Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Zaltais, Siva
Shrnutí: Na co všechno nemyslíte…
Poznámka: Dopsáno květen 2012

Ve křovíčku

V jednom místě v Amfiberai roste husté rozložité křoví vytvářející chráněné zákoutí.
„To je ono?“
„Dobře, takže jdeme na věc.“
Řekne mužský hlas a ženský mu odpoví: „Není třeba spěchat. Máme spoustu času.“
Chvilku v křoví něco šramotí.
„Vypadá trochu divně,“ poznamená mrzutě mužský hlas.
„To je v pořádku, vypadají tak všichni,“ ujistí ho ženský hlas.
„Podržíš mi ho?“
„Jistě. Takhle?“
„Ne trochu víš… lepší. Drž pevně.“
„Začni tady, to je nejlepší. Aspoň já to tak vždycky dělám.“
„Takhle?“
„Ano, jde ti to dobře.“
„Nikdy jsem to dřív nedělal.“
„Naučíš se a nakonec se ti to zalíbí.“
„Možná. Můžeš pustit.“
V křoví to opět zašramotí.
„Tohle taky pryč?“
„Nemusíš, ale jde to pak líp.“
„A teď to strčit sem?“
„Ano, nespěchej. Zasuň to pomalu a pak trhni.“
„Jde to docela dobře.“
„Máš talent.“
„Jsem elf mnoha talentů.“
„Všimla jsem si – au!“
„Promiň, ale nemáš se tam cpát, když už tam jsem já.“
„Chtěla jsem pomoct.“
„Nepotřebuju.“
„Teď to strč sem a zatlač.“
„Uff.“
„Víc.“
„Nepraskne to?“
„Neboj… ještě kousek… ještě, to je ono… ano, už to bude… už to… je!“
„Je to snazší, než jsem myslel.“
„Nějaké základy už máš. Teď to vytáhni – pomalu.“
„Teče to.“
„Čekali jsme moc dlouho.“
„To jsem si všiml.“
„Tak a teď je třeba to vyčistit.“
„Je to trochu nechutný co?“
„Ani ne.“
Na chvíli je v křoví ticho a ozývají se jen vlhké mlaskavé zvuky.
„No a je to.“
„Na první pokus to nebylo zlé.“
„Někdy si to zopakujeme.“
„Rád.“
Z křoví vyleze Siva a rozhlédne se po zástupu elfů, kteří stojí kolem. Někteří jsou rudí, jiní bledí. Pár se jich směje a ostatní se tváří rozzuřeně.
„Ale mohlo to být na lepším…,“ zarazí se Zaltais hrabající se z křoví uprostřed věty.
Caled s Te’lyn mu jdou celí rozesmátí potřást rukou.
„Tedy za mých mladých let se tohle stát nemohlo!“ vybuchne jeden starší elf. Otočí se na podpatku a odchází.
„Pane Zaltaisi, neslíbil jste náhodou na svou čest, že nic nezákonného neprovedete?“ otáže se pan Aquintas pohoršeně.
Zaltais se na něj podezřívavě zadívá.
„A dál?“ zeptá se kousavě.
„Ehm,“ odkašle si velitel amfiberaiské stráže. „Ono to prakticky vzato trestné není.“
„Pane Zaltaisi, já sice chápu, že máte paní Sivu rád, ale tohle je opravdu krajně nevhodné,“ přidá se mírným hlasem Selvagion.
„Netušil jsem, že tvoje šílenství je nakažlivé a chytla to půlka města, Selvagione,“ odsekne Zaltais podrážděně.
„Nu, co, mají se rádi, jsou mladí,“ usměje se arcikněžka Alda.
„Ale aspoň trochu byste se stydět mohli,“ zamračí se mistr Leskva.
„Jo? A za co?“ utrhne se na něj Zaltais vztekle. „Mohl by mi laskavě někdo říct, na co tu všichni tak zíráte a o čem je řeč?!“
„Vy se ještě ptáte?!“ zavrtí nějaká elfka hlavou.
„Jdeme,“ prohlásí Zaltais a popadne Sivu za ruku a táhne ji pryč rozrážeje ramenem dav.
„Co se to tady děje?“ přejede pohledem shromážděné elfy arcidruid, který se právě vracel z Královského paláce z odpoledního čaje s královnou.
„Pan Zaltais má svou první lebku,“ usměje se Siva bezelstně a ukáže čerstvě vypreparovanou lebku vlka. „Našla jsem ho tu minulý týden,“ mávne rukou ke křoví. „Asi chcípnul na psinku.“
„Hm,“ zamračí se arcidruid. „A vy všichni tu tak zíráte na co?“ oboří se na okolo postávající elfy, kteří s hubou dokořán zírají na vlčí lebku. „Ještě jste neviděli pošlého vlka?!“

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský