Fantasmagorium

Kapitoly: 2 3 4 5 6 7 8
Autor: D.J. Orlovský
Téma: Vetřelci
Hlavní postavy: Robert Alexandr Korbin
Shrnutí: Podle známého scénáře se běžná mise na vzdálenou planetu, s kterou bylo ztraceno spojení, změní v masakr. Jen jeden člověk přežije a jeho osud se navždy pevně spojí s vetřelci.
Poznámka: Na motivy filmu Vetřelci (Aliens); objevují se přímé citace
Dopsáno v roce 2004

Vetřelci

Prolog

Byla to doba kolonizace nových planet. Prakticky každý člověk, který měl na hvězdnou loď, mohl založit na nějaké planetě vlastní kolonii. Ďábel sám našeptal lidem, že vesmír je jejich. A proč ne. Člověk nenašel žádnou jinou inteligentní formu života, a tak si vesmír přivlastnil. Ovládl nejen svojí planetu Zemi, ale i hvězdný prostor. Lidé se však naučil spoléhat na techniku až k bodu, kdy věří, že je učinila neporazitelnými. A pak se objevili ONI. Dokonalé, adaptivní, vražedné stroje z cizího světa. Vyrojili se z hlubin vesmíru a za sebou zanechávali jenom smrt a zkázu. Při zacházení s tak vysoce evolučně vyspělými a přizpůsobivými tvory, jejichž síla není v technice ani v jednotlivci, ale v množství, se víra ve vlastní neporazitelnost může lidstvu stát smrtelná. Lidé už dávno ztratili své instinkty, a proto je jen málo těch, kteří se s těmito tvory setkali, přežili a nyní o tom mohou vyprávět.
Vůbec první se s tímto organismem setkala nákladní loď Nostromo. Na příkaz společnosti přistála před více než 150 lety na tehdy ještě neobydlené planetě LV - 426 a sebrala tam tu věc. Věc, která ze 24 hodin zničila loď a téměř vyvraždila celou posádku. Jeden člověk se té věci, ale dokázal postavit a porazit jí. V jediné vteřině se instinkty dávno mrtvé staly opět divokými. Jeden člověk, jedna žena. Žena jejímž životním posláním se stala válka s příchutí hořké pomsty. Válka s tím, co kapitán Nostroma Dallas nazval….VETŘELEC.
Podruhé se Ellen Ripleyová utkala s vetřelci o 57 let později. Bitevním polem se stala právě LV - 426, v té době už obydlená planetovými inženýry a úpravci planety. Spolu se svými rodinami padli za obět vetřelcům. Postavila se jim. Postavila se i té nejstrašnější bestii….samotné královně. A přežila.
Potřetí se Ripleyová střetla s touto noční můrou v trestanecké kolonii, když jako jediná přežila havárii záchranného člunu ze Sulaka.
Když se do běla rozžhavený skelet vetřelce střetl s ledovou vodou, rozletěl se vetřelec na tisíce kousků. A přeci se k ní štěstí otočilo tentokrát zády. Stala se hostitelem. V jejím těle se vyvíjela ta největší bestie - královna. Mocná a smrtonosná, ale zatím nenarozená. Společnost Ripleyové nabízela život, ale za jakou cenu. Tak zoufale toužili po královně. Slepí a hluší. Viděli jen její využití ve vývoji biologických zbraní. Neviděli, nechtěli vidět riziko. To nemohla připustit. A tak vše ukončila, jak doufala jednou pro vždy. Z odhodlání se zrodil poslední čin poručíka Ellen Ripleyové. Skočila do rozžhaveného olova. Unavená bojovnice si vzala do hrobu čerstvě narozenou královnu i tajemství svého života.

Tak jako se zničehonic objevili i zmizeli. Případ Ellen Ripleyové byl utajen. Oficiálně vetřelci nikdy neexistovali. Ale až se vrátí bude člověk připraven? A oni se vrátí a ve větší síle. Otázka je kdy……

ONI SE VRÁTÍ………………..

Kapitola první: Nabon III

Planeta Nabon III byla nevábné místo. Jestli existuje nějaký zářivý střed vesmíru, pak byla tato planeta asi tou nejvzdálenější. Mimo vesmírné trasy kroužila okolo svých dvou sluncí již řadu staletí. Dávno utichla dramatická geologická aktivita a za svítání či soumraku poskytovala smutná sopečná krajina impozantní pohled na dvě slunce. To větší a vzdálenější už ztrácelo svojí vodíkovou sílu. Tomuto červenému obrovi zbývalo sotva 5000 let života. Co je to za čas ve vývoji a pohybu vesmíru. Jen pouhý zlomek, kapka vody v moři, zrnko písku na poušti. Jeho zánik snad nebude pro Nabon zkázou, ale ztrátou určitě. Vždyť to on byl u zrodu této planety, to jeho gravitace umožnila vznik druhému slunci, to jeho paprsky tak dlouho zahřívaly studený povrch planety. To vše jen jeho zásluhou.
Na rozdíl od červeného obra bylo druhé slunce teprve na počátku svého života. Malé, žhavé, plné síly jako vše mladé ve vesmíru. Až přijde čas zaplní místo po červeném obrovi.
Na Nabonu svítá. Nad nevýraznou krajinou s chudým porostem bez zvířat se vyhoupl červený obr. Jeho stárnoucí svit nestačí na to, aby zaplašil tmu. Pouze měkce zalil krajinu rudým svitem a dodal jí tak magický nádech. O hodinu později nenápadně, ale směle prolomí šero první paprsek mladého slunce. Vynoří se nad obzor a zalévá svět pod sebou světlem. Červený obr jako by shovívavě shlížel na mladou troufalost v jehož svitu se téměř ztrácí. Musí ustoupit, jeho konec se blíží a on už nemá sílu zastínit svého spolucestovatele. Staletí kroužili bok po boku a nyní se jeho čas naplnil. Hrdě přenechává obzor mladé krvi a důstojně a sám putuje po své dráze, za tisíce let vychýlené z původního směru, vstříc brzkému konci. Jaký bude neví. Snad naposledy důstojně zazáří při výbuchu jako supernova, možná se propadne v černou díru a stane se zkázou pro své oběžnice a možná vyhasne v klidu a tichu. V tichu, jenž je vesmíru vlastní.
Nabon III byl dlouho opuštěn. Dlouho nikdo nemohl obdivovat drsnou krásu tohoto světa. Tedy až do nedávna.
Na planině se kromě kopců tyčil i dokonale symetrický objekt. Hrubě porušoval krásu přírody. Jeho pravidelnost, kterou příroda opovrhuje, byla do očí bijící. Na jeho povrchu se leskly kapky vody. Tento obrovský komplex, jemuž vévodil monstrózní výrobník atmosféry, patřil nedávno zřízené kolonii CV - 735. Kolonie se stala domovem pro 200 rodin planetových inženýrů. Lidé z kdysi nevlídné a pusté planety pomalu utvářeli domov. Měnili tvář planety k obrazu svému, tak jako Bůh prý na počátku věků stvořil vesmír, Zemi a pak i člověka.

Často tu pršelo. I dnes v noci se spustil prudký liják. Bouřka běsnila, ale přes pevné zdi kolonie nepronikl sebemenší zvuk. Stažené okenice, utlumený provoz kolonie poklidně spala. Déšť zaléval zem přívaly vody. Potoky, jejichž pH bylo kdesi u dolní hranice stupnice, se změnily v dravé proudy. Těžké kapky bubnovaly do konstrukce kolonie. Vítr se hnal šílenou rychlostí, klopýtal o kopce, rval chudou vegetaci a snažil se sebou vláčet oblaky těžkého prachu. Jekot větru byl však náhle přehlušen něčím mnohem silnějším. Obrovská hmota se hnala k zemi, razila si cestu atmosférou jako šílené stádo a skučela jako raněné zvíře. Z hluboké noci se na několik sekund stal bílý den a nad komplexem se přehnala obrovská masa žhavých plamenů, jenž držely jakýsi tvar nepovedené koule. Dopadla daleko za kolonii a ještě dlouho plápolala než ji déšť uhasil. Usazen v kráteru o rozloze menšího městečka dohasínal vesmírný cestovatel. Odkud se tak zběsile přihnal? Z které hlubiny vesmíru a jak dlouho byl už na cestě? Jeho ohořelý povrch dával znát, že odpovědi se ukrývají uvnitř. Zatím spočíval v kamenném lůžku a pouze mlčky vznášel otázky.

To ráno měl službu Alex Finn. Sedl si k terminálu znuděn neustále se opakující stereotypní prácí. Prohlédl si noční zprávy, které počítač shromáždil. Zase řádila strašná bouře, nic neobvyklého. Ne, počkat. Přeci něco. Počítač to nepovažoval za nijak důležité, ale Alexe záběry nočního pádu obrovského tělesa vzrušily. Počítač mu sice ukázal jen neostrý obraz, ale i to stačilo na rozproudění krve a vytržení z letargie. Vypadalo to jako obyčejný meteor velkých rozměrů, ale předpisy vyžadovaly hlášení a on tu nebyl od toho, aby dělal nějaké závěry. To příslušelo jiným.
Velitel kolonie se na monitor chvíli díval, pak se chvíli mračil a nakonec po chvíli mlčení rozhodl o vyslání malého průzkumného týmu. Výsadku měl velet zkušený a ambiciózní voják Tim Hoser. Doprovázet ho měli Frank Jenkins, Kevin Reese a syn šéf technika, počítačový expert mladý Nick Donan.

Transportér je zavezl až ke kráteru. Ukázalo se, že vůbec nešlo o meteor, ale o loď. Ve vzduchu viselo divné napětí. Zvedal se lehký vítr.
„Donane, spojte mě s velitelstvím. Musíme ohlásit, že nejde o žádný meteor.“ , rozkázal Tim aniž spustil z lodi zrak.
„Co tady dělali? Jsou mimo všechny letové trasy.“
„Pane, velitelství.“
Tim vešel do transportéru. Z monitoru na něj hleděl velitel stanice. Vypadal značně nervózně.
„Co jste zjistili?“
„Pane, nejde o meteor. Je to loď.“
„Loď?“ , opakoval nedůvěřivě.
„Ano, pane. Odtud to nemůžu říct jistě, ale vypadá to na loď dlouhého doletu, pravděpodobně standardní GTE, pane.“
„V jakém je loď stavu?“
„Špatném. Trup je značně ohořelý. Nejde přečíst jméno lodi. Náraz způsobil rozsáhlé škody. Loď leží zpola zarytá do země a lehce nakloněná na levý bok. Na boku odtržený pancíř a trup je proražen směrem dovnitř. Vypadá to jako by to způsobila srážka s asteroidem. Asi důvod té havárie. Z motorů vytéká palivo, ale zamoření zatím nehrozí.“
„Dobrá. Pokračujte. Snažte se zjistit co nejvíce. Důvod havárie, účel a cíl lodi a zjistěte jestli to někdo přežil. Velitelství konec.“
Monitor potemněl a nastalo ticho.
„Ani se nedivím, že tu havarovali. Lodě typu GTE byly odjakživa nespolehlivé. Vláda na nich tehdy ušetřila kde se dalo. Už dávno je měli nahradit GTCC.“
„To víš, Keve, byl to velkej kšeft. A jejich používání se pořád vyplatí. Co na tom, že občas nějaká havaruje. Maj slušnej dolet, nízkou cenu a díky mizerný údržbě i nízké provozní náklady.“
„Pokud vím tak se GTE používají pro vojenské účely, že jo, Franku.“
„Jo, vojáci jsou nahraditelní. Když se zabilo pár stovek civilistů, byl z toho hroznej šrumec.“
„Dost spekulací. Půjdeme to tam omrknout.“ , přerušil debatu Hoser. Vzal si výstroj a vyšel z transportéru.
„Mohl to někdo přežít?“ , zeptal se Nick při pohledu na trosku.
„Těžko mladej. V tomhle vraku budem jediní živí.“

Od okraje kráteru museli už po svých. Cesta byla špatně schůdná. Několikrát museli slaňovat, a tak sestup trval déle než se původně očekávalo. Konečně stanuli na dně kráteru. Horniny v okolí byly přetavené a spečené dohromady. Žár, který tu působil, musel být neuvěřitelně velký.
Nyní když stáli přímo u vraku, mohli potvrdit, že jde o loď třídy GTE. Místo, kde mělo být jméno, bylo úplně zničené. Nešlo nic přečíst. Kdyby znali jméno bylo by jednoduché vrak identifikovat. Ale to by měli moc snadnou práci.
„Tak teď musíme najít cestu dovnitř.“
„Nešlo by to tou dírou v boku? Ušetřili bychom si čas.“
„To tedy ne. Je to zbytečný risk.“ , usadil Kevina Tim.
„Na zádi se rozlévá pořádná kaluž paliva. Pěkně to tam smrdí. Naštěstí to spečené podloží jen tak něco nepropustí.“ , hlásil Frank.
„Hm, tak to tu asi platí zákaz kouření, co?“ , ušklíbl se Kevin.
„Asi o deset metrů dál jsou dveře. Myslím, že by šli otevřít.“
„Tak fajn, mladej, ukaž co umíš.“ , pokynul mu Kevin.
Frank se podíval na Tima. Ten přikývl a vyrazil ke dveřím.
Nick vytáhl z batohu malý přenosný počítač a připojil ho k mechanismu dveří. Chvíli trvalo než dveře zasyčely a sklouzly stranou. Objevil se tmavý vchod do nitra lodi. Mariňáci zapnuli světla na svých zbraních a helmách, odjistili pulzní pušky a opatrně se vydali vstříc temnotě. Ozvěna jejich kroků se v ztichlé a do tmy ponořené chodbě děsivě rozléhala. Ze stropů visely nejrůznější kabely, ze zdí trčely trubky. V dálce syčela unikající pára. Postupovali velmi pomalu, protože se nemohli po rozbité podlaze s tak mizerným světlem pohybovat příliš jistě. Tma, kterou lampy zaplašily jen do malé vzdálenosti, je svírala. Zdálo se, že trvá celou věčnost než konečně našli na zdi panel.
„Díky Bohu je nepoškozený.“
Nick připojil počítač do výstupního portu, aby se mohl pokusit aktivovat záložní zdroje. Vedení bylo značně poškozené, systém kladl trochu odpor, počítačové jádro bylo v mizerném stavu, a tak přicházeli jen kusé a zmatené informace.
„Sakra!“ , zaklel Nick a bouchl do panelu.
Světla na chodbách se rozblikala a po chvíli se nejasné světlo ustálilo a nakonec chodbu zalila bílá, umělá zář.
„Tomu říkám talent.“ , smál se Kevin.
„Loď má žalostně málo energie. Myslím, že tenhle vrak plul už nějaký čas vesmírem a pak byl zachycen gravitací naší planety. Oni tady nehavarovali, prostě to spadlo.“ , řekl Nick a složil si věci do tašky.
„Bludný Holanďan.“
„Co výtahy, budou funkční?“
„Energii mají.“ , odpověděl Nick.
„To nám, Time, není nic platné. Výtahy jsou zničené. Pojďte se podívat.“
Frank je zavedl k výtahové šachtě. Jedny dveře byli pootevřené a výtah tam vůbec nebyl. Jen pár kotevních lan viselo v šachtě. Druhé dveře byli vylomené. Výtah tam sice byl, ale podlaha byla celá rozleptaná. Frank tam hodil kus kovu a podlaha se propadla.
„Co mohlo takhle zničit podlahu?“ ,zeptal se Nick.
„Kyselina, ale to jen hádám.“ , navrhl Frank.
„Co se dá dělat. Půjdeme pěšky. Směr 1 – 6 – 3 po třiceti metrech by jsme měli narazit na propust do dalšího patra. Tak pohyb!“ , zavelel Tim.
Koridor 1 – 6 – 3 byl tmavý, světla tu nefungovala. Chodba při nárazu hodně utrpěla. Už po pár metrech bylo jasné, že dál se nedá jít. Stěny se zhroutily.
„Co teď?“ , zeptal se Kevin.
„Přesto se nedostaneme.“ , souhlasil Frank.
„Přemýšlejte trochu! Jsme na lodi.“ , napověděl jim Tim.
„Údržbářské schodiště.“
„Přesně.“

Cesta ke schodišti J – 3 – 4 byla dost náročná, ale to co je na konci čekalo naplnilo jejich největší obavy.
„To si děláte prdel! Je to polorozpadlý!“ , zděsil se Kevin při pohledu na pokroucený kov, který kdysi býval schodištěm.
Nick se podíval přes okraj. Černala se tam bezedná hlubina. Schodiště nebylo dlouhé a na druhé straně byl žebřík do dalších pater. Na druhou stranu bylo schodiště dost dlouhé na to, aby se to s vámi někde utrhlo.
„Drž hubu, Kevine! Nikdo se tě na názor neptal!“ , okřikl ho Tim a sám jako první vstoupil na schodiště. Za ním pak opatrně šli Nick, Kevin a jako poslední Frank. Kov jim pod nohama skřípal námahou, někde kus schodiště i chyběl.
„Opatrně, jen opatrně.“ , upozorňoval je Tim.
„Ale vždyť mi víme!“ , odsekl Kevin a otevřel pusu, aby ještě něco dodal, ale místo slov jen vykřikl hrůzou. Ta malá chvilka nepozornosti stačila k tomu, aby přehlédl poškozené místo. Když na schod došlápl, ozvalo se uši rvoucí skřípění a schod se uvolnil. Kevin se propadl dolů. Ještě se stačil chytit okraje. Pod nohama měl teď šachtu tak hlubokou, že na její dno se nedalo dohlédnout. Frank se pohotově vrhl vpřed a chytil Kevina za zápěstí. Kevin se snažil vztáhnout nahoru, ale když se vzepřel na dalším schodě, schod se zlomil a Kevin se pustil. Frankovi zapraskalo v rameni, ale nepustil. Jen ten stisk Frankovi ruky dělil nyní Kevina od jisté smrti. Frank měl pocit, že se mu rameno musí vytrhnout z kloubu. Stisk jeho ruky pomalu povoloval.
„Ty vole, drž mě!“ , křičel v hrůze Kevin.
Tim, který se mezitím dostal na druhou stranu se rychle vracel. Schodiště se nebezpečně kymácelo, ale každá vteřina byla drahá. Frank už Kevina dlouho neudrží. Kevin se snažil znovu zachytit schodiště, ale zpocené ruce se mu smýkaly po chladném kovu. A síly ho pomalu opouštěly. V poslední chvíli Kevina zachytil i Tim a společnými silami Kevina vytáhli do relativního bezpečí.
V dalším patře byly kajuty posádky. Dali se do pečlivého prohledávání ubikací, ale nic nenašli. Nikde nikdo, žádná těla ani krev. A to ticho, jako by tudy prošla smrt.
„Máte něco?“ , zeptal se Tim, když se opět sešli.
„Nic. Vůbec nic.“ , odpověděl Frank.
„Většina chodeb nese známky boje.“
„Jo, ale s kým bojovali? Že by vzpoura?“
„Ne, Franku. To snad ne. A já ani nechci vědět s kým bojovali. Všechny kajuty vypadají jako ve spěchu opuštěné. Ať už se dělo cokoli moc spěchali.“
„Pak odpovědi můžeme najít jen na můstku, Kevine.“ , řekl Tim.
„Jeden výtah je funkční můžeme tam vyjet hned.“ , řekl Nick.
Můstek byl potemnělé a pochmurné místo. Zdi byly poškozené střelbou a velitelské křeslo uprostřed mělo nepěkně vypadající otvor v opěradle. Řídící konzole byli nefunkční, ale vzadu blikala dosud provozu schopná vědecká konzole. Nick se usadil do křesla a jeho ruce se rozběhli po ovládání.
„Snaž se zjistit cokoli o lodi, nákladu, posádce, důvodu havárie. Něco co by ten vrak identifikovalo. Prostě cokoli užitečného.“ , nařídil Tim.
Nick přikyvoval, ale nebylo snadné získat nějaké odpovědi. Jádro počítače bylo opravdu značně poškozené a nedokázalo dát odpovědi na kladené otázky.
„Jediné co můžu s jistotou říct, že to nebyla civilní loď.“
„To jsme předpokládali.“
„Posádku tvořilo asi sto vědců, třicet inženýrů a osmdesát vojáků.“
Kevin hvízdnul.
„Trochu moc lidí na takovou loď.“ , poznamenal Frank.
„A kde jsou?“ , zeptal se Tim.
Nick pokrčil rameny.
„To nevím. Lodní systémy je nenašli.“
„Nesmysl! Tolik lidí přeci jen tak nezmizí. Musí tu být. Živí nebo mrtví, ale musí být tady! A co účel lodi?“
„No, Time, to ti taky neřeknu. Ale vypadá to, že v záznamech to ani nikdy nebylo.“
„No dobře. Nahraj vše co jde na disk. A ukaž mi mapu lodi.“
Nick se pustil do práce. Po chvíli ožil jeden z monitorů vlevo a ukázal modrobílý plán lodi. Tim uložil disk a zahleděl se do mapy.
„To nám moc nepomůže. Můžeš mi ukázat mapu lodi v současném stavu?“
„Zkusím to.“
Monitor zablikal a ukázal se zrnitý obraz.
„Nic lepšího dohromady nedám.“ , omlouval se Nick.
„To bude stačit.“
„Loď je hodně poškozená. Tady došlo k proražení trupu a támhle taky.“ , prohlížel si Frank plán.
„Tahle část lodi je relativně nepoškozená, ale nějak odstíněná nebo co.“
„Myslíš, Time, že tam někdo mohl přežít?“ , zeptal se Frank.
„Proč je to odstíněné?“
„Ono to není odstíněné, Kevine, něco ruší signál.“ , odpověděl Nick.
„Fungují tam světla a kamery?“
„Kamery vypadly po celé lodi. A světla? Jen nouzová.“
„Co je tohle?“ , ukázal Kevin na podivný útvar na mapě.
„Vypadá to jako nějaká barikáda.“ , napadlo Franka.
„Asi nechtěli aby se někdo dostal dovnitř.“ , řekl Tim.
„Jo a nebo aby se něco dostalo ven.“ , zašeptal Kevin.
„No, znám jen jeden způsob jak to zjistit.“ , pousmál se kysele Tim.
„Počkat! Ty tam chceš jít?! Měli jsme jen přinést záznam. Nic víc!“
„Jenže taky zjistit co se stalo s posádkou! A pokud je možnost, že někdo přežil, je naše povinnost to prověřit! Já tady velím! Ale pokud se, Kevine, bojíš, můžeš jít!“

Dlouhý, temný koridor se táhl jako ústí do pekla. Červená nouzová světla slabě ozařovala okolí. Kam však rudé světlo nedosáhlo, tam svírala okolní svět černočerná tma. Jen poničené zdi věděli co se tu odehrálo za strašné drama, jenž zanechalo jen stopy po kulkách ve stěnách. Celá loď jako by odmítala o tom mluvit.
„Vypadá to jako by tu proběhla válka.“ , prohodil polohlasně Nick.
Odpověď nedostal. Nikdo neznal jí neznal. S každým metrem je však naplňoval pocit, že by bylo lepší nechat vrak spát jeho neklidným spánkem.
„To je ale…“ , začal Kevin a jeho silný hlas se rozléhal chodbou.
„Pssssst!“ , Frank si přiložil prst na rty.
Kevinovo hulákání se neslo lodí jako ozvěna a mrazilo z toho v zádech. On jediný měl odvahu porušit hrobové ticho. Frank jen doufal, že tahle divná loď nebude jeho hrobem.
„Je to divný místo.“ , řekl Kevin tiše.
„Už jsem o tom slyšel.“
„O čem, Nicku?“ , zeptal se Frank.
„O prokletých lodích.“
„Cože?“
„Vypráví se, že vesmírem plují prokleté lodě. Posádka zmizela, ale záchranné čluny zůstali netknuté. A tyhle prokleté lodě plují bez cíle vesmírem. Občas je zachytí gravitace planet a oni spadnou. A každý kdo do nich vkročí se ztratí jako posádka….“
„Přestaňte už s těma babskýma tlachama! Chci odpovědi ne pohádky pro strašení malých dětí. A odpovědi leží tam.“ , okřikl je Tim a ukázal před sebe.
Dvacet metrů před nimi se rýsovala v mdlém světle baterek nahromaděná technika. Viditelně ve spěchu naházená na hromadu bez ladu a skladu. Nepochybně chtěli někomu nebo něčemu zabránit, aby se to dostalo dovnitř.
Došli až k hromadě. Frank se oddělil a obešel to. Posádka musela být opravdu v zoufalé situaci. Kromě židlí, stolů a barelů ze skladu tu byli i konzole ve spěchu vyrvané z laboratoří a doků. Spěch a zoufalství bylo cítit ve vzduchu a byl tu i všudypřítomný pach smrti. Obcházela je už od chvíle, co vstoupili do lodi, a neslyšně si brousila kosu.
„A kruci! Něco prorazilo dveře!“
Všichni se seběhli k Frankovi, který stál u dveří a v očích měl údiv a děs. Tim přejel rukou po okraji díry. Nebylo to roztavené ani ohořelé, okraj byl rozšklebený. Takovou díru nezpůsobila žádná známá zbraň. Spíš to vypadalo jako by někdo dveře roztrhl.
„Tohle je nemožné! Nic se přeci nemůže probít holýma rukama přes uhlíkovou slitinu!!“ , kroutil hlavou Kevin.
„Neznám nic, co by něco takového dokázalo, ale je to roztržené jako by to byl jen papír.“ , zašeptal Frank.
Nick posvítil baterkou do otvoru a nahlédl, co je za dveřmi. Všichni nadskočili, když vykřikl a baterka mu vypadla z ruky.
„Co je?! Co jsi viděl!“ , Tim třásl s Nickem, který byl bledý jako stěna. Pak sebral baterku a podíval se sám. Světlo dopadlo na stěny. Nebo spíš tam kde kdysi stěny bývaly. Nyní byly pokryté něčím černým a lesklým. Každý centimetr stěn byl obalen vrstvou toho svinstva. Z otvoru sálalo teplo a vlhko a zkažený vzduch. Světlo pátravě klouzalo po stěnách až padlo na podlahu. Byla také pokryta tím hnusem, ale to Nicka nevyděsilo. Na podlaze ležela pulzní puška, vlhce se leskla, její pažbu dosud svírala ruka, která však končila u ramene. Tim na tu hrůzu chvíli strnule zíral než dokázal odvrátit zrak jinam. Chvíli vstřebával ten zážitek, pak se pomalu k hrůze svých společníků protáhl dovnitř. Strach se v nich svářel s disciplínou. Nakonec zvítězila disciplína a oni ho následovali. Pečlivě se vyhnuli hrůznému nálezu a pokračovali dál. Tohle už nebyla loď, byl to úplně jiný svět. Ta hmota tlumila kroky a ticho tu bylo doslova hmatatelné.
„Je to jako ztvrdlý sekret.“ , prolomil drtivé ticho Frank.
„Je to hnusný a to je vše, co o tom potřebuji vědět!“ , odsekl Kevin. Čím víc se dostávali do nitra lodi, tím víc byl nervózní a podrážděný. Hrůza ho stravovala.
Postupovali pomalu. Sekret se v záři baterek kovově leskl. Vzduch byl teplý, vlhký a podivně páchl. Těžko se dýchalo. Tma a ticho jako by houstli. Postup se zpomaloval jako by jim nohy ztěžkly, jako by se přilepovali k podivné hmotě na podlaze. Temná vlhká díra však měla vydat své další pekelné překvapení.
„Proboha!“ , na víc se Tim nezmohl.
Jen kousek před nimi ležela těla, lidská těla uvězněná v té odporné hmotě. Pravděpodobně byli už dlouho mrtví. Tváře měli stažené v křečovité hrůze jakou si bylo těžké představit. Neměli lehkou smrt. Každému z nich zel v hrudníku otvor jako by explodovali zevnitř. Tim šel dál. Otřesení vojáci klopýtali za ním. Jejich víra ve velitele se zmítala v pochybnostech. Na jaké místo je to vzal?
„Posádka. Tady je posádka. Kdo jim to mohl udělat. Kdo jim to mohl udělat.“ , Kevin lapal v hrůze po dechu. Myšlenky mu uháněli hlavou jako stádo splašených koní. Kam jsme to vlezli? Kam nás to vede? Proč se nevrátíme? Kdo jim to mohl udělat? Je snad tohle cesta do pekla? Nebo jsme už mrtví a tohle JE peklo? Kevin byl ztuhlý hrůzou až do srdce.
Ušli ještě sto metrů a pak jim cestu zahradil zával. Strop se propadl a suť zasypala chodbu tak, že nebylo možné projít. Tim se zastavil. Mlčky sledoval suť a mračil se. Kevin si oddechl. Dál nemohli.
„Máš sebou C – 4?“
Frankovi se oči rozšířily hrůzou.
„Ty to chceš vyhodit do vzduchu!?“
Tim jen krátce přikývl.
„Zbláznil jsi se!? Můžeš narušit integritu stěn a pohřbít nás tu za živa!“
„Dostal jsi rozkaz! Splň ho!“
Frank si povzdechl a neochotně vytáhl nálože. Pomalu je rozmístil. Z každého jeho pohybu vyzařovala nechuť a nedůvěra. Pak se skrčili za rohem a Frank se dotkl detonátoru. Výbuch v chodbě byl ohlušující. Kdyby vojáci neměli helmy a sluchátka tlumící hluk, určitě by ohluchli. Stěny popraskaly, podlaha se se sténáním probořila, tuny suti se převalovali chodbou sem a tam. Ozvěna výbuchu rezonovala chodbou jako struna. Tlaková vlna je srazila jako úder pěstí. Trvalo to jen krátce a přece se zdálo, že uběhly celé roky než se vše uklidnilo a utichlo. Když se prach usadil, ukázala se ta spoušť. Podlaha chodby se propadla a většina suti zmizela otvory do spodních pater. Zůstala jen úzká římsa. Tim je donutil po ní přejít, aby se tak dostali do dalších prostor. Už dávno přišel Tim o zdravý rozum a nyní ho hnala jeho vlastní chorobná ctižádost stát se slavným a dostat se z této zapomenuté planety. Šli dál, ale Kevin se stále častěji zastavoval a ohlížel. Jeho nervozita rostla s každým dalším metrem až dostoupala vrcholu.
„Slyšíte to?“ , zašeptal.
„Co?“ , zeptal se Tim.
„Ticho.“
Vojáci se pohroužili do ticha, které rušil jen jejich vlastní dech. Ne ještě něco. Takový divný, syčivý zvuk.
„To jen někde uniká pára.“ , mávl rukou Tim a chtěl jít dál.
„Ne, to není pára.“ , zašeptal Kevin.

Náhle se vše kolem nich probudilo k životu. Detektor pohybu pípal a signály přicházely ze všech směrů. Tma ožila. Jen matně periferním viděním pozorovali, že se tam něco hýbe. Kevin se otočil zády ke zdi. V potících se rukou svíral zbraň. Tiše bez jediného zvuku se zeď pohnula jako by byla živá, jako stočený had se rozvinula temnota a skočila, aby Kevina pohltila. Už to nebyla zeď ani temnota černá masa nabrala pevnější tvary. Kevin ucítil jak něco těžkého do něj narazilo. Poklesl v kolenou. V černé mase se něco zalesklo a jen o zlomek vteřiny později se Kevinovi v hrůze rozšířily oči a pak z nich vymizel a vyhasl život. Neměl ani čas vykřiknout. Padl k zemi naprosto tiše. Všichni to viděli, ale vše proběhlo tak rychle, že nemohli nijak zasáhnout.
Černá masa se zvedla a podívala se směrem k nim. Bylo to neskutečné. Nazvat tu věc zvířetem bylo příliš přehnané. Vypadalo to jako výmysl choré lidské mysli šíleného vědce nebo ďábla. Banánovitá hlava zakončená bělostnými zuby se pohupovala ze strany na stranu. Jestli to mělo oči, pak nebyly vidět. Trojúhelníkovitý trup s externími žebry, která tomu jako bodce trčela ze zad, tvořil tělo té věci. Na pařátech to mělo šest prstů vždy po dvou srostlé a zakončené ostrými drápy. Stálo to sice vzpřímeně, ale dolní končetiny se jen v dobré vůli daly nazvat nohy. Bylo to velké jako člověk. Ne, mnohem větší. Dva možná tři metry. A mělo to ocas. Jednou tak dlouhý jako tělo zakončený bodcem jako ocas škorpióna. Připomínalo to brouka, který je složený z kostí jako stavebnice. Rozevřelo to tlamu a ze zubů dlouhých jako lidské prsty stékal sliz a Kevinova krev. Frank pomalu zvedl pušku. Věc se nehýbala. Vystřelil. Kulka zasáhla odpornou hlavu a ta se rozprskla jako přezrálý meloun. V místě kam dopadla mrtvola začala zelenožlutá krev rozežírat podlahu. Nick, Frank a Tim na nic nečekali a snažili se co nejrychleji zmizet. Z přítmí vyběhlo pět příšer a pět jich padlo, ale přicházeli další a další. Seskakovali ze stropu, vylézali ze stěn. Odevšad se na ně sápali věci, které si nedokázali představit ani v nejhorších nočních můrách.
Tim zakopl a upadl. Než se zvedl, příšery ho obklopily. Jedna ho zvedla jako by nevážil víc než pírko. Jeho křik se rozléhal chodbou, když se z tlamy té příšery vynořila další čelist a prorazila Timovi lebku. Příšera vyškubla tu příšernou věc z jeho hlavy. Čelist zajela zpět do tlamy a příšera pustila mrtvolu na zem. Frank se otočil a viděl, že se to na něj dívá. Ze stropu seskočila jedna příšera a srazila Nicka do šachty vedle. Spadla s ním, ale nemohla to přeci přežít. Úplně jim chyběl pud sebezáchovy. Frank znovu obrátil svoji pozornost k tomu zvířeti. Stálo na tom samém místě a Frankovi připadalo, že se usmívá. Byl to nesmysl. Stejně jako třeba psi se ty věci nemohli doopravdy usmívat. Koutkem oka postřehl pohyb. Otočil se. Pozdě. Ta věc do něj narazila a sápala se mu po krku. Zmáčkl spoušť. Příšeře zmizela hlava a rozstříkla se její krev. Ucítil ostrou bolest. Brnění se mu rozpadalo a pálila ho kůže. Škrábal se po čtyřech pryč. Kulky trhaly příšery na kusy. A pak puška cvakla naprázdno. Umře. To byla jeho první myšlenka.
Nezabili ho, ale táhli ho dál a dál. Stále hlouběji do nitra lodi. Zastavili se až v okrouhlé místnosti. Tam ho položili na zem a zmizeli. Posadil se. Byl vyčerpaný, zraněný a vůbec netušil kde je a co s ním bude. Bylo tu teplo a vlhko. Rozhlédl se. Na zemi leželo cosi velikosti koše na odpadky. Šťouchl do toho. Bylo to pružné. Ztěžka se zvedl a kulhal k východu, kterým ho přivlekli. Ušel pár metrů a příšery se objevily znovu. Dorážely na něj a odtáhly ho zpět. U stěny ho pokryly slizem a jeden ho zůstal hlídat. Kdykoli se pokusil pohnout příšera výhružně zavrčela. Frank cítil jak sliz tuhne a nemůže se hýbat. Jeho strážce odešel hned jak sliz ztvrdl. Nastalo ticho. A v tom tichu si Frank uvědomil, že tu není sám. U protější stěny bylo několik dalších pružných předmětů a tma. A v té tmě něco bylo. Teď když byl klid, zřetelně slyšel dech. Pak se v tmě něco pohnulo a na sporé světlo se namáhavě vysoukala ta nejodpornější věc, kterou kdy Frank viděl. Okamžitě se seběhli menší příšery a začaly o tu velkou pečovat. Nebyl pochyb. Byla to královna. Daleko větší než ostatní, s mohutným hřebenem na hlavě a párem končetin navíc. V temnotě za ní rozeznával něco jako obrovský vak slizem připevněný ke stropu. Menší příšery začali od konce vaku odnášet podobné věci, které byly okolo něj. Pochopil. Vajíčka.
Netušil jak dlouho tu už je. Dávno ztratil pojem o čase. Královna opět usnula. Najednou se vejce nejblíže k němu otevřelo. Královna se probudila a poprvé vzala Franka na vědomí. Mohutná hlava se obrátila jeho směrem a pozorovala ho. Uvnitř vejce se něco pohnulo. Frankův výkřik udusil parazit, který vyskočil z vejce a přisál se mu na obličej. Královna to vše pozorovala ze své majestátní výšky. A zdálo se, že se usmívá. A ona narozdíl od svých dětí se uměla usmívat……

Kapitola druhá: Začalo to jako rutinní mise...

15. březen 2218
o tři roky později
výcviková základna Simon 772
Země

V sále se shromáždila jednotka koloniální pěchoty. O mariňácích si lidé myslí, že mají svaly z oceli, ničeho se neleknout, že si poradí se vším. Ve skutečnosti to byli ještě děti. Některým ani ještě nezačali rašit vousy. Mezi mariňáky přijali každého, kdo se uměl podepsat. Jak dlouho jste pak zůstali naživu záleželo už jen na vás a na schopnosti či neschopnosti vašeho velitele.
Většina vojáků v této místnosti už měla za sebou nějakou tu bojovou akci nicotného významu. Všichni se cítili jako druhý Rambo a byli až nezdravě sebevědomí. Nikdo ale necítil potřebu jim opakovat, že na boj si teprve hrají. Ve válce totiž umírají lidé a ti rádoby hrdinové padnou většinou jako první.
Plukovník A.J. Haflin stál na pódiu a pozoroval přítomné vojáky. Už nějaký ten pátek měl na starosti výcvik těchto zelenáčů. Ruce měl složené za zády a muchlal v nich obálku. Obyčejnou obálku, která obsahovala rozkazy pro nadcházející misi. Nikdo ten úkol nepovažoval za důležitý, a tak ho přidělili jim. Zelenáči mohli získat pár zkušeností a vycvičení mariňáci se tím nebudou muset obtěžovat. Jen se Haflinovi nezdály ty ceremonie kolem toho.
Na pódium přišel muž okolo šedesátky uniformu obtěžkanou vyznamenáními a výložky nepatřily nikomu nižšímu než generálovi. Haflin si prohrábl husté, na ježka ostříhané, černé vlasy, které už místy začínaly šedivět. Za pětačtyřicet let svého života to nedotáhl dál než na plukovníka. Neměl prostě ty správné přátele jako obtloustlý stařík, který s funěním dopajdal k mikrofonu, aby využil této bezvýznamné chvíle k zviditelnění se. Haflin byl proti němu pravý opak. Byl to vysoký, šlachovitý muž s ostrými rysy ve tváři, která vypadala o něco starší než byla. Zkušenosti z mezigalaktické války ho zocelily.
V sále to šumělo nevázaným hovorem. Generálovy snahy o upoutání pozornosti se minuly účinkem. Haflin si povzdechl. Byli to mladí lidé a většina z nich si myslela, že si musí hned první týden získat pověst nejodvážnějších, nejvzpurnějších a nejdrzejších. Haflin často bojoval s nutkáním dát jim pohlavek. Měl ale své způsoby, jak zjednat rychle a efektivně klid. Krátce, leč ostře hvízdnul. V sále se rozhostilo hrobové ticho.
„Prosím o klid.“ , promluvil tiše, ale důrazně.
John McInnis, generál a člen vojenské rady Spojených národů, nasadil velitelský, ale neuvěřitelně připitomělý výraz. Vojáci se utišili. Každý z nich věděl, že Haflina se dráždit nevyplácí. A ti, co to nevěděli, byli informováni ostatními. McInnis začal mluvit: „Ehm…děkuji. Všichni víme proč jsme se zde sešli….“
McInnis se dlouze rozpovídal evidentně zaposlouchán do vlastního hlasu. Plácal páté přes deváté, snažil se vtipkovat, ale narážel na hradbu nezájmu. Jediné co vojáky zajímalo kdo se zúčastní další mise. Pouze přítomnost Haflina je nutila trpělivě čekat. Chvíli trvalo než se McInnis vykecal, ale jak známo trpělivost přináší růže.
Haflinovi se nelíbilo jak málo informací mu o misi poskytli. Zdálo se, že jde o obyčejnou akci. Tak proč z toho měl takový divný pocit. Odměřeným krokem přistoupil k mikrofonu, zvedl si ho víš. Pohybem ruky si zjednal klid a pomalu začal: „Náš úkol se někomu může zdát lehký, ale cvičení dělá mistra. Naším cílem bude zjistit důvod ztráty spojení s jednou velmi vzdálenou kolonií. Byli jsme informování, že by mohlo dojít k nepředvídatelným komplikacím. Takže to bude zajímavé. A protože jsme limitováni počtem lidí, berte to jako pochvalu, že jste byli vybráni. Zúčastnit se bojové akce je výsada ne právo. To si zapamatujte. Ti, které nyní přečtu, se urychleně sbalí a budou se hlásit v doku 6-3-0-A seržantu Aponovi. Jmenovitě Peter Button, Frank Carter, Holly Dosterová, Michael Hiks, Richard Hudson, Mike Jordan, Robert Korbin, Kevin Myllys, Ferro Nortinksová, Kevin Ocabe, Mariana Randová, Scott Richardson, Alan Trent a Paul Wierbovsky. Odpočet je T mínus 90 minut a začíná ….teď. Hoďte sebou loď nečeká.“

„Jak to tam mám k čertu nacpat?!“ , zoufale nadával Ocabe nad hromadou věcí, které se do batohu už prostě nevešly.
„Ještě že sebou netáhneš ledničku.“ , ušklíbl se Trent.
„To zase bude akce.“ , povzdechl si Richardson.
„Myslíš?“ , zeptal se jeho přítel Robert Korbin a lišácky se usmál.
Scotty Richardson, vysoký, modrooký blonďák, přikývl a husté obočí se sneslo jako černé mraky nad jeho oči.
„Nikdy neříkej nikdy.“ , poučil ho Robert.
„Má pravdu. Třeba budeš překvapen.“ , dodal Hiks. Menší, hubený voják s přirozenou autoritou.
Kolem téhle trojice se protáhla Randová. Malá, štíhlá, samý sval a šlacha bez výrazných prsou.
„Hej, Randová, chodíš na dámy nebo na pány?“ , křikl za ní Scotty. Nálada se mu měnila od bodu mrazu k teplotě varu v milisekundách.
„Já na dámy a ty?“
Scotty se začal smát.
„Jsi holt dobrá.“ , usmál se Hudson.
Richard Hudson, mohutný muž se širokými rameny, byl její víc než dobrý přítel a taky jediný, kdo dokázal Randovou porazit v páce.
Do místnosti vešel David. Jako jediného ho tenhle shon nechával relativně v klidu. Byl android a jeho rozsah emocí byl značně chudý a nevýrazný. Všichni věděli, že David je android model hyperdain 120 A-3, ale to nebránilo v tom, aby ho brali jako člena jednotky. Přinesl opravenou helmu pro Ferro, malou tmavovlásku a nejlepší pilotku na téhle základně a možná i v celém sektoru. Vsadili byste se?
„Čau, Davide!“ , halekal na celou místnost Scotty.
„Ahoj. Potřebuješ něco nebo jde jen o další z tvých emocionálních výstupů?“.
„Co se děje? Jsi dneska nějak odměřenej.“
„Můj emocionální rozsah je značně chudý a mimo to mám moc práce, Hiku.“
„Práce máš spoustu pořád. Co je dnes výjimečného?“ , zeptal se Korbin.
„Musím se postarat o naše dva pasažéry a jejich malicherná přání.“
„Pasažéry?“ , zamračil se Scotty.
„Ano, jeden z nich je člen rady Společnosti nějaký Arthur Gorke. Ten druhý nemá v seznamu posádky nic uvedeno. Náš pan záhadný se jmenuje Mitchell Rainer. Haflin pořádně zuřil, když je k nám přidělili.“
„Já bych taky zuřil. Civilisti.“ , odplivl si Scotty.
„No, to bude jízda.“ , zakřenil se Jordan. Věčně usměvavý černoch.

Transgalaktická loď GTE Grant IV, žádáme o povolení k opuštění doku….……..
Základna Simon 772, rozumíme dok má zelenou………………………………
Obrovská vrata doku se rozevřela a loď byla vysunuta na horní vzletovou palubu.
Základna Simon 772, povolení k startu uděleno, máte zelenou, šťastný let, základna končí……………………………………………………………………..
Transgalaktická loď GTE Grant IV, rozumíme a díky, Grant končí………………
Dispečer na základně vyhlédl z okna a díval se jak se jeden po druhém zažehávají motory Granta. V černé trysce se nejprve uprostřed objevilo jakési rudé mihotání, aby se vzápětí tryska rozzářila. Manévrovací motory nebyly dost silné, aby mohli poškodit dok nebo loď dopravit někam daleko. Jejich úkolem bylo jemné posouvání lodi. Loď se odlepila od plochy a velice pomalu se celý kolos vznesl výš a výš, aby teprve pak uvedl do chodu podsvětelný pohon. Ten vynesl loď na orbitu a zhruba někde mezi Jupiterem a Saturnem přešli do hyperprostoru někdy nazývaného Einsteinův prostor. Posádka musela do spacích kójí. Mezihvězdná doprava se sice značně zkrátila, ale vědci pořád netušili jak zabránit, aby zrychlení, kterého lodě dosahovaly, neudělalo z posádky krvavý flek. Krom toho Einsteinův prostor vám mohl udělat ošklivé věci s mozkem.


17.květen 2218
o dva měsíce později
transgalaktická loď GTE Grant IV
někde v systému Nabon

V ztemnělém řídícím středisku se probudil k životu hlavní počítač. Zelený svit obrazovky byl jediným světlem v místnosti a vykrajoval do tmy pruh zelené záře. Na monitoru se začalo něco dít. Počítač se pustil do práce…..

1010101000111100001011101010101010100001101101110111111
VOJENSKÁ LOˇD DLOUHÉHO DOLETU GTE GRANT IV…………………………………………….
ČAS: 1752218/0000…………………………………………………...
ČAS STARTU: 1532218/2000……………………………………………….
MÍSTO URČENÍ: SYSTÉM NABON PLANETA NABON III……………………………………………..
PŘEDPOKLÁDANÝ ČAS DOSAŽENÍ ORBITU: 1752218/1000………………………………………....
STAV LODI: PLNĚ FUNKČNÍ………………………………………………………………...
POSÁDKA: T. APONE……………………………………………………………………...
P.BUTTON……………………………………………………………………..
F.CARTER……………………………………………………………………...
H.DOSTEROVÁ………………………………………………………………….
A.C.GORKE…………………………………………………………………….
A.J.HAFLIN…………………………………………………………………….
M.HIKS……………………………………………………………………….
R.HUDSON…………………………………………………………………….
M.JORDAN……………………………………………………………………..
R.A.KORBIN…………………………………………………………………....
K.MYLLYS……………………………………………………………………..
c DAVID……………………………………………………………………...
F.NORTINKSOVÁ………………………………………………………………..
K.OCABE……………………………………………………………………..
M.RAINER…………………………………………………………………….
M.RANDOVÁ…………………………………………………………………...
S.RICHARDSON…………………………………………………………………
A.TRENT……………………………………………………………………...
P.WIERBOVSKY…………………………………………………………………
KONTROLA SYSTÉMU……………………………SYSTÉM PLNĚ FUNKČNÍ………………………
KOTROLA KYSLÍKOVÝCH NÁDRŽÍ……………………KYSLÍKOVÉ NÁDRŽE PLNĚ FUNKČNÍ……………..
SPUŠTĚNÍ PODPORY ŽIVOTA………………………DOKONČENO……………………………...
KONTROLA SPACÍCH K´OJÍ……………………….SPACÍ K´OJE PLNĚ FUNKČNÍ…………………..
DEAKTIVACE SPACÍCH K´OJÍ………………………DOKONČENO……………………………..
0101011101101010101101111101100101101011101010111111101110101010101101011101101101010101

Monitor pohasl, po chvíli se světla po celé lodi rozblikala a rozsvítila se. Se syčením se obnovil dosud nepotřebný vzduch. Podpora života vytvořila umělou gravitaci a začala pomalu zvyšovat okolní teplotu. Spací kóje se otevřely a vojáci se pomalu začali probouzet. I když teplota pomalu stoupala, stále tu bylo velmi chladno. Hiks se posadil a snažil se rozhýbat ztuhlý krk. Apone si hned jak otevřel oči dal do pusy doutník.


„Hej, Hiksi, ty vypadáš vážně hrozně.“ , ušklíbl se Hudson.
„Tak, zlatíčka, na co čekáte? Ven z postelí! Vstávat! Hybaj!“ , Apone vyháněl vojáky z postelí.
„Bože, seržante.“ , bránil se Jordan přívalu slov.
„Ta zima je strašná.“ , otřásl se Myllys.
„Jo a podlaha je jako kus ledu.“ , úpěl Richardson a poskakoval.
„Hoďte sebou. Nemáme na to celý den. Tak dělej, Myllysi, můžeš se třeba klouzat.“ , popoháněl je Apone.
Vojáci si šli do skříněk pro věci. Šatnou se šířil hovor, smích a přátelské popichování.
Všichni se sešli v lodní jídelně na první snídani. Vojáci se sesedli k jednomu stolu. Jen Haflin, Gorke a ten třetí muž seděli vedle. Vojáci se halasně bavili a pokřikovali na sebe.
„Vždyť to není k jídlu! Co je to za hnus!“ , nadával Button a hodil podivně chutnající hmotu zpátky na talíř.
„Až přistaneme dáme si pořádnej biftek.“ , sliboval Trent.
„Mám náladu na sex. Co vy na to?“
Richardson se zakuckal smíchy.
„Myllysi, ty jsi zvíře.“ , potřásl hlavou Jordan.
„No a co. Nejen chlebem je člověk živ.“ , řekl Myllys a celý stůl se začal smát.
„Není ten nový člen posádky nějak nóbl, aby jedl s posádkou?“ , poznamenal Hiks.
Korbin si muže prohlédl a pokrčil rameny: „Civilisti.“
David přinesl posádce v misce celozrnný chleba.
„Hele ukaž ten trik s nožem.“ , vyzval ho Richardson a podával mu svůj nůž.
„Richardsone, raději ne.“ , bránil se David.
„Hele tak tuhle blbost nemám rád. Vážně ne.“ , zamračil se Apone.
„No, tak.“ , Richardson se nenechal odbýt.
David si od něj nůž vzal a zkusil ostrost. Byl jako břitva. Talíř s chlebem položil na stůl. Pak položil na stůl ruku a roztáhl prsty. Carter se zvedl, chytil Richardsona a vtlačil mu ruku pod Davidovu.
„Hej, co to děláš?!“
„Věř mi.“ , řekl David a zabodl nůž vedle palce a pak vždy mezi prsty a zpět. Nejdřív pomalu, ale pak stále rychleji. Celé představení trvalo jen krátce. Richardson ani nedýchal a byl bledý.
„Díky.“ , řekl David, když skončil, podal Richardsonovi nůž a odešel od jejich stolu.
„Tak a máš to, srabe.“ , ušklíbl se Carter.
„To ale nebylo vtipné.“ , řekl Richardson a pohledem přepočítal prsty na ruce.
David si sedl ke stolu, kde seděl Haflin ve společnosti, která mu viditelně nebyla moc po chuti. Nabídl jim chleba. Gorke si vzal. David si olízl kapku bílé krve, která mu stékala po hřbetě ruky.
„Myslel jsem, že ty neděláš chyby, Davide.“ , řekl Gorke.
„Neřekli jste, že na palubě bude android!“ , vyskočil od stolu Rainer.
„No nebyl důvod, je to běžné. Vždycky je na palubě někdo umělý.“ , pokrčil Haflin rameny.
„Když už tak raději umělý organismus.“ , opravil ho David.
„Jasně, sorry.“
„A co má být?“ , řekl David.
„Co!? Je spousta případů, kdy se ten tak zvaný „umělý organismus“ porouchal a začal zlobit!“
„Vážně?“ , podivil se David.
„No jo. Menší problémy….bylo v tom i pár mrtvých.“ , ošíval se Gorke.
Společnost o tom nerada mluvila.
„Šlo o starší typ?“
„Jo, Hyperdain 120 A – 2.“
„No jo, ádvojky byly vždycky nespolehlivé. Já rozhodně nemohu úmyslně ani nedbalostí ublížit člověku. Nedáte si?“
Rainer chvíli zíral na talíř s chlebem, který mu ta věc podávala. Náhle do talíře vztekle praštil až odlétl stranou.
„Taky mu nechutná celozrnný chleba.“ , poznamenal Jordan.
„Prostě mi jděte z cesty, Davide! Je to jasný!“ , řekl Rainer výhružně a odešel.
U stolu zavládlo hrobové ticho. Všichni hleděli na Davida a on hleděl na ně. Ticho začalo být tíživé.
„Hm, patříš k jednotce a…“
„Nemusíte mě utěšovat, pane. Není to třeba. Jsem jenom android.“
„Nechal byste mě laskavě domluvit! Patříte k jednotce, a tak od vás očekávám i nadále stoprocentní výkon.“
Haflinovi zněla vlastní slova strašně křečovitě. Neuměl utěšit člověka natož androida, ale cítil, že jako velitel něco říct musel.

Po snídani se vojáci shromáždili v hlavním hangáru.
„Pozor! Důstojník na palubě!“
„V pořádku.“ , mávl Haflin ležérně rukou. Na formality si moc nepotrpěl.
Jeden voják zvedl ruku.
„Co je, Hiksi?“ , vyzval ho Rainer.
„Já jsem Hudson.“
„Tak se ptejte.“
„Bude to na férovku nebo hon za duchy?“
„Víme, že stále neexistuje spojení s kolonií. A je možné, že to způsobila xenomorfní bytost.“
„Co je to xenomorfní?.“
„Zase hra na honěnou. O co jde?“ , vložil se do rozhovoru Hiks.
„O tom tvoru nevíme téměř nic, ale je zde reálné nebezpečí a je…“
„Mě zajímá jen jediný. Kde jsou.“ , přerušila ho Randová a rukou naznačila, co čeká vše, co se jí připlete do cesty.
„No jo, ona slyšela cizí slovo a hned by střílela.“ , neodpustil si Richardson.
„Polib mi prdel.“
„Stačí říct.“
„Už jste skončili!“ , vybuchl Rainer.
„No, veškeré informace máte k dispozici. Tak se na to podívejte. Nějaké dotazy?“, řekl Haflin.
Richardson zvedl ruku. Haflin si pohrával s myšlenkou ho ignorovat, ale nakonec ho kývnutím hlavy vyzval, aby mluvil.
„Jak jsem se do téhle sračky vlastně dostal?“
„Tak dost, Richardsone, to už stačilo!!“ , vyjel Apone.
Haflin svraštil obočí a probodl je pohledem, který nevěstil nic dobrého.
„Tak jo, zapište si za uši, že chci, aby vše proběhlo hladce, v tichosti a podle předpisů. Chci podrobný rozpis taktické činnosti přesně v 9:30. Nakládání, vyzbrojení, kontrola a příprava výsadku budou hotovy do 8:00! Tak pohyb, chlapci a děvčata!“
„Slyšeli. Tak do práce! A ty Richardsone, pojď sem!!“ , převzal velení Apone.

V hlavním hangáru a přilehlých skladech, kde ještě před několika hodinami bylo hrobové, mrazivé ticho, teď probíhaly horečné přípravy výsadku. Celá loď se probudila k životu. Apone uložil Richardsonovi seřídit a vyčistit naváděcí systém raket. Zbytečná a zdlouhavá práce.
„Ber to jako léčbu prací!“ , řekl Apone, do pusy si strčil doutník a odešel.
„Hej, seržante, víte, že kouření poškozuje zdraví..“ , zavolal za ním Richardson s uličnickým úsměvem.
Obří nakladače přenášely černé plastové kontejnery z místa na místo, ukládaly rakety do zásobníků v APC. Tankovalo se palivo a celá loď se seřizovala a připravovala na výsadek. Ferro provedla předstartovní kontrolu systémů lodi. David nastartoval transportér, vyjel z garáže a provedl zběžnou kontrolu stavu vozidla. Nic se nesmělo zanedbat. Sebemenší selhání mohlo ohrozit celý výsadek.
Vojáci si oblékli výstroj. Kevlarové brnění, přilbu, pušku a znovu vše zkontrolovat. Většina vojáků měla pulzní pušky, jen Carter a Randová měli nebezpečně vyhlížející rotační kanón.
„Tak pohyb, pohyb! Neloudám se! Trochu nadšení do toho!“ , hecoval je Apone, když nastupovali do transportéru.
„Všichni na svá místa a připoutat se!“
Ferro se usadila spolu s navigátorem Buttonem v kokpitu a Haflin zaujal své místo ve velící sekci transportéru.
„Dětičky si už hačli a zapnuli si pásy, Apone?“ , zeptal se Haflin zatímco si nasazoval komlink.
„Ano, pane.“
„Tak fajn, Davide, můžeme.“
Na tento povel David zařadil zpátečku a transportér elegantně zacouval do útrob výsadkového člunu. Rampa se za ním zavřela. Obrovské rameno jeřábu, na němž APC spočívalo, přemístilo svůj těžký náklad nad zavřené dveře.
„Připravit se. Kontrola. Automatické startovní obvody zapojeny.“ , mikrofon přenášel slova Ferro přímo do Haflinova komlinku.
Dveře se rozevřely a jeřáb vložil APC do přetlakové komory.
„Primáry odpojeny.“
Ze stěn komory se vynořily obří mechanické paže a zachytily loď. Rameno jeřábu se odpojilo, už tu nebylo třeba. Dveře se za nimi zavřely. Ferro rozsvítila světla.
„Zapnout obvody. Potvrďte připoutání a zabezpečení sekcí.“
„Tady je vše v pohodě, Ferro.“ , řekl Haflin.
Vnější vrata se rozevřela a zajela do pláště lodi. Ferro a Buttonovi se naskytl úžasný pohled na planetu pod nimi. Byla zahalená mraky a zdála se skoro na dosah ruky.
„Rampa hlásí zelenou.“ , oznámil Buton.
„Do startu pět sekund. Připravit na odpojení od lodi. Na můj povel … 5…“, Ferro položila ruku na ovladač rampy.
„Držte si klobouky, jedeme z kopce.“ , smál se Richardson.
„… 1 … teď!“
Držáky, které až do teď dávaly lodi oporu se odpojily a výsadkový člun se propadl dolů. Náhlá akcelerace způsobená přitažlivostí planety, ale nulová gravitace uvnitř lodi zvedala všem žaludky. Loď se třásla námahou. Hiks ztratil vědomí, Gorke se snažil udržet v sobě snídani a Rainer, bílý jako křída, se křečovitě držel sedadla. Po několika stech metrech volného pádu křídla lodi chytla atmosféru a tíha se vrátila. Ferro zažehla motory a loď si pod jejím vedením razila cestu hustými mraky k povrchu.
„Vše jde podle plánu. Bezva.“ , radovala se Ferro.
„2 – 4 – 0 , jsme na dráze.“ , hlásil Button.
„Rozumím, 2 – 4 – 0 , jsme na dráze.“ , opakovalo to Ferro Haflinovi.
„Je tady zvýšená ionizace.“ , zvedl Button hlavu od svých monitorů.
„Vzdálenost 0 – 1 – 4, příprava na přistání.“
„Já vám povím, že z toho mám takový divný pocit.“ , řekl Ocabe.
„To říkáš vždycky. Už jsi s tím nudnej.“ , odbyl ho Richardson.
„Rozumím, turbulentní oblast. Budete mít rušno.“ , oznámila Ferro Haflinovi.
Haflin kývl na Apona.
„Jo dobře jdeme, lidi.“, řekl Apone a hrnul se ke dveřím.
Z mraků se před nimi vynořil komplex kolonie. Když APC prolétalo kolem výrobníku atmosféry bylo degradováno na trpaslíka. Tak byl výrobník obrovský.
„Máme směr 7 – 0 – 9 .“ , řekla Ferro.
„Terminál připraven.“ , informoval jí Button.
„Kde to je?“
Z mraků se vynořila jasná světla přistávací plochy.
„Á tady je mrška.“
„Dobře, Ferro, leťte pěkně nízko ať se pokocháme.“
„Okenice zavřené, žádné známky, že by se něco dělo.“ , komentoval výjev na monitorech Rainer.
„Držte to na čtyřicet, Ferro.“ , přál si Haflin.
„Rozumím.“
„Pomalu nás vemte kolem. Asi máte pravdu, vypadá to nedotčeně.“ , souhlasil Haflin.
„Tak jo, Ferro, sedneme na přistávací plochu. Až vystoupíme hned nahoru a zůstat na dohled.“ , rozhodl Haflin.
Několik metrů nad zemí se vysunul podvozek a nosníky raket se rozevřely, takže APC vypadalo jako nějaký dravec. Břicho výsadkového člunu se otevřelo a na rampě se zaleskla rozsvícená světla transportéru. Sotva se APC dotklo země, vyjel transportér ven a APC se ihned vzneslo a zmizelo v mlze. Transportér mířil nerovným terénem ke kolonii. Terén nepředstavoval pro transportér žádný problém. Tyhle věcičky si poradily, když ne pohodlně tak alespoň efektivně, s jakýmkoli terénem.
„Tak dobře, máte možnost se předvést.“ , řekl Apone.
Transportér zastavil asi sto metrů od vchodu do kolonie. Tedy spíš do jedné z mnoha jejich částí.
„Hněte sebou! Ven, ven, ven!“ , poháněl je Aponův hlas.
„První jednotka seřadit, pozice zaujmout, pozor vzadu.“ , udílel Haflin další rozkazy.
Vojáci se pohybovali rychle a tiše k vchodu do kolonie. Hustě pršelo. Pohybovali se jako perfektně secvičená jednotka. Bez problémů přeběhli těch sto metrů k vchodu. Odhalené, svalnaté paže se leskly kapkami vody.
„Druhá jednotka jděte na místa.“ , přikázal Haflin.
Druhá jednotka se vydala ke vchodu, který zatím Richardson otevřel. První jednotka se vydala dovnitř, zatímco druhá zůstala u vchodu a kryla je. Apone a Hudson otevřeli společnými silami zaseklé dveře a pokračovali dál. V chodbě visely ze stropu kabely vedení, izolace a odněkud tu vytékala voda. I stěny byly poškozené. Postupovali dál a jejich kroky tu byly jediným zvukem.
„Druhá jednotka dovnitř. Hiksi, prohledejte to nahoře.“ , řekl Haflin.
Druhá jednotka vyrazila dovnitř a pak po schodech nahoru.
„Je to jenom můj pocit, nebo se tu střílelo?.“ , řekl Apone.
„Dobře, zapněte detektory pohybu.“ , přikázal Haflin.
Hiks se otáčel dokola a sledoval přitom detektor pohybu.
„Nic. Vůbec nic.“ , kroutil Hiks hlavou.
„Pokračujte ve dvojicích.“ , rozhodl Haflin.
Vojáci se rozdělili a začali prohledávat místnost za místností. Ale výsledek byl všude stejný. Nikde nikdo. Hiks vyšel po schodech do dalšího patra a tam jeho pozornost upoutaly díry v podlaze.
„Vidíte to, pane, jako roztavený.“
„Od čeho to sakra může být?“ , zavrčel Haflin. Situace se mu vůbec nelíbila.
„Z tohohle budete řičet blahem.“ , přerušil je Richardson. V místě, kde stál, byly podobné díry, ale skrz několik pater. Richardson se nahnul, podíval se dolu a plivnul tam. Někdo do něj lehce strčil.
„Co blbneš.“ , otočil se za sebe Richardson.
„Druhá jednotko máte něco?“ , zeptal se Apone.
„Zrovna jsme to tu prošli. Nikde nikdo.“ , hlásil Hiks.
„Tady je to docela mrtvý. Přišli jsme s křížkem po funuse.“ , hlásil Apone Haflinovi.
„Dobře, je to bezpečné. Ať první tým zahájí operaci.“ , rozhodl Gorke.
„Jak můžete vědět, že oblast je bezpečná?“ , zamračil se Haflin.
„Chcete se hádat?.“ , probodl ho Gorke pohledem.
„Nezůstal jsem tak dlouho naživu, proto že jsem se do něčeho hnal po hlavě!“
„To je možné, ale naštěstí tu nerozhodujete vy.“ , usmál se jízlivě Gorke.
Haflin uvnitř zuřil, ale nemohl nic dělat. Tohle byla mise Společnosti a Gorke tu představoval její zájmy.
„Richardsone, spojte se s centrálou kolonie.“ , vysoukal ze sebe Haflin pomalu.
„Ano, pane.“ , zněla okamžitá odpověď.
„Hiksi, uvidíme se u východního vchodu. Pan Gorke a pan Rainer jdou….. se mnou.“ , řekl Haflin a zvedl se z křesla.
„Rozumím, pane.“
„Jdou dovnitř s ním. Bude veselo.“ , řekl Richardson, když rukou přikryl mikrofon.
„Idioti.“ , odplivla si Randová.

U východního vchodu na ně už čekal Hiks a Jordan.
„Pane, našli jsme několik barikád, ale jinak nic víc.“ , hlásil Hiks.
„Nějaká těla?“ , zeptal se Haflin a přehodil si přes rameno pušku.
„Ne, pane.“
„Jsou tu zbytky gama záření.“
„Radiace? Reaktor je poškozen? Je to nebezpečné?
„Stav reaktoru neznám. Nebezpečné to není, ale bydlet bych tu nechtěl.“ , usmál se kysele Jordan.
„Vypadá to tu jako po boji.“ , poznamenal Korbin, který právě dorazil a připojil se k nim.
„Jo, to jo. Co se tu asi stalo?“ , pokýval zamyšleně hlavou Hiks.
Dál postupovaly obě jednotky už společně.
„Tudy se jde do lékařského bloku. Pokud byli nějací mrtví, budou tam.“ , ukázal Haflin na chodbu před nimi.
Opatrně vešli do laboratoře. Umělé světlo se odráželo od povrchu přístrojů a opíralo se do bílých stěn. Do nosu je udeřil typický pach dezinfekce. Bílé stěny jen podtrhovaly sterilitu prostředí. Na jednom stole stály v řadě čtyři skleněné válce a v nich v roztoku plavala krabovitá stvoření. Krabovité nožky a dlouhý ocas visely zplihle dolů.
„Co je to?“ , zeptal se Richardson s neskrývaným odporem.
Gorke se fascinovaně k jedné nádobě naklonil, aby si tu věc lépe prohlédl.
„Já bych k tomu nechodil moc blízko.“ , zašeptal pobledlý Rainer. Bylo na něm vidět, že se bojí.
„Proč?“, otočil se na něj Gorke.
Náhle krab uvnitř ožil. Narazil do stěny nádoby. Ocas i nohy tloukly do stěn jeho vězení. Gorke se leknul a ucukl.
„Třeba se mu líbíš.“ , poznamenal Hiks.
David zalistoval v lékařské zprávě, která ležela na stole.
„Dvě živé, ostatní mrtvé.“
„Já … vím. Vím co to je.“ , koktal Rainer.
Gorke po něm šlehl jedovatým pohledem.
„Víte!? Jak to!!“ , vyjel na něj Haflin.
„Už se s tím setkali.“
„Kdo?!“
„Společnost.“
Gorke obrátil oči v sloup.
„A kdy jste nám to hodlal sdělit!“ , vyštěkl Hudson.
„Až bude třeba. Chápejte měli jsme jisté informace o existenci tohoto živočicha, ale byly to jen dohady. Nic konkrétního. Nechtěli jsme dělat zbytečný rozruch.“ , vložil se do toho Gorke.
„Tak fajn. Teď to víte. Tak mluvte!“
„Tohle co vidíte je parazitické mezistádium. Po vylíhnutí z vajíčka vyhledá hostitele a vloží do něj embryo. Pak zahyne. Po určité době se pro hostitele násilnou smrtí vyklube nový jedinec. Dospělé zvíře je asi tři metry vysoké, rychlé s kyselinou místo krve. Nijak zvlášť inteligentní. Žije v hierarchální společnosti.“
„To je hezký.“ , utrousil Myllys.
„Hej, Hiku, pojď se podívat.“ , přerušil je Jordan. Jeho oči byly upřené na detektor pohybu. Hiks se podíval na bod, který se k nim přibližoval.
„To je za námi.“ , sykl na Korbina.
„Co někdo z našich?“ , napadlo Dosterovou.
„Apone, kde máš své ovečky? Netoulá se někdo v bloku D?“ , zeptal se Haflin.
„Ne, všichni jsou tady v lékařském bloku.“
Richardson si připravil pušku ke střelbě a následován Jordanem a Hiksem se vydali do chodby. Zastavili se a čekali.
„Hejbá se.“ , zašeptal Hiks.
„Kudy?“
„Jde to sem.“ , řekl Jordan.
„Jen ať si přijde!“ , zasyčel Carter a postavil se se svým rotačním kulometem vedle Richardsona.
Stáli a čekali. Bod se blížil a pak se ve vzdálenosti dvaceti metrů zastavil a zmizel.
„Kruci, zastavilo se to.“ , zaklel Jordan, když bod zmizel z monitoru detektoru pohybu.
„Posviťte tam. Nikdo a nic si s náma nebude hrát na schovávanou!“ , rozkázal Haflin.
„Moment vrací se to. A velice rychle.“ , řekl Jordan a v jeho hlase byla znát úleva.
„Co to sakra bylo.“ , odplivl si Richardson.
„Jak to mám asi sakra vědět.“ , odsekl Jordan.
„Říkají jim vetřelci.“ , zašeptal strachy ztuhlý Rainer.
Vojáci si vyměnili pohled.
„No tak ,pánové , nebudeme tu postávat a žvanit. Stáhneme se do centra a pak se uvidí co dál.“ , přerušil je Haflin.

Kapitola třetí: Masakr

V centru se David věnoval pitvě vzorků. Richardson a Gorke seděli u terminálu.
„Hledáte něco konkrétního nebo si jen tak hrajete?“ , zeptal se Haflin.
„OIZ.“ , odpověděl Gorke.
„Co?“ , zeptal se Hiks, zapálil si cigaretu a opřel se o opěradlo Richardsonova křesla.
„Osobní identifikační značky, kolonisti jí měli implantovanou.“ , řekl Gorke.
„Do dvaceti kilometrů je můžeme zaměřit, ale zatím se po nich nejspíš slehla zem.“ , dodal Richardson.
„Třeba tu ani nejsou. Vůbec bych se jim nedivil.“
„A kam by asi tak šli? Ne, Hiksi, musí tu někde být.“ , řekl Haflin.
„Mohli z téhle kamenité koule odletět.“ , namítl Hiks.
„Neměli lodě schopné proniknout hluboko do vesmíru.“
„Vy, přestaňte se hádat. Jsou tu.“ , přerušil je Richardson.
„Živí?“ , zajímal se Haflin.
„Jak to mám vědět, ale vypadá to, že jsou všichni. Jsou ve výrobníkové stanici na třetí úrovni hned pod hlavní chladící věží.“
„Co tam dělaj? Mají mejdan nebo co?.“ , zamračil se Hiks při pohledu na bílé body na mapě.
„Živí nebo mrtví jít tam je příliš riskantní.“ , řekl Rainer.
„Proč?“ , zeptal se Hiks.
„Čím střílí vaše zbraně?“
„Výbušné bezplášťové střely desítky standardní lehký protipancéř.“ , řekl Haflin.
„A vidíte, kde to je? Přímo pod primárními výměníky tepla.“
„No, a?“
„No, když budeme, Hiksi, střílet v celé oblasti můžeme protrhnout chladící systém.“ , řekl Haflin, který už chápal kam Rainer míří.
„Má úplnou pravdu. Sedíme tu na jednom velkém reaktoru…“ , začal Gorke.
„A když to uděláme, tak z toho bude jeden atomový dědeček hříbeček.“ , doplnil Richardson ponuře.
„A do prdele.“ , poznamenal Hiks.
„Tak fajn nikam se nejde.“ , řekl Richardson.
„Na něco jsi zapomněl. Ti lidé jsou možná naživu.“ , řekl Haflin ostře.
Rainer zavrtěl zamítavě hlavou.
„Je to naše povinnost. Musíme tam jít.“ , Haflinův hlas nepřipouštěl diskusi.
„No to je skvělý, hergot.“ , zaklel Richardson.
„To si děláte srandu.“ , zamračil se Hudson.
„Tohle není piknik!“ , vyštěkl Jordan.
„Budete používat plamenomety. Jinak poletíme a nebudeme ani potřebovat křídla.“ , řekl Haflin překvapivě klidně.
Smutnou krajinou po kamenitém a nerovném terénu jel obrněný transportér k bráně do další části kolonie. Obrovská vrata se otevřela a transportér zajel dovnitř. Když projížděli kolonii, Haflin se otočil k vojákům: „Všichni teď odevzdají zásobníky Myllysovi. Pamatujte jen plamenomety jinak je zle.“
Vojáci neochotně odevzdávali zásobníky.
Po několika metrech transportér zastavil a vojáci vystoupili.
„No, Apone, můžem začít.“ , řekl Haflin.
„Jdeme, lidi, zasloužit si svoje peníze.“ , řekl Apone vojákům a otevřel dveře transportéru.
Když se venku řadili, Randová vytáhla z kapsy dva zásobníky. Jeden dala do své zbraně a druhý nenápadně podala Carterovi. Hiks vytáhl z pouzdra na zádech brokovnici. Na tázavý pohled Jordana řekl: „Moje dobrá přítelkyně. Ještě mě nezklamala.“
Jordan se usmál a chápavě potřásl hlavou.
„Chci vidět perfektní výsadek. Druhý tým na levém křídle. Přiblížení po ose 6 – 6 – 4. Detektory pohybu zapojit. Jděte k filtru RF k průchodu.“ , Haflinův hlas je vedl a popoháněl. Rychle postupovali vpřed.
„Čtyřicet metrů před vámi by měl být výstupní kanál.“
„Máme ho.“ , přikývl Apone.
„Musíte na úroveň tři.“
„Dobře jdeme. Hudsone, jdi dopředu. Hiks kreje zadek. Hezky klidně. Ty rohy. Bacha na ty rohy.“ , rozkazoval Apone.
„Pozor na rozestupy.“ , upozornil je Haflin.
„Udržujte rozestupy!“ , nakázal Apone.
Čím víc se vojáci nořili do útrob komplexu, tím víc zrnění přibývalo na Haflinových monitorech.
„Je tu hodně rušení.“
„Asi je to dáno interferencí celé struktury.“ , mínil Richardson.
Haflin sledoval na elektronické mapě jak se trojúhelníčky, které představovali jednotlivé vojáky, zvolna blíží ke kolonistů.
„Další dolu a ve směru 2 – 1 – 6.“
„Rozumím, 2 – 1 – 6.“ , opakoval Apone.
Randová šla první a byla připravená střílet na vše, co se bude tvářit jen trochu nepřátelsky.
„Proboha nezastřelte hlavně nějakého civilistu. Rozestupy, Jordan, neroztahovat.“, upozornil je Apone.
Vojáci došli až k ústí nějakého tunelu. Vlastně to kdysi byla asi chodba, ale teď byly stěny pokryty nějakým svinstvem. Černý lesklý materiál se slizce leskl. Bylo tu teplo, vlhko a smrad. Odporný hnilobný zápach a všudypřítomné ticho. Jako by stáli před vchodem do pekla.
„Co je to? Ztvrdlá sekrece?“ , prohlížela si Dosterová stěny.
„Asi se tu hodně dlouho neuklízelo.“ , řekl Hiks.
„Nesahat.“ , nařídil Apone.
„To je hnusné místo.“ , prohodil Trent.
„Jo. To jo. A jak to tady páchne. Tady svojí příští dovolenou určitě nestrávím.“ , řekl Myllys.
Někteří vojáci se nervózně zasmáli.
„Je tu strašný horko.“ , řekl Jordan a setřel si z čela pot.
„Nechcete suvenýr?“ , řekl Richardson, když si kousek sekretu ulomil.
„Přestaň!“ , okřikl ho Apone.
Chodba se rozšířila do jakési místnosti. Tedy pokud se to místností ještě dalo nazvat. Apone se podíval výš a ještě výš a tam byli….
„A sakra.“ , vydechl Apone.
Na stěnách ve výšce nejméně tří metrů visela lidská těla. Byla uvězněna v tom sekretu jako mouchy v jantaru. Nebyl pochyb o tom, že jsou mrtví. Hrudník měli zevnitř rozervaný a ty tváře s výrazem bolesti a absolutní hrůzy. Do tváře se jim vepsala agónie bolesti, kterou prožili. Rozhodně neměli lehkou smrt.
„Kolonisté, našli jsme je.“ , zašeptal Korbin.
Vojáci pomalu procházeli tou strašnou scenérií. Na zemi byla otevřená vejce a kolem mrtví parazité. Hiks jednoho nabral na hlaveň brokovnice, aby se podíval, ale rychle ten hnus zase odhodil. Smrt byla cítit všude kolem. Ten její nezaměnitelný pach. Nikdo už nebyl klidný. A smrtka si už neslyšně brousila kosu. Tohle byl jen začátek.
„Klid, lidi, určitě existuje nějaké vysvětlení.“, uklidňoval je Apone ač sám klidu pozbyl.
Dosterová se naklonila k jedné ženě. Zvedla jí hlavu a podívala se do bledé tváře. Náhle žena otevřela oči.
„Ááá, seržante, ona je živá!!“ , vykřikla Dosterová a všichni se k ním seběhli.
„Za…za…zabijte mě.“ , sípala žena.
„Hele to bude dobrý.“ , snažila se jí uklidnit Dosterová.
Žena zavrtěla hlavou a rozkašlala se. Pak se začala dusit a třást. V hrudníku se jí vydula boule. Apone nařídil všem, aby ustoupili. Pak se objevila krev a boule praskla. Dosterovou, která stále stála poblíž ženy, postříkala krev. Tělo ženy se chvělo v posledních křečích, ale už to byl jen posmrtný reflex. Hlava byla zvrácená dozadu a z tváře sevřené v agónii bolesti se dívali oči bez mrknutí, bez života. Z útrob těla na ně zírala ta věc. Jako slizký úhoř s nohama a obrovskými tesáky. Vrčelo to a syčelo.
„Zabte to!“ , vykřikl Apone.
Vzápětí potvoru zalil proud ohně z plamenometu. Zvíře se svíjelo ve smrtelných křečích, bolestně naříkalo jak ho stravoval oheň. Brzy nářek utichl a tělíčko zůstalo bezvládně viset z těla hostitele. Na chvíli se rozhostilo ticho a pak se rozpípal detektor pohybu. Vojáci si nasadili „červené oči“ a připravili si zbraně.
„Mám to.“ , křikl Richardson.
„Směr?“ , zeptal se Apone.
„Nezaměřím to!“
„Mluv, Richardsone, kruci.“ , zakřičel na něj Apone.
„Několik signálů. Blíží se.“ , oznámil zděšeně Richardson.
„Buďte připraveni.“ , upozornil je Korbin.
„Mám signály ze předu i ze zadu!“
„Já vidím úplné kulové!“ , stěžoval si Jordan.
„Tady nic není.“ , řekl Hiks.
„Já vám říkám, že tam něco je! Signály překročily maximum!“ , křičel Richardson.
„Co když na infračerveném nejsou vidět.“ , napadlo Dosterovou.
Dosterová se rozhlížela, ale vůbec nic neviděla. Ani infračervené vidění nepomohlo. Nad její hlavou se pohnul strop. Tiše bez varování se ze stropu snesl tvor či spíše noční můra. Nazvat tu věc zvířetem nešlo ani v dobré vůli. Nepodobalo se to ničemu. Byla to zrůda. Připodobnit to šlo jen k něčemu, co vyšlo ze samotného pekla. Mělo to možná tři metry od špičatého ocasu s bodcem přes hrotité tělo po konec banánovité hlavy. Pokud to mělo oči, byly schované za dvojitou řadou ostrých jako jehly špičatých zubů. Silná externí žebra vyčnívala ze zad té věci. Mdle černá nebo tmavě šedá barva ho činila do poslední chvíle naprosto neviditelným. Snesl se na Dosterovou jako démon. Dosterová ucítila jeho váhu a zpanikařila. Snažila se tu věc ze sebe shodit. Pobíhala kolem až se dostala k zábradlí šachty. Váha vetřelce jí převážila a ona spadla dolů. Vetřelec se zachytil zábradlí. Jak tam tak seděl připomínal chrliče. Myllys zpanikařil a pokusil se vetřelce zapálit. Vetřelec uskočil. Hudson se díval jak oheň stravuje tašku, ve které byly zásobníky.
„PRYČ!!“ , křičel Hiks a táhl Hudsona pryč.
O chvíli později zásobníky explodovaly. Výbuch se Myllysovi stal osudný.
„Pozabíjet!“ , vykřikla Randová a začala střílet.
Kulky trhaly chitinová brnění útočníků.
„Apone, okamžitě se stáhněte! Rychle!“ , nařídil Haflin.
„Opakujte, neslyším vás!“ , křičel Apone do komlinku.
„Chci abyste omezili střelbu a urychleně se stáhli do transportéru.“ , odpověděl Haflin s předstíraným klidem. Odpověď nedostal.
Vlna pohybujících se těl se přehnala přes Apona, který věnoval příliš pozornosti tomu, co Haflin říká. Rozervali ho na kusy.
„Jordane! Jordane!“ , volal Hudson.
Hiks otočil jedno tělo. Byl to Jordan nebo spíš jeho část. spodní část trupu a nohy chyběly.
„Wierbovsky! Wierbovsky!“ , vykřikl Hiks.
„Pozor na stěny, vylézají z nich!“ , křičel Korbin.
„Hiksi, musíme pryč. Seržant je mrtvý! Hiksi!“ , křičel Richardson.
„Kde je Wierbovsky, Ocabe a Trent?!“ , zeptal se Hiks.
„Ocabe je mrtvej.“ , odpověděl Korbin.
„Hiksi, Hudsone, Randová, mizíme!“
„Korbine, Trenta dostali.“ , ozval se konečně Wierbovsky.
Vojáci se rychle vraceli. Za zády se jim pohybovala zeď z těl syčících potvor, které drtily vše, co se jim postavilo do cesty. Vetřelci padala po desítkách a přece jich neubývalo. Jako když se otevřou brány pekla valily se další a další zástupy vetřelců odkudsi z nitra kolonie.
„Davide, jeď jim naproti!“ , rozkázal Haflin.
„Zbláznil jste se?!“ , vykřikl Gorke.
„Jinak se odtamtud nedostanou! Davide, jeď!“
David nastartoval a vyjel. Transportér si razil cestu kupředu. Chodby kolonie nebyly projektovány pro rychlou jízdu a pro obrněný transportér už vůbec ne. Několikrát se Davidovi nepodařilo vybrat pravoúhlou zatáčku a narazil do zdi.
Najednou uviděli světla transportéru. Chyběl už jen kousek.
„Transportér! Je tu transportér! Jdeme lidi!“ , křičel Hiks.
„Otevřete dveře!“ , zakřičel Haflin.
Rainer otevřel dveře a vojáci rychle nastupovali. Wierbovsky kryl ústup a zůstal venku jako poslední. Náboje mu došly. Zahodil pušku a vzal si plamenomet. Jeden z vetřelců si počíhal v temném koutě a chystal se zaútočit. Randová ho uviděla a rozstřílela vetřelce na tisíce kousků. Kyselina se rozstříkla do všech stran. Největší dávka dopadla na Wierbovského. Upadl. Jeho křik přešel v chraptivé skučení až utichl docela.
Hudson začal zavírat dveře, když jeden vetřelec strčil pařáty a pak i hlavu do dveří. Hudson měl co dělat, aby vetřelec dveře neotevřel.
„Pomozte mi někdo, sakra!“
Vetřelec otevřel tlamu, aby Hudsonovi ukousl hlavu, ale Hiks byl rychlejší. Strčil vetřelci brokovnici do tlamy.
„Pochutnej si, obludo!“ , zasyčel a zmáčkl spoušť.
Kulka proletěla vetřelcovou hlavou. Zvíře padlo jako podťaté a vystříkla kyselina, která dopadla Richardsonovi na ruku. Richardson zaječel. Hudson zavřel dveře.
„Jedem, Davide!“ , vykřikl Haflin.
Transportér se rozjel pryč z toho pekla. Divoce se řítil chodbami, v šílené rychlosti narážel do zdí. Vojáci uvnitř lítali sem a tam, neboť se nestačili připoutat. Jeden z vetřelců skočil na čumák transportéru, rozbil okno a natahoval se po Davidovi. David dupl na brzdu. Vetřelec se skutálel na zem a pomalu se zvedl. Transportér do něj v plné rychlosti najel. Vetřelce to stáhlo pod kola, kde ho to rozdrtilo. Jen to trochu zasyčelo. Na konci chodby se děsivě tyčila zavřená vrata. Rozjetá hmota transportéru narazila do vrat, vyrvala je z pantů a odhodila stranou. Vyjeli ven. Transportér divoce poskakoval na nerovném terénu. Rychle se vzdalovali od kolonie. Ven je vetřelci nepronásledovali. Teprve venku, dál od kolonie zastavili. Transportér byl ohořelý, pancíř měl naleptaný a promáčklý, ale pořád spolehlivě fungoval. Lidé uvnitř byli tou divokou jízdou otřeseni a potlučení.
„Jak je, Scotty?“ , zeptala se Randová.
„Jde to.“
„Ukaž tu ruku.“ , natáhl se Gorke k Richardsonovi.
„Nesahej na mě!“ , zavrčel Richardson a odstrčil ho od sebe.
Všichni se snažili popadnout dech a urovnat si v hlavě vše, co se za posledních pár minut událo. Richardson bloudil očima po transportéru. Jeho zrak se zastavil na jednom z monitorů. Zvedl se a šel k němu.
„Podívejte. Seržant a Dosterová nejsou mrtví. Mají slabé signály.“
„Vrátíme se pro ně.“ , navrhla Randová.
„Na to ti seru! Nepudu tam! Nedonutíš mě!“ , začal na ní křičet Richardson.
„To je tam chceš nechat?!“ , vyjela na něj Randová.
„Nemůžete jim pomoct. Čeká je osud kolonistů. Nejspíš z nich už teď dělají zámotky.“ , přerušil je Rainer.
„Bože.“ , zašeptala Randová.
„To neni možný. To neni možný. To neni možný!“ , Richardson byl na pokraji paniky.
Hiks si vzal lékárničku a začal ošetřovat Richardsonovi popálenou ruku.
„Dobře, sedm kanystrů nervového plynu šoupneme dovnitř, zavřem je a zaplynujeme to odporné místo.“ , navrhla Randová.
„A když to nebude působit?“ , řekl Hiks.
„Tak se sbalíme a vypadneme odsud. Není o čem diskutovat!“ , vyjel Richardson.
„Smeteme to hnízdo z oběžné dráhy.“ , navrhl Haflin.
„To je nápad.“ , souhlasil Richardson.
„Moment. Tohle není levná sranda.“ , vložil se do toho Gorke. „Měli bychom si v klidu sednout a promyslet si to. Nemůžete přeci jen tak vyhubit celý živočišný druh..“
„Proč ne.“ , odpověděl Haflin.
„Jo, já jsem pro.“ , přidala se Randová.
„Možná ti unikl takový malý detail, ale dostali jsme pořádně na prdel.“ , vyjel Richardson.
„Tohle postavit stálo několik milionů dolarů. Myslíte si, že vás nechám srovnat to se zemí?“ , vedl si Gorke dál svou.
„Tak mě zkus zastavit. Ferro, nějaké dotazy?“ , řekl Haflin.
„Ne, pane.“
„Tak se pro nás stav. Čím dřív budeme odtud tím líp.“
„Jsem na cestě.“ , řekla Ferro.

Vojáci vystoupili z transportéru. Byli necelý kilometr od kolonie. Hiks a Hudson zapálili světlice. Už zbývalo jen počkat na APC.
„Tak hoď sebou.“ , řekla Ferro nevrle.
Button zkrátil proceduru na minimum. Zapnul si poklopec a rychle vyběhl po rampě dovnitř.
„Hele, co je to tady?“ , řekl a otíral si z boty nějaký smrkanec, do kterého šlápl.
„Dělej a nezdržuj..“
„Dobře, zavírám rampu.“
Motory lodi zabraly a mohutná tažná síla hnacích jednotek zvedla APC do vzduchu. Zakroužili nad komplexem a letěli vyzvednout vojáky.
„Buttone. Buttone!“ , volala Ferro do komlinku, ale odpovědí jí byl jen šum statické elektřiny. Pak zaslechla za sebou zvuk otvírajících se dveří.
„Můžeš mi…“ , Ferro se otočila a její věta zůstala nedokončená.
Ve dveřích nestál Buton. Bylo to velké a odporné. Stálo to přímo před ní. Mělo to zuby a vypadalo to hladově. Ferro sáhla pro pistoli. Příliš pomalu. Uvědomila si, když se jí ostré zuby té věci zakously do krku.
APC se ve vzduchu zhouplo a naklonilo. Pravé křídlo narazilo do skály, loď ztratila rovnováhu a šla prudce k zemi.
„POZOR!“ , vykřikl Haflin a všichni utíkali do relativního bezpečí.
APC narazilo do země. Vylétly kusy hlíny a kamení, palivo tryskající z poškozených nádrží se vznítilo. APC se valilo po zemi jako velká ohnivá koule. Mocný žár tavil okolní horniny, kameny se rozpadaly v prach. APC narazilo do větší skalky a vybuchlo. Kusy lodi létaly všude okolo a dopadaly nebezpečně blízko vojáků. Několik jich zasáhlo transportér a poškodilo ho. Když vše skončilo, začali se vojáci zvedat ze země. Trosky APC ozařovali okolí, stíny se prodloužily, najednou se začalo rychle stmívat.
„Báječný! Prostě skvělý! Co teď budeme kurva dělat!? Je to v prdeli!“ , naříkal Richardson .
„Ještě máš něco na srdci?!“ , vyjel na něj Hiks, chytil ho za brnění a smýknul s ním.
„No řek bych, že jsme tu uvízli?“ , zeptal se nevině Rainer.
Hiks po něm střelil pohledem, pustil Richardsona a sám se snažil uklidnit. Korbin obcházel transportér. Schytal pár zásahů a byl díky tomu nepojízdný.
„Co budeme dělat?! Co budeme dělat?!“, křičel Richardson.
„Měli bychom se vrátit do kolonie. Začíná se stmívat a tady není bezpečno. A čím dřív vyjdeme tím líp, je to pořádný kus cesty.“ , řekl Korbin.
Hiks přikývl.

„No, víc se toho z trosek zachránit nedalo.“ , řekl Hudson a složil vše, co nesl, na stůl k ostatním věcem.
„Máme pět pulzních pušek každá s padesáti náplněmi. To není nic moc. Pak patnáct granátů M – 40.“ , řekl Hiks.
„Tohle je jedinej plamenomet?“
„Jo.“
„Jak dlouho bude trvat než nás někdo zachrání?“ , zeptal se Hudson.
„Sedmnáct ….sedmnáct dní.“ , řekl Haflin.
„Co!? Ty jsi cvok. Tady nepřežijeme ani do zítra!“
„Mám jen jedno pravidlo. Kdo se vzdá a uteče, toho osobně zastřelím! Takže se Scotty, koukej s touhle situací vyrovnat! Zklidni se, mi tě potřebujeme. Jasný?“ ,
„Jo, jasný.“ , přikývl Richardson.
„Teď půjdeš k terminálu a seženeš mi veškeré plány, co najdeš. Musíme vědět, jak to tu vypadá. Chci znát každou skulinu od velikosti vrat po myší díru. Čas nás tlačí.“ , pokračoval Haflin.
„Dobře, jdu na to.“ , řekl Richardson už o poznáni klidnější.

„Takže tudy lezou tam a sem.“ , skláněl se Haflin nad elektronickou mapou v centrále.
„Jo, vede to k výrobníkové stanici. Tady.“ , ukazoval Richardson na mapě.
„A tohle? Tak zvětšit a teď trochu zpátky. To je ono.“
„Jo, nech to.“ , zastavil Richardsona Hiks.
„Takže tohle je tlakový uzávěr. Když ho zavaříme, může to vydržet.“ , řekl Haflin.
„Řekl bych, že do komplexu stejně vlezou.“ , upozornil Korbin.
„Asi jo. Takže opravíme původní barikády. Zavaříme ocelovým plátem dveře tady a taky tady. Tím uzavřeme laborku a centrálu.“
„To bude pak nuda.“ , pousmál se Hiks.
„Tak do toho.“ , řekl Haflin.

Opravili barikády a dotáhli další těžké zařízení. Dveře zavřely a přivařili. Tlakový uzávěr zavařili a zesílili ocelovým plátem. Pospíchali, čas je tlačil. Ty věci mohli přijít každou chvíli. Přesto se po celou dobu prací neudálo nic zvláštního. Kolonie se tvářila jako úplně prostá života.

„Tak ještě jednou. Rád bych si byl jist, že jsem to pochopil. Potřebují lidi jako hostitele.“ , řekl Haflin.
„Ano.“ , souhlasil Rainer.
„Ale to těch parazitů musí být spousta. Kolonisté jsou všichni mrtví. To jsou nejmíň čtyři stovky.“ , uvažoval Haflin.
„Ano, tak to je.“ , přikývl David.
„A kdo klade ty vajíčka?“ , zeptal se Hudson.
„To, co jsme ještě neviděli.“ , řekl David.
„Nechtěl bych vidět to, čemu říkají ty bestie mami.“ , poznamenal Richardson.
„Dobře, Davide, až tě omrzí se na ty věci dívat, tak je znič.“ , přikázal Haflin.
„Pan Gorke mi řekl, že je mám uchovat na živu.“ , řekl David.
Haflin stiskl čelisti.

„Tyhle exempláře mají nepředstavitelnou cenu pro vývoj biologických zbraní. Zamyslete se.“, řekl Gorke.
„Zbláznil jste se? Takovou věc nikdy nedostanete přes karanténu.“, odpověděl Haflin.
„No, kdyby se o nich nevědělo.“
„Já tedy mlčet nebudu. S tím nepočítejte. Moje jednotka kvůli vám utrpěla těžké ztráty! A taky jim povím, že můžete za smrt 468 kolonistů!“
„Tak moment!“
„Prošel jsem si záznamy v kolonii. Oni vás informovali, že tu jsou. Chtěli od vás pomoc, pak evakuaci a vy jste je tu nechali! Vy a ta vaše zasraná Společnost! Jediný důvod proč jsme tady je přivézt to, že!“
„Nezbláznil jste se?!“
„Ne, vůbec. Prošel jsem si všechny materiály. Ukázalo se, že kolonie je ztrátová. Jsou tu bohatá ložiska rudy, ale ruda je značně znečištěná a tudíž skoro bezcenná. A příkaz pro vybudování kolonie jste vydal vy. Viděl jsem ten rozkaz, je na něm váš podpis.“
„No a? První sondy ukázali kvalitní rudu, ale kdybychom dělali další sondy, trvalo by to roky, než by se to hnulo. Tak jsem se prostě rozhodl. Jsem jen člověk, dělám omyly jako každý jiný.“
Haflin chytil Gorkeho za bundu a přitiskl ho ke zdi.
„Omyly?! Ti lidé jsou mrtví! Hodilo se vám, že tu jsou ty potvory. Nechali jste jim kolonii a pak jste nás poslali sem, abychom vám jí přivezli! Tak byste si vynahradil ztráty! Hodili jste nás do mlejnku na maso! Z toho se budete zodpovídat! Pamatujte si to!“ , Haflin toho špinavce pustil a šel ke dveřím.
„Měl byste si to dobře rozmyslet.“ , řekl Gorke a urovnával si bundu.
„Děkuji nechci!“ , odsekl Haflin ani se neotočil a odešel. Po cestě si to v hlavě srovnal. Šlo tu o víc než o náhradu ušlých zisků. Vlivní lidé tomu rádi říkali vyšší zájmy. Pravdou bylo, že na světě už neexistovaly malé společnosti, byly jen velké a větší. A nad tím vším stály dvě ohromné frakce. Na jedné straně evropská mamutí společnost EMS a na druhé americký celek GEN známí spíš jako Společnost. Bylo veřejným tajemstvím, že se v GENu nezdravě angažovali vlivní lidé z politických kruhů, z těch nejvyšších politických kruhů. A tyhle dvě frakce spolu soupeřily ve všem léky počínaje a zbraněmi konče. GEN viděl jen obrovský potenciál vetřelců, ale nemysleli na důsledky. Lidé byli postradatelní. To Haflin zakoušel nyní na vlastní kůži. Mocní lidé si hráli se zápalkami a je jen otázkou času než v prachárně přeskočí jiskra.

Kapitola čtvrtá: Když se může něco posrat, tak se to taky zákonitě posere

„Tak o co jde?“ , zeptal se Hudson a díval se z okna na zbytek kolonie.
Najednou ze země vytryskl gejzír modré páry a rozplynul se.
„Bezpečnostní ventil.“ , ukázal na gejzír David.
„My máme ale štěstí. Fakt krása.“ , ušklíbl se Richardson.
„A kdy že to bouchne?“ , zeptal se zachmuřeně Haflin.
„Za čtyři hodiny. Účinnost do třiceti kilometrů, výkonnost asi čtyřiceti megatun.
„Máme malý problém.“ , poznamenal Hiks ironicky.
„To nemůže být pravda.“ , naříkal Richardson.
„Randová, zavři okenice.“ , řekl Haflin.
Přes okna se přetáhla ocelová okenice.
„Nemůžeme něco dělat?“ , zeptal se Korbin.
„Ne, ty věci to dokonale ucpali. A pak na to, abychom to uvolnili zevnitř, stejně nemáme dost energie.“ ,řekl David.
„To je vážně super. Za čtyři týdny jsem měl jet domů a teď tohle!“
„Richardsone, dej pokoj.“ , odbyla ho Randová.
„Jen čtyři týdny.“
„Potřebujeme se spojit z Grantem. Musí existovat způsob jak sem dálkově navést výsadkový člun.“ , řekl Haflin.
„A jak?! Jediná vysílačka byla na výsadkovém člunu a ten je v prdeli!“
„Já nevím, Richardsone, ale musíme něco vymyslet! Nebudu tu sedět a čekat až se vypařím!“
„No jasně. To je opravdu…“
„Drž hubu!“ , okřikl ho Hiks.
„Nech mě být!“
„Drž už hubu!!“
Richardson konečně ztichl.
„A co vysílačky v kolonii?“ , pokračoval Hiks, když umlčel Richardsona.
„Ověřil jsem si to. Spojení je poničené. Můžeš volat akorát z okna.“ , řekl David.
„Takže někdo půjde a připojí terminál.“ , řekl Haflin.
„To tak! Když venku pobíhají ty věci! Já nejdu, vynechte mě!“ , ozval se Richardson.
„Půjdu já.“
„Jo, tebe můžeme vynechat ze všeho, viď!“ , naštval se Hiks a probodával Richardsona pohledem.
„Půjdu já.“
„Tak si jdi sám!“ , vyjel Richardson na Hikse.
„Půjdu já!“ , skoro zakřičel David, aby ty dva přerušil.
„No jasně. Ať jde, David.“ , souhlasil rychle Richardson.
„Nikdo jiný tu nemá kvalifikaci, aby loď přivezl.“
Haflin přikývl. Rainer si odhodlaného androida prohlížel. Pokud by David uspěl, byli by zachráněni. Že by se v té hromadě andro – součástek a plastů zmýlil. Pomyslel si.

Randová a Hiks našli spojovací tunel, kterým se David chtěl dostat k terminálu. Nebyla to zrovna nejpohodlnější cesta, ale po uvážení okolností, se zdála nejbezpečnější. Randová vyřízla otvor a Hiks zkontroloval, jestli je tunel čistý.
„Jak to vidíš?“ , zeptal se Hiks.
„Není to daleko takových 180 metrů. Hádám čtyřicet minut než se tam dosápu. Hodinu zabere připojení terminálu a přesměrování antény. Čtyřicet minut příprava lodi a pak padesát let.“
„To bude jen tak, tak. Dobře až budeš připraven, tak se ozvi. Hodně štěstí.“ , řekl Hiks.
David si vlezl do tunelu a Randová za ním vyřízlý plát zase přivařila. Pak se vrátili do centra.

„Vy dva si vezmete první hlídku. Nerad bych tu měl nezvané hosty.“ , řekl Haflin Korbinovi a Hudsonovi, kteří měli první hlídku.
Hudson a Korbin přikývli a odešli.
„Jak dlouho už jste nespal, pane? Čtyřiadvacet hodin?“ , zeptal se Hiks.
„Nechci špatně skončit.“
„Dám na to pozor.“
Haflin típl cigaretu a přikývl. Pak si vzal pušku a odešel. V jedné místnosti bylo lehátko. Vešel dovnitř, a když se za ním dveře zavřely, všechny zvuky utichly. Laborka byla totiž zvukotěsná. Položil pušku na stolek vedle sebe a lehl si. Teprve teď pocítil únavu, těžce na něj dolehla. Víčka se mu zavřela. Spánek, jen trochu spánku, to teď opravdu potřeboval.

Haflin se probudil. Podíval se na hodinky. Spal necelé dvě hodiny. Chtěl znovu zavřít oči, když si všiml umělohmotné sklenice. Ležela na zemi a mírně se kývala. Haflin se rozhlédl a natáhl se pro pušku. Nebyla tam. Vstal a šel ke dveřím. Ty ale zůstaly zavřené. Zkusil je otevřít, ale marně. Přes okno viděl svojí zbraň na stole ve vedlejší místnosti. Byl si stoprocentně jist, že si ji bral sebou. Pomalu se otočil. Něco se mihlo vzduchem, jen tak, tak stačil uhnout a vetřelčí parazit ho minul doslova o centimetry. Dopadl na zem, otočil se a znovu skočil. Haflin ho zasáhl ještě ve vzduchu. Zvíře odletělo někam mezi nábytek. Haflin měl naprosto jasnou představu, kde se tu ta věc vzala a kdo jí pustil. Rozhlédl se. Někde to tam bylo. Oči mu těkaly po místnosti až se zastavily na kameře u stropu. Haflin si stoupl před ní a začal mávat.
„Hiksi!“ , zakřičel, ale zbytečně, kamera přenášela pouze obraz

V centrále seděl u terminálu jen Hiks a Gorke. Hiks mluvil s Davidem, a tak kamerám nevěnoval pozornost.
„Bezvadné, Davide, za tohle dostaneš metál.“
„Díky, loď bude připravena do čtyřiceti minut.“
„Dobře. Zase se ozvi.“
„Jasně.“ , řekl David a přerušil spojení.
Gorke si na jedné kameře všiml Haflina. Rychle využil Hiksovi nepozornosti a kameru vypnul.
„Vypadá to dobře.“ , otočil se Hiks na Gorkeho.
Gorke mlčky přikývl.
Vysoko nad jejich hlavami přijal počítač Granta příkaz k přípravě výsadkového člunu. Za čtyřicet minut jeřáb přemístí v hangáru výsadkový člun do přetlakové komory a předá dálkové řízení lodi dolů Davidovi. David pak výsadkový člun navede na přistávací plochu v kolonii.

Světlo na kameře zhaslo. Někdo kameru vypnul. Haflin se znovu rozhlédl po místnosti. Ta potvora tam někde byla, ale kde. Haflin se chvíli díval přes okno ven, pak vzal židli a pokusil se okno rozbít. Marně, spíš než ke sklu mělo to blíž k plastu. Židle vždy neškodně odskočila. Pak ale dostal nový nápad. Zahodil židli a vyndal zapalovač a přiblížil otevřený oheň k požárnímu čidlu. Po chvíli se skutečně spustil poplach a ze stropu začala stříkat voda. Přísavka se vymrštila ze svého úkrytu jako střela. Skočila na Haflina. Tomu se podařilo jí zachytit. Svalnatý ocas ho šlehal do tváře. Haflin udělal krok zpět, zakopl a upadl. Svalnatý ocas se mu obtočil kolem krku jako had a začal ho dusit.
Na terminálu se rozblikalo varovné světlo, spustila se siréna a rozblikala se červená světla.
„Richardsone, Randová, Korbine! Hudsone! V laborce hoří!“ , křičel Hiks a běžel do laboratoře. V běhu strhl ze zdi hasicí přístroj.
Když ale doběhli do laborky, žádný oheň tam nebyl. Hiks zahlédl Haflina.
„Rozstřel to!“ , přikázal Hiks.
Korbin vystřelil do okna a Hiks proskočil dovnitř. Zahodil hasicí přístroj a chytil tu věc, která Haflina dusila. Jenže parazit se nehodlal tam snadno vzdát. Pomalu si přidušeného Haflina přitahoval k sobě. Randová pomáhala Hiksovi odmotat tu věc z Haflinova krku. Všichni se soustředili jen na to. Ideální chvíle k opuštění úkrytu. Druhá přísavka se pomalu vysoukala z úkrytu a skočila. Korbin se v poslední chvíli trochu pootočil, a tak ho přísavka nezasáhla přesně. Nepovedlo se jí omotat ocas kolem jeho krku. Korbin parazita chytil, jeho puška třeskla o podlahu.
„Hudsone!“ , vykřikl Korbin a zahodil přísavku.
Přísavka dopadla na stůl. Hudson nohou přirazil stůl ke zdi a skřípl potvoře nohu mezi zdí a stolem.
„Pozdravuj v pekle!“ , řekl, zamířil a rozstřílel parazita na tisíc kousků.
Mezitím se Hiksovi a Randové podařilo odmotat přísavku z napůl udušeného Haflina. Hiks jí držel oběma rukama a jen ztěžka s ní bojoval. Ta věc měla strašnou sílu.
„Randová!“ , vykřikl Hiks a zahodil parazita nejdál jak dokázal.
Sprška kulek ho rozmetala ještě dřív než dopadl na zem. Haflin lapal po dechu. Požární poplach ustal a ze stropu přestala stříkat voda.
„Gorke. Ten bastard Gorke.“ , byla Haflinova první slova

„Já mu ustřelím palici!“ , zasyčel Richardson a strčil Gorkemu pušku pod bradu.
„Nech toho.“ , zavrtěl hlavou Hiks.
„Chtěl tu věc dostat přes karanténu. A co by mohlo být lepší, než někoho z nás nakazit.“
„Věděli bychom o tom přeci všichni.“ , namítl Korbin.
„Ne kdyby se vyskytla porucha na vašich kójích. Pak by si mohl vymyslet, co by se mu hodilo.“ , řekl Haflin.
„Jsi v pořádným průseru, hošku!“ , vyjel na něj Richardson.
„Vždyť je to šílenost. Posloucháte se trochu? Je to smutný, blbý, paranoidní a ubohý.“ , řekl Gorke.
„Možná tu umřeme, ale tyhle věci aspoň nezabíjí pro peníze.“ , řekl Haflin.
„No, dobře, zabijeme ho.“ , řekl Hiks, chytil Gorkeho za bundu a zvedl ho ze židle.
„Ne, on se musí vrátit. Musí se z toho zodpovídat.“ , zadržel ho Haflin.
Náhle v celém komplexu nastala tma. Po chvíli naskočilo červené nouzové osvětlení.
„Vypnuli proud.“ , zaklel Korbin.
„Jak vypnuli proud!? Jsou to přeci zvířata!“ , začal zase panikařit Richardson.
„Richardsone, Randová, zkontrolujte chodbu!“ , nařídil Haflin a vzal si pušku a nasadil komlink.
„Rainere, hlídej Gorkeho.“ , řekl Korbin a podal Rainerovi pistoli.
„Richardsone, Randová, co máte?“ , zeptal se Haflin.
„Něco tu je.“ , řekl Richardson.
„Nešil, to jsem určitě já.“ , řekla Randová.
„Kdepak. Jsou tady! Jsou tu!!“
„Richardsone, klid. Randová?“
„Richardson ….má pravdu.“
„OKAMŽITĚ ZPÁTKY!“ , zakřičel Haflin do komlinku.
„Je to celý nějaký divný.“
„Richardsone, řekl jsem zpátky!“ , okřikl ho Haflin.
Randová a Richardson se vrátili a hned jak se za nimi zavřely dveře, začal je Hiks a Randová svařovat.
„Třicet metrů.“ , hlásil Richardson s pohledem upřeným na detektor pohybu.
Hiks svářel shora, Randová zdola.
„Dvacet metrů.“
Sváření bylo v polovině.
„Patnáct metrů!“
„Střílejte krátkými dávkami, náboje jsou teď cennější než zlato.“ , připomněl Haflin.
„Deset metrů!“
„Ustupte od těch dveří!“ , zakřičel Korbin.
Hiks svařil poslední centimetry a i s Randovou se stáhli k ostatním. Baterky osvětlovali dveře.
„Osm…….sedm…“
„To je trochu divný, ne. Měli by být přímo před námi.“ , zaklel Hiks.
„Co je to za debilní signál.“ , zamračil se Hudson.
„Třeba je to rozbitý.“
„Není, Hiksi!“ , odsekl Richardson.
„Tak neumíš číst!“ , zavrčel Hudson.
Korbin se podíval na svůj detektor pohybu. Richardson to četl správně. Na displeji svítilo pět metrů.
„Co nám uniklo?“ , řekl Haflin.
„Nic.“ , řekl Richardson.
„Nejspíš to nebylo v plánech. Co je to?“ , řekl Korbin.
A pak se Hiks podíval nahoru. Byl tam tunel větrací chodby. Stísněné, tmavé chodby vytvářely rozlehlé bludiště.
„A kruci.“
Hiks vylezl na stůl a opatrně puškou nadzvedl jednu z krycích desek. Pak si vzal baterku a opatrně tam nahlédl. V záři baterky uviděl lézt černá těla vetřelců. Hiks seskočil ze stolu a začal střílet. Strop se propadl a vetřelci se hrnuli jako lavina do místnosti. Rainer ztuhl hrůzou.
„Dělejte něco!“ , vykřikl na Rainera Gorke a než se Rainer vzpamatoval utekl.
Rainer nebyl schopen pohybu. Jen v hrůze zíral jak se k němu blíží vetřelec. Sevřel v ruce pistoli a vystřelil po vetřelci. Kulka sice zasáhla cíl, ale chitinový krunýř ani nepoškrábala. Vetřelec rychlým stiskem čelistí ukončil Rainerův život.
Vojáci stříleli k krátkých dávkách a překrývali palbu. Nyní bylo na čase zúročit všechny znalosti. Kulky trhaly chitinové pancíře a vojáci pomalu ustupovali.
„Do laboratoře!“ , zakřičel Haflin.
První ke dveřím doběhl Korbin. Akorát viděl jak Gorke dveře zavírá a zamyká.
„Gorke! Otevři! Ty hajzle!!“
Gorke vběhl do laboratoře. Když se za ním zavřely dveře, oddechl si.
„Chcípni! Táhněte do pekla! Svině! Chceš taky!?! Svině!“ , křičel Richardson a střílel do vetřelců.
Randová přepnula na vrhač granátů. Výbuchy dělaly z vetřelců kaši. Kyselina se vařila, vypařovala a strašně páchla. Richardson ustupoval k ostatním. Všichni se mačkali v úzké chodbě vedoucí do laborky a bezvýsledně kopali do dveří. Richardson byl už skoro u nich. Randová se kolem něj prosmekla a doběhla ke dveřím. Vyndala plazmovou frézu a spustila jí. Žhavý bílý proud plazmy vyšel se zábleskem ven na délku předloktí. Randová jí přistrčila do zámku. Pod plazmovou tryskou se zámek tavil, bublal a tekl jako voda.
Richardson se k nim blížil, když tu se mu pod nohama propadla podlaha. Vetřelčí pařáty táhly Richardsona dolů. Několikrát po vetřelci vystřelil, ale nepomohlo to. Hiks ho chytil za ruku.
„Pomoc!“ , vykřikl Richardson než mu pařáty zacpaly pusu. Hiks ho nedokázal udržet a pustil ho. Hudson sklouzl do větráku a pohotově se zachytil. Korbin bleskurychle vrazil do větráku pušku a zastavil ho tak. Lehl si na zem a natahoval se po Hudsonovi. Hiks spěchal dolů, aby mu pomohl.
„Klid držím tě.“ , řekl Korbin.
Jenže Hudsonova zpocená ruka pomalu vyklouzávala z Korbinova sevření. Než se Hiks dostal dolů, vyklouzla úplně a Hudson sklouzl kamsi dolů.
„Nééé, Hudsone!“ , vykřikl Korbin a skoro tam spadl taky, kdyby ho Hiks nevytáhl.
„Je to dobrý. Jsem v pořádku.“ , ozval se Hudsonův hlas.
Hudson se rozhlédl. Byl v nějaké kanalizaci po pás ve vodě.
„Nikam nechoď, jdeme pro tebe!“
Pomocí lokátoru našli a zaměřili Hudsonův signál. Po delším běhu kolonií ho konečně našli. Od Hudsona je dělila dva centimetry silná mřížovaná podlaha. Hiks vyndal plazmovou frézu.
„Jdi dál.“ , řekl Korbin.
Hudson poodstoupil. Hiks začal řezat, zatímco Korbin sledoval detektor pohybu.
„Hiksi!“
„No jo!“
Hudson se díval jak se Hiks k němu prořezává. Pěkně pomalu kousek po kousku. Voda za jeho zády se lehce rozvlnila. Malé vlnky se rozbíjely o stěny. Kalná voda se pohupovala víc a víc. Za ohybem kanálu se z vody vynořil lesklý černý hřeben. Prořízl vodu a znovu se ponořil. Vlnění se po hladině pohybovalo a mířilo Hudsonovým směrem. Náhle se z vody vymrštilo černé tělo, pár pařátů uchvátilo kořist a vetřelec se potopil i s Hudsonem. Voda se rozstříkla na všechny strany a pak se za nimi zavřela. Po chvíli neklidného zmítání přešla voda zpět do pomalého pohupování jako by se nic nestalo.
Hudson vykřikl a oběma mužům se sevřelo srdce. Hiks prořízl poslední centimetry a společnými silami mříž ohnuli. Hudson tam už ale nebyl. Jen ve vodě se potápěla jeho zbraň.
„Pojď, musíme jít! Musíme pryč!“
„Ne, Hiksi, je naživu!“
„To je možný, ale my musíme jít!!“
Hiks doslova táhl Korbina pryč. Vpadli do výtahu, který je měl dovézt na přistávací plochu. Hiks udeřil do ovladače. Nic. Hiks do něj udeřil znovu a dveře se pomalu začaly zavírat. Od protější stěny se odlepil stín a skočil do výtahu. Hiks reagoval pohotově. Kulka proletěla vetřelcovou hlavou a zvíře se sesunulo k zemi. Hiks však neunikl spršce kyseliny, která dopadla na jeho brnění a okamžitě ho začala leptat.
„Dolů! Hned to dej ze mě dolů!“ , vykřikl Hiks.
Korbin pomohl sundat Hiksovi brnění tak rychle jak to jen šlo. I přesto Hiks utrpěl ošklivé popáleniny. Výtah zastavil. Korbin Hikse podepřel a vlekl ho k lodi. Hiks sténal bolestí. Kyselina zasáhla jeho pravé rameno, bok a stehno. Korbin dotáhl Hikse až k APC. David na ně čekal a pomohl Korbinovi s Hiksem.
„Jak jsme na tom s časem?“
„Dvacet šest minut.“
„Ještě neletíme.“
„Ne?“
„Hiksi, počkejte na nás.“ , řekl Korbin a vzal si pušku, plamenomet a dost nábojů.
„Neboj.“ , zašeptal vyčerpaný Hiks, který se zhroutil do sedačky.
David se nadechl, aby něco řekl.
„Já o tom nechci diskutovat! Hudson je naživu, vím to!“ , řekl Korbin pevným hlasem a vyrazil k výtahu.

Výtah sjel na třetí úroveň, dveře se otevřely. Korbin pomalu vystoupil. Každičký sval v těle měl napnutý k prasknutí. Hudsonův signál byl silný, nebyl daleko. Opatrně a velmi tiše postupoval vpřed. Cestu si značil signálními světlicemi. Nikde se nic nepohnulo. Byl tu divný klid. Bez sebemenšího odporu postupoval do nitra hnízda, do spleti chodeb, kde se vyznali jen vetřelci. Procházel chodbami vytvořenými vetřelci a věděl, že se v pevné, tvrdé, ale křehké substanci mohou skrývat vetřelci. Potřásl hlavou jako by tím mohl tu myšlenku zahnat.
Hudson otevřel oči. Hlava se mu točila, celé tělo ho bolelo. Každý nádech byl utrpením. Zamrkal do temnoty a pokusil se vybavit poslední události. Nebylo to nic radostného. Vetřelec ho sevřel ocelovým sevřením a potopil se s ním. Skoro se utopil. Vetřelec se s ním moc nepáral. Hudson se nadechl a pocítil bolest v hrudníku. Musel mu zlomit pár žeber. Poslední co si vybavoval byl hlasitý, přerývavý dech. Oči si přivykly tmě. Byl uvězněn v slizu. Nemohl se ani hnout, ale byl sám. V mysli mu vyvstal obrázek kolonistů. Dopadneš jako oni!! Zachvátila ho chvilková panika. Zoufale se snažil uvolnit. Marně, jen se unavil. Uklidnil se a snažil se racionálně myslet. Myšlenky nepřicházely. V temném koutě se cosi pohnulo. Ozval se podivný zvuk. Jeho oči rozeznaly v temnotě vejce. Vetřelčí vejce, které se právě pomalu otevřelo. Z vnitřku se pomalinku vysunuly tenké krabí nohy a zachytily se okraje.
Podlaha se otřásla. Korbin téměř zapomněl, že mu ubíhá čas. Těžko říct jak dlouho už stál nad Hudsonovým tělem. Cítil v sobě prázdno. Čekal vztek, nenávist, bezmoc, ale bylo jen prázdno. Ani slz se nedostávalo. Hudson žil, ale jaký to byl život. A jaký konec.
Varování! Teplota reaktoru se blíží kritické hranici. Všechen personál musí být okamžitě evakuován. Zbývá dvacet pět minut pro dosažení minimální bezpečné vzdálenosti. Ten neosobní, nezúčastněný, mechanický ženský hlas mu připomněl realitu. Musel udělat to nejtěžší rozhodnutí ve svém dosavadním životě. Sevřel v ruce pušku, nadechl se a vystřelil. Hudsonovo tělo sebou škublo. Korbin odvrátil hlavu a bezhlavě se rozběhl pryč jako by tomu, co se stalo, mohl utéct.
Běžel a jen letmo sledoval světlice. Musel někde špatně odbočit, protože se dostal do místnosti kudy nešel. Na zemi ležela vejce a v zátylku mu hlodal pocit, že ho někdo pozoruje. Pomalu se otočil a srdce se mu rozbušilo. Do výšky dobrých čtyř metrů se nad ním tyčilo odporné hmyzí tělo. Sedělo to na kamenném výstupku. Dva páry předních končetin to mělo přimknuté k tělu. Hlava byla obrovská a bizardní s dlouhým lesklým hřebenem a větvila se jako paroží. Mělo to obrovský vak, který přidržovali provazce slizu nad zemí. Vak plný budoucích vajíček. Ona, ano ona. Vzduch plnil přerývavý, hluboký dech a tichý sykot. Zdálo se, že spí. Korbin udělal krok zpět. Pohnula se, uvědomila si jeho přítomnost. Zpod obrovského paroží se pomalu vysunula hlava, bez očí s obrovskými tesáky. Rozevřela tlamu a zasyčela hlubokým hrdelním sykotem.
„Ahoj, mami.“ , poznamenal ponuře Korbin.
Královna naklonila hlavu na stranu. Z chodeb po Korbinově levici a pravici se pomalu vynořili dva vetřelci. Korbin naklonil hlavu a napodobil tak královnu. Vypustil z plamenometu krátký plamen. Královna zavrčela. Vetřelci se znovu o kousek přiblížili. Korbin spálil nejbližší vejce. Královna hystericky zařvala. Vetřelci se dali do pohybu. Korbin namířil na vejce plamenomet. Vetřelci zůstali stát. Královna věnovala každému vetřelci pohled a ti se stáhli zpět do temnoty.
„Chytrá holka.“
Královna ho pozorovala, ale neudělala nic. Instinkt chránit vejce byl silnější než cokoli dalšího. Korbin couval a věděl, že vetřelci čekají jen na povel k útoku. Vejce kousek od něj se otevřelo. Korbin na nic nečekal a spálil ho plamenometem. Plamen přejížděl po vejcích, zapaloval je. Královna hystericky řvala. Vetřelci zaútočili, ale přivítala je sprška kulek. Pak přišli ke slovu granáty. Kousky vajec létaly vzduchem. Několik granátů protrhlo její obrovský vak a podivná slizká hmota se hrnula ven. Královna upadla. Korbin se otočil a utíkal pryč.
Pařáty zarývala do země, napínala to obrovské tělo. Kousek po kousku se posunovala dál jak se vak trhal. Konečně se osvobodila a mohla osobně jít zabít tu dvounohou věc, která zabila její děti. Musela se sklonit, aby se vůbec do chodby vešla.
Korbin utíkal a za sebou slyšel klapot drápů a hluboký nelidský řev a sykot. Nepochyboval o tom, že jde za ním, ale on už byl u výtahu. Udeřil do přivolávače. Výtah se líně dal do pohybu. Varování! Teplota reaktoru se blíží kritické hranici. Všechen personál musí být okamžitě evakuován. Zbývá patnáct minut pro dosažení minimální bezpečné vzdálenosti. Kolonie se otřásala. Některé vzdálenější oblasti už vybuchovaly. Za deset minut bude z téhle oblasti jen pára. Výtah zastavil, dveře se otevřely a on vběhl dovnitř. Spustila se mříž a dveře se začaly zase pomalu zavírat. Z chodby se ozval řev, pak klapot a do mříže narazilo velké černé tělo. Plamenomet byl skoro prázdný, ale i ten slabý plamínek přinutil královnu couvnout. Dveře se zavřely a výtah se dal do pohybu. Korbin slyšel vzdálené exploze. Komplex kolonie se svíjel ve smrtelných křečích.
Královna narazila do překážky, která jí oddělovala od kořisti. Zklamaně zařvala a chystala se znovu udeřit. Najednou odkudsi vyskočil plamínek. Plamínek jí přejel po dolní čelisti. Neublížil jí, ale žár a jas ohně přinutil královnu couvnout. Z tlamy jí vystříkl sliz a sliny. Potřásla hlavou. Kořist jí unikla. Mechanické cvaknutí upoutalo její pozornost. Přijel druhý výtah, dveře se otevřely.
Výtah vysadil Korbina na přistávací rampě. Poryvy větru ho šlehaly do tváře. Kolonie se rozpadala za strašného rachotu a výbuchů. Korbin udělal nevěřícně pár kroků. Plošina zela prázdnotou. Výsadkový člun byl pryč.
„Davide!!!“ , rozkřičel se Korbin, jeho hlas zanikal v řevu větru.
Plošina se otřásla. Varování! Teplota reaktoru se blíží kritické hranici. Všechen personál musí být okamžitě evakuován. Zbývá deset minut pro dosažení minimální bezpečné vzdálenosti. Kousek dál se utrhl komín a jen o vlásek minul plošinu. Reaktor každou chvíli vybuchne. Zbude z něj jen radioaktivní prach, pára, rozpadne se na atomy. Umře. Je konec, je po všem. Umře. Myšlenky uháněly v děsivém sledu. Z výtahové šachty se ozvalo skřípění. Korbin přiběhl k mříži a podíval se dolů. V šachtě šlehaly vzhůru plameny a nahoru mířil výtah. Plameny na výtah nedosáhly. Výtah, ale kdo….ne, to přeci nejde. Královna neumí…,ale je chytrá….. Korbin odstoupil od výtahu. Podíval se na zbraně, které svíral stále v rukou. Plamenomet i puška byli prázdné. Zahodil je pryč. Výtah dorazil. Dveře se otevřely. Nejdřív tam byla tma, pak se ozvalo přerývavé dýchání a z temnoty vystoupila královna. Plošina se znovu otřásla. Korbin upadl a i královna měla co dělat, aby se udržela na nohou. Situace byla špatná, moc špatná. Buď ho sežere příšera, nebo se vypaří až reaktor vybuchne. Jedno lepší než druhé.
Pod plošinou se ozval nezaměnitelný zvuk a objevilo se APC. Rampa byla otevřená a visel z ní žebřík. Korbin neváhal a skočil. Zachytil se žebříku a hbitě se vyškrábal dovnitř. Rampa se začala zavírat. Tlaková vlna z blízkého výbuchu narazila do lodi a loď se otřásla jako hračka v rukou obřího dítěte. Rampa se dovřela, motory zařvaly a APC vyrazilo co nejrychleji pryč. Právě včas. Deset nejdelších minut Korbinova života vypršelo a kolonie se proměnila v ohnivou kouli. Tlaková vlna loď téměř srazila k zemi. Plameny šlehající do všech stran jim trochu připálily „brka na ocase“. Motory úpěly a konstrukce sténala. Korbina napadlo, že APC nevydrží zátěž, pro kterou ho neprojektovali. Vše, co nebylo připoutané, létalo sem a tam včetně Korbina, který se nestačil připoutat. Zdálo se že to trvá věčnost. Pak se dostali z nejhoršího a loď se uklidnila. Potlučený Korbin dosedl na sedadlo navigátora k Davidovi do kokpitu.
„Hudson…?“
„Je…mrtvý. Já musel…přišel jsem pozdě, příliš pozdě.“
„To je mi líto.“
„Jo, mně taky.“
„Omlouvám se jestli jsem tě vyděsil, ale plošina začala být hrozně nestabilní. Kroužil jsem okolo v naději, že vás včas vytáhnu.“
„Jak je Hiksovi?“
„Upadl do bezvědomí. Je to s ním špatné.“
Korbin se na zbytek cesty ponořil do mlčení a David to respektoval.
APC se přiblížilo k mateřské lodi. Vrata se otevřela a ven se vysunuly mechanické paže. David mezi ně s lodí vmanévroval. Paže se k lodi přimknuly a vtáhly jí do přechodové komory. Vnější vrata se zavřela a otevřela se vnitřní. Jeřáb vyzvedl APC nahoru a přemístil do doku. Korbin se zvedl a šel se podívat na Hikse. Hiks ležel v křesle, byl nepřirozeně bledý, oči měl zavřené.
„Hiksi, jsme doma. Hiku.“
Hiks neodpovídal. Korbina sevřel ledový pocit. Dotkl se ho a Hiksova hlava se svezla na stranu. Hrudník se nezdvíhal ani neklesal, puls byl nehmatný. Někde na cestě k lodi jednoduše přestal žít. Tělo bylo ještě teplé, ale už bez života. Korbinovi se chtělo křičet, plakat, umřít. Umřít jako všichni jeho přátelé. Jenže nic z toho mu nebylo dopřáno. Jen z hrdla mu unikl krátký, ostrý sten zoufalství a bolesti. Přišel o všechno. Neměl už nic a nikoho. David stál vedle něj, ale mlčel. Nedalo se už nic dělat a slova, i kdyby je David uměl správně zvolit a s účastí říct, by to nezměnila.
Celá loď byla nesnesitelně tichá a opuštěná. Ticho tu bylo doslova hmatatelné. Hiksův pohřeb proběhl v tichosti beze slov a okázalých poct, ale s upřímnou lítostí. Jeho tělo bylo svěřeno širému vesmíru. Teprve potom šli do spacích kójí. Čekala je dlouhá cesta domů. Domů? Ne, Korbin neměl už domov. Jednotka byl jeho domov a jeho rodina. Teď neměl nic. Cesta zpátky bude dlouhá a co bude pak na tom mu už nezáleželo.

Kapitola pátá: Život je svině

Transgalaktický křižník GTD Galatea, máme vás na monitoru, vítejte domů Grante………………………………………………………………………..
Transgalaktická loď GTE Grant IV, rozumíme a děkujeme, vracíme se z mise Nabon a žádáme volný průlet na základnu Simon 772…………………….

Transgalaktický křižník GTD Galatea byla největší pohybující se loď jakou kdy člověk vyrobil. Její rozměry šly do kilometrů, její základní posádku tvořilo přes 200 000 vojáků, inženýrů, techniků, vědců a důstojníků i s rodinami. Na palubě měla spoustu lodí malými stíhačkami GTA počínaje přes raketoplány a transgalaktickými loděmi dlouhého doletu GTE konče.
GTD Galatea byla v mnoha věcech naprosto soběstačná. Takový svět sám pro sebe plující nekonečným vesmírem. Ovšem v současné době si Země mohla dovolit jen dva tyto kolosy. GTD Galatea a její sesterská loď GTD Bastion byli unikáty. Byly tak velké, že se narodily, žily a jednou zemřou ve vesmíru. Odsouzené k tomu, že nikdy nikde nepřistanou, jejich velikost to neumožňovala.
Původně se využívaly v meziplanetární válce. Od vynálezu hyperprostorových motorů dokázaly efektivně využít možnosti přejít do Einsteinova prostoru. Pohybovaly se mnohem rychleji než ostatní lodě a lidé nemuseli do spacích kójí, protože tyhle lodě vyrobily tolik energie, že vědci mohli realizovat to co u jiných lodí prostě nešlo. Štíty lodi dokázaly eliminovat negativní účinky cestování hyperprostorem.
Byly strašnou zbraní. Někteří lidé tvrdili, že plná síla takovéto lodi by rozmetala planetu na kusy. Vláda to popírala, vědci to vyvraceli, ale spousta lidí tomu věřila. Faktem bylo, že útočit na tyto lodě to nebylo hrdinství, ale sebevražda. Nikoli odvaha, ale projev čirého šílenství. Díky Bohu plnou sílu nikdy nepoužily. Poté co se GTD Galatea a GTD Bastion zapojily do meziplanetární války mnoho vzbouřených planet se vzdalo. I když po válce většina rozvinutých kolonií získala samostatnost, Země našla sílu, kterou si mohla udržet své postavení a poslušnost ostatních kolonií. V době míru sloužily tyto lodě vědeckým účelům a křižovali galaxii sem a tam.
Měly jedinou slabinu. Malé hbité stíhačky byly schopné unikat zbraním těmto poněkud těžkopádným kolosům. Proto na svojí ochranu a vykompenzování této slabiny měli na palubě stovky ba tisíce stíhačů a stíhaček GTA.

Transgalaktický křižník GTD Galatea, změna rozkazů, předejte řízení, navedeme vás do doku, na palubě vás očekává senátor Simmons …………..
Transgalaktická loď GTE Grant IV, mise Nabon byla neúspěšná, opakuji mise Nabon byla neúspěšná……………………………………………………………
Transgalaktický křižník GTD Galatea, máme své rozkazy, předejte řízení ……..
Transgalaktická loď GTE Grant IV, rozumíme, předáváme řízení……………..
Transgalaktický křižník GTD Galatea, potvrzujeme převzetí řízení……………
Transgalaktická loď GTE Grant IV, konec……………………………………..
Transgalaktický křižník GTD Galatea, přejeme příjemný pobyt na palubě, konec…………………………………………………………………………

Grant upravil kurs a začal se rychle přibližovat. GTD Galatea na monitoru rychle rostla až ho celý zaplnila. Korbin přemýšlel. Operátor to myslel dobře, ale příjemný pobyt to určitě nebude. Simmons z něj stáhne kůži za živa.
Grant dosedl v doku. Korbin si říkal, že dok bude velký jako stodola, ale když ho uviděl musel říct, že se mýlil. Nebyl velký jako stodola spíš jako katedrála. V několika patrech tam stály lodě a kolem nich panoval čilý ruch. Korbin byl ihned odveden na lékařské oddělení, aby se podrobil vyšetření. Davida odvedli kdo ví kam. Korbin ho pak už nikdy neviděl.

Za dlouhým stolem z tmavě zeleného skla sedělo po obou stranách deset lidí. V čele stolu naproti dveřím seděl senátor. Korbina přivedli dva strážní. Připadal si jako králík stojící před supem.
„Velitel Kurt mě informoval, že prý mise byla neúspěšná.“ , promluvil ledově senátor Simmons, muž okolo padesátky, suchý, vyhublý s tvrdýma očima a nepříjemným hlasem.
„Ano, pane.“ , řekl Korbin, nic lepšího ho nenapadlo.
„To je vše co mi k tomu řeknete!?“
„Já, pane…ano, pane.“
„Jste tedy jediný, kdo přežil.“
„Ne, pane.“
„Vskutku?“
„David také přežil.“
„Myslíte toho androida? No, tím se netrapte. Raději nám řekněte, co se stalo.“
Korbinovi se sevřel žaludek. Co mu asi udělali.A co udělají mně. Pomyslel si pochmurně. Nahlas, ale řekl něco jiného.
„Po přistání jsme našli kolonii poničenou, ale provozu schopnou. Při snaze zachránit kolonisty, kteří byli stejně mrtví, jsme byli napadeni a utrpěli jsme těžké ztráty. Museli jsme se stáhnout.“
„A co vás napadlo, vojíne?“ , zeptal se senátor.
„Vetřelci!“ , vyhrkl Korbin bez rozmyslu.
„Opravdu? To je zajímavé.“ , usmál se senátor a opřel se v křesle.
Korbinovi se vařila krev v žilách. Někteří přítomní se usmívali jako by na tom, že jeho kamarády zmasakrovali vetřelci, bylo něco směšného.
„Máte vzorek?“ , otázal se malý, brýlatý mužíček s bradkou.
„Vzorek?!“
„Ano, vojíne, vzorek!“ , vyštěkl McInnis.
„Ne, pane.“ , odpověděl Korbin bezvýrazně.
V místnosti se rozhostilo ticho. Senátor sevřel rty do tenké linky, oči mu ztvrdly a jízlivý úsměv zmizel stejně rychle jako se objevil.
„Vy nemáte vzorek!?“ , řekl pomalu a každé slovo ostře odsekával.
„Byli jsme rádi, že jsme zachrá…..“
„Na to jsem se neptal!! Se ztrátami jsme počítali. Takže kde je vzorek!“
Korbinovi se v hrůze reality rozšířili oči. Pochopil. Vůbec nešlo o ztrátu spojení. Jeli tam pro tu věc a byli…..postradatelní.
„Pane, jsme vojáci a nikdo nevydal příslušné rozkazy.“ , řekl Korbin, v krku mu vyschlo.
„Jak to? Byl s vámi vyslán doprovod, který na to měl dohlédnout.“
„Byli zabiti.“
Senátor se odmlčel.
„To je nemilé. To je hodně nemilé. V jakém stavu je kolonie?“ , zeptal se senátor trochu nepřítomně.
„No, kolonie je…totiž byla…zničena.“
„COŽE!!“ , vykřikl ten malý mužíček, nejspíš vědec.
„Zničena.“ , opakoval senátor.
„Ano, pane. Vetřelci ucpali bezpečnostní ventil, reaktor kolonie pak vybuchl.“
„Takže vzorek nemáte a ještě nám tu jen tak říkáte, že ze zařízení za miliardy dolarů je pára.“ , senátor bojoval se vztekem.
„Nemohlo něco přežít?“ , zeptala se žena sedící naproti McInnisovi.
„Ne, podle našich údajů o reaktoru ne.“
„Dobrá to je vše.“ , řekl senátor.
Muži a ženy se zvedli a odešli. Korbin se chystal také odejít.
„Vojíne.“
Korbin zůstal stát a trpělivě čekal až se senátor rozhovoří. Senátor ho mlčky sledoval a přemýšlel. Už od prvního kontaktu měl zájem na výzkumu vetřelců. Celé roky jsme plánovali tuhle akci a teď to nějaký blb zvoře. Kdyby se ta akce povedla, nějakých pár mrtvých by se přehlédlo. Ale teď, teď se budou počítat i maličkosti. A přitom jsme toho mohli tolik získat. Už jen ten fakt, že příroda vetřelce obdařila krunýřem, který je pevný, lehký, odolný a nebrání v pohybu. A co další jejich vlastnosti, o kterých ještě nevíme. Složené jejich sekretů a další věci čekající na objevení. Tolik se toho dalo objevit. Stačilo jen mít živého jedince. Už jednou vše ztroskotalo. Mohli mít kdysi dokonce královnu, ale ta žena, ta….Ripleyová, ano tak se jmenovala, vše zničila. A teď tenhle voják. Co se dá dělat. Celá akce bude pohřbena, vojáček se vrátí ke své práci a bude mlčet. Nu, a pokud ne, je dost míst, kde se lidé mohou ztratit.
Senátor se podíval na Korbina. Korbin stál v pozoru a čekal na rozsudek o svém osudu.
„Posral jsi to, synu. Pamatuj si odteď budu tvůj stín. Uděláš jednu jedinou chybu a odskáčeš si to. Je to doufám jasné.“
„Ano, pane.“

Korbin se vrátil na základnu, aby dokončil výcvik a byl přiřazen do plné aktivní služby. Senátor Simmons velmi pečlivě zametl stopy a vedení GENu vše zahrálo do autu. Většina lidí tomu nevěnovala velkou pozornost a rychle zapomněla. Jen Korbin ne. Viděl toho příliš mnoho, než aby mohl zapomenout. Od Nabonu už nikdy nespal klidně. Noční můry přicházely každou noc. Korbin se stal uzavřeným a chladným. Veškerou svoji energii zaměřil na službu. Nikdy si neodpustil, že jeho přátelé zemřeli a on přežil, ale někdy dokázal na chvíli zapomenout. Jeho služební postup byl rychlý, pověst skvělá. Vetřelci zmizeli jako už tolikrát v hlubinách vesmíru a na dlouhou dobu byl Nabon posledním kontaktem. Korbin žil dlouho minulostí. Příliš dlouho………………………..

Plukovník Robert Alexandr Korbin se zamračil na budík a vstal z postele. Vůbec se nevyspal zase ty noční můry. Vlastně si už nepamatoval, kdy se naposledy pořádně vyspal. Jeho kroky vedli nejdřív do sprchy. Cítil se stále ospalý, ale pod proudem vody ospalost a strnulost pomalu mizela. Přemýšlel co tu vlastně dělá. Trčíme na téhle stanici už třetí den. Konvoj měl přijet už před dvěma dny. Náklad by se předal a my bychom mohli jít po svých. Jestli to nedělají schválně. Jistě, samozřejmě že ti to dělají schválně. Korbin se zamračil ještě víc. Dohlížet na předání vědeckého materiálu je krutý žert. Proč to nemůžou dělat úředníci. Já jsem přeci voják. Podle velení stanice se konvoj zpozdí asi o týden. Tenhle úkol nám byl čert dlužen. Dokončil sprchování, vzal si župan a posadil se za barový stůl. Prošel si poštu. Jako obvykle nic. Někdy nechápal proč si každé ráno prohlíží poštu, když tam nikdy nic není. A nebyl důvod, aby tam něco bylo. Neměl nikoho, kdo by mu psal. Ale stalo se to takovým zvykem. Zahleděl se do šálku s kávou. Zase se u vracely vzpomínky po ránu vždy smíchané se sny.
Korbin kráčel po chodbách stanice odměřeným krokem. Nedíval se ani vlevo ani vpravo. Většinu času na stanici trávil v posilovně. Vždy dbal na to, aby si udržoval špičkovou výkonnost. Dnes však mířil do hospody o několik podlaží níž.
V zakouřeném baru se posadil za bar a objednal si pivo. Do téhle hospody by nikdy lidé z vyšších pater nešli. Chodili sem nájemní piloti, předáci, pašeráci a lidi, kteří se chtěli ztratit - jako třeba Korbin. Měl rád tu anonymitu prostředí.
Zíral do poloprázdné sklenice a ani nevnímal, že si někdo sedl za bar vedle něj.
„Sem moc vojáků nechodí. Nejsou tu oblíbení.“
„Co?“ , zvedl hlavu.
Seděla vedle něj mladá, atraktivní žena oblečená do černé kůže. Barman jí přinesl skotskou.
„Říkám, že sem moc vojáků nechodí.“
„Vážně?“
„Viděla jsem vás v docích. Poslali vás pro ten náklad, co měl přijet.“
„Pracujete v docích?“
„Jo, starám se o náklad, aby se dostal kam má. A o lodě, které přiletí.“
„Trochu moc hezká na předáka v docích.“ , utrousil.
„To říkají mnozí. Vy taky konec konců nejste ideál mariňáka.“
„Ne.“
„Vy toho moc nenamluvíte, co? Ten váš konvoj mi dělá starosti. Dřív než za dva týdny nedorazí.“
„Za týden.“
„Tomu nevěřte. Pochybuji jestli vůbec dorazí. Ty lodě jsou špatně udržované a mají teď velké technické problémy.“
„Fajn.“
„Nezní to nadšeně.“
„Ne.“
„Nelíbí se vám na stanici?“
„Ne.“
Korbin dopil, hodil na stůl peníze a odešel.

Korbin kráčel rychlým odměřeným krokem chodbou, jejíž jednotvárné šedé stěny se zdánlivě táhly do nekonečna. Jeho vycvičené smysly však vnímaly vzdálený hukot. Na další křižovatce zahnul vlevo. Krátká chodba končila velkými, oprýskanými vraty. Docela zřetelně slyšel vytí motorů lodi, která právě odlétala. Taky by rád odletěl. Povzdechl si a udělal ještě jeden krok. Senzor dveří ho zaznamenal a dveře se otevřely. Hluk ho naplno udeřil do uší. Několik vteřin nebyl schopen vnímat, pak si přivykl a vstoupil. Dveře se za ním zavřely.
Pokaždé když Korbin vstoupil do hlavního staničního hangáru žasl nad jeho velikostí i nad tím lidským mraveništěm. Hangár byl velký jako stodola. Zvedal se do výšky pěti pater, kde nahoře končil hlavní letovou palubou. Ta sama o sobě měla tři úrovně. Nejníže byly velké sklady a opravárenské doky. Druhé patro zabíral bar, taková putyka pro vesmírný underground, a pár obchodů. Třetí a čtvrté patro skrývalo kanceláře a menší sklady. Za zdmi pátého patra byly mechanismy velkých i malých výtahů. A pak byla už hlavní letová paluba. Kromě ploch výtahů, které pilně svážely lidi, náklad i celé lodě, byla podlaha z průhledného, zelenožlutého materiálu. Díky svým třem úrovním byla letová paluba schopná najednou pojmout až dvacet pět lodí nejrůznějších velikostí.
Na ochozech, které se plížily vzhůru podél stěn, postávali piloti, žoldáci, obchodníci, sem a zase tam pobíhali technici, inženýři, předáci. A mezi nimi se obratně proplétaly obří nakladače s plastovými kontejnery obsahující nejrůznější zboží. O pět pater výš na letové palubě čile přistávaly a odlétaly lodě. Jeden z obřích výtahů se právě snášel dolů. Na jeho ploše seděla šedá, oprýskaná loď jako obří ropucha. Plášť na levoboku byl pomuchlaný od srážky s malým asteroidem. A až na druhé straně letové paluby byla věž letové kontroly. To ovšem pro Korbina znamenalo proklestit si cestu tím davem. Co naplat musí….
„Čau!“
Korbin se otočil, ale už předem věděl, kdo to bude. Byla to ona, žena z baru. Korbin neměl chuť si povídat a její přítomnost ho nijak nenadchla.
„No nazdar.“ , ucedil skrz zuby a doufal, že se žena dovtípí, že není vítána.
„Jestli míříte do věže letové kontroly, můžete si ušetřit cestu. O vašem konvoji nejsou žádné nové zprávy.“
Tak tohle tedy slyšet nechtěl.
„Dík za informaci.“ , odpověděl škrobeně.
„Můžu pro vás něco udělat?“
Zavřít hubu a vypadnout. Napadlo Korbina, ale raději mlčel. Její oči se na něj dívaly. Byly zelené. Zvláštní, napadlo ho, poprvé jsem si jejich barvy vůbec nevšiml. Potřásla hlavou a usmála se. Medově zlaté vlasy jí spadly do očí. Jednou rukou je rychle odhodila stranou.
„Mám ještě nějakou práci. Musím jít.“ , řekla a pak jako by náhodou dodala : „Končím v šest.“
Zmizela v davu a Korbin se cítil líp. Od Nabonu měl z lidí husí kůži. Nechtěl si nikoho pustit k tělu. Vidět kamarády umírat mu stačilo jednou. Vyšel na chodbu. Ne, nebylo mu líp.

„Zabte je!“
„Jordane! Jordane!“
„Wierbovsky! Wierbovsky!“
„Vylézají ze stěn jako červi!“
„Hiksi, Hudsone, Randová padáme odsud!“
„Budho, jsou všude kolem nás!!“
„Ááááá….“
Ohlédl se, viděl záblesky z Wierbovskyho pušky. Sevřel ve zpocených rukou vlastní zbraň jako by ho to sevření mohlo udržet při životě. Chodba se před nimi klikatila kamsi do tmy. Tmavá hmota na stěnách se slizce leskla. Světlo baterky bylo na hovnu, vůbec nic neviděl. Spíš cítil než viděl, že se všichni, co ještě žijí, stahují. Za chvíli budou u transportéru. Nemůže to být přeci daleko. Dokážou to! Musí!!! Cítil jak mu po zádech pod krunýřem stéká studený pot. Slyšel ohlušující rachot zbraní, syčení a skřeky vetřelců. Štiplavý zápach kyseliny doprovázely výkřiky vojáků.
„Kurva!“
Kdo to byl?! Hiks? Nebo Hudson? Nedokázal vůbec určit čí to byl výkřik. Kolik nás ještě může být naživu? Jeden z těch zmetků se odloupl od stěny. Kulky ho zasáhly ještě ve vzduchu a on se rozletěl ve spršce kyseliny na tisíce kousků. Jak ještě dlouho proboha? Už to nemůže být daleko. Už jen kousek, jen kousek…Najednou proti němu stál jeden z vetřelců. Banánovitá hlava bez zřetelných očí s lesknoucími se tesáky byla otočená přímo k němu. Vetřelec ohrnul pysky a obnažil své děsivé tesáky. Vše se zpomalilo. Strašlivě pomalu zvedl pušku. Vetřelec se odrazil a pomalu letěl na něj. Zamířil a natáhl prst, aby zmáčkl kohoutek. Jen malý kousek….

Korbin se s námahou probral. Ležel ve svém apartmá na posteli. Na sobě měl jen tričko a slipy a vše bylo úplně nasáklé potem. Peřina ležela na zemi. Pomalu se posadil, hlava mu pulzovala bolestí. Ve spáncích cítil vlastní tep. Sen, zase další sen. Podíval se na hodiny. Bylo půl páté. Ztěžka se zvedl a pomalu se vydal do sprchy. Svlékl se a vstoupil do sprchovacího kouta. Opřel se hlavou o stěnu a nechal horkou vodu dopadat na svém tělo. Cítil se tak unavený. Horká voda pomalu uvolňovala jeho v křeči stažené svaly a milosrdně splachovala zbytky toho snu. Sny, sny a zase sny jen na to se smrskl jeho život. Usínat s obavami a probouzet se promočený potem. Budík odpípal pět hodin. Byl v té sprše nějak dlouho. Vypnul vodu a aniž by se utřel nebo oblékl přešel do obýváku. Cestou minul zrcadlo a nedalo mu to, aby alespoň na chvíli neshlédl svůj obraz. Byl v nejlepších letech, neklidné mládí vystřídal uzavřený klid. Byl mladý, ale zestárl pod tíhou zkušeností, když viděl své kamarády umírat, když sám bojoval o přežití. Zamračil se na sebe do zrcadla.
„Ale proč? Proč já žiju, ale oni starší a zkušenější a stejně dobří vojáci ne? Proč?“ , Korbin věděl, že na tuto otázku neexistuje odpověď. Alespoň na tomto světě ne. Najednou se už nahý necítil dobře, a tak se oblékl do uniformy a vydal se na další bezcílnou toulku stanicí.
Myšlenky se mu míhaly hlavou tak rychle, že je nestačil registrovat. Nedokázal na nic upřít svou pozornost. Jeho mysl těkala sem a tam. A najednou stál před vchodem do hlavního hangáru. Mimoděk pohlédl na hodinky. Bylo za deset vteřin šest. Otočil se a chtěl odejít, když mu někdo na rameno položil ruku. Po zádech mu přeběhl mráz, když si vzpomněl jak mu vždy Hiks položil ruku na rameno na výraz přátelství. Ale tahle ruka byla štíhlá, krásně opálená a jemně masírovala jeho napjaté svaly.
„Je milé, že jste se tu pro mne stavil.“
Korbin chtěl říct, že tu vůbec není kvůli ní, ale pak si to rozmyslel. Otočil se k ní.
„Můžeme někam zajít. Třeba do střediska.“ , navrhla.
„Jistě, ano, proč ne.“ , Korbin nevěřil vlastním uším, co řekl.
Nakonec se to přeci jen ukázalo jako dobrý nápad. Z Alice Fieldingové se vyklubala zajímavá a zábavná společnice. Korbin se zpočátku choval rezervovaně, ale dlouho si masku netečnosti neudržel. Poprvé za dobu, co tu byl, se bavil. Pak jí galantně doprovodil domů.
„Dík za hezký večer.“ , řekla a roztomile se usmála.
„To já bych ti měl poděkovat.“
„Pozvala bych tě dál, ale zítra musím brzy ráno vstávat.“
„To nevadí. Zítra máme cvičení, zavolám ti večer.“
„Dobrá.“
„Ahoj.“
„Ahoj.“
Zašeptání dveří a byla pryč.

„Plukovníku?“
Korbin sebou trhl. Nebylo dobré nechat se svým seržantem přistihnout při nepozornosti.
„Promiňte, seržante, mohl byste mi to zopakovat.“
„Pane, jak dlouho tu ještě budeme? Jednotka začíná být neklidná.“
„Budeme tu tak dlouho dokud si velení nevzpomene, že je nás třeba někde jinde.“
„Jistě, pane.“
„Pro dnešek skončíme.“ , rozhodl Korbin.
Vojáci byli rádi, že můžou vypadnout. I Korbin pospíchal domů, aby mohl zavolat Alici. Jeho zklamání bylo obrovské, když to nevzala. Ke svému překvapení zjistil, že mu chybí. Zdálo se to absurdní, vždyť se znali pár dnů.
Ozvala se pozdě večer. Kajícně se mu omlouvala, že nebyla doma. V hangáru došlo k menším problémům s nákladem a ona to musela urovnat. První myšlenka mu iracionálně bleskla hlavou. Byla s jiným. Záhy však kontrolu převzal mozek. Nemá přeci důvod žárlit. Žárlit? Ale aby člověk mohl žárlit musí nejdřív někoho milovat. Potřásl hlavou, aby takové myšlenky snáze zapudil. Navrhla mu, že by si mohli zítra vyjít. Souhlasil.

Už přestal počítat kolikrát se viděli. Alice se stala součástí jeho života. Dny na základně už nebyly nudné a stereotypní. Vlastně nic už nebylo takové jako dřív. Už nebyl sám. A dokonce i noční můry ustaly. Ale stále víc ho děsila představa, že bude muset odejít. Teď už bylo jasné, že konvoj nedorazí. Nejspíš se rozpadl po cestě sem. To ale znamená, že tu armáda plýtvá lidskými zdroji a nejspíš ho brzy stáhnou. Dají mu jiný úkol, možná lepší, ale daleko od Alice. Armáda mu kdysi dala vše, ale dnes poprvé zjistil, že už o péči armády nestojí. Chtěl mít vlastní život. Přestat se konečně zabývat minulostí a začít znovu žít. A s kým chtěl žít, to si dnes ráno naprosto jasně uvědomoval.
Kráčel po chodbě rychlým, pevným krokem jako obvykle, ale dnes v tom byla jakási naléhavost. Musel jí vidět, musel jí to říct. Byl rozhodnutý. Teprve přede dveřmi zaváhal. Jenže bylo pozdě jeho ruka už tiskla zvonek. Přivítala ho úsměvem.
„To je milé překvapení takhle po ránu.“
Nejistě přešlápl. Najednou mu slova vázla v krku.
„No, pojď dál.“
„Ne, díky. Já … jen jsem ti chtěl říct … zeptat se. Nešla by jsi dnes se mnou na večeři?“
„Ráda.“
„Dobře, vyzvednu tě v pět.“
Dala mu na tvář sesterský polibek.
„Budu se těšit.“
„Tak večer.“
„Večer.“

Ještě nikdy mu den přišel tak dlouhý. Jako by se schválně čas zpomalil. Ale nakonec po mučivém čekání přišlo pět hodin. Už ho čekala. Vypadal skvěle v té proklatě krátké sukni. Pohled na její stehna podněcoval jeho fantazii. Nabídl jí rámě. Zlehka se do něj zavěsila.
Stůl byl zamluvený, na stole se chladilo šampaňské. Viděl, že jí tím překvapil. Lehce se usmívala. Přinesli večeři - lososa. Korbin byl hrdý na to, že ho sehnal. Ovšem jeho postavení vojenského důstojníka mu dávalo značné možnosti. Poprvé je ale využil v osobní prospěch. Konverzace spíš vázla a nebo volili úniková témata.
„A teď čas pro přípitek?“ , zeptala se když dojedli.
„Možná.“ , pousmál se a zajel rukou do kapsy. Když ucítil hranatý tvar krabičky, znejistěl.
„Myslím, že ten konvoj už nedorazí.“
„To je víc než jisté. Ale nebudeme mluvit o práci, že ne?“
„Ne, to ne. Ale pro mne to znamená, že budu muset odejít.“
Poplašeně vzhlédla.
„Ale já nechci odejít. Mám ovšem stále nějaké povinnosti k armádě.“
„Chápu.“ , řekla bezvýrazně.
„Chci odejít z armády.“
„Proč?!“
„Protože … chtěl bych tě požádat o ruku, Alice.“ , řekl a vyndal z kapsy krabičku, v které byl snubní prstýnek.
Teď když to bylo venku, cítil se líp. S nadějí očekával odpověď. Alice nedokázala zakrýt dojetí. Oči se jí leskly slzami, které nikdy nespadly na řasy.
„Roberte, já … já … to je… Nevím co říct.“
„Řekni ano.“
„Já … ano. Ano, Roberte.“ , hlas se jí chvěl.
Poprvé se doopravdy políbili. Byl to dlouhý polibek.

Dveře se za nimi zavřely a atmosféra zhoustla. Bylo to cítit ve vzduchu. Líbali se jako by chtěli něco dohnat. Trochu zvolnili. Položil jí na postel a lehl si vedle ní. Líbali se a dotýkali. Už bylo dost slov. A v tuto chvíli jich stejně nebylo potřeba. Vzájemně se svlékali. Dlouho leželi pak nazí na posteli a jen se mazlili. Vnímali jeden druhého všemi smysly. Dávali si s milováním načas, ale pak to stálo za to. Korbin vystřídal mnoho žen, protože sex byl spolehlivý lék na noční můry. Ale nikdy nezažil to co teď. Bylo to víc než jen fyzické uspokojení. Šlo to mnohem hlouběji.
Korbin otevřel oči. Byl už den. Alice ležela v posteli vedle něj a ještě spala. Korbin se rozhlédl po pokoji a pátral po zvuku, který ho probudil. Obrazovka na stole blikala. Přišla zpráva. Korbin vyklouzl z postele a šel se podívat, co je to za zprávu. Už ale první pohled ho znechutil. Byla to zpráva z velitelství. Ucítil bodnutí. Jeho obavy se splnily, přišli nové rozkazy. Korbin zprávu otevřel. Stálo v ní: Plukovníku Korbine, vaše jednotka byla s okamžitou platnosti převelena na Deneb IV. Zítra v 06:00 místního času se nalodíte na GTCC Conler. Konec zprávy….

Na obrovských hodinách na hlavní letové palubě se 7 změnilo v 8. hodiny teď ukazovaly čas 05:58. Zbývali dvě minuty. Alice držela Korbina za ruku. Korbin by dal cokoli za to, aby nemusel pryč. Bylo ale jeho povinností úkol splnit. Teprve pak si mohl zažádat o uvolnění ze služby. Kruté bylo, že ač GTCC Conler dokázal přejít do Einsteinova prostoru a patřil k třídě těch rychlejších lodí, trvala i tak cesta na Deneb IV měsíc. Číslo 8 přeskočilo na 9. a krátce na to se ohlásil GTCC Conler. Conler byla štíhlá, majestátní loď úctyhodných rozměrů. Korbin si vybavil stařičkého GTE Granta a musel se usmát. Proti elegantnímu plavidlu nemohla bachratá transgalaktická loď obstát. Třída GTE se už nepoužívala. GTE Grant byl jedním z posledních a i toho už stáhli z provozu. Třída GTCC byla ve všech ohledech lepší.

Hvězdný křižník GTCC Conler, základno Junktown žádáme o povolení k přistání v doku…………………………………………………….
Základna Junktown, povolení uděleno………………………………………..
Hvězdný křižník GTCC Conler, zahajujeme sekvenci pro dokování…………………………………………………………………….
Základna Junktown, dok 4-2-1-E má volno………………………………..
Hvězdný křižník GTCC Conler, rozumíme dok 4-2-1-E…………

Korbin sledoval jak se skrz obrovská vrata vsoukává dovnitř hvězdný křižník. Světla v doku tančila na jeho bílém povrchu. Byl to impozantní pohled. V ostatních docích se závistivě krčily ošklivé nákladní lodě. Conler nad nimi čněl jako skvostný král vesmíru. Ve chvíli, kdy se loď dostala do správné pozice, se kotvící lana přisála na trup a bezpečně loď ukotvila.

Hvězdný křižník GTCC Conler, sekvence pro dokování ukončena…..
Základna Junktown, vítáme vás Conlere……………………………….
Hvězdný křižník GTCC Conler, konec…………………………….
Základna Junktown, konec………………………………………………………

„Musím jít.“
„Já vím.“
„Budu ti psát.“
„Já tobě taky.“
„Miluju tě.“ , Korbin jí políbil, otočil se a odcházel k výtahu. Musel se k ní otočit zády. Věděl, že pláče, a kdyby jí viděl plakat bolelo by to o to víc. Špatně se mu dýchalo. Nohy měl jako z olova, ale musel. Výtah ho vyvezl do doku. Na spojovací plošině na něj čekala celá jeho jednotka. Ještě jednou se otočil. Bylo to tak vysoko, a přeci jí rozeznal. Ještě než nastoupil zamával jí. Pak se plášť lodi uzavřel a on byl zase vojákem. První co musel udělat, bylo ohlásit se.
„Vítám vás na palubě, plukovníku.“
„Děkuji, admirále.“
„Spací kóje jsou už připraveny.“
„Kdy jste vyrazili?“
„Před dvěma měsíci, sbíráme vojáky ze všech koutů. Museli kvůli tomu upravit palubu 16, kde jsou kóje.“
„To vás pokaždé budí?“
„Ne, samosebou, že ne. Ve stázi jsou jen vojáci. Velící důstojníci ještě ne. Proto nám to trvalo tak dlouho než jsme dorazili. Čekali jsme na vás.“
„Jak milé. Co se vlastně děje?“
„Znáte Deneb.“
„Další povstání?“
„Ano, ale to největší za posledních patnáct let.“
„Proč my? Co má s tím koloniální marina společného? Proč to neřeší Galatea?“
„Sám dobře víte, že nemůžete odklonit transgalaktický křižník pro kdejakou pitomost.“
„Aha, povstání je pro velitelství pitomost. Deneb se díky těm povstáním vylidní! Proč nepošlou Galeteu ať tomu udělá přítrž jednou pro vždy!“
„Opatrně, plukovníku.“
„No jo. Je levnější masakrovat vojáky než odklonit blbou loď.“
„Plukovníku, vaše prořízlá pusa vás už nejednou přivedla do maléru. Dávejte si na ní větší pozor!“
„Ano, pane.“
„Vaše jednotka bude umístěna v sekci B – 2.“
Korbin přikývl.

Kapitola šestá: Válka se nikdy nezmění

18. květen 2224
o měsíc později
hvězdný křižník GTCC Conler
systém Debra, dvanáct hodin letu od Denebu

Hnusná, hnusná a ještě jednou hnusná. Prostě ať se na tu planetu díval jak chtěl byla jednoduše hnusná. Tenhle přívlastek nejlépe vystihoval tu červenohnědou kouli věčně zahalenou mraky obíhající kolem hvězdy o něco větší než Slunce. Pokud Korbin věděl hvězda neměla oficiální jméno, ale místní, pokud tak šlo obyvatele Denebu vůbec označit, jí říkali Lucius. Systému ale dominovalo něco jiného. Taky se podle toho systém jmenoval. Debra 2093, hnědý trpaslík s hmotností řádově deset na devadesátou, byl něco k čemu by se Korbin rozhodně nechtěl dostat moc blízko. Naštěstí tuhle obludu minou ve víc než dostatečné vzdálenosti. Na druhou stanu podle map to byla v okruhu několika parseků jediná zajímavá věc v téhle bezútěšné, bohapusté končině. Korbin naposledy nahlédl do map a opustil můstek. Na Denebu normálně chcípnul pes. Byla to vážně hnusná planeta a nebýt zásob kovů nikomu by nechyběla. Ale krátce poté, co sonda objevila ložiska kovů, zde vyrostlo několik desítek těžebních měst a tisíce horníků zde našly práci. Faktem ale bylo, že mimo město byla hustota zalidnění čtvrt obyvatele na deset kilometrů čtverečních. Nebyla tu skoro žádná fauna, flóra minimálně, žádná orná půda. A do toho všeho organizace LIVE. Poměrně početná skupina fanatiků, kteří chtěli samostatnost Denebu. To ovšem Země nehodlala připustit. Pravidelně zde docházelo k povstáním a krvavým střetům.
Korbin necítil potřebu dohlížet na přípravu výsadku. Zašel do lodní jídelny. Nevelká místnost zela prázdnotou. Korbin si nalil kafe a sedl si ke stolu. Jeho myšlenky se stočili na Alici. Neměl s ní kontakt skoro víc jak měsíc. Vzbudili je teprve před pár hodinami a nejméně dalších několik hodin nebude mít možnost dát o sobě vědět. Jak to asi snáší? Ne, jistě to zvládne. Je silná. Bezmyšlenkovitě se napil kávy a ošklíbl se.
„Vy to pijete?“
Korbin zvedl hlavu. Vůbec nezaregistroval příchod svého zástupce seržanta Travise. Položil hrnek na stůl.
„Chutná to jako kyselina z baterie … hm, dokonce to tak i smrdí. Co se děje?“
„Nic zvláštního. Za několik hodin proběhne standardní vylodění. Kromě naší jednotky s námi jdou dolu ještě tři další. Dole se pak máme hlásit generálu Backonovi. Nic víc.“
„Hm, stručné, nic říkající … tedy jako obvykle. Ať je jednotka připravená. Chci odtud vypadnout hned jak to bude možné.“
Travis přikývl.

„Nasedat! Pohyb! Rychle, rychle! Na místa!“
Na začátku každého výsadku se Korbinovi proti jeho vůli vybavil seržant Apone a to jak na ně řval a honil je. A taky vzpomínal na Haflina jak sedával v řídícím centru transportéru a chladně přikazoval a napomínal. Teď v tom křesle sedával on a někdo jiný peskoval úplně jiné vojáky. Potřásl hlavou, aby snáze zahnal tyhle chmurné myšlenky.
„Všichni na svých místech, pane.“
„Dobrá, takže pojedeme.“
Na Korbinův příkaz se dal transportér do pohybu a zacouval po rampě nahoru do APC. Rampa se za nimi zavřela.
„Právě odstartovala nula – dvojka. Před námi jsou ještě dva výsadky. Nějakých 80 minut. Takže se uvolněte, můžete se odpoutat a kouřit.“
Čas se neúprosně vlekl. Korbin každých pět minut kontroloval hodinky a doslova hypnotizoval ručičky, aby se už konečně pohnuly o další kousek. Dočkal se. Přišlo hlášení, že mají volnou startovací rampu a povolení zahájit startovní sekvenci podle uvážení.
„Jdeme dolu.“ , rozhodl Korbin a tím dal do pohybu celý ten důvěrně známý proces. Loď sebou škubla jak se rameno jeřábu, na kterém APC spočívalo, dalo do pohybu.
„Ok, kontrola, automatické startovní obvody zapnuty.“
Korbin mlčky poslouchal pilota a přitom si představoval jak se loď blíží k přechodové komoře. Ucítil škubnutí jak jeřáb zastavil. Teď se určitě otevírají masivní vnitřní vrata. A teď… ano loď se znovu otřásla, to ji jeřáb vložil dovnitř komory.
„Primáry odpojeny.“
Vysunutí kovových držáků doprovázel nepříjemný zvuk jak drhl kov o kov. Ale uvnitř lodi to nebylo slyšet. To jen Korbin si vše představoval. Držáky neuvěřitelně pevně, ale jemně zachytily loď. Rameno jeřábu se odpojilo a vrata se zavřela.
„Jasone, zapněte světla.“
„Ano, pane.“
Stísněný prostor komory zalilo bílé, umělé světlo.
„Dobrá, zapnout obvody. Potvrďte připoutání a zabezpečení sekcí.“ , požádal pilot.
„Vše je v pořádku.“
Mezi pláty pod lodí se nejprve objevila štěrbina. Zbytkový kyslík vyšuměl do vakua. Pláty se od sebe oddělily a zmizely v plášti lodi. Pilot a navigátor provedli poslední kontrolu systému. Pak už dostal navigátor do sluchátek informaci, že rampa má zelenou. Běžný to výraz jak sdělit, že vše je v pořádku a výsadkový člun se může oddělit od mateřské lodi. Jason tu informaci přijal s lehkým pokýváním hlavou. Položil ruku na páku ovládání rampy a promluvil do mikrofonu: „Prosíme cestující, aby se připoutali, dokouřili a nechodili na záchod. Začínám odpočítávat, připravit se odpojení od lodi….5 …“
Držte si klobouky, jedeme z kopce! Korbinovi se bezděčně vybavil Richardsonův oblíbený výrok. Říkal ho pokaždé a Korbin si ho od …od jisté doby opakoval při každém výsadku.
„… 1 start!“ , s posledním slovem pohnul Jason pákou k sobě.
Loď, nyní uvolněná, se propadla dolů. Korbin zatnul zuby a prsty zarýval do opěrek svého křesla. Tuhle část výsadku nesnášel. Loď se chvěla. Korbinovi se zvedal žaludek, ale ovládl se. Ačkoli tohle nikdy netrvalo déle než několik desítek sekund, zdálo se to dlouhé celé roky. Konečně se gravitace vrátila. Loď prolétávala atmosférou. Povětrnostní podmínky nebyly ideální, ale taky nebyly nijak výrazně nepříjemné. Loď se ani moc netřásla. Prodrali se těžkými, černými mračny, ale nijak hezký pohled je nečekal. Všude kam kamery dohlédly jen nevlídná, pustá, červená poušť.
„3 – 7 – 9 jsme na dráze.“ , poznamenal navigátor.
„3 – 7 – 9 dráha čistá, let klidný. Do pěti, do pěti budem u maminky v doupěti.“ , Jason si prostě nikdy neodpustil nějakou poznámku.
Korbin mlčel. Už dávno přestal komentovat Jasonovi vtípky. Bylo to totiž zbytečné. On je říkal ať o ně lidé stály nebo ne.
„Důlní věže na obzoru. Za minutku jsme na místě.“
Korbin se podíval na jeden ze záběrů vnější kamery. Obraz byl mírně zrnitý, ale Jason se nemýlil. Byly to důlní věže Hagonu, hlavního, a vlastně jediného, centra této oblasti. Město čítalo kolem 5000 horníků a jejich rodin. Těžili tu kovy jako železo, nikl, občas se našlo i malé množství zlata.
„Vzdálenost 0 – 1 – 4, je čas jít na přistání.“
„Obleťte město, kontaktujte místního správce a přistaňte na určeném místě.“ , nařídil Korbin.
„Ano, pane.“
Jak loď oblétávala město, Korbin si důkladně prohlížel. Celé konstrukci dominovaly čtyři těžební věže na severo – východě. Obytný komplex byl trochu stranou. Taková hnusná skloplastová krabice propojená s těžebním komplexem spoustou tunelů. Korbin zahlédl i rozsáhlé hydroponické farmy. No, jistě jinak se tu nic pěstovat nedá. Pomyslel si znechuceně.
„Pane, obdrželi jsme povolení k přistání – přistávací plocha J – 7 – 2, východní zámek.“ , ohlásil pilot.
„Přistaneme, Jasone.“
„Ano, pane.“
Výsadkový člun opsal ještě jeden malý, elegantní půloblouk. Vysunul se podvozek a nosníky raket se rozevřely pro lepší manévrovatelnost. APC se dotklo rampy a pak se váha lodi přesunula na podvozek. Loď se nepatrně zhoupla a zůstala klidně stát. Navigátor otevřel rampu, aby transportér mohl vyjet. Jason povypínal všechny systémy a tiché předení motorů ustalo.
„Je na čase se projít, Bene. Jason a Brown – ať si odbudou své povinnosti a připojí se k ostatním.“ , řekl Korbin a zvedl se z křesla.
„A transportér, pane?“
„Zatím mu bude nejlíp tam kde je.“
Ben krátce přikývl a odešel. Korbin si sundal čepici a prohrábl si vlasy. Čeká nás práce, spousta práce.

Hned jak vystoupil a poprvé se nadechl místního vzduchu, pojal k tomuto místu odpor. Věděl, že vzduch tu je sice dýchatelný, ale má jiné složení. Ovšem tohle tedy nečekal. Marně hledal slova jak vystihnout „chuť “ ovzduší. Faktem zůstávalo, že to tu páchlo. Slabý, ale všudypřítomný, cizí pach byl obtěžující. Za celou dobu svého pobytu si na něj nezvykl a pochyboval, že by si někdy vůbec zvykl. Taky tu bylo chladno. Překonal pokušení vrátit se pro bundu a jen v košili sešel z rampy. Rozhlédl se a znechuceně si sundal brýle, které si před vystoupením nasadil. Uložil je do náprsní kapsy. Bylo tu šero i v pravé poledne. Aby ne. Lucius byl poměrně hodně vzdálený. Ačkoli tohle všechno věděl, nenapadlo ho vzít si bundu nebo nechat brýle v tašce. Cítil se absurdně a snažil se to maskovat nenuceným chováním.
„Tak kde je uvítací výbor?“
Ben Korbinovi přišel až moc veselý. Už mu chtěl něco říct, když se masivní dveře na druhém konci přistávací plochy otevřely. Přišli čtyři muži. Dva vzadu byli oblečeni do jednoduché uniformy a držely pušky. Třetí muž kráčel krok před nimi. Byl v takzvaných nejlepších letech, oblečen do podobné uniformy jako ti dva mladíci, jen byla méně zaprášená. Podle hodnosti šlo o plukovníka. Úplně vepředu kráčel postarší muž okolo šedesátky v elegantním obleku. Výraz ve tváři byl směsicí spousty protichůdných emocí. Korbin nepochyboval, že je to místní správce.
„Vítám vás, plukovníku Korbine. Čekáme na vás netrpělivě už několik dní. Jsem správce města, Peter Kesso. Tohle je plukovník Kasparatis.“
„Děkuji, pane, za přivítání.“ , řekl Korbin a spolu s Benem vysekli krátké zasalutování.
Plukovník jim pozdrav oplatil.
„Přicházíte právě včas. První dvě jednotky už přistály.“
„A další dvě dorazí během dvou tří hodin.“
„To je jenom dobře. Zdá se, že se nepoje šíří po celé planetě. Teď vypadá, že je tu klid, ale zdání klame.“ , řekl Kasparatis a smutně se usmál.
„To vždy. Ale mám se hlásit generálu Backonovi. Kde ho najdu?“
„Vede oblastní velitelství…. vedl oblastní velitelství. Před dvěma dny do města vnikli fanatici a odpálili tu bombu. Zemřel na utrpěná zranění.“
„To je mi líto. Kdo tu teď velí?“
„Já.“ , zase ten smutný a unavený úsměv.
„Plukovníku, snad by bylo lepší posečkat s otázkami. Nejprve se se svými lidmi ubytujte a pak se vše dozvíte.“
Korbin uznal, že Kessův návrh je rozumný a nařídil posádce vylodit se.

Korbin vstoupil do pokoje, který mu přidělili. Nevelká místnost s postelí, stolem, židlí a skříní, maličkou skromnou sprchou a záchodem se měla na neurčitý počet příštích týdnů stát jeho domovem. Bydlel už v horších. Když jste koloniálním mariňákem, zvyknete si na stísněné prostory. Armáda nikdy neplýtvala místem. Lepší pár jaderných hlavic navíc, abyste mohli nakopat zadek zlobivým hochům, než jedna tělocvična pro nudou zhlouplé vojáky. Na tomhle proklatém místě to nebylo jiné. Těžební věže a továrny na čištění a zpracování rudy zabraly spoustu místa. Stroje musely být blízko ložisek a lidi blízko strojů. Tak to projektanti navrhli vše doslova na metr krát metr čtvereční. Volný prostor tu byl nežádoucím luxusem. Korbin hodil svojí tašku na postel. Kdo ví proč se mu chtělo hlasitě a sprostě nadávat. Jenže ho nenapadlo žádné vhodné sprosté slovo. Asi takové ani neexistovalo. S povzdechem si sedl ke stolu a zapnul terminál. Našel si mapu tohohle místa a začal ji studovat. První o co se bude muset postarat, aby se dovnitř města dostali jen ti, kdo mají, a ne nějaký kluk s výbušninou v kalhotách. Podíval se znovu na mapu a tiše zaklel. Byla to tu samá přistávací plocha, překladiště, vjezdy pro vozidla. Napočítal nejméně dvě desítky děr jak se do tohohle mraveniště dostat. Zaklel znovu a hlasitěji. Uhlídat to nebude snadné. Podíval se na hodinky. Byl nejvyšší čas jít. Vypnul terminál, v zrcadle zkontroloval svůj odraz. Vypadal dobře. Spokojeně pokýval hlavou a vyšel na chodbu.
Vešel do konferenčního sálu. Několik hlav se po něm zvědavě otočilo. Ignoroval je. Vojáci z pěti jednotek a místní ochranka se tu už shromáždili. Takže se asi čekalo na spojení s ostatními městy. Krobin si všiml Kasparatise a chtěl k němu jít. Udělal tři kroky a překvapeně couvl. Téměř prošel hologramem, který se tu najednou objevil. Hologram se pousmál a pozdravil ho. Korbin ledabyle odpověděl. Občas se to využívalo. Bylo to sice náročné na energii, ale někdy žádoucí. Korbin to věděl, ale to neznamenalo, že se mu to líbilo. Princip spočíval v tom, že se navázalo spojení a obraz všech významných osob byl přenesen a vytvořil se hologram. Mohli jste tak mluvit třeba na deseti místech zároveň. Hologramů přibývalo jak se ostatní velitelé připojovali. Korbin se zachvěl při pomyšlení, že se jeho hologram právě teď nachází přinejmenším na padesáti různých místech.
„Jsme všichni? Dobrá tak začneme.“, pronesl správce Kesso.
Uprostřed pódia se zhmotnil hologram, který dorazil až z nejvyššího velitelství, když byl generál mrtev.
„Jak je tato situace obtížná jistě nemusím zdůrazňovat. Přestože jsou zde vzdálenosti ohromné, teroristé úspěšně operují ve většině měst. Sebevražedné mise už stály mnoho životů nevinných lidí. Naším prioritním úkolem je lokalizovat základnu teroristů a zničit je jednou pro vždy. Tento úkol byl přidělen kapitánu Crugerovi a jeho jednotce. Až objeví to hnízdo neřesti, vyrveme to hadí plémě i s kořeny! Do té doby je vaším úkolem zajistit bezpečí ve městech. Nechceme žádné zbytečné ztráty. Jistě nebude to lehké, ale my vytrváme až do vítězného konce!“ , hologram skončil svou vzletnou řeč a zmizel.
Lehké to tedy nebylo. Nejméně dvakrát do týdne se fanatici pokoušeli dostat do města. Korbina ničil pohled na ty náctileté s bombou implantovanou do těla. Chodící výbušniny. Ale nejhorší byly ty následky. Jednou to bouchlo na ošetřovně, když se to snažili z toho kluka vyndat. Doktor, sestra, ten kluk a jeden voják byli rozprostřeni po zdech. Ani přestřelky v periferiích města nebyly výjimkou. Naopak agresivita fanatiků pomaloučku rostla. A přitom to byli ještě děti. Čím dál tím častěji si Korbin přál, aby sebou Cruger hodil, a tenhle masakr skončil. Pak se Cruger přestal hlásit. Proběhlo několik pátracích akcí. Bezvýsledně. Poslední hlášení znělo slibně, ale teď jako by se po nich slehla zem. O týden později byl na velitelství doručen balíček. Byla v něm Crugerova hlava. Na čele měl vypálenou ruku sevřenou v pěst – znak LIVu. Všechny to vyděsilo a pobouřilo. Voják by neměl umírat takhle.
Korbin seděl za terminálem už asi tři hodiny. Nebo čtyři? Ztratil pojem o čase. Znovu a znovu pročítal Crugerovi poznámky, záznamy výslechů i pátrání. Hledal něco, co by mu poskytlo vodítko. Neznal Crugera, ale musel to být precizní chlap. Záznamy byly vedené až s fanatickou přesností. Korbin se opřel v křesle a protřel si pálící oči. Ráno dostal rozkaz pokračovat v Crugerově práci. Byly mu zpřístupněny všechny dostupné materiály a popřáno hodně štěstí. No se štěstím to nemělo co dělat. Brzy se celá jeho jednotka dozví o nových rozkazech. Jak na to asi zareagují. Je to skoro jako propustka do pekla. Ačkoli nemám v úmyslu skončit jako Cruger. Postarám se o to, aby nám hlavy zůstaly tam, kde mají být. Budu muset. Hořce se usmál. Ne se štěstím to vůbec nemělo nic společného. Ozvalo se zapípání. Korbin zvedl oči. Přes desítky světelných let nicoty přišlo pár hřejivých slov. Nedočkavě zprávu otevřel.
„Alexi, miláčku.“ , Korbin se usmál. Jenom Alice mu říkala Alexi. On své prostřední jméno nepoužíval. „Hrozně mi chybíš. Vím říkám to stále, ale je to tu bez tebe strašné. Až se vrátíš, budeme si to muset vynahradit. Doufám, že to bude brzy. Miluji tě. Tvoje Alice“ , Korbin se opřel v křesle. Nebylo to ani dlouhé, ani sentimentální, ale přesto ho to zahřálo u srdce. Vlastně to ani nemohlo být dlouhé. Na tak vekou vzdálenost bylo jistější posílat vzkazy malé jinak by se zkreslily. Korbin vzal ze stolku fotku v rámečku. Taky mi chybíš. Miluji tě, Alice.
Tok myšlenek mu přerušil bzučák dveří. položil fotku zpátky na stůl.
„Dál.“
Do místnosti vstoupil Travis. Postavil se do ležérního pozoru, ruce složené tam, kde končila páteř. Korbin na něj hleděl a marně hledal slova, kterým by mu sdělil čerstvé novinky. Travis trpělivě čekal. Když už se ticho nepříjemně protáhlo, Korbin si odkašlal a řekl: „Pohov. Mám už těch vojenskejch návyků plný zuby. Sedni si.“
Travis se lehce pousmál a posadil se na židli naproti Korbinovi.
„Ty jsi znal blíž toho Crugera?“
„Ne, pane. Ale říkalo se, že je .... tedy byl dobrej. To co mu udělali…víte, pane, voják by neměl takhle umírat.“
Mluví mi z duše. Ještě kdyby mi poradil jak bezbolestně sdělit, že je možná čeká to samé. Nahlas ale Korbin slyšel, že říká další hloupé plky: „To je fakt. Takhle by neměl voják umřít, bez boje a bez cti. Ale to co se stalo, taky ukazuje, že byl blízko. Hodně blízko. Možná, že věděl, kde ta základna je.“ , Korbin nechal vyznít hlas do ztracena.
Travis ho sledoval. Korbin mu na očích viděl, že se nedá opít rohlíkem. Nebyl blbej.
„Pane, chtěl jste se mnou mluvit o něčem důležitém.“
Ó jak zdvořile řečeno, že jsem jen starej tlučhuba. No dobře.
„Někdo bude muset v jeho práci pokračovat.“
„To nepochybně, ale žádný jiný tým tu výcvik pro boj v poušti nemá.“
„Bude mít.“
„Kdo?“ , do Travisova hlasu se dostala stopa obav.
„My.“
A bylo to venku. Chvíli se ta skutečnost vznášela ve vzduchu jako černý mrak.
„Plukovník Kasparatis pro nás připraví několika denní výcvik pro boj a přežití v poušti.“
„Několika denní? Cruger měl za sebou 15 operací v pouštních podmínkách. Jak ho můžeme nahradit. Budeme se potloukat po poušti jako stádo velbloudů a čekat až nám uřežou hlavy?!!!“
„Klid, seržante. Já sice prošel jen dvěma akcema v poušti a to ne jako velící důstojník, ale rozhodně mám rád svojí hlavu tam, kde je. A tam taky zůstane. A když se budete řídit rozkazy možná vám na hlavě zůstane taky.“
Travis mlčel. Byla to nejlepší strategie. Řekl už dost.
„Odchod. Zítra v sedm nástup u severního zámku I-6-5. Vrtulník nás zaveze do pouště na náš první výcvik.“
Travis stiskl čelisti. Vysekl krátké zasalutování a odešel.
„Tak to bychom měli.“ , povzdechl si Korbin.

Korbin sledoval přípravu vrtulníku. No, ono to vlastně jako vrtulník ani nevypadalo. Korbin si pamatoval obrázky vrtulníků. Podobnost tu byla. Asi proto, že se vrtulníky pozvolna proměnily do téhle podoby. Často se jim říkalo výsadková vznášedla, ale mezi vojáky stále přetrvával název vrtulník, i když to už dávno vrtule nemělo. Nahradily je raketové motory a pohyblivé trysky. Korbin se tomu paradoxu pousmál. Raketové motory, které nikdy nebyly určeny pro vesmírné lety. Kam ty vědci na ty názvy chodí. Asi nevadí, že je to ptákovina, jen když to dobře zní. Pískově žlutý povrch vrtulníku se matně leskl. Korbin se v klidu posadil na schody u dveří, pil kafe a díval se na hnusnou planetu. Lucifer se ještě nad obzorem neobjevil, bylo teprve šest. Korbin nemohl spát, a tak byl tady. Sledoval jak technici pobíhají kolem vrtulníku jako mravenci. Ještě pořád byla tma. Svítat tu začíná až v půl osmé. Planetě trvá 36 hodin než se otočí okolo své osy. Ale ve městě se uměle udržoval 24 hodinový den. V šest se rozsvítilo osvětlení a zhaslo se až v osm. Hodil vajgla do zbytku kávy a postavil kelímek vedle sebe na zem. Opřel se o zeď a sledoval obzor. Planeta neměla žádné měsíce. Na černém nebi se leskla světla ze vzdálených míst. Bylo to jako by někdo na nebi rozsypal drahokamy. Možná, že bych si tu přeci jen zvykl. Zhluboka se nadechl a zamračil se. Cigaretový kouř se už vytratil a do nosu ho udeřila ta odporná pachuť místního vzduchu. Cítil tu hnusnou látku až v žaludku.
„Ne, nezvykl!“ , zvedl se v touze něco dělat. Už se tu nudil dlouho.
„Pane.“
Korbin se otočil a automaticky se podíval na hodinky. Bylo třičtvrtě.
„Co tak brzo?“
„Musím provést předstartovní kontrolu.“
„Jasone, vy tu zatracenou věc budete pilotovat!?“
„Ano, pane. Je to součástí výcviku. Ale upřímně s tímhle šrotem by dokázala létat i moje nahluchlá a slepá babička.“
Korbin přešel poznámku o babičce, kterou Jason neměl, mlčky.
„Pokud vím, nemáte na výsadková vznášedla pilotní kvalifikaci.“
„Ne, ale s tímhle vážně není těžké létat. Včera večer jsem si prostudoval manuály a prošel testem na trenažéru. Je to sice starší stroj, ale v dobrém stavu, speciálně upraven pro pouštní podmínky této planety. Proto vypadá tak divně, ale ten zasranej jemnej písek je fakt hrůza. Dostane se úplně všude. Manévrovací schopnosti nic moc, ale stačí to pro naše potřeby. Někdy se ptám proč se přešlo na raketové motory. Původní vrtulníky byly mnohem efektivnější.“
Korbin ho poslouchal a přitom obcházel štíhlé, elegantní plavidlo, které znetvořily, když překryly hnací jednotky bachratými kryty proti písku. Člověk by skoro čekal, že to teď padne na čumák. Jason poplácal vznášedlo po trupu a usmál se. Jméno lodi, napsané černou barvou, znělo Betty.
„Dobře já si dojdu pro věci a vy udělejte co je třeba, aby se ta věc udržela ve vzduchu.“ , s tím Jasona Korbin opustil.

Přesně v 07:00 stáli všichni vojáci v plné zbroji na přistávací plošině. Korbin dorazil s malým zpožděním, ale jako velitel si to mohl dovolit. Přejel vojáky pohledem a pokynul jim, aby nastoupili. Sám se pomalým krokem vydal k vrtulníku.
Bylo ještě příliš brzy. Nad pouštěmi se proháněl studený vítr. Jeden z důvodů proč ocenit vytápění vašeho brnění. To ovšem nemohlo zmírnit fakt, že brnění určené pro místní pouštní podmínky bylo nepohodlné. Neidentifikovatelná barva, něco mezi žlutou, béžovou, hnědou a šedou tvořící podivnou směs, vás měla chránit před nežádoucíma očima. Termoregulace zase zaručila, že v noci neumrznete. I proti kulkám nedůtlivých nepřátel či drápům obyvatel pouště by to docela chránilo. Ale hýbat se v tom bylo utrpení. Korbin slastně zavzpomínal na brnění koloniální mariny. Přilba a krunýř a bylo parády habaděj. Ani těžká brnění mariny nebyla tak děsná jako tohle. Po výcviku jste se sladili se všemi těmi servomotory a rázem z vás byl novodobý rytíř. Tenhle vynález byl, ale noční můrou. Nejspíš byla chyba v tom, že neprošli výcvikem jak do toho brnění poskládat efektivně svoje tělo. A když pozoroval toporné kroky svých vojáků, došel k závěru, že pohyb v brnění bude prvním bodem jejich programu. Ztěžka dosedl na sedadlo a potlačil zaúpění. Jason se posadil za palubní desku. Jako poslední dorazil Kasparatis. Korbin závistivě pozoroval jeho ladné a nenucené pohyby. Viditelně byl už na nepohodlné brnění zvyklý.
„Můžeme.“
Jason se podíval na Korbina. Teprve když Korbin přikývl na souhlas, nahodil motory. Motory tiše zapředly, pak příšerně zavyly a loď se začala chvět po celé délce. Jason se rozhlédl po palubní desce a poněkud váhavě zmáčkl několik tlačítek. Vrtulník se poněkud trhavě zvedl. Připomínalo to jízdu na splašené krávě.
„Hej, Jasone, říkal jsi, že to umíš řídit!“ , zavrčel Korbin.
„Jestli nás ty, vole , někde vyklopíš, tak dostaneš do držky!“ , nechal se slyšet jeden z vojáků. Korbin nebyl schopen určit, který a ani na tom nijak nezáleželo.
„Klid, panstvo, vše je pod kontrolou.“ , zubil se pilot.
Vrtulník vystoupal ještě trochu výš a jankovitě se dal do pohybu vpřed. Ne jako na krávě spíš jako na sbíječce. Tak to šlo několik prvních kilometrů než si Jason ovládání osahal a vyrovnal se s tím, že řízení táhne mírně vlevo. Nakonec to tak zlé nebylo. Všichni mlčeli. Možná proto že nebylo co říct, možná proto že nechtěli, aby jim cvakaly zuby. Korbinovi to bylo jedno, mlčení vítal.
Letěli rychle, ale ne tak rychle, aby nestíhal pozorovat okolí. Krajina byla jednotvárnou hnědo-žluto-červenou pustinou. Podařilo se mu zahlédnout jediného obyvatele tohoto světa – písečného červa. Písečných červů bylo mnoho druhů. Jak žili a čím se živili bylo záhadou. Rostlin tu bylo poskrovnu a nic jiného než červi tu nežilo. Možná se žrali mezi sebou. Nebo tu žilo něco o čem lidé zatím nevědí. Píseční červi byli různého vzhledu i velikosti. Drželi se dál od lidí a jejich hlučného světa. Byli to páni rozlehlých plání kam lidé nechodili. Párkrát se stalo, že červ napadl horníky, ale to byly ojedinělé případy. Zájmy červů a lidí se málokdy zkřížily. Červi žili v písku, kterým proplouvali s nedbalou elegancí a skalám, kde lidé těžili, se vyhýbali. Korbin z okna fascinovaně pozoroval tu odpornou horu svalů. Červ rozhrnoval písek a bez problému držel krok s vrtulníkem. Korbin slyšel, že vydávají zvlášní zvuk, když se pohybují.
„Není úžasný?“ , pousmál se Kasparatis.
„To je. Proč je tu nikdo nestuduje?“
„Prioritou této planety jsou kovy.“
„To je škoda.“
„Nestaráme se o ně a oni o nás. Někteří větší jedinci občas dělají problémy, ale vcelku jsou to plaší tvorové. Nemají rádi hluk a žijí daleko v pouštích.“
„Co myslíte tím větší? Tohle je pořádný macek.“
„Je to jeden z menších druhů. Měli jsme zprávy o jedincích velikosti vlaku i větších. Ale je pravda, že horníci se rádi napijí a pak v kocovině zveličují vše, co viděli.“
Červ se zavrtal do písku a už se nevynořil. Korbin odvrátil zrak od jednotvárné krajiny. Zavřel oči a snažil se uvolnit. Místo, kde je vysadí, už nemůže být daleko.
A pak se najednou ozvala rána a v tu samou chvíli se vrtulník stočil ke straně. Jason hlasitě nadával.
„Do prdele, Jasone, co děláš!“
„Rakety.“ , vyštěkl pilot a urputně se pral s řízením.
Jedna z raket vybuchla těsně za zádí. Tlaková vlna vrtulník kopla jako splašený kůň. Trup neohrabaného stroje úpěl a sténal. Konstrukce nebyla stavěna na rychlé změny směru. Korbin si uvědomil, že stačí jeden zásah a pošle je to rovnou do pekel.
„Můžeme se nějak bránit?“
„Tohle je, pane, výsadkové vznášedlo ne bojový člun. Není tu nic, co by nám pomohlo.“
Korbin stiskl zuby. Vrtulník se znovu otřásl a pak nastalo děsivé ticho. Ve skutečnosti trvalo asi dvě vteřiny, a přece všem přišlo, že to byla celá věčnost. Náraz, výbuch a ohlušující řev větru, do kterého se zařezávaly okraje rozšklebené díry v trupu. Manévrovatelnost byla nulová. Ač se Jason snažil ze všech sil, řítili se děsivě rychle k zemi. Předtím to Korbinovi nepřišlo tak vysoko. Nyní si uvědomil, že je to dost vysoko, aby se všichni rozmázli.
Z vrtulníku se kouřilo. Hustý, dusivý dým kreslil za strojem stopu jako krev ze zraněného zvířete. Tvrdý, rozpálený písek se přibližoval neskutečnou rychlostí. Volný pád byl, je a bude nejrychlejší cestou na zem.
„Pozor!“ , stačil ještě vykřiknout Jason.
Vrtulník ztěžka dopadl na břicho. Poskočil a znovu dopadl. Příď se bořila do jemného písku, záď se nárazem odlomila a zůstala daleko za zbytkem. Stoj se řítil dál. Hnací jednotky se s rachotem odlomily. Jedna narazila na malou skalku a nádrže v ní explodovaly. Druhá explodovala o pár chvil později. Ohnivé inferno se rozlévalo do všech stran, převalovalo se na písku, vypínalo se do výše a hltalo vše ve svém dosahu. Torzo stroje se zastavilo o písečnou dunu. Utichlo skřípění písku o ocel, jen pekelné plápolání dohasínajícího požáru tiše praskalo.

Kapitola sedmá: Zpátky k rodině

Korbin otevřel oči. Jedno oko měl oslepené krví prýštící z hluboké rány na čele. Nadechl se. Bolelo to. A ve vzduchu byl cítit štiplavý kouř ohně, zápach spálených kabelů a spáleného masa. Pokusil se zvednout. To taky bolelo. Zatnul zuby a vyškrábal se na nohy. Cítil, jak se mu třesou nohy, ale dokázal stát. Nejprve se pokusil zjistit jak je na tom. Kromě rány na hlavě, měl proražené brnění a celý bok rozervaný. A taky kulhal. Cítil jak mu pod pancířem otéká levé koleno. Ale byl živý a mohl se hýbat. Rozhlédl se. Bylo tu šero. Na podlaze ležela těla, v dálce se světlal otvor. Udělal pár nejistých kroků a sehnul se k prvnímu tělu. Či spíš tomu, co kdysi bylo lidským tělem. Teď to byla spálená hmota uzavřená v ožehlé kovové schránce. Překročil tělo. Další voják měl krk proboden urvanou vzpěrou. A tak chodil od jednoho těla k druhému a všude viděl jen smrt. V rychlosti nahlédl do pilotní kabiny. V křesle, kde měl být Jason, seděla jen jeho půlka. Korbin ani nechtěl vědět, kde je zbytek. Bože! Bože! Někdo přeci musí být živý! Někdo to musel přežít!!! Korbin se napřímil. Uslyšel slaboulinký sten. Rychle se vydal do těch míst. Tápal, hledal a našel. Byl to Kasparatis. Skrz brnění se mu hluboko do břicha zabodl dlouhý kovový hrot. Korbin se nad ním sklonil.
„Pane?“
Korbin skoro zaječel, jak se lekl. Otočil se a uviděl Travise.
„Vyděsil jsi mě! Je ještě někdo naživu?“
„Jo, většina ze zadní části trupu, co se oddělila.“
„Kolik?“
„Šest – já, George, Harry, Dean, Mike a Rebeca.“
„To nás nepřežilo moc. Pojď vyneseme Kasparatise ven. Není na tom dobře.“
„Vy nevypadáte o moc líp, pane.“
„Nejdřív on.“
Opatrně vynesli raněného na světlo. Ihned se ho ujala Rebeca. Mohli být vděční za to, že lékařka přežila. Korbin pohledem sjel zbylé vojáky. Každý měl nějaké to zranění, ale doktorka se už viditelně činila.
„Je to zlé, hodně zlé.“ , řekla doktorka a vzhlédla ke Korbinovi.
„Přežije?“
„Těžko říct. Potřeboval by operaci.“
„Tady asi těžko.“ , poznamenal Korbin a rozhlédl se. Kam se podíval až k obzoru se táhly písečné duny.
„Jenže v hajzlu jsme stejně všichni. Zásoby v brnění vydrží na tři dny, ale za tři dny určitě nedojdeme zpět do města. Je to pěkně daleko.“
„To je určitě problém, ale nejdřív bych rád věděl, co nás sejmulo.“
„Sam Site.“ , odpověděl George
„Co prosím?“
„Raketové silo, pane. Jsou schovaná pod pískem a naprogramovaná na signaturu vznášedel.“
„A proč jsme sem letěli, když to tu je!?“ , zamračil se Travis.
„Nemělo to tu být. Nemělo tu být nic.“
„Takže se před námi někdo snaží něco utajit.“ , napadlo Korbina.
„Myslíte jako zákla…“
Korbin mávl rukou. Teď na tom nesešlo. Byli bez prostředků, bez zásob, zranění. Teď bylo prioritou přežít. Chvíli přemýšlel, pak z brnění vytáhl malou stříbrnou věc. Zmáčkl červené tlačítko a vysula se minianténka.
„Tohle nikdo nezachytí.“ , podotkl Travis.
„Já vím, ale až budeme tohle místo zase hledat, pomůže nám to.“ , řekl Korbin a zahrabal majáček do písku. „Tak a teď pojďte. Pohřbíme mrtvé.“
„Vy nikam nepůjdete! Váš bok si koleduje o infekci. Chlapci to zvládnou sami.“
Korbin chtěl doktorce něco říct, když se ale prudce obrátil čelem k ní, vystřelila mu do celého těla ostrá bolest. Tak se tedy podvolil.
Nebyla to hezká práce nosit lidské ostatky na hromadu, aby je pak polili paliva z rezervní nádrže a zapálili. Ale na druhou stranu to těm klukům dlužili. Je fajn, když víte, že až umřete, dohlédne váš velící důstojník na to, aby jste umřeli jako lidi a ne jako zvířata.
Korbin hleděl do ohně stravujícího mrtvá těla. Tak mladí. Byli tak mladí. Celý život měli před sebou. A teď jsou mrtví. A já. Já žiju. Žiju. Ale proč? Travis položil Korbinovi ruku na rameno.
„Pane, nemusíte si to vyčítat…“
„Já si nic nevyčítám. Věděli do čeho jdou.“ , odpověděl Korbin chladně. Nemohl si přeci teď dovolit ukázat pochybnosti, slabost. Na jeho síle a rozhodnosti záviseli jejich životy. Naposledy se podíval do plamenů. Tak mladí.
„Dobrá, máme několik možností. Můžeme zde sedět a čekat až umřem nebo až nás najde nějaký šílený fanatik nebo pouštní zviřátko, a nebo se sbalíme a půjdeme domů. Osobně raději zemřu v třetině cesty domů, než tady sedět a fňukat.“ , řekl Korbin a vojáci souhlasně přikyvovali.
„Nevím jestli plukovník tohle zvládne.“
Korbin se podíval na Kasparatise. Ležel zbrocen krví na provizorních nosítkách, byl smrtelně bledý a nejevil známky života.
„Riskneme to, nemůžeme tu zůstat a nehodlám ho tu nechat.“

Kesso přecházel nervózně po centrále jako tygr v kleci. Tři kroky tam, otočit, tři kroky sem, otočit a znovu dokola. Ruce měl složené za zády v místě, kde končí páteř. Jeho přítomnost operátory poněkud zneklidňovala. Od zmizení Betty tu dělal dusno. Když Betty krátce po sedmé hodině ranní opustila hangár, počítalo se, že za dvě hodiny dorazí na místo a ohlásí se. Hlášení ale v devět nepřišlo. Nepřišlo ani v deset. Nepřišlo vůbec! Dosah radaru ve městě byl nedostačující, takže byli slepí. Nezbývalo než čekat a doufat, že se ozvou. Času nebylo moc. Ve tři se tu začalo stmívat a ve čtyři už byla tma jako v pytli. Kesso se tedy rozhodl vyslat pátrací skupiny, ale zatím bezvýsledně.
„Pane, týmy se vracejí.“
Kesso jen něco zavrčel. Věděl, že se hlídky musí do setmění vrátit, ale vědět neznamená smířit se s tím. V noci bude teplota v poušti hluboko pod bodem mrazu. V noci? Tady je tma přeci skoro pořád. Lucifer je tak daleko, že i těch pár světlejších hodin dne je tady šero. Den tu trvá 36 hodin, ale k čemu, když je většinu z nich tma. Popravdě Kesso to tady nenáviděl. Hnusila se mu ta pustá planeta, ta zima, tma i ten vzduch. Ale přes tuhle zapomenutou díru byla cesta výš, vzhůru ke hvězdám. Ale co rozhodně nepotřeboval přijít o jednotku elitních mariňáků. Do prdele, to mi ještě scházelo.
„Zítra za úsvitu obnovíme pátrání!“
„Ano, pane.“
Kesso se otočil na podpatku a odkráčel. Sotva za ním zapadly dveře vzduch se trochu pročistil a oba operátoři se uvolnili.
„Myslíš, že je najdou?“
„Jestli už nejsou mrtví, zabije je poušť nebo ti cvoci tam venku.“
„Ale já slyšel, že ten Korbin je fakt dobrej.“
„Co mu to pomůže. Nemá potřebný výcvik… a vůbec kvůli maskování je stejně neuvidí.“
„Hlídky mají infra.“
„To jim nepomůže.“
„Ale třeba to přežijí a …“
„Asi jak? Většinu času je tma, snadno se ztratíš. A v noci klesá teplota někdy až na mínus padesát.“
„To se stalo jenom jednou.“
„Ale mínus třicet není o moc lepší. Nejspíš už jsou mrtví a my se tu zbytečně snažíme.“
„Myslíš?“

Stmívalo se neuvěřitelně rychle. Lucifer mizel za obzorem jak je každé pootočení od něj odvracelo. Korbin se podíval na hodinky a znovu si připadal jako idiot. Byla to síla zvyku, ale k čemu jsou vám hodinky na planetě, kde má den 36 hodin. Podíval se na chronometr. Bylo pět hodin odpoledne místního času a tma už pořádně zhoustla. Korbin váhal s rozsvícením světel. Zaprvé chtěl šetřit baterie a za druhé nevíte, co světlo přiláká. Ale neměli na výběr. Viditelnost byla minimální. A taky byla pořádná zima. Cítil zuby chladu na těle i přes brnění. Kolem hvízdal ledový vítr.
„Tady zůstaneme přes noc. Tamhleta duna nás bude trochu chránit před větrem.“
„Jak myslíte, že je to daleko?“
„Vidíš tamhle v dálce ten kopec?“
„Jo.“ , odvětil pln naděje Harry.
„No, tak tam to ještě není.“ , ušklíbl se Travis.
„Přesně. Je to jen o kousek dál.“
„Vy si z nás děláte srandu, pane.“
„Naříkáním ještě nikdy nikdo nic nepravil. Možná jsme ve srabu, ale otázka zní, co uděláme, abychom v tom srabu nebyli. Teď si odpočiňte. Ráno za úsvitu vyrazíme dál.“
„Myslíte, že nás hledají?“
„Rozhodně.“ , odpověděl pevně Korbin.
„Ale my jsme dobře maskovaní.“ , namítl Mike.
„To jsme, ale každý má u sebe signální světlici, ne?“
Korbin se ušklíbl Travisovu nápadu. Popošel k doktorce sklánějící se nad Kasparatisem.
„Je na tom špatně, moc špatně.“
„Dělejte co můžete.“
„Toho moc není.“
„Já vím. Já vím.“
„Postavíme hlídky?“
„Určitě, Bene. Vystřídám tě za dvě hodiny.“

S prvními paprsky nového dne opouštěli rampy desítky jednomístných lehkých stíhaček. Byly určeny pro ochranu města a konvojů, ale dnes měli všichni piloti pátrat po troskách a přeživších. Jako roje pilných včeliček opouštěli piloti houfně rampy, aby se rozletěli do všech stran. Naděje, že někdo ještě žije, byla malá, ale byla. A pro tu malou naději Kesso mobilizoval vše, co mělo křídla. Teď postával v centrále a okusoval si nervózně nehty.
„Tady modrý velitel, máme radarový kontakt. Letíme to prověřit.“
„Rozumíme, modrý veliteli.“ , odpověděl operátor.
„Zelený velitel, hlásíme radarový kontakt.“
„Potvrzujeme příjem, zelený veliteli.“
„Modrý velitel, byl to planý poplach.“
„Pokračujte v pátrání.“
„Tady červený velitel, jsme pod palbou. Opakuji jsme pod palbou!“
„Stáhněte se, Červený!“
„Moment, máme vizuální kontakt. Ano, jsou to oni. Opakuji vizuální kontakt s Betty. Stále jsme pod palbou, žádáme posily.“
„Všem letkám, všem letkám, červení pod palbou. Přesuňte se na nové souřadnice. Vyhlašuji pohotovost.“

„Do prdele, zasáhli mě! Červený pět volá červeného velitele, jsem zasažen. Žádám o povolení se vrátit.“
„Vrať se pětko. Tady nám moc nepomůžeš.“
„Držte se chlapi.“
Jedna z pěti stíhaček se otočila a zamířila k základně. Z levého křídla se valil hustý černý dým. Ostatní se snažili vyhnout raketám a zároveň zlikvidovat raketová sila.
„Modrý velitel, blížíme se. Vydržte!“
„Zelený velitel, jsme na místě.“
Není nad pohled na přilétající posily. Čtrnáct stíhaček udělalo s několika raketovými sily krátký proces.
„Červený velitel základně, situace pod kontrolou. Obnovujeme vizuální kontakt s Betty.“
„Modrá a zelená letka se nyní vrátí na základnu. Červený veliteli, pokračujte v pátrání.“
„Modrý velitel potvrzuje příjem. Vracíme se.“
„Zelený velitel letí domů.“
„Červený velitel, loď je zničená. Opakuji loď zničená. Pravděpodobně se dostali taky pod palbu a odchýlili se z kurzu. Nevidíme žádná těla. Opakuji žádná těla. Rozšiřujeme okruh pátrání.“

Někdy brzy ráno ještě před úsvitem, Kasparatis zemřel. Korbin nařídil vykopat hluboký hrob. Znamenalo to sice značné zdržení, ale bylo jejich povinností to udělat. Šlo to pomalu, ale vytrvali. Do jámy pak uložili tělo a zahrabali ho.
„Byl to dobrej chlap.“ , zašeptal Harry nad hrobem.
Korbin se otočil směrem do pouště. Něco slyšel.
„Pane?“
„Střelba.“
„Prosím?“
„Ale nic. Měl jsem pocit, že slyším střelbu. Půjdeme.“
Ušli několik desítek metrů. Než to uslyšeli. Vzdálený hukot motorů, který se rychle blížil. Nad hlavami jim přeletělo Pouštní Křídlo, zkráceně PK-37.
„Naši!!!“ , vykřikl Mike a začal mávat.
Korbin rychle vytáhl světlici a odpálil jí. Stroj se otočil a znovu nad nimi přeletěl.

„Červený dva volá červeného velitele, mám je!“
„Červený velitel rozumí. Základno, máme je.“
V centrále propukl jásot.
„Ať okamžitě odstartuje záchranný tým!“ , nařídil Kesso.

„Ví o nás!! Ví to!“ , vykřikoval Harry a začal zběsile mávat rukama.
„Počkáme tady než dorazí vrtulník.“ , pravil s klidem Korbin a sedl si. Cítil se strašně unavený. Ale tušil, že vše teprve začalo.

Krátce poté co se vrátila průzkumná letka a záznam senzorů byl vyhodnocen, vyhlásili všeobecnou mobilizaci. Stručně řečeno všechny jednotky byly uvedeny do stavu pohotovosti. Korbin neměl čas sledovat dění okolo. Měl dost práce s přípravami své vlastní jednotky. Přidělili mu velení nad stovkou vojáků. Dostali 24 hodin na přípravu. Za svítání se šlo do útoku. Pozice povstalců byly lokalizované a přišel čas vykouřit hada z jeho díry. Ovšem víc to připomínalo přípravu do války.
Záhy se ukázalo, že to válka skutečně bude. Základna LIVu byla silně ozbrojená a protože byla hluboko pod zemí tak i dobře chráněná. Kde selžou bomby, nastupuje lidská síla. Jestli je ve všech dobách něco stejné jsou to války. Vždycky se bojuje pomocí nejmodernější techniky, vždycky u toho zařve pár chlapů a vždycky stojí výsledek za starou bačkoru.
Zásadní problém byl v myšlení. Vojáci koloniální pěchoty neměly chuť nechat se zastřelit. Na druhé straně fanatici neměli co ztratit. První střetnutí proběhla rychle a krvavě. Obě strany opevnily své pozice a nastalo období, které se nachází snad v každém konfliktu, který člověk kdy začal, období nic nedělání. Je to čas, kdy každá ze stran čeká co udělá ta druhá. Pak někdo někde někam hodí granát a zase se to chvíli řeže. Korbin nikdy ve skutečné válce nebyl. Jatka jaká probíhala tady se nedala s ničím srovnat. To i vetřelci byli férovější protivník. Děsila ho ta představa, že se zastává stvůr, které povraždili jeho kamarády a na něj omylem zapomněli. Avšak s každým dnem kdy musel překračovat těla náctiletých, poslouchat nářky raněných a sledovat zoufalé pokusy o posun, v Korbinovi rostla hořkost.
Dny ubíhaly a konec byl v nedohlednu. Jen stále přibývalo mrtvých a raněných. Korbin byl zhnusený touhle válkou, touhle planetou, neschopností velitelů i svojí vlastní. Chtěl se na to vykašlat, vrátit se domů k ženě, kterou miloval. Ale Korbin byl především voják a kdysi mu Haflin vtloukl do hlavy jednu zásadu, když se bojuje, bojuje se až do konce ať už je jakýkoli.

Do tábora se vrátili až za tmy. Na cestu si svítili co nejméně. Bylo to sice riskantní, ale bylo to lepší než rozhlásit do světa, že zdecimovaná jednotka se vrací. Korbin šel vepředu, trochu kulhal, zasáhla ho do nohy střepina z granátu. Nebylo to nic vážného. Dnes přišel o dva kluky. Není divu, že vládla pohřební nálada. Aby ne, v poslední době se tu pohřbívalo víc než je zdrávo. Vojáci byli zdeptaní a pak se stávali snadným terčem.
Korbin vešel do svého stanu. Shodil na zem vše co měl na sobě a trochu se opláchl v umyvadle. Byl ulepený od potu, ale sprcha byla luxus, který si v poušti nemohli dovolit. Zapnul terminál na stole a pomalu se oblékal. Ikonka v pravém horním rohu naznačovala, že mu přišla zpráva. Přehrál si ji. Byla od Alice:
„Ahoj miláčku, chybíš mi. Hodně teď pracuji, aby mi čas utíkal rychleji. Práce máme dost, ale zpráv o tobě mám tak málo. Chápu, že nemůžeš psát častěji, ale chápat a smířit se s tím jsou dvě různé věci. Myslím na tebe kudy chodím. Je to těžké, když jsi tak daleko. Věřím, že až naše láska přečká tuhle zkoušku, budeme ta nejšťastnější rodina. Mám pro tebe totiž novinu. Sama jí vím teprve dva dny. Raději bych ti ji řekla do očí osobně, ale bohužel to nejde. Tak ti to musím říct takhle. Budeme mít syna.“
Korbin byl v šoku. Dítě? Bože já mám dítě! Nejdřív se ho zmocnila radost a pýcha. V zápětí však upadl do hluboké deprese. Jeho syn je od něj vzdálen miliony kilometrů.
„Už jsem přemýšlela o jméně. Chtěla bych ho pojmenovat Alex. Kéž by jsi se vrátil než se narodí. Miluji tě. Líbá tě tvoje Alice.“
Zpráva skončila. Korbin se ale stále snažil vstřebat fakt, že je otcem, když táborem otřásl výbuch. Tlaková vlna srazila Korbina na zem a na hlavu se mu sneslo stanové plátno. Když se vyhrabal ven, viděl, že hoří několik stanů. Lidé pobíhali sem a tam. Každý kdo uměl dát první pomoc, pomáhal raněným. Ve vzduchu byl cítit zápach spáleného masa a ozývali se bolestné výkřiky raněných.
Tu noc uhořelo mnoho vojáků, smrt v plamenech našli i někteří vyšší důstojníci. Teprve taková hrůza přiměla velitele, aby přitvrdili. Byla povolána těžká technika. Tři dny po nočním útoku přiletěly toptéry. Toptéra byl vzdušný dopravní prostředek sloužící k přepravě bojových strojů. Šest toptér neslo po jednom tanku třídy mamut. Zbylé čtyři nesly společnými silami obra s označením mamut MKII. Vypadalo to dost podivně. Opancéřovaný trup opatřený jakousi hlavou na čtyřech nohách se pomalu snášel k zemi. Tanků mamut měla armáda k dispozici poměrně dost, ale MKII byl drahý a jedinečný stroj. Armáda měla jen tři kusy. Přivezli ho sem, aby splnil funkci trojského koně. Vojáci ho hbitě pojmenovali Jonáš. Korbin nad stupidním jménem jen kroutil hlavou.
Druhý den za svítání se vojáci nalodili do Jonáše. Do vzduchu se vznesly Orcy, štíhlé, nádherné stoje, které už kdysi dávno nahradily bojové helikoptéry, a vpřed vyrazily i mamuti. Přejít to území nikoho, kde padlo už tolik vojáků, najednou nebyl problém. Orcy se držely z dostřelu raket sam site, a obrané lasery základny jen neškodně narážely do těžkého pancíře tanků. Postup byl pomalý, protože MKII i mamuti patřili mezi nejpomalejší jednotky ve vojenském arzenálu. Postup byl pomalý, ale jistý, nezadržitelný. Když se dostali za půlku cesty, obrané lasery utichly. Povstalci zřejmě pochopili, že tudy cesta nevede.
Mamuti se zastavili a nechali Jonáše pokračovat samotného. Vstupní brána se blížila a s ní i čas útoku. Rozkazy zněly jednoduše – překonat odpor, ovládnout důležitá centra a pozabíjet či pozatýkat povstalce. Jonáš se zastavil a v břiše se otevřel průchod. Protože to, ale bylo ještě nějaký ten metr dolů, museli vojáci sjet na zem po provaze. Velitelé shromáždili své oddíly a vyrazili do útoku. Vstup do základny byl nechráněný a vojáci prošli bez problémů. Ale už o pár desítek metrů narazili na tuhý odpor. Došlo k mohutné přestřelce, která stála spoustu životů na obou stranách, pak se povstalci stáhli. Vojáci se přeskupili a rozdělili. Teď když povstalce nechránily pevné zdi jejich základny, začali vojáci díky výcviku, který měli, získávat navrch. Pomalu, protože povstalci znali terén, ale jistě.

Korbin stál v centrále základny povstalců a dlouho nemohl odtrhnout oči od těl všude kolem. Ve své fanatičnosti spáchali všichni sebevraždu, když byli zahnáni do kouta. Mezi těly byla i mrtvola vůdce LIVu. Vojáci vyhráli jednou pro vždy, ale za jakou cenu. Pomalu mu však začínalo docházet, že je konec. Konec té nesmyslné války, konec jeho služby u armády. Teď se mohl vrátit domů. Korbin se otočil a vyvedl vojáky ven. Tam už čekal velitel operací. Korbin přede všemi k němu došel a hodil mu zbraň k nohám.
„Co to má znamenat, plukovníku?!“
„To znamená, že končím. Zítra budete mít na stole moji oficiální žádost o ukončení služby.“
Vojáci zatajili dech.
„Jste rozhodnutý?“
„Ano. Mám rodinu a pak tyhle jatka se mi hnusí. Mohli jste už dávno povolat tanky a mnoho mladých kluků by žilo!“
„To je váš pohled na věc.“
„Ano, můj. Sbohem.“
„Nashledanou, plukovníku.“

Kapitola osmá: Vetřelci nikdy nespí

5. října 2224
základna Junktown

Neodbytné vyzvánění budíku jí konečně probudilo. Otevřela oči. Cítila se ještě unavenější než, když šla spát. Musela usnout hodně pozdě. Chvíli jen tak ležela na posteli a myslela na Alexe. Pomalu vstala a šla si udělat něco k jídlu. Měla už pěkné bříško. Vždyť taky byla skoro v sedmém měsíci. Čím víc se však datum narození dítěte blížilo a Alex nikde, tím byla smutnější. Už dávno nepracovala kvůli svému těhotenství, a tak měla příliš mnoho času. Snažila se hodně chodit na různá cvičení a semináře pro budoucí matky. Stále ale zbývalo dost času na stesk.
Zvonek u dveří nesměle ohlásil návštěvu. Alice se zvedla a došourala se ke dveřím. Za nimi stál takový mladý klučík a rudý jako rak jí podával obálku. Asi to byl jeho první den v zaměstnání. Alice bezmyšlenkovitě podepsala převzetí a zase zavřela. Teprve za dveřmi si obálku prohlédla a padlo na ní zděšení. Byla to obálka s modrým pruhem a zpáteční adresa patřila velitelství koloniální pěchoty. Sedla si v kuchyni a zírala na dopis. Zoufale si přála vědět, co je v něm, ale zároveň se děsila, že je to tamto. Už to viděla u kamarádky. Poslali jí v tom oznámení, že jejího muže roztrhal granát a výraz hluboké soustrasti. Těch pár minut byla strašná muka. Pak se nadechla a rázně roztrhla obálku. Byl v ní úřední dokument. Rozevřela list papíru a začala nahlas číst: " Na přímou žádost plukovníka Roberta A. Korbina, Vám touto cestou sdělujeme, že výše jmenovaný na vlastní žádost ukončil svoji službu u útvaru koloniální mariny."
Alice sevřela papír tak silně, že ho téměř roztrhla. Pak se jí do očí vhrnuly slzy. Alex se jí vrátí. Cesta ze systému Debra potrvá celý měsíc, ale když čekala tak dlouho, počká ještě chvíli. Hlavní je, že budou zase spolu.


7. listopadu 2224
o měsíc později
základna Junktown

Alice netrpělivě poposedávala. Dokázala trpělivě čekat takovou dobu a nyní jí pár hodin bylo příliš dlouhými.
„Uklidni se.“
„Sáro, to nejde. Tak dlouho jsem ho neviděla. Jak vypadám?“
„Výborně.“
Konečně se GTCC Harbinger ohlásil.
Hvězdný křižník GTCC Harbinger, základno Junktown žádáme o povolení k přistání v doku…………………………………………………….
Základna Junktown, povolení uděleno………………………………………..
Hvězdný křižník GTCC Harbinger, zahajujeme sekvenci pro dokování…………………………………………………………………….
Základna Junktown, dok 1-8-1-B má volno………………………………..
Hvězdný křižník GTCC Conler, rozumíme dok 1-8-1-B…………

Hvězdný křižník GTCC Harbinger, sekvence pro dokování ukončena…..
Základna Junktown, vítáme vás Harbingere……………………………….
Hvězdný křižník GTCC Harbinger, konec…………………………….
Základna Junktown, konec………………………………………………………

Korbin sestoupil po plošině s několika dalšími vojáky. V ruce držel bágl se svými věcmi a dychtivě se rozhlížel. A pak jí uviděl. Kráčela k němu pomalu v doprovodu kamarádky. Měla už pěkné bříško. Došli až k sobě a chvíli tak nějak nejistě stáli než se objali a políbili. Po mnoha letech nočních můr Korbin konečně našel klid a nový domov.

15. leden 2225
o dva měsíce později
stanice Junktown, nemocnice

Korbin přecházel po chodbě jako tygr v kleci. Dva měsíce se o těhotnou Alici vzorně staral. Dokonce se před měsícem vzali, aby z nich byla rodina. Byl to malý, skromný, intimní obřad, ale o to víc si ho oba vychutnali. Stavební noc sice nebyla taková jakou by si možná oba přáli. Ale Korbin to bral rozumně. Věděl, že v příštích letech si sexuálních radovánek moc neužijí. Dítě bude vyžadovat veškerou pozornost. Protože už Korbina neplatila marina, musel si najít práci. Na přímluvu Alice ho velitel stanice George Harvey vzal jako šéfa bezpečnosti. A záhy se přesvědčil, že to byl dobrý tah. Teď ale Korbin nemyslel na nic jiného, než na Alici. Nabídl jí sice, že bude s ní, ale odmítla to. Asi věděla proč.
Konečně přišla sestra a odvedla ho na pokoj k Alici. Byla sice vyčerpaná, ale zářila jako slunce a v rukou chovala dítě - jeho syna. Korbin byl vždy považován za tvrdého velitele, ale před tím uzlíčkem života zjihl. Alice mu dítě mlčky podala, aby si je pochoval. Korbin toho malého tvorečka vzal opatrně do náruče.
„Je to moc pěkný chlapec, ale paní si potřebuje odpočinout. Půjdeme. Přijďte zase zítra.“ , usmála se setra.
„Miluji vás oba.“ , zašeptal Korbin Alici, když jí dítě vracel.

Z nemocnice pustili Alici koncem týdne. Korbin se jí a synovi maximálně věnoval. Byl šťastný. V noci ho už nebudili noční můry, jen pláč dítěte. Měl klidné zaměstnání, krásnou rodinu a klid v duši. Zdálo se, že se vše obrací k dobrému. Měl rodinu a život dostal smysl. Kdysi byla pro něj armáda vše. Nestál o manželku ani o děti. Chtěl se vyšplhat po žebříčku hodností až nejvýš. Teď se mu takové ambice zdály směšné. Vláda byla prohnilá, v armádě vládla politika a korupce. O takový život nestál. Odejít z armády bylo překvapivě jednoduché. Jen podepsat papír a jít. Opustit armádu a obrátit se k minulosti zády. Ale dá se vůbec pohřbít minulost, tak aby jste o ní už nikdy nezavadili? Minulost je minulost a přeci už tolikrát převrátila přítomnost a změnila běh budoucích událostí. Korbin možná zapomněl na vetřelce, na Nabon i na Deneb, ale vetřelci ne. Ti nikdy nezapomínají.
Když byl Alexovi už rok, zvykl si Korbin na normální život natolik, že trochu zlenivěl a zpohodlněl. I když v duši stále zůstával vojákem, toho se už nešlo zbavit, bylo to hluboko v něm. Stereotypní práce však otupila jeho smysly, vojenské zvyky a instinkty. Možná proto věnoval trosce, která se jednoho rána objevila poblíž, méně než minimální pozornost. Prohlédl si zprávu a někam jí pečlivě založil. Trvalo celých osm hodin než troska upoutala Korbinovu pozornost. Setrvačností se objekt pohyboval do kolizního kurzu se stanicí. Korbin sice chtěl trosku zničit, ale šéf technik si přál, aby byla zachycena a prozkoumána. Tohle šlo mimo Korbinovi povinnosti, a tak jen pokrčil rameny a pustil osud trosky z hlavy.
Bližší zkoumání trosky odhalilo, že jde o těžce poškozený raketoplán dlouhého doletu. Šlo o hodně starý model, což vyvolalo u šéf technika vlnu nadšení. S argumentem, že je to historicky cenný kousek si prosadil odchycení a prozkoumání trosky. Když servisní roboti raketoplán dopravili do doku A-3-7-0 na horním podlaží letové paluby, zjistilo se nemilé překvapení. Raketoplán byl kontaminovaný. Úroveň radioaktivity byla tak vysoká, že nešlo použít ani protiradiační obleky. Otázka zda někdo mohl přežít se tedy vyřešila sama. Velitel stanice se chtěl raketoplánu okamžitě zbavit, ale v malém prostoru doku se radiace ještě zvýšila a to by servisní roboti nevydrželi. Byl tedy nucen zahájit dekontaminaci. Nejprve se ale musel izolovat zdroj radiace. Ze stropu doku se vysunulo rameno a nastříkalo na motory modrou hmotu připomínající pudink. Když hmota ztvrdla, dokonale zapečetila poškozené motory. Nyní bylo možné začít snižovat radiaci. Byl to pomalý proces, velice pomalý. Trvalo tři dny než radiace klesla natolik, aby bylo možné použít obleky. Šéf inženýr Paterson okamžitě požádal o povelení předběžného průzkumu, ale nedostal ho. To ho dost rozladilo. Paterson byl blázen do historie a těšil se na raketoplán jako dítě na cuc na kládě. Pokušení bylo příliš velké. Takže Paterson šel do doku sám bez doprovodu a bez povolení.
Když se blížil k raketoplánu, cítil divný pocit v žaludku. Už to nebyla krása. Teď se pomačkaný plášť vraku podivně mračil jako by nechtěl vydat své tajemství. Byl celý ohořelý, pomačkaný a zlověstný. Paterson znejistěl a na okamžik se otočil a pohlédl zpět. Na chvíli ho napadlo, že by se měl vrátit, ale nad strachem zvítězila hrdost a pýcha. Šel dál. Čím blíž ale byl tím pomaleji šel. Konečně se jeho ruka v rukavici dotkla zčernalého povrchu. Paterson se začal smát. Smál se přesně deset vteřin, pak se trup pod jeho rukou prolomil a ocelový stisk sevřel jeho ruku. Patersonův smích přešel ve vyděšený řev. Nikdo ho však neslyšel. Během pěti vteřin jakási síla překonala hravě jeho odpor a vtáhla ho dovnitř. Jen kousky obleku, kůže a kapky krve se zachytily na ostrých okrajích díry. Do ticha doku se pak krátce ozvalo kopání a praskání kostí.
Ráno nastal poprask. Šéf inženýr nebyl k nalezení. Nikdo ho neviděl, nikdo nevěděl kde je. Korbin se marně snažil ho najít. Hledali snad všude. Až si někdo všiml, že chybí jeden z protiradiačních obleků. Okamžitě byl vyslán do vraku tým, který měl zjistit, co se stalo se šéf inženýrem. Korbin stál v pozorovatelně a mračil se. Staré instinkty ožívaly. Tým už byl v přechodové komoře a chystal se ven.
„Počkat. Ať se vrátí!“
„Ale, pane, to…“
„Situaci může stejně dobře obhlédnout robot.“
„Víte jakou práci pak dá ho vyčistit!?“
„Nebudu riskovat ničí životy! Pošlete tam sondu.“
Metrový robot se po svých pásech přiblížil k vstupu do vraku. Jeho kleštičkovité ruce bez námahy otevřely dveře. Uvnitř byla tma. Ani reflektor na robotově rameni to nevylepšil. Radiace sice klesla, ale přenos byl stejně silně rušen. Ačkoli robot prohledal každý metr vraku nenašel po Patersonovi ani stopy.
„Vyveďte tu věc ven.“ , nařídil znechuceně Korbin.
Robot si pamatoval jakou cestou přišel, a tak stačilo zadat povel k návratu a robot se poslušně vrátil. Korbin sledoval jak sondu vytáhli. Kouřilo se z ní a, no ano, páchla. Velice nepatrně, ale páchla. A ten pach přišel Korbinovi známí, ale nedokázal ho zařadit. Takový pronikavý, štiplavý zápach kde ho jen cítil.
Tu noc Korbin nespal klidně. Pořád se převaloval a myšlenky mu uháněly hlavou tak rychle, že je nestíhal registrovat. Utkvělá myšlenka ho probudila v jednu ráno. Byl napjatý jako struna a cítil, že odpověď je blízko. A pak ho to naplno udeřilo. Bylo to jako facka. Vetřelci! Ten štiplavý, kyselý zápach, kterým sonda načichla, byl pach vetřelců. Korbin se začal překotně oblékat. Teď už bylo jasné proč Patersona nenašli. Sežrali ho i s oblekem, nezůstalo po něm nic.Ale jak proboha vydrží tak velkou dávku radiace?!
„Alice, Alice, vstávej!“
„Co je?“
„Dobře mě poslouchej, vezmeš Alexe a půjdete do hlavního hangáru, nastoupíte do lodi Harbinger a počkáte na mě. Tady máš přístupový kód k lodi.“
„Ale?“
„Žádné ale. Udělej to. Já za vámi přijdu.“
„A kam jdeš?“
„Zabránit nejhoršímu.“
Alice nechápavě seděla na posteli. Malý Alex klidně spal. A pak se spustil poplach.
Korbin vpadl do zbrojnice, vzal si pulzní pušku, přes rameno si na popruhu zavěsil brokovnici a do kapes si nacpal zásobníky. Vyhlášení poplachu ho zastihlo na chodbě před zbrojnicí. Tři čtyři vteřiny ztratil přehodnocováním situace. Jestliže spustil poplach, vetřelci už pronikli na základnu, je tedy nutné základnu evakuovat.
„Pane!“
Korbin zvedl hlavu. Jeho malý bezpečnostní tým právě přibíhal.
„Co se děje, pane?“
Korbin se už nadechoval, aby je stručně zasvětil, když se ozval temný, hluboký sykot. Korbin zvedl oči. Po stropě se k nim blížil vetřelec. Syčel jako prasklé potrubí. Korbin nepřemýšlel, vše se odehrálo v několika vteřinách. Vetřelec skočil, Korbin odstrčil ty co mu kryli výhled a vystřelil. Kulka zasáhla vetřelce ještě ve vzduchu, proletěla skrz tu jeho hnusnou hlavu. Vetřelec se zhroutil na zem. Korbinovi podřízení byli ztuhlí hrůzou, krve by se v nich nedořezal.
„Vemte si zbraně. Zdá se, že situace je horší než jsem si myslel.“
Bylo to horší. Útok zastihl lidi nepřipravené, zaskočil je. Vetřelci se po stanici šířili jako mor. Lidé propadali panice, stávali se nejednotní a tudíž zranitelní, velice snadná kořist. Možná, že by se lidé ubránili, ale ty křehké věcičky z masa a kostí byly otroky svých emocí. Vetřelci ne. Přežívali nezatíženi emocemi či svědomím, byli jednotní a v jednotě je síla. A jejich drtivý útok postupoval. Korbin a jeho lidé koordinovali evakuaci. Vetřelci se to však kolem jen hemžilo. Nakonec byli bezpečnostní složky donuceny k ústupu.
„Zkurvenče!“ , vykřikl v chodbě za nimi mužský hlas a zarachotila střelba.
Vetřelci pronikli už i do obytných prostor stanice. Času bylo čím dál tím méně. Muž znovu vykřikl. Tentokrát to bylo velmi blízko. Korbin se v běhu otočil. Zahlédl jak ze dveří vystřelil ocas, zasáhl řvoucího muže a projel mu skrz hrudník. Muž ztichl, ochabl a upustil zbraň. Masivní ocas sebou švihl a muž odletěl ke stěně. Ze dveří se pak vysunulo černé, slizké tělo. Banánovitá hlava se sklonila k tělu a očichala ho. Poté se zuby zakously do kořisti a vetřelec vtáhl svůj úlovek do dveří. Korbin se dal do zběsilého běhu a snažil se ignorovat zvuk trhaného masa a drcených kostí. Stanicí vyzváněl poplach, neustále se opakující nízký a vysoký tón. Na každém kroku blikala červená varovná světla. Lidé pobíhali v panice sem a tam a padali za oběť vetřelcům, kteří pobíhali po stanici a v žracím amoku zabíjeli cokoli, co se dostalo na dosah jejich drápů.
Do chodby vpadl vetřelec. Otočil se na Korbina a otevřel své pekelné čelisti plné zubů. Z tlamy mu v rosolovitých provazcích odkapával sliz a krev, lidská krev.
„Táhni do pekla!“ , zasyčel Korbin a vystřelil.
Protipancéřové kulky zasáhly vetřelce přímo do jeho ohyzdné hlavy. Ta se rozprskla jako přezrálý meloun. Bezhlavý vetřelec zavrávoral a padl dozadu, narazil do zdi a sesunul se po ní na zem. Ozvěna výstřelu zasáhla Korbina jako facka. V uších mu zvonilo. Tekutina na podlaze bublala a rozežírala plastovou podlahu, vycházely z ní obláčky štiplavého kouře. Opatrně se tomu vyhnul a doběhl k pancéřovým dveřím doku. Několik lodí už odstartovalo.
„Vaše žena?“
„Ano, kde je!!“
Evakuační koordinátor nejistě přešlápl.
„Jste si jist, že není na jiné lodi?“
„Poslal jsem jí sem!“
Další nejisté přešlápnutí.
Korbin udělal dva kroky zpět. Svět se s ním točil, kolena se mu podlomila. Musel si sednout na zem. Srdce mu div nevyskočilo z hrudi.
„… doufat. Jistě jsou na jiné lodi.“
„Co?“ , Korbin si uvědomil, že na něj koordinátor mluví.
Pak vstal. Vložil do pušky nový zásobník, otočil se a zamířil zpátky do stanice.
„Kam jdete?“
„Na piknik se starými známými.“

Korbin seděl v obytné části stanice na podlaze a brečel. Poprvé ve svém životě doopravdy brečel. Přišel o všechno na čem mu záleželo. Byl tu podivný klid. Žádní vetřelci, žádná těla, žádná krev jen tiché místnosti. Z intercomu přicházeli zoufalé zprávy od těch, co se ještě nedostali do doku.
„Podpora života vypadla v bloku D-2!“
„Dostali Murphyho…!!“
„Dveře jsou zavřené!!! Jsou zavřenééé…áááá!!!!!“
„Vetřelci!! Pryč!!!“
To vše se mísilo se zvuky vzdálené střelby, výbuchy a dalšími projevy zmatků a výkřiků smrti. Korbin se potácel chodbami kudy prošla smrt a pro slzy neviděl na cestu. Jedinými pozůstatky odehrálých dramat byly kaluže sražené krve. Těla už dávno odnesli vetřelci. A pak uslyšel ten zvuk. Instinktivně pozvedl zbraň. Ale to byl...byl to pláč. Korbin pátral po zdroji toho zvuku a našel ho třináct metrů před sebou. Pod sutinami se krčilo dítě, malá holčička. Nebylo jí víc než šest let. Vyděšené dítě se ke Korbinovi přitisklo pevně jako by se bálo, že jí opustí. Zdrcený Korbin s ní zamířil zpátky do doku. Skoro se na jedné křižovat se srazil se čtyřmi zakrvácenými muži.
„Do prdele, to jste nás vylekal.“ , pousmál se jeden z nich, sklonili zbraně a nepatrně se uvolnili.
Korbin je lhostejně sledoval.
„Je v doku ještě nějaká loď? Nechci tu umřít.“
Korbin přikývl.
„Jsme tu poslední, všichni jsou už mrtví nebo umírající.“ , zašeptal malý blonďák.
Korbin podal jednomu z nich holčičku. Nechtěla se ho pustit.
„Kam chcete jít?“
„Tam.“ , ukázal Korbin do nitra stanice.
„To je sebevražda. A vaši ženu stejně už nezachráníte.“
„Co o tom víš.“
„Nic. Ale o vás se říká, že máte pevnou vůli a že jste byl dobrej voják. S vámi by jsme měli šanci přežít. A ta holka taky. Její rodina je mrtvá, nemá nikoho.“
Korbin se zadíval na holčičku a pak na muže. Cítil v sobě prázdno, obrovské prázdno. Chtěl najít vetřelce a nechat se zabít, skončit to.
„Neopouštěj mě.“ , zašeptala dívka a zvedla k němu uplakané oči.
A ten prosebný hlásek alespoň částečně vyplnil to prázdno v jeho duši. Vzal jí do náruče a ona ho objala jako opice svojí mámu.
„Pojďte. Jsme tu už moc dlouho.“ , zašeptal muž.
Vyrazili směrem k doku. Opustit tohle peklo byl jediný způsob jak přežít. Přežít. Korbin převaloval to slovo na jazyku jako by to bylo něco odporného. Přežít. Quinn tvořil týl. Postupovali jak nejrychleji to šlo. Když zaslechli to známé syčení, nebyli od doku daleko. Za nimi se ale jako lavina hnali vetřelci. Quinn se odkryl, karabinu na plný výkon, až se mu v rukou zahřívala. Kulky trhaly ty parchanty na kusy, odrážely se od stěn, vzduch se plnil pachem střelného prachu.
Dveře do doku byly otevřené. Rychle tam vběhli, zavřeli a zajistili masivní pancéřové dveře. Bylo to o chlup. Sotva se rozsvítila zelené kontrolka, že je vchod uzamčen, narazilo něco těžkého do dveří. Vetřelci na druhé straně mlátili do dveří jako zběsilí, syčeli a vrčeli, ale nebylo jim to nic platné.
„Jak dlouho je to udrží?“
„Dlouho, tyhle dveře jsou bytelné.“
„Musíme uvést do provozu loď.“
„Já se o to postarám.“
„Mám strach.“ , zašeptala Jesika.
„Já taky.“ , odvětil Korbin.
„Umřeme?“
„Ne, neumřeme.“ , divil se jak klidně pronesl něco čemu nevěřil a o co ani nestál. Přežít.

„Asi to mám.“ , ozval se konečně Glen.
Musel odpálit přístupový panel, ale jakmile se mu to povedlo, nebylo propojení obvodů složité. Glen přemostil celou elektroniku a odpojil přívod energie do dveří. Korbin zatím učil Jesiku zacházet s pulzní puškou. Je statečná. Sledoval ji jak drží v těch malých rukou tu smrtonosnou zbraň. Stočila k němu své oči a pokusila se usmát. Glen měl dveře otevřené asi na patnácticentimetrovou škvíru, když se vetřelci vyrojili z malého otvoru ventilace. Proti mnohonásobné přesile neměli moc velké šance. První padl ten malý blonďák. Bojoval dobře a než zemřel vzal sebou tři ty mrchy. Quinna odvlekli pryč. Na Glena si jeden vetřelec počíhal a zaútočil na něj ze zadu. Ostrý hrot ocasu mu projel břichem. Chvíli se kýval ve vzduchu jako hadrový panák. Pak zasvištěla kulka a vetřelec i s obětí padl jako podťatý. Korbin se otočil, Jesika svírala v třesoucích se rukou pušku a pokoušela se na něj usmát. Přežít? Korbin ji úsměv oplatil.
Bylo jen otázkou času než udělá chybu. Byla to vteřina zaváhání, měl vystřelit, ale neudělal to. Velká chyba, vetřelec za tu vteřinu překonal vzdálenost, která je dělila a zuby tvrdé jako průmyslový diamant se Korbinovi zakously do paže. Korbin vykřikl a udeřil vetřelce do hlavy pažbou pušky. Vetřelec syčel, škrábal, ale nedařilo se mu zasadil Korbinovi smrtelnou ránu. Dávka kulek odstřihla vetřelci hlavu. Vystříklo jen málo kyseliny, ale Korbin se jí nemohl vyhnout. Palčivá bolest ve tváři ho takřka ochromila. Korbin odkopl mrtvé tělo vetřelce. Pravou ruku vůbec necítil. Nebyl si jist, že ji ještě má. Oči se mu zavíraly. Mlhavě si uvědomoval nějaký zvuk a pak svět kolem něj zčernal. Přežít? Tak tohle má být smrt? Byly jeho poslední myšlenky………….

7. března 2225
vojenská nemocnice
stanice Milcom
Země

Sestřička vešla do pokoje, kde ležel těžce zraněný pacient. Chodila ho kontrolovat několikrát denně. Někdo si zjevně přál, aby měl veškerou dostupnou péči. Pacienta sem přivezli asi před dvěma měsíci. Stále byl v kritickém stavu. Doktoři už nad ním zlomili hůl. Sestřička se úkosem podívala na pacienta. Děsil jí ten rozruch kolem něj. A ta zranění, nikdy nic podobného neviděla. Ne že by ještě neviděla těžká zranění, ale tohle bylo jiné. Tvrdili, že to byl útok divokého zvířete, ale ona neznala žádné zvíře, které by tohle mohlo způsobit. Lékaři mu museli amputovat pravou ruku. Nedala se zachránit, svaly byly odervány ohromnou silou, kosti roztříštěné. A tvář měl znetvořenou jako by ho někdo polil kyselinou. Vyptávali se na něj vysocí vojenští důstojníci i politici. Ano, děsilo jí to. Věnovala pacientovi poslední nervózní pohled a tiše odešla. Pacient se nepatrně pohnul, na čele se mu perlil pot a rozbité rty něco nesouvisle mumlaly. Něco se mu asi zdálo.

„Zabte je!“
„Jordane! Jordane!“
„Wierbovsky! Wierbovsky!“
„Vylézají ze stěn jako červi!“
„Hiksi, Hudsone, Randová padáme odsud!!“
„Do prdele jsou všude kolem nás!!!!“
Ohlédl se, viděl záblesky z Wiebovskyho pušky. Sevřel křečovitě svoji vlastní zbraň. Chodba před nimi se klikatila kamsi do tmy. Tmavá hmota na povrchu stěn se matně leskla. Světlo baterek bylo mizerný. Pomalu nic neviděl. Stahovali se, jak nejrychleji uměli. Za chvíli musí už být u transportéru. Dokážou to. Cítil jak mu pod krunýřem po těle stéká pot. Slyšel ohlušující rachot zbraní, syčení a skřeky vetřelců. Jeden z těch zmetků se odloupl od stěny a skočil po něm. Kulky ho zasáhly ještě ve vzduchu a on se rozletěl ve spršce kyseliny. Ani už netušil kolik jich zbývalo. Seržant byl mrtvý. Hluboko v žaludku cítil počínající paniku. Transportér přeci musí už někde tady být. Už jen kousek. Určitě jen kousek, jen malý kousek…

Konec

Komentáře


Warning: require_once(inc/zapati.php): failed to open stream: No such file or directory in /www/doc/www.fantasmagorium.net/www/povidky/aliens-vetrelci.php on line 1613

Fatal error: require_once(): Failed opening required 'inc/zapati.php' (include_path='.:/usr/share/php') in /www/doc/www.fantasmagorium.net/www/povidky/aliens-vetrelci.php on line 1613