Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Zaltais, Siva, Selvagion
Shrnutí: Paldini chodí vždycky v pravou chvíli
Poznámka: Dopsáno říjen 2012

V pravou chvíli

Měsíc zaléval svým stříbrným svitem krajinu. Hýčkal ji, objímal, a temné kouty v šeré noci byly za měsíčního světla ještě tmavší. Dlouhé stíny náhrobků vytvářely na půdě rozbředlé prvním jarním táním pruhy.
Královská hrobka byla pořád majestátní, i když pomalu začínala chátrat. Jednomu z chrličů na střeše upadla hlava už před lety a nyní na zemi obrůstala plevelem. Do její rozchechtané tváře zuby času vyhlodaly poněkud oplzlý výraz.
„Je tu takový klid,“ vydechla Siva zasněně.
Ze stínů se plouživou chůzí vynořila zombie. Klátila se ze strany na stranu jako opilý námořník v přístavu a rozrušeně chrčela. Cítila přítomnost živého masa a natahovala se po něm nedočkaně ohnilýma prackama. Bíle zakalené oči se upíraly přímo na ně.
„Víš, že zombie ucítí živé maso na vzdálenost až jedné míle?“ řekla Siva a fascinovaně si zombíka prohlížela. „Nevidí nás, ale cítí.“
Čím byla zombie blíž, tím hlasitě mručela, chrčela a svírala a rozvírala kostlivé prsty, na nichž visely už jen ubohé cáry kůže a masa.
„Asi bude ze spodních pater, je hodně ohnilá,“ konstatovala Siva s téměř vědeckým zaujetím, které by jí mohl závidět lecjaký gnóm.
Ostře to syklo.
Zombie udělal ještě jeden krok a pak jí horní polovina trupu odpadla dozadu a nohy se skácely dopředu.
Zaltais nenuceně odcákl z čepele hnijící maso a vrátil meč do pochvy.
Nohy zombie sebou nekoordinově škubaly, zatímco horní polovina se obrátila a lezla dál k nim. Dokud jí lebku nerozkřápl podpatek těžké boty. Zbytky zahnívajícího mozku se rozcákly a tělo definitivně zcepenělo.
„Hrozně smrdí,“ řekl, jako by to všechno vysvětlovalo a postrčil Sivu směrem od mrtvoly.
Pokračovali pomalu kolem náhrobků.
„Podle hrobu poznáš, jaký kdo je. Hroby ti o lidech prozradí úplně všechno,“ vysvětlovala Siva.
Zaltais došlápl do louže a zaváhal. Měl divný pocit, třebaže ho nedokázal vysvětlit. Jeho instinkt lovce bil na poplach a jemu se nespočetkrát vyplatilo tomu naslouchat. Chytil Sivu za loket a přinutil ji zastavit se.
„Já sem chodím vždycky, když mám pocit jako bych ztrácela strop nad hlavou,“ pokrčila rameny.
„Nemyslíš spíš pevnou půdu pod nohama?“ otázal se.
Sotva to dořekl, půda se jim přímo pod nohama propadla. Než se nadáli, zřítili se do několik sáhů hluboké jámy. Siva dopadla dobře – na Zaltaise. On se při dopadu zabořil až po kolena do bahna a navíc mu něco prasklo v koleni. První záchvěv bolesti byl ostrý a projel mu z nohy až někam do hlavy.
„Hele díra,“ konstatovala Siva, když utichlo sypání se hlíny, a slezla ze Zaltaise.
Kvůli bolevému koleni nebylo zrovna snadné vyprostit se z bahna a navíc ho to stálo jednu botu. Ohmatal stěny jámy, ale nikde nenašel nic, po čem by se dalo vylézt nahoru. Naopak jakýkoli pokus by mohl vést k tomu, že je to tam pohřbí zaživa.
„Budeme muset počkat, až nás někdo najde a vytáhne,“ konstatoval Zaltais a zadíval se na Sivu. V tmě ji viděl jen jako světlejší siluetu.
Sedla si bezstarostně do bláta. Přitáhla si nohy k tělu a objala kolena rukama.
„Nezahrajeme si zatím nějakou hru?“ zeptala se klidně, jako by jen v Tirianu čekali na odjezd lodi.
Zaltais si sedl vedle ní. Musela vědět stejně dobře jako on, že na hřbitov nikdo nechodí. Může trvat celé dny, než je vůbec začnou hledat. Navíc stěny jámy se mohly kdykoli sesunout. Stačilo, aby trochu zapršelo. A v Tirianu pršelo skoro denně.
„Jasně, proč ne. Znáš nějakou?“

K ránu začalo poprchávat. Siva se choulila v Zaltaisově náručí a s hlavou opřenou o jeho hruď spala. Aspoň ona nemusela sedět v tom mokrém marastu. Zaltais měl pocit, že se už asi nikdy nezvedne. Nohy necítil a chlad a mokro odspodu byl krajně nepříjemný.
Siva se zavrtěla a otevřela oči. Zívla.
V noci se část stěny jámy zhroutila a tak jim teď zbývalo jen velmi málo prostoru. Zaltais odhadoval, že jestli se ještě víc rozprší hlína je zasype a pohřbí zaživa dřív než slunce dosáhne poledne.
„Sivo,“ zašeptal Zaltais.
Zvedla k němu svoje šedé oči.
„Možná se odtud nedostaneme.“
Přikývla.
Jejich rty ještě nikdy nebyly tak blízko sebe.
„Víš, jak chutná smrt?“ vydechl a o kousek se sklonil k jejím rtům.
Neuhnula. Naopak posunula se nepatrně k němu. Téměř se dotýkali a vzduch jako by zhoustl náhlým souzněním a vzrušením.
Už se jí chystal políbit, když se odněkud shora ozvalo: „Pane Zaltaisi, paní Sivo, jste v pořádku? Vydržte, hned vás vytáhneme!“
Siva se od něj odtáhla.
„To vypadá, že tu asi neumřeme,“ řekla věcně, jako by se vůbec nic nestalo, a vstala.
Paladini chodí skutečně v pravou chvíli.
To ten idiot nemohl pět minut počkat?!!

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský