Fantasmagorium

Autor: D.J. Orlovský
Hlavní postavy: Zaltais, Siva
Shrnutí: Láska je láska, když...
Poznámka: Dopsáno květen 2012

Potřeba

Odložil hargolskou pavézu, jejíž povrch navzdory pečlivé údržbě byl již poznamenán stopami mnoha a mnoha bojů. Sundal vak, v němž nosil svitky, lektvary i pečlivě zabalené kusy plátové zbroje. A po chvilkovém váhání odepjal z opasku pochvy s oběma svými meči. Zamračil se na sebe do zrcadla. Připadal si teď jako nahý. Ponechal si aspoň svou novou dýku v odřeném pouzdře za opaskem, jejíž čepel byla neuvěřitelně tenká, avšak neméně smrtící v rukou toho, kdo věděl, jak s ní zacházet.
Znovu se na sebe podíval do zrcadla. Zbroj pečlivě vycídil a opravil, takže ačkoli nezapřela, že toho má už hodně za sebou, vypadala – nu uspokojivě.
Zamračil se a jeho odraz v zrcadle mu to vrátil. Zvládl už jinačí věci, tohle zvládne taky. Ostatně když to dokáže i paladin, nemůže to být zase tak těžké.
Vykročil z bytu rázným krokem, jímž jsou zvyklí chodit ti, kteří hodně procestovali pěšky, a překážkám se nevyhýbají.
Venku mu pohled padl na úhledné záhonky opečovaváné elfem se Solarovým švábem na mozku.
„Jistě ti, drahý paladine, nebude vadit, když věnuješ své milované růže na dobročinné účely,“ zamumlal si pobaveně, když se nahnul přes plot, a zplundroval keř růží oceněných pětkrát za sebou pěstitelskou cenou Zlaté poupě udělovanou každý pět let nejkrásnějším květinám vzešlým v amfiberaiských zahrádkách.
„Solar ti to zaplať,“ utrousil lehce potměšile, když oklepával z květů ranní rosu, a za uzardělého rozbřesku jako stín proklouzl městem až k domu dole v přístavu.
Plot s chybějícími plaňkami se každým rokem nahýbal víc a víc. V povznesené náladě do něj téměř hravě strčil a ukončil tak jeho trápení. Jako vždy tu byl cítit nepatrný zápach louhu a mrtvolné hniloby. Na zápraží ho dutým ťukáním uvítaly ptačí lebky zavěšené na provázku. Místo klepadla se na něj ze dveří šklebila orčí lebka. Podle velikosti to musel být pořádně statný kus. Kovový kruh jí visel na vybělených dolních tesácích.
Zálibně si lebku prohlédl. Byla to dobrá rána – přesně očním důlkem do mozku, aby ji poškodil co nejméně. Měla z ní velkou radost a podle bělostného vzhledu a lesku ji musela často a pečlivě čistit.
Podíval se na kytici růží v ruce a se zavrtěním hlavou ji odhodil na kompost. Pak rozhodným pohybem stiskl kliku a vešel dovnitř. Klepat nemělo smysl, nikdy takovou nictonou věc nebrala na vědomí, a stejně nezamykala.
Dům byl malý a sešlý. Nejspíš si nikdy nevšimla, že střechou zatéká, že ve zdi si vyhlodaly myši díru, a okna jsou slepá jako trpaslík v lese. Světnice působila lehce nepřehledným dojmem, protože na různých místech byly nakupené rozličné věci. Nezasvěcenému se mohlo zdát, že jde o zcela náhodné různorodé hromady nepořádku. On však už dávno věděl, že v tom má jakýsi podivný systém, který zná jen ona. Nikdy se jí nestalo, že by něco hledala. Prostě jen sáhla do nějaké té hromady těch nesourodých věcí a měla, co právě potřebovala. Ať tak či tak jakkoli působil dům zvenčí zanedbaně a zevnitř ošuntěle, bylo tu čisto.
Chvíli vyčkal, až si jeho oči přivykly šeru. Nevzpomínal si, že by ji viděl zapálit někdy víc než jen jednu svíci a to teprve až slunce zcela zmizelo za okrajem Desky. Měla ráda šero a viděla ve tmě jako kočka. I jemu trvalo najít ji. Byla jako šedá myš – drobná a nenápadná, snadno splynula s okolím.
Skláněla se nad pracovním stolem. Popelavé vlasy jí spadaly do tváře jako závoj, takže neviděl její výraz. Znal však to zaujetí pro práci, které se jí vždy odráželo ve tváři, když pracovala. Pečlivými pohyby zbavovala lebku ohnilé kůže a masa, vyndala mozek, vyčistila a vyleštila kost – jako by byla každičkým pohybem fascinována. Jako umělec, který vytváří mistrovské dílo.
Zdráhal se říct, že ji miluje. Místo toho dával přednost tomu, že ho fascinovala. Přišlo mu to výstižnější a méně melodramatické a svazující. A hlavně to bylo vzájemné.
Odhodlával se za ní přijít už celé týdny. Poslední dobou měl hlavu plnou různých – představ.
Trhla sebou a upřela na něj svoje šedé oči s pronikavostí, s jakou se u žádné jiné elfky nikdy nesetkal. Věděl, že ty oči viděly mnohem víc, než číkoli jiné. A nebyly to hezké věci. Možná to ho k ní táhlo. Oba byli svým způsobem poškození na duši.
Nepatrně pozvedl koutky a ona ho napodobila. Jednou z dalších předností, které na ní oceňoval, bylo, že si rozuměli i beze slov.
Odhrnula si vlasy z tváře a narovnala se. Zahlédl tak medvědí lebku, na které pracovala. Nejspíš byla v noci v lese a asi našla zbytky po řádění nějakého pytláka. Lenwe poleze po zdech, až mu řekne, že si může udělat další čárku za dalšího mrtvého medvěda. Muselo to být včera v noci, protože mozek, jenž vyndavala, byl čerstvý. To se pozná snadno – je jako hutný pudink. Čím starší, tím víc teče a páchne.
Zkoumavě se na něj zadívala. Prohlížela si ho, jako by o něčem přemýšlela. Nakonec se na něj usmála a vykročila k němu. Cestou si utírala ruce do zástěry. Když mu přejela rukama po hrudi, pozvedl překvapeně obočí. Nečekal, že to bude až tak snadné. Objal ji. Klouzala rukama níž a níž. Dýchal mělce a přidalo se příjemné šimrání v podbřišku. Sevřela jednou útlou rukou jeho opasek. Usmívala se, když ho rozepínala. V místnosti jako by oteplilo.
„Sivo,“ vydechl. Hlas zhrublý vzrušením.
Kovově to syklo.
Překvapeně zamrkal.
Prohlédla si kriticky čepel jeho dýky. Nakonec se rozzářila a opasek bezmyšlenkovitě zahodila stranou.
„Přesně tohle jsem potřebovala,“ řekla radostně a odhopkala zpátky k lebce.

Konec

Komentáře

Na těchto stránkách nevzniklo nic za účelem zisku. Kánon originálních děl je majetkem jejich právoplatných autorů. Na druhou stranu všechno ostatní je majetkem naším, proto nešiřte nic z těchto stránek bez souhlasu autora.
Design by D.J. Orlovský