldir a vztekle odkráčel pryč.
Glorfindel za ním chtěl jít, ale Celeborn ho zadržel.
Dej mu čas,“ poradil mu.

Haldir seděl stranou od všech. Na sobě měl pořád ještě zbroj. Vlastně tu seděl od chvíle, kdy se pohádali.
Smrákalo se, a tak si Glorfindela nevšiml, dokud nebyl příliš blízko, na to aby se stihl zvednout a odejít, aniž by měl zlatovlasý elf příležitost něco říct - další výmluvy a lži.
Víš, tobě to přijde hrozně jednoduché,“ začal Glorfindel a posadil se vedle Haldira. „Ale jsem vázán přísahou Velekráli. Nemůžu prostě jen tak říct Gil-galadovi ne.“
Haldir nic neřekl a jen hleděl do země.
Nejsem na to nijak hrdý,“ povzdechl si Glorfindel.
Myslel jsem, že pro tebe znamenám víc,“ řekl Haldir tiše.
Znamenáš pro mě všechno,“ hlesl Glorfindel.
Asi ne, když ses mě tak snadno vzdal. Nezáleží ti na mně, Glorfindeli, a Valar ví, jestli kdy vůbec záleželo,“ vyčetl mu Haldir.
To není pravda!“ ohradil se Glorfindel. „Jsi nejdůležitější věc mého života! Ano, udělal jsem chybu, ale… teď už vím, že bych s tebou chtěl zůstat… napořád.“
Na tohle je už trochu pozdě, nemyslíš?“ ušklíbl se Haldir. „Jen se rozhlédni. Zítra můžeme být mrtví!“
O důvod víc, abychom neumírali sami,“ zašeptal Glorfindel.
Haldir zamrkal, aby potlačil slzy. Kolik probdělých nocí doufal, že se k němu Glorfindel vrátí.
Můžeš mi odpustit, Haldire?“ zeptal se Glorfindel nejistě.
Ublížil jsi mi,“ řekl Haldir.
Glorfindel smutně přikývl.
Už to nedělej,“ vydechl Haldir a objal Glorfindela kolem krku.
Glorfindela to překvapilo, ale pak sevřel Haldira pevně v náručí.
Už tě nikdy neopustím. Rozumíš, nikdy, dokud bude stát Arda, dokud nepřijde Konec světa. I kdybych měl přesvědčit samotného Mandose, i kdybych se měl utkat se samotným Morgothem, tak tě už nikdy neopustím,“ slíbil Glorfindel.

Měsíc se zrcadlil v odhozené mitrilové zbroji.
Haldir zaklonil hlavu a zasténal. Glorfindel, vzepřený na rukou, ho umlčel polibkem, aniž by přestal přirážet. Haldir sevřel jeho zadek a vycházel mu vstříc - divoce, vášnivě, nenasytně. V tu chvíli nezáleželo na tom, co bude zítra, a že jsou ve válce.

Círdan se naklonil k Elrondovi a něco mu pošeptal. Na tváři Půlelfa se objevil lehký úsměv.
Haldir s Glorfindelem leželi v trávě přikrytí dekou jako živé klubko rukou a nohou. Na tváři měli výraz naprosté spokojenosti.

*****

Haldir odrazil skřetův útok a ťal ho do krku. Ohavná hlava vyletěla vysoko vzhůru a za ní se táhl chvost tepenné krve. Mezi lopatky ho zasáhl šíp, ale odskočil od jeho zbroje, aniž by zanechal sebemenší škrábanec.
Z Orodruiny se valil hustý kouř, který zastiňoval slunce, a začal pršet šedý popel.
Haldir se pokusil pohledem najít Glorfindela s Celebornem, ale nikde je neviděl. Padající popel snižoval viditelnost na minimum. Přišlo mu, že na bojišti vládne poněkud zmatek. Utrpěli citelné ztráty a Gil-galad vydal rozkaz ke stažení se do lepších pozic. Už se chystal stáhnout všechny elfy v okolí, když zahlédl, jak velká skupina skřetů dotírá na Isildura s hrstkou opěšalých Númenorejců.
Nebyl to akt moudrosti, že zavelel k útoku. Bylo to jen vědomí, že když něco neudělá, budou ti lidé pobiti.
Vpadli skřetům do zad a prolomili jejich řady. Skřeti se již poučili o tom, že Haldir je nebezpečný protivník, a hlavně že po jeho brnění jejich šípy a meče neškodně sklouzávají. S nemalým štěstím se tak elfům podařilo vyprostit Isildura z obklíčení.
Stáhněte se!“ křikl Haldir na Elendilova syna a doufal, že mu ten člověk rozuměl. Pak nařídil elfům ústup. Sám však vyčkával, aby se ujistil, že člověk pochopil.
Asi pochopil, protože lidé začali opouštět bojiště a stahovat se, aby z lepších pozic mohli podniknout protiúder a zahnat skřety zpátky do pevnosti. Haldir raději ani nemyslel na ztráty, které dnes utrpěli. Srdce se mu svíralo strachem, jestli je Glorfindel v pořádku.
Pak mu došlo, že lidé neustupují koordinovaně jako elfové, ale dávají se na útěk. Vzápětí ho něco udeřilo do zad takovou silou, že se plát promáčkl dovnitř a úder mu vyrazil dech. Padl na všechny čtyři a lapal po dechu. Když se mu podařilo nadechnout, zvedl se a otočil se.
Netvor byl obr i na zlobra - měl dobře sedm metrů, ruce silné jako kmeny vzrostlých stromů, křivou tupou hubu a svíral obrovskou sekyru, jakou by Haldir ani nedokázal zvednout. Na takovouhle bestii si Haldir sám netroufal, a tak se rozhlédl hledaje něčí pomoc. Elfy neviděl. Šedý popel teď padal tak hustě, že nebylo skoro nic vidět. Na hranici viditelnosti však zahlédl několik lidí. Nikdo se mu ovšem nehrnul na pomoc.
Zlobr se rozmáchl a Haldir uskočil. Sekyra vyryla hlubokou rýhu do země a Haldira zasypala sprška bláta. Měl pocit, že ví přesně, jak se cítil Fingolfin tváří v tvář Morgothovi.
Druhou ránu se pokusil vykrýt. Síla nárazu ho srazila na kolena. Další ránu už zastavit nedokázal. Čepel sekyry sice nepronikla jeho zbrojí, ale pomačkala pláty a zlomila mu ruku. Meč mu vypadl z bezvládné paže. Další zásah dostal do hrudníku. Prasklo mu několik žeber a minimálně jedno vniklo do plic. Najednou nemohl dýchat. Upadl a začal se dusit vlastní krví.

*****

Ve vzduchu poletoval ještě sem tam popílek. Zem byla pokrytá šedým blátem smíšeným s krví - bylo té odporné břečky do půli lýtek. Zkamenělí zlobři vypadali jako děsivé pomníky.
Ve Velekrálově stanu se sešli elfští velitelé, aby se poradili o dalším postupu.
Gil-galad seděl na polním lůžku. Zbroj měl sundanou. Elfští kováři opravovali promáčklinu na boku. Na boku, jejž měl Gil-galad ovázán plátnem, kterým prosakovala krev.
Elrond pomáhal Celebornovi sundat brnění, aby mu mohli ošetřit poraněnou ruku. Thranduil se omluvil. Rozkazy mu pak budou sděleny.
Tentokrát jsme utrpěli těžké ztráty,“ v Gil-galadově hlase byla patrná únava.
Útěchou nám může být, že zlobři byli pobiti,“ řekl Elrond tiše. I on vypadal vyčerpaně. Byl špinavý a rysy ve tváři měl strhané.
Círdan vešel do Velekrálova stanu. Ve vlasech i vousech měl stále šedý popel.
Anárion… je mrtvý,“ oznámil jim.
Elendilův mladší syn,“ zašeptal Elrond.
Jak se to stalo?“ zeptal se Celeborn.
Byl prý zabit kamenem svrženým z Temné věže,“ řekl Círdan a posadil se do nejbližšího křesla.
Amdir je taky mrtvý,“ zašeptal Celeborn a sykl bolestí, když mu Elrond strhl rukáv přilepený k ráně.
A Haldir?!“ vzhlédl najednou Gil-galad a v očích měl hrůzu. „Kde je můj syn?!“
Všichni si vyměnili zaražené pohledy. Nikdo mladého elfa už hezky dlouho neviděl.
Možná je s Glorfindelem…,“ navrhl Elrond tiše.
O několik vteřin později vletěl do stanu Glorfindel.
Kde je Haldir?!“ vyhrkl.

Najít v rozbředlém bahně mezi obrovským množstvím těl, často rozsekaných na kusy, jednoho elfa se ukázalo téměř nemožné. Glorfindel trávil celé dny a noci tím, že prohledával místo, kde byl Haldir viděn naposledy. Prý zachránil život Isildurovi a pak zavelel k ústupu. Od té doby ho žádný elf neviděl. Isildur jen krčil rameny a Glorfindelovu zuřivému naléhání se bránil tím, že lidem přijdou všichni elfové stejní.
Po třech dnech marného pátrání našel Glorfindel poblíž zkamenělého zlobra Haldirův meč. Věděl, že Haldir není mrtvý, to by cítil. Takže si byl zcela jist, že i když skřeti neberou zajatce, byl Haldir zajat.
Bohužel ani Glorfindel, byť před ním skřeti teď v hrůze prchali, nemohl prorazit do Barad-dur jen tak.

*****

Haldir otevřel oči a zjistil, že se nachází v malé špinavé kobce páchnoucí močí a výkaly. Zbroj mu sundali. Podle pálících šrámů na těle ne zrovna šetrně. Dokonce mu někdo dal ruku do dlahy a ošetřil polámaná žebra.
Ztěžka se posadil. Nebylo těžké domyslet si, kde je. Slyšel toho o kobkách Barad-dur dost na to, aby se začal bát. Protože jen hlupák by se v téhle situaci nebál.
Dveře se se skřípěním otevřely a k Haldirovu úžasu dovnitř vešel člověk. Měl na sobě černou zbroj posetou dlouhými ostrými trny. Haldirovi stačil jediný pohled, aby pochopil, že muž musí být Númenorejec. Tedy přesněji Černý Númenorejec - odpadlík.
„Tak tě u nás vítám, elfe,“ ušklíbl se muž.
Haldir mu sice nerozuměl, ale pohrdání a nenávist v tom hlase přeslechnout nemohl. Říkalo se, že Černí Númenorejci elfy nenávidí víc než cokoli jiného.
Haldir polkl.

**Mordor rok 3441 Druhého věku**

Obě strany utrpěly těžké ztráty, a přece elfové a lidé již sedmý rok obléhali Barad-dur a nezdálo se, že by se chystali odtáhnout. Vojska Posledního spojenectví tísnila Saurona již příliš dlouho. Temný pán se proto rozhodl s nepřáteli skoncovat jednou pro vždy.

Přechod z válečné vřavy do naprostého ticha byl náhlý a nečekaný. Některé méně zkušené bojovníky to zmátlo. To ticho bylo hlubší než samotná smrt. A pak se se strašlivým zaskřípěním otevřela brána Barad-dur a vojsko lidí i elfů couvlo.
Sám Temný pán Sauron vyšel ven. V černém brnění, mezi jehož pláty prosvítal pekelný oheň, se tyčil vysoko nad všemi. V okované rukavici svíral obří palcát.
Byli to právě Velekrál Gil-galad s Elendilem Vysokým, kteří se nenechali zastrašit. Vystoupili z davu a stanuli před Sauronem, aby se s ním utkali.
Bili se statečně. Sauronův palcát zasazoval drtivé rány, ale všechny šly naprázdno. Někteří elfové šeptali o Fingolfinovi, Velekráli, jenž se sám utkal se samotným Morgothem a byl jím zabit. Bohužel historie se opakovala.
Elendil se pokusil využít nepatrného Sauronova zaváhání, byl však pomalý. Palcát ho udeřil do prsou a rozdrtil mu hrudní koš. Král klesl k zemi a Narsil se pod jeho tělem zlomil jako suchá větev. Isildur se s výkřikem vrhl k otci, ale bylo již pozdě.
Gil-galad bodl Saurona do zad, ale již nestihl uhnout před palcátem, jenž mu rozdrtil lebku. Velekrál Noldor byl mrtvý téměř okamžitě.
Sauron jen pomalu obrátil svou pozornost k vzlykajícímu Isildurovi, jako by šlo jen o to zašlápnout červa. Napřáhl se k ráně.
V tu chvíli Isildur popadl jílec Narsilu zlomený stopu nad záštitou a ťal se slzami v očích v poslední marné naději po Temném pánovi. Nebyla to dobrá rána, ostří meče uťalo Sauronovi jen tři prsty na jeho černé opancéřované ruce.
A přece. Na jednom z těch prstů byl zlatý prsten, na němž černě žhnul nápis.
Sauron zavrávoral.
Isildur zvedl prst a užasle, jako by přestal vnímat boj, hleděl na prsten.
Na černém brnění se objevily praskliny a Sauron se doslova rozletěl na kusy. Jeho duch opustil tělo a na zem dopadlo jen rozbité brnění, z něhož se kouřilo.
Sauron, Temný pán a nepřítel svobodných národů Středozemě, byl poražen.

Velení se ujal Elrond s Círdanem a skřeti byli pobiti jako ovce. Jen hrstka jich unikla. Pod vedením Glorfindela byly brány Barad-dur prolomeny.
Uvnitř pevnosti pak Glorfindel dlouho hledal Haldira, který tam byl již rok držen v zajetí.

Glorfindel rozrazil dveře a skřeti se s vřískotem schoulili u zadní stěny. Na elfa skutečně nebyl hezký pohled. Během uplynulého roku se naučil vládnout dvěma meči zároveň - svým a Haldirovým. Oči mu zářily hněvem.
Netrvalo dlouho a z ječícího chumlu skřetů byla tichá hromada mrtvého masa. Glorfindel se po skřetím brlohu rozhlédl. Nenašel Haldira dole v kobkách, a tak systematicky procházel jednu místnost za druhou.
Páchlo to tu přímo neskutečně.
Glorfindel se otočil k odchodu, když si uvědomil znepokojivou věc - Hatholdin zmatněl. Nevšiml si, kdy k tomu došlo, ale meč ztratil lesk, jako by světlo v něm uhaslo. A i tupá bolest za hrudní kostí Glorfindelovi napovídala, že se stalo něco zlého.
Jakoby veden nějakou předtuchou, váhavě vykročil Glorfindel dozadu do skřetího pelechu. S každým krokem zpomaloval, jak mu strach a neblahá předtucha zaťaly spáry do střev.
Tam na hromadě špinavých hadrů našel ležet tělo.
Glorfindelovi vypadly zbraně z rukou a oči se mu zalily slzami.
Byl to Haldir.
Nebo přesněji to, co z něj zbylo. Byl nahý, na kost vyhublý, vlasy měl špinavé a slepené vlastní krví. Jeho tělo bylo rozedrané, plné modřin, bodných a tržných zranění a ran od biče. Krk, zápěstí a kotníky měl rozedřené od okovů. Zmrzačili mu uši - někdo jim seřízl jejich elegantní špičky. Ale nejhorší byly nepřehlédnutelné stopy po opakovaném brutálním znásilňování.
Glorfindel klesl na kolena a sevřel tu zuboženou trosku v náručí. Tělo bylo ještě teplé, ale skřeti ho již stihli zhanobit. Vyryli mu do masa sprosté nápisy a obscénní obrázky.
Odpusť mi,“ zajíkl se Glorfindel a tiskl Haldirovo chladnoucí tělo k sobě. „Nedokázal jsem přijít včas… opět jsem tě zklamal… odpusť mi.“
Glorfindel si sundal plášť a Haldira do něj zabalil.

Celebornovi stékaly po tváři slzy. Elrondovi přibyly v obličeji další vrásky. Círdan měl v očích smutek. Glorfindel už neměl sílu plakat.
Stáli ve stanu, kde ještě nedávno Gil-galad nabíral síly před novým bojem, a každý z nich byl ponořen do svých trpkých myšlenek.
Glorfindel v ruce pevně svíral Hatholdin. Zbraň neměla být pohřbená s Haldirem. Chtěl si ji ponechat, neboť věřil, že se Haldir vrátí.
Tohle je konec Velekrálů,“ prolomil ticho Círdan. „Není již nikdo z přímé linie, kdo by se mohl ujmout vlády.“
Elrond se zadíval na Vilyu, prsten vzduchu se vsazeným safírem, který mu Gil-galad svěřil.
Druhý věk skončil,“ zašeptal.

Tak začal po Starých časech a Černých rocích Třetí věk Světa; v tom čase byla ještě naděje a vzpomínky na radost a Bílý strom Eldar dlouho kvetl na nádvoří Králů lidí.
Sauronovi služebníci byli poraženi a rozehnáni, ale nebyli nadobro zničeni.Temná věž byla srovnána se zemí, ale její základy zůstaly a nebyla zapomenuta. Númenorejci postavili kolem Mordoru stráže, ale nikdo se v Černé zemi neodvažoval usídlit. A údolí Gorgoroth bylo plné popela.
Mnoho elfů a mnoho lidí zahynulo v Bitvě na Dagorladu a při obléhání Barad-dur. Elendil Vysoký i Velekrál Gil-galad byli mrtví. Již nikdy se nesešlo takové vojsko a nikdy už nevzniklo takové spojenectví mezi elfy a lidmi, protože oba rody se odcizily.
Vládnoucí prsten zmizel. Ani Moudří nevěděli, co se s ním stalo. Jedno bylo ale jisté - nebyl zničen. Isildur jej totiž nevydal Elrondovi a Círdanovi. Neposlechl jejich rady, aby jej hodil do ohně Orodruiny, v němž byl ukován.
Isildur nesnesl pomyšlení, že by byl prsten zničen, a tak si jej ponechal. V Minas Anor nejprve zasadil semenáček Bílého stromu a pak odjel z Gonodru. Hodlal se totiž ujmout vlády v otcově říši na severu. Nikdy tam však nedorazil. Po cestě byl blízko Loeg Ningloronu, Kosatcových polích, přepaden. Z neopatrnosti nepostavil stráže v domnění, že nepřátelé byli definitivně poraženi. Vojsko skřetů pobilo téměř všechny. Isildur sice unikl díky moci Prstenu, ale skřeti ho pronásledovali po čichu. Při pokusu přeplavat řeku ho Prsten zradil. Sklouzl mu a skřeti ho zabili šípy. Takový byl konec Isildura.
Jen tři lidé se vrátili. Jedním z nich byl panoš Ohtar, kterému Isildur svěřil úlomky Elendilova meče. Tak se Narsil dostal do rukou Isildurova dědice. Čepel byla však zlomena, jeho světlo pohaslo a nebyl znovu zkut. Mistr Elrond předpověděl, že se to nestane, dokud se Vládnoucí prsten opět nenajde a Sauron se nevrátí, ale elfové i lidé doufali, že k tomu nikdy nedojde.
Nikdy může být někdy až překvapivě krátké.

Na začátku Třetího věku se stalo však i něco zdánlivě bezvýznamného. V Lórinandu se elfskému páru sindarského původu narodil syn. Než ho však jeho otec mohl pojmenovat, vyslovila jeho matka jméno, které mu již náleželo.
To jméno bylo Haldir.

Poznámky:
1) quenijské jméno Númenoru před Pádem, znamenající "K hvězdám"
2) "Darovaná země" jméno Númenoru před Pádem
3) plná quenijská podoba Númenórë nebo-li "Západní říše"
4) "Země pod vlnami" jméno Númenoru po Pádu
5) "Padlý" quenijské jméno Númenoru po Pádu, pravděpodobně později lidmi zkomoleno na Atlantis
6) Glorfindel byl v roce 511 Prvního věku zabit balrogem při útoku na Gondolin. Oba se tehdy zřítili ze skály a zahynuli
7) Černá brána - jeden ze dvou vstupů do Mordoru
8) Strašidelný průsmyk - opevnění uprostřed něhož se nacházela Černá brána
9) Železná tlama - brána, která uzavírala planinu Udun na jihu
10) Jsi mocný válečník
11) Silmarillion, str.229, poněkud upraveno
12) Pokud by se někdo z vás divil, proč v tomto slově nepíšu cirkumflex, pak je to proto, že to v html nejde. Z těcho důvodů je dlouhá hláska označena čárkou

Konec druhé části

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský